LEGENDY ČESKOSLOVENSKÉ POPULÁRNÍ HUDBY. 70. a 80. léta LEGENDY ČESKOSLOVENSKÉ POPULÁRNÍ HUDBY. Robert Rohál. Marika Gombitová

Nora Blahová Helena Blehárová Valerie Čižmárová Karol Duchoň Marika Gombitová Karel Gott Dušan Grúň Tatjana Hubinská Jana Kocianová Jiří Korn Eva Kostolányiová Marcela Laiferová

Waldemar Matuška Václav Neckář Jana Robbová Marie Rottrová Jiří Schelinger Oľga Szabová Věra Špinarová Miluše Voborníková Helena Vondráčková Hana Zagorová Karel Zich

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected], www.grada.cz

Robert Rohál

LEGENDY ČESKOSLOVENSKÉ POPULÁRNÍ HUDBY

Malá knižní encyklopedie přináší celkem třiadvacet medailonků, které představují umělecké a životní peripetie dnes již legendárních pěveckých hvězd, jejichž éra neodmyslitelně tvoří dějiny československé populární hudby 70. a 80. let. Autor vybral jednak zpěváky, kteří na popové scéně zanechali nesmazatelnou stopu, a pak z různých důvodů zmizeli, a jednak interprety, kteří zpívali dále i na konci minulého století a ve své kariéře pokračují s úspěchem dodnes. Připomíná jejich osobnost i osobitost, tehdejší tvorbu a úspěchy, přičemž si všímá i jejich začátků, stejně jako současných uměleckých aktivit.

LEGENDY ČESKOSLOVENSKÉ POPULÁRNÍ HUDBY Robert Rohál

70. a 80. léta

Marika Gombitová

Robert Rohál

Legendy ČESKOSLOVENSKÉ

POPULÁRNÍ HUDBY 70. a 80. léta

Grada Publishing

Robert Rohál

legendy ČESKOSLOVENSKÉ POPULÁRNÍ HUDBY 70. a 80. léta

TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 [email protected], www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 5719. publikaci Odpovědná redaktorka Magdalena Jimelová Redakční a jazyková úprava Gabriela Janů Obálka, grafická úprava a sazba Eva Hradiláková Fotografie © Supraphon, a. s., Forza Music/Opus spol. s r. o., Nora Blahová, Helena Blehárová, Dušan Grúň, Jana Kocianová a Miro Brůna, Marcela Laiferová, Marcel Majšík, Danica Rumanová, Oľga Szabová, Marta Valentová, Mikuláš Vermeš a Robert Rohál Počet stran 184 První vydání, Praha 2014 Vytiskla tiskárna FINIDR s.r.o., Český Těšín

© Grada Publishing, a.s., 2014 Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

ISBN 978-80-247-5364-5 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9595-9 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9596-6 (ve formátu EPUB)

Obsah

Slovo autora ............................................................................................................. 7 Nora Blahová............................................................................................................ 8 Helena Blehárová...................................................................................................... 13 Valerie Čižmárová .................................................................................................... 20 Karol Duchoň ........................................................................................................... 27 Marika Gombitová .................................................................................................... 32 Karel Gott................................................................................................................. 39 Dušan Grúň.............................................................................................................. 52 Tatjana Hubinská ..................................................................................................... 56 Jana Kocianová......................................................................................................... 63 Jiří Korn ................................................................................................................... 71 Eva Kostolányiová..................................................................................................... 80 Marcela Laiferová ..................................................................................................... 85 Waldemar Matuška .................................................................................................. 94 Václav Neckář......................................................................................................... 102 Jana Robbová .......................................................................................................... 111 Marie Rottrová........................................................................................................ 117 Jiří Schelinger......................................................................................................... 128 Oľga Szabová.......................................................................................................... 134 Věra Špinarová........................................................................................................ 139 Miluše Voborníková ................................................................................................ 147 Helena Vondráčková ............................................................................................... 154 Hana Zagorová ....................................................................................................... 166 Karel Zich............................................................................................................... 174 Fotografie v knize .................................................................................................. 182 Použité prameny ................................................................................................... 182

Poděkování

Děkuji především několika skvělým lidem, kteří mi během práce na této knize velmi pomohli, jmenovitě – dámám Daně Ehlové, Evě Ivanové, Marcele Laiferové, Martě Valentové, Danici Rumanové, Heleně Blehárové a Noře Blahové a pánům Marcelu Majšíkovi, Tomáši Hurtešákovi, Miru Fančovičovi, Miru Brunovi, Aleši Korábkovi, Mikuláši Vermešovi, Dušanu Grúňovi a Zdeňku Broučkovi ze Supraphonu. Rovněž děkuji všem, kteří přímo nebo nepřímo přispěli názory či postřehy, protože jinak by celá knížka byla subjektivní a jednostrannou záležitostí, a to jsem nechtěl. 

6

Autor

Slovo autora

Pokud vás zajímá, proč vlastně tahle knížka vznikla, musím přiznat, že důvodů bylo povícero. Jednak to byl můj zájem připomenout československé zpěváky pop music ze sedmdesátých a osmdesátých let, jednak – a to je velice důležitý moment – zájem samotného nakladatelství Grada, protože bez něj by to jednoduše nešlo. Přišlo mi zajímavé – a to jsou ty další důvody – připomenout zpěváky tehdejší federace, kteří „frčeli“ v sedmdesátých letech, přičemž udělali kus krásné práce, a pak z různých důvodů ze scény zmizeli, stejně jako interprety, kteří zpívali i v osmdesátých letech a zpívají prakticky dodnes. Proto jsem se s nadšením pustil do jednotlivých medailonků, abych v kostce připomenul – ať už jim nebo jejich příznivcům – co všechno za tu dobu vlastně dokázali a předvedli. Dalším důvodem k napsání knížky byla i skutečnost, že právě po rozpadu Československa hodně lidí z Česka přicházelo o aktuální informace ze slovenské scény. A podobně tomu bylo i na druhé straně, když chyběly informace o aktuálním dění za hranicemi. Patrně se tak děje i nyní, i když dnes si je Česko se Slovenskem (a v kultuře to platí dvojnásob) možná ještě blíž než v dobách společného státu. Navíc stále ještě běží vlna retro, vlna sedmdesátek a osmdesátek, tedy éra, kdy tu zářili nejen Karel Gott, Hana Zagorová, Václav Neckář, Marie Rottrová, Jiří Korn nebo Helena Vondráčková, ale také Marika Gombitová, Karol Duchoň, Marcela Laiferová, Jana Kocianová, Oľga Szabová nebo Dušan Grúň… Zároveň jsem však nechtěl opomenout ani další legendy československé pop music, k nimž bezesporu patří Věra Špinarová, Helena Blehárová, Nora Blahová nebo Miluše Voborníková, stejně jako nezapomenutelní Waldemar Matuška, Eva Kostolányiová, Karel Zich, Valerie Čižmárová, Jiří Schelinger, Jana Robbová nebo Tatjana Hubinská. Kniha, kterou tvoří celkem třiadvacet medailonků zpěváků a zpěvaček, připomíná jejich krásnou práci, jejich úspěchy a v několika případech také smutné osudy. Ale i to patří do publikace o československých zpěvácích. Podle mého názoru si ji zaslouží jak oni samotní, tak jejich příznivci. Robert Rohál

7

Slovenská Mireille Mathieu z Tatra revue

NORA BLAHOVÁ Největší slávu zažila na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let, kdy byla členkou bratislavské Tatra revue a kdy se její pěvecká kariéra slibně rozjížděla. Díky hitům jako Neveríš – uveríš, Bronzové leto, Nedeľa nebo V hlbokom tichu bodovala v rozhlasovém vysílání stejně jako v Malé televizní hitparádě. Štíhlá a nakrátko ostříhaná černovláska s výraznou ofinou se několikrát zúčastnila i Bratislavské lyry. Všechno skončilo v roce 1972, a to zrušením scény, kde byla jako doma.

P

řesto ještě dlouho potom zněly její chytlavé písničky v rozhlasovém vysílání, kde se z nich mezitím staly trvalky – a hrají se dodnes. Jejich interpretka se sice na řadu let ztratila ze scény, ale potom se zase vrátila, a to se vší parádou. Nejdřív to bylo v televizním cyklu Repete, kde s šarmem sobě vlastním uvedla své největší

8

hity, a v poslední době i na příležitostných vystoupeních, kde prezentuje nedávno vydané CD Neveríš – uveríš. Není pochyb, že si vše dnes užívá, neboť v dobách své největší slávy to už jednoduše nestihla, i když tenkrát, začátkem sedmdesátých let, to měla v plánu. Její album ale není sestaveno z archivních nahrávek, jak by se možná mohlo jevit, nýbrž jde o nahrávky nové. Některé své staré hity přezpívala, jiné, novější, natočila poprvé. Zajímavé je, že ze šestnácti skladeb si více než polovinu sama otextovala. „Pamatuji se, že jsem v roce 1971 uzavřela smlouvu na deset singlů, což OPUS dodržel, a k tomu bylo dohodnuté, bohužel jen ústně, i vydání dlouhohrající desky v dalším roce. Byla jsem tehdy na dlouhodobém turné v tehdejším Sovětském svazu, a když jsem se po třech měsících vrátila do Bratislavy, čekalo mě doma nepříjemné procitnutí – vypovězení jejich smlouvy bez uvedení důvodu, což ale v té době bylo normální,“ vzpomíná Nora Blahová. Krátce potom skončilo i její divadelní angažmá v bratislavské Tatra revue (později krátce jako Revue Bratislava), kde působila

pět let: „Kabaretní divadlo Tatra revue, dá se říct, to byla moje alma mater a moje velká láska. Byla jsem v šoku, když jsem se tehdy vrátila z toho sovětského turné a na dveřích divadla jsem viděla ceduli s nápisem Z technických důvodů zavřeno. Přestala jsem zpívat, protože jsem neměla kde…“ „Ve slovenské populární hudbě je Nora Blahová pojem. Když se řekne kabaret Tatra revue, snad každý z pamětníků si vzpomene na  krásnou, štíhlou zpěvačku s havraními vlasy, která tam kdysi v šedesátých a sedmdesátých letech vystupovala. Je to dobrá kamarádka, která přímo srší optimismem a dobrou náladu by mohla rozdávat. I dnes je to velmi temperamentní dáma, která to umí na pódiu rozpálit. Viděl jsem to na vlastní oči, protože jsme měli více společných vystoupení.“ (Miro Fančovič, moderátor) Nora Blahová pochází z Topoľčan, kde se 4. února roku 1943 narodila. I když oba rodiče byli výsostně muzikální a po nich nepochybně zdědila svůj hudební talent, nepřáli si, aby šla na konzervatoř, chtěli ji mít doma. Přitom jako malá byla Nora vynikající klavíristkou, což dokládá třeba i její vítězství v klavírní soutěži v Hlohovci. „Pamatuji se, jak moc ráda jsem hrávala na klavír. Ale nebyly to jen předepsané skladby vážné hudby, měla jsem ráda

i lehký žánr. Nejlepší bylo, když šli rodiče, zpravidla v neděli odpoledne, na procházku a já si mohla sama doma hrát a zpívat v té době populární písničky. Jednou zase ruku v ruce odešli, a tak jsem se pustila do hraní a zpívání písniček. Najednou se otočím a otec stojí za mnou. Nikdy nezapomenu na ten jeho vyděšený pohled,“ vzpomíná Nora Blahová. Toužila stát se herečkou a po maturitě na gymnáziu chtěla jít na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, ale nevzali ji. Zato byla v roce 1961 přijata na tehdejší Pedagogický institut, dnešní Pedagogickou fakultu, v Nitře, kde byl jedním z jejích

9

spolužáků Stanislav Štepka, dnes známý slovenský spisovatel, dramatik, režisér, scenárista, textař a herec. Byl to on, kdo ji tenkrát přitáhl do divadla malých forem, kde se vlastně konečně mohla realizovat jak v herecké tvorbě, tak ve zpívání. Byla už naštěstí mimo dosah přísných rodičů, a tak si to mohla konečně dovolit. I když školu zdárně dokončila a nějakou dobu i učila, táhlo ji to přece jenom ke kumštu a do Bratislavy, kde předpokládala více šancí uchytit se. Lákalo ji to na jeviště a k mikrofonu, což si mezitím osvojila s nejrůznějšími amatérskými kapelami. S jednou takovou si v té době zazpívala v Německu. Jejím prvním manželem byl klavírista, skladatel a korepetitor Ladislav Garry Sládečka. Poznala ho ještě coby studentka vysoké školy a byl to prý on, kdo ji vlastně „vyhnal“ do Bratislavy, neboť jí jako zpěvačce neuvěřitelně fandil.

