FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI KATEDRA SLAVISTIKY
ČESKÉ PŘEKLADY PUŠKINOVA ONĚGINA BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE
VYPRACOVALA:
Jaroslava Němčáková
VEDOUCÍ PRÁCE:
prof. PhDr. Miroslav Zahrádka, DrSc.
2010
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a uvedla všechny pouţité prameny.
V Olomouci dne 12. 5. 2010
Děkuji prof. PhDr. Miroslavu Zahrádkovi, DrSc. za konzultace, rady a připomínky, které mi během psaní bakalářské práce poskytl.
Obsah Úvod ................................................................................................................... 5 1.
Puškinův Evţen Oněgin ............................................................................. 7 1.1
Vznik a kompozice Evţena Oněgina .................................................. 7
1.2
Děj románu ......................................................................................... 7
1.3
Oněginská strofa ................................................................................. 9
2
Jan Evangelista Purkyně. První pokus o překlad Oněgina ...................... 10
3
Václav Čeněk Bendl ................................................................................ 12
4
5
6
7
3.1
Bendlův vztah k Puškinovi ............................................................... 12
3.2
Bendlovy překlady Puškina .............................................................. 13
3.3
Překlad Evţena Oněgina .................................................................. 13
3.4
Význam Bendlovy překladatelské činnosti ...................................... 15
Václav Alois Jung .................................................................................... 17 4.1
Ţivot a dílo ....................................................................................... 17
4.2
Jungův překlad Oněgina ................................................................... 18
4.3
Najmanův téměř nezaznamenaný překlad ........................................ 20
Josef Hora ................................................................................................ 22 5.1
Puškinův zásah do Horova ţivota a díla ........................................... 22
5.2
Reakce na Horův překlad ................................................................. 23
5.3
Srovnání s Jungem............................................................................ 24
Olga Mašková .......................................................................................... 27 6.1
Mašková a Evţen Oněgin ................................................................. 27
6.2
Rozbor překladu a srovnání s Horou ................................................ 27
Milan Dvořák ........................................................................................... 32 7.1
Frynta jako Dvořákův předchůdce ................................................... 32
7.2
Dvořák a Evţen Oněgin ................................................................... 33
7.3
Srovnání s překlady J. Hory a O. Maškové ...................................... 35
Závěr ................................................................................................................. 37 Seznam pouţité literatury ................................................................................. 38 Резюме ............................................................................................................. 40 Anotace ............................................................................................................. 45 4
Úvod Román Alexandra Sergejeviče Puškina Evţen Oněgin se řadí k nejčastěji překládaným dílům světové literatury. Od roku 1833, kdy byl poprvé uceleně vydán ve své vlasti, vzniklo jiţ osm překladů do češtiny, z toho tři částečné a pět kompletních, coţ svědčí o nebývalém zájmu o toto dílo u nás. Přestoţe román vznikl a odehrává se v pro nás uţ dávné minulosti, stále se k němu vracejí další generace. V jakých obdobích se tedy zvedaly vlny zájmu o tento román, potaţmo o celou Puškinovu tvorbu? V podstatě vzápětí po vydání románu se jím začal zabývat během svého působení na vratislavské univerzitě Jan Evangelista Purkyně, v jehoţ rukopise se dochovaly zlomky překladu Oněgina. Generace obrozeneckých slavjanofilsky orientovaných básníků o Puškinovu tvorbu nijak zvlášť velký zájem neprojevila, Puškina překládal jen František Ladislav Čelakovský, který se však zaměřil pouze na básně s lidovými motivy. Na první kompletní překlad si tak čtenáři museli počkat aţ do roku 1860, kdy vyšel překlad jihočeského kněze a básníka Václava Čeňka Bendla, patřící k pokrokové a bouřlivé mladé básnické generaci, která se zformovala jako protiklad konzervativních slavjanofilů. Překlad mladého rebela Bendla, vyloučeného z gymnázia kvůli protivládním revolučním veršům, se vyznačoval moderním pojetím a velkým počtem cizích slov a nesmazatelně se zapsal do mysli tehdejších čtenářů. Dalším obdobím, kdy se zvedla vlna zájmu o Puškinovo dílo, byla 90. léta 19. století, v době formulování nových literárních principů. Překladem lyriky se zabývala například Eliška Krásnohorská, největšího ohlasu se však dočkaly překlady Václava Aloise Junga, představitele vyspělé literatury, stoupence a současníka Vrchlického, který dodal svému překladu uhlazený styl protkaný četnými poetismy a básnickými prostředky charakteristickými pro básnický styl lumírovců. Jungův oblíbený překlad vycházel opakovaně téměř půl století. Ve 30. letech 20. století zpopularizovaly Puškinovu lyriku překlady Petra Křičky, drama překlady Otokara Fischera a prózu překlady Bohumila Mathesia. Středem pozornosti se ale stala interpretace Evţena Oněgina. Neúplný a ne příliš 5
zdařilý překlad Jindřicha Najmana z roku 1935 byl ztrhán kritikou a nezapsal se do širšího povědomí čtenářů. S obrovským zájmem a ohlasem se však setkaly dvě významné události roku 1937: překlad Josefa Hory a divadelní zpracování se scénářem E. F. Buriana, který vznikl právě na základě Horova překladu. Horův Eugen Oněgin, vytvořený na pozadí blíţící se okupace a války, vyšel při příleţitosti stého výročí Puškinovy smrti a stal se velkou událostí. Dodnes bývá povaţován za nepřekonatelný a co do kvality nejzdařilejší. S cílem oţivit zájem o Oněgina a přiblíţit ho mladé generaci přeloţila román v 60. letech Olga Mašková. Odváţný překlad vyvolal rozporuplné rekce, Mašková totiţ zvolila pro tuto ruskou klasiku velmi moderní, expresivní pojetí. V polovině 70. let se objevily úryvky dalšího překladu, a to v podání Emanuela Frynty. Z překladu se však dochovalo jen torzo. Dosud nejnovější překlad Evţena Oněgina je dílem současného překladatele a tlumočníka Milana Dvořáka. Vznikal s prodlevami od poloviny 80. let aţ po rok 1999, kdy byl publikován. Autor se v něm pokusil skloubit básnické pojetí Josefa Hory s realistickým pojetím Olgy Maškové.
6
1. Puškinův Evţen Oněgin 1.1 Vznik a kompozice Evţena Oněgina První verše Evţena Oněgina začaly vznikat na jaře roku 1823 v Kišiněvu během Puškinova vyhnanství. Ve psaní pak pokračoval Puškin i během svých cest, v Michajlovském a v Moskvě. Román o devíti kapitolách byl dokončen v Boldinu na podzim roku 1930, tedy po více neţ sedmi letech práce. Později, v roce 1931, k němu však Puškin připsal ještě Oněginův dopis Taťáně, z deváté kapitoly udělal osmou a původní osmou kapitolu přidal k románu jako dodatek pod názvem Úryvky z Oněginova putování. První kompletní vydání, ovšem zatím bez Úryvků Oněginova putování, vyšlo v roce 1833. V poslední Puškinově redakci román čítá přes pět a půl tisíce veršů rozdělených do osmi kapitol a jednoho dodatku. Samotné otištění první kapitoly doprovázela ještě satirická Rozmluva nakladatele s básníkem, která však většinou nebývá součástí ani českých, ani ruských vydání. Ve všech kapitolách románu se můţeme setkat s vynechanými verši, nahrazenými vytečkováním. Za některá prázdná místa můţe cenzura, jiná vznikla proto, ţe autor verše vůbec nenapsal. Vynechanými místy Puškin naznačuje, ţe je tu kromě samotného děje ještě něco, co v díle zachyceno nebylo. Puškin plánoval přidat k románu ještě desátou kapitolu, která byla objevena teprve na počátku 20. století. Do češtiny ji přeloţil Bohumil Mathesius pro vydání překladu V. A. Junga roku 1937. Z kapitoly se dochovaly pouze šifrované začátky šestnácti strof a materiál tří strof, tedy celkem asi třetina celé kapitoly. Puškin chtěl ve verších zachytit náladu uvnitř vojenských kruhů mládeţe, ze kterých později vzešli děkabristé.
1.2 Děj románu Hlavní hrdina románu Evţen Oněgin je mladý, vzdělaný muţ s dobrým vychováním, dandy oblečený podle poslední módy, elegantní a společensky obratný, avšak znuděný společenským ţivotem. Upadá do splínu, těká od ničeho k ničemu, sní o dalekých cestách. Po smrti otce je nucen splatit ze získaného dědictví otcovy 7
dluhy, ocitne se v situaci, kdy musí čekat na smrt bohatého strýce. Kdyţ dostane zprávu, ţe strýc umírá, vypraví se za ním na vesnici, ochoten se pro peníze přetvařovat, ale po příjezdu zjišťuje, ţe strýc uţ „naštěstí― zemřel. Oněgin zdědí jeho majetek na venkově, krásná příroda ho však brzy omrzí a on se znovu začíná nudit. „Z nudy― vznikne jeho přátelství se sousedem Vladimirem Lenským, romantikem a idealistou poznamenaným studiem v Německu. Lenskij se Oněginovi svěřuje, ţe je zamilován do Olgy Larinové, krásné, veselé, povrchní a naivní dívky. Oněginovi se však nelíbí, připadá mu fádní, nudná, jako „глупая луна―. Zato Olţina starší sestra Taťána je jejím pravým opakem: je váţná, mlčenlivá, plachá a samotářská, citlivá, poznamenaná četbou sentimentální literatury. Taťána se do Oněgina zamiluje a svou lásku mu vyzná v dopise psaném ve francouzštině. Oněgin je dopisem dojat, ale odmítá Taťánu a radí jí, aby na něj zapomněla, čímţ ji hluboce raní. Zanedlouho se jí zdá děsivý sen, ve kterém ji unese medvěd do své chatrče a Oněgin zabije Lenského. Navozuje se tak chmurná vize budoucnosti, sen jako by předpovídal neštěstí, ke kterému opravdu dojde. Při oslavě Taťánina svátku se u Larinových sejde společnost, Oněgin je otráven Tániným nervózním chováním, a proto koketuje s Olgou, coţ urazí Lenského, který následně vyzve Oněgina na souboj. Oněgin uznává svou vinu, výzvu přijímá a zabíjí v souboji Lenského. Zde se naplno projevuje vypravěčská ironie: vypravěč říká, ţe je moţná dobře, ţe Lenský zemřel, aspoň se tak nedočká nudného a zbytečného ţivota na venkově. Oněgin po souboji urychleně prchá pryč. Olga se brzy vzpamatuje z Lenského smrti, vdá se a odjíţdí z vesnice. Taťána je osamělá, myslí na Oněgina, při svých toulkách v přírodě navštěvuje jeho dům a prostřednictvím poznámek v jeho knihách poznává, jaký Oněgin vlastně je. Taťána poté nedobrovolně odjíţdí k příbuzným do Moskvy, kde se z ní stává světská dáma, a přijme nabídku k sňatku od postaršího generála. Stále však vzpomíná na domov a stýská se jí po vesnici a okolní přírodě. Poslední hlava románu přináší náhlý zvrat: Oněgin se vrací z cest a na plese v Petrohradě se setká s Taťánou, která se k němu náhle chová chladně a odměřeně. Oněgin je zmaten její proměnou a vášnivě se do ní zamiluje. Rozhodne se jí napsat dopis, ve kterém se tentokrát on vyznává ze své lásky, ovšem Taťána zůstává k jeho 8
citům lhostejná a neodpovídá. Oněgin se tedy za ní rozjede a zastihuje ji v její komnatě, plačící nad jeho dopisem. Vrhá se jí k nohám, ona však k němu rozumně promlouvá a vysvětluje, ţe ho musí odmítnout, protoţe je vdaná za jiného muţe, přestoţe Oněgina stále miluje.
