Řízení ve spotřebitelských sporech 9.1 Pojem „spotřebitel“ V právní úpravě je pojem spotřebitele vymezen, v souladu s pojímáním spotřebitele v právu EU, v § 419 ObčZ. Za spotřebitele je považován každý člověk, který mimo rámce své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Až do roku 2010 (do novely bývalého ObčZ zákonem 155/2010 Sb.) mohla být spotřebitelem i právnická osoba neziskového charakteru (např. občanská sdružení či obecněprospěšné společnosti). Současná úprava však definici omezuje pouze na fyzické osoby, a to na osoby aktivně konající - uzavírají smlouvu či jinak jednají s podnikateli. V zákoně o ochraně spotřebitele, č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění, je naproti tomu spotřebitel vymezen negativně, jako fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Toto poněkud odlišné vymezení však nemá nijaký vliv na okruh subjektů, jež jsou považovány za spotřebitele. Toto vymezení spotřebitele není jednotné v rámci celé EU. Některé státy, např. Španělsko, Belgie, Francie či Maďarsko chápou jako spotřebitele i právnické osoby, které neprovozují podnikatelskou činnost. Evropský soudní dvůr se však vyjádřil, že dle úpravy směrnice EU 93/12/EHS může být spotřebitelem výlučně fyzická osoba (judikát C-451 a 452/99 v případu Cape and Idealservice MN RE). Nutno ovšem podotknout, že novější judikatura ESD je v otázce pojetí spotřebitele poměrně nejednotná. I nepodnikající právnické osoby si zaslouží nepochybně specifickou právní ochranu podobné té, taká se poskytuje spotřebiteli, vzhledem k tomu, že i oni vstupují do vztahů s podnikateli většinou v pozici slabší kontraktační strany. Na základě judikatury ESD i členských států EU lze konstatovat, že spotřebitelem není osoba, která činí kroky směřující k zahájení podnikání, i když ještě nemá oficiální znaky podnikatele (např. uzavření nájemní smlouvy na nebytový prostor, určený pro budoucí podnikání). 9.2 Pojem "spotřebitelská smlouva" Dřívější ObčZ definoval pojem "spotřebitelská smlouva" v § odst. 1 ObčZ jako smlouvu kupní, o dílo, případně jiné pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Nový ObčZ se ve svých základních ustanoveních vyhnul pojmu „spotřebitelská smlouva“'', kdy zcela koncepčně správně obsahuje závazková část díl s názvem "Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem.", nicméně v rámci definice těchto smluv zavádí legislativní zkratku "spotřebitelská smlouva"', když uvádí v § 1810 NObčZ, "ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen dále jen spotřebitelské smlouvy) a na závazky z nich vzniklé.“ Spotřebitelské smlouvy totiž nejsou zvláštním typem smlouvy, ale charakteristickým rozlišovacím kritériem je strana smlouvy, resp. subjekty právního vztahu (viz výše). Předmět, klasický rozlišovací rys pro typovou smlouvu, není v případě určení spotřebitelských smluv podstatný. Spotřebitelskou smlouvou tak může být nejen smlouva kupní, smlouva o dílo, smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru či smlouva o běžném účtu, ale i smlouva nepojmenovaná nebo např. smlouva o převodu jednotky (koupě bytu na základě zákona č. 72/1994 Sb. , od 1.1 2014 dle nového ObčZ) Spotřebitelskou smlouvu můžeme definovat jako dvoustranný právní úkon (složený), který je právním důvodem synalagmatického právního vztahu mezi spotřebitelern a dodavatelem (tj. spotřebitelského právního vztah u). Forma spotřebitelské smlouvy není zvláštním způsobem vyžadována a odvíjí se od požadavvků a příslušný smluvní typ. Je třeba však zdůraznit, že nový občanský zákoník staví k zákonné formě podstatně benevolentněji, když stíhá nedodržení zákonné formy pouze relativní neplatností, tj. subjekt se bude muset dovolat v obecné tříleté
