Dvacet tisíc dětí má každou noc sen dostal jsem se z děcáku, tvrdí Ljuba Krbová

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

4/2011

Dvacet tisíc dětí má každou noc sen – dostal jsem se z děcáku, tvrdí Ljuba Krbová strana 6

�

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Editorial

Ohrožený druh Přestože makroekonomická čísla naznačují, že krize se už v Evropě odrazila ode dna, prožívají ji leckde ještě v plné síle. A některé teprve čeká, protože se šíří dominovým efektem. Na jedné straně tedy optimismus z agenturních zpráv, na druhé holý fakt, že v Portugalsku zaznamenali učitelé na základních školách více ukradených svačin než kdykoliv předtím. Ne snad proto, že si děti víc závidí a berou násilím lepší jídlo spolužákům, ale proto, že doma svačiny nedostávají. Rodiče na to nemají. Chudoba se vzděláním souvisí. Všichni víme, že násobně ohroženější jsou děti, kterým rodiče vzdělání nedopřejí. Extrémně ohroženi jsou pak chlapci a dívky z dětských domovů. Je proto s podivem, že Fond ohrožených dětí, který se snaží sehnat v Česku náhradní rodiče, je například v těchto dnech popotahován za to, že dává potenciálním zájemcům o adopci k dispozici jejich fotografie. Přitom právě fotografie dítěte může sehrát při rozhodování budoucích rodičů důležitou roli. Herečka Ljuba Krbová na to jde jinak. Jak říká v rozhovoru se Zdeňkem Jirků, navštěvuje dětské domovy a snaží se děti ke vzdělání motivovat. A dospělým do očí tvrdí, že dvacet tisíc dětí, které v těchto domovech žijí, jsou vlastně v jakési kleci. Jejich právní postavení lze definovat jako dočasně odložené dítě na dobu neurčitou. Pokud totiž rodiče projeví o své děti jednou za čas symbolický zájem, dvířka pomyslné klece zůstanou uzavřena a dětem dál brání v rozletu. A často i ve vzdělání. Neméně ohroženi novodobou chudobou jsou lidé s postižením, protože je jednodušší je okrást. Nejvíc na to doplácejí neslyšící. Příběhům lidí s handicapem, kteří se ocitli na hranici existenčních možností, věnujeme v tomto vydání mnohem víc prostoru než obvykle. Přijde nám totiž dost zásadní říci, že krize nekrize, naše společnost by se měla umět o potřebné postarat. A dát jim šanci. Pokud tak neučiní, staneme se ohroženým druhem prakticky všichni. Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek

3

Obsah

Dobré zprávy Drsný humor v hospodách Mezinárodní festival fundraisingu Na dráze přibylo bezbariérových spojů Začne veletrh NGO Market 2011

4–5

Téma: Novodobá chudoba Herečka Ljuba Krbová: Vyprázdněme děcáky 6–9 Jsme divná společnost 10 – 11 Obavy uvnitř nás 12 – 13 Tomáš Sirovátka: Zatím není nejhůře 14 – 15 Anketa 16 Co způsobuje snížení příspěvku na péči 17

Stáž Konta Bariéry

str. 6

Jak jsem si potřásl rukou s panem ministrem

19

Nejtěžší hodina Budu mít život takový, jaký si ho udělám

21

Příklad pro ostatní Chytrá noha umí i carving

22 – 23

Péče o lidi s postižením Jan Pičman: Důležitá je možnost volby

24 – 25

Chytré pero pomůže, speciální aplikace napoví

26 – 27

Názory Jak si vlastně máme říkat

29

AUTO MOTO 30 – 31

Poradna Když je vzdělání problémem

32

Konto Bariéry, Melantrichova 5, Praha 1 Sedm nenávratně ztracených let

Chytré pero pomůže, speciální aplikace napoví str. 26

33

Na cestách Skotské postřehy

34 – 35

Vaše fotografie Jarní nabídka

36 – 37

Skotské postřehy

Křížovka Partneři redakce:

Chytrá noha umí i carving str. 22

Nové zahraniční technologie

Jak se lepší korejské značky

Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (mail: [email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (mail: [email protected]), Radek Musílek (mail: [email protected]) Manažerka redakce: Martina Bedrnová (mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v dubnu 2011. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Městské části Praha 1. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

Herečka Ljuba Krbová: Vyprázdněme děcáky

Rozporuplná legenda

38

str. 34 můžeš / číslo 4 - 2011

4

Dobré zprávy

Drsný humor v hospodách V brněnských hospodách a kavárnách jsou už několik týdnů k vidění pivní tácky s kresleným vtipem, který se dotýká vozíčkářů. Kdo si z nich tímto způsobem dělá legraci? Oni sami! Organizátorem akce je občanské sdružení Domov pro mne, které pomáhá lidem se zdravotním postižením, aby mohli pracovat, studovat, starat se o svou rodinu i domácnost a věnovat se koníčkům stejně jako jejich zdraví vrstevníci. „K běžnému životu humor a nadsázka neodmyslitelně patří. Chceme tak ukázat, že i my si ze sebe umíme udělat legraci,“ říká vozíčkář Libor Doležal, výkonný ředitel Domova pro mne. Domov pro mne spustil v říjnu 2010 sbírku, jejímž cílem je upozornit na občanské sdružení a pomocí dárcovských SMS získat potřebné finanční prostředky na jeho chod. „DMS kampaň má dnes kdekdo, chtěli jsme ji proto od ostatních odlišit. Cena jedné DMS je stejná jako částka, kterou člověk zaplatí za pivo; tak vznikl slogan Další pivo do mě, s Domovem pro mne,“ vysvětluje Doležal. Šířit tento slogan v hospodách se přímo nabízelo. Jak ale zaujmout pivaře? Vtipem. Ideálně přímo s pivní ikonou Rudou Pivrncem. Volba autora kreslených vtipů Petra Urbana byla sice odvážná, ale proč si

České dráhy v jízdním řádu pro rok 2011 nabízejí 2562 vlaků se symbolem bezbariérovosti. To je proti loňskému roku o 440 vozů více. V dálkové dopravě je vozem upraveným pro vozíčkáře vybavena téměř polovina všech spojů, celkový průměr se pak pohybuje kolem jedné třetiny. Zavádění nízkopodlažních vozidel v regionální dopravě přitom usnadňuje cestování nejen lidem s tělesným postižením, ale také seniorům, maminkám s kočárky a dalším osobám se zhoršenou možností pohybu například v důsledku léčby zranění. K významnému rozšiřování nabídky bezbariérových spojů došlo v posledních letech díky dodávkám motorových jednotek Regionova a patrových vlaků CityElefant.

klást nízké cíle? Petr Urban vyšel Domovu pro mne vstříc a i přes počáteční rozpaky byl zvolený motiv jasnou volbou. Na akci se podílí již více než 30 partnerských hospod a kaváren po celém Brně. Už pár dní po spuštění kampaně se uvažovalo o dotisku dalších pivních tácků, protože o ně byl velký zájem a rychle ubývaly. Provozovny, které by se chtěly stát partnery akce a umístit na své stoly pivní tácky s vtipem, mohou navštívit stránky www.domovpromne.cz. Tam byla vytvořena sekce DMS sbírka, kde naleznou další informace k průběhu kampaně a tácky si zde mohou objednat. (red)

Mezinárodní festival fundraisingu Encyklopedie říká, že fundraising je systematická činnost, jejímž cílem je získání prostředků na obecně prospěšnou činnost organizací nebo jednotlivců. Bez jeho fungování se moderní nezisková organizace prakticky neobejde. Dobrou zprávou tedy je, že 13.–15. dubna 2011 se v Praze uskuteční 3. ročník mezinárodního festivalu fundraisingu. Jedná se o největší konferenci na téma fundraisingu ve střední a východní Evropě, do které je zapojeno přes sto delegátů z dvaceti zemí světa. Letošní ročník je zaměřen na téma efektivity a motto, které se bude prolínat celým festivalem, zní: „Je dobré drahé?“ Místem konání je Hub Praha, Coworkingový prostor pro setkávání, inovace a rozvoj podnikání. Více informací naleznete na www.fundraising.cz. (red) můžeš / číslo 4 - 2011

Na dráze přibylo bezbariérových spojů

Největší konferenci na téma fundraisingu ve střední a východní Evropě se uskuteční v Praze. Foto: Archiv

České dráhy se polepšily, nabízejí letos více bezbariérových vlaků než loni. Foto: archiv

„Ve srovnání se zahájením loňského jízdního řádu přibyly tyto spoje například mezi Jičínem a Nymburkem, rozšířily se na celou trať z Hradce Králové až do Letohradu,“ tvrdí náměstek generálního ředitele ČD pro osobní dopravu Antonín Blažek. „V pracovní dny byla zavedena bezbariérová Plzeňská linka z Blovic přes centrum Plzně do Kozolup, řada bezbariérových spojů jezdí mezi Olomoucí, Uničovem, Šumperkem a Hanušovicemi i mezi Opavou a Hlučínem. Navíc díky mezinárodní spolupráci můžeme zajistit cestu vozíčkářů nejen po České republice, ale také do řady míst u našich sousedů, třeba do Berlína, Hamburku, Norimberku, Mnichova, Vídně, Bratislavy, do Tater, Košic a Budapešti.“ (red) V souvislosti s modernizací a dodávkou nových vlaků lze očekávat také v roce 2012 další zlepšení podmínek pro cestování lidí se zhoršenou možností pohybu. Na Vysočině a v Libereckém kraji se navíc mohou cestující těšit na zahájení dodávek zcela nových nízkopodlažních vozů RegioShuttle RS1.


5

Z redakční pošty

Začne veletrh NGO Market 2011 Na sto padesát neziskovek představí své aktivity v rámci 12. veletrhu neziskových organizací NGO Market 2011 pořádaného Nadací Forum 2000. Market bude 29. dubna 2011 v Národní technické knihovně v Praze a stane se dobrou příležitostí ukázat se veřejnosti, potenciálním klientům, dobrovolníkům i dárcům. V neposlední řadě jde také o vhodnou příležitost k seznámení mezi jednotlivými organizacemi navzájem. Chybět nebude ani doprovodný program v podobě diskusí, přednášek a workshopů. Vedle akcí určených veřejnosti budou součástí veletrhu také aktivity zaměřené odborně. Například workshopy z oblasti PR, fundraisingu, vedení dobrovolníků a mnoha dalších. Rok 2011 je Evropským rokem dobrovolnictví, proto bude zvláštní pozornost věnována i tomuto tématu. Připraven bude také spe ciální program pro školy a dětský koutek. Další informace na www.forum2000.cz a www.youtube.cz. Pod heslem NGO Market lze shlédnout krátký sestřih z loňského ročníku. (red)

Dopravu lidí s pohybovými obtížemi v Bruntálu a okolí zajišťuje obecně prospěšná společnost Help-in Bruntál automobilem se speciální výsuvnou otočnou sedačkou. Objednávky včetně asistence na tel.: 733 535 582. Chráněná dílna v Kaplici plánuje zaměstnat v papírenském provozu až stovku pracovníků. Úřad práce v Českém Krumlově registroval na konci loňského roku v regionu 462 osob se zdravotním postižením bez zaměstnání. Občanskému sdružení Dolmen převede město Sokolov poslední dva z osmi dohodnutých bytů určených pro chráněné bydlení lidí s mentálním postižením. Mladým lidem s duševním handicapem pomáhá při studiu občanské sdružení Ledovec v Plzni. Kontakt: e-mail: [email protected], mobil: 776 100 101. Doprovod k lékaři, na úřady, péči o seniory a osoby s postižením, pomoc dítěti s handicapem ve škole nebo ve školce zajišťuje Centrum pro zdravotně postižené Libereckého kraje – pobočka Jablonec nad Nisou. Kontakt: e-mail: [email protected], tel.: 731 653 053. Krajské ředitelství Policie České republiky Olomouckého kraje zaměstná od dubna v kontaktních a koordinačních centrech 18 pracovníků se zdravotním postižením. (nouz)

V

ážená redakce, rád bych vám touto cestou poděkoval za rubriku Anketa (3/2011), která mě zaujala, a zároveň se chci zeptat, zda bude možné posílat vlastní otázky pro respondenty. Rovněž mě zajímá, podle jakého klíče jste odpovídající vybírali a zda se budou měnit. Předem děkuji za odpověď! S přátelským pozdravem Luboš Veselý, Ostrava Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

3/2011

�


Síť potřebných zdravotnických zařízení lze nakreslit do týdne, tvrdí lékařka Alexandra Aschermannová strana 6

Vážený pane Veselý, máme radost, že vás nová rubrika zaujala. Otázky připravujeme v redakci podle tematického zaměření následujících čísel. O zařazení otázek čtenářů jsme proto zatím neuvažovali. Pokud jde o složení skupiny dotazovaných osobností, tak počítáme s částečnými obměnami. Opět podle toho, k jakému tématu se bude otázka vztahovat. Obvykle vybíráme z řad odborníků spřízněných s měsíčníkem Můžeš. Ať už se jedná o členy redakční rady nebo o ty, kteří nám poskytli rozhovor. Vždy však budou mít k dané problematice blízko.

D

obrý den, vážení přátelé, chtěla bych reagovat na článek: Proč nejsme invalidé ani handicapovaní (3/2011). V zásadě s jeho argumenty souhlasím, ale neodpustím si jednu poznámku. Proč se neustále zabýváme otázkou názvosloví? Není to zbytečné? Hanlivá slova, jako jsou mrzák či kripl, přece už nikdo záměrně nepoužívá. Přirozeně se z našich slovníků vytratila. Má smysl bojovat za to, aby uměle odpadla slova, jako je invalida nebo handicapovaný? Nikdo je přece nepoužívá se záměrem ublížit. Drtivá většina lidí se vůbec nezajímá o původní význam těchto slov a nějaké formální definice WHO nikoho nezajímají. Když říkám invalida, nemyslím tím neplatný, ale prostě člověk s postižením. V tomhle kontextu jsme zvyklí to používat. Možná slova invalida nebo handicapovaný jednou zmizí ze zákonů i z běžné mluvy. Asi to potěší bojovníky za hyperkorektnost. Mně osobně je to úplně jedno. Myslím, že na pořadu dne jsou podstatnější věci. Jana Novotná, Hradec Králové Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

3/2011

�



Vážená paní Novotná, děkujeme za vaši polemiku. Těší nás, když naši čtenáři kriticky přemýšlejí o tématech, která jim přináší časopis Můžeš. Dovolujeme si však oponovat – otázkou názvosloví (kromě jiného) je třeba se zabývat, neboť je výrazem toho, jak naše společnost o lidech s handicapem uvažuje, a tím pádem i hovoří. (red)

M

ilá redakce, z Vašeho článku se mi zalíbila Ta Kavárna v Jedličkově ústavu. Jsem už v důchodu, a když přijedu do Prahy za vnoučaty, ráda s nimi chodím na procházky. Vyšehrad je naše oblíbené místo, ale zdá se, že máme ještě co objevovat, protože o téhle kavárně jsme nevěděli. Těším se, až tam společně půjdeme, když je tak přátelská k dětem, jak píšete. Jen mě mrzí, že často odkazujete na další informace prostřednictvím internetu. Moje generace je tak ochuzena. Například jsem se z článku nedozvěděla, jaká je otvírací doba. A jelikož počítač nemám, budu muset vyrazit naslepo. Přesto děkuji za hezký tip na vycházku. S přáním pěkného dne Libuše Kvizová, Karlovy Vary Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

3/2011

�



Vážená paní Kvizová, otevírací doba Ta Kavárny Jedličkova ústavu a škol v Praze je následující: pondělí a středa 8–20 hod., úterý 8–18 hod., čtvrtek–pátek 8–14 hod. Její adresa je: ulice Na Topolce 2, Praha 4. Neleží tedy přímo v historickém areálu Vyšehradu, ale asi dvě stě metrů od Táborské brány. Pokud k bráně přicházíte od metra, ještě před vstupem zabočte vlevo a nemůžete kavárnu minout. Mrzí nás, že postrádáte informace, na které odkazujeme prostřednictvím internetu. Bohužel tištěné periodikum má své obsahové limity. Internet má naopak prakticky neomezené možnosti. Nemyslíme si však, že ho používá pouze generace našich nejmladších čtenářů. Přístup k internetu je dnes relativně snadný a čím dál větší počet lidí v důchodovém věku začíná moderní technologie využívat. Zkuste to také! Existuje řada kurzů, a pokud nemáte prostředky na vlastní počítač, internet je přístupný např. ve veřejných knihovnách. (red)

V

ážená redakce! Jsem na vozíku přes třicet let. Z vlastní praxe vím, že problematika tělesně postižených lidí není černobílá. Na jednu věc existuje několik názorů, a to často i velmi protichůdných. Líbí se mi, že se nevyhýbáte netradičním postojům. Zaslechl jsem, že plánujete zavedení rubriky Pro a proti. Je to pravda? Velmi bych se na ni těšil! S pozdravem Karel Lesný, Plzeň Vážený pane Lesný, s nadsázkou musíme uznat, že jste velmi dobrý špión a vaše informační zdroje by jistě přivítal každý novinář. Není na tom však nic tajného. Rubriku Pro a proti opravdu připravujeme a těší nás váš zájem. (red) Své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2. můžeš / číslo 4 - 2011

6

Téma: Novodobá chudoba

Herečka Ljuba Krbová:

Vyprázdněme

děcáky!