1.3 Oněginská strofa Verše Evţena Oněgina se sdruţují do strof po čtrnácti řádcích stejně jako sonet. Se sonetem má Puškinova strofa společné i některé další rysy, včetně vnitřního členění myšlenky; rozvíjí různorodé, protikladné myšlenky, které směřují k určitému zvratu, k pointě (Rubáš 2009, s. 49). Jedinými výjimkami, nepodléhajícími této struktuře strofy, jsou oba dopisy, Taťánin Oněginovi i Oněginův Taťáně, a jedna lidová píseň. Puškin byl vůbec prvním spisovatelem, který kdy napsal román ve formě sonetů. Verše jsou psány v čtyřstopém jambickém rytmu, kaţdý z veršů měří osm nebo devět slabik. Rýmové rozloţení oněginské strofy je následovné: začíná se rýmy střídavými (abab), následují, sdruţené (ccdd) a obkročmé (elfe) a celá strofa je zakončena rýmem sdruţeným (gg). Pro ruskou poezii je typické kladení přízvuku na čtvrtou a osmou slabiku, verše tedy mají stoupavý ráz. Naopak verše v českém jambu mají klesavý ráz, a proto se i čeští překladatelé Oněgina museli s tímto problémem potýkat. Dosáhnout vzestupného rytmu verše mohli pomocí přidávání jednoslabičných slov, kterých je však v češtině omezené mnoţství, a proto byli čeští básníci nuceni pouţívat stylizovanější polohu a časté inverze (Rubáš 2009, s. 51-52).
9
2
Jan Evangelista Purkyně. První pokus o překlad Oněgina Jako první se o překlad Puškinova románu Evţen Oněgin pokusil Jan
Evangelista Purkyně, významný průkopník v oblasti přírodních a lékařských věd, který podporoval budovatelské snahy své generace i v oblasti umění, vzdělání, organizaci spolků a kulturních společností. Svůj široký záběr zaměření a rozsáhlé jazykové znalosti uplatňoval i v literatuře, psal své vlastní verše, především epigramy, komentoval dobové události. Purkyně však nebyl básníkem v pravém slova smyslu, sám se také za básníka nepovaţoval a do časopisů posílal své básnické příspěvky jen zřídka, a to většinou pouze byl-li k tomu vyzván. Sám nikdy ani neplánoval vydat své verše kniţně. Uţ proto je Purkyňův význam pro českou literaturu větší v překladech neţ v jeho původní poezii. Purkyňova překladatelská činnost je velmi rozsáhlá, počtem překladů se staví například po bok Josefa Jungmanna. Věnoval se překládání Schillerova či Goethova díla, je autorem prvního překladu Tassova Osvobozeného Jeruzaléma do češtiny, překládal také z polštiny nebo maďarštiny. V roce 1823 získal Purkyně místo profesora na univerzitě ve Vratislavi. Město s početnou slovanskou menšinou se tenkrát stalo jakousi slovanskou křiţovatkou a přímo Purkyňova domácnost byla místem, kde se scházeli jak jeho osobní přátelé, tak i jiné významné osobnosti doby. Právě z Purkyňova vratislavského období zřejmě pochází zlomek překladu Evţena Oněgina, který se zachoval v jeho rukopisné pozůstalosti. Purkyně překládal Oněgina koncem 30. let 19. století, tedy zanedlouho po jeho prvním ruském vydání z roku 1833. Celkem přeloţil úvodních 17 čtrnáctiveršových strof, za svého ţivota je však nikdy nepublikoval. Zlomky Purkyňova překladu byly vydány aţ roku 1959 jako součást Básnického glosáře Jana Evangelisty Purkyně, který uspořádal Jan Thon. Přestoţe na dnešního čtenáře můţe Purkyňův překlad působit místy dosti krkolomně aţ nesrozumitelně, jeho průkopnický pokus bývá poměrně dobře ceněn. Pro Purkyňův překlad jsou charakteristické četné rusismy (ulíbka, junost, řevnovat, rovnodušný, aktrisa apod.), místy ponechával v ruštině i
10
celé verše, coţ lze přičíst i tomu, ţe v jeho době, tj. 2. polovině 19. století, na češtinu do značné míry působil vliv ruštiny. Pro zajímavost uvádíme, jak si Purkyně poradil s převodem konce sedmnácté, tedy poslední přeloţené strofy: Одной ногой касаясь пола, другою медленно кружит, И вдруг прыжок, и вдруг летит, Летит, как пух из уст Эола; То стан совьѐт и разoвьѐт, И быстрой ножкой ножку бьѐт. (Puškin) Na půdě ledva nožka stane, druhou jen zvolna otáčí, tu skok, až těsno dívači, letí jak pírko větrem hnané, vije se v stranu tu a tu a bije pata o patu. (Purkyně) Z ukázky vidíme, ţe Purkyně se zdárně vypořádal s dodrţením struktury strofy a podařilo se mu zachovat také významovou stránku veršů. I ve srovnání s mladším a modernějším překladem Bendla se zdá být Purkyňův překlad přesnější a zdařilejší. Zatímco Bendlovo „ráz a ráz― evokuje spíše pomalý, těţký krok, Purkyňovo „bije patu o patu― vystihuje sviţný, pevný úder noţek z Puškinova originálu. Podlahy jednou nožkou dotýká se, a druhou pomaloučku točí, hrá, vtom ale skok – a již se rozhárá, a jako v letu pírko rozlétá se, tu prohne a tu vymrští se zas, a nožka tepe nožku ráz a ráz. (Bendl) 11
3
Václav Čeněk Bendl
3.1 Bendlův vztah k Puškinovi První úplný překlad Evţena Oněgina vznikl v 60. letech 19. století a jeho autorem byl jihočeský kněz Václav Čeněk Bendl. S Puškinovým dílem se Bendl poprvé seznámil v překladech Čelakovského a s originálem později z Hankových přednášek. Obzvláště silně na něj zapůsobil především román Evţen Oněgin, díky němuţ začal Puškina překládat. Bendl Puškina opravdu miloval, Puškin pro něj byl vším. „Bez něj přece nemohu býti, buďte tak dobrá, pošlete mi ho, zapomněl jsem jej u Vás―, píše například Boţeně Němcové po příjezdu do Českých Budějovic v roce 1856 (Procházková 1949, str. 188-9). Bendl nejen ţe Puškina hluboce obdivoval, ale ztotoţňoval se i s jeho duševním ţivotem. Povaţoval Puškina za stejného rebela, jako byl on sám. Domníval se, ţe Puškin byl stejně jako on velmi nespokojen se svým ţivotem, společností i politickým systémem. Bendl také podrobně studoval ţivot a dílo Puškina a napsal o něm řadu statí a studií, které uveřejňoval v časopisech, a zabýval se i rozborem jeho básní. V jedné ze svých statí o Puškinovi se Bendl zabývá i rozborem Oněgina. V hlavním hrdinovi vidí druhého Dona Juana, Taťánu povaţuje za afektovanou, nepřirozenou a bezcitnou dívku, která poté, co se dostane do vyšší společnosti, odmítá Oněgina, neboť pro ni není dost dobrý. Naopak její sestru Olgu vykresluje jako upřímnou, prostou a milující dívku. Bendlovu interpretaci hlavních postav pochopíme, vţijeme-li se do doby, v níţ Bendl ţil. Společnost, ve které se Bendl pohyboval, nemohla chápat Taťáninu samostatnost, vlastnosti ideální ţeny měla spíše naivní, povrchní Olga. Bendl viděl v postavách Lenského a Oněgina autobiografické rysy samotného autora. Puškin byl podle něj tak jako Oněgin člověkem zklamaným společností, s Lenským ho spojuje vliv německých romantických básníků a povaha snílka. Ve smrti Lenského vidí předpověď smrti Puškina. Sám Puškin se však v románu zříká autoportrétství, ke svým hrdinům se staví s ironií, s Lenským nesympatizuje a pak ho dokonce nechává umřít, a proto dnes bývá Bendlova interpretace hlavních postav povaţována za mylnou. 12
3.2 Bendlovy překlady Puškina Bendl začal překládat Puškina v roce 1854, kdy se objevily v časopise Lumír překlady jeho lyrických básní Černý závoj, Dvě vrány, Vojínův koník a Tři zřídla, vzápětí zaplavily jeho četné příspěvky i další časopisy. Velkou touhou Bendla bylo vydat své překlady Puškina tiskem. Jakoţto politicky podezřelý a neloajální vůči státní moci se však u mnohých nakladatelů setkal s odmítnutím vydat jeho dílo a pochodil aţ v Písku, kde se mu podařilo získat na svou stranu knihtiskaře Václava Vetterla, jenţ se uvolil vydat v roce 1859 jeden svazek, zahrnující epické básně Kavkazský pleník (překlad z roku 1854), Bachčisarajský fontán (1855), Cikáni, Bratři loupeţníci, Poltava a Talisman (1856), drama Boris Godunov. Svazek nesl název „Alexandra Puškina básně rozpravné―. Jelikoţ nakladatel byl spokojen s finančním úspěchem svazku, rozhodl se vydat Bendlovi i svazek druhý, obsahující překlad Evţena Oněgina, který vyšel v červnu roku 1960. Sám Bendl ve svém deníku uvádí, ţe překlad dokončil 13. března 1860 ráno. Evţenem Oněginem završuje Bendl svou překladatelskou činnost. Je to jeho nejobsáhlejší a zřejmě také nejkvalitnější překladatelské dílo.
