Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy
Evropská integrace – pro a proti Bakalářská práce
Autor:
Iveta Zochová Veřejná správa a Evropská unie
Vedoucí práce:
Praha
Mgr. Michal Houska
Duben, 2011
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Písku dne 22. 4. 2011.
Iveta Zochová
Poděkování: Chtěla bych na tomto místě poděkovat všem, kteří mi poskytli při psaní mé bakalářské práce podporu, cenné rady a odbornou pomoc, zejména pak Mgr. Michalovi Houskovi.
Anotace Cílem této bakalářské práce je analyzovat pozitiva a negativa evropské integrace na základě historického vývoje integračního procesu a srovnání současné situace evropských zemí. Pozornost je také zaměřena na aktivity ČR. Tato práce začíná definováním pojmu evropská integrace a jednotlivých událostí integračního procesu v průběhu času. Další část posuzuje motivaci evropských zemí k integraci. Jsou zde zmíněny výhody a nevýhody členství mezi integrovanými státy Evropy. Navazující část se zabývá integrací ČR do EU. Porovnává přínosy a ztráty. Práce pokračuje názory českých europoslanců. Závěrečná část je věnována budoucnosti EU, alternativám a různým moţnostem integrace. Práce ukázala celkový fenomén Evropské integrace.
Abstract The aim of this bachelor' s thesis is to analyze positive and negative issues of European integration on the basis of historical development of integration process and the comparison of current situation of European countries. Attention is focused on the Czech Republic's activities as well. This thesis begins with the topic of definition of European integration and particular integration events in historical context during the time horizon. The next part considers the motivation of the European countries to be the part of the integration. There are mentioned advantages and disadvantages of being part of integrated European states. Another section concerns integration of the Czech Republic to the EU. It compares profits with looses. The thesis continues with the opinions of Czech members of the European Parliament. The final section is about the future of the EU, alternatives and the different possibilities of integration. The thesis showed the global phenomenon of European integration.
OBSAH ÚVOD.........................................................................................................................................6 1. DEFINICE EVROPSKÉ INTEGRACE...........................................................................................7 1.1. INTEGRACE................................................................................................................................................7 1.2. DESINTEGRACE.........................................................................................................................................9
2. HISTORICKÉ ETAPY VÝVOJE EVROPSKÉ INTEGRACE.....................................10 2.1. PŮVOD EVROPSKÉ MYŠLENKY..........................................................................................................10 2.2. ČESKÉ EVROPANSKÉ MYŠLENÍ..........................................................................................................11 2.3. EVROPSKÉ INTEGRAČNÍ SNAHY V PRŮBĚHU ČASU.....................................................................13 2.4. RANÁ INTEGRACE..................................................................................................................................15 2.5. PRVOPOČÁTKY A VÝVOJ EU...............................................................................................................18 2.5.1. Evropská společenství.......................................................................................................................19 2.5.2. Krize společenství.............................................................................................................................19 2.5.3. Opětovné prohlubování integrace.....................................................................................................20 2.5.4. Budování EU.....................................................................................................................................20 2.5.5. EU ve třetím tisíciletí........................................................................................................................22
3. MOTIVACE ZEMÍ K EVROPSKÉ INTEGRACI.........................................................24 3.1. BUDOUCÍ VÝHODY INTEGRUJÍCÍCH ZEMÍ DLE PROPAGACE EU...............................................24 3.2. HROZBY INTEGRACE.............................................................................................................................26 3.3. NÁZORY NA EVROPU: PESIMISTÉ VERSUS OPTIMISTÉ................................................................28 3.3.1. Euroskepticismus..............................................................................................................................28 3.3.2. Eurooptimismus................................................................................................................................30 3.4. EVROPSKÉ ORGÁNY ŘÍDÍCÍ DALŠÍ INTEGRAČNÍ VÝVOJ.............................................................31 3.4.1. Evropská komise...............................................................................................................................31 3.4.2. Evropská rada....................................................................................................................................32
4. INTEGRACE ČESKÉ REPUBLIKY DO EVROPSKÉ UNIE......................................34 4.1. ZISKY A ZTRÁTY....................................................................................................................................35 4.1.1. Přínosy členství ČR v EU..................................................................................................................36 4.1.2. Ztráty a omezení členství ČR v EU...................................................................................................38 4.2. INTEGRAČNÍ PROCES POHLEDEM PREZIDENTA VÁCLAVA KLAUSE.......................................39 4.2.1. Evropeismus......................................................................................................................................40 4.3. EURO, NEBO KORUNA - ZISK, NEBO ZTRÁTA?...............................................................................41 4.3.1. Rizika................................................................................................................................................41 4.3.2. Přínosy...............................................................................................................................................42
5. ZHODNOCENÍ EVROPSKÉ INTEGRACE POHLEDEM EUROPOSLANCŮ........43 6. EVROPSKÁ UNIE-JEDINÁ MOŽNOST INTEGRACE EVROPSKÝCH ZEMÍ?....45 6.1. EU VERSUS MENŠÍ CELKY A MIMOEVROPSKÁ SESKUPENÍ........................................................45 6.1.1. Evropské prostředí.............................................................................................................................45 6.1.2. Mimoevropská seskupení..................................................................................................................46 6.2. JE INTEGRACE VRATNÝ PROCES?......................................................................................................47 6.3. ALTERNATIVY ČLENSTVÍ V EU..........................................................................................................48 6.4. JAKÉ JE IDEÁLNÍ MNOŢSTVÍ ČLENSKÝCH ZEMÍ?..........................................................................49 6.5. VIZE BUDOUCÍHO INTEGRAČNÍHO PROCESU V EVROPĚ............................................................50 6.5.1. Multikulturalismus – překonaná vize................................................................................................51 6.5.2. Muslimská Evropa (Eurábie) 52
ZÁVĚR.....................................................................................................................................55 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...................................................................................57 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK...................................................................................64 SEZNAM TABULEK, GRAFŮ, SCHÉMAT.......................................................................66 PŘÍLOHY................................................................................................................................67 5
ÚVOD Evropská integrace patří mezi významné politické procesy dnešní doby. Po vstupu ČR do EU jsme s Evropou svázáni více neţ kdy dříve a lidé by proto měli mít alespoň základní představu, co evropská integrace znamená a jaké přináší výhody či nevýhody. V historii zaznamenáváme v Evropě mnoho pokusů a propojení jednotlivých území a národů. Nedávná minulost přináší specifický fenomén integračních snah za účelem vzájemné spolupráce a konkurenceschopnosti. Abychom chápali současné děje na politické mapě Evropy a případnou roli ČR v tomto procesu, je nutné odhalit kořeny integrace, motivaci zemí a nastíněný směr vývoje. Česká republika vstupem do EU zaznamenala jistou úpravu občanských práv. Někde je vnímáme více jako nové moţnosti, jinde jako jistá omezení. Ať chceme nebo ne, jsme evropskými občany. Je tedy otázkou, zda právě nyní nenastává čas na rekapitulaci dosavadního integračního procesu a případné přehodnocení našich postojů. Tato práce by měla poslouţit orientaci v dané problematice a u potencionálního čtenáře práce budovat vlastní úvahy o podobách Evropy jako našeho společného prostoru. Práce hledá odpovědi na otázky pozitiv a negativ evropské integrace a začlenění ČR do EU. V práci jsou vyuţity i zcela aktuální názory a argumenty jednotlivých europoslanců, oslovených e-mailem. Primárním cílem práce je zhodnotit problematiku kladů a záporů evropské integrace na základě historického přehledu, posudku a komparace současné situace integrujících zemí a zhodnocení moţných variant do budoucna, s důrazem na situaci a aktivity České republiky.
6
1. Definice integrace 1.1.
Integrace
Na samotný úvod je nutné věnovat prostor vysvětlení základních termínů, v našem případě jde o pojmy integrace a Evropa. Současná Evropa má stále větší tendence se propojovat. Toto propojování probíhá začleňováním jednotlivých států do nadnárodních struktur, které podléhá určitým pravidlům. Vraťme se však ještě ke zmíněným pojmům a podívejme se na integraci. Integrace jako taková znamená začlenění jednotlivých prvků do většího celku. Pokud tedy mluvíme o integraci evropské, věnujeme se tématice jednotlivých evropských celků, obvykle států, a jejich spolupráci ve společném prostoru, se společnými cíli. Toto začleňování můţeme chápat například těmito způsoby. Jeden ze způsobů lze chápat jako děj, ve kterém je integrace výsledek konfliktů, kdy jedna země poráţí druhou a získává nad ní nadvládu. Oproti tomu lze rozlišit jiný způsob, nenásilný, kdy je integrace mírovou cestou; země se dohodnou na společném postupu, jak dosahovat svých cílů. (srov. Dočkal, Kaniok, 2005, s. 11) Tyto dvě základní cesty sjednocení můţeme vysledovat v průběhu historie. Není bez zajímavosti, ţe násilná cesta, jakkoliv se zprvu vládcům mohla zdát úspěšná, nepřinesla dlouhodobé řešení. Říše se dříve či později rozpadly či byly rozvráceny. Naopak jako více funkční se ukázalo to spojování, kdy jednotliví členové měli společnou motivaci a viděli ve zpevnění vzájemných vazeb řešení do budoucnosti (sjednocování současných silných států nebo politické unie). Na prvním místě je třeba rozlišovat vícero druhů integrace. Jako příklady jmenujme mezistátní, nadstátní, parciální, politickou, sektorovou či univerzální integrací. (srov. Zlý, 1997) Za funkční můţeme povaţovat rozdělení na sektorovou a univerzální integraci. Integrace univerzální, kterou můţeme v dnešní době sledovat u EU, čelí stále větší kritice. Přesto si uchovává své vůdčí postavení mezi myšlenkami evropské integrace. Ve světle této kritiky je pohledem europesimistů, integrace sektorová, tím integračním stupněm, který ještě přináší více pozitiv neţ negativ (viz kapitola 3.3.1.) Z jiného úhlu pohledu zmiňuje typy integrace Pavlík. Rozděluji integrace spíše podle jejich podnětů. Mluví o integraci neformální, tedy takové, která probíhá na základě 7
všeobecného rozvoje a je průběţná. Oproti ní staví integraci formální, která probíhá na základě jednání a dohody stran a poskocích. (srov. Pavlík, 2000, s. 200-201) Neexistuje pevná definice či pevné rozdělení jednotlivých druhů evropské integrace. Problematikou se zabývá celá řada vědců, kteří přinášejí různé pohledy a rozdělení. Zajímavé rozdělení předkládá například Šlosarčík. Integrace hodnotí podle přístupu interagujících subjektů. Popisuje integraci negativní a pozitivní. Negativní představuje proces odbourávání překáţek v mezinárodním obchodu a dalších komplikací. Na rozdíl od ní pozitivní buduje nové instituce, pravidla a standardy, vedoucí k snazšímu propojení států. (Dostupné z: http://www.euractiv.cz/cl/79/3157/Pozitivni-a-negativni-integrace-v-trestnim-pravu-vEvropske-unii [cit. 2011-3-1]) Toto rozdělení si můţeme jednoduše představit takto. Byly-li by evropské státy jednotlivé břehy určité řeky, negativní integrace by za této situace znamenala vysušení vody, tedy odstranění překáţek vzájemného spojení. Pozitivní integrace by oproti tomu přinesla spíše stavbu mostu, spojujícího oba břehy. Moţná nejvýznamnějším hodnocením evropské integrace je to, které reflektuje ekonomický vývoj v rámci procesu, tedy integrace ekonomická, u níţ pozorujeme několik fází: První fázi tvoří oblast volného obchodu. To znamená, ţe členské státy spolu obchodují bez překáţek, ale s nečlenskými si kaţdý jedná sám za sebe a dle vlastních případných omezení. Další fází je celní unie, tedy jakási rozvinutější oblast volného obchodu. Přibývá do ní jednotné jednání s nečlenskými zeměmi v obchodní sféře, obvykle prostřednictvím celního sazebníku. Vyšším stupněm je tzv. společný trh, který rozvíjí celní unii. V obchodní sféře jsou země za jedno, ale stále zůstávají fyzické hranice apod. Ještě vyšší fázi představuje vnitřní trh, u kterého jsou odstraněny bariéry, a probíhá úplná liberalizace. Druhým nejvyšším stádiem je hospodářská a měnová unie, v níţ namísto koordinace ku společnému prospěchu je hospodářství společné, státní měny nahrazuje jedna společná (např. euro). Vrcholem integrace je politická unie. V rámci unie jsou navíc doplněny politické společné instituce, unie má podobu federace nebo konfederace. Politickou unii můţeme mít nadstátní nebo mezistátní, regionální nebo globální. (Dostupné z: http://www.euroskop.cz/285/sekce/e-f/#obsah [cit. 2010-12-15]) S těmito typy integrace se setkáváme zejména v prostření západní a posléze i střední Evropy. Mimo západoevropské integrace probíhala i východoevropská, tzv. socialistická. Ta stála na dvou pilířích, RVHP a Varšavské smlouvě. Tato integrace byla silně ideologizována, 8
provázána s komunismem. Východní blok se rozpadnul a jeho západní části se připojily k západoevropské integraci. (srov. Pavlík, 2000, s. 205) Kromě výše zmíněných typů integrace se setkáváme v teorii také s integračními modely, určujícími podobu současné a budoucí Evropy. O těchto modelech podrobněji hovoří Pavlík. Patří mezi ně například myšlenka soustředných kruhů, variabilní geometrie, Evropa à la Carte, model dvourychlostní Evropy nebo Evropa regionů. V současné době můţe nabývat na významu například Evropa à la Carte, protoţe dává moţnost širší volby. V tomto modelu integrace si členské státy jednotlivě volí, do čeho se zapojí a do čeho nikoli. (srov. Pavlík, 2000, s. 203-204)
1.2. Desintegrace Jako protiklad evropské integrace bychom měli zmínit také proces moţné desintegrace. Ne všechny myšlenky v Evropě totiţ směřují k propojeným zemím a supranacionálnímu řízení. Zaznívají i hlasy volající po co nejvyšší samostatnosti, a to jak v rámci EU, tak i samotných států (např. jednotlivé regiony v rámci států). Proto je nutné k pojmu integrace, pro úplnost, zmínit jeho protiklad. Zlý tento proces definuje takto: „Opak integrace, rozpad celku na jeho jednotlivé části (např. zrušením smlouvy o integrační organizaci, nerealizováním uzavřených dohod ap.) či výraz pro taková opatření národních hospodářských politik, kterými je oslabována tendence k integraci.“ (Zlý, 1997, s. 13) Příkladem můţe být rozpad SSSR, ČSFR, Jugoslávie. Desintegrační tendence sledujeme i v současném světě (Baskitsko, Čečensko nebo Québec). (srov. Pavlík, 2000, s. 205-206) Kdyţ uţ nyní máme představu, co vše zahrnout pod pojem evropská integrace, můţeme se věnovat popisu jejich jednotlivých fází v historickém kontextu a zhodnocení klíčových osobností na základě názorů jednotlivých autorů.
