Masarykova univerzita Právnická fakulta Katedra finančního práva a národního hospodářství Analýza vývoje české bankovní soustavy od r

Masarykova univerzita Právnická fakulta Katedra finančního práva a národního hospodářství

Analýza vývoje české bankovní soustavy od r. 1918. Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracoval:

doc. Ing. Jiří Blažek, CSc.

Roman Vašek Brno 2012

PROHLÁŠENÍ

„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Analýza vývoje české bankovní soustavy od r. 1918, zpracoval samostatně. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

dne………………………………. podpis……………………………

2

Anotace Předmětem bakalářské práce „ Analýza vývoje české bankovní soustavy od r. 1918“ je rozbor bankovního sektoru. První kapitola pojednává o vývoji bankovního sektoru, měnové reformě od roku 1918 do roku 1938. Druhá kapitola se věnuje vývoji v období během druhé světové války, měnové politice a Protektorátu Čechy a Morava od roku 1939 do roku 1945. Třetí kapitola pojednává o vývoji bankovnictví po druhé světové válce, měnové a bankovní reformě a to od roku 1945 až do roku 1989 a poslední kapitola je zaměřena na bankovnictví po roce 1989 až po současnost.

Klíčová slova: Centrální banka, měnová reforma, bankovní krize.

Annotation The subject of thesis „Analysis for the Czech banking system since 1918“ is an analysis of bank sector. The first chapter discusses the development of banking sector, monetary reform from 1918 to 1938. The second chapter is devoted to developments in the period during the World War two, the monetary policy and the Protectorate of Bohemia and Moravia from 1939 to 1945. The third chapter discusses the development of Banking after World War two, the monetary and banking and reform from 1945 to 1989 and the last chapter focuses on banking in 1989 after present. Keyword: Central bank, currency reform, banking crisis.

3

4

PODĚKOVÁNÍ Rád bych touto cestou poděkoval svému vedoucímu bakalářské práce doc. Ing. Jiřímu Blažkovi, CSc. za podnětné rady a odborné vedení. 5

Obsah 1. 2.

ÚVOD ............................................................................................................................7 VÝVOJ PO ROCE 1918.................................................................................................8 2.1. Vznik a první vývoj československé měny ............................................................10 2.2. Měnová reforma 1919 ...........................................................................................12 2.3. Bankovní úřad při Ministerstvu financí .................................................................12 2.3.1. Zákonné zakotvení Bankovního úřadu...........................................................13 2.4. Krize československé bankovní soustavy ..............................................................15 2.5. Deflační krize roku 1922.......................................................................................15 2.6. Proces koncentrace bankovnictví...........................................................................16 2.7. Národní banka Československá .............................................................................17 2.8. Změny bankovního systému v letech 1923 – 1938.................................................19 3. BANKOVNICTVÍ V OBDOBÍ DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY .....................................21 3.1. Centrální banka v období tzv. druhé Československé republiky a Protektorátu Čechy a Morava................................................................................................................21 3.2. Měnová politika okupační moci ............................................................................22 4. BANKOVNICTVÍ V OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE................................24 4.1. Státní banka československá .................................................................................24 4.2. Měnová reforma roku 1953 ...................................................................................24 4.3. Státní banka československá jako samostatný socialistický orgán..........................26 4.4. Bankovní reforma ve druhé polovině 60. let a nový zákon o SBČS z roku 1970 ....27 5. BANKOVNICTVÍ PO ROCE 1989..............................................................................29 5.1. Proces koncentrace bankovnictví...........................................................................30 5.2. Komerční banka ve světle transformace české ekonomiky 1990 – 2001 ................31 5.3. Vývoj bank v České republice ...............................................................................32 5.4. Fúze v České republice .........................................................................................33 5.5. Kupónová privatizace............................................................................................34 5.6. Centrální bankovnictví ..........................................................................................35 5.7. Privatizace bank ....................................................................................................37 5.8. Centrální a Komerční bankovnictví do roku 1993..................................................38 5.8.1. Centrální bankovnictví ..................................................................................38 5.8.2. Komerční bankovnictví .................................................................................38 5.9. ČNB......................................................................................................................39 5.10. Nebankovní spořitelní instituce .........................................................................40 5.11. Instituce drobného bankovního sektoru .............................................................41 5.11.1. Družstevní záložny (kampeličky)...................................................................41 5.12. Bankovní krize v České republice v druhé pol. 90 let 20. stol. ...........................42 5.13. Pojištění bank....................................................................................................43 5.14. Krize bankovního sektoru na začátku 21. století ................................................46 5.14.1. Krize v USA..................................................................................................46 5.14.2. Krize v České republice.................................................................................47 6. ZÁVĚR ........................................................................................................................50 7. POUŽITÉ ZDROJE......................................................................................................51

6

1. ÚVOD Bankovnictví má historii trvající tisíce let. Postupně získalo svou nynější formu, legislativu, která jej upravuje a v posledních několika stoletích rozmanitost bankovních produktů, které mohou jednotlivci i korporace využívat. Nejstarší instituce vykazující funkce banky byly pravděpodobně chrámy různých starověkých kultur, které sahají až do 3. tisíciletí před n. l. Vklady tvořilo obilí, domácí zvířata a později drahé kovy ve formě mincí. Je možné, že proces půjčky časově předcházel vzniku peněz. Bankovnictví je nedílnou součástí ekonomiky. Na jeho stabilitě a rozvoji závisí hospodářství všech zemí světa.

Téma bakalářské práce je zaměřeno na vývoj bankovnictví na našem území od roku 1918. Tato práce popisuje události a změny proběhlé během utváření bankovnictví od vzniku ČSR až po současnost.

Bakalářská práce je rozdělena do čtyř kapitol. V první kapitole se zaměřím na měnovou reformu, krizi bankovní soustavy a změny bankovního systému, které proběhly od roku 1918 do roku 1938. V druhé kapitole popisuji bankovnictví v období druhé světové války, za protektorátu Čechy a Morava. Třetí kapitola pojednává o bankovnictví v období po druhé světové válce, měnové reformě z roku 1953 a bankovnictví v komunistickém režimu. Čtvrtá a pátá kapitola se zabývá vývojem bankovnictví po roce 1989 až po současnost.

7

2. VÝVOJ PO ROCE 1918 Vznik samostatné republiky v roce 1918 přinesl významné změny v hospodářském vývoji v českých zemích. Habsburská monarchie s poměrně rozsáhlým celně chráněným trhem rozpadla. Nový československý stát získal 21 % plochy a 26 % obyvatel, ale na jeho území se nacházelo 60 – 70 % kapacity průmyslu bývalé monarchie.1 V letech 1918 – 1919 převzala nově vniklá Československá republika soustavu obchodních bank z Rakouska – Uherska. U bank, které byly z větší části v rukou zahraničních vlastníků docházelo k jejich repatriaci, tzn. nucenému odkupu a převzetí většiny kapitálu českými firmami, osobami a institucemi. Hlavní roli hrála v ČSR od počátku Živnostenská banka, která byla napojena na velký český průmysl a expandovala i do zahraničí, především na Balkán.2 Vznik Československa byl revolučním aktem a takový charakter měla i všechna opatření Národního výboru, jenž 28. října 1918 převzal zákonodárnou i výkonnou moc na území nového státu. Vytvořit demokratickou ústavu a vybudovat v souladu s ní nový systém státního a hospodářského řízení bylo základním koncepčním úkolem blízké budoucnosti, přičemž prioritou se stala náprava rozvrácených peněžních poměrů a řízení měny. Radikální řešení této situace bylo dílem prvního ministra financí Aloise Rašína. Provedl odluku peněžního oběhu na území Československa od ostatních nástupnických států zaniklé monarchie a zároveň restrikci jeho objemu v souladu se záměrem výrazně zvyšovat kupní sílu koruny. Šlo o vážné zásahy do ekonomiky nového státu, které musely být zajištěny i adekvátním přizpůsobením systému řízení měnové politiky. K tomuto účelu byl zřízen zvláštní orgán – Bankovní úřad při ministerstvu financí, který byl pověřen prováděním peněžní politiky do doby, než bude působit standardní emisní banka. Rozhodujícím krokem byla proslulá měnová reforma, provedená ve dnech 3. až 9. března 1919. Její koncepce, příprava i organizace byly osobním dílem Aloise Rašína. Podstata reformy spočívala v tom, že z předložených hotovostí se měla okolkovat a do oběhu vrátit polovina, zbytek zadržet a krýt vydáním 1% nezcizitelných státních dluhopisů. Plně byly

1

VENCOVSKÝ, František , et al. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha : Bankovní institut, a. s., 1999. s.

211 2

BARTOŠEK, Karel; FELSBERGOVÁ, Dana; JAROŠ, Pavel. Bankovnictví v české republice. Praha :

Bankovní institut, a. s., 1998. s. 12

8

okolkovány hotovosti státních pokladen a částky potřebné k výplatám mezd. Celkem bylo předloženo za 7,2 miliard korun, z toho soukromými osobami 5,2 miliard korun. Okolkováno a vráceno do oběhu bylo 4,7 miliard korun. Tak byl peněžní oběh na území Československa osamostatněn a podřízen vlastní peněžní politice. Alois Rašín včlenil kolkování do své celkové nápravy měny, jejíž podstatou mělo být postupné zvyšování kupní síly koruny, třeba až na předválečnou úroveň. To bylo smyslem restrikce oběživa. Druhou cestou k zajištění této restrikce a k postupnému zhodnocování měny byla dávka z majetku, již Alois Rašín považoval za „korunu reformní politiky“. Byla sice uzákoněna teprve v roce 1920, avšak již zároveň s kolkováním peněz byl proveden soupis movitého i nemovitého majetku, cenných papírů a vkladů. Stal se podkladem pro dávku z majetku a z přírůstku majetku, jejíž výnos byl odhadován na 20 až 25 miliard korun. Tento předpoklad se však nesplnil; objevily se vážné nedostatky ve vyměřování daně i v jejím inkasu, takže do konce roku 1937 bylo na ni zaplaceno pouze 6,2 miliard korun. Krátce po měnové reformě se ukázalo, že restrikce oběživa nepřinesla žádoucí efekt pro snižování cenové hladiny. Hospodářské a sociální problémy nového státu se projevily v počátcích rozpočtových deficitech a v tlaku na uvolnění měnové politiky, což začalo působit inflačně. Teprve v roce 1921 nastaly příznivější podmínky pro realizaci měnové koncepce zvyšování kupní síly československé koruny. Vláda však zvolila jiný postup – politiku zvyšování kurzu koruny v zahraničí. Předpokládala, že vysoký měnový kurs bude působit přes vývozní ceny deflačně na domácí cenovou hladinu. To se dařilo. Cenová hladina poklesla, a to z indexu 1674 na index 1014 v roce 1924 (proti základu 100 z června 1914). V tehdejší inflačně rozvrácené Evropě to byl ojedinělý vývoj, avšak doprovázený prudkým poklesem výroby, exportu, zaměstnanosti a sociálním napětím, vykoupený devizovými intervencemi, jejichž zdrojem byly i drahé zahraniční úvěry. Kurs koruny na burze v Curychu probíhal ve velkých výkyvech (od 5 centimů počátkem roku 1920 a pak znovu koncem roku 1921 až na 19 centimů v roce 1922, poté znovu prudce klesal a od roku 1923 se pohyboval kolem 15 a 16 centimů).3

3

VENCOVSKÝ, František , et al. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha : Bankovní institut, a. s., 1999.

s. 219

9

2.1. Vznik a první vývoj československé měny V Rakousko-Uhersku kolovalo v r. 1914 oběživo ve výši 2,3 mld. K; znehodnocené oběživo dosahovalo při zániku Rakouska-Uherska 31 mld. K a v únoru 1919 již 38 mld. K. Nástupnické státy, které z rozpadlého původního území vznikly nebo které část tohoto území převzaly, musely se vyrovnat s tím, že na jejich novém území obíhají inflací znehodnocené bankovky Rakousko-Uherské banky, které bude nutno nahradit platidly vlastní měny, tak jak to odpovídá zásadě státní suverenity. Nejdůležitějším nástupnickým státem bylo Československo. Množství rakouskouherských bankovek, které na jeho území obíhalo, se stále zvětšovalo, poněvadž RakouskoUherská banka neustále tiskla další bankovky a snažila se je umístit především na území naší republiky. Bankovky 1 K a 2 K nebyly podrobeny kolkováním a na drobných mincích se rovněž nic nezměnilo. Ostatní nekolkované bankovky se staly u nás bezcennými. Polovina z bankovek k okolkování předložených byla zatím zadržena a úrokována 1%, aby se zmenšením oběživa zvýšila hodnota měnové jednotky, jak to vyhovovalo názorům kvantitativní teorie. To platilo i při výběru vkladů na žirových účtech. Zároveň byl nařízen soupis válečných půjček, peněžních hodnot, zlata, stříbra a cizozemských platidel jako příprava pro uložení dávky z majetku. K soupisu nemovitého majetku došlo až později. Okolkované bankovky a 1 K a 2 K bankovky byly brzy vyměněny za naše státovky v poměru 1 : 1. Státovky byly také vydávány do polovice hodnoty žirových účtů a pokladních poukázek Rakousko-Uherské banky, převzatých naší republikou. Svou úhradou byly odkázány jen na závazek Rakousko-Uherské banky, který jsme museli převzít, a který byl odhadnut na 10,2 mld. Kč. Při její likvidaci jsme dostali část jejích aktiv, která se však rovnala jen asi 4% hodnoty námi okolkovaných bankovek. Nové státovky měly být nadále vydávány do oběhu pravidelně jen při eskontu a lombardu obchodních směnek. Snaha o snížení množství oběživa se nesetkala s úspěchem. Některé funkce cedulové banky plnil zatím Bankovní úřad ministerstva financí, který převzal i všechny filiálky Rakousko-Uherské banky na území ČSR jako své filiálky a plnil dočasně i úkoly devizové ústředny. Těsně před okolkováním začala být československá koruna znamenána jako nová měna na burze v Curychu, avšak její kurz kolísal a na počátku roku 1920 klesl na 5 švýcarských franků za 100 Kč. Podle plánu prvního ministra financí Rašína a finanční skupiny Živnostenské banky se vláda snažila o zvýšení kursu koruny tak, aby se přiřadila k měnám států vítězných a nikoliv ke značně znehodnoceným měnám států poražených.

