Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
Akce Kameny Jedna z nejrozsáhlejších poúnorových provokací Státní bezpečnosti, zahájená v květnu 1948. Četní zájemci o únik z dosahu moci nového režimu byli vytipováni sítí agentů, kteří jim nabídli své služby. Poblíž Mariánských Lázní, Kraslic, na Šumavě, v Českém lese, ale i poměrně hluboko ve vnitrozemí byla „překročena“ fingované hranice. Následně došlo k podrobnému výslechu obětí příslušníky StB převlečenými do uniforem německé či rakouské policie, případně americké armády (uniformy zapůjčily Filmové ateliéry Barrandov) a poté vydání (někdy ještě zkomplikované opětovným „zablouděním“ na československé území) do rukou oficiálních představitelů československé moci. „Přechod“ končil někdy procesem u soudu, v jehož průběhu byli občané odsouzeni k dlouholetému těžkému žaláři, případně k trestu smrti, někdy procesem krátkým – vyslechnutí „exulanti“ byli na místě zmasakrováni. Docházelo i k případům, kdy převaděči ve službách StB vraždili bez oficiálního příkazu, neboť se chtěli zmocnit cenností, které měli uprchlíci při sobě. Při těchto akcích bylo zabito i několik cizích státních příslušníků. Akce Kameny byla použita i při zatčení bývalého ministra zahraničí V. Clementise, který byl na vycházce unesen, dopraven k západním hranicím a vyslýchán „německými“ a „americkými“ důstojníky. Clementis však nekompromisně žádal, aby se mohl vrátit do Prahy. Tato historka a zejména pak Clementisova zásadovost prý velmi pobavily Klementa Gottwalda. Literatura: • Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990, s. 106n. • Ulč, O.: Malá doznání okresního soudce. Praha 1991, s. 153. • Kaplan, K.: Zpráva o zavraždění generálního tajemníka. Praha 1992, s. 121. • Šedivý, Z., F.: Velká operace. Pokus Státní bezpečnosti o likvidaci Třetího odboje. Vimperk 1996, s. 43nn. Akce Kluky Jedna z četných provokačních akcí Státní bezpečnosti. Tzv. „protistátní skupina Kluky“ byla uměle zorganizována pobočkou StB v Liberci v rámci trestního tažení proti rolníkům, kteří se stavěli na odpor kolektivizaci. Již se tedy nejednalo o procesy a tresty za neplnění předepsaných nesplnitelných dodávek, ale o snahu představit velké rolníky (obvykle s výměrou nad 15 ha) a odpůrce kolektivizace jako členy protistátních skupin ve službách imperialistů, agenty, teroristy a žháře. Dva v obci Kluky působící agenti StB (krycí jména Kapitán a Major) se vydávali za zahraniční odbojáře. Podařilo se jim získat úkryt a z místních rolníků sestavit „protistátní“ skupinu. Její členy nutili k vypracování seznamu osob nepřátelských lidově demokratickému zřízení a k ukrývání jimi dodaných zbraní. Část z nich - většinou se jednalo o staré zbraně německé – uložili do domovních skrýší i bez vědomí majitelů domů. Poté, co se „protistátní skupina“ rozrostla na potřebnou velikost, byla zatčena. V procesu, který proběhl v květnu roku 1953, bylo za velezradu a vyzvědačství odsouzeno deset rolníků na doživotí a 21 dalších k dlouholetému vězení. Výsledky revize inspekční skupiny ministerstva vnitra v roce 1956(!) hovoří naprosto jednoznačně: „Akce byla vyprovokována agenty bývalé pobočky Státní bezpečnosti v Liberci – kapitánem J. a poručíky S. a K. (...) Přiznání k žalovaným zločinům byla vynucena hrubým fyzickým násilím.“ Odsouzení, kteří větší část trestu strávili v uranových dolech, byli ovšem propuštěni až na amnestii v roce 1960. Rozsudek byl zrušen krajským soudem v Ústí nad Labem 23. března 1963.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
Akce T-43 Rychlé naplnění táborů nucených prací „levnou pracovní silou“ představovalo určitý problém. Ve vedení KSČ se proto zrodil plán označený šifrou T 43, plán na tajné deportace režimu nepohodlných osob do těchto táborů. Útvary StB (II/43) byly pověřeny sestavením kartoték „bývalých“ lidí, tedy soupisů pravděpodobných nebo předpokládaných třídních nepřátel. Kartotéky měly být připraveny tak, aby 1. října 1949 v Praze a 1. listopadu 1949 v celé republice mohly začít hromadné deportace vybraných osob. Předpokládalo se, že až do konce první pětiletky tak bude měsíčně dodáváno do táborů v průměru 3000 osob. Jen v období 1949 - 1953 mělo být tedy deportací postiženo kolem 150 - 200 tisíc lidí. Současně se objevily úvahy o vysídlování rodin1 deportovaných z velkých měst a jejich nuceném pobytu v pohraničí u hranic s Polskem a sovětskou okupační zónou Německa. Akce obdržela kódové označení T-43 a jejím řízením v centrálním měřítku byl pověřen ministerský rada Bedřich Pokorný. Jeho referát, označovaný v korespondenci rovněž šifrou UK-T-43 (ústřední kancelář T-43, obdobně pak KK - krajské kanceláře) pořizoval z pramenů celostátního charakteru seznamy velkoobchodníků, továrníků, statkářů apod., sestavoval je do kartoték podle krajů a karty pak zasílal na jednotlivá krajská velitelství. Samotné prověřování pak mělo být prováděno prostřednictvím krajských sekretariátů KSČ, které měly krajské kanceláři akce T-43 předat prostřednictvím bezpečnostních referentů dotazníky. Krajské sekretariáty měly nechat tyto dotazníky „urychleně prověřiti vybranými spolehlivými soudruhy z okresních a místních organizací KSČ…“ Již počátkem září, tedy po necelém měsíci intenzívní práce, obsahovala kartotéka ústřední kanceláře T-43 na 78 tisíc jmen, z nich kolem 40 tisíc velkoprůmyslníků, továrníků a velkovýrobců, na 25 000 velkoobchodníků, 8 000 milionářů, 2 500 daňových defraudantů a 500 politických osobností bývalých „buržoazních“ politických stran. UK-T-43 denně rozesílala k prověření stranickým orgánům 700-800 dotazníků. Deportované osoby byly sváženy autobusy bezpečnosti a vojenskými autokolonami do sběrného tábora, jenž se nacházel ve Sv. Janu pod Skalou u Berouna. Tam došlo k jejich roztřídění do čtyř kategorií: A - schopni vší práce a nápravy, B - schopni lehké práce a nápravy, C - neschopni práce, D - nenapravitelní odpůrci režimu. Současně probíhala příprava vystěhování rodinných příslušníků, pochopitelně na jejich vlastní náklady2. Zatýkání probíhalo výhradně v noci, prováděno tříčlennou skupinou: dvěma milicionářům velel příslušník SNB. V průběhu zatýkání byla okamžitě provedena brutální domovní prohlídka. Z krajů měli být zatčení odváženi ze středisek do koncentráků dvakrát týdně. Neměly být předváděny osoby starší 60 let, jejichž pracovní využití by nepřineslo patřičný efekt. V případě významných, v zahraničí známých osobností si k zatčení bylo třeba vyžádat souhlas ústřední skupiny akce T-43. Ihned po zahájení 4. října 1949 se akce rozběhla takovým tempem, že připravené mezistupňové centrum s uzavřeným dvoukilometrovým okruhem ve Sv. Janu bylo zakrátko přeplněno. Ve sběrném táboře se po příjezdu zatčeného konal svérázný soud. Za předsednictví jednoho funkcionáře KSČ přísedělo 19 úderníků. Oběti byl předložen verdikt propadnutí majetku a dva roky internace v táboře nucených prací. Vznesená obvinění byla vskutku „třídní“. Ani komunistické pojetí práva neumožnilo prokázat spáchání trestné, natož pak protistátní činnosti. „Rozsudek“ se tedy opíral například o skutečnost, že předvedená osoba vyplavila byt a tak chtěla sabotovat budovatelské úsilí, či že živnostník vykořisťoval, neboť platil zaměstnance podle příslušných vyhlášek a sám inkasoval zisk atd. Akce T-43 vyvolala v Praze zděšení. Mnohé potenciální oběti urychleně odjížděly na venkov a tam se snažily přečkat vlnu zatýkání srovnatelnou snad jen s manýry nacistických okupantů 1
Ve směrnicích bylo zakotveno, že k nucenému vystěhování dojde nejdříve jeden měsíc po zatčení příslušného člena rodiny. Údajně proto, aby „akce nebyla v očích veřejnosti zdiskreditována jako získávání bytů“. 2 Soupisy majetku měly být řešeny odděleně.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
v době války. Neklid a strach vyvolala StB i na ministerstvech a dalších centrálních úřadech. Na základě udání domovníků a dalších informátorů byli zatýkáni i lidé, kteří zastávali významné funkce ve státním a hospodářském aparátu. V popředí dominovala totiž majetková chamtivost nových lokálních mocipánů. Centrála StB také zaznamenala nejednu intervenci i vysoce postavených exponentů včetně několika resortních ministrů3. I proto došlo již 13. října k určitému „zmírnění“ akce, jež spočívalo v tom, že karty budoucích obětí měly napříště posuzovat i závodní organizace KSČ a požadovalo se i přiložení posudku hospodářského vedoucího a kádrováka. Přípravy však probíhaly i nadále, a to jak pro města, tak i pro venkov, ovšem zahájení akce T-43 v krajích, původně plánované na 15. listopad, bylo prozatím odsunuto. Velkoryse připravovaná akce tedy neproběhla dle původně uvažovaného plánu a ani v budoucnosti nebyla již nikdy znovu „spuštěna“. Kartotéky z akce T-43 však nezůstaly nevyužity. Organizační poznatky uplatnila StB v řadě dalších menších akcí namířených proti důstojníkům, rolníkům apod., podle vyhotovených seznamů proudily do táborů nucené práce i další osoby. Literatura: • Jirásek, Z., Žáček, R.: Příprava masových represí v ČSR roku 1949 - Akce T-43. In: Dějiny a současnost 4/1991. Babický případ Jediný z procesů proti vesnickým boháčům, velkým rolníkům4 a odpůrcům kolektivizace vůbec, který dosáhl celostátního významu. Oficiální propaganda jej řadila na úroveň procesu s „Horákovou a spol.“ Podobně jako „protistátní skupina Kluky“ měl výše uvedené vrstvy obyvatel představit jako členy protistátních skupin ve službách imperialistů, agenty, teroristy a žháře. V Babicích, stejně jako na mnoha dalších místech se jednalo o předem promyšlenou provokaci Státní bezpečnosti. Pozadí celého případu nebylo do současnosti zcela objasněno. 2. července 1951 zastřelila teroristická „protistátní“ skupina pod vedením agenta StB Ladislava Malého v Babicích tři funkcionáře MNV, komunisty, kteří ovšem byli podezřelí z titoismu. Jednalo se o řídícího učitele Tomáše Kuchtíka a dělníky Josefa Roupce5 a Bohumíra Netoličku. Malého skupina byla několik měsíců pod kontrolou StB, přesto mohla přepadávat i vraždit, docházelo i k četným zatčením, nicméně Malý, který do „odboje“ přišel z německého exilu, vždy unikl. Po zavraždění politicky naprosto bezvýznamných funkcionářů následoval zátah zakončený přestřelkou, v níž byli Malý a neznámý počet jeho společníků zastřeleni. Téměř všichni, již přišli s Malým do kontaktu, byli zatčeni (někteří z nich již před vraždami v Babicích) a v procesu, který proběhl již 12. - 20. července 1951 v Jihlavě, vynesl senát6 Státního soudu sedm rozsudků smrti, 2 doživotního vězení a 5 více než dvacetiletých trestů odnětí svobody7. Mezi popravenými byli i dva duchovní. V následných procesech byl 3
Intervenující museli vyplnit zvláštní tiskopis, na kterém pak sice obdržel písemnou odpověď, ta však jim nesměla být vydána, ale pouze přečtena. Intervenující byli současně zařazeni na kartu do ústřední evidence KVStB. 4 Pojem poměrně nejasný; zpravidla se jednalo o rolníky s výměrou nad 15 ha, ovšem dle potřeby to mohlo být i mnohem méně. 5 Josef Roupec se navíc komunistou stal až po pohlcení sociálně demokratické strany KSČ. Navíc byl praktikující věřící katolík. 6 Předsedou senátu byl náměstek předsedy brněnského státního soudu JUDr. Rudý, prokurátory Emil Eichler a dr. Handl. V senátu zasedali: dr. Vítek, dr. Demczak a soudci z lidu Houf a Dvořák. 7 Zpráva ČTK ze 14. července 1951: Rozsudek nad vrahy z Babic V sobotu 14. července byl vynesen Státním soudem v Jihlavě rozsudek nad členy teroristické bandy amerického agenta Malého. V prostoru, vyhrazeném v jednací síni obecenstvu, byly přítomny delegace pracujících z celého
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
rozsudek smrti vynesen ještě nad farářem P. Janem Bulou, rolníkem Jaroslavem Melkusem a živnostníkem Gustavem Smetanou. Více než celá řada nejasností kolem údajného agenta CIC Malého je podstatná následující skutečnost: V okolí Moravských Budějovic narážela komunistická politika na značný odpor, zvláště pak její snaha o kolektivizaci a tažení proti katolické církvi. Pro zastrašení obyvatel neváhali komunisté ani před teroristickými prostředky, ba ani vraždami vlastních lidí. Složení obžalovaných v „babickém případu“ – dva duchovní (přisluhovači Vatikánu a vědomí pomahači vrahů), lesník a „kulaci“ přesně odpovídalo propagandistickým záměrům tvůrců politického procesu, který byl přenášen rozhlasem a o němž referoval celostátní tisk. (Pro Babice a okolí byl zorganizován hromadný poslech rozhlasového přenosu8 ze soudní síně.) 4. července 1974 (!) se konala v Babicích manifestace, kterou vedl tehdejší ministr školství České socialistické republiky Milan Vondruška a které se zúčastnila i delegace Mezinárodní odborové organizace učitelů. Před televizními kamerami9 byl odsouzen „bestiální zločin spáchaný teroristickou tlupou, složenou ze zdejších statkářů a představitelů zrádných organizací“. Již v roce 1970 vycházel v brněnské „Rovnosti“ vycházet na pokračování článek podepsaný Z. V. Adámkem a V. Párníkem, „Noc ve znamení smrti“, líčící činnost Ladislava Malého jako organizátora protikomunisticky orientovaných venkovanů. „Literární“ podobu komunistické verze případu pak v roce 1981 dodal Ota Holub elaborátem „Vlčí komando“ (Praha 1981). To vše zřejmě aby komunisté nezapomněli na tři svá „poučení“ z Babic: 1. Teroristé chtěli zastrašit přední budovatele socialismu na naší vesnici; 2. případ zavazuje, abychom ani chvíli nepolevili vesnickým boháčům a vymýtili teorie snažící se rozdělovat boháče na dobré a špatné; 3. případ odhalil hanebnou úlohu Vatikánu. Literatura: • Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990, s. 110nn. • Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993, s. 342nn. • Kratochvil, A.: Žaluji 3. Cesta k Sionu. Praha 1990, s. 232n. • Holub, O.: Vlčí komando. Praha 1981. • Babice. Praha 1951. • Zejda, R.: Babice 1951. Třebíč 2001. • Plichta, A.: Pravda o Babicích. Brno 2001. Barákova komise Koncem téhož roku, kdy byl popraven O. Závodský (1954), se ve vedení KSČ objevily první myšlenky na revizi některých politických procesů. Záležitost se jevila jako navýsost komplikovaná, neboť soudruzi, kteří z procesů mocensky a ekonomicky profitovali, byli stále ve svých funkcích. V letech 1953 - 55 obdržely komunistické i státní instituce řadu stížností od obětí politických procesů či jejich příbuzných, kteří se dožadovali obnovy trestního řízení. Navíc bylo vedení Jihlavského kraje. Obvinění byli uznáni vinnými trestnými činy velezrady, sabotáže, sedm z nich také z vraždy, jednak z vražd dokonaných, jednak nedokonaných a z pomoci k návodu k vraždám. Odsuzují se za to: Mityska Antonín, Plichta Jan, Němec Drahoslav, Kopuletý František, Škrdla Antonín, Drbola Václav a Pařil František všichni k trestu smrti. Dalších sedm obviněných bylo odsouzeno k trestu odnětí svobody, a to: Roupec Alois a Němec Karel na doživotí, Brabenec Ladislav na 25 let, Kopuletá Božena na 20 let, Stehlík Ludvík na 20 let, Nahodil Jindřich na 23 let, Vorlíček Josef na 22 let. Majetek všech odsouzených byl konfiskován. 8 „Dokument“ o procesu se „záškodníky“ sestavil -údajně na základě úředních dokumentů a článků uveřejněných v Rudém právu a v Tvorbě - Jaroslav Opavský. Pod názvem „Babice“ jej vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1951. 9 Případ Babice se dočkal i televizního zpracování v seriálu o práci StB „Třicet případů majora Zemana“.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
československých bolševiků již koncem roku 1953 seznámeno se žalobou proti Berijovi, který byl jako osoba odpovědná za sovětskou bezpečnost obviněn z hrubého porušování zákonnosti, od Chruščova získalo informace i o Stalinových zločinech. V Polsku byli navíc na podzim roku 1954 rehabilitováni bratři Fieldové. Až do roku 1963 však prováděli revizi politických procesů lidé, kteří je vyráběli a nesli tedy mravní, politickou i trestní zodpovědnost. Logicky proto usilovali o co největší zpomalení alespoň částečné nápravy. Komunistické vedení v letech 1955 – 1962 zásadně odmítalo úplnou a obecnou rehabilitaci a ustupovalo z této pozice jen v nejnutnějších případech. Přístup k jednotlivým typům procesů se značně odlišoval: Některé procesy byly pokládány za nedotknutelné a úvaha o jejich revizi či dokonce o rehabilitaci obětí byla naprosto nepřípustná. (Babický případ, Horáková a spol.) Důsledně byly z rehabilitací vyloučeny také procesy s komunistickými funkcionáři, nicméně při jejich revizi mohl být původní rozsudek zmírněn. Málo významné procesy procházely revizí bez větších problémů. Na soukromých poradách Novotného, Zápotockého a Baráka (ministr vnitra 1953 – 1962) přišel posledně jmenovaný koncem roku 1954 s návrhem, pocházejícím pravděpodobně od některého ze sovětských poradců, na zřízení komise „pro přezkoumání a překontrolování některých soudních případů z roku 1948 z hlediska výše trestů u odsouzených za protistátní činnost“. Jménem svého ministerstva předložil Barák tento návrh politickému byru ÚV KSČ, které jej 10. ledna 1955 schválilo. Dle svého pověření tedy neměla komise, do jejíhož čela byl postaven právě Barák, objektivně prověřit nezákonnosti, ale jen posoudit výši trestu. Oproti Barákovu původnímu návrhu se politbyro usneslo, že „žádný státní nebo stranický orgán nebo kdokoli jiný mimo politické byro ÚV KSČ nesmí vydávat příkazy k přešetřování trestních případů uvedených v návrhu. Tento úkol provádí pouze uvedená komise, schválená KSČ“. Až na Inemanna byli všichni členové komise (Košťál, Švach, Litera, Kunštátová) přímo spojení s přípravou a realizací procesů Komise začala pracovat v polovině ledna 1955 a poměrně brzy předložila politickému byru ÚV KSČ první návrhy na revizi. Návrhy revize nevýznamných procesů komunistické vedení nepřijalo a určilo jako první k revizi proces s Marií Švermovou a spol. Nakonec se tedy Barákova komise koncentrovala na procesy s bolševickými funkcionáři. Četné návrhy svých pracovních skupin, které zpracovávaly materiály a hovořily s odsouzenými soudruhy, komise vracela, nutila skupiny k jejich přepracování a v rámci ochrany vlastních osob i svých úřadů se snažila tzv. „držet vinu“. Až po velkém přesvědčování Barák přistoupil na odvolání Moučky, Košťála a Prchala z vedoucích funkcí v Bezpečnosti. Dalším problémem byla právní formule, jež by umožnila provést revizi rozsudku. Jednodušší možnost nabízela - Barákovou komisí podporovaná - varianta omilostnění, která by de facto nijak nezpochybnila spravedlivost rozsudku. Komunistické vedení však rozhodlo, aby případy byly řešeny cestou stížnosti pro porušení zákona a obnovením případu. Je možné, že tak chtělo poskytnout revizi punc zákonnosti a případy definitivně uzavřít. Asi největším oříškem se pro komisi stala causa Protistátního spikleneckého centra, neboť již při jejím ustavení politbyro rozhodlo s tímto procesem nehýbat. Nikdo z vedení KSČ údajně nepochyboval o Slánského vině. Poté co byl N. Field rehabilitován i Maďarsku a rozběhly se revize některých procesů, požádali dva ze tří žijících odsouzených (London a Hajdů) o revizi. Navíc tehdejší velitel správy vyšetřování Doubek, který naležel k hlavním aktérům výroby procesu se Slánským a spol., sepsal v srpnu 1955 výpověď prokazující, že proces byl vykonstruován a vyroben s politickým cílem. Přesto ÚV všemi prostředky usiloval o udržení viny Slánského. Na světlo přišly „nové zločiny: Koncem roku 1955 Barákova komise i ÚV KSČ přijaly koncepci, že Slánský byl československý Berija, který nezákonné metody do Bezpečnosti zavedl a navíc i ve vězení úmyslně sváděl vyšetřování na nesprávnou cestu. Způsoby vyšetřování jím zavedené poté jaksi přetrvaly. Tato teze přežívala ještě po dva následující roky. Přesto však politické byro ÚV 5. dubna 1956 rozhodlo o zřízení komise C,