9
2. Historické etapy vývoje evropské integrace 2.1. Původ evropské myšlenky Původ evropské myšlenky byl nastíněn jiţ v dávných dobách. Mnoho šlechticů, básníků či filosofů prezentovalo své myšlenky, které byly nakloněny především Evropě. V této kapitole budou představeny názory významných představitelů dané éry. Témata jejich zájmu a jejich vize často vychází ze souvislostí daných dobou. V literatuře se setkáme s obecně rozšířeným názorem, ţe myšlenka Evropy stojící nad jednotlivými celky, pochází přibliţně jiţ z 13. století. Například Mezihorák v tomto období vyzdvihuje úsilí Pierra Du Bois (rádce francouzského krále Filipa Sličného), který uvaţoval o křesťanské federaci monarchií. Dále jmenuje Dante Alighieriho a jeho vizi univerzální evropské monarchie pod římským patronátem. Dante stejně jako Petrarca vidí tehdejší problémy ještě příliš italskýma očima. (Mezihorák, 2001, s. 9) Kovář a Horčička doplňují Du Boisovu myšlenku o zajímavé detaily. Jeho projekt počítal se svoláváním shromáţdění v čele s předními světskými a církevními hodnostáři vedenými papeţem. Cílem měl být zákaz válek mezi křesťany, případné spory by řešily zvláštní tribunály. (srov. Kovář, Horčička, 2005, s. 17) K ukončení válek a utvoření mírového spolku evropských národů vyzýval také humanistický myslitel první poloviny 16. století Erasmus Rotterdamský. Z Erasmova učení vycházel William Penn. Chtěl, aby byly zajištěny mírové vztahy mezi evropskými kníţectvími a společná vojenská obrana proti turecké hrozbě. (srov. Mezihorák, 2001, s. 9 – 10) Podrobnější vize představily s postupujícím časem další osobnosti. Nelze vynechat projekt, který vypracoval Maxmilien de Béthune, vévoda ze Sully. Tento projekt měl být zaloţen na konfederaci patnácti států, jejichţ spolupráce by spočívala na volení Generální rady a dalších Regionálních rad, které by se zabývaly různými problémy dle závaţnosti. Cílem tohoto návrhu, který nelze opomenout, bylo omezení vlivu rakouských a španělských Habsburků. Další kdo uvaţoval o formě evropských shromáţdění, byl například Hugo Grotius. (srov. Kovář, Horčička, 2005, s. 17) Filozof Imanuel Kant se evropskou myšlenkou zabýval také. Mír v Evropě podle Kanta stojí na dohodě a tvorbě federace států, vycházejících z republikánských principů (svoboda 10
práva a bezpečnost pro všechny). Osobnosti francouzského osvícenství, Rousseau a Voltaire, měly zásadní novátorský přístup k budoucnosti Evropy. Klíčovou roli měl hrát lid, namísto panovníků. Doba však jejich teoriím nepřála, Napoleon Bonaparte sice Evropu propojil, ale moc zůstala pevně v rukou panovníka. Naopak v uměleckých kruzích byla evropanská myšlenka velmi populární. Lze zmínit jména jako Novalis nebo Schiller. Utopické socialistické plány hraběte Saint-Simona se také nenaplnily stejně jako plány revolučních romantiků z "Mladých hnutí" jednotlivých států. Mezi nimi zazněla taková jména jako Guiseppe Mazzini. Také je zajímavé zmínit myšlenku Victora Huga o spojených evropských státech. Je zajímavé, ţe tato vize nebyla v dějinách představena naposledy. (viz kapitola 2.5.) Oproti tomu Dostojevskij přes kritiku klade důraz na roli ruského národa v evropské budoucnosti. Myšlenkou krize evropské společnosti se zabýval například Frderich Nitzsche. Myšlenek, proudů a hnutí bylo mnoho, pro budoucí uspořádání Evropy mají význam ty demokratické. Karla Marxe, přestoţe jde o významnou osobnost, proto dále rozebírat nebudeme. (srov. Mezihorák, 2001, s. 10 - 11)
2.2. České evropanské myšlení V této kapitole zkusíme věnovat prostor tradici a prvkům evropanství, pocházejícím z hlav českých myslitelů či panovníků. Toto drobné odbočení a připomenutí můţe být zajímavé pro pozdější zamyšlení o úloze a budoucnosti České republiky v současné Evropě. Naprosto zásadní postavou z pohledu Čecha i Evropana je jistě král Jiří z Poděbrad. Jeho význam se někdy podceňuje, ale odborníci soudí, ţe „Nikdo v předcházejícím vývoji lidstva nepřinesl tak dokonalou představu o reálných krocích k řešení evropských problému.“ (Mezihorák, 2001, s. 16) Myšlenky Jiřího z Poděbrad podle Františka Mezihoráka dokonce předběhly svou dobu a plné uznání si získaly aţ v druhé polovině 20. století. Co je tedy na přínosu Jiřího z Poděbrad tak významného? Král sepsal dokument jménem Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu. Tímto textem chtěl završit snahy svých diplomatů o vzestup českých zemí, 11
které zmizely z centra evropského dění, poté, co pominuly husitské války. Zahrnul do textu i turecké nebezpečí, čímţ na něj upoutal větší pozornost křesťanských panovníků. Mimo dobových souvislostí ale Smlouva vyniká nadčasovými myšlenkami a zaujala tehdy mnohé, například francouzského krále Ludvíka XI. Ve vzduchu visela budoucí úzká spolupráce mezi panovníky, ale na základě tlaku ze strany papeţe se očekávání nenaplnila. Smlouva se skládá ze dvou částí, první vysvětluje samotné důvody vzniku a ukazuje cíle, které sleduje. Druhá pak ukazuje budoucí opatření. Přestoţe je text velmi protiturecký, nevylučuje ani moţnost mírového řešení konfliktu. Konkrétně v druhé části se řeší moţné uspořádání v Evropě tak, aby se válkám jednou provţdy předešlo. Měla by vzniknout unie rovnoprávných států, které by si své problémy řešily samy, ale zároveň by fungovaly nadnárodní orgány regulující práva, finance atd. Můţeme zde tedy sledovat nejpřímější předchůdkyni pozdějších mezinárodních organizací dvacátého století. (srov. Mezihorák, 2001, s. 16-17) Významnou postavou uvaţující v evropském měřítku byl také Jan Ámos Komenský. Po svých studiích nabyl dojmu, ţe společnost lze napravit a války nejsou přirozeným jevem. Ve své tvorbě se tak zaměřil na nápravu světa, coţ zahrnovalo kromě úvah a textů o výchově a jazyku i myšlenky o společnosti (Všenáprava). V tomto díle předkládá mimo jiné představu institucí, které mají dovést lidi k lepšímu ţivotu. Jde o Mírový soud, bránící válkám, Direktorium mocností či Senát světa – jakási rada starších, tedy vzdělanců a odpovědných vládců, udrţujících rovnováhu mezi státy a rovné právní a jiné podmínky. Myslel i na všeobecné vzdělaní – Kolegium světla (nebo téţ Neviditelná kolej). (srov. Veber, 2004, s. 86-87) Ve srovnání s Jiřím z Poděbrad tak jeho snaha vyznívá spíše utopicky, zatímco Jiří předloţil opravdu ucelenou koncepci, z níţ mnoho jistě mělo vliv na další úvahy o společné Evropě. Budeme se drţet postupného historického přehledu. Tyto dvě osobnosti, Jiří z Poděbrad a Komenský, představují významnou ukázku osobností z této éry. Na jedné straně schopný státník, na druhé spíše náboţenský myslitel.
12
2.3. Evropské integrační snahy v průběhu času V předchozích kapitolách jsme se věnovali evropské myšlence jako takové, je však důleţité projít dějinami a uvědomit si, kdy byly okolnosti nakloněny podobným úvahám a kdy ne. Na historickém přehledu se pokusíme věnovat těm událostem, které znamenaly sjednocování Evropy do větších celků a začleňování dalších mezi ně. Mluvíme-li o vlnách integrace v průběhu času v rámci Evropy, musíme se nejprve zamyslet nad tím, jak Evropu jako územní či politický celek chápeme. Územně je situace mnohem snazší, pro účely této práce postačí věnovat se regionům, které jsou historicky dány jiţ od raného středověku. Mnoho z evropské tradice stojí na řeckých, římských a ţidovských základech. V evropských dějinách lze najít události či epochy, které hrály roli v utváření podoby Evropy a poznamenaly v mnohém i současnou situaci. Evropa se stávala civilizovanou, pomineme-li slávu Řecka a Říma, poměrně pozdě. Prostor Evropy spíše vyplňovaly barbarské kočovné kmeny, první státní celky vznikaly aţ postupně. Z těch kmenů, které později sehrály důleţitou roli, můţeme jmenovat třeba Franky. Ostatně na příkladě Franků a pozdějších dynastií Merovejců lze vidět, ţe usazení se a správa území pod jednou mocí byly klíčem k rozvoji a dominanci v daném regionu. Mezi „prvními Evropany“ je často jmenován král a císař Karel Veliký, který svým jednotícím vlivem byl hybnou silou Evropy té doby. Jako křesťanský král nechal rozvinout systém vzdělávání a feudální typ státu, coţ bylo v souladu s podmínkami doby. Společnost byla v zásadě křesťanská, církev spolu s královstvími jako byli Frankové a zbytky Římské říše na východě platila za nejvýznamnější mocnosti. Přejímanou hodnotou panovníků jako Karla Velikého byly univerzální zákony a cíle jednotit křesťanstvo, aby bylo schopno obstát proti nepříteli. Raný středověk je neodmyslitelně v evropském prostředí spjat s muslimskou hrozbou. Islám, rozpínající se na východě a získávající ve velké rychlosti stále více přívrţenců, měl tehdy velikou šanci překvapit Evropu a získat v ní zastoupení, coţ se částečně ostatně i povedlo. Nebýt vítězství v roce 732 u Tours (Poitiers), kdy Karel Martel zastavil invazi Arabů do Evropy, mohla dnes politická mapa vypadat úplně jinak. Do říše byla zapojována území v rámci ochrany, kdo uznal svrchovanost panovníka, „skryl se pod jeho ochranná křídla“. Lze tedy říci, ţe základní jednotící silou v Evropě té doby byla snaha udrţet křesťanstvo 13
v jednom celku, aby mohli čelit jiné víře a dalším narušujícím vlivům z okolního světa Po rozpadu Francké říše se západní území od Rýna dál vyvíjelo jako pozdější Francie, zatímco část východní se ve středověku stala Svatou říší římskou. Svatá říše římská měla navázat na Franckou říši a tradici Karla Velikého. Zároveň, jak název naznačuje, čerpala z odkazu zaniknuvší Západořímské říše. Císařové této říše chtěli napodobit císaře římské z dávných dob, vyuţívali k tomu jednotící sílu křesťanského náboţenství. Říše jako taková ale byla sloţena z mnoha zájmových orgánů a prvků, panovníci proto mnohdy měli s církevními představiteli otevřené spory (spor o investituru atd.). Tak velký celek jako Svatá říše římská logicky nebyl klidný, niţší vládci neţ císař měli mnohdy rozdílné představy o míře samostatnosti a rozhodování, coţ se ještě prohlubovalo rostoucími náboţenskými rozdíly, které s sebou nesla kacířská hnutí. Středověk zaznamenal v evropském popředí, tedy ve Francii a Svaté říši římské střídání dynastií na trůnech, jmenujme z těch významných Lucemburky, ale hlavně Habsburky. Obratnou politikou získávali stále větší moc a jejich rodiny rozšiřované vhodnou sňatkovou strategií získávaly pod sebe stále více panství, nejen ve střední Evropě, ale i více na západ. Španělská a rakouská větev panovníků tehdy prakticky spolu s papeţi měly rozhodující slovo v Evropě. Tato jednotící síla byla důleţitá, protoţe pozdní středověk přinesl nové nebezpečí, agresivní výbojnou politiku Turků. Turkové přes Balkán útočili na Uhry a dále do Evropy. V těchto dobách tak ještě stále převládá ochranná úloha evropských vůdců nad nějakým plánovaným řízením Evropy jako celku a budováním evropských ideálů, o nichţ jiţ dlouho mluvili myslitelé, zejména humanisté. Spíše neţ o integraci jako takové můţeme v těchto dobách hovořit o posilování nadnárodních panovnických dynastií. Integrace samotná neprobíhala ve smyslu, jak ji chápeme dnes, protoţe národní státy se ještě neutvořily v míře jako později a území byla majetkem šlechticů, ať uţ přímo nebo propůjčeně. Od raného po pozdní středověk a raný novověk tak můţeme spíše sledovat tendence tvořit nadnárodní celky, postavené na křesťanských pravidlech a základech. Ostatně, právě křesťanství snad můţeme označit za první „evropský export“, v období kříţových výprav se totiţ mnohdy i rozhádané panovnické rody jednotlivých zemí dokázaly shodnout na společné myšlence a vyvinuly úsilí naplnit společné cíle. V období výprav jiţ zřejmě mohli nepřátelé například na blízkém východě vnímat vojenské křesťanské snaţení jako „evropskou aktivitu“, nestáli proti výbojům jen čistě francouzským nebo říšským. 14
2.4. Raná integrace V této kapitole se budeme věnovat éře, v níţ uţ docházelo k velkým pohybům v pozdější Evropě. Některé celky byly integrovány násilně v dobyvatelských válkách, jiné se spojovaly dobrovolně a tvořily tak národní státy v dnešním smyslu, zde máme na mysli především Německo a Itálii. V Evropě se s postupujícím časem podmínky měnily, vládnoucí panovnické rody náhle musely řešit komplikovanější prostředí a situace. Jiţ od renesance sílila touha po lidské svobodě, kterou absolutisticky vládnoucí panovníci příliš neuspokojovali. Logicky tak rostla nespokojenost, umocněná tím, jak lidé měli blíţe k poznání a vzdělání a jak slábla moc církve. Někde byly výsledkem těchto tendencí ústupky ze strany panovnické moci, jinde docházelo ke střetům a nepokojům. Touha po občanských svobodách vyvrcholila ve Francii Velkou francouzskou revolucí 1789. Přestoţe hlásaným cílem revolucionářů byl mír a rovnost, nové pořádky přinesly spíše spory a zmatek. Toho schopní jedinci dokázali vyuţít. Po letech teroru se moci ve Francii chopil Napoleon Bonaparte a nechal se jmenovat císařem. Následně započal svou válku v Evropě, chtěl pod své císařství začlenit co nejvíce států. Jeho úsilí se nakonec nesetkalo s úspěchem díky společné snaze jiných panovníků. Francouzský vliv ale mnohde zůstal a Napoleonovo taţení inspirovalo další vůdce ke snaze podmanit si Evropu vojensky. Zajímavější je sledovat vývoj pozdější v jiných zemích. Revoluční rok 1848 a všeobecná průmyslová revoluce ovlivnily dobu a staré pořádky přestaly být vnímány jako neměnné. Evropa byla v té době rozdělena na mnoho malých států a státečků, které se začínaly spojovat do velkých národních států bez ohledu na nároky panovníků do té doby neotřesitelných dynastií – především Habsburků. Revoluční aktivity znamenaly podkopání panovnické moci. V Itálii se do této situace zapojil francouzský Napoleon III. a pomohl vyhnat Habsburky. Rebelové se pak sjednotili v podpoře sardinského krále Viktora Emanuela II. Jeho italské království jiţ bylo národním státem. Německo se sjednotilo na základě Bismarkova úsilí, původně pruský kancléř se stal německým říšským kancléřem. Cesta k sjednocení byla sloţitá, vedená zbraněmi i diplomaticky. (srov. Stevenson a kol., s. 320-325) 15
