HUDEBNÍ DRUHY A ŽÁNRY

HUDEBNÍ DRUHY A ŽÁNRY

Učební texty pro studenty oboru Učitelství pro 1. stupeň základní školy

PhDr. Dana Soušková, Ph.D.

1

Hudební druhy a žánry Hudební druhy se rozlišují podle obsazení skladeb. Z tohoto hlediska se rozlišuje hudba vokální, instrumentální a vokálně instrumentální. Každá oblast zahrnuje několik hudebních žánrů. Vokální a vokálně instrumentální hudba Ve vokální hudbě zpívá sólový hlas, několik sólových hlasů najednou (dueto, terceto aj.) nebo sbor (dětským, ženský, mužský, smíšený). Ve vokálně instrumentální hudbě se zpěv sólistů nebo sboru spojuje s klavírním doprovodem (případně s doprovodem jiných nástrojů), nebo s orchestrem. Žánry: píseň (lidová, umělá), sborová tvorba, kantáta, melodram, chorál, mše, moteto, oratorium. Instrumentální hudba Jsou to skladby pro sólový nástroj (klavír, varhany, sólové housle apod.), komorní skladby (jsou určené pro několik nástrojů) a skladby pro orchestr. Žánry: drobné instrumentální skladby s konkrétními názvy (drobné charakteristické skladby), preludium, etuda, píseň beze slov, sonáta, smyčcový kvartet, dechový kvintet, symfonie, předehra, symfonická báseň, koncert, suita, serenáda. Hudba pro jeviště a film Žánry: opera, balet, opereta, muzikál, scénická hudba, filmová hudba.

2

SYMFONIE Symfonie je skladbou pro orchestr. Má závažný obsah. Nejčastěji obsahuje čtyři věty, které za sebou zpravidla následují v tomto pořadí: první věta je rychlá, druhá věta pomalá, třetí větou je menuet nebo scherzo, čtvrtá věta je v rychlém tempu. Některé symfonie mají pouze tři věty (neobsahují menuet), spíše výjimečně se jedná o skladby dvouvěté, případně vícevěté. Symfonie vznikla v období klasicismu. V tomto období byli nejvýznamnějšími skladateli symfonií Joseph Haydn, Wolfgana Amadeus Mozart a Ludwig van Beethoven. J. Haydn napsal asi 100 symfonií – například Symfonii D dur Hodiny a Symfonii G dur S úderem kotlů. 

J. Haydn Symfonie D dur Hodiny – 2. věta

W. A. Mozart je autorem asi 40 symfonií. L. van Beethoven vytvořil 9 symfonií – k nejznámějším patří Symfonie Es dur Eroica, Symfonie c moll Osudová, Symfonie F dur Pastorální. Beethovenova devátá Symfonie d moll obsahuje vokální složku – Ódu na radost na text Friedricha Schillera. V romantismu

patřili

mezi

nejvýznamnější

symfoniky

Franz

Schubert

(Symfonie h moll Nedokončená), Johannes Brahms, Antonín Dvořák a Petr Iljič Čajkovskij. Z Dvořákovy tvorby je nejznámější jeho poslední Symfonie e moll Z Nového světa, kterou napsal během svého pobytu v Americe. 

Antonín Dvořák Symfonie e moll Z Nového světa, op. 95 – 4. věta

Ve 20. století napsali významná díla Gustav Mahler, Sergej prokofjev (Symfonie D dur Klasická), Dmitrij Šostakovič a Bohuslav Martinů. Známá je Symfonietta Leoše Janáčka.

PŘEDEHRA Předehra je jednovětou orchestrální skladbou, která zahajuje jevištní hudebně dramatické dílo – operu, operetu nebo balet. Předehra může být součástí některých rozměrnějších vokálně instrumentálních děl – oratoria nebo kantáty, může být úvodní částí orchestrální suity. Zvláštním typem předehry je potpourriová [popuriová] předehra, která je směsí nejpůsobivějších melodií z následujícího díla – nejčastěji operety nebo komické opery. Předehrou tohoto typu začíná i opera Carmen, kterou napsal Georges Bizet. Vznik předehry souvisí s vývojem opery v období baroka. Z klasicistní tvorby je třeba zmínit skladby Ludwiga van Beethovena (Egmont). Od 19. století vznikaly vedle operních 3

předeher také předehry jako samostatné koncertní skladby (Antonín Dvořák V přírodě, Karneval). 

G. Bizet Carmen – Předehra

SYMFONICKÁ BÁSEŇ Symfonická báseň je jednovětou rozměrnější orchestrální skladbou, která vyjadřuje hudebními prostředky mimohudební děj. Náměty čerpali skladatelé nejčastěji z literatury – inspirovali se textem básně, divadelní hry nebo prózy, v některých dílech jsou zpracována přírodní nebo historická témata. Symfonická báseň vznikla ve 2. polovině 19. století, tento název poprvé použil Franz Liszt. K významným autorům symfonických básní patřil dále Bedřich Smetana, který napsal cyklus symfonických básní Má vlast (obsahuje části Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník). Básněmi Karla Jaromíra Erbena se inspiroval ve svých skladbách Antonín Dvořák (Vodník, Holoubek). 

B. Smetana Má vlast – Vltava

KOMORNÍ HUDBA Jedná se o skladby napsané pro několik nástrojů, tedy pro komorní obsazení. Každý hlas je v komorních skladbách obsazen jedním nástrojem, všechny nástroje mají ve skladbě rovnocennou úlohu. Do oblasti komorní hudby spadají i některé rozměrnější skladby pro jeden sólový nástroj (například sonáty). Komorní skladby mají nejčastěji tři nebo čtyři věty. Komorní skladby vznikají od období baroka až do současnosti. Pro baroko byla příznačná triová sonáta – skladba pro dva melodické hlasy (například dvoje housle) a generálbasový doprovod.1 V komorních skladbách klasicismu se ustálily různé typy nástrojového obsazení, které využívají skladatelé až do dnešní doby. Sonáta je skladbou pro klavír, pro housle a klavír nebo pro violoncello a klavír, případně pro jiný nástroj s klavírem. Významné jsou klavírní sonáty W. A. Mozarta (Sonáta A dur obsahuje známé Rondo alla Turca), L. van Beethovena, Fryderyka Chopina, L. Janáčka aj. 1

Termínem generálbas se rozumí zapsaný basový hlas, který byl doplněn číslicemi a posuvkami, podle kterých improvizoval hráč akordický part vrchních hlasů. Generálbas se hrál na cembalo, varhany, loutnu nebo na jiný nástroj schopný akordické hry. Basová linka byla zesílena violoncellem nebo fagotem, případně jiným hlubokým nástrojem.

