ČESKÝ JAZYK, ČESKÁ MÉDIA diskuse na téma česká žurnalistika a česká literární tvorba (čtvrtý díl debatního cyklu Úsvit v Čechách Kabinet Havel)

K U R L YE TŮ FO Ý S T LA

ČESKÝ JAZYK, ČESKÁ MÉDIA diskuse na téma česká žurnalistika a česká literární tvorba

Diskusí o českých ženách (vyšlo v RozRazilu 30) se s Kabinetem Havel rozloučila novinářka Renata Kalenská — nově plně vytížená mateřskými povinnostmi. Moderátorskou štafetu od ní převzal Jiří Peňás. Z trojice hostů Václav Moravec, Vladimír Just a Martin C. Putna, kteří měli společně přemýšlet o českém jazyce a českých médiích, se noc před setkáním omluvil Václav Moravec. Zápasil doma s těžkou chřipkou, a tak se Kabinet Havel musel obejít bez něho. Tak narychlo se bohužel nepodařilo zajistit adekvátní náhradu. Česká média byla proto pod palbou trojice mužů…

(čtvrtý díl debatního cyklu Úsvit v Čechách — Kabinet Havel) (foto TOMÁŠ HÁJEK)

JIŘÍ PEŇÁS: … Renata je dokonalým profesionálem v kladení otázek. Umí výborně dělat na konci věty otazník, zatímco já někdy nezvládnu ani tečku. Je bystrá a mladší. Naštěstí se jí však stalo to, co se mladým ženám stává, a stávat by se mělo, a tomu se chce oddaně věnovat. Víte, co tím myslím… Přejme jí proto úspěch i v tomto. Za druhé se stala taková věc, že Václav Moravec má teplotu, čímž jste přišli o kuriózní příležitost, jak je tento špičkový moderátor špatně moderován. To mohlo být, přiznám se, zajímavé, i když jistě spíš pro vás než pro mě. Naproti tomu Vladimír Just a Martin C. Putna teplotu nedostali ani se na nic nevymluvili a jsou fyzicky zde. O obou si dovolím říct, že jsou významným ztělesněním toho, co bychom mohli nazvat opinion makers, se všemi riziky toho, co všechno tato slova přináší a znamenají v Čechách a na Moravě. V prostředí, kterému říkáme média, se vyskytují často a na mnoho způsobů, ovšem jejich hlavní určení je přece jen jinde. Jsou to spisovatelé, literárně-divadelní vědci a historici, kritici, zkrátka intelektuálové, kteří média používají ke svým účelům, protože od toho jsou. Řekl bych, že do té doby, dokud se oni jako sociální skupina i jako jednotlivci v médiích budou vyskytovat, není to s nimi zas tak tragické. Já si tady dovolím zastupovat element dělníků médií, oněch nájemních pisálků, kteří jsou s médii spojeni přímo existenčně. Jsem v novinách zaměstnán jářku už sedmnáct let, vlastně jsem nikdy nic jiného nedělal. Přitom nemám pocit, že jsem jejich součástí. Vždycky jsem spíš měl

4

FOYER

dojem, že jsem tam omylem a nedopatřením, a nejvíc mě udivovalo, že si toho zatím nikdo z nadřízených nevšimnul. Což také může být tím, že je to vlastně jedno. Kulturní rubriky, v kterých jsem vždy pracoval, nikdy nestály za to, aby je někdo považoval za příliš důležité. Proto je vedení redakce většinou nechávalo být a říkalo si, že to stejně nikdo moc nečte a ten, kdo ano, je asi podobného založení jako ti, co tam píší, a není nutné je dráždit a odpírat jim to, na co jsou už zvyklí. Zkrátka my tři, dovolím si říct, nejsme úplně ideálními muži do diskuse, chybí nám tady právě Václav Moravec, aby nám řekl, jaká jsou média, neboť nám se, předpokládám, nelíbí ani to samo slovo. Nicméně večer nás už tak spojil, nemoc eliminovala skutečného praktika profesionála a náhradu se již nepodařilo získat. Právě proto, že skuteční profesionálové se nemohou jen tak urvat a odjet ve vánici do Brna, tak buďte rádi za nás, my jsme také jistě rádi, že jste přišli. JIŘÍ PEŇÁS: Pánové, souhlasíte s tím, co jsem říkal, že jste opinion makeři čili spolupodílníci na vytváření veřejného mínění? Měli jste někdy pocit, že jste skutečně něco ovlivnili? VLADIMÍR JUST: Já jsem z tvé řeči měl pocit, že jde o něco mezi laudaciem a slavnostním vzpomínkovým proslovem… JIŘÍ PEŇÁS: … to byl účel… VLADIMÍR JUST: … a jediné, co se mi na tom líbilo, bylo to, že jsem v tom nebyl sám. Líbilo se mi, žes nás dal do jednoho pytle. To bylo hezké.

JIŘÍ PEŇÁS: A proč bys neměl být s Martinem v této věci v jednom pytli? VLADIMÍR JUST: Vždyť já říkám, že se mi to právě líbilo. Jinak že bychom byli nějaké vlivové osoby nebo osoby s vlivem na veřejné mínění, to bych považoval za silně přeceňující, a to jsou přesně ty momenty, s kterými tak úplně nemůžu souhlasit. JIŘÍ PEŇÁS: No ale s nějakým důvodem články do novin píšeš. Jaký je tvůj poslední článek, který jsi napsal? MARTIN C. PUTNA: Pokud se nemýlím, tak to byla katolická omluva Karlu Čapkovi do Lidových novin. O tom tématu jsem opravdu přemýšlel asi půl roku. Měl jsem takový čapkovský podzim, který souvisel s jeho výročím a tím, jak byl opravdu hnusný podzim. Člověk si tak přemýšlel, četl Čapkovy knížky. A jak jsem si tak psal o starých katolících a vybavoval si konflikt, který probíhal v médiích v roce 1938, kdy se po Čapkovi různě plivalo, a četl si, jak to bylo doopravdy, tak ve mně ten článek pomalu zrál opravdu celý podzim a okolo Vánoc ze mě konečně vypadl. A jako z jednoho z mála jsem z něj měl opravdu dobrý pocit, protože tak dlouho trval. Byl to text, který měl 3600 znaků, byl i v příslušném žánru a byly v něm ty tři měsíce přemýšlení. A tak bych to chtěl dělat vždycky, tak by se mi to líbilo. JIŘÍ PEŇÁS: Ano, a tím jsme definovali rozdíl mezi tebou a dělníkem médií. Je výborné, když to může v člověku uzrát jako víno.

Jenže když je člověk zaměstnaný, tak musí napsat článek třeba za půl hodiny. Něco se stane a ono to potom podle toho i vypadá, ale zkrátka to tak je. Já jsem ten tvůj článek četl a ocenil jsem ho. Měl jsem pocit, že jde o věc, která chce být čtená. Ty osobně si se za něj dočkal ohlasu? Jak u svých textů poznáš, že tvoje snaha k něčemu byla? MARTIN C. PUTNA: To je složité. To, co určitě o ničem nevypovídá, jsou čtenářské diskuse pod články na internetu. Jsem si poměrně dosti jist, že to, co se tam objevuje, o ničem nevypovídá, protože ti, co cítí potřebu tam psát, to je velmi zvláštní skupina lidí. Podle toho se nic nepozná. VLADIMÍR JUST: … ale v Lidovkách vyšly nějaké ohlasy na ten tvůj článek… MARTIN C. PUTNA: Nevím, to už jsem nečetl. VLADIMÍR JUST: Bylo to v dopisech čtenářů, ne v internetových debatách. MARTIN C. PUTNA: Myslím, že ani dopisy čtenářů nemají o moc větší vypovídající hodnotu. Podle mě se hodnota článku pozná asi tak za tři sta let. Antika mě naučila přece jen žít ve staletích. JIŘÍ PEŇÁS: Tři sta let je přece jen trochu vzdálená doba… MARTIN C. PUTNA: Ale až tehdy to bude teprve zajímavé.

ROZRAZIL 32

5

VLADIMÍR JUST: Já mám rubriku Dopisy čtenářů docela rád, protože je to jedna z mála rubrik v Lidovkách, kam se pravidelně dostanu, když něco napíšu, protože velmi často píšu věci, které nekonvenují s většinovým redakčním názorem. Já si naopak myslím, že by ta rubrika měla být ještě podstatnější a že by každý politik, který se rozhodne napsat své krédo a svůj názor, nebo spíš názor svého PR týmu, měl skončit právě v rubrice Dopisy čtenářů. U nás se z politiků bohužel stali komentátoři veřejného dění, ačkoliv jsou sami jeho aktéry. A to je jeden z problémů, který souvisí s tématem dnešní debaty. Mě velmi štve, že pokud já vím, tak ve velkých denících třeba v Německu tomu tak není. Tam jsou profesionální komentátoři, a když něco napíše politik, octne se na nějaké zvláštní straně, ale nesupluje úvodník. Byť je tam poznámka, že tento názor není názorem redakce. Takže já bych hájil rubriku Dopisy čtenářů, pokud by tam psali kromě mě ještě třeba lidé formátu Jakla a jiných poradců našich politiků. JIŘÍ PEŇÁS: Ale myslím, že Jakl také často píše do rubriky Dopisy čtenářů. VLADIMÍR JUST: Tak kdyby tam byl dejme tomu častěji psal Paroubek a častěji Klaus nebo Topolánek. Bylo by to férovější, než když suplují komentátory. Proto je škoda, že tu není Václav Moravec, protože zrovna o tomto jsem s ním chtěl mluvit. On je toho hlavním aktérem, on dělá z našich politiků týden co týden analytiky politiky a tím se z nich stávají herci, kteří si píšou recenze na vlastní představení. JIŘÍ PEŇÁS: To je od začátku 90. let, a co tě čtu, jedno z tvých utkvělých témat. Hned jak se v televizi zavedly ony formáty Obědváme s politiky nebo něco podobného. Jednou si pamatuju, že i Magor se jich zúčastnil, a to bylo dokonce snad na Nově… VLADIMÍR JUST: … ano, a ještě jiní magoři tam byli… JIŘÍ PEŇÁS: Jednou tam byl i bývalý šéfredaktor Respektu, který tuším neřekl ani slovo a celou dobu se jen nesmírně popuzeně díval. To bylo ovšem ještě v době, kdy politici žili téměř jako by v jakémsi konkubinátu se společností. Byli populární a byli vnímáni jako mluvčí nové doby. Jenže postupně to degenerovalo v pouhou výměnu stanovisek sekretariátů a dnes už neplatí ani to. Dnes už je to o tom, jak PRisté a lobbisté zařídí, aby se politik někde objevil. A televize tomu začala sloužit a začala je zvát tak, aby se zachovala proporční vyváženost zástupců jednotlivých stran… A Vladimír Just o tom od začátku psal a upozorňoval na to. VLADIMÍR JUST: A to je důkaz, že jsem měl od začátku pravdu. Kdyby ne, tak se to v těch novinách neobjevuje, ale ono je to tam čím dál víc. JIŘÍ PEŇÁS: To bys právě mohl přiblížit, jakou to mělo historii. Když člověk o něčem píše patnáct nebo sedmnáct let a přece se nemění to, na co pořád upozorňuje, tak co to s člověkem dělá? Mávne nad tím rukou a řekne si, to se za tři sta let projeví?

