EVROPA DNES A ZÍTRA Evropa je dnes zřejmě nejpohodlnějším a nejpříjemnějším regionem na žití na celé planetě. Je ovšem jasné, že se jedná o zúročení jejích bývalých počinů a že do budoucna tento stav vydržet nemusí a pravděpodobně ani nevydrží – bude v jakžtakž podobné formě trvat ještě pět let, nebo padesát? Potíž je ta, že Evropa jistým způsobem „žije z podstaty“ a je, podobně jako třeba svět roku 1900, předrevoluční Francie či pozdní císařská Čína, v rámci svých mantinelů a zásad optimalizována a za léta vývoje „vyladěna“, na systému se však nesmí nic podstatnějšího změnit (též např. Tocqueville, 1856). Tyto stavy obecně neumožňují, už množstvím rozmanitých zpětných vazeb, v podstatě žádné možnosti reformy – naopak, pokud se do ní systém radikálněji pustí, brzy dojde k nějakému „katastrofálnímu“ přelomu (pomysleme na činnost Michaila Gorbačova či na svolání Generálních stavů Ludvíkem XVI.). Z tohoto důvodu je také v současné Evropě odvaha cokoli změnit, ba i jen rozhodnout, limitně blízká nule. Každé hroucení říší a systémů samozřejmě znamená i nové šance, ale často takové, které neměli reformátoři na mysli. Na rozdíl od hlasitého volání po obnově starořímských ctností v době úpadku říše (blíže v kapitole Soumrak Říma) se dnes volání po těch „staroevropských“ věru příliš neozývá: musel by se ostatně stát velký div, kdyby se „staré evropské ctnosti“ – osobní odpovědnost, skromnost, dostatečnou reprodukci, funkci rodin, odvahu, obranyschopnost atd. – podařilo resuscitovat. Touha po obnově těch starořímských – rolnické EVROPA NA ROZCESTÍ
EVROPA NA ROZCESTI.indd 365
365
24.9.2015 8:59:27
nenáročnosti, odvahy v boji a republikánské správy – vyzněla kdysi naprázdno, podobně jako jiné pokusy o obnovu někdejšího jednoduchého a dynamického stavu – „mechanismu“ dějin je těžko dát zpětný chod jako běžným strojům. Kdyby pozdně římští moralisté viděli byzantskou říši, dominovanou tím, čím nejvíc pohrdali, „orientální pověrou“ křesťanstvím, jistě by je přepadaly mdloby. Ovšem i Byzanc byla funkčním, dlouhotrvajícím, po svém způsobu vysoce kulturním státem, jejž ovšem nebylo lze posuzovat měřítky vzpomínek na Romula a Rema. Tak to s krizemi říší i cestou z nich vypadá vždycky – i car Mikuláš II. by se podivil nad dnešním Ruskem, více pak Konfucius nad Čínou našich dnů, o chánu Orchanovi a dnešním Turecku ani nemluvě. Evropská unie, či lépe řečeno celoevropský stát, je mimo vši pochybnost myšlenkou šťastnou a nosnou (už za mého raného dětství se mezi lidem tajně šuškalo, že jednou budou „Spojené státy evropské“, kde se bude platit „eurodolary“). Myšlenka velkého, celoevropského státu, který by byl zároveň prosperující i obyvatelný, na mezinárodním fóru něco znamenal a alespoň jakžtakž šetřil práv svých obyvatel, je nejen svůdná, ale má-li budoucnost dopadnout nějakým nekatastrofickým způsobem, i jediná možná. V zásadě by se jednalo o cosi srovnatelného se Spojenými státy, Čínou, Indií, Brazílií či Ruskem a jeho satelity, nejen co do rozlohy a lidnatosti, ale i co do váhy a vlivu – ekonomický potenciál Evropy jako celku je už dnes největší z nich. Je vcelku jisté, že izolovaný národní stát typu řekněme Bulharska bude v historicky krátké době srovnatelný řekněme s Laosem. Potíž je ta, že současný stav Evropské unie začíná v něčem připomínat pozdní stadia mnohojazyčných impérií, třeba římského či Sovětského svazu, ovšem aniž došlo kdy v minulosti k plné integraci.