promlčecí době neplatnosti právního jednání pro nedodržení zákonné formy. Navíc možnost namítat relativní neplatnost bude pouze v případě .. že nedošlo ani k částečnému plnění závazku. V právní úpravě však nalezneme další omezení práva dovolat se relativní neplatnosti nesplnění zákonné formy, a to v případech , kdy zákonodárce prosazuje ochranu specifického subjektu. Je tomu tak např. v případě omezení práva pronajímatele bytu či domu dovolat se relativní neplatnosti nájemní smlouvy pro nedodržení písemné formy stanovené zákonem. 9.3 Spotřebitelské spory a ochrana spotřebitele jako slabší strany 9.3.1 pojem spotřebitelský spor Spotřebitelský spor není v českém právu definován. Starý ObčZ (1964) definoval pouze pojem spotřebitelské smlouvy (viz výše). Vycházejíce z této definice můžeme spotřebitelským sporem označit spor, kdy na jedné straně vystupuje spotřebitel a na druhé straně podnikatel (dodavatel) v rámci své podnikatelské činnosti . Oblast spotřehitelských sporů je specifická s ohledem na smluvní strany. Zatímco na jedné straně stojí podnikatel jakožto profesionál ve svém odvětvit, který neustále uzavírá se spotřebiteli, stojí na druhé straně spotřebitel jakožto amatér, který má namnoze malé zkušenosti a jeho vyjednávací síla je podstatně nižší. Podnikatel má zásadní vliv na určení obsahu předrnětné smlouvy, který bývá zpravidla předem dán, využívá různé dodací, platební či jiné podmínky, přičemž spotřebitel tyto formulace zpravidla vůbec nemůže ovlivnit a smlouvu může buď uzavřít nebo neuzavřít. Členské státy i EU samotná si uvědomují nerovnost obou stran spotřebitelských smluv a snaží se právními předpisy chránícími spotřebitele jako slabší smluvní stranu vyrovnat a zabránit tomu prostřednictvím speciálních ustanovení na ochranu spotřebitele. Vidíme zde snahu o posílení postavení spotřebitele v oblasti procesního práva, aby si spotřebitel při uzavírání rozhodčí smlouvy byl vědem důsledku jejího podepsání, aby věděl, jak rozhodování sporu bude probíhat (co vlastně rozhodčí řízení je) a aby v případném rozhodčím řízeni měl zajištěno, že budou respektována veškerá hmotněprávní ustanovení, jimiž dané národní právo spotřebitele chrání . 9.3.2 Ochrana spotřebitele v rozhodčím řízení o sporech ze spotřebitelských smluv Právní ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany je přijímána právními řády evropských států i samotnou EU jako nutná součást dobře fungujícího tržního hospodářství. I když je mezi nimi diskuze o šíři, resp. rozsahu této ochrany, tj. jak dalece má stát zasahovat do smluvní volnosti stran v rámci spotřebitelských vztahů, panuje jednota v tom, že určitá úroveň právní ochrany spotřebitele je nutná. Právní ochrana spotřebitele může být rozdělena na dvě části, přičemž jedna bez druhé nemohou existovat. Jedná se o ochranu spotřebitele v právu hmotném a ochranu spotřebitele v procesních předpisech. Zatímco právo hmotné dává spotřebiteli například právo odstoupit v určité situaci od smlouvy, právo procesní jej chrání tím, že mu umožňuje se efektivně tohoto práva na odstoupení, popř. dalších práv s tím spojených (například práva na vrácení zaplacené kupní ceny) domáhat. Je zřejmé, že k tomu, aby byla efektivní, musí ochrana spotřebitele fungovat jako kombinace hmotněprávní a procesněprávní ochrany. Diskutovanou otázkou v literatuře i v rozhodovací praxi soudů je, zda využití rozhodčího řízení pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv je vhodným nástrojem procesněprávní ochrany spotřebitele či naopak - zde spotřebitele v přístupu k této ochraně neomezuje. Převažuje názor, že alternativní způsoby řešení sporů (ADR) obecně a v jejich rámci i rozhodčí řízení jsou vhodným nástrojem pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv. V tomto smyslu ostatně i Evropská unie nabádá členské státy, aby hledaly způsoby efektivních alternativních způsobů