6

FOYER

VLADIMÍR JUST: I to je možná útěcha. Za to ti děkuju, to je skutečně věčná útěcha. Já jsem schytal takové polibky smrti, protože když jsem o nějaké kauze začal psát, tak se změnila k horšímu. Existují však zářné výjimky. Od roku 1990 jsem psal o nespravedlivě odsouzeném králi komiků a ejhle, reagovala na to dokonce asi před šesti lety divadelní hra. To se podařilo, a nejen mojí zásluhou, ale i díky Ondřeji Suchému nebo panu doktoru Vlkovi a řadě dalších lidí. Nakonec se nám díky soustavnému psaní podařilo přinutit příslušné orgány, aby se tou kauzou znovu začaly zabývat, aby ji znovu otevřely a aby ji vyřešily. To je jedna zářná výjimka a druhou je Šumava. Léta jsem tam jezdil nabývat klid a relaxovat. Jak jsem viděl ztráty kmenů v prvních zónách, z nichž jeden stojí šedesát tisíc, a helikoptérami odtahované kmeny, tak mě to přinutilo k tomu, že jsem tam začal pracovat publicisticky a přímo dělnicky. Psal jsem o tom denně. Dnes je vidět, že se něco změnilo k lepšímu. Přijela nějaká mezinárodní komise, která to posoudila, a ministr životního prostředí udělal nějakou změnu, vyhlásil konkurz na jiného ředitele a tak dále. To jsou dvě kauzy, kde se něco posunulo. Ale jinak… JIŘÍ PEŇÁS: S tím já bych určitě souhlasil. U toho kůrovce jsem si říkal, jestli už to nepřeháníš, protože jsem zažil pár lidí, které tvoje kůrovecké angažmá zvedlo téměř natolik, že ho tam málem začali zase vysazovat a vypouštět. VLADIMÍR JUST: Ale to je dobré, národní park má chránit všechno, co je v ohrožení. Já kůrovce používám i tady v Brně na univerzitě, kde mám občas cyklus přednášek na environmentalistice, kde mluvím o médiích a mediálních mýtech. Kůrovec je skutečně problém. Pokud odejmeš všechna biologická, ekologická a hospodářská a jiná hlediska a jdeš na to jenom jako na mediální kauzu, tak to, co zaujímá po letech debat tři, maximálně letos po všech Kyrilech čtyři procenta onoho území, tak v debatě o daném problému zaujímá sto procent. Dnes se podle toho dokonce hodnotí úspěšnost managementu a první věta v debatách nejen o národním parku Šumava je, tak jak to tam máte s tím kůrovcem. Když se na tohoto brouka podíváš do frekvenčního slovníku češtiny, tak je to nejpopulárnější brouk. Kam se hrabou jiní. A proti tomu já právě bojuju, jsem proti přemnožení kůrovce v médiích. JIŘÍ PEŇÁS: Máš ty svého kůrovce (otáčí se na M. C. P.)? MARTIN C. PUTNA: Domnívám se, že ne. JIŘÍ PEŇÁS: Nedistancuj se tak. Myslím, že tvůj pohled na to, jak vypadá katolicismus v moderním světě nebo postmoderním světě, je právě tvůj kůrovec. MARTIN C. PUTNA: Je to možné. JIŘÍ PEŇÁS: Děkuju. VLADIMÍR JUST: Tady by to právě chtělo toho Moravce, ten by to z něj vylomil. JIŘÍ PEŇÁS: Martine, já tuším, že tvůj poslední článek není totiž ten o Čapkovi, ale ten o rozhodnutí Benedikta XVI. rehabili-

tovat popírače holokaustu Richarda Williamsona. Myslím, že to je hodně zajímavá věc a ani ty sám si neuvědomuješ všechny nuance v tomto případě. Nešlo přece o omilostnění, ale o deexkomunikaci, což je trochu jiná věc. Ale je pravda, že Michal Semín, což je taková zajímavá figura extrémního eticko-náboženského postoje, kdesi napsal, že jsi taková profanovaná postava katolického modernismu, která vede k demoralizaci a podobným věcem. VLADIMÍR JUST: … to je ten kacíř (s úsměvem na M. C. P.). JIŘÍ PEŇÁS: Jak se vyvíjela role tvého kacířství? Já jsem vás upozorňoval, že se vás budu ptát na osobní věci… MARTIN C. PUTNA: Té otázce asi nerozumím. JIŘÍ PEŇÁS: Mě by zajímalo, kdy jsi začal mít pocit, že je třeba psát o katolicismu v českých sdělovacích prostředcích? MARTIN C. PUTNA: Obávám se, že už si to nepamatuju. JIŘÍ PEŇÁS: Tak já ti to připomenu. Než ses začal vyskytovat v tom masovém tisku, tak jsi pracoval v revui Souvislosti, poměrně uzavřeném kroužku křesťanské inteligence a mladých umělců. Tam jsi měl první konflikt, který by se dal nazvat jako mocenský, i když ve sklenici vody. Je to tak? MARTIN C. PUTNA: To bylo skutečně ve sklenici vody. Časopisy vznikají, zanikají, lidé v nich mají různé spory. JIŘÍ PEŇÁS: Nemohl bys to trochu připomenout? MARTIN C. PUTNA: Je to tak podstatné? JIŘÍ PEŇÁS: Myslím, že ano, protože se chci vrátit do doby na začátku devadesátých let. Tehdy jsem měl pocit, že to bylo téma, které zajímalo mnohem víc lidí, než by třeba oslovilo dnes. Analyzovala se ta doba víc nebo se víc utkávaly ideje nebo ta doba byla naopak hysteričtější? MARTIN C. PUTNA: Určitě byla otevřenější v tom smyslu, že se zdálo, že leccos je možné. Možností vývoje bylo víc, nebylo jasné, kdo vyhraje a jakým způsobem média začnou fungovat. Co se stane normou a co nebude normou. Nebudu taky kolegovi Vladimírovi brát téma Novy, ale kdyby se první českou soukromou televizí nestala Nova, ale jiná televize, která by jistě také byla komerční, tak by i onu komerci možná dělala jinak. Tam třeba mohly být věci jinak. Ale ony se nějakým způsobem ustavily. A v tomto smyslu jsme zvyklí, že něco nějak je. Že něco jsou normy a hlavní proudy, a co je mimo ně, je menšinové a pak jsou různé typy disidentů, kteří o tom píší do rubriky Dopisy čtenářů. Tehdy se zdálo, že je možné téměř všechno v pozitivním a v negativním slova smyslu. JIŘÍ PEŇÁS: Kdo to tehdy vyhrál? MARTIN C. PUTNA: Dobře, já to tedy velmi stručně připomenu, i když si nemyslím, že jde o tak podstatnou kauzu. Šlo o to, že to byl časopis křesťanský, kulturní, který byl vydáván v oficiálním církevním nakladatelství, a my jsme vydali některá čísla, která se jim nelíbila. To, co vzbudilo největší kravál, bylo číslo na téma underground, kde jsme otiskly některé Magorovy zbožné

básně, kde bylo něco o panně Marii a něco o kundě, a dokonce se mi zdá, že i nějaké mírnější výrazy. Magor je básník, který uvedl slovo kunda do české poezie se vší vážností. U leckoho jiného by to bylo vulgární, ale u něj ne. Jenom možná jedna moje oblíbená jednoveršová báseň… JIŘÍ PEŇÁS: … už dost! MARTIN C. PUTNA: Jenom jeden verš: Boží oko se kundě podobá. JIŘÍ PEŇÁS: A pokračuj. MARTIN C. PUTNA: No ne, pak už to není dobré. Některé básně mají dobrý jen jeden verš. No, ale zpátky. Tehdy nešlo o nějakou samoúčelnou provokaci, ale ukázat, že křesťanská spiritualita se obnovuje někde, kde by ji nikdo nečekal. Že křesťanská poezie může vypadat ještě jinak než jako Zahradníček. A připomenu, že i Deml ve své době představoval strašlivou provokaci, faráři zakazovali to číst. Po padesáti letech se stal ikonou, které se všichni klaní. A podle mě to nejzajímavější, co v 80. letech na tomto poli vzniklo, byly možná právě ty Magorovy verše. Bylo to určitě prostředí, které jsme se pokusili popsat, vedení nakladatelství se to nelíbilo, a tu revui chtěli zrušit. My jsme se tedy z onoho nakladatelství trhli, oni nám naštěstí onen titul nechali a my jsme mohli ještě nějakou dobu pokračovat dál. Pro budoucnost časopisu to bylo asi pozitivní, protože jsme si jej pak dělali, jak jsme chtěli. JIŘÍ PEŇÁS: Kolik lidí v těch dobách četlo Souvislosti? MARTIN C. PUTNA: Náklad se samozřejmě snižoval. Ten úplně první ročník v roce 1990 měl dnes neuvěřitelných šest tisíc výtisků. Pak to šlo velmi rychle dolů, na nějaké dva tisíce nebo ještě méně, a dnes, i když už nejsem v redakci, ale jen v redakční radě, tuším, že se to pohybuje kolem šesti stovek, což je u kulturních časopisů tohoto typu běžné. Ale zároveň si myslím, že ten časopis už dnes zdaleka není to, co byl. Zklidnil se. Stala se z něj literární revue, která občas není špatná, ale… Vždycky přijdu, prolistuju si to a řeknu si, kdyby to nevycházelo, co podstatného by se stalo? JIŘÍ PEŇÁS: No, za těch tři sta let by lidé něco nenašli, něco by chybělo. MARTIN C. PUTNA: No, to je otázka. JIŘÍ PEŇÁS: V těchto dnech zanikají, nebo chcete-li degenerují Literární noviny. Prostě do určité míry víme, že už za ně nebudeme krvácet. Na jednu stranu víme, že šlo o určitou značku českého intelektuála, v 60. letech zcela nepochybně, v 90. se to bralo tak, že publikovat v Literárkách to bylo skutečně něco. Mně když tam otiskli poprvé takovou krátkou věc, tak jsem byl nadšen a myslel jsem, že vstupuju do Parnasu. Vladimíre, ty jsi ještě v posledních letech psal do Literárek? VLADIMÍR JUST: Já tam mívám jednou za měsíc nebo za dva takový dlouhý článek, který by nikde jinde neotiskli, většinou o zážitcích, které jsem za léta kolem divadla nashromáždil.