Uţ od doby těchto sjednocení národních celků se začínala upevňovat pozice budoucích silných evropských hráčů. Na počátku dvacátého století byly evropské velmoci hybnými silami v rámci celého světa, stále ještě čerpaly ze svých kolonií, a přes snahy a kongresy s cílem nějak Evropu sjednotit nevzniklo nic konkrétního. Kongresy sice ukázaly, ţe snaha mít Evropu společnou a silnou stále přetrvává, ale hrdost jednotlivých států brání vytvoření úţeji provázané federace po vzoru Spojených států amerických. Státy se nechtěly vzdát své slavné historie. (srov. Veber, 2004, s. 110-111) Dál tak upřednostňovaly své vlastní státní zájmy, coţ vedlo k rozporům, neshodám a následně i událostem, které lze chápat jako jedny z příčin katastrofy první světové války. Přitom ještě těsně před touto epochou vypadalo vše velice nadějně, jak ukazují integrační myšlenky Maxe Waechtera (kongres v Londýně 1909) a snaha o vytvoření Evropské federace (Cassano, Fried, Huber…). Zdálo se, ţe v dlouhodobém horizontu se od teorií bude moci postupně přejít k praktickému uplatnění těchto myšlenek. (Kovář; Horčička, 2005, s. 22-23) Následné hrůzy první světové války (1914-1918) naznačily, ţe nějaké mezinárodní orgány regulující evropský prostor a pravidla jsou skutečně zapotřebí, aby se něco podobného jiţ nikdy nemohlo opakovat. Mezi válkami tak vznikly například následující instituce, které je třeba zmínit. Vznikla Společnost národů se sídlem v Ţenevě, které Aristide Briand, francouzský ministr zahraničí, adresoval memorandum ohledně usmíření Němců a Francouzů, dvou hlavních sil v Evropě, s cílem vytvoření evropské federální unie. Nenašel odpovídající odezvu, ale další plán, Briand-Kellogův, se jiţ podařilo realizovat. (srov. Mezihorák, 2001, str. 11-12) Přehledně o událostech této doby hovoří Dočkal a Kaniok. Ukazují, ţe Evropa měla tři moţnosti záchrany po krizi první světové války: 1) Univerzální světový mír 2) Sjednocení Evropy 3) Nacistická nadvláda nad Evropou cestou války a pokoření ostatních Nutno dodat, ţe ani jedna z moţností nebyla nakonec úspěšná. 1) Univerzalistická (mírová) koncepce Mluví o sjednocení Evropy a začlenění zemí do Společnosti národů (SN). Světový mír není to samé jako suma lokálních mírů, mír proto musí být udrţován globálně a nesmí se spoléhat na stabilitu míru na daném konkrétním území. Oporou tohoto směru byl americký prezident Woodrow Wilson. SN však jiţ od zaloţení v roce 1920 čelila problémům, ke kterým 16
nedokázala zaujmout odpovídající stanovisko a předloţit vhodné řešení. Také v té době začaly vznikat jiné společnosti podobného charakteru na niţší neţ globální úrovni a význam SN tak upadal (Deutsche Liga fuer Voelkerbund). 2) Koncepce evropská (kontinentální) Staví se názorově proti univerzalistické koncepci, orientuje se totiţ výhradně na prostředí evropského kontinentu podle vůdčí osobnosti, kterou byl Richard Nicolaus Coudenhove-Kalergi. Ten viděl budoucnost v panevropském hnutí. Panevropa by vznikala postupně, po fázích. První fáze by byla osvětová a propagační, druhá by znamenala tvorbu smluv mezi evropskými státy o volném svazku, třetí by znamenala funkční celokontinentální celní unii a čtvrtá finální by později znamenala sestavení Spojených států evropských. Dokonce byl Kalergim předloţen Panevropský pakt, tedy jakási ústava, jíţ by se pozdější státy řídily. Rozhodujícím orgánem by byla spolková rada, kde by kaţdý stát měl jednoho zástupce. Vznik byl podmíněn ústupky ze strany Francie vůči Německu, coţ vedlo k neshodám (Briand, Herriot). Přes další snahy Brianda a Stressemana (německý kancléř) se ţádná dohoda nedokončila, zejména z diplomatických důvodů – Francie neustoupí Německu, které trvá na zrušení omezení z Versaillské smlouvy a strachu Velké Británie poštvat si proti sobě SSSR nebo USA. Vztahy se vyostřily a bylo zřejmé, ţe budoucnost přinese konflikt. 3) Nacistická koncepce Je zaloţena na zneuţití pojmů z filozofie Nietzscheho a dalších, stejně jako mnohých věd, zdánlivě opravňujících nacisty k vládě nad Evropou z pozice „nadřazené rasy“. Této nadvlády mělo být dosaţeno vojensky. Evropa pro nacisty získala nejprve podobu Velkogermánského svazu, kde by měly místo i národy skandinávské či holandské apod. Tedy ty z pohledu Němců „čisté“. Později se návrh přeměnil na skromnější plán Festung Europa (Pevnost Evropa), představující obranu před hrozbou z východu a ruským vpádem. Myšlenka sjednocené Evropy se uchovávala také u exilových organizací (Manifest z Ventotene, Ţenevská univerzita nebo londýnské exilové prostředí). (Dočkal; Kaniok, 2005, s. 12-19) Dříve neţ postoupíme v historickém přehledu, zmiňme alespoň okrajově Sovětský svaz. Nejde o Evropu jako takovou, ale jeho role byla významná a hovoříme-li o integraci v evropském prostředí, nelze opomenout fakt, ţe mnohé z Evropských zemí se násilně pod ruský vliv dostaly, coţ bude ještě zmíněno v další epoše, poválečných časech. 17
2.5. Prvopočátky a vývoj EU Po roce 1945 byla Evropa rozvrácena válečným konfliktem. Mnoho zemí bylo poznamenáno okupací cizími vojsky a ekonomika celkově byla v úpadku. Sociální politika evropských zemí také utrpěla a poznamenána byla celá generace. Bylo jasné, ţe další válku uţ by Evropa nemusela přeţít. Za viníky války se povaţoval poraţený, tedy Německo, kapitalismus a ještě v jiném pohledu přehnaný nacionalismus. Z třetího pohledu se nabízelo řešení spojit země blíţe k sobě, jak zmínil Churchill v roce 1946 – Spojené evropské státy (opět přichází tato myšlenka). Myšlenka integrace postupně převáţila. Na východě SSSR vnutil komunismus přilehlým státům a upevnil svou moc. Vyostřil se tak vztah se Západem a namísto sporu Spojenci proti Ose nyní panoval stav Východ x Západ, označovaný jako „studená válka“. Američané a Britové proto spojili své dvě zóny v Berlíně (Bizonia), chtěli silné spojené Německo coby garanta demokracie v západní Evropě, kde i komunisté měli nezanedbatelné zastoupení ve volbách atd. V roce 1948 svou část připojila i Francie. V Berlíně tak vznikly dvě části, došlo k sovětské blokádě 24. 6. 1948, která měla odezvu v podobě slavného „leteckého mostu ze strany spojenců. Uţ v roce 1949 vzniklo Západní Německo, přesněji Spolková republika Německo. Mezi oběma soupeřícími tábory byla spuštěna „ţelezná opona“. Prvními kroky v této nové době ze strany Západu byly americký Marschallův plán finanční pomoci na obnovu Evropy, který nesovětská část přijala, a vznik Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci – OEEC (1948). Ta měla mimo jiné rozdělovat peníze z Marschallova plánu mezi příslušné země, ale především usnadnila evropskou integraci usnadněním evropského obchodu a zlepšením plateb přes EPU (Evropská platební unie). EPU trvala od 1950 do 1958 a pomohla zbankrotovaným státům postavit se na nohy. To umoţnilo opět konvertibilitu evropských měn. OEEC byla úspěšná zejména ekonomicky, ale volalo se po ještě hlubší integraci, zejména s ohledem na hrozby studené války. Dále se uvaţovalo o moţnostech federace – tu podporovaly státy více zasaţené válkami – a národních celků, stojících samostatně, i kdyţ spolupracujících – zejména Velká Británie a další, které neprošly například přímou okupací. Tato druhá moţnost, mezivládní koncepce, podporována Británií, měla zprvu navrch. První orgány jako OEEC, Rada Evropy a Mezinárodní soud pro lidská práva byly jednoznačně mezivládní. 18
2.5.1. Evropská společenství „Otec“ evropské integrace Jean Monnet inspiroval ministra zahraničí Francie Roberta Schumana k návrhu vcelku radikálnímu – federalistickému – Evropskému společenství uhlí a oceli (ESUO) v roce 1952. Tyto dvě suroviny pod dohledem nadnárodního orgánu měly zabránit Francii a Německu ve zbrojení, přidaly se k nim i další státy: Belgie, Lucembursko, Nizozemsko a Itálie. Tato skupina, tzv. Šestka je dodnes hybnou silou evropské integrace. ESUO poslouţilo jako generálka pro další evropskou integraci, vcelku fungovalo, i kdyţ neřešilo všechny problémy. Německo dále rostlo a sílilo a Šestka fungovala dobře, přesto díky přezbrojování a vstupu Německo do NATO (1955) nemohlo ESUO zajistit mír samo o sobě. Společenství evropské obrany a Evropské politické společenství se však nepodařilo realizovat. Monnet dále tlačil na integraci skrze zaloţenou skupinu Akční výbor pro Spojené státy evropské. Snahy vyústily v tzv. Římské smlouvy, které roku 1957 přinesly zaloţení Euratomu a hlavně EHS – Evropského hospodářského společenství. V roce 1965 se EHS, Euratom a ESUO dokonce sloučily do ES – Evropská společenství. Velká Británie stále nespolupracovala. Celní unie v rámci EHS se tvořila ve „zlaté éře“ ekonomické prosperity Evropy v letech 1950-73, coţ vše usnadnilo a urychlilo. Stokholmská konference formovala ESVO – Evropské společenství volného obchodu. To znamenalo pro členské země zrušení cel, respektive jejich dobrovolnost. Po vstupu dokonce i Britů do EHS následovaly i další země z ESVO. Francie na rozdíl od Německa Británii v EHS rozhodně nevítala. De Gaulle proto snahy těchto zemí o vstup dokázal výrazně pozdrţet. (srov. Baldwin; Wyplosz, 2008, s. 31-46)
2.5.2. Krize společenství Počátek šedesátých let se nesl v duchu zpomalení integračního procesu. Za strůjce tohoto pozastavení lze povaţovat Francii, která rozvířila politické vody. Její snahy o fungování Evropských společenství na mezinárodní úrovni se dostaly do konfliktu s představiteli evropských institucí, které naopak usilovali o upevnění nadnárodních kompetencí. Odpor ze strany Francie vyvrcholil tím, ţe byl staţen ministr zahraničí ze 19
zasedání Rady ministrů a všichni další francouzští důleţití reprezentanti také. Započala tzv. "politika prázdných křesel", která trvala sedm měsíců a po tuto dobu bylo z důvodů nekompletnosti zablokováno rozhodování Rady. (srov. Fiala; Pitrová, 2010, str. 91-94) Tuto krizi ukončil aţ Lucemburský kompromis, který potvrdil faktické veto při hlasování v Radě (paradoxně mělo být ve fázi budování společného trhu zavedené většinové hlasování). Stačilo to k uspokojení Francie. Přesto "přijetí Lucemburského kompromisu bylo výrazem "ústavní krize" Společenství a narušilo vztahy mezi členskými zeměmi i mezi orgány EHS." (Fiala; Pitrová, 2010, s. 95)
2.5.3. Opětovné prohlubování integrace Sedmdesátá léta znamenala opětovné prohloubení integračního procesu. Ve Francii došlo ke změně prezidenta, kterým byl Georges Pompidou (nahradil eurokritického De Gaulla). Byly stanoveny tři základní cíle budoucího evropských aktivit, a to: dokončení, prohloubení a rozšíření. Byl nastíněn projekt Evropského měnového systému (EMS) a byla přijata Evropská měnová jednotka (ECU). Vůbec první (severní) rozšíření Evropských společenství proběhlo v roce 1973. Přistoupenými zeměmi byla Velká Británie, Irsko a Dánsko. Dále následovalo jiţní rozšíření, které proběhlo nejprve v roce 1981 o Řecko, a o dva roky déle přistoupilo i Portugalsko a Španělsko. (srov. Dočkal; Kaniok, 2005, s. 36-37)
2.5.4. Budování EU Integrační aktivity se nadále prohlubovaly pod zaštítěním předsedy komise Jasquese Delorse. Podmínky a překáţky pro vytvoření vnitřního trhu byly nejprve shrnuty v dokumentu Bíla kniha v roce 1985 a o rok později byl přijat Jednotný evropský pakt. Ten měl představovat cestu k volnému pohybu čtyř svobod (osob, zboţí, práce a kapitálu). V roce 1991 Jacsques Delors předloţil návrh smlouvy o Evropské unii neboli Maastrichtské smlouvy. Jednotlivé společné oblasti zájmu jsou zde rozděleny do pomyslných pilířů řeckého chrámu (viz schéma č. 1). Smlouva musela být ratifikována všemi zeměmi a po překonání různých úskalí (odmítnutí v Dánském referendu) vstoupila 1. 11. 2011 v platnost. (srov. Dočkal; Kaniok, 2005, s. 38-40) 20
schéma č. 1: Maastrichtský chrám
zdroj: (Dostupné z: http://www.euroskop.cz/8903/sekce/schemata-rozhodovacich-procesu/ [cit. 2011-3-25])
V lednu roku 1995 následovalo v pořadí jiţ třetí rozšíření EU. Přistoupilo Finsko, Rakousko a Švédsko. Amsterdamská smlouva, která měla upravovat a novelizovat Maastrichtskou, vstoupila v platnost v roce 1999.
V tomtéţ roce přijalo jedenáct zemí
společnou měnu – euro a dále o tři roky později byla dána do oběhu. (Dostupné z: http://www.euroskop.cz/8889/sekce/90-leta/ [cit. 2011-2-5])
21
2.5.5. EU ve třetím tisíciletí V devadesátých letech byla započata jednání o přistoupení zemí východní a střední Evropy. Byla stanovena kodaňská kritéria (1993), která určovala podmínky, které musí uchazečské země splnit, jelikoţ jejich ekonomiky byly na jiné úrovni neţ ekonomiky členských zemí. Nejprve byly započaty rozhovory s nejlépe připravenými zeměmi – ČR, Estonskem, Maďarskem, Polskem, Slovinskem a Kyprem. Poté se přidalo Slovensko, Lotyšsko, Litva, Bulharsko, Rumunsko a Malta. S blíţícím se přistoupením nových států byla v roce 2001 podepsána smlouva v Nice, která měla EU připravit na vzrůstající počet členů. Všechny země, vyjma Rumunska a Bulharska podepsali přístupové smlouvy v roce 2004. Rumunsko a Bulharsko je následovalo aţ o tři roky déle. Tímto stoupl počet zemí EU na 27. Volání po dalších ucelenějších reformách bylo jedním z důvodů pro svolání Konventu o budoucnosti Evropské unie, o kterém bylo rozhodnuto v Laekenu roku 2001. Tento konvent zastřešil přípravu Návrhu smlouvy ústavy pro Evropu. Jeho hlavním tématem mělo být řešení problematických otázek v oblasti právní subjektivity EU, legislativních změn, přesného vymezení kompetencí, efektivnost rozhodovacího procesu a úprava institucionálního zřízení. V roce 2004 podepsalo 25 členských zemí Smlouvu zřizující ústavu pro Evropu. V Nizozemí a Francii však byla referendy zamítnuta. Z důvodů zamítnutí byla připravena novelizační smlouva – Lisabonská. Ta byla postavena na původní Ústavní smlouvě, z které byly přeneseny změny do původních smluv o Evropské unii a Evropském společenství. Lisabonská smlouva vstoupila v platnost 1. prosince 2009. (Dostupné z: http://www.euroskop.cz/8890/sekce/eu-ve-21-stoleti/ [cit. 2011-4-1]) Lisabonská smlouva vyvolala mnoho různých reakcí. Na jedné straně stály argumenty pro, které vyzdvihovaly zjednodušení evropské legislativy a z druhé strany zaznívaly obavy ze ztráty národní suverenity.
22
graf č. 1: Časová osa přistoupení evropských zemí k EU
zdroj: (Dostupné z: http://clenove-eu.navajo.cz/ [cit. 2011-4-12])
23
3. Motivace zemí k evropské integraci V této části práce se budeme zabývat motivací jednotlivých zemí k evropské integraci. Pokusíme se od obecných myšlenek dojít k ukázkám reálných výsledků integrujících zemí, které by mohly slouţit jako určité lákadlo pro kandidátské země. Uvidíme však, ţe integrace má rovněţ negativní dopady na integrující země. Podle Fialy nehraje v integračním procesu zásadní roli identita evropanství, kterou Evropané cítí spíše mimo svůj kontinent. Tato evropská identita, o níţ Fiala píše, je chápána ve smyslu náleţitosti k evropské civilizaci a jejím kulturním vzorcům. Není identitou v politickém smyslu, proto nehraje v integračním procesu klíčovou roli. Na základě takto popsané identity Fiala rozlišuje důleţitý aspekt integrace, a sice vliv vývoje mimo Evropu. Motivem evropské integrace je totiţ často právě takováto "zpětná projekce", coţ znamená reakci Evropy na vlivy typu ekonomické konkurence, mocenského srovnávání například s USA. Evropa se integrací pokouší napodobit jinde úspěšný model. Fiala je však vcelku kritický, protoţe Evropané si mnohdy neuvědomují, ţe jimi pozitivně hodnocené modely vznikaly za naprosto jiných a obvykle nenapodobitelných podmínek. (srov. Fiala, 2007, s. 146-148)
3.1. Budoucí výhody integrujících zemí dle propagace EU K tématu výhody integrujících zemí je nelehké získat skutečně objektivní zdroje. Příznivci i kritici totiţ mají sklon věci
zveličovat.
