MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV ČESKÉ LITERATURY A KNIHOVNICTVÍ
EXISTENCIÁLNÍ POEZIE VÍTA SLÍVY V KONTEXTU S BÁSNICKOU TVORBOU VLADIMÍRA HOLANA A FRANTIŠKA HALASE (bakalářská diplomová práce)
Vypracoval: Petr Vokřínek Vedoucí práce: Prof. PhDr. Milan Suchomel, CSc.
Brno 2006
Prohlášení o původnosti práce
Prohlašuji, že tato práce je původní a všechna citovaná místa z literárních zdrojů jsou řádně doložena uvedením konkrétních údajů.
-2-
Poděkování
Na tomto místě bych rád poděkoval panu prof. PhDr. Milanu Suchomelovi CSc. za podnětné připomínky při psaní bakalářské práce.
-3-
Obsah
I.
Charakteristika existenciální poezie 1. Vymezení pojmu existenciální poezie........................................................ 5 2. Inspirační zdroje.......................................................................................... 5 3. Východiska, ideje ........................................................................................ 5 4. Tradice existenciální poezie ....................................................................... 5 5. Její obtížná interpretovatelnost.................................................................... 5
II. A Tvorba Víta Slívy 1. Nepokoj hodin ............................................................................................. 6 2. Černé písmo................................................................................................. 7 3. Volské oko................................................................................................... 8 4. Tanec v pochované base............................................................................. 10 5. Na zdech stíny osik ..................................................................................... 12 6. Grave ........................................................................................................... 14 7. Bubnování na sudy ...................................................................................... 16 8. Rodný hrob.................................................................................................. 18 9. Boudní muzika – Souvrať ........................................................................... 20
B Slívova poezie v kontextu s poezií Vl. Holana, Fr. Halase 1. Rozpor života a smrti .................................................................................. 21 a.) Rozpor života a smrti ............................................................................ 23 b.) Průnik tohoto rozporu do životních pozitiv, lásky, vzpomínky............ 24 c.) Koloběh života ...................................................................................... 24 d.) Východisko – víra ................................................................................ 25 e.) Nesmrtelnost v přeneseném slova smyslu............................................. 25 f.) Společensko kritické motivy ................................................................. 26 2. Kontext v oblasti formální........................................................................... 27 III. Celkové zhodnocení osobitosti poezie V. Slívy................................................. 27
-4-
Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme?
Tyto otázky, tvořící název Gauguinova obrazového cyklu, jsou stálými leitmotivy poezie, jejíž náplň je možné upřesnit přívlastkem existenciální. Sled reflexí, provázených naléhavými, trýznivými či prosebnými otázkami, usiluje, v sepětí s vypjatými, mnohdy vzpurnými exklamacemi a pomlkami s významem ne pouze dramatizujícím, o hluboký ponor s touhou proniknout předivem abstraktních vztahů k podstatě, nebo i k prapodstatě jsoucna. Inspiračním zdrojem této poezie je stále přítomné pnutí mezi existenciálními konstantami – životem a smrtí – spjatými oxymorním vztahem obsahujícím nezvratitelný důsledek, který lze v ironickém pojetí změnit v účel ne nepravý – nerudovsky řečeno: „živils se, bys mohl jednou umříti.“ Bolestné vnímání tíhy konečnosti ústí v hledání východisek, opor či alespoň úniků, ať už je to víra, láska, či eposem o Gilgamešovi počínaje tvůrčí čin nebo i jen pouhá těšivá vzpomínka. Tyto pozitivní hodnoty jsou však ve výrazně existenciálně pojatých tématech stále zpochybňovány; společným jmenovatelem všech životních realit se stává – jako univerzální hodnotící úhel – smrt. S obrazy neodvratitelného „stmívání“ se prolínají obrazy eroze životních hodnot způsobené samotným člověkem. Čas je vnímán jako „přibližovač“ smrti, ne jako dárce pozitiv, poněvadž jeho dary jsou často danajské. Člověk přesto touží setrvat ve chvílích obdarování, čas mu však nutí roli dirigenta – allegro pro chvíle radostné, vleklé andante pro chvíle trýzně. Existenciální motivy se pochopitelně vyskytují v poezii již od doby jejích počátků. Zaměříme – li se na období časem a lokalitou nám blízké, na českou existenciální poezii 20. a počátku 21. století, zařadíme zcela určitě k jejím významným představitelům Františka Halase, Vladimíra Holana a z poezie doby současné Víta Slívu, básníka, který osobitě odkaz jejich poezie rozvíjí. Inspirativní pro tuto poezii je zvláště baroko, máchovský romantismus a symbolistní domácí i světová poezie. Pro existenciální poezii je – obecně vzato – charakteristická symboličnost, vyjádřená jak bohatou obrazností, tak i prostými, od obraznosti oproštěnými verši, pod nimiž se však tají hloubka skrytých významů. Interpretace takto pojatých básní je proto mnohdy značně obtížná; samotní autoři většinou své básně interpretovat nechtějí. Dokladem toho jsou jak Halasova slova: „Jsem také přesvědčen, že všechny výklady poezie jsou planým vyrušováním, neboť poezie je snad jedinou věcí na světě, jež vysvětluje sama sebe“ (Hlad, str. 51), tak i Holanův postoj vyjádřený v rozhovoru s R. Lukavským, v němž básník herci toleruje dokonce tři rozdílné interpretace jedné ze svých básní (Úderem -5-
tepny, str. 45), a konečně toto mínění potvrzuje i Vít Slíva: „… jestli tu ve světě mám co sdělovat, sděluju to ve verších a asi by se k tomu nemělo nic moc dodávat“ (Host č. 3, 2006, str. 5). Čtenář si tedy musí hledat klíč sám podle holanovského „jakou lžíci máš, tolik nabereš“. Autoři složité meditativní poezie však musí počítat ne s jedním, ale s celým svazkem klíčů, který drží čtenář, dokonce je může i potěšit, když některý z klíčů otevře dveře někam, kam ani oni sami nedohlédli. Složitost a celková náplň této poezie je vlastně její ochrannou značkou před konzumní plytkostí, povrchností. Básníkům jde v první řadě o reflexi a o krásu slova. Texty takto zaměřené si pak samy nalézají čtenáře naladěné na stejnou frekvenci a možné odchylky a rozdíly ve vnímání veršů nehrají podstatnou roli. Životnost a možnost dalšího rozvíjení poezie s existenciální tematikou dokládá básnická tvorba již zmíněného Víta Slívy /nar. 1951/, poprvé vydaná r. 1984 ve sbírce Nepokoj hodin, v letech 1900 – 2004 pokračující sedmi básnickými sbírkami a v roce 2006 prozatím uzavřená výborem z těchto sbírek – s připojením veršů dosud samostatně nevydaných, nazvaným Boudní muzika. Již první básnická sbírka Víta Slívy Nepokoj hodin /1984/ představuje meditativní poezii s častými existenciálními motivy. V básních, v nichž se místy objevují zvláštní postavy s nesnadno průhlednou symbolikou (např. kovář z básně Genesis, slepec z básně Tryzna), nebo postavy a jevy jako symboly jasněji interpretovatelné (např. smrt jako západ slunce – Tehdy III - jako ponorná řeka – Z dluhů – jako mladá dívka – Příliš mlád na smrt – nebo čas jako záhadná postava v sadu – Tečky – ), je trvale zakódována jediná reflexe v různých skutečnostních variantách – bolestný prožitek oxymora lidské konečnosti a věčnosti: „ … viděla bys, jak rychle tě míjejí aleje / a hvězdy se od tebe nehnou! / Tak nejsnáze ztrácíme / nejbližší…“ ( Noli tangere: zákon ) a nemožnost úniku z lidského údělu: „Tak prázdné hroby /duněním/ dávaly odpověď plnosti plodů“ (Tehdy I). Čas je tedy vnímán jako negativum, a to i tehdy, když člověka obdarovává zdánlivě pozitivními hodnotami, které však v průběhu času nelítostně metamorfují: „Když se však ruka / sveze k ruce, / jistě už první stisk se děje / prázdnými dlaněmi“ (Jistě, láska je). Symbolické leitmotivy – večer, noc, pozdní léto, podzim, zima, sad s ročními obdobími spjatý, tj. paralely lidského života v jeho časových fázích, jsou motivy tradičními. Všechny variace „stmívání“ lze však poezií proměnit v krásu: „To máš stejné jako když švihnutí / koňského ocasu dolehne teprve smyčcem. –Krása, / krystalická drúza hrůz, přijme své jméno, / až když je báseň vyřkne…“ (Liborsko); tento postoj je ideovou podstatou Slívovy poezie.
-6-
Gnómický charakter veršů je pouze ojediněle snadno čitelný, např.: „Co odchází, vždycky má na sobě / paruku světla. / Ale co přichází, přichází lysé, / jako slunce ze tmy“ (Dívka, která sedí před zrcadlem), většinou je však symbolicky zneprůhledněný, např.: „Láska je, / když ona rýsuje kružnice / a klade do nich jablka…“ (Jistě; láska je). Poslední báseň sbírky – Kodex – je záměrně průhlednou mystifikací, jíž básník jakoby odlehčuje skličující vyznění předchozích veršů a dokládá svůj zájem o experiment; v poezii s vážným existenciálním zaměřením je tento způsob tvorby neobvyklý. Pro tuto sbírku je příznačný lyrický laděný volný verš s náznakem příběhovosti; převládá rytmus plynulého vypravování, někdy záměrně přerušený, zpestřováný častým dialogem. Ve stylizaci veršů převažují souvětí, mnohdy bohatě rozvinutá, jejich plynulý , klidný rytmus (občas přerušený zvoláním či otázkou) však skrývá dramatický obsah: „… Kolik už let se mi valí z mysli / jeho hřbitovní zídka? / Tím, jak s mládím pozbývám slz, / hasím v ní vápno / a zmije jejích budoucích rozvalin / to komolí v kanutí jedu a v syčení“ (Pátý obraz). Plastičnosti a ekonomičnosti výrazu napomáhají básnické obrazy v přístavkovém přirovnávacím a hodnotícím vztahu (např. jeho očima, studeným roštem; můj dech, modrý ledňáček). Častým prozodickým prostředkem je kakofonie, která jakoby akcentuje desiluzivní atmosféru básní (např. zbarvená od střepin svržených sluncí…), případně jejich expresivnost (vrata kovárny rozrazil hřebec). Zatím výjimečně je úmyslně porušena valence (vysloven z pravdy) a užito neologismů (klejotok). Celkový ráz sbírky slyšitelně rezonuje s básníkovými vzory, zvláště s poezií holanovskou, jimž jsou také věnovány básně v závěru sbírky (oddíl Všichni mí drazí básníci!). Základní tón druhé sbírky Černé písmo /1990/ zůstává ve srovnání s prvotinou nezměněn, atmosféra je však do jisté míry prosvětlována novými motivy – náznaky víry, konkrétní vzpomínkou na dětství, rozvernou hravostí. I tyto světlé motivy jsou však stíněny – víra pochybnostmi: „Kdy už mě, řeko, dostoupíš? / Kdy už, posvátná rybo, / napneš vlasec v mém pohledu? / Kdesi v dálce hučí jezy / a místo deště / můry mi ťukají do okna“, vzpomínka melancholickou skepsí z pomíjejícnosti „…to už jen ve snu, / mazaném ne tuto neděli / jako džem na horkou amoletu“ / , hravost nečekaně s ní dizonujícím básnickým obrazem: „Ráno, zas hladové ráno, / na dvorku líně rozvaleno, / tě nachovým jazykem olízne, / svou vychladlou kost, zívne / a z tlamy mu vystříknou červánky. / Zase to staré, dobré slunce, / lezoucí potichu ze rzi šrotiště“ (úryvky z básní Rybář, Děti troubí na amolety, Jitřní).