ROZRAZIL 32

7

(2)

(1)

(3)

(2)

(1)

(4)

(1) Vladimír Just

(1, 3) Martin C. Putna

(2) Jiří Peňás

(2) Úsvit v Čechách

(3, 4) Debata na téma Český jazyk, česká média,

(4) Vladimír Just

moderuje Jiří Peňás, Centrum experimentálního divadla, únor 2009

(4)

(3)

Většinou nepíšu o průměrných věcech, ale o těch, které mě nejvíc nasupily nebo které mě nejvíc nadchly, jako třeba Hamlet v místním divadle. Tam mám opravdu bez servítků a bez omezení text na těch dvakrát 1800 znaků, což jsou dvě normostrany, tam se můžu rozšoupnout. Ať jsou Literárky jakékoliv, tak jeden z hlavních důvodů, proč jsem do nich psal i teď, kdy naprosto nesouhlasím s jejich politickými úvodníky, komentáři nebo jazykem, je ten, že za dvacet let, co tam píšu, mi tam nikdo neškrtl ani čárku. A dokonce to někdy byla chyba, protože někdy jsem tam i nějakou chybu udělal. JIŘÍ PEŇÁS: Já ti mezi námi prozradím proč. Protože to nikdo nerediguje. To si neber osobně. Možná dřív, ale v posledních letech mám velké podezření. To je všeobecně problém u literárních časopisů. A teď nemyslím revue, ty se redigují velmi pečlivě, protože vychází jednou nebo maximálně dvakrát do roka. VLADIMÍR JUST: Ale je redigování a redigování. Já nesnáším to, co jsem si před pár dny přečetl v Lidovkách. Šlo o úryvky z názorů Dany Němcové, opatřené mezititulky redaktorky, která pod tím článkem byla podepsaná. Mě opravdu štve, že někdo napíše názor a někdo jiný mu jej opatří ohavným podtitulkem jako „Je to o prioritách“. V názorech Němcové to nenajdeš, ale najdeš to v redakčním mezititulku. A takové stupidní mezititulky jsem zažil ve všech denících, týdenících, čtrnáctidenících, občasnících, a dokonce jsem si kvůli tomu založil časopis Divadelní revue, aby mi to tam nikdo takto nedělal. A právě Literárky byla druhá revue, kde se mi nic podobného nestalo. JIŘÍ PEŇÁS: S tím redigováním jsem to myslel tak, že když někdo dělá v časopise, kde se ani nepředpokládá, že se zaplatí honorář, tak motivace sedět nad textem se prostě vytrácí. Obecným jevem této profese je právě marnost nahrazovaná někdy idealismem anebo prostě rutinou. Mimochodem ten článek v Respektu… (Obrací se na M. C. P.) Stává se ti častěji, že tě redaktoři vyzvou, nebo ten článek zraje podobně jako omluva Karla Čapka? MARTIN C. PUTNA: Různě. V tom posledním případě v Respektu mě vyzvali asi půlhodinu předtím, než mi volali i z Lidovek. Jsem asi jednou z těch postav, které se volá, když jde o něco katolického a nikdo nemá čas to napsat. Z hlediska jazykového a myšlenkového je tam ovšem zajímavý ten zdánlivě nepatrný rozdíl mezi tím, co je 3600 znaků a co je 3000 znaků. Řeklo by se, že je to jen rozdíl v číslech, ale není. Člověk je zvyklý pro noviny zhustit všechno nebo maximum toho, co se dá, do těch 3600 znaků. Ale z Respektu řekli, že mají jen takovou kratičkou rubriku na 3000 znaků. Já jsem řekl, že to tedy udělám, ale bylo to šílené. Kauza lefebvristického bratrstva je strašně složitá a já měl 3000 znaků. Řekl jsem si, že to napíšu, když jsem to slíbil, ale s pocitem, že to opravdu skoro nejde. JIŘÍ PEŇÁS: To se skutečně do glosy nebo aforismu nevejde. I když…

10

FOYER

MARTIN C. PUTNA: A pak už je druhá možnost, ten aforismus. VLADIMÍR JUST: To jsou ty dopisy čtenářů. Proto tam tak rád píšu, protože už se v tom nedá škrtat. Když tam napíšu všechno, co si myslím, i se všemi souvislostmi, tak to naprosto nemá šanci. Maximálně se tam objeví nějaká ta vata, která to pospojovala. Ty mě taky tvrdě rediguješ. JIŘÍ PEŇÁS: Já tě nerediguju, já tě zkracuju. VLADIMÍR JUST: A taky mi voláš jako dělníkovi, že to mám druhý den napsat. MARTIN C. PUTNA: Mě mezitím napadl ten aforismus, do kterého by se dala zhustit kauza lefebvristického bratrstva: Benedikt se chytil do vlastní pasti přílišné ústupnosti vůči konzervativcům. Není to vtipné, ale je to jedna věta, která vyjadřuje jádro problému. JIŘÍ PEŇÁS: V tom nebudu oponovat. Ale proč jsi tam nenapsal, že deexkomunikace neznamená, že s ním Benedikt souhlasí? MARTIN C. PUTNA: Přesně to už se mi tam nevešlo. JIŘÍ PEŇÁS: Ale to není tak, jak jsi řekl. V církvi se přece neexkomunikují vrazi, ale exkomunikují se kacíři. To je prostě rozdíl. Takže deexkomunikace je akt milosrdenství, nikoliv toho, že připouštíme, že ten člověk má možná trochu pravdy. Ze mě, coby velmi problematického katolíka, se v prostředí redakcí najednou stal vášnivý obránce kroku Benedikta XVI. Toho, že je to akt tolerance. V českých médiích je ovšem většinové mínění takové, že se hledá, jaký bič se najde na církev, na papeže, na Vatikán… VLADIMÍR JUST: Protože se to líp prodá, to je jasné. Média nereferují o tom, co se děje, ale o tom, co by je mělo prodávat. JIŘÍ PEŇÁS: Jednak se to líp prodá a jednak ti pracovníci v médiích takoví skutečně jsou. VLADIMÍR JUST: Protože už jsou funkcionáři mediálního aparátu. Ať už do médií vstupovali se sebevětším idealismem, který ty třeba ještě máš, tak… JIŘÍ PEŇÁS: … já nemám idealismus… VLADIMÍR JUST: Tak něco takového jsi na začátku naznačoval, že jsi dělník s idealismem. Ale média si tě obrábí podle toho, co se líbí, co se líp prodá. Pro média není zajímavé to, co jsi řekl — že papež ze své přílišné tolerance…, že nesouhlasíš s tím výrokem a tak dále. To už pro ně není zajímavé. Zajímavé je: „Podívejte se, co to je za pacholka, ještě je Němec, bývalý člen Hitlerjugend, a on si tady bere na milost takového nácka, i když anglického.“ JIŘÍ PEŇÁS: A právě teď se dostáváme k otázce, zda jsou skutečně česká média horší, než je česká společnost? A myslím tím nejen noviny, ale i televizi, internet… VLADIMÍR JUST: To je otázka hodná té slepicovejčí nebo vejcoslepicové, chcete-li. Ať bych řekl cokoliv, nikdy to nebude úplná pravda a vždycky se bude dát něco namítnout. Společnost je formovaná médii, bez určitého stavu médií by vypadala

jinak. Samozřejmě, že média reflektují to, co po nich společnost vyžaduje, co kupuje. Obrázky, co vidíme v televizi, to není to, co se ve světě opravdu podstatného odehrálo, ale to, na co jsou obrázky a co se líp prodá. Dělají to tak média na celém světě. České specifikum je v tom, co jsem naznačil už před chvílí, v oné roli politiků v médiích. Je podstatně vyšší, než tomu standardně bývá jinde. Mně říkal kdysi jeden můj kamarád, který se vrátil z Paříže, kolik politiků se nám přemnožilo na obrazovce a že je z ní budeme horko těžko vyhánět. Ve Francii, kde on je zvyklý média sledovat, je politik nešťastný, když dostane obsílku, že má jít na paškál k nějaké Renatě Kalenské nebo k nějakému Peňásovi. Říká si, co na mě zase prasklo, to bude nějaký malér. A u nás vrchní politik v době televizní krize říkal: „Média jsou špatná, už čtrnáct dní se mě na nic nezeptala. Jak je to možné?“ Prostě se z těch politiků stalo něco daleko více, než jim přísluší v tom mediálním prostoru. To je myslím české specifikum. Nestudoval jsem si situaci v Polsku nebo v Rumunsku, nevím, jak je to jinde, ale mám určité informace o tom, jak je to na západ od našich hranic, a v této míře se to tam skutečně neděje. Ale to je zase spíš otázka na Václava Moravce. JIŘÍ PEŇÁS: Já bych Václava Moravce hájil. On je v pozici herce v divadle, jehož ředitele neurčuje. Neurčuje pravidla a dramaturgii televize. VLADIMÍR JUST: … a kým ten ředitel byl vybrán? To je přesně to, o čem mluvím… JIŘÍ PEŇÁS: Martine, mě tak napadá… Ty jsi teď ředitelem Knihovny Václava Havla. Myslíš si, že postava Václava Havla… A teď bych to chtěl formulovat opatrně, protože jsem byl součástí 90. let, kdy přítomnost Václava Havla v televizi byla vnímána jako projev něčeho kultovního… Myslíš si, že je Václav Havel rád, že už není tak často v médiích? MARTIN C. PUTNA: Myslím, že ano. On je především strašně unavený, jeho zdravotní stav není dobrý. A ještě jinak. Moc a sláva jsou věci strašně nebezpečné a oblbují každého. Otázka není zda, ale nakolik. On se tomu podle mě bránil mimořádným způsobem, jak tomu kultu na začátku, tak štvanici, která nastala v jisté době ze strany médií, která v té době byla propojena s určitými politickými stranami. Na to, jakým věcem byl vystaven, to podle mě zvládal ještě obdivuhodně, ale strašně ho to umluvilo. Vím, že když jsme na podzim dělali nějakou výstavu, tak jeho hlavní starost byla, aby tam nemusel mluvit. On si teď chce hlavně povídat se starými kamarády, chodit do divadla, chodit do hospody. On už má uděláno. JIŘÍ PEŇÁS: Je pravda, že když jsem ho v posledních letech viděl, tak jsem měl pocit, že ta představa, že mu neustále někdo něco říká, chce se u něj ukázat a tak na sebe upozornit a pořád mu někdo něco hučí do ucha, musí být šílená. On se přitom snaží držet, ví, že je to ten jeho kříž.

VLADIMÍR JUST: Je to zkrátka občan Havel, ten dokument to docela pěkně ilustruje. JIŘÍ PEŇÁS: A já vám teď povím jednu věc, kterou jsem zažil právě tady v Provázku před půl rokem, když tady četl Odcházení. Šel si potom sednout do herecké šatny, kde u jednoho stolu seděli muži staršího věku z vedení divadla a pořád něco do Václava Havla hučeli. A u vedlejšího stolu seděly herečky a Václav Havel na ně občas tak pokukoval s tím, že by rád tak hučel do těch hereček, ale bylo jasně vidět, že si říká, že se musí držet toho, co mu říká… VLADIMÍR JUST: … ta persona Havel… JIŘÍ PEŇÁS: … přesně tak. Prostě se držel toho svého údělu. Já totiž směřuju k tomu, co je leitmotivem těchto večerů, a to vzpomínka na Havlův dopis Gustávu Husákovi. Ten samozřejmě vznikl v určité atmosféře a v určité době, ale není od věci pohlédnout na něj zraky dneška. On tehdy napsal: „Režim v lidech systematicky aktivizoval a rozvíjel to nejhorší — sobectví, pokrytectví, lhostejnost, zbabělost, strach, rezignaci, touhu ze všeho vyklouznout bez ohledu na následky.“ Je to v nás pořád zakořeněné, nebo jsme se toho během dvaceti let zbavili? V čem tato společnost nejvíc dluží svým nadějím z roku 1989? VLADIMÍR JUST: Abych to řekl havlovským termínem a zároveň trošku odbornou floskulí, je tam deficit určité sebestrukturace. Česká společnost se dostatečně nesebestrukturovala jako občanská společnost. Lidi si zanadávají v hospodě, když se potkají, v divadle, kde jsou přesvědčováni přesvědčení, a málokdo založí občanskou iniciativu, aby třeba tady v Brně nebylo nebo bylo odstěhované nádraží. Já do toho zase tak nevidím a nechci do toho sporu zasahovat, ale vím, že ten spor se také rozbředl a podobně tomu bylo i s jinými iniciativami. Čili co tato společnost nejvíc dluží, je to, že pořád ještě není tou vyspělou společností občanskou. Zní to jako fráze, ale není to fráze. Společnost se raději strukturuje na bázi facebooků, kde se lidi sdružují podle toho, co zrovna vaří anebo podle hesla „budu jíst maso, protože je mi líto tofu“. Zkrátka vymýšlí nesmysly. A na to se nabalí dvě stovky lidí a ti spolu komunikují na základě tohoto. Když jde o českou mystifikaci, dřív se tomu říkalo recese, tak ano, ale ty věci politické, veřejné, co hýbají lidmi, jsou výjimky. Třeba iniciativa za blob… JIŘÍ PEŇÁS: … ta je mimochodem taky na facebooku. VLADIMÍR JUST: Dobrý, já to beru. Říkám, že jsou i výjimky. Ale pořád si myslím, že pro většinu lidí je pohodlnější zanadávat si na přenosy z parlamentu při volbě prezidenta než udělat něco pro to, aby se ty věci změnily. Když je společnost sebestrukturovaná, tak se s ní o to hůř manipuluje. Čím složitější to politici mají, tím je menší prostor k tomu jejich zblbnutí a obrostlostí slávou a mocí. To se tady za těch dvacet let vytvořilo jen málo, ač jsou i výjimky, ale mělo by toho být daleko víc. A souvisí to