řešení sporů ze spotřebitelských smluv. Při posuzování toho, jaký konkrétní způsob řešení sporu je nejpříhodnější, je nutno brát v úvahu, jak je spotřebitel při využití jednotlivých postupů chráněn, zda mu procesněprávní úprava skutečně poskytuje dostatečnou ochranu, kterou mu má - jako fakticky slabší smluvní strana smluvního vztahu -dostat. Obecná úprava rozhodčí řízení dle ZoRŘ, její interpretace a využití, byly v minulých letech v rámci řešení spotřebitelských sporů pro spotřebitele spíše nevýhodné a v mnoha ohledech spotřebitele poškozovaly na jeho právech. To vedlo organizace na ochranu spotřebitele k často jednostranným požadavkům na zrušení možnosti užití rozhodčího řízení pro spotřebitelské spory, což na druhé straně vyvolávalo oprávněné obavy z neúměrného zatížení soustavy obecných soudů často bagatelními spory, které vyplývají z nesporného dluhu spotřebitele. Řešení proto spočívalo ve zpřísnění podmínek využití rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Mnozí spotřebitelé totiž vůbec netušili, že rozhodčí doložku v rámci smlouvy podepisují, neboť byla například obsažena v několikastránkových obchodních podmínkách, jež byly součástí smlouvy samotné, nebo byla obsažena ve smlouvě sice jednostránkové, ale napsané příliš malým písmem. Pokud spotřebitel věděl tom, že rozhodčí doložku ve smlouvě podepsal, měl často jen malé povědomí a informace o tom, co toto ujednání ve smlouvě znamená. ZoRŘ přitom spotřebiteli nedával prakticky žádnou možnost obrany, pokud například rozhodce rozhodl spor v rozporu s hmotným právem. Proto zákonodárce, v souladu s požadavky práva EU, rozhodl o posílení míry ochrany spotřebitele v rámci sjednání dohody o využití rozhodčího řízení a posílení procesní ochrany spotřebitele v průběhu těchto řízení. Novela ZoRŘ přijatá zákonem č. 19/2012 Sb. je přímým důsledkem požadavku na harmonizaci českého práva, i.c. úpravy rozhodčího řízení, s unijní legislativou, přijatou zejména na úrovni Směrnice ES 93/13 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen "Směrnice"), jakož i některých doporučení Komise, která nemají normativní charakter. Smyslem přijaté novely zákona je ochrana spotřebitele, neboť český zákon o rozhodčím řízení na tuto oblast pro zatím zcela rezignoval a ponechal ji do přijetí novely toliko judikatuře. Ta reagovala na vývoj českého rozhodčího řízení v oblasti spotřebitelských sporů, tedy tam, kde je jednou ze stran rozhodčí smlouvy (dále rovněž "rozhodčí doložka") spotřebitel a jednou dodavatel, tj. osoba podnikatele, někdy velice nesourodě a její vývoj byl doprovázen řadou kritik právě pro zvýšenou ochranářskou politiku soudů, jež ovšem neměla oporu v zákoně. 9.4. Novela ZoRŘ a posílení postavení spotřebitele 9.4.1 Stručný přehled změn dle novely ZoRŘ Primárním důvodem přijetí novely zákona o rozhodčím řízení byl záměr zákonodárce zajistit ochranu spotřebitele v rozhodčím řízení. Vytyčený cíl ochrany spotřebitele má být dosažen několika podstatnými změnami zákona o rozhodčím řízení v případě, že předmětem rozhodčího řízení budou práva a povinnosti stran ze smluv uzavíraných mezi dodavateli a spotřebiteli. Novela zákona tak ve vztahu k ochraně spotřebitele v rozhodčím řízení zavádí nově: 1) povinnost uzavírat rozhodčí smlouvu na samostatné listině (tedy mimo smlouvu hlavní)", pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy o rozhodci, což vylučuje sjednávat rozhodčí doložku přímo jako součást adhezních smluv, 2) stanovení obligatorních náležitostí rozhodčí smlouvy (nově musí být součástí rozhodčí smlouvy informace o rozhodci, o rozhodčím řízení, odměně rozhodce, místu konání rozhodčího řízení, způsobu doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli a vykonatelnosti rozhodčího nálezu)" ,
