Prof. MUDr. Jaroslav Masopust, DrSc. Univerzita Karlova v Praze, 2. lékaøská fakulta, Ústav klinické biochemie a patobiochemie
Kmenové buòky a vznik nádorového onemocnìní Tumorigeneze jako onemocnìní kmenových bunìk (2. èást) Nádorové kmenové buòky u rùzných malignit Leukémie Leukémie jsou typem nádorového onemocnìní, které vzniká z krvetvorných elementù kostní døenì. Maligní nádorová transformace má za následek produkci velkého poètu nezralých krevních bunìk jako jsou leukemické blasty, které se hromadí jak v kostní døeni, tak v krevní cirkulaci, ale které postrádají fyziologickou funkènost. Øada experimentù in vitro s bunìènými liniemi prokazuje, e vìtina typù leukémií vzniká maligní transformací multipotentních hematopoetických kmenových bunìk (HSCs) nebo z jejich nejranìjích progenitorù, z nich se tvoøí leukemické kmenové buòky (LSCs), oznaèované také jako leukémii-iniciující buòky. Nejèastìjím jevem, který provází tuto transformaci, je genové re-arrangement (chromozomální translokace) HSCs nebo jejich progenitorù, co vede k tvorbì chimérických fúzních onkoproteinù (jako je TEL-AML1, MLL-ENL, MNT-TEL a AML-1-ETO), k mutaci genù pro transkripèní faktory jako Spi-1/PU-1 nebo k aberantní aktivaci rùzných hematopoetických rùstových faktorù a cytokinù navozujících signalizaèní kaskádu podílející se na regulaci samoobnovy anebo diferenciaci HSCs, jako jsou dráhy Hedgehog, Wnt/β-katenin, Notch, KIT nebo FLT3. Patologická alterace tìchto pùvodnì fyziologických mechanismù mùe zabránit normální diferenciaci 4
Labor Aktuell 02/08
hematopoetických progenitorových bunìk na zralé lymfoidní a myeloidní buòky, co vede ke vzniku a rozvoji rùzných forem (subtypù) AML a ALL. Jedním z podtypù AML je akutní promyelocytová leukémie (APL), která je sdruena s chromozomální translokací PML genu, tj. t(15;17), kódující fúzní onkoprotein PML-RAR-α (receptor retinové kyseliny). To navodí zástavu granulopoeze ve stádiu promyelocytu. U jiných subtypù leukémií byly prokázány alterace v intermediárních hematopoetických progenitorových buòkách, oznaèovaných jako prekancerózní LSCs (pre-LSCs) nebo-li prekancerózní kmenové buòky (p-CSCs) (viz Mimeault M., 2007). Myeloidní leukémie Chronická myeloidní leukémie (CML) a akutní B-lymfoblastická leukémie (B-ALL) jsou obvykle sdrueny s pøítomností Philadelphia chromozomu (Ph), který vzniká translokací mezi chromozomem 9 a 22. To má za následek chimérickou a konstitutivní aktivaci BCR-ABL tyrosinkinázy. Kromì této tyrosinkinázy bývá u B-ALL aktivována SRC rodina (LYN, HCK, a FGR) serin/threonin-kináz, které v blastické krizi nereagují na inhibici imatinibem (Yiguo Hu, 2006). V tomto pøípadì mùe pomoci desatinib, který inhibuje SRC-kinázu. U rùzných typù myeloidní leukémie leukemické kmenové buòky (LSCs) byly identifikovány tím, e dokázaly vyvolat leukémii u imunodeficientních myí. U vìtiny
podtypù akutní myeloidní leukémie bylo zjitìno, e leukémii vyvolávající kmenové buòky jsou ty, které jsou CD34-pozitivní/ CD38 negativní. Tedy podobnì jako tomu je u normálních hematopoetických kmenových bunìk (HSCs). Stejnì tak oba typy exprimují CD44 antigen. Rozdíl je v expresi α-øetìzce receptoru interleukinu 3 (IL-3αR, CD123), který se nevyskytuje u HSCs. Dalím makerem AML je antigen Siglec-3 (CD33), který je také cílovým terapeutickým faktorem pro gemtuzumab, ozogamicin (viz Schulenberg A., 2006). Chromozomální translokace zpùsobující lidskou monocytovou leukémii je sdruena se zinc-finger proteinem MOZ (nebo-li MYST3) a akutní myeloidní leukémie s proteinem MYST4. Oba proteiny vykazují aktivitu histon-acetyltransferázy, která moduluje strukturální charakteristiku chromatinu (Yang X-J, 2007). Akutní T-lymfoblastická leukémie (T-ALL) se vyznaèuje chromozomálními
translokacemi, které ovlivòují gen kódující transmembránový receptor Notch 1, který reguluje vývoj T-bunìk. Onkogenní mutace (extracelulární heterodimerizace domény Notch nebo C-terminálního konce PEST) jsou slibným cílem protinádorové léèby T-ALL (Weng A. P., 2007).
