Svobodne a beze strachu Kázeň k 90. výročí založení výročí Českobratrské církve evangelické Praha-Salvátor, sobota 22. listopadu 2008 I. S vděčností i s mírným údivem jsme před téměř dvaceti lety sledovali, jak se někdejší vládcové v zemích střední a východní Evropy kvapně vzdali své moci. Zažili jsme začátek nové doby – doby svobody. Díky ní jsme získali mnohá práva, pozvolna odhalujeme pravidla svobody, aby přinášela lidskému životu to nejlepší ovoce. Postupně víc a více poznáváme, že žít ve svobodě a beze strachu nečekaně málo závisí na změně režimu nebo na klimatu ve společnosti. Tak jako jsme kdysi znali strach z druhých lidí a strach o život, známe to i dnes. Stejně jako kdysi i nyní poznáváme, že vlastně kdykoliv se může dobře dařit pozvolna a třeba i nenápadně dělat z člověka otroka a o svobodu jej šikovně připravovat. Čím dál více se potvrzuje to, s čím se seznamujeme na stránkách Bible a v mnoha jejích příbězích: život svobodný a beze strachu závisí především na tom, jak je určováno a formováno nitro člověka. Nedivím se proto, že v zemi tak výrazně zasažené sekularizací, jakou je ČR, nenacházíme dnes příliš výrazné nadšení ze svobody. Častěji spíše únavu z jejích nároků, než radost z toho, co poskytuje a k čemu vede. II. Českobratrská církev evangelická schválila zásadní krok svého ustavení na generálním sněmu před devadesáti lety. Její vznikání bylo postupné, např. trvalo měsíce, než došla svého názvu; trvalo roky, než bylo schváleno její církevní zřízení (základní dokument) a nakonec stejnou dobu trvalo, než byla zaregistrována a mohla být zvolena první synodní rada tehdy zvaná „synodní výbor“. Při Generálním sněmu pronesl slavnostní řeč Ferdinand Kavka, pozdější první synodní kurátor. Vybral si za text oddíl z Ez 37,12-14: Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: „Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide. Vložím do vás svého ducha a
1
oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův." Řečník svůj text volil s ohledem na tehdy nedávné převratné události – skončení války, rozpad monarchie, rozbřesk svobody a nabídku nových možností pro život po staletí nesvobodných národů. Své slovo volil i s ohledem na budoucnost a šance, které se staly konkrétními a dosažitelnými. III. Nám se také nabízí podobné ohlédnutí za minulostí; téměř ze dne na den začala do našich životů před necelými dvaceti roky vstupovat svoboda. Stejně jako před devadesáti lety je možné s vděčností navazovat na slova o vysvobození z hrobů, které se otevřely, aby z nich byli vyvoláni všichni, kdo o svobodu stáli a prosili Boha o její obnovení. Zmizení v hrobech nenastane bez příčiny. Být ztracen v hrobech je tragédie. Náš dávný praotec Adam udělal podobnou zkušenost, když ukázal, že člověk se do situace dobrovolně vynuceného ukrytí dostane dřív, než si vše vůbec stihne domyslet. Adamovo rozhodnutí skrýt se poté, co na něho přišel strach jako důsledek rozbití první smlouvy, bylo přerušeno Božím: Kde jsi? (Gen 3,9). Podobně to zažil Kain, když svou budoucnost viděl v nekonečném útěku a osudu vyhnance a psance, vydaného všanc komukoliv (Gen 4,14). Také v případě Kaina se ukázala základní Boží tendence. Hospodin vyvolává z úkrytů proto, že obsahem lidského života nemá být věčné utíkání a skrývání se. Člověk napořád patří do oblasti, kde je bezpečen a do souvislosti, díky které bude moci zůstat věren místu (poslání), jež