3) povinnost poskytnout spotřebiteli dostatečné informace o charakteru a důsledcích uzavření rozhodčí smlouvy (vysvětlení důsledků rozhodčího řízení a následků rozhodčí smlouvy), 4) povinnost rozhodce poskytnout účastníkům informace o rozhodování sporů některého z nich", 5) rozšíření práva uplatnit námitku nedostatku pravomoci rozhodce ve spotřebitelských sporech i po prvním úkonu v řízení, 6) povinnost odůvodnit ve spotřebitelských sporech rozhodčí nález s poučovací povinností rozhodce o možnosti podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu, 7) rozšíření důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu, (viii) povinný přezkum rozhodčího nálezu z pohledu splnění podmínek pro odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, 8) pokračování ve věcném projednání sporu v případě, že některá ze stran po právní moci rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 31 písmena a), b), g) a h) ZoRŘ, o věcné projednání požádá (za současného vyloučení projednání věci v rozhodčím řízení), 9) rozšíření důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), (xi) stanovení kvalifikačních předpokladů na osoby rozhodců, 10) povinnost rozhodce vycházet v rámci hmotněprávního posouzení věci z předpisů na ochranu spotřebitele (což má za následek vyloučení aplikace zásad spravedlnosti), 11) zavedení veřejného seznamu rozhodců oprávněných projednávat a rozhodovat spotřebitelské spory, který bude veden Ministerstvem spravedlnosti České republiky, a 12) možnost soudů přezkoumávat rozhodčí nález z věcných důvodů. Vedle výše uvedených základních bodů novely ZoRŘ o rozšíření procesních práv spotřebitelů je nově rozšířena i objektivní arbitrabilita sporů (viz kap. 2.1). ZoRŘ umožňuje, aby předmětem řízení byly i majetkové spory, o nichž nerozhoduje výlučně jen soud, ale i jiný orgán, pokud se jedná o majetkový spor a stanoví tak explicitně zvláštní zákon(v současné době pouze zákon č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích). Dále je to výslovná úprava určení rozhodce třetí osobou, zpřesnění dikce vzniku a existence stálých rozhodčích soudů zřízených zákonem, zavedení institutu rozhodčích řádů v řízeních ad hoc a změna zákonné definice skončení rozhodčího řízení teprve okamžikem právní moci rozhodčího nálezu. 9.5 K nejdůležitějším změnám zákona a) písemnost a samostatnost rozhodčí doložky Nadále platí podle, že rozhodčí smlouva (doložka) musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Novela zákona přidala k ustanovení § 3 nové odst. 3 až 5, které se týkají rozhodování spotřebitelských smluv a rozhodce. Podle odst. 3 platí, že v případě, kdy se sjednává rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv, musí být sjednána samostatně a nikoliv jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní. V opačném případě je zákonem prohlášena rozhodčí smlouva za neplatnou, byť je uzavřena v písemné formě. Otázkou je, zda stačí výrazné oddělení této části smlouvy od ostatních nebo musí být úkon na samostatné listině. Toto nové ustanovení tedy vylučuje pro ostatní spory stále platné ustanovení ZoRŘ, podle něhož v případě, kdy rozhodčí doložka tvoří součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy.