Karcinom prsu U nádorových kmenových bunìk myího NOD/SCID karcinomu prsu byla identifikována exprese antigenù CD24, CD44, B38.1 (Breast/ovaria cancer specific antigen) a epitelový specifický antigen (ESA) (Al-Hajj M., 2004).
Solidní tumory
Nádory mozku Recentní nálezy svìdèí, e v tkáni nádorù mozku se nalézá malé mnoství bunìk s vlastnostmi mozkových kmenových bunìk (BTSC); vyznaèují se pøítomností membránového markeru CD133 (Dirks PB, 2005). Kmenové buòky byly nalezeny u glioblastomu, meduloblastomu a ependymomu (Nicolis S. K., 2007). Tato pozorování nasvìdèují tomu, e z normálních kmenových bunìk mohou vzniknout nádorové kmenové buòky nebo ponìkud více diferencované progenitorové buòky, které mohou konvertovat do stem-like stavu. V mozku dospìlých jedincù jsou reziduální kmenové buòky lokalizovány v hipokampu, v subventrikulární zónì a pravdìpodobnì i v mozeèku. Experimenty in vitro prokazují monost pøemìny diferencovaných progenitorových bunìk astroglie nebo oligodendroglie na buòky s vlastnostmi kmenových bunìk. Experimenty na bunìèných liniích prokazují, e nìkteré mozkové tumory jako meduloblastomy, astrocytomy, glioblastomy, oligodendrogliomy nebo ependymomy vznikají maligní transformací nervových kmenových bunìk (NSCs) nebo z mozkových nádorových kmenových bunìk (BTSCs) (Baehring J. M., 2005; Nicolis S. K., 2007, Sanai N., 2005). Aberantní mutace
Solidní nádory jsou sloeny nejen z nádorových bunìk, ale obsahují cévní øeèitì, zánìtlivé buòky a fibroblasty. V podstatì napodobují neregulovanì a neuspoøádanì vzniklou tkáò pøísluného orgánu. Tuto heterogenitu nádoru provází rozmezí diferenciaèních fenotypù, charakterizovaných specifickou morfologií, znaky i markery bunìèných linií. Vìtina bunìk má non-tumorigenní terminální charakter bunìk vzniklých diferenciací kmenových nebo progenitorových bunìk; pøesto u øady tumorù byla prokázána podskupina nádorových kmenových nebo tumor-iniciujících bunìk, od kterých se odvíjí progrese nádoru (Rich J. N., 2007). Je proto namístì identifikovat tyto buòky hledáním specifických markerù, které mohou být pouity jako terapeutický cíl. Mezi takové pravdìpodobnì patøí Prominin-1 (CD133), který je zvýený u kolorektálního karcinomu (O´Brien C. A., 2007) nebo CD44 a EpCAM (Dalerba P., 2007). I kdy výzkum molekulových protinádorových cílù pokroèil, hlavními pilíøi terapie zùstává cytotoxická chemoterapie a radiace (Rich J. N., 2007). Více ne 90 % maligních tumorù u lidí derivuje z epitélií. Epitelové kmenové buòky postrádají diferenciaèní markery a v pokusech in vitro i in vivo se vyznaèují znaèným proliferaèním potenciálem, vytváøejí sdruené útvary se specializovaným mezenchymálním prostøedím (stemcell niches), lokalizovaným na chránìném a dobøe zásobeném místì (kyslíkem i výivou); jsou zde ve stavu jen velmi pomalého cyklus bunìèného dìlení. Dostanou-li se kmenové buòky z tohoto chránìného útulku, ztrácejí svoji kmenovost (i kdy tato ztráta mùe být reverzibilní) a stávají se z nich buòky tranzientnì amplifikující; mohou té pøecházet na buòky terminálnì diferencující. To je predisponuje k monosti maligní transformace (Miller SJ, 2005).