po něm jeho Stvořitel žádá a díky němuž získává jeho život dobrou kvalitu a hodnotu. Odpovědět na otázky: Kdy začíná čas hrobů? Kdy se člověk dává na útěk? Kdy začíná doba, která působí muka? 1, není příliš složité. Začíná to pokaždé a kdykoliv, když člověka zachvátí strach. Strach oprávněný, strach uměle živený, strach nevysvětlitelný. Všechny podoby strachu jsou jedním a týmž – tím, co člověka ničí, co působí muka, v čem se nedobře žije, co život postupně utlačuje tak, že člověk zmírá a mizí, doslova v hrobích. Na řadě míst Bible před strachem a jeho škodlivostí varuje. Varování stojí na tom, že je Boží vůlí, aby se člověk nebál, tj. aby 1
Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.1J 4,18
2
hledal cestu, jak bránit šíření a působení rozkladného vlivu strachu. V Písmu je celá řada takových výzev (Dt 1,29; Iz 8,12, 12,2); setkáváme se též s významným sebeutvrzováním, že s Hospodinem se není třeba bát (Ž 27,1). IV. Vzpomínáme na svou církevní minulost a vracíme se k ní. To považuji za správné, i přesto, že svou nedávnou minulost neumíme přesně zhodnotit. Tvořili jsme ji právě my, slabí, bázliví, prodejní a naivní, lidé. Nejsme na tom jinak než společnost, kterou tvoříme. Hodnotit desítky let života za komunismu, v systému, ve kterém bylo šíření strachu jednou z hlavních pák držení moci, není jednoduché. Není snadné vyjádřit to několika větami. Neseme minulost v sobě, možná se trochu bojíme ji otevřít, vědomi si svých selhání a nejisti si tím, co s námi udělá odhalení detailů minulosti: jak nás viděl někdo jiný neb jak nám nějaký dokument zobrazí naše bližní. Nemyslím však, že život církve v té době lze pouze popsat jako život na útěku a jenom ve strachu. Určitě to byl život vyviklaný v jistotách víry. Tedy poničený, možná v něm církev stále měla našlápnuto na úprk, zcela určitě nebyla připravena na nějakou ofenzívu pravdy. Přičítala vládcům víc moci, než musela, zároveň si i teologicky zdůvodňovala, proč tak činí. Nebyla věrohodnou zastánkyní té svobody, se kterou do lidského života mířil Boží Syn a Spasitel světa, Ježíš Kristus. Naštěstí však stále měla – uvnitř sebe nebo i v ekumenickém okolí – ty, kdo ji neúnavně připomínali její místo a roli, kdo se za ni modlili a kdo se nedokázali smířit s tím nedobrým. Tato církev může dobře znát, k čemu vede strach. Pro budoucnost a pro svědectví své době a okolí proto nemůže zapomenout, jak snadno se strach ujímá vlády a jak nenápadně začne ovládat mysl, ruce, ústa i duši. Tato církev se, díky Bohu a díky jedné souvislosti, nedostala do stavu, v němž by ji výhradně a zcela ovládl strach o sebe a svou existenci. Ona spásná souvislost se totiž týká vstupování do svobody. V. Touha žít ve svobodě a beze strachu má jedno kritérium, kterým je pravda: Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. ... Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní(J 8,32.36). Ve věci pravdy zůstaneme u ježíšovského: Já jsem ta cesta, pravda a život! (J 14,6). Pravda odhaluje přítomnost levoty v životě. Něčeho, k čemu se nikdo nechce znát. Platí však jedno určení: Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není (1J 1,8). Lze to
3