ROZRAZIL 32

11

i s médii, s jazykem, kterým spolu komunikujeme, prakticky se vším. Tady vidím největší dluh. JIŘÍ PEŇÁS: (Vyzývá pohledem Martina C. Putnu…) MARTIN C. PUTNA: … a musím něco říkat? JIŘÍ PEŇÁS: … byl bych ti opravdu vděčný. MARTIN C. PUTNA: Já jsem hrozně zvědav na to, jak bude probíhat tento rok, rok výročí (diskuse proběhla roku 2009, pozn. red.). Tím, že jsem se ocitl v Knihovně Václava Havla, tak se kolem nás rojí různé iniciativy a lidé se ptají, jestli by se k nám mohli připojit a jestli bychom je my mohli zaštítit. Jsem zvědavý, co se stane, jak ty reflexe budou vypadat, jestli to bude jen takové vzpomínání a bití v prsa těch, kteří tehdy byli u toho. A hlavně mě nejvíc zajímá, jak to budou reflektovat ti, kteří ještě tehdy nebyli na světě, ti, co jim je dvacet a méně. Pro mě znamenal velké potěšení sborník Jan Palach, který vydali studenti na pražské filozofické fakultě. Studenti se začali zajímat o to, jak to tehdy bylo. A já chovám jistou naději, že ta generace, která teď nastupuje a je jí dvacet a pro jistotu ještě méně, že se na české dějiny začne dívat svýma očima a že teprve oni je zhodnotí. Teprve oni k tomu zaujmou nějaké stanovisko, které nemůžeme zaujmout my, protože my jsme byli u toho. Moje naděje má analogii německou, protože tam to po válce také dvacet let trvalo, než přišly děti a ptaly se: „A tatínku, cos dělal za války?“ VLADIMÍR JUST: Já bych také rád zmínil jednu věc, ať nejsme pořád jen negativní. Mě velmi potěšilo, když mě oslovila skupinka lidí, kterým právě bylo také pod dvacet let a kteří na podzim iniciovali akci Doba Kožená a Železná. Snažili se dobrat toho, co vlastně tato společnost za těch dvacet let vykonala. Když si pak zformulovali čtyři požadavky, které by společnost měla dostat k dvacetiletému výročí od Parlamentu a od vlády, mimochodem jeden z těch požadavků bylo právě odpolitizování mediálních rad, tak to byly rozumné požadavky, které jim nevnukli ti starší, kteří prošli komunismem, ať už na té či oné straně, ale na které přišli sami a které je začaly osobně trápit. Nevím, jaký to mělo ohlas u jejich vrstevníků, každopádně když se konalo setkání v aule právnické fakulty, tak ta aula byla plná a byla tam úžasná atmosféra. A typické bylo, že ač se mluvilo o tématu média, tak Česká televize, která to měla přenášet, se omluvila pro nemoc, podobně jako představitel České televize v dnešní besedě, čímž ho ovšem nechci nějak zpochybňovat. Přitom celé to bylo udělané proto, aby to ta televize právě sama o sobě po těch dvaceti letech natočila. To vnímám jako minus. Ale plus jsou zase ti mladí lidé, kteří to zorganizovali. JIŘÍ PEŇÁS: Já dodám ještě jeden příklad. Kdybych měl mluvit o nějakém tématu, které média nechtějí příliš zdůrazňovat, i když tam už mnohokrát bylo, tak je to situace po ’45 a vyhnání Němců. Což je podle mě jedna z klíčových historických událostí a významnější téma, než si dnes připouštíme. Koneckonců jeho stopy vidíme v pohraničí dodnes. Píše o tom pár lidí jako třeba

12

FOYER

Bohumil Doležal nebo Emanuel Mandler a samozřejmě ty, Vladimíre. Ale lidé to pak vnímají tak, že máme jedno utkvělé téma… VLADIMÍR JUST: … dokonce nás označili jako německé Čechy. JIŘÍ PEŇÁS: Přesně tak. A skupina mladých lidí, kteří si říkají Antikomplex a nedostali se k tomu tématu třeba přes samizdat, ale čistě přes turistiku, skrz to, že chodí do hor a poznávají krajinu v Sudetech a ta krajina je začíná oslovovat… VLADIMÍR JUST: … vydávají sborníky Zmizelé Sudety… JIŘÍ PEŇÁS: … prostě poznávají, co se tam stalo za hrůzy a co se stalo s přírodou a zároveň vidí onu zvláštní netečnost lidí, kteří tam po válce přišli, tak tito lidé, kteří k tomu nemají žádné politické nebo mocenské důvody a už nejsou instruování sudetoněmeckým Landsmanschaftem, prostě přicházejí s touto iniciativou. Za to může pravděpodobně také dar pozdního narození. S určitými věcmi skutečně člověk může přijít až ve chvíli, kdy mu nikdo nemůže říct „ty jsi tady kvůli svým příbuzným, hraješ si tady nějakou svoji hru“. A jiná věc je, že podobné záležitosti se vždycky týkají spíš promile než procenta lidí, že to zajímá jen malé procento lidí. Lidí, kteří to budou skutečně prožívat a budou chtít s tím něco udělat, bude podle mě vždycky málo, ale budou mít čistší štít než nadcházející generace starců nebo lidi, kteří prochází středním věkem. No ale vraťme se k médiím. Čím by mohla přispět média společnosti? MARTIN C. PUTNA: Nerozumím otázce. JIŘÍ PEŇÁS: Je nějaká možnost reformy? VLADIMÍR JUST: V tomto ohledu je to velmi prosté. Média by se měla snažit věci pojmenovat. Ty jsi řekl vyhnání. Na Knížecích pláních na hranici Česka a Bavorska na Šumavě je taková zničená vesnice, totálně zlikvidovaná včetně vypáleného kostela a teď naštěstí už obnoveného hřbitova, kde z šesti set domů nezbylo vůbec nic. Tam je pamětní deska, na níž se mluví o historii tohoto kraje. Na ní nějaká ruka neustále umazává slovo odsun a píše tam Vertreibung a zase jiná ruka vymazává Vertreibung a píše odsun. A česká ruka z národního parku zjistila, že udělá kompromis, protože je tam na hřbitově napsáno „voditi psy a zakládati politické spory zakázáno“. A tato ruka udělala: 1945–1946 vyhnání do odsunu. Tím chci říct, že snaha pojmenovat věc, to znamená i diferencovat, co je totiž kritické myšlení jiného než diferencovat, je i to, že do určité míry to bylo vyhnání a v momentě transferu, kdy to velmoci rozhodly, to byl odsun. A ne to hodit celé do jednoho pytle a hádat se přes Šumavu o tyto dva termíny a šikovat dva proti sobě stojící tábory. Slovo vyhnání poprvé použil Prokop Drtina, Benešův tajemník, už v květnu 1945, který řekl: „Teď hned běžte a vyhánějte, splňte vlasteneckou povinnost.“ My se k tomu dnes nehlásíme, ale je historicky doloženo, že to vyšlo z českých úst a bylo to realizováno českýma rukama. Ale potom zase, po lednu 1946, kdy byl transfer podle Postupimských dohod, už mluvíme o odsunu.

(1)

(2)

(3)

(1) Vladimír Just, Petr Minařík, Martin C. Putna (2) Jiří Peňás (3) Úsvit v Čechách, únor 2009

Média by se měla snažit nepopisovat věci různými příšernými souvětími, ale věci pojmenovat a rozlišovat mezi nimi. Nádherný český termín je třeba tunel. Nevznikl seshora, že by s ním přišla nějaká vládní komise, to je lidová tvořivost. Ale charakterizovat to, že transformační náklady byly nenulové, a přitom je to totéž, nebo že opoziční smlouva byla o tlačení pravice levicí někam, což doslovně cituju, tak to jsme u toho, že média nepojmenovávají, ale popisují, zakrývají a mlží, místo aby odkrývala. JIŘÍ PEŇÁS: Protože tam jsou nějací lidé, kteří to píší. Média nejsou nějaká příšera, to jsou novináři. Média dělají lidé, kteří jsou tam zaměstnáni. Mohou být unavení, být málo vzdělaní nebo jim to zkrátka může být úplně jedno, najdou se tam různí lidé. Stejně jako tady v místnosti, i když tady asi nesedí úplný vzorek společnosti. Cítíte se být součástí vzorku společnosti? Rozumíte si se svými Čechy, se svými spoluobčany? VLADIMÍR JUST: Samozřejmě si nemohu rozumět se všemi, to bych se nad sebou musel zamyslet. Já si rozumím s některými svými spoluobčany, například s tebou, částečně i s Martinem, když něco napíše a já s tím souhlasím, což je většinou. Ale musím říct, že s většinou Čechů asi opravdu ne. Většinou je to na bázi nějakého spoluobčanství, názorové blízkosti a hlavně kolem divadla, kde se to selektuje samo o sobě. Už ta úchylná menšina, která chodí do divadla, ta je vyselektovaná od televize. Protože ti, co v divadle hledají televizi, už tam příště nepřijdou. Ti, co tam najdou to, co nenajdou v televizi, to už je ta menšina a s tou já si rozumím. MARTIN C. PUTNA: Člověk, pokud žije trvale tady, tak přesně cítí rozpory. V čem jsme třeba my jiní než voliči komunistické strany. Na to je velmi užitečné být delší dobu pryč, protože pak člověk naopak začne vnímat to, co komunitu spojuje. Tím, že jsem si užil americký rok, kdy jsem se na své Čechy díval přes internet a skype, si člověk uvědomí víc věcí, než kdyby byl tady. I ona společná funkce jazyka, čistě to, že všichni mluví česky, tak to přece jen něco znamená. Prostě si myslím, že občas je zapotřebí udělat si odstup, poodstoupit od těch každodenních kauz, jako jestli se bude stavět to nebo ono, a ptát se, co má komunita teda společného a jaké jsou její základní prvky. Člověk se pak přece jen trochu uklidní od toho rozrušení a řekne, že ono to vlastně docela jde a že to má smysl, že ti Češi nejsou tak hrozní. Vím, že když se mě v USA lidé ptali, jestli tam nechci zůstat, tak jsem řekl, že ne, že moje místo je v České republice. Já už bych se v žádném jiném jazyce nezabydlel. JIŘÍ PEŇÁS: Jak jsme ale mluvili o tom, jestli si rozumíš se svými Čechy… Ono už to ani není nutné. To, co odlišuje situaci před a po roce 1989, je, že si s nimi přece jen rozumět nemusíme. A představa, že se toho nemusíme bát, tak to je pro mě osobně rozdíl mezi dobou před rokem 1989 a po něm. Když člověk v roce 1988 chodil Prahou a potkával lidi, říkal si, že to jsou ti, kteří mají doma samopal a jsou připraveni jít do lidových milicí

14

FOYER

a půjdou proti nám, až do toho jednou budeme muset jít. Já, mladý radikál ve dvaceti letech… Ale vědomí, že člověk dvacet let žije sice v takové vachrlaté, ale přesto svobodě, to mě těší. Vladimír Just (1946) Divadelní a mediální kritik, teatrolog a vysokoškolský pedagog, šéfredaktor Divadelní revue, autor 15 knižních publikací (mj. Proměny malých scén, Klaunovy rozpravy, Z dílny malých scén, Paradoxy krále komiků, Slovník floskulí, Divadlo v totalitě, Šifra mistra Vladimíra aj.). Pravidelně přispívá např. do Literárních novin a Respektu. Jiří Peňás (1966) Novinář, vedoucí kulturní redakce Lidových novin. Svými články přispíval také do kulturních rubrik časopisu Týden, Mladé fronty DNES, Lidových novin či týdeníku Respekt. Martin C. Putna (1968)

RozRazil — Současná česká hra je pravidelná novinková řada dramatických textů. V edici vychází 10 svazků ročně. Cena jednotlivého svazku 49 Kč Půlroční předplatné (nebo cena 5 sv. dle výběru) 200 Kč Roční předplatné (nebo cena 10 sv. dle výběru) 390 Kč Desetileté předplatné (nebo cena 100 sv. dle výběru) 3390 Kč Objednávky předplatného: Větrné mlýny, Traubova 3b, 602 00 Brno, [email protected], tel. 603 876 696, www.vetrnemlyny.cz

Literární historik a kritik, překladatel. Jako autor a moderátor kulturních a náboženských pořadů spolupracuje s Českým rozhlasem a s Českou televizí. Komentáři, recenzemi a glosami přispívá do řady českých periodik (Literární noviny, Lidové noviny, Respekt, Reflex, Mladá fronta DNES, Týden, Hospodářské noviny aj.). Od roku 2008 je ředitelem Knihovny Václava Havla.