O mediálně známých lidech všichni víme, že se rádi ukazují jako citlivé a obětavé duše vždy připravené pomoci potřebným. Tu se na Vánoce rozdávají hračky opuštěným dětem, tu se zpívá pro plnou halu handicapovaných, jindy zase hvězda zaštítí sbírku na ústav nebo chráněnou dílnu. Nic proti tomu, ale efekt zde často umírá hned s příslušným dnem. Ljuba Krbová se bez velké publicity vydala po jiné cestě – neúnavně připomíná nám všem, že české a moravské dětské domovy jsou přeplněné. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Co vás znovu a znovu přitahuje na „vašem“ dětském domově v severočeských Dlažkovicích?

Ono je těch děcáků, které mi za ta léta přirostly k srdci, víc. Začalo to občanským sdružením Múzy dětem. Chtěli jsme zpříjemnit, možná i ozvláštnit život v dětských domovech. Ale to znamenalo připravit dětem program na celý den nebo i na dva, a přitom se jim naprosto přizpůsobit. Takže žádné: přijeli umělci z Prahy, na dvě hodiny buďte ticho a pak už se neuvidíme… Zpíváme, tancujeme, žonglujeme, zlobíme s pejsky, které si přivezeme… Jezdí s námi třeba romská skupina Bengas, navazují můžeš / číslo 4 - 2011

okamžitě kontakt s dětmi romskými písničkami. V ústavech je romských dětí hodně a s Bengas překonají počáteční rozpaky za chviličku. Už to trvá léta, takže já jsem ještě zažila rozdělení dětí podle věku bez ohledu na jejich rodinné vazby, kamarádství a sociální vazby. To je naštěstí pryč. Zkrátka postupně jsem poznala, že ty tisíce dětí jsou v jakési kleci – velká část z nich ani nemůže k adopci nebo do pěstounské péče, protože jejich právní postavení je „dočasně odložené dítě na dobu neurčitou“. Dětský domov jako úschovna?

Představte si krásný podzimní den. Vracíte se do děcáku, který už dobře znáte. A děti i zaměstnanci znají vás. Jedete nejen s nějakým programem pro děti, ale – jako

já – udělat fotografie, které jste jim slíbil jako odměnu za jejich aktivitu. A najednou za vámi přijde holčička a ukazuje vám mušličky. Zeptáte se: Byla jsi u moře? Ne, to mi přivezla maminka. Ona byla u moře? Ano. A proč tě nezvala sebou? Ona na to nemá peníze! To jsem si nevypůjčila z divadelní hry. To je skutečný zážitek! Když jsme jeli zpátky, musela jsem poprosit řidiče, aby zastavil u nejbližší hospody, a dala jsem si panáka. Strašná chvíle. Takové dítě nemá vůbec žádnou naději na novou rodinu, ale má mušličky… Takže nesouhlasíte s tezí, že lepší je špatná rodina než žádná?

I to opravdu zbytečně odložené dítě nakonec nedá na svou rodinu dopustit. A často

�


7

můžeš / číslo 4 - 2011

8


Máme ve společnosti divnou atmosféru – adoptivní rodiče nebo pěstouni nejsou moc ceněni. skutečnou pravdou o svých rodičích � před zavírá oči.

Věří jim tisíce nesplněných slibů, čeká na zázrak. A kolem všichni vědí, že tatínek nebo maminka jen lžou, slibují, chlácholí, cynicky dávají sliby, které nikdy nechtějí splnit. Je to pohodlnější než si vzít kluka nebo holku zpátky domů a starat se. Ale dětské domovy původně vznikaly jako záchrana pro skutečně opuštěné děti. A takové jsou i dnes.

Potkala jsem dívku, asi třináctiletou. Rodiče zemřeli po autohavárii. Nikoho neměla. Přitom z ní čišelo, jak pěkný život měla. Kroužky, sporty, dobré výsledky ve škole. A najednou dětský domov. Bude ji někdo motivovat, aby šla třeba na gymnázium, nebo postačí, když se vyučí kuchařkou? Nepřišla najednou o křídla, která člověka můžou vynést k životním úspěchům? Kdo ji provede do dospělosti? Umíme my všichni zařídit, aby ta křídla dostala zpět? A když ne, proč? V domovech je přes dvacet tisíc dětí; kdybychom jen desetinu pomohli vrátit do normálních fungujících rodin, třeba zachráníme této zemi dva tisíce talentů. Ovšem vy dobře víte, že mezi těmi dvaceti tisíci je i velká část dětí s nejrůznějším postižením, odložených třeba právě proto, že už při svém narození byly zklamáním.

V domovech je přes dvacet tisíc dětí; kdybychom jen desetinu pomohli vrátit do normálních fungujících rodin, třeba zachráníme této zemi dva tisíce talentů.


To je další strašný stereotyp dnešní společnosti. Vzal bych si dítě, mám všechny podmínky pro jeho výchovu, mám peníze, dům, všechno. Ale kdo mi zaručí, že z toho dítěte něco bude? Zájemců o adopce je vlastně dost, ovšem děti jaksi neodpovídají dobové normě. Jsme společnost plná předsudků. Vzít si romské dítě? Vzít si kluka nebo holčičku na vozíku? Náhradní rodičovství jako by bylo investiční operací, ne lidským činem. Nikomu nic nevyčítám, vím, co je výchova vlastního potomka, a vím dobře, co je tragicky zničený sen. (Ljuba Krbová je manželkou spisovatele Ondřeje Neffa, jehož dospělou dceru zavraždil jeho zeť – pozn. redakce). Ale i vaši čtenáři přece dobře vědí, co všechno může rodina zvládnout, překonat, změnit k lepšímu. Přece máme kolem sebe tisíce rodin s postiženými dětmi, které


zvládly školy, normální přípravu do života a třeba i probudily v dětech netušený talent. Kdo dneska umí říci, že pětiletý kluk se už nic nenaučí? Kdo si může být jistý, že dítě z takzvaně nejlepších kruhů bude něčím pořádným? Co je rodičovský úspěch? Jen potomek s Nobelovou cenou? Nebo prostě dobrý člověk… Nenabízíte potenciálním náhradním rodičům přece jenom málo? Co byste přidala?

To je jednoduché. Každá minuta s dítětem vám přece něco přináší. Třeba ne hned, třeba až za pár roků. Možná máme přeplněné děcáky i proto, že spousta dobrých a obětavých lidí má prostě obavy nebo přímo strach. Bojí se, že by to neuměli, že by je okolí nepochopilo. Vím, že se často najdou i různí našeptávači s nejhrůznějšími historkami, jak tragicky skončila adopce nebo pěstounská péče. Máme ve společnosti divnou atmosféru – adoptivní rodiče nebo pěstouni nejsou moc ceněni. Někdy je primitivové dokonce podezřívají z vychytralosti. Jak to změnit? Třeba tak, že ve vašem časopise i jinde budu ukazovat fotky těch dětí, že o tom budu mluvit, že možná zkusím nějakou větší akci. Dvacet tisíc dětí totiž má každou noc stále stejný sen – dostal jsem se z děcáku.

9

info Kdo je Ljuba Krbová Absolventka pražské konzervatoře pochází z pěti dětí, ve volném čase se věnuje čínskému bojovému umění wu-šu, ve kterém v roce 2001 reprezentovala Českou republiku. Výrazná televizní (Zkoušky z dospělosti, Přítelkyně z domu smutku, Ulice aj.) a divadelní (Divadlo Bez zábradlí, Strašnické divadlo) herečka. Vynikající dabérka. Dlouholetá patronka Dětského domova v Dlažkovicích, okr. Litoměřice. Pravidelně se angažuje v nejrůznějších humanitárních aktivitách.


10


Jsme divná společ V jedné ze smutných ulic, v domě, který se díky soukromé majitelce vymyká všeobecné sešlosti, bydlí paní Eva Zajíčková.

Co se opravdu nepovedlo

Zdánlivě je vše v pořádku, děti jsou spokojené a nějaká přímá sociální intervence není nutná. Ale bližší pohled naznačí – krize klepe na dveře.

Eva Zajíčková není ani zdaleka prototypem věčné stěžovatelky – sebevědomá moderní mladá žena se dívá na svět s velkou energií. Osud jí připravil obrovskou zkoušku: její dcera Kateřina je postižena vážnou formou dětské mozkové obrny a bez vozíku se celý život neobejde.

Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

B

ájná pražská Libeň Bohumila Hrabala zůstává v paměti čtenářů jako romantická a třeba bizarní čtvrť nevelkých domů, útulných hospůdek, a především postav a postaviček, které sice nemají na růžích ustláno, ale dokážou si pomáhat, bavit se a žít třeba za poslední minci svůj docela bohatý život. Dnes jdete kolem heren, zastaváren, second handů, bazarů, a zase heren a zastaváren... Opravdových živnostníků, a tedy i opravdové práce je málo. O to více je neuvěřitelné špíny a smetí na chodnících, zašedlých trsů lebedy a stovek čtverečních metrů opadaných fasád. Mnohé velké plochy – pár minut od centra hlavního města – asi nepatří nikomu, a tak jsou z nich laciná parkoviště, skladiště a rumiště. Ideální místo pro kurz deratizátorů, ideální šance pro filmaře s touhou ukázat beznadějnou periferii města, které kousek dál, na karlínském nábřeží, roste do prestižní byznysové čtvrti.

V roce 2001 čekala druhé dítě. Nepovedený porod přinesl rozuzlení, které se bez pohnutí nedá přežít: vaše dítě bude celoživotně postižené a žádné zázračné řešení nečekejte. Eva se smířila. Smířila? Tehdy ještě nevěděla, že zkoušky nekončí. Manžel začal brát drogy a z rodiny odešel. I manželé jinak zdraví opouštějí v Čechách a na Moravě rodiny s postiženými dětmi v míře, která nemá v Evropě obdoby. Zvláštnost? Sociologové říkají, že spíš společenská atmosféra – utéci ženě v nejtěžší situaci jejího života je u nás společensky docela přijatelné. Horší odsudky by přicházely, kdyby muž byl muslim nebo Rom. Najednou byl svět proti ní. „Uměla jsem se o sebe postarat, jako manažerka velké kosmetické firmy jsem vydělávala dvojnásobek průměrné mzdy. Ale to místo už nemám. Dnes jsme docela obyčejná chudá rodina. Pár dnů před výplatou mi zbývá pět stovek i méně, a pokaždé, když zazvoní pošťačka, bojím se, jakou složenku nese…“ Paní Zajíčková pobírá na různých sociálních dávkách přes 18 000 korun, ale jen za byt platí 10 000. Po večerech si přivydělává prací pro pojišťovnu a její nový manžel, který také Kačku i jejího staršího brášku adoptoval, vydělává zhruba 20 000. Mají čtrnáct let staré auto a docela slušně zařízený byt – i když nová židle je zatím nedostupná investice stejně jako rodinná návštěva zoologické zahrady nebo kina. Neumějí hospodařit? „Kdybych to vzala čistě aritmeticky, vychází nám na jednoho člena rodiny – po zaplacení bytu – něco přes sedm tisíc. Kolik stojí jen obědy ve škole? Kolik stojí jen běžné potraviny? Jen si sečtěme běžný denní nákup pro čtyřčlennou rodinu a vynásobme to počtem dnů v měsíci! Kačka má placenou asistentku ve škole, ale jen do jedné hodiny; pokud chce být s dětmi v družině, a to ona moc chce, musíme platit my.“ Chudoba nemusí být otrhaná, špinavá a beznadějná… U Zajíčkových má podobu skryté infekce, která může rozežírat nejen každodenní atmosféru, ale především perspektivu. Jaké šance ve sportu, v zájmových aktivitách, v poznávání světa, ve výuce jazyků mají děti v takových rodinách? A to Evini rodiče pomáhají, jak jen mohou. Nezkoumal jsem, co si myslí Katčin starší bratr, ale dovedu si představit, že mu občas


11

čnost spolužák zamává před očima luxusním mobilem nebo značkovou botou. Vím, že hodnoty života jsou jiné, jenomže uprostřed nevábné Libně se krásně vykládají poučky o ceně vzdělání, poctivých mezilidských vztazích a dobru, které zvítězí. Zajíčkovi pochopitelně mají televizi. Každý večer vidí a slyší o stovkách milionů, které zase kdosi zašantročil, ukradl, promrhal ze státního. Každý večer se dívají do světa plného okázalých zábav, zbytečných slavností, neschopných, ale přeplacených sportovců nebo cynických zlodějů, kteří se cestou na banket smějí do kamery.

Co by třeba šlo i bez peněz Nemají hlad ani zimu, dělají všechno pro to, aby jejich děti neměly zbytečné starosti, ale přesto – co si myslí o této společnosti, o této zemi?

Nemají hlad ani zimu, dělají všechno pro to, aby jejich děti neměly zbytečné starosti, ale přesto – co si myslí o této společnosti, o této zemi?

Každý den nejméně dvakrát je nutné zvládnout dopravu Kačky po schodech. S vozíkem váží čtyřicet kilogramů. Násobme počtem dnů v roce…

„ Každé tři měsíce dostávám výzvu, abych obvodnímu úřadu znovu doložila, že mám nárok na příspěvek na bydlení. U toho papíru nikdy není potřebný formulář, ten si musím vyzvednout a někdy i čekat ve frontě. Na internetu to není. Každé tři měsíce…“ V této chvíli se třicetiletá žena přizná, že pak přichází domů a je-li sama, pláče. Stejně jako když už tři roky žádá a prosí o bezbariérový byt kdekoliv v Praze. Ten současný není špatný, ale schody do prvního patra? Kateřina i s vozíkem už váží čtyřicet kilo. Až bude chodit do čtvrté, do páté, do šesté třídy? Její rodiče si platí důchodové připojištění, poctivě splácejí půjčky, které si vzali na nezbytné věci, rozhlížejí se, kde by jen našli příležitost, jak svůj život zlepšit.

Když se přímo zeptám – cítíte se chudá? – jen s velkým sebezapřením tiše přisvědčí: asi ano. Je na svět a své okolí příliš náročná? Je málo skromná? Jako dlouholetá čtenářka Můžeš zná mnohem tragičtější osudy a ví, že předstírání nic nezmění. „Oficiálně nejsme na životním minimu, takže se najdou i lidé, kteří nám do očí řeknou – co byste chtěli? Každý má nějaký problém…“ Problém Zajíčkových se jmenuje Kačka. Nezvratně tělesně postižená, ale úspěšná ve škole, kde ji mají rádi a kde se jí líbí. Když jí to vydrží, třeba se jednou bude sama schopna uživit, nebo dokonce přinést své zemi velké zisky. Nebyla by první, kdo z vozíku udělal „díru do světa“.

