VÁNOČNÍ LIST 2014 SBORU ČCE V NOSISLAVI
JEŽÍŠ Ježíš se narodil do vztahu, ve kterém měli jeho rodiče podle všeho problém příchod dítěte na svět vůbec ustát. Dítě přišlo neplánovaně, mladá matka, Josef se k němu zprvu nechtěl příliš znát... Od začátku byli ti tři vystaveni byrokratické šikaně, pro kterou jsou lidé jen daňovými poplatníky (tak se ocitli v Betlémě). Dítě se narodilo v jakémsi starověkém slumu, do nejchudších poměrů. A zřejmě ne dlouho po porodu museli všichni utéci do ciziny před vojáky, kteří na čísi rozkaz přišli zabíjet. Mohlo by nám proto při našem připomínání, slavení dojít, že se ten dávný příběh, bez všech zidealizovaných ohnutí, děje v různých částech světa neustále, spíš brutálněji. Kolik rodin je teď na hraně, na útěku před vojáky, kolik dětí se v tuto chvíli rodí v dnešních slumech? Třeba by nás to mohlo inspirovat k vděčnosti za to, co máme, v čem žijeme. A k alespoň drobným pokusům nějak změnit toto jeho každodenní odehrávání. Ale ten příběh je možné číst i jinak. Že je třeba Bůh, který chtěl nějak proměnit, jak to tu v jeho světě chodí. Mohl nás smést nějakou pohromou, třeba potopou, a nechat si tu jen ty použitelnější, vnímavější. Jenže to už jednou zkusil a řekl si, že to vícekrát dělat nebude. Nebo nás mohl nějak geneticky přeprogramovat, abychom se k sobě navzájem a ke krajině chovali lépe. Jenže pak bychom
to už nebyli my, svobodní, vybírající si vlastní cestu. A Pán Bůh zřejmě nestojí o loutky. Možná si mohl zvolit nějaký královský dvůr a zkusit to změnit shora, politicky, mocí a silou. Jenže to také párkrát vyzkoušel bez velkých úspěchů. Ani ten slavný Ježíšův předek, král David, se ne vždy osvědčoval. Anebo mohl předvést velké šokující zázraky, zarazit nás jimi, zastavit. Jenže to vystačí jen na pár minut. Zkusil tedy způsob dítěte, člověka... Zkusil v tom Ježíšovi, tím Ježíšem, říci, ukázat, jaký vlastně je. Že Bůh není a nechce být soudce, který si dělá čárky za naše pády. Že není velký hráč šachů, který nám klade na cestu kameny k zakopnutí. A že se nechce jen dívat, jen přihlížet našemu otloukání se. O Ježíšovi říkali, že je král, mesiáš, víc než prorok, Boží syn, Boží vyslanec..., těžko se pro něj hledají slova. Je to někdo, kdo se nám pokouší (pokoušel) ukázat, že to tu lze odžít jinak. S menším strachem, zmatkem, smutkem, vzájemným zraňováním. Že to má smysl. Že to s námi nemusí skončit na nemocniční posteli nebo na kříži. Zkusil způsob člověka, zkusil to změnit zevnitř. Tím, co Ježíš vyprávěl, jak se choval, s kým se zastavoval v rozhovoru, jaké vztahy k druhým ukazoval, tím, že lidi učil nebát se, nepomlouvat, nevytahovat staré viny, ale ani se nezavírat do zdí z pravidel a strachu z Boha... Bůh se stal člověkem, aby nás naučil být více lidskými, méně to tu odžívat, víc a lépe žít. Ježíš přišel do světa, protože se na nás Bůh nevykašlal. Přišel, aby nás naučil na sebe navzájem nekašlat a také nekašlat na Pána Boha. Jenže úspěšnost toho Božího pokusu z nás udělat víc lidi, naučit nás všímavosti, cítit a vnímat dech světa, lidí kolem, dívat se do očí, míň křičet „já“, úspěšnost tohoto pokusu je dost závislá na tom, zda se sebou něco udělat necháme, udělat chceme... Jestli ten velký Bůh ví, jaké je to být člověk, tak nás v tom našem občasném plácání nenechá. Tak nám to naše lidství se vším, co k němu patří, pomůže