10

K posílení měny byla ještě v r. 1919 vypsána 4 % valutová půjčka ve zlatě, stříbře, zlatých penězích a devízách. Z nedostatku zkušeností a odborných vědomostí souhlasila z počátku většina národa s touto politikou jako prestižní. Ve skutečnosti deflační politika vyhovovala nejvíce kapitalistickým vrstvám, které si přály zhodnocení peněžního majetku, zvláště toho, který pocházel z válečných zisků. Z počátku nemohla být deflační politika sledována záměrně, poněvadž nebyl vyrovnán státní rozpočet a nebyly prostředky k vytvoření dostatečné devizové rezervy. Jakmile se však kolísavý zahraniční kurs koruny ustálil v r. 1922, jakmile se dosáhlo příznivé platební bilance, vyrovnaného státního rozpočtu a miliardové zásoby devíz a drahých kovů, využila toho finanční skupina Živnostenské banky a přiměla vládu k nastoupení důsledné deflační politiky. Škodlivé následky deflace byly však brzy poznány. Deflační politika dosáhla sice formálního zhodnocení koruny na více než dvojnásobek dotud stabilizované výše, ale mimo ulehčení v zahraničních dluzích způsobila národnímu hospodářství značné škody. Prospěla skupině Živnostenské banky tím, že podřídila jejímu vlivu mnoho dalších podniků, zvýhodnila dovoz surovin pro těžký průmysl, ale naopak postihla vývozní, zejména lehký průmysl. Velká řada dlužníků ztratila způsobilost platit zhodnocené dluhy, docházelo k vyčerpání rezerv, ke konkursům, k úbytku vývozu a stoupala tudíž nezaměstnanost, která v r. 1923 postihla téměř 450 000 lidí. Ale i u ostatních podniků působilo snižování hospodářských čísel tlak na snížení mezd; mzdy klesly asi o 30%, ačkoliv maloobchodní ceny takový pokles nezaznamenaly. Ztráty vývozních podniků pracujících s bankovním úvěrem měly za následek úpadek 3 bank a nedobrovolnou koncentraci v bankovnictví. Bezprostřední zlepšení hospodářské situace nenastalo ani po opuštění deflační politiky, kdy dochází k dlouhodobé stabilizaci koruny asi na úrovni 15,30 – 15,39 švýcarských franků za 100 Kč. Stabilizaci československé měny umožnila však opatření, které dále přizpůsobilo zdejší instituce institucím západním, aby podle představy vládnoucí buržoazie byla upevněna důvěra v československé hospodářství. Byl totiž r. 1926 zrušen Bankovní úřad ministerstva financí a zřízen nový cedulový ústav, který byl nazván Národní bankou čs. Vedle udělení výhradního práva k emisi bankovek bylo mu zákonem uloženo, aby udržoval kurs čs. koruny v takovém poměru k plnohodnotným měnám cizím, jaký existoval poslední dva roky. Na základě toho byla hodnota Kč určena na 2,90 – 3,03 dolaru za 100 Kč. Krytí vydaných bankovek zlatem, valutami a devízami činilo asi 25%. Šlo o zvláštní případ měny zlaté devízy. Poskytovat úvěr státu Národní banka nesměla.4 4

SIBLÍK, Josef. Dějiny finančních institucí. Praha : Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1975. s. 185 - 188

11

2.2. Měnová reforma 1919 Nastávající záplava bankovek, kterou chrlila Rakousko-uherská banka, vedla Rašína k rozhodnutí tvrdě zakročit proti hrozící hospodářské katastrofě - tentokrát však již jen na území Československé republiky. Nejprve výnosem z 8. ledna 1919 zakázal československým filiálkám a pražskému hlavnímu ústavu lombardovat válečné půjčky a následně, na konci ledna, jakékoliv využívání prostředků soustředěných na jejich žirových účtech. Se svým nejvýznamnějším krokem, měnovou reformou, však ještě vyčkával, neboť k jejímu úspěšnému provedení bylo nutné zajistit neprostupnost československých hranic. Již v průběhu konce prosince 1918 přišel ministr financí do vlády s návrhem na odluku československé měny kolkováním a byla zřízena zvláštní komise pro její provedení. Po podrobném naplánování akce, kdy byl s návrhem reformy seznámen pouze úzký okruh úředníků ministerstva financí, byl o připravované reformě informován nejprve jen finanční výbor parlamentu, a teprve poté, 25. února 1919, byl zákon O okolkování bankovek a soupisu jmění předložen ke schválení Revolučnímu národnímu shromáždění. Proti reformě se výrazně ohradila Rakousko-uherská banka, ale její protest narazil na nekompromisní postoj ministra financí, pro něhož osamocení měny bylo základní podmínkou politické a hospodářské nezávislosti státu.5

2.3. Bankovní úřad při Ministerstvu financí Ačkoli měnovou reformu zvládlo Ministerstvo financí dobře, po formální stránce bylo přesto nutné zřídit orgán, který by odpovídal za správu, vydávání a organizaci peněžní jednotky. Zpočátku se objevili návrhy, např. J. Preisse, ustavit vlastní cedulovou banku. Rašín a jeho další spolupracovníci (C. Horáček, V. Pospíšil) se ale nakonec přiklonili ke zřízení Bankovního úřadu podléhajícího ministru financí. Neznamená to, že by odmítli koncepci samostatné centrální banky. Mělo to být dočasné řešení z důvodů časové tísně. Dalším důvodem pro odložení vzniku plnohodnotné centrální banky byla obava z nízké důvěryhodnosti k nové měně, která alespoň zpočátku musela mít nucený charakter.

5

KUBŮ, Eduard ; PÁTEK, Jaroslav . Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými

válkami. Praha : Karolinium, 2000. s. 62

12

2.3.1. Zákonné zakotvení Bankovního úřadu Bankovní úřad byl nejprve zřízen pouhým nařízením vlády Československé republiky č. 119/1919 Sb. z. a n., o úpravě poměrů k Rakousko-Uherské bance, ze dne 6. března 1919, a to ustanovením §3 („ Ministerstvo financí bude až do další zákonné úpravy obstarávat funkce státní cedulové banky“). A §4 („ K odbornému obstarávání této funkce zřizuje ministr financí Bankovní úřad ministerstva financí, o jehož správu budou se dělit jednak Bankovní výbor při ministerstvu financí za předsednictví ministra financí nebo jeho zástupce a odborné úřednické vedení“). Legislativně však pouhé nařízení vlády nebylo právě nejčistější, přesto až 10. dubna 1919 byl vydán výše zmiňovaný zákon č. 187/1919 Sb. z. a n., tzv. měnový zákon kde byl nejprve v paragrafu 1 formulován státní emisní monopol slovy „ právo vydávati v oblasti Československého státu platidla a raziti mince přísluší

až na další zákonné ustanovení

výhradně státu.“ Dále zde v §8 ministr financí ex post obdržel zákonné zmocnění k ustavení Bankovního úřadu: „ Ministr financí se zmocňuje, … aby pečoval o běh a opatření platidel ve státě Československém a za tím účelem zařídil, čeho zapotřebí, v poměru k RakouskoUherské bance buď cestou smluvní nebo nařizovací a aby vůbec až do jinaké zákonné úpravy obstarával funkce státní cedulové banky, zřídil k tomu účelu Bankovní úřad a pro tuto činnost pomocné orgány přibral neb ustanovil na smlouvu nebo na základě občanské pracovní povinnosti, zejména aby také pro usnadnění správy Bankovního úřadu zřídil bankovní výbor a vymezil jeho působnost v rámci svých oprávnění.“ To bylo celé, stručně zákonné ustanovení Bankovního úřadu. Organizace a funkce Bankovního úřadu včetně jeho statutu byla konkretizována až vládním nařízením č. 246/1919 Sb. z. a n., ze dne 12. května 1919. Toto druhé (květnové) vládní nařízení (č. 246) legislativně správně vycházející ze zákona nebylo úplně shodné s prvním (březnovým) vládním nařízením upravujícím postavení Bankovního úřadu (č. 119), takže i když nařízení č. 246 neobsahovalo derogační ustanovení, vzhledem k časové posloupnosti problémy v zakotvení Bankovního úřadu nenastaly.6 Bankovní úřad při Ministerstvu financí byl orgán ministra financí, jehož úkolem byla správa peněžního oběhu včetně emise peněz a státního dluhu. Vedl dále pokladní službu a spravoval státní účty. U emisních úvěrů pro peněžní ústavy stanovoval výši úrokové míry

6

BAŽANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský ústav

Josefa Hlávky, 2005. s. 46

13

a clearingové služby. Od 24. dubna 1920 měl navíc za úkol spravovat zlaté a devizové rezervy a řídit devizové hospodářství včetně stanovovaní měnového kurzu. Úřad vznikl 11. března 1919 (jako prozatímní cedulový ústav, který převzal funkci emisního ústavu Československa), a to podle vládního nařízení č. 119/1919 Sb. ze dne 6. března 1919 o úpravě poměrů k Rakousko-uherské bance, a fungoval až do 31. března 1926. Úřad měl své ústředí v Praze, ale ve třiceti větších městech celého Československa měl své filiálky. Roku 1920 měl navíc zřízenou ještě filiálku i na Podkarpatské Rusi. V menších československých městech měl zřízen pobočky. Řídícím orgánem celého úřadu byl tzv. „Bankovní výbor“. Ten se skládal z deseti členů, kteří byli jmenováni ministrem financí, a z jeho předsedy, jímž byl buď přímo ministr financí nebo alespoň jeho náměstek. Členové výboru byli odborníci působící v průmyslu, zemědělství, obchodu nebo v peněžnictví, čímž bylo zajištěno tzv. odvětvové složení tohoto výboru. Členství bylo čestné a bez nároku na jakýkoliv honorář. Na schůzích Bankovního výboru byl přítomen zástupce parlamentní Kontrolní komise a tím byla zajištěna kontrola tohoto úřadu. Operativní vedení úřadu (mezi poradami Bankovní rady) mělo na starosti úřednické vedení, tzv. „Obchodní správa“. Jeho vrchní ředitel (nebo jeho zástupce) byli zváni na jednotlivá zasedání Bankovního výboru, ovšem měli tam pouze hlas poradní. Zasloužil se o emisi státovek a mincí. Prvními penězi nového státu byly stokorunové státovky s datem 15. dubna 1919 a prvními mincemi byly dvacetihaléře a padesátihaléře (obr. 1) vydané roku 1922.

Obrázek 1: Padesátihaléř z roku 1922. (Zdroj: www.cnb.cz)

14

2.4. Krize československé bankovní soustavy Na přelomu let 1922 až 1923 otřásla československou bankovní soustavou krize, jejíž řešení a důsledky se protáhly až do konce 20. let 20. století. Nejprve došlo k zániku Moravsko-slezské banky, Pozemkové banky a Banky „Bohemia“ a nedůvěra způsobená úpadkem těchto ústavů se šířila dál. Ještě v tomtéž roce zahájila likvidaci i Kupecká banka v Brně. Zákrokem ministerstva financí se za součinnosti s jinými bankami podařilo eliminovat negativná důsledky zcela zřejmě se blížícího úpadku některých bank. Pražská úvěrní banka tak sanovala svými prostředky Severočeskou a následně i Řeznicko-uzenářskou banku, která však navenek působila dále. V roce 1925 došlo ke krachu Pivovarské banky, jíž v rámci její likvidace ujala Agrární banka československá. V témže roce započala i sanace Československé lesnicko-dřevařské banky, která byla v následujícím roce po odpisu akciového kapitálu a regulérních fondů transformována do Československé obchodní banky. Finanční obtíže postihly také Banku stavebních živností a průmyslu. V roce 1926 byla pohlcena Českou bankou, jež se však také vzpamatovávala z nárazu deflační krize v bankovnictví. Příčiny této krize spočívaly, kromě krizových projevů celé československé ekonomiky v letech 1921 – 1923, v málo odborně způsobilém vedení postižených ústavů. Řada manažerů poškodila své instituce riskantními spekulačními operacemi. Bankovní krize se neprojevila tak silně u bank s česko-německou správou jako u bank nacionálně českých. Odolnost českých bank jako celku byla oslabena množstvím malých kapitálově slabých bank.7

2.5. Deflační krize roku 1922 Poskytnuté úvěry se změnily v částečné, někdy úplně ztráty nebo na delší dobu zamrzly. V rozmezí října 1922 až března 1923 padly tři významné ústavy (Moravsko-slezská banka v Brně, banka Bohemia a Pozemková banka). Panika a masové vybírání vkladů přinesly bankám ztrátu dvou miliard Kč spravovaných prostředků. Banky proto jen neochotně poskytovaly nové úvěry, naopak částečně vypovídaly úvěry staré. Většina z nich totiž sama potřebovala pomoc. Stát také nakonec dal k dispozici ve formě zvláštních dluhopisů i hotových peněz částku 1,25 miliardy Kč. Vrchní ředitel Bankovního úřadu A. Novák nabádal v prosinci 1922 banky, aby přes zhoršující se situaci nezvyšovaly úvěrové sazby

7

KUNERT, Jakub; NOVOTNÝ, Jiří . Centrální bankovnictví v českých zemích. Praha : ČNB, 2008. s. 30 - 31