Kdyby nic jiného, podporovat rodiny, aby vedly své děti k dobrému vztahu ke škole a vzdělání vůbec, je – jak každý den zní z televize – nejušlechtilejší cíl této společnosti. Deklarace hodná vytesání do kamene. Osudy jednotlivých rodin ovšem blednou před velkými, skoro historickými cíli států, vlád a parlamentů. Paní Zajíčková na to má svou odpověď: „Každý den přemýšlím, jestli bychom se neměli vystěhovat. Třeba do Skandinávie. Manžel zatím nechce…“ Někdo by řekl – jen ať jdou! Šel jsem přes celou Libeň až dolů na Palmovku a napadlo mě – když před svou chudobou utečou Zajíčkovi, nebudeme o ně a jejich Kateřinu chudší my, kteří zůstaneme? můžeš / číslo 4 - 2011

12


Obavy uvnitř nás


Paní Petra má kvůli dětské mozkové obrně berle. Přesto se bez problémů stala maminkou dvou krásných dětí. Nebýt nelehké finanční situace, mluví teď o pěkných časech. Zažila však i chvíle opačné. Včetně strachu, že někdo zpochybní její schopnost pečovat o vlastní děti. Text: Radek Musílek Foto: Jan Šilpoch

T

akové obavy možná někdo považuje za absurdní, jenže s Petrou se život nikdy moc nemazlil. Několik tvrdých lekcí vneslo do jejího podvědomí pochopitelný pocit nedůvěry. Začalo to v rodině, která prakticky nefungovala. Hlavně kvůli problematické matce. Snad jen díky Jedličkovu ústavu přečkala Petra základní školu bez větších traumat. V osmnácti letech odešla z domova a rozhodla se osamostatnit. To už měla dva roky vztah s bývalým vychovatelem. Jakmile dosáhla dospělosti, získala bezbariérový byt. Záhy však doplatila na svou dobrosrdečnost. Jako pijavice se na ni přisálo několik lidí s kriminální minulostí. Během krátké doby přišla téměř o vše. Opustila střední školu, městská část jí odebrala byt, situaci nevydržel ani její vztah. Naštěstí situace nabrala obrat, ve kterém sehrál velkou roli právě bývalý přítel. Když se Petra ocitla z nejhoršího venku, našla si práci i bydlení, kladný hrdina začal najednou ukazovat odvrácenou tvář. Následovalo další zklamání, hledání, tápání a nejistota. Není divu, že po takových zkušenostech ztratíte iluze a důvěru k druhým lidem. Přesto Petra neztratila svou veselou povahu. Nějaká vnitřní síla ji neustále držela nad hladinou. Až potkala člověka, který jí pomohl udělat tečku za minulostí. S radostí pak brzy přijali zprávu, že čekají miminko. Situaci ale poněkud komplikoval problém s bydlením. Jediným řešením bylo přestěhování na venkov do domu rodičů partnera. Šlo ale


13

Podle paní Petry se už v jejích dvaatřiceti letech projevuje „únava materiálu“. Především kolena občas bolí a schody čím dál častěji raději obejde velkým obloukem. Starší dcera jí už však začíná být oporou, takže může šetřit síly.

o místo nepřipravené na člověka s handicapem. Kvůli bariérám fyzickým i názorovým.

Jak se o to dítě staráte?

Právě tady začaly obavy, jestli někdo nemůže zpochybnit schopnost maminky s postižením pečovat o své dítě. Tchyně dávala najevo, že ona se o dítě postará lépe. Pod zástěrkou pomoci začala pomalu přesouvat péči na sebe. Napomáhalo jí v tom bariérové prostředí. Novorozence a kočárek snesete se schodů o berlích opravdu těžko. Navíc kamarádky v práci tchyni poradily vzít do péče Petru i s dítětem. Vrcholem toho bylo, aby si celou záležitost na úřadech Petra sama zařídila. Když se svěřila partnerovi, nevěřil vlastním uším. Začaly plány na získání vlastního bytu. V rámci žádosti o přidělení obecního bytu přišla na šetření mladá úřednice ze sousedství. Ta přiživila pocit strachu svými otázkami. „Jak vy se v tomhle prostředí dokážete o dítě starat?“ Petra pochopila, že chce do Prahy. Přesvědčila i partnera a za cenu velkých finančních nákladů se v hlavním městě uchytili. Bohužel stín obav zcela nezmizel. Přestože peněz se často nedostává, bojí se zažádat o některé dávky, aby se úřady o její situaci moc nezajímaly. „Nejprve jsem se bála i o invalidní důchod. Chtěla bych totiž jít pracovat. Na České správě sociálního zabezpečení mě uklidnili. Důchod mi zůstane i při práci. Což je štěstí, protože bez pořádného vzdělání bych asi nevydělala víc.“

Příspěvek na péči

Za větší zádrhel Petra považuje příspěvek na péči. „S důchodem už nikdo nic nepřezkoumává, ten beru od osmnácti. Jenže u příspěvku na péči přijde šetření a z toho

S důchodem už nikdo nic nepřezkoumává, ten beru od osmnácti. Jenže u příspěvku na péči přijde šetření a z toho mám strach. mám strach. Co když si někdo řekne: Tahle chce peníze, aby se o ni někdo staral? Tak jak se chce sama starat o děti?“ Přitom určitá pomoc by Petře určitě přišla vhod, protože s přibývajícími léty častěji něco bolí a hodně zaměstnaný partner není vždy po ruce. „Někdy bolí doslova každý krok. Myslím, že kolena jednou vypovědí službu a skončím na vozíku. Zatím to však zvládám,“ dodává odhodlaně. O její houževnatosti svědčí i fakt, že při prvním těhotenství chodila několik týdnů s nalomenou nohou.

Není jediná

Příběh paní Petry je trochu extrémní, ale řada lidí s postižením má také podobné obavy. Týkají se hlavně finančních záležitostí. Zaměstnanci mlčky trpí machinace s dotovanými platy, protože nechtějí přijít o to, co berou. Někdo se bojí sportovat či cestovat, aby nepřišel o dávky, protože by mohl být shledán moc zdravým. Další mají obavy z lidské závisti a udání úřadům, že své postižení zveličují. Tak by se dalo pokračovat. Něco z toho jsou důvody pochopitelné, jiné úsměvné nebo zarážející. Mají však opodstatnění?

Pohled expertky Petřin příběh jsem pověděl psycholožce a poradkyni pro koncepci sociální politiky PhDr. Běle Hejné. Ta se podle svých slov nikdy za dlouholetou praxi v oboru sociální péče nesetkala s případem, kdy by nějaký úřad zpochybnil rodičovské kompetence člověka s tělesným postižením. „Víte, takové rozhodnutí by mohl udělat jen velice špatný nebo nezkušený sociální pracovník. Podle mého názoru není důvod k obavám, i když Petře rozumím. Kdyby přece jen problémy s jedním konkrétním úředníkem nastaly, dnes už se má občan kam obrátit pro nápravu.“ Podle doktorky Hejné je podstatou sociální péče podpora přirozeného fungování, nikoliv dělat nešetrné zásahy zvenčí. Tímto směrem jde i vzdělávání sociálních pracovníků. Díky tomu se radikálně změnila situace oproti dobám před dvaceti lety. „Rodičovství je přece o vztahu, nikoliv o tom, jestli dokážu dítě vždy a za všech okolností stoprocentně obstarat. Příspěvek na péči má posilovat autonomii jedince. Třeba i proto, aby mohl být dobrým rodičem. Nemůže se naopak stát důkazem zpochybňujícím něčí schopnosti.“ můžeš / číslo 4 - 2011

14


Tomáš Sirovátka:

Zatím není nejhůře V souvislosti s penzijní reformou se u nás rozšířily obavy o sociální situaci nejslabších vrstev. Varovných hlasů o nebezpečí chudoby přibývá, ale jiná, stejně hlasitá vyjádření připomínají, že českou společnost žádná masová bída nečeká. Tomáš Sirovátka je už dlouhá léta specialistou na tyto otázky a jeho katedra na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity má i v zahraničí výbornou pověst. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Kde vlastně chudoba začíná?

Především musíme říci, že chudoba je v každé společnosti nejen chápana jinak, ale také jinak určována. Ve Švýcarsku bude její hranice zkrátka zcela odlišná třeba od balkánské země s velkými ekonomickými problémy. U nás je přijímána konvence Eurostatu, že hrozba rizika příjmové chudoby, s níž se často spojuje materiální a sociální deprivace (tedy sociální vyloučení), začíná někde na 60 % průměrného platu. Samozřejmě záleží na počtu dětí v rodině, počtu zaměstnaných, na typu práce – je například zajímavé, že zaměstnaní mají lepší vyhlídky uchránit se před rizikem příjmové chudoby než třeba osoby samostatně výdělečně činné atd. Abych nezatěžoval složitostmi – například riziko chudoby je u pracujících osamělých rodičů desetkrát vyšší než v případě úplných rodin bez dětí a sedmkrát vyšší můžeš / číslo 4 - 2011

v porovnání s úplnými rodinami s jedním dítětem. Také vzdělání hraje roli: lidé se základním vzděláním jsou vystaveni asi šestkrát většímu riziku chudoby ve srovnání s vysokoškoláky. Jak poznáme, že rodina nebo jednotlivec se ocitá v sociálním vyloučení?

Musí jít o více znaků. Už nejde jen o nedostatečné příjmy, ale i o vyloučení sociální, a ve smyslu sociálních vazeb také občan sko-politické. Tito lidé se přestávají zúčastňovat běžných společenských aktivit, například je obvykle nezajímají volby apod., v některých případech přestávají komunikovat s úřady, často dokonce si nejsou schopni vyřídit i své zákonné nároky a dávky, uzavírají se ve světě jakéhosi přežívání ze dne na den. Znamená to, že už zanechali všech nadějí?

To je příliš silné. Záleží na konkrétní situaci. Ale když se sejdou nepříznivé faktory – nízký nebo jen minimální příjem, nízká kvalifikace a třeba i ztráta bydlení, pak jsou

návraty do většinové společnosti obtížné. Někdy skoro nemožné. Nezapomeňme, že zvnějšku většinou neumíme změřit nebo jen odhadnout klíčový faktor – sebedůvěru člověka. Když se vytratí, je zle. Takže nejúčinnější pomoc může být nejen ekonomická, ale často právě ze strany sociálních pracovníků, nebo dokonce psychologická. Nemyslím tím jen pomoc odborníka, stejně důležité je okolí – rodina, přátelé. Ale přiznejme si, že i silní, dobře připravení lidé mohou spadnout do pasti chudoby.

Někteří autoři zásadně rozlišují nedobrovolné a dobrovolné vyloučení. Určitá skupina lidí zcela vědomě žije jakýmsi prostým životem, minimalizuje svou spotřebu a nachází jiné hodnoty, třeba přírodu nebo nějaké duchovní statky. Ty jste jistě nemyslel. Nedobrovolná chudoba může být naopak výsledkem řady okolností, které neovlivníte. V malém městě se zavře velká firma, práci ztratí třeba polovina zaměstnaných.


15

SLOUPEK Jiřiny Šiklové

Kolega z USA mi řekl: U vás je to dobré, ještě nemáte skupinky nezaměstnaných mladých mužů přes den na ulicích, jako máme my.

cí. Nejsou sice v evropském měřítku nijak nadprůměrné, ale vzhledem k dnešním životním nákladům zajišťují relativně slušnou existenci příjemcům. Musíme stále brát v úvahu, že schopnost společnosti redistribuovat finance potřebným není jen otázka zákonů a pravidel, ale je také dána ekonomickou výkonností, tedy skutečnými příjmy rozpočtů. Složitější je ale působit účinně k sociálnímu začlenění zejména tam, kde je potřeba řešit subjektivní i objektivní překážky. Potřebný přístup teprve hledáme. Ale leckdo by řekl, že solidarity ubývá a naše společnost se stává dost cynickou.

Onemocníte, opustí vás partner, který nesl hlavní tíhu ekonomického zabezpečení rodiny. A patří sem i situace, kdy musíte všechen čas a energii věnovat postiženému členu rodiny. Dobře znáte situaci ve světě. Je náš systém pomoci účinný?

Když vezmeme velká čísla, údaje za celou společnost, tak docela ano. Proto patříme k zemím s relativně nejnižším výskytem chudoby. Systém důchodů a dávek zatím dokáže dobře čelit většině rizikových situa

To ovšem ze žádných údajů nezměříte. Zase jde jen o pocit. Ale faktem zůstává, že například vzdělání jako potenciální nástroj proti chudobě je zdůrazňováno především ve smyslu odborné kvalifikace, přípravy na práci nebo podnikání. Vynikající odborník na literaturu nebo na výchovu dětí přestává být ceněn. Stáváme se společností úspěchu ekonomického, sociálního, veřejného. K němu může patřit i odpovědnost jednotlivce, jeho empatie k životu druhých. Ale vidíme, že zejména ekonomický úspěch je u nás příliš často spojen s neracionální spotřebou, okázalostí, a chcete-li i s cynismem. Delší verze rozhovoru na www.muzes.cz

info Kdo je prof. PhDr. Tomáš Sirovátka, CSc. Profesor Masarykovy univerzity v Brně. Původně sociolog, od r. 1991 pedagog a výzkumný pracovník. Zahraniční stáže: Nizozemsko, Švédsko, Velká Británie. Člen mnoha vědeckých společností, autor a spoluautor mezinárodních studií. Přednáší na evropských univerzitách.

HDP a evropanství Chudoba je vždycky relativní. Tedy pociťujeme ji ve vztahu – v relaci – ke člověku, jedinci, skupině, se kterou se srovnáváme. Co je mi platné, když vím, že žiji ve státě, jehož občané patří k nejbohatším na světě, když lidé vedle mne mají podstatně více a já mám dojem, že k úplnému blahobytu mi chybí tisícovka. Vím, že z hlediska Afriky, Asie, ale i třeba Moldávie, Ukrajiny, Rumunska, se zde i ti nejchudší mají dobře. Ať mě neotravují statistici s údaji, že v ČR je chudobou ohroženo jen 8,6 % lidí, zatímco v celé Evropské unii je to 16,3 % a v Bulharsku, Litevsku, Estonsku skoro 25 %. Žiji zde, mám své potřeby, svá očekávání, a jiný život než tento nikdy mít nebudu. Když se rozhlížíme, točíme hlavou zleva doprava nebo naopak, a jsme-li na tom hůře než ostatní lidé v našem okolí – můžeme-li si toho méně koupit, užít a prožít – cítíme se ochuzeni o tyto možnosti. A tak hledáme vysvětlení, které obvykle odvozujeme od toho, co jsme se dříve, v dětství, ve škole naučili. Jedna verze říká: Za chudobu může špatný společenský systém, kdysi prý kapitalismus, později prý socialismus a v současnosti asi něco mezi tím. Tedy někdo druhý. Jen menšina z nás si řekne: bohatí jsou bohatí, protože jsou schopnější, více se snažili, více pracovali. Proti tomu nám jsou všude ukazovány příklady, že to tak není, a my tyto příklady rádi přijímáme, protože pak vlastně neneseme za svoji chudobu skoro žádnou vinu. A i toto zpochybňované ospravedlňování ustupuje do pozadí, když vidíme chudého člověka, který je po nějakém úrazu či nemoci nevyléčitelně handicapovaný. V podvědomí, tedy nevyřčeně, se objevuje myšlenka, že to se mně může stát také. I proto je většina, trochu z milosrdenství, trochu z obav a křesťanské lásky ochotna přispívat na menšinu handicapovaných. Ti lidé ovšem nepotřebují jen finanční podporu, ale především práci i jako formu společenského začlenění, zařazení mezi ostatní, zatím zdravé. Kdo tyto lidi ale zaměstná v době, kdy i lidé zdraví, v plné síle, těžko hledají uplatnění? Ceny bytů stoupají, levné byty budou tyto jedince vyčleňovat ještě více, a oni se vedle chudoby propadnou i do sociální izolace. Do naší evropské tradice patří péče o lidi v nouzi. I tyto informace jsme dostávali v dětství z různých pohádek, přísloví i modliteb. Je dobré si na odlišnosti tohoto kontinentu vzpomenout a pokračovat ve snaze neodstraňovat chudé a handicapované, ale odstraňovat, či alespoň zmírňovat chudobu, která tyto lidi vyčleňuje. Produktivitu a HDP budeme mít sice nižší, ale o to více budeme Evropané.

Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. můžeš / číslo 4 - 2011

16

ANKETA

Martin Bojar neurolog

Neznám ve svém okolí nikoho, kdo trpí opravdovou chudobou. V motolské nemocnici a občas i ve své neurologické praxi se setkávám s pacienty, případně s jejich rodinnými příslušníky, kteří strádají nouzí a sociální deprivací. Zpravidla se jedná o jedince postižené chronickými, často nevyléčitelnými chorobami vedoucími k závažnému postižení nervového systému a dalších orgánů a omezenému pracovně-sociálnímu uplatnění. Velmi tíživá je situace osamělých a chronicky nemocných seniorů a rodičů pečujících o děti nebo rodinné příslušníky s těžkým mentálně-zdravotním postižením. S věrohodně líčenými důsledky chudoby se každý měsíc setkávám na správní radě Konta Bariéry – Nadace Charty 77, kdy projednáváme desítky naléhavých a deprimujících žádostí o pomoc v akutní i trvalé nouzi.

Tomáš Cikrt novinář

Znáte ve svém okolí někoho opravdu chudého?

Neznám. Štědrý sociální systém bohaté České republiky téměř ani neumožňuje, aby se někdo stal opravdu chudým. Lidé u nás neumírají kvůli chudobě hlady. Dokonce i ti, kdo jsou bez domova a vybírají popelnice, se nemají zdaleka tak špatně jako skutečně chudí obyvatelé některých afrických či asijských zemí. Někteří lidé u nás ale žijí v relativní chudobě, kterou vidíme jedině tehdy, když srovnáváme jejich životní úroveň se životní úrovní většiny populace. Takových spoluobčanů přibývá. Celé rodiny živoří na sociálních dávkách, protože jejich členové dlouhodobě nepracují, nebo přišly o majetek v exekuci, či se jinak zadlužily na léta dopředu. Obzvlášť zranitelné chudobou jsou pak maminky starající se o děti s postižením, zvláště pokud je opustil partner. Právě ony si však skutečně zasluhují zvláštní ochranu státu a pomoc místní komunity.

Jiří Jankovský

Martin Kovář

ředitel centra Arpida

ředitel rozvoje péče o zákazníka, ČSOB

Nikoliv. Máme totiž štěstí, že žijeme v té bohatší části světa, a tak můžeme vidět opravdovou chudobu spíše jen na obrazovkách televize. Mám na mysli lidi, kteří umírají hladem. Nejsmutnější na tom je, že se to týká především dětí. Taková situace v našich podmínkách díkybohu není, ostatně stačí se jen podívat, kolik jídla končí v popelnicích…

Setkal jsem se v poslední době se dvěma druhy opravdových chudáků.

Specifická subkultura bezdomovců, lidí žijících na okraji společnosti, má přece jen poněkud jiný rozměr. Ano, i tito lidé strádají a žijí v nedostatku a ve složitých sociálních podmínkách, ale ten, kdo zná jejich prostředí, jistě také ví, že to se skutečnou chudobou nemá mnoho společného a že se jedná o jinou problematiku. Pamatuji si přísloví, že chudoba cti netratí. To lze v dnešní době konzumního životního stylu a bezbřehého hédonismu jen velmi obtížně prosazovat.

Ti první roztočili spirálu své dluhové pasti, když potřebovali nakoupit mnoho jistě důležitých věcí, zejména těch, které již má soused: plazmu, rekordér, notebook a ještě pěkný zájezd, ale už ne do Rimini, ale do Egypta. Mají na účtu mnoho exekucí a nad sebou mnoho věřitelů – situace neřešitelná. Druhou chudobu, duševní, stále eviduji u funkcionářů paralympijského hnutí. Jejich lhostejnost ke sportovcům i duchu fair play – sportu byl dán přece do kolébky – je trestuhodná. Ať je to u nás nebo na Slovensku, kde nechali přicestovat neslyšící sportovce světa na zimní olympiádu, a pak je poslali domů. Také jim došly peníze.

Rozšiřte řady předplatitelů časopisu Objednávám předplatné časopisu Můžeš

roční předplatné za 240 Kč

JMÉNO a příjmení:

ulice:

název organizace:

PSČ:

Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2

číslo popisné:

město:

telefon:

Předplatné časopisu si můžete dále objednat na: www.periodik.cz, www.muzes.cz n bezplatné infolince České pošty: 800 300 302 n adrese: Postservis, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, e-mail: [email protected], fax: 284 011 847


17


Co způsobuje snížení příspěvku na péči Máme za sebou tři měsíce od snížení příspěvku na péči v prvním stupni. Jak se změnilo hospodaření člověka, který má méně peněz na sociální služby? Od Nového roku totiž dostává místo dvou tisíc pouze osm set korun. Celkem se změna týká přibližně 113 000 osob. Jednou z nich je i paní Jana, které dělá opatrovníka Rostislav Čichoň. Text: Radek Musílek Foto: Jan Šilpoch

N

emohu vynechat zajímavý aspekt. Rosťa je sám vozíčkář, který také pobírá příspěvek na péči. Jenže vyšší, takže nás bude zajímat příběh jeho svěřenkyně. Dvaašedesátiletá Jana je poetická a zranitelná duše, kterou úřady shledaly nesvéprávnou. Od svých tří let tráví život po ústavech, protože má ochrnutou půlku těla. Před čtyřmi lety však vstoupila do radostnější etapy své existence. Dostala chráněné bydlení a práci v chráněné dílně. Všechno něco stojí. 85 procent svého důchodu musí odevzdat provozovateli chráněného bydlení. Ubytování, jídlo a úkony péče vycházejí na 320 Kč/den. Pokud je zrovna dlouhý měsíc, paní Janě zbude z důchodu 323 Kč. Dlužno podotknout, že sama smí hospodařit maximálně s částkou 200 Kč, kterou má volně k dispozici. Jenže zatím jsme se ještě nedostali k platbám za léky, které činí průměrně 450 Kč. Už teď se dostáváme do minusu, a to jsme ještě nezmínili základní potřeby typu oblečení, věci do domácnosti, drogerie a pedikúra. Nezapomeňme ani na mobil, který je důležitým pomocníkem. Ano zákon sice předpokládá, že takový člověk chodí do chráněného zaměstnání, ale průměrný výdělek tam představuje 2200 Kč. Pokud tedy máte to štěstí a místo seženete.

Bez asistenta to nejde K tomu, aby se Jana mohla ráno vůbec vypravit do práce (i k dalším věcem), potřebu-

je asistenta. Ten stojí 50 Kč/hodinu. Měsíčně si dosud z příspěvku na péči mohla dovolit 40 hodin. Přibližně tedy osmdesát minut denně. Což už samo o sobě bylo na hranici naplnění potřeb. Za nově zavedených 800 Kč měsíčně pořídí Jana pouhých 16 hodin asistence, průměrně tedy přibližně půlhodinu denně. Doposud Janě z výplaty zbylo 2073 Kč. Od nich však po snížení příspěvku odečítá chybějících 1200 Kč. Na osobní výdaje jí tak zbývá 873 Kč měsíčně! Řekněte upřímně, kdo z vás by chtěl s takovou částkou vycházet? Přestože má Jana zajištěnou stravu, ubytování a péči, nemůže prakticky pomyslet na nějaké volnočasové aktivity. O dovolené ani nemluvě! V podobné situaci se od Nového roku pravděpodobně ocitnou tisíce lidí. Po stránce základních nezbytností je o ně postaráno, ale kam se poděla kvalita života? Teplo, postel a jídlo dostanete přece i v kriminále…

Improvizace je na místě Současný stav si vynucuje hledání cestiček a improvizací. V Janině případě to umožňuje fakt, že žije se spolubydlící, která pobírá nejvyšší možný příspěvek ve výši 12 000 Kč. Vedení chráněného bydlení nově vzniklou situaci řeší tak, že se snaží dávat dohromady lidi s vyšším a nízkým příspěvkem. Peníze dají pomyslně na jednu hromádku, v tomto případě 12 800 Kč. Z nich se následně platí asistence jako celek pro jeden byt. Vrchol solidarity potřebných lidí mezi sebou navzájem. Jde o tichou dohodu, na které snad nikdo netratí. Představuje však rezignaci na koncepční řešení sociální péče. Funkční systém nemůže přece nikoho vhánět do ta-

Rostislav Čichoň je opatrovníkem ženy, která musí každý měsíc hodně počítat, aby s penězi na sociální služby vyšla.

kových řešení, která musí každý soudný poskytovatel oficiálně popřít. Řada lidí se rozhodla situaci řešit žádostí o zvýšení příspěvku na péči. Přesný počet žadatelů není znám. Nevědí ho na ministerstvu práce a sociálních věcí, na České správě sociálního zabezpečení ani na městských úřadech. Úředníci však mluví o viditelném navýšení. Pražská správa sociálního zabezpečení to přiznává i v oficiálním dopise žadatelům: „Při mimořádně vysokém počtu žádostí o posouzení zdravotního stavu došlých zdejší PSSZ nebude možno dodržet zákonnou lhůtu pro vypracování posudku. Za tuto situaci se vám předem omlouváme.“ Poznámka redakce: Na přání paní Jany nezveřejňujeme její celé jméno, protože v textu uvádí citlivé osobní informace. můžeš / číslo 4 - 2011


19

Stáž Konta Bariéry

Jak jsem si potřásl rukou s panem ministrem Ne každý má možnost poznat fungování organizace, v níž by chtěl jednou pracovat. Mně se taková možnost naskytla díky týdenní stáži pořádané Kontem Bariéry. Na Ministerstvo zahraničních věcí mě profesně nasměroval obor absolvovaný na Metropolitní univerzitě Praha. Text: Štěpán Beneš Foto: Jan Šilpoch

P

rvní den je vždycky hektický. Ať už do zaměstnání nastupujete natrvalo či jen na týden. Díky perfektní péči lidí z kabinetu ministra, kde jsem měl strávit 30 hodin, ale k žádnému stresu nedošlo. Vše bylo předem domluveno a mé požadavky řešeny. Vyhrazené parkovací stání v areálu a vlastní kancelář ve starých prostorách Černínského paláce (v té vedlejší prý úřadoval Eduard Beneš), to vše dodalo člověku pocit, že je vítán. Jsem seznámen s chodem kabinetu ministra a představen všem jeho zaměstnancům. Vzápětí je mi ukázána struktura ministerstva a činnost jednotlivých odborů. Během týdne jsem měl ostatně dostatek příležitostí, jak je poznat více, a to díky domluveným schůzkám. První dvě schůzky absolvuji ještě týž den. První je na odboru společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU, mnohem zajímavější je pro mě ale ta druhá – na odboru států Blízkého východu a severní Afriky. Nejen proto, že mě tato oblast osobně zajímá, ale i proto, že zde máme o čem dlouze rozprávět díky probíhajícím bouřím v Egyptě a v jiných arabských zemích. Blízký východ doznívá ještě během rána druhého dne, kdy se jako pozorovatel účastním ranní schůzky tohoto odboru. Hned po ní s vděčností přijímám nabídku jednoho ze zaměstnanců kabinetu ministra a vydáváme se na prohlídku reprezentativních prostor Černínského paláce. Cestou potkáváme na chodbě ministra Karla Schwarzenberga v doprovodu bývalého prezidenta Václava Havla. Oba se vracejí z konference o Barmě, která se v paláci konala. Přestože má kancelář vedle svého kabinetu, potkat ho je i pro zaměstnance tohoto odboru svátkem. Středa je ve znamení schůzek na jednotlivých odborech. Všude se mi ochotně

věnují, svůj odbor mi představí a odpovídají na otázky. Hodně si povídáme na odboru států Asie a Pacifiku, kde v pohodovém rozhovoru rozebereme Čínu jako ekonomickou velmoc i Afghánistán jako bezpečnostní hrozbu. Na odboru bezpečnostní politiky se jeho představitel zajímá o přístupnost budovy a stěžuje si, že v české diplomacii je velmi málo handicapovaných zaměstnanců. Přidává historku, jak se s nimi přes dvě hodiny hádal úředník NATO, který ovšem kromě toho, že seděl na vozíku, byl schopen komunikovat pouze pomocí speciálního přístroje, podobného tomu, který používá i Stephen Hawking. Ve čtvrtek se opět potkávám s panem ministrem. Podáváme si ruku a chvilku si povídáme. Ptá se mě, jak vnímám svoji stáž, a kvituje moji přítomnost jako příležitost pro ověření, zda je Černínský palác připraven na handicapované zaměstnance. Osobně mě žádá, abych zpracoval zprávu o překážkách, které by z mého pohledu bylo nutné od-

stranit a co vylepšit. Omlouvá se, že nebylo možné vše zajistit úplně bez bariér. Loučíme se za pár minut, jeho program je vskutku nabitý, za dveřmi čekají zahraniční novináři, kteří přijeli dělat rozhovor o Kubě. Odpoledne pokračují schůzky na odborech, kterých jsem už poznal přes polovinu. A pokračují i poslední den. Na tiskovém odboru si s panem Vítem Kolářem, tiskovým mluvčím MZV, povídáme o úpadku pozornosti českých médií k zahraničním záležitostem. Kolečko zakončuji na odboru amerických států a odpoledne sepisuji zprávu o bezbariérovosti Černínského paláce, čímž plním žádost pana ministra. Jsem velmi rád, že jsem se mohl osobně seznámit se zodpovědnou prací zaměstnanců ministerstva na tak důležitém úseku, jakým je zahraniční politika. Za tuto zkušenost patří dík Kontu Bariéry, které mi stáž zajistilo. Více na www.muzes.cz S Karlem Schwarzenbergem se stážista Štěpán Beneš nesetkával každý den, zato od něho dostal za úkol vypracovat zprávu, zda je Černínský palác připraven na handicapované zaměstnance.


Můžeš přispět na dobrou věc! Inzeruj v časopisu Můžeš Objednávky: Martina Bedrnová tel.: 722 966 510

e-mail: [email protected]

Zdeňka Šnajdrová tel.: 737 405 554

e-mail: [email protected]

800 100 822

Bezplatná linka: E-mail: [email protected]


21

Nejtěžší hodina

Budu mít život takový, jaký si ho udělám Mnohé životní události jsou očekávané, jiné předvídatelné, některé překvapivé. Sebevražda životního partnera je ale šok. Právě tohle se přihodilo Lence Vodrážkové, dnes devětačtyřicetileté manažerce, která pracuje na pozici vedoucí správy obchodních center v mezinárodní poradenské firmě DTZ. Text a foto: Andrej Halada

Přestože se Lenka Vodrážková snažila, aby synové nepoznali, že je něco v nepořádku, měla delší dobu pocit, že lidé v očích mají: „To je ta, co prožila tu věc…“

