STAT CRUX DUM VOLVITUR MUNDUS
Už jsme si natolik zvykli dívat se na kříž a na Kristovo ukřižované tělo, na něm visící, že si ani neuvědomujeme tragickou skutečnost, která je skryta za obrazem Ukřižovaného. Z kříže se dokonce stala ozdoba, která se ve zlatě či stříbře nosí na krku. Je právem symbolem křesťanství a má své místo KŘÍŽ NA MONTE ADAMELLO, 3.278M v soudních síních, ve dar italských alpinistů k poctě Jana Pavla II. školních aulách, na hrobech zesnulých a dokonce i na vrcholech hor, jako symbol křesťanské víry a znak vítězství nad mocnostmi zla a nad smrtí. Ale co se za tímto symbolem skrývá? Nejprve se podíváme, čím byl kříž pro antický svět a co znamenalo ukřižování a smrt na kříži pro Ježíše Krista. Pak si všimneme, jak se kříž, který byl symbolem největší potupy, stal znamením vítězství, a za jakou cenu bylo překonáno "pohoršení" a "bláznovství" kříže. Dnes už jen stěží dokážeme pochopit jaké to muselo být pro židy "pohoršení", když slyšeli mluvit o "ukřižovaném mesiáši", a současně proč pohané "odmítli" věnovat pozornost Pavlovi, který jim hlásal, že Ježíš, Boží Syn, byl pro spásu všech lidí odsouzen "k nejpotupnější smrti: smrti na kříži"1 Proto je třeba sestoupit do smýšlení antického světa, abychom poznali co pro něj znamenalo odsouzení k smrti na kříži. Kříž (latinsky 'crux', řecky 'stauros' /σταυρóς/) byl ve starověku popravčím nástrojem, na němž se vykonával trest smrti za těžké zločiny. Původně to byl strom či kůl ('xylon', /ξύλον/), na který byl odsouzenec zavěšen, přivázán řemeny nebo přibit hřeby; mnohdy byl kůl zahrocen (skolopos) a odsouzenec byl na něj naražen a jím proboden: bylo to "naražení" na kůl. Později se na vertikální kůl, který byl zaražen do země (stipes) připojovalo příčné břevno, zvané patibulum, protože zpočátku jím bývala závora, kterou se zajišťovala vrata domů, takže když byla odstraněna fores patebant, neboli brány zůstaly otevřeny. Patibulum bylo někdy na místě popravy, ale obyčejně si je na toto místo nesl na ramenou sám odsouzenec; tam pak bylo upevněno na vertikální kůl do tvaru písmene T. V tomto případě se kříž nazýval crux capitata nebo crux immissa. Jindy se příčnému břevnu říkalo supplicium. Křižování se provádělo různými způsoby: Seneka např. píše: "Vidím kříže, ne však téhož tvaru2, ale vytvořené jedním tak, druhým onak: někteří zavěšují své oběti hlavou dolů3, jiní je narážejí na kůl4, další pak roztahují ruce na patibulum5."6
Očité svědectví jednoho kolektivního ukřižování čteme u Josefa Flavia. Šlo tehdy o ty, kdo se pokusili dostat z Jeruzaléma, obklíčeného na Titův příkaz římskými vojsky. 'ad mortem turpissimam crucis', Origenes, Com. ad Mt 27,22ss. 'non unius quidem generis'. 3 'capite quidam conversos in terram suspendere'. 4 'alii per obscena stipitem egerunt'. 5 'alii brachia patibulo explicuerunt'. 6 Seneca, Dial. 6,20,3. 1 2
"Po zatčení byli zbičováni, a předtím, než byli ukřižováni za hradbami města, museli podstoupit všechny druhy mučení. Titus sice měl soucit s jejich utrpením, ale protože jich byl velký počet - asi 500 denně - bylo by až příliš velkým rizikem osvobodit je anebo je nechat hlídat; proto svým vojákům dovolil, aby si počínali, jak uznají za vhodné. Navíc se domníval, že strašlivá podívaná na nesmírný počet křížů přivede obležené obyvatelstvo k tomu, aby se vzdalo. Vojáci, puzeni nenávistí a zběsilostí, si tedy tropili z vězňů posměch, křižovali je v různých pozicích, a vzhledem k jejich počtu scházel prostor pro kříže i kříže pro těla."7 Masové popravy ukřižováním, prováděné římskými okupanty, byly koneckonců v Judsku dosti četné: Varus nechal v roce 4 př. Kr. ukřižovat všechny zatčené vězně; Felix dal ukřižovat velký počet "lupičů" (šlo o vzbouřence proti římské autoritě); stejně si počínal i Florus v Jeruzalémě. V samotném Římě pak Nero - po požáru v roce 64 po Kr., který zničil město a z něhož byli jako žháři obviněni křesťané - je odsoudil ke kruté smrti, kterou popisuje Tacitus ve svých Annálech (15,44,4): "Nespokojil se s jejich vyhlazením, ale bavil se tím, že je oblékal do kůží šelem, aby je pak nechal roztrhat psy anebo byli pověšeni na kříže a při západu slunce zaživa zapáleni8, aby jako pochodně prozařovali noc."9