15

průmyslu, přestože cedulový ústav v zájmu měnové musel sáhnout k dramatickému zvýšení úrokové míry (2 % u eskortní sazby), jež je velmi vzácné. SČB mu tehdy vyhověl. Na druhé straně dokázaly banky z deflační krize i tvrdě těžit a její důsledky byly již trvalé. Tehdy „banky hluboko vnikly do průmyslu a zmocnily se nebývalého podílu na něm“ a „zástupci bank se usadili ve správních radách podniků, aby je už neopustili“. Již beztoho až příliš těsné sepětí bank a průmyslu se prohloubilo. Oslabené podniky se staly kořistí peněžních ústavů rozšiřujících své průlomové koncerny. V lednu 1923 se banky při jednání o debetních sazbách shodly v názoru, že „z lacinějších sazeb kreditních jsme již natrvalo venku“ a odmítly následovat přechodné snížení oficiální úrokové míry bankovním úřadem. Argumentovaly tím, že jestliže si samy půjčí od Bankovního úřadu za 7,5 %, nemohou půjčovat za 7,25 %. O tři měsíce později Bankovní úřad pod tlakem mezinárodní valutové spekulace proti Kč úrokovou míru opět zvýšil a problém bankovních sazeb a jejich zvýšení odložil. Banky již připouštěly, že toto opatření zhorší situaci průmyslu a dokonce může vést k omezování, někdy i k zastavení výroby v továrnách. Nicméně pod dojmem vyjádření Bankovního úřadu a ministra financí Engliše, že v zájmu ozdravění národního hospodářství „průmysl musí si zvyknouti na omezení úvěru“, byl debetní i kreditní úrok zvýšen. Jestliže úvěr byl v této době omezován, neznamenalo to vždy nedostatek mobilních prostředků, nýbrž obavu z jejich imobilizace, z toho, že oslabený průmysl je době krize nebude schopen splácet.8

2.6. Proces koncentrace bankovnictví Jedním z prostředků, který mohl po deflační krizi bankovní systém ustálit, byla jeho koncentrace prováděná např. formou fúzí, jež mnohdy znamenala pohlcení slabších institucí silnějšími. Šlo o proces, který zejména v období mezi dvěma světovými válkami nabyl celoevropského rozměru. Jeho průběh i formy byly v různých teritoriích odlišné. Například ve Francii a Velké Británii se fúze realizovali z iniciativy velkobank nebo silných finančních skupin; v Německu a Rakousku – podobně jako v ČSR – probíhaly pod přímým dohledem státních orgánů či jejich ústředních bank, v Rakousku a v Maďarsku dokonce pod kontrolou finanční komise Společnosti národů. V Československu se fúze bank s česko-německou

8

KUBŮ, Eduard ; PÁTEK, Jaroslav . Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami. Praha : Karolinium, 2000. s. 170

16

správou uskutečňovaly pod patronací ministerstva financí, zemských i hypotečních bank a předních českých obchodních bank.9

2.7. Národní banka Československá Hospodářské předpoklady pro vznik samostatné centrální banky a emisi bankovek nastaly v roce 1925. Tehdy nastal čas „měnovým zákonem“, na nějž se několikrát pro budoucí aktivaci banky odvolával zákon o akciové bance cedulové, určit název nové centrální banky, měnové jednotky a jejího krytí a vůbec kriticky přehlédnout zákon z roku 1920. To se stalo zákonem ze dne 23. dubna 1925, č. 102/1925 Sb. z. a n., kterým se měnil a doplňoval zákon, ze dne 14. dubna 1920, č. 347/1920 Sb. z. a n., o akciové bance cedulové. Samostatný nový „měnový zákon“ přijat nebyl, skoro vše se vyřešilo bankovní novelou. Národní banka československá byla zřízena podle zákona o akciové bance cedulové ze dne 14. dubna 1920, zákon č. 347/1920 Sb. z. a n., o akciové bance cedulové. Akciová jistina Kč 405.000.000,- byla rozdělena na 120.000 nedělitelných, rubopisem převoditelných akcií po Kč 3375,-, znějících na jméno a zapsaných v knize akcionářů. Jednu třetinu akcií vlastnil stát. Akcie měla hodnotu 100 zlatých dolarů Spojených států amerických, přepočtených na Kč podle kursu. Svoji činnost, jako cedulová banka Československé republiky, zahájila dne 1. dubna 1926. Do této doby vykonával úkoly spojené se správou měny zvláštní Bankovní úřad ministerstva financí. Bankovní úřad ministerstva financí byl zřízen vládním nařízením ze dne 6. března 1919 č. 119 Sb.z.a. n. a měl především provést dokonalou měnovou odluku. Jeho úkolem a poté i Národní banky Československé bylo především: spravovat zúročitelné státní zápůjčky založené stažením bankovek z oběhu při kolkovací akci - spravovat žirové účty a pokladniční poukázky Rakousko-Uherské banky, které byly uvedeny, resp. vydány u hlavního ústavu v Praze a u filiálek jmenované banky v oblasti Československé republiky - působit jako odborný poradní sbor v záležitostech úvěrování státu pro ministerstvo financí.

9

VENCOVSKÝ, František , et al. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha : Bankovní institut, a. s., 1999.

s. 241

17

Obrázek 2: Akcie Národní banky Československé z roku 1926. (Zdroj: www.cnb.cz)

Národní banka československá byla akciovou společností s povahou veřejného ústavu. Třetina akciového kapitálu, který činil 12 mil. USD, byla vyhrazena státu. Dozor nad bankou vykonával vládní komisař. Guvernér, náměstek guvernéra a tři z 9 členů bankovní rady byli jmenováni presidentem republiky na návrh vlády. Představitelem akcionářů byla valná hromada; každý z účastníků měl pouze 1 hlas, ale musel vlastnit alespoň 10 akcií. Valná hromada volila 6 členů bankovní rady. Bankovní radě byla podřízena obchodní správa (vrchní ředitel, ředitelé a jejich náměstkové). V té době měla Národní banka 34 filiálek. Národní banka československá vyměnila veškeré obíhající bankovky za své bankovky, čímž byla určena částka státovkového dluhu vůči cedulové bance (klesla od převratu na 5,7 mld. Kč). Měl být umořen zničením bankovek, které byly na jeho účet bance odvedeny z výnosu majetkových dávek10. Ve skutečnosti byly později na umoření státovkového dluhu započítány i jiné položky, tak vyúčtování přírůstku na ceně zlata v bance při devalvaci v r. 1934 (422 mil. Kč), převáděná bankovek po 10, 20 a 50 Kč z oběhu bankovek do oběhu drobných peněz a prohlášení 100 Kč bankovek za státovky.11

Určení měnové jednotky

Bance byl novelou bankovního zákona (č. 102/1925 Sb. z. a n.) potvrzen název „Národní banka Československá“, základem pro emisi bankovek

byla určena stávající

měnová jednotka „koruna československá“ (Kč) a bankovky Národní banky Československé 10

Toto nařízení vlády sice formálně odkazovalo na zákon č. 84/1919 Sb. z. a n., ze dne 25. února 1919 – ten však zákonné zmocnění k ustavení Bankovního úřadu neobsahoval. 11

SIBLÍK, Josef. Dějiny finančních institucí. Praha : Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1975. s. 194 - 195

18

byly prohlášeny tuzemským národním platidlem. Emisní výsada byla novelou omezena z původních 20 na 15 let.12

2.8. Změny bankovního systému v letech 1923 – 1938 Akciové obchodní banky v Československé republice lze členit podle různých kritérií, např. podle aspektů hospodářských, národnostních nebo zájmu politických. Podle výše akciového kapitálu, rezervních fondů, vkladů a celkových bankovních obchodních obratů můžeme hovořit o velkobankách, středních bankách a malobankách. Z hlediska národnostního složení a čerpání zdrojů kapitálu rozeznáváme v meziválečném období pět druhů československých bank: 1) národně hospodářské banky 2) banky s česko-německou správou (a se zahraniční kapitálovou účastí) 3) národně německé banky 4) národně slovenské banky 5) banky maďarsko-německo-židovské na Slovenku

Z hlediska společných zájmů a politického zázemí se zformovala v podstatě tři až čtyři významná bankovní seskupení. První z nich vzniklo kolem Živnostenské banky a České průmyslové banky; názorově a politicky bylo blízké národně demokratické straně, podnikatelsky se orientovalo spíše na domácí trh. Druhá skupina, z okruhu Angločeskoslovenské a Pražské úvěrní banky, se ve větší míře přimykala ke státu;

ovládala

většinou exportní firmy spotřebního průmyslu. Třetí uskupení volně korespondovalo s německým prostředím a směřovalo svůj zájem na střední až drobné podnikání. Skupina čtvrtá zahrnovala slovenské ústavy v bankovní sféře, roztříštěné převážně do množství firem nepatrné kapitálové síly. Z právního hlediska nebyl ve dvacátých letech pojem banka zákonem definován. Za banku právo považovalo instituci, která: 1) zprostředkovávala úvěr a obstarávala platby 2) v níž vlivem státu byla zajištěna stabilita kapitálu. Tato kritéria splňovala akciové banky (podle zák. č. 239/1924) a zemské hypoteční úvěrní soustavy. Úvěrní společenstva, bankovní závody ve formě veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti, společnosti s ručením omezeným a jednotlivci neměli často 12

BAŽANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2005. s. 65

19

zajištěnou stabilitu kapitálu a názvu banka (ve formě substantiva) jako firemního přídomku ve vnějším označení podniku oficiálně používat nemohli.

Velkobanky neboli ústavy, jejichž akciový kapitál stabilně přesahoval 100 mil. Kč a obrat jednu miliardu Kč byly: 1) Živnostenská banka 2) Česká eskomptní banka a úvěrní ústav 3) Česká průmyslová banka 4) Česká banka Union 5) Pražská

úvěrní

banka

(posléze

transformována

v Anglo-československou

a Pražkou úvěrní banku) 6) Banka pro průmysl a obchod (dříve „Länderbanka“) 7) Moravská banka V Evropském kontextu však šlo o banky střední.13

13

VENCOVSKÝ, František , et al. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha : Bankovní institut, a. s., 1999. s. 238

20

3. BANKOVNICTVÍ V OBDOBÍ DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY Následující kapitola se zabývá situací v bankovním sektoru v období druhé světové války, kdy byla Československá republika pod nadvládou Německa.

3.1. Centrální banka v období tzv. druhé Československé republiky a Protektorátu Čechy a Morava Období tzv. druhé republiky bylo zahájeno zabráním třetiny československého území Německem, Polskem a Maďarskem jako důsledkem vnucené Mnichovské „dohody“ a návazných tzv. arbitrážních jednání ve Vídni. Ústavními zákony (č. 299 a 328/1939 Sb. z a n.) z listopadu 1938 vznikla Československá republika s prosazenou autonomií Slovenska a později i Podkarpatské Rusi. Na základě čl. II. Ústavního zákona č. 330/1938 Sb. z. a n., ze dne 15. prosince 1938, bylo vydáno vládní nařízení č. 16/1939 Sb. z. a n., ze dne 27. ledna 1939, kterým se s okamžitou účinností přejmenovala Národní banka Československá na Národní banku Česko-Slovenskou, koruna česko-slovenská a ve zkratce se přejmenovala na „K“. Národní banka Česko-Slovenská byla od 20. února 1939 bez svého guvernéra. Dosavadnímu guvernérovi K. Englišovi k tomuto datu skončil mandát. Banku vedl první viceguvernér Ladislav F. Dvořák (1888 – 1953). Odstoupení části československého území po Mnichovské „dohodě“ se odrazilo i na oběhu peněz a používání měny: obsazených území jako nové součásti Německa byla orgány stažena československá koruna a nahrazena říšskou markou v nadhodnoceném poměru 1 K = 12 říšských feniků, resp. 8, 33 K = 1 RM. Podhodnocení protektorátní koruny tak znamenalo, že Němci z Říše mohli v protektorátu nakupovat zboží o jednu třetinu levněji. Německo si navíc za tento měnový akt vynutilo náhradu ve zlatě a devizách za stažené československé oběživo, aniž by zohlednilo, že na obsazených území zůstal rozsáhlý nemovitý a movitý majetek československých občanů, kteří odešli do vnitrozemí. V souvislosti s protižidovským opatřením byli na základě výnosu Úřadu říšského protektora z 21. července 1939 protektorátní občané židovského původu nuceni soustředit u Národní banky pro Čechy a Moravu veškeré cennosti, zejména zlaté předměty, s nimiž mohla disponovat pouze Německá říše.14

14

BAŽANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2005. s. 76

21

Již v březnových dnech roku 1939 dosadila Říšská banka do emisního ústavu zvláštního zmocněnce Friedricha Müllera a následně se kontrolní funkce v Národní bance ujal z pověření Úřadu říšského protektora zmocněnec říšského ministerstva hospodářství dr. Herbert Winkler. Vedle říšských kontrolních orgánů získal na správu banky významný vliv i Úřad říšského protektora, v němž významné pozice zastávali bývalí čeští Němci v čele s K. H. Frankem. Ti byli ve správě banky zastupováni především Erichem Strumem, který získal vliv na veškeré personální záležitosti banky. Díky němu tak byla důležitá vedoucí místa v ústředí a vedení některých filiálek obsazena exponenty nacistické strany. Zatímco říšské kontrolní orgány měli především pozorovací a usměrňovací funkci, vyplívající z politicky slabé pozice Říšské banky v protektorátu, úředníci Úřadu říšského protektora, opírajícího se o samotného Franka, tvrdě zasahovali proti českému charakteru ústavu a snažili se tak o jeho ovlivňování přímo.15

3.2. Měnová politika okupační moci Od 16. března 1939 byly vyhlášeny říšská marka a protektorátní koruna jako dvě zákonné měny, koruna si udržovala svůj kurz k ostatním měnám. Ne však na dlouho. K 1. říjnu 1940 se nařízení o clech, spotřebních daních a monopolech „Protektorat Böhmen und Mähren“ stal součástí celního říšského území: nové devizové předpisy zrušily samostatný platební styk Protektorátu se zahraničím a Národní banka, resp. protektorátní správa ztratila možnost disponovat s devizami. Ustanovení § 1 vládního nařízení č. 321/1940 Sb. z. a n., o nové úpravě měny (ze dne 28. září 1940, s účinností k 1. říjnu 1940) určilo korunu jako nominální zlomek marky.16 V souvislosti se vznikem celní unie se zároveň změnilo i postavení protektorátní měny. Ta na základě vládního nařízení č. 321/1940 Sb. fakticky přestala být samostatnou měnou, neboť se její hodnota začala nově odvozovat od říšské marky. Jedině přes říšskou marku, jejíž jednou desetinou byly protektorátní koruny, bylo možno stanovovat hodnoty cizozemských valut. Paradoxem bylo, že i stanovený zlatý obsah koruny byl odvozován od zlatého obsahu říšské marky. Proto také od 1. října 1940 zlaté krytí koruny, nyní však již pouze teoretické, výšilo z 31,21 mg na 35,84 mg. Směnitelnost koruny za hodnotné devizy 15

16

KUNERT, Jakub; NOVOTNÝ, Jiří . Centrální bankovnictví v českých zemích. Praha : ČNB, 2008. s. 82 BAŽANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský

ústav Josefa Hlávky, 2005. s. 195

22

také nebyla proveditelná, neboť protektorátní koruna nebyla zaznamenána na světových finančních trzích.17

17

KUNERT, Jakub; NOVOTNÝ, Jiří . Centrální bankovnictví v českých zemích. Praha : ČNB, 2008. s. 183

23

4. BANKOVNICTVÍ V OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE Tato kapitola pojednává o reformách, které proběhly v druhé polovině 20. století.

