fc^rf Presented
to the
LIBRARIES
ofihe
UNIVERSITY OF TORONTO firom the library of
John and Georgina Steinskv
'Úl
KYTICE Z
BASN
KARLA JAROMÍRA ERBENA.
SEDMÉ VYDANÍ. JIRI
KO
lRi
KOHOUT
V PRAZE. NÁKLADEM ALOIS A HYNKA. 1893.
7\
AKT.
USTAV A KNIHTISKÁRNA
J.
STOLARE.
OBS
A.
ZEi.
Povsti národní. ánka
-7
Kytice (úvod)
9
Poklad
31
Svatební košile inice
to
Zlatý kolovrat
4S
Štdrý den Holoubek
Záhoovo Vodník
'
.
.
.
.
'
.
.
•
•
;:;
-71
•
77
lože
-97
_
'
109
Vrba Lilie
Dceina
.
.
kletba
.
.
.
.
Vštkyn
<
.
'
.•
.
.
.
.
.
.
.
Písn Veer
.
•
.•
.
.
lltx
.
120'
Cizí host
strážce
.'
.
.
.
.135 .137 144
.
*' .
.
.123
138
májová noc
Panna, a máti
Andl
.
••
•
"ty*
lžko
Sirotkovo
Prvrfí
.
'
.
.
.
.
145 147
V
Stránka
Smolný var Odchod
148
149
mšanské
Sbor pi otevení 1.
besed}''
v Praze dne
února 1846
151
153
Perlový vínek Král
duch
156
Píse Illyrv
158
Svatojanská muška
160
Zazdná
163
Tužba díví
164
Ohlas žalmu 45.
.
165
,
.
Ohlas žalmu 140
.
Z kritického rozboru
Vrchlického.
Jar.
.
Poznámky básníkovy Životopis
.
.
.
•
.167
.171 181
.
.
.
.
,
.
.191
Povésti náhodní
/*
umt
KOHOUT
KYTICE. JHemela
matka, a do hrobu dána,
siroty i
ní
zstaly
picházely každikého rána a
I
po
matiku svou
matce milých dítek
zželelo se
duše
její
hledaly.
se vrátila
a vtlila se v drobnolistý kvítek,
jímž mohylu svou pokryla.
Poznaly dítky matiku po dechu, poznaly
ji
a plesaly,
a prostý kvítek, v
nm
majíc'
mateí-douškou nazvaly.
—
útchu,
!
Mateí-douško
•
vlasti
naší milé,
vy prosté naše povsti natrhal jsem
t
komu mám
Ve skrovnou já
ozdobn
na dávné mohyle
tebe pinésti?
t
kytici zavážu,
stužkou ovinu;
do šírých zemí cestu
ti
ukážu,
kde píbuznou máš rodinu.
Snad že se najde dcera mateina, jíž
mile dech tvj zavoní;
snad ze jenž k
i
najdeš nkterého syna,
tob
srdce nakloní!
;
:
:
Poklad. l\a pahorku mezi buky kostelíek s vzí nízkou s vže pak slyšeti zvuky hájem a sousední vískou. Není zvuk to zvonka jemný, tratící se v blízké strán
deva-t zvoucí
A
to rachot
lid
temný,
do chrámu pán.
tu z vísky
k boží sláv
vzhru bží
zástup hojný
veský
bohabojný,
lid
to
a dnes velký pátek práv.
V chrám
truchlo
:
holé stny;
oltá erná rouška kryje,
na roušce kíž upevnný; v
kru
zpívají pašije.
10
A
hle
co se
!
erném Njaká to
v
lese
blá
v
lese,
za potokem
?
veská žena,
ana v náruí cos nese. I jde rychlým žena krokem,
sváten
jsouc obleena,
tam tou
strání za
potokem
:
pacholátko malé nese.
Bží
žena,
dol
bží,
pospíchá do chrámu pán;
na blízku lesní strán pahorku leží. A v úvale ku potoku náhle ubystuje krok, neb jak vtík voln vje, tuf
kostel na
pní; tam se práv pje Krista pána umuení. Bží, bží podle skály »Co to? mám-li vit oku? moje smysly šálí?« což Stane, ohlíží se kolem rychle kroky zpt obrací,
z kostela slyšeti
v
kru
.
m
ten
les,
.
.
.
a zde ty klesty,
—
tamto vede cesta polem
vždy jsem
.
—
stane zase, zas se vrací
»Tam
.
nezbloudila
s
cesty
:
11
mnou dje!
Bože, co se se
což zde nejsem u kamena
Zase
stojí,
?
zmna ?«
jaká se tu stala
zase spje,
celá jsoucí udivena,
oi rukou krok
si
protírá,
blíže se ubírá
»Bože, jaká to tu
zmna
!«
Tu, kde z divokého klestu, od kostela ti sta krok, veliký
nl
kámen v
cestu,
co se nyní jeví oku?
žen,
Jeví se tu
jeví
vchodem vršek otevený
—
—
vysvtliti
sob
kámen v
cestu postavený,
neví
postavena celá skála, jak by od Jeví se
vk
tu, jeví
zde
stála.
žen
chodba pod zemí, co sín vyklenutá ve
kemen;
a tam, klenba kde se ve
tmavém pahorku
tratí,
klín,
jakýs plamen znamenati. 1
hoí
to
jasnoble,
jako v noci
svit
msíka,
;
!
12
i
zaplává rudoskvle
jak by západ to sluníka. I
vidouc to žena žasne
a ke vchodu až pokroí,
oi
a zastíníc dlaní
ono místo jasné. »Bože, jak se to tam svítí U Oi rukou si protírá, hledí v
o krok blíže se ubírá:
divn
»Jak se to tam
což to
Dále
jíti
svítí
býti ?«
však se
bojí,
tam a venku
hledíc
A
mže
asi
co váhá a co
stojí.
stojí,
v klenbu patíc neustále, mizí báze za pohledem,
zvdavost
ji
pudí pedem,
a žena se bére dále.
Krok za krokem
mocn
ji
to
jíti
krok za krokem
—
a vždy dále
pudí;
—
a ve skále
jen se, spící ohlas budí. .
A ím stále Jižjiž
dál pichází žena,
divná roste záe.
koní
avšak žena
se sklepem'
omráena
;
!
13
rukou zakrývá
pímo
patit
—
Vidí, vidí
kdy
to
si
tváe,
možné
není.
co zde
vidí.
vidl který z
lidí
?
Tolik krásy, tolik lesku
mní uzíti
Dvée
nebesku
jen v
tu jsou
oteveny
do nejskvlejšího sálu zlatem jen se svítí stny, strop rubíny vyložený,
pod ním sloupy ze kišálu. S obojí pak strany dveí na podlaze mramorové kdo nevidl, neuví
—
hoí, hoí dva
dva
ohové
—
ohové;
tuto hoí,
nic jich blesku
neumoí;
nade stíbrem po levici lunou ohe vzhru plane, nade zlatem po pravici sluncem pláti neustane. Planou ohn, jizba plane, obalena záí jasnou; a dokud tu poklad stane,
plamenové nevyhasnou, nic jich blesku neumoí.
;
;
!
!
14
Na prahu
tu
žena
stojí
celá stojí oslepena
oí pozvednout se bojí, nemž' zíti do plamená. Na levici dít nese, pravou levé mne si oko a když trochu ohlídne
se,
osmlí a zpamatuje, vzdychne sob pehluboko a tak v duši své rokuje:
»Milý bože! co já zkusím
na tom
bídn
svt
nouze, hladu!
musím tch poklad
život chránit
a zde tolik
—
tolik stíbra, tolik zlata
v podzemní tu
Jenom hrstku
leží s té
skrejši
hromady,
a já byla bych bohatá a byla bych nejšastnjší, já
i
A
moje dít tady!« co myslí a co
stojí,
ohroženjší se stane;
svatým kížem se ozbrojí a jde, kde to ble plane. Jde a stíbra kousek zdvihne, avšak zase tam položí;
:
:
!
15
zdvihne zas a je prohlíží, jeho lesk a jeho
a zdali
jej
Ne,
v klíne
již
tíží
—
zas položí?
A zdaením
jí
se mihne.
tím smlejší
»Jist toto prst je boží,
poklad ukázal mi v chce, i
skrejši,
bych byla oblažena;
zhešiti bych musela,
bych jím pohrdnouti mla.«
Takto k sob mluvíc žena, chlapce na zem s ruky složí, klekne a klín rozestírá,
chut
s
hromady nabírá
a do klína stíbro skládá
»Jist toto prst je boží, jenž nás obohatit žádá!«
hromady
Bere, bere se
—
\
klín již plný, sotva vstává;
ješt v šátek tak
A
ji
mámí
když
již
sob
dává,
stíbra vnady
chce odtud
jíti:
ach, zde ješt pacholete!
jak je ke vší
pacholátko
již
tíži
vzíti,
dvouleté
Vysypati z ase štst í
?
:
:
:
!
«
;
16
nezdá se jí dobré býti; obého pak nemž' nésti.
A Dít »
stíbro matka nese
hle,
se tu na ni tese
»Mama
!
« «
volá,
» »
mama, mama
!
ji ruinkama. »Ml, synáku! ml, ml, hochu! pokej tuto jenom trochu,
chytajíc
hned
A již
i
tu již
bude zase mama!« bží,
sín za
síní
bží,
ní leží;
pes potok, po stráni k lesu spchá žena ve svém plesu.
A
než malá ušla
chvíle,
prázdna zpátky zas pospíchá a ve potu, sotva dýchá, stane zase již u
A
jak
vítr z
cíle.
lehká vje,
z kostela slyšeti
pní
kru
tam se práv pje Krista pána umuení. v
A
jak
síní
v jizbu spje
»»Haha,
mama!
radostn
se
potleskujíc
haha,
dít smje,
ruinkama.
mama!««
«
:
:
!
17
Nedbá-t však matka na bžíc ve stranu protjší; kovu blesk je jí milejší, z
kov
nejmilejší zlato.
Klekne a
chut
rozestírá,
klín
hromady nabírá
s
a do klína zlato skládá. Klín
již
plný, sotva vstává
sob
ješt v šátek
Ó
jak
to,
jí
tu srdce
jak je štstí
—
dává!
skáe,
svému ráda!
A když zlato matka nese, dít se tu na ni tese, tese a žalostn pláe » »Mama, mama! ach, ach mama !« « chytajíc
ji
ruinkama.
»Ml, synáku ml, ml, hochu pokej jenom ješt trochu.« !
A
k dítti se nakloní,
a do klína rukou sáhne,
dva peníze ven vytáhne, o peníz penízem zvoní »Hle hle, co ,
tin cin
!
Avšak dít jí
to
slyšíš,
stále
radostí srdce
má maminka!
jak to cinká
pláe skáe.
—
?«
:
!
!
!
«
! ;
!
18
A
opt
do klína
sáhne,
plnou zlata hrst vytáhne, vloží dítti do klínka
»Hle hle, co
ti
dá maminka!
Ml, synáku! ml, ml, hochu! cin cin
poslyš
!
,
jak to cinká
pokej jenom ješt trochu, hned se vrátí zas maminka.
Hej
si
pkn,
dátko
hej,
pokej ješt jen drobátko.
A již bží, síní bží, na dít se neohlíží; a
již
sín za
ní leží,
ku potoku blíží; pes potok, po stráni v plesu drahý poklad nese k lesu, a již stojí s ním ped chýží. se
již
»Hoj ty chýže, sprostá chýže, brzy
což
mj
se
dobe
m k tob
tady
nyní víže?
nenalézám v tob vnady
Pjdu pry
z
z té otcovské
tch tmavých les, stechy chudé
jinde štstí své ponesu, jinde moje bydlo bude
!!
! ;;
!
!:
19
Pjdu, pjdu
z toho kraje,
radostná mi odtud cesta,
pjdu, když mi štstí zraje, do velkého pjdu msta; koupím sob zem, hrady, budou ctíti co paní mj se dobe, chýžko, tady,
m
nebudu já v tob žíti Nejsem již ta chudá vdova, péi nesouc v noci ve dne ejhle v klínu s
.
.
.«
na
ta slova
potšením tam pohlédne.
Ó
kéž byla nepohlédla
leknutím tu celá zbledla, leknutím se tese div
celá,
na míst neomdlela.
Vidí, vidí
—
ha, co vidí,
sama tomu sotva ví Do zpukelých vrazí dveí, vrazí,
kde truhlice byla,
v kterou stíbro uložila strhne víko
—
ha, co vidí
pro vši víru dobrých
jaká
opt nová
místo stíbra
—
lidí!
rána! jen kamení,
v šátku pak a ve svém klínu, ó
pehrozné
to
mámení
:
20
místo zlata
áka
—
samou
hlínu
všecka rozšlapána
Nehodna-t
!
—
štstí b}ia,
požehnání neužila. n.
A s
když takto rozdrcené
bolestí tu ztrátu nese,
probodne to srdce žen, zkikne s hrzou vydšen, zkikne, až se chýže tese
»Ach dít! mé dít drahé !« »Dít drahé drahé drahé !« zahuelo v hustém lese.
—
»
A
ve hrozném pedtušení
bží žena letí,
—
—
ach nebží,
letem ptáka
lesem, strání
ji
letí,
vidti,
tam, kde klamné našla jmní,
k vršku, na
Od
nmž
Krista
kru
leží.
vtík vje; pní — pána umuení
kostela
což pak neslyšeti
v
kostel
tam se
již
?
nepje.
!
!
!
!
!
! !
21
A
když pišla ke sklepem',
haha! jaké pohlední!
haha! z divokého klestu ti sta veliký
A
krok od kostela ní kámen v cestu
kde sín
zmizela
—
?
ta
zmizela
v cest skála,
i
jak by nikd}^ zde nestála.
Ha, jak se tu žena leká, jak se dsí, volá, hledá
jak po tom pahorku tká,
tmi
klesty,
na smrt bledá
Ha, ty zrak}' zoufanlivé, ústa siná nad mrtvolu Hle, jak
pes
koví
to
divé
bží, pádí tamto k dolu
»Bda, bda! zde
Tlo
to
není!«
klestím rozervané,
—
nohy trním probodané darmo všecko klopotem', vchodu již nalézti není
A
znovu se žena dsí,
úzkost hrozná
»Ach, kdo
ach
mé
uchvátí:
ji
mn
mé dít
dít, kde
jsi,
kde
vrátí! jsi? !«
—
—
«
22
»»Tu pod zemí jsem, hluboko !« vtrem šumí;
hlas tichounký
»»nespatí mne žádné oko, ucho mi neporozumí.««
»»Blaze tu pod zemí, blaze,
beze
jídla,
beze
pití,
na mramorové podlaze ryzí zlato v klínku míti.««
»»Noc a den
se nestídají,
nikdy nejdou spát oinka: hraji si tu
cin cin
!
pkn,
slyšíš,
hraji
—
jak to cinká ?««
Avšak žena znovu hledá darmo a znovu se dsí, zoufale se na zem vrhá, !
vlasy
sob
hlavy trhá,
s
zkrvavena, na smrt bledá.
»Ach ach
mé
kde
t
bda
mi!
dít, kde
bda! bda! jsi,
kde
najdu, dít drahé
jsi?
?!«
»»Dít drahé
— drahé — drahé! ««
blízkými to
huí
lesy.
;
•_>:>
III.
Mine den, druhý mine, dnové v týden se obrátí, i
týdn msíc se vyvine, léto pone pláti. až z
i
Na pahorku mezi buky kostelíek
s
vží nízkou
co den znjí zvonka zvuky
hájem a sousední vískou.
Tu nahoe, když se z rána ke mši zvonekem pozvoní, pede stánkem nebes Pána zbožný rolník elo kloní. Aj,
kdo zná
ji,
osobu
tu
se sklopenou k zemi tváí
?
Svíce zhasly na oltái,
ona kleí po
Zdá líce
se,
tu dobu.
ani že nedýše
a rty zesinalé
—
—
ach to se tak modlí
tiše!
—
Kdo to? Nevím, tuším ale. Když po svaté však obti chrámové se zamknou dvée, tmi buky ji vidti,
24
ana se
s
pahorku bére; pomalu
bére, bére se
stezkou, vinoucí se v klestu
po šedivou tamo skálu, kde ní kámen velký v cestu. Tu si vzdychne pehluboko
dlan elo „Ach mé dít!"
a do
sklopí: -
—
a
již
v slzách kanoucích se
oko
topí.
Nešastná to z chýže žena, vždycky smutná, vždycky bledá, vždycky tžce zamyšlena; od rána až do soumraku nikdy jasno v jejím zraku, v noci pak a když
žel spáti
nedá;
opt na úsvit
opou ští lože: „Ach mé dít, drahé dít! ach bda mi! bda, bda!
\-L traplivé
odpus, milostivý Bože!" Uplynulo
léto
celé,
jese, zima uplynula
—
nezmírnno v srdci žele, slza v. oku nezhynula; i
když výše slunce
stálo,
25
rozehravši zemi znova,
úsmchu
úst k
nerozhalo,
pláe vdova.
stále ješt
IV.
A
slyš! s
hry
z kostelíka s
mezi buky,
vží nízkou,
zvuky hájem a sousední vískou; a hle! vzhru k boží sláv rachotící slyšet
bží
z vísky zástup hojný,
—
bohabojný a dnes velký pátek práv.
veský
to
lid
Jemn
jarní
vtrem pak
vtík
v kostele se zase
vje,
pní:
slyšeti
pje
Krista pána umuení.
A
tou strání ku potoku
žena od lesa se
blíží.
Co
ji
zdržuje dnes
v kroku?
Ach, památka dne a roku hoem kroky její tíží! Blíží,
blíží
se znenáhla,
a již skály té dosáhla.
26
A
co se jeví oku?
hle!
Tu, kde z divokého klestu, sta krok, kámen v cestu
od kostela ti
nl
veliký
-
vchodem vršek otevený, kámen v cestu postavený, ta celá skála, kámen stála. jak by tak od i
vk
A
žena se toho
hrzou celou
se
tíží
jí
na
vlasy
leká, ježí,
ní leží
zármutek a vina její. však neeká, I dsí se
—
a ve strachu a v nadji
skokem síní
A
síní
známou bží,
jdoucí pode skálu.
hle!
dvée oteveny
do nejskvlejšího sálu; zlatem jen se svítí stny, strop rubíny vyložený,
pod ním sloupy ze kišálu. A s obojí strany dveí na podlaze mramorové plápolají
dva ohové:
nade stíbrem po
levici
Ti
lunou
ohe vzhru
plane,
nade zlatem po pravici sluncem pláti nepestane.
A
žena se
hrzou
s
blíží,
a ve strachu a v nadji tu
po jizb se
Snad
ji
Ach,
ohlíží.
vábí stíbro, zlato?
ona nedbá na
již
to!
—
„Haha, mama! haha, mama!" Ejhle dít, dít
její,
po celý rok oplakané, potleskuje
Ale v a
ruinkama!
žen
hrzou
není dechu,
se celá tese,
a ve zoufanlivém
spchu
chopíc dít do náruí
dlouhou
A
síní
odtud nese.
tesk, tesk! huhu! to
huí
jí v patách ve vrchu klín; praskot hrozný, vichr skuí,
zem jí
se tese, hluk a
v patách
s
„Ach rodiko
lomoz
boí sín! boží,
pomoz!"
—
28
v úzkosti tu volá žena,
zpt pohlédnouc podšena.
A
hle,
jaká zase
zmna!
Ticho všecko, a tu z klestu veliký
ní kámen
v cestu;
vše jak jindy spoádáno,
po vchodu památky není: práv nyní dozpíváno Krista pána
Ale v a
umuení.
žen
hrzou
není dechu
se celá tese
spchu
a ve zoufanlivém
dít svoje odtud
nese,
adra
tlaí,
nese a na
jako by se o
n
bží, sotva dech
a
bála; jí
staí,
daleko za ní skála;
bží, aniž se
tam tou
ohlíží,
strání blíže lesu,
a ve strachu a ve plesu stane v chudé lesní chýži.
O
jaké tu vzdává vroucí
Bohu svému žena
díky!
vizte slzy ty kanoucí!
29
jak to dít k
sob
elo, ruky,
líbá
adrm
a zas k
vine,
rtíky,
je
pitiská,
jak celá v rozkoši plyne!
A
hle! co se v klínku
co to znlo?
—
blýská?
Ryzí zlato!
to zlato, jež loni byla,
aby dít si pohrálo, jemu v klínek položila.
Avšak ženu vábí málo, co
ji
tolik
stálof
ji,
hoe
ach!
stálo,
mnoho;
slzí
le dkujíc Bohu za toujíe-drahé tiskne
Hoce
to,
dcko.
zakusila toho:
že-t velmi málo zlato, avšak dít nade všecko!
Dávno kostelíek zboen, umlkly a kde
již
zvonka zvuky,
nkdy
stály buky,
sotva jaký hnije
koen.
30
Staec mnoho pamatuje, mnohof dozrálo hrobu, i
avšak
lid
si
ukazuje
ješt místa po tu dobu.
A
když veer pohromad mládež za mrazu sedává, rád o
staeek povídává
vdov
a o poklad.
^»^
g
^
'
)
GgAj- -
Svatební košile. Již jedenáctá odbila, a lampa ješt
svítila,
a lampa ješt hoela, co nad klekadlem
Na stn
nízké
visela.
svtniky
byl obraz boží rodiky,
rodiky boží
A ped
dátkem,
s
rže
tak jako
tou
s
poupátkem.
mocnou
svticí
vidti pannu kleící: kleela,
líce
sklonné,
ruce na prsa složené; slzy
jí
z
oí
padaly,
žalem se adra zdvihaly, a když slzika upadla, v ta bílá
adra
zapadla.