POCHODEŇ LEONIDA ILJIČE Ve všech těchto říších a rovněž v zemích EU (zde zatím jednotlivě) se neobyčejně zvýšila míra etatismu, centrálního řízení a byrokratických metod dozoru. Míra intervence státu do ekonomiky neobyčejně narostla a nejlépe se vposledku daří polostátním firmám, napojeným na centrální penězovody. Představa, že o obyvatelstvo má ve všech aspektech pečovat stát, velice zesílila a stala se zcela samozřejmou – myšlenka „socialismu“ v širokém slova smyslu je ostatně svým původem evropská, CO BUDE DÁL?
EVROPA NA ROZCESTI.indd 366
366
24.9.2015 8:59:27
nikoli snad ruská nebo dokonce asijská. Výsledkem je jakási „levicovost bez revolučnosti“, s touhou po všestranné kontrole. Tržní ekonomika pochopitelně nezmizela, ale ona nebyla nulová ani v pozdním Sovětském svazu – tzv. „záhumenky“ vyprodukovaly v některých oborech i přes padesát procent zemědělských komodit a na tržištích a bazarech se volně rozprodaly. I tendence k různým typům „kvótování“ má svůj někdejší východní předobraz: kupodivu nejen podle stranického, ale i národnostního klíče – Solženicyn ve své Rakovině (1968) plasticky líčí, jak primář jeho oddělení získal své místo nikoli pro znalosti onkologie či skrze partajní průkazku, ale proto, že byl řekněme Uzbek. Celková nálada je také podobným způsobem defenzivní a veřejná diskuse o klíčových otázkách je stále méně možná, byť ještě není nulová jako tehdy. Paradoxně jsme tedy zdárně „zvnitřnili“ řadu rysů systému, který se nám podařilo porazit, jehož zmodernizovanější podobou jsme se stali a který jsme vlastně v „planetární ekologii“ nahradili. Pól podnikavosti a ofenzivnosti (nikoli vojenské, ale právě hospodářské) si úspěšně přivlastnila „žlutá“ Asie, o islámské renesanci a vývoji v Evropě řeč už byla. Někdejší Sovětský svaz připomíná Evropská unie celkem zákonitě v mnoha ohledech – také se jedná o velké, etnicky různorodé impérium, byrokraticky spravované, s obrovskou inercií. Zcela podobně se věnuje bizarně detailnímu řešení marginálních problémů, už proto, že na ty centrální si prostě netroufne a přechází je mlčením. Číňané by řekli cosi v tom smyslu, že když si netroufli na tygra, pochytali aspoň bedlivě všechny plže. Asi největší „euroneplechou“ je skutečnost, že redistribuce značných sum peněz v rámci rozmanitých „evropských programů“ většinou vůbec nesleduje klíčové cíle – třeba budování silniční, železniční, obranné a informační infrastruktury –, ale tisíce bizarních jednotlivostí, které by lokální vlády mohly a měly rozhodovat a financovat samy: design návsi v osadě Fehérkispuszta lze věru ponechat v rukou lokálního purkmistra. Jediným váženým a posléze jediným uměním vůbec se stává dovednost v napojení na centrální penězovody. Evropská unie se také věnuje hubení diverzity, kterou slovně vzývá, společenské i biologické, i na místech, kde tato vůbec ničemu nepřekáží – výsledkem je jakýsi „pořádek pro pořádek“ bachovského typu (pars pro toto: jednotný termín kosení luk). Rovněž stále roste počet témat, o nichž se nedá mluvit jinak než v předem daných rámcích „politické korektnosti“ a tím se vlastně ochromuje jakákoli smysluplná diskuse o nich – rozdíl je jen v tom, že neefektivní úřední cenzura je EVROPA NA ROZCESTÍ