-7-
Milostný vztah je zobrazován s vyhrocující se negací – vize jeho prázdnoty je gradována vizí „osudového mučednictví“: „Kdyby ti, jimž mohou vlaštovky být leda / náčrtkem trnové koruny, / slyšeli na dálku nářek svých vlastních hrdel, / možná by uhnuli ústy / těsně před prvním polibkem“ (Možná). Častěji se objevují přírodní motivy, jednak v symbolické podobě, známé již z první sbírky - např.: „táhnu k sobě vesla noci, / neslyšně jako pramice, která / vplouvá do území spících labutí…“ (Bystrcká), jednak nově, v podobě téměř impresionistické, ladící s pocity lyrického subjektu, který vlastně promlouvá skrze ni; i zde však impresionistická náladovost ustupuje v závěru symbolu: „Zahradě dosršel včelín, dohřmělo v hruškách / a zalehlo deštěm v lopuší. / Hluchoněmo / Jen pumpa skřípavě pozvedá paži / a zapouští do hloubky srdce“ (Teploměr). Autor neopouští meditativní charakter veršů; i zde se objevuje bilanční tón ústící v nelítostné, do budoucna směrované vyznění (např. báseň Výlet); mnohé verše obrazně vystihují umělcův vztah k poezii, k jejím různorodým inspiračním zdrojům (např. symbióza přírody a víry v básni Slavnost letnic, návaznost na holanovskou tradici v básni Hadí jeskyně, láska v básni V kuchyni u pece). Symbolické motivy se nemění; přibývá v pozdějších sbírkách častý motiv vlaku, představující neúprosnost valícího se času, v němž jsou naplňovány lidské osudy: „Rychlíky proti sobě, / trhají na kusy slunko, / divně se míjejí, / my mezi nimi, / stojíme…“(Tišnovská). Výrazněji je v této sbírce uplatněna asociativní metoda tvorby, svědčící o autorově promyšleném postupu: „Vraný stín oblaku / zvolna se popásá v zářivém ovse, / pojíždí jezdec ve velkém letním reostatu, / a mění svítivost krajiny…“ (Slavnost letnic). Z poetických prostředků jsou nápadité perzonifikace (slunce si dupe úvozem vzhůru, ráno líně rozvaleno tě nachovým jazykem olízne) a neokázale „domácky“ působící přirovnání (…ve snu mazaném na tuto neděli jako džem na horkou amoletu, slunce roztlouká tmu jako pepř); častěji se objevují básně hutně vyjádřené (např. Hadí jeskyně), úspornému vyjádření opět napomáhají básnické přístavky (naše jazyky, květena cizokrajná, oblaka, bílé ubrusy apod.) I přes setrvání ve stejné tónině předznamenává tato sbírka specifický rys další básníkovy tvorby – otevřenou, bezprostřední autobiografičnost. Hlavním inspiračním zdrojem básní sbírky Volské oko /1997ú jsou jednak vzpomínky, jednak současné prožitky samotného autora, spjaté hlavně s jeho rodným krajem, se Slezskem. Existenciální motivy se vyskytují převážně v básních symbolických. Symbolika mnohých básní je však zpřístupněna tematikou konkrétních realit. K básním tzv. bilančním lze zařadit báseň Trojkolka, symbolickou zkratkou zobrazující tři životní fáze subjektu – dětství, mládí, stárnutí, vše vyjádřené paralelou jízdy na trojkolce (ulomený pedál, upadnutý -8-
volant, přetržený řetěz). V této básni je zakomponován jinotaj, který lze interpretovat jako symbolické zobrazení tvůrčí inspirace plným smyslovým i duševním životem: „Ruce´s měl přerostlé do listů knih, / do časů svítících chroustovým olejem./ Takových dní! V jejich řezavém popelu / pekla se jablka.“ Existenciální motivy pomíjejícnosti provázejí nejen rozměrné (viz. Trojkolka), ale i výrazově sevřené básně: „ Strop, na němž včera přespaly dějiny, / dnes leží v zemi / a lustrem tam přirosvěcuje, / hadům na jejich skřivánčí večeři“ (Blažené dny). Báseň Synáčku atd., představující první část jakéhosi básníkova seriálu, vyjadřuje bolestné oxymoron života a smrti: „Synáčku v děloze! / Tatínku v truhle!“ I v této sbírce reflexe o životě ústí v desiluzi z konečnosti. Básně jsou opět pointované – buď zastřeně (např. Dům smutku), nebo zcela otevřeně: „… Za kopcem smrt, / ta už se neptá“ (Dobře). Reflexe připomínající existencionalistické odcizení člověka tlumočí verše: „a i když vyješ se všemi psy svou koledu, / zůstáváš sám / a v hlavě ti koksuje tma…“ (SiemensMartinská noc). Jako jistou antitezi řečeného lze uvést: Jak hřejivý nápoj sklenici / naplní mě jejich hlas“ (Únor); zde jde však o obraz vztahu k rodičům a sourozencům, básníkem nikdy neproblematizovaným.. V řadě básní existenciální pocity vyplývají z eroze milostného vztahu přinášené časem: „… Vymetá hospody, vymetá komíny, / zakládá požáry, rozkládá rodiny“ (Hradecký čas), nebo vyrůstají ze samotné podstaty lásky: „…na bolavý zub / rytmus lásky vyťukává / doktor Belzebub“ ( V Boudě). Milostná zobrazení jsou často vypjatá, expresivní; „Láska? Ta krvavá řež?“ (Katastrální území. „Světlá“ vyznění jsou pouze výjimečná – ve dvou básních mají dokonce hravou poetickou náladovost: „Po doušcích upíjíš zimního spánku, / je to jen vlažný čaj a taje v něm / malá bílá Číňanka“ (Z větroňů dní); „Přijde – li někdo / přitlačí pořádně. / Vyskočím na kopec, / do ptačí budky. (Čirikčirik)“ (V boudě) Nelze přehlédnout zřetelný motiv víry, ať už připomínající modlitbu: „… To Boží oko, co na ni z pánvičky hledí, / musí se nad ní slitovat“ (Slezské slunko), nebo vyjádřený symbolicky: „… Otcova láska tě nesla u nebe na fůře sena“ (Trojkolka). Vedle dříve jmenovaných existenciálních motivů se objevuje motiv pro celé autorovo dílo příznačný, a to motiv sněhové vločky, symbolizující pomíjejícnost: „Tak aspoň, / zlehka jak vločky, než roztají, / dva doteky na skráň!“ (Uprostřed). Přetrvává motiv „sypaní se“, motiv neovlivnitelného času, přinášejícího negaci: „…ten čas je dávno rozpuštěn, / plnými hrstmi sype se nový, / na bílý rezavý popel…“ (Z větroňů dní); „Čas se deštěm prosypává“ (Obrázek). -9-
Čas je ve svých různých proměnách neustále personifikován (např. na pile řeže zimní den), přetrvává i perzonifikace přírodních jevů, ať už ve smyslu negativním (např. déšť funí, déšť kope ve škarpě), nebo pozitivním (např. slunce – slezské slunko tiskne se žhavými polibky na čela tatrovek). V básni Únor je perzonifikovaný přírodní jev dokonce erotizován. Básně jsou jakoby sebezpytné, ve stylizaci se často objevuje 2. os. sg. projev vnitřního monologu lyrického subjektu. Verše jsou vytvářené souvětími (např. Siemens-martinská noc), nebo kratšími větami se zdůrazněním rytmu, ojediněle i rýmu (např. Hradecký čas, Obrázek). Významným stylizačním prostředkem zůstává přístavková vazba (např. déšť, tažný kůň, stavba bez konce – čas), dále pak přívlastková spojení buď na základě metaforickém (piliny hvězd, talíř rybníka, žárovky hrušek), nebo metonymickém (klika spánku, věž srdce). Jednou z autorových tvůrčích metod je využití mnohoznačnosti slov – amfibolie: A když teď v kuchyni, v sálavých vůních, / smaží své volské oko, / to boží oko….“ (Slezské slunko). I v této sbírce je uplatněná metoda promyšlených asociací – v následující ukázce dochází dokonce k jejich prolínání: „Roste ledový talíř rybníka, / a jak na něm dýmá volské slunko, / zakrojils do něho / dětským bruslovým příborem…“ (Z větroňů dní) Tato sbírka sice ještě sleduje Holanovu stopu, ale rozmanitostí a originalitou vyjádření myšlenek nabývá stále výraznější osobitosti. Sbírka tanec v pochované base /1998/ je překvapivá a ojedinělá celkovým pojetím, včetně kompozice. Je tvořena montáží stylově odlišných básní, spojených základní ideou – projevem lásky a úcty syna k otci, citem, který v průběhu otcovy těžké nemoci končící smrtí, ústí v hlubokou, hněvivou bolest, otevírající prostor výčitkám a pochybnostem, a jen místy tlumenou nadějí plynoucí z víry. Úvodní tvoří básně v próze – útržky z otcových pamětí, předznamenávající motivy celé sbírky: přes všechny překážky dané dobou celoživotní odevzdanost víře, lásku k synům a vzhledem k danému tématu poněkud kuriózní vášeň pro motocyklový sport. Další část představuje několik básní inspirovaných vzpomínkou na otce z doby autorova dětství. I přes všechno světlo, které přineslo dětství a mladý otec, vyznění básní „sjíždí do tmy“. Básně jsou, až na jednu výjimku (Vymrzlý pokojík) způsobem vyjádření značně složité; opět dokládají promyšlenost tvůrčí metody, ač se na první pohled zdá, že byly vytvořeny spontánně, a to volnými asociacemi. Ve skutečnosti autor metodicky kombinuje pojmy obrazně originální a finální ideu respektující. Promyšlenost prokazuje i veršová technika některých básní, v nichž autor dodržuje rým, přesahy jej však důmyslně oslabuje, a vzniká tak -10-