32
mj
„Žel Bohu! kde
nm
na
Již
má matika?
Žel Bohu! kde
Tam
leží,
tatíek?
roste trávníek!
podle tatíka!
Sestra do roka nežila,
mi koule
bratra
„Mla život
Do
zabila.''
jsem, smutná, milého,
bych dala pro nho!
ciziny se obrátil,
potud se ješt
„Do tšil
cizin\
m,
„„Zasej,
nevrátil.''
se ubíral,
r
slzy utíral:
má
milá, zasej len,
vzpomínej na
mne každý
den;
první rok prádla hledívej,
druhý rok plátno
polívej,
tetí košile vyšívej;
až ty košile ušiješ,
vneek „Již
z routy poviješ.""
jsem košile
ušila,
jsem je v truhle složila, již moje routa v odkvte a milý ješt ve svt, již
—
ve
svt
širém, širokém,
33
co
kámen
nm
ti léta o živ-li
moi hlubokém;
v
a zdráv
ani sluch,
—
zná milý
„Maria, panno
pemocná!
ach, budiž ty mi
pomocná:
Bh!"
vra mi milého z ciziny,
kvt
blaha
mého
jediný;
—
milého z ciziny mi vra náhle zkra; aneb život
mj
nho život jarý kvt — mrzí svt. bez nho však
u
m
matko milosti! bud pomocnicí v žalosti!" Maria,
Pohnul se obraz na stn panna zdšen; zkikla i lampa, co temn hoela,
—
prskla a zhasla docela.
Možná, že vtru
možná
i
—
tažení,
zlé že
znamení!
na záspi krok zvuk, a na okénko: uk, uk, uk!
A
slyš!
„„Spíš,
Hoj,
má
má
panenko, nebo bdíš?
panenko, tu jsem
již!
34
Hoj,
má
panenko, co dláš?
a zdali pak
m ješt
znáš?
aneb jiného v srdci máš?""
mj
„Ach,
milý! ach, pro nebe!
dobu myslím na na t jsem vždycky
tu
za
t
práv
se
tebe;
myslila,
modlila!"
— sko
„„Ho, nech modlení
sko
msíek
svítí
já pišel pro
a pojd,
mne doprovod;
a pojd a
na cestu: svou nevstu.""
„Ach pro Boha! ach co
Kamž bychom
šli
—
tak
pravíš?
pozd
již!
Vítr burácí, pustá noc,
pokej jen do dne
—
není moc."
„„Ho, den je noc, a noc je den ve dne
Dív
mé oi
tlaí sen!
než se zbudí kohouti,
musím
t
za svou pojmouti;
jen neprodlévej,
sko
a pojd,
dnes ješt budeš moje cho!""
Byla noc, byla hluboká,
msíek
svítil
s
vysoká,
—
—
;
35
a ticho, pusto vítr
v
ddin,
burácel jediné.
A
on
tu
—
naped
a ona za ním, co
skok a skok,
krok.
jí
houfem ve vsi zavyli, když ty pocestné zvtili, Psi
a vyli, vyli divnou
vc:
že-t na blízku umrlec!
—
..„Pkná noc, jasná vstávají mrtví ze
hrob,
a nežli zvíš, jsou
tob
má
v tu dobu
blíž
—
milá, nic se nebojíš?""
„Což bych
se bála? tys se
a oko boží nade mnou.
Povz, živ-li
mj
milý,
—
mnou,
ekni pec,
a zdráv je tvj otec?
tvj otec a tvá milá máf, bude zná?" a ráda-li
m
má panenko, moc se honem poj, však uhlídáš honem poj, as neeká,
„„Moc, jen jen
a cesta naše daleká.
Co máš, má
milá,
—
v pravici?""
ptáš!
;:
;;<;
„Nesu
si
„„Zaho je
knížky modlící." je
pry!
modlení
to
tžší nežli kamení!
zahod je pry! a lehce jdeš, jestli mi postaiti chceš."" Knížky
jí
vzal a zahodil,
a byli skokem deset mil.
A
—
byla cesta výšinou,
skalami, lesní pustinou
a v rokytí a v úskalí
divoké feny štkaly, a kulich hlásal povsti
že-t na blízku neštstí.
—
A
on vždy naped skok a skok, a ona za ním, co jí krok; po šípkoví a po skalí ty bílé
nohy
a na hloží a
šlapaly,
kemení
zstalo krve znamení.
„„Pkná
noc, jasná
—
v tento
mrtví s živými chodí zas,
a nežli zvíš, jsou
má
tob
blíž
milá, nic se nebojíš?""
—
as
:
37
„Což bych
se bála? tys se
—
a ruka
pán
Povz,
mj
jak je
tvj domek upraven?
nade mnou. milý,
ekni
mnou,
jen,
istá vesnika? veselá? a zdali blízko kostela?"
„„Moc
se ptáš!
to uhlídáš;
však ješt dnes
honem poj, as
jen
moc
nia panenko,
utíká,
—
a dálka ješt veliká. Co máš, má milá, za pasem?""
„Rženec »
s
ten ,Ho, * xv/
)>
>
sebou vzala jsem."
rženec
klokoí
z
jako had tebe otoí! zúží t, stáhne
zaho
jej
Rženec a byli
A pes
tob dech máme spch!""
pry, neb
popad,' zahodil,
skokem dvacet
mil.
byla cesta nížinou, vody, luka, bažinou,
a po bažin, po
modrá svtélka
sluji
laškují:
—
;
38
dv
ady, devt za sebou. s tlem k hrobu jdou
jako když a žabí
hav
v potoce
pohební píse skehoce.
A a
jí
on vždy naped, skok a skok, za ním
již
slábne krok.
Ostice dívku ubohou bitvami eže do nohou, a to kapradí zelené je krví její zbarvené.
„„Pkná spchají a nežli
má
noc, jasná
živí
—
v tu dobu
ke hrobu,
zvíš, jsi
hrobu
blíž
—
milá, nic se nebojíš?""
„Ach nebojím, vždy tys se mnou, a vle pán nade mnou! Jen usta málo v pospchu, jen popej málo oddechu; duch slábne, nohy klesají, a k srdci nože bodají!"
„„Jen pojcf a pospš,
však brzo
již
Hosté ekají,
dve
tam budeme.
eká
kvas,
mé!
—
.,•
.
39
a jako stela
Co
letí
más na
to
na krku na
té
té
—
as.
tkanice,
tkanice?""
„To kížek po mé matice." „„Hoho,
má
hrany
t
bodá
zaho
to
—
to,
zlato proklaté
ostré špiaté;
a
m
nejinak:
budeš jako pták.""
Kížek utrh a zahodil, a byli skokem ticet mil.
Tu na planin
—
široké
stavení stojí vysoké;
úzká a dlouhá okna jsou, a vž se zvonkem nad stechou. „„Hoj, Nic,
má
má
panenko, tu jsme
již?
panenko, nevidíš?""
„Ach pro Boha? „„To není
ten kostel snad?"
kostel, to
„Ten hbitov
—
a
mj
tch
hrad!""
kíž
ad?"
40
„„To nejsou kíže,
mj
to
sad!
má panenko, na mne hled sko vesele pes tu ze.""
Hoj,
a
„O nech mne. již! ó nech mne Divý a hrozný je tvj zrak, tvj dech otravný jako jed,
tak!
a tvoje srdce tvrdý led!"
„„Nic
se,
má
milá, nic neboj!
veselo u mne, všeho hoj: masa dost, ale bez krve; dnes bude jinak poprvé!
—
Co máš
v uzlíku,
„Košile, co
„„Neteba ta
má
jsem
milá?""
ušila."
dv: mn.""
jich víc nežli
jedna tob, druhá Uzlík
jí vzal a chechtotem pehodil na hrob za plotem. „„Nic ty se neboj, na mne hled
a
sko
za uzlem
„Však
jsi
ty
pes
tu
zed.""
vždy byl pede mnou,
a já za tebou cestou zlou,
naped po
však
jsi
sko
a ukaž mi cestu zas."
byl
ten
as:
41
Skokem peskoil ohradu, nic nepomyslil
na zradu; skoil do výšky sáhu pt
—
venku nevidt: jí však jenom po bílém obleku již
zablesklo se jest v útku,
a schrána
její
nenadal se zlý Stojí
tu,
blízko dost její
stojí
-
host!
komora:
—
nizouké dvée závora; zavrzly dvée za pannou, a závora
jí
ochranou.
Stavení skrovné, bez oken,
msíc
lištami šeil jen:
stavení pevné jako
a v
nm
na
prkn
klec,
—
umrlec.
Hoj! jak se venku zmáhá hluk, hrobových oblud mocný pluk; šumí a kolem klapají a takto
píse
skuhrají:
„„„Tlu do hrobu bda, kdo's nedbal
A
tu
burácí z
o
písluší;
duši!"""
na dvée: buch, buch, buch!
vní
její
druh: 4
42
„„Vstávej, umrle, nahoru, odstr mi tam tu závoru!""
A
mrtvý oi
oi
a mrtvý
otvírá,
protírá,
sbírá se, hlavu
pozvedá
a plkolem se ohledá.
„Bože svatý!
ra
pomoci,
mne áblu do moci! Ty mrtvý lež a nevstávej, nedejž
pán
A
Bh
ti
pokoj
vný
dej!"
mrtvý hlavu položiv
zamhouil oi jako dív.
A
tu
silnji
poznovu: buch, buch, buch!
tlue
druh:
její
umrle, nahoru, otevi mi svou komoru!"" „„Vstávej,
/
A na ten hmot a na ten hlas mrtvý se zdvihá s prkna zas a
rám
ztuhlé
namí
tam, kde závora u dveí.
„Spas
duši, Kriste Ježíši!
smiluj se v
bíd
nejvyšší!
—
43
Ty pán
A
mrtvý, nevstávej
Bh t
a lež:
—
potš
a
mne
též!"
mrtvý zas se položiv
natáhnul údy j;>ko dív.
až
A znova venku; buch, buch, pann mizí zrak sluch. i
„„Vstávej,
umrle!
holá, hou!
a podej mi sem tu živou!""
Ach bda, bda dveti! Umrlý vstává po tetí a velké, kalné své
oi
na polomrtvou otoí. „Maria panno! pi
mn
stj,
u syna svého oroduj!
Nehodn
jsem
t
prosila
ach odpus, co jsem zhešila! Maria, matko milosti,
z
té
moci
A
slyš! tu
zlé
m
vyprosti!"
práv na
kokrhá kohout ve
vísce,
a za ním, co ta ddina,
všecka kohoutí družina.
.
blízce
buch!
44
Tu
mrtvý, jak se postavil,
pádem
se na
zem
povalil;
a venku ticho, ani ruch:
zmizel dav
i
zlý
její
druh.
—
Ráno když lidé na mši jdou, v úžasu státi zstanou: hrob jeden dutý nahoe, panna v umrlí komoe, a na každiké mohyle útržek z nové košile.
Dobe
se's,
panno,
—
radila,
na Boha že jsi myslila a druha zlého odbyla!
Bys byla jinak zle bysi
tvé
tlo
jednala,
byla skonala: bílé,
spanilé
bylo by co ty košile!
í
I
H
polednice.
dít
lavice
stálo,
z plna hrdla
„Bodejž ty
jsi
kielo.
jen trochu málo,
cikán, mlelo!"
„Poledne v tom okamžení, a
táta
pijde z roboty,
mn
hasne u vaení
pro tebe, ty zlobo, ty!"
„Ml!
koárek,
hle husar a
tu máš kohouta!"
i
hej si! Než kohout,
vz
bouch, bác!
A
husárek
i
letí
do kouta.
zas do hrozného „I
bodejž
t
kiku
srše sám!
že na tebe, nezvedníku. Polednici zavolám!"
—
•
!
46
„Poj
A
pro,
si
ty Polednice,
poj, vem si ho zlostníka!" hle, tu kdos u svtnice dvée zlehka odmyká.
—
hndá, tvái divé pod plachetkou osoba,
Malá,
o berlice, hnáty kivé,
—
hlas
vichice podoba!
— „Kriste pane!
„„Dej sem dít!""
odpus híchy Div že smrt
Ke
—
tu
ejhle
híšnici!"
neovane,
ji
Polednici!
stolu se plíží tiše
Polednice jako
stín;
matka hrzou sotva dýše, dít chopíc na svj klín.
A
vinouc
bda,
zpt
je
bda
—
a
Již vztahuje
—
dítti
Polednice blíž se blíž
pohlíží
již je
po
plíží,
v záptí.
nm
ruku
matka tisknouc ramena:
—
47
„Pro Kristovu drahou muku!" klesá
Tu
slyš:
smysl jedna
zbavena.
— druhá — tetí —
poledne zvon udeí; klika cvakla, táta vchází
Ve mdlobách
dvée
letí
—
do dveí. tu
adrm
matka
leží,
dít pimknuté; k matku vzkísil ješt s tží, zalknuté. avšak dít
—
Zlatý kolovrat. i.
(.I/kolo
lesa pole lán,
hoj jede, jede z lesa pán,
na vraném bujném jede koni, vesele
jede
podkoviky zvoní, sám a sám.
A ped
chalupou
s
kon
hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
„Holá
hej!
otevte mi dvée,
zbloudil jsem dejte
vody
pi
lovení
zve;
pít!"
Vyšla dívina jako kvt,
nevidl také krásy svt; pinesla vody ze studnice, stydliv sedla u peslice,
pedla, pedla
len.
:
I!)
Pán
stojí,
své velké diví
nevda co chtl, žízn zapomnl
se tenké, rovné
niti,
nemže oí odvrátiti s pkné pradleny. „Svobodna-li jest ruka ty
musíš
býti
tvá,
žena má!"
dívinu k boku svému vine. „„Ach pane! nemám vle jiné, než jak máti chce.""
„A kde je, dve, máti tvá? Nikoho nevidím tu já." „„Ach pane! má nevlastní máti
—
zejtra se
s'
dcerou
dom
vrátí,
vyšly do msta.""
Okolo
lesa pole
lán,
hoj jede, jede zase pán,
na vraném, bujném jede koni, vesele
podkoviky
pímo
zvoní,
k chaloupce.
A ped
chalupou
s
kon
hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
:
;
50
„Hola! otevte, milí
a
oi moje
lidi,
brzo vidí
potšení mé!" Vyšla habice, kže, kost: „„Hoj, co
„Nesu
ti,
nám
nesu v
nese vzácný host?""
dom
zmnu,
chci tvoji dceru za svou ženu, tu tvou nevlastní."
„„Hoho, panáku! div a div! kdo by pomyslil jakt živ? vás vítám, vzácný hoste, však ani nevím, pane, kdo jste? jak jste pišel k nám?""
Pkn
„Jsem této zem král a pán, náhodou vera zavolán
dám tob dej ty
stíbro,
mn
pknou
dám
ti
zlato,
svoji dceru za to,
pradlenu."
„„Ach pane králi! div a div; kdo by se nadál jakt živ? Vždy nejsme hodný, pane králi! kéž
bychom záslužnji
v milosti vaší!""
stály
;
;
;
51
„„Ale však radu, radu cizí
—
vlastní dceru
nit
—
hedbáv!""
mám:
dám je podobna té druhé práv jak oko oku v jedné hlav za
její
„Spatná
je,
Vykonej, zejtra,
;
babo, rada tvá!
co porouím
já:
až den se ráno zjasní,
provodíš dceru svou nevlastní
na královský hrad!"
III.
„„Vstávej, dceruško! již je as,
pan
král již
eká, bude kvas
však jsem já ani netušila nu bodejž dobe poídila
—
v královském hrad!""
„Stroj se,
sestiko moje, hrad bude
stroj,
v královském
vysoko jsi se podívala, nízko mne, hledte, zanechala nu jen zdráva bu!"
hoj
—
52
„„Poj aby se
Dorniko naše, poj, nehnval tvj cho;
již,
až budeš v lese na rozhraní,
domov nevzpomeneš
na
poj
ani
—
honem, poj!""
jen
„Matko, matiko! eknte,
—
sebou ten nž berete?" nkde v chladu „„Nž bude dobrý vypich nem oi zlému hadu
na
s
—
poj
jen honem,
„Sestro,
na
—
poj!""
sestiko! eknte,
—
tu sekeru nesete?"
„„Sekera dobrá
—
nkde
v kei
—
useknem hnáty líté zvi poj jen honem, poj!""
A
když
již
„„Hoj, ty
Hory a doly kterak s
dv
pišly v chlad a ke:
jsi
ten had, ty
jsi ta
zv!""
zaplakaly,
ženy nakládaly
pannou ubohou!
„„Nyní se
tš
s
panem králem
tš,
se s ním, kterak koli chceš:
objímej jeho svží tlo,
;
53
na
pohlížej
pkná
jasné elo,
to
—
pradleno!""
„Mamiko, kam oi a
udlám? dám ?"
kterak
hnáty
ty
—
„„Nenechávej jich podle tla,
a nkdo
jich zas
radš je
A
když
s
sebou vem.""
již
„„Nic ty
nepidlá;
zašly za tu chvoj:
dcero má, neboj!
se,
však jsi podobna té tam práv jak oko oku v jedné hlav; neboj ty se nic!""
A
když
již
byly hradu
blíž,
okna již; vychází s pány svými v cestu, nevstu, pivítá matku pan
král vyhlíží z
i
zrady netuše.
I
byla svatba
—
zralý hích,
panna nevsta samý smích i
byly hody, radování,
plesy a
hudby bez
do sedmého dne.
ustání
!
;
:
54
A
když
král
„Mj
zavítal
musí
jíti
s
osmý
den,
vojsky ven:
dobe, paní moje!
se tu
já jedu do krutého boje
na nepítele."
„Navrátím-li se z bitvy zpt,
omladne naší lásky kvt zatím na vrnou mou památku hle sob piln kolovrátku, piln doma pe."
IV.
V
hluboké, pusté
kovin
jak se tam vedlo
dívin?
Šest otevených
z nichž se
jí
proud
živobytí
bylo,
lilo
na zelený mech. Vzešlo
nynko tlo
již
bda
té
když
jí jí
náhle štstí moc, hrozí smrti noc
chladne, krev se ssedá
dob, bda, bda, ji
spatil král
:
55
A
tu se z lesních
staeek nevídaný
kdesi skal vzal:
šedivé SiQljsy po kolena.
To tlo
vloživ na
ramena
v jeskyni je nes'.
„Vsta, mé pachole, bž,
je
chvat,
vezmi ten zlatý kolovrat:
hrad
v královském
jej
prodávej,
za nic jiného však nedávej, nežli za
nohy."
Pachole v
—
brán sedlo,
zlatý kolovrat drželo.
Královna z okna vyhlížela:
„„Kéž bych ten kolovrátek
mla
z ryzího zlata!""
„„Jdte
za
se,
matko, pozeptat,
je ten zlatý kolovrat?""
„Kupte, paniko! drahý otec píliš nevycení
není,
mj
za
dv
nohy
„„Za nohy?
jest."
ajaj,
divná
vc!
Ale já chci jej míti pec; jdte, mamiko, do komory,
—
56
jsou tam ty nohy naší Dory, dejte
mu
je
za.""
Pachole nohy pijalo,
do lesa zpátky spchalo.
—
„Podej mi, chlape, živé vody,
nech bude tlo beze škody, jako bývalo."
A
rán
ránu k
a v
nohou
piložil,
ohe
zas
ožil,
a v jeden celek srostlo tlo,
jako by vždycky bylo
celo,
bez porušení.
„Jdi,
mé
pachole, k polici,
vezmi tu zlatou peslici; v královském
hrad
ji
prodávej,
za nic jiného však nedávej, nežli za ruce."
Pachole v
—
brán sedlo,
peslici v rukou drželo.
Královna z okna vyhlížela: „,,0ch, kéž
bych
tu
ke kolovrátku!""
pesliku mla
57
mamiko,
„„Vstate, se.
ptejte
za
ta
„Kupte, paniko! drahá
mj za
s
lavice,
—
peslice?"" není,
otec píliš nevycení:
dv
„„Za
ruce jest."
ruce!? divná, divná
vc!
pec; komory, mamiko, do jdte, jsou tam ty ruce naší Dory, Ale já
ji
pineste
chci míti
mu
je.""
Pachole ruce pijalo,
—
do lesa zpátky spchalo. „Podej mi, chlape, živé vody,
nech bude tlo beze škody, jako bývalo."
A
rán
ránu k
a v rukou
ohe
piložil,
zas
ožil,
a v jeden celek srostlo tlo,
jako by vždycky bylo
celo,
bez porušení.
„Sko, hochu, na
mám
zlatý kužel
v královském
hrad
cestu se
mj!
na prodej: jej
prodávej,
5tí
za nic jiného však nedávej, nežli za oi."
brán sedlo,
Pachole v
zlatý kuželík drželo.
Královna z okna vyhlížela:
mla
„„Kéž bych ten kuželíek na tu pesliku!""
„„Vstate, mamiko, jdte ptejte se,
„Za oi,
za
zas,
ten kužel as?""
-
paní! jinak není,
tak mi dal otec poruení,
za
dv oi
jest."
„„Za oi!? neslýchaná vc! kdo je, chlape, tvj otec?"" „Neteba znáti otce mého; kdo by ho hledal, nenajde ho,
A
.
jinak pijde sám."
—
„„Mámo, mamiko! co poít? musím mít! Jdte tam zase do komory, a já ten kužel
jsou tam ty
a
je
oi
naší Dor}
odnese.""
T ,
59
Pachole
oi
pijalo,
do lesa zpátky spchalo.
—
„Podej mi, chlapce, živé vod)',
nech bude tlo beze škody, jako kdy prve."
A oi
v
a zhaslý
a panna
dlky
ohe
vkol
položil,
zas
ožil
pohlížela
však nikoho tu nevidla než se samotnu.
v.
