JENS LAPIDUS ´ SNADNY PRACHY
ARGO
JENS LAPIDUS ´ SNADNY PRACHY Ze švédského originálu Snabba cash, vydaného roku 2006 nakladatelstvím Wahlström & Widstrand ve Stockholmu, přeložila Helena Stiessová. Fotografie na obálce Jan Křikava. Grafickou úpravu navrhl Libor Batrla. Odpovědný redaktor Čeněk Matocha. Technická redaktorka Saša Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2011 jako svou 1522. publikaci. Vytiskl PBtisk Příbram. Vydání první. ISBN 978-80-257-0417-2 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Prolog Vzali si ji živou, protože odmítala umřít. Možná ji proto milovali ještě víc. Že tam byla celou dobu, že byla tak opravdová. Jenže právě tohle jim nedošlo, a to se mělo později ukázat jako chyba. To, že žila, myslela, existovala. Připravovala jejich pád.
Jedno sluchátko jí nedrželo v uchu. Kluzké potem pořád vypadávalo. Zastrčila si ho trochu nakřivo, říkala si, že se zaklíní, zůstane uvnitř a bude normálně hrát. Miniaturní iPod jí poskakoval v kapse. Snad je tam dobře uložený, opravdu nerada by ho ztratila. Měla tu věcičku moc ráda a nechtěla si ani představit, jak by ji poškrábal štěrk na cestě. Zašátrala po přehrávači rukou. Nemusí se bát, kapsy jsou dostatečně hluboké, iPod je v bezpečí. Dopřála si ho jako dárek k narozeninám a natáhla do něj tolik empétrojek, kolik se jen vešlo. Ke koupi ji zlákal minimalistický design a matný zelený kov. Teď pro ni ale přehrávač znamenal něco jiného, důležitějšího. Uklidňoval ji. Pokaždé, když iPod zapnula, připomněl jí ty chvíle samoty. Okamžiky, kdy se k ní nevtíral svět. Kdy měla čas sama pro sebe. Pouštěla si Madonnu. Byl to její způsob jak zapomenout, běžet za zvuku hudby a cítit, jak napětí povoluje. A navíc přitom spalovala tuk, prostě dokonalá kombinace. Splynula s rytmem. Běžela skoro přesně do taktu. O chvilku déle podržela ve vzduchu levou ruku a zkontrolovala si mezičas. Při běhání se vždycky pokoušela o nový rekord. S posedlostí soutěživého člověka si svůj čas zapamatovala a pak zapsala. Trasa měřila celkem sedm kilometrů.
3
Nejrychleji ji zaběhla za třicet tři minuty. Přes zimu trénovala jen v posilovně. Posilovací stroje, běžecký pás, trenažéry. V létě dál dřela v posilce, jen běžecký pás nahradily cestičky a štěrkové pěšiny. Blížila se k Sjötulskému můstku na konci parku Djurgården. Od vody se šířil chlad. Bylo osm hodin a jarní večer pomalu mizel v soumraku. Lampy podél cesty se ještě nerozsvítily. Na záda jí dopadaly paprsky slunce, ale už nehřály. Hnala se za svým vlastním dlouhým stínem a říkala si, že jí co nevidět úplně zmizí z očí. I když za chvíli, až se lampy rozsvítí, začne stín měnit směr podle světel, pod kterými poběží. Na stromech začínalo rašit listí. Z trávy podél cesty vykukovaly zavřené pupeny sasanek. Vodní kanál lemovalo staré suché rákosí, které přežilo zimu. Nalevo se tyčily přepychové vily. Turecká ambasáda se zamřížovanými okny. O kus výš na kopci čínská ambasáda obehnaná vysokým ocelovým plotem, všude bezpečnostní kamery a výstražné cedule. Vedle veslařského klubu stál zámeček se žlutým dřevěným plotem. O dalších padesát metrů dál byla vidět podlouhlá vila s besídkou a garáží, která vypadala jako vytesaná přímo do skály. Honosná soukromá sídla, do kterých nebylo