3.3 Překlad Evţena Oněgina Při hodnocení Bendlova překladu je nutné brát v úvahu dobu, ve které vznikl. Byla to doba ostrého politického útlaku, byla narušena plynulost společenského vývoje, a tím i plynulost vývoje jazykového. Jazyk prodělává v této době sloţitý vývoj. U Bendla najdeme především znaky jazyka, typického pro lumírovce: časté inverze, důraz na rytmus, (rytmu bývá dosaţeno častým opakováním, násilnou vokalizací nebo devokalizací předloţek, krácením slov). Při překládání Evţena Oněgina se Bendl potýkal především s délkou verše. Typický čtyřstopý ruský jamb vytváří veršovou a intonační jednotku, v jejímţ prvém verši je zpravidla slabik devět, ve druhém osm, celkem sedmnáct (Závada 1949, str. 251). Pro Bendla bylo obtíţné vměstnat svůj převod do osmi či devíti slabik, tak jako to v původním textu dokázal Puškin, a zachovat přitom význam originálu, a uchýlil se proto ke svéráznému a radikálnímu řešení: rozšířil čtyřstopý jamb originálu o 13
jednu stopu. Tím dodal Bendl překladu mnoho zbytečných slovních vycpávek a vokalizovaných předloţek, které narušují dynamiku a plynulost verše a způsobují jeho rozvleklost. Jinak se stavba strofy od originálu neliší, Bendl většinou zachovává čtrnáct veršů i pořadí rýmů. Zbytečnou mnohomluvnost a těţkopádnost Bendlova překladu můţeme pozorovat například ve 12. strofě 5. hlavy, kde autor líčí Taťánin hrůzný sen: И лапу с острыми когтями Ей протянул; она скрепясь Дрожащей рукой оперлась И боязливыми шагами Перебралась через ручей; Пошла – и что ж? медведь за ней. (Пушкин) Však bruče podává jí strašnou tlapu. Ač hrůzou ukrutnou se zachvěla, Přec v ouzkosti se o ni opřela, A s srdcem tlukoucím a v děsném kvapu Se posléz přepravila přes potok… A jde, a medvěd za ní krok co krok. (Bendl) Zatímco původní verše evokují Taťánin rychlý útěk před medvědem, Bendlovo „přepravila se přes potok― a „medvěd za ní krok co krok― postrádá potřebnou dynamiku a spád a působí příliš strnule. Pro Bendlův překlad je typická inverze a s ní spjaté kladení podstatných jmen, přídavných jmen či přechodníků na konec strofy, čímţ uměle dosahuje rýmu: Divadla soudce, zlý a přísný znatel, Nestálý jak motýl zbožňovatel Hereček čarovných a vábivých Ctihodný občan kulis mámivých 14
Oněgin jenom letí do teatru, Kde každý kritikou jen dýchaje, Tu chválí entrechat hulákaje Dalším jevem, který lze Bendlovu překladu vytknout, jsou četné rusismy, zřejmě způsobené tím, ţe se mu nepodařilo najít pro určitá místa vhodné české ekvivalenty: ňaňa, chorovod, sledy, snovidění, chozjajka… V některých pasáţích je patrný příliš volný překlad, který se značně vzdaluje od původního textu, daný zřejmě nepochopením originálu. V úsecích popisujících Taťánu, především pak v jejím dopise Oněginovi, můţeme pozorovat nepřirozený jazyk a sklony k patosu a mnohomluvnosti, které v originále nejsou: Вообрази: я здесь одна, Никто меня не понимает, Рассудок мой изнемогает, И молча гибнуть я должна. (Puškin, dopis Oněginovi) Ach pomni: samotna zde hořem hynu, Mně nerozumí zde ni duše živá, Ba já jsem sama pohádka jen snivá, A v samém pláči sama zvadnu, zhynu! (Bendl)
3.4 Význam Bendlovy překladatelské činnosti Bezprostředně po vydání byly překlady kladně přijaty jak čtenářskou veřejností, tak i řadou předních českých básníků. Takto se například vyjádřil k Svatopluk Čech k Bendlovu překladu Kavkazského plennika: „Vzpomínám na Kavkazského plennika, první Puškinovu báseň, kterou jsem četl – ovšem v českém překladu Bendlově, uveřejněném v musejníku. Působila na mne také jako náhlé 15
zjevení čehosi předtím netušeného. A jest mi, jako bych právě v tu chvíli zase, malý studentík na prázdninách, stál s tou knížkou v ruce u okna známého bílého pokojíku, vssávaje zrakem rozkoší zamlženým verš za veršem a po přečtení celé básně dlouho jak v opojení se dívaje ven, kde v soumraku již temněly stromy parku a mezerou větví, na okraji ozlacených ještě posledními paprsky slunečními, prohlédala daleká modravá krajina, za niž na večerním nebi maloval mi přelud osněžená temena kavkazská.“ (Procházková 1949, str. 223) Přestoţe Bendl nebyl rozeným básníkem a jeho překlady nebyly vţdy příliš zdařilé, nelze jim upřít velký význam, ve své době totiţ byly jediným zdrojem seznámení se s ruskou literaturou. Lze tedy říci, ţe jejich význam tkvěl především v tom, ţe vůbec vznikly.
16
4
Václav Alois Jung
4.1 Ţivot a dílo Václav Alois Jung, narozený r. 1858 v Rychnově nad Kněţnou, byl ve své době oblíbeným básníkem i překladatelem. Básně psal jiţ během studií na gymnáziu v Rychnově nad Kněţnou, poté studoval na Filozofické fakultě v Praze, středem jeho zájmu se zde staly jazyky – věnoval se angličtině, němčině, ruštině a polštině. Lákala ho především ruská, anglická, dánská, a španělská literatura, hlásil se k tehdejším snahám mladé generace. Byl spoluzakladatelem almanachu Máj, přispíval do slovansky zaměřeného časopisu Ruch. Básnickým talentem na sebe Jung upozornil r. 1879 v Almanachu české omladiny, který zdůrazňoval národní a slovanské tendence. Právě v této době začal překládat Oněgina, svůj překlad však dokončil aţ na americkém kontinentě, kam se odebral r. 1892 zřejmě buď zklamán nešťastnou láskou, nebo moţná nespokojen s poměry ve vlasti. Ještě před odchodem do Spojených států amerických však zveřejnil první úryvky z nového překladu Puškinova románu, a to 6. prosince roku 1889 v časopise Zlatá Praha. O Jungově kladném vztahu k Rusku a ruské kultuře svědčí i to, ţe se do Ruska osobně vypravil, a to v roce 1901, neboť prý touţil poznat Puškinovu vlast. Své dojmy z cest pak reportáţním způsobem popsal v práci Půl roku v carské říši. Moskva – posud je to skoro všecko tady, jak Puškin popisuje ….(Frýzek 1997, str. 44), uvádí Jung ve svém cestopise. Sám se tedy konečně podíval do míst, která Puškin popisoval a která zatím sám znal pouze z překladů. Ve své době byl Jungův překlad, věnovaný první ţeně Marii Řezáčové – Jungové, velmi pozitivně přijat, o čemţ svědčí i dobové ohlasy: …Cena jeho jest v překrásném líčení ideálního a reálného ruského života a v půvabném slohu. V. A. Jung již dlouho žije v Americe a některé stati svého překladu poslal do Zlaté Prahy. Nyní vyšel překlad celý, je velmi plynný a lahodný – a Oněgin pro svou pestrost střídajících se obrazů i rozmanitost slohu pro překladatele je kus nesnadné práce. Tím větší zásluha Jungova – teprve v posledních 17
několika letech počínáme se odvraceti od literatury německé, jež nám byla dlouho prostředkyní světových literatur a jíž jsme byli téměř přesyceni…(Frýzek 1997, s. 13) Básník Otokar Březina napsal, ţe za tento překlad veršovaného románu „jediného olympského z Rusů― Jungovi „nelze od milovníků češtiny dost poděkovat―. (Rubáš 2009, s. 15). Nadšení, které ve své době Jungův překlad vyvolal, vedlo i ke spěšnému vydávání díla na pokračování časopisecky a k četným reprízám Čajkovského opery Evţen Oněgin, která se tehdy v Praze uváděla. Překlad se dočkal čtyřnásobného přepracování a celkem byl kniţně vydán sedmkrát, poprvé v roce 1892 v nakladatelství J. Otto, dále v letech 1914, 1919, 1924 a 1926 a nakonec ještě dvakrát v roce 1937. Jung do svého překladu zahrnul i úvodní Rozhovor básníka s nakladatelem. Kromě Evţena Oněgina se Jung věnoval také Puškinově lyrice i próze, je téţ autorem překladu Kapitánské dcerky či Kamenného hosta.
4.2 Jungův překlad Oněgina Pro Junga jako filologa se slovanským zaměřením byla samozřejmostí dokonalá znalost ruštiny. Důleţitá pro kvalitní překlad Oněgina byla však i skutečnost, ţe Jung byl schopným básníkem. Jung tedy dokázal poměrně dobře spojit přesnost překladu ve srovnání s originálem a zároveň mu dodal básnickou krásu. Oproti Bendlovi, který rozšířil puškinovský verš o jednu stopu, se Jung věrně drţel ruské předlohy, dodrţel počet slabik a tím i sevřenost originálu. Jungovu překladu však lze vytknout přílišnou poetičnost a obraznost verše, která dodává překladu zastaralý ráz. Tento jev můţeme pozorovat především v místech, kde autor líčí krásy ruské krajiny při pouţití prostého, jednoduchého jazyka, který ani na současného čtenáře nepůsobí nikterak zastarale. Toto tvrzení lze demonstrovat ukázkou ze začátku druhé kapitoly, kde je popisována příroda okolo Oněginova domu zděděného po strýci: Перед ним пестрели и цвели Луга и нивы золотые, Мелькали сѐлы, здесь и там Стада бродили по лугам, 18
И сени расширял густые Огромный запущенный сад, Приют задумчивых дриад. (Puškin) Především první dva verše ukázky vyznívají v Jungově podání velmi kostrbatě a nepřirozeně: …niv koberec se pestřil květný; skot na žírných se luzích pás´, vsi mezi stromy blíž i záz se kmitaly, a koutek četný sad rozlehlý tak v houští kryl – skrýš dumavých to lesních víl (Jung) Srovnejme si tento překlad s mnohem prostším, ale o to přirozenějším a čtivějším líčením Hory: V dál před ním luhy prostřely svých lučin květ, svá zlatá pole, a za nimi zříš vísky spát, a obraz pasoucích se stád, a v hustých klenutích svých dole se rozšuměl kout zahrady pro zádumčivé dryady. (Hora) Jung často pouţívá zkrácené formy sloves, snad aby se se svým překladem vměstnal do počtu slabik ve verši originálu. Uvádíme ukázku z Taťánina dopisu Oněginovi (kterého, mimochodem, ve svém překladu nazývá Jevgenem): Zda Tys to, vidino má drahá, v týž okamžik tak plný blaha se ve průzračné nemih´ tmě 19
a nestoup´ k lůžka mého hlavě? (Jung) Jungovu překladu bývá vytýkaná jistá plytkost. Jung klade přílišný důraz na významovou přesnost překladu, neproniká pod povrch, a opomíjí tak drobné detaily.