Jen tak jsem to já… „Ještě jako zcela neznámá zpěvačka jsem byla vybraná na první ročník Bratislavské lyry v roce 1966,“ vzpomíná Nora Blahová. „Zpívala jsem tehdy písničku Komu sa zdôverím, jejímž autorem byl Karol Elbert. Tehdy to pro mne byla velká událost už i proto, že na stejném jevišti soutěžili takové hvězdy jako Karel Gott, Helena Vondráčková, Václav Neckář, Marta Kubišová, Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Dušan Grúň, Gabriela Hermélyová… Potom jsem se na Lyře objevila až v roce 1969, kdy jsem zpívala písničku šansonového typu Aký je prázdny tento dom, kterou pro mne zkomponovali Teodor Šebo Martinský a Ján

10

Turan. Ti samí autoři mě poslali na Lyru ještě v roce 1971, a to s písničkou Bronzové leto, která sice zabodovala, ale jen u publika.“ Do  kabaretu Tatra revue se dostala v roce 1967 díky konkurzu, který byl vypsán poté, co se uvolnilo místo po odcházející Marcele Laiferové. Chvíli zpívala její písničky, ale velice brzy si začala budovat vlastní repertoár. A měla štěstí. Neuvěřitelně rychle zapadla do kolektivu a publiku se ihned zalíbila. Typ štíhlé tmavovlásky s krátkým sestřihem, který přinesla na jeviště i na televizní obrazovky, se líbil. Účesem tak trochu připomínala francouzskou pěveckou hvězdu Mireille Mathieu, z jejíhož repertoáru pár písní přezpívala. Na otázku, jestli to byl záměr či náhoda, odpovídá: „Původně jsem měla světlehnědé vlasy, ale vždy jsem chtěla být jiná. Teprve až na internátě v Nitře, kde jsme s účesy a barvou vlasů s kamarádkami hodně experimentovaly, jsem si zkusila černý přeliv – a najednou byla moje barva určená navždy. Ostatně krátký sestřih s ofinou vyjadřoval i moje sportovní zaměření, což jsem měla i v aprobaci na škole. Zjistila jsem ale, že nic jiného mi nesedí, a už jsem u toho zůstala. Jen tak jsem to já…“ „… Nora Blahová má vlastnosti pódiové zpěvačky, které dávají i odborníkovi zapomenout na to, že rozsah, kterým disponuje, je vlastně velmi úzký, že výšky jsou tvořeny se značnou námahou a že i intonačně je značně labilní a často zpívá pod tónem. Ale Blahová umí píseň udělat jako celek, s výstižným vyjádřením textu, s dobrou charakterizační

i pohybovou stylizací, a proto je pro účely této scény interpretkou velmi užitečnou a po zásluze sklízející největší aplaus.“ (Leo Jehne v recenzi na program Kdyby všechny písně světa v Revue Bratislava (dříve Tatra revue), Melodie č. 7/1971) V té době už byla Nora Blahová zavedenou zpěvačkou bratislavského divadla Tatra revue, jejíž popularitu ještě umocnila Malá televizní hitparáda. Právě tam po několika „pokusech“ zabodovala až s francouzskou písničkou, kterou otextoval Boris Droppa jako V hlbokom tichu („Dnes písničku zpívám s vlastním textem jako Petit bonheur,“ říká zpěvačka.) Teprve potom slavila v Malé televizní hitparádě úspěchy s písničkami jako Nedeľa, Bronzové leto a Neveríš – uveríš, které se dočkaly pěti prvních míst po sobě. „Písničky jsem si vybírala vesměs sama,“ přiznává Nora Blahová, „ale občas jsem si nechala poradit od lidí, s nimiž jsem byla v blízkém pracovním a tvůrčím kontaktu. Ani nevíte, jak moc ráda na to vzpomínám. A s kým jsem spolupracovala? Nejvíc s autory a muzikanty, jako byli Martinský, Bouda, Elbert, Seidman nebo Trnečka, ale je faktem, že jsem zpívala hodně převzatých věcí, k nimž mi napsal texty především Ivan Uradníček – a vždy se toho zhostil velice úspěšně. Záleželo mi na tom, aby byla písnička melodická a v textu byl příběh.“ Zatímco v rozhlase nahrávala většinou s velkými orchestry, v Tatra revue spolupracovala jen s divadelním orchestrem, který tehdy vedl klavírista Juraj Berczeller. K běžnému divadelnímu provozu přitom

patřily i zájezdy nejen po Slovensku, ale také do Čech. Jednou z hlavních hvězd byla právě Nora Blahová, jejíž písničky lidé znali z televize. Byla pohybově nadaná a měla svůj styl i v oblasti módy. Ale hlavně byla jiná než ostatní slovenské zpěvačky. Kromě účinkování v hudebně-zábavných pořadech si zahrála i ve třech televizních filmech – Don Quijote uvádza (1970), Ťaví zadok (1970) a Dobrí ľudia eště žijú (1979), přitom ve všech případech šlo o postavu zpěvačky.

Madam Melancholie „Ty filmy, to bylo jen takové malé vybočení, což mě bavilo,“ říká Nora Blahová, která natočila ve studiu Československého rozhlasu v Bratislavě téměř padesátku nahrávek. Písničky to byly jednak taneční, jednak šansonového typu se zvláštní melancholickou náladou. Z těch známých si pamětníci dodnes mohou pamatovat tituly jako Nápoj z mušlí, Malá krížovka s modrou tajničkou, Hraj trúbka, Nikto neotvorí, Pantomíma, Šialene srdce, Po tichých uliciach nebo Fakľa, což byla píseň věnovaná památce Jana Palacha, ta se pak ještě hodně dlouho nesměla hrát. Nazpívala i  pár duetů se zpěvákem Zdeňkem Sychrou (Dobrú noc deň, Mosty, Zlatý klúč), s nímž občas vystupuje do­dnes. Po mnoha letech se potkali v oblíbeném televizním pořadu Repete a následovně pak v zájezdové verzi této show Repete Návraty. V  dobách své velké slávy uvažovala o albu, o tom už byla řeč, lákaly ji šansony, ale současně přiznává, že po zrušení

11

bratislavské kabaretní scény Tatra revue všechno vzdala. Neměla sílu ani ty správné lokty, aby se dále prosazovala sama. Byly tu i jisté osobní problémy, které jí to komplikovaly. Dost možná chyběl manažer nebo člověk, který by s ní do toho šel. „Víte, ale já ani tak netoužila po kariéře sólové zpěvačky, spíš jsem chtěla být součástí divadla, a to mi vzali. Bylo to pro mne obrovské zklamání,“ říká Nora Blahová. „Byla to jednoznačně krásná éra těch pět let v Tatra revue. Sama od sebe bych odtud nikdy neodešla. Ještě jsem se smála a říkala, že mě budou muset zastřelit a budu jako Ljuba Hermanová, která ještě v sedmdesáti tancovala na jevišti. A dnes už mám i já tolik a na jevišti si ještě dnes ráda zazpívám a zatancuju.“  (Nora Blahová)

12

Přitom se nedá říct, že by zahořkla, i když to pro ni na začátku nebylo jednoduché. Ale otřepala se a scénu populární hudby roky sleduje, má přehled o nových talentech a hudbu nadále miluje stejně jako hru na klavír. Dávno už pochopila, že život je přece jenom o něčem jiném, proto je nad věcí. Téměř dvacet let pracovala v Galerii města Bratislavy – v Mirbachovském paláci, kde organizovala kulturní programy, koncerty a vernisáže. Později se vrátila ke své pedagogické činnosti a na gymnáziu učila deset let němčinu. Když se před časem objevila v rámci televizního pořadu Repete, aby připomněla své hity, mnozí nevěřili vlastním očím. Vypadala totiž skvěle a neuvěřitelně mladě. Samotnou ji prý ten ohlas překvapil. Byl to zájem publika, který ji přinutil k dalším vystoupením a natočení CD. Konečně.

Zpěvačka, kterou proslavil jazz

HELENA BLEHÁROVÁ Zpěvačka Helena Blehárová se narodila na Slovensku, ale od svých devatenácti let žije v Brně. Jako jazzová zpěvačka naplno zazářila v šedesátých letech, kdy nastoupila k Orchestru Gustava Broma, s nímž projela kus světa. Během let vyrostla v univerzální pop interpretku, která dokázala zazářit na zahraničních festivalech, hostovala také v pražském Semaforu. Později zpívala s kapelou Strýci, se skupinou Václava Zahradníka anebo v programu Josefa Laufera…

Z

pívat začala už v rodné Žilině, kde 28. června 1943 přišla na svět a kde také absolvovala postupně první pěvecké krůčky. Na samém začátku ji samozřejmě neminul pěvecký sbor a zpívání na veřejnosti. V rodném městě vystudovala gymnázium a zdravotní nástavbu, ale to už věděla, že by se přece jenom raději věnovala zpívání. Populární se stala poté, co se přestěhovala do Brna. Co k tomu přispělo? „Zřejmě šťastná náhoda nebo jednoduše osud,“ vzpomíná Helena Blehárová. „Začínala jsem v Žilině, ale jako amatérská zpěvačka. Měla jsem tehdy za zády jazzovou kapelu Acryl a dost jsem se v tom vyžívala. Kamarádi, kteří studovali v Praze, si vozili do Žiliny právě jazzové desky, třeba s Ellou Fitzgerald, která byla mým prvním a největším vzorem, nebo s Carmen McRae nebo June Chryst. Tehdy jsem se do jazzu zamilovala. Nebýt toho, že si mě na bratislavské Soutěži tvořivost mládeže všiml saxofonista Zdeněk Novák, který na mě upozornil Gustava Broma, nevím, jak a kam by se moje zpívání ubíralo. Ale v tomto jsem měla obrovské štěstí. Tehdy to bylo terno – místo práce rentgenové laborantky

13

jsem nastoupila do slavného bandu Gustava Broma na uvolněné místo po zpěvačce Jarmile Veselé, a po hlavě se tak vrhla do světa jazzové a posléze populární hudby. To víte, v devatenácti letech nemáte trému a svět je váš.“

14

Bylo to v prosinci roku 1962, kdy ve studiu na Strahově nahrála svou první písničku za doprovodu Orchestru Gustava Broma. Šlo o skladbu Alexandra Grossmanna a Miroslava Zikána Dvojčata. Supraphon ji vydal na singlu v roce 1963. Následující rok

se Helena Blehárová probojovala do první desítky nejoblíbenějších zpěvaček v anketě Zlatý slavík. Prakticky celá šedesátá léta (1962–1968) nahrávala a koncertovala s Orchestrem Gustava Broma. Nešlo jen o domácí štace, ale také o řadu vystoupení v zahraničí v rámci turné nebo prestižních festivalů. Kromě mezinárodního jazzového festivalu v Praze (1963) si zazpívala s Bromovým bandem na festivalech ve Varšavě (1964), Manchesteru (1964), Mnichově (1965) a Norimberku (1966). Ale nejen jazzem živa byla: „Občas jsem si odvezla i nějakou cenu, třeba z bulharského Zlatého Orfea v roce 1966, zatímco o rok později jsem soutěžila na Bratislavské lyře – bylo to s písní slovenských autorů Igora Bázlika a Violy Muránské Verím… Ale také jsem si ve společnosti několika našich zpěváků zazpívala na veletrhu gramofonových společností MIDEM v Cannes, což bylo v roce 1968. Vzpomínám si, že jsem tenkrát bydlela na pokoji s Yvonne Přenosilovou,“ říká Helena Blehárová. Smetanu si přitom slízla i od domácích kritiků zabývajících se jazzovou muzikou. Ti ji ve své anketě, která proběhla v hudebním časopisu Melodie, přiřkli první místo mezi jazzovými zpěvačkami, teprve až za ní se umístily Eva Pilarová nebo Vlasta Průchová. Přitom v té době vznikla také řada písniček, které neměly s jazzem nic společného. V Praze nahrávala s Orchestrem Karla Vlacha, Orchestrem Václava Hybše nebo s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu, psali pro ni hitmakeři jako Karel Svoboda (Tón – tón) nebo Bohuslav Ondráček (Tak dávno, Tvá loď se

vrátí), textovali Zdeněk Borovec, Vladimír Poštulka, Eduard Krečmar nebo Zdeněk Rytíř. Jenomže vazby na Brno, kde měla rodinné zázemí, nešly zpřetrhat. Zatímco zpěvaččin první manželský svazek s lékařem Františkem Chládkem trval pět let, manželství s brněnským výtvarníkem Ivanem Blažkem, s nímž má dceru Andreu, trvá dodnes.