4

Ve smyčcovém kvartetu hrají první housle, druhé housle, viola a violoncello. Obsazení smyčcového kvarteta se ustálilo v období klasicismu – především v tvorbě Josepha Haydna. Významná díla pro toto nástrojové obsazení napsali W. A. Mozart a L. van Beethoven. Z českých autorů je třeba zmínit Bedřicha Smetanu (napsal Smyčcový kvartet e moll Z mého života, do kterého se promítly skladatelovy životní prožitky), A. Dvořáka (Smyčcový kvartet F dur Americký napsal v Americe) a L. Janáčka. 

A. Dvořák Smyčcový kvartet F dur Americký – 4. věta Klavírní trio je skladbou pro housle, violoncello, klavír, smyčcové trio má obsazení

dvoje housle a violoncello, nebo housle, viola a violoncello V dechovém kvintetu2 hraje flétna, hoboj, klarinet, fagot a lesní roh. O ustavení tohoto nástrojového obsazení se zasloužil český skladatel žijící v Paříži Antonín Rejcha.

KONCERT Koncert je skladbou pro sólový nástroj s doprovodem orchestru. Méně často se v koncertu uplatní několik sólových nástrojů. Koncert má nejčastěji tři věty – první je rychlá, druhá pomalá a třetí opět rychlá. Počátky koncertu spadají do období baroka. Pro toto období je příznačné concerto [končerto] grosso, skladba pro několik sólových nástrojů a barokní orchestr. Příkladem tohoto repertoáru jsou Braniborské koncerty J. S. Bacha. V období baroka vznikaly i koncerty pro jeden sólový nástroj a barokní orchestr, které psali Antonio Vivaldi (houslové koncerty Čtvero ročních dob), J. S. Bach aj. Klasicistní koncerty byly psány v cyklické sonátové formě. V závěru rychlé věty se začala uplatňovat kadence – úsek, který hrál sólista bez doprovodu orchestru a který byl ukázkou jeho nástrojové virtuozity. Nejvýznamnějšími autory koncertů byli vídeňští klasikové – J. Haydn, W. A. Mozart a L. van Beethoven. V koncertantní tvorbě 19. století se stupňuje virtuozita hry. Vznikají koncerty, ve kterých dominuje sólový nástroj (například v klavírních koncertech Fryderyka Chopina) i koncerty, ve kterých je úloha sólového nástroje a orchestru rovnocenná (koncerty Antonína Dvořáka, Franze Liszta, Petra Iljiče Čajkovského aj.). Franz Liszt napsal dva klavírní

2

Slovo kvartet se používá pro označení skladby – např. Smyčcový kvartet e moll Z mého života od Bedřicha Smetany, slovo kvarteto se používá pro označení instrumentálního souboru – např. Janáčkovo kvarteto. V obdobných významech se užívají termíny kvintet a kvinteto apod.

5

koncerty, Antonín Dvořák je autorem klavírního, houslového a violoncellového koncertu. K nejznámějším koncertantním skladbám patří Klavírní koncert b moll P. I. Čajkovského. 

P. I. Čajkovskij Koncert b moll pro klavír a orchestr – 1. věta I ve 20. století vznikaly koncerty pro sólový nástroj a orchestr. Někteří skladatelé se

inspirovali starší hudbou a principy barokního koncertu propojili s hudební řečí 20. století – tyto snahy jsou patrné například v tvorbě B. Martinů (Concerto grosso, Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány).

SUITA Suita (česky svita) je skladbou, která má několik vět. Vznikla v období baroka. Barokní suita obsahovala několik tanečních částí. Základ barokní suity tvořily čtyři tance – allemande /almánd/, courante /kuránt/, sarabande /sarabánd, čes. sarabanda/, gigue /žig/, které byly doplněny dalšími tanečními částmi (například menuetem nebo gavotou) a netanečními větami (například úvodním preludiem, air, fugou apod.). Suity se psaly často pro cembalo (J. S. Bach, F. Couperin), loutnu, housle, ale i pro orchestr. Orchestrální suity obsahovaly méně běžné tance. Protože orchestrální suita začínala delší předehrou – ouverturou /uverturou/, byla někdy celá skladba označována jako ouvertura. Autorem orchestrálních suit byl Georg Friedrich Händel (Hudba k ohňostroji, Vodní hudba). Ze čtyř Orchestrálních suit J. S. Bacha, jsou nejznámějšími částmi Air (ze Suity D dur) a Badinerie (ze Suity h moll). 

J. S. Bach Orchestrální suita h moll – Badinerie V klasicismu se barokní tance až na výjimky přestaly komponovat (i nadále se psaly

menuety, gavoty). Nástupcem barokní suity se staly serenády a divertimenta. Jednalo se o hudbu obsahově méně závažnou, která se hrála často jako doplněk zábavy, při stolování, při různých oslavách a slavnostech. Často zněla pod širým nebem. Byly psány pro orchestr nebo pro komorní obsazení. Nejznámější skladbou tohoto typu je serenáda Malá noční hudba W. A. Mozarta. 

W. A. Mozart Malá noční hudba – 1. věta Orchestrální serenády a divertimenta psali i někteří skladatelé 19. a 20. století (J. Suk

Serenáda Es dur pro smyčcové nástroje). V této době vznikaly také suity, které byly různého typu. V některých skladbách využili autoři staré barokní tance, do některých suit zařadili tance 19. století (jako například A. Dvořák v České suitě). Programní suity byly inspirovány mimohudebními náměty – příkladem je Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova 6

inspirovaná arabskými příběhy Tisíce a jedné noci. Suity se sestavovaly také z hudby, která byla původně určená pro jeviště. Vznikaly suity z hudby baletní, scénické nebo filmové. Například Josef Suk napsal orchestrální suitu s názvem Pohádka, která vznikla z hudby k divadelní hře Radúz a Mahulena Julia Zeyera.