ustát. Ondřej Macek Pane Bože, děkujeme ti za narození Ježíše, za tu nenápadnou, a přece zásadní událost zrození Spasitele skrytou do ticha noci. Děkujeme ti za jeho příchod na zem mezi nás lidi, do našich životů. Za stopy naděje, které zanechává, za dveře, které otevírá, za srdce, která obměkčuje. Děkujeme, že zpráva o Ježíšově příchodu pro nás nekončí u jeslí ve stáji, ale že víme, jak to bylo dál. Z Betléma až do getsemanské zahrady a na Golgotu. A pak zázrak vzkříšení a nový začátek u prázdného hrobu. Prosíme, ať se z této dobré zprávy umíme pořádně radovat. Ať v nás betlémské dítě roste, otevírá oči, pomáhá napravovat pokažené, mění naši zatvrzelost. Prosíme, ať nás neopouští naděje, že jsi s námi, že o nás stojíš, že tvoje ruka vždy čeká na tu naši. Iva Květonová
2
CO SE DĚLO VE SBORU LP 2014 → Dokončila u nás vikariát Sandra Prčíková a stala se farářkou ve sboru Hrubá Vrbka a Velká nad Veličkou. Sborový zájezd v listopadu proto zamířil na její instalaci. → Konečně se začalo stavět Chráněné bydlení. Moje maminka při pohledu na staveniště řekla: „Tady fakt už neporostou meruňky a farští nebudou mít kačeny!“ → Zvolili jsme staršovstvo na roky 2014–2020. → V postním čase vařili konfirmandi s Ivou K. polévku pro sbor. Takové akce jsou prostorem všimnout si nenápadných mezi námi, promluvit si, nebýt až tak oficiální. → Byly přednášky: o Koreji (S. Hauserová), o vojenských kaplanech (G. Horáková), o biblické archeologii (F. Čapek), o Novém zákoně (J. Mrázek) a beseda s odcházejícím klobouckým farářem L. Korpou. → Na svatodušní svátky byli konfirmováni Ilona, Kristýna a Ondra. Připravovali se na ni mj. i společným pobytem s konfirmandy z Javorníku nad Veličkou. → Děti a jejich rodiče sjížděli Divokou Orlici, sborový pobyt byl v Hříběcím, v létě tábor ve Strměchách. To za našich mladých let nebylo (ale bylo jiné!). → Ve sboru se vyráběly biblické postavičky, nejen rodiče s dětmi chodili společně na výlety, např. po Ždánickém lese (na podzim) a Dolních Kounicích (na jaře). → Broumovská sbírka šatstva ve velkém sále Husova domu byla úspěšná. Sbírka má smysl, když slyšíme, že jiné, třeba do kontejnerů, nemají nejjasnější zaměření, spíše jsou to komerční záležitosti. → Stále se potýkáme se samofinancováním sboru. To nás ten minulý režim pěkně vytrestal, že nás odnaučil normálně zacházet s penězi. Snad brzy pochopíme (anebo jsme už měli?), že sbor nezachrání nařízení shora, cizí peníze či jiné finanční machinace. Zdroje jsou překvapivě zase především doma. → Je dobře, že ekumenu provozujeme ve větší dávce. Kromě tradičních ekumenických bohoslužeb v lednu byla Cesta od pomníku k pomníku k připomenutí zahájení ostudné 1. světové války a ekumenická pobožnost k 25. výročí událostí listopadu 1989. → Pozornosti se těší výstavy v kostele. Nevypadá ten kostel bez obrazů, fotografií nějak divně? Vystavovala u nás Marie Plotěná, Tereza Říčanová a Jana Mahovská. Při uvedení výstavy obrazů Marie Plotěné zazněl i nástroj zvaný theorba. Tereza Říčanová u nás hrála i divadlo. Snad nejlepší, které tu kdy bylo. → Dobrou akcí bylo letní soustředění Consonare, evangelického dechového souboru. Je vidět, že náš sbor může být organizátorem i takových sejití. → Vynikající úroveň mají koncerty v kostele. Podle mne by se s nimi nemělo přestat, i když to není jednoduché organizovat a