Cestou osudu a náhody

SVĚT

7 let stopem kolem světa

Cestou osudu a náhody autor

Roman Vehovský

„Tak se tady mějte, já jsem za pár let zpátky.” Rozloučil jsem se s rodiči a nasedl ke dvěma řidičům velké Avie, která vyrážela do Maďarska. Nejtěžší část své cesty jsem už měl za sebou. Tím bylo pevně se rozhodnout a sbalit se s vědomím, že až se vrátím, může být spousta věcí jinak

FOTO: Roman Vehovský

V

září roku 2002 jsem vyrazil na svou nejdelší cestu stopem. Tehdy jsem neměl ponětí, že mé pozemní putování přes Asii do Austrálie se protáhne na celých sedm let. Nevyrážel jsem do světa poprvé. Už jsem stopem absolvoval pár cest po Evropě a Maroku. Poté jsem se vydal na roční cestu na Nový Zéland a do Austrálie s krátkou zastávkou v jihovýchodní Asii při letu zpět. Tato cesta však byla jiná. Neměla stanovený návrat. Žádná zpáteční letenka, nic, co by mě svazovalo a omezovalo. První stop mi zajistil kolega, který v té době dělal ve spediční firmě. A vše začalo odsýpat, jak má. V Rumunsku mě vzal český řidič kamionu a svezl mě až do Ankary. Pak jsem bez zdržování zamířil přímo k íránským hranicím. V Tabrízu ani v Teheránu mi neprodloužili krátké tranzitní vízum, takže rychle napříč Persií, a než jsem se nadál, byl jsem v Pákistánu. Nechával jsem se unášet větrem osudu a náhody. Vše jsem bral jako výzvu a ničemu se nebránil. Nevěděl jsem, co bude za měsíc, za rok, ani kde složím večer hlavu. Své cestě jsem nechával volný průběh a bezstarostně se toulal. Cestoval jsem rok, dva, šest… Od cestování jsem si občas odpočinul na australských a novozélandských farmách, kde jsem si přezul toulavé boty za pracovní. Našetřil jsem si vždy na další putování a zase se přezul. Po cestování těmito zeměmi Jižního kříže jsem se vracel do Asie.

Poutník se neodmítá

Až na pár výjimek jsem cestoval zásadně stopem. A když to nešlo, jako třeba po bezcestných mongolských stepích, tak jsem putoval i pěšky.

říjen 2010 věda . technika . příroda . poznání 66 Svět

Autostop není jen prostředek pro přesun z bodu A do bodu B. Dokáže také třídit lidi. Byl jsem tak neustále v kontaktu s pohodovými a otevřenými lidmi, kteří byli rádi, že mohou být na chvíli delegáty své země. Při putování se mi mnohdy dostalo pozvání do domácností, někdy i na přespání. To byly většinou jediné případy, kdy jsem měl v noci střechu nad hlavou, pokud tedy nepočítám přístřeší opuštěných zastávek, tribun hřišť, parkových altánků a jiných nouzových míst, vyhledávaných hlavně za dešťových nocí. Hostely a ubytovny jsem (zase až na pár výjimek) zásadně neužíval. Když jsem už někdy střechu nad hlavou potřeboval, jako třeba v případě nemoci, nebyl jsem v klášterech, jakožto poutník, odmítnut. Co se stravování týče, baštil jsem jako většina chudších lidí na tržištích, různých pouličních stáncích a v začouzených špeluňkách. Ze začátku měl sice můj organismus, zhýčkaný sterilní hygienou, problémy poprat se s nástrahami nižšího hygienického standardu, ale postupně si zvykl. Mělo to i své výhody, protože jsem zakusil chléb prostých chudých lidí, snáze mi byl poskytnut pohled na život v dané zemi. Čas od času jsem se s někým domluvil a cestovali jsme pár týdnů společně. Byla to většinou zajímavá či příjemná změna. Při ní jsem si všiml změny jiné. Když cestuji sám, „diskrétní zóna“ mezi mnou, jako cizincem, a místními lidmi zmizí. Jen málokdo osloví skupinku cizinců. Samotného člověka však téměř každý, což může třeba v Indii už i trochu vadit.

