ŽÁDNÁ KOMEDIE! NO KOMEDIE!
Divadlo Komedie Divadlo Komedie provozuje od roku 2002, kdy se oddělilo od Městských divadel pražských, Pražské komorní divadlo (PKD). Tomu se pod vedením jeho uměleckého šéfa Dušana D. Pařízka a režiséra Davida Jařaba z této scény podařilo vybudovat jedno z nejprogresivnějších profesionálních divadel v České republice a získat značné renomé nejen u odborné, ale i laické veřejnosti. Tvorba Pražského komorního divadla je v rámci českých poměrů unikátní. Jeho repertoár tvoří inscenace uváděné výhradně v české či světové premiéře a dlouhodobě koncepční dramaturgie se tak orientuje převážně na první provedení děl největších poválečných středoevropských dramatiků zejména německojazyčného prostoru (Thomas Bernhard, Frank Wedekind, Werner Schwab, George Tabori, Elfriede Jelineková, Händl Klaus aj.) nebo na realizace adaptací literárních děl především z německé a české jazykové oblasti (meziválečná moderna a avantgarda – Franz Kafka, Robert Musil, Joseph Roth, Johannes Urzidil, Arthur Schnitzler, Karl Kraus, ale i autoři 2. poloviny 20. století jako Egon Hostovský, Jaroslav Havlíček, Josef Škvorecký, Thomas Brussig, Peter Stamm a další). Vedle této hlavní dramaturgické linie, která vytváří základní ideovou stavbu repertoáru, se ocitají projekty „Otevřené scény“, koprodukční projekty či představení hostů. Také poetika tvůrců působících v Komedii je německým divadlem podstatně ovlivněna. Kromě již zmíněných režisérů Dušana D. Pařízka (Prezidentky, Antiklimax, Kvartet, Staří mistři, Předtím / Potom, Zmatky chovance Törlesse, Emigranti, Světanápravce, Proces, Nadváha, nedůležité: Neforemnost, Snílci, Spiknutí, Goebbels/Baarová, Černé panny, Spílání publiku 2010, Podzemní blues, Odpad, město, smrt, Hodina ve které jsme o sobě nevěděli) a Davida Jařaba (Zadržitelný vzestup Artura Uie, Tvar věcí, Ukřižovaná, Rekonstrukce (oheň v hlavě), Švejk, Hořké slzy Petry von Kantové, Vodičkova – Lazarská, Sportštyk, Žižkov, Utrpení knížete Sternenhocha, Nosferatu, Karlovo náměstí, Petrolejové lampy, Zajatci, Weissenstein, Lulu, Touha a výčitky, Legenda o svatém pijanovi, Srdce temnoty) v divadle svou nesmazatelnou stopu zanechali zejména režiséři mladší a střední generace, které spojuje podobný pohled na pojetí divadla a uchopení výrazových divadelních prostředků: Jan Nebeský s divadlem spolupracoval v letech 2002–2007 (např. Marta,
Terezka, Je na čase, aby se to změnilo!, Kanibalové, Solingen (rána z milosti), Miriam, Rána z milosti, Vyšetřování pokračuje, Humanisti, Kabaret Ivan Blatný), mladá německá režisérka Katharina Schmitt, která v Praze studovala činoherní režii na DAMU, uvedla tituly Temně lákavý svět a Poslední chvíle lidstva, v Čechách a v Německu střídavě působící Thomas Zielinski zase nastudoval inscenace Hosté nebo Poslední chvíle lidstva.Natália Deáková připravila ve spolupráci s Činoherním studiem Ústí nad Labem titul Neila LaBute Bash a později také Škvoreckého Lvíče, Němec Alexander Riemenschneider titul Agnes a spolupodílel se i na inscenaci Poslední chvíle lidstva. K režii si z pozice dvorní výtvarnice a scénografky Pražského komorního divadla také třikrát odskočila Kamila Polívková s tituly Hrdinové jako my, Víra, láska, naděje a Sam. Pražské komorní divadlo se pro své působení v divadle Komedie rozhodlo přijít s koncepcí otevřeného divadla, jehož organizaci a chod má na starost pouze minimální produkčně-umělecký tým. Oproti zvyklostem tak nemá Pražské komorní divadlo v zaměstnaneckém poměru herce ani část technického personálu. Přesto lze v Divadle Komedie hovořit o zřetelném hereckém souboru, který patří k jeho velkým devízám. Ať již to jsou na jedné straně herci zvučných jmen, kteří přijali účast v určitých