účast je silně závislá na vnějších okolnostech. Máme ale právo takové věci měřit? Byl zde Brněnský ekumenický sbor a na hoboj hrála za doprovodu varhan Američanka Kristen Cooper. → Z partnerských sborů nás potěšila návštěva z Gubenu a zájezd z Récy. S posledně jmenovanými jsme si také připomněli 600. výročí obnovení vysluhování podobojí. → Nový církevní rok tradičně zahajujeme jarmarkem, tentokrát i s prohlídkou staveniště a středověkou hudbou. Jako bonus jarmarku bylo, že máme na faře dalšího obyvatele: Jeremiáše Šimona Macka. 3
→ Obnovili jsme klubovnu v suterénu Husova domu. Je připravena pro malá setkávání i rodinného a spolkového charakteru, což také bylo vícekrát vyzkoušeno. Je potřeba na to dbát, když máme tolik všelijakých prostor. → Objevují se nové tváře na bohoslužbách. Vladimír Svoboda & kolektiv
HUSOVO VÝROČÍ – DŮVODY K OSLAVÁM Příští rok si připomeneme 600. výročí smrti M. Jana Husa. My evangelíci vůbec anebo málo slavíme svátky – označené dny jmény tzv. svatých. O to více se dmeme o výročích. Jako bychom si přihlášením k někomu či k něčemu taky trošku vzali nějakou slávu. S tím Husem to nebylo, není a asi ani nebude tak jednoduché. Už to, že ho máme za hlavního evangelíka, není fér, když byl katolík a možná by ani jiným nebyl. Snad by ani nebyl husitou – účastníkem bouří, které po něm dostaly jméno. On vlastně má mnoho životů. Jeden žil a obětoval ho Pravdě. Další mu vtiskly následná století. Byl vzpomínaným mučedníkem. Národní obrození předminulého století si ho vzalo na vývěsní štít, takže mnohé o něm je známo jen skrze tento vlastenecký cedník. A vrchol tomu dala totalitní propaganda, která z něho udělala komunistu a na husitské hnutí hleděla jako na předobraz VŘSR! Tím udělali Husovi medvědí službu a mnozí ho dnes nemají kvůli tomu rádi. Navíc jej současníci znají jen z dobového filmu Jan Hus, který je sice umělecky dobrý, ale obsahem jde na ruku pokřivené době. Dnes snad už nastala – může se to podařit? – cesta k odstraňování balastu na jménu jednoho středověkého mistra, který to myslel vážně. Začátky se pro to udělaly ve vědeckých kruzích, ale dost práce zbude i na nás pěšáky, abychom se pokusili prokousat vším tím novým, co nám bude předloženo. Zkusme přemýšlet a odstoupit od zaběhaných schémat. Jinak nám např. v Nosislavi z Husa zbude jen ten název sborového domu (je takto pojmenován rovných sto let – další důvod k oslavování). Stálo by za to vypravit se i do Kostnice. Jeli byste tam někdy příští rok? Máte chuť se o něm a jeho díle zamýšlet bez přívlastků „hurávlasteneckých“ a jinak propagandistických? Vladimír Svoboda
150 LET FILIÁLKY V NIKOLČICÍCH Dne 8. září si připomněly Nikolčice 150. výročí ustanovení nikolčického filiálního sboru. Mateřským sborem byla Nosislav. Po roce 1620 museli všichni občané, kteří nepřijali římskokatolické vyznání, odejít. Nejprve 120 habánů a po roce 1627 ostatní. Zůstalo jen 16 nemocných a chůze neschopných občanů. Kolem roku 1634 bylo do Nikolčic přestěhováno sedm rodin ze ždánického panství, které se dříve hlásily k Jednotě bratrské. Takzvané kacířství přečkalo i dobu temna. Lidé se v domech č. 6 a 86 scházeli k modlitbám a ke čtení Písma svatého. Po vydání tolerančního patentu se k evangelickému vyznání přihlásilo 33 rodin o 180 členech. To k založení samostatného sboru však nestačilo. Proto se spojili evangelíci (nekatolíci) z Nosislavi, Miroslavi, Nikolčic a k 31. prosinci 1781 založili jako první na Moravě sbor reformovaného vyznání. Na bohoslužby chodili Nikolčičtí dvanáct kilometrů v létě i v zimě za každého počasí. V roce 1862 začalo nosislavské staršovstvo zvažovat, že na místo chátrající modlitebny nechá postavit nový kostel. Nikolčičtí si uvědomovali, co to bude stát 4 peněz a práce. Proto svolali dva členové staršovstva a deset zastupitelů