SHH-dráhy (SHH/PTCH/GLI) alterací patched (PTCH) nebo smoothed (SMO) receptorù a Sfu navozují nekontrolovanou proliferaci GCPs a indukují tvorbu meduloblastomu (Rubin LL, 2006). Lidský neuroblastom je embryonální karcinom derivovaný z neurální lity; také v jeho tkáni byly prokázány a charakterizovány specifické neuroblastomové kmenové buòky, které jsou potenciálním cílem terapeutického zásahu (Ross RA, 2006). Karcinom tlustého støeva a koneèníku Exprese antigenu CD44, která byla nalezena u nádorových kmenových bunìk karcinomu prsu, byla prokázána té u adenokarcinomu tlustého støeva (viz Schulenberg A., 2006). V experimentech na myích (NOD/SCID) bylo prokázáno, e schopnost pøijetí tumorového transplantátu mìla pouze subpopulace bunìk exprimujících molekuly EPCAMhigh/CD44 a dodateènì diferenciaènì exprimovaný marker CD166 (Dalerba P., 2007). Experimentálnì (na buòkách karcinomu tlustého støeva iniciujících sferoidy) a té u pacientù s tímto karcinomem (Todaro M., 2007) bylo demonstrováno, e nádory s pozitivním povrchovým antigenem CD133+ jsou ménì citliví vùèi cytotoxickému úèinku 5-fluorouracilu a oxaliplatiny a e tato rezistence souvisí s vyí expresí IL-4 a jeho receptoru. Aplikace anti-IL-4 protilátky se stává terapeutickou moností, která by v tomto pøípadì mohla navodit senzitivitu vùèi cytotoxické terapii (Obr. 12). Chromozomální a mikrosatelitní nestabilita predisponují ke vzniku kolorektálního karcinomu. Jde o mutaci genù APC, K-ras, TP53,
Labor Aktuell 02/08
5
dále o mutaci mismatch-repair genu (MMR) u 2- 3 % nepolypózních kolorektálních karcinomù; hypermethylace MHL1 promoteru je charakteristická pro 15 - 20 % sporadickýh tumorù, zvlátì proximálního kolon (Halvarsson Britta, 2008). Hepatocelulární karcinom a hepatoblastom Diskuse o tumor-iniciujících buòkách u tohoto nádoru se objevila u v 60. a 70. letech minulého století (viz Masopust J., 2007) a pokraèuje dodnes (viz Sell S., 2003, 2006). Pøedpokládá se, e hepatokancerogeneze se mùe odvíjet od ètyø typù bunìk, malignì transformovaných: (a) multipotentních kmenových bunìk kostní døenì (b) pankreato-hepatálních kmenových bunìk (c) bipotentních oválných bunìk (d) dediferencovaných zralých hepatocytù. Geny podílející se na patogenezi hepatocelulárního karcinomu mono klasifikovat do ètyø velkých skupin (Kellner U., 2003): (1) Geny regulující odpovìï na pokození DNA (prostøednictvím P53-dráhy: p53) (2) Geny úèastnící se kontroly cyklu bunìèného dìlení (retinoblastomová dráha: RBI, p161NK4A, cyklin D) (3) Geny podílející se na inhibici rùstu nebo apoptóze (dráha transformaèního faktoru β = TGFβ; mannose-6-phosphate/insulin-like growth factor 2 receptor, proteins SMAD2, SMAD4) (4) Geny odpovìdné za bunìènou interakci a za signální transdukci (dráha APC/ β-katenin: β-katenin, E-kadherin).