A
když byly ti nedle,
král jede z vojny vesele:
„A jak a
zdali's
mých
se máš,
má
paní milá!
pamtliva byla posledních slov?"
„,,0ch! já je v srdci
nosila,
a hledte, co jsem koupila:
jediný mezi kolovraty, peslici, kužel
—
celý zlatý,
vše to z lásky k vám!""
:
60
má
„Poj
se,
upe
mi z lásky zlatou
posadit,
paní,
Ke kolovrátku chut
nit."
sedla;
—
jak zatoila, celá zbledla
bda, jaký zpv!
—
„„Vrrr
Pišla
zlou to krále
jsi
nevlastní sestru
údv vrrr
oí
a
—
„Jaký
ji
pedeš
nit!
ošidit:
jsi
zabila,
—
zbavila
zlá to nit!""
máš?
to kolovrátek
a jak mi divn na
nj
hráš!
Zahraj mi, paní, ješt znova, nevím, co chtjí tato slova;
pe, má
paní,
pe!
—
„„Vrrr zlou to pedeš Chtla jsi krále ošidit pravou nevstu jsi zabila, a sama se's jí uinila
nit!
—
vrrr
—
zlá to
nit!""
„Hó, strašliv mi, paní, hráš! Nejsi tak, jak se býti
zdáš!
Zahraj mi, paní, do tetice,
61
abych uslyšel ješt více; pe, má paní, ped!"
—
„„Vrrr
Pišla
jsi
pedeš
zlou to krále
nit!
ošidit:
sestra tvá v lese, v duté skále,
ukradla
jsi jí
—
vrrr
chot
zlá to
krále
—
nit!""
Jak ta slova král uslyšel,
skoil na vrance, k lesu
jel;
hledal a volal v šíré lesy:
„Kde's, kde's,
má Dorniko! má rozmilá?"
kde
jsi?
VI.
Od
lesa k
hradu polí
lán,
hoj jede, jede s paní pán;
na vraném bujném jedou koni, vesele
podkoviky
zvoní,
na královský hrad. I
pišla svatba zase zpt,
panna nevsta jako kvt; i
byly hody, radování,
hudby a plesy bez po ti nedle.
ustání
kde
jsi?
62
A
což
ta
matka babice
a což ta dcera hadice
Hoj
!
vyjí
tyi
?
?
—
v lese,
vlci
každý po jedné noze nese ze dvou ženských tl.
Z hlavy jim oi vyaty, ruce
i
co pxve
nohy uaty:
pann
udlaly,
toho ted na se doekaly
v lese hlubokém.
A
což ten zlatý kolovrat
jakou
te píse
Jen do tetice zahrát pišel,
pak ho
již
nikdo neuslyšel,
ani nespatil.
?
bude hrát
;!
r
Štdrý Lma
den,
jako v hrobe, mráz v okna duje,
v svtnici teplo
v krbu se
u kamen; podimuje,
stará
svítí,
dvata pedou mkký
„To
se a vr,
ejhle
adventu
mj
již
len.
kolovrátku
na krátku,
blizouko štdrý den
a blízko,
!"
Milot dveti písti, milo za smutných zimních veer neb nebude darmo její dílo, tu pevnou chová dvru. I
pijde mládenec za pilnou pannou, ekne: „Poj za mne, dívko má!
budiž ty mi ženkou milovanou,
vrným
ti
mužem budu
já!"
:
!
64
„Já
tob mužem,
dej
A
dívka, co
svatební
„To však a
mn
ženkou,
rozmilé!«
—
pedla pízi tenkou,
šije
se a vr, jest
ty
dve
ruku,
košile.
mj
adventu
kolovrátku
na krátku,
již
pede dvemi štdrý den!" II.
Hoj, ty štdrý veere, ty
cože
tajemný svátku!
komu dobrého
neseš na památku
?
Hospodái štdrovku, kravám po výslužce, kohoutovi esneku,
hrachu jeho družce.
Ovocnému stromoví od
veee
kosti,
a zlatoušky na
tomu, kdo se
stnu postí.
„Hoj, já mladá dívina, srdce nezadané
:
65
mne
na mysli jiného,
jiného ccs tane.
Pod lesem, ach pod lesem, na tom panském stav, stojí
vrby staeny.
sníh na šedé hlav.
Jedna vrba hrbatá tajn dol kývá, kde se modré jezero pod ledem ukrývá.
Tu
prý dívce v plnoci,
pi lun pochodni, souzený se zjeví hoch ve hladin vodní. Hoj,
mne plnoc
ani liché
neleká,
Vdy
pjdu, vezmu sekeru, prosekám ty ledy. I
nahlédnu v jezero hluboko hluboko,
—
milému
se podivami
pevn okem
v oko."
;
:
66
cW
III.
dv jména milá, panny jak jarní rže kvt; která by z obou milejší byla, nikdo nemže rozumt. Marie, Hana,
Jestliže
do
jedna promluví k hochu,
ohn
by
pakli se druhá
na první zas
jí
k vli
šel;
— —
usmje trochu by zapomnl
!
Nastala plnoc. Po nebi šíe
sbor vysypal se hvzdiek, jako
oveky
okolo pastýe,
a pastý jasný
msíek.
Nastala plnoc, všech nocí máti,
plnoc po štdrém veeru; na mladém snhu svží stopu znáti ode vsi pímo k jezeru.
Ta jedna
kleí, nad vodou líko druhá stojí podle ní „Hano, Haniko, zlaté srdíko ta
!
jaké tam vidíš vidní?"
;
<J7
— ale jen ostává —
„„Ach, vidím domek jako co Václav
však
se jasní
již
ve dveích
—
mj
— znám
znám ode mne jej,
srdce
„„Zda Bh, má
Marie!
?"--"
-m^^-^-^-
— je mlhy mnoho, mlhou zatmlé
vidím, vidím je
ní:
milá, zlatá
jaké ty vidíš vidní
všecko
bije;
jí
druhá pikleká vedle
ervená svtla
-
blýskají z toho
—
zdá mi se býti v kostele."
„Nco
!
—
milý bože! Václav sám!""
Na nohy skoí,
„Ach
vidím dvée,
ach,
kytka, co dostal
ta
—
zeleni temné,
klobouk na stranu
nm
šee
mužská postava!""
„„Na tle kabát na
v
se
erná mezi
bílými
však mi se rozednívá
—
již:
jsou to družiky, a mezi nimi pro Boha! rakev
—
erný kíž!"
IV.
Vlažný
po
vtík
—
laškuje
osení mladém,
!
;
6a
sad
i
pole
kvtovým
piodny vnadem zavznla hudba od kostela z rána, a za ní nejsa! kvítím osypána jede svatba
adem.
Švarný ženich jako kvt v kole
kabát
svateban,
tmav
zelený,
klobouk v jednu stranu: tak vidla jej v osudné té dob, tak si ji nyní dom vede k sob, švarnou ženku Hanu. Zašlo
léto.
Pes
pole
chladné vtry vjí.
Zvoní hrana, na márách tlo vynášejí; bílé
družiky, planoucí
svíce,
plá, bdování, trouby hlaholíce z hlubokosti znjí:
Miserere mei
Koho vnec zelený, koho v rakvi kryje? Umela, ach umela panenská
lilie!
;
69
Vykvetla, jak by zalívána rosou,
by podseena kosou ubohá Marie!
uvadla, jak
Nastala zima, mráz v okna duje,
v svtnici teplo u v krbu se
dvata pedou
„To
se a vr,
kamen
stará polehuje,
svítí,
zase
len.
mj
kolovrátku! adventu zase na krátku, a nedaleko štdrý den !"
však
jest
„Ach, ty štdrý veere noci divoplodné!
když
si
na
k srdci
t
mne
vzpomenu, to
bodne!"
„Sedly jsme také tak loni pohromad: a než rok se obrátil,
dv nám
chybí v
ad!"
„Jedna, hlavu zavitou,
košiliky
šije;
—
70
již ti msíce erné zemi hnije, ubohá Marie!"
druhá v
„Sedly jsme
také tak
jako dnes a vera: a než rok se obrátí
—
kde z nás bude která?"
„To
se a vr,
všecko ve
mj
svt
kolovrátku!
jen na obrátku,
a život lidský jako sen!"
„Však
mylné nadji sníti, ped sebou irou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, lépe v
strašlivou poznati jistotu!"
Holoubek. ©kolo hbitova cesta úvozová; šla tudy,
plakala
mladá, hezká vdova.
Plakala, želela
pro svého manžela,
neb tudy naposled jej
doprovázela.
—
Od
bílého dvora po zelené louce
jede
pkný
panic,
péro na klobouce.
72
„Napla, nenaíkej, mladá, hezká vdovo! škoda by tvých oí, slyš rozumné slovo."
„Nepla, nenaíkej, pkná rže! a když muž ti umel,
vdovo,
vezmi
mne
za
muže.,,
Jeden den plakala,
druhý ticho minul, tetího
žel
její
pomalu zahynul.
V
témdni umrlého
z mysli vypustila;
než k
msíc
uplynul,
svatb šaty
šila.
Okolo hbitova veselejší cesta:
jedou tudy, jedou ženich a nevsta.
78
Byla svatba, byla,
hluná a
veselá,
nevsta v objetí nového manžela.
Byla svatba, byla,
hudba on
pkn
hrála;
sob
vinul,
k
ji
ona jen se smála.
Smj
se,
pkn
ti
smj, nevsto! to
sluší;
nebožtík pod zemí, ten
má
hluché
uši!
Objímej milého,
neteba
se báti:
rakev dosti tsná
—
ten se neobrátí!
Líbej ty
si je,
žádané
komis
líbej,
líce:
namíchala,
neobživne více!
—
74
Bží asy,
bží,
všecko sebou
mní;
co nebylo, pijde, co bývalo, není.
Bží asy,
bží,
rok jako hodina;
jedno však nemizí:
pevn Ti
stojí
vina.
roky minuly,
co nebožtík
leží;
na jeho pahorku tráva roste svží.
Na pahorku
tráva,
u hlavy mu doubek, na doubku sedává
blouký
holoubek.
Sedává, sedává,
pežalostn vrká; každý, kdož uslyší, srdce
jemu puká.
Nepuká
tak jiným,
jako jedné žen;
:
75
s
hlavy
si
rve
vlasy,
udsen:
volá
„Nehoukej, nevolej,
nehu tvá
mi tak v uši
píse ukrutná
probodá mi duši!" „Nehoukej, nežaluj, hlava se mi toí:
aneb mi zahoukej,
a
mi rozskoí!"
se
Tee
voda, tee,
vlna vlnu stíhá, a mezi
vinami míhá.
bílý šat se
Tu
vyplývá noha,
tam zas ruka bledá: žena nešastnice
hrobu Vytáhli
sob ji
hledá!
na beh,
zahrabali skryt,
kde cesty pšiny kižují se v žit.
—
76
Nižádného hrobu jí
nemlo, kámen veliký
býti
jen
tlaí
její
tlo.
Však nelze kamenu tžko ležeti,
tak
jako
jí
spoívá
na jménu prokletí!
.-
Záhoovo
lože.
i.
Šedivé mlhy naci lesem plynou, jako duchové vlekouce se adem; jeáb ulétá v krajinu jinou, sadem. pusto a nevlídno ladem vje, Vítr od západu studen i
a pižloutlé
Známá-t
to
listí
tichou
píse pje.
píse, pokaždé v jeseni
na dub šepcí ji znova; málo kdo pochopuje slova, a kdo pochopí, do smíchu mu listové
ale
není.
Poutnice neznámý v hábite šerém,
kížem v ruce na dlouhé holi a s tím ržencem — kdo jsi ty koli, kam se ubíráš nyní pod veerem? kam tak pospícháš? Tvá noha bosá, studená rosa; a jese chladná jsme dobí lidi, nás, zsta zde u dobrého hosta každý rád vidí. s
tím
—
78
Poutnice milý!
— než tys ješt mladý,
tob nepokrývá brady, pkné panny — tak bledé a smutn svadlé, oi v dlky zapadlé!
ješt vous
a tvoje líce jako ale
což
a tvoje
Snad
je ve
tvém srdci
léty
šedivými
dol
pochovaný?
žel
snad že neštstí tvé tlo
svíží
k zemi níží?
Mládene pkný! nechod za noci; možné-li, budem rádi ku pomoci, a pi nejmenším snad potšíme. Jen nepomíjej, poj, pohov tlu:
není bez léku nižádného mocný balsám v
želu,
dve
a
díme.
—
Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne, není ho možné ze sn vytrhnouti! a tam již zachází v chrastin jedné; pán ho posil na jeho pouti!
Bh
n.
Daleké pole, široké pole,
pedlouhá
cesta
pes
to pole
a podle cesty pahorek a
devo
štíhlé stojí
bží,
leží,
na vrchole:
79
štíhlá to jedlice
—
však beze sntí,
malá píka svrchu pidlána, a na té píce pibitý vidti jen
r<
»zpjatý obraz Krista pána.
Hlavu krvavou v právo naklouje, ruce probité roztahuje v šíi; v v
dv dv
strany
svta
jimi ukazuje,
strany protivné, jakož cesta míí:
pravou na východ, kdež se svtlo rodí, levou na západ, kdež noc vojevodí.
Tam
na
východ nebeská
tam u
vném
a kdo
dobe
že se tam
Ale na
s
ráji
iní,
je brána,
bydlí boží svatí:
áka jemu
dána,
nimi též bude radovati.
západ
jsou pekelná vrata,
smola, tam plane moem síra tam pletou dáblové, zlá rota proklatá, i
zloeené duše
v ohnivá kola.
Vpravo, Kriste pane! tam dej však od levice
vysvobo
Tu na tom pahorku
nám dospti,
své dti!
leže
na kolenou
náš mladý poutník v ranním svtla kmitu,
okolo kíže ruku otoenou,
vroucn objímá devo beze Brzy cos šepce, slzy
ron
citu.
z oka,
brzy zase vzdychá, tžce, zhluboka.
so
Takto se louí od své drahé panny mládenec milý v poslední dob, ubíraje se v cizí
aniž pak
vda,
svta
strany,
sejdou-li
se k
sob;
ješt poslední vroucí obejmutí, ješt políbení jako plamen žhoucí. Již
mj
Tvá ale
se tu
dobe, dívko pežádoucí!
nešastná
chvíle
pry odtud mne nutí!
—
jako stna, pohlední ledne,
v srdci plamen zhoubný, divoký.
zem zamí
Náhle se poutník se
zvedne
a k západu rychle
kroky.
Brzy potom zmizel vhustémlesaproutí, ho potš na jeho pouti,
pán
Bh
ni.
Stojí,
stojí
skála v
hlubokém
lese,
podle ní cesta v habrovém houští, a na král
k
dub velikán pne se, vkovitý nad vnou pouští; té
skále
nebesm
holé vypínaje elo,
zelená ramena drží na vše strany;
tuhý
odv jeho hromem rozoraný, odvem vyhnilé tlo:
a pod
M dutina prostranná,
pohodlný nocleh
A
í
zvíe
lesní šelmy'.
pod tím dubem na mechovém
hle!
je to
píhodná velmi líté
loži,
postava veliká, hrozná?
i lovk v medvdí koži? lovka vtom stvoení pozná:
Sotva kdo
Tlo
—
jeho skála na skále ležící, svaly dubového kmene, údy jeho vlasy a vousy v jedno splývající s ježatým oboím tvái zaazené, a pod oboím zrak bodající, zrak jedovatý, podobný práv zraku hadímu v zelené tráv. Kdo je ten lovk? a to mrané elo jakými obmysly se jest obestel" -
—
?
Kdo
je ten
Nic se
lovk?
mne
co chce v této poušti'-
neptej! ohlédni se v houští
obé strany cesty! zeptej se tch ježto tu leží práchnivjíce^
kostí,
tch erných, nevlídných
hostí,
s
zeptej se
ježto tu krákají ti
mnoho
Tu zrak
vidli
obletujíce:
—
však muž lesní upený v cestu
ti
vdí
s lože
více!
svého skoí,
divoce plane:
—
82
kyjem ohromným nad hlavou toí a skok za skokem prosted cesty stane.
Kdo pichází
cestou?
— V hábite
mládenec,
—
kíž maje v ruce, za pasem rženec. Utec, mládene! obra se zpátky! tvá cesta v jistou tebe smrt uvádí.
Život-t lidský beztoho krátký, a škoda tvého panenského mládí!
Obra dokud
utíkej,
se,
kyj
co
ti
síla
ohromný na
a neroztíští tvou
t
staí,
nepikvaí
hlaviku v kusy!
—
svém hlubokém pedse povlovným krokem,
Neslyší, nevidí, v želu
jde dále
kde života svého pozbýti musí. „Stj, erve! kdo
jsi?
kam t
—
cesta vede?"
—
Zastavil se poutník, zvedná líce bledé:
„„Jsem žatracenec""
—
odpovídá
tiše
—
„„do pekla cesta má, do satanské íše!""
co
„Hoho! do pekla? tyicáté léto, již tu sedím, mnoho jsem slyšíval,
mnoho
vidíval, ale
písn
této
potud mi nikdo ješt nezazpíval!
—
—
s:;
Hoho! do pekla? Neteba ti kroku, sám t tam dopravím, nevzdechneš Však až se naplní mj poet rok,
ani!
pijdu snad za tebou také na snídaní."
—
„„Nic se ty nerouhej milosti boží!
Díve než jsem vidl den
života prvý,
zapsán jsem peklu otce svého krví
klamem ábelským
—
pro pozemské zboží.
znamení kíže pekelné míže,
Milosti boží velká! a
zláme
i
strašlivé
porazí Satana se vší jeho mocí! Milosti boží velká! ta
ráí
dáti,
že se slabý poutník co vítz navrátí,
dobuda zápisu z pekelné
„Co pravíš? Za tch
noci.""
let,
—
za tyiceti,
bez potu jsem jich do pekla zklátil, však ješt se nikdo zpátky nenavrátil! Slyš,
erve!
jsi
mladé,
hebouké pleti, zvi,
byl bys mi dobe, místo tuhé
za malou pochoutku dnes na veei, ale
pustím t, nechám tebe
jíti;
však ješt nikdo, co jich tu šlo
koli,
neušel mojí sukovité holi!
Pustím t, erve! ale to chci
míti:
84
písahej, že
potom
vrn
co v pekle uvidíš a
mi povíš,
eho
dovíš."
se
vztýil se poutník a vysoko zdviže
I
hl
svou poutnikou se znamením kíže: „„Písahám na kíže svatého slávu,
že
ti
z pekla
vrnou pinesu
zprávu!""
IV.
Minula zima, sníh na horách v údolích
jeáb
povode od snhu
a
taje,
dešt;
se vrací z dalekého kraje:
avšak náš poutník nepichází ješt.
V zele odly íijala
pode
kem
se v lese ratolesti,
milou
vní
dýše;
slavík vypravuje dlouhé povsti: ale
žádná zpráva z pekelné íše.
Ušlo jaro
povtí
—
léto; již se
chladne,
listí
dnové
krátí,
opadává:
z pekla však žádná, žádná nejde zpráva.
Zdali se poutník zdali nekleslo
zdali
pece ješt
vrátí?
cestou jeho tlo?
ho peklo v
sob nepoželo
?
—
85
Lesní
muž pod dubem
škared
s
vysokého stanu
pohlíží v západní stranu;
sedí a bruí:
„Co
neušel nikdo
mé
jich tu šlo
koli,
sukovité holi!
Jen jednoho jsem na slovo vsadil,
—
jen toho jednoho
a ten
mne
zradil!"
—
ozval se týmž asem povýšeným hlasem; postava pímá, oko písné, smlé, „,,0 nezradil tebe!""
podle
muže poutník
s
studený poklid na jeho ele, a z jeho bledé, ušlechtilé tváe
jako by planula slunení záe. „„Nezradil jsem tebe! písahou ztuha ti, híšný boží sluha, písahám ješt tob znova: písahám na kíže svatého slávu,
zavázal jsem se
a nyní
že
tob vrnou Zachvl
a
se
z pekla nesu zprávu!""
muž
lesní,
slyše tato slova,
vyskoil vzhru, sáhne po své
avšak jako bleskem
omráený
zbroji!
stojí
—
nesnese zrak jeho zraku poutníkova. „„Tuto sed a zvstuji
tob po
slyš;
povsti
hrzy
pekelné chzi;
si;
o
hnvu
božím slovo moje svdí: božská neskonené vtší!""
ale milost
Vypravuje poutník, co v pekle spatil:
moe
a kterak se život
vné,
na
ábl pluky, vnou smrtí
plamen, bitké
Muž
s
sbratil
vždy nové zatracenou muky.
lesní
pod dubem zamraený
ped
nemluví slova, jen
sedí,
sebe hledí.
Vypravuje poutník, co v pekle
slyšel,
úpnlivé náky, zloeené klení, však nikoho není, volání pomoci kdo by tu potšil, kdo k pomoci pišel,
—
jen
vná
Muž
kletba,
lesní
vné
zatracení!
pod dubem zamraený
nemluví slova, jen
ped
sedí,
sebe hledí.
Vypravuje poutník, jak znamením kíže pinutil Satana, pekelné kníže,
rozkázat áblu, strjci klamu zlého,
aby zase
vrátil krví
Protivil se
psanou blánu.
ábel pekelnému pánu,
nevrátil zápisu dle
rozkazu jeho.
:
^7
Rozlítil
se Satan a v zlosti své velí:
„Vykoupejte jeho v pekelné koupeli!" Uinila rota dle jeho rozkazu, pipravila láze z
ohn
a mrazu:
s
jedné strany hoí jako úhel vzatý,
s
druhé strany mrzne v kámen ledovatý:
a když vidí rota míru naplnnu,
obrací zmrzlinu opak do
Strašliv
ve
až ho pak
již
Tu pokynul a
síla
plamen.