4.3 Najmanův téměř nezaznamenaný překlad V době, kdy se ještě stále těšil veliké oblibě překlad V. A. Junga, se objevil další překlad, a to v podání Jindřicha Najmana. Najman prohlašoval, ţe dosavadní překlady Oněgina „oplývají nejnehoráznějšími zrůdnostmi, ba přímo nesmysly― (Rubáš, 2009, str. 16) a nabízí svůj vlastní překlad. Zároveň však konstatuje: „Bohuţel nerozborné souručenství zájmové znemoţňuje téměř jiţ v zárodku jakoukoli ideovou snahu o nápravu našich zuboţených literárních poměrů, takţe chovám oprávněnou obavu, ţe našimi rozhodujícími kulturními činiteli, kterým záleţí na udrţení nynějších mocenských poměrů, nejen mi nebude dána příleţitost k nabízeným důkazům, ale takový důkaz mi bude vůbec znemoţněn prostým – umlčením.― (Najman, 1934, s. 3-4) Najman se ve svém odhadu příliš nezmýlil, překlad byl sice v roce 1935 publikován v Topičově edici „souvislé četby školní―, ale pro svou nízkou kvalitu nikdy nepronikl do širšího podvědomí společnosti. Vyšel pouze jednou, a to ve zkrácené podobě. Uveďme si srovnání tohoto překladu s Najmanem tolik kritizovaným předchůdcem V. A. Jungem: Já končím! strašno čísti jest…
Já končím, strašno čísti jest…
já ze strachu a studu zmírám…
Vždyť hanbou, strachem přímo zmírám…
však zárukou mi Vaše čest,
Než zárukou mi Vaše čest,
k ní s oddaností smělou zírám…
k ní s pevnou oddaností zírám…
(Jung)
(Najman)
Z úryvků je patrné, ţe Najman z velké části pouze kopíroval Jungův překlad a místy ho upravoval podle sebe. Tím ale překladu nedodal vyšší kvalitu, ale naopak 20
způsobil významový posun oproti z hlediska obsahu přesnému překladu Junga, a dosáhl tak významového posunu ve srovnání s originálem: Другой!...Нет, никому на свете Не отдала бы сердца я! То в вышнем суждено совете... То воля неба: я твоя; Вся жизнь моя была залогом Свиданья верного с тобой; Язнаю, ты мне послан Богом, До гроба ты хранитель мой... (Puškin) Jiného!... Ne, já pranikomu
Že jinému?... Ne, srdce moje
bych srdce svého nedala!
svou láskou lehce neplýtvá!
Moc vyšší v tom jsem shledala…
Tak v radě vyšší souzeno je…
já Tvá jsem – tak chce nebe tomu;
To vůle nebes: já jsem Tvá;
můj celý život zárukou byl
v svém žití záruku zřít mohu
jistého s Tebou setkání;
teď svého s Tebou shledání;
já vím, Tys ten, jejž Bůh mi snoubil
Tys obránce, jejž, díky Bohu,
a jejž mě po hrob ochrání…
až do hrobu mě ochrání…
(Jung)
(Najman)
Jungovo „já pranikomu bych srdce svého nedala― vystihuje Puškinovo „никому на свете nе отдала бы сердца я“ přesněji neţ Najmanova varianta překladu. Také verše „můj celý život zárukou byl jistého s Tebou setkání“ vyznívají v Jungově překladu mnohem přirozeněji a srozumitelněji neţ Najmanovo „v svém žití záruku zřít mohu teď svého s Tebou shledání.“ Jindřich Najman tedy nevnesl do překladu Oněgina nic nového a je pochopitelné, ţe se nedočkal obliby ze strany čtenářů ani kritiky.
21
5
Josef Hora
5.1 Puškinův zásah do Horova ţivota a díla Ke stému výročí Puškinovy smrti 29. 1. 1937 chystalo nakladatelství Melantrich vydání jeho díla ve 4 svazcích. V létě r. 1936 byl Josef Hora poţádán o přeloţení Evţena Oněgina jako součásti 3. svazku zahrnujícího také Puškinovy epické básně. Během překládání si přesně zaznamenával, kam který den dospěl, víme tedy přesně, ţe překlad vznikal (s přestávkami) v rozmezí od 29. srpna 1936 do 25. listopadu 1936 a Hora se mu věnoval celkem čtyřicet dní. Po dokončení překladu napsal oslavnou báseň „Nad dokončeným překladem Oněgina―. Puškina povaţoval Hora za největšího slovanského básníka. Napsal na Puškina báseň „Vy ústa umlklá― ve čtrnáctiřádkové puškinské strofě. Ještě před Oněginem se Hora věnoval překladu lyrických básní Borise Pasternaka, měl tedy moţnost srovnání i cennou zkušenost s ruskou poezií. K samotnému překládání Evţena Oněgina se stavěl s respektem a přiznával, ţe to pro něj nebyla snadná práce: „Jak lehce se čte Puškinův originál a jak těţce se překládá! Právě ta suverénní, samozřejmá lehkost, jakmile má být přenesena do české verse, nakupí před překladatelem nesčetné překáţky. Nemluvím o obtíţích, jeţ klade 14řádková sloka, pravidelně rýmovaná. To ještě není práce básnického překladatele, nýbrţ řešení téměř mechanického problému. Tu pracuje za dnešního překladatele sám vývoj jeho mateřštiny.― (Hora 1936, s. 399) Jelikoţ Horův překlad Oněgina byl kritikou velmi kladně přijat, je pochopitelné, ţe mu byly svěřovány i další překlady Puškinova díla. Pro čtvrtý svazek vybraných spisů přeloţil „Cikány―, je také autorem překladu básní „Kirpenskému― a „A. P. Kernové―, některých Puškinových kritických statí a pro Novikovův román „Puškin na vsi Michajlovské― přeloţil všechny pouţité verše (kromě „Oněgina― a „Cikánů― se jednalo o „Bachčisarajskou fontánu―, „Nulína― a „Borise Godunova―). Neustálé sepětí s Puškinovým dílem ovlivnilo i Horovu vlastní tvorbu, coţ se projevilo především v románu „Dech na skle. Příběhy Jana Trázníka―, dále v „Janu 22
houslistovi―, který má puškinský vypravěčský charakter, či v básních „Tiché poselství―, „Zahrada Popelčina― a „Pokušení―. Horovu celoţivotní lásku k Puškinovu dílu dokazují slova jeho současníka Alberta Praţáka: „Puškinský záţitek byl pro Horu nezapomenutelný. Našel jsem Horu několikrát i v nemocnici, jak se skláněl nad Puškinovými verši jako nad drahocenným palimpsestem a probíjel se do starého, a přece věčně nového kouzla této poesie. Překlad z Puškina byl pro něj i osudným. Zasáhl hluboko v jeho ţivot i dílo a zasáhl jím i do naší literatury―. (Praţák 1949, str. 306)
5.2 Reakce na Horův překlad O Horův překlad Evţena Oněgina byl velký zájem ještě před jeho vydáním. Zatímco Hora na překladu stále pracoval, v časopisu Čin uţ byly zveřejněny první ukázky. Velice pozitivně je zde zhodnotil Josef Strnadel. Vyzdvihoval především to, ţe Hora byl nejen zkušený překladatel, ale především výborný básník, román tedy (na rozdíl od Junga) spíše přebásňoval, neţ překládal. Horův překlad tedy Strnadel povaţuje za první skutečně básnický český překlad tohoto románu, který je adekvátní ruskému originálu. Také bezprostředně po vydání překladu byla kritika nadšena. Jindřich Vodák pro České slovo napsal, ţe „přeloţené verše jsou jakoby ţivě hovořeny, ţe je všude slyšet Horův hlas a přízvuk a ţe v řazení strof a rýmů není pranic násilného. Překladatel tu proţíval vše s překládaným básníkem.― Arne Novák v Lidových novinách chválí Horův překlad jako básnický tvůrčí čin. Podotýká, ţe sto let po své tělesné smrti se znovu narodil český Puškin z ducha naší moderní básnické mateřštiny. V. Zelinka oceňuje, ţe Hora volbou slov, slovosledem a frazeologií dovedl jako Puškin vypovídat nejsloţitější věci co nejprostěji. Strnadel dále oceňuje, ţe Hora Oněgina pro dnešek aktualizoval a ţe jej učinil dobově čtivým. (Praţák 1949, s. 300-303) Současní recenzenti zmiňují i negativní rysy Horova překladu. Bývá mu vytýkána zejména příliš jednoznačná interpretace obou hlavních postav románu. „Ambivalentní podtext ztvárnění obou protagonistů je v Horově překladovém pojetí 23
poněkud oslaben: „zbytečný člověk― Oněgin je v jeho podání „zbytečnější―, Taťjana romanticky křišťálově průzračnější a poněkud zbavená Puškinova ironizujícího odstupu, který v originálním textu není obtíţné identifikovat. Výsledkem je určité „zúţení― prostoru pro recepční postoj soudobého čtenáře, pro jeho empatii a spoluzáţitek.― (Richterek 2000, s. 357)
5.3 Srovnání s Jungem Hora okomentoval i pokusy svých předchůdců. Bendla a Najmana zmínil jen krátce, podrobněji se však zaměřil na překlad V. A. Junga. V Jungově Oněginovi vidí Hora přílišný vliv českého maloměšťáctví a postrádá u něj „svobodné ovzduší dalekých obzorů― (Praţák 1949, str. 249). Hora se domnívá, ţe Jung se příliš zaměřuje na strukturu verše, rytmus a rým a nevniká pod povrch díla. Jung dílo spíše překládal, neţ přebásňoval. Horova verze románu byla tedy především reakcí na překlad předchozí. Srovnejme si oba překlady na příkladu druhé strofy celého románu: Tak dumal šibeničník mladý,
Tak rozjímal hoch lehké krve,
jenž v prášenici poštou jel
když dostavník prach za nim zdvih,
a z největší jenž Zevsa rady
po vůli Dia stav se prve
teď rodinné vsi dědit měl…
dědicem všech svých příbuzných…
(Jung)
(Hora
Tento úryvek si vybral pro srovnání také V. Hrbek ve své recenzi pro časopis Lumír: „Srovnejte jen „šibeničník mladý― – „hoch lehké krve― a „v prášenici poštou jel― – „dostavník prach za ním zdvih―! Vidíte, jak tu místo těţkých slov spíše lexikálního charakteru (při tom však nepostrádajících také básnickosti) stojí u Hory slova lehčího vznosu, bliţší mluvené řeči.― (Hrbek 1938, s.200) Podívejme se také na úsek, který zmiňuje Hora i ve svém románu „Dech na skle―. Tyto verše z 31. strofy první kapitoly povaţuje Hora za nepřeloţitelné a ani se svou verzí nebyl zřejmě úplně spokojen: 24
Ах, ножки, ножки! Где вы ныне? Где мнете вешние цветы? Взлелеяны в восточной неге, На северном, печальном снеге Вы не оставили следов: Любили мягких вы ковров Роскошное прикосновенье. (Puškin) Ach nožky, nožky, kam jste zašly,
Ach nožky, nožky, kde teď právě
kde šlapete květ májový?