Ustanovení novely dopadá především na dříve existující praxi, kdy podnikatelé připojí jako součást uzavřené smlouvy své obchodní podmínky. Spotřebitel podpisem smlouvy potvrdil, že je s obsahem přiložených obchodních podmínek seznámen a tím v podstatě vztáhl ujednání o rozhodčí doložce obsažené v obchodních podmínkách na právní vztah vzniklý mezi ním a podnikatelem a na základě smlouvy. Je však bohužel i nadále běžné, že většina spotřebitelů podepíše nově vyžadovanou samostatnou listinu, připojenou ke smlouvě ke smlouvě hlavní, stejně „automaticky“, jako tomu bylo v minulosti, když podpisem bud' souhlasili s rozhodčí doložkou obsaženou v hlavní smlouvě, nebo svým podpisem potvrdili souhlas s obsahem obchodních podmínek. b) informační povinnost a náležitosti rozhodčí doložky Podle § 3 odst. 4 ZoRŘ musí podnikatel s dostatečným předstihem před uzavření rozhodčí doložky poskytnout spotřebiteli náležité vysvětlení, aby byl schopen posoudit, jaké důsledky pro něho mohou uzavření rozhodčí doložky nastat. Náležitým vysvětlením se rozumí vysvětlení všech následků sjednání rozhodčí doložky. Otázkou je, co spotřebitel vnímá jako dostatečné vysvětlení a jakým způsobem následně může podnikatel vyvrátit tvrzení spotřebitele, že mu uzavřená rozhodčí doložka nebyla náležitě vysvětlena. Podnikatele namnoze přistupují k této otázce podobně, jak je tomu zvykem například při seznámení zaměstnance s předpisy o bezpečnosti práce, když zaměstnanec podepíše na samostatné listině prohlášení, že mu předpisy o bezpečnosti práce byly vysvětleny a byl s nimi plně seznámen. Podle § 3 odst. 5 zákona musí rozhodčí doložka obsahovat pravdivé, přesné a úplné informace o skutečnostech dále v zákoně vymezených. Na prvním místě musí rozhodčí doložka poskytovat informace o rozhodci nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud. Zde se nabízí otázka, jak tomu bude v případě, kdy u tzv. arbitrážních center bude rozhodčí doložka odkazovat na seznam rozhodců, který arbitrážní centrum vede. Dosavadní spory o této otázce i jejich řešení judikaturou do účinnosti novely by měla odstranit novelizovaná ustanovení zákona, a to zejména v § 7 odst. 1, § 19 odst. 4 a § 13 odst. 1 a odst. 4 ZoRŘ. Podle § 7 odst. 1 ZoRŘ může být rozhodce určen stranami nebo dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4 ZoRŘ. Podle § 19 odst. 4 ZoRŘ strany smlouvy mohou určit postup také v pravidlech pro rozhodčí řízení, pokud jsou k rozhodčí smlouvě tato pravidla přiložena. Použití řádu stálého rozhodčího soudu tím není dotčeno. Podle § 13 odst. 1 ZoRŘ stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze jiným zákonem nebo jen tehdy, pokud jejich řízení zákon výslovně připouští. Ustanovení § 13 odst. 1 ZoRŘ tedy odstranilo rozpory a výklady předchozího znění zákona, kdy se vyskytovaly názory, že stálým rozhodčím soudem může být i arbitrážní centrum, neboť zákon o rozhodčím řízení jeho existenci připouští. Novela tedy zdůraznila, že postavení stálého rozhodčího soudu musí být upraveno jiným zákonem, než je zákon o rozhodčím řízení. Pokud se jedná o seznam rozhodců u arbitrážního centra, z něhož si účastník řízení - spotřebitel- rozhodce vybírá, novela zákona jej připouští, ale zároveň stanoví, že postup při výběru rozhodců určený v pravidlech pro rozhodčí řízení u arbitrážního centra musí vyplývat z takových pravidel, která jsou k rozhodčí smlouvě přiložena. Dále musí rozhodčí doložka obsahovat údaje o způsobu zahájení a formě vedení rozhodčího řízení. Pokud se jedná o způsob zahájení, ten je možný pouze na návrh, neboť rozhodčí řízení řeší oblast řízení sporného, kdy zahájení jinak než na návrh je vyloučeno. Pokud se jedná o formu vedení rozhodčího řízení, není vyloučeno, že by řízení mohlo být vedeno i bez toho, že by se ve věci konalo jednání (např. v zahraničí je obvyklá forma tzv. on-line řízení, tedy pouze prostřednictvím internetového styku). V každém případě musí být spotřebitel o formě řízení přesně informován a měl by s ním souhlasit.