vidět, byla rozesetá podél celé běžecké trasy. Vždycky když běžela okolo, si ty ohromné baráky chráněné křovím a ploty pátravě prohlížela. Říkala si, proč se pokoušejí vypadat skromně, když přece stejně všichni vědí, že na Djurgårdenu nikdo bezvýznamný nebydlí. Předběhla dvě holky, které šly rychlým tempem. Oblečené byly ve zvláštním östermalmském stylu, jaký se na Královském Djurgårdenu běžně nosil na rychlochůzi. Péřová vesta přes triko s dlouhým rukávem, sportovní tepláky, a především kšiltovka hluboko stažená do čela. To její běžecký oděv je profesionálnější. Černá větrovka Nike Clima-Fit a těsné elastické kalhoty. Oblečení, které dýchá. Zní to jako klišé, ale funguje to. Vrátily se jí vzpomínky na víkend před třemi týdny. Pokusila se je zahnat a myslet spíš na hudbu nebo se soustředit na běh. Když se zaměří na mezičas u kanálu a taky na všudypřítomné bernešky, kterým se musí vyhnout, možná se jí podaří zapomenout. Do sluchátek zpívala Madonna. Na cestě ležela koňská kobliha. *** 4
Mysleli si, že ji můžou využívat, jak se jim zachce. Ale to ona využívala je. Tímhle postojem se bránila. Sama si zvolila, co bude dělat a jak se bude cítit. Oficiálně to byli úspěšní, majetní, mocní muži. Jejich jména se objevovala na předních stránkách ekonomických příloh, v burzovních zprávách a na nejvyšších příčkách žebříčků úspěšnosti. Ve skutečnosti to byla banda směšných, žalostných zoufalců. Lidé, kterým něco chybělo. Lidé, kteří ji zjevně potřebovali. O budoucnosti měla jasno. Bude s nimi hrát to divadýlko, než přijde čas to skončit a ukázat, co jsou zač. A pokud se jim to nebude líbit, budou muset platit. Připravovala se, informace shromažďovala měsíce. Mámila z lidí přiznání, ukrývala diktafon pod postele, některé muže dokonce natočila. Cítila se úplně jako agent FBI, jen s jedním rozdílem. Měla mnohem větší strach. Byla to vysoká hra. Znala pravidla. Pokud se cokoliv zvrtne, může to znamenat konec. Ale určitě to vyjde. Měla v plánu s tím praštit, až jí bude třiadvacet. Vypadnout ze Stockholmu za něčím lepším, větším. Za něčím víc cool. Přes první most u djurgårdenského hostince projely na koních dvě mladé dívky, v sedlech se držely hezky zpříma. Ještě nezakusily život s velkým Ž. Stejně jako ona, než odešla z domova. Vzápětí se opravila, vždyť to je pořád její cíl. Cválat Životem s hlavou vztyčenou. Zvládne to. U mostu stál muž se psem. Telefonoval a zároveň ji sledoval pohledem. Byla na to zvyklá, ohlíželi se za ní už od rané puberty a od plastiky prsou ve dvaceti si za ní chlapi mohli hlavy přímo ukroutit. Dělalo jí to dobře, a zároveň se jí to hnusilo. Muž měl vypracovanou figuru. Na sobě měl koženou bundu a džíny, na hlavě kšiltovku. Ale něco jí na něm nesedělo. Z očí mu nekoukala ta obvyklá žádostivost starších mužských. Naopak, působil vyrovnaně a soustředěně. Jako kdyby do telefonu mluvil o ní. Štěrk končil. Cesta k poslednímu mostu, Sjötulskému můstku, byla vyasfaltovaná, ale na několika místech se táhly praskliny. Přemýšlela, jestli ten kousek nemá běžet po ušlapané trávě. Přestože tam bylo tolik hus, jejích nepřátel. Most kus před ní se jí ztrácel z dohledu. Jak to, že ještě nesvítí lampy? Nezapnou se snad automaticky, jakmile se setmí? Dnes večer zjevně ne.