Novinková řada RR — SČH vychází jako sesterská edice měsíčníku RozRazil, www.rozrazil-revue.cz

K A ET

OČIMA CÍRKEVNÍCH PŘÍSLUŠNÍKŮ A PŘEDSTAVITELŮ

AN

MÁ NESMYSL SMYSL?

(4)

Má nesmysl smysl? Záleží na tom, co za „smysl“ či „nesmysl“ považujeme. Čím je smysl (nesmysl) poměřován? Výhradně racionalitou? Pragmatismem? Užitkem? Dostáváním? Odmítáním? Individualismem? Kolektivismem? Věděním? Naukou? Tím, co je zjevné? Nebo je nám spíše měřítkem fantazie? Dávání? Poznání? Vztahu? Prožitku? Zážitku? Odhalování? Toho, co je skryté?

Doplňujte a kombinujte slova podle libosti a hledejte v nich sebe. Navíc: Ne-smysl jako otevřenost k hravosti, snění, překvapení, objevování a prostor pro imaginaci vítám.

se na smysl nesmyslu je poněkud neurotické, že je to vpád konformismu do tvořivého chaosu. To, co je nesmyslem z hlediska prověřených myšlenkových schémat, zůstává nesmyslem, ale může to mít v životě nějakou roli. Z chaosu povstává řád: ordo ab chao. Možná dokonce z nesmyslu, pokud vydržíme jeho nesmyslnost, vypučí časem nový smysl, naskytne-li se jeho potřeba. Jsem na smysl nesmyslu dotázán prý jako jeden z „představitelů různých denominací“. Tím nejsem a nechci být. Denominace jsou mi lhostejné a odpovídám jen jako člověk, sám za sebe, ne za nějakou doktrínu nebo organizaci. IVAN ŠTAMPACH, religionista a publicista (2)

LEO PAVLÁT, člen Židovské obce v Praze (1)

Má. Jako gejzír svobody prorážející krustu našich pravoúhlých souřadnic, jako bezbřehá a nakažlivá radost smějícího se Boha. Ještě, že je tady. HANA JALUŠKOVÁ, farářka Ochranovského seniorátu při Českobratrské církvi evangelické v Rovensku pod Troskami

Projev může být nesmyslný, protože jeho původcem je slaboduch. Ale o tento případ tu asi nejde. Druhou možností je to, že autor na smysl programově rezignoval. Říká něco, co je mimo kategorii pravdy a omylu. Mluví paradoxně, jeho mluva (či jiné projevy) se nevejde do racionálních schémat. V této situaci se někdo lekne a začne pátrat, má-li vědomě nesmyslný projev smysl. Podlehne diktatuře manipulativní racionality, která chce, aby vše bylo v principu rozhodnutelné. Nesmysl by přece jen měl mít smysl, aby byl zvládnutelný. Myslím, že ptát

22

ANKETA

Tato otázka, aby mohla být zodpovězena, musí nést v sobě i odpověď na otázku, která je zásadnější a podle mého názoru i prvořadá: Co lze považovat za nesmysl? Je podle mého názoru pravdou, že názor či myšlenka, kterou jeden člověk považuje za nesmyslnou, může být pro druhého smysluplná. Vždy záleží na tom, z jakého prostředí člověk vychází, jak je ochoten nad danou věcí či tezí přemýšlet nebo jak široký má svůj obzor vědomostí a znalostí. Nelze přeci tvrdit, že to, čemu nerozumím, je nesmyslné. To je pohled příliš úzkoprsý a zaměřující se jen na sebe samotného. Dovolme druhým být jinými, než je člověk jen sám. Proto moje odpověď na zadanou otázku je, že nesmysl může mít smysl.

(2)

před sebou pojem označující význam věci, něco, co k něčemu vede směrem do budoucna (např. smysl života). Položená otázka tedy není jen samotným opozitem (jako je například otázka: Má prospěch neprospěch?), ale díky právě uvedené definici i otázkou po významu nesmyslu, byť to zní jako již uvedený protiklad. Jednou se reformátora Martina Luthera někdo zeptal, cože dělal Pán Bůh před stvořením světa, a Luther mu odpověděl, že seděl u potoka a řezal vrbové proutky, aby s nimi švihal ty, kdo mají takhle nesmyslné otázky. Vskutku, některé otázky někomu znějí nesmyslně (hloupě, nepotřebně), pro někoho jsou však vlastním způsobem tázání po neznámém či nepoznaném (a ne nutně jen provokací). Stejně tak metoda pokus–omyl nám ukazuje, že i to, co by se mohlo zpětně jevit jako nesmyslné, má ve svém důsledku význam rozeznání chyby a nalezení smyslu. A tak by se na položenou otázku dalo odpovědět: V jistém smyslu má nesmysl smysl. DAVID JURECH, sborový farář Církevního sboru ECAV v Praze (4)

RADEK JURNEČKA, farář římskokatolické církve v Mnichově Hradišti (3)

Pomineme-li dva ze tří významů tohoto slova (vnímání příslušným orgánem a pochopení/vnímavost pro určité věci), tak máme

(1)

(3)

ROZRAZIL 32

23

smysl. Také nejčastější metafora užívaná v Bibli pro hřích je právě „minutí cíle“ nebo „sejítí z cesty“. Nad tímto základem se nesly také myšlenky křesťanských autorů po celá dvě tisíciletí po Kristu. Svatý Augustin v 5. století ve svých slavných Vyznáních napsal: „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě.“ Komentoval tak nejen existenciální napětí mezi velkou Alfou a Omegou našeho života, ale také mezi těmi malými alfami a omegami, počátky a konci, sejítí z cesty, která vede k Cíli. Tomáš Akvinský přímo definuje, že konečným cílem člověka je Bůh. Každá živá bytost touží po dobru jako cíli a usiluje o něj a Bůh jako nejvyšší Dobro je tak absolutním cílem pro bytost schopnou toto dobro poznat. Výše zmínění i další myslitelé tím jen rozvádějí základní touhu křesťana, jak ji v Bibli formuloval svatý Pavel: „být s Pánem“ (1Te 4:17, 2K 5:8). Společenství s Bohem a skrze něj i s lidmi (nejen na „onom“ světě, ale i zde) je tak cílem toho, čemu říkáme v tradičním církevním slovníku „spása“, barvité obrazy nebe, ráje, nové země atd. jsou jen symbolickým vyjádřením toho, co si ve své plnosti zatím vůbec neumíme představit. Staré latinské heslo, kterým se má řídit lidské konání, respice finem (ber ohled na konec) tak nemusí znamenat jen varovné upozornění na vezdejší konečnost (menento mori, „pamatuj, že jsi prach“), ale i „řiď se cílem“, k němuž tvé bytí směřuje.

D ÍL N

O SMYSLU V BIBLI

A

(MARTIN GROMBIŘÍK)

Hledání smyslu věcí, otázka „proč?“ — to nás lidi odlišuje nejen od zvířat, ale i od sebedokonalejší umělé inteligence. Ačkoliv žijeme ve většinově ateistické zemi, hledají někteří odpověď na to základní „proč“ (smysl lidského života a existence) nejen v myšlenkovém světě reflektovaném profánními vědami, ale (jak bychom mohli říci s Goethovým Faustem) „také v theologii“, respektive v jejím předmětu, v náboženské víře v Boha. Následující text tedy píši z křesťanské pozice, z pohledu evangelického faráře. Nepokouším se zde dát definitivní odpověď (víra je dar, jehož podoba záleží na Dárci), spíše poukázat na možnou cestu, na které mnozí odpověď nalezli. Křesťanská víra, zvláště ve své evangelické podobě, se obrací při hledání odpovědí na nejzásadnější otázky především k Bibli, kterou považujeme za Písmo svaté, písemné svědectví o Božím zjevení člověku. Pokud ale Bibli otevřeme, zjistíme, že výraz „smysl“ (života) v ní nenajdeme.1 To je však dáno tím, že Bible neoperuje v abstraktních filozofických pojmech, ale užívá obrazů, symbolů a příběhů. Mistrovsky to ukazují zejména Ježíšova podobenství, která na banálních příbězích a každodenních situacích objasňují nejhlubší pravdy o lidském životě. 1/

Český ekumenický překlad sice výraz několikrát použije, ale jen jako volný vysvětlující překlad — tzv. dynamický ekvivalent — jinak formulované věty v původním jazyce, a to většinou ve významu „smysl slova“.