dojem volného verše; tato technika je nejúčinnější v rozměrných básních s rozsáhlým metrem a s rýmovým vzorcem abcd, abcd /viz. Věžní kohout rorát/. Tvrzení o existenciálně vyhrocených pointách lze doložit téměř všemi básněmi – např. myšlenka lidské konečnosti: „Večer, když se prvními vlaky rozjedou světlou, / všichni jsme šťastni… / Otec však ví, / že kdyby mu teď ještě jednou blýskla do očí / zlatá kapotáž akcelerujícího, koncelebrovaného léta, / rozkýchala by v něm smrt“ (Řev vrahyních výfuků…), oxymóron lidské konečnosti a věčnosti času: „Čas má kdy lelkovat / a lelkuje z kúru: / jakási stručná uhlová kresba / ho varhanním zrcátkem pozoruje“ (Qui laeticifat). Nejen v pointách, ale i v průběhu básní je světlo často střídáno stínem: např. velice neotřele působí obraz vánoční atmosféry, vyjádřené synekdochami, které jsou rozvity přirovnáními, vzápětí však idylu střídá surrealisticky pojatý obraz působící depresivně: „Vaječné tance andělských peroutek vás zlatí, / ó černolpleché noci, spálené jak kuřince! / Dne jako zbytku mouky na kuchyňské váze, / dne jako světla věčného ve sklivci hrobníka, /když na vánoční noční pod hřbitovní kaplí/ tahá z krku psice páchnoucí kostěnou hvízdalku“ (Věžní kohout…). Nepřehlédnutelná je vzletnost veršů, daná typem obraznosti, apostrofami, exklamacemi; autor však tuto vzletnost často vzápětí kompenzuje svými charakteristickými „domáckýmí“ přirovnáními, zdrobnělinami atd. /viz předešlá ukázka/. Poslední báseň této části sbírky, Ty nekonečné noci, udiví svou odlišností; je jímavě prostá, stylizovaná jednoduchými větami, často s elipsou slovesa a tvoří jakýsi úvod k časti další: „Papuče, roh stolu, veřej, / práh tak vysoký! Klička okna, tak daleko! / klouzavý koberec, / klika, vypínač, radiátor, / vratká mísa / -nic- a zpět.“ Následující část sbírky, Advent smrti, je obrazem strastiplného umírání a nakonec obrazem smrti. Tvoří jádro sbírky. Básně jsou velice sugestivní pro svou naprostou otevřenost , citovou účast, jež se nutně musí přenést i na čtenáře. Básník volným veršem, téměř oproštěným od obraznosti, sleduje s bolestí otcovo vzdalování se, nevyhýbá se vyhroceně deprivujícím detailům, je konkrétní v uvádění dat a místa (možná paralela s evangelii). Bolest je násobena pocitem bezmocného osamění uprostřed lhostejného davu: „Přitom stačí udělat pár kroků, / od tvé postele k mostu, / a tvářit se jako celé toto město: / že se nic hrozného neděje“ (Z mostu). Básně poslední části, většinou rozměrné a vázané již zmíněným „skrytým“ rýmem s přesahy, zobrazují silně expresivně, způsobem blízkým surrealistické metodě (však logicky konstruovaným), synovo zoufalství po otcově smrti. Motiv bezmocné zloby spolu s motivem marnosti lidského žití jsou završeny invektivou adresovanou samotnému Bohu: „Z hrobu, ztvrdlé mordy smrti, / ze strhaných strupů / smrčin rostlých na máry, / z trub, jež červencové -11-
smršti / trčí hrdlem z trupu! / -Tati! Tati! …/ Do vagonů rakví / luna letuje své nic. / Na hřbitov jít k vlaku otci! / Kdy, Bůh – funebrák ví.“ Závěr básně však přináší pro básníka příznačné přehodnocení v podobě symbolu: „ty už ale nabíráš / rychlost, která na mě metá /světlo z věčné hutě“ (Roklí šeré smrti). Religiózní pohled je ostatně signifikantní pro většinu básní této části. Obsah celé sbírky je vlastně paralelou křížové cesty – kalvárie. Náboženské motivy jsou vyjádřeny opět jak symbolicky /např. světlo z věčné hutě / , tak konkrétně /např. parafrází modlitby: „tati, tam v nebi! / odpusť mi moje viny, / ty červy vyvřelé z čertova střeva!“ (Coiné) Motiv víry je tedy spjatý s motivem pokání. Nečekaně působí reflexe společensko-kritická, pro básníka netypická: „byly to časy, kdy v poslední večeři / jakoby věřili už jenom páteři, / a to ještě možná jen někteří. / A jak by se ještě přihoršovalo!“ (Kalvárie) Charakter básnických obrazů, zvukosledu i jednotlivých lexémů koresponduje s náplní, vypjatým existenciálnem (viz. přístavkové vazby – měsíc, ten hihňavý, zarudlý kretén, myšlenky, bílé šlahouny brambor, bezoká, vydutá kočka – scíplna, hrob, zkynutá vánočka, hřbitov, vybitý chlév; dále perzonifikace – začíná se rozlézat jaro jak ekzém, vítr smrkal zmrzlé včely; všudypřítomná kakofonie – vratným krokem vrzali jsme. Vzlyk – křupla klavikula ve skle). Kromě toho lze nalézt oxymora (hlasivky ticha), neologismy (šílice, krutikrk, fonobřit), vulgarismy (scíplina, kretén), ve vzpomínkových básních makarónské verše (česko-latinské), které - v souladu s otcovým krédem – nabývají klerikálního ladění. V básních upoutají básnické obrazy vzniklé spojením sémantické odlehlých slov – většinou abstrakt s konkréty – na gramatické bázi determinace přívlastkem neshodným (nosovka tmy), dále obrazy, v nichž je určitý konkrétní pojem rozvíjen shodným přívlastkem vyjadřujícím zhutněle širší skutečnost (černopleché noci, oktanová neděle, akcelerující, koncelebrované léto) – tyto básnické obrazy jsou interpretovatelné pouze v kontextu básně. Autobiografičnost sbírky je zdůrazněna zařazením rodinných dokumentů, a to nejen útržků z otcových denních záznamů, ale i rodinných fotografií a otcova vlastního parte. Obrazy i reflexe existenciálna jsou v důsledku autorova silného emočního prožitku niternější, působivější. Sbírkou Na zdech stíny osik /1999/ vstoupila do Slívovy poezie s otevřenou samozřejmostí atmosféra baroka, v předchozích sbírkách pouze naznačená reflexí světské marnosti a ojediněle symbolikou posmrtného rozednění (viz báseň Roklí šeré smrti). Život je vnímán jako utrpení, jehož dotek, v dětství jen letmý, se v mládí stupňuje a v období stárnutí se stává k neunesení deprivující. Všeprostupující pocit marnosti je však vykoupen možností, -12-
někdy přímo jistotou, naplnění ústřední křesťanské teze. Víra, ve sbírce Tanec v pochované base spjatá hlavně s postavou básníkova otce, se nyní stává krédem samotného autora, přítomným ve většině básní. Dominují básně symbolické, s bohatou a osobitou obrazností; reflexe marnosti světa je tlumočena rozmanitými alegoriemi: „na zdech praskliny, v nich prázdný včelín, / černá čmýra s kuklou zmaru / z vaginy těch zdí“ (Na zdech); „… tak život pomíjí: / tohoto kláštera, jímž je náš svět /…pohřební kapela klášterních komínů“ (Ut umbra.) Dokladem toho, že marnost prostupuje všechny fáze lidského života, tedy i dětství a mládí, jsou verše: „Na zdech kresby křídového ráje, / jak jej v duších dětí plaví / žhavá průtrž slz“ (Na zdech); Příroda… / rodí létu marné tvary, / larvy barev, chlór a potměchuť. / Sadu vržou v kloubech máry: / mrkni jen a je z něj rzivá suť!“ (Léto oblé jablko). Bezmocná skepse stárnutí je umocňována milostným zklamáním, v němž se zrcadlí motiv smrti: „Náraz jakoby uhynulo tebe půl / a půl mne bylo usmrceno. / Vsrdci každý jednu umrlčí komoru“ (A ona mi stále mává). Milostné téma je – pod dojmem zklamání – sráženo téměř freudovsky do pouhé „pudové spodiny“, postrádající náboj skutečného citu: „na zdech vrypy – němé jinotaje / vtětí ducha do pohlaví, / podrásání skrz“ (Na zdech). Svět pozemské marnosti je pouze skicou čehosi skutečného, věčného: „Příroda jak velká skica / plastiky, již nenahmatá smrt…“ (Léto oblé jablko), člověk je pouhým stínem, v němž se rovněž promítá věčný duch: „Stíny osik-: živé negativy / rozvichřených sluncí; jimi / horkokrevný duch / promítá své vření…“ (Stíny osik) Stejně jako v předchozích sbírkách i zde trýzeň, ústící v hněv, se ventiluje expresivními výrazy, vulgarismy, překotností surrealisticky působících obrazů, častými apostrofami, naturalisticky působícími motivy, kakofonií: „Hrobníkova zakopaná petrolejka troubí rekviem. / Vyšel měsíc-: jako nádor na rentgenu plíce“ (Jedenáct minut po jedné); „Pod čím vším to Bože sténá / Stáří Mrdalena? / Samota, ta samice“ (Ona mi stále mává). Z pocitu zoufalství zaznívá v mnohých verších otázka: V tuto pozdní roční dobu / jaká zbývá, Bože, útěcha? / Oblý nářek nářek v tichu hrobů, / které v sadech léto zanechá?“ (Léto oblé jablko) „… v tvé hlavě / hrdličky už zatáčejí vlak. –A kam?“ (Letadlový vlak) Řada básní však naznačuje možné východisko ze zmaru, a to v duchu křesťanské víry: „Kosi, drny, pýr a natě. / Cosi z trní vyvlává té“ (Letadlový vlak); „Stát v perigeu duchů, jejichž tělesnost se rozpadla / a potom vyvléct na severní oblohu svůj Jižní kříž-!“ (Jedenáct minut po jedné). Totéž je vyjádřeno i básní představující druhou část básníkova seriálu,
-13-