4.1. Státní banka československá Státní banka československá byla zřízena po vydání zákona z 9. března 1950 č. 31/1950 Sb., o státní bance československé, jako instituce, která podle tehdejších direktiv centrálního řízení československé ekonomiky byla přímo podřízena ministerstvu financí. Nový ústav převzal veškerá práva a závazky nejenom Národní banky Československé jako cedulového ústavu, ale i Živnostenské banky, Slovenské Tatrabanky a Poštovní spořitelny. Celý proces však byl uskutečněn tzv. singulární sukcesí, což znamenalo postupné včleňování jednotlivých bankovních agend do nově vzniklé monobanky. Proto také ani jeden z těchto bankovních ústavů nebyl zrušen ke dni zahájení činnosti Státní banky československé. Svoji činnost zahájila 1. července 1950 jako ústřední emisní banka poskytující provozní úvěry jednotlivým výrobním organizacím. Zároveň také působila jako centrála veškerého platebního a zúčtovacího styku v Československu i v zahraničí. Převzala i úvěrování družstev a drobných komunálních podniků. Ve své podstatě se tak stala institucí celospolečenské evidence a kontroly měnových, finančních i hospodářských aktivit ve státě.18 Relativně stručný zákon o 26 paragrafech o Státní bance československé byl formálně a věcně, a to i s přihlédnutím ke specifikům československého socialistického zákonodárství, ze všech zkoumaných předpisů vůbec nejméně povedený zákon upravující postavení centrální banky.19

4.2. Měnová reforma roku 1953 Novou organizaci socialistického peněžně-úvěrového systému završovala měnová reforma, provedená na základě zákona ze dne 30. května 1953 č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě, účinného k 1. červnu 1953. Ačkoli zákonodárce použil v názvu zákona pojem 18

BARTOŠEK, Karel; FELSBERGOVÁ, Dana; JAROŠ, Pavel. Bankovnictví v české republice. Praha :

Bankovní institut, a. s., 1998. s. 93 19

BAŽANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský

ústav Josefa Hlávky, 2005. s. 99

24

“peněžní reforma” , v odborných kruzích i v literatuře se vžil pojem “měnová reforma” , protože zákon nezakotvoval jen “výměnu” bankovek v určitém kurzu, ale současně měl atributy měnového zákona. Měnová reforma byla v logice nového direktivního plánovaného hospodářství oproštěného od funkcí peněz, odmítajícího tržní bankovní systém i „předsocialistické” úspory. Začala být připravována v naprosté tajnosti na pokyn ÚV KSČ v říjnu a listopadu 1952 skupinou ekonomů v čele s ekonomem a v 60. a 70. letech vysokým československým politikem Václavem Hůlou (1925 - 1983). Šoková a razantní měnová reforma měla oficiální soudobá hospodářská i ideologická zdůvodnění (podle §1 zákona se prováděla měnová reforma “s cílem zvýšení kupní síly československé koruny a upevnění jejího kursu”), dalším oficiálním zdůvodněním byla snaha napravit nevhodně a nedůsledně provedenou reformu měnovou z roku 1945, zlikvidovat přebytek oběživa nesystematicky uvolňovaného z vázaných vkladů, napravit špatnou emisní politiku, potlačit ekonomické síly, „reakčních tříd”

(atd.),

ale

nevyřčeným

důvodem

bylo

ekonomické

donucení

veškerého

československého obyvatelstva přijmout socialistický systém. Obyvatelstvo, již předtím znárodňujícími peněz, úspor, životních a důchodových pojistek a cenných papírů, to jest všech zbylých hmotných jistot (byť iluzorních, neboť většinou byly na vázaných vkladech) a muselo být hmotně i psychicky vydáno na milost či nemilost státnímu socialistickému zabezpečení. Zákonem č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě, se zrušily nejen vázané vklady z roku 1945, ale anulovaly se i cenné papíry včetně státních dluhopisů emitovaných v r. 1946 a další hodnoty, které vznikly a spadly pod vázaný režim i po roce 1945 až do dne provedení reformy (§7). Také úspory na vkladních knížkách a podobných instrumentech, na které se průběžně až do dne reformy spořilo, nemohly být volně vybrány, ale byly progresivně přepočteny. Mzdové nároky a státem uznané důchodové a sociální nároky vyplacené státem se přepočetly v poměru 1:5 (§4). Ostatní přepočet stanovila vláda svým usnesením: vyjma 300 Kčs na osobu, které se vyměňovaly v poměru 1:5 za nové Kčs občanům, kteří nikoho nezaměstnávali a nebyli vyloučení z přídělového hospodářství, byl pro všechny stanoven kurz výměny 1:50; vklady na spořitelních knížkách se přepočítávaly progresivně podle celkové sumy 1:5 do 1:30, resp. 1:50. Současné zrušení přídělového „lístkového“ systému, který u nás po druhé světové válce nebyl zrušen, a zavedení jednotných „volných cen“ (ve skutečnosti usměrňovaných) zvýšilo cenovou hladinu zhruba dvojnásobně. Z čistého legislativního hlediska se měnová reforma Státní banky československé dotkla jen zakotvením kurzu československé koruny a zrušením Likvidačního fondu 25

měnového, takže generální ředitel banky přestal být předsedou Likvidačního fondu měnového. Novou měnou (právem upravenou peněžní jednotkou) byla vyhlášena nová koruna československá (Kčs), která se rovnala 0,123456 g ryzího zlata a její kurz v poměru k rublu byl stanoven na 1,80 Kč za 1 rubl a „na tomto podkladě určuje Státní banka československá poměr československé koruny k cizím měnám“ (§2 zákona). Zlatý obsah československé koruny v žádném případě neznamenal, že jsme měli „zlatou měnu“ nebo měnu zlaté devizy20. Spíše se jednalo o nátlak Sovětského svazu, kdy zlatý obsah koruny měl „potvrdit“ její zlatý rubl; také šlo o psychologické opatření mající dokázat úspěch socialismu. Zákonem stanovený zlatý obsah koruny byl nerealistický, by přímo fiktivní: bankovky socialistické SBČS byly svým charakterem státovky a nebyly přímo za zlato směnitelné, ani směnitelné omezeně přes další měnu (ani rubl) za zlato tak, jako jiné měny např. brettonwodském systému a chyběli i další znaky „zlaté měny“. Koruna byla vědomě ve vztahu ke všem zahraničním měnám vysoce uměle revalvována, vůči směnitelným měnám ve výši 28 % až 31 %. Nerealisticky stanovený kurz koruny způsoboval po celé socialistické období problémy a vytvářel cenové rozdíly mezi exportními a importními cenami.21

4.3. Státní banka československá jako samostatný socialistický orgán Snaha o vymanění se centrální banky z podřízenosti ministru financí byla úspěšná v polovině 60. let. Zákonem ze dne 10. listopadu 1965 č. 117/1965 Sb., o Státní bance československé, s účinností k témuž dni, se SBČS stala orgánem státní správy zodpovědným za peněžní a úvěrovou oblast s podřízeností vládě a ve vztahu ke státnímu rozpočtu již měla banka samostatnou kapitolu. Zákon z roku 1965 nahrazoval původní legislativní zakotvení banky z roku 1950. V základním ustanovení §1 bylo výslovně řečeno, že Státní banka československá, zřízená v roce 1950, je ústřední bankou Československé socialistické republiky se sídlem v Praze a může svým jménem nabývat práv a zavazovat se. Statutární fond banky (tj. základní kapitál) 20

Zlatá deviza – jedna z forem omezeného zlatého standardu, při níž se národní měna mohla směnovat za zlato jen nepřímo, a to směnou za jinou měnu tzv. standardu zlaté mince nebo standardu zlatého slitku. Vývoz zlata podléhal kontrole a emisní banka příslušného státu byla povinna směnit své bankovky za devizy, které pak bylo možné v cizině směnit za zlato. 21

BAŽANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský

ústav Josefa Hlávky, 2005. s. 103

26

se nově stanovil na 1 miliardu korun a na stejnou výši byl stanoven i všeobecný rezervní fond.22

4.4. Bankovní reforma ve druhé polovině 60. let a nový zákon o SBČS z roku 1970 Evidentní neefektivnost socialistické ekonomiky, která se projevovala od poloviny 50. let a nefunkčnost pětiletých hospodářských plánů se pokusila neúspěšně vyřešit reforma z roku 1959 - 1960 spočívající v jiném způsobu plánovitého řízení. Od poloviny 6o. let se opět začalo na nejvyšších místech uvažovat o „zdokonalení soustavy plánovitého řízení“ s vyhodnocování hodnotových vztahů a zpětných reakcí socialistického trhu. Ekonomická reforma v roce 1968 přerostla do koncepce nového společenského systému označovaného jako „tržní socialismus“, kde se všeobecně uznávala nutnost zavést dvoustupňové bankovnictví, to je oživit systém komerčních bank a změnit postavení centrální banky na měnovou (a nikoli jen peněžně-úvěrovou) relativně nezávislou instituci, zabezpečující stabilitu peněžních toků ve státě. Systém centrálního plánovitého řízení měl zůstat zachován, ovšem v jiné kvalitě – centrální banka se měla aktivně účastnit sestavování komplexního měnového plánu a poté podle tohoto plánu usměrňovat svou politiku. Současně se v rámci politických jednání o novém federalistickém uspořádání státu a tlaku slovenských politiků a ekonomů (Imricha Karvaše, Dalibora Hanese, Jána Spišiaka a dalších) uzákonila vize federalistického systému centrálních bank – dvou vzájemně nezávislých republikových centrálních bank a jedné federální centrální banky. Výměnou generálního ředitele banky (místo O. Pohla se stal generálním ředitelem banky Svatopluk Potáč) byla již v říjnu 1969 nastoupena cesta k upevnění jednotného řízení SBČS. Usnesením ÚV KSČ z ledna 1970 byl dán směr dalšího vývoje československé bankovní soustavy, který konkretizoval v přípravě a přijetí ústavního zákona č. 125/1970 Sb., nového zákona č. 144/1970 Sb., o Státní bance československé a dalších návazných zákonech, především zákona č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství a zák. č. 145/ 1970 Sb., o národním plánování.23 22

BAŽANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský

ústav Josefa Hlávky, 2005. s. 105 23

BAŽANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský

ústav Josefa Hlávky, 2005. s. 107

27

Tabulka č. 1: Struktura československého bankovního systému z období 1970–1989 STÁTNÍ BANKA ČESKOSLOVENSKÁ Československá obchodní banka Banka specializovaná na úvěrové, platební a zúčtovací operace se zahraničím pro podnikovou sféru. Dispozice s prostředky v zahraničních měnách dána rozpisem devizového plánu SBČS. Česká státní spořitelna Banka specializovaná na depozitní a úvěrové operace pro obyvatelstvo na území České socialistické republiky. Dispozice a účely použití vkladů obyvatelstva dány rozpisem úvěrového plánu SBČS. Slovenská štátna sporitelňa Banka specializovaná na depozitní a úvěrové operace pro obyvatelstvo na území Slovenské socialistické republiky. Dispozice a účely použití vkladů obyvatelstva dány rozpisem úvěrového plánu SBČS. Živnostenská banka Banka specializovaná na bankovní a zúčtovací operace se zahraničím pro drobnou soukromou klientelu. Do určité míry prováděla podnikatelskou činnost prostřednictvím pobočky v Londýně. Investiční banka Banka specializovaná do roku 1958 na dlouhodobé investiční úvěry. Od roku 1958 pověřená depozitními operacemi. Po vypořádání závazků z cenných papírů měla být likvidována. Zdroj: Vencovský, F., Jindra, Z., Novotný, J., Půlpán, K., Dvořák, P. a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích. Bankovní institut, Praha 1999