prvního března 1862 první protokolárně zaznamenanou schůzi v domě č. 6, kde se dohodli, že do deseti let postaví svůj vlastní dům Páně. V srpnu toho roku prodával blučinský římskokatolický farář celolán (22 hektarů) a dům č. 70. Pro sbor jej zakoupil jako prostředník Žid Cimrman za 8680 zlatých. Po první splátce 3700 zlatých dostali nikolčičtí evangelíci klíče od všech budov. Od té doby přestali chodit do kostela v Nosislavi a scházeli se k bohoslužbám na faře (říkali jí vikárka). Zavázali se rovněž, že od Nového roku 1863 začnou přispívat na stavební fond. Výše příspěvku byla následující: pololáník 300 zlatých, čtvrtláník 200 zlatých a domkař 100 zlatých. Za předsednictví nosislavského faráře Daniele Nešpora byla odeslána tato žádost: „My níže podepsaní presbyterové a zastupitelé nikolčičtí žádáme Vysokou církevní radu, račiž podle § 12 prozatímního nařízení z 9. dubna nás za filiální sbor mateřského sboru nosislavského milostivě přiznati a ouředně prohlásiti. Za to žádáme ve jménu všech evangelických údů nikolčických ve vší poníženosti níže podepsaní presbyterové a zastupitelové. Dáno v Nikolčicích 8. září 1864.“ Zároveň ovšem pokračoval spor o koupi fary a celolánu. Jakmile se brněnská konzistoř a olomoucký arcibiskup dozvěděli, komu to bylo prodáno, trvali na zrušení koupě. Soudní tahanice stály sbor dalších 2000 zlatých a táhly se až do roku 1866. Nakonec se kurátor Fr. Bohatý vypravil do Vídně k císaři, který jej přijal, vyslechl a rozhodl svým výnosem č. 125932 ze dne 4. ledna 1866 ve prospěch nikolčického sboru. Samostatným sborem byly Nikolčice prohlášeny 4. března 1868. Sbor čítal 78 rodin s 311 členy. Na vlastní žádost byly k němu přifařeny Křepice a Těšany. Josef Solnička
EVANGELÍCI Z VOLYNĚ V roce 1947 přijel vlakem na jižní Moravu člen našeho nosislavského sboru bratr Václav Pižl. Bylo mu tehdy 25 let. Měl za sebou dlouhou cestu z vesnice Sergejovka na Volyni, kde se narodil a odkud kvůli strachu z útoku radikální teroristické skupiny ukrajinských nacionalistů, tzv. banderovců, odešel. Ve Cvrčovicích u Pohořelic byla jeho rodině a také dalším rodinám volyňských Čechů nabídnuta možnost odkoupit domek po odsunutých Němcích. Zvykl si tam snadno také proto, že věděl, že na Volyni by možná nepřežil. Banderovci vypalovali obce, loupili a vraždili. Převážně polské obyvatelstvo, ale také menšiny, mezi které volyňští Češi patřili. Češi přišli do carského Ruska do volyňské oblasti v letech 1868–1880 na pozvání cara. K odchodu z vlasti je přiměly těžké životní podmínky doma a nabídka levné volné zemědělské půdy, náboženské svobody, možnosti vlastní samosprávy a národního školství. Život na Volyni však nebyl takovou idylou, jak si asi zprvu představovali. Někteří proto počátkem 20. století podnikli ještě další cestu za 5 lepším. Tentokrát za oceán do Argentiny. Ale i tam je čekala jen těžká práce.