svět

7 let stopem kolem světa

se narodil 12. února 1976 v Opavě. V letech 1990 – 1994 vystudoval Střední telekomunikační školu v Ostravě. Od roku 2002 se stal profesionálním autostopařem a amatérským fotografem. Více se o jeho dobrodružstvích, zážitcích z cest a zajímavých setkáních s cizími kulturami dočtete v autobiografické knize Cestou osudu a náhody, kterou autor vydává vlastním nákladem právě v těchto dnech. Další informace o Romanu Vehovském a jeho publikaci najdete na: http://www.cestouosuduanahody.wz.cz/.

O autorovi

Roman Vehovský

Zážitky k nezaplacení

Pokud se člověk obejde bez zbytečného luxusu a pohodlí, může za „ušetřené“ peníze koupit delší čas na cestu. Dlouholeté cestování nemusí být výsadou bohatých, ani nemusí být posvěceno sponzory. Nevšední dobrodružství lze prožit i bez kapes plných dolarů. Platinová kreditní karta určitě dveře k poznání lidí a národů neotvírá. Přestože jsem byl jakýmsi tulákem na cestách a pod hvězdnou oblohou jsem se cítil „jako doma“, pokládali mě někteří kvůli několikaletému cestování za milionáře. A někteří, co jimi skutečně byli, pro změnu přiznali, že „svoboda dokáže s bohatstvím sehrát rovnocennou partii“. Na začátku své cesty jsem chvatně „trajdal“ od jednoho chrámu ke druhému. Od jedné atrakce k další. Postupně člověk přijde na to, že pomalým poznáváním se získávají hodnotnější a trvalejší zážitky. Nejsou to historické památky a ruiny, ale setkání s lidmi, která člověka obohatí. Necestuje se proto, abychom získali fotku sebe sama před „Eiffelovkou“. Podstatnější než to, co se uvidí, je to, co se prožije. Jenže tak, jak popsali mnozí, kteří se vydali vstříc dálkám, poznal jsem i já, že cílem se postupně začíná stávat cesta sama... A na cestě hraje autostop svou další roli míchá a rozdává karty osudu. Občas, pokud se hraje fér, přihraje esa a trumfy. Pak se může stát, že se naskytne příležitost plavit se dva dny na otevřeném moři s indickými rybáři, stopnout auto jedoucí 1600 kilometrů australskou pustinou, projet poušť Gobi, cestovat na koňském hřbetě mongolskou stepí, nebo vyrazit s veterinářem ošetřovat do divoké přírody nemocného slona. V době, kdy jsem si do deníku značil šestý rok své cesty, stopl jsem jachtu a deset dní jsem se plavil po tropických ostrovech mezi Malajsií a thajským Phuketem.   Rozehřátý písek suší rychle

Svět říjen 2010 věda . technika . příroda . poznání

67

svět

7 let stopem kolem světa   Olejové lampičky a svíčky dávají oslavám spirituální rozměr, sikhský Zlatý chám v Amritsaru

poutníků podstupují očistnou koupel. Já jsem svou očistnou koupel vyzkoušel v Rishikeshi, poutním místě na úpatí Himálaje, kde je voda ještě čistá. Mohu potvrdit, že jsem se po koupeli cítil čistší (a snad to cítilo i mé okolí). Do Váránasí míří také spousta starých lidí vykonat svou poslední pouť. Na zřejmě nejznámějším ghátu Manikarnika se na hranicích pálí mrtví. Věří se, že pokud je člověk spálen u Gangy, duše se vysvobodí z koloběhu reinkarnací. Na několika k tomu určených místech staří lidé čekají, až jejich život dohasne. Pak se zapaluje hranice vysvobozujícího ohně. Děti, těhotné ženy a svatí muži se nespalují. Jejich duše jsou bezhříšné a jejich těla se nabídnou Ganze přímo. Denně bývá spáleno sto až dvě stě lidí. Tato pekelná scéna nemá konce. Kouř se zápachem smrti se nad Manikarnikou vznáší bez přestání po staletí.