Mohli
bychom
tedy
zkusit
hledat
v myšlenkách a názorech pravdivou podstatu, ale výsledek by byl značně nejistý. Nechme proto hovořit příznivce i odpůrce jejich přirozeným způsobem. Zde bude prostor věnován pozitivním vyhlídkám zemí pokoušejícím se o integraci. V této části by měly zaznít argumenty podporující myšlenku evropské integrace. Bude zajímavé uvést slibované výhody členství v EU přímo z oficiálních webových stránek EU. Takto si výhody pro integrující země představuje komunikační oddělení Evropské komise. 24
Usnadnění pohybu v evropském prostoru - občané EU se mohou volně pohybovat po členských zemích a sdílet výhodnější sluţby v rámci EU to znamená volný trh, evropskými standardy ošetřené produkty. Podpora studia - EU podporuje vzdělávání svých občanů, organizuje a usnadňuje studentské programy, výměnné pobyty, bez ohledu na původ zájemců. Mezi nejznámější projekty tohoto typu patří ERASMUS a LEONARDO. Ochrana životního prostředí - členské země spolupracují na ekologických projektech. Cílem je čistá energetika, tedy s vyuţitím obnovitelných zdrojů, prevence negativních dopadů průmyslu na ekosystém. Ve zkratce lze říci, ţe cílem EU je udrţitelný rozvoj. Boj proti změně klimatu - EU usiluje o to, aby se klimatické podmínky stále více nehoršily. Pouţívá k tomu svůj vliv na mezinárodní scéně a rovněţ vnitřní regulace pravidla a omezení (například emise nebo produkce CO2). Možnost společné měny - společná měna euro usnadňuje mezinárodní obchod a orientaci na evropském trhu. Přijetí eura je dlouhodobou záleţitostí pro členské země závislou na mnoha podmínkách. Rovné příležitosti - EU bojuje proti diskriminaci všeho druhu, to znamená například rasové, národnostní nebo zaloţené na handicapu či odlišné sexuální orientaci. Důleţitou součástí evropských rovných příleţitostí jsou i ţenská práva. Lepší ochrana občanů - EU podporuje mezinárodní boj proti terorismu a zločinu, příkladem je eurozatykač nebo mezinárodní fungování policie. Také zajišťuje ochranu občanů z hlediska všeobecné dostupnosti práva. Zlepšení pracovního prostředí - EU vytváří nová pracovní místa, klade důraz na kvalifikovanou pracovní sílu, stabilizuje hospodářské prostředí a významnou měrou usiluje o příliv nových investic. Společná mírová politika - EU se podařilo stabilizovat evropské prostředí. Diplomatické vztahy mezi členskými zeměmi jsou na takové úrovni, ţe válka mezi nimi zřejmě nehrozí.
25
Zajištění lepší mezinárodní pozice - účast v EU je pro země otázkou prestiţe, navíc mají moţnost vyjádřit se skrze EU tam, kde by jinak jejich názor zapadl. EU přivítá kaţdého, kdo splní příslušné podmínky. (Dostupné z: http://europa.eu/abc/panorama/whatdoes/index_cs.htm [cit. 2011-3-15]) Možnost čerpání dotací - další často zmiňovanou výhodou je moţnost čerpání peněz z evropských fondů formou grantů a dotací. EU se tak snaţí ulehčit situaci ekonomicky slabším zemím a zmírnit rozdíly mezi členy. Evropské fondy tak představují významný nástroj evropské politiky hospodářské a sociální soudrţnosti. (Dostupné z: http://www.strukturalni-fondy.cz/Informace-o-fondechEU [cit. 2011-2-10]) Výše zmíněné výhody výrazně ulehčují integrujícím zemím přechod do nového "evropského"prostředí a samy o sobě představují silnou motivaci k členství v takovém celku jako je EU.
3.2. Hrozby integrace Postupné sjednocování evropských zemí v sobě však neskýtá pouze samé výhody. V této kapitole se proto budeme především věnovat moţným hrozbám, které mohou nastat při začleňování zemí do Evropské unie. Ne kaţdý si tato úskalí představí okamţitě. Jako běţní občané jsme ovlivňováni propagací integračního procesu, který se na první pohled zdá jako jediné řešení, kam můţe spět spolupráce na evropském kontinentě. Na tuto problematiku je třeba nahlédnout i z druhé stránky. Centralistický model propojení Evropy sám o sobě vyvolává otázku udrţení národní suverenity jednotlivých států. Zde je uvedeno několik příkladů, které by neměly být opomíjeny jako negativní vlivy integrace. Samozřejmě zde budou pro srovnání zmíněné spíše proti unijní názory významných ekonomů a politiků. Integrace do struktur řízených neaktuálními podněty Například europoslanec Zahradil vidí hrozbu integrace v integraci samotné, tedy neaktuálnímu paradigmatu. V EU dnes totiţ panují názory na integrační proces zaloţené spíše na setrvačném příjímání nových států neţ na posouzení moţností a potřeb současné EU. Nová země v EU se podle Zahradila můţe stát součástí systému, který zdaleka není tak flexibilní, jak jim bylo přislíbeno. (srov. Zahradil, 2007 s. 13-10) 26
Neuspokojivé plnění evropské role pod patronátem EU V tomto duchu píše například Gillingham. Kritizuje EU za nedostatek veřejné podpory, projevené například dvojitým odmítnutím Evropské ústavy. Centrální řízení z Bruselu je hodnoceno jako neefektivní, řeší spíše vlastní spory. Věrohodnost a úspěšná zahraniční politika je tak narušena. Pouţití síly v potřebných případech je neefektivní, protoţe díky sloţitosti aparátu je rozhodování pomalé a akce se často vykonávají se zpoţděním. Samotnou unií vychvalovaná schopnost prosadit se v zahraničním obchodu je také spíše přeceňována. (srov. Gillingham, 2007, s. 21-23) Oslabení demokracie členských zemí Podle Bournazela byl dřívější rozvoj EU umoţněn rozhodováním mimo dosah občanů. Pokud má Evropa pokračovat dál stejnou cestou, budou se muset názory občanů obcházet, protoţe referenda potřebný souhlas nepřinesou. Vůdčí představitelé vůdčích zemí se navíc vzdali pravomocí ve prospěch nadnárodních institucí, které nejsou demokraticky legitimní. Systém je navíc neefektivní, ani chlouby EU nesplnily svůj účel (euro = krize, nezaměstnanost, růst chudoby). (srov. Bournazel, 2007, s. 43-44) V podobném duchu, i kdyţ ne tak vyostřeně, hovoří i Fiala: "V současné době opravdu neexistují předpoklady, pro dostatečnou demokratickou kontrolu integračních procesů" (Fiala, 2007, s. 126) Potlačování konkurence integrovaných států evropskou jurisdikcí Mach jako velký problém shledává, ţe Evropská unie zavádí jednotné právní akty pro všechny její členy, přičemţ nehledí na potřeby konkrétních států. Toto potlačování se projevuje přemírou pravidel a norem (minimální daň pro členské země, vynucená společná měna, obecně monotónní legislativa). Jako zásadní Mach vidí konkurenci, a to nejen v obchodě, ale také v právních řádech jednotlivých zemí. (srov. Mach, 2003, s. 13-16) Euro jako mocenský nástroj přerozdělování financí Dále Mach vidí v přijetí eura nespravedlivý krok (z mnoha zemí se změnou měny vysají peníze, které se rozdělí v daném poměru). Společná měna můţe být z důvodu nespravedlivého rozdělování budoucím významným politickým problémem. (srov. Mach, 2003, s. 31-35) 27
Potlačování národní suverenity EU je součástí celosvětových snah o oslabení národní suverenity a posílení nadnárodních struktur. Světovláda orgánů ale mír nezajistí. Místo válek se objevuje slovo terorismus. Organizace ale řeší i jiné věci příslušející státům (boj s chudobou a krizemi). V tomto ohledu Mach kritizuje zejména názor Havla na celosvětovou organizaci pod vedením OSN, která by měla moc vymáhat téměř vše. Pomalu se tak naplňuje socialistická vize Lva Trockého "Spojených socialistických států evropských" (srov. Mach, 2003, s. 74-75)
3.3. Názory na Evropu: Pesimisté versus optimisté Výše zmíněné výhody a hrozby hýbají myšlenkovými proudy v rámci diskuzí o evropské budoucnosti. Motivace zemí k integraci je oblastí, v níţ vystupují jako důleţité prvky právě názory optimistické či pesimistické. Na základě postojů k jednotlivým příslibům či hrozbám můţeme rozlišovat celé spektrum názorových skupin. Jde především o rozdíly ve vnímání pozitiv a negativ evropské integrace a současného směru vývoje EU. Níţe uvedené postoje a názory se mohou zdát poněkud černobílé. Není však cílem práce hledat společnou řeč mezi znesvářenými tábory. Evropská integrace je totiţ skutečně téma, které dělí společnost ostrým řezem a nenechává příliš lidí chladnými.
3.3.1. Euroskepticismus Podle Kanioka se euroskepticismus objevuje především s nástupem EU (přestoţe se s ním bylo moţné setkat jiţ u ES). Představuje opozici vůči evropské integraci, kterou EU zosobňuje. Objevuje se v programu politických stran ve větší či menší míře jako jeden z bodů s vyšší či niţší prioritou, podle toho například Taggart popisuje politické strany. (Kaniok, 2006, s. 9-10) Toto rozdělení stran podle míry skepticismu není úplné, setkáme se s dalšími koncepcemi, jako příklad uvádíme typologii dle Taggarta a Szczerbiaka ve srovnání s typologií Kopeckého a Muddeho. Tyto typologie zde mají své místo z toho důvodu, ţe při 28
dělení na jednotlivé skupiny v rámci typologií se často zohledňuje postoj k evropské integraci a EU jako celku. Původní Taggartova a Szczerbiakova typologie -
přepracovává původní Taggartovu koncepci hodnocení politických stran podle
míry euroskepticismu a přidává dva základní podtypy, měkký a tvrdý euroskepticismus, líšící se vymezeností strany vůči integraci a EU. Typologie Petera Kopeckého a Case Muddeho -
Kritizuje výše zmíněnou typologii, měkký euroskepticizmus vidí jako příliš
inkluzivní; spadaly by pod něj strany jen na základě dílčího nesouhlasu s EU v některých i méně významných ohledech. -
Také kritizuje členství v EU jako klíčový mezník ve vnímání rozdílů mezi
tvrdým a měkkým euroskeptismem. -
Navrhuje pro posouzení raději ochotu k integraci a podporu EU (srov. Kaniok,
2006, s. 15-16). Mimo tyto typologie existují ještě samozřejmě další, nebudeme je zde ale rozebírat podrobněji. Nastínili jsme si roli euroskepticismu v politických stranách, na příkladu českých politických stran si tuto záleţitost můţeme přiblíţit. ODS: postupný odklon k intergovernmentálnímu modelu integračního procesu a odmítání supranacionalizace Společenství spojené s přijetím smlouvy o EU KSČM: jeden ze základních kamenů programu představuje právě euroskepticismus, přestoţe strana není v otázce ortodoxnosti jednotná. KSČM a zejména KSM (Komunistický svaz mládeţe) platí za největší kritiky evropské integrace (spolu s PSP-RSČ). (Havlík, 2006, s. 65-76) Strana svobodných občanů: Současná podoba Evropy je pro ně nepřijatelná, poţadují vystoupení ČR z EU, čímţ by ale ČR neztratila svá privilegia, postavená na základě dílčích smluv nesouvisející s EU. Volnost občanů v Evropském prostoru by se nesníţila a konkurenceschopnost českého hospodářství by se bez zbytečných regulací dokonce zvýšila. (Dostupné
z:
http://www.svobodni.cz/1-nezobrazeno/86-evropa-svobodnych-statu/
[cit.
2011-3-9]) Mezi nejvýznamnější euroskeptiky patří v našem prostředí Václav Klaus nebo třeba Petr Mach, který zaloţil výše zmíněnou SSO, a Jan Zahradil. Názory prvních dvou se dále budeme 29
zabývat níţe v kapitole ČR do EU. V evropském měřítku pak je třeba zmínit euroskeptiky Margaret Thatcherovou a Iaina Duncana Smithe (britský politik).
3.3.2. Eurooptimismus Eurooptimismus v širším významu slova můţeme chápat jako soubor myšlenek pozitivně hodnotících současný vývoj v Evropě a nastíněnou budoucnost. Příznačná je snaha o co nejhlubší integraci a nadřazení nadnárodních zájmů nad národní. Eurooptimistické názory můţeme najít u většiny v evropských orgánech působících činitelů. V českém prostředí můţeme jmenovat například českého exprezidenta Václava Havla nebo Vladimíra Špidly, který má zkušenosti s funkcí evropského komisaře. Názory těchto dvou osobností ukáţeme níţe s důrazem na eurooptimistické prvky. Václav Havel hodnotí současnou evropskou situaci jako pozitivní, protoţe se vyrovnávají rozdíly mezi silnými a slabými a nerozhoduje mocenská nadvláda, ale sdílené hodnoty. S Klausem se rozchází v pohledu na národní celky a zájmy. Oproti Klausovi preferuje nadnárodní zájmy a nacionalismus hodnotí jako povýšený. Klaus podle něj také zapomíná na Evropu jako určitý ideál po duchovní stránce. Příliš technický pohled na věc vyčítá
Václav
Havel
i
kritikům
české
politické
scény
obecně.
(Dostupné
z:
http://aktualne.centrum.cz/clanek.phtml?id=3121 [cit. 2011-2-2]) Pro tuto spokojenost se situací a nadšení ze šíření evropských hodnot můţeme Havla povaţovat za eurooptimistu, který nevidí nebo nechce vidět současné problémy EU. Vladimír Špidla je dalším politikem, který vidí integraci jako jediné moţné východisko. Argumentuje v souladu například s Barrosem tím, ţe prohloubení integrace je jedinou obranou proti ekonomické krizi. Česká republika, stojící mimo měnovou unii, tak silné obranné prostředky nemá. Řešením je uţší provázání pracovních trhů, zajišťující omezení nezaměstnanosti a chudoby. Tyto optimistické postoje Špidla doplňuje kritikou euroskeptiků, kteří podle něj mají jen slabé argumenty. (Dostupné z: http://www.vladimirspidla.cz/cz/2010/09/krize-v-evropedobry-duvod-prohloubit-integraci-eu/ [cit. 2010-12-12]) Vladimír
Špidla
tedy
můţe
slouţit
jako
příklad
typického
eurooptimisty.
Eurooptimismus je v širší společnosti a světě médií rozšířenější teorií, i kdyţ euroskeptické tendence se čím dál více objevují - například odmítnutí euroústavy v Nizozemsku a Francii. 30
3.4. Evropské orgány řídící další integrační vývoj
Evropská unie se skládá z mnoha orgánů. Zde se budeme podrobněji věnovat těm, které mají co do činění s evropskou integrací. Jsou to především Evropská komise a Evropská rada. Pro představu je důleţité zmínit tyto takzvané vykonavatele evropské integrace.