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
opět pod Barákovým vedením, jejímž úkolem bylo prověřit během šesti týdnů proces a předložit zprávu. O čtrnáct dní později ovšem Novotný předurčil výsledek práce této komise: „Nepochybujeme o tom, že Slánský byl vinen.“ Návrhy pracovních skupin na rehabilitaci nebo výraznější revizi komise C opět vracela s příkazem k přepracování a ponechání viny. Politické byro nakonec připustilo možnost, že spiklenecké centrum neexistovalo, nicméně 23. 9. 1957 (s výjimkou u A. Londona) potvrdilo zločinnou činnost všech odsouzených v procesu se Slánským. 2. října 1957 sdělil Barák členstvu ÚV KSČ závěrečnou bilanci rehabilitací: Všechny komise, které revize prováděly, projednaly 6 978 případů. V pouhých 236 případech navrhly nové soudní řízení. Soudy prohlásily 50 rozsudků za zcela neodůvodněné a u 213 osob uznaly tresty za neúměrně vysoké. Jednalo se tedy jen o nepatrný zlomek odsouzených, navíc v drtivé většině jen a jen o bývalé komunistické funkcionáře. Z původního seznamu, předloženého pro činnost Barákovy komise, vyškrtlo politické byro ÚV KSČ ihned všechny velké procesy s nekomunisty. Literatura: • Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993, s. 366 – 377. Barnabitská komise Strach Novotného a jeho kompliců z návratu některých rehabilitovaných komunistů do strany i politického života a do funkcí vedl k tomu, že rehabilitace občanské nenásledovalo zrušení stranických trestů. „Postižení“ proti tomu protestovali, Husák a Novomeský se dožadovali úplné stranické rehabilitace, tedy vymazání jejich kritiky za buržoazně nacionalistické úchylky. V dubnu 1963 byl proti vůli Novotného zvolen za 1. tajemníka ÚV KSS A. Dubček, který se již jako člen Kolderovy komise zasazoval za plnou rehabilitaci slovenských buržoazních nacionalistů. Rovněž v dubnu přednesl Novomeský na sjezdu spisovatelů emotivní projev na obhajobu „umučeného“ Clementise. Obsáhlé pasáže z jeho řeči otiskl týdeník Kultúrny život. Na sjezdu novinářů v květnu téhož roku obvinil publicista M. Hyska Širokého, tehdy stále ještě předsedu vlády a člena vedení KSČ, že byl hlavním strůjcem vykonstruovaných obvinění z buržoazního nacionalismu. Jeho projev vyšel i v „ústředním orgánu ÚV KSS“, deníku Pravda. Novotný se pokusil Širokého hájit projevem v Košicích, kde opakoval nesmyslné argumenty o buržoazním nacionalismu. ÚV KSS však již předtím schválil rezoluci požadující přešetření přehmatů pocházejících z buržoazního nacionalismu. Novotný posléze souhlasil, a tak došlo k vytvoření komise, která dle místa svého působení v klášteře barnabitek na Hradčanech získala jméno barnabitská10. Zpočátku byly jejími členy jen Slováci na čele s J. Lenártem. Ten se po Širokého pádu stal předsedou vlády a jeho místo v komisi zaujal Vladimír Koucký. Na rozdíl od svých předchůdkyň rehabilitačních komise v „barnabitkách“ spolupracovala s řadou odborníků z Vysoké politické školy ÚV KSČ, ústavů dějin ČSAV a Vojenského historického ústavu11. Zjištění komise byla naprosto jednoznačná: obvinění z buržoazního nacionalismu bylo zcela neopodstatněné a obvinění tedy z tohoto hlediska nevinní. Závěrečnou zprávu, v níž doporučovala úplné očištění všech členů vedení KSS z roku 1950 a plnou rehabilitaci všech falešně obviněných a nespravedlivě perzekuovaných, zejména V. Clementise, G. Husáka, L. Novomeského a K. Šmidkeho, předložila barnabitská komise předsednictvům jak slovenské, tak československé komunistické strany. ÚV KSS zprávu schválil 18. prosince 1963, ÚV KSČ o den později. 10
Části archívu ministerstva vnitra a archívu ÚV KSČ byly do kláštera, který jinak sloužil jako ubytovací zařízení pro vzácné, leč často tajné státní návštěvy, umístěny jen po dobu práce komise. 11 Patřili k nim např.: Zdeněk Jičínský, Karel Kaplan, Jan Křen, Michal Reiman, Milan Hübl, Miloš Hájek, Oldřich Jaroš aj.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
• Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993, s. 378 - 383 • Hochman, J. (ed.): Naděje umírá poslední. Vlastní životopis Alexandra Dubčeka. Praha 1993, s. 92 - 95 • Husák, G.: O Slovenskom národnom povstaní. Bratislava 1969, s. 132n. Bratři Mašínové Synové jednoho z hrdinů protinacistického odboje, jednoho z pověstných Tří králů, plukovníka Josefa Mašína, se pod vlivem postupu komunistů po únoru 1948 rozhodli k ozbrojenému boji proti nastupujícímu bolševickému teroru. Za předpokladu blízkého konfliktu mezi Východem a Západem vytvořili Josef a Ctirad Mašínové odbojovou skupinu, jejímž cílem bylo způsobit prostřednictvím sabotáží co možná největší hospodářské škody režimu, který se připravoval na další světovou válku. Je zřejmé, že skupina, která se rozhodla bojovat s komunisty všemi prostředky, nemohla na území totalitního státu dlouhodobě existovat, logickým krokem proto měl být odchod do západního Německa, další výcvik, návrat do Československa a pokračovaní v „podvratné“ činnosti v týlu komunistů. K oběma bratrům se připojilo několik bývalých spolužáků a strýc Ctibor Novák, který za války spolupracoval s Balabánem, Mašínem a Morávkem. Skupina se snažila získat zbraně, a proto přepadla stanici SNB v Chlumci nad Cidlinou a Čelákovicích. Při akci byli dva příslušníci SNB zabiti. Prvním z následků bylo zatčení Ctirada Mašína a jeho odsouzení (15. 8. 1952) na dva a půl roku do jáchymovských lágrů za přípravu útěku z republiky. Skupina však prozrazena nebyla a dokonce pokračovala v činnosti. Při přepadení auta s penězi, kterými chtěli financovat Ctiradův útěk, byl jeden muž doprovodu, pokladník Josef Rošický, jenž se pokusil o ozbrojený odpor, zabit. Po návratu Ctirada Mašína z vězení (amnestie nového prezidenta A. Zápotockého), skupina sice provedla ještě několik akcí12 (vloupání na důl Magda u Kutné Hory a získání 100 kg výbušnin, zapálení jedenácti stohů státních statků a JZD u Poděbrad), avšak jejím hlavním cílem se stal odchod za hranice. Chtěli se pokusit proniknout přes východní Německo do západního Berlína, neboť západní hranice byly již velmi ostře střeženy. Dne 1. října 1953 vyrazili Milan Paumer, Zbyněk Janata, Václav Švéda a oba Mašínové na dlouhou cestu. Jedenatřicet dní se probíjeli východním Německem. Na dopadení několika mužů vyzbrojených čtyřmi pistolemi byla nasazena východoněmecká Volkspolizei i sovětská armáda, více než pět tisíc mužů. Těžce raněný Václav Švéda byl spolu se Zbyňkem Janatou dopaden, Mašínové a postřelený Paumer však západního sektoru Berlína přece jen dosáhli. Po hrdinném útěku bratří Mašínů a Milana Paumera se československý komunistický režim brutálně pomstil alespoň na všech, kteří s nimi měli cokoli společného. Státní bezpečnost se soustředila na dva základní úkoly: dosáhnout vydání dopadených Švédy a Janečka z východního Německa a zatčení všech rodinných příslušníků a také možných dalších spolupracovníků. Švédu a Janotu východoněmecké orgány vydaly do Československa v polovině května 1954. Protože USA odmítly žádost čs. vlády o extradici uprchlé trojice, a tedy chyběli hlavní aktéři pro vytvoření rozsáhlé spiklenecké skupiny, postupovala StB dle osvědčeného schématu – dosadit do čela skupiny, která se původně měla jmenovat Mašín a spol., někoho jiného. Těžce nemocná matka Zdena Mašínová se pro tuto úlohu zřejmě nehodila, a tak byl do čela skupiny postaven její bratr, mjr. Ctibor Novák. Soud se skupinou 12
Ministr vnitra Barák jim však připisoval mnohem dalekosáhlejší a zcela nereálné cíle: „Členové skupiny připravovali řadu dalších teroristických, diverzních a sabotážních akcí jako útok na vlak čsl. vládní delegace, vedené prezidentem republiky Klementem Gottwaldem a vracející se ze SSSR, přepadení a únos ministra obrany arm. gen. Alexeje Čepičky, destrukční útok na budovu sekretariátu ÚV KSČ s použitím uloupeného donaritu, útok na budovu StB v Praze, elektrárnu v Ervěnicích, vlaky převážející uranovou rudu atd. a vraždy funkcionářů KSČ a členů SNB.“
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
Novák a spol. měl podle rozhodnutí politického byra ÚV KSČ proběhnout jako exemplární13 případ před senátem Nejvyššího soudu v Praze. Celé vyšetřování i proces provázely obvyklé přípravy vyšetřovatelů StB – psychické i fyzické mučení, nekonečné výslechy etc. Tresty vynesené 29. ledna 1955 komunistickou justicí nad sedmnácti osobami byly dle rozkazu KSČ skutečně exemplární: Ctibor Novák, Zbyněk Janata a Václav Švéda, označení za „hromadné vrahy“, byli odsouzeni k trestu smrti a 2. května 1955 popraveni. Rozpětí ostatních trestů se pohybovalo od čtyř let po doživotní trest. Paní Zdena Mašínová byla zatčena 26. listopadu 1953 a přes smrtelné onemocnění odsouzena k 25 letům vězení14. Zemřela ve vězení 12. června 1956. Literatura: • • • • • •
Němeček, J.: Mašínové. Zpráva o dvou generacích. Praha 1998. Rambousek, O.: Jenom ne strach. Praha 1990. Cuhra, J.: Nová kniha o rodu Mašínů. In: Cuhra, J., Veber, V. (ed.): Za svobodu a demokracii I. Odpor proti komunistické moci. Praha 1999, s. 198 – 200. Novák J.: Zatím dobrý (Mašínovi a největší příběh studené války). Brno 2004. Masin, B.: Odkaz. Pravdivý příběh bratří Mašínů. Praha 2008. Mašín, J., Mašín, C.: Cesta na severozápad. Praha 2010.
Buržoazní nacionalisté V únoru 1950 vysvětloval budoucí ministr národní bezpečnosti Kopřiva buržoazní nacionalismus v duchu II. rezoluce Informbyra následovně: „Kapitalistická reakce zneužívá ve svém boji proti demokraciím a socialismu staré osvědčené zbraně – buržoazního nacionalismu. Buržoazie tvrdila, že spojenectví se Sovětským svazem bylo by na újmu naší svrchovanosti a nezávislosti, a zbytky tohoto buržoazního nacionalismu musíme vyvrátit až do kořene.“ Mocenský spor sovětského vedení s Titem přenesli Sověti po neúspěšné korespondenci Stalina s Titem Sověti na půdu Informačního byra. Stalin, spatřující v odmítání Jugoslávců přijmout absolutní nadvládu Moskvy ohrožení svého mocenského monopolu, hodlal jugoslávské komunisty donutit prostřednictvím nátlaku mezinárodního komunistického hnutí k poslušnosti. Program zasedání Informbyra v červnu 1948 se měl zabývat tzv. nacionalistickými úchylkami vedení jugoslávské KS. Jugoslávci se před přichystaný tribunál nedostavili a podnítili Moskvu k zahájení dlouhotrvající kampaně proti své zemi. Napříště byla každá odchylka v provádění sovětských rozkazů označena za nacionalismus v komunistickém hnutí a tomu Informbyro vyhlásilo neúprosný boj. Ve snaze ospravedlnit své jednání vůči Bělehradu potřebovala Moskva vykonstruovat rozsáhlé mezinárodní protisovětské spiknutí nacionalistů pod jugoslávským vedením. Monstrprocesy, z nichž některé skončili na popravišti, proběhly v Polsku (Gomułka), Albánii (Dzodze a spol.), Rumunsku (Potrascanu). V Československu došlo k určitému zpoždění, a to i přes příchod 13
Jako takový si jej nemohl nechat uniknout ani režisér československé televize Seqens, který námět zneužil ve svém seriálu oslavujícímu komunistickou bezpečnost „Třicet případů majora Zemana“. Patřičný díl popisuje události roku 1951 a má název Strach. Děj je prostý: major veze svou ženu do porodnice. Sanitku, s jejíž osádkou se mladý major spřátelí, ale na další cestě přepadnou tři sadističtí teroristé, jednoho ze zdravotníků zabijí - a stejný osud později čeká i policistu na stanici, kam si vrazi přijdou pro zbraně. Skupina záškodníků je samozřejmě na konci Zemanem odhalena a čeká ji zasloužený trest. 14 Odůvodnění rozsudku zcela odpovídá komunistické justici: „Obviněná sama, protože nesouhlasila s vývojem událostí v naší vlasti po osvobození v roce 1945, zaměřovala výchovu svých synů Ctirada a Josefa Mašínů na nenávist k lidově demokratickému zřízení a KSČ, do které vstoupila v roce 1948 jedině proto, aby tak kryla své nepřátelství i nepřátelství svých synů. Tak se stala nepřítelem pokrokového zřízení a pracujícího lidu a stala se i jedním z členů protistátní bandy, založené jejími syny.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
sovětských poradců, jejichž snaha dostat do případu vysoké komunistické funkcionáře se minula účinkem. Nejvýznamnějším objektem zájmu se stal ministr zahraničí Clementis. Když Informbyro vyzvalo v listopadu 1949 k vystupňování bdělosti a ostražitosti a k odhalování nepřátel ve vlastních řadách bylo výsledkem prověrky odvolání Clementise ze všech funkcí. Jeho případ byl ideologicky zdůvodněn buržoazním nacionalismem, který se prý obzvláště projevuje u skupiny vedoucích slovenských komunistů. 3. dubna 1950 jmenoval Široký na schůzi vedení KSS jako další nositele nacionalistické úchylky Husáka a Novomeského. 6. dubna je ÚV KSS odvolal z funkcí. Koncem dubna obdržel Gottwald Švábovu zprávu o stavu vyšetřování k buržoaznímu nacionalismu, v níž se o Clementisovi hovořilo jako o československém Rajkovi. 5. května nahradil Husáka na místě předsedy sboru pověřenců Karol Bacílek. Vyšetřování „na Husáka“ vedl K. Šváb15 na rozkaz Širokého. Původní Švábův materiál s názvem „Poznatky o vedoucích funkcionářích KSS“ nebyl nijak hodnověrný a na Gottwalda a spol. příliš nezapůsobil. Sovětští poradci a Šváb však pokračovali v práci a přišli s vylepšeným ideologickým pojmem „slovenský buržoazní nacionalismus“. Zdůvodnění bylo velmi prosté: jestliže má být vypátrán československý Rajk, je třeba jej hledat na Slovensku, neboť ze Slovenska je do Maďarska blíž, a lze tedy předpokládat bližší kontakty. Ovšem pojem slovenský buržoazní nacionalismus měl již zcela jiný obsah, než jak jej definovalo Informbyro. Byl totiž především protičeskoslovenský, protičeský a teprve druhoplánově protisovětský. Jeho kořeny bylo třeba hledat v předválečné minulosti podezřelých, kolem časopisů DAV a ŠIP, jež byly řízeny slovenskými komunistickými intelektuály. Je zajímavé, že podobně jako se poradci v Čechách koncentrovali na tzv. interbrigadisty, slovenští buržoazní nacionalisté byli zpravidla členy povstaleckého vedení KSS z dob Slovenského národního povstání, které Stalin záměrně nechal vykrvácet. Nemalou roli ovšem v celém případu sehrálo i osobní nepřátelství a „konkurenční boj“ mezi Husákem a Širokým. Jednání IX. sjezdu KSS, který probíhal 24. – 27. května 1950, se pod taktovkou právě Širokého soustředilo především na odsouzení buržoazního nacionalismu a jeho nositelů. „Odhalení“ buržoazní nacionalisté (opět Husák, Clementis, Novomeský a během sjezdu i Šmidke) sice provedli rozsáhlou sebekritiku, odsouzení však přesto neunikli a v roce 1951 byli zatčeni. V té době však nový vedoucí sovětských poradců Bojarskij tuto linii dočasně opustil. Znovu se objevila v obvinění Protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským v podobě židovského buržoazního nacionalismu. Jako jeden z následných procesů proběhlo v Bratislavě 21. – 24. dubna 1954 líčení se slovenskými „buržoazními nacionalisty“. Prokurátor L. Gešo žalované obvinil, že se snažili restaurovat na příkaz prezidenta Beneše kapitalismus, a senát za předsednictví J. Uhrína odsoudil G. Husáka na doživotí, I. Horvátha na 22 let, D. Okáliho na 18 let, L. Holdoše na 13 a L. Novomeského na 10 let. Posledně jmenovaný byl podmínečně propuštěn již v roce 1956, Husák, který jako jediný během vyšetřování neustále odvolával vynucená přiznání, až při amnestii v roce 1960. Odsouzení z procesu se slovenskými buržoazními nacionalisty byli občansky rehabilitováni na základě šetření, jež provedla Kolderova komise (duben 1963), stranické tresty byly odvolány po zprávě tzv. barnabitské komise na přelomu roku 1963/64. Literatura: • Kaplan, K. Nekrvavá revoluce. Praha 1993, s. 345 – 365. • Týž: Zpráva o zavraždění generálního tajemníka. Praha 1992, s. 81 – 87. • Československé dějiny v datech. Praha 1985, s. 503, 509. • Pithart, P.: osmašedesátý. Praha 1990, s. 91. 15
Bratr Marie Švermové Karel Šváb (1904 - 1952), náměstek ministra bezpečnosti, člen komise K, jež předem rozhodovala o rozsudcích v politických procesech, se aktivně podílel na přípravě procesu se Slánským i na vyšetřování buržoazních nacionalistů. V únoru 1951 byl náhle zatčen a v listopadu v procesu se Slánským odsouzen k trestu smrti a popraven. Stranicky i občansky rehabilitován v roce 1963.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
• Husák, G.: O Slovenskom národnom povstaní. Bratislava 1969, s. 132n. • Mluví k vám Ferdinand Peroutka. Rozhlasové komentáře Rádio Svobodná Evropa. Praha 2003, s. 156 – 159. Černý lev 777 Jihočeská odbojová organizace, založená Jiřím Řezáčem a Igorem Sirotkem, k nimž se později připojil Bohumil Šíma, je pozoruhodná nejen pro své úspěch v odporu proti komunistické moci činnost, ale i neobvyklou délkou činnosti: Černý lev 777 byl Státní bezpečností zlikvidován až po šesti letech, v roce 1954. Skupina se začala formovat v roce 1948 převážně z řad venkovské katolické mládeže. Od lokálních akcí (přerušení dodávky elektrického proudu při ustavující schůzi jednotného zemědělského družstva v Nechvalicích) přešla od roku 1949, kdy získala větší množství zbraní a výbušnin, k rozsáhlejším akcím, jako byly výbuchy na sekretariátu KSČ v Sedlčanech a Soběslavi. Časované nálože sestavoval Ladislav Šimek, povoláním puškař. Nejvýznamnější akcí Černého lva 777 – v té době již dobře známému i na velitelství StB v Praze – představoval výbuch nálože tritolu 14. května 1950 v budově sekretariátu KSČ v Milevsku. Exploze, při níž zahynul strážný, sekretariát zcela zdemolovala. Akce – pro československý protikomunistický odboj dosti neobvyklá – měla mezi veřejností značný ohlas. Řezáčova skupina byla pozatýkána v roce 1954: osudnou se jí stala snaha navázat spojení s dalšími odbojovými organizacemi, jež však zpravidla byly kontrolovány či přímo založeny StB, a se zahraničím. Právě nevelký počet členů skupiny, který znemožňoval její infiltraci agenty StB i náhodné vyzrazení, byl jedním z hlavních důvodů dlouhodobé úspěšnosti organizace Černý lev 777. Před soudem stanula skupina pouhých sedmi mužů, J. Řezáč, I. Sirotek a B. Šíma byli odsouzeni k trestu smrti a 10. února 1955 popraveni. Literatura: •
Radosta, P.: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Místo vydání neuvedeno. 1993, s. 94 – 96.