Tak Nero sloučil tři nejtěžší tresty starověku: ukřižování, zapálení zaživa a předhození šelmám. Vskutku, v tradici římského práva, jak vyplývá z tvrzení Julia Paula, existovaly tři nejkrutější popravy10: na prvním místě se uvádí ukřižování (crux), na druhém pak upálení (crematio) a na třetím stětí (decollatio). V některých pramenech je stětí nahrazeno odsouzením k předhození šelmám (damnatio ad bestias). Mezi zločiny, které se trestaly ukřižováním patřily: útěk před nepřítelem, vyzrazení státního tajemství, podněcování ke vzpouře, vražda, věštba, týkající se prosperity panovníků (de salute dominorum), noční bezbožnosti (sacra impia nocturna), magie (ars magica), závažné falšování závěti11. Trest ukřižováním se pro svou krutost nevynášel nad příslušníky vyšších společenských tříd (honestiores), ale téměř výlučně se týkal pouze členů nižších tříd (humiliores). Proto nemohli být k tomuto trestu smrti odsouzeni římští občané. Takový zločin pranýřoval u Verra už Cicero, když jej vinil, že dal v Messině ukřižovat římského občana P. Gavia; současně jej obvinil z toho, že uchránil trestu smrti ukřižováním několik otroků, kteří byli k tomuto trestu odsouzeni "dle zvyku předků" (more maiorum)"12. Ukřižovat římského občana se tedy považovalo za zločin; bylo však povinností ukřižovat otroky, podezřelé ze vzpoury. Ovšem ne vždy tomu tak bylo. Zběhové, i přesto, že byli římskými občany, vzhledem ke svému závažnému zločinu zrady (perduello), protože přeběhli k nepříteli (transfugae ad hostes), byli zbaveni občanských práv a proto mohli být potrestáni ukřižováním. V každém případě se však tento trest považoval za "nedůstojný římského občana a svobodného člověka"13. Navíc "samo slovo kříž mělo být vzdáleno ne toliko osobám římských občanů, ale i jejich myšlenkám, očím a sluchu"14. De bello iudaico 5,449-451. 'aut crucibus adfixi atque flammati'. 9 'ubi defecisset dies, in usum nocturni luminis urerentur'. 10 "Summa supplicia sunt crux, crematio, decollatio", Sententiae 5,17,2. 11 Srv. J. Paulus, tamtéž 5,19,2; 21,4; 26,3,16). 12 In Verrem 2,5,9-13,12. 13 'indigna cive romano atque homine libero', Cicero, Pro Rabirio, 5,16. 14 'nomen ipsum crucis absit non modo a corpore civium romanorum, sed etiam a cogitatione, oculis, auribus', tamtéž. 7 8
Hrůza a potupa ukřižování vysvětlují i docela kuriózní skutečnost, že totiž u většiny latinských spisovatelů se o kříži a ukřižování mluví jen zřídka či dokonce vůbec: toto téma bylo odporné a málo "vznešené". M. Hengel o tom poznamenává: "Ukřižování bylo zejména v římské době téměř všude známé a rozšířené, avšak vzdělané vrstvy se od této praxe raději distancovaly, a obecně ji přecházely mlčením".15
Peršané byli v dějinách zřejmě prvním národem, který začal praktikovat křižování: tento způsob popravy měl pravděpodobně náboženský smysl - tělo odsouzence se nedotýkalo země, jež byla zasvěcena Ormuzdovi, a ta proto nebyla znesvěcena. Od Peršanů pak přešlo k Řekům, do Kartága a posléze k Římanům. Kartaginští trestali ukřižováním své generály a důstojníky, kteří byli poraženi ve válce anebo vystupovali jako příliš nezávislí. Nejčastěji se však křižování používalo jako prostředku k podrobení odbojných měst či k přinucení obklíčených měst ke kapitulaci, k podmanění vzpurných oddílů či vzdorujících provincii. Tak tomu bylo například v případě Tyru, obsazeného Alexandrem, který nechal ukřižovat 2000 jeho obyvatel; v případě Jeruzaléma v době Titova obléhání anebo v Cantabrii (provincii na severu Španělska), která se vzbouřila proti Římu. Podle římského práva se totiž vzpurní podřízení nepovažovali za "nepřátele" (hostes), nýbrž za "lupiče" (latrones) a "zbojníky" (lestai): proto nezasluhovali, aby se s nimi jednalo jako s nepřáteli, nýbrž jako se zločinci, přičemž tresty smrti, které jim náležely