šlapete květiny jar svých?
Jen východní jste znaly něhu
Orientální znáte něhu
a na severním našem sněhu
a na severském, teskném sněhu
jste nenechali šlépějí:
jste stopy zanechávaly!
Koberců měkkých raději
Ach, raději jste mívaly
jste chtěly dotýkat se jemně.
koberců přepychové chvění.
(Jung)
(Hora)
Zajímavé je srovnání metafory s květinami v úvodu strofy. Zatímco Jung redukuje Puškinovy „внешние цветы― na „květ májový―, Hora svou verzí „květiny jar svých― dodává verši nádech něčeho pomíjivého, neurčitého a vzdáleného. Ani jednomu překladateli se nepodařilo přesně vystihnout drobný detail posledního dvojverší, a sice to, ţe koberce se dotýkají chodidel a ne naopak. V Jungově verzi se dotýkají noţky koberce a Hora pojal překlad těchto veršů poněkud volněji ve srovnání s originálem. Oba se však shodují například na rýmu něhu – sněhu. Takových podobností mezi oběma překlady je moţné najít v románu mnohem více, je tedy zřejmé, ţe Hora nezavrhoval Jungovu verzi za kaţdou cenu, ale občas se jí nechal inspirovat. Hora si výborně poradil i s epickými pasáţemi románu, uveďme si příklad ze souboje s Lenským:
25
„Теперь сходитесь.“ Хладнокровно,
„A nyní jděte“ S chladnou krví,
Ещѐ не целя, два врага
s pistolí k zemi, k soku sok
Походкой твѐрдой, тихо, ровно
zamíří pevně, tiše: prvý,
Четыре перешли шага,
druhý a třetí, čtvrtý krok,
Четыре смертные ступени.
což byly čtyři kroky smrti.
Свой пистолет тогда Евгений,
Tu Eugen, který v prstech drtil
Не переставая наступать,
svou pistoli, jda stále vpřed,
Стал первый тихо подымать.
pomalu, první, ruku zved.
Вот пять шагов ещѐ ступили,
Pět kroků kupředu šli znova.
и Ленский, жмуря левый глаз,
Vladimír Lenskij, mhouře zrak,
Стал также целить - но как раз
zacílil také… Eugen však
Онегин выстрелил... Пробили
už střelil… chvíle osudová
Часы урочище: поэт
odbila – drama vrcholí:
Роня молча пистолет,
Upustil básník pistoli,
(Puškin)
(Hora)
Hora se s překladem této scény vyrovnal přímo brilantně. Téměř přesně kopíruje verše originálu, aniţ by však děj ztrácel plynulost, daří se mu udrţovat napětí a tempo (například zkratkovitostí nebo odpočítáváním kroků). Samozřejmostí je dodrţení struktury strofy a rýmu. V Horově interpretaci románu se nejedná o pouhý překlad, ale o přebásnění, a to velmi zdařilé. Je proto pochopitelné, ţe právě Horova verze je ze strany kritiků vesměs povaţována za nejlepší, přímo nepřekonatelnou, a také u čtenářů se dodnes setkává s největším ohlasem.
26
6
Olga Mašková
6.1 Mašková a Evţen Oněgin Olga Mašková chtěla svým překladem především oţivit zájem o Puškinův román. Nesnaţila se nahradit či zastínit předchozí Horovu práci, podle vlastních slov na něj naopak chtěla upoutat pozornost. „Nový překlad musí vést přinejmenším k tomu, ţe si třeba jen ze zvědavosti Puškinovo dílo celé, poprvé nebo znovu přečtou i čtenáři, kteří by známé klasické přebásnění pravděpodobně jiţ nečetli. Leckdo moţná teprve nad novým překladem zjistí, ţe ani toho Horu nezná tak, jak se domníval, teprve nový překlad moţná přispěje k opravdovému ocenění Horova překladatelského činu, podloţeného důkladným rozborem, ke kterému se zatím naše literární věda ani rusistika za dvacet let nedostaly.―(Vrabec 1967, s. 4) Pojetí Maškové vyvolalo značně rozporuplné reakce, všechny recenze nového překladu se však shodovaly na jednom: je třeba přiznat autorce velkou odvahu, a to jak po interpretační, tak i po jazykové stránce. Mašková zaujímala odváţný postoj nejen v literatuře, ale i v politice. V roce 1968 protestovala proti okupaci země vojsky Varšavské smlouvy a téměř na dvacet let se její jméno ocitlo na seznamu zakázaných překladatelů. Její verze překladu mohla vyjít za totality pouze třikrát, a to v letech 1966, 1969 a 1987, a proto nebyla mezi čtenáři příliš známá. V roce 1987 ministerstvo kultury zrušilo zákaz vydávat její překlady, a tak mohl být román znovu vydán při příleţitosti stopadesátého výročí smrti autora.
6.2 Rozbor překladu a srovnání s Horou Mašková se zaměřila především na vystiţení emocionální stránky díla, jeho atmosféry, vyjádření estetických hodnot, nesnaţila se zachovávat slovní materiál předlohy. Na rozdíl od Hory, který volil těsnější překlad, pojala Mašková svou interpretaci románu mnohem volněji. Nesnaţila se například uchovávat stejnou strukturu autorových myšlenek a obrazů, ale často volila přesuny, kompenzaci, nebo substituci. Jak Hora, tak i Mašková zachovali čtrnáctiveršovou oněginskou strofu, strukturu verše i rýmu. 27
Rozdíl obou překladů spočívá především ve výběru slovní zásoby a jejím stylistickém vyuţití, v řešení překladu metafor a epitet. Zatímco Hora se při překládání drţel kniţní vrstvy spisovného jazyka, Mašková si jako základní stylovou rovinu vybrala hovorovou češtinu a do ní pak zasazovala prvky jiných stylů v souladu s originálem. Ve velké míře vyuţívá frazeologismy, lidová rčení a přirovnání. Také vysoká frekvence cizích slov je v jejím překladu na první pohled postřehnutelná. Mašková těmito prostředky dosáhla intelektuálního zabarvení textu. Autorka také kladla důraz na stylistickou různorodost slovní zásoby, v překladu ostře kontrastují hovorové výrazy s poetismy a přejatými slovy. Ve snaze přiblíţit překlad současnému jazyku nepouţívá autorka téměř ţádné rusismy. Můj strýček, zářný vzor všech ctností, když cítil v zádech zubatou, chtěl pádný důkaz oddanosti a to byl nápad nad zlato. Příklad snad pro leckoho vhodný, jenže ta nuda žít den po dni, bdít dokonce noc za nocí jen s ním a jeho nemocí! Ta podlost vemlouvat se přízni takové živé mrtvoly, hlídat, co ji kdy zabolí, co má brát, nebo po čem žízní, a při tom všem div nebrečet: Kdy už tě ksakru vezme čert! (Mašková) Na příkladu první strofy románu můţeme demonstrovat hned několik typických příznaků překladu Olgy Maškové: z jazykového hlediska jsou to hovorové a expresivní výrazy (zubatá, nebrečet, ksakru nápad nad zlato), zachování Puškinových ironizujících prvků (zářný vzor všech ctností) z hlediska struktury veršů pak nepřesné rýmy (zubatou – nad zlato, vhodný – po dni).
28
Oba překlady se značně liší v lyrických pasáţích popisujících ruskou přírodu. Hora se snaţí dodrţet jednoduchost Puškinova výrazu, naopak Mašková taková místa výrazně poetizuje. Právě tyto pasáţe označuje Olga Uličná ve své recenzi za nejzdařilejší část překladu Maškové: „pasáţe reflexivní lyriky patří k nejzdařilejším a nejsvěţejším místům její práce… Horovo líčení je civilnější, klidnější, jednodušší a vyrovnanější. U Olgy Maškové je naopak efektnější, poetičtější, oslnivější, emocionálnější.― (Uličná 1968, s. 144) Tento kontrast obou pojetí vidíme například ve čtvrté kapitole románu, kde autor líčí příchod podzimu: Уж небо осенью дышало, уж реже солнышко блистало, короче становился день, Лесов таинствренная сень С печальным шумом обнажилась, Ложился на поля туман... ...Встает заря во мгле холодной; На нивах шум работ умолк; С своей вочихою голодной Выходит на дорогу волк; (Puškin) Podzimem dýchalo již nebe,
Podzim už táhl pod oblohou,
bez slunce den se krátil již
sluneční svit jen nanedlouho
a lesů tajuplná tiš
zjasňoval čím dál kratší dny,
se v teskném jitru obnažila.
šum lesů, teskný, neklidný,
Kraj mizel v šedi, mlhou stlán…
odkrýval baldachýny korun,
…Sychravé úsvity teď začnou
mlhavěl pohled k dálavám…
mžít polem, v němž šum práce zmlk.