Číhošťský zázrak V době vrcholícího útoku komunistického režimu proti církvi (1949 - 1951) byla připravena poměrně komplikovaná protináboženská provokace, jejíž pozadí nebylo doposud zcela spolehlivě objasněno. 11. prosince 1949 se při kázání faráře J. Toufara v kostele v Číhošti několikrát vychýlil křížek. Farář, který si ničeho nepovšiml, byl informován až překvapenými věřícími. Zpráva o „zázraku“ se velmi rychle rozšířila po celém okolí. Zatímco místní vyšetřovatelé nevěnovali případu zvláštní pozornost, o celou záležitost se zajímali Čepička i Gottwald. Státní bezpečnost měla připravit poklady a důkazy pro politické využití případu. Farář J. Toufar byl zatčen 28. ledna 1950. Velitel StB Osvald Závodský vydal vyšetřovatelům L. Máchovi16 a J. 16
Vrah faráře Toufara, tehdejší vyšetřovatel Státní bezpečnosti Ladislav Mácha (1923), byl sice krátce po smrti faráře Toufara propuštěn ze své funkce, okamžitě však přeřazen do školního a následně do kádrového oddělení ministerstva vnitra, kde pracoval až do roku 1963. Po vystřídání dvou dalších míst zastával významnou funkci na ministerstvu dopravy. 8. června 1968 byl zatčen a vojenskou prokuraturou obviněn z trestného činu vraždy podle §219 trestního zákona. Již 25. června však došlo k propuštění z vazby, protože „podle jeho stížnosti nebyla dokázána souvislost mezi týráním J. Toufara a jeho smrtí“. Koncem prosince 1968 skončila Vyšší vojenská prokuratura v Táboře vyšetřování příčin smrti faráře Toufara. Podle vydané zprávy duchovní zemřel na následky prasknutí žaludečního vředu, jelikož byl příliš pozdě dopraven k operaci. Vojenská prokuratura dále konstatovala, že zastavila trestní stíhání bývalých členů StB, kteří faráře Toufara vyšetřovali nezákonnými metodami, neboť tyto zločiny jsou již podle zákona promlčeny.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
Čechovi rozkaz dosáhnout přiznání za každou cenu, neboť Gottwald chtěl o „číhošťském zázraku“ mluvit na příštím zasedání ÚV KSČ. Kněz následkům surových výslechů a mučení 25. února 1950 podlehl a 28. února 1950 byl tajně pohřben v hromadném hrobě v Ďáblicích. Připravovaný proces nemohl být tedy uskutečněn, dle oficiálního tvrzení se ovšem J. Toufar přiznal, že „zázrak“ zinscenoval na příkaz pražské nunciatury. V této souvislosti byli pak pranýřováni „skuteční“ původci - Vatikán a biskupové. Vlastní útok se zaměřil na vedoucího pražské internunciatury de Livu. Ten byl posléze prohlášen za nežádoucí osobu a tak donucen v červenci 1950 opustit Československo. Mechanismus, s jehož pomocí farář s křížkem údajně manipuloval17, měl být zobrazen ve filmovém pseudodokumentu „Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází“ (režie P. Freiman, premiéra 13. března 1950). „Roli“ za zmučeného faráře údajně převzal sám prokurátor dr. Karel Čížek. Očekávaného efektu akce nedosáhla (Gottwald: „Nyní otevřeme lidem oči a ukážeme věřícím, jak je tahají za nos v pravém slova smyslu. To je také třeba věřícím postavit.“). Film sám byl záhy po premiéře stažen z programu a všechny jeho kopie měly být zlikvidovány18. Většího ohlasu nedošla ani brožurka Vladimíra Hodače „Číhošťský zázrak19“. Proč byla StB vybrána právě Číhošť a právě kněz J. Toufar, se lze jen dohadovat. Svoji roli určitě sehrála jeho velká obliba a autorita mezi vesničany i skutečnost, že se celá oblast dosti bránila proti nařízené kolektivizaci. Literatura: • Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993, s. 309 – 312. • Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990, s. 155. • Kratochvil, A.: Žaluji 3. Cesta k Sionu. Praha 1990, s. 157 – 188. • Ströbinger, R., Nešvera, K.: Stalo se v adventu. „čihošťský zázrak“. Praha 1991. • Hodač, V.: Číhošťský zázrak. Praha 1950. Direktorium československého odboje Výsledky šetření prováděného Státní bezpečnosti od léta 1949 proti bývalým představitelům národně socialistické strany (J. Kopecký, M. Horáková, F. Zeminová aj.) vyústily 26. října 1949 ve zprávu, která dostala název „Direktorium československého odboje“ a která konstruovala existenci vedoucího útvaru protikomunistického odboje. Výchozím materiálem se stala informace o schůzce pěti bývalých politiků, mj. M. Horákové a sociálního demokrata Pešky, v září 1948 na faře ve Vinoři. Zúčastnění se na ní shodli, že ilegální činnost není ani možná, ani účelná, a nepromýšleli ani další společný postup. Dle koncepce StB existovaly dvě vzájemně propojené linie odporu. Jedna údajně napojená na okolí prezidenta E. Beneše a druhá, hlavní, na ústředí národních socialistů a jeho kontakty s funkcionáři sociálně demokratické a lidové strany. Hlavním cílem zprávy byl návrh likvidace vedení tohoto smyšleného spiknutí, na jehož vrcholu stála anglická zpravodajská služba IS, a zatčení osob dle připojeného seznamu. Na něm figurovala i choť zesnulého prezidenta E. Beneše, paní Hana Benešová. Zdůvodněním měly být agenturní poznatky a výpovědi již zatčených V. Sýkory a J. Kopeckého. Na seznamu dále byli: J. Čupera, A. Kleinerová, J. Nedoma, J. Nestával, V. Paleček, O. Pecl, F. Přeučil, K. Šobr, V. Tichota, A. 25. listopadu 1989 měl být Mácha přijat za člena Československého svazu protifašistických bojovníků. Pro „sametovou revoluci“ k tomu již nedošlo. 17 Očití svědkové události ovšem takovouto možnost kategoricky vyloučili. 18 Pracovníci tehdejších gottwaldovských ateliérů však tajně vyrobili tři kopie, které zničeny nebyly. 19 Citát: „Toto přiznání otřáslo prostými věřícími nejen v Číhošti… Lidí nemohli uvěřit, že by jejich „pan farář“, ten vlídný a zbožný člověk, byl sprostým podvodníkem… Po prvním výbuchu ovšem přišel rozum ke svému právu, střízlivá skutečnost nabyla vrchu. A dnes - dnes to číhošťské občany již jen dráždí, když jim někdo „znamení kříže“ připomene…“
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
Šulík, A. Vandrovec, F. Zeminová, J. Jeřábek (soc. dem.), A. Sum, V. Matl, V. Chytil (lidovec). V listopadu proběhla zatýkání a bylo zahájeno vyšetřování. Na něm se již podíleli sovětští poradci Macharov a Lichačev, kterým se nepodařilo odhalit „československého Rajka“, a svými brutálními metodami výrazně ovlivnili jak jeho průběh, tak přípravu celého monstrprocesu. Poté, co vyšetřování překročilo původní okruh „Direktoria“, byly zatýkány další a další skupiny lidí, došlo z ne zcela jasných důvodů ke změně názvu na „Akci Střed“. V druhé polovině prosince 1949 už existovalo k akci Střed tolik materiálu, že mohly být sestaveny základní obrysy „ilegální činnosti“. StB získala podrobnosti, polopravdy i nepravdy o schůzkách „politické šestky“, Hospodářské rady, A Kleinerové a O. Pecla, F. Zeminové a F. Přeučila, o Vinoři, věděla o stycích s exulanty i s několika diplomaty. Všechny tyto údaje výsledek dlouhých výslechů - byly ovšem vyslýchanými podány tak, že se nemohly stát pro monstrproces základem. Ve výpovědích hlavních vyslýchaných osob z „politické šestky“ i ve výpovědích Zeminové a Kleinerové, Pecla a dalších dominovala jako motiv jejich politické činnosti příprava na očekávání změny ve střední Evropě a na svobodné volby. Také existence „ústředí odboje“, složeného ze zástupců tří čtyř politických směrů, se výpověďmi neprokázala, naopak byla vyvrácena. Bestiální metody vyšetřování však vykonaly své, a tak na jaře roku 1950 mohla skupina vyšetřovatelů, vedená M. Moučkou, předložit první souhrnný výsledek vyšetřování ministru vnitra Noskovi a ten bezpečnostní komisi ÚV KSČ. Ta 23. března 1950 projednala návrh na „politický proces - Direktorium československého odboje“. Zároveň byla stanovena politická koncepce, která měla být zaměřena proti mezinárodní reakci, zejména americké. Dosud převládající vnitrostátní zaměření bylo potlačeno. Tím došlo k tomu, že vedoucí úloha byla přisouzena Dr. M. Horákové. Pro mezinárodní vyznění bylo nutné výslechový materiál doplnit. Vyšetřovatelé „vyhlásili závazek o ukončení vyšetřování k 1. květnu 1950“. 11. května byl proces s „Direktoriem“ na programu bezpečnostní komise ÚV KSČ, která schválila návrh ministra spravedlnosti na soudce a prokurátory a uložila zaslat obžalovací spis Gottwaldovi, Slánskému, Zápotockému, Čepičkovi, Noskovi a Kopřivovi, aby se k němu vyslovili. V konečném znění obžaloby (22. 5.) se již původní označení skupiny nevyskytovalo a 31. května začalo soudní řízení s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“. Obžalováno bylo osm bývalých funkcionářů národně socialistické strany (M. Horáková, F. Zeminová, A. Kleinerová, J. Nestával, J. Hejda, F. Přeučil, J. Buchal, O. Pecl,), dva ze strany sociálně demokratické (V. Dundr, Z. Peška), dva z lidové strany (B. Hostička, J. Křížek) a Z. Kalandra, zařazený jako trockista. Široká báze spiknutí měla přesvědčit o jeho nebezpečnosti. Dle obžaloby vyhlížely plány spiklenců následovně: nenávist k lidově demokratickému zřízení vedla bývalé funkcionáře stran k organizovanému odporu, k přípravě teroristických akcí a puče podle pokynů politiků v exilu a na přání a za spolupráce špionážních center Ameriky, Anglie, Francie a Jugoslávie. Účastníci spiknutí kalkulovali se světovou válkou mezi Východem a Západem. Stáli na straně Západu a Němců a počítali i s válkou atomovou. Proces trval devět dní a novým prvkem v jeho průběhu bylo organizování „hněvu lidu“ komunistickou stranou20. Tisíce rezolucí donášených do soudní síně(!) obsahovaly volání po trestech smrti. Návrhy rozsudků předložené ministrem spravedlnosti schválila – jako obvykle předem – komise K. Po jejím schválení se rozsudky staly pro soudce závazné. Soudní senát ve složení Dr. Karel Trudák, předseda senátu, soudci z lidu Miloš Kučera a Jan Polanecký a
20
V pokynech ústředního komunistického sekretariátu stálo: „(…) Organizujete zpravodajství o procesu, rozviňte akci o významu procesu. Široce podchyťte ohlas procesu. Nechť promluví hlas lidového hněvu. Nechť k procesu zaujmou závodní rady, různé porady a schůze stanovisko. Připravte závodní schůze a projevy, na nichž náš lid řekne, že zesílí bdělost, že zvýší své pracovní úsilí, že zbytky rozvratné reakce rozdrtíme. V těchto usneseních nechť je žádáno spravedlivé a přísné potrestání rozvratných zločinců.“
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
soudci z povolání Dr. Otakar Matoušek a Dr. Karol Bedrna21, odsoudil za zločin velezrady podle §1 odst. 2, zák. č. 231/1948Sb. a vyzvědačství dle §5 odst. 1, odst. 2 k trestu smrti zák. č. 231/1948Sb. M. Horákovou, Z. Kalandru, J. Buchala a O. Pecla, na doživotí J. Nestávala, J. Hejdu, A. Kleinerovou a F. Přeučila; ostatní k trestům odnětí svobody od 15 do 20 let. Odvolání bylo zamítnuto a přes četné žádosti z domova i ze zahraničí neudělil Gottwald milost ani Dr. Miladě Horákové. Rozsudek byl vykonán 27. června 1950. Následné procesy měly doložit rozvětvenost spiknutí a tím i jeho obrovskou nebezpečnost. Celkem jich proběhlo 35, obžalováno bylo 639 osob. Deset lidí bylo odsouzeno k trestu smrti, 48 na doživotí. Ještě v červnu 1950 vydalo ministerstvo spravedlnosti tendenční publikaci Proces s vedením záškodnického centra proti republice22. Literatura: • Kaplan, K.: Největší politický proces. Milada Horáková a spol. Brno 1996, s. 118 - 128, 169. • Týž: Nekrvavá revoluce: Praha 1993, s. 272 -280. • Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Praha 1950. • Ivanov, M.: Justiční vražda aneb smrt Milady Horákové. Praha 1991, s. 251nn. Hory Hostýnské Počátkem léta roku 1948 se několik bývalých členů partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova a několika dalších partyzánských skupin, které za války operovaly na Holešovsku a Bystřicku, začalo zvažovat možnosti odporu proti nastoupivšímu komunistickému režimu. Pod vedením bývalého funkcionáře lidové strany Josefa Čuby se v noci z 26. na 27. června ustavila skupina Hory Hostýnské. V září došlo k jejímu rozšíření. Základem podrobného programu byla snah připravit uskupení bojovníků, kteří by na vnitřní frontě ve vhodný moment – tedy v okamžiku přímé konfrontace mezi Východem a Západem – zasáhli do boje proti komunistické moci. Za tímto účelem se členové odbojové organizace Hory Hostýnské snažili shromažďovat zbraně, pomáhat lidem skrývajícím se před zatčením, tisknout a šířit letáky a činit opatření proti těm, kteří až příliš horlivě zaváděli komunistické pořádky. Přestože k prvním zatčením došlo již v srpnu při kolportování letáků a v prosinci 1949, kdy se velení radilo o odchodu do zahraničí, definitivně se Státní bezpečnosti podařilo skupinu 21
Jako náhradní soudci byli přítomni: ing. František Doušek jako soudce z lidu a Dr. Karel Kruk jako soudce z povolání. Státní prokuraturu zastupovali: Dr. Josef Urválek, Dr. Juraj Vieska, Dr. Jiří Krpák, Antonín Havelka a Ludmila Brožová. Soudní zapisovatelé: Dr. Málková, Dr. Karamazín, Vítovcová, Lenardová, Dr. Brynda. 22 Publikace vydaná pod názvem „Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Horáková a společníci“ ministerstvem spravedlnosti nákladem 140 000 výtisků. Elaborát byl koncipován jako zkrácený zápis hlavního přelíčení a měl sloužit jednak k „politické výchově pracujících“, jednak k podání důkazu o správnosti rozsudků a nelidských trestů. Paradoxně se však jednalo o zfalšovaný a zmanipulovaný obraz průběhu líčení, jako by od samého počátku nešlo o pečlivě připravovaný monstrproces, dokonce o monstrproces, který se stal „vzorovým“ pro následující politické procesy a justiční vraždy. Z tohoto důvodu autoři účelově krátili, upravovali a vypouštěli výpovědi obžalovaných i svědků. Mnohé úpravy měnily obsah výpovědí v jejich pravý opak. Množství a rozsah takovýchto „oprav“ nelze pro jejich častý výskyt ani přesně určit. Pro údajnou nesprávnost politické části rozsudku mohl být rozsudek pouze komentován, avšak zveřejnění jeho plného znění bylo zakázáno. Publikace zapadala do obrovské nenávistné propagandistické kampaně rozpoutané v době po procesu. Kampaně, ve které se angažovali mnozí prorežimní „umělci“ a která zahrnovala sepisování a „odhlasování“ četných souhlasných rezolucí, organizaci „veřejných vystoupení“ o „zločinech“ odsouzených i ministerstvem spravedlnosti nařízené školení všech soudců a prokurátorů o procesu se „záškodnickým spiknutím“. Jedním z těch, kteří proces veřejně schvalovali, byl i světový rekordman a olympijský vítěz Emil Zátopek. V Rudém právu jej hodnotil jako správný postup „proti zrůdám, které chtěly zničit naši výstavbu a cestu k socialismu“.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
zlikvidovat až na jaře roku 1951. Proces probíhal od 21. května 1951 v tehdejším Gottwaldově (Zlín). Předsedou Státního soudu byl JUDr. Vladimír Podčepický, v senátu zasedali stejně smutně proslulý JUDr. Vojtěch Rudý a škpt. JUDr. Alois Pytlíček. Přes pečlivou „přípravu“ ve věznici v Uherském Hradišti nebyli obžalovaní ochotni vypovídat dle připravovaného scénáře a ani litovat svých činů. 26. května byli Zikmund Bakala, Josef Čuba, Miloslav Pospíšil a Vladimír Rajnoch odsouzeni dle zákona č. 231/48Sb. odsouzeni k trestu smrti a 4. září 1951 popraveni. Tresty ostatních se pohybovaly v rozpětí od čtyř let až po doživotí. Literatura: • • •
Němeček, J.: Mašínové. Zpráva o dvou generacích. Praha 1998, s. 175. Šedivý, Z., F.: Světlana. I. čsl. partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova ve Třetím odboji. Vimperk 1997, s. 33 – 35. Radosta, P.: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Místo vydání neuvedeno, 1993, s. 97 – 106.