5
Nějaká dodávka stála zaparkovaná zadními dveřmi směrem k mostu. Nikde ani človíčka. O dvacet metrů se tyčila luxusní vila s výhledem na záliv Saltsjön. Znala majitele, který si vilu postavil bez stavebního povolení uvnitř původní obrovské staré stodoly. Mocný muž. Než zahnula na most, všimla si, že dodávka stojí podivně blízko cesty. Dva metry od ní, právě když zabočila doprava. Dveře dodávky se otevřely. Vylezli z ní dva muži. V té rychlosti jí nedošlo, co se děje. Zezadu k ní přiběhl třetí chlap. Kde se tam vzal? Byl to ten se psem, co ji pozoroval? Muži z dodávky ji chytili. Dali jí něco přes pusu. Pokoušela se křičet, škrábat, mlátit. Lapala po dechu a zatočila se jí hlava. Ten hadr, kterým jí zakryli ústa, byl něčím napuštěný. Škubala sebou, zmítala se v jejich sevření. Nebylo to k ničemu. Byli moc velcí. Silní. Rychlí. Strčili ji do dodávky. Poslední, co jí blesklo hlavou, byla lítost, že se kdy přestěhovala do Stockholmu. Zasraný město. *** Trestní řízení: B 4537-04 Páska 1237 A 0,0 – B 9,2 Kopie
Toto je trestní řízení spisová značka B 4537-04, státní zástupce versus Jorge Salinas Barrio, bod obžaloby č. 1, výslech obviněného Jorgeho Salinase Barria. Soudce: Můžete nám vlastními slovy vylíčit, co se stalo? Obviněný: Nemám k tomu moc co říct. Já ten sklad vlastně nepoužívám. Moje jméno je jenom na nájemní smlouvě, službička jednomu příteli, znáte to, někdy je potřeba trochu pomoct. Čas od času jsem si tam sice nějaký zboží uložil,
6
ale moje jméno bylo jen na papíře. Sklad mi nepatří. To je asi tak všechno, co k tomu můžu říct. Soudce: Dobrá, pokud to je vše, prosím pana prokurátora, aby kladl otázky. Prokurátor: Skladem míníte skladovací prostory Shurgard Self-Storage v nákupní zóně Segeltorp? Obv.: Ano, jasně. Prok.: A říkáte tedy, že nejste uživatelem skladu? Obv.: Přesně tak. Smlouvu jsem podepsal já a udělal jsem to, abych vypomohl jednomu kámošovi, kterej si nemůže nic pronajmout a tak. Má moc nesplacených dluhů. Neměl jsem ani páru, že je tam tolik matroše. Prok.: Takže čí je ten sklad? Obv.: To nemůžu říct. Prok.: Tak se s dovolením podíváme na stranu 24 zápisu z předběžného výslechu. Je to výslech ze dne 4. dubna letošního roku vedený s vámi, Jorgem Salinasem Barriem. Budu citovat čtvrtý odstavec, kde říkáte toto: „Sklad si pronajímá člověk, který se myslím jmenuje Mrado. Dělá pro velký ryby, jestli chápete, co tím chci říct. Podepsal jsem smlouvu, ale sklad je vlastně jeho.” Je pravda, že jste se takto vyjádřil? Obv.: Ne, ne, tak to není. Muselo dojít k nedorozumění. To jsem nikdy neřekl. Prok.: Tak je to tady ale napsané. Stojí tu, že zápis z výslechu jste si přečetl a potvrdil jeho správnost podpisem. Proč jste neřekl, že vám špatně rozuměli? Obv.: Totiž, já jsem měl strach. Není tak snadný vysvětlit všechno správně, když člověk sedí u výslechu. Bylo to nedorozumění. Policajti na mě tlačili. Dostal jsem strach. Plácnul jsem to jenom proto, aby ten výslech už skončil. Neznám nikoho, kdo by se jmenoval Mrado. Přísahám. Prok.: Takže neznáte. Mrado u výslechu uvedl, že ví, kdo jste vy. A vy jste před chvílí řekl, že jste netušil, kolik matroše ve skladu je. Co máte na mysli výrazem „matroš”?