V

roce 1992, když jí bylo jedenatřicet, ukončil její manžel svůj život. Zůstala sama se třemi dětmi, kluky ve věku jednoho, tří a šesti let. „Samozřejmě přemýšlíte, jaké byly důvody, jestli jsem tomu mohla zabránit“, říká. „Psycholog mě ale ujistil, že si nemám nic vyčítat. Takové jednání není možné předvídat a nelze mu ani zabránit“. První dny byla v šoku, ale snažila se fungovat. Pár dní s ní byl bratr, také matka, ale tu chtěla rychle poslat domů. „Byla čerstvě v důchodu, a tak měla tendenci vzít moji domácnost do svých rukou. Jenže já neměla důvod ani chuť něco měnit.“ Byla na mateřské, dostala také nějaké peníze z pojistky a důchod, ve finanční nouzi se naštěstí neocitla. Při zpětném pohledu říká, že jí hodně pomohli i lidé z jejich domu, paneláku na sídlišti. Soused se nabídl, jestli by pro něho nepřekládala stavební normy. Jako vystudovaná stavařka k tomu měla blízko, ale ekvivalenty výrazů „předpjatý beton“ a dalších neznala. Texty byly složité, honoráře žádný zázrak. Ale alespoň myslela na jiné věci. Druhou pomoc jí přinesla sousedka, která tehdy dělala ve vydavatelství Iva Železného. Kromě toho, že si chodila večer úplně normálně popovídat a nebála se ani mluvit o tom, co se stalo, měla doma fůru sešitků Večerů pod lampou, které jí půjčovala. „Zhltla jsem asi sto padesát příběhů o tom, jak někdo čelí často absurdním životním nesnázím, ale vždycky všechno dobře dopadne,“ vzpomíná. Byla to trochu zvláštní terapie, ale fungovala. I když první měsíce měla pocit, že jenom přežívá, situace se postupně měnila. „Zlomem byl asi nástup do zaměstnání v roce 1994. Najednou jsem byla každý den mezi lidmi.“ Nastoupila na plný úvazek do nakladatelství Fragment jako redaktorka. Výhoda

spočívala v tom, že neměla pevnou pracovní dobu, pracovala částečně i z domova. Organizačně to ale i tak bylo složitější, hlavně ranní vstávání, obléknout všechny děti, vypravit je do školky i školy, a hlavně je včas zase vyzvednout. „Možná jsem se až moc snažila zvládnout všechno sama, ale nikdy jsem neměla tendenci se litovat. Hodně mě nakoply řeči typu: ‚Musíš se s tím smířit, teď budeš mít těžkej život.‘ Proč mi někdo sugeruje, že zrovna já budu mít těžký život? Budu mít život takový, jaký si ho udělám.“ Snažila se, aby kluci nepoznali, že je něco v nepořádku. Ale přesto měla delší dobu pocit, že lidé v očích mají: „To je ta, co prožila tu věc…“ Přestat přemýšlet nad tím, zda ji okolí nesleduje, zda a jak všechno zvládá, prý trvalo delší dobu. I když měla od manželovy smrti různé partnery, od začátku jí bylo jasné, že se k nim asi těžko někdo přistěhuje a bude jí pomáhat. „Věděla jsem, že kluky budu vy-

chovávat sama. A pokud někoho budu mít, tak bude muset toto uspořádání respektovat.“ Částečně to platí dodnes, i když už jsou všichni chlapci dospělí, ale dva mladší ještě bydlí doma. Její současný partner to naštěstí respektuje stejně jako fakt, že je na kluky přece jen dost fixovaná a má o ně strach. V průběhu let se vyskytlo i pár dalších obtížných situací. Především byla dvakrát krátkodobě nezaměstnaná, musela si hledat práci. „Zkoušela jsem různá zaměstnání a ne vždycky to byla dobrá volba. Když nechodíte rád do práce a přitom musíte vydělávat, je to nepříjemný pocit. Práce je pro život důležitá,“ vzpomíná. Dnes už si nejstarší syn vydělává, kluci jsou starší, podobnou situaci by si tak nebrala. Říká, že celá ta zvláštní situace vybavila kluky jednou věcí: ctižádostí. Cítili, že někdo v rodině chybí, a tak se musí víc snažit. „A jako rodinu nás to semknulo – asi i proto máme dneska dobrý vztah.“ můžeš / číslo 4 - 2011

22

Příklad pro ostatní

Chytrá noha um Lyžovat se dá na dvou lyžích, jednom snowboardu, ale také na jedné noze. Tělesně postižení o tom vědí své. Následující vyprávění je o tom, že dvě lyže jsou vždycky víc než jedna. A že díky bionické „druhé noze“ dnes mohou i lidé s nadkolenními amputacemi jezdit po dvou. Text: Andrej Halada Foto: archiv Jana Hruši

L

idé s tělesným postižením sportují a je jen otázka, kam až sahají jejich možnosti, respektive co jim tělo a nejrůznější pomůcky dovolí. Hranice se v tomto směru stále posouvají kupředu. Jednou z těchto linií, která se v minulosti zdála být nepřekročitelná, je i sjezdové lyžování lidí s jednostrannou nadkolenní amputací na dvou lyžích. V minulosti jezdili postižení výhradně na jedné noze-lyži. K udržení rovnováhy používali stabilizátory, což jsou dvě francouzské berle s krátkými lyžemi, takže lyžař jede „po třech“. Jenže lyžování na jedné, resp. na třech nohách má své limity. Omezující je především fyzická náročnost a s ní spojená rychlá únava a opotřebení těla. Jezdit na dvou lyžích je tedy obrovský posun. Jenže jak se k umělé noze schopné zvládnout techniku lyžování dostat? A především: jak se s ní naučit jezdit?

Muž pro všechny sporty Dr. Jan Hruša, CSc., z fakulty tělesné výchovy a sportu je mezi tělesně postižemůžeš / číslo 4 - 2011

nými sportovci známá postava. Problematice sportování s postižením se věnuje už od doby, kdy nastoupil na FTVS, tedy od půlky 70. let. Dnes na katedře sportů v přírodě vyučuje například metodiku lyžování, stejně tak se ale věnuje výuce instruktorů lyžování zdravotně postižených. Výčet jeho aktivit by byl dlouhý. Sám říká: „Věnuji se výuce sportů v přírodním prostředí a její aplikaci na zdravotně postižené. Ale protože nejde obsáhnout všechno, tak jsem se vždycky soustředil na jednu oblast. Nejprve to byl jachting vozíčkářů. Vznikly články a instruktážní filmy o vhodných oplachtěných plavidlech a metodice výuky. Pak totéž o sjezdovém a běžeckém lyžování zdravotně postižených. Napsal jsem o tom metodickou příručku a natočil instruktážní filmy. Pokud je někdo zdravotně postižený a chtěl by poradit, tak můžeme pomoci. Před sedmi lety jsme založili Centrum sportovních aktivit zdravotně postižených studentů Univerzity Karlovy. Máme webové stránky, kde nabízíme různé aktivity během celého semestru. Kola, kanoistika, jachting, plavání, lyžování… A když je zima, tak pořádáme vánoční turnaj vozíčkářů ve stolním tenisu.“ Pokud jde o základní motivaci, tak Jan Hruša říká: „Vždycky mě na práci se

zdravotně postiženými lákalo to vymýšlení. Objevovat a uvádět do života pomůcky, metody, techniky pro to, aby to šlo. Třeba jak vymyslet, aby mohli nevidomí jezdit na lyžích. Anebo různé typy amputací – co si ještě mohou tihle lidé při sportování dovolit a co už ne. A dostávat se v tomto směru dál a dál.“ Nejprve se věnoval oblasti podkolenních amputací, kde si pod jeho vedením dokázali mnozí postižení stoupnout na lyže a jet. Tahle etapa mu kromě jiného umožnila přesně pochopit vazby mezi technikou lyžování, postižením a protézou. Co postiženého nejvíce limituje, jaké situace jsou na svahu kritické a jak je prostřednictvím pomůcek eliminovat, případně se jim úplně vyhnout. „Na případu jednoho skvělého lyžaře jsem začal analyzovat jeho protézu, jak ji má konstruovanou,“ říká Jan Hruša. „Petr Šírlo je podkolenní amputář, který jezdí výborně, ale když přišla nerovnost, brzdění, tak šel do záklonu a následoval pád. Na protéze měl staré lůžko, v botě jen molitanové krytí. Vyrobili jsme mu speciální pouzdro – a najednou měl větší jistotu, přestal padat. Pak jsme zase řešili, že s protézou měl koleno příliš vzadu, což při jízdě není dobré, hlavně při carvování. Objevili jsme, že problém byl v chodidle. I ten jsme na-


mí i carving Aleš Bouda (na fotografii vlevo) lyžující na dvou nohách namísto jedné a stabilizátorů, uprostřed protetik Vladan Princ a vpravo Jan Hruša. Na fotografii dole je dobře vidět, jak vypadá Boudův C-leg.

To bylo mým hlavním cílem: na řadové protéze dokázat, že něco takového je možné. A že je to jen otázka chtění. konec prostřednictvím modifikace protézy vyřešili.“

Podle chůze nic nepoznáte Pro postižené s nadkolenní amputací dnes existují protézy s bionickým kolenem, které se jmenují C-leg. Protézu vyrábí firma Otto Bock; na světě je málo firem, které tento typ kolene mají v nabídce. Jádrem C-legu je koleno, které má „mozek“. Můžete ho ovládat přes počítač, koleno má uvnitř servomotory a protetik může nastavit jejich funkce. C-leg má od výrobce nastavené dva módy, které se mohou přepnout. V létě je to chůze a cyklistika, v zimě chůze a lyžování. Protéza je přitom natolik citlivá, že reaguje jinak, když jdete po betonu, a jinak, když jdete po písku. Pokud uvidíte člověka s C-legem, tak z jeho chůze ani nepoznáte, že mu chybí část nohy. „Jednou jsem měl na kurzu lyžování zdravotně postižených nadkolenního amputáře Aleše Boudu,“ vzpomíná Jan Hruša. „Šest let lyžoval po úrazu na jedné noze s hůlkami. S protetikem jsme připravili Alešovi lyže, boty a protézu s C-legem, aby se mohl pokusit lyžovat na dvou lyžích. Nejprve se trochu bránil, byl už zvyklý jezdit na jedné. Ale přemluvili jsme ho. Vzal

jsem Aleše na jeden mírný svah v Peci pod Sněžkou, ideální pro výcvik začátečníků. Stoupl na to, nejprve jezdil tak z 80 % váhy na zdravé, pak jsme zkoušeli větší zatížení pomocí různých průpravných cvičení. A za hodinu už si byl tak jistý, že jsme mohli jít na další svah. A on skutečně lyžoval na dvou nohách.“ Z téhle unikátní zkoušky natočil Jan Hruša i video, které dnes pouští například protetikům, aby věděli, co všechno jde a co se může podařit. Jak už bylo řečeno, hlavním přínosem je rozložení váhy na obě lyže: postižený může lyžovat výrazně delší dobu, a ani při zvýšené aktivitě nehrozí větší tělesné komplikace. Důležité také je, že v případě C-legu jde o sériový výrobek, nikoli speciální protézu. U nás jich je používáno asi sedmdesát. Cena protézy s bionickým kolenem je zhruba půl milionu korun (běžná protéza stojí okolo 150 000). Zásadní přitom je, aby postižený tuhle protézu skutečně chtěl. Systém je takový, že pojišťovna vám C-leg většinou zaplatí, ale protetik, lékař i pojišťovna musí vědět, že protéza pro dotyčného člověka bude mít smysl a že ji využije. A Jan Hruša ještě zakončuje: „To bylo mým hlavním cílem: na řadové protéze dokázat, že něco takového je možné. A že je to jen otázka chtění.“ můžeš / číslo 4 - 2011

24

Péče o lidi s postižením

Jan Pičman:

Důležitá je možnost volby Čtyřicet let totality poznamenává péči o lidi s postižením doposud. Velká snaha o koncentraci do specializovaných institucí vyvolala po roce 1989 vlnu integračního boomu. Další léta však ukázala, že nic neplatí absolutně. Je iluzorní uvěřit, že všichni lidé s postižením jsou schopni zvládnout zapojení do běžného života. Na roli specializovaných zařízení má jasný názor ředitel Jedličkova ústavu a škol v Praze PhDr. Jan Pičman.


Text: Radek Musílek Foto: Jan Šilpoch Proměnila se nějak situace v otázkách integrace proti době před přibližně patnácti lety?

Já přišel do Jedle v roce 1994, kdy se integrační vlna teprve rozbíhala. V té době vzniká v Jedli speciálně pedagogické centrum, které začalo myšlenku integrace prosazovat. Objevila se názorová pluralita, takže nastaly změny. Od poloviny 90. let začaly děti z naší základní školy odcházet do běžných škol. Časem začaly naopak nabírat na síle počty středoškoláků. Otevřely se jim možnosti získat větší nezávislost na rodině. Svůj pobyt na internátu v Jedli nevnímali jako segregaci, ale jako cestu k osamostatnění. Pro řadu z nich navíc nebylo moc jiných alternativ, protože doma neměli vhodnou školu. Základka tak v Jedli pozbyla své dominantní postavení. Proměnila se spíš v jakousi záchytnou síť pro ty, kteří se z nejrůznějších důvodů rozhodli, že docházka do speciálního zařízení je pro ně nejlepší volba. Snažili se nadšení přívrženci integrace umístit v běžné škole každého a za všech okolností?

Já jsem tohle zažil v někdy až militantní podobě. Dokonce občas i u některých svých kolegů, kteří byli přesvědčeni, že prakticky každý se může vzdělávat v běžném hlavním proudu s ostatními. Občas zaznívaly i hlasy volající po úplném zrušení speciálního školství. Myslím si, že to by nebylo moudré. Vždyť cílem docházky do nějakého vzdělávacího zařízení není přítomnost žáka sama o sobě. Jde o přípravu člověka na co nejlepší fungování, až školu opustí. A někdy je prostě vhodnější příprava ve speciální škole. Protože integrace nemusí vždycky zafungovat. Dítě se přece může vzdělávat v jakékoliv škole, ale jde o to, zda forma toho vzdělávání je optimální. Což nemusí

pokaždé představovat škola běžná. Hrozně moc přitom záleží na individuální situaci dítěte a všech okolnostech. Pro někoho je běžné prostředí lepší, pro druhého nikoliv. V tom mě utvrzuje fakt, že speciální školy potkávám i v západní Evropě. Ačkoliv do Čech občas přicházejí zprávy na téměř propagandistické úrovni o tom, jak Anglie či Dánsko ruší speciální zařízení pro děti s postižením. Protože prý nejsou potřeba. Přitom já vím, že to není pravda, neboť ty školy navštěvuji a vím o potřebnosti jejich existence. V každé zemi by měla fungovat alternativa pro rozhodnutí, jakou cestu rodina i dítě zvolí. Dá se tedy říci, že tohle je nová role zařízení typu Jedle? Vytváření alternativy k integraci, vedle které si našla plnohodnotné místo?

Myslím, že jde o dobrou pozici a já bych ji určitě podporoval. Být místem pro lidi, kteří si z nejrůznějších důvodů nevyberou docházku do běžné školy. Občas ty důvody tkví v sociálních kontextech. Když dítě nebo mladý člověk chodí do školy, kde jsou kvůli jeho handicapu všichni zdraví spolužáci rychlejší, nezávislejší a úspěšnější, může to mít velmi negativní dopad na psychiku. Nejde přece jen o vědomosti získané od učitele, ale i o utváření

Celospolečensky panuje názor, že integrace rovná se dobro, vše ostatní je zlo.


25

SLOUPEK Daniely Filipiové Jan Pičman přišel do Jedle v roce 1994, kdy se integrační vlna teprve rozbíhala.

osobnosti člověka v mezilidských vztazích. Ať se nám to líbí nebo ne, člověk se neustále poměřuje se svým okolím. Pokud si tedy neustále připadáte jako outsider, jakou si můžete vytvořit sebeúctu? Obávám se, že skalní přívrženci integrace tohle hledisko přehlížejí. Vnímají především pozitivní aspekty, které bezesporu existují. Přítomnost spolužáka s postižením učí ostatní empatii, toleranci atd. Samo dítě sedící třeba na vozíku se však kvůli svým omezením zákonitě dostává do situací, které mu nemusí být příjemné. Naproti tomu prostředí, kde ostatní řeší podobné problémy, je po stránce rozvoje osobnosti mladého člověka úplně jiné. Nejenže si může o svých problémech popovídat s lidmi, kteří ho budou chápat, ale především má šanci se s ostatními plnohodnotně poměřovat. Nepokládají vlastně zarytí přívrženci integrace nechtěně některé děti na oltář vyššího zájmu zušlechtění společnosti?

To bych si určitě netroufl říci. Znám osobně řadu z těch lidí a všichni mají upřímné a dobré důvody, proč svým postojům věří. Ostatně ona asi ani není jiná cesta. Čtyřicet let se tady akcentoval speciální přístup a segregace.