přehodnocující v barokním duchu část první: „Synáčku v truhle! / Nitroděložní tatínku!“ (Synáčku). Viditelná absence víry v rodném kraji opět inspiruje básníka ke společensko-kritickému postřehu, a to dokonce v závěru básně adresnému: „Stojí mělce, jak už zbožnost v českém Slezsku. /…/ A Noskův kůň, až povleče svůj vůz / z hvozdu k rakvářství, se pod ní roztřese-: / Pyj mu vyběhne a žíly plné hrůz / rozkřiknou se tlakem ticha po lese“ (Svatek svaté osiky). K motivům této sbírky lze zařadit vícevýznamový motiv osiky (člověk, víra), motiv zdi (symbol lidského omezení a nedostatečnosti), motiv vlaku, sadu, motivy hudební, dokreslující barokní atmosféru aj. Básně jsou – jako ostatně vždy – vytříbené i po stránce formální. S barokním laděním korespondují i oxymora: např. „…a mlčet víš / i zdrcující dobrou zvěst, že zase bude dokonáno jest-!“ (Jedenáct minut po jedné). Přibývá neologismů (pusto ryvě, vyvlává, bezy bzdí), nerespektování slovesných vazeb (slzím ho, vyvlává tě), slov z technické oblasti (elektrolyt, Ampér, Ohm), nápadité hry se slovy (viz marie – tři hlásky z marnosti, dvě z poezie). Tím vším autor ozvláštňuje a obohacuje svůj básnický slovník a dokládá nejen svou zálibu, ale i umění v experimentování se slovy. Časté jsou rozměrné básně s pro autora typickými přesahy s prozaizujícím účinkem, nechybějí však ani básně výrazově sevřené s elipsou slovesa a zdůrazněním rytmu. V četných případech je rým záměrně nedokonalý, těžištěm rýmu je pouze samohláska poslední slabiky verše (např. bušit – uši, hoří – mořím, blesk – cest, třetí – přečíst). Touto sbírkou se autor do jisté míry přibližuje tvorbě katolických básníků. Sbírka Grave /2001/, věnována básníkově matce, je vyjádřením vztahu, v němž jsou přítomny láska, porozumění, lítost, soucit a bolest. Stejně jako ve sbírce věnované otci je i zde – sice v menší míře – využito rodinných dokumentů (z matčiných dopisů), cílených však odlišně akcentováním pocitu matčina osamění a stesku po synovi. Některé básně jsou inspirovány „minipříběhy“ z básníkova dětství, mnohé úsměvné (např. Dej mu), až anekdotické (Praní), mnohé s obrazem dětského smutku (Dětské koncentrační tábory). Básně tohoto typu jsou prostěsdělné, neproblémované. Avšak i ve verších tematicky kotvících pouze v dětství se ozývají ztemňující existenciální motivy, a to tehdy, je-li dětský pohled vytěsňován pohledem stárnoucího muže. Všední detaily jsou následně přetavovány v symboly, např. v symbol pomíjejícnosti: „Pod šicím strojem na kolenou / lomcovat šlapadlem, roztáčet kolo: / rychlost jsem zeleně rozmazal po kruhu / vodními řasami, maminko! Hú / zběsilé kolo bez řemenu. / Už tě tím rychlíkem nedoženu“ (Pod šicím strojem). -14-
Matčina kuchyně s prostými předměty, matčina láska-hudba, matčin vztah k přírodě, to vše je zbásňováno, vším prostupuje matčin půvabný a trochu tajemný portrét: „Kastrůlek, koprovka, kuchyňka těla / komorní koncerty, kazeta diše / … Karty a děravá křížovka hvězd, / tajenka nedá se rozluštit celá“ (Cela). Tajemno je vzbuzováno i vyhrocenou dramatičností rodičovského vztahu, většinou promítaného do symbolické roviny: „Otec někdy mužně slzel, / když při mši vídal / děti s maminkami. / Mohlo se však zdát, / že chrám je právě tam, kde nejsi, I světlu nejhmatatelnější, / a že když doma na plynovém oltáříku vaříš, / prsteník jen vynechává / citlivý tón v cherubínské stupnici“ (Prsteník) – sedmý stupeň stupnice, citlivý tón, pro stupnici nepostradatelný, v běžném klávesovém prstokladu hraný prsteníkem, má v básni – kromě motivu prázdna po vynechání – symbolický význam. Hudební motivy provázejí mnohé básně; libozvučnost italských tempových a přednesových značek evokuje zdánlivě v básni než třeskne víko vzpomínku na matčinu výuku hře na klavír, ve skutečnosti však je zde symbolicky zobrazen dramatický rytmus života, ústící do smrti. Podobně v básni Lacrimoso jsou hudební motivy spojeny se vzpomínkou na matku, vzpomínkou, která netiší, ale jitří bolest. Matčin mladý a dosud nevinný portrét je jinotajně zasazen do rozměrné polytematické básně Varhanní veletok. V úvodu básně je nezadržitelnost času přirovnána k Bachově fúze, v níž se jednotlivé hlasy prolínají, spojují a rozpojují: „Varhaní veletok dere i andělské peří – a čas / nezhojí nic -- / hledí se rozutéct na všechny strany“; toto „draní“ zasahuje i básníkovu matku – čas je zde jen zdánlivým dárcem hodnot, pouze dočasným.S nemilosrdnou otevřeností je vysloveno poznání: „…život je člověku přespříliš dlouhý / na jednu lásku; že poslední sekrement pohlavních žláz / bývají žíravé slzy“. Závěr básně sjíždí do neúprosné vize, tentokráte bez prosvětlení: „Tak přítoky minut / slévají se v lidský křik-, / než rozpustí je v moři černý mor“. Jako už v předešlých symbolických citově vypjatých básních ústí hněv na lidský úděl (zvláště těch nejbližších) v hořké, mnohdy rouhavé verše (jitro vytéká jak močůvka tam z hnoje proti kostelu). V jiných básních jsou však motivy víry činitelem harmonizujícím (např. báseň Annaperk). S motivy víry jsou spojeny i motivy sebevýčitky a následné prosby, vyjádřené obměnami modliteb: „-Tebe, Bože, /po špeluňkách propíjím- / - a každá ryčí - / požehnej i naše matky mezi ženami!“ (Te deum Antonína Rejchy) a podobně vyjádřené motivy vděku: „Matkokaše! / Cos přinášela po hladovém chodníčku, / sytí ještě dnes“ (Bohumínské nákupy). Přes přítomnost náboženských motivů blízkých baroku dominuje v této sbírce romantická atmosféra, se všemi jejími základními atributy (pocit marnosti plynoucí z rozporu života a smrti, rozpor mladé lásky a zklamání, osudovost milostného provinění, motiv vzpoury proti
-15-
osudu). Romantické ladění potvrzuje úryvek z básně Pohádka máje, Západ – a Démon. „V likérníku zrcadlení: Vilém, Karel, Michail- / na svatební koláče už kdosi míchá jíl“. Obraz spřízněnosti matky a syna je dán již samotným zrozením: (Láska, voda plodová /, podobností smyslového vnímání / maminčiny smysly prosvítala tvými) ,nebo zálibou v četbě, a zvláště v hudbě / např. báseň Deo Gratias!- Bohu dík! / Motivy synovské lásky jsou spojeny s motivy až posléze nabytého porozumění: „Do představy zakuklená housenka, / ze vzpomínky vykuklený motýl: / láska s dokonalou proměnou“ (Papilio Machalon L.) Básnický styl zůstává v podstatě nezměněn – na jedné straně hutné vyjádření s přístavkovými vazbami (např. děti – duše zapošité), na straně druhé rozvité věty a souvětí. Přibývá složených slov (krvotok, hloubkovýška, světloteplo), asociativních her se slovy z různých oblastí – např. z oblasti hudební, přírodních věd, všední denní reality (rapsodický uherák-Liszt: Uherské rapsodie, kvílí sýček Janáček – Janáčkova skladba Sýček neodletěl; noc jak kužel, komolí ho – komolý kužel; dvojmocnina koňader tím nejdrobnějším pí – Лr2; štěkot vína – psí víno), mnohovýznamovosti slov – amfibolií (citlivý tón, víko pianina rakve, kolo šicího stroje – lokomotivy), i se slabičnou homonymitou (bachratý Bach, Kurnik Chopin), dále se vyskytuje záměrné zpředmětnění nepředmětových sloves (mlčet hrobkám). Básně stylizované volným veršem jsou střídané básněmi vázanými. Sbírka je zajímavá propojením romantických a barokních motivů, které dává Slívově poezii další nové zabarvení. Básně vzniklé v letech 1991 – 1996 byly vydány s několikaletým odstupem v roce 2002 pod názvem Bubnování na sudy a časově tedy navazuje na sbírku Černé písmo. Východiskem řady básní jsou opět přírodní detaily spjaté s ročními obdobími, pojatými symbolicky. Setrvává atmosféra stárnutí, blížící se smrti, vyjádřená tradičními motivy a umocněná otcovským steskem sděleným jak prostými slovy: „Nechce se mi věřit, že už nejsou děti / a že se mé hrkavé srdce / za chvíli zastaví“ (Při dechovce), tak obrazně – zde ve spojení s motivem chlapského smíření se s odloučením: „Postav se větru! Nemůžeš už, že? / Odlom se řapíkem. Stůj! / … Vydrž i rány po listech. Sám!“ (Jilme!) V autostylizaci subjektu je nepřehlédnutelný existenciálně pojatý erotický motiv, soustředěný na pudové smyslno, chápané jako chlapská nutnost i jako inflace skutečného citu: „Nevíš, že na lásku je tě ještě moc / ani že je tě ještě málo do hrobu. / Nevíš, a zvonem tě zaklápí noc (Hromnice). Chlapáctví je vyjádřeno nejen obrazy pudové lásky, ale i obrazy pijáctví – předem prohraného úniku před realitou /báseň Hospodo!/. Subjekt, zalehlý tíhou sebevýčitek, milostného prohlédnutí, lidské zloby dospívá až k misantropické exklamaci:
