Camino primitivo (původní, prvotní, nejstarší poutní cesta) Moje motto: „Cesta může být cíl – a život je taková cesta“. „La vida de cada hombre es un camino dacia si mismo, elensayo de un camino, el boceto de un sendero“. Život každého člověka je cesta sama o sobě, pokus o cestu, náznak cesty. Hermann Hesse Úvod Poutní cesta za Jáchyma. Putování Camino primitivo jsem měl ve svém ročním plánu už o vánocích. Původně již 14.5. jsem chtěl odjet kamionem Carga Jičín do Španělska. Pak se dne 14. dubna narodil můj druhý vnuk Jáchym a pomohla náhoda, když týden po jeho narození mne požádal kamarád Jirka Šoltys, zda bych ho vzal sebou. Nabídl mi dopravu stejně jako Cargo, a tak jsem týden váhal, zda ano či ne. Nakonec jsem podlehl s tím, že odjedeme o 9 dní dříve, tj. v sobotu 5. května a každý si půjde svým vyhovujícím tempem. To už jsem měl myšlenku jít cestu jako poděkování sv. Jakubovi za Jáchyma a dojít do Santiaga v den narození jeho táty Štěpána, mého mladšího syna, 21. května. Třikrát jsem v katedrále sv. Jakuba při rozsvícení svíček vzpomínal na své nejbližší doma a v duchu říkal svá přání do konce svého života. Jedno z mála, ale určitě největší, byla prosba k apoštolu Jakubovi Většímu: „chtěl bych se dožít narození svého druhého vnuka“. On mi to přání právě před měsícem splnil a tak mu tentokrát půjdu poděkovat. Poděkuji i za syna Štěpána, otce Jáchyma, za Martinu, jeho manželku, kteří možná jednou přijdou poděkovat osobně, až se vydají v mých stopách. Přidají se k poutníkům celého světa z více než 100 zemí světa. Je 1
příjemné být na chvíli poutníkem, najít sám sebe, slyšet pozdrav Bueno Camino. Člověk je poutníkem na cestě života do nebe. Cesta je tvrdá a nádherná. Vezme sílu, ale trojnásobně ji vrátí. Musíš tu pouť jít, jinak ti svá kouzla nesdělí. 5.5. sobota. Ve 4.10 hodin jsme odjeli s Jirkou z Jičína do Tuchomi, kde jsme naložili jeho mladší přítelkyni Marii a pokračovali přes Rozvadov a Německo do Francie. Už v 11 hodin jsme překročili hranice do Francie přes řeku Rýn a zastavili na oběd, neboť poprvé přestalo pršet a vysvitlo slunce. Po 850 km jsem vystřídal Jirku v řízení auta a večer zastavil ve městě Clermont v hotelu, který jsme měli předem rezervovaný a zaplacený; jen 37 € za 3 osoby. První den ujeto 1330 km za necelých 13 hodin jízdy. K večeři výborný guláš z masa jalovice jménem Jitka, který uvařil Jirka, polévka od mé Jitky, aperitiv, moučníky, pivo, víno, čaj nebo káva – super. 6.5. neděle. Přátelé, Marie a Jirka vstávali už po 6. hodině a tak já po nich také. Uvařil jsem čaj, usmažil vajíčka, a už v 7.15 hodin jsme pokračovali v cestě po Francii. Počasí moc nepřálo, neboť stále pršelo a tak jsme se s Jirkou často střídali v řízení auta. Na oběd se počasí umoudřilo a vysvitlo slunce, což bylo milé pro připravení oběda na parkovišti u benzinky. Trochu jsme se zdrželi průjezdem přímo centrem města Bordeaux. To už jsem řídil já až do cíle ve španělském městě Oviedo, hlavního města Asturie. Celkem za den ujeto 1150 km. Ubytovali jsme se až po 19. hodině
v albergu,
což
je
ubytovna pro poutníky, tady za 5 €. Zde nám také vystavili poutní
pas
K dispozici
za byla
další i
3
€.
malá
kuchyňka, kde jsme večeřeli a poseděli s ostatními poutníky do večerky, která bývá ve 22 hodin. 2
7.5. pondělí. Oviedo 2 km – Valsera 14 km; stoupání 250 m Vstával jsem až v 7 hodin, kdy Jirka rozsvítil,
neboť
na
západě
se
rozednívá mnohem později než u nás doma. Po snídani jsme nabalili batohy na pěší cestu do Santiaga a zbytečné věci odložili do kufru auta. Autem jsme se přiblížili ke katedrále, ale posledních 500 m jsme po pěší zóně museli dojít pěšky. Prohlédli jsme si baziliku Sv. Salvátora, od kterého vedou dvě poutní cesty; Camino del Norte a naše Camino primitivo = původní, prvotní, nejstarší cesta. Já ještě chvilku poseděl, meditoval uvnitř chrámu a přemýšlel, co mi cesta přinese nového. Moc jsem se na ni těšil a vzal jsem si z domova sebou radost a otevřené srdce. Po 40 minutách jsem se vrátil k místu, kde jsme auto
zaparkovali,
Calle
Fruela u hotelu stejného jména, ale auto chybělo. Po příchodu přátel jsme se vydali na místní policii, kde nám doporučili vzít taxi