28

5. BANKOVNICTVÍ PO ROCE 1989 V letech 1988-1989 začaly přípravné práce na reformě tehdejšího československého bankovnictví. Události roku 1989 tedy našly bankovní sféru relativně připravenou na novou situaci. Proto již od 1. 1. 1990 vzniká postupně řada bank, které měly ve svém souhrnu přispět k rozvoji tržní ekonomiky. Vznikají jednak banky v důsledku rozdělení Státní banky československé na centrální – emisní banku, dále na Komerční banku, Investiční banku a Všeobecnou úvěrovou banku (což byly v době vzniku banky s rozhodující účastí státu), na akciovém principu je přebudována bývalá Česká státní spořitelna v Českou spořitelnu a.s. Vzniká nová banka se státní účastí se specifickým posláním – Konsolidační banka (od roku 2001 byla transformována v konsolidační agenturu) a svou specifickou úlohu přebírá Českomoravská záruční a rozvojová banka. Od 1.7. 1995 zahájila svou činnost Česká exportní banka. Je to banka s devizovou licencí se 100% kapitálovou účastí státu, jejím posláním je především podpora zahraničního obchodu. Kromě toho vzniká řada soukromých akciových bank, z nichž některé jsou obchodně velmi průbojné. Koncem roku 1993 existovalo v České republice 53 bank. Jak ukázal další vývoj, prudký rozvoj bankovnictví přinesl s sebou i některé problémy. Ty, které vzbudily největší zájem veřejnosti, se týkaly bankrotů některých bank (Banka Bohemia, AB Banka) a nucené správy v dalších bankách. Tyto problémy byly řešeny vypracováním, přijetím a posléze realizací stabilizačního programu Českou národní bankou, v jehož rámci byla ustavena Česká finanční s.r.o., jejímž posláním bylo vykoupit od malých a středních bank úvěry klasifikované jako nedobytné, a tím přispět k řešení jejich situace. V druhé polovině devadesátých let se při hodnocení dosavadního vývoje bank ukázala nutnost zpřísnit podmínky vstupu do bankovní sféry a také vyřešit důslednost bankovního dohledu. V této době se rovněž zvýšilo úsilí o přiblížení naší bankovní legislativy k legislativě EU. Všechny tyto momenty vedly k přijetí tzv. „malé novely“. Zákon č. 21/1992 ze dne 20. prosince 1991 byl od roku 1992 do července 2002 novelizován čtrnáctkrát. Zejména v letech 1997 - 1999 byly pro vývoj českého bankovnictví charakteristické tři základní procesy. První z nich znamenal zánik řady menších, kapitálově slabších bank, a to nejen těch, které byly zařazeny do druhého konsolidačního programu ČNB, ale i těch, které nebyly sto plnit průběžné podmínky vyplívající z účasti v tomto programu. Určité problémy se však nevyhnuly ani již částečně privatizovaným velkým bankám. Dalším charakteristickým rysem 90. let byla fúze bank. V posledním roce minulého století se zvýraznily tendence ke vstupu zahraničních subjektů do našich největších bank 29

v důsledku jejich „doprivatizace“.

V první polovině roku 2002 byl ukončen proces

privatizace bankovního sektoru a všechny české banky jsou již ovlivněny vstupem strategického, zpravidla zahraničního partnera. V roce 1998 se dostala do potíží Investiční a poštovní banka, v níž rozhodující vlastnický podíl patřil mezinárodní společnosti „Nomura“. Řešení situace bylo po dvouletém období nucené správy, zavedené v roce 2000, nakonec nalezeno v převzetí této banky Československou obchodní bankou, která se tak stala bankou s největší bilanční sumou v České republice. V letech 2003 - 2006 byl již bankovní sektor České republiky stabilizován. Banky v České republice si svou stabilitu udržely i během světové finanční krize, která propukla v roce 2007.24

Legislativní a institucionální změny Od 1. 1. 1990 začali v Československu platit dva nové zákony: 

Zákon č. 158/1989 Sb., o bankách a spořitelnách, který upravoval postavení, působnost a bankovní obchody v oblasti obchodního bankovnictví.



Zákon č. 130/1989 Sb., o Státní bance československé, který vytvářel podmínky pro existenci dvoustupňového bankovního systému.

5.1. Proces koncentrace bankovnictví Jedním z prostředků, který mohl po deflační krizi bankovní systém ustálit, byla jeho koncentrace prováděná např. formou fúzí, jež mnohdy znamenala pohlcení slabších institucí silnějšíma. Šlo o proces, který zejména v období mezi dvěma světovými válkami nabyl celoevropského rozměru. Jeho průběh i formy byly v různých teritoriích odlišné. Například ve Francii a Velké Británii se fúze realizovali z iniciativy velkobank nebo silných finančních skupin; v Německu a Rakousku – podobně jako v ČSR – probíhaly pod přímým dohledem státních orgánů či jejich ústředních bank, v Rakousku a v Maďarsku dokonce pod kontrolou finanční komise Společnosti národů. V Československu se fúze nostrifikovaných bank

24

ŠENKÝŘÍKOVÁ, Bohuslava a kolektiv. Bankovnictví. Praha : Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2010.

s. 43

30

s česko-německou správou uskutečňovaly pod patronací ministerstva financí, zemských i hypotečních bank a předních českých obchodních bank.25

5.2. Komerční banka ve světle transformace české ekonomiky 1990 – 2001 Komerční banka byla založena ke dni 1. 1. 1990 na základě zákona č. 158/1989 Sb., o bankách a spořitelnách, který rozdělil Státní banku Československou na centrální banku (SBČs) a dvě komerční banky – Komerční banku s působností v ČR a Všeobecnou úverovou banku s působností na Slovensku. V Československu tak vznikl standardní, dvoustupňový bankovní systém. Zároveň univerzální bankovní licenci získaly již existující specializované bankovní ústavy: 1) ČSOB 2) Investiční banka¨ 3) Živnostenská banka 4) Česká spořitelna 5) Slovenská spořitelna.

Komerční banka začala svoji činnost s 84 pobočkami na území České republiky, 7 900 zaměstnanci a 10 osobními počítači. Zároveň „podědila po SBČs 325 mld. Úvěrů poskytnutým státním a družstevním podnikům, samozřejmě bez jakéhokoliv zajištění. Podle dnešních standardních kritériích 85 % těchto úvěrů bylo pochybných či ztrátových. KB se snažila čelit explozivně rostoucí poptávce po bankovních službách ze strany podniků i soukromé klientely extenzívním rozvojem své sítě (z 84 poboček v roce 1990 na více než 400 v roce 1992) a nahrazovat nedostatek IT techniky počtem zaměstnanců (ze 7,9 tisíc v roce 1990 na 14,6 tisíc v roce 1992). Nedostatek základního kapitálu byl řešen jeho navýšením o 0,8 mld. Kč v roce 1991. V roce 1992 byla Komerční banka transformována v akciovou společnost a připravena k účasti prvé vlně kuponové privatizace. Výsledkem bylo, že stát reprezentovaný Fondem národního majetku a RIF (Restituční investiční fond ČR) vlastnil ze začátku roku 1993 52 %

25

VENCOVSKÝ, František , et al. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha : Bankovní institut, a. s., 1999.

s. 241

31

akcií Komerční banky, zbytek byl v rukou soukromých institucionálních a individuálních investorů.26

5.3. Vývoj bank v České republice Bankovní reformou byla v roce 1950 zřízena Státní banka československá. Její ústředí vykonávalo činnost centrální banky a její pobočky sloužily jako úvěrová a platební územní pracoviště pro podnikovou klientelu. Kromě SBČs působila na trhu Investiční banka pro financování investiční výstavby, Živnostenská banka pro platební styk se zahraničím a devizové služby, Československý státní spořitelna, která sloučila všechny drobné záložny a ústavy peněžnictví. Financování zahraničního obchodu a devizovou službu státu vykonávala Československá obchodní banka. Od ledna 1989 vešly v platnost dva zákony. Jedná se o Zákon o bankách a spořitelnách, upravující činnosti a postavení bank, provádějících obchody s klienty a následně Zákon o Státní bance Československé, který definoval činnost centrální banky státu.

Z poboček SBČs se vyčlenily bankovní soustavy: 

Komerční banka v České republice



Všeobecná úvěrová banka na Slovensku



Investiční banka s působností na celém území státu

Po roce se banky a spořitelny transformovaly do skutečně obchodních bank. Vlivem „měkce“ nastavených podmínek byl umožněn vznik velkého počtu malých bank, které v průběhu 90. let většinou neuspěly v konkurenčním boji s velkými bankami a pobočkami zahraničních bank, přicházejícími na český trh a některé byly i záměrně zneužíván a tunelovány.

Zákon o bankách, jeho novely a zákon o bankovnictví a ČR z hlediska dohledu a regulace. V ČR dochází k významným změnám v oblasti bankovní regulace a dohledu v postavení ČNB v roce 1994. Změny odrážejí především dopracování a aktualizaci legislativy - novelou zákona o bankách z července 1994 byly posíleny pravomoci bankovního 26

20 let finančních a bankovních reforem v české republice. In 20 let finančních a bankovních reforem v české

republice. Praha : Oeconomica, 2009. s. 63

32

dohledu ČNB. Bankovní dohled má právo uplatňovat vůči bankám v případě zjištění nedostatků v jejich činnosti řadu nápravných opatření včetně výměny managementu bank, možnosti požadovat snížení základního jmění, vytvoření rezervních fondů, pokut až do výše 50 mil Kč. Novela zákona o bankách ponechala ČNB také možnost zúžit a v krajním případě odejmout bance bankovní licenci. V souvislosti s dalším posílením pravomocí bankovního dohledu dvěma novelami zákona o bankách z roku 1998 se rozvinula v České republice velice živá diskuze o rozsahu pravomocí ČNB. Novela zákona o bankách v České republice z roku 1998 se pokouší alespoň zprůhlednit kapitálovou provázanost a vyžaduje zveřejnění akcionářských propojení majetkových či personálních a hospodářských výsledků akcionářů právnických osob. Souhlas ČNB je potom vyžadován k uzavření smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části. Ukazuje se, že zákon 21/1992 Sb., o bankách, ani po řadě novelizací nevyhovuje dynamicky se rozvíjejícímu se sektoru bank a bankovnictví obecně.

5.4. Fúze v České republice Stejně jako ve světě dochází i v České republice v posledních letech k velice výrazné redukci počtu bank a také k postupnému snižování počtu zaměstnanců v nich. To se týká

především

velkých

domácích

bank,

zatímco

v

zahraničí

banky

vykazují

počty zaměstnanců růst. Snižování počtu bank má celou řadu příčin a k tomuto vývoji dochází jak krachy bank, tak jejich fúzemi. První fúzí bank v ČR byla fúze Investiční banky a Poštovní banky, resp. převzetí Poštovní banky Investiční bankou. Investiční a poštovní banka (IPB) také převzala koncem roku 1994 Regionbanku Hradec Králové a vytvořila z ní Českomoravskou hypotéční banku (ČMHB). Po vstupu Nomury do IPB se IPB opět objevuje mezi bankami, které posilují svoji pozici na domácím trhu fúzemi. Ještě do konce roku 1998 byla uskutečněna fúze IPB s vysoce ztrátovou Bankou Haná (BH). BH přitom IPB získala po přetahování s belgickou Kreditbank, která vlastnila v této bance 20 % a netajila se záměrem získat v BH majoritu. Připravovala se také fúze IPB a ČMHB, nakonec však ČMHB zůstala samostatným subjektem v rámci IPB Group. Původně se měly stát divizemi IPB oba subjekty, BH jako divize Moravská spořitelna a ČMHB jako divize hypotečního bankovnictví. Díky relativně rychlému procesu restrukturalizace BH vstoupila tato banka do roku 1999 skutečně jako samostatná divize IPB pod názvem Moravská spořitelna. Dochází také k zásadní změně v orientaci původní BH, která se nyní zaměřuje na drobné bankovnictví, malé a střední podnikatele a na služby pro města

33

a obce. IPB uvažuje i o fúzi s Českou spořitelnou. Jednou z posledních fúzí banky v ČR je postupná integrace Foresbanky do Union banky. Společným vlastníkem obou bank je finanční skupina Union Group, která se ujala vlastnických práv v srpnu 1997. Hospodaření Foresbanky skončilo v roce 1997 ztrátou 62. mil Kč v listopadu 1997 Foresbank vstoupila do stabilizačního programu ČNB. V únoru 1998 schválila valná hromada snížení jejího základního jmění o 983 mil. Kč určených na úhradu ztráty vzniklé z roku 1997. Union Group také převzala Podnikatelský penzijní fond a Vojenský veřejný penzijní fond, ve kterých Foresbanka vlastnila 70 %. Union banka již v minulosti pohltila Bankovní dům Skala a byla také u dalších dvou převzetí v českém bankovním sektoru - v červnu 1996 odkoupila 62 % akcií v Evrobance a koncem roku 1996 byla také vybrána ze tří zájemců ve výběrovém řízení na koupi 99,7 % podílu v Ekoagrobance.27

5.5. Kupónová privatizace. Jako nestandardní metodu zákon upravoval privatizaci prostřednictvím investičních kupónů, tzv. kupónovou metodu. Jejich vydávání a použití je podrobněji upraveno v nařízení vlády ČSFR č. 383/1991 Sb. ze dne 5. září 1991. Podstata kupónové metody privatizace byla založena na tom, že akciové společnosti, jejichž majitelem je fond národního majetku, byly prodávány nikoliv za peníze, ale za investiční kupóny. Přitom na tyto investiční kupóny měli ve stanoveném rozsahu občané nárok. Občanům byly investiční kupóny poskytovány nikoliv za cenu odpovídající ceně akcií, které za ně mohli získat, ale pouze za stanovený, podstatně nižší poplatek. Poskytovala se tak možnost zúčastnit se procesu privatizace i těm občanům, kteří neměli potřebné volné prostředky, aby tak mohli učinit způsoby standardními. Investiční kupóny představovali zvláštní cenné papíry. Jejich vydavatelem bylo Federální ministerstvo financí. Šlo o cenné papíry, které musely znít na jméno. Byly nepřevoditelné, nešlo je umořit a práva s nimi spojená přecházeli pouze na dědice. Doba platnosti investičních kupónů příslušné emise byla stanovena na deset měsíců od data jejich vydání. Federální ministerstvo financí mohlo tuto lhůtu prodloužit. Investiční kupóny byly vydávány ve formě tzv. kupónové knížky. Součástí kupónové knížky byly jednak registrační karty a jednak vlastní kupóny. Registrační karty byly dvě