EVROPA NA ROZCESTI.indd 367
367
24.9.2015 8:59:27
nahrazena autocenzurou a profesionální cenzoři „dobrovolnými strážci pravd“ (ti jsou vždy účinnější, asi jako domobrana oproti žoldnéřské armádě). Podobně jako někdejší sovětské impérium má i euroamerická společnost jako celek své „posvátné nauky“, například džendrová studia, jakousi moderní analogii lysenkismu: ty neukazují svět, jaký je, ale jaký by „měl být“, nedávají odpovědi uspokojivé fakticky, ale citově (u deklarovaných náboženství tento problém nevyvstává, ta se rovněž otevřeně odvolávají na určitý typ zjevení, nikoli na to, co „vyzkoumala“). Je vždy smutné, pokud společnost funguje navzdory jí propagovaným pravdám, nikoli díky nim, ale na základě „starých překonaných předsudků“. Podobně za minulého režimu byl chleba k dostání nikoli díky řídící mohutnosti marxismu, ale díky zbytkům zdravého rozumu několika předsedů družstev a zaměstnanců pekáren. Ve společnosti pak obchází „dvojí pravda“, jedna, která se vykřikuje před tribunami, a druhá, která se šeptá doma či vypráví v hostincích – ne že by tomu tak nebylo ve většině společností, ale ty obvykle zároveň nedeklarují svobodu slova. I v brežněvovských dobách bylo možno chválit přednosti socialismu a kritizovat imperialistickou prohnilost zcela svobodně. Éra Leonida Iljiče nebyla v pravém slova smyslu zločinná, byla jen dusivě zalykavá a bezvýchodná. Je důvodná obava, že pochodeň, která mu vypadla z třesoucích se rukou, jsme už dávno nevědomky zvedli a třímáme ji vysoko nad hlavou. Podobně jako Sovětský svaz omezuje dnešní Evropa také konkurenci – už zmíněné kvótování je metoda po výtce středověká (v dobrém i zlém), norimberští ševci ovšem nechtěli nové technologie a proniknutí na cizí trhy (evropští politici by v rámci kvadratury kruhu chtěli zároveň růst a expanzi, džendrovou proporci i „evropskou identitu“). Také vztah k menšinám dnešní Evropy jako by Sovětskému svazu z oka vypadl – obě impéria se oháněla „sebeurčením národů“ či „multikulturalismem“, mínila tím ovšem jen lehký, „povolený“ etnický nátěr: Rus i Kirgiz k nerozeznání společně budují socialismus, jen do prvomájového průvodu si obléknou jiné kroje a pak si uvaří své etnické pochoutky (blíže v kapitole Multikulturalismus). Takovéto polovičaté řešení nutně vede dlouhodobě k pnutím a výbuchům, jako ostatně každá forma pokrytectví: trvale stabilní jsou buď společnosti deklarovaně unifikované, nebo skutečně multikulturní, kde každá menšina má skutečnou autonomii a harmonicky vyvážená práva a povinnosti (blíže rovněž v téže kapitole). CO BUDE DÁL?