a
dojet
na
místo
odtahování aut. Naše auto tu opravdu bylo, ale policista požadoval uhradit pokutu 200 €. Po chvilce vyjednávání se mi podařilo ukecat pokutu na poloviční částku 100 €, ale bylo nutné ještě zaplatit za odtažení 82 €; pěkný začátek cesty . Na doporučení policisty jsme poté odjeli ke stadionu, kde jsme auto zaparkovali na dobu minimálně 2 týdnů, kdy půjdeme pěšky do Santiaga. Odtud začala naše společná poutní cesta. Než jsme našli správné označení cesty, šli 3
jsme převážně po úzké asfaltové silnici do 12 km vzdálené ubytovny v osadě Valsera; jedna vesnice navazovala na druhou a bylo stále se na co dívat. Marie s Jirkou šli pomaleji a také trochu
bloudili, a proto občas telefonovali, kde jsem. Bylo teplo, ale zataženo, a přátelé přišli na ubytovnu už za drobného deště. V malé ubytovně jsme spali zadarmo ve společnosti převážně španělských poutníků, s kterými jsem se brzy seznámil. Večer jsem věnoval studiu naší cesty podle španělského průvodce a potom připravil večeři ze zásob ještě z domova. 8.5. úterý. Valsera (247) – kaple Santa Ana 3 km – Paladin 6 km – Peňaflor 11 km – Grado (65) 14 km Villapaňada 18 km; stoupání 350 m Při snídani ještě trochu pršelo, neboť jsme v Galicii, o které se říká, že je zelená – „Galicie verde“. Až po 8. hodině, kdy už nepršelo, jsme se vydali na další den poutě. Bylo zataženo, jen 16°C. Cesta vedla v lesích a po polních cestách, jen málo po úzké asfaltové silnici s minimálním provozem. Šel jsem svým tempem kolem kaple Santa Ana a předcházel mnoho poutníků s tím, že na své přátele počkám na okraji městečka Grado, 4
což se stalo. Cesta vedoucí kolem řeky Rio Naron byla pohodlná, nenáročná. 3 km před Gradem jsem přešel starý románský most z 16. století. Předtím
v Peňafloru
jsem
přehlédl odbočku do podjezdu železniční tratě a zastavili mne po 100 m psi, kteří štěkali a pletli se mi pod nohama. Za mostem
v Gradu
jsem
nakoupil jídlo a pití na oběd a čekal na přátele. Skoro hodinu jsme
doplňovali
hlavně
tekutiny. Po obědě se počasí zlepšilo, teplo 20°C a to jsme začali stoupat do podhůří. Hodinu jsem čekal na Jirku a Marii na křižovatce, odkud to bylo ještě více jak hodinu do kláštera San Salvador, kam jsme chtěli dojít. Zároveň tu byla
odbočka
do
vzdáleného Villapaňada.
1
km
alberga Jiří
přišel
vyčerpán a odmítl pokračovat dále. Je prý velmi unaven a dokonce uvažuje o návratu domů. Říkal, že není fyzicky fit a Marie se přidala na jeho stranu. Ubytovali jsme se 5
v malém, ale pěkném albergu pro 20 poutníků s hezkým zázemím, výhledem do údolí a sympatickým a ochotným správcem. Vybavená lednička s pitím a kasičkou fungovala jako samoobsluha. Připravil jsem poslední večeři pro své přátele, kteří mi před večeří sdělili, že se definitivně rozhodli pro návrat, neboť nejsou na další cestu připraveni. Ještě mě požádali o možnost zajištění dopravy ke svému autu do 30 km vzdáleného Ovieda. Podařilo se mi přemluvit ochotného správce alberga, který je už před 6. hodinou ranní druhý den odvezl, zřejmě zdarma. S Jirkou jsme ještě vypili několik kalíšků koňaku Veterano, který jsem předtím koupil v Gradu. 9.5. středa. Villapaňada – Cornellana 10 km – Salas 21 km – Bonenaya (610) 28 km; stoupání 850 m Vstávali jsme s Jirkou a Marií už v 5 hodin, společně naposledy posnídali a rozloučili se. Slíbili, že příště se na cestu lépe
připraví;
zřejmě
mysleli
na
Dolomity, kam chtějí se mnou jet v červenci. Odpočíval jsem a čekal na rozednění, abych se vydal už sám na další cestu před 7. hodinou. Začalo to táhlým stoupáním a znovu dolů kolem rozestavěných zakonzervovaných pilířů dálničního mostu (také zde došly peníze od EU a stavba není dokončena). 6
Ve
městě
mne
Cornellana
zastavil
pekař
rozvážející pečivo, dal mi dvě čerstvé housky a popřál
Buon
Camino
(šťastnou cestu) – moc milé, příjemné. Dále už
jen stálé stoupání podél říčky do města
Salas,
kde
jsem
byl
v poledne. S chutí jsem na sluníčku u
kostela
poobědval
a
sušil
propocené Další
oblečení.
stoupání
starou
lesní cestou vedlo do vsi Bonenaya, kde jsem se před ubytoval
15.
