Žloutenka typu C a alkohol Žloutenka typu C (virová hepatitida C) patří k závažným problémům našeho zdravotnictví. Jen v roce 2002 bylo v České republice zjištěno 858 nových nemocných (tj. dvojnásobek nově zjištěných případů hepatitidy B), z nichž 60 % byli nitrožilní uživatelé drog. Skutečný výskyt žloutenky typu C je ovšem významně vyšší, protože 75 % případů probíhá bezpříznakově. Infekce se přenáší při injekční aplikaci drog, sexuálním stykem nebo z matky na dítě. Uvádí se, že se chronická infekce vyvine u 70 % infikovaných, z nichž 30–60 % může onemocnět chronickým zánětem jater a 5–20 % jaterní cirhózou. Tito pacienti jsou navíc vystaveni zvýšenému riziku rakoviny jater. K rizikovému chování, při němž se infekce přenese, může přispět alkohol. Ten také zhoršuje průběh žloutenky typu C, dlouho se ale nevědělo proč. Terve nedávno se zjistilo, že alkohol podporuje množení viru tím, že ovlivňuje jeden z klíčových buněčných regulátorů – nukleární faktor kappa B – a oslabuje vliv protivirově působícího interferonu alfa. Ti, kdož se obávají infekce, mají možnost se obrátit například na praktického lékaře. Pacienti s hepatitidou typu C by se měli léčit ve specializovaných poradnách, vyhýbat se nechráněnému sexuálnímu styku a zcela se vyvarovat alkoholu. (Hepatology 38, 57–65, 2003/1) Karel Nešpor, Tomáš Zima, Ladislav Csémy
Ještě k C4 rostlinám bez věnce
(ad Vesmír 83, 127, 2004/3)
Jiří Kubásek referuje o nedávném objevu Jeleny V. Vozněsenské z Komarovova Botanického ústavu Ruské akademie věd v Petrohradě a jejích spolupracovníků, kteří zjistili, že některé rostliny C4 nemají vyvinutou věnčitou anatomii listů se dvěma odlišnými typy fotosyntetizujících buněk. Stačí jim diferenciace uvnitř buněk téhož typu. Titíž autoři nyní poznání zmíněného jevu prohloubili o vývojový aspekt. Zkoumali merlíkovitou rostlinu Borszczowia aralocaspica, která má buňky metabolicky i strukturně polarizované od povrchu do nitra listu (zatímco Bienertia cycloptera, zmiňovaná v aktualitě J. Kubáska, má diferencovanou centrální část buněk kolem jádra). Enzym fixující oxid uhličitý je u B. aralocaspica
Snímek © V. J. Staněk v chloroplastech ve vnitřních částech buněk příslušné fotosyntetizující vrstvy (chlorenchymu), kde jsou také hoj- hánějí stáda kopytníků po afrických né mitochondrie. Ve vnějších částech savanách, by mohlo vypadat jako notěchto buněk jsou enzymy potřebné šení dříví do lesa – vzhledem k atrakpro C4. cyklus. B. aralocaspica je C4 rost- tivnosti těchto zvířat musí mít přeci lina, kde uvolňování „předfixovaného“ zoologové v otázkách jejich potravy oxidu uhličitého probíhá v mitochon- dávno jasno. Vědci z univerzity v Predriích, nikoli v chloroplastech. Tenká torii si přesto dali práci s analýzou vívrstva základní cytoplazmy ve střed- ce než 4000 obětí čtyř druhů savčích ní části buněk klade dostatečný odpor predátorů (lva, levharta, geparda zpětné difuzi CO2. a psa hyenovitého) a dospěli k poměrV první z citovaných prací Jele- ně zajímavým výsledkům. Se zvyšujína V. Vozněsenskaja a její spolu- cí se hmotností predátora příliš nepracovníci prokázali, že se v listech roste velikost jeho kořisti, ale spíše