vybraných projektech (Karel Roden, Daniela Kolářová, Jana Krausová, Bolek Polívka…), nebo na straně druhé herci do určité doby mediálně méně známí, kteří tvoří hlavní jádro souboru: Vanda Hybnerová, Martin Pechlát, Gabriela Míčová, Martin Finger, Stanislav Majer, Ivana Uhlířová, Jiří Štrébl, Jiří Černý, Dana Poláková aj. „Herci Pražského komorního divadla si za dobu své činnosti vypracovali velmi specifický styl civilistního projevu. Je ve výrazu úsporný až minimalistický, statický. Pracuje s drobnou mimikou, s prodlevami, s jemnou intonací hlasu. Situace, i ty nepatrné, plynou zvolna a jsou téměř pokaždé precizně pointovány. Je v tom i jakási nonšalantní ledabylost, kdy herecké osobnosti jen zlehka předstírají, že hrají někoho jiného, a dávají najevo, že jsou to především ony samy, kdo na jevišti stojí. Pokud se k tomu nešťastně nepřimíchají těžké psychologické podtexty, je to metoda práce opravdu přitažlivá,“ charakterizuje typický herecký styl recenzent Roman Sikora (Bohatý Žid a český nácek se jen tak nepotkají. In: Deník Referendum, 5. 2. 2012). Určujícím prvkem typického „rukopisu“ Pražského komorního divadla tak oproti repertoárovému typu divadel není pouze herecký soubor, ale i silná a zřetelná dramaturgie, umělecká rozmanitost
s výraznou inklinací k poetice podstatně ovlivněné německým divadlem a silný producentský přístup k formování programu. Svou prací zaujímá Pražské komorní divadlo jasnou pozici mezi českými scénami. To dokazuje i řada ocenění, která mu byla udělena: Cena Alfréda Radoka pro Danielu Kolářovou za rok 2004 a pro Ivanu Uhlířovou v roce 2010 (obě v kategorii ženský herecký výkon), pro Martina Fingera v roce 2006 a 2007 a pro Martina Pechláta v roce 2009 (v kategorii mužský herecký výkon). Inscenace Světanápravce byla oceněna cenou MAX, inscenace Proces pak byla vyhlášena Inscenací roku 2007, a to jak v anketě Divadelních novin, tak také v Ceně Alfréda Radoka. V posledně zmíněné soutěži v následujících letech uspěly tituly Goebbels/Baarová (2009) a Spílání publiku 2010 (2010). A konečně Divadlo Komedie bylo v Cenách Alfréda Radoka vyhlášeno také několikrát Divadlem roku – konkrétně za léta 2007, 2009 a 2011. V současné době se scéna profiluje zřetelně i ve středoevropském kontextu – účastní se mezinárodních festivalů (např. Salzburský festival, mezinárodní divadelní festival Theaterformen v Hannoveru či festival Neue Stücke aus Europa ve Wiesbadenu) a hostuje na významných
zahraničních scénách (např. Divadlo Deutsches Schauspielhaus in Hamburg, Deutsches Theater Berlin aj.). Pražské komorní divadlo se nachází ve funkcionalistickém paláci bývalé Báňské a hutní společnosti (dnešním Ministerstvu financí), který zakončuje blok mezi Jungmannovou a Vladislavovou ulicí. Unikátní stavba je dílem předního pražského funkcionalistického architekta Josefa Karla Říhy a byla vystavěna v letech 1928–1930. S příchodem Pražského komorního divadla do prostorů Divadla Komedie v roce 2002 přichází také snaha dát divadlu nový vnitřní i vnější estetický ráz. Za přispění architektů Tomáše Rusína a Ivana Wahly přistoupilo Pražské komorní divadlo k úpravám divadelního sálu i prostorů kavárny a foyeru. Snahou těchto změn a očistných kroků je navázat na meziválečnou modernu a tím i na atmosféru multikulturní Prahy první poloviny dvacátého století. Od roku 2010 vedení divadla soustavně upozorňovalo na nedostačující a neustále se snižující finanční podporu ze strany pražského magistrátu. Před zahájením sezony 2011/2012 pak jeho umělecký šéf Dušan D. Pařízek veřejně oznamuje, že za těchto podmínek není soubor ve své tvorbě již ochoten dále pokračovat a rozhoduje se po deseti letech – konkrétně k 31. červenci 2012 – činnost souboru ukončit.