-16-
„Jsem proti vám tak sám, tak jeden! / A s vámi i nenávist psů, láska žen! / Chtěl bych se celý napustit jedem, / skoro jak v truhle natažen“ (Krevnaté hmyzy, hlodavé havětě!). Sebezpytný tón, více či méně ironický, ústí nejen v otázku, jak bude člověk vnímán očima druhých: „jakou podobou jednou vyvstanu: / jak blízkou a taky čemu?“ / Platany/, ale i v hledání pozitiv; jedním z nich může být v případě daného subjektu umělecká tvorba: „Neptat se / Hořet v světelném okruží, / včerejškem praskat v zítra“ (Platany), nebo opět křesťanská víra, spojená s reflexí mučednictví: „Snad v hospodě, kde jsem už nadrhal / a roztřepil tolik svých dní, / zaslechnu ze stráně graduál, / jak mohutný dubům v pni! / Snad klášter ti z hlavy odklopí kapuci, / a světlo tě opásá. Lehce, tiše. / Pohledem přitom zadrhneš na kruci - / -fixu. Bude však vez Ježíše!“ (Drhaná fulnecká antifona). Touha po víře je však stíněna pochybnostmi, nejistotou: „Čas šplíchá z nebe jak z demižonu / přes trychtýř našich životů – kdovíkam. / Srdce se zatáhlo v u-zel laně zvonu, / polednem přešlým jak zvukový klam – klam-klam-“ (Drhaná fulnecká antifona). Křesťanské východisko je však subjektu nejbližší, jak je patrné např. ze symbolického obrazu: „hvězdy jsou daleko, nebe blízko“ (Podzimní dioptrie), tak i z neobvykle sdělené submisivní modlitby – prosby – vyjádřené verši básně Zpěv kozlů: „Bože,ó Bože,ó Bože-e-e! / Dej ulehnout v listí s podzimeem. / O šutr nabrus své milostné nože / a vem si nás k sobě, ve-e-e-em!“ Motivy jsou vesměs tradiční - noc, sníh, vlak, strom, jablko, ve větší míře motivy hudební se symbolickou funkcí /např. graduál – víra, coda – vyznění reflexe /. Zajímavé jsou básnické obrazy typu hnojný čas, krevnatý hmyz, originálně přibližujícící rozvíjený pojem. Perzonifikace jsou většinou bezprostřední, slívovsky neokázalé (podzim brousí svou kudlu, slunko utřelo hubu), stejně tak i přirovnání (jablka z ní voní jak z horkého štrůdlu, láska dusí jak švestkový koláč). Významným motivem je motiv ticha, mlčení, výmluvnějšího než všechna, byť nejvýstižnější, nejpůsobivější slova. Je vyjádřený např. pomlkami naznačující mu metrum: „--- --- -! /Srdce mám menší než vy a je slabé. / --- --- --- -! / -Už to zas odkudsi šustí a škrabe“ (Krevnaté hmyzy. Hlodavé havětě!), nebo elipsou celé sloky, avizované posledními verši sloky předcházející: „S dužinou polknu poslední, jadřitou sloku, / složenou z tich“ (Místo třetí sloky), případně aposiopesemi: „Jako já vám, tak vy jste mě cizí / Nebudem spolu na světě! Ale - “ (Krevnaté hmyzy…). Existenciální tématika je podpořena kakofonií; důmyslná je hra se slovy (např. přelud, aby tě preludoval, srdce se zatáhlo v uzel na laně zvonu), častá je onomatopoie (např. mečení v básní Zpěv kozlů, zvuk zvonů – zde dokonce na amfibolickém základě – klam – klam –
-17-
klam), naléhavost reflexí je zvyšována paralelismy (viz. Báseň Jilme!) , epizeuxis /např.. Bože, ó Bože, ó Bože-e-e!/. Originální a promyšlená je stavba vázaného verše, nejčastěji ve čtyřveršových slokách, s již zmíněnými přesahy, místy zpestřována tzv. useknutým rýmem (modrá – odral), lámaným rýmem (…odklopí kapuci, / …zadrhneš na kruci - / - fixu…), nebo častým ocasatým rýmem na začátku, na konci i v průběhu sloky („…/ pět ./ Chceš do ledu okna vydýchat krajinu / a vykroužit pár tichých vět / z komínů“; „To jsme byli ještě děcka: / já i ty! / Přišla zima, z Kanady i Švédska, / hokejky už byly pukem nabity.“). V básních je zcela zřejmá příbuznost s prvními dvěma sbírkami, jsou však – zvláště po stránce formální – vynalézavější i vytříbenější, básník své verše jakoby cizeluje a vnášením rozmanitých prozodických prvků zpestřuje. Sbírku lze považovat za jakési vyvrcholení básníkovy tehdejší tvůrčí činnosti. Dosud poslední samostatně vydaná Slívova sbírka Rodný hrob /2004/ zahrnuje básně z let 1998 – 2004, z doby básníkova pobytu v rodném Slezsku. Již z názvu a úvodních ilustrací knihy lze vytušit atmosféru celé sbírky, k níž dokonale přiléhají nejen úvodní citace, ale i první báseň, v níž je řečeno v podstatě vše: „Usínám svinut jak v lůně / - a procitám na zádech natažený“ (V přípravce). Pro celou sbírku je příznačné velice expresivní, nekompromisní vnímání marnosti a bezmoci lidského údělu, možná východiska jsou tedy buď ztajena, nebo alespoň problémována. Sbírka tak vyznívá do jisté míry jednostrunně, obraz smrti, prostupující téměř všemi básněmi, je přítomný jak ve verších s motivy rodinnými, tak i motivy pudově milostnými: „Otec, syn a synův syn: / odsouzenci u zdi“ (Podobenka) ; „a jsme i, v co se ještě čtvrtí, / když už se to rozpoltilo. / Jsme jen sobě podvržené dílo. / -Jak pohlaví se dorozkoší k smrti?“ (K smrti). Výrazně akcentován je motiv sebevýčitky a životní skepse vůbec, ústící téměř v sebezatracení: „Snad letos mohl / živote mít dost: i / slastí slepoty, trýzní vidomosti.) jak hluboko až padne sníh?“ (P. F. 2003). Temno není čím prosvětlovat, subjekt je zmítán pochybnostmi: „Modré vedro sršně srší / z knihy Kohelet“ (Dřevěný chrámek). Obraz Boha slitovaného je vystřídán obrazem Boha trestajícího: „…Bůh …/ vztahuje se ke mně: šibeničním ramenem“ (Sonátová věta), obrazem Boha s člověkem krutě žertujícího: „Bůh tu se mnou žertuje!“ (Soumrak: Úzkost a stesk), či obrazem boha lhostejného: „Chce se ještě Bohu, / když tam sklepává vločky / v zinkový plech?“ (O svatém Holanu). Subjekt je však zároveň přesvědčený, že si trest zaslouží: „Z blízké dálky cize, vlídně Bůh mi mlčky rozmlouvá, / že to, co tady bez něj žiju, může už být za to trest!“ (Sonátová věta).
-18-
Pozitivum, tradičně prosvětlující meditativní poezii, láska, je v této sbírce, stejně jako v předchozích, redukována pouze na vztah pudový, přinášející pouze zklamání: „láska-kurva. / co má ještě před početím potraceno“ (Poezie), a může tedy trvat pouze v poezii: „Jenom v ní tvá láska trvá, / že až zapomeneš její jméno.“ Zbývá snad jen okouzlení naivním dětstvím, budícím v subjektu touhu: „Domov něžně hřebelcovat, klusat na něm do dětství“; příčina touhy je jasná – dětství ještě žije nadějí, která už pro dospělého nedokáže být ani iluzí: „Synáček jasu poprvé cítí tu úpornost otázek, / bez hrůzy ještě, táže se s důvěrou! / Je to až k pláči“ (Očima v nebi). Otcovská láska je pro subjekt hodnotou nespornou, ten je však traumatizován jejich dědičným údělem, zobrazeným další variací „seriálu“ Synáčku atd.: „Synáčku-tatínku / v úmrtním děložním lůžku“ a zneklidněn úzkostí plynoucí z odloučení od nich a z možných nebezpečí jim hrozících (viz básně Z kimona i z komže, Mé americké daughter – Rose). Subjekt dospívá k nelítostnému vědomí hořké pravdy: „Ještě syn a otec, ještě muž, / ale už ve vdovectví, bezdětnosti, sirobě“ (Soumrak: úzkost, stesk). Opět – ojedinělé – zaznívá ve verších kritika doby: „Jakoby dnes ani neskákala po plotech / psiska chamtivců a srabů / a nelekala pocestného, který přece nechce nic“ (Zastaveníčko v Jakubovicích), dokonce vystupňovaná v apokalyptickou vizi: „Atomovým spánkem hřibů, samých satanů, / prodírá se slunko slimáčné / a hvozd si nadzvedává jedovatou sutanu / až na kost středověkou, div že nezačne / zmrtvýchvstání utančených klekánic“ (Mladecký vlak) Ladění básní je rozmanité (pochopitelně ve stejné významové rovině): některé dojemně prostě sdělují pocity osamocení, úzkostí, /např. báseň Soumrak/, jiné s vypjatou expresivitou, s obrazností ne nepodobnou dekadenci, přibližují obraz smrti: „… hymnus hmyzu v hluché hrudi, / ticho rozbrnělé - /minuty jak červí vruty, / rozpad světla v tkáni pradnů -“ (Sad, když pad). Pro sbírku jsou typické již dříve zmíněné motivy – symboly -, v souladu s charakterem sbírky jsou částé motivy sněhu, sněhové vločky, vlaku atd. Dominuje zhuštěný básnický obraz /vlak přepršek, obrazy v přístavkovém přirovnávacím a hodnotícím vztahu (vlak vlkodlak, slunkoplejtvák, jitro nabroušení břitva), častá jsou přirovnání ladící s tematikou (varhany jak zánět pohrudnice) , oxymora (z blízké dálky, mlčky rozmlouvá). Kompozice básní je pestrá. Mnohdy je východiskem přírodních detail, který je v průběhu básně přetaven v symbol (např. báseň Babí léto-chlapský podzim), někdy symbol prostupuje celou básní (např. báseň Mladecký vlak), nebo do básně zkratkovitě vstupuje příběh báseň dramatizující (např. Chvíle dlouha jeden vzdech).