Dále by měla rozhodčí doložka obsahovat údaje o odměně rozhodce a o předpokládaných druzích nákladů, které mohou spotřebiteli v rozhodčím řízení vzniknout a pravidlech pro jejich přiznání. Pokud se jedná o rozhodčí řízení mimo oblast stálých rozhodčích soudů, je odměna rozhodců či rozhodce sjednávána zpravidla při určení rozhodce dohodou mezi rozhodcem a rovněž je často sjednána i náhrada těchto nákladů. Bude tedy vždy záležet na tom, zda existují přesné údaje o odměně rozhodce, popřípadě o jiných nákladech spojených s rozhodčím řízením, což mohou být například náklady na provoz arbitrážního centra. Dalším údajem je údaj o místu konání rozhodčího řízení. Pro rozhodčí řízení neplatí zákonná zásada pro místní příslušnost. Je proto možné si dohodnout místo konání rozhodčího řízení například i mimo území ČR. U spotřebitelských vztahů by tedy mělo být místo rozhodčího řízení tam, kde se bude řízení konat (tzv. sudiště) již předem známo a mělo by být spotřebitelem i odsouhlaseno. Dalším důležitým údajem je určení způsobu doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli. Podle novely ZoRŘ (§ 23) platí, že rozhodčí řízení končí právní mocí rozhodčího nálezu, nebo doručením usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález. U snesení jako forma rozhodnutí v rozhodčím řízení nemůže být rozhodnutím ve věci samé, neboť není vykonatelným exekučním titulem. Nicméně dle písm. a) tohoto ustanovení novely rozhodčí řízení končí až právní moci rozhodčího nálezu a nikoliv okamžikem jeho vydání (jak tomu bylo před nabytím účinnosti novely). Tato úprava má umožnit stranám, aby si mohly upravit i problematiku doručování rozhodčího nálezu a nemuselo být postupováno, jak tomu bylo dříve, kdy doručování rozhodčího nálezu stranám nebylo součástí postupu, kterým rozhodci řízení vedou, neboť řízení se skončilo již vydáním rozhodčího nálezu. Judikatura proto dovozovala (per analogiam s OSŘ) , že nález musí být doručen do vlastních rukou, přičemž od účinnosti novely OSŘ roku 2009 byla možná fikce doručení. Fikce doručení však byla u rozhodčího řízení značně ztížená, neboť rozhodci nejsou a nebyli orgány veřejné moci a nemohou přímo využívat některé významné nástroje, které umožní náhradní doručení rozhodčího nálezu, například přístup do informačního systému evidence obyvatel a nevedou ani úřední desku. To znamená, že v rozhodčí doložce by měla být jednoznačná informace o způsobu doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli a spotřebitel, který s rozhodčí doložkou takto přesně formulovanou, bude souhlasit, vyjadřuje souhlas se způsobem doručení. Rozhodčí doložka musí obsahovat informace o tom, že pravomocný rozhodčí nález je vykonatelný. Uvedená skutečnost vyplývá z OSŘ i z exekučního řádu, ale zde se jedná spíše o preventivní informaci spotřebiteli, aby si uvědomil dosah podpisu rozhodčí doložky, která rozhodčí nález klade na stejnou úroveň jako je pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu. c) osoba rozhodce Novela ZoRŘ se věnuje ve větší míře osobě rozhodce. Ode dne nabytí její účinnosti může být rozhodcem občan České republiky, který je zletilý, bezúhonný a způsobilý k právním úkonům, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak. Cizinec může vykonávat funkci rozhodce, jestliže splňuje podmínku zletilosti, bezúhonnosti a způsobilosti k právním úkonům, přičemž podmínka způsobilosti k právním úkonům se řídí právním řádem státu, jehož je příslušníkem. Stačí však, má-li taková osoba způsobilost k právním úkonům podle práva České republiky. Prokazování bezúhonnosti se děje aktuálním výpisem z trestního rejstříku. ZoRŘ stanoví, že podmínku bezúhonnosti nesplňuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen za trestný čin, jestliže se na něj nehledí jako by nebyl odsouzen. Novinkou pak jsou autorizovaní rozhodci, když podle rozhodcem určeným rozhodčí doložkou pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv může být jen osoba, která je zapsána v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti. Problematika seznamu rozhodců