27

POLOUČEK, Stanislav. České bankovnictví na přelomu tisíciletí. Ostrava : Ethic, 1999. s. 46

34

a byly označeny I. a II. Každá investiční karta obsahovala celkem 14 kupónů s různou nominální hodnotou. Vlastní kupóny měli podobu oddělitelných listů kupónové knížky. Byly v ní obsaženy ve čtyřech bodových hodnotách, a to dva kupóny, každý na jednorázovou objednávku ve výši 1000 investičních bodů, dva kupóny, každý pro objednávku za dvakrát 500 investičních bodů. čtyři kupóny, každý pro objednávku za pětkrát 200 investičních bodů a šest kupónů, každý za objednávku za pětkrát 100 investičních bodů. Z těchto investičních kupónů však mohl majitel použít nejvýš 1000 investičních bodů. Sama kupónová knížka ještě neměla povahu investičního kupónu ve smyslu zákona č 92/1991 Sb., který by občana opravňoval zúčastnit se prodeje akcií za investiční kupóny.28

5.6. Centrální bankovnictví Centrální banka je bankou bank, ale významně jak svojí funkcí vrcholného subjektu měnové politiky, tak i řadou dalších činností ovlivňuje vývoj národní ekonomiky, v jejíž rámci ostatní (komerční) banky působí. Rovněž makroekonomické, mezinárodně ekonomické a měnové analýzy prováděné buď přímo centrální bankou nebo jí řízenými institucemi, stejně jako vydávaná doporučení centrální banky mají pro činnost a vývoj ostatních subjektů bankovní sféry mimořádný význam. Centrální banka je reprezentantem země (národní ekonomiky) v mezinárodních institucích a organizacích, a participuje tak na utváření rámce pro mezinárodní finanční vztahy.29 Centrální banka vystupuje vůči ostatním bankám v zemi jako jejich bankéř. Přijímá od bank vklady, poskytuje bankám úvěry a dále vede bankám účty a provádí zúčtování mezi nimi.

Funkce centrální banky: 

Emise hotových peněz: Tato činnost je základní definiční vlastností centrální banky. Je spojena s emisním monopolem a vztahuje se na bankovky a řadě zemí i na mince.

28

29

PLÍHA, Stanislav. Privatizace majetku státu. Praha : Prospektrum, 1991. s.140 ŠENKÝŘÍKOVÁ, Bohuslava a kolektiv. Bankovnictví II.. Praha : Grada Publishing, 1998. s.213

35



Měnová politika: Měnová politika představuje regulaci množství peněz v ekonomice za určitými cíly, mezi něž patří především podpora stability cenové hladiny. Význam této politiky od minulosti do současnosti roste. Dříve, kdy hlavní formou peněz byly hotovostní peníze, se měnová politika centrální banky zaměřovala na regulaci emise těchto peněz. S rozvojem bezhotovostní formy peněz získává měnová politika stále větší význam, mimo jiné také proto. Že centrální banka není jejich jediným emitentem. Emise bezhotovostních peněz centrální bankou se tak stává součástí měnové politiky.



Devizová činnost: Do devizové činnosti centrální banky můžeme zařadit především shromažďování devizových rezerv státu a operace s nimi na devizovém trhu a devizovou regulaci, tj. stanovování a prověřování základních rámcových pravidel dispozice se zahraničními měnami jak pro bankovní, tak pro nebankovní subjekty. Dále sem patří operace s devizovými prostředky ve vztahu k dalším subjektům. Operace centrální banky s devizovými rezervami (včetně rezerv zlata) mají 3 základní motivy. Mezi tyto motivy patří udržování hodnoty rezerv, zabezpečování devizové likvidity země a ovlivňování úrovně a pohybů měnového kursu domácí měny.

Regulace a dohled bankovního systému: Dvoustupňový bankovní systém je mimo jiné charakteristický tím, že činnost druhého stupně je regulovaná prvním stupněm – nejčastěji tedy centrální bankou. Regulace spočívá především v koncipování a prosazování pravidel činnosti bankovních institucí.

Banka státu (vlády): Centrální banka vede účty a provádí některé operace pro vládu, centrální orgány, orgány místní moci a správy a některé podniky veřejného sektoru. Patří sem správa státního dluhu, poskytování úvěrů státnímu rozpočtu a pokladní plnění státního rozpočtu.30

Činnost centrálních bank (zásady):

30



Neměla by konkurovat jiným bankám v obchodní činnosti a investičních aktivitách.



Neměla by úročit vklady přijímané od obchodních a dalších bank.



Měla by být nezávislou institucí, ale také by měla provádět operace pro vládu.

REVENDA, Zbyněk. Bankovnictví II.. Praha : Management Press, 2001. s. 41

36



Měla by být bankou pro ostatní domácí banky, měla by jim pomáhat rozvíjet činnost.



Měla by působit jako zúčtovací centrum pro domácí banky.



Měla by sbírat potřebné informace o domácích bankách a monitorovat vývoj v bankovním systému jako celku.



Měla by mít oprávnění rozhodovat o úvěrové pomoci bankám.



Měla by sledovat cíl zdravé měny.



Měla by podporovat zdraví, bezpečnost a spolehlivost a efektivnost bankovního systému v zemi.



Měla by podporovat efektivnost, inovativnost a důvěryhodnost finančních trhů.

5.7. Privatizace bank Snaha udržet „národní“ charakter 6 velkých bank (Komerční, Investiční, Všeobecnej úverovej, Československé obchodní a obou spořitelen) vedla v roce 1992 k rozhodnutí, podle kterého by si v nich stát měl dlouhodobě ponechat 40-50 % kapitálu. Uvedený požadavek byl postupně modifikován na podíl státu, odpovídající „blokačnímu“ minimu 33-34 % (a zahraniční kapitál neměl mít možnost získat víc jak 25 %, přičemž jedna zahraniční banka neměla vlastnit více než 10 % kapitálu). Přednost byla dávána diverzifikovanému vlastnictví domácích a částečně zahraničních investorů a také to byl jeden z důvodů, proč byly velké banky (s výjimkou ČSOB) zahrnuty do první vlny kupónové privatizace. Ta byla ukončena v prosinci 1992. Kriterii posuzovanými např. podle managementu ČSOB při její privatizaci zahraničními strategickými investory jsou ziskovost, lokální obchodní jméno, schopnosti pracovníků, výsledky managementu, schopnost přidat nové produkty, znalost prostředí regionu, přístup ke klientům a růstový potenciál. Na druhé straně mají investoři zájem na maximální omezení rizika, vyplívajícího z kvality aktiv (především úvěrů) banky a na dosažení očekávaného výnosu investice. Pro jejich rozhodování bude také důležité, jaké budou mít možnosti ovlivňovat řízení banky. 31 Existuje několik důvodů pro kapitálovou účast státu v bankách. Banky, které jsou částečně vlastněné státem mají větší mezinárodní důvěryhodnost. Pro úspěšnou privatizaci se vyžaduje odpovídající legislativní prostředí. Pokud je toto prostředí nestabilní je omezen

31

POLOUČEK, Stanislav. České bankovnictví na přelomu tisíciletí. Ostrava : Ethic, 1999. s. 100

37

zájem o kapitálový vstup. Investorům je třeba nabídnout průhledné a standardní legislativní prostředí. V zemích, kde státní banky mají významnou roli, je úvěrování pro společnosti nákladné. To způsobuje zpomalování ekonomického růstu. Jedním z přínosů privatizace bank je kapitálové posílení bank, které zvyšuje konkurenceschopnost prostředí v bankovním sektoru. Dále přináší rozšíření poskytovaných služeb a zavádění nových bankovních produktů.

5.8. Centrální a Komerční bankovnictví do roku 1993 5.8.1. Centrální bankovnictví Za počátek přerodu Státní banky československé do podoby klasické centrální banky lze považovat datum 1. ledna 1990, kdy vstoupil v platnost nový zákon č.130/1989 Sb., o Státní bance československé. Tento zákon byl přijat 15. listopadu 1989, tedy v době ještě před listopadovou revolucí. Z tohoto důvodu byl v mnohých směrech poplatný době svého vzniku a vycházel z tzv. přestavbových principů. Nicméně důležité bylo, že formoval dvoustupňový bankovní systém se Státní bankou československou jako centrální bankou. Státní banka československá byla k 1. lednu 1990 rozdělena na centrální banku a dvě obchodní banky (Komerční banka Praha, Všeobecná úverová banka Bratislava), část aktiv a pasiv přešlo i na znovu oživenou Investiční banku. Výše zmíněný zákon o SBČS ještě chápal centrální banku jako „socialistickou“ instituci, proto i její postavení a funkce nebyly zdaleka v souladu se standardním pojetím centrální banky. Státní banka československá se měla podílet na tvorbě komplexních státních plánů hospodářského a sociálního rozvoje, rozpočtových výhledů a státních rozpočtů. Vypracovávala pětiletý plán a roční měnový plán a návrh bankovní měnové politiky, které byly schvalovány federální vládou. Státní banka československá odpovídala „za provádění pokladního plnění státního rozpočtu federace ze státních rozpočtů republik“, tzn. i za vyrovnání případného nesouladu mezi příjmy a výdaji během roku.32

5.8.2. Komerční bankovnictví Novodobá historie komerčního bankovnictví v Československu se začíná psát od 1. ledna 1990. K tomu datu vstoupil v platnost nový zákon č.159/1989 Sb., o bankách 32

VENCOVSKÝ, František , et al. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha : Bankovní institut, a. s., 1999.

s. 102

38

a spořitelnách, který spolu se zákonem o SBČS vytvářel podmínky pro existenci dvoustupňového bankovnictví. Přestože tento zákon byl schválen v polovině prosince 1989, tedy již po listopadové revoluci, připravován byl v průběhu roku a jeho podstatná část tak odrážela (stejně jako tomu bylo u zákonu o SBČS) filozofii přestavby hospodářského mechanismu. Bankám a spořitelnám tak bylo např. uloženo, že „v souladu s cíli státní hospodářské politiky podporují rozvoj socialistického podnikání a spořivost obyvatelstva a řídí se určenými výstupy pětiletého státního plánu hospodářského a sociálního rozvoje a dále měnového plánu“, že „vykonávají svou činnost na základě samofinancování, svého plánu hospodářského a sociálního rozvoje“. Tento zákon umožňoval vznik dvoustupňového bankovního systému.33

5.9. ČNB Existence ČNB je zakotvena v článku 98 Ústavy České republiky jako centrální banka státu. Její postavení upravuje zákon č. 6/93 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů Nejvyšším orgánem ČNB je bankovní rada ČNB. Bankovní rada určuje měnovou politiku a nástroje pro její uskutečňování a rozhoduje o zásadních měnově politických opatření ČNB. Členy bankovní rady jsou guvernér ČNB, dva viceguvernéři ČNB a čtyři vedoucí pracovníci ČNB. Členové jsou jmenováni na dobu 6 let presidentem republiky.

Bankovní rada zejména:

33



stanoví zásady činnosti a obchodů ČNB



schvaluje rozpočet ČNB



stanoví organizační uspořádání a působnost jednotek ČNB



stanoví druhy fondů ČNB, jejich výši a použití



stanoví rozsah úvěrů ČR



stanoví mzdové, popř. jiné požitky guvernéra



sděluje souhlas k podnikatelské činnosti zaměstnanců ČNB

VENCOVSKÝ, František , et al. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha : Bankovní institut, a. s., 1999.

s. 496

39

Podle zákona má ČNB za úkol určovat měnovou politiku, vydávat bankovky a mince. Dále ČNB řídí peněžní oběh, platební styk, zúčtování bank, pečování o jejich plynulost a hospodárnost. Vykonává dohled nad prováděním bankovních činností a pečuje o bezpečné fungování a účelný rozvoj bankovního systému v ČR. ČNB provádí další investiční a obchodní činnosti a jiné činnosti (nákup a prodej cenných papírů, emise krátkodobých cenných papírů, vedení účtu a poskytování služeb zaměstnancům

ČNB je při zabezpečování svého hlavního cíle zajistit stabilitu měny nezávislá na pokynech vlády. Jednání bankovní rady se může zúčastnit s hlasem poradním pověřený člen vlády. Guvernér ČNB je oprávněn se zúčastnit s hlasem poradním schůzí vlády. ČNB zaujímá stanovisko k návrhům předkládaným k projednání vládě, které se dotýká působnosti ČNB a plní poradní funkci vůči vládě v záležitostech měnově politické povahy a bankovnictví.34

Obrázek 3: ČNB, (Zdroj: www.cnb.cz)

5.10. Nebankovní spořitelní instituce Na finančních trzích ekonomicky rozvinutých zemí působí vedle obchodních bank i celá řada různých, tzv., „nebankovních spořitelních institucí“, jež svou činností obchodním bankám mnohdy velmi úspěšně konkurují. Tyto „nebankovní (tzv. vzájemné) spořitelní instituce,“ označované někdy jako „near banks“, bývají též často zakládány se záměrem vyhnout se přísným regulačním pravidlům pro banky. Nicméně, vzhledem k tomu. Že jde o finanční instituce, jež mají povoleno přijímat vklady, kterých mohou následně, stejně jako 34

SEKERA, Bohuslav. Banky a bankovní produkty. Praha : Profess, 1997. s. 32

40

obchodní banky, využívat k poskytování úvěrů, bývají i ony licencovány a poměrně přísně regulovány. Tato regulace však zpravidla ve většině zemí nebývá tak přísná, jako u obchodních bank. V České republice existuje regulace nebankovních spořitelních institucí prostřednictvím ČNB, přičemž jejich regulace je podobná regulaci obchodních bank.35