hodinou v malém
albergu za dobrovolný příspěvek 3 €. Albergo je
malé,
postavené
stylu
ve
čtvercových
sušíren na kukuřici, ale vybavené automatickou pračkou; kuchyň však slouží kteří
jen pro
domácím, poutníky 7
připravují večeře ve 20 hodin a v 7 hodin snídaně. Podobný řád jsem už zažil dříve a vím, že majitel je nevrlý, pokud někdo nedodrží řád a chce např. odejít ráno dříve. Budíček je oznámen modlitební písní, která říká: „přišel další den, vstávejme, radujme se, camino na nás čeká…“. V albergu jsem zůstal jako jediný poutník a večeřel společně a mladým majitelem Alesandrem a jeho krásnou přítelkyní, kterou jsem mu záviděl. K večeři typické španělské jídlo paella, hodně salátu, jako příloha směs brambor s vajíčkem a zeleninou, a červené víno. Dlouho jsme si povídali a byl to příjemný večer. 10.5. čtvrtek. Bonenaya – La Spina (652) 2 km – Tineo (790) 14 km – Campiello (610) 28 km; stoupání 650 m V 6 hodin jsem měl na stole snídani a před odchodem
jsem
vložil
do
kasičky
dobrovolný příspěvek 10 €. Ještě za šera jsem stoupal kamenitou nebo blátivou cestou mezi zemědělskými usedlostmi do městečka Tineo. V knihovně na internetu jsem vyřídil poštu a na slunci, za příjemných 21°C, ve městě poobědval. Pokračoval jsem přírodou a po levé straně
stále sledoval zasněžené vrcholky hor. Na úzké cestě proti mně zastavil traktor, vypnul motor, a 84letý sedlák si chtěl se mnou povídat, slavil prý své 80té 8
narozeniny na Caminu primitivo; úžasné. Popřál mi hodně štěstí a mám ho za 10 let následovat. Měl srdce na dlani, z jeho očí zářila radost, kterou i já si vzal sebou na cestu; dojal mne tak, že jsem měl slzy na krajíčku… Asi právě proto se sem musím opět vrátit. Poté jsem zase stoupal až do výšky 950 m n. m., abych
nato sestoupil do Campiella. Je tam překrásná ubytovna, spíše luxusní hotel za 10 €, ale chybí kuchyně. Dopřál jsem si poutnické menu za stejných 10 €. Kromě známých Španělů přibyli dnes poutníci z Itálie, Dánska, Argentiny a Německa. Večeřel jsem s dámami ze Španělska, Kristýnou a Leou (32 a 42 let). Moc nejedly ani nepily, a ani
já
jsem
vše
servírované nezvládl. Po večeři
hrály
něco
na
způsob žolíků, ale místo obvyklých karet používaly „čtverečky“
na
způsob
pexesa. Divily se, když jsem
hned
napoprvé
vyhrál, a tak mladší Kristýnu vystřídala elegantní dáma z Argentiny, ale štěstí mi opět přálo. Vedle sedící Pietro z Říma to komentoval úslovím jako u nás: „štěstí ve hře, neštěstí v lásce“ a posílal mne domů na kontrolu . Nádherný večer se protáhl skoro do půlnoci a Španělky si přály, abych šel zítra s nimi a večer daly odvetu; v noci pochrupávaly každá z jedné strany. 9
11.5. pátek. Campiello (610) – Alto di Porciles (773) 11 km – Pas Chavadoira (806) 13 km – Pola de Allande 16 km – Albergo 19 km – Puerto del Palo (1146) 24 km – Lago (900) 32 km – Berducedo (890) 36 km; stoupání 1250! Kolem šesté hodiny jsem postupně vynosil po tmě všechny
své
věci
v předsíni
z pokoje
a
v klidu
zabalil.
Ke
snídani jsem jen dopil červené víno a kolem půl sedmé se vydal na další cestu. Bylo teplo, kolem 18°C, a většinou vedla cesta lesem, což bylo příjemné. Překrásná byla zvláště
uprostřed
vzrostlých
borovic
s nádhernými výhledy na blízké zasněžené hory. Terén byl velmi členitý, stále nahoru a dolů, a tak převýšení v městečku
do Pola
oběda de
Allane, kam jsem 250 m klesal, bylo skoro 600 m. A to mi zbývalo ještě vystoupit na nejvyšší bod dnešní etapy do Puerto del Palo, což je současně nejvyšší místo na celém Camino primitivo. V 11 hodin jsem proto nakoupil dobroty na oběd v supermercadu a více jak hodinu jedl a popíjel. Přesně v poledne jsem začal stoupat a po 3 km přišel k zavřené ubytovně, ale klíče byly k dispozici v blízkém baru. Překrásné počasí mne zlákalo pokračovat v cestě na 10
vrchol a při teplotě více jak 20°C
to
bylo
dost
namáhavé. Nahoře jsem se odměnil jednou cervezou a trochu se bál divokých koní, kteří pobíhali blízko mne. Nádherný výhled byl na
všechny
rozkvetlé
strany keře
a mne
přinutily zastavit a kochat se. Sestup byl pohodlný; nejprve kamenitou cestou, později
pěšinou
silnice,
na
vedle
níž
byl
minimální provoz. V osadě Lago jsem s chutí popíjel zdejší
vodu
románského
u
malého kostelíka,
který zrovna opravovali. Už jen hodina cesty zbývala do alberga ve vsi Berducedo. 10 míst v ubytovně už bylo obsazeno a tak jsem poseděl se španělskými přáteli v blízkém baru a popíjel pivo. Nabídli mi šunku a víno a jeden z nich mne česky přivítal slovy: „stojí to za hovno“. Naučili ho to ve Škodovce v Mladé Boleslavi. Ostatní to chtěli přeložit, ale já se styděl. Přátelé mi doporučili lepší ubytování
v soukromém,
ale dražším penzionu za 15 €, což jsem za dnešní výkon s chutí dal. Navíc to bylo po probdělé včerejší noci. Společnost mi dělali jen Argentinci a Pietro z Říma, kterého jsem už také znal. 11
12.5. sobota. Berducedo – La Mesa (864) 4 km – Capella de Santa Marina (980) 7 km – Presa (220) 14 km – Granas de Salime (560) 20 km –Castro 26 km; převýšení 950 m Dobře vyspalý jsem odešel po snídani až v 7 hodin. Obloha zamračená, ale teplo. Pohodlná lesní cesta mírně klesala do obce La Mesa, kde je románský
kostel
Santa
Maria
Madalena. Typické břidlicové desky svisle položené do výšky cca 1 m lemují
starou
cestu.
Následovalo
stoupání po silnici do výšky nad 1000 m, ale dopoledne žádná auta. Zato však byla
dopoledne
mlha
a
dlouhý
nekonečný sestup vřesovištěm mezi jalovci a dalšími barevnými keři. Asi 800 m jsem klesal dolů k přehradě a jezeru
pohodlnou
lesní
cestou
vylámanou ve skalách. Kolem nejprve nízké pinie, poté zdatné borovice a mnoho
velkých
šišek
na
cestě.