Hradčanský domeček Pro potřeby Obranného zpravodajství (OBZ, 5. oddělení generálního štábu čs. lidové armády, jehož přednostou se stal agent KGB, major Bedřich Reicin) byly pravděpodobně již v roce 1945 vyčleněny vězeňské cely v areálu vojenského soudu v Kapucínské ulici na Hradčanech. Zřejmě nebylo náhodou, že pro tento účel byl vybrán „domeček“, stojící samostatně mimo ostatní vězeňské a kancelářské budovy. V domečku mělo své cely jak vnitřní, tak vnější oddělení OBZ. K výslechům byli vyšetřovanci převáženi pod dozorem tzv. bezpečnostního oddílu složeného z poddůstojníků základní služby. Ti sloužili i jako dozorci. Oficiální výslechy se zpravidla prováděly v podkroví či přízemí budovy generálního štábu na náměstí Říjnové revoluce. Zatčení se nacházeli v rukou příslušníků kontrarozvědky a neměli možnost bezprostředního styku s vyšetřovatelem, natož s obhájcem. Byli při výsleších vystaveni na milost a nemilost lidem, kteří nebyli k podobné činnosti zákonem oprávněni a z nichž mnozí nadto používali metod obdobným metodám gestapa. K odhalení domečku a jeho vládců došlo až v roce 1951, poté co západní tisk a rozhlas informoval o mučení v této vojenské věznici. Předsednictvo ÚV KSČ ustavilo tzv. Ejmovu komisi, ale její závěry vyzněly naprosto jednoznačně: Vše je v naprostém pořádku, zákony se dodržují a zprávy ze Západu jsou vylhanou propagandou. Přesto se 10. května dopoledne pokusila do domečku proniknout skupina příslušníků prokuratury (na příkaz generála vojenské justice J. Kokeše, pověřeného samotným Gottwaldem), nebyla však vpuštěna. V noci se již manévr pod vedením generála Kokeše podařil a vládci domečku byli přistiženi „při práci“. Prokázalo se, že hlavními iniciátory mučení byli Reicin a jeho pomocník generál Musil. Z šetření vyplynula i skutečnost, že o poměrech v domečku byl podrobně informován státní prokurátor dr. Vieska, který služeb „bicí skupiny“ používal k vynucení doznání neexistujících a vykonstruovaných trestných činů. Vieska byl následně zatčen. Vyšetřování ovšem postupovalo velmi pomalu kupředu a již v lednu 1952 bylo zastaveno. Hlavní svědkyně, zapisovatelka D. Marešová byla deset let sledována StB a stala se i obětí pokusu o atentát. Písemná podoba jejího svědectví se několikrát ztratila. Přesto v roce 1953 došlo před Nejvyšším soudem k procesu se skupinou Souček23 a spol. V lednu 1953 byla vojenské justice přeřazena z rezortu ministerstva národní obrany pod ministerstvo spravedlnosti. Éra „hradčanského domečku“, vyčleněného a propůjčeného po dobu téměř osmi let pátému oddělení hlavního (generálního) štábu, skončila. 23
Dále do ní patřili praporčík K. Pergl, major K. Bohata, Turek
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
Těsně po válce strávili nějaký čas ve vazbě v domečku i zrádce československých parašutistů K. Čurda, válečný zločinec generál Toussaint i exministr Slovenské republiky, generál K. Čatloš. Avšak v letech 1949 až 1952 prošly Hradčanským domečkem desítky (a možná i stovky) nevinných lidí. „Hradčanský domeček“ do určité míry předběhl svoji dobu, neboť v čase, kdy teprve vrcholily přípravy k prvním monstrprocesům, byli odsud již odváženi „usvědčení zrádci a špióni“ k pankráckému soudu. Snad i proto mohl být v roce 1951 alespoň částečně odhalen a několik komunistických katanů postaveno před soud. Literatura: • Tomášek, D.: Tajemství hradčanského domečku. In: Kratochvil, K.: Žaluji I. Stalinská justice v Československu. Praha 1990, s. 73nn. • Jak to bylo s domečkem. Svědectví generála vojenské justice, doc. JUDr. Jaroslava Kokeše. Tamtéž, s. 83n. • Přikryl, V.: Za vlády tmy. Praha 1993, s. 64n. • Hanzlík, F.: Bez milosti a slitování. B. Reicin – fanatik rudého teroru. Praha 2011. Interbrigadisté Členové mezinárodních jednotek bojujících na straně vlády ve Španělské občanské válce. Tyto jednotky vznikaly z iniciativy Kominterny, nicméně jejich příslušníky nebyly jen komunisté. V září 1938 byly interbrigády v souvislosti s politikou nevměšování na příkaz ministerského předsedy Juana Negrína staženy. Interbrigadisté z Československa, většinou výrazně levicově orientovaní, zastávali po 2. světové válce a zejména po únorovém bolševickém puči dosti významná místa v armádě a bezpečnosti. Mnozí z nich se velmi aktivně podíleli na vytváření mašinérie totalitní moci: náměstek ministra vnitra Josef Pavel, náměstek ministra zdravotnictví František Kriegel, velitel Státní bezpečnosti Osvald Závodský, náměstek ministra obrany Bohuslav Laštovička, diplomat Arthur London etc. V souvislosti s hledáním nepřítele ve vlastních řadách i mezinárodního protikomunistického spiknutí se vedle Židů a komunistů, kteří měli v minulosti jakékoli kontakty na Západě, to byli právě „španěláci“, kteří byli vytipováni jako potenciální nepřátelé. Jako lidé, kteří (teoreticky24) prokázali osobní odvahu, byli Stalinovi podezřelí apriori. Koneckonců i dle toho, jak vůdce světového proletariátu zasahoval do Španělské občanské války, lze usuzovat na jeho vztah k nim. Ještě v průběhu bojů ve Španělsku a krátce po jejich skončení vypracovaly speciální útvary Komunistické internacionály hodnocení jednotlivých interbrigadistů. Zájem o ně vzrostl v souvislosti s Rajkovým procesem. Náměstek ministra bezpečnosti K. Šváb si vyměňoval poznatky o interbrigadistech s maďarskými kolegy a v rámci Státní bezpečnosti fungoval za tímto účelem zvláštní odbor. Po zatčení brněnského krajského tajemníka KSČ Šlinga (rovněž bývalého interbrigadisty) se aktivita v tomto směru ještě vystupňovala. V jeho výpovědích se objevila jména jeho přátel z řad interbrigadistů. V „odhalování“ této skupiny se angažoval zvláště B. Köhler. Po dohodě s ministrem národní bezpečnosti L. Kopřivou vytvořil tzv. vyhodnocovací skupinu, která zpracovala velké množství materiálů, uložených v budovách ministerstva bezpečnosti. Složení a činnost komise odpovídala jejímu poslání – odhalit nepřátele, trockisty a agenty mezi interbrigadisty, aby je výrobci velkého procesu mohli zařadit do své konstrukce. 24
„Profesionální revolucionáři“ z Kominterny se velmi často uplatňovali v hlubokém týlu. Artur London se sice ve svých stylizovaných memoárech („Doznání“) představuje jako voják interbrigád, lze si ovšem jen obtížně představit, co vlastně jako invalida a vojenské služby neschopný člověk ve Španělsku provozoval. O. Hromádko uvádí, že frontoví vojáci o něm nikdy neslyšeli.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
V dopise Slánskému obvinila přední členka Komise stranické kontroly ÚV KSČ J. Taussigová velitele bezpečnosti ze spolčenectví s vyšetřovaným Šlingem: „Některé skutečnosti nás opravňují k tomu, abychom vážně pochybovali o schopnostech velitelů bezpečnosti či jejich vůli dořešit případ Šlinga. Vedoucí StB Závodský, jeho zástupce I. Milén, vedoucí ofenzívy Valeš a řada dalších představuje uzavřenou skupinu, která se Šlingem byla buďto ve Španělsku, nebo v Anglii, nebo po roce 1945 zde s ním spolupracovala, a svoji spolehlivost si navzájem potvrzují.“ Na Švába navíc padlo podezření, že jako bratr podezřelé Švermové nemá zájem o odhalení spiknutí. Komisi se podařilo prosadit kontrolu v bezpečnosti. Tím Taussigová zaujala Bojarského, vedoucího sovětských poradců v československé bezpečnosti, neboť jejich záměr obsadit vedoucí funkce svými lidmi se dal uskutečnit jen po odstranění dosavadního velitelského sboru. Poradci logicky nedůvěřovali příslušníkům internacionálních brigád ze Španělska a účastníkům domácího i zahraničního odboje. Již od podzimu 1949 proto proti nim Bojarskij sbíral materiál a ustanovil komisi vedenou Smirnovem, která jej zpracovávala. Podstatnou součást tohoto materiálu tvořily již zmíněné moskevské archívní fondy. Koncem ledna se Bojarskij rozhodl případ realizovat. Frekventanti zvláštního tajného kursu Lidových milicí zatkli 27. ledna 1951 najednou asi 30 vedoucích činitelů bezpečnosti, mezi nimi dva náměstky ministra, velitele StB a jeho zástupce (Milén) a velitele rozvědky (Valeš) a odvezli je do improvizované věznice v zámku v Kolodějích. Druhý den byl v rámci Akce Kameny zatčen bývalý ministr zahraničí V. Clementis. V následujících dnech skončila ve vězení celá řada interbrigadistů z armády a slovenští komunisté G. Husák a L. Novomeský. Za dva dny nato se ve vazbě ocitl B. Reicin. Vlna zatýkání skončila 16. února 1951, jako poslední byl zadržen Karel Šváb. Zatýkáním bylo nakonec postiženo asi 50 vysokých stranických a státních funkcionářů. Zatýkání jednotlivých soudruhů osobně schvalovali Gottwald, Slánský, Zápotocký a Čepička, v některých případech i Dolanský a v případě Slováků též Široký. Zatčení byli souzeni v několika procesech v průběhu let 1952 - 1954; Šváb, Šling, (odsouzení spolu se Slánským v roce 1952) a velitel StB Závodský (1954) byli popraveni. Na většinu uvolněných míst postoupili důvěrníci poradců, jen velitelem StB se stal „člověk Taussigové“ J. Hora. Za několik měsíců začal být z podnětu poradců sbírán materiál i proti nim. Když byla Taussigová 24. listopadu 1951 zatčena, o čemž Hora ani nevěděl, zaujal jeho místo Antonín Prchal. Literatura: • Žaloudek, K.: Encyklopedie politiky. Praha 1996, s. 149. • Pečenka, M., Luňák, P. a kol.: Encyklopedie moderní historie. Praha 1995, s. 188n. • Johnson, P.: Dějiny 20. století. Praha 1991, s. 328nn. • Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990, s. 67n., 255n. • Kaplan, K.: Zpráva o zavraždění generálního tajemníka. Praha 1992, s. 115nn. • London, A.: Doznání. Praha 1991. • Orwell, G.: Hold Katalánsku. Praha 1991. • Hanzlík, F.: Bez milosti a slitování. B. Reicin – fanatik rudého teroru. Praha 2011. Kolderova komise Mnohaletý odpor komunistického vedení proti rehabilitaci politických procesů nebyl zcela neúspěšný. Přestože na XXII. sjezdu KSSS, který se konal v říjnu 1961 a kterého se Novotný osobně zúčastnil, Chruščov pokračoval – tentokrát již veřejně – v kritice a odsouzení stalinismu, Novotný v listopadu 1961 varoval před přílišným voláním po rehabilitacích. Jediným, pravda vskutku hmatatelným důsledkem pokračujících změn v Sovětském svazu,
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
kde hned po sjezdu odstranili Stalinovu mumii z mauzolea na Rudém náměstí, bylo zpopelnění Gottwaldovy mumie zahnívající v památníku na Žižkově a odstřelení největšího Stalinova pomníku nad Letenskou plání. Až po devíti měsících schválilo politické byro ÚV KSČ návrh 1. tajemníka na „přešetření nedůležitějších politických procesů proti osobám, které zastávaly význačné politické funkce“. Vznikla komise, v jejímž čele stál tajemník ÚV KSČ, Drahomír Kolder. Jako zdůvodnění pro její existenci posloužilo zatčení a odsouzení Rudolfa Baráka25, neboť po jeho odvolání prý „vyšly najevo různé poznatky a souvislosti“, které Barák úmyslně zatajoval, aby „chráněním určitých provinilců upevnil své postavení na ministerstvu vnitra. Spekuloval s tím, že těchto poznatků využije ve svůj prospěch.26“ Dle představ vedení komise měla jen do určité míry upravit výsledek revizí z let 1955 - 1957, odstranit křiklavé nesprávnosti, ale hlavně potvrdit „správné politické hodnocení tohoto období“. Kolderově komisi, jejímž členem byl i Alexander Dubček, předkládaly podklady k jednotlivým případům generální prokuratura a Nejvyšší soud. V jejich vedení ovšem stále seděli lidé, kteří patřili k předním výrobcům politických procesů: Švach, David, Urválek, Fejzlar, Stýblo atd. Urválkovi, předsedovi Nejvyššího soudu, vyslovilo stranické vedení plnou důvěru a přijalo jeho ujištění, že „bude všemi silami nápomocen přehodnocování“ procesů. Na Urválkův návrh Kolderova komise zprvu také jen prováděla přehodnocení a překvalifikování trestných činů. Závěry komise musely být předkládány přímo Novotnému a až s jeho souhlasem stranickému orgánu. Ovšem ne všichni členové Kolderovy komise však byli spjati s procesy a řada z nich byla i selektivně předloženými materiály šokována. V komunistickém vedení, zvoleném na XII. sjezdu, byli z dvanácti členů a kandidátů již jen čtyři přímo spjati s konstruováním politických procesů. Naopak ze zbývajících osmi pracovali tři v Kolderově komisi. Komise prosadila rehabilitaci - ovšem jen občanskou, nikoliv politickou - a odhalila a předložila řadu důkazů o výrobě politických procesů. ÚV KSČ její zprávu projednal a schválil v dubnu 1963. Novotný přednesl výtah z dokumentu a jménem předsednictva navrhl, aby byli vyloučeni ze strany bývalý člen předsednictva Alexej Čepička a bývalý ministr národní bezpečnosti L. Kopřiva. Další bývalý ministr národní bezpečnosti byl odvolán ze Slovenska a zbaven členství v předsednictvu ÚV KSČ. Pro Karola Bacílka, P. Davida a B. Köhlera zachránil Novotný členství v ÚV KSČ a poslanecký mandát. Následně se s obsahem a závěry komise seznámila komunistická strana. Přes svoji neúplnost (jen 80 stránek z 800) vyvolala šok a nastolila otázku zodpovědnosti. Komise se sice pokusila vymezit vinu politických činitelů, hlavní odpovědnost zůstala na bezpečnosti a justici. Komise prosadila, aby bezpečnost a justici opustili nejaktivnější strůjci politických procesů, avšak omezila se pouze na ty, kteří vedli procesy s vedoucími komunisty. Z bezpečnosti nakonec odešlo kolem 120 osob, z justice asi 20. Nijak zvláště postiženi nebyli, strana se jim postarala o zajištěná místa27. V původním plánu Kolderovy komise nebyla jen revize procesů s komunisty, ale i nekomunisty, jenže stejně jako v roce 1955 došlo k jejich vyškrtnutí, a tak se desetitisíců obětí rehabilitace vůbec nedotkla. Přesto podnítila další vlnu stížností na porušování zákonů a v letech 1964 - 1968 došlo k revizi několika set rozsudků, což ovšem představovalo jen zlomek z jejich celkového počtu. Literatura: 25
Zpráva tzv. Barákovy komise z roku 1958 byla držena před většinou členů strany, o veřejnosti ani nemluvě. Z práce komise byly navíc některé procesy přímo vyloučeny, u jiných pouze hodnotila výši trestů a prováděla rekvalifikaci zločinů, dle zásady „držet vinu“. 26 Barák se snad pokusil o odstranění Novotného. 27 Urválek se stal ředitelem Výzkumného ústavu ministerstva spravedlnosti; Stýblo, soudce z procesu se Slánským, právníkem na ministerstvu spravedlnosti; vyšetřovatel Doubek zastával po předčasném propuštění z vězení funkci v Čedoku atd. Většina z propuštěných zůstala i nadále ve službě ministerstva vnitra a spravedlnosti.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
• Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993, s. 378 - 383 • Hochman, J. (ed.): Naděje umírá poslední. Vlastní životopis Alexandra Dubčeka. Praha 1993, s. 92 - 95 Komise K Komise K vznikla v době působení JUDr. A. Čepičky jako ministra spravedlnosti (1948 – 50). Rozhodovala při organizování teroru a monstrprocesů o vynášení rozsudků smrti i udělení milosti. Do jejího čela byl postaven Ladislav Kopřiva, v letech 1950 – 52 ministr národní bezpečnosti. Členy této hrůzné komise dále byli Osvald Závodský, Štefan Rais, Karel Klos a K. Šváb. Roku 1952 byl Kopřiva ve své funkci na ministerstvu i v komisi vystřídán Karolem Bacílkem. V dubnu 1963, v době rehabilitací v procesech odsouzených komunistů, byl Kopřiva vyloučen z KSČ; O. Závodský již v roce 1954 popraven. Literatura: • CD-ROM: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. Libri a Insoft 1996. • Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990, s. 176. Ministerstvo národní bezpečnosti 20. května 1950 rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ podle sovětského vzoru28 zřídit ministerstvo národní bezpečnosti. 23. května jmenoval Gottwald ministrem tajemníka KSČ pro kádrové záležitosti Ladislava Kopřivu; Karel Šváb přešel do funkce náměstka a nadále mu podléhal mechanismus vyhledávání nepřátel ve straně. Vytvoření nového ministerstva bylo zdůvodněno „novými rozsáhlými úkoly, které jsou kladeny na ministerstvo vnitra, jako je správa komunálních podniků atd.“, ve skutečnosti se jednalo o to, že se bezpečnost, vyčleněná z kompetence ministerstva vnitra, stala organizací téměř mimo vládní kontrolu. Důvodem mohla být i snaha o oslabení postavení ministra vnitra Noska. Na ministerstvu národní bezpečnosti navíc působilo od samého počátku 27 sovětských poradců (první skupina již od května), kteří tvořili vnitřně organizovaný útvar pod vedením hlavního poradce (tj. poradce u ministra) a jeho zástupce. Hlavním poradcem byl v letech 1950 - 51 Vladimir Bojarskij, po něm Alexej Besčasonov. Kopřivovým následníkem se 23. ledna 1952 stal Karol Bacílek, na ministerstvu působil až do jeho zrušení v září 1953. Literatura: • Prameny k dějinám III. odboje, sv. II.-1. 1949 – 1950. Olomouc 1995, s. 252. • CD-ROM: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. Insoft a Libri 1996. • Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990, s. 64. • Kaplan, K.: Zpráva o zavraždění generálního tajemníka. Praha 1992, s. 72. • Československé dějiny v datech. Praha 1986, s. 611. • Kaplan, K.: Sovětští poradci v Československu. Praha 1993, s. 22n. Notorieta Teorie, která souvisela s tzv. ofenzívním pojetím třídního boje, jehož aplikace vyvrcholila v politických procesech mezi roky 1948 - 1954. Rozvíjení třídního boje bylo prohlášeno za hlavní zdroj rozvoje společenského systému. Ofenzívní pojetí třídního boje praktikovaly i justiční orgány, které aplikovaly třídní právo tzv. dvojnásobně: Jednak použitím třídního 28
Ministerstvo gosudarstvennoj bezopasnosti (MGB) – Ministerstvo státní bezpečnosti existovalo v Sovětském svazu v letech 1946 – 1954.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
zákonodárství a jednak jeho třídním výkladem a třídním využitím soudů. Velmi důležité byly v této souvislosti dva body: nedělnický původ obžalovaného či jeho mohovitost pokládali prokurátor i soud automaticky za přitěžující okolnost, ba dokonce za předpoklad trestného činu. Velmi podobně působilo i uplatňování teorie notoriety, dle níž se vina v trestním řízení neposuzovala na základě zjištěných skutečností, ale podle tzv. notoricky známých skutečností, které nebylo třeba u soudu dokazovat. Notoricky známé skutečnosti bývaly zpravidla odvozovány z právě probíhajících politických kampaní. Kontakt s Vatikánem, o kterém bylo notoricky známo, že je špionážním centrem, postačoval na to, aby byl obžalovaný automaticky kvalifikován jako špión. Literatura: • Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993, s. 242n. Obranné zpravodajství (OBZ) Vojenská defenzívní organizace založená bez souhlasu ministerstva národní obrany, vlády a prezidenta republiky rozkazem generála L. Svobody v lednu29 roku 1945 na „doporučení“ sovětského generála Melchise jako protiváha vojenské zpravodajské služby (2. oddělení hlavního štábu) pod velením gen. F. Moravce. Struktura zpravodajských důstojníků existovala u čs. jednotek jak na Západě, tak u 1. čs. armádního sboru v SSSR. Zájem sovětského velení na zřízení OBZ u tohoto sboru vyplýval mj. i z nedůvěry vůči londýnskému MNO, československé zpravodajské službě i důstojníkům přesunutým během války k našim jednotkám v SSSR. Náčelníkem OBZ se u I. československého armádního sboru v SSSR stal osvětový důstojník, záložní nadporučík Bedřich Reicin30. Ten byl v květnu téhož roku jmenován náčelníkem Hlavní správy Obranného zpravodajství. Organizační struktura i metody práce OBZ vycházely z předpisů platných v Rudé armádě. Hlavní správa zahrnovala I. oddělení - operativní (pátrací); II. oddělení - studijní (vyhodnocovací); III. oddělení prověrky důstojnického stavu, kontrola, defenzíva; IV. oddělení - personální; V. oddělení obrana proti průmyslové špionáži ve zbrojním průmyslu. Hospodářské oddělení mělo na starosti finanční úkoly (např. výplaty agentů). HSOBZ disponovala i vlastním bezpečnostním oddílem, jenž asistoval při zatýkání, prováděl domovní prohlídky a eskortoval zatčené. OBZ (stejně jako jeho nástupnické organizace) mělo své oblastní správy, oddělení na armádních sborech a divizích a důstojníky u pluků a praporů. Od svého vzniku plnilo OBZ tyto úkoly: − prověřování důstojníků a rotmistrů slovenské a české národnosti, kteří nastupovali na základě mobilizační vyhlášky k jednotkám 1. čs. armádního sboru − posuzování návrhů na jmenování do funkcí a povýšení − zatýkání a vyšetřování kolaborantů a zrádců 29