Tatínek bratra Pižla se narodil na Volyni, maminka ještě ve staré vlasti, v tehdejším Rakousko-Uhersku. Aby získali ornou půdu, museli nejprve vykácet les. Práce byla náročná, všechno se dělalo ručně. V Sergejovce se všichni živili zemědělstvím. Pěstovali brambory, pšenici, žito, oves. Chovali dobytek, koně jako dopravní prostředek a na práci na poli. Rodina bratra Pižla se hlásila k evangelické víře, která byla důležitou součástí jejich života. V neděli chodívali na bohoslužby do místní evangelické modlitebny, která patřila pod sbor v Boratíně, vzdáleném asi 30 km. Farář za nimi každý týden dojížděl. Také na pohřby, svatby, návštěvy. V modlitebně neměli varhany ani harmonium, doprovázelo se na housle. Když bylo bratru Pižlovi 12 let, začal si tu a tam půjčovat bratrovy housle. Nejprve jen přejížděl prsty po strunách, postupně se je naučil ladit a nakonec na ně začal hrát. První píseň, kterou se naučil, byla Pán Bůh je síla má. Pak přibývaly další. Občas zaskakoval za houslistu v modlitebně a nakonec tam hrával neděli co neděli. Dnes už na housle nehraje. Nemůže. A hodně mu chybí. Hlas má však stále jistý a hlavu plnou textů písní, které my mladší už neznáme. Václav Pižl žije stále ve Cvrčovicích společně se svojí neteří, která o něho pečuje. V listopadu oslavil 92. narozeniny. Iva Květonová
PO DUNAJI ZA ČECHY DO RUMUNSKA Před několika lety nám v Husově domě vyprávěl bratr Petr Filip (1945) o Češích, kteří žijí a žili ve Svaté Heleně v Rumunsku, bývalé ryze české osadě, odkud pocházela jeho rodina. V těchto dnech se mi dostala do rukou jeho kniha, která letos vyšla. V ní podrobně vypráví i o ostatních českých osadách. Jak a proč se Češi dostali do Rumunska? Zhruba před 200 lety se rakouské úřady rozhodly z hospodářských důvodů osídlit jižní Banát. Nábor českých rodin prováděl maďarský šlechtic, nájemce tamních lesů. Pod vidinou získání půdy k hospodaření a zaměstnání v lese při pálení dřevěného uhlí se mnoho Čechů dalo sliby zlákat. Vznikla smíšená osada Rumunů a Čechů – Svatá Elizabeta. Nedaleko odtud pak vznikla ryze česká osada Svatá Helena. Přicházely další rodiny, a tak vznikaly osady Gernik, Rovensko, Bígr, Eibentál, Šumice, Nová Orgadena, Krušice, Skaluš. Posloužily tak rakouské vládě pro vystěhování nepohodlných evangelických rodin z Kolínska, Kouřimska a jiných částí Čech. Osadníci si museli nejprve vybudovat skromné přístřeší, nejdřív to byly zemljanice, mnohem později domy, ale hned od začátku požadovali školu pro děti a modlitebnu, kde by mohli čerpat sílu pro další těžký život v tvrdých podmínkách. Přestěhování do jiné země však nebylo bez problémů. Mnozí lidé poznali omyl svého rozhodnutí, tesknili po domově, nečekalo je tu, co se jim slibovalo. Návrat do vlasti však možný nebyl, považovalo by se to za vlastizradu. Takový pokus se krutě trestal: vězením a bitím hospodáře. Přesto stále přicházeli další osadníci z Kladenska, Domažlicka, Plzeňska, okolí Prahy a mnoha dalších míst. Ti už byli v osadách pohromadě s Maďary, sudetskými Němci, soužití s nimi bylo velmi složité. Vystřídalo se tam také hodně kněží, kteří byli zároveň učiteli dětí, často i dospělých ve večerních hodinách, museli učit maďarštinu či němčinu. Autor se zmiňuje i o knězi z No s i s l avi, Václavu Mikuláškovi, prý to byl muž š l e c h e tných 6 vlastností, zemřel v roce 1872.