7
Obv.: No, drogy. Jediný, co jsem si tam nechal já sám, bylo asi deset gramů kokainu pro vlastní potřebu. Beru už pár let. Jinak jsem míval ve skladu nábytek a oblečení, protože se často stěhuju. Ten zbylej fet není můj a nevěděl jsem, že tam je. Prok.: Tak komu ta narkotika patří? Obv.: Já o tom nemůžu mluvit. Víte, jak to je, mohli by mi to pak spočítat. Myslím, že ten kokain tam mohl dát ten člověk, od kterýho jinak kupuju. Má od toho skladu klíč. Váha je ale moje. Používám ji na odměřování dávek pro sebe. Pro vlastní potřebu. Nic neprodávám. Mám práci, nepotřebuju prodávat drogy. Prok.: Jaké je tedy vaše zaměstnání? Obv.: Dělám řidiče dodávky. Většinou o víkendech, to se dobře platí. Načerno, chápete. Prok.: Takže pokud jsem vás pochopil správně, tvrdíte, že sklad nepatří osobě jménem Mrado, nýbrž někomu jinému. A ten někdo vám zároveň prodává drogy. Jak se ale do skladu dostaly tři kilogramy kokainu? To je poměrně hodně. Máte představu, jakou to má na ulici cenu? Obv.: Nevím přesně, já to přece neprodávám. Ale bude to dost, tak kolem milionu korun. Ten, od koho kupuju, mi drogy nechává přímo ve skladu potom, co mu zaplatím. Vyhneme se tak přímýmu kontaktu a neukazujeme se spolu. Takhle nám to nejlíp vyhovuje. Teď to ale vypadá, že mě podrazil. Nacpal do skladu všechno to zboží, aby to bylo na mě. Prok.: Tak si to projdeme ještě jednou. Vy tedy tvrdíte, že sklad nepatří člověku jménem Mrado. Vlastně nepatří ani vám. Nepatří ani vašemu dealerovi, ten nicméně občas sklad využívá pro transakce mezi vámi dvěma. A teď si myslíte, že to byl on, kdo tam schoval všechen ten kokain. Pane Barrio, tohle vám máme věřit? Proč by váš dodavatel nechával tři kila kokainu ve skladu, do kterého máte přístup? Kromě toho neustále měníte výpověď a nechcete udat žádná jména. Nevypovídáte věrohodně.
8
Obv.: Počkejte přece. Není to tak složitý, jenom jsem trochu zmatenej. Je to takhle. Já sklad využívám fakt málokdy. Můj dealer ho nepoužívá prakticky nikdy. Nevím, komu patří ten kokain. Ale přijde mi pravděpodobný, že je toho dealera. Prok.: A psaníčka, ta patří komu? Obv.: Ty jsou určitě toho dealera. Prok.: Jak se jmenuje? Obv.: To nemůžu říct. Prok.: Proč neustále tvrdíte, že sklad není váš a stejně tak ty drogy? Všechno svědčí proti vám. Obv.: Nikdy bych nedal dohromady tolik, abych mohl koupit takovou dávku. Kromě toho to neprodávám, už jsem to řekl. Co k tomu mám ještě dodat? Ten fet prostě není můj. Prok.: Další svědkové v tomto procesu uvedli ještě jedno jméno. Je možné, že narkotika patří Mradovu známému jménem Radovan. Radovan Kranjić. Obv.: Ne, to si nemyslím. Vůbec netuším, kdo to je. Prok.: Řekl bych, že to víte. Při výslechu jste uvedl, že znáte Mradova šéfa. Nemyslel jste tím právě Radovana? Obv.: Já jsem nikdy o žádným Mradovi nemluvil, to je omyl, tak jak mám vědět, co to tady povídáte? No? Odpovíte mi na to? Prok.: Tady pokládám otázky já, nikoliv vy. Kdo je Radovan? Obv.: Už jsem řekl, že nevím. Prok.: Pokuste se... Obv.: DO HAJZLU, já to nevím! Máte dlouhý vedení nebo co? Prok.: Toto byl evidentně citlivý bod. Nemám další otázky. Děkuji. Nyní může klást otázky obhájce.