Náušnice boha Šivy

V eposech Rámájany je pěkný příběh o tom, proč se tomuto místu říká Manikarnika, to je náušnice. Bůh Šiva se jednoho dne rozhodl, že Váránasí na nějaký čas se svými žáky opustí. Parvati, Šivova žena, ho však nechtěla pustit. Předstírala, že na břehu řeky ztratila svou náušnici. Doufala, že ji Šiva bude hledat a zůstane na místě. Jestli nakonec Šiva odešel, nebo zůstal, se neví. Každopádně každé duše, která ohněm opouští tento ghát, se Šiva dodnes ptá, jestli ztracenou náušnici neviděla. Při mé první návštěvě u spalovacího ghátu jsem byl jako černou magií přitahován k hranicím a zhypnotizovaně hleděl do ohně. Jedna hranice dohořívá, na druhém místě se staví nová.   Žádné problémy s vodním kamenem, praní prádla není v Indii jen ženská práce

Varanásí, ta „pravá“ Indie

Po zastávkách v Íránu a Pákistánu jsem konečně vstoupil do Indie. První kroky na jejím území jsem vnímal jako ten mnohokrát popisovaný a těžko popsatelný pocit vnitřního klidu. Dlouho jsem si představoval, jaké to v Indii bude. Teď to bylo tady. Bylo to jiné, bylo to zvláštní. Tak jako samá Indie. říjen 2010 věda . technika . příroda . poznání 68 Svět

Teprve až ve Váránasí na mě dýchla ta „pravá“ Indie. Jde o jedno z nejdéle obydlených míst na světě a již několik tisíc let sem přicházejí poutníci, aby provedli očistnou koupel v Ganze. Podél pobřeží je v délce několika kilometrů spousta koupacích ghátů. To jsou kamenné stupně sestupující k řece. Každé ráno zde tisíce

svět

7 let stopem kolem světa   Všední den ve Varanásí. Koupání v řece Ganze je pro hinduisty posvátné

Okolo pobíhají psi a hladově pátrají v ohništích po zbytcích seškvařeného masa. Kozy okusují květinové girlandy. Malé děti vybírají zbytky nedohořelých kousků dřeva a berou je domů. V řece lidé perou prádlo. O kousek dál se ve vodě rochní vodní buvoli. Nedohořelé zbytky po kremaci putují obřadně do Gangy. V okolí pokřikují další děti pouštějící draky. Melodie posvátných chrámových písní se mísí s melodiemi pohřebních průvodů. Směsice vůní a pachů dokresluje neustále se opakující scénu. Měl jsem pocit, že zažívám tu „opravdovou“ Indii.

Vánoce ve svatyni Sikhů

Většinu svých nocí jsem přespával na nádražích, kde jsou i sprchy. Po vzoru místních se rozložím na zem a spím. Menší čekárny jsou vybaveny i lavicí na spaní. Měl bych mít jízdenku příslušné třídy, ale jako cizince mě moc nekontrolují. Postačující komfort. Stačí si jen připnout batoh ocelovým lankem, ať zbytečně nepokouší nenechavce. Přišly Vánoce. Byly to mé první, které jsem měl strávit sám. Žádné zvláštní pocity a nálady jsem však nepociťoval. Stejně jako jsem

nevnímal přicházející svátky. Pro většinu Indů běžný den. A běžný den to byl tentokrát i pro mne. Přesto jsem měl dojem, že o Vánocích bych nemusel spát na nádraží. Chtěl jsem mít alespoň trošku „duchovnější“ přístřeší. Našel jsem jednu svatyni sikhů. Přes vánoční svátky jsem přespal tam. Nechal jsem jim tam malý příspěvek a rozloučil se. Aniž bych to věděl, odnášel jsem si nechtěný dárek. Začalo mi vrtat hlavou nepříjemné svědění kštice. Byly to vši. Indie se dá ale poznat i z druhé stránky. Přespával jsem právě na nádraží. Přikrytý dekou, jako ostatní spolunocležníci. Někdo mě náhle uprostřed noci nesměle budí: „Promiň, můžeš mi pomoci?“ Stál u mě mladý kluk a žádal o peníze. Denně mě takhle někdo oslovuje, ale nikdo mě kvůli tomu ještě nebudil: „Podle batohu jsem poznal, že jsi cizinec. Někdo mi ukradl peněženku a nemohu se dostat domů. Stačí mi jen na jízdné. Místní mi nevěří.“ Žádným originálním příběhem mě neoslovil. Ale působil věrohodně. Peníze jsem mu dal a znovu zalehl. Asi po dvou hodinách mnou zas někdo třese. Byl to znovu ten kluk. Byl jsem naštvaný. Člověk podá prst a on má znovu nataženou ruku... Jenže v té ruce držel Svět říjen 2010 věda . technika . příroda . poznání