The Divadlo Komedie (Komedie Theatre) has been operated by the Pražské komorní divadlo (Prague Chamber Theatre, PKD) since 2002 when it separated from the Municipal Theatres of Prague. The PKD theatre under the artistic direction of Dušan D. Pařízek and director David Jařab managed to raise this theatre scene to the position of one of the most progressive professional theatres in the Czech Republic and became highly recognized not only by the critics but also greater public. Its repertoire is formed by productions staged as exclusive Czech or world premieres. Its long-term conceptual dramaturgy focuses mainly on first productions of famous works by post-war writers from Central Europe, mainly the German-speaking ones (Thomas Bernhard, Werner Schwab, George Tabori, Elfriede Jelinek and others) or on adaptations of literary works mainly from the Czech and German-speaking countries (interwar modernist and avant-garde literature – Franz Kafka, Robert Musil, Joseph Roth, Johannes Urzidil and others). In addition to this main dramaturgical focus, around which the repertoire is based, there are “Open Stages” projects, co-production projects and guest productions.
The Prague Chamber Theatre has decided to run the Divadlo Komedie as an open theatre, with only a minimal production and artistic team in charge of its organisation and functioning. Contrary to established practice, the theatre thus employs no actors or technicians. Nevertheless, the Divadlo Komedie theatre still has a visible group of actors, which is one of its great advantages. There are some famous actors that participate on certain projects (Karel Roden, Daniela Kolářová, Bolek Polívka and others), or on the other hand, actors that create the core of the ensemble but are to some extent less publicly known: Martin Pechlát, Gabriela Míčová, Martin Finger, Stanislav Majer, Ivana Uhlířová and others. The key element of the typical “trademark” of the Prague Chamber Theatre is, contrary to the repertoire theatre, not only the actors but also a clear and strong dramaturgy, artistic diversity and strong tendency towards poetics influenced by German theatre and firm approach towards the creation of programme. The productions and the work of the theatre in general, gave Divadlo Komedie the leading position among other Czech theatres, something which is also shown by the large number of awards that the theatre has won (Theatre of the Year in 2007, 2009 and 2011 at the Alfréd Radok Awards, for example), its participation in prestigious European festivals and guest performances at significant foreign theatres, including the Deutsches Schauspielhaus in Hamburg and the Deutsches Theater Berlin. Divadlo Komedie theatre resides in the functionalist building of Báňská a hutní společnost (present Ministry of Finance) that terminates the quarter between Jungmannova and Vladislavova Street. The unique building was designed by the renowned functionalist architect Josef Karel Říha and constructed between 1928 and 1930. The Prague Chamber Theatre also made effort to give the premises of Divadlo Komedie theatre a new, more aesthetic character. With the contribution of architects Tomáš Rusín and Ivan Wahla, the Prague Chamber Theatre began the reconstruction of the theatre hall, café and also the foyer. They tried to re-establish the purity of the interwar modernism and also recreate the atmosphere of cross-cultural Prague of the first half of the 20th century. Since 2010 the theatre has been constantly pointing out that the financial support of the Prague Municipality is insufficient and on the
decrease. Right before the beginning of the 2011/2012 season, the artistic director Dušan D. Pařízek announced that the ensemble is not willing to continue in their work under the given conditions and declared that after ten years of its existence on 31 July 2012 – the theatre will close down.