Ššš Velkým hitem byla v roce 1967 skladba Š š š, kterou o mnoho let později přezpívala do filmového muzikálu režiséra Filipa Renče Rebelové (2001) Zuzana Norisová. „Tu písničku tehdy objevil můj tehdejší brněnský textař, později úspěšný fotograf, Jan Fiala,“ říká Helena Blehárová. „Volal mi jednou pozdě v noci, že slyšel v rádiu písničku v podání Nancy Sinatrové Sugar Town a že si myslí, že by to byla písnička přesně pro mne a že už má i napsaný text, a tak vznikla Š š š a dodnes ji lidé na mých vystoupeních chtějí slyšet. Byla to tenkrát opravdu trefa do černého.“ Ještě předtím si však vyzkoušela i hudební divadlo, což mladou zpěvačku velmi přitahovalo. Tou scénou byl pražský Semafor, kde počínaje rokem 1963 účinkovala v německé verzi inscenace autorského tria Jiří Suchý – Jiří Šlitr – Miroslav Horníček Šest žen, v němž hlavní roli Jindřicha VIII. v režii Jána Roháče představoval právě Horníček. „Krásná práce byla nejen s Bromem, s nímž jsem poznala svět a velké jazzové festivaly,“ říká Helena Blehárová, „ale

15

také v pražském Semaforu, kde jsem hrála ve hře Šest žen. Tam jsem se spřátelila s Miroslavem Horníčkem. Tehdy jsme s exportní verzí tohoto představení jezdili hlavně do Německa a já tak utužila svou němčinu.“ Tu ostatně uplatnila i  o  pár let později, a to ve svém německém angažmá v Brémách (1968–1970), kde měla dokonce i svého agenta a kde natáčela desky pro společnost Intercord. Bylo to sice období, kdy se vytratila z povědomí československého publika, ale na druhé straně získávala působením v cizině cenné zkušenosti. Sporadicky si přitom během těch dvou let „odskakovala“ domů do Československa, důvodem bylo obvykle televizní natáčení, případně pořízení nahrávky pro singlovou produkci. Výsledkem byly písničky, které sice vycházely na deskách, ale které jí vlastně nic moc neříkaly. „Význam Blehárové je zvláště v jazzově vokální interpretaci, pro kterou prokázala mimořádné cítění a vysokou muzikálnost s improvizačními schopnostmi, což jí spolu s dobrou hlasovou technikou umožnilo interpretovat nejen evergreeny (The Thrill Is Gone), ale i prokomponované a složité jazzové vokálně instrumentální skladby (Bažina, Útesy), takto výrazně zejména v polovině 60. let jako jediné zpěvačce u nás a možno říct, že i v celé střední Evropě.“ (Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby) „Mnozí si mysleli, že v zahraničí po srpnové okupaci zůstanu, ale mě to táhlo domů,“ přiznává Helena Blehárová. „Takže když

16

mi vypršela smlouva, vrátila jsem zpátky. V Brně jsem měla krásný byt na Lesné a slušně rozjetou kariéru. Tehdy, na začátku sedmdesátých let, jsem začala spolupracovat s kapelou Václava Zahradníka. Byl to program, kde se mnou společně zpívali také Viktor Sodoma a Jiří Štědroň. Vedle toho jsem zpívala v pořadu, kde byli se mnou ještě komici ze Slovenska – Július Satinský a Milan Lasica. Příjemná práce, komorní obsazení.“

Jak udržet publikum v napětí Právě spolupráce se Zahradníkovou kapelou, které nebyly cizí rockové vlivy, tehdy užitečně zmodernizovala i zpěvaččin projev, což se projevilo i na nahrávkách jako Žlutý dům nebo Měsíc je lhář. I další nahrávky postupně zbavovaly zpěvačku jazzové nálepky, kterou v minulých letech získala. „Byla to pro mě změna, jsem zvyklá na big band, na osmnáct hráčů za sebou, když je nás málo, je to úplně jiný pocit, připadáte si, že jste jeden z nich. Jednou jsem viděla Sammy Davis Show, a to byl nesmírný zážitek. Jak dokázal udržet publikum v napětí! Tomu se právě při mé práci nevěnovala pozornost, protože třeba Brom je zaměřený na jazz,“ řekla v rozhovoru, který vyšel v hudebním časopisu Melodie č. 2/1971. Na jiném místě rozhovoru dokonce prohlásila, že se k jazzu zatím vrátit nemíní: „Jazz se stal zcela výlučnou záležitostí a okruh jeho posluchačů se pořád zužuje. Vlastně si to jazzmani zavinili sami, když se jejich hudba stala nesrozumitelnou.“

Tehdy si začala budovat nový repertoár, který by oslovil nejen publikum, ale i ji samotnou („Když nemáte pocit, že lidem něco dáváte, nevěříte si a máte zábrany…“). Dala si s tím hodně práce, radila se s muzikanty, hledala nové autory, ale i někoho, kdo by ji vedl, usměrňoval. Chtěla si vybudovat repertoár i svou pozici na scéně – a dařilo se jí. Projekt, v němž spojila síly se Štědroněm a Sodomou, měl dobrý start a publiku se líbil. „Teď jsem už daleko klidnější,“ řekla zpěvačka koncem roku 1970. „Vím, že mě čeká hodně práce na sobě, ale také to, že nebude zbytečná. Znovu jsem si uvědomila, jak je důležité, aby zpěvák o sobě nerozhodoval sám, jak je potřebný manažer, producent. Producent, který by nenařizoval, ale radil, pomáhal, v dobrém úmyslu oponoval.“ „… Teď však je na správné cestě, i když se možná výsledky neprojeví tak rychle, neboť sama teprve hledá svou repertoárovou linii. Přesvědčil mě o tom právě koncert v Plzni, kde při jejím závěrečném čardáši tleskalo obecenstvo bez vyzvání do taktu a Helena musela opakovat. Ani by jí člověk nevěřil těch sedmadvacet let, vedle Viktora Sodomy a Jiřího Štědroně docela omládla a získala opět suverenitu na jevišti. Zpívala Dylanovu píseň Sedmej pád (I Shall Be Released), na kterou po příjezdu z NSR tolik spoléhala, jenže v natočení desky ji předběhl Petr Němec se svou verzí Balada o poutníkovi. Závrať pro ni napsal Petr Ulrych. Některé písně zpívá se svými kolegy (Peace Now z repertoáru Jürgense a Múzy), refrény dřívějších desek opakuje ve směsi a nechybí

samozřejmě ani Žlutý dům, který snad vrátí jméno zpěvačky do TOP 20. Z celého vystoupení měl divák pocit, že se tu představil dobrý kolektiv, že si Helena se svými zpívajícími kolegy dobře rozumí. Po dvou letech částečného odmlčení chytá Helena Blehárová druhý dech.“ (Jaromír Tůma, Melodie č. 2/1971) Avšak začátek sedmdesátých let má Helena Blehárová spojený i s kapelou Strýci, kterou vedl klavírista Luděk Švábenský. Se sestavou, kterou tvořili ještě zpěváci Jiří Štědroň a Milan Chladil, absolvovala i náročné osmitýdenní turné po tehdejším Sovětském svazu. Od konce srpna do začátku listopadu 1971, od Užhorodu přes Lvov, Kyjev a celou Ukrajinu, pak následovala Oděsa, Cherson, Leningrad, Moskva, Moldávie a Krym, Jalta a zase zpátky do Moskvy, která si je pro velký úspěch opět vyžádala – celkem 59 koncertů, na nichž si je poslechlo více než 120 tisíc lidí. Přejezdové dny byly volné, v sobotu a v neděli se hrály tzv. dvojáky. Slušně nasazené tempo zvolnila zpěvačka až počínaje rokem 1973, kdy se jí nastaly mateřské povinnosti – narodila se jí totiž dcera Andrea. K práci se vracela pozvolna, zato s rozvahou („Nebylo to zpočátku lehké, ale hodně mi tenkrát pomohla moje maminka. Později, kdy už byly dceři tři roky, to byl hlavně manžel, který dceru ohlídal.“) To už se zpěvačka vracela se ke spolupráci s Orchestrem Gustava Broma i k jazzovým evergreenům. Přitom si nadále budovala svůj vlastní repertoár, který se projevil na prvním studiovém album lakonicky nazvaném Helena Blehárová (1976).

17

*

Dlouhohrající desku, která obsahuje dvanáct písniček (vedle převzatých tam jsou i původní skladby z pera Pavla Hammela, Jana Lehotského nebo Igora Bázlika s texty Zora Laurinca či Kamila Peteraje) a kterou zpěvačka natočila za doprovodu Orchestru Gustava Broma a Jezinek, vydal překvapivě bratislavský Opus. Ten ostatně reprezentovala v témže roce na festivalu v polských Sopotech. O její účasti na jednom z největších evropských festivalů referoval v časopisu Melodie č. 11/1976 i kritik Čestmír Klos: „Díky tomu, že se s Opusem ne a ne domluvit na pravidelném recenzování desek, se této firmě podařilo před Melodií utajit, s jakou energií se dere znova do popředí Helena Blehárová. Polskému publiku se představila švihem, jistotou v předivu písně i v jevištním prostoru, sázením volných vokálů s přídechem mezi fráze. Velmi ji podržela aranžmá bromovského Igora Vavrdy.“ „S Gustavem Bromem i jinými kapelami jsem opravdu projela snad celou Evropu, byla jsem v Anglii, Francii, v tehdy západním i východním Německu, Polsku nebo Jugoslávii. A budete se možná divit, ale velice hezké vzpomínky mám i na koncertování v Rusku, tehdy Sovětském svazu. Kromě tradičních měst, jako byla Moskva a Leningrad, jsem se dostala také do přenádherné Alma-Aty, do Taškenktu a Tbilisi, a všude jsme měli vyprodané (a velké!) sály a publikum naše písničky, i ty jazzové, přijímalo s velkým aplausem. Chodili na nás i lidi z ruského undergroundu a jazzmani. V „Sajuzu“ jsem byla snad desetkrát, města mi připadala čistá a udržovaná a ti

18

obyčejní lidé byli moc vstřícní a pohostinní. Byla jsem mile překvapená, jak tu „západní“ muziku prožívali, ruské publikum bylo báječné.“  (Helena Blehárová v rozhovoru s Mirkem Seifertem) I když i v osmdesátých letech hostovala na koncertech Orchestru Gustava Broma (spolu se zpěvákem Tiborem Lenským byli v letech 1981–1983 i „předskokany“ Heleny Vondráčkové a Jiřího Korna v jejich koncertní show Já na bráchu blues), vystupovala rovněž v televizních pořadech tohoto orchestru a na kapelových albech. Vedle toho hostovala několik sezón v koncertním pořadu Josefa Laufera, s nímž se – za doprovodu kapely Golem – podívala i do zahraničí, ponejvíce prý za polským publikem. „A co možná někoho překvapí, vystupovala jsem jistou dobu i s Banjo bandem Ivana Mládka na koncertech v Polsku – a stali se z nás velcí kamarádi,“ dodává Helena Blehárová.