…Předjitřní mlha těžce klesá
K silnici s vlčicí svou lačnou
na pole ladem ležící,
se plíží potutelně vlk.
hlad vyštval z hlubokého lesa
(Hora)
šedého vlka s vlčicí… Mašková
29
Nelze neţ souhlasit s Uličnou, ţe překlad Maškové opravdu působí poeticky a emocionálně. Otázkou však je, nakolik je tato interpretace věrná originálu? Z tohoto hlediska se Horův překlad jeví jako mnohem přesnější a zdařilejší. Například spojení „mlhavěl pohled k dálavám― se významově odklání od Puškinova „ложился на поля туман― , přesnější je tedy „kraj mizel v šedi, mlhou stlán― v překladu Hory, přestoţe i tady je verš poetizován. Také Horovo „sychravé úsvity teď začnou mţít polem― vystihují Puškinův prostý verš přesněji, neţ expresivní „předjitřní mlha těţce klesá― v podání Maškové. Rozdíl mezi oběma překlady je zřetelný také v charakteristice postav: Mašková zdůrazňuje kontrast jednotlivých postav, jejich vnitřní rozpor, v Horově podání nejsou postavy tak ostře vyhraněné. Rozdíl obou pojetí se projevuje především na postavě Lenského, kterou Mašková po vzoru originálu silně ironizuje, zatímco Hora naznačuje ironickou stránku jen velmi zlehka. Dialogy postav se Mašková snaţí co nejvíce přiblíţit současné mluvě, nepouţívá inverzi a zachovává intonaci i slovosled běţného hovoru. I tímto se značně odlišuje od Horova překladu. „Куда? Уж эти мне поэты!“ „Прощай Онегин, мне пора.“ „Я не держу тебя но где ты Свои проводишь вечера?“ „Я тут ещѐ беды не вижу.“ „Да, скука, вот беда, мой друг.“ „Я модный свет ваш ненавижу; Милее мне домашний круг.“ (Puškin) Mašková obhajuje pouţití hovorového jazyka tím, ţe i autorův jazyk zní i v dnešní době přirozeně, mluvně a rozhodně ne archaicky. Ovšem především expresivita posledního dvojverší Maškové je aţ příliš přemrštěná a Horova umírněnější verze moţná lépe vystihuje předlohu: 30
„Kam zase? S básníky je peklo.“
„Kam? Tihle básníci jsou pěkní!“
„Už, Oněgine, pojedu.“
- Buď zdráv, Eugene, pospíchám. –
„Jeď, aby ti nic neuteklo.
„Já nedržím tě. Jen mi řekni,
To tě zve tolik sousedů?“
kam jezdíváš vždy večer. Kam?“
„No a? Co znamená ten seznam?“
- V tom přece není pranic zlého. –
Děsivou nudu, rozumíš…“
„Jen nuda, hochu, přisámbůh.“
„Já zas nic hnusnějšího neznám
- Jsem syt módního světa tvého,
než svět tvých snobů…“
mně domácí se líbí kruh.“
(Mašková)
(Hora)
Silně modernizovaný překlad Olgy Maškové zdůrazňuje především ty sloţky, které předchozí překlady opomíjely. Za jeho kladné rysy lze povaţovat přiblíţení románu moderními čtenáři, osobité pojetí, a zachování Puškinovy ironie. Naopak záporně se jeví zmiňované lyrické pasáţe líčící přírodu, radikální pojetí postav, přílišná a nepřirozená květnatost a poetizace verše, expresivita a hovorovost. Celkovému dojmu škodí také nadměrná lyrizace, jak uvádí ve své studii i Oldřich Richterek:
„nadměrná
„literárnost―
neekvivalentně
interpretuje
Puškinovu
nadhledovou noblesu a smysl pro vyváţenost argumentace. Lyričnost O. Maškové je totiţ místy aţ „hypertrofická.― Týká se především obrazu Taťjany, která se tak v jejím přetlumočení stává postavou aţ parodovanou.― (Richterek 2000, s. 358)
31
7
Milan Dvořák
7.1 Frynta jako Dvořákův předchůdce Za jisté předznamenání Dvořákova překladu můţeme povaţovat překlad českého básníka Emanuela Frynty ze 70. let, nebo spíše jeho torzo, které se dochovalo. Tento uznávaný překladatel údajně přeloţil velkou část románu (uvádí se, ţe aţ sedm kapitol), avšak zřejmě pod vlivem psychické nemoci svůj rukopis spálil. Zbyly z něj pouze úryvky ze dvou setkání Taťány a Oněgina (první zlomek popisuje Oněginovo odmítnutí Taťány, druhý Taťánino odmítnutí Oněgina) a oba dopisy. Ve Dvořákově překladu nalézáme překvapivé paralely s Fryntovým torzem, Dvořák tedy při práci nevědomky postupoval podobně jako Frynta. Sám autor nejnovějšího překladu poznamenává: „Po dokončení překladu se mi dostal do rukou překlad Frynty, který jsem do té doby nečetl, a já zjistil, ţe konec Taťánina dopisu v něm zní naprosto stejně jako v mé vlastní verzi: „Končím a bojím se to číst―, Frynta dvacet let přede mnou překládal Oněgina tak, jak bych ho překládal já―. (Rubáš 2009, s. 23) O Fryntově překladatelském významu se v jednom rozhovoru zmiňuje Olga Mašková, Dvořákova předchůdkyně: „Puškin česky? Teprve sto let po jeho smrti vznikalo to, co se dnes dá hodnotit jako puškinská tradice našeho uměleckého překladu a co vytvořili vlastně jen dva básníci – Josef Hora a Emanuel Frynta.― (Vrabec 1967, s. 4) Podívejme se tedy ve stručnosti na srovnání Dvořákova a Fryntova překladu: Скажу без блесток мадригальных: Нашед мой прежний идеал, Я, верно б, вас одну избрал В подруги дней В подруги дней моих печальных, Всего прекрасного в залог, И был бы счастлив... сколько мог! (Puškin) 32
Řeknu to bez nejmenší fráze:
Řeknu vám – pro ty smutné časy
vy jste můj dávný ideál,
kdybych měl najít ideál,
takovou ženu bych si přál
tak jenom vás bych vyhledal,
za družku na své smutné dráze;
abyste dodala dnům krásy
byla byste mým bohatstvím
a zaháněla bolesti…
a byl bych šťastný…, pokud smím.
Pak bych moh mluvit o štěstí.
(Frynta)
(Dvořák) Fryntův překlad se více drţí originálu, zachovává pořadí jednotlivých veršů a
myšlenek, výsledkem jsou však křečovité, nepřirozené obraty (takovou ţenu bych si přál za druţku na své smutné dráze). Oproti tomu Dvořákova verze se jeví na první pohled jako mnohem volněji přeloţená, Dvořák nedodrţuje důsledně autorův sled myšlenek, ovšem verše působí sviţně, plynule a přirozeně a ve výsledku zjišťujeme, ţe smysl originálu byl zachován. Proto povaţujeme Dvořákův překlad za zdařilejší. Kromě přílišné závislosti na originálu bývá Fryntovi vytýkána také plytkost překladu a pouţití banálního jazyka.
7.2 Dvořák a Evţen Oněgin Tlumočník a překladatel Milan Dvořák se narodil v roce 1949. Jako dítě ţil s rodiči několik let v Rusku, byl tedy jiţ od dětství v kontaktu s ruským jazykem a kulturou. Studoval vysokou ekonomickou školu, ovšem poté, co se mu začal zhoršovat zrak, odešel a následně vystudoval Katedru tlumočnictví a překladu, dnešní Ústav translatologie. Vyhovovalo mu, ţe při tlumočení není odkázán na psaný text. Při překládání pouţívá Dvořák zvláštní metodu, nepracuje s psaným textem, ale jak originál, tak i překlad si namlouvá na kazety. Podnět k překládání Oněgina mu dala překladatelka Ludmila Dušková, která vedla seminář pro rusisty na Dobříši, pořádaný tehdejším Sdruţením překladatelů. Návrh od Duškové dostal Dvořák v době, kdy se blíţilo 150. výročí Puškinovy smrti a překlad Maškové byl zakázán. Vzápětí však ministerstvo kultury zákaz zrušilo a k výročí vyšla reedice jejího překladu. Dvořák začal na překladu pracovat uţ v 80. letech, ovšem tvořil s velkými prodlevami, protoţe si mezitím musel vydělávat na ţivobytí tlumočením. Na počátku 90. let přestal verše překládat úplně, soustředil se 33
na angličtinu a na konferenční tlumočení a k překladatelské činnosti se vrátil aţ v pětadevadesátém roce. Překládal písničkářskou tvorbu Vysockého a znovu se intenzivně začal zabývat Oněginem, přestoţe na něj neměl zakázku, a neměl tedy jistotu, ţe jeho překlad bude vůbec kdy vydán. Dvořákův překlad Oněgina nakonec vyšel v dvojjazyčném vydání v roce 1999, tedy přibliţně 30 let po posledním úplném překladu v podání Olgy Maškové. Překlad byl publikován při příleţitosti 200. výročí narození Alexandra Sergejeviče Puškina, byl kladně přijat a Dvořák za něj obdrţel mimořádnou tvůrčí cenu v rámci Ceny Josefa Jungmanna. Dvořák neměl při překládání Oněgina příliš jednoduchou výchozí pozici, musel se totiţ vyrovnat s úlohou nástupce dvou uznávaných překladatelů, a to Josefa Hory a Olgy Maškové. V Horově překladu podle Dvořáka převládá romantický básnický duch, naopak chybí mu duch realisticko-ironický, který zase aţ příliš zdůrazňuje Mašková. Sám se proto snaţil nalézt jakousi rovnováhu mezi oběma pojetími. Dvořák se při překládání Oněgina soustředil na zachování harmonie a bezprostředně plynoucího textu. Základní stylovou rovinou jeho překladu je neutrální spisovná čeština s občasnými hovorovými prvky, poetismy a exotismy se vyskytují velmi zřídka. Překladatel svou práci s jazykem v rozhovoru pro Lidové noviny objasňuje: „Kladl jsem si za cíl, aby to mluvilo, aby to normálně hezky česky povídalo. Puškinův jazyk se samozřejmě liší od dnešní ruštiny, ostatně k její škodě, ale v zásadě byl ve své době Puškin světlo a objev právě proto, ţe jeho poezii kaţdý rozumněl, ţe byla přirozená, odmítala vznosný tón tehdejších apollonských cechů, a přitom zůstala krásnou poezií. Tohle jsem chtěl především zachovat.― (Dušková 1999, s. 20) Pro text je charakteristická volnější práce s rýmem. Dvořák sice dodrţuje schéma oněginské strofy, ale netrvá vţdy na přesných rýmech. Nepřesný a neúplný rým mu dal moţnost volněji pracovat s veršem. To, ţe Dvořák překládá volněji, není vůbec na škodu, naopak v Dvořákově překladu na sebe myšlenky navazují velice plynule a přirozeně jako v mluvené řeči. Tato skutečnost je zřejmě dána jeho bohatou tlumočnickou zkušeností i zvláštním způsobem překládání, na coţ poukázala i 34
autorka inscenace podle Dvořákova překladu Hana Kofránková v diskuzi na Českém rozhlasu: „…je tam jedna kvalita, která je specifická pro Dvořákův překlad. On je neobyčejně mluvný. Je to dáno metodou, kterou musí pouţívat, ţe prostě namlouvá kazety, ale on tím pádem má tu velikou zkušenost s mluveným jazykem.― (Jirásková 2004, záznam rozhlasového pořadu)
7.3 Srovnání s překlady J. Hory a O. Maškové Přestoţe Dvořákův překlad Oněgina byl přijat vesměs pozitivně, lze mu především ve srovnání s jeho dvěma předchůdci i leccos vytknout. Zatímco Josef Hora ve své verzi přesně kopíruje sled autorových myšlenek v jednotlivých verších, Dvořák se často uchyluje k substitucím a narušuje tím sevřenost strof typickou pro originál. Dvořákův překlad se od originálu odlišuje také pojetím hlavních postav, především pak Taťány, kterou Dvořák ve srovnání s Puškinem racionalizuje. Tento rozdíl chápání Taťány se ještě více prohloubí, srovnáme-li Dvořákovu interpretaci s překladem Maškové, která naopak zdůrazňuje citovou stránku charakteru hlavní hrdinky. Zatímco Dvořákova Taťána promlouvá v osmé kapitole k Oněginovi souvisle, klidně, věcně a s nadhledem, jako by se uţ dávno smířila s minulostí, za Taťánu Olgy Maškové hovoří spíše její emoce. Z Dvořákova posledního dvojverší navíc cítíme sebeironii Taťány: Viděl jste v lásce, v její touze,
Do dneška mi krev v žilách stydne,
jen bláhovost mých dívčích let.