3.4.1. Evropská komise „Evropská komise je srdcem institucionální struktury EU a vedoucí silou evropské integrace. Tento orgán, který sídlí v Bruselu, plní tři základní role: Navrhuje zákony radě a parlamentu Spravuje a zavádí do praxe politiku EU Provádí dozor a vymáhá evropské zákony ve spolupráci se soudním dvorem.“ (Baldwin; Wyplosz, 2008, s. 77) V politickém jednání je Komise představitelem EU při kontaktu s nečlenskými státy, například tedy i zájemci o integraci. Komise má také za úkol dohlíţet na dodrţování smluv v rámci EU a vymáhání evropských zákonů. Komise je tvořena sborem eurokomisařů, volených jednotlivými členskými státy s ohledem na dohody v rámci celé EU. Jejich funkční období je pět let. Komise je podřízena Evropskému parlamentu, přestoţe je velmi samostatná a mnohdy zaujímá odlišné postoje neţ Rada a členské státy. Komise dokonce můţe být Parlamentem odvolána. Kaţdý komisař se věnuje jednotlivé oblasti politiky, například zaměstnanosti nebo zdravotnictví. Lze tak s nadsázkou hovořit o „ministerstvech“ v rámci Evropské komise. Evropská komise musí odsouhlasit návrhy zákonů, které přijímá od Rady a Parlamentu. Toto schvalování má integrační roli, jako tomu bylo v letech 1985 aţ 1994 u Delorsovy komise. Konzultační proces u schvalování zákonů je široký, Komise zde pracuje v rámci generálních ředitelství, vlád, politických stran, Evropského parlamentu, odborů a dalších skupin. Komise dále kontroluje a reguluje aktivity členských zemí na poli hospodářství a zemědělství, můţe rovněţ udělovat pokuty. Důleţitou funkcí Komise je řízení unijního rozpočtu s kontrolou Evropského účetního dvora. (srov. Baldwin; Wyplosz, 2008, s. 77-78) Evropská komise je vzhledem ke své důleţitosti také terčem kritiky. Nyní se podíváme 31
na Evropskou komisi spíše kritickým okem. Například podle Vaubela, profesora ekonomie na Univerzitě v Mannheimu, je chybou monopol na legislativu pro Komisi. Komise přijímá sice návrhy Rady a Parlamentu na zákony, ale nemusí se jimi řídit a fakticky je můţe ignorovat. Další výtka míří na komisaře, kteří si hlasují tajně, a nemusí se tak zodpovídat veřejnosti. Není tak zajištěna zpětná vazba. Komise předkládá navíc jen návrhy vedoucí v souladu s jejím zájmem ke stále větší centralizaci. Oslabuje tak názory a reálný dopad myšlenek Rady a Parlamentu a pevně vede EU daným směrem. Dále si uzurpuje také soudní pravomoci v hospodářském sektoru bez ohledu na kvalifikaci komisařů k právním úkonům a rozhodování v monopolové či anti-dumpingové sféře. U Evropské komise jako orgánu veřejné správy je chybou, ţe Evropský soudní dvůr, jenţ je Komisi jurisdikčně nadřazen, s ní má společný zájem, a to centralizaci. Téměř vţdy tak stojí na stejné straně. Významnými problémy jsou v Komisi izolace od voličů, kteří nemají přehled o tom, zda Komise pracuje dle jejich předpokladu a poţadavků, dále nepotismus a korupce v jejích strukturách a špatná dohledatelnost vlivu lobbistů a zájmových skupin. Reforma Komise by tedy měla vést směrem omezování pravomocí a větší transparentnosti jednotlivých aktivit. (srov. Vaubel, 2009, s. 15-27)
3.4.2. Evropská rada Jde o orgán utvořený setkáním politiků- prezidentů a premiérů jednotlivých zemí. Dříve se scházela jen příleţitostně, nyní je počet ročních setkání dán jednacím řádem. Od roku 1986 je Evropská rada ukotvena ve struktuře evropského práva a má tyto funkce: - určovat podněty a směr vývoje EU, - pořádat setkání hlav států s premiéry a předsedou Komise EU, - podávat výroční zprávu o pokroku v EU a o zasedání, - pracovat ne v mezivládním, ale nadnárodním kontextu. Především ale její zasedání mají klíčový vliv na průběh a zaměření další integrace, lze tak říci, ţe je jí vlastní „funkce určovatele linie další integrace.“ (Dočkal; Kaniok, 2005, s. 54-55)
32
4. Integrace České republiky do Evropské unie Česká republika se stala součástí EU v roce 2004. Tomuto aktu ale předcházela širší diplomatická jednání. Evropská rada na doporučení komise v Lucemburku 13. 12. 1997 navrhla Českou republiku mezi 11 států, kterým mělo být později nabídnuto členství. Od roku 1998 byla zahájena jednání s tzv. lucemburskou skupinou, kde mezi 6 státy byla i ČR. Jednání v té době měli na starosti zejména prezident Václav Havel a tehdejší ministr zahraničí Jaroslav Šedivý. Od roku 1998 byla činnost a politika ČR Evropskou unií podrobně sledována. Součástí sledování byla i náročná jednání, v čele týmu vyjednavačů stál Pavel Telička. V letech 2000 aţ 2001 měla ČR slušné hodnocení ve srovnání s dalšími kandidáty především díky rozvinuté trţní ekonomice. Body naopak ztrácela za neuspokojivé řešení romské otázky. V roce 2002 se jednalo i o Benešových dekretech. Přístupová jednání byla završena 12. - 13. prosince v Kodani. Evropská rada ve shodě s Evropskou komisí rozhodla o přijetí 10 státu včetně ČR k 1. 5. 2004. (Dostupné z: http://www.euroskop.cz/803/sekce/vstupcr-do-eu/ [cit. 2011-3-2]) Graf č. 2: Výsledky referenda o přistoupení ČR k EU
Zdroj:
(Dostupné
z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Referendum_o_p%C5%99istoupen%C3%AD_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky_k _Evropsk%C3%A9_unii [cit. 2011-2-3])
Samotná smlouva o přistoupení byla podepsána 16. 4. 2003 v Athénách prezidentem Václavem Klausem a premiérem Václavem Špidlou. Poté uţ nic nebránilo poslednímu kroku. 33
Vstupu ČR do EU předcházelo referendum českých občanů, které probíhalo 13. -14. 6. 2003, v němţ se ‚Češi vyslovili k integraci kladně, poměrem 77,33% kladných hlasů. Kampaň pro vstup do EU byla vedena poněkud jednosměrně, Českou republiku "zaplavilo" mnoţství výrazně optimisticky hovořících materiálů. (viz příloha č. 2) V souvislosti s kampaní a referendem můţeme zmínit zajímavé informace, které předloţil ve svém článku Balík. Autor článku píše mimo jiné tom, jak politici kladně hodnotili 55% volební účast. Přitom ještě nedávno předtím byly účasti u voleb s ještě vyšším procentem brány jako vyjádření nezájmu veřejnosti o politické dění. Přitom ve srovnání s ostatními zeměmi je naše volební účast třetí nejmenší (například Malta 91%). 77,33% voličů se sice vyjádřilo kladně, i tak je ale výsledek druhou nejniţší hodnotou v referendech kandidátských zemí (například Slovensko 92%). Referendum provázely nejasnosti ohledně financování průzkumů veřejného mínění (5,5 milionu soukromým agenturám namísto státním), ale zejména sklidilo kritiku proto, ţe odpůrci neměli příliš moţností, jak a kde projevit a prezentovat svůj odmítavý postoj. Ţádný euroskeptický projekt nebyl podpořen. Podle autora článku bylo referendum předem rozhodnuto díky kampani, útočící emotivními hesly s jasným ANO namísto propracované argumentace. Z politických stran podporu vstupu do EU vyjádřily všechny demokratické. Proti byli jen komunisté, coţ iniciátoři kampaně dovedli vhodně vyuţívat k nelichotivému srovnávání euroskeptiků právě s příznivci KSČM. (Dostupné z: http://www.revuepolitika.cz/clanky/818/nekolik-poznamekk-referendu-o-vstupu-cr-do-eu [cit. 2011-2-6]) I přes více pohledů a různorodé názory se stalo členství ČR v EU nedílnou součástí naší novodobé historie.
4.1. Zisky a ztráty Zisky a ztráty můţeme nahlíţet z více úhlů, jedna věc jsou data a údaje vyplývající ze srovnání situace, druhá věc pak ohlas mezi veřejností. Přínosy a ztráty členství ČR v EU podrobně rozebírá zpráva, vydaná v rámci projektu Eurobarometr:
34
„Eurobarometr popisuje názorové klima v členských a kandidátských zemích Evropské unie. Tato zpráva nabízí přehled názorů občanů České republiky na různé aspekty EU a jejich vlastní život a srovnává je s typickými postoji občanů Evropské unie. Upozorňuje rovněž na nejdůležitější rozdíly ve srovnání s jinými státy. Jedná se o jedenáctou zprávu od doby ,kdy se Česká republika stala členem Evropské unie. Výzkum veřejného mínění, na jehož základě byla tato zpráva zpracována, se uskutečnil mezi 1056 občany České republiky v období od 30. října do 11. listopadu 2009.“ (Dostupné z: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/doc/eb.pdf [cit. 2011-2-3])
4.1.1. Přínosy členství ČR v EU Mnoho politiků se ohledně členství v EU ohánělo veřejným míněním, je tedy zajímavé srovnat, jak se vyvíjely tyto názory mezi veřejností a nakolik sedí k obrazu, který politici představovali v různých diskuzích a předvstupních kampaních. Podle Eurobarometru: Pro představu, jak pozitiva členství ČR v EU vnímají samotní občané, nyní představíme některé oblasti, jimiţ se zpráva Eurobarometru z roku 2009 zabývala. Pozitivně čeští občané vnímají situaci týkající se financí v domácnostech, i přes spíše ustálený obecný názor, který se veřejně představuje. Procentuelně lze toto hodnocení vyjádřit tak, ţe 62% z dotázaných hodnotí situaci kladně. Výhody, které si 55% Čechů nejčastěji představí ve spojení s EU, jsou především svoboda cestování, studia a práce. Na dalším místě lze zmínit euro. Společnou měnu si v Čechách vybaví spíše méně lidí, neţ je celosvětový průměr. Toto lze zhodnotit tak, ţe pozitivněji na výhody nahlíţí ti občané, kteří jsou v produktivním věku a mohou je aktivně vyuţít. Za zmínku jistě stojí, ţe občané mají větší důvěru v evropské instituce neţ v národní. Tuto skutečnost můţeme hodnotit jako klad členství v EU, ţe Evropskému parlamentu důvěřuje 60% Čechů a jen o procento méně Evropské komisi (paradoxně více neţ národním politickým institucím). Veřejnost se také staví kladně k tomu, ţe zájmy ČR jsou na úrovni EU brány dostatečně v potaz. Z toho vyplývá, ţe lidé vnímají postavení ČR v Evropě z 59% spíše kladně. Oblast politické a hospodářské pomoci od EU je celkově hodnocena jako přínos. ČR je s 42 % osob dokonce třetí zemí v EU, kde je tento politický aspekt nejsilněji vnímán. 35
Na závěr můţeme tedy zmínit, ţe celkové výhody členství převaţují dle zprávy nad nevýhodami. Toto doloţilo 63% české veřejnosti. Je zajímavé podotknout, ţe obecně větší důvěru v přínosy EU mají mladší lidé s vyšším ţivotním standardem a spíše pravicovým politickým vyznáním. (Dostupné z: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/doc/eb.pdf [cit. 20112-3]) Z této studie vyplývá, ţe občané skutečně jistá pozitiva pociťují. Především v osobním ţivotě a ve slušné důvěře v evropské instituce, kterým věří více neţ těm ve vlastní zemi. Výhody ale nemůţeme hodnotit jen na základě ohlasu veřejnosti, především bychom se na situaci měli dívat s vědeckým odstupem. Jmenujme významné výhody členství ČR v EU s ohledem na podání v textu Hada, Stacha a Urbana. Pro přehlednost byly jednotlivé body shrnuty do tabulky. Tabulka č. 1: Přínosy členství ČR v EU
Přínosy pro ČR V oblasti posílení a rozšíření práv českých občanů
V hospodářské oblasti
práva občana ČR se rozšiřují o práva občanů EU listina základních práv EU rozšiřuje práva občana ČR právo pobývat a usazovat se ve všech členských státech EU právo na práci ve všech členských státech EU právo podnikat v EU
členství ČR v nejvýznamnějším světovém hospodářském seskupení růst státní ekonomiky a ţivotní úrovně obyvatel ČR ekonomická pomoc od EU
právo českých občanů pracovat v institucích EU příznivé podmínky pro růst mezd a platů posílení práv českého spotřebitele
řešení problémů, které ČR nezvládá řešit sama pomoc při přírodních katastrofách
vyšší ochrana vlastnických práv
cesta do hospodářské a měnové unie
posílené postavení zaměstnanců
větší mnoţství přímých zahraničních investic zdroje Evropské investiční banky
přístup na nové trhy
V mezinárodní politické oblasti
vyšší úroveň ochrany ţivotního prostředí vyšší podpora drobného a středního podnikání zdroj: (srov. Had; Stach; Urban, 2006, s. 36-67) 36
vliv na politiku EU skrze zastoupení v orgánech EU společná zahraniční, bezpečnostní a obranná politika
4.1.2. Ztráty a omezení členství ČR v EU Dopátrat se mezi veřejností negativních názorů na určité téma je vţdy snazší úkol. Kritika zaznívá hlasitěji neţ chvála. Přesto se výsledky eurobarometru projevily v dostatečně pozitivním světle. Je otázkou, nakolik jsou tyto výsledky zkresleny faktem, ţe vzorek není na takto rozsáhlou oblast nikterak široký a ţe mnohokrát ti největší kritici neovlivní celkové hodnocení, protoţe stejně jako například u předvolebních průzkumů se ani neobtěţují díky svému negativnímu postoji do průzkumů zapojit. Podle Eurobarometru: Nyní představíme, co česká veřejnost hodnotí podle zprávy Eurobarometru negativně. I kdyţ jsme výše zmínili, ţe celkové přínosy mají spíše dle mínění veřejnosti navrch, nelze opomenout to, s čím čeští občané v rámci EU nesouhlasí nebo v čem spatřují nevýhody. Jako první lze uvést jak, ţe s ekonomickou situací ČR není spokojeno 84% obyvatel, coţ lze hodnotit jako podprůměr oproti hodnocení v ostatních zemích EU. Od tohoto se odvíjí i vnímání evropské ekonomiky. Celých 71% obyvatel zastává pro ČR typický pesimistický názor vůči Evropě a celkově převládají vyhlídky ještě dalšího zhoršení české ekonomické situace. Česká veřejnost po vstupu do EU vidí z 50% jako jeden z největších ekonomických problémů nezaměstnanost. Ekonomická situace ČR je hodnocena ještě o tři procenta hůře. Společná měna euro je v ČR vnímána spíše skepticky, a ne jako přínos. I kdyţ pro je nadpoloviční většina, s porovnáním s ostatními zeměmi, kde uţ bylo euro zavedeno, je to jen malé procento. V negativním smyslu, v souvislosti s EU, je často z pohledu Čechů zmiňováno plýtvání penězi. 28% obyvatel hodnotí financování EU jako nesprávné a neefektivní. (Dostupné z: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/doc/eb.pdf [cit. 2011-2-3]) Podle Eurobarometru Češi nejsou s členstvím v EU celkově ani spokojeni, ani nespokojeni. Zdá se tak, ţe situace u nás je vyrovnaná. Není to ale ve srovnání s jednoznačným ANO vstupu do EU přeci jen jistý pokles? Ani s ohledem na jiné zdroje členství v EU neznamená pro ČR jen samé výhody, některé oblasti jsou spíše kritizovány, nebo alespoň vzbuzují dohady. Na změny a omezení poukazuje i výše zmínění autoři Had, Stach a Urban. Věnují se přitom především oblastem, které jsou opět pro přehlednost zformulovány do tabulky. 37
Tabulka č. 2: Ztráty a omezení členství ČR v EU
Ztráty a omezení pro ČR - omezení státní suverenity ve prospěch sdílené evropské - ČR se nestane členem všech struktur v EU - omezení politiky v některých oblastech - nárůst konkurence - ukončení platnosti smluv ČR o volném obchodě a celních uniích s jinými zeměmi - úprava ceny určitých výrobků a sluţeb zdroj: (srov. Had; Stach; Urban, 2006, s. 61)
V obecné rovině lze za hlavní obavu povaţovat, ţe ČR se nedovede plnohodnotně zapojit do struktur EU a zůstane jen jakýmsi svázaným sluţebníkem namísto rovnocenného účastníka otevřené politické diskuze. Je na našich volebních představitelích dokázat, ţe tyto obavy byly předčasné a neoprávněné.
4.2. Integrační proces ČR pohledem prezidenta Václava Klause Václav Klaus je český prezident a známý kritik Evropské unie. Nemůţeme tedy hovořit o integraci ČR do EU, aniţ bychom zmínili alespoň základní názory tohoto politika a ekonoma. Klaus se řadí mezi odpůrce supranárodní myšlenky, přestoţe spolupráci zemí na evropské úrovni se nebrání. Často zdůrazňuje evropskou pluralitu, která nesmí být násilně unifikována. Klause tedy můţeme povaţovat v otázce evropské integrace, tak jak je dnes v Evropě prosazována, za odpůrce. Klaus v textech z roku 1993 pozitivně hodnotí Adenauerovu roli v poválečné Evropě. Evropa je zde myšlena jako celek, bez ohledu na dělení Západ/Východ. Tehdejší odmítání nacionalismu však je podle Klause třeba přehodnotit. Stejně tak nesouhlasí s Adenauerovou myšlenkou těsného propojení kontinentu pro moţnost dělat správnou politiku. Hodnotí-li Klaus středo- a východoevropské země, hovoří u nich o problému nalezení a uchování identity (na rozdíl od západních států byly v područí jiných říší a komunismu). Samotná integrace je tak v tomto prostoru odlišná. Je logické, ţe i ČR touţí být součástí 38
vyspělé Evropy. Musí ale zůstat podle Klause samostatně rozhodující a rozlišená v rámci společenství států. (srov. Klaus, 2001, s. 17-24) Klaus rovněţ vidí ČR jako odvěkou součást Evropy, na cestě „zpět do Evropy“ ale rozlišuje Evropu jako takovou a evropské instituce. Stejně tak vidí rozdíl mezi integrací a unifikací zemí v rámci Evropy. Volný koncept integrace preferuje z důvodů změny myšlení oproti dobám minulým před svazky jako je unie. Evropa by rozhodně neměla znamenat zavrţení vlastenectví a pojmu „národ“. Síla Evropy je v mnohosti, i kdyţ spolupráci, a ne stejnosti jednotlivých prvků řízených shora. (srov. Klaus, 2001, s. 41-44) Integrace ve smyslu návratu do Evropy podle Klause není špatná, chápeme-li ji jako návrat k něčemu, co vţdy bylo, a komunismus to jen blokoval a zakrýval. Ekonomický rozměr integrace Klaus podpořil, ČR nesmí stát stranou trhů. Je to však samostatný stát a není v EU kvůli dotacím, ale kvůli tomu, aby se spolupodílela na rozhodování o Evropě. Budoucnost Evropy Klaus vidí jako model soustředných kruhů, Evropu vícerychlostní, tedy flexibilně propojenou a ne ve všem diktující všem to samé. (srov. Klaus, 2001, s. 145-148) Zajímavě Klaus hodnotí vývoj integrace, která podle něj dospěla do druhého stádia, kdy uţ nejde o odstraňování překáţek, ale spíše o diktát shora, jednotné normy mají vyhovovat všem.