69

svět

7 let stopem kolem světa peníze: „Tady je vracím.“ Rozespalé oči mám náhle vykulené: „Co děláš?! Ty peníze jsem ti dal. O žádném vracení jsme se nebavili.“ „Já vím. Jen nechci, abys měl o nás nějaké špatné mínění.“ Přejel mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, že ten hoch pro to obětuje celou noc...

Nočním vlakem na jedné noze

Od autostopu jsem na nějaký čas upustil. Indie má jeden z největších železničních systémů na světě a ten denně přepraví přes jedenáct milionů lidí. Cestovat třetí třídou, kde na turistu člověk nikdy nenarazí, může být i dobrodružné. Jeden večer jsem čekal na stanici na příjezd vlaku. Jediný vagon určený pro lidi bez rezervace byl naprosto plný. Stál jsem na schůdcích s batohem na zádech a snažil jsem se vší silou otevřít dveře. Lidé stojící za mnou tlačili jak do dveří, tak do mne. To aby se ještě dostali dovnitř. Lidé, kteří byli uvnitř, tlačili do dveří také. To aby se už nikdo dovnitř nedostal. Vagon byl totálně přecpaný. Po přetlačování a slovních potyčkách jsem se nakonec dovnitř dostal. Nebylo tam ani místo, abych stál na obou nohou, natož abych si dokázal sundat batoh ze zad. Neuvěřitelně skladní Indové byli všude. Jeden vedle druhého seděli i na úzkých přihrádkách pro zavazadla při stropu. Jiní byli zalezlí pod sedadly, kde se mohli

  I rikšové si potřebují čas od času odpočinout říjen 2010 věda . technika . příroda . poznání 70 Svět

alespoň natáhnout. Mezi tím se válely těžko identifikovatelné pytle a balíky jako zavazadla. Po pár minutách, kdy se batoh na zádech stal bolestně nesnesitelným, jsem začal tušit, že prožiji noční jízdu z kategorie nezapomenutelných. Po nějaké době se to však ve vlaku trochu seskládalo a já jsem si mohl alespoň odložit batoh. Velice rychle se ve vagónu vydýchal vzduch, což těžce nesli kuřáci. Díky nedostatku kyslíku jim špatně hořely cigarety. Problém měli i ti, co žvýkali betel. Bylo velice složité vyplivnout do ruda obarvenou slinu tak, aby dopadla na zem. Do toho řvaly malé děti. Ty se snažili překřičet prodejci čaje a buráků tlačící se davem. Občas má takové cestování na dlouhé vzdálenosti příchuť hororu. Nikdy jsem se však nesnížil k tomu, abych si koupil lístek do vyšší třídy.

se něco takového přihodí, zaplatím nádrž nafty a mrazák ledu. Plácli jsme si. Nad ránem jsme vypluli. Když slunce vystoupilo o trochu výše, paprsky se snáze prořezávaly čistým mořem. To mělo k poledni až emeraldový nádech. Nastal čas, kdy ryby i Neptun mají svou siestu. Vítr utichl, rybáři ulehli. Ideální čas se zchladit a mít na chvíli kýl lodě pár metrů nad hlavou. Při lovu nás přišel pozdravit občas nějaký delfín. Chytli jsme i malého žraloka a pár mořských hadů. Ryby jsem samozřejmě nekrmil. Rybami jsem byl krmený já. A aby to nebyly jen samé ryby, obohatil se jídelníček o kraby a krevety. Pro rybáře to nejběžnější jídlo, pro mne velice chutná a vítaná změna.