Oficiálně je vznik a činnost OBZ proklamována až v Košickém vládním programu z 5. dubna 1945 B. Reicin (29. 9. 1911 - 3. 12. 1952) - ve 30. letech funkcionář komunistického mládežnického hnutí a organizátor tzv. antipráce (rozvracení a prosovětské zpravodajské činnosti) v Československé armádě. V březnu 1939 byl zatčen gestapem, vyšetřován na Pankráci a v září 1939 za záhadných okolností propuštěn z vazby. Brzy nato emigroval do SSSR. Tam se stal spolupracovníkem Gottwaldovy skupiny a hlasatelem čs. vysílání moskevského rozhlasu. Od roku 1942 působil v čs. jednotce v Sovětském svazu, nejprve jako osvětový, později jako zpravodajský důstojník. V květnu 1945 se stal (již v hodnosti majora) náčelníkem Hlavní správy OBZ na ministerstvu národní obrany. V letech 1948-51 byl náměstkem ministra národní obrany pro kádrovou práci. Velmi rychle postupoval ve vojenských hodnostech - v červenci 1945 podplukovník, na vrcholu kariéry generál. Reicin byl mj. spolupachatelem justiční vraždy spáchané na generálu H. Píkovi i dalších justičních vražd a také organizátorem vykonstruovaných politických procesů. Podílel se na mnoha dalších zločinech totalitní mašinérie. Nakonec se sám stal obětí systému, který spoluvytvářel. V listopadu 1952 byl nikoliv za své zločiny, ale na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen v procesu s R. Slánským k smrti a popraven. 30
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
− odstranění Němců a Maďarů z 1. čs. armádního sboru − pátrání po archívech a dokumentech gestapa, Abwehr a okupačních úřadů Hlavní správa OBZ vydala 3. července 1945 nařízení, ve kterém stanovila organizační strukturu OBZ u vojenských sborů, divizí, brigád, pluků a praporů. Zároveň HS OBZ budovala oblastní správy OBZ u jednotlivých vojenských oblastí (VO) v Praze, Táboře, Brně a Bratislavě. Další samostatná oddělení byla vytvářena u velitelství letectva, u vojenských škol i dalších součástí armády. V létě roku 1945 zahájili činnost v československé armádě sovětští poradci. Počátkem září 1945 vydalo MNO výnos „Rozdělení zpravodajské činnosti mezi 2. oddělením hlavního štábu a OBZ“. Tímto výnosem fakticky znamenal znemožnění jakékoli činnosti důstojníků 2. odd. hlavního štábu na našem území. K dalšímu podstatnému rozšíření působnosti došlo podepsání „Dohody o způsobu provádění zpravodajské služby orgánů MNO v podnicích důležitých pro obranu státu“ mezi zástupci ministerstva národní obrany, ÚRO, Ústředním svazem průmyslu a ministerstvem průmyslu31. Příslušníci OBZ se podíleli na pátrání po předválečných sovětských emigrantech, kteří již měli československé občanství a na jejich vydávání do Sovětského svazu. Pro sovětské orgány pátrali v Rakousku a Bavorsku po bělogvardějcích, na žádost Polska připravili únos polského diplomata z pražské ambasády, neboť chtěl údajně emigrovat na Západ. Všechny tyto případy, včetně řady zpravodajských akcí proti našim západním spojencům, se odehrály ještě před rokem 1948. Příslušníci OBZ se také významným způsobem podíleli na odstranění celé řady generálů a vysokých důstojníků předmnichovské armády a západního odboje z významných míst po osvobození. Vedení OBZ předávalo Gottwaldovi i komunistům – členům vlády široké spektrum informací ze všech oblastí života společnosti, včetně armády32. Působení OBZ nebylo upraveno žádnou zákonnou normou, dekret prezidenta republiky, jenž měl vytvořit zákonný rámec pro činnost všech bezpečnostních složek, nakonec nebyl vydán33. V roce 1946 bylo OBZ přejmenováno na 5. oddělení hlavního štábu ministerstva národní obrany, počátkem roku 1951 na Hlavní informační správu a podřízeno ministerstvu národní bezpečnosti, resp. jeho Hlavní správě Státní bezpečnosti. K další změně názvu došlo na přelomu let 1952/53. Až do pádu komunistické diktatury nesla organizace název Vojenská kontrarozvědka a byla podřízena StB. V Reicinově období bylo OBZ jedním z hlavních nástrojů komunistické infiltrace armády34. Po únoru 1948 zinscenovalo řadu provokací a falešných obvinění proti účastníkům zahraničního a domácího protinacistického odboje. Jeho pracovníci byli proslulí zvrhlou vynalézavostí v mučení svých obětí a hrůznými způsoby výslechů. První obětí se stal generál Heliodor Píka, komunisty popravený v roce 1949. OBZ jej trvale sledovala již od roku 1945. Na podzim roku 1948 se velitelem OBZ stal Reicinův pomocník, tehdy plukovník, později generál Musil.
31
Podrobná struktura oficiální i neoficiální bezpečnostní služby v průmyslu je uvedena v dokumentu OBZ s názvem „Zpravodajská ochrana průmyslu“. Dle něho vytvářelo OBZ u určených odvětví průmyslu i jednotlivých průmyslových podniků strukturu vnitřní a vnější ochrany. Příslušníci Orgánů vnitřní a vnější ochrany (OVVO) měli prakticky možnost ovlivňovat personální obsazení všech vedoucích funkcí ve významnějších podnicích. OVVO fungovaly až do únorového puče a orgány OBZ je cílevědomě rozšiřovaly a využívaly k prohlubování vlivu KSČ v průmyslových podnicích. 32 Příkladem je dokument s názvem „Přehled obvinění proti gen. S. Ingrovi vznesených vojenskými i civilními účastníky domácího i zahraničního odboje“. 33 Tento stav pochopitelně nejvíce vyhovoval komunistické straně, neboť ovládala jak ministerstvo vnitra (Nosek), tak ministerstvo obrany (tajný člen KSČ – Ludvík Svoboda). 34 V průběhu únorového převratu bylo Reicinovi uloženo okamžitě zatknout každého důstojníka, který by se pokusil postavit komunistům na odpor za pomoci armády. L. Svoboda později uvedl, že Reicin tento úkol splnil velmi dobře.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
Literatura: • Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990, s. 39n. • CD - ROM: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. Libri a Insoft 1996. • Kaplan, K.: Pět kapitol o únoru. Brno 1997, s. 345 • Hanzlík, F.: Únor 1948 výsledek nerovného zápasu. Tajné služby na cestě k moci. Praha 1997, s. 17 - 21, 83 - 100, 119 – 134 • Hanzlík, F., Pospíšil, J.: Soumrak demokracie. Reicinovo obranné zpravodajství na cestě KSČ k moci. Vizovice 2000. • Hanzlík, F.: Bez milosti a slitování. B. Reicin – fanatik rudého teroru. Praha 2011. Pillerova komise V osmi politických procesech se členy KSČ, které proběhly v letech 1952 - 1954, bylo souzeno celkem 72 osob. Do zasedání ÚV KSČ v dubnu 1968 byly již všechny soudně rehabilitovány, avšak doposud nedošlo k jejich „rehabilitaci“ stranické. „Dokončením stranické rehabilitace“ byla na výše uvedeném zasedání pověřena komise pod vedením člena ÚV Jana Pillera35. „Důsledné ukončení stranické rehabilitace“ se mělo týkat postižených z procesů s tzv. protistátním spikleneckým centrem vedeným Rudolfem Slánským, s tzv. skupinou M. Švermové, s tzv. skupinou buržoazních nacionalistů, s tzv. Velkou radou trockistů, vedoucích pracovníků Bezpečnosti, osobami činnými v branné moci, s pracovníky ministerstva zahraničí a dále i v procesech s jednotlivci. Komise se nakonec ve své práci pokusila provést i rozbor okolností, které vedly k politickým procesům jako takovým a zhodnotila i dokumenty, materiály, ale i činnost obou komisí předcházejících, tj. Barákovy (1955 - 1957) a Kolderovy (1962 - 1963). Na práci komise se podílelo více než 60 vědeckých pracovníků - historiků, právníků a ekonomů - a jejich dílčí studie k jednotlivým otázkám a problémům, které se staly podkladem pro závěrečnou zprávu Pillerovy komise, přesáhly 1500 stran. Literatura: • O procesech a rehabilitacích I., II. Praha 1990. Pomocné technické prapory Vedle táborů nucené práce představovalo povolání k vojenské službě v PTP jeden z nejhrubších projevů masové nezákonnosti komunistické diktatury. V obecném povědomí sice přetrvává populární, avšak zcela mylná představa „černých baronů“ dle Švandrlíkova36 románu, realita však byla diametrálně odlišná a neskonale horší. Schizofrenie komunistických vládců vedla k děsivé úvaze, co vše by se mohlo stát v případě, když „politicky nespolehliví“ občané budou povoláni do armády, a tedy ozbrojeni. Bylo proto nutné najít jiný způsob, jak tyto lidi využít pro službu v armádě bez újmy pro tzv. „státobezpečnostní zájmy“. Na tomto úkolu začalo 5. oddělení hlavního štábu (OBZ) pracovat ihned po únorovém puči. Nejprve bylo třeba zjistit a určit, kdo je politicky nespolehlivý a co s ním udělat po nástupu vojenské presenční služby. 5. srpna 1948 byly v rámci ženijního vojska organizačně připraveny nové jednotky, tzv. IV. (silniční) prapory. K 1. říjnu pak byly vytvořeny čtyři silniční prapory, avšak pro neujasněnost 35
Dalšími členy byli: Karel Kaplan, M. Sedláková, M. Hladký, O. Rákosník, F. Krajčír, J. Uher, J. Rypel, L. Hofman, J. Frýbert, Š. Innert, M. Míková. 36 Spisovatel Miroslav Švandrlík nesloužil u PTP, nýbrž u technických praporů (TP), jejichž režim byl mnohem volnější.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
určování politicky nespolehlivých branců se je nepodařilo naplnit. Teprve 29. ledna 1949 vydal I. odbor MNO „Směrnice o zjišťování a evidenci politicky závadných osob37“, které měly být využity při jarních odvodech. Silniční prapory vytvořily na podzim roku 1950 základ pro pomocné technické prapory. Služba u nich byla trochu volnější a vojákům se dostalo alespoň základního výcviku včetně střelecké přípravy. Většina z nich byla také po dvouleté základní službě propuštěna do zálohy. V rámci chystaného válečného konfliktu (plánován Stalinem na léta 1953 - 1954) urychlilo zasedání ÚV KSČ v únoru 1950 vojenské přípravy a v tomto duchu také zcela přepracovalo první pětiletý plán. Výrazně tak stoupla potřeba pracovníků v těžkém průmyslu, vojenském stavebnictví a hornictví. S nástupem A. Čepičky do funkce ministra obrany výrazně ožilo mj. i OBZ a začalo připravovat řadu opatření, jejichž cílem byly nejen další represe proti důstojnickému sboru, ale také „třídní a politické upevnění“ armády a „posílení revoluční bdělosti a ostražitosti“ ve smyslu teze o zostřování třídního boje za socialismu. Návrh na ustavení PTP předložil hlavní štáb armády a v létě roku 1950 ho schválilo kolegium ministra národní obrany. Politická spolehlivost branců měla být napříště prověřována ještě před odvodem ministerstvy národní obrany, národní bezpečnosti a vnitra za úzké součinnosti okresních a místních národních výborů. Kromě zdravotního stavu měla být nyní orgány „lidosprávy“ posouzena klasifikace politická. Klasifikace A - D (D - neschopen vojenské služby) byla doplněna klasifikací E - politicky nespolehlivý. Branec či vojín s touto klasifikací musel být zařazen k PTP bez ohledu na zdravotní stav. Proklamovaným cílem bylo soustředění nespolehlivých vojáků do speciálních útvarů a jejich „převýchova“ prací. Naopak došlo ke zrušení veškerého bojového a střeleckého výcviku, zachován byl jen výcvik pořadový. Velkou roli mělo mít politická výchova (školení, prověřené informace, působení velitelů a politických pracovníků). Maximální využití fyzických možností vojáků v pracovní činnosti umožňovalo rozdělení praporů na těžké (důlní) a lehké. Zdravotní klasifikace branců ovšem nehrála žádnou roli. Na podzim 1950 již pracovaly čtyři prapory PTP na stavbách a čtyři v dolech. Celkem se jednalo o deset tisíc lidí. V roce 1951 byly černé prapory38 rozšířeny: na jaře o tři tisíce osob s klasifikací E, na podzim vznikly další tři prapory. Největší rozmach nastal koncem roku 1951 a v roce 1952 na základě usnesení politického sekretariátu a rozkazu ministra Čepičky, který přikázal povolat „politicky závadné osoby a osoby štítící se práce“ na výjimečné vojenské cvičení. Jednalo se o osoby od 17 do 60 let bez ohledu na jejich branný poměr, splnění či nesplnění vojenské povinnosti, jakož i o nevojáky. Instrukce ministerstva umožňovaly držet je na cvičení dle potřeby, což znamenalo bez jakéhokoliv časového omezení. K 1. lednu 1952 sloužilo u PTP 23 865 vojáků. V roce 1952 byly utvořeny ještě další tři prapory a ministerstvo v souladu s branným zákonem prodloužilo vojenskou službu vojákům zařazeným k PTP v roce 1950. Stejný osud očekával i ročník 1951. Pro rok 1953 stanovil plánovaný počet 53 tisíc „černých“. Největším početním přínosem pracovních útvarů se měla stát „akce K“ - mobilizace kulaků na nucenou práci do armády. Z politického hlediska se jednalo o trest pro údajné odpůrce 37
Za politicky závadné, tj. nespolehlivé, byly pokládány: 1. Osoby, které se dopustily trestných činů retribučních (kolaborace, přihlášení se k okupantům, funkce v kuratoriu, Hlinkově mládeži apod.), i když za to nebyl stíhány. 2. Osoby národně nespolehlivé. 3. Osoby, které se dopustily trestných činů podle zákona na ochranu republiky č. 50/1923Sb. nebo ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948Sb. a byly za to odsouzeny nebo jsou za to stíhány. 4. Osoby podezřelé z protistátní činnosti. 5. Osoby, které byly postiženy opatřeními akčních výborů nebo podobnými opatřeními. 6. Osoby dodané do táborů nucených prací. 7. Osoby odsouzené pro trestné činy podle zákona na stíhání černého obchodu č. 15/1947Sb. nebo pro jiný trestný čin takového druhu. 8. Osoby, které pokládá Státní bezpečnost za závadné z jiných, zde neuvedených důvodů. Proti studentům vyloučeným ze studia z politických i jiných důvodů směřoval požadavek z května 1949: „Pokud branci ukončili studium po únoru 1948, je nutné, aby v dotazníku bylo u těchto osob uvedeno učiliště, které navštěvovali v roce 1948 a v dalších letech. 38 Přízvisko „černí“ či „černé prapory“ získaly tyto útvary dle černých nárameníků vojáků.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
kolektivizace. Plány ministrů vnitra, obrany a národní bezpečnosti počítaly s 12 tisíci osob. Přes velkou snahu se tohoto stavu nikdy nepodařilo dosáhnout. V roce 1953 byla klasifikace E zrušena a došlo i k propuštění přestárlých vojáků. Následně byla zavedena nová klasifikace politicky nespolehlivých a v prosinci 1953 provedena prověrka, po níž došlo k propuštění 2 570 vojáků z PTP. Postupné rušení pomocných technických praporů bylo oficiálně ukončeno 1. května 1954. Jejich náhradou se staly vojenské technické jednotky, jejichž doplňování se již neřídilo výhradně politickými kritérii a jejichž vojáci procházeli základním vojenským výcvikem. Teoreticky neodporovalo vytvoření PTP tehdejším československým právním předpisům, neboť branný zákon z března roku 1949 určoval, že „vojenských osob v činné službě smí být použito také při pohromách ohrožujících lidské životy nebo důležité hospodářské statky a po přechodnou dobu v mimořádných případech, vyžadují-li toho důležité hospodářské zájmy státu“. Výběr branců pro PTP však přirozeně byl v rozporu s elementárními lidskými právy. Vytvořením PTP navíc došlo k flagrantnímu porušení čtyř článků Úmluvy o nucené práci přijaté Valným shromážděním Mezinárodní organizace práce. Literatura: • Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993, s. 201n. • Bílek, J.: Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak. Plzeň 1996. Právnická dvouletka Totální ovládnutí justice komunisty, které umožnil únorový převrat, vyústilo v tzv. dvojnásobnou aplikaci třídního pojímání spravedlnosti. Ofenzivní pojetí třídního boje praktikovaly i justiční orgány, které aplikovaly třídní právo tzv. dvojnásobně: Jednak použitím třídního zákonodárství a jednak jeho třídním výkladem a třídním využití soudů. Nedělnický původ obžalovaného či jeho mohovitost pokládali prokurátor i soud automaticky za přitěžující okolnost, ba dokonce za samotný předpoklad trestného činu. Zákony, které alespoň chabě poskytovaly politickým procesům zdání legálnosti, byly vydány převážně v letech 1948 - 1950, v období tzv. právnické dvouletky, řízené ministrem spravedlnosti JUDr. Čepičkou. Hned v jejím úvodu byl vydán proslulý zákon na ochranu republiky č. 231/1948Sb., dle něhož (spolu s první hlavou zvláštní části trestního zákona č. 80/1950Sb.) byly vynášeny rozsudky ve většině politických procesů. Dalším počinem této dvouletky bylo zřízení Státního soudu a Státní prokuratury pro agendu tzv. protistátní činnosti. Jen podle komunistických údajů odsoudil 27 tisíc osob Státní soud a vynesl 232 rozsudků smrti, z nichž bylo 178 vykonáno39. 25. října 1948 byl vydán zákon č. 247/1948Sb. o táborech nucené práce, kam byli občané posílání administrativní cestou, bez soudního rozsudku. Bez ohledu na platné zákony zrušilo v dubnu 1949 ministerstvo spravedlnosti instituci vyšetřujících soudců, kteří doposud prověřovali vyhledávací úkony bezpečnosti, řídili provádění znaleckých důkazů a rozhodovali o uvalení vazby či o propuštění z ní. Trestní řád z roku 1950 sice stanovil, že vyšetřování má provádět prokurátor, k tomu však nikdy nedocházelo, neboť ministerstvo spravedlnosti 21. června 1950 stanovilo, že prokuratura nesmí do vyšetřování zasahovat, dokud orgány Státní bezpečnosti nepodají trestní oznámení. Do právnické dvouletky zapadá i zákon č. 165/1950Sb. na ochranu míru. Třídní charakter těchto „zákonů“ lze do určité míry dokumentovat např. na paragrafech správního zákona č. 88/1950Sb., dle nichž byl delikt proti ustanovení o chovu dobytka trestán pokutou až do výše 39
Okresní, krajské a vojenské soudy odsoudily minimálně 2x tolik občanů za politické nebo ekonomické delikty, politicky motivované či využívané, k průměrnému trestu 5-6 měsíců vězení. Údaje o sociálním původu potvrzovaly třídní tvář justice. Celkový počet obětí politických procesů a rozsudků bez soudu dosahuje čísla kolem čtvrt miliónu osob.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