5.11. Instituce drobného bankovního sektoru 5.11.1. Družstevní záložny (kampeličky) Podle zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelnách a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů je kampelička družstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozu převážně finanční činnosti. Družstevní záložna je oprávněna vykonávat tyto činnosti: přijímat vklady od svých členů, poskytovat úvěry svým členům, poskytovat svým členům další peněžní služby jako vedení účtu a provádění plateb z pověření člena, ručení za úvěry poskytnuté jinými osobami. Dále oprávněna poskytovat svým členům následující služby: zprostředkování a obstarávání právních a poradenských služeb, obstarávání nákupu zboží, včetně hospodářských potřeb, a služeb, poskytování příspěvků na sociální, zdravotní a vzdělávací účely, organizování činností ve společném zájmu členů v oblasti sociální, zdravotní a vzdělávací. Družstevní záložna není bankou podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Obchodní jméno družstevní záložny musí obsahovat označení „spořitelní a úvěrní družstvo“ nebo „družstevní záložna“ nebo „ spořitelní družstvo“ nebo „úvěrní družstvo“. Družstevní záložna musí mít nejméně 30 členů a k založení je potřeba zapisované základní jmění ve výši 500 000 Kč. Dále je potřeba povolení od Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Začátkem roku 1996 vznikly první družstevní záložny, činnost valné většiny z nich však neměla dlouhého trvání. Kampeličky přijímaly vklady, které úročily vysokými částkami (až dvacet procent). Na druhé straně poskytovaly nedostatečně kryté a hlavně velmi rizikové úvěry. Nové vklady přestaly převyšovat žádosti o vrácení předešlých. Po třech letech neměly kampeličky na splácení vkladů natož úroků a „krachová epidemie“ byla tu. Důvodem krachů ovšem nebyla naivita až hloupost střadatelů, ale především neprofesionální jednání vedení družstevních záložen. Namísto toho, aby družstevní záložny byly jen jakousi doplňkovou institucí tam, kde je podnikání pro banky již neefektivní, vtrhly se do velkého světa financí. 35

REJNUŠ, Oldřich. Finanční trhy. Ostrava : KEY Publishing s. r. o., 2010. s. 102

41

Závažným důvodem krachů byla také rozsáhlá trestná činnost vedení kampeliček. Nemalou vinu na tomto špatném konci měl i stát, a to především nedostatečnou legislativou. Kampeličky tak měli „stejná práva“ jako banky, ale v podstatě žádné povinnosti, např. v podobě regulačních prvků (povinné minimální rezervy, kapitálová přiměřenost, aj.) Kapitálovým základem tohoto typu úvěrové instituce se staly prostředky shromážděné v kontribučenských fondech. Tyto fondy byly postupně rozprodávány a zpeněžovány a získané prostředky sloužily k vytváření tzv. záložen. Záložny nejprve nepřijímaly vklady a poskytovaly pouze půjčky. Tato omezení byla později postupně rušena v zájmu získání zdrojů pro rozšíření úvěrových možností.

5.12. Bankovní krize v České republice v druhé pol. 90 let 20. stol. V České republice došlo při transformaci ekonomiky, deregulaci a s ní souvisejících reformách v první polovině 90. let k bankovní krizi, která se navenek projevila krachem několika menších bank. Trh ale opustilo i několik bank na české poměry relativně velkých (AB Banka, Agrobanka). Zkušenost z bankovní krize v České republice potvrzuje, že příčiny bankovních krizí jsou komplexního charakteru a zahrnují především nekvalitní úvěry, ztráty investic do cenných papírů, nutnost přecenění aktiv při poklesu cen nemovitostí a nedostatečnou zkušenost managementu. Podle časopisu The Banker byly rozhodující příčinou ekonomické a finanční krize v České republice na přelomu let 1997/1998 pomalá restrukturalizace podniků, růst bankovních dluhů a laxní režim regulace. Přes konzervativní úvěrovou politiku většiny českých bank dochází v letech 1997 – 1998 k výraznému zvýšení objemu klasifikovaných úvěrů. Vysoký objem klasifikovaných úvěrů v portfoliích bank má celou řadu příčin, včetně neschopnosti bank uspokojovat pohledávky realizací přijatých zástav a držbou klasifikovaných úvěrů v bilanci. Ke snížení podílu klasifikovaných úvěrů na celkovém objemu úvěrů přispěla jednak recese ekonomiky a nízká úvěrová aktivita bank, jednak realizace konsolidačního programu ČNB pro malé banky v roce 1997.

K dalšímu růstu objemu klasifikovaných úvěrů i jejich podílu na

celkovém objemu úvěrů dochází od počátku roku 1998 (tabulka č .2). Do určité míry je tomu tak díky nižší úvěrové aktivitě bank, ale také díky přísnějšímu dohledu centrální banky na kvalitu nemovitostí jako záruk za úvěry.

42

Opatřením ČNB z července 1998, kterým stanoví zásady klasifikace pohledávek z úvěrů a tvorby opravných položek k těmto pohledávkám, musí banky do tří let vytvořit dodatečné opravné položky k úvěrům, které jsou klasifikované jako ztrátové, jsou po lhůtě splatnosti déle než jeden rok a zároveň zajištěny nemovitostmi. Pro řadu finančních ústavů to znamenalo v roce 1998 zvýšení účetní ztráty.36

Tabulka č. 2. Vývoj klasifikovaných úvěrů českého bankovního sektoru (1994-1998, mld. Kč). 1994

1995

1996

1997

1998

Úvěry celkem*

785,7 761,960 844,030 1160,3 1121,9

Objem klasifikovaných úvěrů (mld. Kč)**

320,0

252,2

257,8

268,2

Objem klasifikovaných úvěrů (mld. Kč)***

282

308

333,7

383

Podíl klasifikovaných úvěrů* na celkovém

40,7

33,0

29,3

26,9

35,9

34,3

32,9

33,0

270,0

27,1

objemu úvěrů (%) Podíl klasifikovaných úvěrů** na celkovém objemu úvěrů (%) * úvěry poskytnuté v České republice, do roku 1996 pouze v Kč, od roku 1997 vč. cizích měn ** bez Konsolidační banky a bank v nucené správě *** banky s platnou licencí

5.13. Pojištění bank Pojištění vkladů upravuje zákon č. 21/1992 Sb., o bankách. Povinné pojištění vkladů v současné době ve vyspělých tržních ekonomikách je považováno za jeden ze základních pilířů bankovní regulace. Primárním cílem jeho existence je snaha o zvýšení důvěryhodnosti bankovního systému ze strany vkladatelů (zejména drobných), aby se nemuseli obávat, že přijdou o své vklady v případě úpadku banky. Jde tedy současně o ochranu vkladů drobných střadatelů a zároveň o obranu proti runu na banky v případě náznaků problémů. Většinou se povinné pojištění vkladů vztahuje na vklady fyzických osob a je garantované státem.37 Český bankovní systém je stabilní a bankroty peněžních domů v nejbližších letech nehrozí. Ukázala to i finanční krize, která především ve Spojených státech (a mírněji 36

37

POLOUČEK, Stanislav. České bankovnictví na přelomu tisíciletí. Ostrava : Ethic, 1999. s. 179 - 182 ULRICH, Milan ; PFEIFEROVÁ, Daniela. Bankovnictví. Praha : Česká zemědělská univerzita, 2004. s. 126

43

i v západní Evropě) vystavila stopku desítkám bank. V České republice se projevila tím, že banky mají nadbytek likvidity (poskytují méně úvěrů). Tento problém by však mělo vyřešit opětné nastartování ekonomiky, když se najde dostatek nových úvěrových příležitostí. Nikdo však nevidí do budoucna, a proto je dobré vědět, že i v případě bankrotu banky, družstevní záložny či stavební spořitelny o své peníze nepřijdete. V rámci Evropské unie totiž platí jednotná směrnice č. 94/19/ES, o systémech ručení vkladů, která peněžním domům ukládá povinnost pojištění vkladů. V České republice vznikl již v roce 1994 na základě zákona o bankách Fond pojištění vkladů (FPV). FPV vybírá pojištění, spravuje ho a v případě krachu má na starosti vyplácení peněz vkladatelům. Pojištěny jsou veškeré vklady fyzických i právnických osob (včetně úroků) a limity maximálně vyplácených vkladů stouply v roce 2008 z 25 000 EUR na 50 000 EUR (cca 1,3 milionu Kč) a dále byla zrušena spoluúčast vkladatelů ve výši 10 %. Znamená to teda, že v případě krachu instituce, které jste svěřili své úspory, obdržíte 100 % vašich peněz až do výše limitu. Pojištění se nevztahuje na vklady bank, finančních institucí, zdravotních pojišťoven a státních fondů. Pojištěny nejsou také vklady, které je pojištěná instituce oprávněna zčásti zahrnout do svého kapitálu (podřízený dluh). Pojištění se dále nevztahuje na směnky a jiné cenné papíry (tj. např. akcie a dluhopisy. [zdroj web FPV ] Když dojde k bankrotu, musí FPV podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, začít s výplatou náhrad vkladů do 3 měsíců od data oznámení o neschopnosti pojištěné instituce dostát svým závazkům (oznamuje ČNB). Ze zákona může vyplácení vkladů trvat až 5 let od začátku vyplácení. 11. března 2009 přijaly Evropský parlament a Evropská rada směrnici, která upravuje pravidla pro vyplácení vkladů. Podle ní budou zdvojnásobeny minimální limity vyplácených vkladů (na 100 000 EUR) a také se zkrátí lhůta pro zahájení vyplácení náhrad pojištěných vkladů ze současných 3 měsíců na 20 pracovních dní. I nadále ale bude platit, že všechny vklady musí být vypořádány nejpozději do 5 let od zahájení jejich výplaty fondem. Současně dochází ke zkrácení lhůty (z 21 dní na 5 pracovních dní), ve které musí ČNB oznámit platební neschopnost instituce.

44

Tabulka č. 3 Přehled limitů u bank působících v ČR (stav ke dni 21.1.2010). Banka

Výše pojištění (v EUR)

Instituce zajišťující pojištění

AXA bank

100 000

Fonds de Protection des Dépôts et des

Europe

Instruments Financiers (Belgie)

Banco Popolare

50 000

Fond pojištění vkladů (ČR)

Citibank Europe

100 000

Irish Deposit Protection Scheme (Irsko)

Commerzbank

90 %, max. 20 000 + 30 % vlastního jmění

Entschädigungseinrichtung

banky (tj. nyní cca 212 813 700 EUR)

Einlagensicherungsfond des Bundes verbandes Öffentlicher

Deutcher

Banken

+

Banken e.V. (Německo) Česká exportní banka

50 000

Fond pojištění vkladů (ČR)

Česká spořitelna

50 000

Fond pojištění vkladů (ČR)

Českomoravská záruční a

50 000

Fond pojištění vkladů (ČR)

50 000

Fond pojištění vkladů (ČR)

Evropsko-ruská banka

50 000

Fond pojištění vkladů (ČR)

GE money bank

50 000

Fond pojištění vkladů (ČR)

HSBC Bank

50 000 Eur, pokud by limit nestačil, poté je

Fond pojištění vkladů (ČR), pokud nepokryje, zbytek dorovná

stropem 50 000 GBP, u společných účtů

Financial Services Compensation Scheme (Spojené království)

rozvojová banka ČSOB

(+

Poštovní

spořitelna)

100 000 GBP Hypoteční banka

50 000

Fond pojištění vkladů (ČR)

ING Bank

100 000

Collective quarantee scheme of credit institutions for repayable funds and portfolio investments (Nizozemí)

J&T Bank

50 000

Fond pojištění vkladů (ČR)

Komerční banka

50 000

Fond pojištění vkladů (ČR)

LBBW Bank

50 000

Fond pojištění vkladů (ČR)

mBank

50 000

Bankowy Fundusz Gwarancyjny (Polsko)

Oberbank

100 000

Einlagensicherung der Banken & Bankiers (Rakousko)

Poštovná banka

Neomezeně

Fond ochrany vkladov (Slovensko)

PPF banka

50 000

Fond pojištění vkladů (ČR)

Privatbanka

Neomezeně

Fond ochrany vkladov (Slovensko)

Neomezeně

Bundesverband

Raiffeisenbank

im

Stiftland

der

Deutchen

Volksbanken

und

Volksbanken

und

Raiffeisenbanken (Německo)

UniCredit Bank

50 000

Fond pojištění vkladů (ČR)

Volksbank

50 000

Fond pojištění vkladů (ČR)

Volksbank Löbau-Zittau

Neomezeně

Bundesverband

der

Deutchen

Raiffeisenbanken (Německo) Všeobecná

úvěrová

Neomezeně

Fond ochrany vkladov (Slovensko)

Sparkasse

100 000

Sparkassen-Haftungs Aktiengesellsch (Rakousko)

hypoteční

50 000

Fond pojištění vkladů (ČR)

banka Waldviertler von 1842 Wüstenrot banka

45

5.14. Krize bankovního sektoru na začátku 21. století 5.14.1. Krize v USA Pro USA byl začátek nového tisíciletí nepříznivý. Americká ekonomika se v roce 2001 dopadla do recese. Americký Fed38 reagoval snížením úrokových sazeb až na 1%, kde byly naposledy v roce 1958 a kde se navíc ustálily na celých dvanáct měsíců. Právě nízké úrokové sazby dokázaly více než kdy jindy oživit aktivitu Freddie a Fannie39. Následoval boom na americkém trhu s bydlením a hospodářské výsledky obou hypotečních agentur byly v následujících letech velmi příznivé. Hypotéky dostávali i méně bonitní klienti. Poté však přišlo prudké oslabení tempa růstu cen nemovitostí a posléze i jejich propad. Spolu se zvýšením úrokových sazeb a jiných nákladů začal výrazně narůstat počet opožděných plateb. Kromě počtu opožděných plateb z hypotečních úvěrů začal dramaticky narůstat také počet propadlých zástav. Přibývalo tedy zadlužených nemovitostí, které si majitel nemohl dovolit splácet. V souvislosti s výrazným poklesem cen nemovitostí začal Freddie a Fannie realizovat ztráty, které se vyhouply až na 11 miliard dolarů. Obě hypoteční agentury se tak dostaly do vážných potíží. Obě instituce buď vlastní, nebo spravují hypotéky v objemu 5,5 bilionu dolarů, což je necelá polovina celého hypotečního trhu ve Spojených státech a téměř 40 procent amerického HDP. Obrovské jmění, které spravují, je řadí mezi společnosti, jejichž kolaps, ač třeba jedné z nich by způsobil velký chaos na finančních trzích doma i po celém světě. Americká vláda se proto rozhodla v září 2008 převzít kontrolu nad oběma hypotečními agenturami. Bankrotem hypotečního trhu tedy propukla krize, která dále pokračovala pádem renomovaných investičních bank na Wall Street. Z pětice největších investičních bank tak přežily se značnými problémy pouhé dvě: Morgan Stanley a Goldman Sachs. Dne 16. 3. 2008 se dostal do vážných potíží první z pětice velkých investičních bank. Banka Bear Stearns byla prvním finančním ústavem, který zničila krize na úvěrových trzích, měla potíže od poloviny roku 2007 kvůli propadu hypotečního a úvěrového trhu. Koupila ji JPMorgan Chase& CO. Přesně na půli září tj. 15. 9. 2008, připadá pád Lehman Brother a Merčilo Lunch. Zatímco Merčilo Lunch byla převzata druhou největší americkou bankou Bank of America, úpadek investiční banky Lehman Brother znamenal konec této instituce. Krach investiční banky s téměř stošedesátiletou historií způsobil pád akciových trhů po celém světě a silně otřásl důvěrou ve stabilitu dalších finančních institucí.