ábel, jako had se
smysly
i
cit
svíjí,
pomíjí.
Satan, rota odstoupila,
zas nová
ábla
oživila.
Ale když propuštn zase dyše lehce, krví
psanou blánu pec vydati nechce.
svém hnvu: obejme pekelnou dvu!"
Rozlítiv se Satan káže ve
„Nuže
a
A byla ta dva z železa skuta, rám vztažené k toužebné milosti pivinula
ábla na svá
prsa krutá,
a zdrceny jsou všecky jeho Strašliv
ve
kosti.
ábel, jako had se
svíjí,
cit pomíjí. až ho pak již smysl Tu pokynul Satan, panna povolila, a síla zas nová ábla oživila. Ale když propuštn opt dýše lehce, krví psanou blánu pec vydati nechce. i
Jffti
KOHOUT
:
:
:
88
I zaiel Satan poslední své „U vržte jeho v lože Záhoovo
„V
lože
Záhoovo?
v
slovo !"
—
Záhoovo
lože?'"
udšení muž divý v lese, hrozné tlo jeho osykou se tese, a pot vyráží z tuhé ela koze. volá v
—
„Lože Záhoovo! Zaho je to jméno, od matky mé nkdy asto vysloveno, když uívala mne plésti rohože, když mi rohožemi na mechu stlávala a vlí kožinou mne pikrývala.
A
nyní v pekle
Však povz mi co
eká Zahoe
Záhoovo ty
—
lože
—
?
ty sluho boží,
—
na pekelném loži?"
„„Spravedlivá jest pomsty boží ruka,
le ukryto vné jeho usouzení neznámá mi sice tvá pekelná muka, ale tvých zloin nic menší není. Nebo vz,
že dábel, slyše ona slova,
zhroziv se pokuty lože Záhoova,
krvavý zápis
vrátil
Stoletá sosna na
hrd i
a
bez prodlení.""
chlumové
vypíná k nebi své
stráni
tém
pijde sekera, sosna hlavu sklání,
tžkým pádem zachvje
se
zem.
—
—
:
89
tur lesní v bujnosti své síly
Divoký z
koene
mocná
vyvrací
v lese
proboden oštpem potácí se
deva;
chvíli
a padne, v bolesti smrtelné eva.
Takto muž lesní. Poražen tou zvstí na zemi klesá ve smrtelném strachu; ve a svíjí se, bije v hlavu pstí,
nohy poutníkovy objímaje v prachu „Smiluj se, pomoz! pomoz, muži boží! nedej mi dospti k pekelnému loži!" -
„„Nemluv
takto ke
mn! erv
bez milosti boží ztracen
jsem, roven tob,
vn vkuv:
k ní se obra, od ní prose lékv,
a
i
pokání v pravé ješt dob.""
mám
„Kterak
ady vrub,
ty
mžeš-li
spoti
je,
každý
ten
I
se káti?
viz tu
na
co jich tu jest koli
—
ta
známka
— mé
holi
—
každá,
vroubek jest jedna vražda!"
—
zvedne poutník, k zemi se naklon,
hl Záhoovu a zarazí
ji
—
kmen mocné jablon
v tvrdé skály tém,
jako tenký proutek do zorané
zem.
—
;
!
ítO
„„Tu kle pede svdkem svých hrozných inu, kle ve dne v noci, Krutný zlosynu
asu
nepoítej, nedbej žízn, hladu,
zloin adu,
jedno poítej svých lituj
a pros Boha, aby smazal vinu.
Vina tvá jest velká, tžká, bez píkladu: tvoje pokání, bez píkladu budiž i
a bez konce
Tu kle
a
jest
ekej
boží smilování!
—
až se v jedné
dob
z milosti boží vrátím zase k tob.""
Takto
dí
A Zaho
poutník a jde cestou
kleí, kleí neustále,
—
kleí ve dne, v noci
nepije, nejí;
vzdychaje božího prosí smilování.
Den po
dni
mine
ledové mrazy
a
Zaho
ale
;
jižjiž
již
i
—
sníh se shání,
picházejí,
kleí, prosit nepestává
—
na poutníka darmo oekává,
ten nepichází, nevrací se k
Bh
—
dále.
nmu.
budiž milostiv muži kajícnému!
peletlo svtem od té chvíle kdo onoho asu býval nemluvntem, jest nyní starcem, do hrobu se chýle. Devadesáte
mnoho
let
se zvrátilo zatím
/
!>1
Avšak málo
jich dozrálo k té
dob, hrob.
ostatní všickni jsou schováni v
Jiné pokolení, cizí oblieje,
svt
vše ve
kam
cizí,
lovk
se
jen to
slunéko modravého nebe,
jenom
to nižádné
a jako
ped veky
tak
i
promny
dje:
nevzalo,
tšívalo,
lidi
nyní ješt vždy blaží tebe.
Jest
opt
vtík
Vlažný
jaro.
duje,
na lukách svží kolébá se tráva, povsti opt vypravuje,
slavík své
vni
a fijalka novou zas
vydává.
Habrovým stínem hlubokého
lesa
dvé poutník se cestou ubírá:
shrbený staeek, v ruce berlu nesa,
vkem
berlu biskupskou,
a
pkný
mládenec, ten
mj
„Posekej, synu
odpoinutí si Rád bych se
má již
k
otcm
Milost boží velká! ta
mocn
!
se tesa,
podepírá.
rád bych odpoinul,
duše žádá!
ale milost boží jinak
v
již
jej
zesnulým pivinul,
mi ukládá. sluhu svého
provedla skrz pekelnou bránu,
úad
svém svatém povýšila
a protož duše
má dobroeí
jeho,
Pánu.
:
:
:
92
Pevn jsem
a
doufal v tebe, Hospodine
—
spoine Synu mj, žízním! ohlédni se vkol: není-li mdlých smysl mámení, tuším, dejž,
tvá sláva na zemi
!
a
tuším, že mi blízké najdeš oberstvení,
mj
aby byl dokonán
života úkol."
Odešel mládenec, v lesní zašel strany,
by kde našel pramen uchovaný.
zdali I
dere se houštím, kráí dál a dále,
až
se prodere k mechovité skále.
i
Ale tu náhle noha jeho stane,
veer
a jako svtluška
leskne se podiv v
vn
divn neznámá
vn
nevýslovná,
létající,
pkné k
jeho
nmu
líci
vane,
neskonené vnady,
jako by v rajské vstupoval sady.
A
kd}rž
vzhru
vc
pak mládenec skrze husté chvojí se prodere a na skálu vkroí,
nepodobnou
vidí jeho
oi
na holé skále strom košatý
stojí,
strom jabloový, v ší se rozkládaje, a na
nm
ovoce divné krásy zraje
jablka zlatá ta rajská I
—
vn
—
a z nich se nese
vkol po všem
zplesalo srdce v
lese.
mládencovu
a zrak jeho ilý jiskil se vesele:
tle,
:
Bh
„Ach jist, jist! staekovi k vli
dobrotivý
tu své
iní divy
pro posilu jemu, místo chladné vody, pustá v lese skála rajské nese plody."
Ale jak
s
ochotou po jablku sáhne,
tak s uleknutím ruku zas odtáhne.
„„Ty nech,
netrhej
— však
hlas dutý, hluboký káze
by ze
blízký hlas, jako
neb nikdež
paez
Jen
po
nmž
vkol
zem
nesázel!""
jsi
jemu
ztuha,
vycházel,
nevidti druha.
nho, mechem se vinou,
veliký stojí vedle
ostružiny s
a podál zbytky dubu prastarého,
kmen rozdrcený Obešel jinoch
s
širou vydutinou.
pe,
prohlíží dutinu,
obešel tu celou okolní krajinu,
však ani stopy nalézti nemoha, že
by
tu
kráela kdy lidská noha,
všudež jen pouhou vidti pustinu.
„A snad
se
ucho mé obluzeno
snad zvíe divoké zavalo v
dáli
šálí?
?
snad od vody v skále zvuk onen pocházel dí
k
sob sám
opt po
jinoch, a nedbaje
jablku vztahuje ruku.
zvuku
?"
94
„„Ty nech, hlas dutý
— však
netrhej
hmotnji zapovídá
jsi
nesázel!""
zase.
A
když se mládenec ohlédl po hlase, hle paez veliký mezi ostružinou !
hýbati se
dlouhá
pone, a
dv
mechu
z
se šinou
míce,
ramena, k jinochu
a nad rameny, jako smolné svíce
v mlhavé noci, dvé ervených oí se toí. z pod šedého mechu k
nmu
Zdsil se mládenec, a znamením kíže se jednou, po druhé a tetí,
znamená
a jak vyplašené z hnízda ostíže,
nehledaje cesty, nevida obtíže,
pímo
se skály houštím
dol
letí,
a zkrvavený od ostrých sntí
na zemi padne k staekovi
blíže.
„Ach pane, pane! zle je v tomto košatá jablo na skále, na pláni, a jablo na jae zralé plody nese, a
A
lese:
paez veliký trhati je brání. ten paez mluví, oima toí,
a chytá ramenem, kdo k jabloni kroí;
ach pane, áblovo tu „„Mýlíš
se,
své divy iní
synu
—
jest
mj!
panování!"
Tuto milost boží
budiž jemu sláva!
!
:
!
95
pou moje
Vidím, že
rádo
již
tlo mé v zemi
se
se dokonává, této složí
!
—
Ješt mi posluž naposled, mj synu! dove mne nahoru na skalnou planinu."" Uinil tak jinoch: naped cestu a
potom staeka po
A aj
když !
již
tu se
vztahuje
pišli
ní
musil
nahoru k
jabloni,
paez ke staeku
rám
kloní,
vstíc a raduje se:
„Ach pane, pane
mj
hle tvá sazenice již
ach utrhni,
klestí,
vésti.
!
dlouho's nepicházel
ovoce nese,
pane! však sám
jsi
sázel
!"
—
„„Záhoí! Záhoi pokoj budiž tob! ti pináším v poslední své dob Bez míry, bez konce jest milost boží, nás oba vytrhla pekelnému loži !
pokoj
Propus mne nyní již, jakož já tebe nech se tu popel náš vedle sebe složí, a ducha nech vezmou andlov z nebe!"" i
„Amen!" sesul se ve
dí
Zaho.
A vtom
okamžení
skrovnou prachu hromádku,
a jen ostružina na holém kamení
zstala
státi,
jemu na památku.
;
96
Zárove
pou
i
staec mrtev na zem klesá
jeho pozemská
již
zstal mládenec sám u prosted by ješt vykonal vli svého pána.
I
Le
nad hlavou jeho
vznášejí se
dv
—
dokonána!
té
samé
lesa,
chvíle
holubice bílé
v radostném plesu vznášejí se vzhru, až
i
se vznesly k
andlskému kru.
:
:
:
Vod ní Iv P^a topole nad jezerem sedl Vodník pod veerem „Svi,
msíku,
a
šije
mi
„Šiju, šiju si
do sucha svi,
„Dnes
a
do vodiky
šije
svi,
ni.
je tvrtek, zej tra pátek
šiju si
svi,
botiky
msíku,
a mi šiju,
i
svi,
ni.
kabátek
msíku,
mi
šije
svi,
ni.
„Zelené šaty, botky rudé, moje svatba bude:
zejtra
svi,
a
msíku,
mi
šije
svi,
ni."
:
;
;
:
98
n.
Ráno, raníko panna prádlo
si
vstala,
v uzel zavázala
„Pjdu, matiko, k jezeru, šáteky sob vyperu."
„„Ach necho, necho na
jezero,
zsta dnes doma, moje dcero Já mla zlý té noci sen necho, dceruško, k vod ven !
„„Perly jsem bíle
jsem tebe
tob
!
vybírala,
oblíkala,
v sukniku jako z vodních
pn
necho, dceruško, k vod ven! „„Bílé šatiky smutek
tají,
v perlách se slzy ukrývají, a pátek nešastný je den
necho, dceruško, k vod ven!""
Nemá
dceruška,
k jezeru vždy
ji
nemá
k jezeru vždy
ji
cos
doma, nic
jí
po
nic
stání,
cos pohání, nutí,
chuti.
—
99
První šáteek tu se
namoila
—
sní lávka prolomila,
a po
mladiké dívin
zavíilo se v hlubin.
Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v širá kola
-
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal,
-
m. Nevesel}
7
',
truchlivý
jsou ty vodní kraje,
kde si v tráv pod leknínem rybka s rybkou hraje.
Tu slunéko nezahívá, vtík nezavje; chladno, ticho
—
jako žel
v srdci bez nadje.
Nevesel}-, truchlivý
jsou ty kraje vodní;
v poloutm a v polousvtle mine tu den po dni.
!
100
Dvr Vodníkv bohatství v
však
bezdky
prostranný,
nm
dosti,
jen se v
nm
zastavují hosti.
A
kdo jednou v kišálovou bránu jeho vkroí,
sotva ho kdy uhlédají
jeho milých oi.
Vodník
—
sedí mezi vraty,
spravuje své sít,
a ženuška jeho mladá
chová malé dít. „Hajej, dadej,
mé dátko,
mj bezdný Ty
se
synu na mne usmíváš,
já žalostí hynu.
„Ty radostn vypínáš ke
mn
ruky ob;
a já bych se radš vidla
tam na zemi v hrob.
Tam
na zemi za kostelem u erného kíže,
:
!
!!
!
101
aby
má
matická zlatá
mla
mn
ke
blíže.
synku mj, malý Vodníku
„Hajej, dadej,
mj Kterak
nemám
vzpomínati
smutná na matiku? „Starala se ubohá,
komu vdá mne, komu? však ani se nenadálá, vybyla
mne
„Vdala jsem
z
se,
domu vdala
již,
chyby erní raci, starosvati ryby družiky a ale byly
—
—
„A a
mj
muž
— Bh
polituj
moke chodí v suše, ve vod pod hrneky stádá
lidské duše.
„Hajej, dadej, s
mj
synáku
zelenými vlásky
Nevdala se tvá matika ve píbytek lásky.
!
! :
102
„Obluzena, polapena v ošemetné sít,
nemá žádné zde radosti le tebe, mé dít!"
—
„„Co
to zpíváš,
Nechci toho
ženo
má?
zpvu!
píse proklatá popouzí mne k hnvu.
tvoje
„„Nic nezpívej, ženo má! v tle žlu mi kyne sic
uiním rybou tebe, mnohé jiné.""
jako
„Nehnvej
se,
Vodníku,
—
nehnvej muži
;
mj
nemj
za zlé rozdrcené, zahozené rži.
mé
„Mladosti
pelomil a nic
jsi
jsi
jarý
štp
v pli,
mi po tu dobu
neuinil k vli. „Stokrát jsem
pimlouvala
t
prosila,
sladce,
Li
:;
bys mi na as, na kratiký, k nic matce.
dovolil
t
„Stokrát jsem
v
slzí
bych
jí
prosila,
toku mnohém,
ješt naposledy
mohla
dáti s
Bohem!
t
„Stokrát jsem
prosila,
na kolena klekla, ale kra srdce tvého
niím neobmkla! „Nehnvej
nehnvej,
se,
Vodníku, mj pane! anebo se rozhnvej, co
„A
díš,
a
chceš-li
se stane.
mne rybou nmá,
míti,
abych byla
ui
mne radš kamenem, jenž pamti nemá.
„Ui
mne
radš
bez mysli a
vn
by mi sluneního
kamenem
citu,
žel
nebylo
svitu!"
—
; ;
104
„„Rád bych, ženo, rád bych já vil tvému slovu ale rybka v širém moi kdo ji lapí znovu?
—
„„Nezbraoval bych ti k matce tvojí chze, ale liché mysli
obávám
„„Nuže
já
ženské
se tuze.
—
dovolím
dovolím ti
ti
já,
z duly
však porouím,
a
mi
vrn
splníš moji vli.
„„Neobjímej matky své ani duše jiné;
pozemská tvoje láska s nezemskou se mine.
sic
„„Neobjímej nikoho z rána
ped
do veera;
klekáním pak se zase
vratiž
do
jezera.
:
105
„„Od klekání do klekání dávám lhtu tob; avšak mi tu na jistotu
zstavíš
to
rob.""
IV.
by to bylo bez slunéka podletí jaké bylo by shledání Jaké, jaké
?
bez vroucího objetí?
A
když dcera v dlouhém ase matku svou obejme zase, aj, kdo mže za zlé míti laskavému dítti
?
Celý den se v plái tší
matkou žena z jezera má matiko zlatá' ach, bojím se veera!" s
„S Bohem, „„Neboj
se,
—
má
duše drahá!
nic se neboj toho vraha;
nedopustím, by
mla
t
v moci
vodní píšera!""
— .
8
:
!
106
Muž
zelený
chodí venku po
dvoe;
Pišel veer.
dvée klínem zastreny, matka s dcerou v komoe. „„Neboj nic
má
se,
drahá duše!
neuškodí v suše,
ti
nemá k tob
vrah jezerní
—
žádné moci nahoe.""
Když
klekání odzvonili,
buch buch
,Poj
!
venku na dvée
dom,
již
ženo moje!
nemám ješt veee.'
—
„„Vari od našeho prahu,
pry, a co dív
vari
vee
ty lstivý vrahu! jsi
veeí val,
zase v jezee.""
O plnoci buch buch
!
—
zase
na ty dvée zpukelé ,Poj již dom, ženo moje!
poj mi
ustlat postele.'
„„Vari od našeho prahu, vari
pry,
a kdo
a
ti
ty lstivý
tob
vrahu
prve stlával,
zase ustele.""
—
—
!
:
107
A ,
po tetí buch buch zase, když se šeil ranní svit: Poj již dom, ženo moje! !
dít pláe,
dej
mu
—
pít!'
„Ach matiko! muka, muka pro dátko srdce puká Matko má, matiko zlatá, nech mne, nech
mne
zase
— jít!"
„„Nikam necho, dcero moje! Zradu kuje vodní vrah; že péi máš o dít,
a
mn
o tebe vtší strach.
Vari, vrahu,
do jezera!
nikam nesmí moje dcera; a pláe-li tvé dátko,
pines
je
sem na náš práh.""
Na jezee boue huí, v boui dít naíká;
náek oste bodá v
duši,
potom náhle zaniká. „Ach matiko! bda, bda! tím
pláem mi
krev usedá
matko má, matiko strachuji se
zlatá,
Vodníka!"
—
!
108
Nco
padlo.
mok
Pode dvemi
se jeví
—
krvavý, a když stará otevela,
kdo leknutí vypraví
—
Dv
vci tu v krvi leží mráz po tle hrzou bží: dtská hlava bez tlíka a
tlíko bez
hlavy.
;
Y rváno sedá ke táže se své
v-
1
>
:
;
a.
snídaní,
mladé paní
„Paní moje! paní milá!
vždycky upímná
jsi
byla,
„vždycky upímná jsi byla jednoho's mi nesvila.
„Dv
jsme spolu nyní jedno nepokoj mi iní: léta
-
-
„paní moje, milá paní!
jaké je to tvoje spaní
„Veer
?
lehneš zdráva, svží,
v noci tlo mrtvo
leží
„ani ruchu, ani sluchu, ani zdání o
tvém duchu
!
; ;
110
„studené jest to tvé tlo, jak by zpráchnivti chtlo.
maliké
„Aniž
to
hoce
plaíc, probudí t.
dít,
„Paní moje, paní zlatá zdali
nemocí
nemoc
„Jest-li
nech
„V
jsi
a
jata?
závada,
ta
pijde moudrá rada.
mnoho
poli
bylin
snad nkterá tebe „Pakli v býlí není
mocné
stojí,
zhojí.
síly,
slovo neomýlí;
„mocné slovo mrana v boui
„mocné slovo ohni skálu
zdrtí,
„jasnou slovo
vodí,
chrání lodi
líté
káže,
draka sváže
hvzdu
mocné
strhne
s
zhojí tebe."
nebe
—
;
111
„,,0
pane
mj,
nechtj dbáti
milý pane!
ei
plané.
„„Co souzeno pi tomu nikdež léku
komu
„„co Sudice
zrození,
není
káže,
slovo lidské nerozváže.
„„A bezduchá na svém vždy jsem pece v moci
loži,
boží,
„„vždy jsem pece v boží moci, jež mne chrání každé noci.
„„A
co mrtvé mi je spáti,
ráno duch se zase
„„ráno zdráva protož
vrátí,
vstáti
mohu:
Darmo, paní! jsou tvá pán úmysl jiný chová. Sedí babka
mí
—
poru pánu Bohu!""
vody
slova,
pi ohnisku, z
misky v misku,
:
112
dvanáct misek v jedné ade.
Pán u baby na porad. „Slyšíš, víš,
matko
co potkati
mnoho
ty víš
!
má
koho,
„víš, kde se í nemoc rodí, kudy smrtná žena chodí.
„Povz
ty
mi zjevn nyní,
co se s mojí paní iní
„Veer
?
lehne zdráva, svží,
v noci tlo mrtvo
leží,
„ani ruchu, ani sluchu, ni zdání o jejím
„studené jest
její
duchu; tlo,
jak by zpráchnivti chtlo."
„„Kterak nemá mrtva
když
má
jen
pl
—
býti,
živobytí?
„„Ve dne s tebou živa v dom, v noci duše její v strom.
;
113
„„Jdi k potoku
najdeš vrbu
s
pod oborou,
bílou korou;
„„žluté proutí roste na ní; s
tou je duše tvojí paní.""
„Nechtl jsem já paní aby s vrbou mla žíti „paní a vrba
má a
a
se
mnou
—
míti,
žije,
v zemi hnije."