Logickou reakcí je vychýlení pomyslného kyvadla do zcela opačné polohy. Myslím, že dnes už se to ale zase začíná vracet a ustalovat v nějakém rozumném středu. Začínáme si uvědomovat, že jsou zde různé vzdělávací možnosti, a je na rodině zvolit pro dítě optimální variantu. Vnímají to tak i rodiny vašich žáků? Opravdu berou studium v Jedli jako optimální variantu? Nebo pozorujete i jistý prvek zklamání? Nešlo to jinak, tak se spokojíme s Jedlí…

Z jednoho našeho průzkumu vyplynulo, že velkou roli hraje, co tomu řekne okolí. Rodiče se ocitají pod tlakem, jak vysvětlí ostatním, že jejich dítě chodí do Jedle. Proč není v běžné škole? Působí to na ně mnohdy tak silně, že se snaží dokonce tajit docházku svého potomka do speciálního zařízení. Celospolečensky panuje názor, že integrace rovná se dobro, vše ostatní je zlo. Takže rodiče se mají jakoby přiznat ke špatnému rozhodnutí. Navíc si tím sami připadají jiní. Když vaše dítě chodí do běžné školy, tak přece i vy jste víc „normální“. Kvůli tomu se nikdo k Jedli hrdě nehlásí. I když někdo potichu přizná, že až u nás se dítě začalo krásně rozvíjet, do světa to vytroubit nedá. Více na www.muzes.cz

Ach ti architekti… Téma bezbariérovosti je obsáhlé, velmi variabilní a většinou čtenářů Můžeš nesmírně vnímané. Troufám si říci, že z pohledu přístupnosti měst a jeho objektů většinou negativně. Zajímavým příkladem odpovědi na otázku proč je zkušenost z jedné pražské neziskové organizace, která provozuje denní stacionář pro děti s velmi těžkým postižením, většinou s kombinovanými vadami. Požádala mě, abych pomohla jako „bezbariérový“ konzultant projektu nového centra, na který se jim téměř zázračně podařilo sehnat nemalé finance. Nejen proto, že s touto organizací spolupracuji již mnoho let a její práci znám a vím, že ji dělá dobře, jsem ráda vyhověla. Všech, kdo si vyžádají v této oblasti konzultaci, si totiž nesmírně vážím a mám z nich obrovskou radost. Na domluvenou schůzku přišli kromě zástupce neziskovky a otce jednoho z klientů dva čerství absolventi Fakulty architektury ČVUT. Jako každý, kdo má v ruce čerstvý diplom, byli oba velmi sebevědomí: „Teď světu ukážeme, co v nás je! Le Corbusier má nástupce!“ Seznamovala jsem se s návrhem a vyptávala jsem se na zcela zásadní věci, alespoň podle mého názoru. Proč je vstup do objektu (novostavby!) přes parkoviště a zásobovací dvůr vjednom, a to podivnou rampou, když terén umožňuje vytvořit přirozený, příjemný, a hlavně důstojný příchod k objektu? Zda jim jejich řešení připadá správné? Zda návrh na šikmou podlahu k vyrovnání terénní nerovnosti v zádveří, které slouží i k přezouvání a jako šatna, myslí vážně? Po odpovědích doprovázených velmi suverénním projevem obou mladých absolventů jsem se zeptala, zda jim něco říká bezbariérová vyhláška č. 398/2009 Sb. Oběma se výraz tváře během vteřiny změnil. Jaká vyhláška?! To jsme na škole neměli nebo jsme možná chyběli… V semestrálních pracích to po nás nikdo nechtěl! Odkázala jsem je na své webové stránky, kde najdou jednak uvedenou vyhlášku, ale i mou publikaci Projektujeme bez bariér, která je určena zejména projektantům. Na další schůzku přišli dva úplně jiní lidé. Pochopili, že byť mají studium architektury za sebou, mají se stále co učit. Poučila jsem se i já. Zkontaktovala jsem Českou komoru architektů a Fakultu architektury, a jestli vše půjde tak, jak se to rýsuje, mohla bych být konzultantem studentských prací. Tak všem, kteří mají nějaký ten handicap, držte palce, ať to vyjde. Je to sice běh na dlouhou trať, ale jednou se už konečně začít musí. A to tam, kde je to nejvíce potřeba. Tam, kde vyrůstají noví tvůrci prostředí, ve kterém se pohybujeme. Architekti. Autorka je senátorka můžeš / číslo 4 - 2011

26

Nové zahraniční technologie

Chytré pero pomů speciální aplikace n Máte problém s psaním, bolí vás ruce, neposlouchají prsty? Chytrému peru stačí jedno slovo a hned vám přehraje zvukový záznam třeba celé přednášky. A až povinnosti splníte, můžete na dovolenou. Speciální mapy vám ukážou, co okolo vás je bezbariérové. Text: Štěpán Beneš Foto: archiv

H

odnocení bezbariérové přístupnosti se konečně dočkalo dostatečně technicky vyspělé platformy, hodné 21. století. Raul Krauthausen, vozíčkář z Německa, vyvinul internetovou stránku, kde mohou vozíčkáři z celého světa hodnotit přístupnost svého okolí. Internetová stránka pracuje na stejném principu jako například internetové mapy Google či česká mutace Mapy.cz. Jedná se o interaktivní mapu, ve které je zanesena infrastruktura a služby – restaurace, obchody, divadla, kina, doprava atd. V mapě je možné vyhledávat stejně jako v jakékoliv internetové mapě. Vyhledáte-li tedy například Václavské náměstí v Praze, ukáže se vám a v okolí označí veškerou infrastrukturu a služby. můžeš / číslo 4 - 2011

A stejně jako na jiných internetových mapách se po kliknutí na příslušnou ikonku u restaurace, kina nebo čehokoliv jiného zobrazí další informace. V tomto případě se jedná o informaci o bezbariérovosti.

Kouzlo internetové mapy

Kouzlo této internetové mapy spočívá v tom, že naprosto každý může zhodnotit místo, které navštívil, a pomoci tak ostatním. Velmi snadno se tak mohou zapojit vozíčkáři či jinak tělesně postižení z celého světa a získat tak pro sebe i pro ostatní jedinečný podklad pro cestování i běžný život. Hodnocení probíhá ve třech stupních a odvíjí se od předpokladu, že používáte invalidní vozík – zelená znamená plnou přístupnost, žlutá částečnou přístupnost a červená značí, že místo s invalidním vozíkem přístupné není. Flexibilita samotných internetových map je podpořena i aplikací pro chytrý telefon iPhone. Ta využívá stejných mapových podkladů a přidává další porci tím, že je schopna určit polohu uživatele a nabídnout mu služby a bezba riérovou infrastrukturu v jeho okolí. V současné chvíli je „oznámkováno“ asi 40 000 míst s denním přírůstkem 300 nových míst. Tato čísla, i regionální záběr, nepochybně porostou, jak se bude projektu dostávat publicity. Mapy jsou k dispozici pro celý svět, 80 procent označených lokalit se nachází v Německu. Rychle přibývá i ohodnocených míst například v Londýně či New Yorku. Na mapových podkladech je samozřejmě i celá Česká republika a ta jen čeká na ohodnocení. A zapojit se do něj může každý. Stačí v internetovém prohlížeči zadat www.wheelmap.org a pustit se do toho.

Chytrá tužka Mnohokrát jsme se na těchto stránkách setkali s tím, že je vždy možné vylepšit něco, co zdánlivě dosáhlo své finální podoby. Stejné tvrzení platí i pro propisovací tužku z dílny společnosti Livescribe, která nejenže umí psát standardním způsobem,

ale v kombinaci se speciálně dodávaným papírem dokáže mnohem, mnohem víc. Jste-li například student nebo si píšete poznámky na poradě v zaměstnání, tužka může zaznamenávat zvuk, zatímco si píšete jen několik nejdůležitějších slov. To by nebylo samo o sobě tak zvláštní jako fakt, že tužka si pamatuje, u kterého slova na papíře máte ten který zvukový záznam, a dokáže jej při „poklepání“ na papír (na odpovídající slovo) bezchybně přehrát. Jak je něco takového možné? Tajemství tkví ve speciálním papíře, jehož struktura je složena z nenapodobitelných miniaturních teček v různých kombinacích. Pouhým okem jsou neviditelné, ale vidí je senzor na spodní části tužky. V každém místě papíru je tak jiná kombinace teček a pero se díky tomu „orientuje“ po papíře. Tohoto potenciálu


27

ERA Poradna

ůže, napoví

Inteligentní pero dokáže v kombinaci se speciálním papírem divy. Svoje poznámky můžete doplnit o zvukový záznam nebo je celé přenášet do počítače.

bylo bezchybně využito v mnoha funkcích, které pero nabízí. Na spodním okraji papíru jsou pak natištěny ovládací prvky pera, jako šipky pro navigaci v menu a tlačítka „nahrávat“, „spustit“, „zastavit“ atd. Pak již jen stačí, aby si pero přečetlo strukturu papíru na tom kterém místě, a hned ví, co má dělat. Klepneteli jím tedy na položku „nahrávat“ a začnete něco psát, tužka si zapamatuje strukturu papíru v místě, kam píšete, a přiřadí tento vzorec ke zvukovému záznamu, který v tom čase vznikl. Klepnete-li perem pak na tlačítko přehrát a následně na příslušné slovo na papíře, pero vám přehraje záznam, který jste v tom místě zaznamenali. Je tak možné na přednáškách či při jakékoliv jiné příležitosti psát pouze heslovitě a pero chytře zaznamenává, co přednášející nebo kolega řekl. Mezi aplikace pera patří také překladač. Funguje obdobným způsobem jako předchozí funkce. Napíšete na papír slovo a na displeji pera vidíte jeho překlad do zvoleného jazyka, který vám tužka i vzorně přečte, kvůli výslovnosti. Už v základní variantě tak pero nahradí přenosný počítač v řadě základních funkcí. Společnost Livescribe ale provozuje i vlastní obchod, kde je možné dokoupit do pera vlastní „aplikace“ – tedy funkce, které je pero v kombinaci s papírem schopno vykonávat. Pero využívá široké spektrum lidí – od prodejců, projektových manažerů po žurnalisty a studenty. Tam, kde pero nabízí přidanou hodnotu pro zdravého člověka, ale může zároveň představovat výrazné ulehčení pro osoby s handicapem. Do pera se vejde dle kapacity 400–800 hodin zvukového záznamu a ten je samozřejmě možné přenášet pomocí USB kabelu do počítače. Ve spolupráci se speciální aplikací pro počítač, dodávané spolu s perem, je možné do počítače přenášet celé listy poznámek nejen zvukově, ale i graficky do formátu PDF. V prodeji jsou bloky se speciálním papírem různých velikostí. Baterie pera je samozřejmě dobíjecí a cena pera s příslušenstvím se pohybuje od 120 do 170 liber (3500–5000 Kč), za čtyři bloky se speciálním papírem pak zaplatíte 18 liber (530 Kč).

Na vaše dotazy odpovídá Milan Jursík, výkonný manažer marketingu Poštovní spořitelny.

?

Chtěl bych si začít spořit nějaké peníze, ale bojím nenadálých výdajů, a tudíž i poplatků za předčasný výběr. Poradíte mi spořicí produkt, se kterým bych se těmto sankcím vyhnul?

Pokud chcete své finance zhodnotit, ale zároveň je potřebujete mít kdykoli k dispozici, doporučuji uložit je na spořicí účet bez výpovědní lhůty. Měl by nabízet dobrou úrokovou sazbu, snadné ovládání přes internetové bankovnictví, a především by měl splňovat i vaše přání – vybrat peníze bez poplatku. Takovým představám odpovídá například Era červené konto od Poštovní spořitelny. Účet nemá žádnou výpovědní lhůtu, a peníze máte tudíž kdykoli okamžitě k dispozici. K výhodné úrokové sazbě přidává také zdarma vedení a správu konta stejně jako platební příkazy na dva účty podle výběru klienta.

?

Dobrý den, chtěla bych se zeptat na zákon o spotřebitelském úvěru, který začal nedávno platit. Jaké konkrétní výhody přinese tento zákon nám klientům?

Za hlavní pozitivum nového zákona bych označil fakt, že poskytovatel úvěru musí dát klientům ještě před podpisem smlouvy tzv. předsmluvní informace. Ty zahrnují kompletní informace nejen o výši půjčky, ale také kolik celkem na půjčce přeplatí, všechny poplatky, úrokovou sazbu či RPSN. Klient také obdrží dokument s vysvětlením všech pojmů s úvěrem spojených. Dále mají klienti právo do 14 dnů od sjednání smlouvy od této ustoupit, byl zaveden výpočet RPSN i pro kreditní karty a kontokorenty (tyto úvěry jsou podle zákona rovněž spotřebitelskými úvěry), došlo k úpravě délky výpovědní lhůty právě u kreditních karet a kontokorentů, banky nyní musí na žádost klienta vytvořit splátkový kalendář, při zamítnutí žádosti o úvěr z důvodů získaných na základě vyhledávání v úvěrových databázích (CBCB, SOLUS) sdělit důvod zamítnutí, při nabídce produktu reklamou (je-li zmiňována jakákoli cena produktu) uvádět tzv. reprezentativní příklad. Nemělo by tak docházet k situacím, kdy jsou žadatelé o úvěr nepříjemně zaskočeni různými informacemi, kterých si při podpisu smlouvy nevšimli. Pokud máte jakýkoliv dotaz na Milana Jursíka z Poštovní spořitelny, napište jej na adresu info@ muzes.cz nebo Redakce časopisu Můžeš, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2. můžeš / číslo 4 - 2011


29

názory

Jak si vlastně máme říkat Politická korektnost je užitečná, pokud ji chápeme jako ohleduplnost k jinakosti nebo alespoň jako slušnost ve vyjadřování. Nesmí se to s ní přehánět, protože se pak mění na hyperkorektnost, v níž pojmy ztrácejí svůj význam. Text: Tomáš Cikrt Ilustrační foto: Erik Čipera

V

e Spojených státech se před více než dvaceti lety začal při veřejných slyšeních k projednávaným zákonům objevovat požadavek, aby se místo pojmu „handicapovaní jedinci“ začalo používat spojení „lidé s postižením“. V roce 1990 vznikl zákon o Američanech se zdravotním postižením (Americans with Disabilities Act) a od té doby se ujal politicky korektní jazyk označovaný jako people-first language. Klade na první místo označení člověk (občan, osoba, Jirka či Pepina) a jakékoliv další charakteristiky jsou až na místě druhém. Nejsme tedy postižení lidé (tělesně, zrakově, sluchově atd.), ale lidé s postižením (tělesným, zrakovým či sluchovým atd.). Ono „s“ je tam důležité, ale dobře může posloužit i jiná předložka nebo nějaká jazyková klička, která člověka ponechá na onom prvním místě: tedy nikoliv vozíčkář, ale člověk na vozíčku nebo člověk, který používá vozík. Stejně tak dítě není autista, ale chlapec nebo dívka s autismem, není malý člověk, ale člověk malého vzrůstu. V prostředí odborníků a komunit osob se zdravotním postižením se jazyk s člověkem na prvním místě používá bez problémů i v Česku. V médiích a v politice se však u nás, žel, nadále sveřepě drží pojmy invalida a handicapovaný.

postižený nepoužívalo člověk s mentálním postižením, ale člověk s těžkostmi (poruchami) v učení. To mi připadá jako poněkud přehnaný požadavek, neboť jakoby popírá jakoukoliv existenci zdravotního postižení. S učením má přece občas potíže každý. Je to stejné, jako by se místo člověk na vozíčku smělo říkat jenom člověk s překážkami v pohybu. Každému se může stát, že mu něco vletí do cesty, ale ne každý přitom musí sedět na vozíku. Taková hyperkorektnost je nesmyslná.

Etiketa Kromě korektního jazyka se prosazují i širší pravidla zdvořilého chování k lidem se zdravotním postižením, čili krátce anglicky

disability etiquette (etiketa zdravotního postižení). Vznikají doporučení (guidelines) pro komunikaci s osobami s postižením, s konkrétními radami například: – při vstupu do místnosti se identifikujte (zrakově postižení), – nesnažte se tlačit vozík bez dovolení člověka, který na něm sedí, – o věcech, které se týkají osoby s postižením, jednejte vždy přímo s ní, ne s jejím doprovodem atd. Na podobném základě vyšla určitá doporučení i u nás. Velice užitečné zásady komunikace lékařů a pacientů se zdravotním postižením vydalo už před dávnými lety ministerstvo zdravotnictví a nedávno oprášila Národní rada zdravotně postižených. Sami lidé s postižením dokážou o sobě, ale pouze mezi sebou, hovořit jazykem, z něhož by „běžnému“ občanovi asi místy zatrnulo. Nebudu ty drsné výrazy opakovat. Ale znal jsem jednu paní učitelku, která své žáky se zrakovým postižením láskyplně nazývala „moji slepejši“. Nebylo v tom nic zlého, měla je ráda a předpokládám, že oni ji také. Ono totiž nesmírně záleží na tom, kdo a v jakém kontextu mluví. A jak mi napsal současný ředitel Jedličkova ústavu a škol Jan Pičman: Naši studenti v neformálních situacích připouštějí, že jim je jedno, jak jim říkáme, ale důležité je, jak se k nim chováme. Mně z toho plyne: kdo má k lidem s postižením skutečně dobrý a otevřený vztah a odpovídající sociální inteligenci, ten se na nějakou korektnost moc ohlížet nemusí. Kdo si není jist sám sebou, ať se jí drží. Ale kdo má pod jazykem jed, tomu ani zvláštní etiketa nepomůže. Článek navazuje na text z minulého čísla: Proč nejsme invalidé ani handicapovaní

I v němčině především člověk Také Němci mají své „nejprve člověk“ (Mensch zuerst), ale dočetl jsem se, že tamní stejnojmenné hnutí šlo ještě dál a požaduje, aby se místo například mentálně

Kdo má k lidem s postižením dobrý a otevřený vztah, nemá s korektností potíže. můžeš / číslo 4 - 2011

30

AUTO-MOTO

Kia cee´d usnadňuje handicapovaným nastupování díky rozměrným dveřím.