Jsou multipotentní a mùe se z nich vytvoøit epidermis, folikl i lázka. Destabilizace tohoto loiska a genetická nebo epigenetická alterace kmenových bunìk (kupø. ztráta transkripèního represoru Blimp1 s následnou zvýenou expresí c-Myc nebo stabilizace β-kateninu trunkací jeho N-terminálního konce nebo ztrátou kostního morfogenního proteinu - BMP) vede ke vzniku karcinomu z dladicových bunìk (viz Vinagolu K, 2007). Melanom Neoplastická populace s vlastnostmi kmenových bunìk byla nalezena té u koní formy melanomu. Byl charakterizován jejich fenotypový profil. Mezi nejvýznaènìjí patøí proteiny MAGE-A, které mohou být cílem protinádorové imunoterapie (Sigalotti L, 2008). Sarkomy Adultní kostní døeò je domovem té nìkolika typù non-hematopoetických multipotentních kmenových bunìk, endotelových progenitorù (EPOs) a mezenchymových kmenových nebo progenitorových bunìk (MSCs nebo MPCs). Z MSCs vznikají diferenciací zralé osteocyty, chondrocyty nebo adipocyty. Existuje øada experimentálních dat, která prokazují, e kostní sarkomy mají svùj pùvod v malignì transformovaných primitivních kmenových buòkách podobných MSCs (stem cell-like MSCs) (Gibbs C. P., 2005). Germinální mutace tumor-supresorových genù RB
a p53 podporují incidenci dalího nádoru skeletu - osteoblastického sarkomu. Pøedpokládá se, e vzniká maligní transformací osteogenních progenitorových bunìk, které v bunìèné kultuøe exprimují nìkteré markery MSCs jako Sro-1, CD105 a CD4 stejnì jako markery pluripotentních embryonálních kmenových bunìk (Oct-3/4 a Nanog) (Tolar J., 2007). Rodina Ewingových tumorù (EFTs) je sdruena s chromozomální translokací zahrnující fúzi 5´segmentu EWS-genu s 3´segmentem FLI-1 genu, který kóduje fúzní onkoprotein EWS-FLI-1 (Riggi N., 2005). Metastázy Nádorové metastázy vyadují pronikání a kolonizaci specializovaných nádorových kmenových bunìk do vzdálených orgánù (tkání). Byl identifikován pøekrývající se soubor molekul a signálních drah regulujících jak migraci kmenových bunìk tak tvorbu metastáz (Li F., 2007). Mezi tyto molekuly patøí nervová adhezní molekula L1(CD171) (viz Kaifi J. T., 2007), která byla nalezena ve zvýené expresi na buòkách invazivního kolorektálního karcinomu.