bylo ukřižování nebo předhození šelmám (bestiis obici). Dle názoru různých římských právníků, měli být proslulí lupiči (famosi latrones) křižování, pokud možno, na místě, kde se dopouštěli zločinů16. Pro křižování "zbojníků", kterými většinou bývali otroci, kteří uprchli svým pánům a stávali se tak velkým nebezpečím pro obyvatelstvo - o "nebezpečí zbojníků (kindynoi lêstôn)" mluví také svatý Pavel (2Kor 11,26) -, se obvykle volily ty nejfrekventovanější cesty, aby je mohlo vidět co nejvíce lidí a pocítit strach: "Aby podívaná odradila ostatní od podobných zločinů a byla útěchou příbuzným a blízkým těch, kdo byli zavražděni".17
Rozsudek ukřižování, vynesený nad vzbouřenci, lupiči a zbojníky, se netýkal pouze jejich těl, nýbrž i jejich duší: podle tehdejšího smýšlení se zastával názor, že duše těch, kdo zemřeli násilnou smrtí - naraženi na kůl, sťati, ukřižováni, a kteří se obvykle ani nepohřbívali - jsou vyloučeny z pekel, neboli říše zemřelých a potulují se sem a tam ve formě různých zlověstných přízraků a přeludů, aniž by došly odpočinku. V řecko-římském světě bylo ukřižování trestem pro vzbouřence a lupiče, ale také typickým trestem otroků. Vskutku se nazývalo 'servile supplicium' ('trestem otroků'). Zřejmě kvůli jeho krutosti jej Cicero nazval "nejkrutějším a nejstrašnějším trestem, jaký vůbec může být"18; a ještě před ním Plautus 'úděsný kříž"19. To, čím se však zvláště ukřižování vyznačovalo, bylo jeho sepětí s otroctvím. Proto Cicero spojuje dvojí aspekt nejzažší krutost a trest, vlastní otrokům - když definuje ukřižování jako "nejkrutější trest, který se ukládá otrokům"20. M. Hengel, Crocifissione ed espiazione, Brescia, Paideia, 1988, 73. srv. Dig. 48, 19, 28,15). 17 Tamtéž. 18 'crudelissimum taeterrimumque supplicium', In Verrem 2,64,165. 19 'maxuma mala crux', Poenulus 347. 20 'servitutis extremum summum que supplicium', In Verrem 5,66,169. 15 16
Proč byl tento nesmírně krutý trest vyhrazen zcela zvláštním způsobem právě otrokům? Tak to vyplývá např. z Plautových komedií či z děl Cicerona, Tita Livia, Valeria Maxima či Tacita, který uvádí, že Vitellius "stihl zpustlého podvodníka trestem, vyhrazeným otrokům"21, a o jistém Aziatovi říká, že "své nešlechetné vládnutí odčinil potrestáním otroků"22. Proč ale existovalo v Římě i v jiných velkoměstech impéria - jak čteme u Tacita -, "místo vyhražené popravám otroků"23, kde se tyčilo množství křížů (v Římě se toto "popravčí údolí" nacházelo na Campo Esquilino)24? Důvodem byla skutečnost, že vzpoury otroků představovaly pro republikánský a císařský Řím veliké nebezpečí. Římská civilizace spočívala na otroctví: otroci pracovali na rozlehlých panstvích vznešených Římanů a konali veškeré služebné práce v jejich palácích. Otroci rovněž vykonávali všechnu manuální práci: těm nejschopnějším byly svěřovány administrativní a výchovné úkoly. Pro Řím by tedy ztráta či dokonce pouhé snížení počtu otroků znamenalo zkázu. Ukřižování tedy bylo pro otroky strašlivým napomenutím, aby se nepokoušeli vymanit z otroctví. Co platilo pro Římský stát, platilo i pro jednotlivé vysoce postavené rodiny a střední vrstvy: ztráta otroků by je přivedla ke zkáze. Proto stát uděloval "hlavě rodiny" (paterfamilias) moc trestat ukřižováním otroky, kteří by se vzbouřili svému pánu či pokud by se dopustili závažných zločinů (mnohdy však ani nešlo o nikterak závažné přestupky). Otrok - podle římského smýšlení - totiž nebyl člověkem, ale "věcí", s níž mohl najitel nakládat jak uznal za vhodné. Juvenál (50/65-140 po Kr.), uvádí v jedné ze svých satir rozhovor mezi římskou matrónou a jejím manželem, který dal ukřižovat jednoho ze svých otroků: "Tento otrok na kříž!" - Ale jakého zločinu se dopustil, že by zasluhoval takový trest? Kde jsou svědkové? Žalobce? Poslechni tedy: nezkoumá se nikdy příliš, pokud jde o smrt člověka!" - "Ach, bláznivá! Copak otrok je snad člověkem? Nechť, nedopustil se ničeho! Ale já tak chci, a tak přikazuji! Jako důvod stačí má vůle.!"25