EVROPA NA ROZCESTI.indd 368
368
24.9.2015 8:59:27
Podobně polovičatě a nestabilně je vyřešeno i to, jak je Evropská unie strukturována, tj. zda je jedním státem, či ne – trochu to připomíná situaci „chytré horákyně“, vydávající rybářskou síť střídavě za oděv i nahotu. EU je jistě jediným velkým útvarem, který se sdružil dobrovolně, bez větší míry aplikovaného nátlaku (situace zakládajících států americké Unie, založených před nedávnem na zeleném drnu, byla dosti radikálně jiná a pomysleme, jak drasticky bylo zatočeno s Konfederací, když chtěla z Unie vystoupit). Pomysleme na římské, osmanské či britské impérium, na brutální neúspěšné pokusy Napoleona a Hitlera, na neuvěřitelně krvavé sjednocení Číny (první císař Čchin Š’chuang-ti, 221 př. Kr., ve srovnání s nímž se jeví pozdější tyrani jako lidumilové). Hraničí se zázrakem, jak dalekosáhlé propojení evropských států se v přítomné době „po dobrém“ podařilo. Je ovšem otázkou jak dál. Jak překročit onen energeticky náročný práh, který třeba v chemii dělí směs vodíku a síry od sirovodíku…
KUDY DÁL? Jednotný stát, jakkoli federativní, si žádá nejen jednotnou měnu, ale také jednotnou fiskální a zahraniční politiku a jednotnou obranu – nic takového Evropa dnes nemá. Rovněž si žádá jednotný úřední jazyk, který by znali slovem i písmem perfektně všichni úředníci a alespoň zběžně i všichni obyvatelé říše. Tento problém je v Číně vyřešen už přes dva tisíce a v USA přes dvě stě let (dodejme ovšem, že třeba ve Virginii se nikdy nemluvilo, nevyučovalo ani neúřadovalo viržinsky). Angličtinu, která se jako takovýto jednotící jazyk nabízí, ovšem celá řada úředníků, neřkuli občanů, nezná vůbec nebo ji zná jen rudimentárně (mně by se zdála jako jazyk jednotné Evropy pěknější třeba italština či portugalština, to je však z říše bajek ještě daleko víc – je také jasné, že angličtina bude „lepit“ budoucí Evropu stále těsněji na Spojené státy). Potíž je v tom, že celý evropský novověk probíhal ve znamení vzniku národních států, jejich oddělených jazyků, kultur a hrdostí (je v tom minimálně sto padesát let usilovné práce na jakési „globalizaci a homogenizaci lokálně“) a rychlost samovolného dobrovolného srůstání je zcela nepřiměřená rychlé potřebě sjednocení. Naopak prakticky všude po Evropě sílí volání po lokálních svérázech a posilování obrazu nepřítele v podobě sousedních národů, často jako součást regulérních EVROPA NA ROZCESTÍ
EVROPA NA ROZCESTI.indd 369
369
24.9.2015 8:59:27
politických kampaní – cosi jako konec c. a k. monarchie ve zvětšeném měřítku. Zajisté by kontinent mohl fungovat jen jako celní unie s různými měnami, musel by ale zcela rezignovat na politickou jednotu a globální politický význam – současný stav představuje, jak už dříve uvedeno, cosi jako poněkud bezzubý pokus o „Čínu jinými prostředky“ – rozlehlý stát, spravovaný úředníky („vláda štětce, ne meče“), jehož cíle jsou primárně hospodářské a téměř nic už nad to. Je ale mnoho důvodů k obavám, že dvoutisíciletý náskok se nepodaří dohnat. Jednou z dalších svěracích kazajek, které už teď svírají Evropu, jež podobně „zkameněla“ jako pozdní Řím, je příliš hustá síť právních předpisů, kdy každý sebenepatrnější krok má nějaké právní důsledky a zasahuje do něčích práv – to, co mělo původně přinést maximální svobodu, se stává vposledku zdrojem otroctví v „přeprávněném“ státě (pěkný německý termín „Verrechtlichung“ bývá někdy překládán jako „přeprávnění“), který se bojí úplně všeho. Ač strach v různých podobách Evropou obchází, nemá tato dosud jiný velmi podstatný rys, který činí stát státem: jednotnou armádu a dostatečnou společnou obranu. Okolnost, že obrana Evropy stojí podnes „na amerických bodácích“ a je vlastně americkým protektorátem, tak jako v raných poválečných letech, je neobyčejně povážlivá a nezdá se někoho vzrušovat. Kdo z obyvatel by šel dnes Evropu bránit? Obávám se, že v zásadě nikdo, po pár demonstracích a projevech nevole na internetu by všichni s nadšením sloužili novým pánům. I to je velmi vážným důvodem k zamyšlení. Není systém, který nikdo nechce bránit, podobně odepsaný jako ten, v němž se nikdo nechce množit? Představa, že by se věc dala trvale řešit nějakou automatickou „mrtvou hranicí“ patrolovanou drony a podobnými zbraňovými systémy, je klamná – poté, co komunistické elity východní Evropy před čtvrtstoletím ztratily odvahu, nebylo jim nakumulování zbraní nic platné. Jednotná zahraniční politika, okolnost, která musí jednotnou obranu provázet, je další ze tří aspektů, které musejí smysluplně jednotný stát provázet (staré Rakousko-Uhersko, jakási sjednocená Evropa v malém, mělo právě tři společná ministerstva pro celou říši: války, zahraničí, financí). Vše ostatní může, a při značné diverzitě v podstatě má, být ponecháno na libovůli jednotlivých zemí – to, k čemu dochází, je ovšem pravý opak toho, co by bylo třeba dělat. Je také otázka, zda do sebe uzavřená, „mandarínsky“ vládnoucí centrální byrokratická struktura EU, která se většině Evropanů jeví jako CO BUDE DÁL?