Jak se lepší Ž korejské značky

Text: Petr Buček Foto: automobilky

Dříve zaostávala korejská auta za evropskými a japonskými v kvalitě, jízdních vlastnostech, nebyla kdovíjak krásná. To se mění, Kia i Hyundai si najaly evropské techniky i designéry a jejich nápady proměňují v realitu ruce českých a slovenských dělníků v továrnách v Nošovicích nebo v Žilině. Co dále nabízejí handicapovaným? můžeš / číslo 4 - 2011

e stále více řidičů přichází na chuť korejským autům, potvrzují nejen prodejní statistiky, ale také František Malina ze společnosti Hurt, která auta přestavuje podle požadavků handicapovaných: „Korejská auta se u nás objevují v poslední době velmi často,“ říká. Hyundai se už podruhé za sebou v loňském roce propracoval na pozici páté nejprodávanější značky mezi osobními auty v Česku, Kia následuje v prodejních žebříčcích hned za svou sesterskou značkou. Oba výrobci jsou totiž kapitálově propojeni a jejich auta sice nesou různá loga, ale jsou si v mnohém podobná. Až za oběma korejskými značkami stojí ve statistikách loňských prodejů značky jako Citroën, Peugeot, Toyota či Fiat. Naopak před nimi zůstávají Škoda, Ford, Volkswagen a Renault. Příbuznost korejských aut je typická také pro dva prodejní hity vyráběné v Nošovicích a v Žilině – jsou jimi Hyundai i30 a Kia cee´d. Vozíčkáře ale i další motoristy hledající praktické auto zaujmou hlavně kombíky odvozené od obou modelů.

Korejské duo vs. octavie „Kia cee´d jako kombík není špatné auto, naopak. I když připouštím, že mám rád hlavně německá auta,“ říká František Malina. Jeho odborný pohled jako technického manažera společnosti Hurt, která auta připravuje lidem s postižením, se zaměřuje na praktické dveře korejských vozů: „Ve srovnání se Škodou Octavia jsou dveře vozu Kia cee´d hodně velké, přední i zadní. Přístup


31

SLOUPEK Martina KOVÁŘE

Jak nenapumpujeme na pumpě

Hyundai nabízí lidem s postižením slevu od 4 do 15 procent. Letos v červnu se v prodeji objeví nový velký kombík i40.

k sedadlům je tak pro vozíčkáře jednodušší,“ uvádí František Malina. Při nastupování postiženého se totiž hraje o každý centimetr. Naopak skutečnost, že velké dveře korejských vozů nižší střední třídy jdou zároveň hodně otevřít, může být i na obtíž. Vozíčkář, který přesedl na sedadlo řidiče, se musí hodně vyklonit, aby dosáhl na madlo dveří. To je stinná stránka rozměrných otvorů v karoserii korejských aut. Vedle modelů Kia cee´d a Hyundai i30, které jsou i jako kombíky k mání za ceny okolo 280 tisíc korun, bojují o přízeň zákazníků také nová dvojčata Kia Venga a Hyundai ix20. „Svou koncepcí jsou to podobná auta jako Škoda Roomster. Ale mladoboleslavské auto je ve srovnání s touto korejskou konkurencí větší, prostornější a díky samostatným zadním sedadlům také variabilnější,“ upozorňuje František Malina. Jeho samého zaujal v nabídce korejské automobilky také minibus Hyundai H1. Nevýhodou je však skutečnost, že se nabízí jen v jedné výbavové verzi. Flexibilita při objednávání takového vozu spojená třeba s výběrem počtu sedaček podle toho, pro jak postiženého člověka se auto upravuje, tak není ve srovnání s evropskými vozy podle Františka Maliny dostatečná.

Hyundai má pro zákazníky s handicapem slevu Handicapovaní zájemci o auto značek Kia nebo Hyundai nemohou od dealerů těchto značek ve srovnání s některými konkurenty očekávat zcela otevřenou náruč. Nějakou jasně vytvořenou nabídku pro postižené motoristy korejské značky v Česku zatím nepřipravily. Zatímco Citroën vybavil své dealery katalogem od společnosti API, která se zabývá

Ve srovnání se Škodou Octavia jsou dveře vozu Kia cee´d hodně velké, přední i zadní. přestavbou aut pro potřeby handicapovaných, a Škoda má v každém kraji jednoho prodejce zaměřeného výhradně na služby postiženým, korejské značky jsou v tomto ohledu pozadu. Nutno podotknout, že se najdou i další značky s podobnými nedostatky. „Kia žádný speciální program pro postižené nemá,“ přiznává Kateřina Vokounová z českého zastoupení korejské značky. A její další odpovědi jsou podobné: „V rámci dealerské sítě Kia nemáme prodejce, který by se na přestavby vozu pro handicapované specializoval.“ Ani Hana Holcová ze společnosti Hyundai Motor Czech nemá pro postižené nějakou konkrétní nabídku. Na rozdíl od sesterské značky Kia však Hyundai nabízí lidem s postižením slevu. „Jedná se o 4 až 15 procent, záleží na tom, o jaký vůz se jedná. Slevu mohou čerpat i rodiče invalidního dítěte, i když sami nejsou držitelé průkazu ZTP/P,“ vysvětluje Hana Holcová. Konkrétně u žádaného kombíku Hyundai i30cw dává automobilka postiženým slevu devět procent. Více na www.autembezpecne.cz

Mnoho dálnic a pěkných cest nepřibylo, ale s benzinkami se po revoluci roztrhl pytel. Jsou opravdu na každém rohu a pro našince jsou to takové ostrůvky spásy – najdeme tam mnohé, co pro nás představuje ve městech, natož na vesnicích, nepřekonatelný problém. Kromě benzinu a nafty, ale už i plynu, tam bez problému parkujeme, bezbariérově nakupujeme nápoje, jíme bagety a děláme další nutné věci. To vše většinou za slušnou cenu a v civilizovaném prostředí. Kámen úrazu však přichází v momentě, kdy přijíždíte, spěcháte, potřebujete natankovat. A obsluha je z vás celá pryč. Překvapí ji, že tam u stojanu někdo bliká, troubí, mává – bez ohledu na to, že mají před pumpou napsáno – jak upozornit na to, že přijíždí člověk s postižením. Stále se vám ještě nechce vystoupit a vytahovat vozík, tak máváte peněženkou a vozíčkářskou značkou jak větrný mlýn na blondýnu za kasou, která koulí očima už stejně jako vy, ale pořád se nic neděje. Nedej bože, aby byla u pumpy sama, kasu a teplo neopustí. To se dá nakonec pochopit. Většinou bývá v takové situaci nejrychlejší poprosit vedle stojícího motoristu, který napoprvé, na rozdíl od těch pěkných holek, trefí druh ropného produktu, umí otevřít nádrž, překonat tlak plynů a zastavit zhruba na udávané korunové hodnotě. Ale jak s placením? Nikdy nikomu nedávejte kartu a nešeptejte z okna PIN kód! Všechno nakonec s hotovostí dobře dopadne, lidé jsou v Čechách i na Moravě milí a cash obměkčí i tu pěknou pokladní. Stejně tak ve Švédsku, kde jsme byli na rybách. K pumpě jsme jezdili pro povolenku, nakoupit žížaly a pivo – měli tam úplně všechno. Ale nikde žádný Švéd, nikoho jsme u pumpy nikdy nepotkali. Jenom u kasy seděla Švédka, ta tam asi bydlela, bylo to snad za polárním kruhem. Vlastně jsme tam za ten týden potkali jen asi tři lidi, zdálky viděli dva medvědy a ta pokladní se zdála stále hezčí. Když si vzpomenu, jak jsme ve Švýcarsku s kamarádem jezdili kolem dvou takových stojanů, mezi nimiž byl nějaký terminál, nevěděli jsme, odkud ta nafta vytryskne a sežralo nám to 30 franků za nic, napadá mě – co bychom tehdy ve Švýcarsku dali za českou holku u kasy?!

Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta bariéry. můžeš / číslo 4 - 2011

32

PORADNA

Když je vzdělání problémem Vybrané dotazy se tentokrát týkají vzdělávání dětí s těžkým mentálním postižením a zpětného přiznání starobního důchodu.

?

Dobrý den, mám syna s těžkým mentálním postižením, nyní je mu 16 let, do této doby byl evidován na základní škole, vyučoval se však doma, nyní jej ze školy vyloučili s odůvodněním, že není schopen dojíždět na přezkoumávání znalostí získaných domácí výukou. Co máme nyní dělat, aby syn mohl dokončit povinnou školní docházku?

Odpověď: Dobrý den, vzdělávání žáků s hlubokým mentálním postižením se nyní řídí § 42 školského zákona č. 561/2004 Sb. v účinném znění. Krajský úřad v tomto případě stanoví se souhlasem zákonného zástupce dítěte takový způsob vzdělávání, který odpovídá duševním a fyzickým možnostem dítěte, a to na základě doporučujícího posouzení odborného lékaře a školského poradenského zařízení. Krajský úřad zároveň zajistí odpovídající pomoc při vzdělávání dítěte, zejména pomoc pedagogickou a metodickou. Výše uvedené ustanovení je jedním ze způsobů plnění povinné školní docházky podle zákona. Přestože je v názvu ustanovení § 42 zavádějícím způsobem uvedeno, že se jedná o vzdělávání „žáků“, ze samotného textu tohoto ustanovení (kde se hovoří o „dí-


těti“) a z jeho smyslu vyplývá, že dítě vzdělavatelné tímto způsobem není žákem žádné základní školy. Z uvedených informací tedy vyplývá, že váš syn nemusí být žákem žádné základní školy, aby splnil povinnou školní docházku, pokud krajský úřad stanoví jiný způsob vzdělávání. Doplňuji, že tento způsob plnění povinné školní docházky nahradil institut osvobození od povinné školní docházky, který existoval dříve. Ke splnění povinné školní docházky dojde podle § 43 školského zákona standardně k 30. červnu devátého školního roku školní docházky žáka, popřípadě dnem 30. června školního roku, v němž žák dosáhl či dosáhne sedmnáctého roku věku, přestože nedocházel do školy celých devět školních roků. Při zpracování odpovědi byl použit komentář školského zákona od Pavly Katzové (2009).

?

Dobrý den, před dvěma lety jsem dosáhla důchodového věku, i nadále jsem však pracovala v chráněné dílně a zaměstnavatel na mne pobíral příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením od úřadu práce. Doslechla jsem se, že můžu zpětně požádat o přiznání starobního důchodu. Je to pravda? Děkuji za odpověď.

Odpověď: Dobrý den, podle informací z OSSZ lze starobní důchod přiznat až pět let zpětně, pokud v době, kdy na něj žadatel měl nárok, byly splněny podmínky zákona o důchodovém pojištění, které byly tehdy platné. Konkrétně se jedná o to, že v době před rokem 2010 občan, který dosáhl důchodového věku a chtěl i nadále zůstat výdělečně čin-

ným, musel uzavřít novou pracovní smlouvu na dobu určitou nejvýše dvou let. Pokud tuto podmínku od dosažení důchodového věku splnil a zpětně zažádá o důchod, může mu být přiznán až pět let zpětně. Druhou podmínkou pro zpětné přiznání starobního důchodu je fakt, že žadatel splňoval ke zpětnému datu potřebnou dobu důchodového pojištění pro nárok na starobní důchod. Dodávám, že od 1. 1. 2010 se nevyžaduje, aby občan po dosažení důchodového věku uzavíral novou pracovní smlouvu. Pokud chce i nadále setrvat v pracovním poměru, nemusí nic měnit. Proto při žádosti o zpětné přiznání důchodu ode dne po 1. 1. 2010 není třeba zjišťovat žádné náležitosti pracovních smluv a důchod může být zpětně přiznán. O zpětné přiznání lze požádat na OSSZ (PSSZ, MSSZ) v místě bydliště. Upozorňuji však na komplikace zpětné žádosti o starobní důchod, které spočívají v povinnosti zaměstnavatele osoby se zdravotním postižením vrátit poskytnuté příspěvky na zaměstnávání osoby se zdravotním postižením od ÚP, a to od data, kdy byl osobě zpětně přiznán starobní důchod. Taktéž je třeba podat opravné daňové přiznání, pokud osoba a zaměstnavatel uplatňovali slevu na dani z titulu invalidity. Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením www.ligavozic.cz.


33

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1

Sedm nenávratně ztracených let Ztratili je sportovci, kteří doplatili na sedm let trvající spor o financování paralympijského sportu. Mávnout nad tím rukou ? To nejde.

Paralympijské hry 2004, Atény. Martin Kovář pokořil tři světové rekordy a získal zlaté medaile v plavání na 50, 100 a 200 metrů. Byly to jeho poslední světové závody.

Text: Božena jirků Foto: Luděk Šipla

V

idím Martina Kováře, Kateřinu Liškovou, Vojtu Fraňka, Honzu Dostála a další… Tihle lidé, to je moje citová investice. Proto jim pomáhám, proto se v letitém sporu angažuji. Zúčastnila jsem se veřejného slyšení na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, které iniciovala poslankyně Lenka Kohoutová. Úspěch? Po sedmi letech sporů mezi Českým svazem tělesně postižených sportovců (ČSTPS) a Českým paralympijským výborem (ČPV) určitě ano. V roce 2004 došlo k vyřazení ČSTPS z Českého paralympijského výboru. Šlo zdánlivě o administrativní krok, měl ale obrovské důsledky. Bylo zastaveno financování svazu, jeho členům byla znemožněna reprezentace. Celých sedm let tělesně handicapovaní sportovci nedostávají na svou činnost finanční prostředky ze státního rozpočtu. Ministerstvo školství, které je gestorem financování státní reprezentace, v této kauze zcela selhalo. Mladí lidé, kteří měli našlápnuto na medaile, na skvělé výsledky, byli na sedm let z reprezentace vyřazeni a své produktivní roky nenávratně ztratili. Jak se v tomto sporu zachovala nadace? Neváhali jsme a vedle Konta Bariéry jsme založili projekt Sport bez bariér. Našli jsme sponzory pro tento projekt. Každý rok věnujeme na sportovní aktivity mladých lidí s handicapem částky mezi jedním a dvěma miliony. Projekt jsme udrželi, funguje a je to znatelná pomoc. Podpořili jsme např. ME v basketbalu vozíčkářů v Brně, celou šňůru plaveckých závodů občanského sdružení Kontakt bB, Ligu bez bariér stolních tenistů-amputářů, pořídili jsme vybavení sportovním klubům při Centru Paraple, Centru handicapovaných lyžařů při Obchodní akademii v Janských Lázních, sledge hokejistům z Českých Budějovic a dalším

a dalším. Já to ale pořád považuji pouze za látání problémů. Po sedmi letech si účastníci sporu sedli ke společnému stolu. Bylo mi líto, že jsem viděla na druhé straně stolu sportovce, kterých si vážím. Personálně byly síly vyrovnané, v argumentech ale skupina kolem předsedy Českého paralympijského výboru zcela selhala. Myslím, že účastníci si to během jednání uvědomovali, a tak se miska vah přikláněla na „naši“ stranu stolu. Čekala jsem od předsedy ČPV Františka Janoucha chlapské slovo. Čekala jsem vstřícný postoj k řešení sporu, ke změně struktury a zprůhlednění fungování organizace. Přitom nejde o revoluci, jenom o transformaci ČPV v otevřené občanské sdružení s valnou hromadou, volbami a auditem účetnictví. Troufám si srovnat dvě neziskové organizace, naši Nadaci Charty 77 a ČPV. Obě mají

obrat v řádech desítek milionů. My v nadaci máme pravidelný audit hospodaření, vydáváme výroční zprávu, máme volené orgány všech projektů. To vše ČPV chybí a takovou organizaci bych já řídit nechtěla. Hrůzou a strachem z odpovědnosti bych se v noci budila. Všichni se mě ptají, jak to dopadlo. K velkým gestům se odhodlala jenom jedna strana, ČSTPS, ta druhá dělala, že neslyší. Já přesto věřím, že nespravedlivé diskriminaci ze strany ČPV zvoní hrana, že tato ostuda českého paralympijského hnutí skončí happy endem. Pro mě to bude v ten den, kdy na účet ČSTPS přijdou peníze, na které mají tělesně postižení sportovci nárok. Napíšu vám o tom. Zdravím vás Božena Jirků můžeš / číslo 4 - 2011

34

Na cestách

Skotské

postřehy

Vyjmenovat atributy téhle syrové země na severu Britských ostrovů by nebyl problém ani pro školáka. Whisky, dudy, kilty z kostkovaného tartanu. Sportovní fanoušci určitě nezapomenou na fotbal, který Skoti milují. Pro mě je Skotsko především curling. Text: Radek Musílek Foto: Štěpán Beneš

T

ady se curling narodil v 16. století na zamrzlých jezerech, tady je doma. Proto nemusíte každému místnímu vysvětlovat, jak se to vlastně hraje. Nebojte, nechystám se psát o sportu samotném, ale o lidech a místech, jež jsem jeho prostřednictvím poznal. Během turnajů má člověk většinou jen omezenou možnost vyrážet na výlety. O to intenzivněji vnímá vše podnětné a zajímavé kolem sebe.