Centralizace
a
standardizace
jsou
znaky
této
nové
éry.
(Dostupné
z:
http://www.klaus.cz/clanky/39 [cit. 2011-3-1])
4.2.1. Evropeismus Klaus se nyní velmi často vyjadřuje o dominantních ideologiích v oblasti Evropy, jako nadnárodního celku. Pro tento soubor ideí pouţívá termín evropeismus. Tomuto se podrobněji věnuje ve svém spisu Co je to evropeismus. Přes pluralitu v Evropě je dominantní ideologií názor označovaný jako evropeismus. Klaus mu vytýká "arogantní autoritářství" a jeho silnou pozici připisuje tomu, ţe současnost potřebuje obecnější teorii správného vývoje, neţ znamenaly jiné "ismy" v Evropě. (srov. Klaus, 2006, s. 3-4) Jde o soubor, jehoţ jednotlivé ideje mají důleţité vnitřní souvislosti. Mezi tyto ideje patří především představa Evropy jako protiváhy USA a poţadovaná supranacionální evropská integrace. Díky mnoţství rozdílných prvků, které pod sebe evropeismus zahrnuje, tak spojuje lidi s různými názory, kteří tímto postojem naznačují svou náleţitost k Evropě. 39
"Evropeismus je dnešní evropskou metaideologií" Definičním znakem této metaideologie je vnucování jednotlivých dílčích postojů i v navzájem nesouvisejících oblastech, mnohdy protichůdných. (srov. Klaus, 2006, s. 6) V integraci samotné obvykle rozlišujeme 2 modely, liberalizační, tedy zaloţený na odstranění
překáţek
u
intergovernmentální
spolupráce
zemí,
a
harmonizační
či
homogenizační, zaloţený na supranacionalitě projevené vyrovnáváním podmínek obyvatel Evropy, které jsou systémově řízeny shora Evropskými orgány. Zatímco nejprve převládal model první, zhruba od poloviny 80. let a éry Delorse dominuje druhý model, který je hlavně nástrojem evropeismu. Vrcholem je pak Evropská ústava. Idea národního státu je podle evropeistů mrtvá a Evropa by měla být jednotně řízena politiky a byrokraty Evropských orgánů. (srov. Klaus, 2006) Evropeismus je naivním romantickým utopismem obdivujícím pokrok a vše nové. Jde o produkt elit, které chtějí ovládat ostatní, skrze komplikovanost jednání a zbavení občanů odpovědnosti. (srov. Klaus, 2006) Je tedy vidět, ţe Klaus budoucnost Evropy, pokud se bude drţet nastoupeného směru, nevidí příliš růţově a vybízí k odmítání unifikačního diktátu. Budoucnost Evropy by si Klaus představoval například takto: "Chci Evropu na minimu supranacionalismu. Chci Evropu, která bude založena na racionální
a přátelské
spolupráci
rovnocenných
a suverénních
států,
nikoli
shora
organizovanou domovinu všech Evropanů."
(Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/klaus-integrace-eu-jde-na-ukorsvobody-a-demokracie [cit. 2011-4-1])
4.3. Euro, nebo koruna – zisk, nebo ztráta? Častým tématem diskusí o evropské integraci je přijetí společné měny. Na příkladu České republiky lze ukázat, jaké případné plusy a mínusy by tento zásah do ekonomiky měl. Společná měna je pokročilým stádiem integračního procesu, proto bychom na otázku eura neměli při hodnocení ČR do EU zapomínat.
40
4.3.1. Rizika Některá rizika přijetí eura můţeme jmenovat na základě studie "Sociální a ekonomické souvislosti integrace České republiky do Evropské unie ". Rizika autoři vidí ve ztrátě adaptačních mechanismů ekonomiky. Neexistuje synchronizace ekonomického cyklu s cyklem eurozóny a nelze předpokládat rovnoměrné rozloţení hospodářských šoků na ekonomiku českou a ostatní. Snaha Evropské centrální banky drţet v celé eurozóně nízkou míru inflace můţe zpomalit ekonomický růst nových zemí a sráţet inflaci na niţší úroveň, neţ jaká je pro rychlou konvergenci potřeba. (srov. Fassmann; Vintrová; Pick; Klvačová; Ungerman a kol., 2002, s. 19-20) Za další rizika můţeme povaţovat ztrátu koruny coby nástroje ČNB pro regulaci domácí ekonomiky. Další hrozbou je zdraţování způsobené vyrovnáváním ekonomik členských zemí. Moţným rizikem je také nákladné zavedení eura do oběhu. (Dostupné z: http://www.penize.cz/ekonomika/29377-v-cem-maji-pravdu-a-v-cem-se-myli-odpurci-eura [cit. 2011-4-2])
4.3.2. Přínosy Podle ČNB přijetí eura přinese následující výhody. Euro znamená účast na společné měnové politice a má také disciplinační vliv na hospodářskou politiku. Dále ovlivní sníţení transakčních nákladů - odpadnou náklady na směnu a lze těţit z výhod postavení eura mezi světovými měnami (USD, jen). Euro eliminuje kurzové riziko a sniţuje rizika výkyvů měny. V neposlední řadě euro umoţňuje transparentnost a přehledné srovnání cen zboţí a sluţeb v jednotlivých členských zemích. (Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/mezinarodni_vztahy/cr_eu_integrace/ [cit. 20114-1]) Nutno dodat, ţe přijetí eura v české republice se stále odkládá. Konečný termín není stanoven.
41
5. Zhodnocení evropské integrace pohledem europoslanců Zabývali jsme se evropskou integrací z pohledu politologů a dalších vědců, obecně pozorovatelů z venčí. Zaznamenali jsme názory odpůrců i příznivců. Tyto názory mají jednu věc společnou, hodnotí to, co z evropské integrace, respektive z EU vychází. To znamená úlohu jednotlivých institucí nebo různé modely či myšlenky vývoje. Nezmínili jsme však ještě současné názory těch, kteří působí přímo ve strukturách EU a mají tak reálnou moc společným úsilím, chod evropské integrace ovlivňovat. Je zajímavé, ţe mezi europoslanci jsou kritické názory spíše v menšině. Přesto nějaké zmíníme, abychom ukázali, ţe unie není jen jednomyslné fórum, ale také prostor pro politický dialog. Europoslanci, jako zástupci své země, jsou prodlouţenou rukou veřejnosti. V této práci proto měly být pouţity názory europoslanců ČR získané přímou korespondencí. Ne všichni dotázaní však odpověděli. Přehled názorů tak není úplný, ale pro zhodnocení by měl být postačující. Například Olga Sehnalová, členka EP na socialisty, kteří podporují evropskou integraci, hodnotí integrační proces samozřejmě jednoznačně pozitivně. Zajímavě hodnotí pozici ČR v rámci integrace. Jde podle ní o to, jak si je ČR vědoma svých priorit a jak dokáţe tvořit aliance. Tato skutečnost platí pro dobu před vstupem i po vstupu do EU. (Sehnalová, e-mail 13. 3. 2011) Také Milan Cabrnoch vidí více pozitiv neţ negativ. Především chválí volný pohyb po unii. Kritický je naopak k unifikaci řešení v rámci unie. Nepodporuje přehnanou politickou integraci členských států. Své názory shrnuje myšlenkou: „Cestu Evropské unie vidím v dobrovolné spolupráci suverénních států za současného udržení ekonomických svobod.“ (Cabrnoch, e-mail 10. 3. 2011) Posílení pozice zemí EU v celosvětové ekonomice je výhodou, kterou vyzdvihla Zuzana Brzobohatá. (Brzobohatá, e-mail 8. 3. 2011) Ze všech odpovědí nejkladněji integraci hodnotí Pavel Poc. Podle něj je integrace nezbytnou podmínkou přeţití Evropy. Kdo zůstane stranou, nemá šanci se celosvětově zapojit. EU navíc zvládá realizovat plány ve všech oborech lidské činnost, na které by státy samotné nestačily. Poc při hodnocení evropské integrace nenachází negativa naprosto ţádná. (Poc, e-mail 7. 3. 2011) 42
V kontrastu k Pocovu názoru stojí například názory Evţena Tošenovského. Kladně hodnotí společnou diskuzi zemí v rámci EU, negativ však vidí mnohem více. EU by měla být unie, kde rozhodují zástupci jednotlivých vlád. Centrální řízení je nepruţné. Byrokracie a regulace komplikují ţivot a brzdí ekonomický růst. (Tošenovský, e-mail 17. 3. 2011) Dalším kritikem je Jan Zahradil. EU podle něj nezná své hranice a neměla by pod rouškou ekonomických regulací rozšiřovat své pravomoci do jiných oblastí. (Dostupné z: http://www.zahradil.eu/stanoviska_a_projevy/Jan-Zahradil:-EU-si-musi-uvedomit-sve-meze [cit. 2011-3-15]) Také Ivo Strejček stejně jako Zahradil odpověděl odkazem na jiţ vyslovené názory na webu. Kritizuje centrální řízení a byrokracii. Současná podoba integrace podle něj rozhodně pozitivní není. Vysoce hodnotí ČR, která by se neměla vzdávat své výjimečnosti. (Dostupné z: http://www.ods.cz/vysocina/clanky.php?clanek=826 [cit. 2011-3-28]) Ze všech oslovených europoslanců jen tito výše zmínění zareagovali na dotazy ohledně evropské integrace. Je poměrně smutné, ţe volení zástupci si nedovedou najít čas na komunikaci se svými voliči. Ukazuje to onu často kritizovanou odtaţitost evropského aparátu a potvrzuje, ţe centrum dění je snad jiţ opravdu někde jinde, ne v ČR. Samotné členství v europarlamentu však díky demokratickému prostředí nepředpokládá samozřejmý souhlas s oficiálním stanoviskem EU, coţ lze hodnotit jednoznačně pozitivně. Je dobré vidět, ţe i samotný člen europarlamentu můţe vyslovit svůj názor, který nemusí být zrovna zcela pro unijně naladěn.
43
6. Evropská unie – jediná možnost integrace evropských zemí? V této kapitole se zaměříme na budoucnost EU. Popíšeme, jak by mohla vypadat EU v následujících letech s ohledem na současný vývoj a integrační proces. Nejprve bude pozornost věnována vztahu EU k menším celkům a porovnání problémů větších a menších nadnárodních společenstev.
6.1. EU versus menší celky a mimoevropská seskupení Rozlišíme nadnárodní objekty v rámci Evropy a mimo něj. Z důvodu provázanosti se samotnou EU jako první popíšeme celky na evropském území.
6.1.1. Evropské prostředí Evropská unie není jediným celkem, v jehoţ rámci jednotlivé státy vzájemně spolupracují či jsou spojeny jistými vazbami. Benelux Pojem Benelux označuje spojení částí názvů států, které spolu úzce spolupracují. Jedná se o Belgii, Nizozemsko (Netherlands) a Lucembursko. Zmiňujeme je zde proto, ţe jde o typické tahouny evropské integrace. Jiţ v roce 1948 spolu uzavřeli celní unii pro zlepšení obchodních vzájemných podmínek. Integrace postoupila v případě Belgie a Lucemburska ještě dále, mezi sebou tyto země vytvořily dokonce hospodářskou unii. Všechny země Beneluxu stály na počátku ESUO a mezi prvními přijaly rovněţ Euro. Zdá se, ţe Benelux by došel k takovéto podobě integrace sám o sobě, EU proces jen doplnila a završila. Nutno dodat, ţe se jedná o velmi dobře fungující státy s intenzivním zemědělstvím a vysokou ţivotní úrovní. Centrem Beneluxu je dle očekávání tradiční „hlavní město evropské integrace“ Brusel, který je i v současné době centrem evropského dění. (Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/b/benelux/1000694/6109/ [cit. 2011-2-1])
44
Benelux je brán jako příklad samovolné integrace z logických obchodních důvodů, jde o malé země, které jsou společně silnější. Ani takto vyzrálý celek se ale nevyhne problémům, které provází EU samotnou. Například Belgie stále více čelí aktuální hrozbě rozkladu státu na valonskou a vlámskou část. Přesto je zde díky politické kultuře jen minimální předpoklad konfliktů, evropská integrace je stále dominantním myšlenkovým proudem. Velká Británie Tradiční mocností v evropském prostředí je Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Tato monarchie se vyvíjela do jisté míry izolovaně od zbytku kontinentu a určitou míru samostatnosti a nezávislosti si udrţela i v dnešní době. Vazby mezi jednotlivými zeměmi království jsou starší a silnější neţ mezi samostatnými státy. Velká Británie se nepříliš ochotně zapojuje do hlubších integračních procesů, ač členem EU, například i přes svou vyspělost zatím stále odmítá Euro. Přijímat společnou měnu není povinna na základě výjimky. K integraci se staví skepticky, přestoţe do ES se hlásila mezi prvními (tehdy na evropském poli omezována degaullovskou Francií). Velká Británie se také nepřipojila k Schengenským
dohodám
a
dál
si
drţí
výjimečné
postavení.
(Dostupné
z:
http://www.euroskop.cz/395/sekce/spojene-kralovstvi-v-evropske-unii/ [cit. 2011-3-19]) Tyto dvě země zde slouţí jako příklad úzké spolupráce států bez ohledu na EU samotnou. Je zajímavé sledovat jejich aktivity v kontextu aktivit EU a její integrace či desintegrace (Irsko versus Severní Irsko).
6.1.2. Mimoevropská seskupení Pro srovnání zde na základě Pavlíkova textu krátce zmíníme některé příklady mimoevropské integrace, respektive celky touto integrační cestou utvořené. Jejich charakter je převáţně ekonomický. Země v následujících celcích vyuţívají výhod zóny volného obchodu. NAFTA (Nort Atlantic Free Trade Area) Jde o zónu volného obchodu mezi USA, Kanadou a Mexikem. Mezi zónami volného obchodu je to celek největší. Hodnocen je jako vcelku úspěšný.
45
ASEAN (Association of South East Asian Nations) Tato zóna spojuje země jako je například Indonésie, Malajsie, Filipínská republika, Singapur a Thajsko. Původním záměrem byla spolupráce čistě ekonomická, tato úloha ale částečně připadla celku APEC, takţe ASEAN navíc získal pravomoce bezpečnostně politické. Moţným problémem je velmi různá ekonomická úroveň a odlišné politické systémy jednotlivých členů. MERCOSUR (Mercado común del sur) Tato trţní zóna spojuje země Latinské Ameriky. Jejich vzorem je v integraci a spolupráci často právě EU. Mercosur spolu s NAFTA můţe být hybatelem celoamerické integrace v jeden celek. (srov. Pavlík, 2000, s. 217-218) Pro představu, by uvedení těchto nejvýznamnějších mimoevropských uskupení mělo postačovat. Na tomto příkladě je vidět, ţe integrační procesy nejsou pouhou evropskou výsadou. Dá se však říci, ţe integrační uskupení jako EU je v celosvětovém měřítku zatím povaţováno za jedno z největších.