Je Brno zlatá loď? To, že dodnes zůstala v Brně a během let odolávala nejrůznějším nabídkám z Prahy, jí léta její fanoušci vyčítali. Dost možná by udělala podstatně zářivější kariéru, pokud by narazila na dobrého manažera či producenta, na druhé straně zůstala sama sebou. Nedrala se nikam za každou cenu, písničky si povětšinou vybírala sama a podle svého gusta, aby po letech, kdy zpívala pop a vystřídala několik kapel, se stejně nakonec vrátila k jazzovým standardům a orchestru, který ji de facto proslavil. Byl to Jiří Černý, který se o talentu Heleny Blehárové zmiňuje už ve své legendární

knížce Zpěváci bez konzervatoře (Československý spisovatel, 1966). Připomíná její kvality, ale i naturel a vervu, s jakou se kdysi vrhla do zpívání: „Pro jazzovou zpěvačku Blehárovou znamenala Bromova kapela mnoho. Ne snad že by se tu s ní nějak zvlášť piplali. Dostala podklad nové skladby natočený na magnetofonový pásek, skladatel nebo aranžér (jichž je mezi Bromovými hudebníky osm!) to s ní krátce probral a potom už improvizovala sama. A zase to bylo buď – anebo. Buď jazz cítí, a pak s tím něco udělá, nebo to nechá. Dělala, co mohla, s hudbou, s angličtinou i s češtinou. Když zpívala obyčejnou taneční písničku, třeba Blahovu Jak malované ráno, ještě se jí do přednesu pletlo něco z Jarmily Veselé (jako ostatně všem nedávným brněnským začátečnicím, a kdysi i Pilarové), ale v jazzovém repertoáru byla docela svá a brzo se začalo povídat, že Brom dobře nakoupil.“ O tom, že to byla dobrá „koupě“, dokládá i po mnoha letech vydané CD, na kterém Max Wittmann sestavil řadu jazzových skladeb, které Helena Blehárová ve svých začátcích v  Brně natočila. Jde o  zcela speciální jazzové cédéčko, které u žádné velké společnosti nevyšlo a které si Helena Blehárová nechala vyrobit vlastním nákladem (přičemž „to celé“ sponzoroval

její manžel), ale většinu nákladu už stačila rozdat svým přátelům a kamarádům. „Max mi na něm dal dohromady spoustu právě těch jazzových písní, které nikde neseženete a neuslyšíte,“ upřesňuje zpěvačka. „Je tam i má snad nejoblíbenější a nejkrásnější balada My Funny Valentine, krásné skladby Jaromíra Hniličky Bažina a Útesy, již zmíněný Air Mail Special a spousta dalších. A to mám ještě v záloze asi osm nebo devět krásných swingovek, které zatím ještě spí v rozhlasovém archivu a které bych ještě ráda časem vydala…“ A co říká na to, že ji Jiří Černý zařadil k nejlepším „zpěvákům bez konzervatoře“? A jak zní její odpověď na otázku, jestli ji nemrzí, že zůstala věrná Brnu? „Nejdřív malá oprava – já totiž konzervatoř mám,“ říká zpěvačka. „Udělala jsem si ji až po vydání té knížky, kde o mně pan Černý píše, a to v Brně u paní profesorky Weinbergerové, obor operní zpěv. Později jsem na té samé konzervatoři dokonce působila několik let jako pedagožka a učila jsem své studenty technikám zpěvu a všemu, co se týkalo muzikálu. A k tomu Brnu. Ano, máte pravdu. Brno mám sice moc ráda, žiju tady od roku 1962, ale co se týká profese, po letech jsem si uvědomila, že to byl z profesního hlediska přece jen omyl, zůstávat tady.“

19

Objevená a nedoceněná

VALERIE ČIŽMÁROVÁ I když byla Valerie Čižmárová zpěvačkou s nevšední barvou hlasu a osobním kouzlem, dařilo se jí hlavně v prvních letech jejího profesionálního zpívání. Hned po vítězství v talentové soutěži nastoupila mladičká Slovenka do pražského Rokoka, kde měla v roce 1968 nahradit Helenu Vondráčkovou. V sedmdesátých letech se jí povedlo pár hitů, ale kvůli tomu, že pak celá dlouhá léta působila v pražském divadle Semafor, její kariéra stagnovala a v hlavním písničkovém proudu byla slyšet už jen tu a tam…

20

V

alerie Čižmárová se narodila 29.  ledna 1952 ve  slovenských Micha­lovcích a tam ji už jako tříletou rodiče doprovázeli do  krasobruslení a do baletu. Jako žákyně základní školy docházela do lidové školy umění, kde svůj talent rozvíjela v oborech zpěv a balet – a byla velmi úspěšná. Ve škole zpívala a tančila na každé akademii, byla jasnou hvězdou třídy i ozdobou celé školy. Svůj nepřehlédnutelný talent testovala na řadě pěveckých soutěží. Na jedné z nich, která proběhla v roce 1967 v Košicích, zvítězila, což ji nominovalo do soutěže Talent v České Třebové. V soutěžním klání skončila druhá. „Valerie Čižmárová není jen sympatický diblík, ale musí i něco umět, když už se jí v soutěži podařilo získat druhé místo a po ní ještě nabídku divadelního angažmá (v divadle Rokoko),“ napsali v hudebním časopisu Melodie č. 12/1968. Druhá skončila téhož roku také na festivalu mladých zpěváků Mladá píseň v Jihlavě, kde si jí všiml ředitel pražského divadla Rokoko Darek Vostřel. Okamžitě nabídl šestnáctileté blondýnce angažmá – a ona ho přijala. „Rodiče byli tehdy hodně zaskočeni, zvlášť když jsem byla ve druhém ročníku gymnázia, ale protože mi neuvěřitelně fandili, nakonec jsem se do Prahy přece jenom přestěhovala a ze dne na den se ze mě stala profesionální zpěvačka,“ vzpomínala později Valerie Čižmárová. Díky pochopení rodičů se mohla už v prosinci roku 1968 přestěhovat do Prahy

a přijmout angažmá v populárním divadle, kde převzala role Heleny Vondráčkové (ta v té době odešla spolu s Martou Kubišovou a Václavem Neckářem, aby mohl vzniknout jejich projekt Golden Kids). Hrála a zpívala ve Filosofské historii, Osmi láskách Waldemara Matušky, Rajském ostrově nebo v muzikálu Pan Pickwick.

21

V Rokoku se tenkrát objevila v době personálních změn. „Ze zkušených borců tam byl vlastně pouze Walda a potom už všichni noví – duo Olga a Irena, Jitka Zelenková, Karel Bláha, Laďka Kozderková, Milan Klipec,“ vzpomínala Valerie Čižmárová, která už v následujícím roce natočila dva singly. „Jako všichni noví zpěváci Rokoka i já jsem se dostala k Pantonu. Byla jsem ráda, že se vůbec našel někdo, kdo má o mě zájem. Podepsala jsem roční smlouvu a Panton mi vydal dva singly – Sunny a Čekám byl první, druhý pro mě napsal Milan Klipec – Proč se ti zdá a Když mě chceš. Ani jedna z písniček mi neseděla tak, jak bych si představovala, ale nenašel se nikdo, kdo by mi poradil. V té době dělal všem produkci Ivan Štědrý – vycházela jsem s ním výborně, ale měl tolik práce, že to ani při nejlepší vůli nemohl všechno stačit.“ Zatímco písničku Sunny (známý to evergreen, který později natočila i skupina Boney M.) nazpívala ještě se slovenským textem Ali Brezovského, další už byly v češtině. Všechny je natočila mladá zpěvačka se studiovou kapelu Ivo Moravuse, ale na ten opravdový hit si musela ještě chvíli počkat. Mile na ni vzpomíná její někdejší kamarádka a kolegyně Jitka Zelenková: „Valerie, to byla smršť, která přišla do Rokoka ze slovenských Michalovců. Přišla blondýnka, takže můj protipól, zpěvačka s průrazným hlasem, se swingovým jazzovým cítěním, a opravdu s takovým tím zdravým, šťavnatým hlasem… Tehdy neměla, myslím, vytyčený nějaký cíl, ale byla muzikantský talent s dobrým zpíváním a s absolutní intonační jistotou.“

22

Léta letí jako cvoci Když se jí na začátku roku 1970 ozval Bohuslav Ondráček, že by s ní chtěl spolupracovat a že by z ní rád udělal Vaška Neckáře v sukních, měla obrovskou radost. Jednak jí nabízel svou písničku Skákej, hříbě, jednak melodii z muzikálu Hair (Vlasy), což jí na samém začátku lichotilo. Sama přiznala, že v něm tehdy viděla boha. „Obě skladby jsem natočila, ale pan Ondráček nebyl spokojený, stále chtěl něco jiného – ani jsem snad nepochopila co. Pořád ze mne chtěl dělat cosi jiného, než skutečně jsem. Snad ze mě měl dostat, co ve mně skutečně je, a ne to, co si představoval, a na co jsem při nejlepší vůli – a to víš, že jsem se snažila – nestačila,“ řekla Valerie Čižmárová v rozhovoru, který s ní pro časopis Melodie č. 7/1971 vedl Miloš Skalka. Spolupráce tehdy vyšuměla do ztracena a zpěvačka, jak v rozhovoru přiznala, už pana Ondráčka nepotkala. Uteklo však sotva pár měsíců, když jí volali ze Supraphonu, aby si přišla poslechnout pár písniček. Měla pořádnou trému, když tam na ni čekal dirigent Josef Vobruba, tedy další tehdejší bůh naší pop music. Výborně se jí pracovalo i ve studiu. Všechno dopadlo dobře, nabízené písničky se zpěvačce líbily a za tři týdny je natočila. Co se týče češtiny, v Praze jí stačil týden, aby mluvila perfektně česky. Na jazyky byla jednoduše talent, později natočila několik písniček v němčině i maďarštině. V jednom novinovém rozhovoru na toto téma řekla: „Slovensky téměř vůbec nemluvím. Ne že bych nechtěla, ale nemám

k tomu příležitost. Když jsem doma, mluvím maďarsky a v Praze česky. Na Slovensko však nezapomínám a trávím tam každoročně prázdniny. No a s tou češtinou – nikdy jsem se nijak zvlášť češtinu neučila – i na Slovensku jsem však česky zpívala v nejrůznějších soutěžích. Ještě mi někdy dělá potíže skloňování, ale snad to půjde.“ Když ale měla natočit sérii nových písniček s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu, stejně se toho trochu bála. Nových lidí i toho, aby svou další šanci pro Supraphon nepokazila. Ale Josef Vobruba byl prý tátovsky kamarádský a z Valerie tak veškerá tréma spadla. „Samozřejmě jsem se trošku bála,“ přiznala Valerie Čižmárová později, „abych zase něco nezkazila, protože to by zřejmě byl můj definitivní konec. Ve studiu mě ale všichni uklidnili, ani jsem nevěděla, že zpívám, a za chvilku bylo všechno hotovo. Výběr byl velice šťastný, písničky mi po všech stránkách vyhovovaly.“ Jednou z nich byla jasná hitovka Léta letí (Looky, Looky) s českým textem Vladimíra Poštulky, která se hned (co se objevila na supraphonském singlu v kombinaci s písní Dávno nejsem hloupá) vyšplhala na samý vrchol žebříčku nejprodávanějších desek v tehdejším Československu – a dlouhé měsíce se v hitparádě držela. V tu ránu byla z Valerie Čižmárové populární zpěvačka, která se objevila snad ve všech hudebně zábavných pořadech v televizi včetně slovenské Malé televizní hitparády. Vedle toho jí patřily snad všechny titulní stránky tehdy vycházejících časopisů. Nová popová hvězda byla na roztrhání, najednou o ni měli všichni zájem. Ještě

téhož roku (psal se rok 1971) si odbyla svůj festivalový debut na Děčínské kotvě, kde soutěžila s písní Za sluncem, za vodou. O dva roky později se představila na Bratislavské lyře, kde zazpívala písničku Petry Černocké Koukej, se mnou si píseň broukej – ale v podstatě šlo o záskok, neboť autorka onemocněla, a tak za sebe poslala kamarádku coby náhradnici. „Pokud jde o překvapení, snad jediným příjemným je v novém výběru singlů Valerie Čižmárová v písni Léta letí (Looky, Looky). Vobrubův TOČR jí připravil pořádný opravdu rockový podklad a Poštulka tentokrát sepsal výtečný, vtipný text. Mladá zpěvačka si konečně zazpívala naplno svým zdravým, hutným hlasem. A mimochodem taky už zvládla – po příchodu ze Slovenska – českou dikci.“  (Jiří Černý, Melodie č. 7/1971) Když mezitím – v roce 1972 – skončilo divadlo Rokoko, jehož ředitel se vlivem postupující normalizace ocitl v nemilosti a soubor byl rozprášen, vyzkoušela si Valerie Čižmárová volnou nohu. I když v té době patřila mezi pět nejžádanějších supraphonských zpěvaček, přijala na celý rok angažmá v tehdejším východním Německu. Zpívala tam v programu zpěváka Petera Alberta. „Bylo to něco jiného než v Rokoku, ale brala jsem to jako příjemnou změnu – a také jsem věděla, že je to jen na čas. Ale hlavně jsem sbírala zkušenosti, a navíc se i zdokonalila v němčině,“ nechala se slyšet zpěvačka. S Petrem Albertem natočila i duet Wir lieben alles Schöne auf der Welt, který „boural“ hitparády včetně tehdy populárních

23

pořadů, jako byly Rund nebo Schlagerstudio – a tehdy se mladá česká zpěvačka stala miláčkem německého publika. Zmíněná písnička vyšla na singlu, který vydala německá gramofonová firma Amiga.