*** Toto je trestní řízení B 4537-04, státní zástupce versus Jorge Salinas Barrio, bod obžaloby č. 1. Následuje výslech
9
svědka Mrada Slovoviće týkající se narkotik ze skladu v Segeltorpu. Svědek složil přísahu a byl poučen ohledně závažnosti své přísahy. Prokurátor se odvolává na proběhlý výslech a zahajuje svými otázkami: Prok.: Byl jste zmíněn při předběžném výslechu ve spojitosti s obžalovaným Jorgem Salinasem Barriem jako osoba, která má v nájmu sklad u společnosti Shurgard Self-Storage v nákupní zóně Segeltorp ve čtvrti Skärholmen. Jaký je vztah mezi vámi a Jorgem? Svědek: Jorgeho znám, ale žádnej sklad v nájmu nemám. Známe se z dřívějška. Taky jsem bral drogy, ale před několika lety jsem toho nechal. Čas od času na něj narazím. Teď naposled v nákupním centru v Solně. Vyprávěl mi, že teď svoje obchody s drogama zařizuje skrz nějakej sklad na druhý straně města. Povídal, že se slušně vypracoval a prodává kokain ve velkým. Prok.: On tvrdí, že vás nezná. Svěd.: To není pravda. Nejsme přímo kamarádi, ale známe se. Prok.: Aha. Vzpomenete si, kdy jste ho potkal? Můžete podrobněji vypovědět, co přesně říkal? Svěd.: Bylo to někdy na jaře. V dubnu, řekl bych. Byl jsem v Solně navštívit pár starejch kámošů. Jinak se tam tak často nedostanu. Po cestě domů jsem zapadnul do centra, chtěl jsem si vsadit na koníčky. Vevnitř v sázkový kanceláři ATG jsem natrefil na Jorgeho. Měl skvělej ohoz, málem jsem ho nepoznal. Chápete, když jsme bývali kámoši, pěkně v tom jel. Prok.: A co vám říkal? Svěd.: Vyprávěl mi, že se mu vede moc dobře. Zeptal jsem se ho, co dělá. Říkal, že se pustil do kšeftů s koksem. Tím myslel kokain. Protože už jsem s tím skončil, nechtěl jsem o tom nic slyšet. Ale on mlel dál. Vykládal, že všechno schovává ve skladu na jižní straně města. Myslím, že mluvil
10
o Skärholmenu. Říkal jsem mu, aby už toho kecání nechal, protože jsem nechtěl vědět, v jaký špíně má prsty. Naštval se a poslal mě do hajzlu nebo tak nějak. Prok.: Takže se rozčílil? Svěd.: Jo, vytočilo ho, že mě ty jeho kecy nedojímaj. Možná proto si vymyslel, že s tím skladem mám něco společnýho. Prok.: Řekl o tom skladu něco víc? Svěd.: Ne, řekl jenom, že v něm skladuje ten kokain. A že je ve Skärholmenu. Prok.: Ano, děkuji. Nemám další otázky. Děkujeme, že jste sem přišel.
11
I. DIL 1 Jorge Salinas Barrio se pravidla hry naučil bleskově. Numero uno, sečteno a podtrženo: nikdy nežvaň. V rozvinuté podobě to uměl, jako když bičem mrská. Nikdy neodmlouvej. Na nikoho nezírej. Vždycky seď v klidu. Nikdy nebonzuj. No a konečně, nech si ho bez keců narvat do výfuku a žádný fňukání. Obrazně řečeno. Život se s Jorgem nepáral. Život stál za hovno. Život nebyl peříčko. Ale Jorge měl na víc – ještě budou zírat. Basa mu sebrala všechnu energii. Setřela mu úsměv ze rtů. Dřív byl hráč, teď je sráč. Ale bylo tu něco, co věděl jen on. Že totiž existuje konec, nápad, který se uskuteční, východisko. Jorge je chlap, co se nedá. Vypadne, práskne do bot, zmizí z týhle kundí díry. Má plán. Fakt dobrej. Lůzři – adios. Jeden rok, tři měsíce a devět dní v chládku. Jinak řečeno, o patnáct měsíců víc, než bylo zdrávo, na té špatné straně sedmimetrové betonové zdi. Prozatím Jorgeho nejdelší pobyt v base. Do té doby si odkroutil jen pár kratších trestů. Tři měsíce za krádež, čtyři měsíce za drogy, překročení rychlosti a za řízení bez řidičáku. Tentokrát bylo něco jinak: musel si tam vevnitř vytvořit jakýs takýs život. Österåker byla takzvaná věznice druhého stupně, uzavřené vězení pro horší sortu. Sem se umisťovali lidé odsouzení za drogové delikty. Vězení bylo ostře střeženo z obou stran. Nikdo a nic, co nesmělo dovnitř, se dovnitř nedostalo. Psi vycvičení na hledání drog prolustrovali každého návštěvníka. Detektory kovu prolustrovaly každou kapsu. Bachaři lustrovali celkový dojem. Podezřelí týpkové se ani nemuseli namáhat k bráně. Sem se pouštěly jen matky, děti a advokáti. (…)
12