24

DÍLNA

Přesto však i v Bibli můžeme najít klíčová slova, která nám mohou pomoci v našem hledání. Jedním z těchto slov by mohlo být řecké slovo telos, které znamená „konec“ ale také „cíl“, případně jeho odvozeniny syntelesia („dokonání“) nebo teleioó („dokonat“). Oproti většině východního myšlení, které uvažuje v nekonečně se opakujících cyklech, je biblické myšlení lineární, tzn. vše vychází ze svého počátku a směřuje ke svému konci, jak individuální existence (např. lidský život), tak existence celého světa. U počátku všech věcí je Bůh, jak to vyjadřuje židovská a křesťanská víra ve stvoření. „Na počátku“ (ř. en arché, hebr. b‘rešit, dosl. „v hlavě“) nebyl slepý zápas chaotických sil, jako ve starověkých mýtech, ale „Bůh stvořil nebe a zemi“ (Gn 1:1); „všechny věci povstaly skrze něj a bez něho nepovstalo nic, co je“ (J 1:3). Bůh sám ale o sobě v biblickém zjevení mluví nejen jako o počátku (arché), ale i jako o konci, respektive cíli (telos) všeho: „Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec“ (Zj 22:13). Na rozdíl od deistů, pro které byl Bůh jako „nebeský hodinář“ jen kdesi na začátku, který nás, obrazně řečeno, natáhl na klíček jako plechové kuřátko a pak nás nechal skákat a zobat, dokud nedojde pružina nebo nepřepadneme přes hranu stolu a nerozbijeme se, nestojí Hospodin, Bůh Bible, jen na startovní čáře, ale také v cílové rovince. Život člověka není určován jenom tím, co si přinesl

na start, jeho charakterem stvořené bytosti, ale také cílem, ke kterému směřuje. Totéž platí i o kosmu, o totalitě všeho stvořeného bytí. Francouzský jezuita, přírodovědec a filozof P. Teillhad de Chardin ve svých knihách mluví o „bodu Omega“ (viz citát ze Zjevení), který stejně jako počáteční bod (ať už za ním v závislosti na panujících kosmologických teoriích vidíme nějaký „big bang“ nebo cokoliv jiného) formuje evoluční rozvoj stvoření v čase. Pro Bibli není — na rozdíl od řeckých sofistů — mírou všech věcí člověk, smysl jeho života je určen tím, co (vlastně kdo) je mimo něj, na jeho hranicích, na počátku, ale i na konci. Pokud se tedy v Bibli pídíme po smyslu, musíme se pídit po „cíli“. Říká-li Bible cílem [Božích] přikázání je láska (1Tm 1:5), chce tím říct, že smyslem třeba příkazů Desatera „nezneužiješ Boží jméno“, „cti rodiče“, „nebudeš zabíjet“, „nebudeš cizoložit“, „nebudeš krást“ atd. je budování kvalitních vztahů k Bohu a k druhým lidem, ne lov nějakých záslužných bobříků na své osobní konto. To ostatně potvrzuje Ježíš, když říká, že veškerý „Zákon a Proroci“ (tedy celé Boží zjevení Starého zákona) vlastně leží na přikázání „miluj“ — Hospodina, svého Boha, i svého bližního jako sama sebe. Leccos nám napoví, když si uvědomíme, že hebrejský výraz pro Zákon, Torah, vlastně znamená „ukazatel“, směrovka, opět k nějakému cíli, přikázání nejsou bezduché imperativy, ale radami jak dojít k cíli, jak naplnit život a dát mu nějaký

O nesmyslu v Bibli Tak jako se v Bibli nevyskytuje „smysl“, nenajdeme v ní ani „nesmysl“. Najdeme tam však velké množství postav, které nesmyslně myslí, mluví a jednají — blázny a pošetilce. V Knize žalmů říká blázen v srdci svém: „Není Boha“ (Ž 14:1, Ž 53:2). Žalmistův blázen však není totožný s programovým ateistou, říkat si „není Boha“ není v Bibli ani tak záležitost teorie jako spíš praxe: znamená to škrtnout Boha ze svého života, nepočítat s ním, být k němu lhostejný. Biblický blázen jde ovšem ještě dále, je mu lhostejný nejen Bůh, ale pohrdá rovněž i svým bližním (Přísloví 11:12), neboť vztah k Bohu a vztah k druhým lidem jsou spojité nádoby. V Ježíšových podobenstvích se pošetilý boháč, kterého v noci překvapí smrt, domnívá, že je nadbytkem majetku jeho život zabezpečen na mnoho let. Také člověk, který odmítá Ježíšův program vyjádřený v Horském kázání (kde Ježíš v mnohém prohlubuje a radikalizuje starozákonní Desatero, zejména co se týká vztahů k druhým, a které vrcholí pro mnohé tolik nepřijatelnou výzvou „milujte své nepřátele“), je podobný pošetilému muži, který si postavil dům na základech z písku místo z kamene. V Bibli ale máme také příklady zdánlivě nesmyslného jednání, bláznovství z lidského pohledu: hned z kraje Bible staví Noe svoji loď na suché zemi, doprovázen posměchem svého okolí. Patriarcha Abrahám se v pokročilém věku rozhodne jít do tisíce kilometrů vzdálené země, kterou nikdy neviděl, židovský inkvizitor

ROZRAZIL 32

25

Šavel, který pronásleduje bezvýznamnou sektu popraveného zakladatele, najednou obrátí o 180 stupňů a učiní z této „bezvýznamné“ skupinky následovníků Ježíše Nazaretského budoucí největší světové náboženství. Když posílal (nyní již jako apoštol Pavel) asi o 20 let později dopis do křesťanské obce v Korintu, napsal tam také tato slova: … my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství… V Talmudu je příběh chlapce, který ve snu viděl všechno obráceně, a když jej vyprávěl svému otci, ten mu odpověděl: „Milý synu, teprve teď jsi viděl ten pravý svět.“ Hodnoty a měřítka, které nás obklopují, mohou „shůry“ vypadat úplně jinak. „Hrdinou“ naší doby je pragmaticko-racionalistický sobec, kterému je Bůh lhostejný a jeho bližní ho zajímá jen jako prostředek k jeho osobním cílům; přitom sám sebe nazývá „realistou“. Z Božího pohledu (nebo „zorného úhlu věčnosti“, jak říkával Masaryk) však může svět těchto „normálních“ lidí vypadat jako blázinec plný nebezpečných šílenců, nebezpečných sobě i svému okolí. Křesťanská dogmatika říká, že ve světě tolik poznamenaném a prorostlém

zlem vlastně sami od sebe ani nemůžeme vidět skutečnou povahu věcí (to je význam tradičního učení o „dědičném“ hříchu), a tak se vnějšímu pozorovateli pravda často jeví jako na hlavu postavený paradox — Bůh zachraňuje člověka ze smrti tím, že sám na sebe bere jeho úděl a umírá prokletou smrtí. Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí, pokračuje sv. Pavel. Bůh se v tomto světě chová jako diverzant a provokatér a cesta, kterou nabízí, se může vnějšímu pozorovateli jevit jako šílená a nesmyslná. Mnoho věcí člověk pochopí jen tak, že se stane „insiderem“, že nezůstane sedět v hledišti, ale vstane a vykročí do temnoty vyzbrojen jen svítilnou Božího slova. A to je, milí přátelé, konec (vlastně cíl) kázání. MARTIN GROMBIŘÍK, narozen 1975, absolvent Evangelické teologické fakulty v Praze, pět let pracoval v oboru informačních technologií, v současné době je evangelickým farářem, věnuje se rovněž problematice duchovní hudby.

© Foto: David Konečný

Repertoár /

26

DÍLNA

edice nakladatelství Větrné mlýny (www.vetrnemlyny.cz)

/ Žlutí už vědí!

Zásadní díla / Vynikající překlady / Čtivé studie / Portréty autorů i překladatelů Edice Repertoár v jednoduché typografické úpravě, „ášestkovém“ formátu a za lidovou cenu představuje zásadní díla světové i české dramatiky. Svojí zářivě žlutou obálkou a kapesním formátem edice připomíná německou řadu Reclam, důrazem na velmi kvalitní průvodní studii má blízko k odeonské Světové četbě.

LÓ ŽE 2

NEREALIZOVANÉ STAVBY JAKO TVŮRČÍ VÝZVA: INSPIRATIVNÍ PRŮVODCE PO ZKRACHOVALÝCH AMBICÍCH STŘEDOEVROPSKÉ ARCHITEKTURY (OSAMU OKAMURA)

Bratislavské metro — vlakové depo (48° 5‘ 39.05“ N 17° 6‘ 33.38“ E) V 70. a 80. letech procházela Bratislava obdobím bouřlivého rozvoje, šlo především o stavbu rozsáhlých panelových sídlišť na okrajích města. Bratislavské metro, s jehož stavbou bylo započato v roce 1985, mělo spojit tyto nové městské čtvrtě s historickým centrem. Na jižním konci největšího sídliště Petržalka, pod přemostěním Panónské cesty, začalo vznikat vlakové depo Janíkov dvor, pro uvažované soupravy metra, nejdříve československé, později východoněmecké výroby. Stavba pokračovala od jihu směrem do centra, u vstupu do sídliště jsou dosud patrné terénní zářezy, ve kterých mělo vést kolejové těleso. Po pouhém roce byl projekt zastaven a po roce 1989 zcela zrušen. Realizované rovnoběžné betonové stěny uvažovaného prostoru depa se následně staly neodolatelnou výzvou pro místní streetartisty. Plánovači metra tak nechali bezděky vzniknout rozsáhlé veřejně přístupné neformální graffiti galerii pod širým nebem, s poměrně špičkovými parametry. (Foto: Miroslav Lisinovič)

ROZRAZIL 32

43

Světová metropole Germanie — berlínské zátěžové těleso (52° 29‘ 2.45“ N 13° 22‘ 17.84“ E)

Budapešťské Národní divadlo — podzemní garáže (47° 29‘ 55.29“ N 19° 3‘ 14.61“ E) V roce 1996 bylo rozhodnuto o stavbě budovy Národního divadla v samém centru Budapešti, na náměstí Erzsébet. Po úspěšně vyhodnocené architektonické soutěži a vypracování projektu byla zahájena stavba. Ve volebním roce 1998 však zvítězila opoziční strana FIDESZ, která se rozhodla z politických důvodů stavbu zastavit — v té době byly dokončeny pouze rozsáhlé výkopové práce pro základy divadelní budovy s podzemními garážemi. Projekt divadla byl přehodnocen, zadán jiným architektům a přesunut na nové místo na dunajském nábřeží na jižním okraji městského centra. V roce 2000 proběhla soutěž, která měla přijít s podněty na využití dosud otevřené vyhloubené jámy. Vítězný tým Koppány Bánfalvy a István Bikki z ateliéru Firka Építész Stúdió navrhli umístění menšího kulturního zařízení pod úroveň terénu a vytvoření parku na jeho částečně prosklené střeše. V roce 2002 byla provedena hrubá stavba, která se však kvůli finančním problémům dokončovala až do roku 2005. Budapešťský hudební klub Gödör (název v maďarštině znamená „díru“ nebo „jámu“) se od té doby stal legendou. Střídají se zde při každodenních koncertech žánry od rapu po jazz, lokální kapely i zahraniční hvězdy, četné výstavy i projekce pod širým nebem. Jde, na rozdíl od nové budovy Národního divadla, o jedno z nejživějších současných center maďarské klubové scény. (Foto: eRGé)

44

LÓŽE 2

Zátěžové těleso z železobetonu o váze 12 650 tun, výšce 14 metrů, průměru 21 metrů, stojící na podstavě o průměru 11 metrů v ulici General-Pape-Str. ve čtvrti Berlin Tempelhof bylo vybudováno v letech 1941–1942 za účelem zkoušky únosnosti podloží pro umístění monumentálních staveb tzv. Severojižní osy plánované architektem Albertem Speerem v rámci Hitlerova projektu „Světové metropole Germanie“. Osa měla vést od Velké haly národů — o výšce kupole 290 metrů, určené pro shromáždění až 180 000 lidí — k hlavnímu Jižnímu nádraží. Těleso bylo vybudováno poblíž místa, kde měl být postaven triumfální Vítězný oblouk. Předpokladem pro stavbu oblouku bylo, aby se zkušební těleso vlastní vahou nezabořilo do terénu o více než 6 centimetrů. Během prvních tří let se však propadlo do berlínských písků o 18 centimetrů. Přestože nikdy nedošlo ani k plánovaným válečným triumfům ani ke stavbě hlavního města Germanie, probíhala zde měření i po válce, až do roku 1977. Od roku 1995 je ojedinělá technická stavba památkově chráněna. Letos by měla být dokončena celková rekonstrukce objektu, jejíž součástí je informační centrum s ocelovou vyhlídkovou plošinou. Návštěvníci 5. berlínského bienále současného umění byli v roce 2008 v Nové národní galerii konfrontováni s fotografickým projektem Susanne Kriemannové pod názvem „12 650 000“. Šlo o 25 zarámovaných černobílých fotografií berlínského zátěžového tělesa. Ve svém díle se Kriemannová snaží odhalit budovy a další monumentální stavby jako fyzické otisky ideologií a zapomenutých významů. Se zaměřením na jejich společenskou sugestivnost odhaluje paradoxy, které v sobě skrývají, zasahuje podvědomí a i názvem díla odkazuje k „tíze“ historie znovusjednoceného Berlína. (Foto: epha)