vedeného Ministerstvem spravedlnosti ČR je upravena komplexně v § 35a až 35e ZoRŘ. Kromě základních předpokladů, tedy způsobilosti k právním úkonům a bezúhonnosti, je zde předpokladem vysokoškolské vzdělání v oboru práva studiem, které je dále podrobně specifikováno. Další podmínkou je zaplacení správního poplatku a skutečnost, že uvedená osoba nebyla v posledních 5letech na základě rozhodnutí ministerstva vyškrtnuta se seznamu rozhodců.1. d) poučení a přezkum Do ZoRŘ bylo novelou vtěleno ustanovení, že v případě, kdy se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí nález vždy obsahovat odůvodnění a poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudem. Dosavadní praxe rozhodčího řízení byla taková, že rozhodčí nález takové poučení neobsahoval, neboť vycházel ze skutečnosti, že uvedená možnost je dána zákonem a především, že možnost přezkoumat rozhodčí nález soudem není řádným opravným prostředkem, ale zcela speciální procesní úpravou zásahu soudní moci do rozhodovací činnosti rozhodců, která má pouze za následek zrušení rozhodčího nálezu z důvodu procesních nedostatků. Novela zákona ponechala účastníkům řízení možnost dohodnout se na tom, že rozhodčí nález může být k žádosti některého z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci. Možnost soudního přezkumu rozhodčího nálezu byla novelou rozšířena o dva důvody, uvedené v § 31 písm. g) a h) ZoRŘ. Podle ustanovení odst. g) je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, že rozhodce anebo stálý rozhodčí soud rozhodovali spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Důvod podle § 31 odst. g) ZoRŘ je ze všech důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu nejzávažnější. Neboť do vydání novely bylo důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu pouze procesní pochybení rozhodce. Zde se však jedná nikoliv o procesní pochybení, ale o pochybení hmotněprávní. Tím pádem se přezkum soudu dostává v podstatě na úroveň řádného opravného prostředku, kdy soud v odvolacím řízení zkoumá jak procesní stránku napadeného soudní rozhodnutí, tak stránku hmotněprávní. Rozdíl zde bude ovšem v tom, že soud se bude soustřeďovat pouze na dodržování zákonné ochrany spotřebitele a pokud nenalezne odpověď na otázku, zda byly či nebyly porušeny konkrétní normy na ochranu spotřebitele, soustředí pozornost na zkoumání, zda nedošlo k porušení zásady dobrých mravů dle § 547 ObčZ. Problémem bude posoudit porušení předpisů týkajících se zjevného rozporu s dobrými mravy a veřejného pořádku. ( např. zda prodané zboží bylo prodáno podnikatelem, který neměl podnikatelské oprávnění nebo zda bylo prodáno zboží pašované či kradené) Vedle tohoto nového důvodu je třeba připomenout i ustanovení § 32 odst. 1 druhé věty ZoRŘ ve znění novely, že v případě, kdy byl rozhodčí nález vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a návrh na zrušení podal spotřebitel, soud vždy přezkoumá, zda nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle jiných důvodů v § 31 ZoRŘ. Uvedené ustanovení předně vyřešilo spory o tom, zda soud při přezkoumání rozhodčího nálezu je vázán toliko důvodem uvedeným v návrhu nebo může posoudit nález i z jiných důvodů. Dále novela zákona přímo nařizuje soudu, aby soud nad rámec návrhu spotřebitele rozhodčí nález povinně přezkoumal i z dalších taxativně uvedených důvodů. Důvodem pro zrušení nálezu uvedeném v odst. h) novely zákona je, že rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje informace požadované v § 3 odst. 5 1
Původně požadovaná odborná zkouška rozhodce nebyla při projednávání zákona v Parlamentu do novely zákona zařazena.
ZoRŘ, popřípadě tyto informace jsou záměrně nebo v nezanedbatelnému rozsahu neúplné, nepřesné nebo nepravdivé. e) odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu Právní úprava ZoRŘ před novelou stanovila, že podání návrhu na přezkoumání rozhodčího nálezu soudem nemá odkladný účinek: tato úprava zůstala v zásadě zachována, stejně jako i právo účastníka řízení požádat o odložení vykonatelnosti (viz výše kap.8). Novela zákona stanoví, že v případě, kdy z návrhu na zrušení nálezu je možné usuzovat, že je důvodný, je zde rovněž dán důvod pro odložení vykonatelnosti. Podle novely v případě, kdy návrh na zrušení rozhodčího nálezu podal spotřebitel, soud přezkoumá, zda nejsou dány důvody pro odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu, aniž by o to spotřebitel žádal. Novela zákona tedy vedle povinnosti soudu přezkoumat napadený rozhodčí nález nejen z důvodů uvedených v návrhu na přezkoumání ukládá soudu, aby přezkoumal z moci úřední důvody, pro něž má být vykonatelnost rozhodčího nálezu odložena. Zákon ukládá rozhodnout o odložení vykonatelnosti soudu do 7 dnů od podání návrhu. Po tuto dobu nelze rozhodčí nález vykonat. To znamená, že nelze v této lhůtě provést výkon rozhodnutí soudem či exekuci. f) Přechodná ustanovení Pokud se jedná o přechodná ustanovení novely, možno poukázat pouze na skutečnost, že platnost rozhodčí smlouvy, uzavřené před nabytím účinnosti novely ZoRŘ, se bude posuzovat podle zákona účinného v době uzavření takové rozhodčí smlouvy.