4. Hypotézy o kancerogeneze Hypotéza o podobnosti mezi tkání embryonální a nádorovou se datuje u od poloviny 19. století. Stejnì tak to platí o mylence, e nádory se odvíjejí od bunìk podobným embryonálním, které se vyskytují v
Karcinom prostaty Pro rozliení falenì negativních od skuteènì pozitivních nálezù na pøítomnost karcinomu prostaty pøi bioptickém vyetøení pomáhá prùkaz delece 3,4-kb fragmentu mitochondriálního genomu (3,4mtD); senzitivita testu - 80%, specifita 71% (Maki J, 2008). Nádory kùe Koní epitélium tvoøí vlasové váèky, tukové lázky a interfolikulární epidermis; vechny tyto útvary podléhají pravidelné obnovì i regeneraci pøi pokození. Byla v nich prokázána loiska kmenových bunìk - klidové folikulární kmenové buòky, lokalizované ve vydutí bazální membrány. 6
Labor Aktuell 02/08
Obr. 6: Útulek nádorových kmenových bunìk a jejich význam pro tumorigenezi
tkáni dospìlých jedincù ve spícím stavu, ale které mohou být aktivovány kancerogenními stimuly; tzv. Embryonal Rest Theory of Cancer formulovaná kupø. Conheimem (1867) a Durantem (1874) (citace viz Sell S., 2004). Tradièní pøedstava o rozvoji nádorového onemocnìní pøedpokládá, e populace nádorových bunìk je homogenní a e tumorové buòky mají stejný tumorigenní potenciál. Naproti tomu hypotéza kmenových nádorových bunìk soudí, e rozvoj tumoru je realizován jen velmi malou populací bunìk s mitotickým potenciálem. Tato hypotéza má dvì separátní ale vzájemnì pùsobící sloky: První vysvìtluje bunìèný pùvod tumorù (otázka tkáòových kmenových bunìk), druhá je zaloena na mylence, e rozvoj nádoru je podmínìn specifickými vlastnostmi tìchto bunìk (Wicha M. S., 2006). Na základì darwinovského selekèního procesu vzrùstá tumorigenní fenotyp (Bernstein A., 2007). Genetický podklad onkogenního procesu má dostaèující vysvìtlení v evoluèním procesu; bylo prokázáno, e nádorové onemocnìní je vícestupòový proces, zahrnující nahromadìní genetických a epigenetických alterací genù, podílejících se na regulaci bunìèného rùstu, dále na opravì pokozené DNA a na rozvoji metastáz.
Obr. 7: Hypotéza nádorových kmenových bunìk jako bunìèná podstata vzniku a rozvoje nádorového onemocnìní
Tumorigeneze jako dysregulace reparaèního procesu (self-renewal) Základní mechanismy, které se uplatòují pøi vývoji embrya (embryogeneze), jsou velmi podobné tìm, které øídí proces samoobnovy tkání (regenerace a reparace), stejnì jako se v pozmìnìné formì podílejí na vzniku a rozvoji nádorù (tumorigeneze). Mùeme obraznì øíci, e jde o koncert pro tøi nástroje, na které hrají samostatnì rùzné typy kmenových bunìk. Podle hypotézy nádorových kmenových bunìk tumorigeneze vzniká pùsobením kancerogenních stimulù navozujících dysregulaci normálního pøísnì regulovaného procesu regenerace/samoobnovy tkání z rezidentních kmenových bunìk, které mají: l mitotický potenciál a schopnost asymetrického dìlení l schopnost diferenciace (aberantní) l monost exprese aktivní telomerázy
Obr. 8: Schéma vývoje nádorových kmenových bunìk v prùbìhu ontogeneze a jejich vztah k tumorigenezi (upraveno dle Mimeault M., 2007)
(nekoneèné dìlení) schopnost aktivovat anti-apoptózové dráhy (nesmrtelnost) l vypuzovací transportérovou aktivitu vùèi toxickým látkám (rezistence vùèi konvenèní chemoterapii) l schopnost migrace a tvorby metastáz. Pøedpokládá se, e tyto rezidentní kmenové buòky jsou schovány a udrovány v klidovém stavu v jakémsi útulku (stem-cell niche) pùsobením stabilizaèního vlivu jeho mikroprostøedí. Zvlátì fibroblasty ale i jiné buòky stromatu, té extracelulární matrix spolu s øadou proteil
nových faktorù zde hrají dùleitou úlohu. Narùstající kancerogenní podnìty poruí homeostázu a navodí maligní transformaci tìchto bunìk na tumor-iniciující progenitory (Obr. 6). Onkogeny, které jsou aktivovány mutacemi v èasných fázích maligní transformace, zvyují genetickou nestabilitu nejen navozením pokraèující proliferace, ale té interferencí mezi procesy DNA-opravy a segregace chromozomù. Maligní tumor není jen genetické onemocnìní, ale dùsledek pùsobení genetických i epigenetických alterací (kupø. modifikace DNA meLabor Aktuell 02/08
7
hypotézy rozvoje nervových nádorových kmenových bunìk. Proliferace abnormálních (tj. kmenových a èasných progenitorových) bunìk z jejich normálních typù je popisována jako pravdìpodobná separátní mutace. Mutace kmenových bunìk se ukázala být podle této teorie mnohem dùleitìjí pro rozvoj nádoru ne mutace èasných progenitorù (Ganguly R., 2006). (Obr. 9).