EVROPA NA ROZCESTI.indd 370
370
24.9.2015 8:59:27
neblahá a vykazující silný demokratický deficit (o tom i Laughland, 1997), není vlastně tím, co tomuto soustátí prozatím umožňuje jakžtakž smysluplné fungování – např. Zakaria (2008) v ní vidí jedinou možnou ochranu proti lobbingu, ničícímu Spojené státy a ženoucímu je do větších a větších zadlužení. Po přeměně v regulérně fungující stát by se zřejmě zadlužovací orgie, dnes patrné na úrovni států jednotlivých, proměnily ve fenomén centrální (možnost zavedení ústavní povinnosti vyrovnaného rozpočtu, která by problém řešila, se bohužel jeví lokálně i celoevropsky daleko, ne-li z říše bajek). Vzhledem k tomu, že povědomí většiny Evropanů je podnes v zásadě tribální, lze si velmi dobře představit, že po zrušení práva veta a zavedení prosté většiny přijde řada malých národů „zkrátka“ (formování novodobých národů představovalo jakousi prazvláštní renesanci kmenové identity v obrovském měřítku, kterou například Čína v této podobě nezná – také není náhodou, že jejímu extrémnímu vyostření v době nacismu padla jako první za oběť etnika, která ji měla zachovanou ještě z archaických dob – Židé a Romové). Úděl malých národů v rámci veleříše bude potom podobný třeba sudbě Bretonců či Lužických Srbů. Jak tuto kvadraturu kruhu vyřešit, je doposud nejasné a je patrné, že bez velkých či zdánlivě velkých odpisů se neobejde. Je ztráta původního komunikačního jazyka a zvyků velká? Přijde na úhel pohledu: může se jednat o bagatelu i tragédii.