když vzpomenu si na pohled,
Nesmím si ani pomyslet,
se kterým jste ty řeči ved.
jak ledově jste na mě pohléd,
Byl tolik chladný. Uznám ale
jak jste mě káral… Nijak vám
přes všechen tehdejší svůj žal,
to nezazlívám… Uznávám:
že jste se tenkrát zachoval
chtěl jste brát na mé mládí ohled,
ušlechtile a dokonale.
v ničem jste nepřekročil mez…
Co jste té hloupé holce řek,
a já jsem vám vděčná… právě dnes…
za to vám vyslovuji vděk.
(Mašková)
(Dvořák)
35
Dvořák soustřeďuje svou pozornost na základní významy románu, místy opomíjí skryté náznaky a pouţívá velmi civilní dikci, čímţ román bezesporu ochuzuje jak o moţnost více různých interpretací, tak o básnickou krásu originálu zdůrazňovanou v Horově pojetí: Мечты, мечты! где ваша сладость? Где, вечная к ней рифма, младость? Ужель и впрям и в самом деле Без элегических затей Весна моих промчалась дней (Что и шутя твердил доселе?) (Puškin) Sny, sny, jež měli jsme tak rádi!
Kde jsou ty sny, jež srdce hladí,
Kde jste, kde věčný rým váš mládí?
kde věčný rým k těm slovům, mládí?
Co o tom žertem mluvím s vámi
Což bez licence pro básníka
a elegicky jsem si vzdech,
a v přímém významu těch slov
snad zatím doopravdy dech
mé jaro navždy odešlo
mé vesny vadne za horami?
(jak jsem až dosud v žertu říkal?)
(Hora)
(Dvořák)
Na druhou stranu však Dvořák dodává dílu i hlavním postavám nadčasovou platnost, a proto je především pro mladou generaci překlad srozumitelnější neţ jeho předchůdci. Hlavním kladem tedy zůstává to, ţe vytvořil nové, moderní pojetí Evţena Oněgina přístupné pro současného čtenáře.
36
Závěr Václav Čeněk Bendl, Václav Alois Jung, Josef Hora, Olga Mašková a Milan Dvořák – to jsou autoři pěti významných překladů Puškinova Evţena Oněgina do češtiny. Kaţdý vznikal v jiné době, za jiných okolností a z jiných příčin, především první tři kompletní překlady však mají něco společného. V době svého vydání byl kaţdý z nich povaţován za ten nejlepší, jaký kdy vznikl. Tato tendence se zastavila aţ u Josefa Hory, jehoţ překlad je dodnes všeobecně povaţován za nepřekonatelný. Ani Olze Maškové, ani Milanu Dvořákovi se nepodařilo plně vystoupit z Horova stínu a Horova verze románu se stále těší největší oblibě. Má tedy vůbec smysl román znovu překládat, povaţujeme-li Horův počin za nejlepší? Domnívám se, ţe určitě ano. Vţdyť kdyby nevznikaly další překlady, neměli bychom moţnost srovnání a vytvořili bychom si na tento Puškinův román poněkud jednostranný pohled. Z pohledu současného pojetí tohoto Puškinova románu jsou proto významné všechny tři nejnovější překlady. Kaţdý z nich totiţ přináší jinou interpretaci a rozšiřuje tak moţnosti dialogu mezi čtenářem a románem. Horovo přebásnění věrné originálu je natolik zdařilé, ţe jej můţeme povaţovat za jakýsi symbol Puškina u nás. Oceňujeme především melodičnost Horova verše a zachování myšlenkového toku autora a tím i sevřenosti strof. Dnes však uţ negativně vnímáme zastaralou patinu překladu a potlačení ambivalentní mnohoznačnosti románu. Mašková svým odváţným přístupem dodala románu expresivitu, dramatičnost a radikálnější pojetí hlavních postav, typická je její poetizace a lyrizace originálu. Dvořák vtiskl dílu civilnější podobu srozumitelnou současné generaci a zdůraznil jeho nadčasovost na úkor potlačení některých drobných významů. Po přečtení všech tří překladů tedy máme díky jejich různorodosti moţnost vytvořit si různé úhly pohledu na toto Puškinovo nesmrtelné dílo. Novější překlady by tedy neměly nahrazovat ty starší, ale měly by existovat vedle sebe a navzájem se doplňovat.
37
Seznam pouţité literatury BĚHOUNEK, V.: A.S. Puškin: ţivot, dílo, ohlasy. Práce, Praha 1949, s. 58-73, 120131 CÍFKA, S.: Ještě k překladu Puškinova Oněgina. In: Jihočeský sborník historický XLIX, České Budějovice 1980, s. 206-207 DUŠKOVÁ, L.: „Seš veršotepec, umíš rusky, tak makej―. In: Lidové noviny, 24. 6. 1999, s. 20 FRÝZEK, J.: Václav Alois Jung: Ţivot a dílo. Rychnov nad Kněţnou, 1997 HAUSENBLAS, K.: Nový překlad Evţena Oněgina. Slovo a slovesnost XXVIII, Academia, 1967, s. 375-385 HORA, J.: Překladatelé o Puškinovi. In: Listy pro umění a kritiku 4, 1936, s. 399402 HRBEK, V.: Z nových překladů. Lumír 64, 1938, s. 199-201 JIRÁSEK, B.: Rozbor prvého českého překladu Puškinova Evţena Oněgina. In: Bulletin Vysoké školy ruského jazyka a literatury IV, Praha 1960, s. 267-288 JIRÁSKOVÁ, T.: Překlady jiţ přeloţených děl. Rozhlasový pořad Českého rozhlasu 6 z 22. 9. 2004. http://www.rozhlas.cz/cro6/stop/_zprava/134124 PRAŢÁK, A.: Puškinův zásah do Horova ţivota a díla. In: Puškin u nás 1799 – 1949. Orbis a Svět sovětů, Praha 1949, s. 281-306 PROCHÁZKOVÁ, H: Po stopách Puškinových do let šedesátých. In: Puškin u nás 1799 – 1949, Orbis a Svět sovětů, Praha 1949, s. 188-223 PUŠKIN, A.S.: Výbor básní Alexandra Puškina. Svazek II. – Evgen Oněgin (přeloţil Václav Čeněk Bendl). Václav Vetterle, Písek 1860 PUŠKIN, A.S.: Evţen Oněgin (přeloţil Milan Dvořák). Romeo, Praha 2007 PUŠKIN, A.S.: Evţen Oněgin: dvě scény (přeloţil Emanuel Frynta). In: A. S. Puškin. V bouři zrál můj hlas. Mladá fronta, Praha 1975, s. 319-333 PUŠKIN, A.S.: Eugen Oněgin (přeloţil Josef Hora). Mír, Praha 1952 38
PUŠKIN, A.S.: Jevgenij Oněgin (přeloţil V. A. Jung). Česká akademie věd a umění, Praha 1926. PUŠKIN, A.S.: Evţen Oněgin (přeloţila Olga Mašková). Lidové nakladatelství, Praha 1969. ПУШКИН, А. С.: Евгений Онегин, Роман в стихах (Собрание сочинений, том IV). Художественная литература, Москва 1975 RICHTEREK, O.: Чешские переводы Пушкинского романа «Евгений Онегин» в перспективе конца ХХ века. Rossica Olomucensia za rok 1999, Olomouc 2000, s. 117-124 RICHTEREK, O.: K moderním českým překladům Puškinova Evţena Oněgina. Slavia 63/3, 2000, s. 353-360 STRNADEL, J.: K překladu Eugena Oněgina od Josefa Hory. In: Čin 27, 1936, s. 420-422 SVATOŇ, V.: Puškin dvě stě let po svém narození. In: Literární noviny 15/2000, s. 8-9 THON, J.: Básnický glosář Jana Evangelisty Purkyně. SNKLHU, Praha 1959 ULIČNÁ, O.: K novému překladu Puškinova Evţena Oněgina. Československá rusistika XIII, Academia, 1968, svazek 3., s. 140-146 ULIČNÁ, O.: Nový překlad Puškinova Oněgina. In: Host 5/2000, s. 12-13 VRABEC, V.: Můj Evţen Oněgin. Svobodné slovo, 27. 1. 1967, s. 4 ZAHRÁDKA, M.: Ruská literatura XIX. století v kontextu evropských literatur. Periplum, Olomouc 2005 ZAHRÁDKA, M.: Slovník rusko-českých literárních vztahů. Oftis, Ústí nad Orlicí 2008 ZÁVADA, J.: A.S. Puškin a český verš. In: Puškin u nás 1799 – 1949, Orbis a Svět sovětů, Praha 1949, s. 243-261
39
Резюме Работа посвящена переводам романа Александра Сергеевича Пушкина «Евгений Онегин» на чешский язык. В начале работы описываются обстоятельства возникновения романа, его композиция, сюжетная линия, характеристика главных героев и структура онегинской строфы. В отдельных главах работы обсуждается литературно-исторический контекст и условия появления переводов. Далее внимание уделяется описанию отношений авторов переводов к данному роману и творчеству Пушкина в целом, вкючая влияние на их следующую переводческую и творческую деятельность. Кроме того, в работе говорится о появившихся во время опубликования переводов отзывах и рецензиях. В конце каждой главы проводится короткий анализ перевода, сравнивая его с другими переводами с помощью приведения конкретных примеров отрывков романа. Роман в стихах «Евгений Онегин» представляет вершину стихотворной эпики А. С. Пушкина. Автор над ним работал более семи лет, с 1823 по 1930 г. Роман
состоит
из
восьми
глав,
одного
приложения
под
названием
«Путешествие Онегина», первоначально являющегося восьмой главой, и фрагмента
десятой
главы,
посвященной
описанию
жизни
будущих
декабристов. Для романа характерна так называемая «онегинская строфа», состоящая из 14 строк четырѐхстопного ямба. Первые четыре строки рифмуются перекрѐстно, строки с пятой по восьмую — попарно, строки с девятой по двенадцатую связаны кольцевой рифмой и последние две строки рифмуются между собой. Сюжет романа простой: молодой, скучающий дэнди Онегин приезжает из Петербурга в деревенскую усадьбу, знакомится с романтическим Ленским и сѐстрами Лариновыми: наивной, весѐлой Ольгой и замкнутой Татьяной, которая влюбляется в Онегина. Однако, он еѐ любовь отвергает. Через некоторе время Ленский убит Онегином в дуэле и Онегин отправляется в путешествие. После возврата на родину он в Москве встречается с Татьяной, 40