B. aralocaspica během vývoje postup- se rozšiřuje její hmotnostní spektrum ně diferencují původně stejné chlo- – lvi a samci levhartů mohou lovit téroplasty na uvedené dva metabolické měř cokoliv od malých opic až po typy. V práci z letošního roku se za- buvoly, kdežto menší druhy (třeba měřili na přeměnu děloh B. aralocas- gepard) dávají přednost malé kořisti. pica ze zásobních na fotosyntetizující Tato specializace menších šelem však orgány. Zjistili, že na světle se v prů- není dána tím, že by nebyly schopny běhu této přeměny v buňkách chlo- větší zvířata ulovit – samec geparda si renchymu v dělohách diferencují po- poradí i s antilopou kudu. Ovšem podobné chloroplasty jako v pravých kud se menšímu dravci podaří skolit listech, kdežto ve tmě zde nalezli nějaký ten kapitální kousek, značně jediný typ plastidů, které exprimují riskuje, že přijde větší dravec, a úloenzym fixující oxid uhličitý. (Ameri- vek menšího skončí (možná doslova) can Journal of Botany 90, 1669, 2003 v jámě lvové. Historky o tom, jak se a Annals of Botany 93, 177, 2004) např. psi hyenovití přikrmují na lví Jaromír Kutík kořisti, jak se to občas vypráví ve filmech o přírodě, nejsou typické – lev si rád odpustí práci s honěním hbité kořisti a přijde rovnou k hotovému. Ostatně jakožto král zvířat si to může Studium potravního chování lvů dovolit. (Journal of Animal Ecology a dalších velkých šelem, které pro- 73, 2004, 410–423) Jiří Reif
Král bere vše
http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, září 2004
487
AKTUALITY
Oligocenní výměna savců mezi Afrikou a Eurasií
Od křídy do oligocénu (před 64–24 miliony let) tvořil dnešní Arabský poloostrov s Afrikou jeden celek, Afroarábii. Z fosilních nálezů savců vyplývá, že tento izolovaný kontinent umožnil tvorbu některých endemických taxonů. Molekulární biologové se domnívají, že zde má kořeny nejstarší skupina placentálních savců – afrotheria (tj. bércouni, bodlíni, hrabáči, zlatokrti, damani, sirény a chobotnatci; viz Vesmír 81, 318, 2002/6 a 81, 330, 2002/6). Paleontologické nálezy však tento předpoklad plně nepodporují, fosilní zbytky totiž obsahují většinou jen středně velká až velká zvířata. Nejinak je tomu v etiopské oblasti Chilga. Více než 70 lokalit poskytlo řadu fosilií (rostlinné makrofosilie, bezobratlé živočichy, četné živočišné stopy, ba i velké savce). Ze savců se podařilo vykopat arsinotheria (velké savce podobné nosorožcům), damany a tři skupiny chobotnatců. Před objevením této lokality byly z téhož období (z oligocénu) nalezeny fosilie savců jen v přímořských či močálovitých říčních lokalitách, ale Chilga byla i v oligocénu hornatá (kolem 1000 m n. m.). Paleontologové proto došli k závěru, že ekologické nároky zmíněných skupin byly mnohem širší. Lokality nalezené dříve se vztahují k eocénu a časnému oligocénu (Fajjúm v Egyptě), Chilga však zahrnuje pozdněoligocenní společenstva (stará 27 milionů let), tj. z doby před invazí eurasijských nosorožců a přežvýkavců (ti jsou zde doloženi z doby před 24 miliony let). Dnešní typickou africkou zvířenu totiž představují převážně formy euroasijské, které se ještě v pliocénu proháněly například v oblasti dnešní Vídně.