ČTVRTÁ ŘÍŠE Vůdčí postavení Německa v rámci Evropské unie a tím i Evropy je dnes obecně zřejmé. Není bez zajímavosti se zamyslet bez emocí nad dávným německým snem hrát prim v „nové Evropě“ a řídit ji. Německo, či spíše celý německý kulturní okruh, je velezajímavým materiálem k zamyšlení, do jaké míry existuje něco jako „národní duch“ a jak moc se může vlivem vnějších okolností měnit. Neblahé události poslední světové války způsobily v německé kolektivní psychologii největší zlom v dějinách, spojený se sebezpytem dlouhým mnoho dekád a stále ještě pokračujícím. Člověk je bytost plastická a ze stejného genetického základu mohou vyrůstat nejen Vikingové a budovatelé státního socialismu, ale i řekněme pruští oficíři a zelení činovníci. Některé německé představy však nepodléhají ani ohni, ani meči: třeba ta, že v Německu se dělá všechno nejlépe, od sociální politiky až po ochranu mlžů. EVROPA NA ROZCESTÍ
EVROPA NA ROZCESTI.indd 371
371
24.9.2015 8:59:27
A umí-li někdo všechno nejlíp, není jeho právem, ba povinností se s jinými o to podělit, vést je a usměrňovat? Bismarck, kombinující metody cukroví a biče, i činovníci „Třetí říše“, aplikující jen bič, by se jistě podivili, jak se Německu po dobrém podařilo Evropu v jistém smyslu ovládnout. Vyžádalo si to ovšem velké oběti a námahu: po desítky let aplikovanou „německou“ kázeň a přísnost na sebe samé, neúnavnou pracovitost a do značné míry ztrátu vlastní identity: kdo se dnes učí německy? Ač se hospodářsky Česko chová jako jedna ze spolkových zemí, naši průmyslníci se s tamními baví anglicky. I v Německu samém touto řečí vlastně mluví jen střední, poněkud špízbýrgrovská vrstva: spodní vrstvy hovoří spíše turecky, horní anglicky. Podíváme-li se do dějin Číny, přesně totéž se stalo se dvěma tam vládnoucími národy: Mongoly a Mandžuy – první se zachránili jako malé a bezvýznamné etnikum, druzí se počínštili zcela. Cena impérií je značná, i finančně. Ponechme teď stranou, že přechod na euro do značné míry vyřadil industriální konkurenci Německa v zemích s „italským hospodářstvím“ a jeho exportu prospěl. I tak je celistvost veleříše velmi ztrátová a je nutno neustále pumpovat peníze do jejích skomírajících částí – oproti investicím do tanků rozbitých u Kurska se to ale osvědčilo. Zajisté je lépe po dobrém než po zlém… Nenechme se mýlit, i Sovětský svaz pumpoval skryté subvence do svých satelitů či Pobaltí – pro srovnání je zajímavé se podívat, jak zruinovala léta sovětského impéria Rusy. Ač se nevede žádná válka, Němců ubývá: namísto aby padli, nikdy se nenarodí. Budovatelé říší se jaksi sami spotřebují…
EUROSOCIALISMUS Je velmi pravděpodobné, že Evropa se z vnitřních sil, bez významných tlaků zvenčí, ubírá cestou k státnímu socialismu, který snad nebude mít přízračné rysy toho minulého, s lágry a popravišti, a rovněž nebude opakovat jeho na kost jdoucí nouzi a nutnost tuhé cenzury, mnoho rysů pozdního Sovětského svazu však mít bude či v něčem už má – pohleďme na stále větší míru přerozdělování, zarovnávání všech, včetně těch schopných, „do jedné řady“, zlostné sledování politické konkurence ve světě (najednou se cítíme obklopeni nepřáteli, kam se podíváme: islámský svět je nepřítel, Rusko a Čína také, i Indie už se stává podezřelou – pohled do médií začíná připomínat reportáž z válečné doby, kdy CO BUDE DÁL?