TANEČNÍ HUDBA3 Rozlišujeme taneční hudbu užitkovou, která se užívá při tanci, a taneční hudbu idealizovanou, která je určená k poslechu. Idealizovaná taneční hudba je umělečtěji zpracována, s původním tancem se shoduje tempem, metrem a základním rytmem. Tance vznikají jako samostatné skladby, taneční části mohou být součástí symfonie, serenády, komorní skladby, symfonické básně, opery, operety, muzikálu, baletu. Taneční hudba se zpočátku improvizovala a nezapisovala se do not. K velkému rozvoji taneční hudby došlo v období baroka (viz barokní suitu). V období klasicismu se většina barokních tanců přestala psát, i nadále se uplatnily především menuet4 a gavota. V 19. století se rozšířily nové tance. Mnohé z nich vycházely z lidové hudby. V českém prostředí se nejvíc uplatnila polka, sousedská a furiant. Valčík navázal na rakouský lidový tanec (ländler). Polskými tanci jsou mazurka a polonéza. Mnoho klavírních polek napsal B. Smetana (Louisinu, Jiřinkovou, Ze studentského života, Tři poetické polky, Salónní polky aj.), stylizace českých lidových tanců obsahují Smetanovy České tance. Polky zařadil Smetana do svých oper, symfonických básní a jiných děl. Antonín Dvořák napsal Slovanské tance – původně pro čtyřruční klavír, později je upravil pro orchestr. L. Janáček zpracoval lidové tance ze svého rodného Lašska v cyklu Lašské tance. Mazurky a polonézy pro klavír psal Frydaryk Chopin. Valčík je zastoupen v tvorbě mnohých skladatelů – například Fryderyka Chopina, Johannesa Brahmse, Johanna Strausse aj. Uherské tance napsal Johannes Brahms.

3 4



P. I. Čajkovskij Labutí jezero – Valčík



B. Smetana Ze studentského života



A. Dvořák Slovanský tanec č. 1 C dur



F. Chopin Mazurka F dur, op. 68, č. 3



F. Chopin Polonéza A dur, op. 40, č. 1

Výklad některých tanců byl podán v semináři – viz Funkční typy hudby. Menuet se stal v klasicismu součástí sonátového cyklu – objevuje se v symfoniích, sonátách, komorních skladbách, menuety byly zařazovány do divertiment a serenád.

7

K dalším tancům patřily španělské bolero a habanera, italské saltarello aj. V souvislosti s rozvojem jazzu a moderní populární hudby se ve 20. století rozšířily moderní společenské tance (walz, foxtrot, slowfox, cha-cha, rumba, samba, paso doble, tango, jive aj.). POCHOD5 Z hlediska užití a kompozičního zpracování rozlišujeme pochody užitkové, napsané k pochodování, a pochody stylizované, určené k poslechu. Zvláštním typem jsou pochody smuteční. Pochod se italsky řekne marcia [marča], hudba na způsob pochodu je nadepsána alla marcia. Hudba k pochodování se hrála odedávna, stylizované pochody se začaly psát v období baroka (obsahuje je například i Knížka skladeb pro A. M. Bachovou od J. S. Bacha). Užitkové a stylizované pochody vznikaly i v následujících hudebně slohových obdobích. Vznikaly pochody jako samostatné skladby – příkladem je pochod V nový život Josefa Suka. Pochod najdeme v některých operách, symfoniích, sonátách, komorních skladbách, symfonických básních aj. Slavnostní Triumfální pochod zařadil například G. Verdi do opery Aida, Svatební pochod je součástí scénické hudby ke hře W. Shakespeara Sen noci svatojánské. Jeho autorem je F. Mendelssohn-Bartholdy. 

G. Verdi Aida – Triumfální pochod



F. Mendelssohn-Bartholdy Sen noci svatojánské – Svatební pochod

DROBNÉ INSTRUMENTÁLNÍ SKLADBY Do této skupiny můžeme zařadit různé typy drobných instrumentálních skladeb. Preludium se v baroku (i ve 20. století) spojovalo do dvojice s fugou. Později se stala preludia samostatnými skladbami, které skladatelé často řadili do cyklů (například Preludia Fryderyka Chopina, Clauda Debussyho, Sergeje Rachmaninova). Fantazie je skladbou, která má volnější improvizační ráz. V baroku se také spojovala do dvojice s fugou. Také toccata [tokáta] má volnější formu, je technicky náročnou skladbou, ve které se využívají střídavé úhozy levé a pravé ruky, pasáže, figurace, akordy. Také toccata tvořila v baroku dvojici s fugou.  5

J. S. Bach Toccata a fuga d moll

Výklad pochodu byl podán v semináři – viz Funkční typy hudby.

8

Etudy se začaly psát v 19. století. Vznikaly k pedagogickým účelům jako cvičení zaměřená na určité technické problémy. Vedle instruktivních skladeb vznikaly i etudy koncertní, které jsou umělecky závažnější a technicky náročnější. Příkladem jsou klavírní etudy F. Chopina, B. Smetany aj. Názvy drobných charakteristických skladeb blíže určují, jaký je obsah těchto skladeb. Tento repertoár se rozvíjel výrazně od 19. století do současnosti. Pouze některé skladby jsou z období baroka a klasicismu. Drobné charakteristické skladby mají bohaté zastoupení v klavírní literatuře, vznikají ale i pro jiné nástroje. Některé skladby jsou označeny jako invence – nápady nebo jako bagately – maličkosti. Názvy některých skladeb jsou převzaté z výtvarného umění – arabeska, silueta, črta, obraz nebo rytina. Některé názvy skladeb jsou inspirované literaturou – ekloga, legenda, balada, romance, poem (Poem Z. Fibicha), humoreska. 

A. Dvořák Humoreska Ges dur, op. 101, č. 7

K označení instrumentálních skladeb se využívají také názvy převzaté z vokální hudby. Tyto skladby mají zpravidla výraznou, zpěvnou melodii. Jedná se o píseň beze slov, ukolébavku, serenádu, air aj. Názvy některých skladeb blíže naznačují jejich náladu – idyla (poklidná skladba), nokturno (noční nálada), capriccio (rozmarně), burleska (žertovná skladba), ukolébavka, fanfára6 aj.

Některé skladby mají zcela konkrétní názvy, které

charakterizují jejich obsah – například v Albu pro mládež P. I. Čajkovského jsou skladbičky V sladkém snění, Zpěv skřivánka, Ježibaba aj. Vznikají drobné charakteristické skladby určené pro dětské interprety.

PÍS E Ň Píseň je jedním ze základních žánrů vokální hudby. Píseň může být také součástí opery, operety, muzikálu, využívá se v hudbě scénické a filmové. Jako píseň se označují některé instrumentální skladby. Píseň je zpravidla nevelkého rozsahu, na jejím obsahu a formě se podílejí rovnoměrně text i hudba. Z hlediska obsazení se jedná o píseň sólovou (nejčastěji jednohlasou, někdy o vícehlas), nebo o píseň s instrumentálním doprovodem. Podle původu rozlišujeme píseň lidovou a umělou, podle obsahu a užití rozlišujeme píseň duchovní a světskou. Podle obsahu textu a způsobu zhudebnění rozlišujeme různé typy písní. Je to lyrická píseň, balada (s tragickým námětem), romance, serenáda neboli zastaveníčko (milostná píseň, 6

Výklad ukolébavky a fanfáry byl podán v semináři – viz Funkční typy hudby.