Srdeční záležitost Rovnou se přiznám, že na Skotsko v dobrém slova smyslu trpím. A tenhle iracionální pocit jsem získal ještě před tím, než jsem v roce 2006 poprvé přijel do Glasgowa. Možná jsem trochu podlehl filmové romantice. Snad mi studium historie v něčem naznačilo podobnosti s osudy českého národa. I když tahle moje teze upřímně překvapila skotského právníka dlouhá léta žijícího v Praze. On si prý žádné zásadní paralely nikdy nevšiml. Zkrátka nevím. Bodrá povaha lehce neuhlazených vtipálků mi prostě vyhovuje. První věc, která vás upoutá už na letišti, je angličtina. Jakmile uslyšíte místní dialekt, ztratíte během několika sekund veškeré sebevědomí stran svých dorozumůžeš / číslo 4 - 2011

mívacích schopností. Cožpak o to, oni vám budou rozumět dobře. Zato vy jim zpočátku vůbec. Brzy ale najdete zálibu ve výslovnosti hlásky „r“, která je velmi podobná té naší. Zatímco Angličané či Američané úžasnou expresivitu „r“ potlačují podivným kroucením jazyka, Skoti si „zadrnčí“ pěkně po našem.

Z usměvavých skotských seniorek a seniorů cítíte stavovskou hrdost a snahu pomáhat. Jakmile překonáte šok z angličtiny a duálního měnového systému, vykročíte z letištního terminálu k autobusu a… málem vás přejede auto, protože ten šílenec jede v protisměru! Jak jinak, na Britských ostrovech?! Byl jsem tam už čtyřikrát, jednou dokonce vlastním autem, ale asi nikdy

si na to nezvyknu. Hlavně na přecházení nebo odbočování. Znovu a znovu si nejsem jistý, odkud mám ta auta čekat. Když vám odmalička vtloukají do hlavy „nejdřív se podívej vlevo, pak vpravo“, tak se toho za den nezbavíte.

Bezbariérové taxi Vozíčkáře určitě upoutá fakt, že bariéry nepředstavují tak velký problém jako u nás. Ve veřejném prostoru i v dopravě. Pořadatelé turnajů mají k dispozici dostatek vozidel s plošinou, a když se náhodou nějaké porouchá, stane se zázrak. Během dvaceti minut se objeví tři vozy městské taxislužby, které mohou vozit vedle běžných zákazníků i dva až tři vozíčkáře. Ovšem žádné přesedání a skládání. Kdepak! Plošina, nájezd, sklopné sedačky. Přitom stačilo upravit několik sériově vyráběných Peugeotů E7. Zkuste takhle operativně sehnat byť jen jediné taxi pro vozíčkáře v České republice. Návštěva muzea nebo katedrály v centru Glasgowa také není pro vozíčkáře problém. Ačkoliv jde v obou případech o historické objekty. Zdejší památkáři zřejmě pochopili, že vestavba schodišťové plošiny středověkému chrámu neublíží. Ten mimochodem stojí za zhlédnutí. I laik si povšimne pozoruhodných odlišností v místním pojetí gotiky proti střední Evropě. Nezvykle také na Čecha působí výzdoba s vojenskou tematikou. Nemyslím tím však nějaké starobylé nápisy. Všiml jsem si lavic s em-


35

Glosa

Návštěva katedrály v centru Glasgowa není pro vozíčkáře problém. Zdejší památkáři zřejmě pochopili, že vestavba schodišťové plošiny středověkému chrámu neublíží.

blémy různých regimentů nebo kazatelny s výsostnými znaky Royal Air Force – Královského letectva. Jen do podzemí se našinec na kolečkách nedostane. Tam se prý skrývá efektní podpěrný systém lomených oblouků jako stvořený pro natáčení scény z Harryho Pottera.

Dobrovolníci z řad seniorů Při samotném curlingu si nemůžete nevšimnout klubového a komunitního ducha, který všude vládne. Řadu věcí zařizují nadšení dobrovolníci, většinou v důchodovém věku. Což je veliký rozdíl proti zvyklostem z Čech. U nás bývají pomocníci většinou studenti a praktikanti. Z usměvavých skotských seniorek a seniorů cítíte stavovskou hrdost a snahu pomáhat. A ta elegance, když jdou sami hrát. Nebo jen tak neformálně popíjejí

čaj v klubovém baru s emblémem svého oddílu na svetru. Skoti jsou zkrátka hrdý národ a rádi dodržují své tradice. Začátek ani konec soutěže se neobejde bez slavnostních ceremoniálů s obligátním dudákem a kilty. Všichni se znají, chovají se přátelsky, záleží jim na tom, aby se každý cítil dobře. Hlavní projevy patří obvykle starostovi a dalším autoritám veřejného života komunity, které převzaly nad akcí patronát. Našla by se určitě ještě celá řada postřehů. Třeba tu jezdí docela dost škodovek. Nebo že mají v zimě tepleji, přestože proti Čechám leží Skotsko mnohem severněji atd. Jenže to jsou jen kusé a subjektivní střípky. Sám vím, že mi chybí ještě velký kus mozaiky. Především krásná příroda. Na tu zatím nezbyl čas. Takže doufám, že se zase brzy vrátím, Dear Scotland! Více na www.muzes.cz

Sociální dávky jako drama?

V

době uzávěrky tohoto čísla se rozhořelo nové kolo tvrdé diskuse mezi Národní radou zdravotně postižených a ministerstvem práce a sociálních věcí o nové struktuře dávek. Národní rada se netají podezřením, že připravované sloučení ve skutečnosti povede k vypuštění nebo zkrácení některých příjmů handicapovaných (pořízení auta?), ministerstvo tvrdí, že nic takového nehrozí. Skutečnost je nesporná – dávky poklesnou o více než miliardu a největší změnu pocítí invalidé „na hranici“, tedy lidé, jejichž postižení například může, ale nemusí způsobovat trvalou pracovní neschopnost. Stávající způsoby hodnocení se totiž pronikavě změní a mnohem více se bude posuzovat konkrétní stav nemocného. Zatím stačilo vyhovět jistým a někdy i docela formálním parametrům. Všichni známe čiperné „invalidní důchodce“ zejména mladšího věku. Když se stát nedívá, dokážou být velmi čilí, zejména v podnikání, které nejednou překračuje hranici zákona. Ale je to důvod k malé revoluci? Lze vymyslet systém, který bude spravedlivý pro každého? Lze každého opravdu zkontrolovat? Kolik by to stálo? Zdá se, že problém není v racionalizaci dávek, ale ve schopnosti vlády jasně, a přitom trpělivě změny vysvětlovat. Čím méně je jasných argumentů, čísel a ověřených skutečností, tím větší prostor na jevišti dostávají nejrůznější demagogové, aby ukázali svou obětavost v boji za práva lidu. Skutečný život pak zůstává za kulisami. (ZJ)


36

vaše fotografie

Lenka votavová

Štěpán beneš

JAN povýšil

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na naši adresu www.muzes.cz. Uvítáme libovolná témata, zaměřit se však můžete aktuálně i na jaro. Své snímky prosím posílejte co největší. Ondřej Neff nejzajímavější fotografie vybere, okomentuje a autoři snímků otištěných v časopisu obdrží od redakce honorář. Přeji vám dobré světlo. (jš) můžeš / číslo 4 - 2011


37

sloupek Ondřeje Neffa

Jarní nabídka

ŠIMON NOSEK

Jana láňová

Geometricky řešené obrázky mám velmi rád, a proto mi snímek Jany Láňové kápl do noty. Já bych ho „zvingloval“, tedy zpracoval bych ho tak, že to, co je svislé, by bylo svislé, a co je ve skutečnosti vodorovné, by bylo vodorovné. Ale rozhodně svůj pohled nevnucuji! Snímek se mi líbí svým rozvržením: trojice oken je vyvedena hodně mimo střed. Řeklo by se – je to z rovnováhy, ale není: velká prázdná plocha tu trojici vyvažuje. Je to odvážná, neobvyklá kompozice, ale rozhodně je působivá. Z galerie autorčiných snímků na www.muzes.cz je navíc jasné, že nejde o náhodu, že ona takto geometricky svět vidí a pojednává. Snímek Jana Povýšila je ze zcela jiného soudku. Jde o fotku reportážní a opět z jeho autorské galerie vyplývá jeho zanícení pro tento druh fotografie. Fotka zachycuje emotivní moment z hokejového zápasu. Výborně zachyceno! Ale pozor na kompozici! Postavy jsou umístěny úplně zbytečně do svislé osy. To vede ke statickému pojetí, i když námět je dynamický. I z dalších autorových snímků je tohle tíhnutí ke středu patrné. Pozor na to, na středu by mělo být napsáno VSTUP ZAKÁZÁN! Reportážní fotce se věnuje i Štěpán Beneš. Na web umístil sérii fotek ze zápasu vozíčkářů v curlingu. Převedl fotky do černobílého režimu. To je zajímavá technika, vždycky snímek nějak někam posune. Jiné autorovy fotografie neznám, těžko soudit. Obecně ale upozorním, že umění skrze filtr není zas takový kumšt a že někdy ten převod do černobílé je pouhá pomůcka. Šimon Nosek z kolínské Odborné střední školy podnikatelské jde zcela jinou cestou. Vytváří abstraktní kompozice pomocí makrozáběrů. To je bezesporu velmi zajímavá cesta a jeho fotky jsou působivé. Technika je to obtížná, velký problém je tu vždycky ostrost, a také zde se autor s ostrostí pere ne vždy vítězně. Hodně pomáhá zábleskové světlo a takzvaný světelný stan – je to v podstatě uzavřený prostor z nějakého průsvitného materiálu, focený objekt je uvnitř, fotíme dírou v tom stanu a svítíme silnými zdroji zvenčí. Prohlídku fotografické úrody uzavřeme ukázkou z prací Lenky Votavové. Jde jí o dokument, o zachycení reality. Výborný přístup! Nicméně ani tady bych se nezříkal experimentu a obrazového hledání. Pouhé takřka mechanické zachycení reality bývá méně výmluvné, než jak dokáže hovořit kompozičně silně pojatá fotka. Ondřej Neff můžeš / číslo 4 - 2011

38

Křížovka

Rozporuplná legenda V obrazu Marie Magdaleny spojila křesťanská tradice několik ženských postav, které se porůznu vyskytují v evangeliích. Sestru zemřelého a vzkříšeného Lazara a příslovečně starostlivé Marty; cizoložnici, již Ježíš zachránil před ukamenováním proslulou větou: „Kdož jsi bez hříchu, hoď první kamenem“; veřejnou hříšnici, která na hostině k pohoršení zbožné společnosti umyla Ježíšovi nohy svými slzami a kterou Ježíš obhájil neméně slavnou větou: „Jsou jí odpuštěny mnohé viny, protože mnoho milovala“ – a konečně tu, která je jménem Maria z Magdaly v evangeliích jediná nazý-

1

2

3

4

5

6

7

vána a která byla o velikonočním ránu první svědkyní Kristova zmrtvýchvstání. Ve čtyřech epizodách se projevuje … (tajenka) této ženy, její pozice mezi oběma světy po stranách kříže. Tělesná hříšnost, pro niž je Máří Magdalena nazývána „patronkou nejstaršího řemesla“, má svůj rub ve schopnosti zklidnění a vidění vnitřním zrakem. V epizodě návštěvy Ježíše v Lazarově domácnosti usedá Maria u mistrových nohou a naslouchá jeho slovům, což on označí za „nejlepší úděl“. Právě ona, žena hledící především zrakem srdce, je pak schopna dříve než učedníci rozpoznat Krista vzkříšeného.

8

9 10 11 12 13 14 15 16

A C D E

Sloupek senátorky Daniely Filipiové o architektuře.

Reportáž o sledgehokejistech.

F G H I Vodorovně: A. Zaoblenost; listnatý strom. – B. Druh koberců; drobit; pálenka z rýže. – C. Jižní strom; značka doutníků; nečas. – D. Vojenská jednotka; provést osazení; jméno Korbeláře. – E. Tajenka. – F. Hmyz; starší tovaryš; element chůze. – G. Slovenské město; standard; slovenská řeka. – H. Javor (botanicky); tyčinka (botanicky); druh trhaviny. – I. Směs jílů a síranů mědi; oplodňovat pylem. Svisle: 1. Dusítko. – 2. Druh pušky. – 3. Konzervovat kouřem; trn. – 4. Lavice (nářečně); anglické chlapecké jméno. – 5. Jenž (knižně); malá oj; zkratka světové strany. – 6. Osobní zájmeno; rostlina pcháč; rusky tito. – 7. Odtok; jednotka záření. – 8. Rusky uprostřed; na tom místě (knižně). – 9. Japonská slavnostní brána; peří nalepené na konci šípu (řídce). – 10. Mzda; jedovaté byliny. – 11. Knihařský stroj; anglicky otevřený; jméno herce Pacina. – 12. Značka astatu; splynutí řek; prací prostředek. – 13. Hnis (zastarale); střešní konstrukce. – 14. Vůně; úder (slovensky). – 15. Prodlužovat. – 16. Stepní rys. Pomůcka: enyzit, sredi, stamen, stat, talov, tori. Zdroj: Panoráma křížovek 5/2001, str. 12.

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: TURNÉ EVROPOU 1. Hana Směřičková Kolmá 1013 696 02 Ratíškovice

2. B řetislava Šmídková Nádražní 1 691 72 Klobouky u Brna

3. Věra Pojmanová Žižkov II. 3130 580 01 Havlíčkův Brod

Výhercům gratulujeme!

Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto Bariéry. Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce. Odpovědi došlé po tomto datu nemohou být zařazeny do slosování. můžeš / číslo 4 - 2011

Rozhovor s Danou Štěrbovou z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci o sexualitě osob s mentálním postižením.

Rozhovor s Markem Ebenem o tom, zda a za jakých podmínek u nás mohou lidé s postižením hrát golf.

B

Luštitelé – výherci:

Na co se můžete těšit v květnovém čísle?

Tipy na zajímavé cyklostezky pro vozíčkáře v Polabí.

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

POZOR!

První tři ceny za správně vyluštěnou křížovku jsou telefony Nokia 3100.

Dvacet tisíc dětí má každou noc sen dostal jsem se z děcáku, tvrdí Ljuba Krbová

Recommend Documents