Ilustrační snímek damana © V. J. Staněk
488
��������
������
����������� �������
Z Chilgy známe mladší zástupce arsinotherií, damany a chobotnatce, jejichž starší zástupce nalézáme na dalších afrických lokalitách. Ze srovnání vyplývá, že si arsinotheria, damani a palaeomastodonti (starší chobotnatci) na lokalitách Chilga udrželi konzervativní morfologii, zatímco se deinotheria a gomphotheria (v té době moderní chobotnatci) výrazněji rozrůzňovala. Po příchodu euroasijských imigrantů arsinotheria vymřela, damani svou diverzitu výrazně snížili a jedině chobotnatci vyrazili opačným směrem do Eurasie a osídlili v dalších obdobích celý svět kromě Austrálie a Antarktidy. Přesný průběh výměny společenstev bohužel není znám – k tomu by bylo třeba objevit další výjimečnou lokalitu. Nové nálezy zpřesnily také pohled na časový výskyt zmíněných savců. Například nálezy deinotherií se prohloubilo stáří skupiny o celých 7 milionů let a blíže se upřesnil pohled na jejich morfologickou evoluci. (Nature 426, 509–511 a 549–552, 2003) Jan Robovský
Databáze koster Centrum lidské bioarcheologie londýnského městského muzea skladuje v kartonových krabicích, uložených v podzemí budovy, pozůstatky téměř 5000 lidí, kteří na území Londýna zemřeli v římském a anglosaském období, a asi 600 obětí moru ze 14. století, které byly pohřbeny v hromadném hrobě na území bývalé královské mincovny v East Smithfieldu. Sbírka byla pořízena během minulých 30 let zhruba na 50 hřbitovech roztroušených po celém Londýně. Byla to pohřebiště pohanská, farní, klášterní, městská i hřbitovy založené po katastrofických událostech. Wellcomův trust udělil v roce 2003 grant ve výši 438 000 liber sterlinků na to, aby muzeum mohlo kosterní pozůstatky dokonale proměřit a všechny údaje zanést do databáze přístupné vědcům, kteří studují vý-
Vesmír 83, září 2004 | http://www.vesmir.cz
voj chorob a změny životního stylu lidí v průběhu minulých dvou tisíciletí. Potrava i prodělané choroby se pochopitelně odrazily v parametrech lebek, kostí a chrupu. I když není známo, z jakých poměrů jednotliví pohřbení pocházeli – nepochybně mezi nimi byli chudí i bohatí, vojevůdci i prostí vojáci, učenci i řemeslníci – tak rozsáhlý materiál z jedné lokality je zřejmě ojedinělý. Databáze bude obsahovat datum a typ pohřbu, předměty nalezené při kostře, rozměry lebky a jednotlivých kostí, pohlaví, odhad věku a patologické jevy. Doplněna bude výběrem digitálních fotografií a rentgenových snímků prokazujících patologické údaje. Muzeum doufá, že později databázi doplní o údaje z více než 10 000 pohřbů ze současných vykopávek na londýnském Spitalfields Market. (Wellcome News Q4, 24, 2003) Zdeněk Šesták