Překrásný byl pohled na jezero. Po
překročení hráze přehrady následovalo táhlé stoupání o 400 m výše do městečka Granas de Salime. Necelých 5 hodin dopoledne trvala cesta 20 km dlouhá s převýšením 750 m; v průvodci je čas 6 hodin, 40 minut = 400 minut, já 4 hodiny 50 minut = 290 minut; ušetřil jsem skoro 2 hodiny. Zde jsem si dopřál oběd u kostela San Salvadore po dobu více jak 1,5 hodiny. 12
Mezitím se obloha vyčistila a tak jsem se převlékl do kraťasů a pokračoval v cestě. Po 6 km jsem zastavil v soukromém penzionu, neboť další albergo je ještě 4.5 hodiny cesty. To bych překročil limit 30 km, slíbený Jitce. Měl jsem dostatek času na „velké prádlo“ a odpočinek. Tentokrát jsem měl sám k dispozici 4lůžkový pokoj za 13 €. Ještě mi paní domácí darovala chléb a 3 vejce, která jsem si usmažil k večeři, popíjel červené a chutnal sladkosti.
13.6. neděle. Castro – Casas del Acebo (1021) 9 km – Fonsagrada (960) 22 km – Albergo Padron 24 km; převýšení 750 m Výborně odpočatý, nikdo nechrápal, a tak po snídani už v půl sedmé jsem se těšil na cestu. Bohužel dlouho dopoledne
byla
mlha,
která
s přibývající výškou ještě houstla. Písčito-kamenitá
cesta
byla
pohodlná a stoupala až do výšky nad 1000 m, kde se překvapivě vyjasnilo. Kolem cesty byla jen kleč, barevné keře, nejvíce žluté, méně fialové a červené, překrásné malé nízké borovice. Na hřebeni je mnoho větrných elektráren, ale vrtule se neotáčely, neboť bylo bezvětří. Míjel jsem mnoho malých románských kaplí a kostelíků, ale pro mlhu jsem fotil jen kostelík Iglesia Maria Madalena ze 17. století. Cesta po náhorní plošině rychle ubíhala, a tak už před
13
polednem jsem zastavil v městě Fonsagrada. V průvodci je čas 6:55 hodin, tj. 415 minut, já to zvládl za 4:50 hod., tj. 290 minut.; úspora téměř 2 hodiny jako včera. Před obědem se mlha rozpustila a bylo příjemně, teplo, pohoda. Neděle, obchody zavřené, a tak na doporučení místních jsem šel do restaurace, která byla skoro
plná.
Vybral
jsem
si
z jídelního lístku hovězí na způsob ragú
s opečeným
bramborem,
dušenou paprikou a jako přílohu ještě chléb. Přinesli mi vrchovatý talíř masa, min. 600 g, z čehož jsem zvládl necelou třetinu a ostatní putovalo
do
ešusu;
včetně
2
velkých piv jsem platil jen 11 €. Ptal jsem se, proč dávají tolik masa? „Poutník musí odcházet od nás spokojený, nesmí odcházet hladový“ . Při odchodu jsem majitele požádal ještě o láhev červeného na večeři, neboť v obchodě dnes nic nekoupím. Přejedený, spokojený, jsem došel do 2 km vzdáleného
alberga,
otevřeného,
kde však nikdo nebyl; jen batohy na deseti postelích. První přijel taxík, ze kterého jsem pomohl vyložit batohy
poutníků,
Argentinců
a
Itala, kteří si cestu takto usnadňují. Peru „velké prádlo“ včetně pyžama, od bláta myji a suším boty, a poprvé jsem využil plavky a slunil se na dece na překrásném pažitu hned u okna svého pokoje. Bylo příjemných 25°C v nadmořské výšce 960 m. Doma v Jičíně právě 10°C. Za ubytování jsem zaplatil obvyklých 5 €. Poutníci začali přicházet až po 15. hodině. Španělé mi večer dali přezdívku „italská formule 1 z Čech“. Na této cestě, kterou už jsem šel týden, byl obrovský klid, který však za tři dny skončí připojením na Camino francese. Jeden španělský poutník večer řekl: „doposud to byla pouť, potom to 14
bude manifestace“. K večeři jsem snědl další třetinu oběda a hlavně doplňoval tekutiny z automatu, kde bylo i vychlazené pivo v plechu za 1 €. Většina šla na poutnické menu, které tu nabízeli za pouhých 7 € včetně vína. Šestice známých Španělů večeři také vynechala a občerstvovala se nakoupeným chlebem v pekárně a ostatním jen z automatu v albergu, kde byl k mání např. suchý salám, olejovky, Cola atd. Seděl jsem s nimi až do večerky, tj. do 22 hodin. 14.5. pondělí. Padron (600) – Hospitál de Montouto 6 km – Alto di Cerrebo (960) 8 km – Fontaneira (930) 15 km – O Cádavo 23 km; převýšení 550 m Poslední
horská
etapa
vedla
v nadmořské výšce cca 900 m převážně v borovicových lesích střídavě po písčitých a hlinitých cestách, jen občas po asfaltové silnici, ale bez aut. Na šestém kilometru byl první „směrovník“ označující zbývající vzdálenost do cíle, tj. Santiaga 150,294 km. Každý poutník, který ujde minimálně tuto vzdálenost, obdrží tzv. „Credencial“ neboli vysvědčení o vykonané cestě; pěšky, na kole nebo na koni. Odtud každých cca 500 m je na směrovníku napsáno, kolik ještě zbývá ke katedrále Svatého Jakuba. Ráno byla opět mlha, nad níž jsem se dostal při výšce 800 m n. m., kde byly opět větrné elektrárny, tentokráte s otáčejícími se vrtulemi. Vítr byl jen mírný, teplota 18°C, po 10. hodině už
15
mnohem
více,
neboť mlha se brzy rozplynula. Ve
vsi
Fontaneira jsem fotil
kostel
hned
a
naproti
zajímavou tradiční stavbu, přístřešek krytý silnou vrstvou došků (slámy). Cestou se střídaly vůně heřmánku na poli s „vůní“ hnoje, když jsem procházel kolem kamenných zemědělských usedlostí, kde se hospodaří podobně jako u nás před 60ti roky. Lidé kolem však neskutečně milí a vstřícní. Toto je pro mne na cestě to
nejhezčí
–
setkání,
zajímavá souznění
s přírodou. Když po obědě dopíjím červené, přicházejí poutníci a už na mne volají: „Ivan, jak se máš, zase už piješ
víno!“
Přátelství
z nich čiší a tak jsem rád, že jsem už osmý den s nimi. K večeru
se
trochu
ochladilo a tak jsem v blízké restauraci vyřídil 12 mailů a hlavně napsal malému Jáchymovi k jeho měsíčním narozeninám, za což mi jeho táta pěkně odepsal. 15.5. úterý. O Cádavo – Vilabade 3 km – Castroverde 7 km - Gondar 20 km – Lugo 30 km; převýšení 600 m Dnes by můj otec slavil „98“. Před 6. hodinou začali rušit první poutníci a tak jsem vstal také. Jako jeden z mála snídal, a v 6.45 hodin jsem odcházel z alberga. To už není třeba baterky na svícení, rozbřesk je později než u nás, zato se tu stmívá až ve 21.30 hodin. Od rána překrásný slunečný den, žádná mlha, jen trochu chladněji. V prvním stoupání po lesní cestě kolem překrásných 16
pinií jsem začal předcházet dříve vycházející poutníky. První fotku dělám ještě před Vilabade, kde je zajímavá fontána s deštníkem a vedle románský kostel. Slunce příjemně hřálo do zad. Na slunci už v 8 hodin se vyhřívají koně a hříbata, stejně jako
kus
dál
zdatné
dojnice.