250 tisíc Kčs, nebo trest vězením do šesti měsíců, zatímco za porušení listovního tajemství ukládal §130 nanejvýš trest do 7 dnů vězení či pokutu do výše 5 tisíc Kčs. Literatura: • Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990, s. 177n. • Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993, s. 193 - 202 Prokešův puč Krátce poté, co komunisté únorovým převratem převzali moc, se odehrál zřejmě jediný případ pokusu o zvrat událostí ozbrojeným povstáním. Na jeho čele stáli JUDr. Jaroslav Borkovec a major (pplk.?) Květoslav Prokeš, voják známý z bojů na západní i východní frontě, jedna z prvních obětí komunistických čistek v armádě.Spiklenci chtěli obsadit policejní centrálu v Bartolomějské ulici, generální štáb, ÚV KSČ, ministerstva, pražský rozhlas, letiště v Ruzyni a Kbelích a několik důležitých vojenských posádek po celé zemi. Následovat měla internace prezidenta a členů vlády, rozehnání Lidových milicí a SNB, rozpuštění komunistického parlamentu a národních výborů. Po celé zemi mělo být vyhlášeno stanné právo i s dočasným zákazem činnosti politických stran, omezením svobody slova a zákazem shromažďování. Moc v zemi měly převzít vojenské skupiny a úřednická vláda, jež by do měsíce připravila svobodné volby. Hlavním vojenským velitelem se měl stát velitel Pražského povstání generál Karel Kutlvašr, toho času právě vězněný na Pankráci a krátce nato ve vykonstruovaném procesu odsouzený k doživotnímu žaláři. Pro splnění takového úkolu byly ovšem zapotřebí početné oddíly loajálních, schopných lidí, tedy především vojáků, které začal shánět Prokeš. Od února objížděl své známé z anglického a francouzského odboje, kteří ještě působili v armádě nebo v ní měli své kontakty, a zjišťoval, se kterými posádkami lze v převratu počítat. Plán byl jasný: v den D a hodinu H měli udělat to, co Prokešovi lidé v Praze. Obsadit důležitá místa, pozatýkat nebezpečné lidi, převzít vedení města a udržet v něm klid a pořádek. Postupem času získal příslib důstojníků v Olomouci, Přerově, Vyškově. Posléze přibyly posádky v Pardubicích, Plzni, Hradci Králové, Táboře, Žatci. Z několika posádek mjr. Prokeš údajně zajistil pro Prahu motorizované dělostřelectvo, dodávky pancéřových pěstí a min, skupinu ženistů. Prokešovi lidé se totiž nejvíce obávali obrněných vozidel, s nimiž disponovaly SNB a milice. Pro případ složitějších bojů dostal major příslib ze Žatce, že pošlou Praze na pomoc tanky. I Brno a Olomouc měly v případě komplikací jistit tanky dopravené po železnici z Vyškova. Jejich přepravu po železnici měl zařídit Prokešův známý, náčelník stanice Benešovský. Spojka mezi ním a pražským ústředím byla náhodně(?) zatčena při předávání posledních tajných instrukcí před dnem D. Vážné problémy se objevily na Slovensku. Generál Korbel, který rovněž stál u zrodu myšlenky na vojenský převrat a který jej měl připravovat na Slovensku, nervově nevydržel a uprchl v dubnu 1949 do zahraničí.Major Prokeš se přesto rozhodl akci provést a jako termín pro určil úterý 17. května 1949, tři hodiny po půlnoci. Akce však byla zahájena zkušebním přepadením litoměřické věznice již 12. května skupinou Vratislava Polesného a Josefa Charváta. Podařilo se jim prolomit vězeňskou bránu, avšak v přímém střetu s přesilou byli útočníci odraženi. Další komplikace nastala 14. května, kdy však vyhledal Prokeše Borkovec se zásadním vzkazem. Rudolf Hrbek, který měl obsadit centrálu SNB v Bartolomějské ulici, mu oznámil, že v Praze náhodou narazil na zástupce jiné vojenské skupiny, která prý plánuje podobnou akci, ovšem později, až po červnovém sjezdu KSČ. Borkovec zároveň navrhl, že se ještě večer pokusí se zástupci druhé skupiny sejít. Na schůzce agent Státní bezpečnosti, vystupující pod jménem Miloš Vokurka, navrhl uskutečnit převrat až 6. července. Na plánovanou schůzku o den později už nedorazil a přes prostředníka vzkázal, že o společné akci v květnu zatím mezi jeho lidmi není rozhodnuto. Další schůzka měla proběhnout v pondělí šestnáctého. K té už ale nedošlo. Tentýž den ráno, tedy zhruba dvacet hodin před akcí, rozjela StB zatýkání. Prokeše
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
zadrželi v konspiračním bytě před pátou ráno, Borkovce doma o dvě hodiny později a postupně následovali další. Přesto došlo v ranních hodinách k útoku skupiny skautů a orlů, vedených opět Vratislavem Polesným a Dagmar Skálovou, na budovu hlavního štábu. V nerovném boji byli odraženi, většinou i pochytáni, někteří ještě před tím, než se mohli do akce zapojit. Během osmačtyřiceti hodin bylo pozatýkáno 112 důstojníků a poddůstojníků československé armády a 54 civilistů. K překažení pokusu o převrat blahopřáli ministru vnitra V. Noskovi všichni jeho kolegové, do této chvíle téměř paralyzovaní – stejně jako vedení KSČ – strachem. Poslanci Národního shromáždění uspořádali šéfovi vnitra doslova ovace. Dne 29. srpna 1949 stanuli před Státním soudem JUDr. Jaroslav Borkovec, Emanuel Čančík, Josef Charvát, major Květoslav Prokeš, škpt. Vratislav Janda a Vratislav Polesný. Rozsudek zněl trest smrti provazem a byl vykonán 5. listopadu 1949. Jaroslav Komínek Bohumil Moravec, Vojtěch Kolář, Karel Sladký, dr. Rudolf Hrbek, škpt. MUDr. Jan Prágner, Lubomír Vojtěch, Dagmar Skálová a Vlasta Charvátová byli odsouzeni k doživotnímu těžkému žaláři, řada dalších k mnohaletým trestům na svobodě. Literatura: • • • •
Němeček, J.: Mašínové. Zpráva o dvou generacích. Praha 1998, s. 174n. Radosta, P.: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Místo vydání neuvedeno, 1993, s. 52 – 58. Švehla, M.: Do boje proti komunistům. In: Respekt č. 37/1999. Šindelářová, M.: O ženě, která prožila 16 let ve vězení. In: Respekt č. 2/1990.
Protistátní spiklenecké centrum v čele s Rudolfem Slánským Pojmenování smyšlené a uměle sestavené skupiny prominentních komunistických funkcionářů souzených v monstrprocesu 20. - 27. listopadu 1952 před senátem Státního soudu v Praze. Původní snaha Moskvy představit rozsáhlé projugoslávské spiknutí buržoazních nacionalistů v komunistických stranách všech ovládaných zemí a nalézt tedy i československého Rajka pro určitou váhavost Prahy ztroskotala (nejvýznamnějším pokusem byl případ ministra zahraničí Clementise, na něhož se orientovali sovětští poradci), avšak úsilí o nalezení nepřítele ve vlastních řadách přineslo nové impulsy ve vyšetřování. Poradci se soustřeďovali zejména na interbrigadisty, příslušníky válečného exilu na Západě a tzv. trockisty. Slánského případ se začal odvíjet v Brně, kde komise stranické kontroly pod vedením Taussigové obvinila krajského tajemníka Šlinga z řady chyb ve stranické práci. Výrobcům monstrprocesu se jevil jako osoba mimořádně vhodná pro hledaný článek mezinárodního spiknutí ve straně, neboť Šling byl po matce Žid, zúčastnil se občanské války ve Španělsku a válku strávil v Anglii. Prostřednictvím Švermové, která jej protežovala, mohl ovlivňovat vedení strany. Taussigová tvrdila Slánskému a Kopřivovi, že vedení Státní bezpečnosti, jež je plně v rukou španělských interbrigadistů, brzdí vyšetřování. Následovalo vytvoření speciální komise s úkolem prozkoumat interbrigadisty. Aktivita komise, sovětských poradců, ale i kritizované StB razantně směřovala k vytvoření předpokladů k rozsáhlému zatýkání. Koncem ledna 1951 a v únoru došlo k zatčení více než 50 vysokých funkcionářů, mezi nimi ministr Clementis, náměstkové ministra London, Hajdů, Reicin, Pavel, Šváb, Smrkovský, velení bezpečnosti Závodský, Zelenka, Valeš, Milén, Brož, Baláž; slovenští politikové Husák, Novomeský, Holdoš, Okáli atd. Zatýkání politicky uzavřely dvě zprávy přednesené na zasedání ÚV KSČ 21. a 22. února 1951. Byla to Zpráva vyšetřující komise předsednictva ÚV KSČ k případu O. Šlinga a M. Švermové a druhých zločinných škůdců a spiklenců, přednesená Kopeckým a Bašťanovského referát Odhalení špionážní záškodnické činnosti V. Clementise a frakční
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
protistranické skupiny buržoazních nacionalistů v KSS. Podle obou referátů bylo cílem Šlingovy skupiny odstranit z vedení strany Gottwalda, Zápotockého a Slánského, prosadit Švermovou do funkce generálního tajemníka a převést Československo do protisovětského bloku. Ovšem v době, kdy byl Šling vyšetřovateli donucen vypovídat o záměru odstranit Slánského, změnili poradci koncepci a směr připravovaného procesu otočili jinam. Stalin plánoval na léta 1953/54 zahájení vojenského útoku proti Západu a potřeboval ve vedení satelitních zemí naprosto spolehlivé soudruhy. Slánský, který byl jako generální tajemník zodpovědný za kádrovou politiku KSČ a který přitom dopustil rozmístění velkého množství údajně nespolehlivých komunistů do vedoucích funkcí, jím přestal náhle být. Od února 1951 se ve výpovědích vyšetřovaných komunistických funkcionářů stále častěji objevovalo Slánského jméno i tvrzení, že trestné činy jim připisované schválil generální tajemník. Poradce Bojarskij i někteří vyšetřovatelé tvrdili, že hlavou spiknutí není Šling, nýbrž někdo jiný. Skupina vyšetřovatelů si v březnu 1951 stěžovala Slánskému na nesprávný směr vyšetřování. Slánský postoupil stížnost Gottwaldovi. V té době však již jiná skupina (přes zákaz ministra Kopřivy) pořizovala tajné protokoly proti Slánskému a předávala je sovětským poradcům. Koncem června poradci a vyšetřovatelé rozhodli, že je nutné upozornit vedoucí místa v Praze a Moskvě na nebezpečí židovského buržoazního nacionalismu. 20. července sice sdělil Stalin Gottwaldovi, že materiály nejsou pro obvinění Slánského dostatečné a odvolal Bojarského, vyšetřování však na pokyn moskevské centrály bezpečnosti, jejíž záměr Stalin svým zásahem ohrozil, pokračovalo dále. V červenci byli poradci i vyšetřovatelé „přesvědčeni“, že Slánský je hlavou spiknutí. Po Kopřivově informaci dal Gottwald věcem volný průběh. Vyšetřovaní byli nyní z koncepce, dle které připravovali odstranění Slánského, přeškolováni na skutečnost, že hlavou jejich spiknutí byl Slánský. 6. září 1951 odvolal ÚV KSČ Slánského z funkce generálního tajemníka. Gottwald při této příležitosti kritizoval nesprávné metody práce stranického aparátu, řízeného Slánským, a hovořil o začátcích dvou center moci. Chyby v kádrové politice Slánský přiznal. Ideologické zdůvodnění – na rozdíl od případu Rajkova a Kostova – Gottwaldovi poskytl boj proti sionismu (židovskému buržoaznímu nacionalismu). Antisemitismus, který se po příchodu sovětských poradců silně rozšířil mezi pracovníky StB, tak dostal své potvrzení. Na Stalinův „návrh“, který do Prahy přivezl člen politbyra ÚV KSSS Mikojan, byl Slánský v noci 23. na 24. listopad 1951 zatčen. Rozhodujícím důkazem se pro ně stal dopis „Velkému metaři“ obsahující výzvu, aby adresát opustil republiku. Dopis byl dílem československé a sovětské zpravodajské služby. Spolu se Slánským byla v průběhu dalších šesti měsíců zatčena řada dalších vedoucích funkcionářů, vesměs židovského původu (Geminder, Taussigová, Margolius, Simone, Frejka a další). Vyšetřování a přípravy procesu se dály obvyklým socialistickým způsobem, tedy fyzickým násilím, psychickým terorem, inscenovanými popravami atd. Konstrukce směřovala k soudu s československými účastníky velkého mezinárodního spiknutí proti SSSR a socialismu vůbec. V čele mělo stát centrum řízené Slánským, jež mělo své lidi na všech důležitých úsecích státního a hospodářského aparátu. 27. srpna schválil politický sekretariát hlavního prokurátora procesu40 Urválka a 25. října soudní tribunál ve složení: Předseda JUDr. Jaroslav Novák, předseda senátu státního soudu; brig. gen. JUDr. Jiří Štella, soudce Nejvyššího vojenského soudu; František Stýblo, soudce státního soudu; Václav Jareš, soudce z lidu; ing. František Doušek, soudce z lidu. 13. listopadu byli potvrzeni tito obhájci: JUDr. V. Bartoš, JUDr. V. Pošmura, JUDr. J. Šťastný, JUDr. V. Synek a JUDr. J Růžička. Na téže schůzi byl projednán a pozměněn obžalovací spis a zřízena politická komise pro řízení procesu a tiskovou komisi. Vyšetřovatelé a poradci zpracovali tzv. režijní knihu, jež obsahovala doslovné znění otázek, které měli klást prokurátoři i odpovědi obžalovaných, kteří se je musili naučit zpaměti. 40
Urválek byl hlavním žalobcem, dalšími prokurátory byli: JUDr. Václav Aleš, Miloslav Kolaja, František Antl.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským byl zahájen 20. listopadu. Prokurátor žaloval Slánského, Gemindera, Clementise, Frejku, Franka, Reicina, Londona, Švába, Löbla, Margolia, Fischla, Hajdů, Šlinga a Simona „z toho, že jako trockisticko - titovští sionističtí, buržoazně nacionalističtí zrádci a nepřátelé československého lidu, lidově demokratického zřízení a socialismu vytvořili ve službách amerických imperialistů a řízeni nepřátelskými západními rozvědkami protistátní spiklenecké centrum, podkopávali lidově demokratické zřízení, mařili budování socialismu, poškozovali národní hospodářství, prováděli špionážní činnost, oslabovali jednotu československého lidu a obranyschopnost republiky, aby ji odtrhli od pevného spojenectví a přátelství se Sovětským svazem, aby likvidovali v Československu lidově demokratický řád, obnovili kapitalismus, znovu zavlekli naši republiku do tábora imperialismu a zničili její samostatnost a nezávislost“. Proces sestavili jeho výrobci dle těchto kritérií: 1. obžalovaný musel být „zpracován tak, aby plynule odříkával předepsaný text“, 2. mezi obžalovanými museli být zastoupeni vedoucí činitelé armády, bezpečnosti, stranického a hospodářského aparátu, ministerstev zahraničí a obchodu, 3. naprostou převahu ve vedení „centra“ museli mít lidé židovského původu - ze 14 obviněných 11. Proces skončil 27. listopadu rozsudky, o kterých předem rozhodl politický sekretariát - za velezradu, vyzvědačství a vojenskou zradu 11 trestů smrti a 3 doživotí (London, Hajdů, Löbl). Nikdo se neodvolal, všechny žádosti o milost Gottwald po poradě s komunistickým vedením zamítl. 13. ledna schválil politický sekretariát konání následných procesů. Obvinění byli sestaveni do skupin a prezentováni jako jednotlivé odnože protistátního spikleneckého centra. 25. a 26. května 1953 proběhl proces s pracovníky ministerstva zahraničí, 21. prosince s pracovníky bezpečnosti, během celého roku 1953 procesy s armádními důstojníky, 26. - 18. ledna 1954 proces s pracovníky aparátu komunistické strany, 21. - 24. dubna líčení se slovenskými buržoazními nacionalisty, v srpnu proces se skupinou ekonomů. Několik jednotlivců mělo procesy samostatné: J. Pavel, J. Smrkovský, E. Outrata atd. Kromě vyhraněné antisemitské koncepce, jež souvisela se změnou politiky vůči Izraeli a snahy SSSR o odstranění „nespolehlivých“ funkcionářů, měl proces i vnitřní ekonomické příčiny. Stále se prohlubující hospodářské potíže diletantsky řízeného hospodářství hodlalo vedení KSČ vysvětlit poukazem na činnost záškodníků přímo ve vedení strany a státu. I za nutností provést v roce 1953 měnovou reformu bylo třeba vidět zločineckou činnost Slánského bandy. Skutečnost, že Gottwald při této příležitosti nechal zavraždit svého nejbližšího spolupracovníka a přítele, jen dokresluje soudružské vztahy panující v komunistických stranách. Literatura: • Kaplan, K.: Zpráva o zavraždění generálního tajemníka. Praha 1991. • Týž: Nekrvavá revoluce. Praha 1993, s. 358 – 365. • Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Praha 1953. Sovětští poradci 16. září 1949 odeslal Gottwald vedení sovětské komunistické strany Slánským koncipovaný telegram: „Současně s odhalením zrádcovské kliky Rajka v Maďarsku byly zjištěny některé její styky v Československu. Prosíme ÚV VKS(b) o vyslání několika odborníků, kterým jsou výsledky vyšetřování v Maďarsku známy a kteří by nám pomohli provést vyšetřování v této věci.“ Za týden, 23. září přišla odpověď: „V souvislosti s Vaší žádostí dostalo ministerstvo státní bezpečnosti pokyn vybrat a odeslat do Prahy potřebné pracovníky.“ Pozvání poradců vymáhali dva zpravodajští důstojníci působící od roku 1945 na sovětské ambasádě (Tichonov a Chozjanov) od léta 1948. Slánský si však zprvu dovolil jejich
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
„doporučení“ odmítnout. Za pozvání se naopak zasazoval K. Šváb. V říjnu se objevili dva první poradci (sovětnici) Makarov a Lichačev. Jejich příjezd byl utajen i před ministrem vnitra. Ovšem již před tímto datem na československém území pracovali tzv. poradci, a to zejména ve vojenském školství a uranovém průmyslu. Na základě československo – sovětské dohody z 23. listopadu 1945 o výzkumu a exploataci nalezišť uranových rud byl postupně vytvořen smíšený československo – sovětský podnik uranového průmyslu. Vedoucí funkce obsadili výhradně sovětští „odborníci“. Hlavním úkolem a posláním poradců bylo zavést sovětský způsob řízení jednotlivých úseků společnosti a do činnosti čs. institucí vnést sovětskou praxi. V procesu sovětizace Československa zaujímalo působení poradců klíčovou pozici. Největší příliv poradců nastal v letech 1951 – 1952, kdy vrcholila snaha Moskvy o totální ovládnutí svého mocenského bloku z jednoho centra, a v roce následujícím, v době, kdy tento blok zažíval první krizi. Jednoznačně největší roli sehráli „sovětnici“ v československé komunistické bezpečnosti a v armádě. V těchto hlavních mocenských útvarech totiž nepůsobili jednotlivě, nýbrž jako ucelený útvar. Jednalo se tedy o organizovanou skupinu s vlastní hierarchickou strukturou. V čele útvaru stál poradce ministra, který měl své zástupce a kterému podléhali všichni ostatní poradci, včetně nižších složek, tj. i mimo ministerstvo. Vedoucí fakticky rozhodoval o příchodu dalších poradců. Přítomnost poradců jako organizovaného útvaru, který pronikl do všech „klíčových funkcí“, a jejich rozhodující mocenské postavení vedly k tomu, že poradci oba resorty zcela ovládali a zajišťovali jejich podřízenost moskevskému ústředí. Obdobně tomu bylo i v plánování, řízení a organizaci hospodářství41, zejména ve zbrojním průmyslu, kde měli dle přání ministra Čepičky bojovat proti kapitalistickým metodám práce a osvobozovat techniky od „starých kapitalistických praktik a starého kapitalistického myšlení“. Poradci „pracovali“ a zasahovali i v aparátu RVHP. Do resortu bezpečnosti zavedli nové metody. Hned od počátku totiž kritizovali „měkkost“ československé bezpečnosti a jali se „vylepšovat“ metody vyšetřování. Fyzické násilí při výslechů prováděli dílem sami, dílem k němu pobízeli své československé soudruhy. Zavedli tzv. nepřetržité několikadenní a noční výslechy, zákaz sezení v cele a v krátkých intervalech neustále přerušovaný spánek. V druhé kategorii novot to byla tzv. výrobní technologie politických procesů. Poprvé byla použita v procesu s tzv. Direktoriem československého odboje (Miladou Horákovou a spol). Poradci jej koncipovali jako velký monstrproces se záměrně sestaveným ústředím a řadou procesů následných. Poprvé zavedli tzv. otázkové protokoly. Praxe jejich sepisování se pak užívala následující tři roky. V tomto procesu se také začalo s přípravou obžalovaných, totiž s probíráním otázek, které budou u soudu kladeny a odpovědí, které se učili odříkávat. Dle obdobného vzoru se odehrávaly i další monstrprocesy, včetně procesu s Protistátním spikleneckým centrem, na jehož přípravě měli poradci velký podíl a v němž Slánský mj. doplatil i na svůj počáteční nesouhlas s pozváním poradců. Těm se nakonec právě v souvislosti s přípravou a zatýkáním kolem tohoto procesu podařilo obsadit svými lidmi42 vedoucí místa na ministerstvu národní bezpečnosti. V celé bezpečnosti se po
41