Obava ze vzpour otroků vedla k tomu, že ve II. století př. Kr. se v Itálii přehnaně uchylovalo k tomuto 'servile supplicium' ukřižování. Appianus píše, že po definitivním poražení Spartaka, který v roce 73 př. Kr. zorganizoval povstání otroků proti Římu, nechal vítězný Crassus pověsit na kříže 6000 zajatců podél Via Appia, mezi Capuou a Římem26. M Hengel dodává: "Přísné užívání 'servile supplicium' ukřižování bylo důsledkem panického strachu ze vzpour otroků: zvláště pak v Itálii, protože v době římského 'imperializmu' po druhé punské válce, byla země zásobena velkým počtem otroků, kteří pracovali na římských panstvích. Je tedy pochopitelné, že tato obava mnohdy přerůstala v nenávist".27
V židovském světě se křižování používalo za vlády Hasmoneovců, která začala po vzpouře Makabejských (II. stol. př. Kr.) do roku 63 př. Kr., kdy Pompeius dobyl Palestiny. Tak Alexandr Janneus nechal ukřižovat 800 židů, zřejmě farizeů28. Herodes od tohoto 'sumptum de eo supplicium in servilem modum', Hist. 2,72,2. 'malam potentiam servili supplicio expiavit', Hist. 4,3,2. 23 'locus servilibus poenis expositus', Ann. 15,60,1. 24 Srv. Ann. 2,32,2. 25 'O demens, ita servus homo est? Nil fecerit, esto. Hoc volo, sic iubeo, sit pro ratione voluntas!', Satirae 6, 219ss. 26 Srv. Bellum civile 1,120. 27 Srv. Crocifissione ed espiazione, 93. 28 J. Flavius, De bello iudaico, 1,97s; Antiquitates iudaicae 13, 380-383. 21 22
trestání ustoupil - nikoli však kvůli lidštějšímu smýšlení, ale proto, aby se distancoval od počínání Hasmoneovců. Poté, co se Římané přehnaně uchýlili k tomuto trestu, aby potlačili židovskou vzpouru, nebyl trest ukřižování už nikdy na území Palestiny uložen. Tím spíše, že na něm spočívalo Boží odsouzení. V Deuteronomiu se totiž říká: "Dopustí-li se nějaký člověk zločinu, za který zasluhuje smrt, a ty jej odsoudíš k smrti a pověsíš na strom, nenecháš jeho mrtvolu na stromě přes noc, ale pohřbíš jej týž den, protože ten, kdo je pověšen, je zlořečený Bohem, a ty neposkvrníš zemi, kterou ti dává v dědictví Hospodin, tvůj Bůh!" (Dt 21,22-23)
To také vysvětluje, proč prvotní křesťanské kázání o "ukřižovaném" Mesiáši vzbudilo u židů "pohoršení": jak by mohl být Mesiáš "ukřižovaný", tedy Bohem "zlořečený"? Je třeba také uvést, že židovský zákon nepovažoval zavěšení na strom za trest smrti, nýbrž za přídavný trest. Používal se totiž pro modloslužebníky a rouhače, kteří byli ukamenováni a teprve potom - jako mrtví - pověšeni. Jeho trestní charakter spočíval v tom, že ukamenovaný člověk, pověšený na strom, nese pečeť "Božího zlořečení". Jak probíhalo ukřižování? Obecně mu předcházelo bičování, jež Horatius nazývá 'strašlivým' a dodává, že ti, kdo jej podstoupili, umírali29. K bití odsouzence se používalo 'flagellum', což byl bič tvořený různými řemínky, provazy s uzly či řetízky, na jejichž konci byly upevněny kůstky a olověné kuličky. Dle římského práva nebyl stanoven limitní počet ran, takže často docházelo k tomu, že bičovaná osoba pod ranami zemřela. Avšak židovský zákon stanovil jejich počet na 40, přičemž farizeové - z obavy, aby limit nebyl překročen - snížili tento počet na 39. Krutost bičování závisela na hrubosti katů, bylo však potupné i to, že bičovaný byl vystaven hanebnému svlečení ze šatů a přivázán ke kůlu či sloupu. Po bičování byl odsouzenec k trestu ukřižováním veden na místo popravy: BIČOVÁNÍ, Caravaggio na ramenou si musel nést patibulum nebo supplicium a na krk mu byla připevněna cedulka, na níž stálo jeho jméno a důvod odsouzení. Musel procházet nejfrekventovanějšími ulicemi, aby u kolemjdoucích vzbuzoval strach a on sám tak byl co nejvíce potupen. Také k popravě se vybíralo vyvýšené a frekventované místo. Když na něj odsouzenec dorazil, byl přivázán anebo přibit hřeby na patibulum; poté byl vyzdvižen na vertikální kůl (stipes), který byl pevně ukotven do země pomocí provazů, žebřů nebo jen ručně - byl-li kříž nízký, a na něj upevněn; potom se na vertikální břevno přibíjely nohy odsouzence dvěma hřeby, někdy se 29
Satirae 1,2,41.