Následoval úsek mezi snad více jak 200 let starými stromy, obrostlými svlačci, kolem cesty kamenné zídky s mechem, vedle kapradí jako v pralese. Do toho prosvítaly
sluneční
paprsky
–
romantické, nádherné. Šlo se báječně až do Luga, prvního většího města s novým albergem, ale nevybavenou kuchyní. Chyběla nejen lednička, ale jakékoliv nádobí včetně příborů. Ještě dobře, že vše nosím sebou a tak mi postačil zdejší vařič, čímž šetřím svůj plyn. Už 10 minut před 13. hodinou jsem byl jako druhý před ubytovnou (první Španělka už druhý den jela autobusem, neboť má zdravotní problémy). Ale večer pokaždé řádí, stále
si
zpívá
a
hlavně moc kouří a pije.
Poplatek
ubytování
za byl
obvyklých 5 €. Na začátku Luga jsem fotil románský most 17
a k albergu jsem šel kolem římských
mohutných
kamenných hradeb a vstupní branou San Pietro do Starého města; je to nejzachovalejší pevnost. Po obědě v albergu jsem
si
prohlédl
mohutnou
katedrálu na náměstí Pia XII, poseděl na největším náměstí města Santo Dominco, kde je radnice (částečně v opravě). Je zde velmi starý cedr, resp. jen jeho
torzo.
Procházku jsem
přerušil posezením u internetu; naštěstí zde byl limit 20 minut. Dostal jsem velkou chuť na víno a tak jsem nakoupil dobroty na večeři (vepřovou panenku) a hlavně pití, a vrátil se do ubytovny. Zde jsem s přicházejícími poutníky dopil první láhev červeného a ještě se vydal na další procházku městem, abych shlédl alespoň exteriér Igrexa San Froilán a poté kouzelné
malé
náměstí
Plaza dei Campo Lugo s fontánou kolem
uprostřed bylo
a
mnoho
hospůdek a kaváren. Jako jediný poutník jsem mohl využít kuchyňku k přípravě večeře,
což
mi
mnozí
záviděli. Byla tu skvělá parta Španělů a tak jsem změnil i trasu do Santiaga, abych šel zítra stejnou cestou jako oni, tzn. směr Melide, kde se připojíme na Camino francese. 18
16.5. středa. Lugo– Bacurín 20 km –Ponte Ferreira 29 km; převýšení 550 m Více jak 20 poutníků spalo společně a tak jsem poprvé použil špunty do uší. K dobré večeři kromě piva jsem chutnal ještě skvělé červené a tak jsem spal jako mimino. Probudil jsem se až v 6.45 hodin, kdy obvykle už odcházím. Přesto jsem v klidu posnídal a ještě poskytl čaj o 7 let mladšímu Holanďanovi, který též začal v Oviedu jako já, ale ze Santiaga se bude vracet severní cestou podél moře Camino Norte až do Holandska, což bude skoro 3000 km pěšky a předpokládá dobu cesty 120 dní; prý ušetří za letenku . V půl osmé jsem začal stíhat své španělské kolegy po starém románském mostě ve staré čtvrti San Lazaro, kde bývala nemocnice a kde je barokní kostel, což se mi brzy podařilo. Opět slunce svítilo od rána, ale bylo tepleji. Cesta vedla převážně smíšenými nebo
borovicovými
lesy,
velmi
členitým terénem nahoru a dolů a klikatila se sem a tam. Moc mi připomínala
naši
Vysočinu.
První
třetina vedla po úzkých asfaltových cestách bez aut, a část hustým lesem, připomínajícím
spíš
prales.