—
Vzal sekeru na ramena,
ual vrbu od koena; padla tžce do potoka,
zašumla od hluboká, zašumla, zavzdychala, jak by matka skonávala, jak by matka umírajíc,
po dítku se
ohlédajíc.
„Jaký shon
to
komu
k
—
mému domu?
zní hodinka,
komu?"
—
114
„„Umela
tvá paní milá,
jak by kosou sata byla;
„„zdráva chodíc pi své
práci,
padla, jako strom se skácí;
„„zavzdychala umírajíc,
—
po dítku se ohlédajíc.""
„O
bda
bda, bda!
mi,
paní zabil jsem nevda,
„a z
dátka
v touž hodinu
uinil jsem sirotinu!
„Ó
ty vrbo, vrbo bílá!
což
jsi
ty
mne
„Vzala's mi
co
mám „„Dej
osekej
s
pl
živobytí:
tebou uiniti
mne
mé
zarmoutila!
z
?"
—
vody vytáhnouti,
žluté proutí;
„„dej prkének naezati,
kolébku z nich udlati;
;
115
„„na kolébku vlož dátko,
a
nepláe ubožátko.
„„Když se bude kolébati, matka bude je chovati. „„Proutí zásad podle vody,
by nevzalo žádné škody.
„„Až doroste hoch maliký, bude ezat píšaliky „„na píšalku bude pti se svou
—
matkou rozprávti. t,u
:
!
U clmela panna
v
i 1 i
e.
dob
jarních
jako když uschne mladé
umela škoda
panna, jí,
rže
;
let,
rže kvt;
v poupti
škoda v zemi
—
ležeti
„Nedávejte mne ve vsi na hbitov, tam bývá náek sirotkv a vdov, tam slzí hokých mnoho plynulo srdéko mé by hoem hynulo.
„Pochovejte
mne v
pod-zelený
les,
tam na mém hrob kvésti bude ves ptákové mi tam budou zpívati, srdéko moje bude plesati." Neminul ješt hrob
její
ani rok a den,
drobným vesem povleen
nepišlo ješt ani do tí
na jejím
hrob vzácný
let,
kvete kvt.
;
;
;
:
117
—
Lilie bílá
kdo
uvidl,
ji
každého divný pojal srdce žel kdo ji pocítil, lilie vonná
—
v každém se touhy plamen
;
roznítil.
—
„„Hoj, moje chaso! vraného mi stroj!
chce mi se na lov pod zelenou chvoj, chce mi se na lov pod jedlový krov:
zdá mi
se,
dnes že vzácný bude lov.""
Halohou halou v chrt poštkot, píkop nepíkop hop a plot neplot pán na vraníku napaženou bra, a jako šipka ped ním bílá la. !
!
—
!
zv,
„„Halohou! halou! vzácná moje nespasí tebe pole ani ke!""
Zdviženo rám, jež
Pán na
—
laky
tu místo
lilii
rám mu
probije
ji
bílá
—
lilie.
hledí s údivem,
kleslo,
myslí a myslí
vní i touhou
— ?
duch se prsa
kdo
tají
dmou
mu
nm
v
se výš,
rozumíš
„„Hoj sluho vrný! ku práci se tu
lilii
mi odsud vykopej
?
mj:
—
v zahrad své chci tu lilii mít zdá mi se, bez ní že mi nelze být!
;
;
:
:
:
118
„„Hoj sluho vrný, dvrníce mj! lilii mi stež a opatruj, noc opatruj mi ji piln v den pudí moc!"" divná, podivná k ní
tu
m
—
i
ji jeden, druhý den vnadou divn peblažen.
Opatroval
pán
její
Le
noci tetí, v plné luny
svit,
pospíchá sluha pána probudit.
mj
„Vstávej, pane tvá
po
se vláí
lilie
!
chyba v odklade
sad
as
pospš, nemeškej, pravý nyní tvá
lilie
si
divný vede hlas!"
—
Životem vratkým smutná živoím, co v poli rosa, co na ece dým
,
jasn slunený rosa
i
pára,
„„Nezhyne
svitne paprslek
— —
mj zhyne vk vk tvj, tu dvru mám; !'
i
ped sluncem
jistou
ochranu
ti
dám:
zdi pevné budou tvojí záštitou, až, duše milá, budeš chotí mou""
Vdala se za nj až
i
blaze bydlila,
synáka jemu
Pán hody tu
;
mu
slaví,
povila.
štstí svého
královský posel nese
jist; list.
:
11!
„Mj vrný „chci,
aby
;
I
mu
milý!" tak
píše král,
ke služb mi
zejtra
stál
aby pijel každý vrný lech, poteba velká všeho doma neeh." chci,
—
Smutn
se louil s milou chotí svou,
jako by
tušil
svou nehodu
„„A když mi strážcem svou matku
tob
nelze býti tvým,
strážci
Spatn mu matka vli špatn manželku jeho
—
na nebi slunce „Zhyn, paní
Pán jede tu
mu
noní
—
poboena sí
dosti služby jest;
již
ublížila
Otrávila i
jsi
tob žití
nežije,
ti
svadlá
„„O matko, matko,
bodejž
plnila,
stežila;
žalostná v ústrety jde vest;
„Tvé pacholátko a po tvé paní
ím
zstavím.""
zhyn, obludo, zhyn
!
—
dom
zlou.
lilie!"
—
ty hadice zlá!
žena'
má
?
mého kvt;
tob zernal
boží svt!""
!"
!
„
Š&
MSk
áSEfc
•
Dceina
if4
l^letba.
vr^ož jsi se tak zasmušila,
má
dcero
což
se tak zasmušila?
jsi
Veselá
jsi
jindy byla,
nyní pestal
tob smích !"
„„Zabila jsem holoubátko,
matko zabila jsem holoubátko
opuštné jediátko bílé
—
—
má
bylo jako sníh!""
„Holoubátko
to nebylo,
dcero
holoubátko
líko se
ti
to
nebylo
—
má
promnilo,
a potrhán je tvj zhled
!"
?
l'_M
..
„i >ii
!
dátko,
zabila jsem
matko má! oh
!
zabila jsem
dátko,
své ubohé zrozeátko žalostí
—
bych pošla hned!""
„A co míníš
uiniti,
dcero a co míníš uiniti
má
?
?
kterak vinu napraviti
a smíiti boží
hnv ?"
....Pjdu hledat kvetu toho,
matko má,
pjdu
hledat
kvtu
kterýž snímá viny
a vzbouenou
toho,
mnoho
chladí krev.""
„A kde najdeš toho kvtu, dcero a kde najdeš toho
má
?
kvtu
po všem široširém svtu? v které roste zahrádce?"
„„Tam
za branou nad vršíkem,
matko má! tam za branou nad vršíkem, na tom sloupu se hebíkem, na konopné oprátce!""
!!!
122
„A co vzkážeš hochu tomu, dcero
má
a co vzkážeš hochu tomu, jenž chodíval k a
s
nám do domu
tebou se tšíval
„„Vzkazuji
mu
?"
požehnání,
matko má vzkazuji
erva v že mi
mu
požehnání,
duši do skonání,
zrádn mluvíval!""
„A co necháš
svojí matce,
dcero
má
a co necháš svojí matce, jež
t
milovala sladce
a draze
t
chovala?"
„„Kletbu zstavuji tob,
matko
má
Kletbu zstavuji tob,
bys nenašla místa v hrob, že's mi zvli dávala!""
?
;
Y
š
i'
k v n
;
é.
(Úlomky.')
lídyž oko vaše slzou se zaleje, když na vás tžký padne as, tehda pináším vtvici nadje,
mj
tu se
Nechtjte
vští ozve
vážiti lehce
hlas.
ei
mojí,
nebe pichází vští duch
z
zákon nezbytný ve všem a vše tu
svj
svt
stojí,
zaplatí dluh.
eka
si hledá konce svého v moi, plamen se k nebi temeni;
co
zem
stvoí,
sama zase zboí
avšak nic nejde v zmaení. Jisté a
co
pevné jsou osudu kroky,
má
se
státi,
stane se
a co den jeden v své pochová toky,
druhý zas na svt vynese.
: ;
:
124
Vidla jsem muže na Blin vod, praotce slavných vojvod, an za svým pluhem po ddin chod, vzdlával
Tu
zem
pišli poslové
a knížetem jest oblekli
odv
úrodu.
od valného snmu,
orá
zván,
zlatoskvoucí jemu,
a nedoorán zstal lán.
Položil rádlo a propustil voly
„Odkud
jdte zpt!"
jste vyšli,
a své bodadlo zarazil tu v
aby puelo v
list
i
poli,
kvt.
Pojala voly nedaleká hora,
podnes
ji
znaí vody
rmut,
a suchá holi lískovice korá
vydala
A
trojí
bujný
prut.
pruty zkvetly a ovoce nesly,
le dospl jenom
jich jeden
druhé dva švadly a se stromu
sklesly,
nevzkísivše se po ten den. Slyšte a vložte
vzte — nejsou marné hlasy! je piln na pamt
L25
nastane doba, pijdou zase asy,
kdež obživne
i
mrtvá snt.
Ob a
ty vtve v ušlechtilém kvtu vzmohou se šíe, široce, nenadále ku podivu svtu
pinesou blahé ovoce.
Tu
pijde kníže ve zlat a nachu,
aby
zaplatil
a vyndá na
Pemyslv A
starý dluh,
svt
ze smetí a prachu
zavržený pluh.
z duté hory ven povolá voly i
zase k pluhu pidje,
a zanedbanou doorá tu
roli
a zlatým zrnem zaseje. I
vzejde
bujn a
s
ním
setí,
jae bude
kvésti,
se zaskví zlatý klas: i
vzejde
zem
této štstí,
a stará sláva vzejde zas.
Vidla jsem skálu nad ekou na skále
Krokv
okolo hradu kvtnací palouci
knžny
Libuše
se pnoucí,
zlatý hrad;
kvtný
sad.
—
:
:
!
;
;
126
Pod hradem dole staveníko milé knžnina láze na ece; vidla jsem knžnu tvái ušlechtilé,
-
ve stíbroskvoucím oblee.
Na prahu
íní proud
etla tam slova nadje své milé
zem
i
me
však nezoufej,
jí
dv
boje,
tebe probode,
vidím tvou bídu,
Tu
bázn:
tajný soud.
„Vidím požáry a krvavé ostrý
lázn,
stála zmilené své
patila v mutný
panny,
pohanní
mj
tvoje
národe!"
stojící
po boku,
zlatou kolébku podaly políbila ji
ji
a v
bezedném toku
potopila v podskalí.
Slyšte a
vzte slova Libušina
—
já slyšela její vští hlas
„Tuto spoívej, lžko mého syna, až povolám
t nkdy
zas
„Z temného lna hlubokého moe povstane nový mladý svt;
:
:
!
127
široké lípy v
mém
otcovském dvoe
ponesou zase vonný kvt.
„Smutné osení vzkísí tžký píval, z noci se zrodí jasný den
a národ, kterýž prve slavný by ten
bude opt oslaven.
„Tehda na svtlo ze propasti eky zlatá kolébka vyplyne,
a
zem
spása, souzená
na
co dítko spoine.
ní
ped vky, i:
Vidla jsem tebe, lžko blahosvaté znám tebe již, má hvzdo, znám
!
však to mi ješt klidnou m^sl mate,
kdy tebe opt uhlídám. Léto za létem bez ustání bží,
zima za zimou uhání však nepohnut
dvra má
leží,
a co rok roste doufání.
Když pak
se lét z hloubi
pod skalinou
nejeden nenavrátí zpt, a když se
zim
prolomí pod
s
veselou družinou
sanmi
led,
!
128
vzdychávám Ejhle, k pluku Libušinu pibylo nových oud zas :
Kdy pijde
doba, kdež
Ach ješt Neb
není, není
odpoinu as!
si
?
v knihách osudu je psáno, vzte moji zvst: „Až bude svítat ono blahé ráno, takto
slyšte a
vstanou
i
mrtví v jeho est.
„Tehda Libuše u velikém pluku své vojsko vodní postaví,
a vzhru zvednouc mateskou svou ruku,
svj národ eský
Vidla jsem slyšela
prv než
kostel
oslaví!"
nad
Orlicí
ekou,
jsem jeho zlatý zvon,
upímnost eskou starovkou
rozerval lítých vášní shon.
Když pak utuchly v Cechách boží víra
i
ctnosti:
láska s nadjí,
ukryl se kostel v
zem
hlubokosti,
a vody místo ztápjí.
Však nezstane vky vkv v hrob: odtekou jednou vod}' zas,
L29
i
vstane kostel a zavzní
bývalé ozdob,
v
slavn zvonu
hlas.
Slyšte a vzte, takto stojí psáno, tak uloženo v
i
»sudí:
„Tehdáž uzíte zlatých až zlatý zvon je probudí.
as
ráno,
„Až s oné strany nad nový les vítr zaseje,
Orlici
eku
svého
vku
až mlází vzroste, až
i
boroví toto dospje;
toho lesa krajní borovice
..a
až
sama sebou
uschne a a
již
i
dožije,
zetlíc
padne do
koen
vyhnije:
Orlice,
„tehdáž vyryje pijdouc divá svin poslední zbytky na a tu pod nimi z
prhon,
rumu v rozvalin
zjeví se zase zlatý zvon.
„Neb tak ureno již od první chvíle: by v podzemní se vydal pout, a ve
za
svj as že vyteného
ekou musí
dosáhnout."
cíle
—
130
Vzte, na stráni pod zeleným borem kmen souzený již dozrává: vysoký, mocný, beze vtví skorém, jen vršek erstvý zstává.
Zdali zvon také již je na své pouti? zdali v
as
kdo zprávy a
posíliti
cíle
jisté
dospje?
mže
poskytnouti
nadje?
Aj! vidla jsem, an tu sedlák ore
na poli blíže Bystice, svou ranní píse zpívaje v pokoe:
„Ó Bože,
Tu
svatá Trojice!"
divný odpor orání pekazil,
brázdy se vymklo ruchadlo: „Ký dábel z pekla mi tu co pimrazil? z
Bodejž se
Tak orá
i
s
ním propadlo!"
zaklel, a
do prohlubení
zapadal pronikavý hlas
—
zvonu žalostné zavznní: „i\ch ješt není, není as!"
zlatého
!
:
131
Ach ješt není, ješt as tu není! Však pichyl ucho k zemi blíž, a pod koeny jedle z dáli znní zlatého zvonu uslyšíš.
Nenaíkejte, neštstí a osud že vás tak tvrd potkaly,
však naíkejte, že
rozumnjší se Aj
!
jste jimi
posud
nestali
vidím horu nad jiné zvýšenou
—
—
hora ta dobe známa vám bujnými sady kolem otoenou, a na té hoe boží chrám.
Avšak do chrámu branou chodí a
trojí
trojí,
vycházejí zas;
slyšte a vzte, toto
psáno
stojí,
a v srdci složte vští hlas
„Darmo nadjí
kojíte se
planou!
nezbudete svých psot a bíd, dokavad jednotí chodívati branou nebude tvrdý eský lid !"
Kdo's uši dostal, aby jima
pro
si je
slyšel,
palcem zacpáváš
?
!
;
!
132
a
komu rozum s vysokosti pišel, pro po nm nohou šlapáváš ?
Tisíc
let ušlo,
co své milé syny
svornosti uil Svatopluk,
však neproniknul dotud, do hodiny, moudrého slova zlatý zvuk *
Vy, kdo znajíce
otc
slavné
iny
jimi se rádi chlubíte:
tam na pilíi v Praze pl hrdiny u mostu státi spatíte. Hlava zvtrala a prsa rozbil
i
spláchly
než bich a nohy i
pošetilé
ji
dešt,
švédský boj
pýchy
stojí
potud ješt,
stroj.
Nemluvte marn: „Starobylých zpukelé, vetché kamení!" vzte, že toto dnešních vašich
osudné
jesti
vk rek
znamení!
moje slova: S nadjí nic se nenoste, le nad tím bichem velé srdce znova Slyšte a piln važte
a pravá hlava naroste -£T
Písn.
Sirotkovo lžk<
^ví je
to dítko?
kam
tam
se
>.
ubírá,
když od severu vje led a sníh? když na hbitov plnoc leží širá? co chce to dítko tuto na hrobích?
„Matko, matiko! jdu sem nyní k tob,
dveka
tvá to
—
slyš
opuštnou:
pry odešla, ležíš tuto v hrob, ó pro mi dáváš jinou matku —
tys
„Ta matka a
a
pry
jiná
zloeí
mi,
zlou?
hímá,
vyhání, ven dcerušku tvou,
mj
tatíek, ten
ach
má
si
mne nevšímá
—
matiko! zasta ubohou!"
136
Plakalo dítko student perliky,
perliky jemu i
a
I
oka
lžko
bílé
snhy
slyší hlásek,
„Poj, I
matiky,
pikryly.
spalo dítko, spalo sen radostný
u své matiky mní i
stížily;
sklonilo se na hrob své
její
to
má dveko,
se vidti!
milostný:
pojd v
mé
spalo dítko, spalo sen tichounký, aniž je jitro ze sna zvolalo:
i
objetí!"
vykopán tu
kde
mu hrobeek si
ped
nizounký,
tím bylo ustlalo.
i:iT
Veer. Lmí
se,
na klekání zvoní,
sen své žádá obti;
hvzdy
svtlé jiskry roní:
srdce moje, jak je
Vzhru
ti?
tam bych vstoupilo,
hvzdami se spojilo; hry se hvzdami tmi s
s
na vlastenskou tuto zemi rosné slzy ronilo!
Vzhru
tam bych vstoupilo,
lásku k vlasti budilo:
srdcem rázných zvuných rázn v srdce milion
syn eských
mluvilo!
zvon
138
První májová noc. Sb
Májová
or.
noc! májová noc!
první májová noc!
kdo znáš všecku
Hvzdy
svítí,
pojdme,
její
moc?
slavík pje,
pojme
z luk a zahrad
v
vn
zelený háj
vje,
uvítejme kvtnatý máj:
Hvzdy
svítí,
slavík pje,
z luk a zahrad
vn
vje:
pojdme, pojdme v zelený
kvtnatý vítejme máj!
Májová noc! májová noc! první májová noc!
háj,
139
V
širém poli na podolí
plamenem hoí a okolo
hranina,
ohne ve svévolí
mladá skáe družina.
Chlapci.
J
I
hoši! chvošata zapalujte, smáejte ve smole plamenné,
oj
vzhru
k obloze
vyhazujte
ze vší síly ramene!
ím
kdo chvost vyhodí do výše,
udatnjší bude rek:
kdo ve své slavný
síly
strojí
dvrou
dýše,
sob vk.
Sbor.
Nahoru,
dol
svtla se vodí,
tak jako slunce po nebi chodí
plane
i
hasne smolina
—
tak jako šastná hodina!
Májová noc! májová noc! první májová noc!
!
140
Po zeleném mladém prosu ušlapaná pšina:
do šáteku sbírá rosu mladá švarná dívina. D
v e.
Tváiky, tváiky kvete mi ržikou: budu vás umj vat májovou rosikou.
Rosikou májovou, setenou s osení! abych se líbila
mému
potšení.
Sbor.
Májová
rosa,
krásy nedá pilnost a
ernobýlí
le na
tu chvíli!
mysl zbožná jsou
stálou díví okrasou.
Májová noc! májová noc! první májová noc!
141
Z bezového za
lesa
vsí
statný kráí mládenec,
svží bízku na
sob
nesa,
pletenec.
ní z kvítí
Mlád enec.
Na
mé
rozlouení,
pod okny máj
ti
potšení! postavím,
a na rozcházku tu naši lásku
ješt
vncem
Mívali jsme
se,
oslavím.
mívali rádi:
nyní je láska podata,
jako ta bízka, co byla v mládí
koenu svému odata. Sbor.
vnce, každý na poctu své milence:
Stavte máje, víte
vnec pkné
dívici
vchet šeredné
—
babici!
Májová noc! májová noc! první májová noc!
142
Na
pod komínem sedí babka svleená; podkuuje sebe blínem, maže nohy, ramena. ohništi
Baby arodjnice.
Znám
já masti divných mocí:
namažu
já se po tle, sednu na chvost o plnoci
a hej
Pes
komínem
doly, hory,
mj
vesele!
pes
vody, bory
valášek utíká:
hej paní
matky! na kižovatky
májová dnes tam muzika! Sbor.
Práh popelem posýpejme, vtví májových nasázejme, kropme vodou svcenou, a se zlé áry zaženou.
Májová noc! májová noc! první májová noc!
—
li:;
Sbor konený. Vyjdi, vyjdi, slunko jasné!
zaže pustou
temnotu;
klam a lež a na vždy zhasne, pravda vstane k životu.
Nad
svévolí
a
zvítzí právo,
nad porobou svoboda; co je choré, a bude zdrávo: všemocná-t píroda!
Májová noc! májová noc! první májová noc!
144
Panna a ivži v
máti.
jara spanilosti
panna stoudná podobá se; dokonalá ve své kráse, perla dechem nezkalená. Máti však, jež dítky ctnosti a své vlasti vychovává: té
rovného nic nestává
—
ped
tou klekni na kolena!
Nad
perly a nad
svží ržový
korale
je vínek;
avšak ceny neskonalé routa dodá a barvínek.
1
(£izí
li les
1.
host.
a tance, hudba hrála,
zpv
a žerty slyšeti;
a nevsta jen se smála
v ženichov
„Vzhru!
objetí.
ženy!"
služte, muži,
volá ženich peblažen;
„dm
i
sklepy oteveny,
každému, co
libo jen!'
:
Hrají, taní: a za stolem
neznámý tu se vzal: „„Hoj! s nevstou tikrát kolem, svj život bych za to dal!" u host
—
Jednou kolem potanili pominul nevst smích; druhé kolo nastoupili
—
ona bledá jako sníh.