-19-
Autor účinně využívá i kontrastu vznešenosti, podtržené eufonií, a zhrubělosti až vulgarity: „Sníh světí vesnici snící-; / svažuje se / k oceánu / prostřeného kamsi v pátou, / předprostorou stranu. / V sněhu lejno / rozdrcené traktorem / a obkroužené močí…“ (Lejno) Jako dříve je i zde využíváno homonymie na základě amfibolie (po oktávách let), tvaroslovné homonymie (slyšet ničí, ničí smích), víceznačnosti slov (kluci přehuštěných duší), hry se slovy (bezprsá prstnatá klavíristka, jed jedlin, smrt smrčin), kakofonie (vývrh srn a rozprach strak), onomatopoie (Hó motorový chropot: smrr-smrrr-t-smrrr---, nebo celá závěrečná – odlehčující – báseň Velké ucho podvečera), neologismů vzniklých asociacemi – jazykovými permutacemi (kráskyně – krásná soudkyně). Vyskytuje se zde opět promyšlený asociativní způsob tvorby veršů. Zhuštěná obraznost však mnohdy porozumění básní zauzluje. „Jiřičky ti vyšívají oblak / stehem křížovým. / Ječný hřbitov: zrno v oku božím“ (Páté zastaveníčko v Jakubovicích). Básně jsou tvořeny jak volným, tak vázaným veršem, místy – pravděpodobně záměrně – sklouzne prozaizovaná báseň do melodie téměř erbenovsky baladické (viz. báseň Chvíle dlouhá jeden vzdech). Básně s pravidelným sylabotónickým veršem jsou ojedinělé; melodičnost jakoby v nich tišila napětí a smutek (básně Divně a Kóma). Z výše uvedeného výčtu poetických prostředků je patrné, že autor využívá rozmanité tvůrčí postupy, dokonce přitom dokáže naplnit významem zdánlivě nenaplnitelné (např. nápadité uplatnění experimentální hry se slovy v existenciální tématice). Zajímavá je autorova hra se čzenářem, zde ještě více zdůrazněná; prostřednictvím homonym a aposiopesí vybízí k domyšlení. Je více než pravděpodobné, že i v této sbírce autor tvoří systémově, příliš neimprovizuje; sám sebe hodnotí: „Těžký atlet z Obřan / navzpíral a naboxoval veršů“ (Gymnasion-nahárna). Ve sbírce je sice autobiografičnost ztlumena převahou symboličnosti, přesto je však průkazná. Lze proto konstatovat, že hlavní příčinou temného znění je autorovo odloučení od rodiny, milostné prohlédnutí a z toho všeho plynoucí sebevýčitky a hořká ironie ústící v naprostou skepsi. Nic z přítomně prožívaného nemůže být šťastné, a minulé, štatně prožité, uzavřené do konzervy vzpomínky, jen rozjitřuje palčivou sirotčí bolest. Dosud samostatně nevydané básně, obsažené ve výboru Boudní muzika v oddílu Souvrať, jsou, jsa ostatně naznačuje symbolický název, básněmi životního obratu, návratu. Básně, stylizované prostým, klasickým sylabotónickým veršem, často vycházejí z přírodních motivů, transponovaných do symbolické roviny. Z hlediska souhrnného pohledu je možné je charakterizovat jako složitě prosté.
-20-
Prostorem básní je Brno (Kohoutovice, Žebětín, rodinný přístav – Bystrc). Existenciální motivy jsou do jisté míry tlumeny motivy smíření, bezpečí domova, ale v náznaku zůstavají: „Vítr odpaluje miny u uší, / z vrboví smrt visí, ještě nad…“ (Nad Brnem). Téma rozpolceného milostného citu stylizovaného jako aluze Máchova Máje je zobrazeno s nostalgickým odstupem, bez invektiv: „Byly to skutečné hrdličky, / divoké hrdličky, / co nás tím lesem provázelo. / Úvozem níž, / po srázech, do strže dál… / hrdličky, propastný básníkův hlas“ (Tajné zastaveníčko v Jakubčovicích). Mnohovýznamovost mlčení je vyjádřena i zde: „Děti mluví ze sna, / hvězdy mlčí z bdění. / Mluva je vždy děsná! / Zněním všechno změní“ (Souvrať) Setrvávají motivy sněhu, podzimu, výbuchu, hudební motivy atd. Básně jsou lyrické a pointované; respektování rýmového vzorce však do jisté míry výběr slov omezuje, a prostor pro reflexi je tak zúžen. Celkově představuje Slívova tvorba typ poezie předpokládající básníkovy vrozené dispozice, tj. nízký dotekový emoční práh, imaginaci, smysl pro detail, básnickou paměť, cit pro rytmus, melodii a jazyk vůbec, schopnost tvůrčí reflexe (onen Šaldův hrdinský „hrdinský zrak“), kromě toho pochopitelně tvůrčí posedlost poezií, modně řečeno – závislost na ní. Již výčet potřebných dispozic, vloh a vlastností naznačuje, že ne každý básník dokáže být tvůrcem poezie reflexivně zaměřené, tíhnoucí k existenciálnu. V oblasti poezie jsou tito „speleologové“ sice menšinou, zato však věrnou a vytrvalou, již od od mládí se většinou stylizující do podoby bilancující moudrosti, a proto jsou zprvu velice často více inspirování poezií druhých, než prožitky vlastními, i když i ony samozřejmě hrají svou roli. V průběhu jejich básnického vývoje přibývá osobitosti, mohou se objevit posuny v pojetí i ve vyjádření reflexí. Vít Slíva v jedné básni ze sbírky Rodný hrob sděluje: „halasil a holal jsem jim“. Tento verš prozrazuje umělcovu básnickou orientaci. Základní téma existenciální poezie, rozpor života a smrti, je doménou jak tvorby Slívovy, tak i Holanovy a Halasovy. Reflexe marnosti, odsouzenosti lidského údělu, dočasnosti přítomné v celém Slívově díle, nacházíme v Holanových verších: „Ty říkáš: ano, Bůh, ale že hyneš / pod trojpalcovým tlakem v člověku? / Netísněn, neproplyneš / osudu do osudu, z věků do věků“ (Služebnost, Kameni přicházíš…); „My chvílíme…“ /Hlakyónsky, Mozartiana/; „Budu mít děti, říká smrt“ (U studánky, u rubínky, Bolest). Tutéž myšlenku dokládá i poezie Halasova, a to symbolikou ve srovnání s Holanovou obrazností prostší: „Tys rakev stín tvůj vraník pohřební“ (Stín, Sépie); „Operou tmy a září / je život náš / smrt čižbář maří / vše co máš“ (Stín, Sépie); „Pštrosi Pštrosi Pýchavky / Z klína -21-
klína do hrobu / Z hrobu do hrobu do klína / v bleší tmě v bleší tmě (Citáty, A co?) Téma smrti je v Halasově poezii často zobrazováno – v kontaktu s poetikou Baudelairovou, případně Traklovou – velice expesivně; z této skutečnosti vyplývá i odtabuizování motivů s tématem souvisejících, např. motivu rozkladu: „Skladiště plná pytlů ponrav kropenka měsíce je prázdná / hřbitov se žehná tisíci kříži bez únavy a nadarmo“ /Spáč, Sépie); „Jeho skryta v boží vrásce / slehne občas v zadumání / on pak na ni červem v ústech usmívá se“ (Mrtvý, Kohout plaší smrt); „Ty věci z kůže strupů kostí / špičatí hlad buněčný / v očích už jen sklivec / a smutná pohlaví jsou k ničemu / Už dávno ne smrt známá z obrazů / teď medúzovitá / měňavá slizká tekoucí / do otevřených úst“ (Aby, V řadě). Citově nejvypjatější básně Slívovy poezie /zvláště ve sbírkách Tanec v pochované base a Rodný hrob/, inspirované přetlakem bolesti, také potvrzují průnik dekadence. V Slívově poezii se však nenachází typický rys mladé Halasovy poezie – autostylizace do tole krysaře, spjatého s motivem vábení smrti: „Ten hlas který ruší sny ten hlas / jdu již jdu krysař dnům svým pískající“ (Ten hlas, Kohout plaší smrt)., ani imperativní výzvy sobě i ostatním – z nadroviny své vědoucnosti – k hrdému smíření se, které člověka zbaví strachu: „rakovina naděje ničí tvůj obličej“ (Milosrdenství, Sépie); „S pláčem narozený s pláčem nevracej se / do kraje stínů smrtí provázen / nářků zbabělých a strachu z prázdna vzdej se / máš čas až staneš přimrazen“ (Obolos, Tvář); „ne ty se nebojíš a dávno víš / že noc je vláhou smyslů tvých / a poznáním chlad hrobu zteplal již“ (Ohně, Tvář). Některé motivy tohoto tématu jsou společné všem třem zmíněným básníkům. Motiv noci, tmy jako scenérie smrti – např. Slíva. „Táhnu k sobě vesla noci / Bystrcká, Černé písmo /, Halas: „Jed noci zvolna vzniká v touhu těla“ (Jedy, Tvář), Holan: „Ale neboj se, ještě neumřeš, / smrt je teprv na sadě / a třese švestkou“ (V září, k druhé na noc, Bolest); motiv luny – v holanovské asociaci lůny -, měsíce, průvodce noci – Slíva: „Vyšel měsíc -: jako nádor na rentgenu plíce“ (Jedenáct minut po jedné, Na zdech stíny osik), Halas: „jen luna zplihlé čepení / tam o bodláčí třepí“ (Kdo poví, Dokořán), Holan: „Hvězdnaté uhrovité nebe s nádorem lůny“ (DobaAsklípiovi kohouta), „Na plnou hubu bučí lůna a slinta mezi ocúny“ (Nebude, Na sontách); motiv podzimu, alegorie stárnutí a blízkosti smrti – Slíva: „Podzim – skřípivý koráb“ (Skřípivý podzim, Volské oko), Halas: „Plíživou pravdu zániku jíž se vyhýbaš / na podzim poznat máš“ (Babí léto, Sépie), Holan: „A podzimní svist leští děs hrstí asonancí. / Zříš v něm, co jasně věští: / že budeš kůstkou v tanci“ (Z dětství, Zahřmotí) motiv jara nahlíženého průzorem smrti, zmaru – Slíva: „Jaro které namíchává / jedovatou z očí hadů“ (Quilaetificat, Tanec v pochované base), Halas: „Dým jara dusí šíleného ptáka“