38 39

Fed – americká centrální banka Freddie Mac a Fannie Mae – americké hypoteční agentury

46

Nekrachovaly ovšem jen investiční banky. V červnu 2008 zkrachovala IndyMac, jednalo se o třetí největší bankovní úpadek v poválečné historii USA. Největší americká spořitelna Washington Mutual se zasloužila o vůbec největší krach v historii bankovního sektoru v USA. Ke konci září 2008 se dostala do potíží šestá největší americká banka Wachovia. Pře pádem ji zachránilo převzetí největší americkou finanční skupinou Citigroup. Do potíží se v souvislosti s krachem hypotečního a úvěrového trhu dostala také již zmíněná Citigroup. Není sice přímo ohrožená krachem, ale za to se potýká s výraznou ztrátou ve svém hospodaření. Již delší dobu byla v potížích také AIG (Američan Insurance Group), protože vykazovala tři čtvrtletí po sobě ztrátu. Tuto ztrátu způsobovala především krize hypotečního a úvěrového trhu, kde AIG hraje klíčovou úlohu v pojišťování rizikových operací finančních institucí na celém světě. Tato instituce je označována za „too to fail“ – tedy instituci, jejíž krach by způsobil vážné ekonomické problémy. Proto AIG nakonec pomohla americká centrální banka Fed. Krátkodobě jí půjčila pětaosmdesát miliard dolarů, přičemž výměnou za tuto půjčku si americká vláda převzala 79,9 procent akcií AIG. Největší pojišťovna světa AIG je tak de facto zestátněna.40

5.14.2. Krize v České republice Českou republiku stejně jako okolní země postihla ekonomická recese. Její dopady se liší v závislosti faktorů, jako jsou struktura národního hospodářství (podíl služeb versus průmyslová produkce, lehký versus těžký průmysl, energetická náročnost, import versus export), likvidita a zdraví bankovního sektoru, měnová politika, úspory a chování domácností, státní dluh a jeho struktura. Krize se projevuje poklesem průmyslové produkce (v ČR od listopadu 2008 do února 2009 v rozmezí sedmnácti až 25 procent), snížením likvidity bankovního trhu spolu s vysokou cenou peněz (výnos státních dluhopisů se vyšplhal až k šesti procentům) a neochotou bank financovat jakýkoliv projekt (a to i přes významný pokles diskontních sazeb vyhlašovaných ČNB až na úroveň 2,5 procentního bodu). Mezi další průvodní jevy patří pokles inflace (na úroveň dvou procent), která může přerůst až k deflaci. Přichází zvýšení nezaměstnanosti (ke konci roku 2009 se očekávalo až deset procent), ale také růst státního dluhu (deficit 190 mil. korun, přičemž ministerstvo financí počítalo se schodkem 150 mld. korun) a pokles HDP o dvě a více procent. Většina předních bank v Česku v roce 2008 zlepšila výsledky hospodaření, výjimkou byla ČSOB, které zisk v důsledku krize (přecenění investičního portfolia na nulu, pád 40

Kapitálová krize : Krize a její dopad. Euro. 2008, 4, s. 66-67.

47

Lehman Brother a bank na Islandu) propadl o 90 procent. Důsledky krize se negativně projevily v hospodaření. Banky předpokládaly zpomalení růstu všech segmentů. Například objem hypoték prodaných občanům v lednu 2009 meziročně spadl o 44 procent. 41

Tabulka č. 4 : Vývoj kurzu měny Kč/EUR v letech 2005 - 2009 Rok

Kč/EUR Minimum

Maximu

Průměr

2005

28,865

30,555

29,78

2006

27,42

29,045

28,34

2007

26,00

28,775

27,76

2008

22,97

26,93

24,94

2009

25,085

29,47

26,45

Zdroj: www.kurzymen247.cz

Z tabulky lze vidět, že česká koruna během krize výrazně oslabila z průměrné hodnoty 29,78 Kč/EUR z roku 2005 na průměrnou hodnotu 26,45 Kč/EUR z roku 2009. V roce 2008 klesl kurz koruny vůči euru na nejnižší hranici 22,97 Kč/EUR.

Základní faktory ovlivňující vývoj české ekonomiky jsou podobné jako v celé Evropské unii. Nicméně přesto je zapotřebí brát v úvahu některá specifika, která odlišují podnikatelské prostředí v České republice od podnikatelských podmínek v jiných především velkých a ekonomicky vyspělejších zemích. V první řadě se jedná o faktory, které managementy českých podniků ovlivnit příliš nemohou. Mnohé firmy jsou totiž buď úplně, anebo alespoň významnou měrou ve vlastnictví zahraničních subjektů, přičemž se poměrně často jedná o dceřiné společnosti nadnárodních korporací. Z toho plyne nebezpečí, že v době krize může být záměrně omezována jejich produkce, která může být cíleně přesouvána z České republiky do jiných zemí. Vedle toho pak existuje celá řada dalších, především „cenových faktorů“, jejichž důsledky částečně ovlivnitelné jsou, i když při vynakládání dodatečných nákladů. Jedná se především o faktory nepříznivého vývoje tržních cen výrobních vstupů a výstupů, o nečekané změny ve výši úrokových sazeb a v neposlední řadě i o možnost nepříznivých změn 41

Www.komora.cz [online]. 2009 [cit. 2011-06-25]. Dopady celosvětové ekonomické krize na hospodářství ČR. Dostupné z WWW: .

48

měnových kurzů. Význam těchto faktorů stoupá s jejich volatilitou (kolísavostí), která bývá při krizovém vývoji světové ekonomiky podstatně vyšší než v dobách obecné prosperity. A poněvadž je většina podniků působících v České republice exportního zaměření, a jelikož Česká republika doposud nevstoupila do Eurozóny (a ani se to v nejbližších letech neočekává), je zapotřebí, aby čeští podnikatelé přistupovali k těmto rizikovým faktorům velice obezřetně.42

42

REJNUŠ, Oldřich . Soudobá finanční krize a její dopady na světovou a českou ekonomiku. In SOUDOBÁ FINANČNÍ KRIZE A JEJÍ DOPADY NA SVĚTOVOU A ČESKOU EKONOMIKU. [s.l.] : Regionální hospodářská komora, 2010. s. 41

49

6. ZÁVĚR Změnami si během své existence prošla i centrální banka, jeden z nejdůležitějších článků bankovnictví. Ústřední banka začala na našem území působit teprve až v roce 1926 a do té doby vykonával funkce této instituce Bankovní úřad při ministerstvu financí. V průběhu i po skončení druhé světové války si prošla několika změnami. Každé období si vyžádalo i nový název ústřední banky. Důležité je zmínit bankovní zákony a jiné právní normy, jejichž vznik, novelizace či zánik provázely celou historii našeho bankovnictví. V tomto téměř stoletém období došlo k reformám, které ne vždy měly kladný výsledek pro bankovnictví, ale v konečném výsledku určitě přispěly k dalšímu rozvoji. Mezi tyto reformy lze zmínit reformu Aloise Rašína z roku 1919, díky které byl peněžní oběh na území Československa podřízen a osamostatněn vlastní peněžní politice. Měnová reforma z roku 1953 napravovala nedůslednou reformu z roku 1945, která spočívala ve sjednocování měn. Reforma z roku 1953 se projevila zakotvením kurzu československé koruny. Ekonomická reforma, která proběhla v roce 1968 měla za následek změnu postavení centrální banky na měnovou relativně nezávislou instituci, která zabezpečovala stabilitu peněžních toků ve státě. Po roce 1989 došlo ke změně politického systému, se kterou byla spojena změna ekonomického systému. Proběhla změna struktury a postavení bankovního systému. Byl vytvořen dvoustupňový bankovní systém (centrální a komerční bankovnictví), který funguje v současné době. Od počátku 90. let bylo, a do dnešního dne stále je, bankovnictví oblast velmi dynamického vývoje. Především zpočátku tohoto období jsme byli svědky extenzivního vývoje provázeného zejména nárůstem počtu bank, počtu jejich poboček i počtu pracovníků a v neposlední řadě i rozšiřováním nabídky bankovních produktů a služeb. Už od poloviny 90. let však začíná být postupně kladen důraz na kvalitu bankovních služeb, především kvalitu úvěrového portfolia, a s tím související i hospodářské výsledky bank, což jsou aktuální trendy platné i v současnosti.

50

7. POUŽITÉ ZDROJE 1) BARTOŠEK, Karel; FELSBERGOVÁ, Dana; JAROŠ, Pavel. Bankovnictví v české republice. Praha : Bankovní institut, a. s., 1998. 353 s. 2) BAŽANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2005. 195 s. ISBN 80-86729-19-2. 3) KUBŮ, Eduard; PÁTEK, Jaroslav

. Mýtus a realita hospodářské vyspělosti

Československa mezi světovými válkami. Praha : Karolinium, 2000. 440 s. ISBN 80-7184716-X. 4) KUNERT, Jakub; NOVOTNÝ, Jiří . Centrální bankovnictví v českých zemích. Praha : ČNB, 2008. 183 s. ISBN 978-80-87225-06-6. 5) PLÍHA, Stanislav. Privatizace majetku státu. Praha : Prospektrum, 1991. 275 s. ISBN 8085431-18-1. 6) POLOUČEK, Stanislav. České bankovnictví na přelomu tisíciletí. Ostrava : Ethic, 1999. 208 s. ISBN 80-238-3982-9.

7) REJNUŠ, Oldřich. Finanční trhy. Ostrava : KEY Publishing s. r. o., 2010. 559 s. ISBN 978-807418-080-4.

8) REVENDA, Zbyněk. Bankovnictví II., Praha : Management Press, 2001. 560 s. ISBN 807261-051-1. 9) SEKERA, Bohuslav. Banky a bankovní produkty. Praha : Profess, 1997. 536 s. ISBN 8085235-51-X. 10) ŠENKÝŘÍKOVÁ, Bohuslava a kolektiv. Bankovnictví. Praha : Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2010. 275 s. ISBN 978-80-7408-029-6. 11) ŠENKÝŘÍKOVÁ, Bohuslava a kolektiv. Bankovnictví II.. Praha : Grada publishing, 1998. 300 s. ISBN 80-7169-663-3.

51

12) SIBLÍK, Josef. Dějiny finančních institucí. Praha : Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1975. 249 s. 1301-9242. 13) ULRICH, Milan ; PFEIFEROVÁ, Daniela. Bankovnictví. Praha : Česká zemědělská univerzita, 2004. 263 s. ISBN 80-213-0815-X.

14) VENCOVSKÝ, František , et al. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha : Bankovncí institut, a. s., 1999. 594 s. ISBN 80-7265-030-0. 15) REJNUŠ, Oldřich . Soudobá finanční krize a její dopady na světovou a českou ekonomiku. In SOUDOBÁ FINANČNÍ KRIZE A JEJÍ DOPADY NA SVĚTOVOU A ČESKOU EKONOMIKU. [s.l.] : Regionální hospodářská komora, 2010. s. 125.

16) 20 let finančních a bankovních reforem v české republice. In 20 let finančních a bankovních reforem v české republice. Praha : Oeconomica, 2009. s. 104. ISBN 978-80245-1584-7.

Elektronické zdroje Peníze. [online]. [cit. 2012-7-10]. Dostupné z: http://www.penize.cz ČNB. [online]. [cit. 2012-7-12]. Dostupné z: http://www.cnb.cz Finance. [online]. [cit. 2012-8-20]. Dostupné z: http://www.finance.cz Kurzyměn247.cz. [online]. [cit. 2012-10-20]. Dostupné z: http://www.kurzymen247.cz Seznam obrázků Obrázek 1: Padesátihaléř z roku 1922. (Zdroj: www.cnb.cz).................................................14 Obrázek 2: Akcie Národní banky Československé z roku 1926. (Zdroj: www.cnb.cz) ..........18 Obrázek 3: ČNB, (Zdroj: www.cnb.cz).................................................................................40

52