parafrázovat – říkáme-li: ‚jsme svobodni a již neznáme strach‘, je stejně tak nepravdivým tvrzením, jako: jsme bez hříchu; nebo: ‚minulost je zvládnutá, nemá na nás žádný vliv’. Jednou Ježíšovi odvětili na slova o svobodě vcelku logicky: jsme potomci Abrahamovi, nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat, stanete se svobodnými? (J 8,33). Je to jasné: potřebujeme žít v přesvědčení, že již jsme naplno svobodnými a bezhříšnými a nic nám neschází. Stále znovu a opakovaně jsme ochotni vidět věci podle svého a v lepším světle, než jaké ve skutečnosti jsou. Taková velkorysá přehlíživost vůči hříchu a nepřiznané spoutanosti má za následek něco, o čem mluvil Jeremiáš: vaše nepravosti všechno narušily, vaše hříchy vás zbavily dobra (5,25). Nelze zamlčet, že stále hrozí, že všechno, co jsme obdrželi, můžeme narušit a pokazit. Bůh nabízí pomoc. Díky ní platí, že dobro i svoboda nejsou nedosažitelnými metami, cesta k nim však vede podle jistých zákonitostí. Ty nedovolují, aby problematika hříchu byla ležérně hozena za hlavu, řka, že hříchu nemáme. Boží zákonitost stojí na uvědomělé prosbě: zbav mě hříchu (Ž 51,9). To je prosba, která je v dlouhodobém výhledu prospěšnější, než opakovaná tvrzení, že jsme bez hříchu, nebojíme se, jsme svobodní a minulost byla fajn. V tomto ohledu se taková tvrzení ani po sté nestanou pravdou. Naštěstí však pozvání: Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna (Iz 1,18) Nejsme proto odsouzenci k hříchu, ani nejsme otroci od počátku až do konce; i kdyby naše nohy byly nakročeny k úprku do hrobů nebo pouze za keř, existuje možnost, jak takovou orientaci zastavit. I když je v nás leccos prvotně nastavené pro strach, pro hřích a pro ochotu dělat jako že nic, nežijeme pod ortelem a věčným odsudkem, nýbrž pod milostivým přijetím a přijímáním. Mohli bychom si na tomto místě slíbit, že s odkazem na dílo předků a na to všechno, čím vším již tato církev prošla, hodláme nadále žít jen svobodně a proti strachu účinně bojovat. Pokud je tak dominantní vůle v nás a s námi, jsem pro a jen ji podporuji. Ale k tomu „A“ musí být řečeno také „B“, aby to nedopadlo, jako v případě jednoho starého pána. Ten se každého rána scházel se svými vrstevníky v jedné kavárně v Tel Avivu. Popíjeli svou kávu, řešili neradostnou světovou situaci, a čím víc ji probírali, tím byli depresivnější. Jednoho den přišel a překvapivě prohlásil: „Víte co? Ode dneška jsem optimista!“ Ostatní to zaskočilo, čekali, co bude dál. On seděl s nimi, ale se stejně zachmuřenou tváří. „Moment, když říkáš, že jsi optimista,
4
proč se tak chmuříš?“ „Víte vůbec, jak je těžké být optimista?“, odpověděl. VI. Možnost dojít svobody a žít beze strachu, stejně jako být zbavován důsledků hříchu je možné, pokud člověk do toho jde skrze Pravdu, kterou je Kristus, Boží Syn a v moci jeho Ducha, jenž je svobodou (2K 3,17). Nevede nás poznaná nutnost, nýbrž pomoc zvenčí určovaná láskou proměnit naši přirozenou tendenci rozpadu v růst a zdokonalení. To je Kristus, jeho cesta, ztělesnění Boží vůle a lásky, to je Pravda. Přes tu vede cesta k lepší budoucnosti člověka, církve i společnosti a světa. Přes ni vede cesta k využití prostoru svobody a jejímu naplnění. Osvobození nese své ovoce jenom tehdy, kdy si člověk (sbor, církev) umí a chce uvědomit, z čeho byl vysvobozen a k čemu. Osvobození z hrobů, z otroctví, nebo od zotročující ideologie, musí tak zůstat velikou nesamozřejmostí, aby člověk ani trochu osvobození jako takové nezpochybnil. Akt vysvobození působí jako ochrana před návratem do nesvobody potud, pokud je vnímán skutečně jako nejvýznamnější událostí, jakou člověk mohl zažít. Proto k minulosti