Když skončila válka, přišli zase agenti z Československa lákat Čechy k osídlení pohraničí po odsunutých sudetských Němcích. Zástupci osad přijeli v roce 1946 na pozvání čsl. vlády, prohlédli si nabízená místa. Náborčí slibovali, že jim ze zničených domů postaví nové, kde budou moci pěstovat kromě hlavních zemědělských plodin také zeleninu a vinnou révu. Delegace, ve které byl i autorův dědeček, byla unešená zdejším krajem a lákavými sliby, a tak se v dubnu 1947 vrátilo několik rodin do vytoužené staré vlasti. Osídlovali hlavně prázdné domy po Němcích, rodiče Petra Filipa se vrátili roku 1947 do Vlasatic. Po únoru 1948 bylo zase všechno jinak. Původně dostala rodina Filipových k bydlení dům, hektar polí a 18 arů vinohradu. Dalších 8 hektarů bylo v nájmu obce. Po založení JZD jim byla pronajatá půda odebrána. Hektar polí nemohl rodinu uživit, tak si otec našel práci u lesní správy, která prováděla výsadbu stromů. Později ale vážně onemocněl, takže nemohl tuto práci zastávat. Velké zklamání zažili někteří Češi, kteří se vrátili do staré vlasti, protože tu byli zase jak cizinci, okolí je nepřijalo. Mnozí se chtěli vrátit zpět, jen některým se to ale povedlo. Petr Filip velmi podrobně v knize popsal historii jednotlivých osad v Rumunsku: těžký život, práce hodně, radosti málo, jen víra v Boha je prý držela při životě. Důležitá byla pomoc jednoho druhému jak prací, tak i slovem útěchy. Celá kniha je poutavým a poučným vyprávěním. Koho zajímají osudy jakýchkoliv vystěhovalců, doporučuji knihu k přečtení. Autor knihy se do osady Svatá Helena dostal poprvé v roce 2000. Pro něj ta návštěva hodně znamenala, protože tam hovořil s mnoha pamětníky, svými příbuznými, jsou tam pohřbeni jeho předkové. Pak to místo navštívil několikrát, získal mnoho cenných informací o životě osadníků a s pomocí další dostupné literatury napsal tuto knihu. Zájezdové autobusy jezdí na Sv. Helenu i z Brna, ubytování turistů je zajištěno u místních obyvatel s plnou penzí. Kdo máte zájem, využijte této možnosti. Dana Karhánková Petr Filip. Po Dunaji za Čechy do Rumunska. Návrat ztracených dětí. Praha: Jana Hanusová, 2014.
LOSOVSKÝ ROK V létě jsem před farou potkal milou drobnou paní Ellen Losa s manželem Wolfgangem. Fotografovali si kostel. Přijeli z Německa hledat rodný dům jejího otce, číslo 74. Řekl jsem jim, že už ve své původní podobě nestojí, ale jestli se nechtějí setkat se svými zdejšími příbuznými... Nechtěli obtěžovat. Nakonec proběhlo setkání po desítkách let. František Losa se narodil v Nosislavi 29. listopadu 1906. V dětství se o něj starala jeho teta Anna Pavlíková, rozená Losová. Když mu bylo 17 let, přijel pro něj strýc Václav Losa a vzal ho s sebou do Ameriky. Tam nejdříve v Quebecku (stát Iowa) v roce 1926 maturoval a pak studoval teologii a filozofii na Grove City College. Poté se vrátil do Československa a v Praze absolvoval vojenskou 7 službu. Zde potkal svou budoucí ženou, dětskou lékařkou. Vzali se roku 1936.