Magická kulka Paula Ehrlicha: 150 let od jeho narození Paul Ehrlich (*14. 3. 1854, †20. 8. 1915) patří k velikánům lékařské vědy a řadí se po bok L. Pasteura, W. C. Röntgena, M. a P. Curieových, R. Kocha, S. Freuda a J. Listera, alespoň podle doktora R. S. Schwartze (The New Engl. J. Med. 350, 1079, 2004). Jeho synovec Weigert byl patolog a zaváděl barvení bakterií v tkáňových řezech – bacily tuberkulózy se barví červeně eozinem, bacily kapavky modře hematoxylinem atd. Ehrlicha napadlo, že tak jako lze bakterie specificky obarvit, dalo by se do nich cíleně zavádět i léčivo, které by je hubilo. Ve svých 24 letech přednášel Ehrlich poprvé o chemické podstatě barvení bakterií a srovnával je s barvením textilu – německý barvířský průmysl byl na vzestupu. Později Ehrlich vynalezl sérum proti záškrtu, vytvořil teorii protilátek, měl hlavní podíl na vzniku Salvarsanu proti příjici, na Nobelovu cenu (1908) však od svého prvního navržení čekal sedm let. Především ale položil základy směrované chemoterapie, tedy chemických léčiv, která jako „magické kulky“ zasahují jen bakterie nebo nemocné buňky (viz Vesmír 82, 498, 2003/9). To bylo dávno před objevem receptorů, vazebných míst na buňkách pro působky i léky. Tak P. Ehrlich vytvořil páteř moderní medicíny. Vratislav Schreiber
AKTUALITY
Využití solární energie k sterilizaci vody Nedávno na pařížské konferenci o fotovoltaické přeměně solární energie vystavovala holandská firma Nedap zařízení NAIADE, které slouží k sterilizaci vody tvrdým UV zářením. V uvedeném zařízení je sluneční záření použito jako energetický zdroj. Jde o zajímavé využití solární energie, které je určeno především pro ty země třetího světa, v nichž je dostatek slunečního svitu a nedostatek jiných energetických zdrojů. V Africe je minimum velkých energetických zdrojů a rozsáhlá území jsou zcela bez elektrifikace. Například v Ugandě je jediný větší energetický zdroj – přehrada na horním Nilu, která poskytuje výkon kolem 114 MW. Tato elektrárna zásobuje jen velmi malou oblast a k rozvodu elektřiny jsou připojena pouze 3 % obyvatel. Dostatek slunečního záření a nedostatek jiných energetických zdrojů jsou ideální podmínky k tomu, aby se na zbytku území čím dál víc budovaly fotovoltaické solární systémy. V celé Africe údajně umírá denně 6000 lidí, hlavně dětí, na následky pití bakteriologicky kontaminované vody. V uvedeném zařízení je solární fotovoltaický panel, který dobíjí akumulátor umístěný v dolní části. Ten napájí nízkotlakou rtuťovou výbojku o výkonu P = 20 W, poskytující UV záření nejvíce v oblasti UV-C na typické rtuťové spektrální čáře s vlnovou délkou λ = 253,7 nm. Voda z pramene se nalije do zásobníku horním vstupním otvorem přes filtr proti meZařízení Naiade, snímek © firma Nedap
chanickým nečistotám a ze zásobníku samospádem vytéká přes výbojku trubicí v dolní části. Výbojka je umístěna ve vodotěsném křemenném pouzdře, které propouští UV záření. Objem zásobníku je 100 litrů a denní kapacita zařízení za slunečného dne je až 2000 litrů sterilizované vody, což může zásobit 400 lidí. Hmotnost prázdného zařízení je 44 kg, může se tedy podle potřeby přenášet z místa na místo. Martin Libra
Kdy (a proč) zemřel první maratonský běžec?