však nohy dávaly přes sebe a přibíjely pouze jedním hřebem. To vše je vyjádřeno větou: odsouzenec upevněný na příčné dřevo a vyzdvižen na kříž30. Uprostřed vertikálního kůlu byl uchycen dřevěný hrot (aculeus), na němž mohl odsouzenec obkročmo sedět: odtud výraz "být posazen na kříž". Křesťané tento 'aculeus' pominuli vzhledem k nevhodnému a obscénnímu aspektu, který mohl vzbuzovat. Kříž byl zpravidla spíše nízký, asi v úrovni člověka a to jak kvůli pohodlí vojáků, tak také proto, aby dravé šelmy mohly snadno roztrhat těla odsouzenců, neboť tito byli kromě ukřižování "odsouzeni k rozsápání šelmami"31. Vyšší kříž se dělal v případě, že se chtělo docílit co největší potupy odsouzence tím, že jej bylo zdaleka vidět a byl tak vystaven posměchu a potupám lidí. KORUNOVÁNÍ TRNÍM, Caravaggio Dříve než odsouzence pověsili na patibulum, byl svlečen ze šatů a v nahotě vystaven pohledům kolem jdoucích. Sundali mu rovněž tabulku s důvodem odsouzení, kterou měl na krku a připevnili ji na vertikální kůl nad jeho hlavu, aby si ji kdokoli mohl přečíst. Tak měl být odsouzenec zbaven veškerého vzhledu právnické osoby, "lidskosti", potupen na těle, strašlivě zohaveném; na cti, protože trest ukřižování se vynášel nad otroky, zběhlíky, lupiči; a také potupen v lidské důstojnosti, když byl nahý vystaven pohledům a hrubým urážkám lidí. Smrt ukřižovaných byla nejen hrozně bolestná, ale současně i velmi pomalá, neboť viseli na kříži až několik dní: kromě přibití hřeby měli velké obtíže s dýcháním, žízeň vzhledem ke ztrátě krve, dehydrataci organizmu a potu, štípal je dotěrný Kaple ukřižování na Kalvárii hmyz a jejich těla se stávala kořistí šelem a 30 31
'patibulo suffixus in crucem tollitur'. ' damnati ad bestias'.
dravých ptáků. Jakmile ukřižovaný zemřel, byl ponechán v rozkladu na kříži jako potrava dravé zvěři. Neměl právo na pohřbení, vyjma případů, kdy příbuzní dostali mrtvolu, aby ji pohřbili. Nedovolení pohřbu bylo dodatečným trestem. Pro nás už je skoro nepochopitelné, čím bylo pro antický svět upření pohřbu: znamenalo to naprostou profanaci osoby zločince, jemuž nemělo být dopřáno klidu v 'šeolu', říši mrtvých, z něhož jej vyloučila už násilná smrt, ke které byl pro své zločiny odsouzen: "duše ukřižovaných, sťatých či šelmám předhozených zločinců jsou vyhoštěny z podsvětí"32. Trest smrti ukřižováním zrušil až císař Konstantin. Ježíšovo ukřižování se nikterak nelišilo od způsobu, jakým se tento rozsudek obvykle vykonával. Poté, co jej Pilát odsoudil k smrti, dal jej zbičovat podle římského zvyku, čili bez stanovení počtu ran; pak si z něj římští vojáci tropili posměch, když jej korunovali trním na krále. Nato mu vložili na ramena patibulum, které - vzhledem k předchozímu mučení nebyl schopen sám nést, takže přinutili jistého Šimona z Kyrény, který se vracel z pole, aby mu s ním pomohl. Když došli na pahorek, zvaný Golgota, sundali mu z krku tabulku, na které bylo napsáno jeho jméno (Ježíš Nazaretský) a důvod odsouzení (Král židovský). Pak mu dávali pít narkotický nápoj, namíchaný z vína a myrhy, kterým ženy z vyšších jeruzalémských vrstev předkládaly odsouzencům, aby ztlumily jejich bolesti. Nato ho svlekli ze šatů, přibili na patibulum a to vztyčili a upevnili na stipes, zasazený do země. Nakonec na stipes přibili nohy zřejmě jedním hřebem a nad hlavu mu dali nápis s odsouzením. Spolu s Ježíšem byli ukřižování i dva zločinci, jejichž kříže byly vztyčeny jeden po jeho pravici a druhý po levici. Je pravděpodobné, že Ježíšův kříž byl vyšší než obvykle, protože voják musel houbu namočenou do octa narazit na tyč, aby utišil jeho žízeň (Mk 15,36): Jeden z nich (vojáků) odběhl, namočil houbu do octa, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít...".