Na první sbor nastoupil v Pržně, po kterém následoval od roku 1948 Žatec. Manželům se narodili tři děti, synové Jan a Petr a dcera Ellen. František Losa zemřel náhle 6. února 1957. Jeho dcera o tom píše: „Byl to pro nás všechny strašný šok. Maminka to měla s naší výchovou těžké, tehdy byl komunismus v plném rozkvětu. Pro mě osobně dětství skončilo smrtí mého tatínka. Tatínek mě všude bral s sebou, byl velice společenský a měl lidi rád.“ Nedlouho po tomto setkání doputoval ze Spojených států do Nosislavi dopis Carolyn Dupré, která hledala stopy po svém pradědečkovi Václavu Losovi. Ten se v Nosislavi narodil 8. listopadu 1867. Po gymnaziálních studiích v Brně a Kolíně se pod vlivem Čeňka Duška rozhodl pro studium teologie nikoli ve Vídni, ale v New Yorku. Ordinován byl v roce 1891. Postupně založil několik českých, slovenských a ukrajinských emigrantských sborů, ale také misijní školu pro dívky. V Americe vydával Křesťanské listy a The Hussite Journal. V roce 1913 dostal čestný doktorát právě na Grove City College, o deset let později se stal superintendentem v Pittsburghu. Poměrně výrazně pomáhal T. G. Masarykovi ve Spojených státech s propagováním myšlenky vzniku nového státu. Po jeho založení pak spolu s krajanskými organizacemi finančně podpořil celou řadu českobratrských sborů. Brněnský druhý sbor po něm pojmenoval jeden ze svých sálů. V říjnu přijela Carolyn Dupré s manželem do Nosislavi. Také ona byla překvapena nalezením nových příbuzných, doplnila si rodokmen o dosud neznámé údaje a zároveň přivezla celou řadu památek na svého pradědečka, včetně zde již nedochovaných fotografií z konce 19. století (např. původního losovského domu na místě dnešního kostela). Za rok se sem chystá se svým otcem. Celé to píši však ještě kvůli něčemu jinému. V obou těch setkáních totiž podle mého dojmu do popředí vstoupilo něco jiného než společní předci. Přišlo mi, že tam zřetelně probleskovalo, že základem minulých příběhů, cesty do zámoří i zpět, pohostinnosti Mileny Nevrklové, principem setkání je žitá a zároveň hlasitě do popředí nestavěná křesťanská víra. Ondřej Macek
LIDÉ KOLEM BOHOSLUŽEB
•
OHLÁŠKY
Bohoslužby, to není jen kázání. V našem seriálu minirozhovorů představujeme ty, kteří se na nich vedle faráře také pravidelně podílejí. V Nosislavi připravuje ohlášky bratr kurátor, tedy Vladimír Lukl. Jak dlouho už děláš ohlášky? Ohlášky neboli sborová oznámení připravuji pravidelně od září roku 2000. Co obnáší jejich příprava? Příprava spočívá hlavně ve sledování dění ve sboru, v seniorátu a v církvi. Informace, které během týdne dojdou poštou či emailem, pak spolu s farářem dáváme dohromady. Způsob přípravy se lišil podle toho, s kým p ř í p r a v a p r o b í h a l a . Z a t u d o b u s e mnou ohlášky připravovali 8 tři faráři (J. Řezníčková, M. Šusták, O. Macek) a dva administrátoři (Š. Hájek a I. David – s nimi
jsem se ale hlavně připravoval na staršovstvo) a každý k tomu měl jiný přístup. Nejvíce času mně zabere při samotném psaní výběr vhodného biblického verše jubilantům ze sboru, zvlášť když mám k někomu blízko. Co tě na této službě těší/baví? Sborová oznámení jsou součástí bohoslužeb a nejsou jenom ohlášením informací, ale mají nabádat členy sboru k odpovědnosti za budování sborového společenství i společenství se sousedními sbory. Beru to se vší vážností a těší mě, když mohu pozvat lidi na různá sborová i jiná setkání. Co tě na ní naopak štve? Štve, to není úplně přesné, spíš mě mrzí, že se mně nedaří správně motivovat lidi, aby pozvání přijali a přišli. Ne kvůli mně, ale kvůli těm, co si dali čas a práci s přípravou programu. Máš nějakou zajímavou příhodu pojící se k ohláškám (nějaký trapas, něco ze zákulisí, případné ohlasy…)? Bylo jich víc, ale v tomto případě je trapas slabé slovo a straší mě každý rok. Na Nový rok se tradičně vzpomínalo na zemřelé a já jsem měl číst jejich jména. Ale u stolu Páně jsem s hrůzou zjistil, že ten seznam najednou nemám. Polil mě studený pot, zúčastnění stáli a nic. Toho 1. ledna jsem ještě ozvučoval a při odchodu ke stolu Páně jsem ten seznam nechal ležet na skříňce. V tom tichu jsem pro něj došel, přečetl a vše pak přikryl děkovnou modlitbou. -L