Košický „Vítězný oblouk“ — nadchod pro pěší (48° 45‘ 28.37“ N 21° 15‘ 44.70“ E) Sídliště Ťahanovce je nejmladší městskou částí Košic. Jeho výstavba na severním okraji města byla započata 18. května 1984. Během prvních dvou let probíhaly práce na inženýrských sítích a na terénních úpravách. V roce 1987 se začalo se stavbou prvních panelových domů na Třídě Družby (od roku 1992 Evropská třída), výstavba prvního okrsku byla dokončena v roce 1989, druhý okrsek vznikl v letech 1991–93. Základní škola druhého okrsku však již nabrala zpoždění a byla zprovozněna až v roce 1995, obchodní centrum nebylo dokončeno dodnes. V letech 1996–97 se realizoval ještě fragment třetího okrsku, avšak stavba musela být zastavena z důvodu nevypořádaných vlastnických vztahů k pozemkům. Aktuálně se uvažuje o stavbě čtvrtého okrsku. Třída Solidarity (od roku 1992 Americká třída) je hlavní tepnou sídliště Ťahanovce a jeho hlavní spojnicí s centrem města. První část ulice vznikla v roce 1986, druhá (od křižovatky s Evropskou třídou), s velko-

rysým pěším nadchodem, na přelomu let 1987–88. Pěší nadchod nebyl nikdy uveden do provozu. Soutěž pro mladé umělce Urban Impact je jedním z praktických nástrojů projektu Košice INTERFACE 2013 jak zasahovat do veřejného prostoru. Záměrem bylo vytvořit dílo ve veřejném prostoru poukazující na aktuální témata a problémy městského prostředí. Návrh Martina Hudáka staví nefunkční most pro pěší uprostřed sídliště Ťahanovce do polohy vítězného oblouku, čímž ironizuje stále přítomné relikty minulosti. (Foto: archiv Košice INTERFACE 2013)

Pražský Stalinův pomník — podstavec (50° 5‘ 41.57“ N 14° 24‘ 57.12“ E) Historie tohoto monumentu je všem dobře známá, tedy jen velmi stručně: Šlo ve své době o největší skupinové sousoší v Evropě, postavené na pražské Letné na počest sovětského vůdce. Stavba na základě projektu architektů Jiřího a Vlasty Štursových byla zahájena 22. prosince 1949, samotné sousoší vznikalo po dobu tří let 1952–55 pod dohledem autora, sochaře Otakara Švece, který necelý měsíc před jeho odhalením spáchal sebevraždu. Pomník stál na železobetonovém podstavci o výšce 15 metrů, zapuštěném do letenského svahu. Vlastní sousoší bylo 15,5 metru vysoké, 12 metrů široké a 22 metrů dlouhé, spotřebováno bylo 17 tisíc tun materiálu. Náklady na stavbu činily 140 miliónů tehdejších korun. Po Chruščovově kritice zločinného stalinského kultu osobnosti v roce 1956 byl pomník po pouhých sedmi letech existence v roce 1962 v několika fázích odstřelen — s nákladem dalších 4,5 milionu korun. Nepoužitelným materiálem bylo zavezeno slepé rameno Vltavy u Rohanského ostrova. V roce 1990 zprovoznila Linhartova nadace prostory pod Stalinovým monumentem a zorganizovala zde první akci zaměřenou na živou mezinárodní konfrontaci alternativních umělců — festival Totalitní zóna (galerie, koncertní a divadelní

scéna, nezávislá a avantgardní kultura). Festivalu se zúčastnilo na 200 umělců ze 17 zemí světa a 30 000 návštěvníků během pouhých dvou týdnů jeho konání. Z festivalu začalo vysílat živě i jedno z prvních českých soukromých rádií Radio Stalin, později známé jako — dnes již kultovní — Radio 1. V roce 1991 byl u příležitosti Všeobecné československé výstavy postaven na původním podstavci pomníku pohyblivý metronom sochaře Vratislava Nováka. V roce 1996 zde byla dočasně vztyčena desetimetrová socha krále popu Michaela Jacksona, u příležitosti jeho pražské zastávky během evropského koncertního turné HIStory. Na podzim roku 1999 před senátními a komunálními volbami stál na podstavci obří billboard ODS s portrétem Václava Klause v nadživotní velikosti. O půlnoci 1. ledna 2009 zde byla instalována obří modrá plachta s logem EU, vcelku však nevydržela ani do druhého dne. Mezitím se z kvalitního žulového podstavce stal „bezesporu nejluxusnější skate spot u nás… prostory obsahují velké množství grindboxů sestavených ze žulových desek různé velikosti. Úrovně vrchní části pomníku slouží jako manualboxy, dále je zde velké množství schodů, laviček a také zídek pro grindy a slidy“. Foto: Aktron

Říšská dálnice — most (49° 41‘ 57.26“ N 15° 6‘ 6.14“ E) Most přes Sedlický potok u Borovska byl stavěn v letech 1939–42 a 1945–50 pražskou stavební firmou ing. J. Domanský, s rozpočtem 5 552 400 tehdejších korun. Zkolaudován byl v prosinci 1952. Již v roce 1950 však byla pozastavena výstavba dálnic, most tehdy ještě nebyl napojen na silniční síť. Během dostavby dálnice v šedesátých letech se stala prioritou nová Švihovská vodní nádrž, jako zásobárna pitné vody pro Prahu. Dálnice zprovozněná v roce 1977 byla vedena jižněji, aby nebyla ohrožena čistota vodního zdroje. Původní most zůstal opuštěn, po napuštění přehrady zůstala nad hladinou vyčnívat jen mostovka, navíc přístupná pouze z jednoho břehu, směrem k Brnu totiž most končí uprostřed vodní hladiny. Do oblasti platí kvůli ochraně pitné vody přísný zákaz vstupu. V roce 2001 přilákal nevšední most filmový štáb Petra Kotvalda, který si jej vybral pro natočení hudebního videoklipu k písničce Mumuland — v režii F. A. Brabce. Kuriózní stavba má mnoho fanoušků i vlastní webové stránky. Naleznete zde podrobné popisy jak se k zapomenutému mostu dostat. Zkuste se k němu vypravit, možná vás také k něčemu inspiruje…

OSAMU OKAMURA, narozen 1973, architekt, šéfredaktor odborného architektonického časopisu Era 21, propaguje českou architekturu u nás i v zahraničí (Syracuse University, State University of New York), příležitostně přednáší o architektuře japonské (r. 2009 kurs na FF MU v Brně), zabývá se též sociálně-ekologickými projekty, konceptuálním a site-specific uměním.

Foto: Pavel Liedermann

46

LÓŽE 2

ROZRAZIL 32

47

PR O PA D LI ŠT Ě

STOLETÍ NESMYSLNÝCH ZPRÁV ANEB VLASTNĚ SE NIC NESTALO

Březen

(IVAN MOTÝL)

Byl čtvrtek 25. BŘEZNA 1909 a pražská tajná policie pátrala po srbských agentech. V Brandlově ulici číslo 16 vtrhla do bytu bývalého královského srbského lesního F. B., akci vedl policejní koncipista Slavíček. Při domovní prohlídce byly nalezeny dopisy od samotného srbského korunního prince Jiřího. „Z mraku nebyl ale déšť. V dopisech obsažena byla zcela obyčejná objednávka dvou loveckých psů,“ uvedl deník Právo lidu. Žádná spiknutí, žádná velkosrbská propaganda. Právo lidu se akci s povděkem vysmálo: „Pražská tajná policie má smůlu — opravdovou smůlu.“

Kapitán Pavel Minařík

Bytí je bezpečným nesmyslem. Šťavnatou zprávou na novinovém plátně…

Leden Byla středa 13. LEDNA 1909 a v Praze se po silných mrazech výrazně oteplilo. „Sta dětí pozdravilo teplé paprsky jeho při veselém skotačení,“ poznamenal žurnalista sociálnědemokratického deníku Právo lidu. Odpoledne začalo pršet a večer se déšť změnil ve sníh. „K půlnoci bylo již na stopu sněhu,“ líčil novinář. I v Ostravě celý den mrzlo a na náledí upadl říšský poslanec Petr Cingr, sociálnědemokratický politik. Cingr se při pádu uhodil do temene hlavy a utrpěl krvavou ránu. „Trvalo dosti dlouho, než se po pádu vzpamatoval. Jel však přesto na dvě schůze, na nichž večer mluvil.“ Byla sobota 3. LEDNA 2009 a tenký led na rybníku Svět v Třeboni podle Mladé fronty DNES „málem připravil o život dva muže“. Jeden jezdil po zamrzlé hladině na kole a probořil se. Druhý se mu snažil pomoci a do vody spadl také. Nikomu se nic nestalo. Ze žihadla je život, z řevu řeka, ze skandálu sandál…

Únor Byla středa 3. ÚNORA 1909 a poslanci rakouského parlamentu ve Vídni se „váleli a rvali v jednom klubku“. Pěstní rvačku zahá-

54

PROPADLIŠTĚ

Základní vzdělání, základy vymývání mozku, lampiónové průvody, besedy s partyzány…

jil český agrárník Špaček a poslanec Lisý k tomu hrál na trumpetu, poslanec Fresl na činely a další čeští radikálové pískali na píšťalky nebo s radostným řevem mlátili do sněmovních lavic. Vřava vyvrcholila v dalších dnech, 5. února se už rvalo šedesát poslanců. Trhali si drahé obleky a fraky, zatímco dalších čtyři sta poslanců říšské rady začalo zpívat. Sociální demokraté zazpívali píseň Rudý prapor, křesťanští sociálové spustili rakouskou hymnu Zachovej nám, Hospodine, načež sociální demokraté zapěli Píseň práce. „Žalostná byla podívaná na dílo spousty, které nacionální zápas v parlamentě provedl,“ konstatoval parlamentní zpravodaj sociálních demokratů Právo lidu. „Venku čekají miliony na sociální pojištění, na chléb a život, v parlamentě se měšťáčtí poslanci bijí, fackují a trhají si kabáty.“ Bylo pondělí 23. ÚNORA 2009 a rvačka asi šedesáti olašských Romů zablokovala dopravu v centru Brna. Na ulici Cejl kvůli ní museli zasahovat asi čtyři desítky policistů i městští strážníci, dokonce opakovaně. Konflikt, který vypukl mezi příbuznými jedné z místních rodin, na půl hodiny odklonil tramvajovou dopravu. „Mezi půl a tři čtvrtě na čtyři musely být všechny tramvaje odkloněny, jezdily oběma směry ulicí Merhautovou,“ řekl novinářům dispečer Dopravního podniku města Brna. „Nasadili jsme i čtyři náhradní autobusy, vše, co jsme v té chvíli měli volné.“

Politický agitátor Petr Cingr uklouzne na ledu, pád se obejde bez zranění. Pátrání po srbských agentech skončí zatčením bývalého srbského královského lesníka, který v Praze nakupoval lovecké psy. Vojáci pochodují po cvičáku, pije se pivo a po českých zemích jezdí zázrační oční lékaři. Vlastně se nic neděje. Vlastně se nic nestalo.