6.2. Je integrace vratný proces? Dnešní média často ţiví představu, ţe členství v EU je jedinou správnou moţností pro jednotlivé země. Co kdyţ se ale některé z členských zemí členství znelíbí a nevýhody převáţí výhody? Existuje vůbec moţnost, jak strukturu EU trvale opustit? Na podobné otázky se pokouší odpovídat různí euroskeptici, zajímavých postupů se dotýká například Petr Mach. Tyto myšlenky shrnuje v příznačně nazvané knize Jak vystoupit z EU. Mach, stejně jako Klaus, se nechce izolovat, ale trvá na národní suverenitě. Dobré mezinárodní vztahy nejsou dány unií, jak se ukázalo na příkladu ČR a Slovenska. EU jako taková by byla prospěšná jedině v modelu vícerychlostní integrace, coţ je víceméně utopie. EU se můţe rozpadnout samovolně, výhodnější by však bylo řízeně vystoupit. Příkladem země, která dokázala vystoupit z EU, je Grónsko, které v samostatném referendu jednalo samostatně a ne jiţ jako dánská kolonie, jak tomu bylo při vstupu. Tato smlouva byla speciální, ţádná obecná neexistuje. Členství podle Lisabonské smlouvy nejde samostatně vypovědět, i kdyţ stavuje pravidla, jimiţ se vystupující má řídit. 46
Vystupující by měl mít zaručení zachování obchodních smluv stojících mimo samotné členství. ČR má tyto smlouvy zajištěny a vystoupit by mohla bez ohledu na další jednání. ČR by podle Mach vystoupením nic nezkazila. Bezpečnost je pro ČR zaručena členstvím v NATO. Na rozdíl od NATO, členové EU nejsou smluvně nuceni pomoci vojensky jeden druhému. Neklesla by ani svoboda obchodu, která je jednou z vyzdvihovanějších předností EU. Skutečně svobodný obchod totiţ podle Macha v EU neexistuje. Volný obchod zde sice je, ale sešněrován kvótami a omezeními. V budoucnu proto můţe na atraktivitě získat spolupráce v rámci EFTA. ČR je také členem Evropského hospodářského prostoru, coţ ji zajišťuje vše potřebné, a EU nemůţe toto členství zrušit. Ani Shengenský prostor pro nás není takovou výhodou, standardní bezvízový styk na základě diplomatického jednání s ostatními zeměmi úplně postačuje. (srov. Mach, 2010, s. 51-72) Ze samotného textu Lisabonské smlouvy (článek 49a), můţeme opravdu vyčíst, ţe země má právo se rozhodnout z unie vystoupit, ale celý proces je mnohem sloţitější. Záleţitosti vystoupení řeší vystupující země s Evropskou radou. Rada musí odsouhlasit kvalifikovanou většinou vystoupení, pokud souhlasí parlament. Úplné znění článku 49a lze najít v příloze číslo 1. (Dostupné z: http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/cg00014.cs07.pdf [cit. 2011-3-26])
6.3. Alternativy členství v EU I kdyţ se z pohledu euroskeptiků jako nejlepší alternativa jeví suverénní postavení země mimo EU, určitá forma spolupráce se předpokládá. Vhodnou alternativou můţe být například EFTA. EFTA neboli ESVO, tedy Evropské sdruţení volného obchodu (viz kapitola 2.5.1.) představuje jiný integrační proud neţ EU. Její postup je pomalejší, ale udrţuje více výhod pro angaţované země. Především je ale ESVO mnohem rychlejší a pruţnější co do rychlosti reakce a pruţnosti rozhodování, Principem ESVO je dobrovolnost a plná svrchovanost členských zemí. Spolu s EHP je ESVO často v integraci označována jako „plán B“. (srov. Adrián, 2010, s. 54) Současnými členy EFTA jsou Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. EFTA se v tomto světle jeví jako nejváţnější konkurence pro EU, pokud by 47
společenství EU ztratilo své dominantní postavení. Kritici EU ji povaţují za jednu z nejvhodnějších alternativ, které by pomohlo vylepšit současné ubírání evropské integrace
6.4. Jaké je ideální množství členských zemí? Hodnotíme – li integrační proces v Evropě, respektive jeho přínosy či hrozby, nevyhneme se otázce, do jaké míry je ještě integrace prospěšná. Vztáhneme-li tuto otázku na EU, musíme se ptát, zda je stále narůstající počet členských států dobrou volbou, případně jaký počet států je ideální. První květen 2004 znamenal historicky nejvýznamnější rozšíření EU. Přistoupila ČR a dalších devět států. Toto rozšíření bylo významné v tom, ţe se poprvé zapojily země z Východu. Do té doby, v času ţelezné opony, se evropský Západ rozvíjel samostatně a země si drţely relativně srovnatelnou úroveň. Nyní však vyvstala otázka, zda východní země, kromě splnění kritérií, skutečně sdílí evropské hodnoty a jestli není na čase zamyslet se nad tím, zda má mít EU nějaké hranice. (srov. Romancov, 2005, s. 164-165) Zdá se však, ţe integrace stále pokračuje. V roce 2007 přistoupily také Rumunsko a Bulharsko. Tyto země by si přitom ještě před pár lety nedokázal kaţdý představit jako rovnocenné partnery západních zemí. Zda se jimi stanou, ukáţe aţ čas. Mezi potencionální kandidáty do EU, jiţ můţeme postupně řadit, také Turecko a Ukrajinu. Specifiky Turecké integrace se budeme podrobněji zabývat níţe. Podle Romancova čeká EU také integrační plán jiného druhu. Nelze totiţ jednat jen s členskými nebo kandidátskými zeměmi. Ještě rokem 2004 Evropská komise schválila plán „širší Evropa – sousedství s našimi východními a jiţními sousedy“. Tento plán počítá se zlepšením spolupráce s oblastí jiţního Středomoří, Kavkazské oblasti a západního Balkánu. Především Balkánské země se díky stabilizačním a asociačním dohodám mohou dostat Evropě ještě blíţe. Tyto země by se tak staly součástí vnitřního trhu skrze čtyři základní svobody – pohyb osob, sluţeb, zboţí a kapitálu. Výhody a povinnosti, vyjma účasti na institucích, by tak byly stejné jako u členských států. (srov. Romancov, 2005, s. 165-166) Kai-Olaf Lang si všímá ještě jiného okruhu otázek, a sice moţné fragmentace Evropy. Přes optimismus z roku 2004 přetrvaly určité obavy. EU nemusí být k rozšíření zatím zralá a mohlo by tak brzdit její akceschopnost. Problémem je i zanedbaná reforma důleţitých 48
společných politik, především v oblasti zemědělství. Komplikovat společné úsilí mohou i další fakta: neochota přijatých zemí plnit to, k čemu se při vstupu zavázaly, sociálně ekonomické rozdíly, sebestředné zájmy nových členů, proamerikanismus malých nových států a další. Klíčovou roli přesto můţe sehrát namísto těchto problémů případné přijetí Turecka a jeho vliv na Ústavní smlouvu. Lang z této situace vidí 4 východiska. 1) Ústavní smlouva neprojde - jen se reformuje smlouva z Nice a Turecko se členem nestane. 2) Nová EU - Turecko a další odpůrci ústavy, která by nebyla přijata, by se napojili na evropské jádro a utvořili by kolem něj nový hospodářský prostor. 3) Greater Europe – pokud by byla ústava přijata a Turecko se stalo členem, bude se šancí domáhat stále více zemí, např. Ukrajina. 4) Konsolidovaná Evropa s přijatou ústavou a bez Turecka – EU bude usilovat o kompletní integraci členů. (srov. Lang, 2005, s. 148-156) Z výše uvedených myšlenek lze soudit, ţe jen těţko můţeme stanovit ideální počet členů EU. Nejde totiţ jen o samotné číslo, ale o míru vzájemné spolupráce. Lze tedy snad říci, ţe spíše neţ kolik by EU měla mít, je lepší ptát se po tom, která země je pro Evropu prospěšná a která ne. Tímto máme na mysli prospěšnost v integračním procesu i v budoucí spolupráci. Také nesmíme zapomínat, ţe i kdyţ některé země nejsou přímo členy, rostou tendence ke spolupráci i s nimi, „coby přáteli“. Ostatně, většinu práv by tyto země s členy sdílely. Ideální počet zemí v EU se bude odvíjet od celkového evropského vývoje a od toho, na kolik bude pro země nezbytné či atraktivní být přímo členy, nebo jen spolupracovat. Klíčovými zeměmi na tomto poli jsou mimo Turecka ještě Ukrajina a Rusko v roli prostředníka a supervelmoci.
6.5. Vize budoucího vývoje integračního procesu v Evropě V této části se budeme věnovat moţným vývojům Evropy v blízké budoucnosti. Zaměříme se přitom na pozici EU a moţné modely evropské integrace, evropské názory na spolupráci s ostatními kulturami a nepomine stále vzrůstající vliv islámu v Evropě. Můţe se EU zachovat v současné podobě, nebo je širší integrace nezbytná? Nesmíme přitom zapomínat na moţnost vývoje opačným směrem a postupné slábnutí EU.
49
6.5.1. Multikulturalismus – překonaná vize Pro současnou Evropu je charakteristická neutěšená demografická situace. Stručně řečeno Evropa vymírá. Populace se doplňuje imigranty z okolních zemí. Můţeme tak sledovat jakousi plíţivou skrytou integraci prostřednictvím občanů namísto politických aktů mezi státy. Vyspělé evropské země jiţ delší dobu zaznamenávají znepokojivě vysoké procento přistěhovalců z kulturně odlišných zemí. Bude-li se Evropa politicky těmto zemím uzavírat, tito imigranti se mohou v novém prostředí cítit stále odcizenější, coţ někdy vede k zvyšování jejich nebezpečnosti pro většinovou společnost. Jejich vysoká porodnost v nejbliţší době přinese změny ve sloţení evropské populace. To, co se bralo dlouho jako výhoda, ve smyslu obohacení evropské kultury, se nyní ukazuje spíše jako hrozba. K podobnému názoru se přiklání i německá kancléřka Angela Merkelová nebo britský premiér
David
Cameron.
(Dostupné
z:
http://www.lidovky.cz/cameron-se-pridal-k-
merkelove-multikulturalismus-podle-nej-selhal-1d1/ln_zahranici.asp?c=A110205_124616_ln_zahranici_ogo [cit. 2011-4-11]) Proč se jeví multikulturalismus jako překonaná vize? V minulosti mnoho zemí doufalo, ţe se jim podaří nalézt společnou řeč s ostatními kulturami. Při případných problémech vzniklých odlišnostmi by dokázaly vţdy nalézt kompromis, který by vedl k obohacení obou stran. Toto se však nepotvrdilo. Odlišnosti v ţivotě cizích kultur jsou často natolik odlišné, ţe kritici multikulturalismu vidí bezproblémové souţití jako nemoţné. Místo pestré Evropy, kde by jednotlivé státy představovaly spíše označení nějakého území, na němţ pospolu ţijí smíšená společenství, se pod vlivem strachu a nervozity obyvatelé stále více uzavírají. EU ve snaze připravit občany na společnost plnou menšin a odlišných skupin, vynakládá velké úsilí, které se ovšem často setkává spíše odmítáním ze strany veřejnosti. Zde jako typický příklad bychom uvedli řešení romské otázky. Zde EU vykazuje snahu o začlenění Romů do většinových společností prostřednictvím speciálních dotací, romských summitů a směrnic, které musí legislativy členských zemí přejímat. (Dostupné z: http://ec.europa.eu/social/main.jsp?catId=518&langId=cs [cit. 2011-4-7]) Tyto aktivity se stále více rozvíjejí i na území ČR. Reakce veřejnosti jsou zde podobné. Příkladem můţe být plánovaný projekt výstavby Komunitního a Nízkoprahového centra převáţně pro Romy v Písku. (Dostupné z: http://www.regiony24.cz/11-111571-vetsina-lidi-vpisku-nechce-nizkoprahove-centrum-pro-romy [Cit. 2011-4-6]) 50
Namísto multikulturalismu tak rostou poţadavky na jiný sociální model, zaloţený spíše na příslušnosti k určitému národu a menší míře otevřenosti.
6.5.2. Muslimská Evropa (Eurábie) V současné době vnímáme stále váţněji rozdíly mezi kulturami, a to především kulturou tradičních Evropských hodnot a kulturou muslimského světa. Je to především proto, ţe současné muslimské operace se stále více, ať uţ právem, či ne, spojují s bojem proti terorismu, a to především terorismu radikálních islamistických hnutí. Tento názorový střet, je velikou překáţkou integrace muslimských zemí mezi současné západní demokracie či jejich spojenců. Na druhou stranu islámská hrozba můţe mít na svědomí hlubší integraci evropských zemí a to z důvodu vybudování jakéhosi ochranného valu proti tomuto nebezpečí. Lidé si vţdy uvědomují to, co je spojuje nejvíce, tváří v tvář, tomu co se liší. V tomto případě se tak Evropa vymezuje vůči blízkým muslimským zemím. Muslimové v evropském prostředí tak vytváří vlastní komunity, namísto prolnutí do většinové společnosti. Jsou tak mimo dohled občanů, kteří v tomto ukrytí vidí další potencionální nebezpečí a svůj ostraţitý postoj ještě stupňují. Stále tak roste napětí mezi oběma skupinami. Z pohledu Evropy je integrace těchto zemí na jednu stranu ţádanou, protoţe tak zmizí rozhraní přítel - nepřítel. Evropa však stanovuje podmínky, které jsou pro muslimy mnohdy nepřijatelné. Zákazy příliš výrazných symbolů příslušnosti k této kultuře však příliš zlepšení zemím nepřinesou. Jak jsme jiţ řekli, muslimů v Evropě stále přibývá. Do poloviny tohoto století tak Islám v Evropě můţe získat nebývale silnou pozici. Nezmění se tak vnímání Evropy jako prostoru vyrostlého na křesťanských základech? Nebo se dlouhodobý vývoj integračního procesu dostane do stádia, kdy jiţ tradiční evropské jádro nebude schopno především populačně čelit dravějšímu konkurentovi?
51
Graf č. 3: Populace muslimských obyvatel v zemích západní Evropy
zdroj: (Dostupné z: http://moneyjihad.wordpress.com/2010/08/ [cit. 2011-4-14])
Evropa, po staletí spojována například i za účelem obrany proti cizí víře, tak můţe zůstat poraţena prostým přečíslením starých obyvatel těmi novými, muslimského původu. ČR tuto otázku zatím příliš silně nepociťuje, ale země jako Francie nebo Nizozemsko čelí závaţným problémům jiţ v současnosti. Nelze se pak divit vzestupu obliby pravicových nacionálních stran. Například ve Francii, která se s těmito problémy potýká ve větší míře, získává stále více hlasů Marine Le Pen, dcera známého názorového extrémisty Jeana – Marie Le Pena. Tato strana je silně proti-imigrační a anti-islamistická. (Dostupné z: http://www.eurabia.cz/Articles/5542-marine-le-pen-stoupa-v-kurzu.aspx [cit. 2011-4-7] I tak tolerantní země, jakou je jiţ dlouho Nizozemsko, si částečně uvědomuje, jaké hrozbě Evropa čelí. Nejvíce jsou vţdy slyšet ty nejextrémnější názory. Asi nejvýraznější osobností pravicového spektra politiky je zde Geert Wilders, silný kritik islámu a integrace celkově. Především varuje před neochotou západu bránit svou vlastní kulturu. Další jeho názory jsou podrobněji shrnuty v aktuálním březnovém proslovu z Říma. (Dostupné z: http://www.eurabia.cz/Articles/5917-geert-wilders-selhani-multikulturalismu-a-jak-zastavitprival.aspx [cit. 2011-4-1]) Ukázali jsme si, jak sloţitá situace ve vztahu k muslimským zemím v Evropě panuje. Ve stínu těchto událostí tak zůstává i stále aktuálnější otázka, co s Tureckem. Turecko, tvořící jakýsi geografický most mezi Evropou a Asií, by jako umírněná muslimská země mohlo 52
sehrát výraznou roli prostředníka mezi západními demokraciemi a islámským světem. Pro tuto důleţitost je Turecku věnován prostor i v publikaci Kam kráčíš, Evropská unie, kde jeho situaci shrnuje opět Romancov. Ţádný ze států přibraných do EU v roce 2004 a později, nemá a nebude mít moţnost vychýlit rovnováhu Evropy. Turecko je výjimkou, vzhledem ke své rozloze, populaci a vojenské síle. Členství Turecka, plánované na rok 2015, by přineslo jisté výhody. Turecko díky své poloze v sousedství s krizovými regiony (Kavkaz) v roli jakéhosi nárazníku zvyšuje evropskou bezpečnost, a ne naopak. Přesto nelze Turecko jen tak snadno přibrat do EU. Neuspokojivá situace vztahu vůči Kurdům a Arménům brání s ohledem na kodaňská kritéria (Fiala; Pitrová, 2010, s. 155-156) vstupu Turecka do EU. Problémem můţe být také vojenská samostatnost a síla Turecka, znepokojující současné evropské mocnosti. Proamerické Turecko není snadno ovladatelnou zemí a díky rostoucí ekonomice a vlivu ve střední Asii se s tím musí do budoucna stále více počítat. (srov. Romancov, 2005, s. 172-174) Názor na tureckou integraci se v Evropě velmi různí. Významným kritikem vstupu Turecka do EU je dokonce také Vatikán, přesto ţe není členem EU. Postavení Turecka je ale přeci jenom oproti typickým muslimským zemím odlišné. Moc v takovém rozsahu zde není soustředěná v rukou náboţenských představitelů, jako tomu bývá u radikálních muslimských států. Muslimská Evropa je pro současné Evropany vizí spíše hrozivou. Přesto se zdá, ţe slova muslimských vůdců o vládnutí Evropy se pozvolna naplňuje. Pokud se integrační a imigrační situace nezmění, sotva se podobnému scénáři vyhneme.