Maratonský běh se letos opět konal na původní trati. Co nám to připomíná? V roce 490 př. n. l. se u Marathónu vylodila početná perská vojska v obrovské přesile proti vojsku athénskému. Athéňané vyslali do Sparty (Lakedaimónu) běžce s žádostí o pomoc. Ten vzkaz vyřídil a Lakedaimonští skutečně chtěli poskytnout Athéňanům pomoc. Podle Hérodota (asi 485–425 př. n. l.) tak ale nemohli učinit hned. Byl totiž právě devátý den v měsíci a devátého nemohli vyrazit, leda až za úplňku. Na základě Hérodotova popisu stanovil Augustin Boeckh v 19. století datum bitvy na 12. září 490 př. n. l. (Pozdější autoři ještě přidali fakt, že Sparta právě pořádala bojové hry na počest Apollóna Karneia a v této době jim bylo zakázáno bojovat.) Po návratu posla se athénské vojsko rozhodlo bojovat a Peršany porazilo. Víme, že běžec přiběhl do Athén, zvolal Zvítězili jsme, radujte se! a padl mrtev. (Tuto příhodu Hérodotos nepopisuje, doplnil ji až Plutarchos, který žil zhruba 500 let po Hérodotovi.) Nedávno upozornil Donald Olson z Texaské státní univerzity v San Marco na to, že v době bitvy u Marathónu existovaly dva kalendáře: athénský, v němž rok začínal v prvním novoluní po letním slunovratu, a spartský, v němž začínal v prvním novoluní po podzimní rovnodennosti. D. Olson a jeho kolegové vypočítali, že v roce 490–491 př. n. l. bylo o jedno novoluní mezi podzimní rovnodenností a letním slunovratem více než normálně, a to proto, že se solární rok vždy nekryje s lunárním. V důsledku toho byl spartský kalendář oproti athénskému posunut o jeden měsíc dopředu, takže podle Olsona se bitva u Marathónu udála již 12. srpna 490 př. n. l. V tom případě je možné, že běžec doběhl do Athén vyčerpán srpnovým vedrem. (Nature 430, 382, 2004) Jiří Bakala
O čem psal před lety O květeně okolí Pražského. Ačkoli okolí Pražské v botanickém ohledu z celých Čech nejlépe jest známo, přece každého roku nové a nové druhy pro okršlek tento se objevují, takže snadno lze se domysliti, jak asi kdysi bohatou a pestrou florou pokryta byla ona půda, na níž teď spočívá naše slavná matička. Jaksi opomenutým koutem okolí Pražského byly holé a suché kopce a traviny poblíže Motol. Již před několika lety však navštěvoval jsem místa tato a dnešního dne obejvena tak již pěkná řada vzácných rostlin i z této malé floruly. Jmenuji ku př. vláskovitý kavil Stipa Tirsa, dobrý to a vzácný druh, jenž rozkládá své chudé laty až na začátku srpna. […] Zvlášť bohatými jsou Motoly na druhy rozličných ostružin. Vesmír 15. července 1885, s. 227 Ledový prach nebo Kryokonit nazván byl Nordenskjöldem při poslední jeho gronské expedici na povrchu ledovců objevený prášek, sestávající z prachu zemského, kosmického a drobných řas. Led od pobřeží až daleko do vnitra země byl poset kruhovitými jamkami, v nichž nalézal se temný prášek, jehož větší čásť byla niklové železo, zbytek pak sestával ze zavátých sem mineralných součástí zemských; v takto připraveném základě vytvořily se pak drobné řasy. Nordenskjöld připomíná, že ve zjevu tomto dlužno hledati též původ zmizení obrovské kůry ledové, jež druhdy polouostrov skandinavský kryla, neboť prášek s řasami jsa barvy temné mnohem více tepla přijímal než okolní led, k jehož roztavení tímto způsobem podstatně přispěl. Vesmír 1. července 1884, s. 215 Nová česká rostlina. Pan A. E. Kabát, ředitel cukrovaru Velvarského, píše nám, že vyskytuje se na vlhkých lukách u Velvar vedle bařičky obecné (Triglochin palustris L.) dosti hojně i bařička mořská (Triglochin maritimum), která v Čechách dosud pozorována nebyla. Kdo by si přál rostlinu tu pro sbírky, nechť obrátí se k panu řediteli Kabátovi, který ji ochotně každému zašle. Vesmír 1. září 1884, s. 262