Na přípravě měnové reformy v roce 1953 se podílel poradce Státní banky československé Nikolaj Alexndrovič Ivanov. 42 Ideologické zakalování prováděné sovětskými poradci značně poznamenalo „myšlení“ pracovníků StB a politickou atmosféru na ministerstvu a to především v následujících oblastech: a) Téměř u všech poradců v bezpečnosti se projevoval silný antisemitismus, který se tak rozšířil mezi příslušníky StB. b) Poradci vytýkali důstojníkům StB, že si neuvědomují své výsostné postavení jako hlavní a nejčistší politické a třídní záruky socialismu a ochránců režimu. Většina příslušníků bezpečnosti si pak rychle osvojila pocit nepostradatelnosti a nadřazenosti.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
zatčení velitelského sboru vytvořila velice těžká atmosféra; podřízenost poradcům a jejich důvěrníkům ještě vzrostla, všichni, včetně ministra se obávali, aby nebyli označeni za spolupracovníky či přátele zatčených velitelů. Teprve po těchto kádrových změnách byly zahájeny tajné výslechy na Slánského. Právní, ale i finanční a sociální zabezpečení poradců formálně určovala „Dohoda mezi vládou SSSR a vládou ČSR o přidělení sovětských odborníků k práci v úřadech, organizacích a podnicích ČSR a o podmínkách jejich honorování“, která byla podepsána 5. června 1950. Dohoda navíc stanovila, že za každého poradce československá vláda „bude vyplácet sovětské vládě od 2000 do 4000 rublů měsíčně podle kvalifikace“ na krytí ztrát sovětských institucí, vzniklých v souvislosti s přeložením jejich zaměstnanců do ciziny. Příjmy poradců, včetně dalších požitků a výhod, vysoko překračovaly odměny příslušných čs. funkcionářů. Poradci byli rozděleni do dvou skupin: „poradci“ ve vlastním slova smyslu (sovětnici) a „odborníci“, kteří působili především na závodech a jejichž výsady byly o něco menší. Délka pobytu jednotlivých poradců se lišila dle zadaných úkolů a jejich splnění43. Někteří poradci působili dlouhodobě jako tzv. „stálí“. Soumrak působení „sovětniků“ nastal souvislosti s určitými politickými změnami v SSSR po smrti J. Stalina i s hrozbou hospodářského zhroucení systému, který právě poradci ve vazalských zemích zavedli. Využitím nových, méně nápadných forem nadvlády - oživení činnosti RVHP a založení Varšavského paktu - umožnilo Moskvě v letech 1955 - 1960 postupně své poradce stahovat. Na československé straně tento postup nevzbudil pražádné nadšení a v některých případech ÚV KSČ prosil sovětské vedení o ponechání poradců na jejich místech alespoň v omezeném počtu. Nejkomplikovanější situace byla na úseku bezpečnosti. 14. ledna 1957 obdrželo vedení KSČ rozhodnutí ÚV KSSS o odvolání poradců ze zemí sovětského bloku, o zrušení systému poradců vůbec a snížení počtu odborníků v úřadech. Ministr vnitra Barák navrhl ponechání poloviny poradců, které navrhoval přejmenovat na „spolupracovníky“, neboť větší snížení „by znamenalo vážnou újmu na práci bezpečnosti“. Nakonec jich zůstalo44 10 (z 33) a Barák v dopise předsedovi Výboru pro státní bezpečnost při radě ministrů SSSR, A. N. Šelepinovi, „poděkování za všechnu pomoc, kterou nám sovětští poradci poskytovali a poskytují“. Československé vedení tehdy ani v nejmenším nevyužilo možnost určitého oslabení své závislosti na Moskvě, ba dokonce usilovalo – a to nejen v případě poradců – o její zachování. 19. srpna 1968 se řada bývalých „poradců“ – maskována za turisty – vrátila v rámci příprav intervence Varšavského paktu do Československa. Literatura: • Kaplan, K.: Sovětští poradci v Československu 1949 - 1956. Praha 1993 • Týž: Nekrvavá revoluce. Praha 1993 • Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990, s. 61nn. • Benčík, A.: Rekviem za Pražské jaro, Třebíč 1998, s. 139. Státní bezpečnost (StB) Tajná stání policie v komunistickém Československu, útvar srovnatelný s nacistickým Gestapem. Název Státní bezpečnost (StB) byl použit poprvé v lednu 1938 pro zpravodajské c) Sovětští poradci lehce přesvědčili československé důstojníky a funkcionáře bezpečnosti včetně ministra, že jejich „historické poslání a služba straně“ dovolují všechno, předem ospravedlňují každou zvůli, nezákonnost i zločin. 43 Makarov a Lichačev byli odvoláni, neboť nedokázali odhalit „československého Rajka“. Jejich místa zaujali Bojarskij a Bezčasonov 44 Poradci či „spolupracovníci“ zůstali v ČSSR i v roce 1968.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
oddělení policejního ředitelství v Praze. V obecném povědomí je však zcela spojen s policií totalitního Československa po únorovém puči v roce 1948. Podle zákona o Sboru národní bezpečnosti bylo úkolem StB stíhat a vyšetřovat trestné činy proti státu v oblasti politické a hospodářské a zabezpečovat ochranu státních činitelů. Fakticky však její činnost zasahovala do řady dalších oblastí, v některých (např. agenda pasová, vízová a cizinecká) měla dominantní postavení. Činnost StB se vyznačovala těmito charakteristickými rysy: a) byla to centrálně řízená organizace, začleněná přímo do policejního sboru, b) slučovala zpravodajské, policejní a vyšetřovatelské funkce, c) byla úkolována přímo aparátem Komunistické strany Československa, a to již od roku 1945. Součástí StB byla: a) rozvědka, která prováděla v zahraničí politickou, hospodářskou a vědeckotechnickou špionáž a také dezinformační činnost, b) kontrarozvědka, působící jednak proti činnosti zahraničních rozvědek na území Československa, jednak proti tzv. „vnitřnímu nepříteli“ tj. politickým odpůrcům režimu, c) vojenská kontrarozvědka (převedená do StB v roce 1951), d) ochrana státních činitelů (tzv. „ochranka“), e) útvary pasů a víz, které rozhodovaly jak o udělení vstupního víza cizincům, tak o výjezdech našich občanů do zahraničí (o vydání pasu a tzv. „výjezdních doložkách“ k pasu), f) útvary vyšetřování, které vyšetřovaly veškerou politickou trestnou činnost i některé závažné obecně kriminální trestné činy, g) technické útvary, především Správa sledování, která prováděla sledování podezřelých osob na základě požadavků ostatních složek (včetně tajných prohlídek bytů a obdobných akcí) a Správa zpravodajské techniky, která prováděla odposlechy telefonních hovorů a používala skryté mikrofony, h) zabezpečovací útvary (kádrové, školicí, výpočetní a evidenční, které vedly seznamy podezřelých osob a tajných spolupracovníků StB). V letech 1950 - 1953 byla Státní bezpečnost převedena z pravomoci ministerstva vnitra pod nově utvořené ministerstvo národní bezpečnosti a prakticky se začala vymykat kontrole komunistických orgánů. V podstatě neomezenou mocí v StB disponovali sovětští poradci, kterým se po procesu s protistátním spikleneckým centrem podařilo zcela ovládnout MNB, kde nepůsobili jednotlivě, nýbrž jako ucelený útvar. Jednalo se o organizovanou skupinu s vlastní hierarchickou strukturou, v jehož čele útvaru stál poradce ministra. Byli to také sovětští poradci, kdo zavedl „nové“ vyšetřovací metody spočívající v psychickém i fyzickém mučení nejhrubšího zrna45. Teoretickou průpravu získávali vyšetřovatelé povětšině z příručky sepsané Švábem a poradcem Lichačevem. Přesně dle sovětského vzoru byl „nejcennějším kapitálem“ vyšetřovanec a jen na vyšetřovatelích pak záleželo, k jakým doznáním jej donutí a jakou konstrukci celého případu vybudují46. Mučení jako „vyšetřovací“ metoda přetrvávalo ještě v 80. letech, kdy byli týráni zatčení členové disidentských skupin. Oproti 50. letům se jednalo „jen“ o intenzívní bití, jehož častým následkem bylo vážné poškození zdraví.
45
Techniku vyšetřování stručně charakterizoval politický vězeň Filip Jánský: „Lidé byli přiváženi k výslechům jako dobytek s pytlem na hlavě, byli poutáni na rukou i nohou, byli oslepováni žárovkami, byli honěni karabáčem, byli do umdlení mláceni, byly jim vyráženy zuby, oči, byla jim pálena kůže rozžhaveným železem, byla jim - po nasycení uzenými rybami - odpírána voda, byl jim násilně znemožňován spánek; lidé byli po dlouhé dny máčeni ve vaně napuštěné fekáliemi a močí tak, že jim vyčnívala jen hlava, byli šokováni elektřinou a byla jim dokonce drcena varlata, kterýžto úkon byl v tamních odborných kruzích nazýván „telecí bečení“ nebo též „rajský protlak“. 46 Tehdy vznikla i soutěž o nejdelší výslech; stachanovské hnutí, jež zaznamenalo osmnáctihodinový, dvacetihodinový, čtyřiadvacetihodinový rekord. Záviš Kalandra byl nepřetržitě vyslýchán tři dny a dvě noci. Jako metoda vyšetřování byly používány i inscenované popravy, které probíhaly se všemi přípravami na oběšení či zastřelení, včetně přečtení rozsudku. Tyto zdánlivé exekuce byly prováděny i na lidech již odsouzených k smrti, kterým byl přečten rozsudek i zamítnutí žádosti o milost a až po vytažení na šibenici bylo odsouzenému sděleno, že se poprava odkládá.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
Stejně významnou roli hrála Státní bezpečnost při přípravě, konstrukci i zabezpečení politických procesů. Na ně mj. brutálně „připravovala“ obviněné a zajišťovala nácvik jejich vystoupení před soudem. Hlavní metodou práce StB (vedle odposlechů, sledování, kontroly korespondence47 apod.) bylo získávání tzv. tajných spolupracovníků StB, tedy agentů, kteří podávali informace o požadovaných osobách. K získávání těchto informátorů používali pracovníci StB rozličné postupy, od ideových motivací (hlavně u pracovníků státního aparátu, kádrových referentů apod.), přes hmotné odměny až po vydírání na základě kompromitujících materiálů. Tímto způsobem StB úspěšně pronikala i do okruhu disentu. Ke zrušení Státní bezpečnosti došlo po svržení komunistické diktatury v únoru 1990. Literatura: • Žaloudek, k.: Encyklopedie politiky. Praha 1996, s. 403n. • Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990, s. 149 – 164. • Kaplan, K.: Nebezpečná bezpečnost. Brno 1999. Státní soudy Jednou z forem aplikace tzv. ofenzívního pojetí třídního boje bylo i vytvoření nového systému trestního postihu a výkonu trestu. Oběti politických procesů byly nejprve souzeny dle zákona na ochranu republiky z roku 1923, který však ani zdaleka nevyhovoval potřebám „nové epochy lidských dějin“. 6. října 1948 proto parlament schválil zákon na ochranu lidově demokratické republiky (č. 231/1948Sb.). Následný zákon č. 232/1948Sb. z téhož dne zřizoval zvláštní Státní soud48, do jehož pravomoci spadalo souzení trestných činů dle zmiňovaného zákona 231/48Sb. a prvé hlavy zákona č. 86/1950Sb.49, tedy všechny větší politické procesy. Dle §17 příslušelo Státnímu soudu „konati řízení a rozhodovati a) o zločinech, stanoví-li na ně zákon trest smrti nebo trest na svobodě delší deseti let; b) o jiných zločinech nebo přečinech, navrhne-li veřejný žalobce (§ 12) projednání věci před státním soudem (…)“ Od konce října 1948 do konce roku 1952 uložil Státní soud 233 rozsudků smrti50, z nichž bylo 178 vykonáno. Celkový počet rozsudků vynesených touto institucí dosáhl 27 tisíc. Státní soud sídlil v Praze, Brně a Bratislavě, dle potřeby však zasedal i v okresních městech a na velkých závodech. Státní soud byl zrušen zákonem o organizaci soudů č. 66/1952Sb. ze dne 30. října 1952. Literatura: • Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993, s. 243. • Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990, s. 177, 229n. • Zákon ze dne 6. října 1948 o státním soudu. In: Jurix CD. Elektronická sbírka zákonů. Junkers Software Prešov 1995. • Trestní zákon ze dne 12. července 1950. Tamtéž. • Zákon o organizaci soudů ze dne 30. října 1952. Tamtéž. 47
3600 československých občanů bylo uvedeno na seznamu „přísně sledovaných“, jimž StB systematicky kontrolovala korespondenci. U ostatních obyvatel republiky se kontrola pošty prováděla namátkově. 48 Paragraf 12 zmiňovaného zákona stanovil zřízení státní prokuratury. 49 „Trestní zákon chrání lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu a jednotlivce a vychovává k dodržování pravidel socialistického soužití. Prostředky k dosažení tohoto účelu jsou pohrůžka tresty, ukládání a výkon trestů a ochranná opatření.“ 50 Do tohoto počtu nejsou zahrnuty rozsudky soudů vojenských a soudů krajských. Úhrnné číslo popravených nebylo doposud spolehlivě zjištěno.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
Tábory nucené práce (TNP) K jednomu z nejmarkantnějších projevů nezákonnosti komunistického režimu patřilo zařazování občanů do táborů nucené práce a předvolání k vojenské službě v pomocných technických praporech bez soudního rozhodnutí. Zákon č. 247/1948Sb. o táborech nucené práce z 25. října 1948 vycházel z toho, že do těchto táborů budou občané zařazováni nikoli za trestné činy a že výběr osob a délku pobytu dle svého uvážení určí tříčlenné komise krajských národních výborů51. Předsedou byl bezpečnostní referent a dále v ní působili zástupce KNV a zástupce dělnictva. Krajské komise se opíraly o návrhy obdobných orgánů okresních. Pro počáteční nízký počet vytipovaných obětí bylo brzy vyžadováno, aby se do vyhledávání vhodných osob zapojily i místní a závodní komunistické organizace. Dle §3, odst. 2. se délka nařízeného pobytu mohla pohybovat v rozmezí od 3 měsíců do dvou let. Komise dále mohla (dle §4) zakázat propuštěnému pobyt v určitém okrsku; nařídit vyklizení bytu zařazené osoby; zavést do živnostenského podniku zařazené osoby národní správu a odejmout živnostenské oprávnění. Odvolání proti rozhodnutí komise nemělo odkladného účinku. TNP byly zřizovány především z důvodů politických - jako nástroj třídního teroru52. Paragraf 2 zákona o TNP hovoří sice i o „lidech, kteří se vyhýbají práci“, avšak ostatní zařazení měli být třídní nepřátelé, kteří „ohrožují výstavbu lidově demokratického zřízení“. (Tak bylo např. do TNP Mírov zařazeno na 260 nepohodlných důstojníků). Protože však ani ekonomické příčiny nebyly ani zdaleka zanedbatelné, docházelo za nepatrné přestupky (opilství, absence atp.) k zařazování značného počtu dělníků (!), kteří společně s příslušníky středních vrstev tvořili naprostou většinu chovanců táborů. Počet TNP se odhaduje na 120 a odhady množství lidí v nich v padesátých letech vězněných se pohybují mezi 150 - 200 tisíci. V lednu 1951 bylo vytvořeno centrální velitelství všech táborů nucených prací a jejich velitelem jmenován bývalý kapitán Státní bezpečnosti Emil Oravan. K nejobávanějším TNP patřily Blansko, Mimoň, Broumov, Horní a Dolní Litvínov, Kladno, Valdice, Bohosudov, Brno, Oslavany, Příbram, Třinec, Znojmo, Litoměřice, Kunčice, Pardubice a další. Nezjistitelný počet lidí byl v táborech utlučen, řada spáchala sebevraždu, mnoho lidí zemřelo na infekci pro primitivní a absolutně nevyhovující hygienická zařízení. Několik desítek lidí částečně nebo úplně osleplo pro nemožnost léčení očních zánětů, infekci a hlavně krvácení do sklivce a sítnicových krvácení. Podvýživa vězňů, především mladých dosáhla obrovských rozměrů. Svědkové v této souvislosti hovoří i o sbírání bramborových slupek a odpadků. V TNP probíhala (v souladu s §8) pravidelná politická a kulturní školení. Povinná byla účast na kursech ruského jazyka. Zanedbání směny či zanedbání kursu ruštiny se trestalo tělesnými tresty. Praxi TNP nepatrně změnil až trestní zákon a trestní řád z roku 1950, dle něhož se napříště mělo vybírat z lidí, kteří si odpykali trest uložený soudem. O tom, kdo půjde rovnou z vězení do TNP, rozhodovala na návrh prokurátora komise krajského soudu. Teprve v roce 1951 byla 51
První zásah do svobodné volby povolání představoval dekret prezidenta republiky č. 88/1945Sb. Jeho proklamovaným cílem bylo umožnit státním orgánům nasadit československé občany proti jejich vůli na místa, jak to vyžaduje obecný zájem. Dalším pramenem pro omezení svobody práce byla Ústava 9. května. V „Základních povinnostech občana k státu a ke společnosti“ bylo §32 stanoveno, že „každý občan je povinen pracovat podle svých schopností a svou prací přispívat k prospěchu celku“. Skutečnou možnost pro politickou i jakoukoli jinou mstu a naprostou libovůli v této oblasti poskytl ovšem až zákon 247/1948Sb. 52 Směrnice pro vyhledávání třídního nepřítele byly velmi konkrétní: „Máme v naší obci třídního nepřítele? Splnila obec dodávky masa, obilí? Proč ta osoba, přestože nepracuje, dobře si žije? Proč si různé osoby v obci potají něco šuškají? Proč není zájem o sovětské filmy? Proč majitelé domů při oslavách nevyvěšují vlajky? Kdo a proč sabotuje v obci různé příkazy? Za všemi těmito otázkami je skrytý nepřítel, kterého je nutné odhaliti ... Takový člověk patří do TNP:“
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
zahájena velmi zdlouhavá likvidace táborů. V roce 1954 byly tábory nucené práce, kterých v té době bylo více než sto, zrušeny výnosem ministra vnitra Rudolfa Baráka. Zrušení ovšem proběhlo jen na papíře, ve skutečnosti došlo jen k jejich přejmenování na převýchovné tábory. Ty přetrvaly až do roku 1960. Literatura: • Kratochvil, A.: Žaluji 1. Stalinská justice v Československu. Praha 1990, s. 269n. • Týž: Žaluji 2. Vrátit slovo umlčeným. Praha 1990, s. 241nn. • Prameny k dějinám III. odboje I. Olomouc 1995, s. 578nn. • Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993, s. 199n. • Radosta, P.: Protikomunistický odboj. Historický odboj. Místo vydání neuvedeno. 1993. s. 73n. • Borák, M., Janík, D.: Tábory nucené práce v ČSR 1948 – 1954. Opava 1996. Světlana Velmi rozsáhlou provokací Státní bezpečnosti proti potencionálním odpůrcům komunistické moci představovala operace Světlana. Podnět k jejímu zrodu dal – údajně na příkaz samotného Rudolfa Slánského – Josef Vávra-Stařík, bývalý člen protektorátní Vlajky a agent SD, později též partyzán. Po obtížně doložitelné roztržce se svým někdejším „bojovým druhem“ mjr. Augustinem Schrammem53 (agentem KGB) odešel Vávra do exilu, kde svého vlastního tvrzení navázal spolupráci se službou CIC. Z pařížského exilu písemně zaslal Antonínu Slabíkovi přesné instrukce pro založení ilegální organizace Světlana (–Jarmila) a zároveň, aby pověřil Rudolfa Lenharda vedením další skupiny Světlana – Makyta. Veškerá korespondence mezi domácími odbojáři a Vávrou procházela přes speciální oddělení Státní bezpečnosti – útvar 701-A, sestavený k organizování a provokování z hlediska bolševického systému ilegální činnosti. Je pravděpodobné, že některé dopisy psala, popř. upravovala StB sama. Členové organizace sepisovali dokonce i přísahy věrnosti a podepisovali je jak pravými, tak krycími jmény (!). Štáb organizace byl umístěn ve Slabíkově bytě v Komořanech. Obě skupiny získaly řadu členů, mezi nimi ovšem i početnou skupinu agentů StB. Organizace vlastnila i cyklostyl, na němž tiskla letáky s tzv. protistátním obsahem a také text přísahy pro nové členy. Vydávání a rozšiřování letáků pomoc při odchodu do zahraničí představovaly hlavní náplň činnosti „protistátního spiknutí“. Tragickou tečkou tohoto Státní bezpečností vyprovokovaného a řízeného protikomunistického odporu byly čtyři soudní procesy od dubna do října 1950 (Zlín, Uherské Hradiště, Vsetín a znovu Zlín54), v nichž padly tři rozsudky smrti55 (Antonín Janošík, Rudolf Lenhard, Jaroslav Vrba), desítky osob byly odsouzeny k mnohaletým trestům odnětí svobody. Literatura: •
53
Šedivý, Z., F.: Světlana. I. čsl. partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova ve Třetím odboji. Vimperk 1997.