Ježíšova agónie na kříži byla krátká, neboť trvala jen tři hodiny. Protože dle ustanovení Deuteronomia - "Zlořečený, kdo visí na dřevě" - by přítomnost ukřižovaného znesvětila slavení Paschy, urychlovala se smrt odsouzenců zpřerážením nohou. Avšak Ježíšovi - který byl k Pilátovu údivu už mrtvý, nezpřeráželi kosti, ale jeden z vojáků mu pouze kopím probodl bok. Jeho mrtvola nebyla vhozena do společného hrobu, jak to 32
'Scelestae quaquae animae inferis exsulant', Tertulián, De anima 56,8-57,3;CC 11,864s.
bývalo zvykem, ale předána Josefovi z Arimatie, který výslovně požádal Piláta, aby mohl Ježíšovo tělo uložit do své hrobky. Tyto historické informace o ukřižování nám pomáhají chápat, jak muselo být pro učedníky obtížné hlásat křesťanské poselství o Ježíšovi, a jak bylo těžké jeho přijetí ze strany židů a pohanů. Historik se proto oprávněně táže, jak mohlo mít prvotní křesťanství vůbec úspěch, a zda není třeba přijmout či alespoň tušit nadpřirozený zásah, který křesťanská víra nazývá "moc Ducha svatého". Když se o kázání zmiňoval svatý Pavel, napsal křesťanům do Korinta: "Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Ježíše Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, pro ně je Kristus Boží moc a Boží moudrost". (1Kor 1,22-24).
Svatý Pavel si byl dobře vědom, že nehlásá to, co od něj židé či pohané očekávali. Židé po něm totiž chtěli divy a velkolepé zázraky, jaké znali ze svých bohatých dějin, a které by dovolily považovat Ježíše za za Božího posla a proroka - podobně jako už po Ježíšovi "Mistře, chceme od tebe vidět znamení" (Mt 12,38). Řekové, pro něž je nejvyšší hodnotou moudrost, hledali nové učitele moudrosti. Pavel však nemůže ani židům ani pohanům představit jinou řeč, než "slovo kříže" (ο λόγος ο τού σταυρού; 1Kor 1,18), které je "bláznovstvím" (μωρία). Proč "bláznovstvím"? Protože Pavel pohanům hlásá, že Ježíš je Boží Syn a Spasitel lidstva od hříchu a smrti. V tom spočívá "bláznovství" jeho kázání: jak může být Božím Synem jakýsi "ukřižovaný" žid - čili římskou autoritou odsouzený k trestu smrti na kříži, ke smrti, která byla vyhrazena vzbouřeným otrokům, zatvrzelým zločincům a vzpurným poddaným, - tedy smrti nejen nesmírně kruté, ale současně i velmi potupné? Jak může být Spasitelem lidí muž, který nejenže nedokázal zachránit sám sebe od tak hanebné smrti na kříži, a který tedy nezemřel jako hrdina, nýbrž jako opovrženíhodný a ubohý zločinec? Na Ježíšově smrti není vskutku zjevně nic obdivuhodného a hrdinského: i Sokrates byl odsouzen k smrti, ale s jakou vznešeností a hlubokou jasnozřivostí přijímá číši jedu a rozmlouvajíc se svými žáky - když nabádá Fedona, aby přinesl Esculapiovi v oběť kohouta, a tak byl vysvobozen od zla života, - očekává smrt! Ježíš však umírá sám, opuštěn svými učedníky a jedním z nich dokonce zrazen: umírá strašlivě zbičovaný, posmívaný římskými vojáky jako trním korunovaný král a tupen představiteli židovského národa jako falešný mesiáš: "Mesiáši, izraelský králi! Sestup teď z kříže, abychom to viděli a uvěřili!" Tupili ho i ti, kteří byli ukřižováni spolu s ním. (Mk 15,32),
umírá, vystaven nahý posměchu kolemjdoucích, volajíc "mocným hlasem: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Mk 15,34). Na této smrti nenajdeme ani náznak smrti moudrých, kteří podle morálního smýšlení stoicizmu musí čelit smrti "netečností" (apatheia) a "ctností" (areté)., neboli vnitřní průzračností a neochvějností. Je-li pro řecko-římský svět, k němuž se Pavel obrací, "slovo o kříži" "hloupostí" a "bláznovstvím", pak pro židy, jejichž komunity byly rozptýleny v helénském světě, a kterým jako první přinesl evangelium Ježíše Krista, je slovo o kříži "pohoršením". Proč "pohoršením", nebo doslova "kamenem úrazu", který jim brání uvěřit v Ježíše Krista? V čem toto "pohoršení" spočívá? V tom, že Pavel hlásá "ukřižovaného Mesiáše": "my kážeme Krista ukřižovaného (Christon estaurómenon)" (1Kor 1,23).