146
co bledne
„,,Aj,
i i
leká se
má
milenka?
pamti?
snad tžko svého Zdenka
na své svatb vidti?"" Takto,
tane kolo
on k
ní
šepce potichu,
a nevsta bez klesá v
tetí,
náru
pamti ženichu.
—
smíchy mizí, všichni spjí na pomoc. „Kdo? kde jest muž onen cizí?" a venku tmavá noc. Pry
Hluk a zmatek
—
Hudba opt,
tance,
kvasy
zmizela však veselost:
odnesl ji na vše asy mladé paní cizí host.
—
UT
Andl
strážce.
(V jedné besed
mn
Vždycky
má že
íkala
matika,
zlatá
má
Léta 1840.)
lovk
každý
svého andlíka, a ten
andl
boží
v nesnázi v štstí neviditeln že i
lovka
Mj
provází.
Božíku
milý!
jak jsme slabí
mne co mé oi
lidi:
nejvíc to tší, vidí.
Ach, což
vidí,
krásných
andlík:
z
tch mi
mj
dej
vidí
jednoho,
milý Božíku! -rrr
148
Smolný lf)ým se
valí
var.
sloupem tmavým,
hluk slyšeti
praskotem,
s
v kotlinách se vaí žhavým smolovina klokotem.
„Poj, holeku, sem
necho
blízko
ná jablíko! jak je
aj
pkné
si
sedni,
plamene!
pohledni,
ervené!"
Vzavši jab'ko z ruky matce laškuje
si
bží ješt
nevinn; podívat
se,
jak to víí v kotlin.
„Dít! Kriste na výsosti!!"
V
tom
se toky rozklenou,
dtské kosti matka rukou spálenou.
z nich vynese
i
iy
Odchod. lf)ívko, dívko!
hodina mi
bije,
doba temná mého odchodu; tžce adra moje teskno kryje, teskno odtud beru k prvodu. Mj se dobe! Až se po okolí zlat rozevlaje šumný až ni jeho nebude
pak
t
již
klas,
v poli:
spatím, pak se sejdem
zas.
Za rukojmí zanechávám tob bezpenji! svoji lásku dvru v t zstavuji sob,
—
s
dvrou
Mysl
v
pojím též nadji.
má pevná-t
jako skála,
o nižto se vlna zlomuje; dívko, dívko! budiž
i
ty stálá
v tom, co oko tvé mi
slibuje!
150
Budiž
stálá,
když
si
tebe
vnadn
pochlebenství za cíl vyvolí; nalezneš sic lichotnjší snadn srdcí
Mj
se
—
upímnjších nikoli! dobe! Ve svém usouzení
nebe tvou
i
mou bu
ochranou!
Jenom tlem budem rozloueni, duše
vn
spolu ostanou.
151
Sbor pi otevení mšanské beseJy v dne
1.
Zavzni plese po jednoty zde
února
Prax-.
1846.
vší Praze,
chrám;
stojí
kdo ji chováš v duši draze, pistup sem a vítej nám!
Jedna duše v jednom tle, jeden vždycky váže pás: pítel
sta
se z nepítele,
pak se postav mezi nás!
Bud
si
srdce
bud si malý, estnou mysl máš,
velký,
jen když
vrné
vlasti,
podej ruku, ty
králi:
jsi
náš!
152
Rovnost a svornost jsou naše práva: kdo's o
n
sláva
slavá!
ti,
s
námi,
— L53
Perlový vínek, (Ku památce svatby stíbrné Ferdinanda \'., •
svt
elsou v
perly:
snstva léta
11
když kam jedna padne
a
maliká je jako drobný hrášek, záhubu nese, tráva pod ní vadne, a tvrdý kámen rozsype se v prášek.
moi
Nehledají jich v ale v
nešastném
proudí se
ve hlubokém:
srdci se rodíce
hojn zakaleným okem
a zstavují rozorané
líce.
tch perel ve svt je, dosti, neubývá jich, ano spíš pibývá; Dosti
a kde se slcytnou, utíkají hosti, a mimoj douí
oi
Jsou v
svt
kámen
se pohne,
si
zakrývá.
perly; kdež jich jedna
devo
padne;
k ní se skloní,
tlo hynoucí oživ a zmladne, a s nebes
andl
sstoupí
dol
pro
ni.
11
154
Tch
darmo hledáš v moi ve hlubokém:
ve srdci
vdném asem
se rodíce,
vstupují na svt blahojasným okem
a vráskovité ohlazují
Vzácné
to perly,
svt
co v
líce.
po ídku
jich nyní,
sobství s lichotou se toí;
bez srdce bývá vzaté dobrodiní, i
licomrnost vhostila se v oi.
Ó
blaze jemu,
tch prvých
komuž dáno Bohem perel toky staviti:
však blaženjší, blaženjší mnohem,
kdo druhých
uml sob
dobyti!
Císaský Pane! Ejhle
te
o
Tvém
o stíbrném plese
perlový vínek Praha
Tob
nese,
perlový vínek, v dar to jediný;
nejsou to perly srdce nešastného, ale
jsou perly srdce pešastného,
perly
vdnosti
— slzy
chudiny!
.-,.-, 1
Ó
nechtj, nechtj pohrdnouti jimi!
Však
jsi je
v srdce
sám
ve srdce mnohá, ježto a protož
byl prve našil,
jsi
byl
spasil,
kanou zraky blaženými.
Pijmiž ten vínek
— ozdoba
to
skvlá,
dstojná Tvého Císaského ela!
156
í^rál
duch.
(Z G6tha.)
llý pozdní Otec
to
to
jezdec
díttem,
s
synáka milého
vtrem
dom
a tmou?
jedou;
má
v náruí
a tiskne a heje a objímá.
„Mdíte, což úzkostn „„Tatíku, což krále
tak se dsíš?"
duch
hle krále se srstí a s
„Mé
dít, jen vodní to páry jsou."
zde krásn
si
louka
je
a máti moje
„„Ach
nevidíš?
korunou!"" -
mn
,Poj, dít milé, pojd ke
má
-
táto,
sem!
spolu pohrajem;
pkná, kvtnatá,
má
šat ze
zlata.'
tatíku, slyšíš-li nyní,
jaké mi král sliby tajn iní?""
„Spokoj
suché
to
se,
mé
listí
dít, a
bázn
— nech;
šumí po sadech."
L57
zlaté, poj jen se mnou, piln sloužit budou; mé dcerky mé dcerky, ty v noci tance mají,
,Poj, dít
ti
t
ve spánek
„„Ach
tato,
tancujíc uzpívají."
tatíku, což nevidíš
tch dcerek králových tam vodyblíž?"" „Vidím, vidím to. mé dít milé: vrby jsou
,Aj
rád
té
šeré a vyhnilé."
to
mám,
jsi
švarný,
musím
a sám-li nepjdeš, chci síly
„„Ach král
I
táto,
duch
hrza
—
tatíku! již
již
jest otci a
užit!'
po
v moci své
—
mn sahá,
mne má!""
dává se v
své úpící dít v náruí
t mít;
cval,
jal;
pijíždí do dvorce v mysli traplivé,
le dít v náruí
již
—
neživé.
;
15S
Píse) Illyrv. (Ze
zpvu
Demetra „Grobniko asop. Kolo, 1842.)
dra.
v
Voln vtrem ptáe
polje'
lítá,
voln skáe zvíe v
poli
a já chtl bych nést okovy,
u
cizince být v nevoli?
Kdo by nechtl umít
prve,
ó ten není z naší krve!
Vím, že moji praddové
nkdy vládli svtem celým: a já mám jich jazyk tajit ped
cizincem,
ped vetelým?
Kdo by nechtl umít
prve,
ó ten není z naší krve!
Radši sám své dít skolím,
v srdce
nž
prve nežli
manželce vrazím,
ped
cizincem
v otrockém se prachu plazím.
! !
L59
A
kdo
též
uinit
le
ó ten z naší krve není
Radj sám svj krov zapálím a v horoucím
prve
nežli,
co
zhynu hrobe.
mé
právo,
cizinec pivlastní sobe.
A
kdo
též
uinit
lení,
ó ten z naší krve není
;
1G0
Svatojanská muška. (Z illyrského.)
Zašlo slunce, denní tmy pokryly pole,
svíce, lesy,
aby lásky dvrnice,
hvzdy, vyšly na své
A
já
plesy.
ekal na milenku
podle dvora na ústraní: tu zašustne cos v okénku,
a já
s
hry
Toužebností
dostal psaní.
hoím
celý,
co mi píše moje milá
mn
tmy závidly, darmo tužba moje byla.
ale
msíc
Ani
vycházeti
nechce, to nebeské oko, a
hvzdiky, jeho
ach
!
ty jsou
dti,
mi pevysoko.
161
A má
tužba vždy se vzmáhá
tak, že
chtl bych bez lekání
ísti slova
ta
pi hromu
a
A
tu v
na
mé
pedral
pi blýskání.
tráv a
tu v
kidlatý se hmyzek zlatý
zpedu,
Chytím
jej,
milá mi ta
muška
sob má mi
svítí,
leskly vzadu.
a jak
neb jak láska
kvítí
štstí prosted sadu
mé
žití
malá,
poraditi,
pošeptala.
Živy plamének mi slouží za svíci tu na papíe, a co srdce
zvdt
touží,
odhalí mi malé zvíe.
Dík a chvála neskonalá
mé hvzdiko luh
tob, svtýlko ty
drahé,
malá,
drahná jiskro lásky blahé!
:
162
Nelze se
nžné
odmniti,
ti
zvíátko,
le
písní
tob vden pomoc v té srdce
tou chci
býti
za
tísni.
Ty
démant Bohem daný
jsi
na ozdobu
jaru, létu,
dílek slunce,
ponechaný
k potšení tráv, kvtu.
Sama
záe
zlatá
mizí,
kde tvj zlatý svítí plamen, jakoby to v zlato ryzí zasazený drahý kámen.
Ty
jsi
zem
zítelnice,
semotamo letí, obraz nadzemské device, den, jenž
již
jen v noci lze vidti.
Bodejž
ti
vždy blaze bylo
na tvé pouti, muško drahá,
mednou rosou milé nebe,
t
zem
krmilo blahá!
:
:
L63
Za Všickni se
z
d
ná.
lidé rozplakali,
když mladou paní zazdívali pán zasmušilý v okn stál, sám jediný on neplakal. Pilítla s
nebe holubice.
snesla se k paní do temnice:
zvala
a
Pilítla i
ji,
dv
zvala k veselí,
pak odtud
erná
navštívila v
letly.
z pekla vraná,
okn
pána
zvala ho, zvala k veselí, a
dv
pak odtud letly.
:
164
Tužba
díví.
(Z finského.)
fldyby
mj
miláek
pišel,
mj
souzený kdyby pišel, políbila bych ho v ústa, by vlí krev ml na nich i
bych
stiskla
by
i
držel
Kéž by vánek
vítr
mu
;
mile ruku,
hada v dlaních. nám rozuml,
jarní mluvit
uml
slvko dal by, slvko vzal by, poslíkem dvou milujících semotamo bhával by. Radj nechám panských jídel, ni peínek nechci knžských, než opustím já milého, lét si pivábeného,
zim
si
pipoutaného.
Qy
165
Ohlas žalmu
4.
>.
lf)obré v srdci zrodilo se slovo,
slovo dobré z úst vychází vjevy;
jazyk
mj
o králi
co péro písaovo:
mé
vypravují zpvy.
postava tvá jasná
vky vk, syn vyšší plna vdk,
a rty tvoje milost
vkol
Požehnán jsa Bohem v sláv své
jsi
lidských
dýší.
Opásej se meem, reku jasný! prokaž dstojenství své a slávu;
výpravy tvé brán bute šastny, ana mysl k mírnosti a právu. Pravice tvá hrozná v svatém boji,
prudké tvoje stely: ostré jsou národové padnou k noze tvojí, v srdce probodneš své nepately. i
166
Trnu tvého základ v Bohu pevná áka žezlo íše žezlo
V
tvojí,
mocný, tvá,
jasný
stálý,
ó pane!
králi,
upímnosti svrchované.
spravedlnosti maje zalíbení,
v nenávisti chováš bezbožníky; protož olejem
Bh
pomazal
t
utšení na tvé souasníky.
po pravici tob cho královská, zení majíc na t, Pístojí
i
všecka slavná v drahé své ozdob,
roucho
její
protkávané zlat.
Slyšiž a viz, dci královská,
naklo ucha i
na svj národ, na
zapome
svého,
v
dáli
dm otce ctného,
zlíbila se krása tvoje králi.
pedk syny budeš míti, knížaty vší zem podle práva;
Místo
budou pamt jména
tvého
ctíti,
a v národech tvá pokvete sláva.
:
!
L67
Milas
(
zbavil
jsi
od tch,
žalmu
mne, Pane! od
14(
).
lovka
kteí lstiv záhubu
mi
zlého, strojí,
jed ukrývajíce v hloubi srdce svého, a na každé ráno sbírají se
Vysvobodil
jsi
mne,
kb
Bože Hospodine
od rukou ukrutných muže bezbožníka, od hada lítého, jenž se v tráv vine,
sprostis mne ráil
— budiž
tob
Polékli jsou pyšní svá osidla
o
mé
dika!
na mne,
bezživotí uložili roky
mi v cestu léky svoje klamné, umyslivše moje podraziti kroky. roztáhli
Bh mj
Já však ekl Pánu:
silný jsi ty
as
!
pokrýváš hlavu mou moje spása, hrad mj nedobytý vyslyš, Hospodine vroucí prosby moje v
ty štítem
boje;
—
ty jsi
!
:
!
!
!
; :
L68
kr
Nechtj dopouštti, Pane nebes by své pedsevzetí provedl zlý škdce nedávej bezbožným vztýiti se vzhru poraženi budtež,
i
zlý jejich
vdce!
Raiž
uiniti,. Hospodine Bože aby jich zloinství jim na hlavu spadlo ve hlubokých jamách budiž jejich lože,
a
eavé
uhlí jejich po kry vadlo
X
Poznamenání.
crbt^r/
12
171
Z kritického rozboru
Jar. Vrchlického.
Všecky elnjší básn Kytice jsou básnickým zpracováním povstí. V látce samostatn vytvoené, vymyšlen
známých nebo
z
jeví se
pedevším básník v
spisovateli; v látce pevzal
jinud a pouze zpracované jeví se vateli
•
rzných prvku pozorování zbásnné a skombinované
umlec. Zde
zvolené látky
umlec
lze
nejlépe
opt
v
první
posouditi,
vytvoil, kde
ad
v spiso-
co z
chybí taká prvotní
n
pouze umleckou stránku spiso-
tvoení, jest tžko posouditi
píiny záleží v epické poesii pramálo n mnohý velký básník ani se neostýchal vzíti teba z básn cizí podnt k novému útvaru vlastnímu. Tak známé sujety Erbenových ballad ve své pvodní form jsou vatelovu.
Z
té
vodnosti látky, a
i
jen
mítkem
Erbenovy umlecké výše.
Staí peísti nkteré
Nmcové, Mikšíkov neb Erbenov. tento pomr pi básni »Záhoovo lože*
ve známých sbírkách
Nejnápadnjší
je
i
u pirovnání k povsti, jak
ji
polské Klechdy vypravují.
Zde
Erben dostihl stupn mistrovství svrchovaného. Zdálo by se na první pohled, že jednalo se pouze o ob-
šastn na povst národní, m >hl sám pokraovati, a když ne on, mohli tak jiní. Avšak zdi je práv pekážka. Ne každá povst stojí za básnické zpracova-
jevený zlatodol. Erben uhodil
ní.
Teba
tu
neho více neho
píšerných událostí,
antithesí a jiných figur.
než nakupení fantastických nebo více než trochu alliterací, assonancí,
Co v první
ad
dlá povst národní
172
zpsobilou v
které
básnickému
k
musí
básník
ní
zpracování,
bu
jest
etnické jádro,
aneb v
objeviti
ni
vložiti.
Bez
Dostanete jinak pouhou romantickou píhodu,
toho to nejde.
v hladké, teba
i
v duchu národním podané
form,
ale celek
Teba ethické myšlénky, by teba nebyla vyjádena závreným didaktickým dvou- nebo tyverším, ale neuchvátí, nedojme.
povsti
v
musí
být jako
stanoviska
objevuje
idealismu,
volba jeho
vné
se
perla v
škebli dímající. S tohoto
Erbenv duch v svtle
ušlechtilého
nebo
tlumoících
vyslovujících
látek,
a obecné pravdy ethické, ukazuje na ducha zvláš spani-
lého a hluboce myslícího.
Výbor
zejm
látek
hlásá ono po-
chopení ducha a individuality národní, kteréž u Erbena vším
pravém ceníme a slavíme. Jen
xýznané
stránky fysiognomie
ducha národního došly zde povšimnutí, rozvinutí,
illustrace.
každému nejpístupnjší, našel v >-Pokladu« a »Vodníku« skvlé oslavy; idea mravní oisty za vin}' spáchané je nejhlavnjším motivem skladeb Erbenových, jest útkem »Svatební košile«, kde za vinu lásky mateské,
Cit
ze všech
nejsvtjší
a
relativn malou, okamžité zoufání nad životem, následuje velký trest
duchové jízdy a dsného zápasu v umrlí komoe,
vádí katastrofu »Stdrého veera«,
kde
smlé
budoucí
trest
viny spáchané, oista jest dále osou
^Zlatého
kolovratu«,
v
i
I
je trestáno
>Holoubka«
v
>Liliji«
se shledáváme s
»Záhoova
tmito prvky.
zví, stromy
Ob
dýší hloubkou pantheismu,
vota intimního, který vedl Slovan se
a
i
a
kvty
cítil
ano
její taje.
tyto posled
vní onoho
ži-
pírodou, tak že nejen
s
a
ostnem
lože«,
»Vrby«, kde básník kára vnikání v dílnu pírodní a
jmenované básn
pi-
vyplnním krutého osudu.
taje
Pykání a
zírání
a
a všetené na-
s
nimi se totožnil, nýbrž
svém osudu nejednou s nimi dále se poutal. Z nkolika málo básní Erbenovy Kytice lze sestrojiti celého lovka eského, jaký byl ve svém pvodním nezkaženém i
v záhrobním
stavu,
v nejtajnjších a základních rysech své
bytosti. Vidíme,
17::
to
dou
a jak
i
zachovala
duše,
harmonisoval
jak
tam, kde podléhala živelní velkosti
rys
si
svazky
byly
tuhé
a
mkká, dobra
byla
jaká
síle
pízn,
pokrevní
pemoci hmoty,
a
vznešenosti.
a
Vidíme, jak tsné
jak
eit
domácnosti
a rodinného píslušenství byl svatý a silný. Jak pouze z nad-
bytku
lásky
neb
vrou pevná
dávala se
zoufalství
duše
svésti
tato
mkká,
ale jinak
okamžitému poblouznní, kteréž
k
pak heroicky odpykala. Vezmte na p. jen Polednici*, báse klassickoq. Patrn jen z okamžitého pekypní
každým ádkem
hnvu
dává
kikem
strhnouti
se
dítte
matka
unavená
již
k osudnému slovu: si pro, poj, vem
a hle,
v záptí této jen z okamžitého
trest jde
vzniklé viny. Taktéž
zlostníka!
ho,
-'i
dsný
Poledni
ty
!'
i
naladní
v Svatební košili., kde zoufající dívka
dává svésti k prostému dilemmatu:
se
milého
z
ciziny mi vra,
mj
aneb život
A
jaký
trest
následuje!
duše vždy dobrá. V jen
z
pílišné
»
lásky,
v život nakupením
náhle zkra.
V jádru
kterou
mu
chce
zmocnním
a
chybující
je tato
eská
matka zapomíná svého dítte
Pokladu «
se
pipraviti cizího zlata.
lepší
los
Zde jako
v »Svatební košili* vina vzniká jen z pebytku lásky, tam k milenci,
se
v
zde k dítti; sprosté pohnutky
však
pece
»Záhoov
žda),
tam
objevují,
loži«
je trest
skladeb je však
jako
dít,
neodvratný a
mén,
vidíte
kolovratu*
báse koní
v níž
nebo
loupež a vra-
tragicky.
Tchto
dobré srdce Erbenovo, vidíte všady
Ve
» Vodníkovi*
jen aby zachránil matku.
básn Nerudovy,
zde pákou nebyly. Kde
»ZIatém
a v »Holoubku« (hrabivost,
více smíru a svtla než stínu.
radji
v
matka
Všimnte
básník obtuje si
analogické
vzrstá v rozmry heroické,
:
174 diskutovati o stanovisku obou básník dle Také u Erbena zídka kdy lovk podléhá slepým mocem živelním nebo démonickým, vykoupení a oista je zlatou aureolou jeho poetické koncepce a dodává básním jeho a
mžete teba
libosti.
hluboké ethické ceny. Vedle této ekl bych filosofické
vých
stránka
je
jejich
skladeb Erbeno-
stránky
Zde vedle umlce,
dležitá.
kulturní
uroval mez a míru výtu, obrazu a popisu, promluvil hluboký a podrobný znalec mrav, obyej, povr, rení a mluvy svého národa. Staí uvésti v ohledu tom dv znamenité skladby, >Stdiý den« a »Vodník» a ponkud V tch jeví se znalec duševkantátu »První májová noc«. i ního života svého národa pevahou, všade jinde nesetnými detaily, místy asto jedním obratem nebo šastn zachyceným který
folklorista,
úslovím,
vhodn
ze které
by dýchal
pronesenou sentencí. Neznám tak hned básn,
národní, jako jsou
tak
nevýslovn dumný a pece silný dech »Stdrého dne«, zaínající II. ásti
sloky
apostrofou
štdrý veere,
Hoj. ty ty
Celá z jádra
intonace
bytosti
tajemný svátku!