Z písničky do písničky Po návratu z Německa chvíli zvažovala nabídku od Václava Neckáře, který ji opět lákal na turné do Německa, ale rozhodla se jinak. Za sebe nabídla Janu Robbovou a sama se začala poohlížet po vlastní doprovodné skupině. I když se v té době vdala a její maminka s babičkou se za ní přestěhovaly do Prahy, měla velké ambice. Chtěla mít vlastní recitál, s nímž by s kapelou jezdila po republice. To se jí povedlo už koncem roku 1972, kdy se spojila s orchestrem Svatopluka Čecha. Právě s tímto seskupením vyrazila na turné s pořadem nazvaným Valerie 73. Kromě toho vystupovala v televizi a natáčela nové písně, vycházely jí singly. Přitom se nevyhnula ani filmu. Jednu písničku ve slovenštině (Mám mnoho nápadníkov) nazpívala dokonce do dodnes populární komedie režiséra Juraje Herze Holky z porcelánu (1974). Ve stejné době si zahrála, i když jen malou, roli epizodní roli zpěvačky v další úspěšné komedii režiséra Václava Vorlíčka Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), přičemž ústřední filmovou písničku Znala panna pána nazpívali Helena Vondráčková a Václav Neckář. Ještě předtím se však Valerie Čižmárová objevila ve filmu režiséra Ivo Nováka Půlnoční kolona (1972). Ale zahrála si i v komedii Já to tedy beru, šéfe!

24

(1977), kterou režíroval Petr Schulhof. To už nejezdila na koncerty s kapelou Svatopluka Čecha, ale byla v angažmá pražského divadla Semafor. Zakotvila ve skupině Miloslava Šimka a Luďka Soboty a vesměs zpívala po boku Pavla Bobka a za doprovodu skupiny Groš. „Valerie Čižmárová byla u nás propagátorkou pánského oblečení stejně jako filmová star Marlene Dietrich. Černý oblek, švihácký černý klobouk do čela a pestrá kravata – to byla svého času nezaměnitelná image blonďaté zpěvačky s tváří andílka…“  (Miroslav Graclík v knize Slavičí osudy) „S kapelou Sváti Čecha jsem to vydržela dva roky, a i když jsem zpívala písničky, které mi seděly, začalo se mi stýskat po divadle. Už v březnu 1975 jsem se objevila na prknech Semaforu v Návštěvním dnu číslo 6,” řekla v jednom novinovém rozhovoru. „Byla to pro mě velká jistota a především zázemí. Kromě vlastní divadelní činnosti jsme jezdili na zájezdy se zvláštním pořadem vytvořeným speciálně pro nás, abychom si více nazpívali. Divadlo nám navíc umožňovalo sólovou realizaci, ať už v televizi, v nahrávacím nebo rozhlasovém studiu.“ Bylo to v roce 1975, kdy jí Supraphon vydal první dlouhohrající desku s lakonickým názvem Valerie Čižmárová. Kromě úvodní směsi se staršími hity (Coco, Koukej, se mnou si píseň broukej, Léta běží) přinesla deset původních písniček, které jí napsali autoři jako Karel Svoboda, Vítězslav Hádl, Jaromír Klempíř nebo Zdeněk Marat. Texty byly dílem Vladimíra Poštulky, Petra

Markova, Jana Krůty, Pavla Žáka, Zdeňka Borovce nebo Zdeňka Rytíře. Nechyběl ani duet s Petrem Jandou (Proč si to brát). Doprovod k nahrávkám nahrál Orchestr Karla Vlacha. A názor kritiků? Valerie Čižmárová má výrazný smysl pro swingové frázování, odpovídající hlas drsnějšího témbru i patřičný drive, což je výhodou při interpretaci moderní jazzové písně i klasického jazzového repertoáru, a je vhodná pro účely Semaforu. Koncem sedmdesátých let se Valerie Čižmárová zúčastnila dvou vrcholných československých festivalů, a to Děčínské kotvy i Bratislavské lyry, ale nadšením vyloženě neoplývala. Jak tehdy prozradila, nemá na to nervy a navíc trpí trémou. Naštěstí to nebylo poznat. Zatímco na Kotvě zpívala v roce 1979 s písní Minigolf, na Lyře vyloženě zabodovala – s písní Žádný ptáčník nemá křídla vyzpívala bronzovou bratislavskou lyru. Tehdy slavila úspěch už nějakou dobu její image, což byl de facto pánský oblek včetně klobouku ve stylu Marlene Dietrich.

Hubená osmdesátá léta Začátek osmdesátých let sice nezačal špatně – v roce 1980 zpěvačka ještě absolvovala s Orchestrem Gustava Broma turné po tehdejším západním Německu – ale potom už se jí příliš nedařilo. Měla točit album sestavené z česky otextovaných maďarských rokenrolů (jeden z repertoáru zpěvačky Kati Kovács uvedla v původním znění v jedné silvestrovské show), jenomže album se nerealizovalo. To samé se opakovalo v případě dalšího plánovaného alba Vzducholoď,

které měla Valerie Čižmárová točit se skupinou Kroky Františka Janečka. Z původně slibně započaté spolupráce vzešel jen singl s písničkami Rokenrol si mě získal a Zůstaneš tu sám, které pro ni složil tehdy začínající Michal David. Nerealizování obou projektů ji hodně otrávilo, přesto ještě zůstával Semafor – i když právě díky němu se začala ze scény postupně vytrácet. Na jevišti sice zpívala prověřené nebo nové písně, ale chyběl někdo, kdo by její další kariéru korigoval, usměrňoval. Výběr nových písniček byl vyloženě nahodilý, bylo znát, že to není to pravé ořechové, že vázne dramaturgie a vše sklouzává k bezradnosti a nicotě. Příjemnou odbočkou pro ni samotnou mohla být třeba herecká účast ve filmu Karla Kachyni Smrt krásných srnců (1986). Smůla ovšem byla, že jí přestaly vycházet desky, že neměla repertoár – a když se už něco objevilo, byly to jen kompilace, kde měla jednu nebo dvě písničky. Vesměs šlo o hity – Léta letí, Muži nestárnou (Coco), Tak se pozná dáma, Správnej hoch, Rock and Roller a další – které natočila v minulé dekádě. Ale také se tu objevila řada nových jmen, která se drala na výsluní. A ti všichni měli své týmy, své producenty, manažery a autory. Valerie Čižmárová nikoho takového neměla, její kariéra stagnovala. Bohužel neměla sílu ani energii to změnit, na všechno byla zoufale sama. „Valerie Čižmárová je další z československých zpěvaček, které měly na mnohem víc, než čeho dosáhly. Bohužel se jí nikdy nepodařilo soustředit kolem sebe autorský tým, který by jí psal písničky „na tělo“. Bez nich dlouhodobou kariéru dělat nelze,”

25

míní publicista Miroslav Graclík, který se snažil vystihnout její pozici na české pop scéně osmdesátých a devadesátých let. Poté co odešla ze Semaforu, působila ještě na jevišti Divadla Jiřího Grossmanna – jenomže k žádné zásadní změně nedošlo. Zazpívala si jednu dvě písničky v pořadu a tím to končilo. Možná jí to stačilo, ale kdoví, o čem snila a co si vlastně přála. Někteří její kolegové z divadla tvrdí, že se cítila nedoceněná a že ji mrzelo, že neprorazila mezi špičku, na kterou měla. Bohužel se ani později nenašel nikdo, kdo by se o ni umělecky postaral a vymyslel pro ni zajímavý projekt, kdo by se staral o její repertoár a vytěžil z jejího hlasu něco víc. „Valerie Čižmárová, to byl gejzír temperamentu, ženského šarmu a brilantního

26

hlasu, když zazpívala,“ vzpomíná na ni její fanoušek a kamarád Aleš Korábek. „Ale byl to i křehký a zranitelný člověk ve svém nepříliš šťastném osobním životě… Byla mojí součástí desítky let od prvotního fandovství až po osobní přátelství v letech pozdějších. Spoustu věcí už jsme nestihli, ale pořád je se mnou v písničkách a vzpomínkách.“ Na lepší časy se zablýsklo, když jí František Rychtařík vydal výběrové CD Léta letí (2002) anebo když začala vystupovat v programu herečky Heleny Růžičkové. Velmi se z toho těšila. Jenomže veškeré plány zpřetrhala vážná choroba, která postupně omezila její pracovní aktivity. Následkem nádorového onemocnění 7. března 2005 Valerie Čižmárová zemřela. Bylo jí teprve třiapadesát let.

Slovenský Tom Jones

KAROL DUCHOŇ Zpívat začal velice brzo a mlád, ale stejně tak – příliš brzo a příliš mlád – i skončil. Předčasně zesnulý Karol Duchoň měl talentu na rozdávání, a navíc hlas, který tolik lahodil uchu. Během své přibližně patnáctileté kariéry prošel řadou kapel, ale jako by stále hledal to pravé ořechové. Vedle hledání však slavil úspěchy na festivalech stejně jako na zahraniční scéně. Určitě se vám ještě i dnes vybaví jeho hity jako Uber pary, Šiel, šiel, V dolinách, Elena, Čardáš dvou sŕdc nebo Dievča z Budmeríc…

K

arol Duchoň, to je lesk a bída Slovenska. Lesk je to, co měl Karol v sobě – ohromný hlas, feeling a velké srdce… Bída, to jsou poměry na Slovensku, které mu nikdy neumožnily stát se tím, na co měl,“ řekl krátce po zpěvákově smrti v roce 1985 dirigent a hudební režisér Vlado Valovič. Těžko říct, do  jaké míry vystihl Duchoňův osud, nicméně znal jak poměry na tehdejším Slovensku, tak zpěváka, s nímž spolupracoval. Tak jako tak ušel Karol Duchoň na své umělecké cestě pěkný kus, i když – kdyby mu osud dopřál více času – mohl dokázat mnohem více. Zkusme si tedy připomenout jeho dráhu, která začala někdy na konci šedesátých let a skončila v půli osmdesátých let. Narodil se 21. dubna 1950 v Galantě a odmalička tíhl k muzice. Hrál na harmoniku, ke které později přidal kytaru. Hudební geny zdědil po své zpěvavé mamince, která pocházela z Jugoslávie a své jediné dítko v muzice podporovala, jak mohla. To otec, v té době ředitel strojírenské školy, byl o hodně přísnější. Chtěl mít ze svého synka technicky uvažujícího strojaře. Jenomže to Karol nebyl. Proto střední strojnická škola

„

27

Karol Duchoň a Helena Vondráčková během Bratislavské lyry v roce 1975 v Partizánskom, na kterou ho otec přinutil, ho absolutně nebavila. Bylo mu osmnáct, když založil kapelu Cool Boys, která hrála každou neděli na čajích. A dařilo se mu i na místní pěvecké soutěži o Zlatou vločku Calexu ve Zlatých Moravciach, v níž zvítězil. Když vzápětí dostal nabídku od Jaroslava Mikuly, který měl odjet se svou kapelou Sextet do tehdejší Jugoslávie a který o mladého zpěváka moc stál, nezaváhal ani vteřinu. Věděl, že doma bude zle, neboť to znamenalo i to, že se vykašlal na školu, ale stálo mu to za to. Tak se tenkrát rozjela jeho pěvecká kariéra. Se Sextetem prošel tvrdou školu barového zpívání v tehdejším západním Německu, což ho ale jen utvrdilo v tom, že už nechce a ani nebude dělat nic jiného. Po návratu v roce 1969 natočil slovenskou

28

verzi známého hitu Sugar sugar. Textař Alexander Karšay ji nazval Nálady, ale více se vžil název Uber pary. Byl to první Duchoňův hit, který se objevil v Malé televizní hitparádě a na zpěvákově prvním supraphonském singlu (pro OPUS začal natáčet až o něco málo později)­.