Byl pátek 13. BŘEZNA 2009 a Pavel Minařík, někdejší rozvědčík komunistické StB, byl Krajským soudem v Brně odsouzen na čtyři a půl roku do věznice s dozorem. Nikoliv ovšem za pumový atentát na mnichovské sídlo Rádia Svobodná Evropa, který v sedmdesátých letech plánoval. O svobodu Minaříka připravil třináct let starý pojišťovací podvod s optickými vlákny. „Ani jeden z důkazů neprokazuje úmysly a činy, z nichž jsem obžalován. Takový důkaz ani neexistuje, protože nemůže, já ani moji přátelé jsme žádný trestný čin nespáchali,“ vysvětloval soudu Minařík.

do eurovoleb Jiří Havel vysvětlil, že jeho strana tím chce říci, že ODS na rozdíl od jeho strany žádný volební program nemá. A přinesl si s sebou na tiskovou konferenci obstarožní kolo, které měl získat šťastný nálezce programu. Inspiraci našla ČSSD ve Foglarových Rychlých šípech. Odměnou za objevení ježka v kleci byl motocykl.

Zdrávas Mamula, Zdrávas Mamula, Zdrávas Mamula, až na oblaka, na rosný bod, jako nevyléčitelný tlak na srdci, goliáš, griliáš, spálený guláš…

Květen

Duben Byl čtvrtek 22. DUBNA 1909 a v Praze vypukly doplňovací volby do rakouského parlamentu – říšské rady, kterým předcházela ostrá předvolební kampaň. Volby se týkaly Pražanů z Vinohrad a z Nového Města a strany si šly při agitaci mezi voliči tvrdě po krku. „Politické diletantství a politická impotence.“ To byly společné vlastnosti všech protivníků sociální demokracie dle stranického deníku Právo lidu. „Dvacet let agituje pro státní právo a na Hradčanech se nehnul ani pavouk,“ charakterizovalo Právo lidu redaktora Karla Sokola, kandidáta radikálně pokrokářské strany. „Spisovatel, který napsal jakousi brožuru. Starší člověk, padesátník. Nikdo o něm nic neslyšel,“ pustili se sociální demokraté do profesora Františka Zdráhala, který kandidoval za stranu národních socialistů. Byl pátek 17. DUBNA 2009 a sociální demokraté vytáhli do předvolebního boje proti ODS. Prahu polepili plakáty s inzerátem: „Vyměním jízdní kolo (pánské) za volební program ODS do evropských voleb. Zn.: kvalita za kvalitu.“ Lídr socialistů

Ostnatý dojem z prvního piva, rozšmajdané dásně, vykotlaná chuť…

Byla neděle 23. KVĚTNA 1909 a podle Práva lidu zaplnilo Brno „nedohledné moře hlav“ pivařů a hostinských. Vláda premiéra Bienertha totiž rozhodla o navýšení daně z piva a litr moku se tak zdražil o čtyři haléře. „Demonstrace nabyla zvláštního rázu tím, že všechny restaurace v Brně i na předměstích byly uzavřeny. A úhrnem bylo jistě na 500 hostinských v průvodu,“ popisovalo demonstraci Právo lidu. Když šlo o pivo, domluvili se spolu dokonce i brněnští Češi a Němci, jindy úhlavní nepřátelé. České i německé transparenty demonstrantů dokazovaly, že národnostní vášně nejsou tak podstatné, jako je veledůležitá přiměřená cena piva. Řečníci třeba hlásali, že po zdražení „padne veliká spousta malých živnostníků a celá sta hostinských bude připravena zrovna na žebráckou hůl“. Byla neděle 17. KVĚTNA 2009 a na den přesně uplynulo 140 let ode dne, kdy císařské úřady povolily založit První plzeňský akciový pivovar, pozdější Gambrinus. „Za tu dobu si konzumenti pochutnali na více než dvaceti miliardách půllitrů Gambrinusu. Takové množství by jeden z nejlepších českých výčepních při rychlosti jedno pivo za sedm vteřin čepoval v kuse 4 528 let,“ vypočítal 17. května vrchní sládek Gambrinusu Jan Hlaváček.

ROZRAZIL 32

55

Prostě jenom tak sedět a točit očima kolem výčepu…

Červen Byl čtvrtek 10. ČERVNA 1909 a do Prahy zavítal „oční umělec“ z Wiesbadenu, usídlil se v hotelu Viktorie a v novinách si zadal následující reklamní slogan: „Od 11. do 19. června 1909 budu v Praze v hotelu Viktorie přítomen a budu umělé oči přímo dle přírody pro nemocné zhotovovati. Müller, oční umělec z Wiesbadenu.“ Text byl doplněn portrétem muže s páskou přes pravé oko. Byla středa 3. ČERVNA 2009 a ostravský regionální deník přinesl zprávu o zjištěních Barbory Hrvolové, studentky Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity. Ta se snažila dokázat, že plevelnatá rostlina křídlatka, jejíž likvidace již stála miliony korun, může sloužit k prevenci nemocí očí. Dvacet let po revoluci, básně pořád uvězněné ve sklepních klubech a nahoře v brněnském metru se mlátí sláma o kolejnice, když se snopy dívčích těl jen zlehka dotýkají větné skladby…

Červenec Byla neděle 18. ČERVENCE 1909 a v Náchodě se protestovalo proti zdražování základních potravin. Zástupy se zastavily před hejtmanstvím a na výzvu k rozchodu nereagovaly. Komisař Šlechta proto proti davu poslal 50 četníků, ale tkalci se policejní akci dokázali zasmát. „Ironický potlesk ozval se z řad demonstrantů,“ líčily později pražské noviny. Ke tkalcům se v tu chvíli začali přidávat i lidé, kteří se ve farním chrámu účastnili nedělní bohoslužby. Scéna dostala na komičnosti, když se místní farář svoje ovečky snažil nahnat nazpět do chrámu, zatímco náměstím pochodovali četníci s bajonety. Dvacet lidí bylo zatčeno a záhy propuštěno. Byla středa 1. ČERVENCE 2009 a redaktor Petr Broulík vydal v náchodské mutaci deníku Mladá fronta DNES reportáž z demonstrace za obchvat města: „Nenásilně a klidně působila včera demonstrace asi stovky obyvatel Náchoda, kteří si přejí urychlit výstavbu obchvatu. Náchod stále více sužují kolony projíždějících vozidel. Obchvat stát slibuje už šestnáct let a zatím není nic. Projekt se v posledních letech zdržuje a termíny nejsou. Přitom podle slibů měly už probíhat alespoň výkupy pozemků.“ Bim, bam, Uši a vítr…

Srpen Byla neděle 8. SRPNA 1909 a na Komenského náměstí v Praze se porval dvacetiletý soustružník František Lacina ze Žižkova, bytem Poděbradova ulice, s dělníkem Tomášem Šlajerem, bytem Palackého 23. Oba se navraceli domů ze žižkovských hostinců.

56

PROPADLIŠTĚ

„V hádce vytáhl Lacina nůž a zasadil Šlajerovi dvě rány. Jednou rozřízl mu koleno.“ Zraněný byl odvezen do pražské všeobecné nemocnice, kde se dočkal velmi vlažného personálu, neboť zaměstnanci špitálu se právě chystali k protestům kvůli nízkým platům. „Trpělivost naše jest u konce. Jsme již na tom hůře nežli zametači ulic a nejsme ochotni nadále mlčky ke všemu přihlížet. Nepostačíli toto upozornění, chopíme se ráznějších prostředků.“ Bylo pondělí 17. SRPNA 2009 a zdravotní sestry v krajských špitálech Královéhradeckého kraje vyhlásily stávkovou pohotovost. „Naše sestry stojí na posledním místě mezi sestrami v nemocnicích v celé zemi a mají o deset tisíc méně než jejich kolegyně ve fakultních nemocnicích,“ prohlásila za sestry odborářka Iva Řezníčková. Detonace uvnitř, navenek jen trapné škádlení…

Září Byl čtvrtek 9. ZÁŘÍ 1909 a ve Velkém Meziříčí začaly velké podzimní manévry za účasti rakouského i německého císaře. Na „bojiště“ bylo dopraveno mimo jiné 47 567 vojáků a 2 185 důstojníků (dnešní Armáda ČR má 25 tisíc vojáků), 5 791 koní či 2 812 centů zboží potřebného pro manévry. „V manévrech používá se kuchyní přenosných pro císařské družiny. Vždy na třech automobilech dopraveny jsou pokrmy a nápoje, kuchyňské nářadí, stolní náčiní pro 30 osob, dále stan a obsluhující mužstvo.“ Ráno 9. září byl stan postaven na louce a snídaně podávána pod dohledem ředitele dvorního hospodářství šlechtice Prilezského.

přelezl plot a ryby vytahal ze sádek. Rybáři škody odhadli na 25 tisíc korun. Je to jako jít mezi rezivými ploty s drátem zabodnutým až do střev…

Listopad Bylo pondělí 15. LISTOPADU 1909 a policie dopadla uprchlého vězně z novojičínského kriminálu Eduarda Schäffera, odsouzeného na šest let. „V Moravské Ostravě v hostinci, kde právě guláš pojídal, byl Schäffer četníkem dopaden, zatčen a znova do věznice dodán.“ Bylo úterý 10. LISTOPADU 2009 a vězně plzeňské věznice Pavla Tauchena osvobodila jeho manželka. Tauchenová zaútočila na eskortu v plzeňské nemocnici, kam jejího manžela vezli na vyšetření. Přepadení strážci za prchajícím vězněm a únoskyní ani jednou nevystřelili. „Bylo tam hodně lidí. Museli chránit jejich životy,“ vysvětlila mluvčí plzeňské věznice Jana Bartošová. Podpálen buď Pán Ježíš cirkus…

Prosinec Byla středa 1. PROSINCE 1909 a v novinách se naplno rozběhla vánoční reklamní kampaň. „Nejlepším dárkem pro mládež i dospělé jest jedině společenská hra Labirinto esperanto,“ lákala zákazníka firma F. Kastner a spol. Půlstránkový novinový inzerát se tvářil světově. A to doslova, neboť desková hra byla na obrázku zasazena rovnou mezi zemské polokoule a inzerát korunoval výmluvný nápis: „Vánoce. 1909. Vánoce.“

Bylo 9. ZÁŘÍ 2009 a vojáci ve vojenském prostoru Bolatice zahájili cvičení Nákaza, které simulovalo epidemie slintavky a kulhavky na zemědělských farmách. Ne všechno se při cvičení podařilo. Například vrtulník nemohl přiletět pro zraněného, protože nefungovalo spojení. „Vždycky se nějaký problém objeví, ale právě proto cvičíme, abychom ty chyby mohli vychytat,“ připustil přítomný náčelník generálního štábu Vlastimil Picek.

Bylo úterý 15. PROSINCE 2009 a chomutovský magistrát pořádal dražbu věcí zabavených neplatičům městskými exekutory. „Mám hranici, nad kterou nepůjdu. Vím, za kolik se věci, co chci, dají pořídit v zastavárnách, takže to s přihazováním nebudu hrotit,“ řekl Mladé frontě DNES Vlastimil Varyš. Nakonec vydražil mobil za sto padesát korun. Pro dceru k Vánocům.

Břehy Ostravice v kalu a v kopřivách, pivo teplejší, rum dražší…

IVAN MOTÝL, narozen 1967, básník, publicista, redaktor časopisu Týden.

Říjen Bylo úterý 12. ŘÍJNA 1909 a strážník na ostrově Štvanice vyplašil tři muže, kteří pytlačili na Vltavě z lodičky. „Strážník vyzval rybáře, aby vystoupili na břeh, ti ho však počali bombardovat kamením. Vypálil tedy strážník na rybáře ránu z revolveru, která asi nikoho nezasáhla. Lovci pak rychle vytáhli kotvy a zmizeli v malé chvíli ve večerních temnotách.“ Byla neděle 25. ŘÍJNA 2009 a neznámý pytlák ukradl dvě stě kilogramů ryb ze pstruhařství u Poběžovic na Domažlicku. Zřejmě

ROZRAZIL 32

57