9

kterou zpívá zpěvák večer pod okny vyvolené), ukolébavka, píseň taneční, pochodová, slavnostní (zvláštním typem slavnostní písně je hymna), píseň milostná, pijácká, mravoučná, kramářská, politická aj. Píseň má nejčastěji veršovaný text. Rozlišujeme písně strofické, ve kterých se zpívá každá sloka textu na stejnou melodii a se stejným instrumentálním doprovodem. V písních stroficko-variačních dochází v jednotlivých slokách k menším obměnám melodie nebo doprovodu. V písních prokomponovaných je každá sloka zhudebněna odlišným způsobem ve vztahu k obsahu textu. Dějiny umělé písně můžeme sledovat od starověku. Ve středověku vznikaly písně duchovní i světské. Nejstaršími českými duchovními písněmi jsou Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave, vévodo české země. 

Svatý Václave, vévodo české země

Duchovní píseň se u nás rozvíjela i v následujících staletích. V 15. století vznikaly husitské písně (Ktož jsú boží bojovníci aj.), později duchovní písně Jednoty bratrské. V renesanci se objevila řada světských vícehlasých písní. V Itálii to byl madrigal, ve Francii chanson [šanson]. Z období raného baroka jsou u nás významné duchovní písně Václava Adama Michny z Otradovic (sbírky Loutna česká, Česká mariánská muzika s písní Chtíc, aby spal aj.). V klasicismu vznikl typ novodobé umělé písně pro sólový hlas s klavírním doprovodem (písně W. A. Mozarta, L. van Beethovena). K velkému rozvoji písňové tvorby došlo v 19. století (Franz Schubert aj). Vrcholem české písňové tvorby 19. století jsou písně Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka (Cigánské melodie, Biblické písně, Moravské dvojzpěvy7). 

A. Dvořák Moravské dvojzpěvy – Zajatá

Písně psali i skladatelé 20. století – u nás například Bohuslav Martinů, Petr Eben aj. 

B. Martinů Písničky na jednu stránku – Chodníček

Ve 20. století se významně rozvíjela písňová tvorba pro děti (Ilja Hurník, Petr Eben aj.). Píseň je dominujícím žánrem v oblasti moderní populární hudby a jazzu.

Moravské dvojzpěvy byly původně napsány pro dva sólové hlasy, dnes se často provádějí ve sborovém obsazení. 7

10

CH O RÁL Chorál je liturgickým zpěvem západokřesťanských církví. Nejdůležitějšími druhy jsou chorál gregoriánský a protestantský. V přeneseném významu jsou nazvány jako chorál také některé instrumentální a vokální skladby slavnostního vznešeného rázu. Termínem gregoriánský chorál se rozumí bohoslužebný zpěv římsko-katolické církve. Křesťanský bohoslužebný zpěv se rozvíjel spolu s křesťanstvím hlavně po roce 313, kdy bylo v západořímské říši uznáno toto náboženství za státní. Křesťanství se šířilo po celém římském impériu, v jednotlivých oblastech přitom vznikaly odlišné typy liturgie i bohoslužebného zpěvu. Situaci změnily snahy římské církve, která usilovala o sjednocení liturgie a v souvislosti s tím i o redakci bohoslužebného zpěvu. Výsledkem tohoto procesu, který probíhal patrně od 8. století, bylo vytvoření gregoriánského chorálu, který nahradil starší typy liturgických zpěvů. Hlavní bohoslužbou, při které se zpíval gregoriánský chorál, byla mše (lat. missa). Její součástí zpěvy s proměnlivými texty – mešní proprium a zpěvy se stálými texty – mešní ordinarium (Kyrie, Gloria, Credo [kredo], Sanctus [sanktus], Benedictus [benedyktus], Agnus Dei). Gregoriánský chorál se zpíval i v klášterech při bohoslužbách, které probíhaly v průběhu celého dne i noci (říkalo se jim hodinky, lat. officium, patřily k nim například podvečerní nešpory). K dalším druhů gregoriánského chorálu patří žalmy, sekvence (Stabat mater), hymny aj. Hudební prostředky, které využívá gregoriánský chorál, jsou velmi úsporné. Jsou to jednohlasé zpěvy na latinské texty bez doprovodu nástrojů. Melodie plynou ve volném rytmu bez pravidelného metra. Gregoriánské zpěvy jsou v církevních tóninách, byly interpretovány knězem a sborem kleriků. Gregoriánský chorál byl spjat s obdobím středověku, ale výrazně se uplatnil i v dalším hudebním vývoji. Využíval se ve středověkých a renesančních polyfonních skladbách. Ovlivnil melodickou představivost mnohých barokních i pozdějších skladatelů. V současné době je tato inspirace patrná například ve skladbách Petra Ebena. 

gregoriánský chorál Kyrie de Beata Virgine

Termínem protestantský chorál se rozumí duchovní písně křesťanských církví, které se za reformace oddělily od římsko-katolické církve. V českém prostředí tvořily tento repertoár písně husitské a českobratrské. V užším významu se termín protestantský chorál vztahuje na duchovní písně z oblasti severního Německa, které vznikaly v 16. století v souvislosti s náboženskou reformou Martina Luthera.

11

MŠE Termínem mše se rozumí cyklická vokální nebo vokálně instrumentální skladba spjatá s bohoslužbou římsko-katolické církve. Později vznikaly také mše pro koncertní provedení. Zvláštním typem mše je requiem – mše za zemřelé. Mše se psaly ve všech hudebně historických období v hudebních stylech daných epoch – gregoriánských chorál a počátky vícehlasu ve středověku, polyfonní mše renesance (Palestrina aj.). V době vrcholného baroka obsahovaly mše árie, dueta a sborové části. Vrcholným dílem je Mše h moll Johanna Sebastiana Bacha. V klasicismu byli významnými autory mší skladby W. A. Mozarta a L. van Beethovena (Missa solemnis – slavnostní). V klasicismu byly velmi oblíbené pastorální mše provozované o Vánocích. U nás je psali především venkovští skladatelé-kantoři. Texty byly většinou české a pojednávaly o příchodu pastýřů k narozenému Ježíši. Nejznámější je Česká mše vánoční Hej, mistře Jakuba Jana Ryby. 

J. J. Ryba Česká mše vánoční Hej, mistře – Kyrie

V 19. a 20. století vznikly mše pro liturgické účely i pro koncertní provoz. K významným dílům patří Glagolská mše Leoše Janáčka napsaná na staroslověnský text. Mše pro potřeby chrámové praxe využívaly často texty v národních jazycích (P. Eben Truvérská mše). Mnohé mše byly zhudebněny tak, aby mohly být zpívány věřícími. Také kompozice requiem prostupuje celými dějinami hudby. Nejznámější díla napsali Wolfgang Amadeus Mozart, Giuseppe Verdi a Antonín Dvořák. 