Prý právě na příkaz Vávry-Staříka se skupina M. Choce měla pokusit unést mjr. Schramma do zahraničí. Vávra tvrdil, že Schramm je vrahem ministra Jana Masaryka. Za Schrammovu vraždu, touto skupinou údajně spáchanou byl Vávra – ovšem v nepřítomnosti – společně s ostatními odsouzen k trestu smrti. 19. února 1949 byli popraveni M. Choc a S. Šádek. 54 Tehdy již ovšem Gottwaldov. 55 Předseda senátu, JUDr. Horňanský si dal k 1. máji závazek, že protistátní živly potrestá: „My z obviněného Janošíka špiona uděláme a za špionáž odsoudíme.“
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
• • • •
Radosta, P.: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Místo vydání neuvedeno, 1993, s. 107 – 119. Kaplan, K.: Nebezpečná bezpečnost. Brno 1999, s. 92. August, F., & JAB: Ve znamení temna. Sovětská špionážní a podvratná činnost proti Československu v letech 1918 – 1969. Praha 2001, s. 398 – 400. Pospíšil, J.: Hyeny. Vizovice 1996, s. 129 – 133, 188 – 191, 268 – 272.
Zákon na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948Sb. Strach, který se zmocnil komunistických pohlavárů v souvislosti s událostmi kolem sokolského sletu i pohřbu prezidenta E. Beneše, výrazně uspíšil přípravu a schválení zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231 a zákona o Státním soudu a Státní prokuratuře č. 232. Oba zákony byly sepsány v rámci tzv. právnické dvouletky, řízené ministrem Čepičkou, a souvisely s tzv. ofenzívním pojetím třídního boje. Zákon na ochranu republiky, dle něhož byla - vedle prvé hlavy zákona č. 86/1950Sb. souzena většina obžalovaných v politických procesech56, patřil k nejvýraznějším produktům třídního zákonodárství. Z hlediska výroby velkých procesů byly podstatné zejména paragrafy Hlavy I: §1 Velezrada57, §2 Sdružování proti státu, §3 Pobuřování proti republice, §4 Hanobení republiky; ale i celá Hlava II. Trestné činy a vnější bezpečnosti státu a Hlava III. Trestné činy proti vnitřní bezpečnosti státu. Zcela „třídně“ byly mj. pojaty i paragrafy: §24. Hanobení některých ústavních činitelů; § 28. Zneužití úřadu duchovního nebo jiné podobné funkce; § 32. Šíření poplašné zprávy; § 40. Neoprávněné opuštění územní republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu58; § 41. Poškozování zájmu republiky v cizině; § 42. Hanobení spojeneckého státu. 56
Politické procesy probíhaly nejprve dle zákona na ochranu republiky z roku 1923, ten se však záhy ukázal být příliš měkkým (trest smrti určoval jen ve výjimečných případech) a tedy nedostatečným pro třídní pojetí spravedlnosti. Jako černý humor již vypadá poznámka, že komunisté se zákonem z roku 1923 nesouhlasili již v době, kdy jej Národní shromáždění schvalovalo a kdy komunistická „strana ve svém tisku a v parlamentu odhalovala jeho reakční a protilidovou podstatu. V celé republice pořádala protestní schůze a velká shromáždění. (…) Celou kampaň posílil mimořádný demonstrační sjezd proti zákonu na ochranu republiky, který se konal 1. dubna 1923.“ 57 § 1. Velezrada. (1) Kdo se pokusí: a) zničit samostatnost nebo ústavní jednotnost republiky, b) odtrhnout od republiky část jejího území, c) zničit nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení nebo společenskou nebo hospodářskou soustavu republiky, zaručené ústavou, nebo d) násilím znemožnit ústavní činnost presidenta republiky nebo jeho náměstka, zákonodárného sboru nebo vlády (sboru pověřenců), bude potrestán pro zločin těžkým žalářem od deseti do pětadvaceti let, nebo na doživotí. (2) Stejně bude potrestán, kdo se k činu uvedenému v odstavci 1 s někým nebo vejde v přímý nebo nepřímý styk s cizí mocí nebo s cizími činiteli. (3) Smrtí bude viník potrestán: a) dopustí-li se činu uvedeného v odstavci 1 nebo 2 za branné pohotovosti státu nebo v době ozbrojeného napadení republiky, b) byly-li takovým činem zvláštní měrou ohroženy samostatnost, ústavní jednotnost nebo územní celistvost republiky, její lidově demokratické zřízení, společenská nebo hospodářská soustava, zaručené ústavou, nebo byla-li znemožněna ústavní činnost presidenta republiky nebo jeho náměstka, zákonodárného sboru nebo vlády (sboru pověřenců), c) bylo-li k takovému činu užito branné moci nebo na vojenský způsob organisovaného sboru nebo byly-li k takovému činu sbírány nebo organisovány branné nebo pomocné síly nebo hromaděny zbraně neb střelivo, d) byl-li při takovém činu kladen násilný odpor branné moci nebo ozbrojenému sboru, nebo e) je-li tu jiná zvláště přitěžující okolnost. 58 „Československý občan, který v úmyslu poškodit zájem republiky opustí neoprávněně území republiky nebo ve stejném úmyslu neuposlechne výzvy úřadu, aby se v přiměřené lhůtě, kterou mu úřad určí, na území republiky vrátil, bude potrestán pro zločin těžkým žalářem od jednoho roku do pěti let.“
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
Zákon č. 231/1948Sb. značně rozšiřoval rejstřík skutkové podstaty trestných činů „proti republice“ a hlavně podstatně zvyšoval trestní sazby. Literatura: • Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993, s. 243 • Týž: Největší politický proces. Milada Horáková a spol. Brno 1996, s. 57. • Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990, s. 177, 229n. • Zákon ze dne 6. října 1948 o ochraně lidově demokratické republiky. In: Jurix CD. Elektronická sbírka zákonů. Junkers Software Prešov 1995. • Přehled dějin KSČ. Praha 1976, s. 113. Zelená internacionála V dubnu a v červenci 1952 proběhy v Praze a Brně politické monstrprocesy proti ruralistům a ruralismu blízkým autorům. Líčení v Praze proběhlo 23. – 26. dubna a prokurátor Miroslav Kolaja kladl obžalovaným za vinu spikleneckou a diverzantskou činnost v rámci Američany organizované Zelené internacionály. Nepřátelská činnost této skupiny měla být zaměřena především proti budování socialismu na československém venkově. Cílem pak zničení samostatnosti a nezávislosti ČSR a její zapojení do amerického protektorátu tzv. Evropské federace. Toho mělo být dosaženo pomocí nové světové války vyprovokované Američany. Spiklenci prý připravovali ozbrojený protistátní puč, pokoušeli se o vytváření teroristických band a prováděli rozsáhlou špionáž pro imperialistické výzvědné služby. Dle prokurátora se obvinění dříve hlásili k různým politickým skupinám a směrům, avšak nakonec se ve své nenávisti k lidu sešli na jedné platformě. J. Kostohryz byl usvědčován, že prostřednictvím bývalého ředitele Ústavu italské kultury v Praze, ve skutečnosti prý špióna G. Albertiho, zasílal do zahraničí špionážní zprávy. Do zahraničí měl zaslat také spisovatelské memorandum adresované Trumanovi, papeži Piu XII., Churchillovi a De Gasperimu, v němž je požadováno rozpoutání útočné války proti Československu. Kostohryzovi, Renčovi i dalším dával prokurátor za vinu, že přispívali do literárních revuí Řád, Obnova a týdeníku Brázda. Při Renčově výslechu vyšlo údajně najevo, že spiklenci měli spojení s agentem Zelené internacionály Hrabíkem a klerikálně fašistickým ideologem P. Tigridem. Senát Státního soudu za předsednictví Otakara Baláše odsoudil k trestu smrti profesora Josefa Kepku, básníka a překladatele Josefa Kostohryze k doživotnímu žaláři a dramatika a básníka Václava Renče na 25 let vězení. Spolu s nimi byli odsouzeni další představitelé inteligence, většinou bývalí členové předválečné agrární strany - dr. ing. Otakar Čapek, dr. Vlastimil Klíma, ing. František Topol, bývalý poslanci Antonín Chaloupek a Vilém Knebort - všichni na doživotí. V brněnském procesu nazvaném „Václav Prokůpek a spol.“ (2. - 4. července 1952) bylo odsouzeno 15 intelektuálů, údajných dalších členů Zelené internacionály. Třináct z obžalovaných patřilo k významným představitelům moderní české literatury a z tohoto hlediska se jednalo o skutečný spisovatelský monstrproces. Prokurátor Josef Čížek59 je obvinil z toho, že již za první republiky byli typickými představiteli reakce. Knap, Křelina a Prokůpek prý ve svých „literárních“ pracích a na stránkách agrárních časopisů hlásali falešná hesla o věčnosti majetkových rozdílů mezi lidmi a o „venkovu jedné rodině“. Klamali tak pracující rolníky a snažili se je izolovat od stejně vykořisťovaných dělnických mas, aby je ideově odzbrojili a odváděli od boje proti vykořisťovatelům. Dále Čížek tvrdil, že „Fučík60, 59
Neblaze proslulý vyšetřovatel čihošťského zázraku, který dle nepotvrzených informací dokonce v pseudodokumnetu „Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází“ (režie P. Freiman, premiéra 13. března 1950) sehrál „roli“ za zmučeného faráře J. Toufara. Očití svědkové však toto tvrzené v roce 1968 vyvraceli. 60 Bedřich Fučík (1900 – 1984), významný literární kritik a historik a překladatel.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
Zahradníček, Albrecht, Jehlička a Berounský přispívali do časopisů Akord, Řád, Obnova, kde hlásali ideologii tzv. stavovského státu, špinili revoluční tradice našeho lidu a naší kultury, vydávali Lipany a Bílou horu za šťastné události v našich dějinách. (…) Vítězství lidu v únoru 1948 (…) vystupňovalo jen nenávist těchto věrných služebníků agrární kliky a vatikánské reakce k našemu lidu. Proto v roce 1948 přecházejí od otravování našeho kulturního a uměleckého života k přímé záškodnické protistátní činnosti. V září 1948 založili protistátní skupinu, která ve spojení se zrádnou emigrací v zahraničí a za podpory Vatikánu a amerických imperialistů sledovala cíl násilného zvratu politických poměrů u nás. Tato skupina byla vedena již odsouzenými zrádci Renčem a Kostohryzem. (…) V plánu této skupiny bylo v případě zvratu začlenění našich zemí do Středoevropské federace. (...) Všichni se ocitli na lavici obviněných, neboť se ukázali být sprostými zločinci“. Brněnský senát Státního soudu, kterému předsedal Vladimír Podčepický vynesl následující rozsudky: Josef Knap byl odsouzen na 11 let, František Křelina na 12 let, Jan Zahradníček na 13 let, Václav Prokůpek na 22 let, Zdeněk Kalista na 15 let, Bedřich Fučík na 15 let, Ladislav Jehlička na 14 let. 25. a 26. ledna 1967 zprostil nejvyšší soud v Praze všechny obžalované v plném rozsahu obžaloby. Jednalo se o vůbec první rehabilitaci nekomunistických spisovatelů. Literatura: • Kratochvil, A.: Žaluji 2. Vrátit slovo umlčeným. Praha 1990, s. 34 – 37. • Rotrekl, Z.: Skrytá tvář české literatury. Toronto 1987, s. 75, 84, 88n., 100, 131n., 176nn. Zostřování třídního boje (Stalinova teorie třídního boje) Komunistická poučka, poprvé vyslovená Stalinem 3. března 1937 ve zprávě pro ÚV VKS(b), dle které s rostoucími úspěchy socialismu přímo úměrně poroste zápas s nepřáteli režimu. Na stálou platnost této teze upozornila rezoluce Informbyra o Jugoslávii61. Československá společnost oficiálně vstoupila do období „zostřeného třídního boje“ vyhlášením IX. sjezdu KSČ (květen 1949). Třídní boj se v žádném neměl v období socialistické přeměny společnosti zmírňovat, ba naopak: ještě více prohlubovat a přitvrzovat. Gottwald doslova prohlásil: „Stále platí, že v Únoru byla reakce sice bita a poražena, ale nemohla být dobita a likvidována. Reakce jen změnila formy a metody boje. (…) Nyní převážnou metodou její práce je špionáž, sabotáž, rozvratná propaganda, teroristické akty a různá reakční spiknutí. Před všemi složkami obrozené Národní fronty stojí úkol reakci izolovat a zneškodnit.“ Komunistické vedení usilovalo o to, aby se tato teorie přeměnila v myšlenkové schéma, dle kterého by nejen partajní funkcionáři, ale zejména řadoví občané hodnotili společenské dění. Všestranné uplatnění tohoto „vědeckého postulátu“ následně vyústilo v koncepci uspořádání společnosti, pro níž se záměrné rozvíjení třídního boje stalo hlavním zdrojem dynamiky. Za každým neúspěchem byla spatřována „ruka třídního nepřítele“, jehož bylo nutné odhalit a fyzicky i ideově zničit. V kruzích komunistických funkcionářů platila jako samozřejmost zásada, že neexistuje obec, závod a úřad etc. bez potencionálního třídního nepřítele, ale že pouze doposud nebyl odhalen. Podle momentální politických potřeb bylo možné řadit mezi „třídní nepřátele“ všechny občany, kteří neprojevovali nadšený souhlas s oficiální politikou, či jen s některým dílčím politickým rozhodnutím. Ovšem již v roce 1948 byl jako projev „zostřeného třídního boje“ hodnocen červnový sokolský slet a v září pohřeb presidenta E. Beneše. Původní boj proti „zbytkům buržoazie“ se 61
Proklamace o balkánské federaci a jugoslávské unii ohrožovaly sovětskou velmocenskou koncepci totálního ovládnutí všech svých satelitů. Na pořadu druhého zasedání Informbyra 26. června 1948 v Bukurešti byla kritika jugoslávské komunistické strany. Jugoslávští soudruzi se tohoto předem připraveného soudu odmítli zúčastnit. Předem připravená rezoluce hovoří o nacionalistických chybách ve vedení KS Jugoslávie.
Dějiny a literatura po roce 1945 Jak se dělá socialismus: vražedná 50. léta
velmi rychle změnil v likvidaci celých skupin občanů (zejména středních vrstev, inteligence, samostatně hospodařících rolníků a nekonformních umělců) a v souvislosti s druhou rezolucí Informbyra posléze zasáhl i samotnou komunistickou stranu. Navenek se „zostřený třídní boj“ projevil přijetím Zákona na ochranu republiky č. 231/1948Sb., zřízením Státního soudu, táborů nucené práce, pomocných technických praporů, likvidací řeholních řádů a pronásledováním církví vůbec i nuceným vystěhovávání „reakčních živlů“ z měst atd. Vůbec nejúčinnějším nástrojem pro vytvoření a fixaci ideologické šablony o zostřeném třídním boji byly spektakulární politické procesy v letech 1948 - 1953 a obludné propagandistické kampaně kolem nich rozvířené. K určitému poklesu uplatňování Stalinovy teorie třídního boje došlo až v roce 1956 na okresních stranických konferencích po XX. sjezdu KSSS. Literatura: • Klement Gottwald: Kupředu k vybudování socialismu v naší vlasti. Referát na IX. sjezdu KSČ 25. května 1949. In: Gottwald, K.: Vybrané spisy II. Praha 1955, s. 299 – 324. • Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993, s. 183nn. • Hořec, J.: Doba ortelů. Brno 1992, s. 32n. • Klusák, A.: Kultura a politika v Československu. Praha 1998. s. 237n.