EVROPA NA ROZCESTI.indd 372
372
24.9.2015 8:59:27
protektorátní tisk psal, co vše se zase v Anglii nepovedlo a jak blízká je krachu). Na druhé straně je zde nekrvavost, dobrovolnost autocenzury, dvojí pravdy – pro veřejnost a soukromí – atd., jak už o tom výše povězeno. Takovýto stát bude nějakým způsobem, zdá se, garantovat občanovi nepříliš namáhavé zaměstnání v nějakém polostátním podniku (už teď je jich dost a vysokému menedžmentu je v zásadě jedno, bude-li své velké platy dostávat jako činovnictvo „nadnárodní korporace“ či celoevropského nebo lokálního „národního podniku“), který bude mít navíc své zakázky dopředu garantované. Občan, „od kolébky do rakve“ zajištěný, bude záhy omotán různými půjčkami a dluhy, takže bude poslušný a v zájmu uchování místa a vlastní prosperity bude držet ústa a krok. Největší překážkou tohoto systému budou osoby bez přímé závislosti na státu – se samostatnou obživou v drobném podnikání či na „volné noze“, které bude nutno zlikvidovat kombinací excesivního zdanění a surreálných předpisů, jež lze vymáhat v případě potřeby i „selektivně“ (za c. a k. časů tvořili takovíto lidé typu živnostníků či sedláků ve státě většinu a ten na ně v podstatě nemohl – bez nich je „občanská společnost“, tak často zaklínaná, pouhopouhou iluzí). Vzhledem k tomu, že zmechanizované zemědělství už dávno vylučuje hladomor a malé zbytky „tržnosti“ zajistí systému určitou minimální efektivitu, nelze očekávat větší odpor, neboť hlavním heslem přítomné doby i budoucnosti jsou „jistoty“, „pojistit se proti budoucnosti“. Za těchto okolností, zarovnávajících nadané i nenadané do jedné řady, je zcela vyloučeno, že by se Evropa stala „technologickou a nervovou zauzlinou světa“, jak o tom marně sní (Rakousko, má druhá vlast, slyne už léta „zlidovělým“ vysokým školstvím i výběrem státních úředníků primárně podle politických kritérií – nechává ale soukromé firmy v něm operující provádět vlastní personální politiku: i to stačilo za posledních 20 let k tomu, aby tam HDP, cíl dneška, vzrostl na dvojnásobek – po zrušení této poslední podmínky se celý systém začne točit v kruhu). Eventuální nečetné odpůrce bude lze prohlásit za extremisty, vyloučit je z úředních funkcí a lehce na ně dozírat, jejich věznění by bylo řídkou výjimkou: vzpomeňme třeba na činnost protestních zpěváků za minulého režimu, monitorovaných, ale v zásadě trpěných – proč vytvářet mučedníky? Fízlování bude ze značné části automatické (kde jsou doby, kdy byla elektronická komunikace jednoduše pročesávána na klíčová slova typu „Alláh“, „bomba“ či „heroin“) a kontrola společnosti v dozorčích aparátech státních i dobrovolných vytvoří mnoho EVROPA NA ROZCESTÍ
EVROPA NA ROZCESTI.indd 373
373
24.9.2015 8:59:27
nových pracovních míst. Jakákoli smysluplná kritika se ostatně v moři banalit a pseudoinformací ztratí. Pravidelně se budou odbývat volební rituály, kdy bude možno vybrat mezi několika stranami, fungujícími v zásadě stejně a navzájem na sebe adjustovanými (nebude mezi ně možné v zásadě proniknout, už z hlediska extrémní finanční náročnosti jejich fungování a jejich úzkého napojení na velké státní a polostátní firmy: připomeňme tzv. paradox bazénu – do bazénu smí jen ten, kdo umí plavat, a plavat je možno se naučit zas jen v bazénu). Nebude se jednat ani o nějaké organizované spiknutí, vše se „spikne“ samo, v zásadě se už spiklo. Mnoha lidem se zřejmě uleví, řada lidí se obrátí radši do soukromí a půjde raději na ryby, než aby prosazovala neprosaditelné (někteří by se mohli z frustrace i poněkud rozmnožovat) a komu se situace nebude líbit, může se vystěhovat řekněme do Brazílie. Žádná z dále líčených možností nepředpokládá nějakou větší válku, ať už uvnitř Evropy, nebo obrácenou navenek – podobné události se věru špatně předpovídají, jejich důsledky rovněž a kdo ví, co současné události v „půlměsíci nenávisti“ s rohy v Tripolisu a Oděse vposledku přinesou – možná že válka už vlastně začala, ale bude to patrné až v pohledu z budoucnosti. Mohla by i v západnější Evropě nezávisle vzniknout válka občanská? Pravděpodobné to není, ale představme si: druhogenerační přistěhovalečtí mladíci začnou na pařížských předměstích nepokoje s rabováním a zapalováním aut. Milice mladíků z řad „Starofrancouzů“ s nimi začne bojovat, podle starých tradic postaví barikády. Pařížský muftí požádá světové muslimstvo o pomoc, v Marseille se vylodí alžírští dobrovolníci, začne boj ve městech. Z různých koutů Evropy přijíždějí dobrovolníci z řad „Staroevropanů“, po návratu předvádějí doma, jak se dělá „etnická čistka“, během několika měsíců se konflikt „roznese“ po většině kontinentu, mrtvých je málo, ale povaha urbánních geril vylučuje nasazení účinných zbraní a konflikt se chronizuje. Černá noční můra? Doufejme…
OTEVŘENÁ EVROPA – MODEL EUROSOCIALISTICKÝ Dále nastane zřejmě rozcestí, jehož výsledek je těžko předvídat. Pokud dojde k „otevřenosti“ obchodu a finančních trhů, došlo by tímto CO BUDE DÁL?