A. Dvořák Requiem – Dies irae

MO T E T O Moteto je jedním z žánrů vokální hudby. Využívalo se v rámci bohoslužby, ale vznikala i moteta, která nebyla určena k liturgickým účelům a fungovala jako slavnostní hudba. Počátky moteta spadají do období středověku. K nejznámějším skladbám z pozdější doby patří moteto Ave verum corpus W. A. Mozarta. 

W. A. Mozart Ave verum corpus

12

O PE RA Opera je jedním z žánrů hudebního divadla, syntézou textové a hudební (vokální a instrumentální) složky s ostatními prostředky jevištního umění – hereckou akcí, scénickým ztvárněním, v některých případech tancem, baletem apod. Hudba má v opeře klíčovou úlohu, text se zcela nebo z větší části zpívá. Textovou předlohou opery je libreto. Většinou se jednalo o veršovaný text, na přelomu 19. století a 20. století se začala zhudebňovat také próza. Operní dílo se člení na jednání neboli dějství, akty. Nejčastěji jsou tři až čtyři, ale vznikají i opery jednoaktové a dvou aktové. Jednání se zpravidla člení na čísla, výstupy nebo obrazy. Operní představení zahajuje předehra. Instrumentální mezihry (meziaktní hudba) mohou uvádět jednotlivá dějství nebo obrazy. Z hlediska hudebního průběhu se rozlišují dva základní typy opery – opera číslová a prokomponovaná. Číslová opera obsahuje uzavřená čísla – árie, ansámbly, sbory, taneční čísla, která jsou spojena recitativy nebo mluveným slovem. V prokomponované opeře probíhá hudba v jednom proudu. Tento typ opery vycházel z Wagnerovy koncepce hudebního dramatu, některé pozdější prokomponované opery jiných skladatelů však vznikly nezávisle na Wagnerovi. Árie je v opeře rozsáhlejším sólovým zpěvem, je pro ni příznačný zpěv v široké kantiléně (it. bel canto – krásný zpěv). Podle charakteru hudby se rozlišuje árie koloraturní (využívá virtuózní pěveckou techniku, často je napsána pro soprán), lyrická, dramatická (je výrazově vypjatá) aj. Árie je v opeře určitým dějovým zastavením, vyjádřením pocitů, postojů a psychických prožitků jednajících osob. Recitativ je sólový zpěv, který se intonací a metricko-rytmickým průběhem blíží mluvenému slovu. V recitativu se posouvá děj opery. Sdružuje se s následující árií. Výrazem ansámbl se rozumí zpěv několika sólových hlasů – duet (též dvojzpěv, it. duetto), tercet (it. tercetto) atd. Ve sborových výstupech je každý hlas obsazen vícenásobně. Součástí operních představení mohou být baletní a taneční čísla. Opera vznikla v období raného baroka zásluhou hudebníků sdružených ve Florentské cameratě. Ti přišli v posledních desetiletích 16. století s myšlenkou obnovit antické drama, ve kterém měla značnou úlohu hudba. Výsledkem jejich snach bylo vytvoření opery. V prvních dílech byl text zhudebněn v novém hudebním stylu, kterým byla doprovázená monodie, která měla

8

podobu

jednohlasého

zpěvu

s generálbasovým

Viz poznámku č. 1.

13

doprovodem.8

Významným

představitelem raně barokní opery v Itálíí byl Claudio Monteverdi (Nářek Ariadny – jediná scéna, která se dochovala z Monteverdiho opery Ariadna). 

C. Monteverdi Nářek Ariadny

Nejvýznamnějším typem barokní opery se stala opera seria (vážná opera), která se rozvíjela v období vrcholného baroka. Měla vážný děj bez komických prvků. Z hudebního hlediska byly nejdůležitější složkou opery seria sólové árie, které zpívali především kastráti a soprány. Jejich árie byly velmi virtuózní, melodie zdobili improvizovanými koloraturami. Největším mistrem barokní opery seria byl Georg Friedrich Händel. 

G. F. Händel Rinaldo – Lascia chio pianga

Ve Francii se rozvíjel v období baroka jiný typ vážné opery – tragédie lyrice [tražedý lyrik]. Vedle sólových árií, které byly méně virtuózní než v italské opeře, tu měly významnou úlohu recitativy, ansámbly, sbory a baletní výstupy. V klasicismu provedl Ch. W. Gluck reformu opery seria (vážné opery). Místo virtuózního zpěvu upřednostňoval dramatickou pravdivost operního díla. Árie byly méně virtuózní, do oper zařazoval ansámblové, sborové a taneční výstupy, jednotlivá čísla byla propojována do delších hudebně dramatických scén. Gluck položil základy moderního operního dramatu. Na jeho tvorbu (opera Orfeo ed Euridice aj.) navázali Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven, inspirovali se jí operní skladatelé 19. století, především Richard Wagner. V 18. století se začala rozvíjet také komická opera. V Itálii to byla opera buffa. Uváděla komické příběhy ze současného života, text byl italský. Zpívaly pouze přirozené hlasy, v áriích převažovala melodika písňového charakteru, často se objevovaly ansámbly, zařazovány byly také sbory. Vrcholným dílem tohoto typu je Mozartova Figarova svatba. 

W. A. Mozart Figarova svatba – árie Figara Non più andrai

Opera semiseria měla vážný děj s řadou komických situací a zápletek. Vynikajícím dílem tohoto druhu je opera Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta, která bývá označováno jako dramma giocoso [džokózo] – žertovné drama. Komická opera se rozvíjela i ve Francii – opéra comique [komik], texty byly ve francouzštině, místo recitativů užívala mluvené slovo. Osobitý typ komické opery – singspiel [zingšpíl] se rozvinul v Německu. Také obsahoval mluvené slovo místo recitativů, avšak v německém jazyce. Náměty čerpal ze současného života řemeslníků a vesničanů, postupně přecházel k pohádkovým příběhům. Umělecky nejhodnotnějším dílem je singspiel Kouzelná flétna Wolfganga Amadea Mozarta.

14



W. A. Mozart Kouzelná flétna – árie Královny noci

V 19. století byli nejvýznamnějšími italskými operními skladateli Gioacchino Rossini (napsal operu buffu Lazebník sevillský) a Giuseppe Verdi (opera Nabucco se Sborem Židů, Rigoletto, Traviata, Aida, Otello aj.) 