http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, září 2004
489
JAZYKOVÝ KOUTEK
Částice v prachu V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš (Gn 3,19). Obsah sdělení přenechme teologům, zaměřme se na význam slova prach. Je velmi staré, známé všem Slovanům. Dnes má spoustu odvozenin, namátkou zmiňme slovesa práškovat pole, oprášit starou vestu, rozprášit nepřítele a vyprášit mu kalhoty. Pozadu nezůstávají jména podstatná (prachovka se liší od prašivky a prachárna od pracharandy) ani jména přídavná (viz rozdíl mezi prachatým, prašivým a práchnivým). Souvislosti i způsob odvození jsou nám srozumitelné. Chceme-li se ale dobrat původu slova, musíme sáhnout hlouběji do minulosti, až k indoevropskému kořeni pers- (pršet, prášit, stříkat), tj. rozptylovat něco v malé částečky, a to suché i vlhké, tuhé i kapalné. V této předslovanské časové rovině už narazíme na příbuzná slova, jejichž souvislost s tímtéž starým kořenem by nás nenapadla, např. pršet (sypat se, padat, roztrušovat, rozptylovat se). Donedávna alespoň v nářečích pršely ještě kromě deště i sníh nebo kroupy, jiskry (z ohně), listí (ze stromů) či zrna (z klasů). V češtině se sdělení „prší déšť“ dávno omezilo na „prší“ bez bližšího určení („trakaře“ už jsou na pršení těžké, proto padají ), z nějž pak vznikly odvozeniny prška, poprchávat, sprchnout, sprcha apod. Jestliže ale někomu opršely vlasy nebo zuby, pak mu nezmokly, nýbrž mu po částečkách (jednotlivých vlasech či zubech) vypadaly, až nakonec (po staročesku) opršal celý a sousedé mu začali říkat Opršálek nebo Vopršálek. Dnes sice jeho potomky potkáváme vlasaté a zubaté, příjmení jim však zůstalo. Člověk může opršet, lhůta vypršet. Rčení dosud používáme, ale na pršící částečky, které motivovaly jeho vznik, jsme zapomněli. Musí nám někdo připomenout přesýpací hodiny, abychom si vybavili pršící zrnka písku. Přes prchající čas a vyprchané sodovkové bublinky pak už snadno dospějeme až k prchlivému člověku, i když je třeba přiznat, že tento výklad zmíněných slov není jediný. Dalším slovem souvisejícím s kořenem pers- je prsť. Dnes tak sice nazýváme ornici, ale pro nezasvěceného jsou prach a suchá prsť totéž, prostě částečky, které vzaty do hrsti a sypány na zem „prší“, rozptylují se. Od téhož kořene pak snadno odvodíme sloveso prskat (rozptylovat žhavé úlomky železa, částečky uhlí aj.), a posléze i podstatné jméno paprsek (pa-prsk, resp. „poprsk“), tedy to, co bylo vidět u kováře, když bušil do žhavého železa. Prskající se koza má ale jiný původ. Prčit se (běhat se) souvisí s kozí říjí, prk či prčina (pach) patří kozlovi a prča (legrace, žert, dělání bláznů z někoho) je záležitost veskrze lidská, byť vzešla od téhož základu. Když někdo zprčí robu (dívku), mimo jiné ji poblázní. Prčit či předpokládané praslovanské prkat však už nemají s tématem koutku nic společného, a proto jejich etymologii smíme vynechat a vrátit se k prachu. Obrátit se v prach a popel souvisí s úvodním citátem, sedět na sudu prachu znamená být vznětlivý nebo být ohrožen, okusit prachu lze nejlíp na vojně, přičemž kdo nemá prachu, je zbabělý, a kdo má křivý prach, mizerně střílí. Jestliže někdo má prach v nose, je úskočný, komu byl nasypán prach do očí, stal se obětí úskoku. Kdo čichá prach, větří nebezpečí, kdo padl