Obr.9: Matematický model hypotézy nádorových kmenových bunìk
thylací) (viz Feinberg AP, 2008; Rapp UL, 2008).
Cirkulující nádorové buòky a mikroprostøedí Diseminace maligního nádoru je hlavní pøíèinou úmrtí na nádorové onemocnìní. Tento proces je zahájen invazí tumor-iniciujících bunìk z loiska (tumor in situ) do okolí (primární tumor) a pozdìji kolonizací na rùzná místa v organismu (sekundární tumor, metastázy) lymfatickými cestami nebo krevní cirkulací. Dìje se tak prostøednictvím cirkulujících nádorových bunìk. Nádor in situ, který mùe být dlouho v klidové fázi, udrován takto pùsobením faktorù mikroprostøedí, mívá velikost maximálnì 1 cm3; to je asi 109 nádorových bunìk. V tomto stádiu se nádor jetì klinicky neprojevuje. Pøi íøení do okolí se poèet bunìk rychle rozrùstá na 1010 i na 1011-12, a to u je klinická forma se vemi nepøíznivými projevy. Rozpoznání cirkulujících nádorových bunìk je proto velmi dùleité nejen pro vèasnou diagnostiku rozvíjejícího se nádorového onemocnìní, ale té jako moný terapeutický cíl (Jacob K, 2007). Teorie nádorových kmenových bunìk byla odvozena od postupnì se hromadících dùkazù (viz Sell S., 2004). V posledních letech to jsou práce, zabývající se lidskou leukémií, nádory mozku, prsu, prostaty, tlustého støeva nebo mnohoèetné8
Labor Aktuell 02/08
ho myelomu. O této teorii svìdèí té výsledky xenotransplantaèních experimentù, pøi nich lidské leukemické buòky byly inokulovány myím zbaveným imunitní obrany (imunokompromitovaným) (Kelly P. N., 2007). Byl vypracován i matematický model hypotézy nádorových kmenových bunìk, zaloený na metodì buòkového kompartmentu prezentovaného jako non-intuitivní scenáø postavený a validovaný pomocí
Existuje jetì dalí monost vzniku nádorových kmenových bunìk, pøi ní se uplatòuje fenomén bunìèné fúze, jakási obdoba tvorby hybridomù produkujících monoklonální protilátky (Duelli D., 2003; He X., 2005; Lee J. T., 2007). Jako pøíklad se uvádí fúze tumor-infiltrujících leukocytù i makrofágù s onkogennì mutovanými tkáòovì-specifickými kmenovými buòkami. Pøi této fúzi vznikají buòky s vlastnostmi, které potøebuje nádor pro svùj rozvoj a íøení tj. schopnost samo-obnovy, asymetrické dìlení, osvobození od tlumící vlivu mikroprostøedí (útulku) a schopnost vytváøet metastázy (Lee JT, 2007). Dalí moností je de-diferenciace nebo retro-diferenciace zralých diferencovaných bunìk na buòky s potenciálem somatických kmenových bunìk, která byla pøedpokládána u v 70. letech minulého století (viz Abelev GI, 1971; Pierce
Obr. 10: PI3K-aktivace a gene expression signature Aktivace signalizace dráhy PI3K - AKT rùstovými faktory a jejich receptory navozující nádorovou proliferaci nebo antiapoptózu, nemusí být potlaèena blokováním urèité klíèové molekuly, která tento stav pøi tumorigeneze navodila a dále podporuje, protoe interakce v síti signalizaèních drah mùe tyto procesy obnovit jiným zpùsobem. PI3K mùe být také aktivována molekulou RAS, která reaguje na obdobný podnìt jinou signální cestou.