Pro židy totiž bylo nepřijatelné, aby Mesiáš - Bohem vyvolený a poslaný, aby vysvobodil jeho lid z rukou nepřátel - umřel jako otrok a opovrženíhodný zločinec, navíc nejkrutější a nejpotupnější smrtí, jak si lze vůbec představit. K tomu přistupovala i skutečnost, že na každém, kdo visel na "potupném dřevě kříže" spočívalo Boží zlořečení, jak čteme v Deuteronomiu (Dt 21,22-23), a jak jsem se už výše zmínil. Nejvýznamnější mužové izraelského národa a lidé Bohu blízcí zemřeli se ctí a sytí dnů. V Tóře je sice několik nepochopitelných případů lidí věrných a Bohu milých, kteří předčasně zemřeli v boji, jako zbožný král Jozijáš, raněný v bitvě u Megida (r. 609 př. Kr.), když vytáhl proti egyptskému faraónovi Nekaovi, protože "Bůh dává vítězství svému Pomazanému (Mesiáši)". Jak by tedy mohl být Boží Mesiášem "ukřižovaný" a tak potupně umírající, odsouzený k tak hanebné smrti, protože jej obvinili jednak z toho, že mluvil proti Tóře a proti chrámu, nejposvátnější instituci židovství, tak ze vzpoury proti římské moci? "Bláznovství" a "pohoršení" Ježíšovy smrti na kříži bylo o to větší, že Pavel hlásal, že Ježíšova smrt, přestože byla tak strašlivá, byla smrtí "vykupitelskou". Tvrdil totiž, že Mesiáš-Ježíš zemřel, aby usmířil hříchy všech lidí: "Kristus zemřel za naše hříchy ve shodě s Písmem, byl pohřben a třetího dne vzkříšen podle Písem" (1Kor 15,3-4).
Ježíš zemřel za jiné hříšníky: jeho smrt tedy byla "zástupná", "na místo" a "ve prospěch" hříšných lidí, tedy těch, kdo byli Bohu vzdáleni a nemohli mít k Němu přístup. Jeho smrtí, kterou nespravedlivě zapříčinili lidé, ale kterou Bůh připravil a zamýšlel ve svém nevyzpytatelném plánu vykoupení lidstva z hříchu a smrti, došlo ke smíření lidí s Bohem, a lidem tak byla darována spása. Bůh sám "vložil" Ježíše do rukou hříšníků, aby jej tito svobodně a dobrovolně odsoudili k smrti; ale po třech dnech jej vzkřísil k novému životu, dal mu jméno "Pán" /Kýrios/ a posadil ho po své pravici jako krále vesmíru a soudce živých i mrtvých. Tato Pavlova tvrzení, která načerpal u první křesťanské komunity v Jeruzalémě, byla pohoršením a bláznovstvím nejen pro pohanské Helény, ale i pro židy. U vzdělaného posluchače pohanského světa "muselo toto křesťanské kázání o ukřižovaném mesiáši vzbuzovat odpor jak z hlediska etického, tak i morálního; je totiž v rozporu s povahou božství, jejíž pojem vytříbila filozofie. Nová nauka o spáse tak obsahovala pasáže, které lze z tohoto pohledu nazvat nejen barbarskými, ale také nerozumnými a přehnanými; současníkům se musela jevit jako temná či dokonce bláznivá pověra. Nešlo o smrt hrdiny dávných časů, prodchnutou náboženským světlem, nýbrž o smrt židovského řemeslníka z nedávné minulosti, který byl odsouzen jako zločinec a jemuž se připisovala minulá i přítomná spása všech lidí".33
Kázání o "vykupitelské" smrti mesiáše-Ježíše byla pohoršlivá rovněž pro židy. Na jedné straně podle mesiánských představ židovství, nemohl Mesiáš umřít potupnou smrtí tak, jak zemřel Ježíš, neboť by byl Mesiášem "zlořečeným od Boha", což bylo nepřijatelné a absurdní; na druhé straně, Tóra nebyla nakloněna "smrti pro druhé": Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích. (Dt 24,16).