Siesta s Neptunem

Na světě je spousta zemí, které lze přirovnat k nějaké jiné zemi. Indie však žádného blízkého, ani vzdáleného příbuzného nemá. Je jen Indie. Originální a jedinečná. Po delším pobytu v této zemi si však člověk vytvoří k Indům ojedinělý vztah. Zvlášť některým nedělá žádný problém dohnat člověka k zoufalství. Kapitolou samou o sobě je styk s úředníky. Jejich byrokratická tupost svými rozměry může přemostit oceány. Úředník v Indii má status poloboha a neprojevení řádného respektu se

Později ve městě Goa jsem se jeden večer motal v rybářském přístavu. Jedna loď byla připravována na dvoudenní rybolov. Ptal jsem se majitele, zda by nebyl proti, kdybych se na jeho lodi plavil. Nevadilo mu to. Pak si ale začal uvědomovat, že tím vlastně jen riskuje. V případě, že by mé případné zdravotní potíže přinutily kapitána vrátit se, tak přijde zbytečně o naftu a sníh, který se používá k uchování ryb. Nabídl jsem mu tedy gentlemanskou dohodu. Pokud

Indická mocnost: byrokracie

svět

7 let stopem kolem světa   Krocení hadů, tradice stará tisíce let

nevyplácí. Jen jeden příklad za všechny. V jisté bance jsem si chtěl vyměnit dolary. Ve formulářích se musí samozřejmě vyplnit každá kolonka. Úředník se ptá, kde jsem spal minulou noc. Kolonka o mé adrese totiž mlčela. Když jsem po „prohrané“ argumentaci o nepodstatnosti podobných informací rezignovaně a bezelstně odpověděl, že jsem spal na pláži, úředník si myslel, že si z něho dělám srandu. Pořádně se naštval, formulář zmačkal a hodil do koše... Díky své odlišnosti a úplně jiné mentalitě dokážou Indové přivést neznalého člověka téměř až na samou hranici sebeovládání. Zvláště první návštěva byla pořádnou lekcí. Kolikrát jsem si říkal, jak jedinečná by mohla být Indie bez Indů. A kolikrát jsem si uvědomil, jak jedineční Indové jsou. Můžete je zároveň milovat i nenávidět, stejně jako samotnou Indii.

Výslech pěkně zblízka

Další, těžko stravitelný nešvar Indů je totální absence diskrétního odstupu. Skupina lidí člověka obklopí a z bezprostřední blízkosti na něho upřeně civí. Ukazují si na něj, komentují jeho činnost, bez dovolení sahají na jeho věci a prohlížejí si je. Kdekoliv cizince zastaví a mnohdy i bez pozdravu ho začnou zpovídat. Po chvíli přejdou i na osobní otázky: „Kolik máš sourozenců?“ „Jak jsi starý?“ „Proč ještě nejsi ženatý?“ „Kdy se budeš ženit?“ Otravní žebráci, škemrající děti a neustále cestu křižující rikšové jsou po určité době dost znervózňující. Kapsáři a podvodníčci vyžadují neustálou koncentraci. Někdy mne až vytáčela touha lidí být na fotce. Jak děti tak dospělí neustále loudí vyfocení. Ti drzejší schválně lezou do záběrů. A ke všemu ohlušující muzika bollywoodských filmů. Vyřvává odevšad. Jako by nestačilo, že Indové jsou už i tak velice hluční. Důvodů, proč Indové občas škádlí nervy, by se dalo uvést více. Ale i kdyby jich bylo desetkrát tolik, tak se do Indie ještě určitě vrátím. A určitě rád. Vždyť právě kvůli rozmanitosti krajů a lidí se cestuje. Jak kdysi řekl Marco Polo, a po něm desítky dalších dobrodruhů: Poznání nás učí toleranci a respektu k jinakosti. Nelze přece posuzovat jinou kulturu podle našich měřítek.

1/4

inzerce

Svět říjen 2010 věda . technika . příroda . poznání

71