Lyrový přeborník Do zahraničí se vrátil už coby nový člen skupiny Vlada Hronce, kde měl za pěveckou partnerku ještě Evu Mázikovou a krátce také Marcelu Laiferovou. Po návratu na Slovensko se opět vrhl do víru práce se slovenskými autory a pro slovenské publikum. S písní Záhrada piesní do Ervína Klimenta se představil na festivalu Oravské synkopy a vyhrál. V tomtéž roce debutoval

také na Bratislavské lyře, kde vystoupil s písní Kto má ťa rád (Pavol Zelenay/Milan Lasica). Písnička se sice dostala až do finále, ale cenu nezískala. „Strašně jsem se lekl té představy, že budu muset zpívat naživo a před porotou. Jiné je to v divadle, tam vám leccos odpustí, ale na festivalovém pódiu bych to asi ani neuzpíval. Strach, tréma sehrají své,“ nechal se slyšet před svým vystoupením Karol Duchoň, ale byly to zbytečné obavy. Podruhé se Karol Duchoň představil na Lyře až v roce 1973, kdy si v duetu s Evou Kostolányiovou vyzpívali díky písni Chvála humoru (Igor Bázlik/Tomáš Janovic) stříbrnou trofej. K vítězství na Bratislavské lyře dospěl až následující rok – s písní Zem pamätá (Pavol Zelenay/Tibor Grünner) vyzpíval zlatou lyru. Tehdy v roce 1974 byly poprvé v historii festivalu předány dvě zlaté lyry – vedle Duchoňovy písně ji získala také písnička Jindřicha Brabce a Jiřího Aplta Malovaný džbánku v podání Heleny Vondráčkové. Pro přesnost je však nutno ještě zmínit, že na Bratislavské lyře 1974 soutěžil Karol Duchoň ještě v duetu s Janou Kocianovou. Písnička se jmenuje Zrnko soli a jejími autory byli Ivan Horváth a Ján Turan). Vraťme se však ještě do roku 1970, kdy zpěvákovi skončilo angažmá ve skupině Vlada Hronce. Tehdy nastoupil do Orchestru Juraje Velčovského, kde v té době zpívali další na Slovensku velice populární zpěváci – Olga Szabová, Dušan Grúň a Jana Kocianová. „Karol byl kamarádský, upřímný a veselý člověk. Kamarádili jsme spolu mnoho let. Uměl hezky imitovat známé hlasy,

opravdu nepokazil žádnou legraci. Jednou jsme jeli v autobuse s Karlem Gottem. Karol jej najednou začal imitovat a my jsme si mysleli, že to mluví pravý Gott. A taky by se rozdal. Vzpomínám si, že když jsme několikrát po koncertu zašli do baru, platil všem okolo, až toho někdy lidé zneužívali,“ vzpomíná Dušan Grúň. „Když jsem zjistila, že tento škaredý a tlustý chlapec pěkně zpívá, začala jsem uvažovat o tom, jestli bych si s ním jednu písničku nezazpívala…“  (Eva Kostolányiová) Po dvou sezónách v Orchestru Juraje Velčovského začal vystupovat na koncertech Marcely Laiferové. Ta si ho vzala také na turné do tehdejšího Sovětského svazu. Potom chvíli vystupoval i s Evou Kostolányiovou a její skupinou Hej. Avšak jeho nejúspěšnější období mělo teprve přijít. Bylo to v roce 1974, kdy zahájil spolupráci se skupinou Prognóza a dívčí skupinou Bezinky, což byla – jak se nejednou Karol Duchoň nechal slyšet – ideální konstelace. Byla to éra úspěšných nahrávek i desek (v roce 1974 mu OPUS vydal jeho první profilové album) a řady koncertů nejen po Československu, ale také na jevištích v Sovětském svazu, Polsku, Bulharsku nebo ve východním Německu. „Na  tu dobu vzpomínám rád,“ řekl v rozhovoru pro časopis Populár č. 8/1980. „To bylo moje vrcholné období. Začátek byl asi na Bratislavské lyře 1974. To jsem už dělal se skupinou Prognóza a s Bezinkami. Až do roku 1976 jsme cestovali s komponovaným programem. Dostali jsme se i do zahraničí… Domnívám se, že tehdy jsem

29

dělal a udělal nejvíc. Posluchači mě měli rádi a i kritici byli milosrdní.“ S folklorně střiženou písní Čardáš dvou sŕdc (Peter Hanzely/Ľuboš Zeman) se dostal až do finále festivalu Yamaha v japonském Tokiu. Na základě toho přijal nabídku od západoněmecké nahrávací gramofonové společnosti RCA Victor, která mu během následujících dvou let vydala v němčině několik singlů a album Karol (1976). Původně slibně rozjetá spolupráce měla zajímavého slovenského zpěváka přiblížit německému publiku, nakonec ale ztroskotala kvůli špatné distribuci a propagaci. Další změna kapely nastala v roce 1977, kdy začala zpěváka doprovázet skupina Ĺuba Beláka, s níž natočil i své v pořadí třetí, stylově o mnoho modernější album Karol Duchoň ´79 (1979). Ale ještě předtím se na hudebním trhu objevilo album nazvané Čardáš dvou sŕdc (1977), které pořídil s Orchestrem Gustava Broma. Už na něm se postupně stabilizoval okruh jeho autorů, do něhož patřili také Pavol Hammel, Ján Lehotský nebo Dežo Ursíny stejně jako textaři Kamil Peteraj, Boris Filan a Alexander Karšay. Přibližně v té době natočil zpěvák rovněž několik nahrávek pro Radio DDR, absolvoval i několik televizních vystoupení. Německému publiku rozhodně nebyl lhostejný. „… Nahrávka dokumentuje vyvrcholení posledního období Duchoňovy pěvecké kariéry a naznačuje trendy jeho vlastní budoucnosti. Pravda, s několika věcmi Duchoň už koncertoval a cosi jsme slyšeli i v rozhlasu. Proto by neměl být jeho příklon k tvrdšímu rockovému repertoáru překvapením. Zdrsňuje

30

svůj projev a rezignuje na samoúčelné předvádění rozsahu a barvy svého hlasového fondu. Umí si poradit s předlohami, s nimiž má co dočinění, ale umí jim i pomoci k lepšímu vyznění. Odvrací se od svých perfektních lyrických poloh, které se mu nakonec staly přítěží i u samotných skladatelů: v jejich očích se stal jednoznačným představitelem pomalé kantilény a taková byla potom i jejich nabídka. Díky tomu se otočil zády k dosavadním vlastním devízám a zabojoval v celkem jiném stylu. Vzorem mu byl určitě jiný typ hudby než ten, kterému se poměrně dlouho věnoval a který se i v našem středním proudu nebezpečně rád přibližuje k trochu spornému jugoslávskému hudebnímu vkusu či k hudebnímu germanismu.“  (Dagmar Kovářová v recenzi na album  Karol Duchoň ´79 Populár č. 6/1980) Avšak ani spolupráce s Belákovci netrvala věčně, protože už začátkem roku 1980 byl zpěvák takových hitů jako V dolinách, Elena, ty si život môj, Šiel, šiel, Mám ľudí rád nebo Mám ťa rád opět na volné noze a – užíval si to. Hodně točil pro televizi a příležitostně vystupoval s různými orchestry a seskupeními – například také s Orchestrem Gustava Broma, V. V. Systémem nebo se skupinou Za-ja-ce, kde měl interesantní jevištní partnerku – herečku Zdenu Studenkovou (natočil s ní duet Náš učiteľ). S repertoárem neměl problém, byl natolik žánrově rozmanitý, že mohl zpívat s velkým big bandem i malou partou. Navíc byl „profík“, který měl za sebou stovky koncertů v řadě zemí. Kromě výše uvedeného vystupoval ještě také na Kubě, v Somálsku, Maďarsku a rovněž na světovém veletrhu

gramofonových společností MIDEM v Cannes, kde vyloženě zazářil.

Mít slušný hlas nestačí Když začal mít stále větší problémy s alkoholem, byl to začátek konce. Démon alkohol škodil jak jeho práci, tak osobnímu životu. Rozvedl se a krátce nato znovu oženil, starého problému se však nezbavil. Přesto se snažil věci nějak řešit, nepochybně si uvědomoval, jak na tom je. Jako by se ocitl na další křižovatce a rozhodoval se, jak, kam a s kým půjde dál. Vyplynulo to i z rozhovoru pro slovenský hudební časopis Populár č. 8/1981. Na otázku, jestli dosáhl toho, co vždy chtěl, odpověděl: „Rozhodně ne. Chtěl jsem dosáhnout například to, co Karel Gott. Myslím, že jsem toho mohl dosáhnout. Mám slušný hlas, u nás prý jeden z nejlepších. Tak jej hodnotí hlavně čeští kolegové, ale třeba i maďarský skladatel a zpěvák Péter Máté. Ten mi dokonce navrhoval, abych se přestěhoval do Maďarska. Gustav Brom, s nímž tu a tam spolupracuji, zase tvrdí, že jsem ho ještě nezačal nudit a že mě velmi rád poslouchá. Tato hodnocení mě sice mohou

těšit, ale vůbec v ničem mi nepomůžou. Jenomže dnes, na rozdíl od minulosti, už vím i to, co dělat neumím. Neumím si dělat manažera, ostatně dodnes žádného nemám. A bez něj to skutečně nejde. Vím, že sám nadělám hodně chyb, vždy na ně přijdu, ale to je už pozdě a nikdo mě na ně včas neupozorní. Potřebuji také dobrou dramaturgii desek i koncertů. Já mám „jen“ hlas. To je všechno.“ Během první poloviny osmdesátých let však jeho hvězda postupně bledla, desek s ním moc nevyšlo, chyběl nový repertoár. Karol Duchoň nenašel ani manažera, ani způsob, jakým by se jeho kariéra dala posunout ještě dál a výš. Místo toho se dostavila umělecká stagnace, repertoárová i osobní krize a další problémy, nehledě na jeho neuspokojivý zdravotní stav. A pak přišel ten šok, když ve svých pětatřiceti letech Karol Duchoň 5. listopadu 1985 zemřel. Na cirhózu jater. Pár měsíců po jeho smrti vydal OPUS retrospektivní album Spomienky na Karola (1985), které vrátilo legendu jednou provždy na piedestal. Tam, kam po tom všem, co nazpíval a JAK nazpíval, zaslouženě patří.