-22-
(Podzim na jaře, Kohout plaší smrt), Holan: „jde vítr, pohřbívající / smrtelnost jarní bouře“ (Jaro na Jestřebí, Vanutí). Dále jsou pro tento typ poezie tradiční symbolické motivy sadu, hada, pro Holanovu a Slívovu poezii jsou charakteristické motivy zdí, soch apod. Motiv smrti jako hodnotícího úhlu, jak ve Slívově, tak i Halasově a Holanově poezii proniká i do životních pozitiv, zvláště do milostného citu Ve Slívově poezii se promítá – v důsledku zklamání – do přenesené roviny – do „smrti milostného vztahu“, který erodoval na pouhé pudové smyslno. Tato reflexe se v průběhu Slívovy tvorby stále vyhrocuje /kromě veršů Souvratě – viz předešlé). Stejně motivované reflexe je možné nalézt i v poezii Holanově: Pro ně už lásku, ale pouhé milování? / A při milosti ještě nedarované a už vzaté: / jen po páření?“ (Mží-li…, Bolest) Holan – podobně jako Slíva – vnímá lásku jako rozporuplný cit – zde vyjádřen oxymory: K tobě se vzdaluji / jediní nebo sami? / Tmu jednu ležíme“ (Píseň milenky, Vanutí)ů „Kdož ví, neschází-li nám ve vztazích / k hvězdám či k milence jen odstup svrchovaný, / abychom splynuli“ (Slavnost, Oblouk). Vstup smrti do lásky je viděn obrazně, ale nepřeneseně – smrt zasahuje plody lásky (viz báseň U studánky…, Bolest); tutéž reflexi dokládá i Slívova báseň O svatém Holanu ze sbírky Rodný hrob – viz předešlé. Romanticky pojaté téma lásky a osudové smrti sděluje jambická povídka V. Holana Terezka Planetová. Romantické motivy jsou příznačné i pro portrét matky ve sbírce Grave. V některých mladých básních Holanových i Halasových je láska nahlížena z úhlu „zjemnělého baudelairismu-Holan“: „Ne na dlouho! Prst smrti rozpíchaný skládá / sešitou hodinu, aby z těla svlék…/ Tak ulicí jdou prázdné šaty, / o které se hadí / s vypitou nicotou snědený náhrobek“ ta v hadrech, Kameni přicházíš…); Halas: „Kreslí jaro krásu žen / do křivek všech příslibností / chodím láskou zasažen / jako vždycky do úzkosti /…každá nosí v sobě zmar / pošetilých pološtěstí / Jaká to jen řada mar / chodí dole po náměstí“ (Jaro, Sépie). Také Halas vyjadřuje rozpornost lásky působivými, v tomto případě máchovskými oxymory a spojeními dizonací jim blízkými: „Přes štěstí vidění / tak slepý / přes dar slyšení / tak hluchý/…v růži červ, v naději klam“ (Verše, Kohout plaší smrt). Stejně jako v Slívově a Holanově poezii je i v Halsových verších důsledkem lásky rozporuplného citu - zklamání: „V chumelenici polibků pak skryješ tvář bez krve ( vosk slov, aby neslyšela štkaní / a ona drží hlavu tvou v klíně podobna Juditě“ (Dva, Sépie) – opět obraz smrti v přeneseném slova smyslu.
-23-
Léčivým únikem by se mohly zdát vzpomínky na dětství, období považované za jediné čisté; to však okupuje smrt. Pohled stárnoucího subjektu je ztemňuje zdůrazněním prchavosti dětství i nekompromisním viděním jeho budoucnosti. Toto pojetí je opět tlumočeno verši všech tří zmíněných básníků: Ve Slívově poezii např. v básni Očima v nebi /Rodný hrob/; v Halasově poezii verši: „skoupá míra země ti vyměřena je / tvá černá křídla když bílá s dětstvím ztratíš / a každodenní pád tvůj Ikare“ (Stín, Sépie): v poezii Holanově slovy: Hle, to je vše. Vše později vyzobané. / Drobečky… Dětství… Blaho oblohy“ (Vánoční, Kameni přicházíš…) Později v Holanově poezii přibývá motiv dětské smrti (viz báseň Chlapec, ze sbírky Bolest). Paralelou k tomuto zobrazení mohou být Slívovy básně s motivem obav o život dětí (např. báseň Chvíle dlouhá jeden vzdech ze sbírky Rodný hrob). Existenciální otázky – řečeno Holanovými verši: „Proč tu jsme, ptáme se ve snách. / Proč jsme tu byli, ptáme se probuzeni. / Proč tu budeme, až nebude nás víc“ (III, Mozartiana) – zůstávají v podstatné časti nezodpovězeny. Básník se táže i jinak: „když osud prvotní přechází části v nekonečně druhý- / kdo, kdo tak mocný opisuje vaše kruhy, / a kdo tak sláb, že k jejich středu / našeho srdce potřebuje?“ (Obzory, Oblouk) Motiv kruhu, koloběhu života, je přítomný již v Máchově reflexi vyjádřené verši: Člověkem jsem; než člověk pohyne; ve své mne lůno zas země přivine, / zajme, promění, a v postavě jiné / matka má, země, zas mě vydá“ (Marinka). V poezii Březinově je obraz koloběhu jiný, mystický: „A ruce naše, zapjaté v magický řetěz rukou nesčíslných, /chvějí se proudem bratrské síly, jež do nich naráží z dálek“ (Ruce). Obě dvě posledně jmenované reflexy – obrazy – českou existenciální poezii ovlivnily. Slívův obraz koloběhu jako stále se opakující nicoty je často prosvětlován březinovsky znějící „světlem z věčné hutě“ (týká se zvláště sbírek na zdech stíny osik, Tanec v pochované base). Víra je však zpochybňována, subjekt o ni zápasí. Sám se týrá výčitkami. Skepse a pochybnostmi jsou úměrné bolesti subjektem prožívané. Tím je poezie Víta Slívy blízká poezii Holanově; i zde jsou totiž časté apostrofy Boha stylizované jako prosba, otázka či exklamace: „Pane, má tázání! Ale jsem velmi sám / a sotva rozlišuji jas a stín. / Když dny a noce vlním se k tvým oponám“ (Jarní modlitba, Oblouk). V některých básních pochybnosti rovněž převáží (viz již uvedené verše z básně Služebnost ze sbírky Kameni, přicházíš…). Bůh jako duchovní princip je zde tedy přítomný; na rozdíl od Slívovy poezie, blízké v mnohém poezii katolických básníků, je však rozsah jeho významu zúžen – často pouze na apostrofu; křesťanská reflexe rozvinuta není. Fr. Halas je ctitel Máchův; jeho poezie se ztotožńuje s máchovskými motivy motivy posmrtného prázdna. Přes četné biblismy (plnící ne více než funkci lexikalizovanou, např. Lazar, Judita apod.) víru v Boha subjekt jeho básní téměř zamítá: „křídlo víry malé / hroby -24-
nepodletí“ (naslouchající, Kohout plaší smrt); „Prázdno v nás nebe svět celý obklopuje / nespsí nikdo nás ani modlitbou“ (Prázdno, Tvář). Tato stylizace je podobná mnohým postojům pochybujícího subjektu V. Slívy ve sbírce Rodný hrob. V člověku je již od neodtajnitelného počátku jeho rodu geneticky zakódována víry v něco , co ho přesahuje, co jemu oporou a pro co se může stát lepším. Absence víry může člověka oslabit; její suplování, např. francouzským existencialistickým pojetím člověka v mezních situacích, je bezvýchodné. O tom, jak je víra ve vypjatých okamžicích lidské existence žádoucí, svědčí Halasovo přehodnocení postoje k víře stylizované jako modlitba lyrického subjektu za vlast: „Ne Pane nejsem hoden přízně Tvé / já po léta žil jak ta zvěř /…/ já prosím vroucně za jiné / Jen neopouštěj tuto zem“ (Prosba, Ladění). Obraz lidské nesmrtelnosti v přeneseném slova smyslu, spočívající v individuálním heroickém činu, obsahuje Halasova báseň Amundsen ze sbírky Kohout pláší smrt: „Tohoto těla nedotknou se červi. Moc mrtvého je nezměrná, stal se držitelem věčnosti.“ Stejně je Holanem pojímána osobnost K. H. Máchy, poněvadž ten si – přes četné tehdejší společenské zábrany – jedinečností své poezie napsal dosud platnou propustku do budoucnosti: „…Bůh. / Byl tvrdý…vlna, jíž jsi trysknouti dal z jeho skály, / smetla především tebe… Ale do vzniku, odkud se věčně vracíš, jako ve věčně valí / poezie šumící jeskyněmi slovníku“ (K.H.M., Kameni, přicházíš…). V Holanově poezii, reflexivně na básnickou tvorbu často zaměřené, lze nalézt verše vyjadřující sice nesrovnatelnost umělce s Bohem: „Básník je možná tvůrce, / dostali-li se mu té milosti, nikdy však stvořitel. Jak by tedy, / odmítá-li sebe vzývání, mohl být přijat Platonem / do ideální obce?“ , přesto však s nesmrtelností uměleckého díla počítající: „Tato poustevna, která je všechna od sebe, / odpovídá básnické slávě jen přes zeď krchova“. V jiné básni téže sbírky je vyjádřeno básnické poslání: „Pokoř se, nereptej, neptej se proč / nelze jinak, budeš básníkem i po smrti“ (úryvky z básní Pod Blaníkem, Jen přes zeď krchova, Koření svatého ducha ze sbírky Bolest). Tutéž reflexi nalézáme i ve Slívově poezii: „Popel a piliny: zda v sobě udrží / teplo našeho nitra? / Neptat se, hořet v světlém okruží, / včerejškem praskat v zítra“ (Platany, Bubnování na sudy) Motivy společensko - kritické jsou zastoupeny hlavně v poezii Halasově, v menší míře Holanově a pouze okrajově ve Slívě. Halas i Holan se po svých tvůrčích peripetiích, kdy negativní pojetí života bylo vystřídáno – v duchu obrany válkou ohrožené vlasti – pojetím pozitivním, vrátili k poezii existenciální, aby nejen jako kritici, ale dokonce jako apokalyptici soudili poválečnou dobu – viz Halasovy -25-