JOOP VAN RUITEN ZEMŘEL V neděli 23. listopadu 2014 jsme se dozvěděli smutnou zprávu, že náhle zemřel Joop van Ruiten. Bylo mu jen 69 let. Patřil neodmyslitelně k základnímu kádru „našich Holanďanů“. I jeho přičiněním jsme měli takové dobré kontakty. Nikdy nechyběl v žádné delegaci z Hasseltu. Naposledy byl u nás v květnu 2013. Vždy byl také pozorným hostitelem. Na stránkách jejich Rybího kostela – podle znamení na věži – je uvedeno, že byl „actuarius“ a pracoval v „kerkelijk bureau“ čili sborový úředník v jejich kanceláři. Každý si asi vzpomeneme i přes jazykovou bariéru na něco pěkného s ním spojeného. Měl sportovního ducha, takže nám poutavě vyprávěl, jak se v zimě bruslí na holandských kanálech. Neměl rád motorové čluny, a proto v létě upřednostňoval kajak. Myslíme nyní především na jeho milou paní Teu a děkujeme Pánu Bohu za jeho život. Hana a Vladimír Svobodovi
POZVÁNÍ 25. ledna se v Husově domě v 17 hodin Martina Pumrová, nová farářka z Klobouk u Brna, pokusí odpovědět na otázku: Mohou evangelíci kontemplovat? Řeč bude o duchovním životě. 15. února v Husově domě v 15 hodin promluví dr. Sixtus Bolom-Kotari z Akademie věd ČR na téma Náš Pánbůh se ze světa přece neodstěhoval? Víra, církev a společnost v první světové válce. 15. března v Husově domě v 15 hodin bude Petr Kulík, farář v Javorníku nad Veličkou, vyprávět o pěstounství i svých motivech k němu.
9
VÁNOČNÍ SBOROVÝ PROGRAM Husův dům dětská vánoční hra: Bohu díky, všechno je jinak; následuje sborový oběd Středa 24. prosince 15 hodin kostel krátké bohoslužby Štědrý den Čtvrtek 25. prosince 9 hodin Husův dům bohoslužby Boží hod vánoční s vysluhováním večeře Páně
Neděle 21. prosince 9 hodin čtvrtá adventní
Pátek 26. prosince Druhý svátek vánoční Neděle 28. prosince První neděle po Vánocích Středa 31. prosince konec občanského roku 2014 Čtvrtek 1. ledna začátek občanského roku 2015 Neděle 4. ledna Druhá neděle po Vánocích
11 hodin modlitebna bohoslužby Přibice s vysluhováním večeře Páně 9 hodin Husův dům bohoslužby 9 hodin
Husův dům bohoslužby
káže Ondřej Macek káže Ondřej Macek
káže Ondřej Macek
káže Saša Hauserová z Brna II. káže Martina Pumrová z Klobouk
17 hodin Husův dům pobožnost
káže Ondřej Macek
9 hodin
Husův dům bohoslužby
káže Marta Židková
9 hodin
Husův dům bohoslužby s vysluhováním večeře Páně
káže Ondřej Macek
11 hodin modlitebna bohoslužby Přibice s vysluhováním večeře Páně
káže Ondřej Macek
Arci by pro nás nemělo být v Písmu nic radostnějšího, než že se nám narodil Ježíš Kristus z Marie Panny. (Martin Luther) Milé sestry a milí bratři, rádi bychom vám popřáli, aby se vám do všech vztahů i chvil odrážela tato radost. za staršovstvo sboru Vladimír Lukl a Ondřej Macek Vánoční list Farního sboru ČCE Nosislav, Masarykova 156. Pevná linka na faru 530 330 074; aktuální sborový program – viz nástěnka před kostelem a internet http://nosislav.evangnet.cz; číslo bankovního účtu 2900034096/2010; IČ 48452831; farář Ondřej Macek (mobil 739 244 754, e-mail
[email protected]); kurátor Vladimír Lukl (mobil 721 866 861, e-mail
[email protected]). Dodáváno zdarma na všechny adresy ve sboru. Redakční rada Ondřej Macek, Vladimír Svoboda a Lenka Dobrovolná. Reprodukce užité v listu: strana 1 – mozaika s výjevem tří králů z baziliky St. Apollinare Nuovo v Ravenně (6. století), na dalších stránkách jsou fotografie z loňské dětské vánoční hry (hotová laterna magica).