31

Hvězda z území zázraků

MARIKA GOMBITOVÁ Zatímco na Bratislavské lyře 1977 coby neznámá zpěvačka Modusu pěla spolu s ostatními členy kapely vítěznou skladbu Úsměv, o rok později Lyru vyhrála už coby sólistka s písní Študentská láska. Úspěch měla i v roce 1979, kdy s kantilénou Vyznanie získala stříbrnou lyru – a fenomén zvaný Marika Gombitová byl na světě. Zrodila se hvězda, která v roce 1979 uspěla také v polských Sopotech. Zvrat v kariéře a tvorbě nenastal ani v osmdesátých letech, kdy bojovala s následky těžkého úrazu…

K

ariéru Mariky Gombitové můžeme rozdělit na dvě části – tu první zahájila někdy v roce 1976, kdy ji oslovil kapelník a skladatel Ján Lehotský a angažoval do své skupiny Modus. Netrvalo však dlouho a z dvacetileté zpěvačky byla hvězda první velikosti. Na Bratislavské lyře 1977 to sice ještě vypadalo, že je v kapele jen do počtu, ale vzápětí přesvědčila o opaku.

32

Už na příští Lyře zazářila s písní Študentská láska (Pavol Hammel/Kamil Peteraj) natolik, že z toho byla zlatá lyra. Bez úspěchu neodešla ani v roce 1979, kdy zazpívala skladbu Jána Lehotského a Kamila Peteraje Vyznanie – a všichni si nejen sedli na zadek z jejího zpěvu, ale získala k tomu další cenný kov, a to stříbro (zlato tehdy vyzpíval Lešek Semelka se svými Šaty z šátků, zatímco bronz připadl Valerii Čižmárové za skladbu Žádný ptáčník nemá křídla). Nadšený byl i  kritik Leo Jehne, který ve své festivalové reportáži v Melodii č. 8/1979 pochválil nejen interpreta vítězné skladby, ale také Mariku Gombitovou: „Druhý pozoruhodný pěvecký projev na letošní Lyře – Marika Gombitová. Přišla na scénu v kostýmu jakoby vystřiženém ze Straussova Růžového kavalíru a zpívala písničku, která od verdiovského vedení vokální linky, přes rachmaninovské aranžmá, až po pomalé tempo, byla pro tuto zpěvačku netypická. Ovšem to, jak ji zpívala, zasluhuje mimořádného ocenění. Aniž by změnila svou poněkud dětskou hlasovou barvu a aniž narušila kantilénu, dala do písně tolik křehkosti a pěvecké krásy v novém slova

první album Dievča do dažďa (1979) nebo televizní muzikál režiséra Martina Hoffmeistera Neberte nám princeznú (premiéra na  obrazovkách proběhla v  roce 1981), v němž dostala hlavní roli. Mimořádným úspěchem byla i  její jedna ze dvou tehdy udělených prvních cen (druhou získal zpěvák Nikolaj Gnaťuk) z festivalu v polských Sopotech, kterého se zúčastnila v létě roku 1980.

smyslu, že to posluchače muselo zaujmout a málem zapomněl, jak vlastně má Gombitovou typově zafixovanou.“ Avšak do první části zpěvaččiny kariéry patří ještě několik dalších pozoruhodných úspěchů, jež nelze jen tak opominout. Patří k nim bronzová lyra z roku 1980 za duet Jána Lehotského a Kamila Peteraje Tajomstvo hier, který zpívala s autorem hudby, její pěvecká účast na albu Mariána Vargy On a Ona (1979), stejně jako zpěvaččino

„Naše Marika Gombitová si v  této konkurenci svou dělenou první cenu zasloužila: Lehotského Vyznanie, vítěznou písničku loňské Lyry, vyzpívala ve  vynikající formě a v Hammelově Chceš se se mnou dělit k ní vytvořila překvapující temperamentní a divoce roztančený protiklad, snad žádná ze zpěvaček nepředvedla v Sopotech takovou šíři své výrazové palety.“  (Lubomír Dorůžka, Melodie č. 11/1980) Do zpěvaččiny první kariéry spadá úspěšný duet s Miroslavem Žbirkou V slepých uličkách, zařazený zpěvákem na  jeho první sólové album Doktor sen (1980). Se Žbirkou, který jí byl také partnerem v již

33

zmiňovaném muzikálu Neberte nám princeznú, nazpívala několik písniček do filmového muzikálu režiséra Dušana Kodaje Smoliari (1978). Dokonce stihla natočit i  své druhé profilové album Môj malý príbeh (1980). To všechno, včetně řady koncertů absolvovaných zpěvačkou s kapelou Modus, způsobilo ohromnou popularitu. Projevilo se to v ostře sledované anketě Zlatý slavík (za rok byla 1978 čtvrtá, za rok 1979 třetí, za rok 1980 druhá), což jasně dokazuje, jakou pozici tehdy na československé scéně měla. Tehdy si ji a kapelu Modus pozval do pražské Lucerny také Karel Gott, což se neobešlo ani bez asistence televizních kamer. Ale proběhla i řada vystoupení v zahraničí – festival Zlatý Orfeus v Bulharsku, Schlagerfestival ve východním Německu, série koncertů ve Vietnamu a Laosu. I když byla v práci nesmírně šťastná a doslova v jednom kole, navíc se zdokonalovala ve zpěvu („Chodila jsem dva roky k panu Tugendliebovi, ale teď na to nemá čas…“), tu a tam si přece jenom ulevila: „Nenormálně žiju. Sama. Často si i popláču. Mnohokrát závidím děvčatům, která potkávám, jak si volně žijí, chodí do kina, jsou zavěšené do nějaké své velké lásky. To všechno nemůžu. Život, který žiju, je úplně jiný. Když se někdy v noci vracím z koncertu a vidím rozsvícená okna bytů, závidím jim. Večery prožívám v mikrobusu, spím v hotelech, na podnájem se dostávám v noci a nikdo mě nečeká…“ Když vyslovovala tato slova, stěží mohla tušit, že o pár měsíců jí osud nadělí daleko těžší chvíle a smutky. Jenomže karty byly rozdány nesmlouvavě a došlo v životě

34

zpěvačky k fatálnímu zvratu. Když se v noci 30. listopadu 1980 vracela z brněnského koncertu Modusu zpět do Bratislavy, jela s ní v autě její německá kamarádka, která řídila. Venku bylo psí počasí – hustě sněžilo a foukal silný vítr. A tehdy se to stalo. Byla asi hodina po půlnoci, kdy auto dostalo na zledovatělé dálnici smyk, ocitlo se v protisměru, několikrát se převrátilo a skončilo v poli. Přítelkyně vyvázla bez vážnějšího zranění, ale Marice Gombitové zjistili poraněnou míchu. Když jí pak oznámili, že od poloviny těla ochrnula a že už pravděpodobně nikdy nebude chodit, psychicky se zhroutila. Nebýt blízkých přátel a kolegů, jako byli Ján Lehotský, Miroslav Žbirka nebo Kamil Peteraj, kteří ji ubezpečovali, že zase bude zpívat, stěží by asi začala její druhá kariéra. A ta skutečně začala, i když po všech snahách a zápasech zpěvačka zůstala na invalidním vozíku. Projevilo se to už na Bratislavské lyře 1981, kde vystoupila jako host. Samozřejmě ji k tomu přemluvili, i když se jí zpočátku moc nechtělo. Nakonec souhlasila, přestože měla strach, jak ji publikum přijme. Byly tu i jisté obavy, ale ty měli všichni okolo. Od tragédie uplynulo pouze půl roku, navíc koncert snímaly televizní kamery. „Báli se, že se rozpláču, že mě nebude vidět za pianem, že to zkrátka nebude nic jiného než sentimentální ostuda. Naštvala jsem se a strach byl najednou pryč. Řekla jsem jim: ‚Kdybych byla slaboch, tak bych sem nelezla. Ale jsem tu a budu zpívat.‘ A zazpívala jsem. Myslím, že lidé měli radost a já jsem si dokázala, že to není konec světa,“ vzpomíná Marika Gombitová, která tehdy na Lyře zazpívala svou vlastní

písničku Prstienky z  trávy (s  textem Kamila Peteraje) a duet s Jánem Lehotským Tajomstvo hier. Druhý den už prý nahrávala dvě nové písně pro kapelové album Modusu. Právě tehdy se rozhodla definitivně vrátit na  scénu, i  když měla ještě slabý hlas a musela zvládnout, když zpívala vsedě, jinou techniku dýchání. Vedle toho, že nadále spolu s lékaři a odborníky bojovala proti nepřízni osudu („S tím, že nechodím, se nikdy nesmířím…“), přibývalo vlastních skladeb. Natočila řadu videoklipů i desek, s nimiž nadále bodovala v hitparádách, také v televizní písničkové soutěži 5×P, kde vyhrávala s písněmi Muž nula a Školská lavice, přičemž duet V slepých uličkách se stal absolutním vítězem prvního ročníku této soutěže. „Podle mnohých publicistů je Gombitová nejvýraznější ženskou interpretkou slovenské moderní populární hudby všech dob. Svůj interpretační projev buduje na charakteristicky a nezaměnitelně zabarveném hlasu velkého rozsahu, prostřednictvím kterého uplatňuje vyspělou techniku zpívání, vrozenou muzikálnost, přirozené rockové cítění a zejména schopnost účinně vyjádřit výraznou škálu včetně krajních poloh expresivního dramatismu, či na druhé straně mimořádně působivého lyrismu. Peterajovy

texty jejích písní ze začátku vyjadřovaly pestrý zážitkový svět mladého děvčete, později vedle těchto témat s plným pochopením věrně tlumočily pocity, názory a postoje těžko zkoušené, leč nezlomené mladé ženy…“  (Encyklopedie jazzu a moderní  populární hudby) Z nových písniček se sice nevytratily lehkost a optimismus, tedy atributy, na něž u ní byli posluchači předtím zvyklí, ale v jejím repertoáru přibývalo baladičtějších

35

a  hloubavějších písní. Projevilo se to na albu Slnečný kalendár (1982), a ještě více na dvojalbu Mince na dne fontán (1983), totožném s jejím stejnojmenným koncertním recitálem uváděným od roku 1983 v bratislavském Studiu S. To byl také poslední projekt, na kterém se autorsky spolupodílel ještě Ján Lehotský. V dalším období se Marika Gombitová rozhodla vystupovat s jinými hudebníky. Na albu Marika No. 5 (1984), které přineslo hity jako Crazy nebo Zem menom láska, zpěvačka spolupracovala s vynikajícím skladatelem, klavíristou a hudebním režisérem Petrem Breinerem. Přitom autorkou všech melodií je ona, texty jsou tradičně dílem Kamila Peteraje. A pokud ještě chvíli zůstaneme v roce 1984, na jeho samém sklonku převzala zpěvačka za dvojalbum Mince na dne fontán Zlatý erb OPUSu. „Peteraj píše tak dobře, že bych se musela stydět vedle toho něco zveřejnit.“  (Marika Gombitová) Velké hity (Adresa ja, adresa ty, Správne dievčatá, Chlapci v pasci) přineslo i další album Voľné miesto v srdci (1986), na kterém je autorsky zastoupen i Vašo Patejdl, s nímž si tady Marika Gombitová zazpívala duet Uličník bozk. Písně z tohoto alba posloužily jako základ nového recitálu nazvaného Adresa já, adresa ty. Poslední v osmé dekádě a celkově osmé zpěvaččino řadové album dostalo název podle jedné z písní Ateliér duše (1987) a vedle hitů jako V období dažďa nebo Koloseum přineslo duet s Karlem Gottem Neznámy pár. Úspěšné album, které se

36

dočkalo vizuálního ztvárnění v podobě stejnojmenného videofilmu, tak elegantně završilo osmdesátá léta, ale současně představilo zpěvačku i jako autorku ve vrcholné formě.