verše: „Poleze dál / Rýhujíc bahno / otevře se / Škeble / Bledé pohlaví vod / Všecko začne znova / z netečnosti prvních ryb / a hvězdy / plankton bývalých básníků / otřesou se nudou / v chámu mlhovin“ (Až bomba praskne, A co); dále viz verše Holanovy: „Probudíš se hrůzou a je to přítomnost,/ otřásaná tryskovými letadly / do budoucnosti, kde už zase bude nad mrtvými / ta Homérova odvaha much…“ (Někdo, Bolest). Apokalyptickou viti nabízí – sice ojediněle – i Slívovy verše (viz Mladecký vlak, Rodný hrob). Sepětí poezie Slívovy s poezií Halasovou a Holanovou je zřetelné i v oblasti formální. Příčinou tohoto sepětí je jednak samotná existenciální tématika, poněvadž ta si o určité formální prostředky „sama říká“ (např. oxymora, otázky, exklamace), jednak rezonance s díly, které daného umělce zaujaly a v důsledku toho jeho tvorbu ovlivnily, nekdy tak, že si tuto skutečnost autor ani neuvědomuje. Takovým možná nezděčným „prosakem“ může být např. halasovský motiv trubky, troubení ve spojení s motivem noci do Slívovy poezie. Halas: „Noc trobí ta má tma“ (Střídání, Ladění); Slíva: „Noci zatrub! Hrdlo oněm!“ (Z kimona i homže, Rodný hrob). Samozřejmě je obtížné zjistit, zda se jedná o „prosak nebo o náhodnou shodu, vždy uvízneme pouze v oblasti hypotetické. Někdy však se autor sám ke svému vzoru hlásí, a to většinou tehdy, když je přesvědčen o tom, že se pouze inspiruje, neopisuje. Takovým autorem bezesporu je Vít Slíva. Vít Slíva se zcela průkazně ve svých prvních dvou sbírkách inspiruje poezií Holanovou; tento vliv přetrvává i v další Slívově tvorbě, která zároveň svědčí i vzrůstající Slívově osobitosti. V prvních Slívových sbírkách ještě nalézáme pouze v náznacích autorův tvůrčí rys – autobiografičnost; lyrický subjekt jeho básní má dosud obecné rysy, na rozdíl od básní pozdějších, kdy totožnost subjektu s básníkem Vítem Slívou je nepřehlédnutelná V. Slíva zprvu navazuje na Holanův gnómický volný verš se zastřenou pointou, jaký nalézáme v Holanově poválečné poezii (např. ve sbírkách Bolest, Na sotnách). Takto stylizovanými básněmi V. Slívy jsou např. básně Tečky, Tryzna ze sbírky Nepokoj hodin. Gnómické básně i v pozdějších Slívových sbírkách. Některé jsou však na rozdíl od Holana, který v poválečné tvorbě zaměřil na verš volný, stylizovany pro Slívu charakteristickým prozaizujícím veršem s přesahy. Od Holanovy tvorby první poloviny 30. let, stylizované veršem vázaným (většinou nepříliš rozměrným jambickým), Slívu odlišuje zvýrazněná prozaizovanost vázaného verše a ztlumená vzletnost apostrofických veršů (u Holana velice častých a výrazných u Slívy méně častých, vzletnost je tlumena „zemitými“ přirovnáními a zdrobnělinami).
-26-
Dalším charakteristickým rysem, který nalézáme u Holana i Slívy, je vstup příběhu do básně do básně; příběh je mnohdy spojený s dialogem (viz Holaň – např. básně Setkání ve zdviži, Schůzka ze sbírky Bolest; Slíva např. básně Tečky, Tehdy ze sbírky Nepokoj hodin). Působivost existenciální tématiky je podpořena jak u Holana, tak i Slívy kakofonií (ve Slívově poezii v daleko větší míře – větší výskyt souvisí jak se zobrazením existenciálního prožitku, tak s autorovou zálibou v experimentování se zvukovými prostředky). Do oblasti experimentování s jazykem patří i nerespektování slovesných vazeb – většinou zpředmětňování nepředmětných sloves (u Slívy ojediněle: např. mlčeti hrobkám; u Holana častější – zvláště ve sbírce Ladění: např. bdíti šíp, ležet kříž odříkání, tmu jednu ležíme, mlčím vás jabloně)Autoři se tak pokoušejí vytvořit „nový jazyk pokrevní“ (V. Slíva: Nejvyšší čas, Nepokoj hodin). K těmto pokusům patří i holanský motiv mnohovýznamového, slovy nevystižitelného ticha, zobrazený buď pomlkami, nebo absencí celé avizované sloky (Holan např. Vyznání lásky, Kameni, přicházíš…); Slíva – např. Místo třetí sloky, Bubnování na sudy). Do této oblasti usilí o nový jazyk patří i české neologismy, tvořené nejčastěji na bázi kompozit: Holan např. stejnojmenně (Nemusí, Na sotnách), krvotoka (Potom, Na sotnách); Slíva – např. klejotok, hluchoněmo (viz předešlé). Neologismy nalézáme i v Halasově poezii: prázdnooko (Dobrý den Brno, A co?). Dále s e vyskytují neologismy utvořené odvozováním (např. Holan – džbánkově, komárově; Halas – unikděno, božekují, Slíva – zezdejšněle, temnivá apod.) Snaha o nalezení nových významů se projevují i v obrazech vytvořených spojením odlehlých slov (tato tendence je náznakem patrná již v Máchově Máji – večerní máj) Spojení tohoto typu nacházíme v poezii všech tří jmenovaných básníků – Holan: např. rovina spánku (Tuláci, Triumf smrti); Halas: např. věž tmy (Verše, Dokořán); Slíva: nosovka tmy (viz předešlé). Sepětí poezie V. Slívy s Halasovou tvorbou je nejvíce patrné ve stylizaci přístavkových vazeb hodnotících i přirovnávacích, často podporujících existenciální ladění – Halas: rakev leklá ryba (Asrael, Sépie), nebe stařena utopená (Tlení? Kohout plaší smrt); Slíva např. hřbitov vybitý chlév, hrob zkynutá vánočka (viz předešlé). Na rozdíl od Halase, který tomto stylizací usiluje o zhutnělý verš, Slíva tento stylizační prostředek zařazuje jak do básní významově sevřených (např. Nad hrobem (Rodný hrob), tak i do veršů s rozměrným metrem (např. Pohyblivý Betlém, Rodný hrob).
-27-
Blízká je Slívova poezie poválečné poezií Halasově častým uplatněním prostředku zvukosledu, kakofonie. Jak básně Slívovy, tak i Halasovy jsou zde inspirovány negativním emočním prožitkem. Velké množství společných znaků však V. Slívu nemůže obviňovat z kopírování. Na podobnosti se podílí jak tradici, tak i podobnost tvůrčího autorského typu. Slívova poezie je v mnohém výrazně osobitá – např.. inspirací hudbou. Celým básníkovým dílem prostupují hudební motivy. Snad by to mohla být Bachova varhanní fuga, transponovaná do roviny moderní hudby Leošem Janáčkem, se všemi typickým janáčkovskými disonancemi a nápěvky moravské mluvy. Možností je samozřejmě více, ale je nesporné, že Slívova poezie k zamyšlení o spojení s hudbou přímí vybízí. Dalším osobitým rysem je Slívova vynalézavá hravost, blížící se až experimentální poezii; silnou stránkou autorovy poetiky jsou i nápadité, „slívovské“ zemité personifikace, přirovnání. Originálnost a osobitost poezie V. Slívy má tedy těžiště v básníkově obraznosti, citu pro jazyk a vynalézavosti. V jeho básních jsou patrny otisky nejrůznějších poetických stylů (symbolismu, dekadence, expresionismu, romantismu, impresionismu, poetismu, surrealismu či experimentální poezie). Z uvedeného výčtu je patrná autorova vzdělanost – právem mu náleží přívlastek „poeta doctus“. Pro Slívovy básně je příznačná cílená autobiografičnost, sdělovaná s odvážnou otevřeností. Ta je nesporným kladem pro zobrazení intenzity prožitku, zároveň však básníka tematicky omezuje,a v důsledku toho inspiračně do budoucna do jisté míry vyčerpává. A to zvláště v typu poezie, který je autorovi – jak je patrné z jeho dosavadní tvorby – jako jediný vlastní – a který zřejmě – už ze zásady – nehodlá opustit. Možná však, že by mu např. inspirace „silnými“ příběhy poskytla další zdroje – stejně jako jeho velkému vzoru – V. Holanovi. V podání autora typu Víta Slívy by taková poezie byla jistě výjimečná.
-28-
Použitá literatura Slíva, Vít: Nepokoj hodin, Blok, Brno 1984 Slíva, Vít: Černé písmo, Blok, Brno 1990 Slíva, Vít: Volské oko, Host, Brno 1997 Slíva, Vít: Tanec v pochované base, Host, Brno 1998 Slíva, Vít: Na zdech stíny osik, Petrov, Brno 1999 Slíva, Vít: Grave, Host, Brno 2001 Slíva, Vít: Bubnování na sudy, Welles, Vendryně u Třince 2002 Slíva, Vít: Rodný hrob, Host, Brno 2004 Slíva, Vít: Boudní muzika, Host, Brno 2006 Halas, František: Básnické dílo, Československý spisovatel, Praha 1978 Kundera, Ludvík: Hlad, Československý spisovatel, Praha 1966 Holan, Vladimír: Bolest, Československý spisovatel, Praha 1965 Holan, Vladimír: Jeskyně slov, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965 Holan, Vladimír: Na sotnách, Československý spisovatel, Praha 1967 Holan, Vladimír: Asklepiovi kohouta, Československý spisovatel, Praha 1970 Červenka Miroslav: Nebezpečí sklizně, Československý spisovatel, Praha 1968 Kronusová, Věra: K. H. Mácha… , Mladá fronta, Praha 1973 Balaštík, Miroslav: Cvičila se mnou přitažlivost cizího slova, Host, 2006, č. 3, s. 5.
-29-