Můj
španělský kolega José Santiago, o 7 let mladší, je z poutníků nejrychlejší a dělá mi často doprovod. Každý rok chodí do Santiaga
a
na
ubytovny
chodíme
většinou společně jako první před 13. hodinou, kdy alberga otvírají. Stejně tomu bylo i dnes, kdy jsme přišli do soukromého
nového alberga
Ponte
Ferreira přesně ve 13 hodin - 29 km za 5.5 hodiny byl slušný výkon. Ubytování bylo za 10 € a těšil jsem se i na poutní menu za stejnou cenu. Po lehkém obědě, hygieně a vyprání všeho, co se 19
dalo, jsem se slunil na terase alberga, kde daleko široko nikdo nebyl; úplně jiný svět. A na teploměru neuvěřitelných 28°C ve stínu. Už jen za tento jediný den nelituji dlouhé cesty do
Španělska. Albergo je soukromý penzion teprve jeden měsíc nově otevřený a je na úrovni dobrého hotelu. Spalo nás v něm jen 10, Španělé
a
mladší
Němec
doprovázející hezkou Španělku. Seděl jsem při večeři vedle nich a tak mne zaujalo, že tuto poutní cestu přirovnával Němec k nejlepší akupunktuře svého těla. Menu se podávalo ve 20.30 hodin, pro Španěly brzo, pro mne pozdě. 17.5. čtvrtek. Ponte Ferreira – Melide (450) 21 km; převýšení 450 m Vstal jsem jako jediný v 6 hodin a po snídani připravené na svém vařiči v klubovně jsem odcházel v 6.45 hodin. Uzamčený penzion jsem musel opustit vyskočením z okna v přízemí. Za chladného a větrného počasí jsem opět stoupal a klesal střídavě smrkovými lesy a poprvé také eukalyptovými. Více jak 4 hodiny do Melide jsem nikoho nepotkal; spící krajina, spící město. Kolem cesty
žluté
forsitie
a
lesy
eukalyptů, níž už pole pšenice, která byla víc jak 1 m vysoká. V Galicii měli svátek a nikdo nepracoval, obchody byly uzavřené. Naštěstí poblíž alberga byly 20
dvě pekárny, kde bylo možné koupit kromě chleba i pivo, víno a šunku. V Melide se napojuje Camino primitivo na Camino francese, což jsem hned poznal nárůstem poutníků, kteří se stále zdravili a někteří již od 11.30 hodin čekali na ubytování, i když se otevírá až ve 13 hodin. Čas do otevření
jsem využil k obědu na slunci před městským albergem, jeho ložnice jsou stejně velké jako jeho kuchyně, která je opět bez vybavení
–
jen elektrický
sporák. Poplatek 5 €. Melide už znám ze dvou cest pěšky a dvou cest na kole. Proto dále v deníčku budu strohý na podrobnější informace, zvláště o památkách. Jsou dostatečně popsány v předchozích denících. Za zmínku v Melide stojí kaple San Antonio a kostel Igrexa Parroquial. Počasí se během dne změnilo; obloha se zatáhla a ochladilo se na 20°C (v Santiagu prý pršelo). 18.5. pátek. Melide –Arzua 12 km – Arca do Pino 36 km; stoupání 400m Ráno vše jako obvykle; jediný ze všech poutníků jsem si mohl uvařit čaj, ostatní neměli v čem – veškeré nádobí chybělo. V 6.45 hodin jsem opustil albergo plné poutníků. Naše má kapacitu 130 lidí ve 2 sálech. Až na kuchyň vše fungovalo dobře. Do Arzua jsem šel jako většinou sám, zato potom poutník za poutníkem. Nebylo nutné sledovat značení mušlí nebo žlutou 21
šipkou, poutníci byli stále na dohled. Předešel jsem jich asi 150, spíš více. Počasí
pochodu
opět
přálo;
vysoká
oblačnost, teplota 18 – 20°C, bezvětří. Skoro stále vonícím lesem eukalyptů, hlinitopísčitý měkký terén, ideální na běhání
či
chůzi.
Občas
kolem
byl
románský kostelík nebo alespoň kaple. Poutníci se všichni usmívali, byli až milí, jejich cíl se přiblížil. 5 km před cílem mne oslovil osamělý Brazilec, asi 50tiletý, a chtěl se bavit. Narodil se v italské Genově a tak jsme skoro hodinu pokecali. Když už byl tempem unavený, zastavil se raději v baru na občerstvení; kromě portugalštiny a španělštiny si ještě pamatoval z mládí italštinu. 15 minut po otevření alberga, tj. v 13.15 hodin, jsem byl v cíli, což bylo zatím nejrychleji; 36 km za 6.5 hodiny, tj. 5.7 km za hodinu. Také španělští přátelé se ubytovali ve stejném albergu a měli radost, že jsem jim neutekl až do Santiaga. Stále jsou moc milí a já se stal členem jejich týmu. Také jsem začal „pracovat“ na možnosti návratu. Vzhledem ke státním svátkům v Německu ve čtvrtek a v pátek a ani v neděli kamiony nemohou jezdit, tak byla první možnost až v úterý večer ze San Sebastianu. Ve Francii však měli svátek včera, zrovna tak jako v Galicii, a proto se zdržel jiný kamion ve Francii, který má nakládat zboží nedaleko francouzských hranic v Biarritzu v pondělí, což by bylo lepší – o den dříve. Připravil jsem si výbornou večeři, neboť byla
opět
k dispozici
kuchyň
nevybavená
(elektrický sporák), jež mi
stačila
vyváření
k dlouhému a
potom
klábosení s poutníky. 22
19.5. sobota. Arca do Pino – Monte do Gozo
13
km – Santiago de
Compostela 18 km; stoupání 300 m Na poslední den do Santiaga jsem se moc netěšil, to bude
neboť
konec
překrásného
putování