prachem, vyhořel, kdo vynalezl prach na silnici, Nobelovku za svůj „objev“ nedostane. Leckdo má prachy, ale hned jsou v prachu – byl z Prachatic, teď nemá nic (lidová slovní hříčka, nikoli motivace místního jména). Prachů se občas nedostává, zato prášků oddalujících navrácení v prach přebývá. První příznaky „návratu“ se zastírají pudrem (fr. poudre), což v překladu znamená opět prach. A od prachu kosmetického lze přejít k prachu kosmickému, ř. kosmetikos je uspořádání a ř. kosmos je pořádek, ovšem první se snaží uspořádání vytvořit, druhé ho obsahuje. A kde že jsou ty částice? Nejspíš v prachu. Pavla Loucká
490
Vesmír 83, září 2004 | http://www.vesmir.cz
Arzen hrozbou pro světové zdraví Stále více lidí na naší planetě pije vodu nikoli z povrchových zdrojů (řek, jezer), ale z podzemních zásob. V důsledku toho vzrůstá počet otrav arzenem. Desítky tisíc lidí už zemřely na různá poškození (rakovinu kůže aj.), stovky milionů jsou ohroženy.* Počet ohroženého obyvatelstva (podle údajů Světové zdravotnické organizace) je hrozivý: Mexiko 400 000, Peru 250 000, Bolívie 20 000, Argentina 2 000 000, Chile 437 000, Maďarsko 20 000, Rumunsko 36 000, Čína 720 000, Tchaj-wan 200 000, Thajsko 1000, Indie 1 000 000, Bangladéš 50 000 000. Celkem je ohroženo obyvatelstvo 17 zemí, v nichž je kontaminace vody arzenem neúnosná (směrnice WHO doporučují 0,01 mg/l, maximální přijatelnou hranicí je 0,05 mg/l). Nedávno byly zveřejněny údaje o situaci podzemních vod v údolí Gangy v Indii, v jedné z nejhustěji zalidněných oblastí světa. Dříve se mělo za to, že je zamořená pouze říční delta, nyní se ukazuje, že je zasažena velká část povodí až po Himálaj, tj. území, na němž žije miliarda lidí. Situaci v Bangladéši už označila Světová zdravotnická organizace za katastrofickou. Již r. 1998 poskytla Světová banka Bangladéši 32 milionů dolarů na čištění vody, ale ukázalo se, že bangladéšská vláda použila na tento účel méně než sedm milionů. Zkoumá se situace na severu Indie, kde je nyní na podzemní vodě závislých 80 % obyvatel. Zdejší lidé už jsou vzrůstajícím počtem úmrtí způsobených arzenem znepokojeni. Letos upozornili lékaři v Nepálu, že kontaminovanou vodou v horní části Gangy je ohroženo deset milionů lidí. Kontaminovanou podzemní vodu zde někteří lidé pijí dvacet let (od dob, kdy byla znečištěna povrchová voda) a u mnohých z nich se už příznaky otravy projevují. Neblahá situace byla zjištěna také v deltě Rudé řeky ve Vietnamu. Nepříznivá situace je v Hanoji, kde znečištění arzenem třistakrát přesahuje normu Světové zdravotnické organizace. Studny čerpající podzemní vodu tu byly budovány před sedmi lety a jed se v těle lidí teprve začíná hromadit. Ivo Budil *) Pozn. recenzenta: V Bangladéši, která má 129 milionů obyvatel, se za kontaminovanou považuje voda, v níž je více než 0,05 mg arzenu v jednom litru vody. Na kontaminovanou vodu je odkázáno 29 milionů obyvatel Bangladéše. Pokud bychom však respektovali přísnější hodnotu 0,01 mg v jednom litru vody, doporučovanou WHO, vzrostl by počet ohrožených obyvatel na 49 milionů. Do roku 2002 bylo evidováno 10 560 pacientů postižených arzenikózou. Extrapolace provedené na Bangladéšské univerzitě v Dhace uvádějí, že u 375 tisíc lidí by se v budoucnu mohla vyvinout nějaká forma rakoviny spojená s dlouhodobým pitím vody kontaminované arzenem . (Zdroj http://www.buet.ac.bd/itn/publications/) Ondřej Šráček
AKTUALITY Kresba © Pavel Kantorek