»Holoubka«
je
eské erpaného,
logickou. Totéž lze íci o
III.
nco
ryze našeho, tak
tak
tžko
že
najíti
strunu ana-
ásti »Vodníka«, kterou, jak se
stupuje k závratnému konci v ásti následující, poítám se »Záhoovým ložem* a s nkterými místy »Svatební košile* k
eským
nejkrásnjšímu a nejsmlejšímu, co
napsáno. Nejbohatší ovšem byla by po stránce ryze poetické. Zde
Obmezíme dlivý
se jen na
tená
snadno
vci sám,
že
bychom více
pozorování
musili citovat
nejdležitjší, i
slovem kde bylo
našeho
ustavin.
ostatní' najde si be-
píklad
si
najde,
teba jen
nkolik list do zadu. Erben jest znamenitým malíem pírody a specificky eské
obrátiti
pírody. Není ovšem detailistou v moderním smru, nezastaví
175
pedmtu
se u
nými
rysy,
ped námi
ale tak, s
v minuciosním kreslení traviky
si
význa-
že krajina rázem se objevuje jako obraz
celým svým ovzduším
oboru
v
klady
a nelibuje
maluje vždy jen širokým šttcem, velkými,
a lísteku,
naladním. Nejlepší do-
i
nám podává *Záhoovo
tomto
lože*,
vzácné ceny, jediný velký skvost poesie Erbenovy. verše plastickým líením jeseni budí
pimenou
Již
báse úvodní
náladu v my-
tenáov. Nkolik tch ádek jen dýše melancholii podzimku. Rovnž tak kouzeln, a ješt strunji dotýká se básník jara. Tož Erbenovo umní záleží v tom, že v líení pírodním se
sli
nevyerpává, nýbrž jen tenái napovídá, jen se lehce dotýká struny, která pak v mysli tenáov dále zvuí tony píbuz-
tená
nými.
každý jeho
si
obraz
domaluje.
A
je
mu
snadné, nebo jde vždy okraj domácí, ve kterém vyrostl,
od dtství doma. Jemu
jest
ouvozová«, a známe všickni a
již je
vidíme
Sám genre Za
ped
staí ty
íci: »Okolo
naše
sebou.
Tu
shledáte všade.
ložení jednotlivých skladeb, nejen v
v
nejen
i
je celá
njší umlecký kus Erbenv.
šernému
dialogu po celou krásnému závrku v umrlí
proud
me.
Nejen v mistrném za-
osnov
a piostení scén,
v bitkosti obratu a slova. Nejznameni-
tjším k tomu dokladem
krátké,
popisu.
vzácnou
dialogu místy stelhbit beze všeho sprostedkování
se stídajícím, nýbrž
prochvívá
celou
»Svatební
košile*,
nejeffekt-
Od monologu dívina divokou noní jízdu,
až k pí-
k vysoce
kemoe
jeden dramatický vzruch
báse.
Otázky
a
odpovdi jsou
úsené, dorážejí na sebe jako rány dvou kižujících Vedení dialogu v
virtuosnosti.
se s
mnoho
poesie Erbenovy nepipouštl
dramatiností.
a
hbitova cesta
eské venkovské hbitovy,
jinou stžejní vlastností skladby jeho vynikají:
to
to
kde
této básni považuji
V každé snad povsti Erbenem zpracované
monologem nebo dialogem,
tímto základním
dramatické skladby, a vždy zachází
s
se
za kus básnické setkáte
fermentem
ním Erben mistrovsky.
«
:
176
Vezmte na p. nebo
»Liliji«.
dialog ve
a popisu, antického
kolovrat«
»Zlatý
V
epicky klidnjším
nebo
»Vrbu*
»Vodníka«,
»Záhoov
loži« konejší se
vážném rozmru skladby a ustupuje na roven líení v »Holoubkovi« pak mní se docela v jistý druh který
choru,
z
cista
básn
do
jasná
se
míchá
a v prvních dvou slokách odstavce druhého: »Bží asy, bží, atd.
jednoduchostí a
velkou
prostotou výše opravdu antické
dosahuje.
Erben nikdy neplýtval slovy v básních svých. sické
básník
»Záhoovo
dkazem
lože«
pt
ádk
nanejvýš
trojí
úinné
gradaci.
tyi
staí mu, aby popsal pekelnou láze
neb objetí pekelné dvy. Jinde je strunosti že
zde klas-
snadno byl sveden pi píležitosti líení muk pekel-
ných, kteréž zde poeta pedvádí v až
I
Jakby jiný
nejpádnjším.
nkteré skladby, jako
na p.
»Lilije«
té
ješt
více, tak
již
ásten
trpí
nejasností.
Nepekonán zstává Erben po básní.
mnoho,
Nakupiti
umním,
vše
má
by
i
rým
u
zvukové svých rým, není ješt
v pravý as.
míti své místo a díti se
Trefn nkdy Erben užívá v »Svatební
stránce
výborných
prosted verše. Tak
košili«
a než-li zvíš, jsou
má
milá, nic se
Man pipomíná nám v jedné básni Pceov:
blíž,
toto místo analogickou
Oh, lady bright! can this
tob
nebojíš?
vvindow open
it
to the
be righ
night?
—
zvukomalbu
177
Za povšimnutí
Ach, pro
To
tviv.vuk:
stojí
Ten hbitov
To
kostel
n
I
kíž ad? mj sad!
tch
a
nejsou kíže,
snad:
mj hrad!
není kostel, to
to
Jak vysoce originální je zvukomalbou rým ve Vodníku»:
podle skal
a na topole
zelený mužík zatleskal.
Slyšíme
zrovna ten
rukou,
tlesk
provázený
škodolibým
šklebem a smíchem.
V
tomto
asti
zvukové
ovládaní
básnické
skladby
l/.e
mnoho uiti od Erbena. Tak »Poklad«. Celá báse je zvukov vysoce zajímavá. Zbudována jest na nkolika motivech, které ustavin vhodn se stídají a proplétají vždy se stále
v jiném a jiném zabarvení. tak
že
básník
v
sluchu
vám
I
stejné
rýmy a slova
se opakují,
zvoní ohlas staré hudby,
stále
novým odstavcem novou
nežli
strunu rozezvuel.
Na pahorku mezi buky kostelíek s vží nízkou .... Bože, jaká tu to
V kru tam Krista
zmna ....
práv pje Pána umuení ....
Tu kde
se
z divokého klestu
nl
kámen v cestu .... Hoí, hoí dva ohové ....
veliký
a pak motiv dítte: býti
nejvýznanjší
»Mama, z
volá,
mama, mama»,
tchto ekl bych
zdají se
mi
píznaných motiv
básn. Vezmte si práci a stopujte, jak motiv}'' tyto se spojují a proplítají v postupu skladby, všimnte si, jak kde pustil básník na chvíli celý motiv, podržel aspo slovo, neb aspo
:
:
178 rým. Tak zvuk ena, který se poprvé objeví ve verši: to
veská
se vrací
ím
dál
pichází
hned po tem trochu
opt
ve tvrté
zvuk
jiných
»
Njaká
hned tyrzvukem v ádcích zaína-
-Což zde nejsem u kamena?« vytryskne
jících:
»A
žena«
nco
dále
opt:
žena«, ješt dále »celá stojí oslepená«,
na
níže, zaniká
objevil
as
v ásti
tetí,
trojzvukem. Snadno stopovati
aby se
pechod
v této básni, místy dosažen effekt nahodilým na
oko opakováním, na p.
Kámen v cestu postavený, postavena celá skála,
nebo
Vidí, vidí, co zde vidí
výborn
ohlas v lese, napodobující volání:
Dít drahé Krásných
—
drahé
—
drahé!
je v Kytici celé moe. Snad Nkteré jsou originálností svou, a píUvádím jen ze ^Svatební košile« krásný,
obrazu a obrat
jsme juž píliš uvykli. padností
frapantní.
pírod pímo odloudný
detail:
jenom po bílém obleku
útku
zablesklo se jest v a
»Záhoova
ze
lože«,
kteréž
jest
pokladnicí kras prvního
ádu a jako svtluška
veer
leskne se podiv v
*)
létající
pkné
jeho
líci. *)
Takových obraz, patrn z pímého názoru vzniklých, má vedle z básník našich nejvíce Mácha. Nkteré obrazy básníka tohoto
Erbena
pímo zarážejí svou pravdivostí a životností a dávají zejmý dkaz, jak se v leckterých kruzích za to že romantismus jeho neb3'l nijak má jen vytený, nýbrž že byl podstatnou ástí jeho bytosti. Kdo v Litomicku, Kokoín, Kitrochu šel po stopách poesie Máchovy voklát, Tejov a jinde byl nejednou pekvapen touto pravdivostí zíceniny Kokoínské, s její tuším jeho obraz. Vzpomete jen na
—
—
—
—
vž
Jednotný zákon rhytmický v nkterých pasážích Erbeno-
vých básni ovšem
stanoviti
nelze.
V
píin
té
ZVli
básn té nejlépe vidíme, jak Erbenovi bylo jediným zákonem eské ucho. Zde vycházel od národní eské písn. Jsou v -Záhoov kterých do umlého rhytmu nevpravíte, a pece tyto verše pes všecky nepravidelnosti vi moderním zásadám stopy jakéhosi rhytmického paralkrásné. Sem tam najdete hoovo
lože«
vysoce zajímavé. Z
.
I
i
i
lelismu, proti
kterému
však, ehcete-li
jej
stopovati dále, bas-
ím heší ihned ve verši následujícím.
Tak na p. ctte
zcela hladce n zde u nás,
jsme dobí
dobrého hosta každý rad kdežto korrespondující Vítr
si
verše
od západu
pižloutlé
a
lidi.
vidí,
listí
studené vje, tichou
píse pje
pece teny jsouce pirozené psobí na svém míst. Nechci zdržovati jinými ukázkami, tená sám najde a srovná. Ve mn dlouhým pozorováním rhytmiky Erbenovy ustálilo se pesvdení, že a juž s vdomím nebo bezvdomky básník užíval rzných nevpravíte do žádného vzorce, a mají svou hudbu a
prvk
antických meter
pízvun.
nyní juž uvadlou jedlí na cimbuí, kterou Mácha tak trefn srovnává s pérem za kloboukem loupežníkovým. Zní to romanticky, ale jak je to pravdivé! Nedávno podal mi zajímavý doklad k této životnosti Máchových obrazu pítel T. Navštívil Karlv Týn. Pi prvním objevení arokrásné budovy ozval se nad lesnatými stránmi dumný zpv žežulky živá illustrace k jedné z nejkrásnjších Máchových písni, detail pi vzniku písn skutenosti patrn odloudný. Kdo zná skalnaté útvary pískovcové v severních Cechách, ocení teprve pravdivost Máci v ..Cikánech' zde píroda byla fantastická, básník byl jen pravdivý.
—
-
—
180 Nejednou eklo ji
vycítit. Je to
nosti
neb jen
se,
že poesii
pravda,
by
na stran toho, kdo vci,
a
definovati nelze, že
mlo
chválí,
nemže. Jsou vci, básník,
to
i
i
jakousi
toho,
píchu
dlužno pohodl-
kdo chápati nechce
kterých nikdo nepochopí, než zase
pochopí práv jen jejich básník.
které
Zde ovšem pestává rozhovor, zde nutno se nechati vésti jen citem a dojmem. Na štstí nejsou pouze tyto stránky v díle umleckém, které není tak docela ve všem subjektivní. Jiné stránky básnické skladby tomu, kdo pro poesii absolutního i
smyslu nemá,
pímo
hlásají mistrovství
svých
pvodc.
Je to
V té se po mém rozumu jeví umní pvodcovo nejuritji. Vezmte » Svatební košili* a hlete si ji pedstaviti v rozmru »Záhoova lože* nebo »Holoubka», v rozmru a stavb této básn, a co chci íci, bije zajisté každému do oí. Zde Kolumbovo vejce. Pro klidnjší »Poklad« na p.
psán
je
zevnjší
stavba básn.
povážlivým
trochejem,
a divoce vzrušená »Svatební
nepokojným víivým jambem, pro legendární »Záhoovo lože« si libuje v malebném širokém verši legendárním, který svými nepravideln rozházenými daktyly tak divn dojímá? košile«
Zde tajemství genia,
pesvduje, nebo kdo má
ale
uši,
slyší je a neodolá.
Mohl bych ješt leccos íci, ale vidím, že dávno juž pejsem míru urenou. To však je práv údlem opravdu velkých dl umleckých, že pracují v tenái a diváku dále, že vzbuzují nové a nové dojmy, pedstavy a myšlénky. Kytice je sbírka rázu takového, nejste s ní nikdy u konce a vždy stoupil
Voní v
rádi se k ní vracíte.
se dje, co dje, k
V
ní našel ryze
eský
milému jejímu
eský duch
výtce knihou eskou.
lým dílem umleckým.
Tím
lip,
náš život ustavin, a
pvabu
klassického
vrátíte se
nech
vždy
rádi.
výrazu, ona je po
že jest vedle toho tak dokona-
Poznámky básníkovy. Kyt
Lee.
prvopoátku mateídoušky, jak tuto jest uvedena, vypravuje se v bývalém kraji Klatovském v Cechách. slova samého: mateí i pošla bezpochyby z pouhého výkladu
Povst
douška,
t.
o
j.
matina
duše, jakož pak
ta
bylina
i
také v polském
macierza-duszka neb macierzanka a v jihoslovanském vbec materina dušica slov. V jazyku staroslovnském Rusové tak užívají. jmenuje se prost dušica, ehož i
Poklad. (Str. 9.)
roziin
Povst
i
jinde v
Evrop známá,
promující. V staré vetkanou v legend o sv. Klimentu se
jen
v okolnostech
eské nalézáme ji Trajan, císa ímský,
literatue
papeži.
v moi, kázav jemu moskou kotvu k hrdlu pivázati. Legenda vypravuje, že každého roku v den jeho skonení až do sedmého dne na ti míle moe se rozstupovalo, a poutníci tam po suchu vcházejíce, nalézali tlo sv. Klichrám mramorový zázran spsobený, a v menta v krásné skíni. Tu také jedna žena se svým díttem den sedmý rozstoupení moského k hrobu pišla; a když jí zatím dátko usnulo, poalo nenadále moe váti, zase se zadítte vírajíc. Tu ta žena ve velikém strachu s jinými lidmi, zapomenouc, na beh utekla; ale pomyslíc na dít žalostn volala a plaíc dlouho hledala, zdali by moe asi mrtvé dít její na beh vyvrhlo. A když se již do dítte rozpáila, vrátila se a to celé léto strávila v žalosti. Potom po roce, když se moe rozstoupilo, ped jinými lidmi první k hrobu sv. Klimenta se utekla, a tu pohledvši spatila, ano dítko její na témž míst, kdež je byla ostavila, spí. I zbudila je a s velikou radostí je k sob tulíc tázala se, kde ten celý rok bylo? Dít pak odpovdlo: „Nevím, byl-li jest rok, ale jen jednu noc pespalo jsem." dal
totiž
sv.
Klimenta
utopiti
nm
i
dom
182 C J. . Vypravuje
(Str.
„V kru
16.)-
/.pívají
pašije."
v týden pašijový v ten as, když se v kostele pašije zpívají, oteveny jsou poklad)' zemské; na emž tato povst osnována. že
se,
Svatební košile. Tato povst vypravuje se v Cechách dvojím, ne rozdílným spsobem ano jsou pozstatky národních písní, jimiž se u nás opvala. V jedné z nich pobízí umrlec dívku, aby šla s ním, tmito slovy: (Str.
31.)
i
;
i
má milá! vsta se šnrovat. uchází, nemám kdy ekat: je rychlý jak stelná rána, ujede s námi sto mil do rána. Vsta
se,
as mj
mj
k
písn národní, ježto vypravují, že umrlý z hrobu pišel pro dívku, kterou za živa miloval, aneb i také pro svou milou sestru, nalézají se u všech Slovanv a též u jiných národv. Srbové mají píse, že zemelý Jovan pišel na koni hrobovém pro sestru svou Jelicu. Slováci vypravují, že dívka pivolala mrtvého miláka svého, v kaši Povésti a
vstav,
tém
vaíc umrlí hlavu, kterážto varem vydávala hlas: „Poj, poj, poj!" Též Malorusové mají podobnou píse jako je srbská. Povst ruskou v báse odl Žukovský, a tolikéž Mickievi povst polskou aneb litevskou. Burgerova nmecká Lenora známa jest vbec. V národní písni skotské vypravuje se, kterak mrtvý Vilém pišel pro svou milou Margretku: a stará píse bretaská opt líí bratra, kterýž v bitv padl a potom v noci odvezl svou milou nešastnou sestru, jménem Gvennolaik, na onen svt. Tato podivuhodná rozšíenost jednoduché povsti jazykem vzdálenými ukazuje mezi národy od sebe místem zjevn na starý její pvod. Píbuzný tomu jsou také povsti o upíích a vlkodlacích, ježto se tolikéž jak u všech Slovan, u mnohých jiných národ evropských nalézají. tak i
i
(Str.
44.)
„Tvé tlo
bílé,
spanilé,
^utÁ*y/>^\
bylo by co ty košile."
v kusy roztrháno. V povsti slavonské zstavuje dívka upíjehož se podobným uskokem zbaviti chce, svj kožíšek. Když pak pijde hodina plnoní, sežere upír nejprve kožíšek tom si jde pro dívku, ježto se doma byla zavela. Upír
t.
rovi,
183 tlue na dvée; dívka pak výmluvami zdržuje ho venku dotud, až kohout zakokrhá.
Polednice. Jako plnoc, tak pravé poledne má, dle podám' lidu, své zlé bytosti, ježto zvlášt od jedenácte hodiny do dvanácté svou záhubnou moc provozuji. Tyto druhé šlovou o poludnice, aneb jen vbec divé žen v. Proto se také neradi v pravé poledne choditi po lesích, neb žeby divá žena na lovka poslala blud. '.
(Str.
Nmcové.
45.)
i
Zlatý kolt >\ rat. Táž povst nalézá se také ve sbírce Boženy Mimo to nacházím podobnou mezi skazkami jiho-
48.)
raskými. idej mi, chlapce, živé vody." Živá voda znamená vlastn vodu letní tekoucí: mrtvá pak vodu zimní, led. Živé pipisuje se v povstech slovanských moc taková, že všeliké tlo, by již bylo zpráchnivlo, obživne jakmile v ni bude pohíženo. Kdyby ji kdo vylil do moe, by moe plamenem. V povstech ruských udává se rozdíl mezi živou a mrtvou vodou takto: vodou mrtvou mže rozsekané tlo srsti, živá pak dá tomu srostlému tlu zase život. Patrno jest, že se tím vlastn mínila obecná vody poi
i
silující
a oživující
(Str. 60,
.
moc.
6.)
„Yrrr
—
zlou to
pedeš
nit!"
Jako tuto vyzrazuje se spáchaná vražda vrením kolovratu, tak v jiné, Cechm, Polákm i Malorusm obecné povsti to iní z vrby píšalka.
Štdrý
den.
Nižádného dne do roka neprovozují se u Slovan tak obecné vštby, jako práv na štdrý veer. Hospodá, hospodyn, mládenec panna, každý hledí se vštbami dovdti, co mu píštího roku nastává. Spsobové takového vštní jsou velmi rozliní, ano tém ani všickni vyísti se nedají. Jeden z nich, u nás velmi obyejný, kterým dí zvdti chtjí, kdo jim za muže souzen jest, tuto se popisuje. (Str. 63.)
i
(Str.
64,
.
12.)
„Hospodái štdrovku, kravám po výslužce"
atd.
184
která
Hospodái daruje se na štdrý veer štdrovka neb houska, znamená pání, aby hospodá píštího roku ml všeho
hojnost a zvlášt aby se jemu na poli zdailo obilí. Co' od zbude, dává se Kravám, aby hojn dojily. Kohoutovi dá hospodyn proužek esneku, aby byl bujný, a slepicím hodí hrst hrachu, aby snesly mnoho vajec. Rybí kosti, ježto zstanou od veee, zakopají se pod ovocné stromy, aby píštího roku byly úrodné. A ponvadž toho dne až do veee zachovává se tuhý pst, slibuje se dtem, které se postí, že v noci uhlídají zlatoušky neb zlatá prasátka.
veee
(Str.
65,
.
Staroeské
„Liché
16.)
vda
slovo
vdua
Vdy."
srovnává se
vdma
ruským
s
a s polským vidma, a znamená vštici neb arodjnici, pocházejíc od slova vidti a tudíž vdti. U Srb zachovala se památka slova toho ve slohu vdogonja, t. kdo vdy honí; jinak íkají nyní Srbové vbec vštica. Ve staroslovnském vyskytuje se slovo vdec, t. kdo nco ví nebo zná, v naší nové eštin znalec; což v rod ženském opt pivádí. ke slovu i
vda
Holoubek. (Str.
73,
.
19.)
„Komu's namíchala, neobživne více."
nkomu
Namíchati
t.
jedu,
íká
se
vbec
místo otráviti
nkoho. (Str.
74,
.
15.)
„Na doubku sedává
blouký
holoubek." národních písních a povstech slovanských zjevuje se duše lovka, kterýž umra žádné viny na sob neml aneb nejradji v podob bílé holubice; i viny své se byl oistil, a v té míe, jakož kdo vinen, holubicí postava duše pijímá barvu tmavší, neb i jinou postavu ptaí na se bére, až konen pak duše zloincova v krkavce se promuje. Viz i píse „Zazdná" na str. 163.
V
(Str.