této církve patří stejně významně jako rok 1918 také rok 1989, protože při obou událostech se otevřel před touto církví prostor, v němž se lze bez závislostí a jakýchkoliv vnějších zásahů soustředit na to, co je úkolem církve, lidu Božího a lidu Kristova. Obrazy usilování o to být svobodni a žít beze strachu, musí zůstat živé stejně jako vědomí, že hřích i strach ve dveřích leží a jsou neustálým ohrožením. Nejsme v cíli a nikdy nebudeme. Zemský ráj je skutečně pouze na pohled, pozorný sluch nepřeslechne ze skrytu a z hloubi hlasy dychtící po vysvobození (Ř 8,20nn). Jako Kristův lid máme výsadu, že souvislosti svobody smíme vidět z větší šíře a hloubky, nechápat ji pouze jen jako prostor k užití a využití pro sebe sama. Církev stále vzniká, obnovuje se a stejně tak svoboda je stále znovu uchopována a naplňována. Anebo ztrácena (kéž bychom byli takové ztráty uchráněni). VII. Výzvu k životu ve svobodě a k životu beze strachu si zvolila Českobratrská církev evangelická jako motto letošní připomínky 90. výročí založení a má k tomu vícero důvodů. Jednak si váží toho, že už v roce 1918 se naši otcové a matky v jisté svobodě víry zahájili dnes moderní proces sjednocování. Pomohli tomu, aby se dvě evangelické církve – luterská a reformovaná – do té
5
doby žijící vedle sebe a odděleně, spojily v církev jednu pod svědectvím o svobodě svých předků, z doby české reformace. Toto motto chce rovněž připomenout nelehké doby, kdy církev žila ve společnosti ovládané totalitními systémy, v nichž vytváření podmínek pro život ve svobodě a beze strachu nemělo vnějších opor a mohlo růst z vnitřní pevnosti, síly víry a zbožnosti. Tehdy se církev modlila o to, aby se podmínky vnější svobody vrátily všem. Proto církev chce tímto mottem vyznávat, že ne vždy se jí dařilo zřetelně potvrzovat svobodu víry, a proto zná, co je život nesvobodný a život ve strachu. Chceme vyjadřovat o to větší vděčnost Pánu Bohu, že bez našich přílišných zásluh nám daroval osvobození od nedemokratického systému a daroval nám novou možnost, jak naplnit svobodu, kterou dává, životem prostým strachu, který on podporuje. Toto motto chce být rovněž posláním pro budoucnost, abychom v dobách, kdy se nám díky blahobytu, bohatství a většímu bezpečí může dařit vnějškově dobře, nezapomínali na to, že pravá svoboda je v Duchu Kristově a v lásce k Pravdě. A nezapomínali na to, že život beze strachu se zakládá pouze na tom, když člověk láskou odpovídá na lásku Boží zjevenou v Kristu, prokázanou mnohými zázraky, které i my jsme mohli zažít. Pokud bych měl vyslovit poslání pro budoucnost, jakousi vizi (ke které jsem dospěl až po pěti letech), pak mou vizí (nikterak originální, opsanou z Písma svatého) je existence lidu Božího, který si uvědomuje, že přiznat se ke svobodě a přihlásit se k odhodlání žít beze strachu, není jednoduché. A přesto, nebo právě proto, takovým lidem chce být. Tady a nyní. Vize, že takovým lidem může být i ČCE, je něco co mě určuje v hledění na budoucnost této církve. Máme mnoho předpokladů pro to, abychom takovým lidem byli. Nic podstatného nám nechybí! Nevím, proč máme stále chmury v duši, proč na leccos reagujeme zpochybňováním, zlehčováním, nezájmem?, proč se naše tváře ani ve společenství s Pánem Bohem neprojasňují a jas svobody a milosti si neodnášíme domů, do všedního života a k druhým lidem? VIII. Milá církvi, jistě víš, jak je složité svobodu přijmout, svobodu podporovat a svobodu šířit. Ježíš Kristus je příklad toho, že svobodu přijmout, z ní žít, je cesta, která není pohodlná, ale je schůdná. Nemusíme mít tak vysoký cíl – ve všem být jak Kristus –, stačí být věrohodným odleskem jeho díla a služby. Těžko dokážeme druhým popsat, jak taková kristovská