toninu v mléce vedl japonskou firmu Otsuka Pharmaceutical k tomu, aby uvedla na trh kelímky s kravským mlékem nadojeným v noci za tmy a oslazeným xylitolem. Vypití takového mléka má nahradit použití prášků na spaní. Prodává se ve 180mililitrových kelímcích, které snášejí ohřátí v mikrovlnné troubě. Označeny jsou nálepkou se schematizovanou hlavou spící krávy. Technologie výroby je založena na výzkumu finských badatelů z univerzity v Kuopio a z jedné finské mlékárny. V Japonsku stojí kelímek uspávacího mléka v přepočtu na naši měnu téměř 40 Kč. Není to ovšem první výrobek tohoto typu. Už v roce 2002 se pokusila uvést noční kravské mléko na britský trh firma Red Kite Farms, ale neměla na trhu příliš velký úspěch. Možná se vbrzku dočkáme změn i v denní době sklízení zeleniny, a pak třeba budeme po salátu spát jako zabití. Jen aby to nebylo v pracovní době. (Food Engineering and Ingredients 29, 21, 2004/2) Zdeněk Šesták
se na ni zaměřilo hned několik ptačích skupin (např. kolibříci, kystráčkové, strdimilové, šatovníci a další). Přestože je nektar vysoce atraktivní, postrádá esenciální aminokyseliny, a proto si je ptáci doplňují požíráním hmyzu. Zobák ptáků lovících hmyz by měl být spíše kratší a při otevření co nejširší (jako třeba u lelků). Jak ale chytá hmyz kolibřík, jehož zobák je dlouhý a tenký? Odpověď přinesly analýzy filmových záběrů lovících ptáků doplněné morfologickým studiem zobáků. Kolibříci loví hmyz v letu, a to hlavně za pomoci ohnutí dolní části zobáku (čelisti). Pohyblivé jsou jen dvě třetiny zobáku, úsek hned u hlavy se neohýbá. U některých striktně hmyzožravých ptáků (jako jsou lelci) lze také nalézt ohyb spodní části zobáku, který je umožněn kloubem na dolní čelisti. Takový kloub kolibříci nemají – ohyb se patrně děje prohnutím celých kostí zobáku. (Nature 428, 615, 2004) Jan Robovský
Máme se slunit, nebo ne? �
������������� ������������� �� ���������������� ���������������� � � � � � � � � � �� � � � ���������������� ���������������� ������������� ����������� � ������������ ������������ ���������� � ������������ �������� � �� � � �� ����� ���� ���� �� �������� ������ ��������������� �������������� ��������������� � � � �� �� � � � � � ��������������
http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, září 2004
INZERCE 285
Rostlinný nektar je energeticky velmi bohatá strava, a tak není divu, že
�
Jak kolibříci chytají hmyz?
��
Základní biologický výzkum vede někdy k nečekanému průmyslovému využití. Studium biorytmů ukázalo významnou úlohu melatoninu, který pomáhá seřizovat denní rytmy člověka, živočichů, a dokonce i rostlin. Vyšší noční obsah mela-
��������������� ������������������
��
Uspávací mléko
Děti a dospívající, kteří se hodně sluní, mají prý větší šanci vyhnout se v dospělosti roztroušené skleróze. Ingrid van der Mei s kolegy z Tasmánské univerzity v Hobartu vyšetřila 136 pacientů trpících roztroušenou sklerózou a 272 zdravých dobrovolníků. Zajímala se o to, jak intenzivně se během svého života slunili. Ti, kteří se letnímu slunci vystavovali ve věku od 6 do 15 let dvě až tři hodiny denně, byli roztroušenou sklerózou ohroženi o třetinu méně. Chrání snad vitamin D vytvářený v kůži při slunění „obal“ nervů? Otázka „slunit se, nebo se neslunit?“ tedy znovu ožívá. Z některých výzkumů slunění vyplývá, že sluneční záření má vliv na snížení výskytu rakoviny prostaty. Američan William Grant z NASA prý dokonce došel k závěru, že smrt z nedostatku slunce je čtyřnásobně častější než úmrtí na rakovinu kůže způsobenou sluněním. Ivo Budil
491