Děvče do deště Zkusme se ještě na chvíli přenést na samý začátek a připomenout si Maričiny první profesní krůčky, které absolvovala na východním Slovensku. Narodila se 12. září 1956 v Turanech nad Ondavou, tak to alespoň uvádí Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, i když ona sama v rozhovoru pro časopis Melodie č. 4/1980 tvrdí: „Narodila jsem se ve Stropkově. Bylo mi deset let, když jsem začala hrát v LŠU na klavír a zpívat si k tomu. Moji tři bratři měli takovou skupinu a ve třinácti mě vzali s sebou do nějakého klubu, kde jsem se představila s populárním hitem Mendocino. Tehdy jsem stále poprvé na pódiu.“ Chodila ještě do základní školy, když se přihlásila do soutěže Zlatý klas v Trebišově. Tam se jí prý ale všichni smáli, jaký že to má tenký hlásek. Neodradilo ji to, protože to zkusila ještě dvakrát, ale více než soutěže se jí líbilo zpívání jen tak. Bavilo ji hrát na klavír a měla také ráda písničky Janis Joplin a Maggii Bell. Jak už bylo zmíněno, poprvé stála na jevišti, když měla za sebou kapelu, v níž hráli její muzikální bratři – Matador. Potom zpívala v košické skupině Profily, ale to už byla v Košicích jako doma, neboť tam studovala strojní průmyslovku. Byly to vesměs čaje a taneční zábavy, ale právě tam si jí všiml bratislavský hudebník a pozdější hitmaker Ján Lehotský, který právě stavěl

nové složení skupiny Modus. Než však do něj zpěvačka nastoupila, stačila odmaturovat, krátce si zazpívat s košickým orchestrem Júlia Olájoše a přitom odmítnout nabídku od skupiny Braňa Hronce. „Věděla jsem, jaké písničky Lehotský píše, sedělo mi jeho cítění. Rychle jsme se shodli a přizpůsobili, i když jsem zpočátku měla hodně různých problémů. Bylo moc dobře, že mě do Modusu nevzali jako hotovou zpěvačku, zprvu jsem hrála spíš na conga. Byla jsem z toho sice chvílemi nešťastná a plačky říkala Lehotskému, aby mi konečně dal nějakou písničku, ale on jenom: ‚Maruško, vydrž, přijde čas!‘ Měl pravdu, protože jsem ještě nebyla dobrá. Totiž, co to říkám, ani teď ještě nejsem dobrá. Kdybych to tvrdila, tak to je můj konec. Neměla jsem prostě o řadě věcí, počínaje chápáním textu a konče pohybovou stránkou, žádný pojem, všechno jsem víceméně tušila,“ řekla Marika Gombitová v rozhovoru, který vyšel v časopisu Melodie č. 4/1980. Název článku zněl – Talent s laserovým hlasem. Byl to Jan Rejžek, který se zpěvačkou pořídil onen dnes už legendární rozhovor (panečku, to byly zlaté časy, kdy se ještě v rozhovorech se zpěváky řešily věci kolem muziky, textů a umělecké kvality a tvorby vůbec…) a který o ní napsal i hezký a zcela vystihující úvod: „I docela rozumní novináři občas s obdivem napíší, že tu či onu zpěvačku můžete nenávidět nebo zbožňovat, ale právě tím, že nikomu není lhostejná, je prý výjimečná. No to není zase až tak moc těžké popudit maloměšťáka před televizorem… Já se spíš klaním těm interpretům, kteří silou své umělecké osobnosti dokázali zvrátit nepřízeň publika v nadšení.

Touhle cestou prošel v začátcích Karel Gott i Ivan Mládek, tou dnes kráčí nepochybně nejzajímavější slovenská zpěvačka Marika Gombitová. Ji jedinou okamžitě poznáte v chumlu stejnorodých rozhlasových artistek, protože zpívá výrazným, ostrým cirkulárkově-laserovým vokálem, jenž se podle potřeby mění z chladně syntezátorového tónu, kterým vládnou světové královny disco, v překvapivě lidský a děvčátkovsky teplý hlas. Nejen tím se Gombitová liší. Se svými třiadvaceti vypadá v sousedství protřelých rutinérek jako Shirley Templeová.“ Slovy chvály nešetřila ani Petra Janů, když na adresu Mariky Gombitové prohlásila: „Má zajímavou barvu hlasu a moderní projev, což se jistě líbí lidem, kteří dosud poslouchají muziku. Přeju jí Lehotského a  Hammela, díky kterým nemusí sedět u rádia a lovit zahraniční hity jako většina našich zpěvaček.“ Že to vystihla, svědčí i tehdejší slova Mariky Gombitové, která potvrdila, že Modus chce dělat jednoduché, nic nepředstírající písničky, nic extra náročného. Sama pak ocenila modusovskou pěveckou trojku a vůbec ideální rozložení sil: „S Jankem Lehotským a Mekym Žbirkou se neustále střídáme ve zpěvu a lidé mají pořád nějakou změnu.“ Na otázku, jestli by to nechtělo občas přitvrdit, odpověděla: „Nevím, jestli to ve mně je, ale možná by mi to vyhovovalo. Zatím mi sedí klidnější, lyrické písničky, ale neříkám, že bych si nechtěla někdy zkusit něco drsnějšího jako Rod Stewart nebo nějakou soulovku typu Glorie Gaynorové. Ale to mi něco takového musí Lehotský nebo někdo napsat, přebírat zahraniční věci bych nechtěla, to je tak snadné.“

37

„Nemám bohužel televizi, takže toho moc neznám, ale podle toho, co jsem viděla a slyšela, mohu říci, že se mi její projev nesmírně líbí. Je to dělané naplno a poctivě. Celá ta skupina na mne působí dojmem velmi příjemných a talentovaných lidí.“ (Hana Hegerová, Melodie č. 4/1980) Pokud se přeneseme do let devadesátých, pak nelze než konstatovat, že to už bylo období, kdy se stávala stále vzácnější. Krátce po převratu se sice objevilo deváté album Kam idú ľudia (1990), to další – Zostaň (1994) – přišlo až o čtyři roky později. A pak nastal klid. Bylo to nepochybně odrazem doby, kde se ani na Slovensku moc původních desek nevydávalo a odevšad zněla hlavně zahraniční, případně „slovenské retro“ v podání zpěváků jako Olga Szabová, Dušan Grúň nebo Eva Máziková, kteří se v pořadu Repete vraceli se svými starými hity na televizní obrazovku. Jenomže Marika Gombitová byla a je jiný typ. Na obrazovce se sice během posledních dvaceti let párkrát objevila, ale dalo by se to spočítat na prstech jedné ruky. Čím ale své příznivce nadchla, byly duety Nespáľme to krásne v nás a Tajnosľubná, ke kterým ji přemluvil její kamarád a v obou případech i autor hudby – Miroslav Žbirka. Jenomže od posledního duetu uběhlo skoro deset let.

38

Dost možná i proto si hodně lidí léta klade otázku, jestli skutečně poslední píseň (Končí sa show) z její prozatím poslední „řadovky“ Zostaň není tou labutí a jestli náhodou něco nesymbolizuje. Podobné asociace ale může vzbuzovat sugestivní píseň Prosba, ke které si napsala sama text a která také může působit jako rozloučení. Stejně tak skladba Vaša Patejdla a Kamila Peteraje Tak som chcela všetkých milovať, která byla zařazena na zpěvaččině reprezentativní kompilaci Vyznanie (2007) a která byla původně napsaná pro muzikál Adam Šangala. Smutek a pokora, ale tichá a až morbidní krása jako by prostoupily tyto písně. A když jsme u kompilací, zajímavé je vedle několika dalších například album Duetá (kde vedle již těch „klasických“ s Miroslavem Žbirkou či Jánem Lehotským nechybějí ani duety s Robo Grigorovem, Pavlem Hammelem nebo Ľudovítem Noskem). Málokdo dnes ví, že Marika Gombitová natočila v dobách dávno minulých i tři alba v angličtině, určená pro zahraniční trh. Ta se snad dají ještě sehnat, stejně jako zmíněné kompilace. Ale jestli zpěvačka ještě někdy překvapí s aktuálním albem, to je ve hvězdách. Přál by si to ostatně i její dvorní textař Kamil Peteraj, který by prý s chutí a rád zapracoval na jejím desátém, jubilejním albu. To by možná mohla být ta pravá labutí píseň, co myslíte?

Bezkonkurenční

KAREL GOTT Léta mimořádně plodná a šťastná pro tvorbu nových písniček, z nichž se staly hity, plejáda hitů – to znamenají pro Karla Gotta sedmdesátá a osmdesátá léta. Vzešlo z nich mnoho nádherných písní, které slavík dodnes uvádí na koncertech. Pod některými z nich je přitom podepsán jako autor či spoluautor. Točil i žánrově různorodá alba, zahrál si v několika filmech, podnikl neskutečnou řadu koncertů doma i v zahraničí, hojně právě v německy mluvících zemích, kde boural hitparády…

N

a scéně populární hudby zazářil plzeňský rodák Karel Gott už začátkem šedesátých let, nicméně zkusme si připomenout, co všechno zpívání a závratné kariéře předcházelo. Na svět přišel 14. července 1939 v Plzni, ale už v roce 1945 se s rodiči odstěhoval „za lepším“ do Prahy. Jako kluka ho bavilo kreslení, uvažoval o uměleckém studiu, ale na pražskou UMPRUM se nedostal. Nastoupil tedy do učení a měl se z něj stát elektromontér. I když v roce 1957 získal výuční list a až do roku 1960 pracoval v ČKD Praha, poprvé si zazpíval na trampském potlachu v Hvězdonicích. O rok později si už zazpíval s Orchestrem Jaroslava Maliny a posléze se skupinou Karla Krautgartnera. Zúčastnil se řady soutěží, zpíval jazz i rokenrol, a současně začal školit hlas. Nejdříve u profesora Jana Berlíka, později na Státní konzervatoři u profesora Konstantina Karenina, žáka slavného ruského pěvce Fjodora Ivanoviče Šaljapina. Na televizní obrazovce debutoval v roce 1960 a za zády měl tenkrát Orchestr Karla Vlacha, ale to už byl profesionál. Vystupoval v pražských kavárnách Vltava, Astra a Alfa. V té době mu vyšla první písnička

39

na gramofonové desce – byl to duet s Vlastou Průchovou Až nám bude dvakrát tolik, který navíc zvítězil v televizní soutěži Hledáme písničky pro všední den. V roce 1962 přijal nabídku do pražského Semaforu, kde například v představení Zuzana není pro nikoho doma zpíval písničky Sáně, Oči sněhem zaváté a Zdvořilý Woody. Bylo to v roce 1964, kdy ho hudební časopis Melodie vyhlásil nejlepším zpěvákem za rok 1963, další úspěchem bylo i vítězství s písničkou Tam, kde šumí proud, která vyhrála televizní soutěž. Začátkem roku 1964 se stal vítězem ankety časopisu Mladý svět Zlatý slavík 1963, bodovala také píseň Oči sněhem zaváté, která zvítězila v kategorii Nejlepší píseň. V létě 1964 reprezentoval československou pop music na festivalu v polských Sopotech, zazpíval si však také v Monte Carlu anebo na Mezinárodním jazzovém festivalu

40

v Praze. Vedle toho se objevil v muzikálu režisérů Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka Kdyby tisíc klarinetů (1964) stejně jako v komedii Václava Kršky Komedie s Klikou (1964), jeho hlas ale zněl i v dalších filmech – parodii režiséra Oldřicha Lipského Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964) a  v  Rychmanově muzikálu Starci na chmelu (1964). „Bylo to v  šedesátých letech, kdy jsem studovala gymnázium v Chrudimi. Když jsem ho viděla v televizi, strašně se mi líbil, ale hlavně mě zaujal nezvyklou barvou svého krásného, až operního hlasu. A od té doby se mi líbil čím dál tím víc, sledovala jsem ho a nadále sleduji celou jeho kariéru. Vzpomínám si na dobu, kdy nazpíval píseň Doktor Živago, protože od té chvíle byl opravdu můj,“ zavzpomínala už před časem Helena Vondráčková. Prvenství v anketě Zlatý slavík obhájil i za rok 1965. Velkými hity se staly duety – jednak s Milanem Chladilem Je krásné lásku dát, jednak s Evou Pilarovou – Nebezpečné dotýkat se hvězd, který zaznívá v hudebním filmu Kdyby tisíc klarinetů. Pilarová byla ostatně Gottovou partnerkou ve společném recitálu v Semaforu. Koncem roku 1965 Karel Gott změnil angažmá a stal se jednou z hlavních hvězd divadélka Apollo, které založil s bratry Štaidlovými. Z dalších hitů, které nazpíval, možno jmenovat Trezor, Kdyby sis oči vyplakala, Tam, kam chodí vítr spát… Bylo to