Na konci 19. a na začátku 20. století se v Itálii rozvíjel verismus, který přinášel náměty ze současného života, které předváděl pravdivě, bez romantických idealizací. Tento směr reprezentuje tvorba Giacoma Pucciniho (Bohéma, Tosca, Madame Butterfly, Turandot aj.). Z francouzské operní tvorby 19. století vyniká opera Carmen, jejímž autorem je Georges Bizet. 


V Německu se rozvíjela v 19. století romantická opera, která čerpala náměty z pověstí a pohádek. Tento směr reprezentuje Carl Maria von Weber a jeho opera Čarostřelec. Hudba se vyznačuje zpěvnými melodiemi a barevnou instrumentací – využívá často lesní rohy. Významným reformátorem opery byl ve 2. polovině 19. století německý skladatel Richard Wagner, který považoval operu za hudební drama. Vycházel z předpokladu, že opera je souborným uměleckým dílem, na jehož vyznění se podílejí stejnou měrou všechny zúčastněné umělecké obory – hudba, libreto, herectví, scéna a celé výtvarné ztvárnění. Náměty čerpal z německé mytologie. Opustil princip číslové opery, jeho díla mají prokomponovanou formu. Používal příznačné motivy, kterými charakterizoval jednotlivé postavy, situace, prostředí. Bohatě rozvinul harmonické myšlení, důležitou úlohu má v jeho operách orchestr. Významným dílem je jeho operní tetralogii Prsten Nibelungův, nejkomplikovanější harmonickou složkou se vyznačuje opera Tristan a Isolda, jediným Wagnerovým komickým dílem je opera Mistři pěvci norimberští. V 19. století vznikala operní díla také v dalších národních kulturách. O rozvoj ruské opery se zasloužil především Petr Iljič Čajkovskij (Evžen Oněgin). Nejvýznamnějšími tvůrci české opery byli Bedřich Smetana (Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství, Čertova stěna) a Antonín Dvořák (Jakobín, Čert a Káča, Rusalka). 

A. Dvořák Rusalka – árie Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém



B. Smetana Hubička – Hajej, můj andílku (ukolébavka)

15

Ve 20. století existovala v operní tvorbě řada proudů a směrů. K významným operním skladatelům patřili Richard Strauss, Claude Debussy, Sergej Prokofjev, Dmitrij Šostakovič, Carl Orff, Béla Bartók, Benjamin Britten, George Gershwin aj. Realistický směr reprezentují opery Leoše Janáčka (Její pastorkyňa, Příhody Lišky Bystroušky). Významná je operní tvorba Bohuslava Martinů (Hry o Marii). Některá operní díla 20. století byla určena pro dětské posluchače. Tento repertoár u nás rozvíjeli Václav Trojan (Kolotoč), Evžen Zámečník (Ferda Mravenec, Brouk Pytlík), Jiří Pauer (Žvanivý slimejš) aj.

O RAT O RIUM Oratorium je rozsáhlejší skladbou pro sóla, sbor a orchestr, komponovanou na duchovní náměty, někdy i na náměty světské – mytologické, historické aj. Oratorium vzniklo v Itálii v období raného baroka a vyvíjelo se souběžně s operou a kantátou. Oratoria se provozovala nejprve v chrámovém prostředí jako duchovní neliturgická hudba. Prováděla se hlavně v postní době před Velikonocemi. Později byly skladby určeny pro koncertní provedení mimo chrámové prostředí. Text byl zhudebněn formou recitativů, árií, ansámblů a sborů. Autory nejvýznamnějších barokních oratorií jsou G. F. Händel (Mesiáš) a J. S. Bach (Vánoční oratorium). 

G. F. Händel Mesiáš – Hallelujah

Osobitým typem oratoria byly pašije, které se psaly na texty evangelií a pojednávaly o ukřižování a zmrtvýchvstání Krista. Prováděly se o Velikonocích. Nejvýznamnějšími díly jsou Pašije podle sv. Jana a Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha. Z období klasicismu vynikají oratoria J. Haydna (Stvoření, Roční doby), v 19. století napsali významná oratorní díla F. Mendelssohn-Bartholdy, F. Liszt a A. Dvořák. Ve 20. století byl významným autorem oratorií Arthur Honegger (Jana z Arku na hranici).

KANT ÁT A Kantáta je jedním z žánrů vokálně instrumentální hudby. Název vznikl z latinského a italského cantare (zpívat). Podle obsahu textu a určení díla se rozlišuje kantáta světská a chrámová, která vznikala pro potřeby liturgie. Kantáta vznikla v Itálii v období raného baroka. Mistry barokní chrámové kantáty byli J. S. Bach a G. F. Händel. 16

V klasicismu byly velmi oblíbeným žánrem pastorely, které se prováděly při bohoslužbách během vánočního období. Texty pastorel se inspirovaly biblickým příběhem – příchodem pastýřů k narozenému Ježíši. U nás byl nejvýznamnějším autorem pastorel Jakub Jan Ryba. Od 19. století vznikaly kantáty jako rozměrnější skladby pro sbor, někdy i sóla a orchestr. Vedle světských námětů se zhudebňovaly také duchovní texty, především Stabat mater (Antonín Dvořák) a Te Deum (Giuseppe Verdi, Antonín Dvořák). Z 20. století je třeba zmínit kantátu Carmina Burana, jejímž autorem je Carl Orff. Známé jsou také kantáty B. Martinů (Otvírání studánek). 

B. Martinů Otvírání studánek – část

B AL E T Balet je hudebně scénickým dílem, syntézou tance, pantomimy a hudby. Baletní výstupy se využívají také v opeře, operetě, muzikálu aj. Balet se začal rozvíjet v období baroka, a to především ve Francii za vlády Ludvíka XIV. V této době zahrnovala baletní představení vedle tanečních scén také zpívané části a recitaci textu. Jednalo se o velkolepé výstupy s bohatými dekoracemi a kostýmy, ve kterých účinkovali členové královského dvora. V době vrcholného baroka začal balet pronikat do veřejných divadel, rozšířil se i mimo oblast Francie. V představeních postupně odpadla vokální složka i mluvené slovo a obsah baletu se začal vyjadřovat pouze prostřednictvím pohybu a hudby. K velkému

rozkvětu

baletního

umění

došlo

v 19. století,

kdy

byl

jedním

z nejvýznamnějších skladatelů baletní hudby Petr Iljič Čajkovskij (Labutí jezero, Šípková Růženka, Louskáček). Druhá polovina 18. století a 19. století se označují jako období klasického baletu. Klasický balet se vyznačuje brilantní technikou tanečního provedení, využívá balet na špičkách. Ve 20. století se objevily některé nové přístupy. Vedle klasického baletu se rozvíjel výrazový tanec, který využíval k vyjádření různých emocí všechny výrazové a pohybové možnosti celého lidského těla. Některá baletní představení se realizovala na původně nebaletní hudbu (využívaly se komorní skladby, symfonie, symfonické básně apod.). Významnými autory baletní hudby byli Igor Stravinskij (Svěcení jara, Petruška), Sergej Prokofjev (Romeo a Julie), B. Martinů (Špalíček – balet se zpěvy) aj. 