s úžasnými lidmi. Vstal jsem jako většina o něco dříve, posnídal s přáteli a už v 6.30 hodin opustil albergo. Dnes nikdo z nás nespěchal; bylo to jako poslední etapa na Tour de France, vše je rozhodnuto a všichni jedou společně. Vydrželo to však jen asi 8 km, kdy nás předešel poutník z italského Reggio Emilia. Zvýšili jsme tempo a někteří šli s ním. Já jsem se s ním však zakecal, takže nás někteří předešli. V Oficíně turismo v Santiagu, kam jsme všichni mířili za účelem vyzvednutí Credenciálu, tj. vysvědčení o vykonané cestě, jsem byl ve frontě o něco dříve, neboť jsem byl v Santiagu pošesté a tak se tu trochu vyznám. Zde jsem se rozloučil se Španěly a přál si někdy něco podobného zopakovat. Putování bylo pro mne postupným seznamováním, nalézáním vzájemného pochopení. Měl jsem radost, že jsem něco udělal pro své tělo a něco pro svou duši. Putoval jsem krajem a poznával v něm život. A kladl jsem si jedinou otázku – kdo jsi? Pár minut jsem strávil v knihovně u internetu a na poledne jsem spěchal na slavnostní mši do katedrály Svatého Jakuba. Katedrála byla postavena v letech 1075 – 1122 nad ostatky Apoštola který
Jakuba
přišel
poloostrov
na
jako
Většího, Iberský misionář,
aby obracel na „pravou víru“ zdejší keltské obyvatelstvo. Katedrála je 97 m dlouhá a 22
m
vysoká,
bohatě
zdobená stavba. Zde jsem zažehl svíčky a poděkoval 23
Jakubovi slovy: „Gracias te doy apostol Santiago por mi nieto Jáchym que ha nacido bien en estos dias que yo vengo a visitarte“. Po skončení mše mne oslovila mladička
španělská
průvodkyně
doprovázející
skupinku Italů, zda bych ji na chvilku půjčil svůj Credencial, aby ho mohla ukázat svým klientům. Mnoho dotazů plynulo „na mou hlavu“ a tak jsem se snažil odpovídat a sklidil jsem velký potlesk, když jsem odpověděl na svůj věk. Zakončil jsem slovy:
“Cesta je tvrdá a nádherná. Vezme sílu, ale trojnásobně ji vrátí“; příjemné zakončení poutě. Ubytoval jsem se jako kdysi poprvé v klášteře Seminario Minor za 10 € a začal jsem hodovat, resp. obědvat. Před večeří jsem se ještě jednou prošel městem, odeslal příspěvek do
jičínského
Deníku
a
napsal
pohlednice vnoučatům. Nakoupil jsem si dobroty na večeři a na další den na cestu do vlaku. Po poslední večeři jsem sledoval v TV fotbal mezi Bayernem Mnichov a londýnskou Chelsií. 24
20.5. neděle. Vstal jsem až v 7 hodin, neboť vlak do Irunu odjížděl až v 9.25 hodin, kde měla cesta skončit až ve 20.46 hodin. Rychlík jedoucí přes celé Španělsko
až
na
hranice
Francie je povinně místenkový. Podařilo se mi uplatnit svou zákaznickou IN kartu ČD a tak díky slevě jsem si dopřál jízdenku v 1. třídě, což bylo velice
komfortní
cestování
v poloprázdném vagonu. Ze 48 polohovacích křesel podobných jako v letadle bylo obsazeno 14 míst. Vše čisté, klimatizace, TV + sluchátka, připojení na internet, teplá voda, fén atd. Za 950 km až do stanice Hendaya jsem zaplatil 51 €. Cestující byli z 90% poutníci, převážně cizinci. Trasa vedla po mnoha mostech, tunely, zářezy, na skalách jen keře; kromě měst většinou nehostinná krajina v nadmořské výšce cca 800 m. Na celé trase bylo asi jen 15 zastávek, např. Orense, Ponferrada, Astorga, Leon, Sahagun, Palencia, Burgos, San Sebastian. Na oběd jsem si přesedl k volnému stolečku uprostřed vagonu a ještě střídal místa po směru a proti směru jízdy. Lokomotiva během jízdy 4x měnila své postavení, můj vagon byl první nebo poslední. Po obědě moučníky a červené, aby se mi lépe spalo. K večeru se obloha zatáhla a začalo hustě pršet, blížili jsme Atlantiku. V rychlíku mi to nevadilo; vzpomínal jsem však na své přátele z Radimi, kteří nedaleko odtud jedou na kole. Druhá třetina cesty vedla úrodnou krajinou, kde byly lány obilí, občas i vinice. Poslední část vedla opět mezi skalami a na nich barevné keře nebo nízký porost lesa. Do Irunu přijel rychlík včas ve 20.41 hodin. Předtím mi Jitka poslala dvě adresy alberga a první taxikář mi ochotně vysvětlil cestu a říkal: “je to asi 1 km, 15 minut pěšky“; kupodivu mne nenutil k použití taxi. Albergo Municipal bylo bohužel zavřené, ale místní policie mi okamžitě poskytla mapu města a vyznačila cestu k druhému albergu. Potkal jsem dva francouzské poutníky před albergem, kteří s ubytováním neuspěli, neboť se vrátili ze Santiaga stejně jako já, a ubytovatelka dávala přednost těm, kteří zde 25
začínají poutní cestu Camino Norte. Použil jsem proto fintu a neukázal svůj poutnický pas a požádal o vystavení nového pro tuto severní cestu. Díky tomu jsem se bez problému ubytoval a do kasičky Donate dal dobrovolný příspěvek 5 €. Poté jsem ještě pomohl s ubytováním Francouzům a dlouho s nimi seděl a prožíval humorné chvíle spojené se snahou se dorozumět. Mluvili skoro jen francouzsky. Což vůbec neumím, přesto to bylo přátelství a zábava. 