53
ZÁVĚR Tato práce ukazuje nejvýznamnější výhody a nevýhody integračního procesu. Výhody zde byly představeny z velké míry na základě oficiálních propagačních materiálů EU. V kontrastu s nimi stojí názory významných českých i zahraničních kritiků. Jako nejspornější body jsou v této práci ukázány míra řízení zemí nadstátními institucemi, regulace legislativ jednotlivých států, měnová politika a odlišný pohled na přijetí cizích kultur. I kritici se ale shodují na jistých nesporných výhodách evropské integrace, především moţnosti volného pohybu, kterou zmiňuje velké mnoţství jak odpůrců, tak příznivců. Především evropské instituce jsou v předkládání vlastních tezí velmi nekritické, a jen sotva dopřejí pozornost kritickým ohlasům na sebe sama. U kritiků z řad politologů či ekonomů se úhel pohledu často liší. Lze však říci, ţe i přes často zdrcující kritiku jde spíše o odmítání způsobů a extrémních vizí, neţ o odmítání myšlenky integrace jako takové. A skutečně, i ti nejtvrdší kritici integrace, jako je český prezident Václav Klaus, by jen sotva řekli, ţe integrace sama o sobě nemá v dnešní době své místo. Klíčová otázka „Evropská integrace – pro a proti“ by měla spíše zaznít ve smyslu hledání ideální podoby integrace. Úvahy, zda říci integraci jednoduché ano či ne se jeví jako překonané – jistá míra integrace je nepochybně nezbytná. Ideální podoba tohoto procesu je něčím, k čemu by se země na základě politického konsenzu měly snaţit dojít. ČR proţívá integrační proces velmi intenzivně, protoţe byla součástí východního bloku. Členství v EU nás dostalo do společnosti západních zemí a otevřelo nové obzory, přesto je v této práci mnohokrát zmíněno jisté rozladění ze současného vývoje. Je zajímavé, nakolik se zde předloţené názory jednotlivých představitelů liší. Na příkladu naší země lze přehledně sledovat rozmanitost přínosů i rizik členství v tak rozsáhlé instituci, jako je EU. Skutečné přednosti či slabiny evropské integrace prověří aţ čas. Jiţ nyní ale můţeme sledovat rostoucí neschopnost Evropy jako celku, pruţně reagovat na hrozby a vývoj okolního světa. Evropa se sice vymezila, ale kvůli své ochotě a toleranci, částečně ztrácí vlastní tvář. Tolik vyzdvihovaná jednota v mnohosti natolik posiluje kaţdou dílčí kulturu, ţe proti těm dravým a agresivním se Evropa můţe jevit jako neschopná obrany. Pro orientaci v dané problematice snad alespoň částečně poslouţí i tato práce. Integrace Evropu snad mohla zprvu posílit, chceme-li se ale vyhnout oslabení zevnitř a následnému pádu, který potkal uţ tolik velkých říší, měli bychom se poučit z historie a uvaţovat o tom, jaká míra integrace je adekvátní. 54
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Literatura [1] ADRIÁN, Petr. ESVO jako alternativní forma integrace v Evropě. In Louţek, Marek. (ed.). Vznik EFTA: Padesát let poté. Sborník textů. Vyd. 1. Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010. s. 37-54. ISSN 1213-3299. [2] BALDWIN, Richard; WYPLOSZ, Charles. Ekonomie evropské integrace. Vyd. 1. Praha : Grada Publishing, 2008. 480 s. ISBN 80-247-1807-1. [3] BOURNAZEL, Alain. Nové paradigma evropské integrace. In CHMAITILLIOVÁ, Dina; MACH, Petr (eds.). Budoucnost Evropské unie. Sborník textů. Vyd. 1. Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku, 2007. s. 43-45. ISSN 1213-3299. [4] DOČKAL, Vít; KANIOK, Petr. Evropská unie tak akorát: Praktický průvodce Evropskou integrací. Brno : Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity v Brně, 2005. 125 s. ISBN 80-210-3846-2. [5] FASSMANN, Martin, et al. Sociální a ekonomické souvislosti integrace České republiky do Evropské unie: Ekonomická konvergence, konkurenceschopnost a sociální soudržnost. Vyd. 1. Praha : Rada vlády ČR pro sociální a ekonomickou strategii, 2002. 375 s. ISBN 80238-8699-1. [6] FIALA, Petr. Evropský mezičas: Nové otázky evropské integrace. Vyd. 1. Brno : Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, 2007. 174 s. ISBN 80-87029-04-6. [7] FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. Vyd. 2. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2010. 803 s. ISBN 978-80-7325-223-6. [8] GILLINGHAM, John. Nové paradigma evropské integrace. In CHMAITILLIOVÁ, Dina; MACH, Petr (eds.). Budoucnost Evropské unie. Sborník textů. Vyd. 1. Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku, 2007. s. 21-26. ISSN 1213-3299.
55
[9] HAD, Miloslav; STACH, Stanislav; URBAN, Luděk. Česká republika v Evropské unii: členství, přínosy, výzvy. Praha : Linde Praha, a.s., 2006. 200 s. ISBN 80-7201-611-3. [10] HAVLÍK, Vlastimil. Česká republika. In HAVLÍK, Vlastimil, et al. Euroskepticismus a země střední a východní Evropy. Vyd. 1. Brno : Masarykova univerzita, 2006. s. 61-82. ISBN 80-210-4016-5. [11] KANIOK, Petr. Stranický euroskepticismus: Teoretické modely klasifikace politických stran podle opozičních postojů k evropské integraci. In HAVLÍK, Vlastimil, et al. Euroskepticismus a země střední a východní Evropy. Vyd. 1. Brno : Masarykova univerzita, 2006. s. 9-22. ISBN 80-210-4016-5. [12] KLAUS, Václav. Co je to evropeismus. Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku, 2006. 17 s. ISBN 80-86547-54-X. [13] KLAUS, Václav. Evropa pohledem politika, pohledem ekonoma. Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku, 2001. 222 s. ISBN 80-902795-7-0. [14] KOVÁŘ, Martin; Horčička, Václav. Dějiny evropské integrace I. Vyd. 1. Praha : Triton, 2005. 151 s. ISBN 80-7254-731-3. [15] LANG, Kai-Olaf. Rozšiřující se Unie - fragmentovaná Evropa? In KLÍMA, Michal; BUREŠ, Jan (eds.). Kam kráčíš Evropská unie? Sborník z mezinárodní vědecké konference. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. s. 148-157. ISBN 80-86898-30-X. [16] MACH, Petr. Jak vystoupit z EU. Vyd. 1. Praha : Laissez Faire, 2010. 103 s. ISBN 97880-254-6624-7. [17] MACH, Petr. Úskalí evropské integrace. Vyd. 2. Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku, 2003. 95 s. ISBN 80-86547-16-7. [18] MEZIHORÁK, František. Evropanství a integrace. Vyd. 1. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2001. 127 s. ISBN 80-7182-118-7. 56
[19] PAVLÍK, Petr. Integrační procesy ve světě. In DANĚK, Petr; JEHLIČKA, Petr; TOMEŠ, Jiří. Stát, prostor, politika. Vyd. 1. Praha : Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta, 2000. s. 200-220. ISBN 80-238-5566-2. [20] ROMANCOV, Michael. Geopolitické kontury moţného rozšíření Evropské unie. In KLÍMA, Michal; BUREŠ, Jan (eds.). Kam kráčíš Evropská unie? Sborník z mezinárodní vědecké konference. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. s. 164-174. ISBN 80-86898-30-X. [21] STEVENSON, John. Dějiny Evropy: Od nejstarších civilizací do počátku třetího tisíciletí. Vyd. 1. Praha : Ottovo nakladatelství, s.r.o., 2004. 512 s. ISBN 80-7181-132-7. [22] VAUBEL, Roland. Evropské instituce jako zájmová skupina: Dynamika stále těsnější unie. Vyd. 1. Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku, 2009 74 s. ISBN 978-80-86547-831. [23] VEBER, Václav. Dějiny sjednocené Evropy: Od antických počátků do současnosti. Vyd. 1. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 645 s. ISBN 80-7106-663-X. [24] ZAHRADIL, Jan. Nové paradigma evropské integrace. In CHMAITILLIOVÁ, Dina; MACH, Petr (eds.). Budoucnost Evropské unie. Sborník textů. Vyd. 1. Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku, 2007. s. 13-19. ISSN 1213-3299. [25] ZLÝ, Bohumír. Evropská unie a integrační procesy od A až do Z: výkladový slovník. Ostrava : Montanex, a.s., 1997. 107 s. ISBN 80-85780-86-0.
57
Prameny [1] Aktuálně.cz [online]. c 1999-2011 [cit. 2011-2-2]. Havel vs. Klaus – kniţní souboj o Evropu. Dostupné z WWW:
. [2]
BusinessInfo.cz
[online].
c
1997-2011
[cit.
2011-2-1].
Dostupné
z WWW:
. [3] Česká národní banka [online]. c 2003-2011 [cit. 2011-4-1]. Dostupné z WWW: . [4] Český rozhlas [online]. c 1996-2011 [cit. 2011-4-1]. Klaus: integrace EU jde na úkor svobody a demokracie. Dostupné z WWW: . [5] Eurabia [online]. c 2011 [cit. 2011-4-7]. Marine Le Pen stoupá v kurzu. Dostupné z WWW: . [6] Eurabia [online]. c 2011 [cit. 2011-4-1]. Geert Wilders: Selhání multikulturalismu a jak zastavit příval. Dostupné z WWW: . [7] EurActiv.cz [online]. c 2004-2011 [Cit. 2011-3-1]. Pozitivní a negativní integrace v trestním
právu
v
Evropské
unii.
Dostupné
z
WWW:
. [8]
Europa
[online].
c
1995-2011
[cit.
2011-3-15].
Dostupné
z
WWW:
. [9]
Euroskop.cz
[online].
c
2005-2011
[cit.
2010-12-15].
Dostupné
z
WWW:
2010-2-5].
Dostupné
z
WWW:
. [10]
Euroskop.cz
[online].
c
2005-2011
. 58
[cit.
[11]
Euroskop.cz
[online].
c
2005-2011
[cit.
2011-4-1].
Dostupné
z
WWW:
2011-3-2].
Dostupné
z
WWW:
2011-3-19].
Dostupné
z
WWW:
z
WWW:
. [12]
Euroskop.cz
[online].
c
2005-2011
[cit.
. [13]
Euroskop.cz
[online].
c
2005-2011
[cit.
. [14]
Euroskop.cz
[online].
c
2005-2011
[cit.
2011-3-25].
Dostupné
. [15] Evropská komise [online]. c 1995-2011 [cit. 2011-2-3]. Eurobarometr 72. Dostupné z WWW: . [16] Evropská komise [online]. c 2005-2011 [cit. 2011-4-7]. Dostupné z WWW: . [17] Fondy Evropské unie [online]. c 2011 [cit. 2011-2-10]. Dostupné z WWW: . [18] Jan Zahradil [online]. c 2010 [cit. 2011-3-15]. Jan Zahradil: EU si musí uvědomit své meze. Dostupné z WWW: . [19] Lidovky.cz [online]. c 2011 [cit. 2011-4-11]. Cameron se přidal k Merkelové. Multikulturalismus podle něj selhal. Dostupné z WWW: . [21] Money Jihad [online]. c 2005-2011 [cit. 2011-4-14]. Dostupné z WWW: . 59
[20] Navajo [online]. c 2000-2002 [cit. 2011-4-12]. Dostupné z WWW: . [21] ODS [online]. c 2009 [cit. 2011-3-28]. Ivo Strejček: Jsem hrdý na Českou republiku. Dostupné z WWW: . [22] Peníze.cz [online]. c 2000-2011 [cit. 2011-4-2]. V čem mají pravdu a v čem se mýlí odpůrci eura. Dostupné z WWW: . [23] Rada Evropské unie [online]. c 2004-2011 [cit. 2011-3-26]. Lisabonská smlouva. Dostupné z WWW: <: http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/cg00014.cs07.pdf >. [24] Regiony24.cz [online]. c 2003-2011 [cit. 2011-4-6]. Většina lidí z Písku nechce nízkoprahové centrum pro Romy. Dostupné z WWW: . [25] Revuepolitika [online]. c 2009-2011 [cit. 2011-2-6]. Několik poznámek k referendu o vstupu ČR do EU. Dostupné z WWW: . [26] Strana svobodných občanů [online]. c 2009 [cit. 2011-3-9]. Dostupné z WWW: . [27] Václav Klaus [online]. c 2010 [cit. 2011-3-1]. Od integrace k unifikaci. Dostupné z WWW: . [28] Vladimír Špidla [online]. c 2010 [cit. 2010-12-12]. Krize v Evropě? Dobrý důvod prohloubit
integraci
EU!
Dostupné
z
WWW:
. 60
[29] Wikipedie [online]. c 2011 [cit. 2011-2-3]. Referendum o přistoupení České republiky k Evropské
unii.
Dostupné
z WWW:
.
61
Seznam pouţitých zkratek
Zkratka
Vysvětlení zkratky
APEC
Asijsko – pacifické hospodářské společenství
ASEAN
Sdruţení národů jihovýchodní Asie
ČR
Česká republika
ČSFR
Česká a Slovenská federativní republika
ECU
Evropská měnová jednotka
EFTA
Evropské sdruţení volného obchodu
EHS
Evropské hospodářské společenství
EMS
Evropský měnový systém
EPU
Evropská platební unie
ES
Evropská společenství
ESUO
Evropské společenství uhlí a oceli
ESVO
Evropské sdruţení volného obchodu
EU
Evropská unie
KSM
Komunistický svaz mládeţe
KSČM
Komunistická strana Čech a Moravy
MERCOSUR
Jihoamerická zóna volného obchodu
NAFTA
Severoatlantická zóna volného obchodu
Např.
například
NATO
Severoatlantická aliance
ODS
Občanská demokratická strana
OEEC
Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci
OSN
Organizace spojených národů
RVHP
Rada vzájemné hospodářské pomoci
SN
Společnost národů
SPR-RSČ
Sdruţení pro republiku – Republikánská strana Československa
SSO
Strana svobodných občanů 62
NATO
Severoatlantická aliance
Tzv.
tak zvaný
USA
Spojené státy americké
63
Seznam tabulek, grafů, schémat Schéma č. 1 – Maastrichtský chrám.................................................…………………….....21 Graf č. 1 - Časová osa přistoupení evropských zemí k EU.................................................23 Graf č. 2 - Výsledky referenda o přistoupení ČR k EU.......................................................34 Tabulka č. 1 - Přínosy členství ČR v EU...............................................................................37 Tabulka č. 2 - Ztráty a omezení členství ČR v EU...............................................................39 Graf č. 3 - Populace muslimských obyvatel v zemích západní Evropy.............................53
Přílohy Příloha č. 1 – Článek 49a Lisabonské smlouvy Příloha č. 2 - Informační leták: Bude EU v ČR suverénním státem
64
Příloha č. 1 Článek 49a Lisabonské smlouvy „ČLÁNEK 49a 1. Kaţdý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy můţe rozhodnout z Unie vystoupit. 2. Členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 188n odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. Jménem Unie ji uzavře Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdrţení souhlasu Evropského parlamentu. 3. Smlouvy přestávají být pro dotyčný stát pouţitelné dnem vstupu dohody o vystoupení v platnost, nebo, nedojde-li k tomu, dva roky po oznámení podle odstavce 2, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně po dohodě s dotyčným členským státem o prodlouţení této lhůty. 4. Pro účely odstavců 2 a 3 se člen Evropské rady nebo Rady, který zastupuje vystupující členský stát, nepodílí na jednáních ani rozhodnutích Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají. Kvalifikovaná většina je vymezena v souladu s čl. 205 odst. 3 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie. 5. Pokud stát, který z Unie vystoupil, poţádá o nové přistoupení, podléhá tato ţádost postupu podle článku 49.“
65
Příloha č. 2 Informační leták: Bude EU v ČR suverénním státem
66
67