EVROPA NA ROZCESTI.indd 374
374
24.9.2015 8:59:27
způsobem zřejmě poměrně záhy k úzkému napojení na Čínu, která by poměrně brzy začala ručit za dluhy, ať už Evropy jako celku či jednotlivých států, výměnou za určitou míru závislosti, ne-li přímo nucené správy – též by dodávala většinu spotřebních výrobků a nová pracovní místa by bylo nutno vytvářet jen ve státní správě a dozorčím a pečovatelském aparátu (vzhledem k mnohem větší otevřenosti Evropy vnějšímu světu je málo pravděpodobná „japonská cesta“ dalšího vývoje se zadlužováním pouze vnitřním a stagnací trvající několik desetiletí – řečená ostrovní říše je vůči imigrantům i cizím vlivům jaksi tradičně uzavřena). Záhy nato (jak už zmíněno v kapitole Čínská výzva) by zřejmě následoval zákon o volném asijském přistěhovalectví a o „zvláštních podnicích a stavbách“, nepodléhajících místnímu zákonodárství, cosi analogického někdejším evropským „koncesím“ v císařské Číně, rovněž vyňatých z tamní legislativy. Pokud by byla jednotná Evropa dříve roztrhána nacionalistickými silami na kusy, na tomto scénáři by se v zásadě nic nezměnilo, jen by se přirychlil – jednotlivé země by se přišly o nohy pekingského dračího trůnu třít dříve a intenzivněji, též by zřízení v jednotlivých zemích mohlo tvořit velmi různou mozaiku, od eurosocialismu s demokratickou fasádou po rozmanité nacionalistické režimy s ještě rozmanitějšími vůdci v čele. Takovéto vazalské státy by byly jistě Čínou podporovány po mnoho dekád a bylo by udržováno všechno zdání jejich samostatnosti, včetně pravidelných voleb a lokální samosprávy, jen sem tam s nějakým poradcem. I o příjmy z turistického ruchu by bylo postaráno: Evropa, oplývající skutečně velkým množstvím památek a nakumulované tradice, by se pro asijské i jiné turisty stala cílem, ne nepodobným funkci dávno podmaněného Řecka v Římské říši – místem, kde je možno „natankovat“ tradice a kde jsou třeba k vidění ještě živí postmodernisté, fenomenologové či existencialisté, jako se bylo možno kdysi jet podívat na novoplatoniky či se nechat za poplatek zasvětit do různých mysterijních kultů. Měřeno na jiných možných scénářích, by tento typ „kontinentu na penzi“ nemusel být úplnou tragédií a jakousi omezenou úlohu, byť skansenu sebe samé, by Evropa hrála dál. Otevřená Evropa by měla jistě i silnou muslimskou imigraci a v kombinaci s vysokou muslimskou natalitou by se dal očekávat tak nejpozději za sto let, ale možná i mnohem dříve, „malajský model“, už dříve probíraný – s muslimskou vládou, čínskou ekonomikou a zbytky původních kmenů, prodávajícími rukodělné suvenýry. Muslimská vojenská intervence by nebyla vůbec potřebná. EVROPA NA ROZCESTÍ
EVROPA NA ROZCESTI.indd 375
375
24.9.2015 8:59:27