77.)
eské jméno
Zaho
i
as
i
v Lužici známá. Madej, v lu-
zastupuje v polské povsti
smr Lipskulijan. Obsah kesanských. v poátek
žické její
Zálioovo lože. Povst v Cechách, v Polšt té
povsti vykazuje
pvod
185 (Str. 87, r. 16.) „Nuže a obejme pekelnou dvu." Letopiscové eští dávají zprávu o jistém usmrcujícím stroji, íelezná panna nazvaném, jímžto šlechticovo, kterých soud :atu v ruce vydali nechtl, pro zloiny své byli odpravováni. raková železná panna stala také nkdy v síni Bílé vže •
Praze. (Str.
96,
.
„Vznášejí se
6.)
dv
holubice bílé."
Viz poznamenání ku pedešlé povsti „Holoubek".
Vodník. Pamti hodno
že všecky bájené bytosti vodní, podle jovstí slovanských i jiných národ, jistý ráz ukrutnosti na ;ob mívají, tak že, když na lovku pomstiti se nemohou, na svém vlastním rod pomstu svou vylévají. Ostatn sluší 'dti. že táž povst vypravuje se také o lesním muži, rterýž chytiv dívku, sedm let za ženu ji u sebe choval, a když >otom od nho utekla, z pomsty dítky své s ní zplozené rozrhal. Podobnou povst o Vodníkovi, v národní povst uvelenou, mají Lužiané. (Str.
97,
.
jest,
11.)
„Svi, mi
a r
Takto zpívá noci na topolu (Str.
101,
.
msíku, šije
svi,
ni."
sob, dle našich povstí, Vodník, když sed pi vod, botky sob šije. 13.)
„Starosvati
—
erní
raci."
Starosvati znamenají v severních Cechách tolik, co u Jiho;lovan svatové, t. ti, kdo ženicha, když jde pro nevstu, ioprovázejí.
„Moke chodí v suše." 101, . 16.) Vodníka, prý, snadno jest mezi lidmi poznati, mimo jiné :aké po tom, že mu vždy ze šatu z levé strany kape. (Str.
(Str,
101,
.
17.)
„A ve stádá
vod
pod hrneky
lidské duše."
Bubliny, ježto nkdy ode dna hlubokých rybník a jezer lahoru vycházejí, tak jako by byl nkdo poklopený hrneek pevrátil a vzduch z nho pustil, daly píinu k povsti, že lodník dole chová duše utopených pod poklopenými hrneky.
13
L86
(Str.
101,
Vodník (Str.
i
104,
.
20.)
„S zelenými vlásky."
jeho dti mají, dle povsti, zelené vlasy.
.
13.)
„Neobjímej matky své ani duše jiné."
V povstech našich, a zvlášt takových, kdo nkdo z jiného jakéhokoli svta na tento se navracuje, opakuje se asto napomenutí, aby zde nikoho neobjímal ani nelíbal, sic že na všecko pedešlé zapomene, a tudíž ztratí to, co mu tam bylo milo.
V i-ba. Tato povst zdá se mi nad jiné dležitá býti mezi slovanskými ani jinde neproto, že jí podobné ani nacházím. Jsou sice povsti, kde lovk promnn bývá v strom nebo v kteroukoliv jinou vc, a zase naopak; jsou také povsti, že duše z tla lidského v noci vychází v podob myši, ptáka neb hada, a že pak tlo mrtvo leží, dokud se zas ta nenavrátí: ale aby se lovk o život která podoba zvíete v dlil se stromem anebo s jinou vcí, tak žebv jedno bez druheho, clovek bez te vci a vec bez toho lovka déle trvati nemohla, toho, pokud mi povdomo, tuto se jediný piklad nalézá. Pochází pak tato povst z bývalého kraje Bydžovského. (Str.
109.)
n
(Str.
110,
.
12.i
„Mocné slovo neomýlí."
Mocným slovem
rozumí se zaíkávání ili zažehná vání
(incantatio,Zauberspruch), ježto vbajesloví velikou
má
dležitost.
111, . 5.) „Co Sudice komu káže." Když dít se narodí, picházívají, prý, v noci k nmu ti Sudice, ježto budoucí osud jeho ustanovují. Jedna praví: „To z nho bude." Druhá praví: „Ne tak, ale to z nho bude." Tetí pak pokaždé rozhoduje. Charváti nazývají je Rojenice, (Str.
místo
Rodnice.
(Str.
111,
Hádání
z
. 18.) „Mí vodu z misky v misku." vody náleží mezi nejobyejnjší vštby národu
slovanských. (Str.
112,
.
6.)
„Kudy smrtná žena
chodí."
Smrt bére, prý, na sebe postavu bílé ženy a ukáže se jdouc kolem oken anebo vcházejíc do domu, kde nkdo zemíti
L87
má. Známa
povst
je
o bílé paní, kteráž se v Hradci Jindi-
když nkomu Hradeckých nastává smrt. Týmž tak
chov
v
zámku
zjevuje,
/.
rodu
pánv
Jindi
Litvané džumu ili moi t. Pív tom, že slovo smrt u všech Slovan rodu ženského jest: Starého Saturna s kosou, ani kesanského kostlivec Slovane za svého neuznávají.
Jihoslované,
ina
i
hlavn
t<>ho zaleží
Ws-t (Str.
tolik
123.)
Pamti hodno v proroctvích,
libovali
matka rodu Pen
k :chové od jakživa
ji
ježto
se
tykají
zem
eské.
Již
ibuše, popisuje se v kronice Kosinojakožto vštkyn národu svého, a v XVI. stoleti vyšlo tiskem nkolik knížek prorockých o eské zemi, z kterých !
v
dv, totiž proroctví Sibyllino a slepého mládence, po ti; v pamti a v jisté vážnosti u lidu našeho se zachoval)'. Krom toho nalézá se také nemálo njších a jistých znamení místních, po celé zemi roztroušených, jimiž se tolikéž budoucí osud vlasti naši takoka naped vymiti míní. Již ped mnohými lety sebral jsem takových drobných povstí prorockých nkterý poet z rozliných míst a zamýšlel jsem je zdlati v báse jednu nadeeného nápisu; však n jsem k tomu na onen as dospti. Jen šestero jich podávám tuto co úlomky básn delší, však tak, že každá ta povést, iní
svj
vlastní Str.
celek.
124.
.
l.i
„Vidla jsem muže na
Blin vod."
Tato povst, pocházejíc z bývalého kraje Bydžovského, Hajek zakládá se na zpráv Kosmov podle výkladu Hájkova. totiž vypravuje, že když poslové od Libuše pišli ku Pemyslovi Stadickému, nalezli jej na poli, an voly bode ostnem, pospíchaje, aby dílo své vykonal. Když pak vyídili své poselství. Pemysl zastavil se, a osten, kterýž v ruce ml, do zem vstril; odvázav pak voly, ekl: „Jdtež tam. odkud jste vyšli!" Kteížto pozdvihli se, jako by vzlétli, a zapadli pode vsí Stadicí do skály, kteráž se po nich ihned zavela. Osten pak lískový, jejž Pemysl do zem vstril, ti ratolesti vysoké z sebe vydal s listem zeleným a s oechy obdélnými. Zatím co poslové, posadivše se s Pemyslem, na obráceném pluhu s radlicí jako na železném stole chléb jedli a vodu pili, spatili, kterak dv ratolesti uschly a jedna vzhru rostla. I vida Pemysl jich po-
188 „Nedivte se, ale vzte, že z mého rodu mnozí panovati, ale jediný pán toliko zstane v zemi vaší panující. A paní vaše v této vci by nebyla tak pospíšila, po všecky dny hojnost chleba byla by. jenom kdybych já toto, kteréž vidíte, úlehle byl mohl doorati; ale pro tohoto dila neCož divu, že tato povykonání bude bývati v zemi hlad." slední slova v srdci prostého lidu musila vzbuzovati toužení: „Kéž by byl Pemysl to své pole dooral!" a z toho snadn mohla asem vzniknouti povst, že pijde zase kníže, kterýž byla šastna. S tím také podivn tu práci dokoná, aby sdružuje se povst moravská o králi Jemínkovi, jehož oekávají co vtleného Svatopluka, nadjíce se, že s ním nastane tyto povsti mají smysl jeden a týž, Morav zlatý vk. totiž že tehdáž bude zemi blaze, až se orba a polní hospodivení,
ekl:
ponou
—
zem
Ob
dáství dokonale zvelebí. (Str. 125,
.
19.)
„Vidla jsem skálu nad ekou
se pnoucí."
jako dodatek ústní ke známým vštbám Libušiným o založení Prahy a o píští sv. Václava sv. Vojtcha. Vypravuje se, že okolo Vyšehradu byly kouzelné zahrady Libušiny, kteréžto se v povtí vznášely, tak jako zahrady bájené královny Semiramidy; dole pak pod skalou Vyšehradskou, tu kde jest nyní nejvtší prohlube eky Vltavy, že byla oblíbená Libušina láze. Tu, prý, stála jednou Libuše na prahu lázn své, a pozorujíc vody proudní, vštila z nho neštstí, ježto na zemi eskou mlo pijíti. Však nemohouc toho zmniti, pohroužila zlatou kolébku prvorozeného syna svého do vody a ustanovila, aby ta kolébka zase vyplynula na vrch, až se totiž narodí ten, kterýž zemi eskou zase šastnou uiniti má; toto pak souzené dít že bude na té kolébce spoívati. Takto dí povist. — Známo jest vbec, že všickni staí kronikái' eští, od XV. století poínajíc, císae Karla IV. považují jako za spasitele, nazývajíce jej otcem vlasti, za nhož, prý, zem eská byla šastna a slavná, jakož nikdy prve. Z toho musí se souditi,
Tato povst
jest
i
že to slíbené dít povsti
„zem
nadeené,
spása, souzená
ta
ped vky"
nikdo jiný nebyl než císa Karel IV., kterýž tím mínn jest, a že tedy poátek té povsti nejvýše až do XV. vku zasahuje. Ku potvrzení tohoto výkladu i to také mnoho pispívá, že se v povstech národních o císai Karlovi IV. s onou ko-
L89
lebkou již
kterážto se však v dosplém vku jeho v lože, jakoby s ním byl;, rostla; míním totiž
opt potkáváme,
promuje
povst o zázraném Karlov Týn, ježto,
toho císae na milém jeho hrádku, po smrti jeho nikoho na sob nesneslo, nýbrž každého vyvrhlo na zem. Ostatn svrchupsaná povst o zlaté kolébce pod Vyšehradem již Hormayrovi známá byla. jenž asi ped 34 lety ji vydal tiskem. loži
prý,
i
(Str.
128,
.
13.)
>Vidla jsem
kostel nad Orlici
ekou."
Tato povst pochází z Kostelce nad Orlicí v bývalém kraji Hradeckém, kdež i ta souzená borovice, aspo ped nkolika léty, ješt se ukazovala a mnohými do kry vrezanynii kížky
znamenána bude zemi
byla.
eské
Smr
její
jest
blaze, až lid
patrný'',
bude
totiž
ten:
že
I
vesms bohabojný
a na„Svata se k božím ctnostem: k víe, lásce a nadji. Trojice, Bože!" jest poátek staré ranní písn církevní.
—
vrátí
(Str.
131,
.
5.)
„Nenaíkejte, neštstí a osud."
Tato povst vypravuje se v Cechách na mnohých místech, a podle okolnosti a dvtipu lidí rozliných také rozlin se vykládá. Slyšel jsem ji vhodn vykládati tak, že ten chrám znamená víru Kristovu v Cechách, a ty troje dvée do nho její nkdejší troje vyznání; kteréžto roztržení ve víe že bylo píinou tolikerého neštstí v zemi eské. Avšak sotva která pravda tak obecná' jest, jako ta, že svár a nejednota vždy a všude v patách za sebou neštstí a záhubu pivádí. V našich okolnostech mohl by se dobe tím chrámem rozumti spisovný náš jazyk, a tmi trojími dvemi: echy, Morava a Slovensko. (Str.
132,
.
7.)
„Vy, kdo znajíce
Pl
otc
slavné iny."
hrdiny na pilíi mostu Pražského jest onen zbytek sochy na Malé stran, jdouc ke Starému mstu, ježto z rohu pátého pilíe nahoru vyniká. V celosti své pedstavovala ta socha vousatého rytíe v plném odní s odkrytým hledím. Pravice jeho podpírala se o dlouhý železný holý me, kterýž mu až pod vousy dosahoval. Levou rukou držel štít se Staromstským znakem, u nohou pak jemu ležel lev, kterýžto lev znak na štítu byl udlen štít potud se ješt spatují. Staromstským léta 1475 od císae Fridricha III., z ehož se poznává, že ta socha z pozdjší doby jest. Bylo to vlastn i
eený
190
znamení práva mostského, tak eené mostské jurisdikcí, kteréžto právo císa Karel IV. Starému mstu byl daroval. Lid obecný nazýval tu sochu vbec Bruncvíkem, pro znamení lva me-. maje v pamti známou kroniku o Bruncvíkovi, již záhy z jazyka nmeckého v eský pevedenou, kdež tento bájený hrdina tolikéž s meem a lvem se zobrazoval. Pi obležení Prahy od Švéd 1648 urazila koule nepátelská polovici té sochv až po pás s meem, a jen bich a nohy s ostatními píznaky zstaly tak, jak se nyní ješt vidí. Této pak spodní polovice jala se povst nadeená ve smysl ten: že pedstavuje ped i
1.
i
oi nují,
sobství a pošetilou samolibost, ježto prý nyní vbec paa že nemže dobe býti, dokavad upímné srdce a zdravý
rozum neobdrží svého
místa.
19]
Karel Jaromír Erben. Zivoti
v Miletín, mErben nar. se dne 7. listopadu r. 1S1 steku pi pedhoí Krkonošském mezi Hoicemi a Dvorem Králové ležícím. Na studia dán byl od rodi do Hradce odné Králové d l
uitelskému.
k stavu
Chmela rozncoval a
V
mateskému.
jazyku
tu
Hradci ped.: všemi
vnm
filosofii,
a
.•/
vjiných studujících lásku kn
Do
Prah}-
Erben
dostal
se
r.
1831
pak práva, pi tom pokoušel se po-
ve spisovatelství. Již v té
dob seznámil se
s
Palackým,
konaje výpisky z djepisného díla Pavla Skaly ze Zhor známost" jeho pak dala zvláštní pil
totiž
smr
pozdjšímu jeho
po dokonaných studiích
sice
životu.
do prakse právní,
pi tom neustával v studiích archiválních a historických. Když r. 1843 Palacký s podporou nkterých šlechtic mohl
ale
si
pibrat? spolupracovníky ke sbírání látky historicky, zvolil
si
Erbena
a
Václ. Vladivoje
za úkol životní vypsání djin se píležitost
Tomek
Tomka.
msta
zvolil
si
pak
Prahy, Erbenovi naskytla
rovnž k jiným pracím záslužným. Pro Palackého mst eských a zpsobil, že nmnohé vzácné listiny vnovala pražskému Museu
zkoumal archivy leckterých která z nich
aspo v národním tom ústav obecnému užívání pístupnjšími.
neb se
torem
'Pražských Novin«,
si jft
R.
uložila,
ímž
staly
1848 Erben byl redak-
následujícího
roku
vrátil
s<
192
svým studiím
oblíbeným
k
a
archiváem musejním. Avšak v ervenci r. 1851 archiváem i
nov
V
tehda byl zízen.
1350 ustanoven sekretáem
r.
ani tu nepobyl dlouho, stav se
msta
Prahy,
úad
kterýžto
povolání tom prokázal obci pražské
služby znamenité, sestaviv bohatý nynjší archiv z písemností a
rukopis namnoze pohozených, pro práva hlavního msta
však velmi dležitých.
adu
nictví
nejcitelnjší.
terminologii
právnickou
eskou
Z
Tak
zákoník}''
a pomáhal
mezery písem-
a
i
Safaíkem
J.
pi sestavování
školy
Také
reálné.
íšské pekládal.
historických velmi dležitá
prací
eho a vy-
sestavil s P.
vdeckého pro gymnasia
názvosloví
nkteré
v úkolu
prací dležitých a to v oborech, kde
eského byly
tu,
poatém
vykonav
avšak
opt pokraoval
nejvíce bylo potebí,
dal
dobách Erben ovšem byl
prvých
v
archivními
Pracemi
zdržován v innosti spisovatelské;
výtah
jest sbírka
od nejstarších dob eských až po smrt krále Václava I., vydaná r. 1857 j akožto) »Regesta diplomatica nec non epistolistin
laria
Bohemia?
et
zahraniných
tisk ze
vymení Pemyslovc, jin
V
Moraviae*.
spisovatelv
o
vydána bude v
která
»
Pramenech
d-
Též jednotlivými pojednáními pispl k objas-
eských*.
nní dležitých stránek djin eských lánkem »Ondej Puklice ze Vstuh«
jako
a výklady o
snšku výnárod eském až po
rukopise zstavil
jednotlivých
znamenitých
a zvlášt
pražských,
(v Casop.
ástech
Mus. 1846)
radnice
sta-
romstské.
Také
mnohé dležité
Erben vydal; tak zvlášt: to historické dílo
šestery
o
Haranta z
staré
1854 a 1855),
literatury
eské
staroeské( 1851), Tomáše ze Štítného Knížky
obecných vcech Polžic
památky
Bartošovu Kroniku pražskou, první
kesanských
Cestu do svaté
Život
sv.
zem
(1852),
Krištofa
a do Egypta (2 díly,
Kateiny, legendu od Dra. Jos. Pe-
írky v Štokholm nalezenou
(1860),
Výbor
z literatury
eské
'
193
díl
(1868), zvlášt
II.
eské
p;ik
1865 — 1868), jichž vydáním cího
echa
v
literatue
spisy M. Jana Husi (3 díly,
význam tohoto
teprve
adu
knih samostatných Erben vydal ješt
rzných asopisech. Ku výborné úvody a rozbory.
všem
v
vynikají-
Krom
náležit byl objasnn.
tchto
menších
památek
vydaným dílm
pidával
ueného zamstnání však Erben neustával studovati povahu lidu, z nhož vyšel
Vedle tohoto všímati
a
si
prodléval
jeho
písních koli
tam,
plod
a
kde mohl se názor, která
v
a íkadlech,
tedy
zdržoval
od
již
let
1842
r.
z duševních
v
národních
povstech. Kde-
pracemi
za
vlasti
a
historickými,
poesie lidové, kterou sbíral
Tiskem vydal národní písn poprvé
podruhé ve snšce rozhojnné
Prostonárodní jako
po
bájích
svj poklad
studentských.
— 1845,
nejistji jeví
se
národních
se
neustával rozhojovati
nkterého
dopátrati
eské písn
r.
1863 jakožto
a íkadla*; sbírka to veliká, v níž
v zrcadle poznáváme poetické
názory
našeho
lidu
od
kolébky ku hrobu.
V
písních
v
však,
bájích
a pohádkách,
v povstech a
báchorkách Erben shledával také zbytky nejstarších lanosti
národa
našeho, jmenovit zbytky
dj vzd-
nejstarších
názor
bohu a o svt. I pokládal za hlavní úlohu svého života z tchto zbytk a zárove pirovnáváním k bájím jiných národ sestaviti bájesloví slovanské, k nmuž látku sbíral nejen u všech národ slovanských, nýbrž u mnohých sousedních. o
i
K bájesloví pak pojiti se mlo zárove podrobné vypsáni zvykv a obyej národ slovanských, jímž by výhodn se doplnilo vypsání slovanských starožitností, po
cké
podané
od
P.
J.
Safaíka.
stránce politi-
Nástin bájeslovné soustavy
slovanské Erben podal v lánku »Slované« Riegrova Slovníku
nauného,
jednotlivosti z ní vypsal
tování zemi (1848),
O
v Casop. Musejním:
dvojici a trojici
(1857), Báje slovanská o
stvoení
Ob-
v bájesloví slovanském
svta
(1866). Se studiemi
194 bájeslovnými v
ském
peklade
slovanských, o a
souvisejí
v
vydané
také
náeích pvodních Matici
t
Erben
klad
ho,
Erbenovi
zápisky a vlastní
o
Jak
hluboko
jak
vystihl
bájesloví
úmyslu ovšem po
zpsobem
poznání
s
ním v hrob.
ducha
národní-
velevzácným, toho
zajisté
tak
nm
duševní pod-
ik
sklesly spolu
v
kritickými
s
provedeni
slovanském, avš .díla
Erben, vnikl jej
vydal
nepopáno. Zstaly
plán celeno
zpvy
staroruské
1869) /»-Také
lidu,
Zudofltinu
a
historickým^ poznámkami. Bohužel
hojné
e-
(Vybrané báje a povsti národní jiných vtví
výprav Igorov
znamenitého
slovanské, jednak
báje
(Slovanská ítanka 1861% jednak v
d-
kazem nejlepším jsou jeho veršované povsti národní, vydané pospolu v Kytici (1853), o jichž cen umlecké svdí rozbor pedního nfašeho básníka, k tomuto vydání pipojený. Kdyby Erben toliko Kytioi Npyl zstavil, zajisté jméno jeho stkvlo by se vždy mezi^ nejpednjšími spisovateli eskými. Také v rozliných .polinicích vlasteneckých a spolcích ponárodních Erben po mnohá léta úinn pispíval radou i
mocí. Pro zásluhy své
pak
ných spoleností, domácích ván
r.
i
lenem pemnohých ue-
se
cizích;
od obce pražské jmeno-
1864 editelem všech pomocných
Bohužel nebylo
nebo zemel maje
^\j!fJ
stal
úad
mu popáno dokati
sotva 59
KOHOUT,
let již
dne
se
pi
magistráte.
vyššího
21. listop.
r.
vku,
1870.