S. Prokofjev Romeo a Julie – Montekové a Kapuleti 17

ME L O DRAM V melodramu se propojuje mluvené slovo s hudbou. Rozlišují se dva druhy melodramu – melodram scénický a koncertní. Scénický melodram, který je vývojově starší, byl určený pro jevištní provedení. Byl komponován na dramatický text nebo na libreto. Koncertní melodram vznikl v období romantismu. Obsahuje básnický text, ke kterému se připojuje klavírní nebo orchestrální part. Provádí se koncertně. Vztah hudby a slova se v melodramu řeší dvěma způsoby – textové a hudební úseky se buď střídají, nebo znějí obě složky současně. Hudba koresponduje obsahově s textem, dokresluje jeho náladu. Melodram vznikl až ve 2. polovině 18. století zásluhou francouzského filozofa, teoretika a skladatele Jeana Jacquese Rousseaua. Rousseau se domníval, že se francouzština příliš nehodí pro umělecký zpěv, lépe se uplatní jako mluvené slovo. Rousseauovými podněty se inspirovali někteří další skladatelé – například Jiří Antonín Benda (scénický melodram Ariadna na Naxu). V 19. století vznikl koncertní melodram. Jeho tvorbě se věnoval Zdeněk Fibich (Štědrý den, Vodník). 

Z. Fibich Vodník – 1. část

S B O RO VÁ T VO RBA Sborovou tvorbou se rozumí vokální skladby zkomponované pro mužské, ženské, smíšené nebo dětské sbory. Sborový zpěv bývá součástí i jiných hudebních žánrů – opery, oratoria, kantáty, mše, operety, muzikálu. Z historického hlediska se novodobá sborová tvorba rozvíjela až od 19. století. Ke sborové tvorbě v širším slova smyslu se však mohou řadit i některé starší projevy sborového zpěvu, tak jak se objevily ve středověké, renesanční a barokní hudbě. Sborové skladby jsou většinou vícehlasé – a cappella (tj. bez doprovodu nástrojů), nebo s instrumentálním doprovodem. K významným českým skladatelům 19. století, kteří psali pro sbory, patřili B. Smetana (ženské sbory Přiletěly vlaštovičky, Má hvězda), A. Dvořák (V přírodě), J. B. Foerster (mužský sbor Velké, širé, rodné lány) aj. 

D. Dvořák V přírodě – Vyběhla bříza běličká

Ve 20. století se u nás věnovali sborové tvorbě L. Janáček (Ukvaldské písně), V. Novák, B. Martinů, Klement Slavický, Petr Eben aj. 18

K nejvýznamnějším českým skladatelům píšícím pro dětské sbory patří Petr Eben (cykly Zelená se snítka, Zvědavé písničky, Kolotoč a hvězdy), Ilja Hurník (Slezské písničky, Variace na myší téma), Miroslav Raichl, Zdeněk Lukáš, Ivana Loudová aj.

O PE RE T A Opereta je jedním z žánrů hudebního divadla, mluvené dialogy se v ní střídají se zpěvem a tancem. Operetní zpěváci musí umět nejen dobře zpívat, ale jsou také dobrými herci a tanečníky. Opereta vznikla v Paříži kolem roku 1850. Plnila funkci méně náročné hudební zábavy. Měla nekomplikovaný děj veselého rázu se šťastným koncem. Výraznou osobností byl Jacques Offenbach, z jehož velmi početné operetní tvorby jsou nejznámější Orfeus v podsvětí a Krásná Helena. 

J. Offenbach Orfeus v podsvětí – Kankán

Téměř současně s francouzskou operetou se rozvíjela opereta ve Vídni. K největším tvůrcům tu patřili Johann Strauss starší a jeho syn Johann Strauss mladší. Po roce 1900 patřili k největším tvůrcům vídeňské operety Franz Lehár a skladatel českého původu Oskar Nedbal.

MUZI KÁL Termínem muzikál se rozumí divadelní představení nebo film, ve kterém se spojuje herectví, hudba a tanec. Hudebně souvisí s oblastí moderní populární hudby, mnohdy i jazzu. Náměty čerpal ze současného života, obracel se i k námětům z literatury. Vznik muzikálu je spjat s rozvojem zábavného hudebního divadla v USA – především v New Yorku po roce 1900. V USA vznikla řada muzikálů, z nichž nejznámější jsou Kiss me, Kate! (Cole Porter), West Side Story (Leonard Bernstein), My Fair Lady (Fréderic Loewe), Hello, Dolly (Jerry Herman) aj. 

L. Bernstein West Side Story – Maria

V polovině 20. století začal muzikál pronikat do Evropy. V roce 1968 vznikl první rockový muzikál Hair (Galt McDermot). Od šedesátých let se psaly také muzikály pro filmové zpracování. V sedmdesátých a osmdesátých letech určoval vývoj žánru anglický skladatel Andrew Lloyd Webber (Jesus Christus Superstar, Cats, Evita, The Phantom of the Opera aj).

19

Na českých divadelních scénách se začala zahraniční muzikálová představení prosazovat na přelomu padesátých a šedesátých let (v divadlech Semafor, Rokoko aj.). Od šedesátých let vzniklo několik filmových muzikálů – Starci na chmelu, Dáma na kolejích, Kdyby tisíc klarinetů, Limonádový Joe, Noc na Karlštejně. V sedmdesátých a osmdesátých letech u nás nebyly příznivé podmínky pro rozvoj daného žánru. Situace se změnila až po roce 1989. Od té doby bylo na českých jevištích uvedeno mnoho zahraničních muzikálových představení, rozvíjela se původní muzikálová tvorba českých autorů (Dracula, Krysař, Galileo, filmový muzikál Rebelové aj.).