V židovství existovala pouze osobní odpovědnost: "každý zemře pro svou vlastní nepravost. Každému, kdo jí nezralé hrozny, budou trnout zuby" 33
M. Hengel, o.c., str. 176.
říká se u Jeremiáše (31,30) a Ezechiel napomíná "Ten, kdo zhřešil musí umřít; syn nebude pykat za otcovu nepravost, ani otec za nepravost synovu. Spravedlivému bude připočtena jeho spravedlnost a svévolníkovi jeho zvůle" (18,20).
Je významné, že ani Mojžíšova přímluva nedokáže zabránit tomu, aby Hospodin potrestal lid za to, že si ulil zlaté tele: "Můžeš jim ten hřích odpustit? Ne-li, vymaž mě z knihy, kterous napsal". Ale Hospodin Mojžíšovi odpověděl: "Vymažu ze své knihy toho, kdo proti mně zhřešil. Ale ty nyní jdi a veď lid, jak jsem ti řekl. Hle, můj anděl půjde před tebou. avšak v den mého navštívení je potrestám za jejich hřích". Hospodin stihl lid, protože si ulil zlatého býčka. (Ex 32,33-35)
Nyní tedy chápeme, na jak závažné překážky naráželo - a dodnes naráží u věřících i nevěřících - prvotní křesťanské kázání o "ukřižovaném Mesiáši, který zemřel za hříchy všech lidí". Pouze zvěst o tom, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, usadil po své pravici ve slávě a dal mu nové jméno "Pán", - pomohlo překonat všechny tyto překážky. Jedině vzkříšení a oslavení ukřižovaného mesiáše, které vykonal Bůh ospravedlňovaly pohoršení a bláznovství kříže a dávaly jim "vykupitelský smysl. Bůh totiž ve svém tajemném plánu spásy lidí "vydal" svého Syna, mesiáše Ježíše, na smrt kříže, aby svou poslušností Otcova plánu a svou láskou k Otci a k lidem, splatil jednou provždy hříchy lidstva a ve své nevinné krvi smířil lidi s Bohem. V Božím nevyzpytatelném plánu tedy bylo třeba, aby mesiáš vykoupil lidi tím, že na sebe vezme jejich hříchy a podstoupí smrt, která je trestem za hřích; bylo proto nutné, aby skrze krutou a potupnou smrt kříže sestoupil do hlubin zla. Ale právě tímto sestupem "do pekel", měl pokořit smrt, a to nejprve on sám a pak i všichni lidé, takže povstal z říše smrti a hříchu a dostal nové jméno, které je nade všechno jméno" (Flp 2,9), totiž božské jméno "Pán". "Ukřižovaný mesiáš" je tak "vzkříšeným a oslaveným Pánem", čímž je oslabena, ne-li smazána, potupa a pohoršení kříže. To je podstatné jádro - i když nejtěžší - postoje víry, který je věřící povolán zaujmout: křesťanská víra je zásadně poznamenána křížem a zmrtvýchvstáním. Nejúčinnější odpovědí na "pohoršení" kříže je skutečnost, že celé drama Ježíšova utrpení a jeho smrti bylo podstoupeno "z lásky". Bůh tak miloval lidi, že k tomu, aby je zachránil, neušetřil ani to, co mu bylo nejdražší - svého Syna Ježíše -, ale vydal ho za nás časné smrti, jako "výkupnou oběť", aby je vysvobodil ze smrti věčné. Ježíš tak miluje Otce, že se stal "poslušným až k smrti kříže"; a tak miloval lidi, že sestoupil až do propasti smrti - a jaké smrti! - aby na sebe vzal odsouzení, které pro svůj hřích zasluhovali, aby je tak vykoupil (On, nevinný). Takto, ve světle Otcovy lásky k lidem a Ježíšovy lásky k lidem, lze dát odpověď na pohoršlivé drama Ježíšovy smrti na kříži. Právě v tom však spočívají obtíže lidí: totiž uvěřit lásce, jejíž nejvyšší důkaz spočívá v bláznovství kříže. Toto bláznovství kříže je ve skutečnosti bláznovstvím lásky, a proto je dokáže pochopit jen ten, kdo ví, co znamená milovat.