21.5. pondělí. Irun – Hendaye 4 km – cesta ke kamionu v Irunu 10 km. Dnes má narozeniny můj syn Štěpán. V 6.30 hodin vstávali všichni poutníci a ubytovatelka je budila poutnickou regiliozní hudbou vztahující se na Camino a pro všechny připravila jednoduchou snídani za dobrovolný příspěvek. Albergo jsem opustil jako poslední v 8 hodin, neboť venku hustě pršelo; déle tu pobývat ani není možné. Poprvé po 2 týdnech jsem musel použít pončo a vydal jsem se k francouzským hranicím směr Biarritz. Podél Irunského kanálu a cyklistické stezce jsem za hodinu došel do hraničního města Hendaye. Kromě deště ještě byl silný boční vítr a tak boty byly brzy mokré; teplota jen 10°C (v Jičíně v té době bylo 22 °C). Na železniční stanici jsem se zeptal na odjezd vlaku do 30 km vzdáleného Biarritzu. Odpověď zněla: „za 5 minut“. Tak jsem neváhal, koupil si zlevněnou jízdenku na Inkartu ČD za 5.50 € a za 25 minut vystoupil v Biarritzu, kde jsem se měl setkat s řidičem kamionu Carga. Protože stále hustě pršelo, seděl jsem v nádražní hale stejně jako bezdomovci, psal SMS, popíjel a čekal. Jitka mi mezitím vyhledala na internetu možné ubytování v hostelu, kdybych nemohl spát večer už v kamionu. V poledne mi řidič Radek sdělil, že se setkáme odpoledne na některé benzínce, ale v Irunu. A tak po obědě ve Francii jsem se zase vrátil vlakem do Španělska za 7.80 €. Kolem 16. hodiny jsem přišel na domluvené místo u benzinky a ještě kontroloval s obsluhou, zda jsem správně na adrese uvedené v SMS. Po hodině čekání jsem kontaktoval znovu řidiče, který mi sdělil, že už čeká u benzínky, ale bohužel jiné než já. Řidič napsal novou adresu na periferii Irunu, kterou opsal z navigace. Po chvilce přišla další SMS a opět jiná adresa, začalo pořádně pršet a drama vrcholilo, když skoro hodinu na mé SMS 26
neodpovídal (měl prý navlhlý telefon). Využil jsem nabídky mladého španělského řidiče a začal objíždět všechny adresy, ale kamion nikde. Požádal jsem mého řidiče Radka, ať vystoupí z auta a opíše název ulice a číslo, že tam určitě přijedu. To se skutečně po 2.5 hodině hledání podařilo. Předtím jsem mu navrhl, ať dá do navigace adresu benzínky, kde čekám, a přijede; bohužel se nepodařilo, i když to bylo jednoduché – čekali jsme jen 1.5 km od sebe. Velmi se mi ulevilo, když jsem nasedl do vyhřáté kabiny auta, kde jsme společně povečeřeli a něco popili na seznámení. Bylo to docela dobrodružné, což ke každé cestě patří; štěstí bylo, že jsem cestoval sám. 22.5. úterý. V 7 hodin jsme odjeli od benzinky kolem té mojí směrem do Francie a skoro celou cestu opět pršelo. Radek vypil jen kávu a vykouřil několik cigaret, já posnídal jako obvykle. Kromě 2 bezpečnostních přestávek jsme stále jeli a Radek vydatně kouřil. Otvíral obě okna,
ale
stejně
to
bylo
dosti
nepříjemné. Dobrý řidič z Ostravy, který má dvě dcery a vypadal na pohodáře, který se snaží být každý WK doma. V supermarketu jsme nakoupili jídlo a pití na cestu domů. Po ujetí 750 km jsme kolem 19. hodiny zaparkovali opět u benzínky, večeřeli a popíjeli víno, které jsem nakoupil. Oba jsme se těšili na návrat domů. Cestování kamionem je mnohem pohodlnější než jízda osobním autem, ale v případě řidiče, silného kuřáka, bych příště počkal na jiný kamion. 23.5. středa. Po snídani před 7. hodinou jsme pokračovali po dálnici v cestě za chladného počasí, mrholení a pouhých 13°C do Německa. Odpoledne se vyjasnilo a teplota vystoupila až na 25°C. Po 18. hodině jsme po 10 hodinách jízdy a ujetí 740 km zastavili 80 km před Norimberkem a naposledy společně večeřeli a nabídl jsem opět červené. 27
24.5. čtvrtek. Už ve 3.30 hodin po devítihodinové bezpečnostní přestávce jsme přes Rozvadov pokračovali do Prahy; ujeto 350 km. Bohužel zúžení dálnice u Rudné v délce 4 km nás zdrželo o celou hodinu. Ve Zličíně poblíž metra jsem se rozloučil s řidičem Radkem, který pokračoval s nákladem do Valašského Meziříčí. Já přejel metrem k vlakovému nádraží Vysočany a odtud vlakem do Jičína na oběd, kde jsem v 12.30 hodin cestu ukončil. Přehled jednotlivých pěších etap: vzdálenost
převýšení
7.5.
Valsera
14 km
250 m
8.5.
Villapaňada
18 km
350 m
9.5.
Bonenaya
27 km
850 m
10.5.
Campiello
28 km
650 m
11.5.
Berducedo
36 km
1250 m
12.5.
Castro
26 km
950 m
13.5.
Padron
24 km
750 m
14.5.
O Cádavo
23 km
550 m
15.5.
Lugo
30 km
600 m
16.5.
Ponte Ferreira
29 km
550 m
17.5.
Melide
21 km
450 m
18.5.
Arca do Pino
36 km
400 m
19.5.
Santiago
18 km
300 m
21.5.
Irun
10 km
Celkem
340 km
7950 m skoro jako Everest
Denní průměr
27 km
Přibližné náklady na cestu:
Kč
Vlak v Česku
100
vlak ve Španělsku a Francii 51.50 + 5.50 + 7.80 € = 65 €
1600
ubytování 19 – 4 = 15 dní á 8 € = 120 €
3000
stravování – jídlo a pití 20 - 2 = 18 dní á 12 € = 196 €
4900
jídlo a pití z domova cca
400
Celkem
10 000
28
Přehled kilometrů: autem
2310 km (1130+1150+30)
kamionem 1840 km pěšky
340 km
taxi
5 km
vlak
1142 km (950 + 30 + 35 + 127)
metro Celkem
28 km 5 665 km
Závěr: Nemusím věřit v Boha, abych dokázal poznávat na cestě dobré i zlé. Cesta krajinou Země symbolizuje cestu životem. Člověk, který cestuje s touhou dovědět se, směřuje přes všechny dálky hlavně k sobě samému Jan Werich
Camino primitivo skončilo. Chtěl bych se dožít Camino portugués 2013!
V Jičíně 27. května 2012
Ivan
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2012
29