6
svoboda vypadá. Snad se ani nevysilujme snahou přesně to popsat. Jednoduše tím, že nás Kristus vysvobodil, tím žijme. Každým popisem můžeme svobodě ublížit. Slovům se uvěří až tehdy, když jsou potvrzovány, postojům a svobodnému evangelijnímu chování lze porozumět beze slov. Chtít nejprve popisovat a vysvětlovat, možná bychom se museli uchýlit k něčemu z následující historky. Jeden chlapec přišel domů z náboženství a otec se ho ptal, čemu je rabín učil. Odpověděl, že brali příběh o tom, jak Mojžíš vysvobodil izraelský lid z Egypta. Otec byl zvědavý: „A jak to bylo?“ Syn odpověděl: „Mojžíš byl velký silný muž, který zmlátil faraona; když byl faraon na dně, Mojžíš shromáždil všechny lidi a utekli k moři. Tam dal dohromady partu inženýrů, ti postavili veliký pontonový most a po něm přeběhli na druhou stranu. Jakmile po něm chtěli za nimi i Egypťané, Mojžíš most vyhodil do povětří.“ Otec žasl: „Tohle vám rabín vykládal?“ Syn odpověděl: „Ne. Ale tomu, co nám říkal, bys ty nikdy nevěřil.“ IX. Žijme svobodou a žijme beze strachu! Kristus nás osvobodil tak, abychom byli svobodni – např.od touhy po prestiži, od pocitů méněcennosti, od chuti manipulovat, od chuti vládnout pravdou, od chuti za každou cenu se přizpůsobovat, od potřeby hojit si komplexy a nedostatky na účet druhých, od potřeby chránit si vlastní tvář, od choutek jen navenek se zdát a uvnitř nebýt tím, čím se zdáme, od potřeby nasazovat našemu okolí psí hlavu, od chuti mít za každou cenu poslední slovo nebo od chuti zůstat stranou. Jsme osvobozeni k tomu nekalkulovat, nehledat mezery a slabá místa u druhých či v zákonech, neponižovat se ani si nehrát na vševědoucí; jsme vysvobozeni k tomu v Duchu Božím naplňovat alternativní způsob v myšlení, v budování společenství i životního stylu, když mainstream nemůže nabídnout ani dát to, co od něho kdekdo čeká. Jsme jeden každý zvlášť – kazatel/ka, presbyter/ka, člen/ka církve osvobozeni Kristem k tomu způsobu života, ve kterém potkáme Krista a díky tomu jej potkají i to, kdo kolem nás žijí. Jsme osvobozeni k tomu žít tak, aby vůči nám nezaznělo udivené Boží: Kde jsi? Jsi ještě vůbec? Moje vize není a nemůže být pravou vizí, je to spíše výzva pro nejbližší dobu a roky. Buďme církví, která je vidět, o které se ví díky tomu, že přijala svobodu Boží, z ní žije, protože ví, čeho se chce a bude držet, a co bude odmítat. Půjde to tehdy, když si dokážeme uvědomovat, co jsme od Pána Boha dostali a z čeho žijeme.
7
Pojďme to, milá církvi, zkusit! Po devatenácti letech zmatečného pobíhání ve svobodě nastal čas jít do toho soustředěně a společně. Posledních devatenáct let ukazuje, že tam, kde národ chtěl obsah pravé svobody najít, té svobody, ve které člověk žije rád, tam většinou našel málo nebo nové pasti a nové léčky. Naše okolí, rozleptávané hádkami, podrazy, nedůvěrou, závistí, potřebuje vidět v životě uplatnitelný model skutečné svobody. Uvidí-li ji u křesťanů, rádo – i dnes – uvěří, že dílo Kristovo je nosné a záchranné. Žijme svobodně a beze strachu! To bude nejpříhodnější projev vděčnosti za dary, kterých se nám od Pána Boha dostalo! Joel Ruml
8