GB, 1970 nebo Uriel MJ, 1972). V souèasné dobì se k této teorii vrací kupø. U. R. Rapp a spoleèníci (Rapp UR, 2008). Hovoøí o reprogramování diferencovaných bunìk realizovaném specifickou kombinací onkogenù vzniklých kancerogenní genetickou a epigenetickou alterací. Pøedpokládá ji zejména v tkáních s nízkým mitotickým potenciálem. Reprogramovací aktivita onkogenù se dìje prostøednictvím signálních drah spojených s faktory podílející se na bunìèné pamìti jako jsou proteiny skupiny polycomb nebo trithorax, které pùsobí jako represory nebo aktivátory transkripce. Jako onkogeny s reprogramovací aktivitou byly identifikovány geny Oct3/4 a Sox2, které v embryu za normálních okolností øídí postupný vývoj embryonálních stádií, a dále tumor-supresorové geny kódující faktory c-Myc a KLF-4.
5. Význam pro stanovení rizika vzniku tumoru, èasnou detekci, molekulovou profilizaci a prevenci nádorového onemocnìní (viz Bild AH, 2006) Model nádorových kmenových bunìk mìní ponìkud i pohled na urèení rizika
a prevence nádorového onemocnìní. Jsou-li tyto buòky nebo jejich bezprostøední progenitory elementem, v nìm dochází k maligní nádorové transformaci, pak riziko vzniku nádoru se zvyuje s jejich poètem. Signální dráhy, které ovlivòují proliferaci, ovlivòují i riziko. Pøíkladem mùe být gen pro hereditární výskyt karcinomu mléèné lázy - BRCA1, který reguluje funkci normálních kmenových bunìk prsu. Velmi dùleitým regulátorem samoobnovy kmenových bunìk normálních i malignì transformovaných je polycomb gen Bmi-1, který navozením sníené tvorby faktoru P-16 ovlivòuje samoobnovu hematopoetických a nervových kmenových bunìk. Bylo prokázáno, e velmi èasným projevem tumorigeneze mléèné lázy je inhibice (silencing) exprese genu P-16 methylací (cit. Wicha M. S., 2006), co vede k pokraèující expanzi populace kmenových bunìk. Podobnì dochází k dysregulaci Wnt-signalizace jako èasný projev kancerogeneze tlustého støeva. Mapování a prùkaz takto alterovaných genù a signálních drah navozujících a podporujících rozvoj nádoru mùe pøispìt ke stanovení rizika vzniku urèitého nádorového onemocnìní, zlepit tak vyhlídky pro vèasnou diagnostiku a zejména
odhadnout odpovìï na cílenou terapii u urèitého pacienta (gene expression signatures navozující deregulaci signalizace u nádorù) (viz Watters JW, 2006). Je zde vak urèitý problém. Signální dráha mùe být deregulována øadou rùzných mechanismù, a tak pro nìkteré dráhy je nesnadné odhalit stav tumorové aktivace pouze vyetøením urèitého onkogenu nebo tumor-supresorového genu; je tøeba rozpoznat klíèové molekuly dùleité pro mechanismus této aktivace. Pøíkladem mùe být aktivace PI3K (fosfatidylinositol-3kinázy), zvýenì exprimované u øady malignit, která mùe být aktivována odchylkami na rùzných místech signalizace s rùznì silnou a rùznì zamìøenou odpovìdí (Obr. 10). Na obzoru jsou nové technologické postupy jako vyetøení aberantních fosfoproteinù podezøelých signálních drah nebo vyetøení profilizace transkriptomu, proteomu nebo polymorfismu jednotlivých nukleotidù (Watters JW, 2006). (Podrobná literatura u autora:
[email protected])
Labor Aktuell 02/08
9