вышедшей замуж за пожилого генерала. Теперь Онегин влюбляется в Татьяну, но она остаѐтся верна своему мужу. Первым писателем, попытавшимся перевести «Евгения Онегина» на чешский язык, является видный учѐный Ян Эвангелиста Пуркине. Его перевод первых 17 строф романа, возникший в конце 30-ых годов ХIX века считается в настоящее время уже очень архаичным. Первый комплектный перевод романа опубликовал в 1860 г. молодой священник и большой поклонник творчества Пушкина Вацлав Ченек Бендл. Кроме «Евгения Онегина», он перевѐл и некоторые лирические и эпические стихи Пушкина и историческую драму «Борис Годунов». Его перевод «Онегина» отличается от оригинала расширением строки на одну стопу, вследствие чего нарушается структура и динамичность стихов. Негатовной чертой перевода является тенденция к пафосу и чрезмерное применение русизмов. Однако, положительно оценивается факт, что В. Ч. Бендл вызвал своим переводом во второй половине ХIХ века интерес чешских читателей к русской литературе. В самом конце XIX века возник второй полный перевод «Евгения Онегина», автором которого является поэт и переводчик Вацлав Алоис Юнг, посетивший во своей жизни Америку и царскую Россию. Его перевод стал очень популярным, о чѐм свидетельствует и его семь изданий (с 1892 г. по 1937 г). Юнг опубликовал также переводы «Капитанской дочки» и «Каменного гостя». С одной стороны, автору удалось соблюсти структуру строфы и смысл текста, с другой стороны, критики упрекают его в чрезмерной поэтике стихов, делающей перевод слишком устаревшим, что проявляется, прежде всего, в лирических частях романа, описывающих красоту русской природы. Кроме того, Юнг сосредоточивается на главном смысле романа, не уделяя внимание мелким деталям. Во время популярности В. А. Юнга появилась ещѐ не очень удачная версия Йиндржиха Наймана, почти копирующая перевод Юнга, которая никогда не достигла большего успеха ни у критиков, ни у читателей. 41
По случаю сотой годовщины смерти А. С. Пушкина в 1937 г. был опубликован перевод великого чешского поэта Йосефа Горы, вызвавший в атмосфере 30 годов, сохраняющей положительное отношение к русской литературе, огромный энтузиазм в чешском обществе. Будучи опытным поэтом и переводчиком, Горови удалось создать высококачественный перевод, соблюдающий
структуру
строфы
и,
одновременно,
учитывающий
еѐ
связанность. Й. Гора почти не допускал нарушения потока мыслей автора и не пользовался субституциями. Использованный Горой язык чѐтко соответствует простому и мелодичному языку Пушкина. Однако, с современной точки зрения можно обнаружить недостатки перевода: переводчик ослабил амбивалентную многослойност произведения, следовательно, его версия позволяет только довольно односторонную интерпретацию характера главных героев. Не смотря на это, перевод Й. Горы является до сих пор самым популярным и известным чешским переводом «Евгения Онегина» и некоторые критики считают его даже непреодолимым. Творчество Пушкина оказало влияние на всю жизнь Горы, он является также автором переводов поэмы «Цыганы» и некоторых стихотворений, кроме того, влияние Пушкина отражается и в его собственных стихах. Ольга Машкова создала свой перевод «Евгения Онегина» в 60 годах с целью онять привлечь интерес к данному роману. Еѐ нетрадиционное воспринятие произведения вызвало в обществе довольно противоположные мнения, шокируя своей смелой, современной интерпретацией, и было позитивно принято, прежде всего, молодыми читателями, для которых версия Машковой являлась более понятной, чем традиционный перевод Й. Горы. Основными чертами перевода Машковой являются тенденция к более свободному переводу и акцентирование эмоциональной точки зрения произведения. В тексте часто появляются субституции и лексические конкретизации, фразеологизмы, поговорки, разговорные и иностранные слова, повышающие интелектуальную окраску перевода. Автор также подчѐркивает контраст главных героев романа и их внутренний конфликт. Самой негативной 42
чертой интерпретации Машковой является чрезмерная лиризация и поэтизация стихов, отличающаяя их от лѐгких, естественных и непринуждѐнных стихов оригинала. Машкова заняла смелую, радикальную позицию не только в литературе, но и в политике. Так как она выступала в 1968 г. против вторжения войск Варшавского договора в страну, еѐ имя появилось на списке запрещѐнных авторов и Машкова не могла свои переводы дольгое время публиковать, и поэтому и еѐ «Онегин» не был среди читателей известен. Только в 1987 г. после отмена запрета Министерством культуры еѐ переводы могли быть опять изданы. Следующим переводчиком, пытающимся создать свою интерпретацию «Евгеня Онегина», являвся в 70 годах ХХ века поэт Емануел Фрынта, создавший, вероятно, перевод семи глав романа. К сожалению, Фрынта свой перевод под влиянием психической болезни сжѐг, и сохранился только торс обеих писем и двух встреч Татьяны и Онегина, следовательно, данный перевод никогда не был опубликован и не мог стать известным среди читателей. Милан Дворжак, устный переводчик из английского языка, известный автор и одновременно интерпрет переводов текстов Владимира Высоцкого, начал работать над переводом «Евгеня Онегина» уже в 80 годах, однако, окончил его только в конце 90 годов. Перевод Дворжака был опубликован в двуязычном издании в 1999 году по случаю 200 годовщины рождения А. С. Пушкина и получил чрезвычайную переводческую премию в рамках премии Й. Юнгманна. Переводя «Онегина», Дворжак пытался сохранить ровновесие между романтическим подходом Горы и реалистическим переводом Машковой. Для текста Дворжака характерна свободная работа с рифмом и строкой, и с этим связанный более свободный перевод, не соблюдающий поток мыслей автора, и, таким образом, нарушающий типичную сжатость строфы. Это является основным фактором, отличающим перевод од перевода Й. Горы. Хотя Дворжак
43
нарушает порядок стихов в рамках строфы, его перевод можно считать высоко эквивалентным и уважающим оригинал. Различие между переводами Машковой и Дворжака заключается, прежде всего, в интерпретации главных героев романа, особенно Татьяны. В то время как Машкова прибавляет Татьяне эмоциональность, Дворжак главную героиню рационализирует. Дворжак использует цивильный язык и сосредоточивает внимание на основных значениях романа, не уделяя внимание подробностям и мелким намѐкам, что лишает перевод поэтичности оригинала и возможности более разных интерпретаций. Однако переводчик даѐт тексту вневременную действительность и, следовательно, роман является более доступным и понятным для молодой генерации. В заключение можно сказать, что с точки зрения осознания романа современным читателем имеют важную роль, прежде всего, новейшие три перевода, т.е. версии Й. Горы, О. Машковой и М. Дворжака, так как они все приемлемы для современной генерации. Так как они отличаются друг од друга своей интерпретацией, они предлагают читателю разные точки зрения. Поэтому бесспорно, что все попытки перевести уже раз или даже более разов переведѐнное произведение имеют смысл и только благодаря им у нас не создаѐтся только один взгляд на данное произведение.
44
Anotace Příjmení a jméno: Jaroslava Němčáková Název katedry a fakulty: Katedra slavistiky, Filozofická fakulta Název bakalářské práce:České překlady Puškinova Oněgina Vedoucí bakalářské práce: prof. PhDr. Miroslav Zahrádka, DrSc. Počet znaků: 68 800 Počet příloh: 0 Počet titulů pouţité literatury: 29 Klíčová slova: A. S. Puškin, Evţen Oněgin, české překlady, V. Č. Bendl, V. A. Jung, J. Hora, O. Mašková, M. Dvořák Bakalářská práce je věnována českým překladům románu Evţen Oněgin od Alexandra Sergejeviče Puškina. Úvodní část pojednává o vzniku, kompozici, dějové linii románu a charakteristice hlavních postav. Jednotlivé kapitoly se zabývají nástinem literárně-historického kontextu vzniku překladů a popisem ţivota jejich autorů. Je uveden stručný komentář k jednotlivým překladům a jejich srovnání jak s originálem, tak i s dalšími českými překlady.
45