S CÉ NICKÁ H UDB A Scénická hudba je součástí divadelních představení. Její využití je různorodé – zesiluje význam slovního sdělení, umocňuje dramatické dění, ale slouží také jenom jako hudební a zvuková kulisa. Divadelní představení s hudbou existovala už ve starověkých kulturách – významnou úlohu měla hudba v řeckém dramatu. Později byla hudba součástí středověkého náboženského i světského divadla. Od konce 16. století byla do divadelních představení zařazována samostatná hudební čísla – předehra, mezihry, dohra. Hudba sloužila i k podkreslení nálady některých scén. Významnou úlohu měla hudba v divadelních hrách největšího dramatika alžbětinské éry Williama Shakespeara. Meziaktní hudba se uplatnila také v divadelních hrách následujících staletí. V období raného baroka byl významným skladatelem Henry Purcell, (hudba ke Shakespearovým hrám), v klasicismu patřil k předním autorům Ludwig van Beethoven (hudba k dramatu Egmont Johanna Wolfganga Goetha). Také v 19. století psali někteří skladatelé hudbu k činohrám. Nejznámější díla napsali Felix Mendelssohn-Bartholdy (Sen noci svatojánské), Georges Bizet (Arlézanka) a Edward Hagerup Grieg (Peer Gynt). 

F. Mendelssohn Bartholdy Sen noci svatojánské – Svatební pochod

Z českého prostředí je třeba připomenout scénickou hudbu ke hře Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka, jejímž autorem je František Škroup. Její součástí je píseň Kde domov můj, která se stala později naší hymnou. Známá je scénická hudba Josefa Suka k dramatické pohádce Julia Zeyera Radúz a Mahulena, kterou skladatel přepracoval do podoby orchestrální suity s názvem Pohádka.

20

Ve 20. století se začala novým způsobem začleňovat hudba do představení avantgardních scén. Mluvený text byl prokládán písněmi, které patřily vesměs do oblasti moderní populární hudby nebo jazzu. V meziválečném období bylo naší přední avantgardní scénou Osvobozené divadlo, jehož hlavním skladatelem a dirigentem byl Jaroslav Ježek. Později to bylo divadlo Rokoko, Semafor, brněnské divadlo Husa na provázku aj.

FIL MO VÁ H U DB A Filmová hudba se uplatní ve filmu – uměleckém, dokumentárním, zábavném, hraném, animovaném aj. Úloha filmové hudby bývá spíše doplňující. Hudba doprovází dění ve filmu, dotváří a někdy i předjímá dějové a emocionální situace, působí jako zvuková kulisa apod. Má-li hudba nebo hudební tematika ve filmu významnější, nebo dokonce dominující roli, hovoříme o hudebním filmu. Ve filmové hudbě se mohou uplatnit různé hudební žánry a styly, může vycházet ze stylů artificiální i nonartificiální hudby. Počátky filmové hudby byly spjaty s němým filmem, který se začal rozvíjet od devadesátých let 19. století. Zpočátku se jednalo o hudbu živě produkovanou. Ve dvacátých letech 20. století vznikly první zvukové filmy, ve kterých byly zvuk a hudba zaznamenány na stejném pásu jako obraz. Filmová hudba byla komponovaná v symfonickém stylu. Po druhé světové válce se využívaly častěji styly nonartificiální hudby. K předním autorům filmové hudby patří Georges Auric, Isaak Osipovič Dunajevskij, Sergej Prokofjev, Aram Chačaturjan, Aaron Copland, u nás Emil František Burian, Otakar Jeremiáš, Miroslav Ponc, Václav Trojan, Jiří Srnka, Jan Rychlík, Jan Klusák, Miloš Štědroň, Luboš Fišer, Karel Svoboda aj. 

V. Trojan Císařův slavík – Žabák

Do oblasti hudebního filmu patří umělecké, dokumentární a publicistické hudební pořady, záznamy hudebně divadelních představení – oper, baletů, operet, muzikálů, životopisné filmy zaměřené na osobnosti hudebního světa aj.

21

SEZNAM SKLADEB K POSLECHU HUDBA INSTRUMENTÁLNÍ 1.

J. Haydn Symfonie D dur Hodiny – 2. věta

2.

A. Dvořák Symfonie e moll Z Nového světa, op. 95 – 4. věta

Předehra

3.


Symfonická báseň

4.

B. Smetana Má vlast – Vltava

Komorní hudba

5.

A. Dvořák Smyčcový kvartet F dur Americký – 4. věta

Koncert

6.

P. I. Čajkovskij Koncert pro klavír a orchestr b moll – 1. věta

Suita

7.

J. S. Bach Suita h moll – Badinerie

8.

W. A. Mozart Malá noční hudba – 1. věta

Valčík:

9.


Polka:

10.

B. Smetana Ze studentského života

Furiant:

11.

A. Dvořák Slovanský tanec č. 1 Cdur

Mazurka:

12.

F. Chopin Mazurka F dur, op. 68, č. 3

Polonéza:

13.

F. Chopin Polonéza A dur, op. 40, č. 1

Pochod:

14.


15.

F. Mendelssohn-Bartholdy Sen noci svatojánské – Svatební

Symfonie

pochod Toccata:

16.

Drobné char. skladby:17.

J. S. Bach Toccata a fuga d moll A. Dvořák Humoreska Ges dur, op. 101, č. 7

HUDBA VOKÁLNÍ A VOKÁLNĚ INSTRUMENTÁLNÍ, HUDEBNĚ DRAMATICKÉ ŽÁNRY, HUDBA SCÉNICKÁ A FILMOVÁ Píseň:

18.

Svatý Václave

19.

A. Dvořák Moravské dvojzpěvy – Zajatá

20.

B. Martinů Písničky na jednu stránku – Chodníček

Gregoriánský chorál: 21.

Kyrie de Beata Virgine

Mše:

22.

J. J. Ryba Česká mše vánoční Hej, mistře – Kyrie

23.

A. Dvořák Requiem – Dies irae

Moteto:

24.

W. A. Mozart Ave verum corpus

Opera:

25.

C. Monteverdi Nářek Ariadny

22

26.

G. F. Händel Rinaldo – Lascia chio pianga

27.

W. A. Mozart Figarova svatba – árie Figara Non più andrai

28.

W. A. Mozart Kouzelná flétna – árie Královny noci

15.


3.


29.

B. Smetana Hubička – Hajej, můj andílku (ukolébavka)

30.

A. Dvořák Rusalka – árie Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém

Oratorium:

31.

G. F. Händel Mesiáš – Hallelujah

Kantáta:

32.

B. Martinů Otvírání studánek – část

Balet:

33.

S. Prokofjev Romeo a Julie – Montekové a Kapuleti

9.


Melodram:

34.

Z. Fibich Vodník – 1. část

Sborová tvorba

35.

A. Dvořák V přírodě – Vyběhla bříza běličká

Opereta:

36.

J. Offenbach Orfeus v podsvětí – Kankán

Muzikál:

37.

L. Bernstein West Side Story – Maria

Scénická hudba:

16.

F. Mendelssohn Bartholdy Sen noci svatojánské – Svatební pochod

Filmová hudba:

38.

V. Trojan Císařův slavík – Žabák

23

HUDEBNÍ DRUHY A ŽÁNRY

Recommend Documents