Tvůrčí tým Divadla Komedie Creative Team of Divadlo Komedie theatre
Dušan D. Pařízek (1971) se narodil v Brně, nicméně od útlého dětství vyrůstal v Rakousku, Švýcarsku, Nizozemí a posléze v Německu. Po absolvování divadelní vědy na Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově se v roce 1994 vrací zpět do Čech a studuje divadelní režii na DAMU. V této době působil také jako asistent režie: po stáži v Národním divadle (příprava inscenace hry Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího, režie Jan Kačer) spolupracoval při realizaci inscenace Obři z hor Luigi Pirandella v Divadle za branou II s režisérem Otomarem Krejčou. Ještě během studií na DAMU nastudoval v roce 1997 pro Divadlo Na zábradlí kultovní inscenaci hry Wernera Schwaba Prezidentky. K tomuto autorovi se vrátil ještě několikrát (Lidumor aneb Má játra beze smyslu, Antiklimax). Pařízek přiznává, že ke Schwabovi má „vřelý, hluboký, niterný a smutný vztah a stále ho poznává“. Když posléze v roce 1998 založil Pražské komorní divadlo se stálou scénou v Divadle Komedie, byla inscenace Prezidentek přenesena sem. Divadlo Komedie se pod jeho vedením (1998–2002 umělecký šéf, od roku 2002 ředitel) soustředí na uvádění současné české, rakouské a německé dramatiky. Již během prvních sezon se stalo jednou z nejprogresivnějších a nejexkluzivnějších českých scén a tento výlučný post si udržuje do současnosti. Především Pařízkovou zásluhou nabízí ojedinělý dramaturgický a inscenační profil. V Divadle Komedie režíroval Pařízek řadu zásadních titulů, většinu v jejich české premiéře: 1998: Baal (Brecht), 1999: Lidumor aneb Má játra beze smyslu (Schwab), 2001: Bandité (Schiller – Potwar – Dorn), 2002: Prezidentky (Schwab), 2003: Antiklimax (Schwab), 2004: Staří mistři (Bernhard), Kvartet (Miller), 2005: Předtím/Potom (Schimmelpfennig), Zmatky chovance Törlesse (Musil), Emigranti (Mrożek), 2006: Sportštyk (Jelineková), 2008: Nadváha, nedůležité: Neforemnost
(Schwab), Snílci (Musil), Spiknutí (Hostovský), 2009: Goebbels /Baarová (Reese), 2010: Černé panny (Zaimoglu – Senkel), Spílání publiku 2010 (Handke). Pařízek často režíruje také v zahraničí – např. v divadle Schauspiel v Kolíně nad Rýnem – 2003: Platonov (Čechov), 2004: Hamlet (Shakespeare), 2005: Loupežníci (Schiller), 2006: Princ Bedřich Homburský (Kleist), Emilia Galotti (Lessing), na scéně Deutsches Schauspielhaus v Hamburku – 2007: Heřmanova bitva (Kleist), 2008: Úklady a láska (Schiller), 2009: Dantonova smrt (Büchner), 2010: Götz z Berlichingenu se železnou rukou (Goethe) či v Schauspielhausu v Curychu – 2011: Katynka z Heilbronnu (Kleist). V roce 2007 byla v rámci Divadelní Flory uvedena jeho oceňovaná inscenace hry Thomase Bernharda Světanápravce, o rok později pak výjimečná adaptace Kafkova románu Proces, která získala Cenu Alfréda Radoka jako Inscenace roku (obě nastudovány s Divadlem Komedie), a v roce 2011 diváky upoutalo svérázné nastudování titulu Petera Handkeho Spílání publiku 2010. Dušan D. Pařízek (b. 1971) was born in Brno but he spent his childhood in Austria, Switzerland, the Netherlands, and then in Germany. After graduating from Theatre Studies at Ludwig Maxmilian University in Munich in 1994, he came back to the Czech Republic and studied drama direction at DAMU Academy. During his studies he worked as an assistant director: after his internship in National Theatre (prepared Arthur Miller's Death of a Salesman directed by Jan Kačer) Pařízek met with director Otomar Krejča while working on a production The Mountain Giants at Divadlo za branou II. Still as a student he staged a legendary production of Werner Schwab's play The Presidents at the Theatre Na zábradlí in 1997. He returned to this writer many times (People Annihilation, or My Liver is Senseless; Anticlimax). Pařízek admits that he has “warm, deep, sad and intense feelings for the writer and still gets to know him”. When he founded the Prague Chamber Theatre with the permanent scene at Divadlo Komedie in 1998, the production of The Presidents moved there. Divadlo Komedie has under his direction (from 1998 to 2002 – an artistic director, since 2002 – a general director) focused on staging contemporary Czech, Austrian and German drama. Right from the first seasons, the theatre became one of the most progressive and most
exclusive Czech theatre scenes and it has kept this exceptional position up to now. The theatre offers a unique dramaturgical and dramatic profile mainly thanks to Pařízek. Pařízek directed many essential productions at Divadlo Komedie, mostly in Czech premiere – 1998: Baal (Brecht), 1999: People Annihilation, or My Liver is Senseless (Schwab), 2001: The Robbers (Schiller – Potwar – Dorn), 2002: The Presidents (Schwab), 2003: Anticlimax (Schwab), 2004: Old Masters (Bernhard), Quartet (Miller), 2005: Before/After (Schimmelpfennig), The Confusions of Young Törless (Musil), The Emigrants (Mrożek), 2006: A Sport Play (Jelineková), 2008: Overweight, Unimportant: Misshape (Schwab), The Dreamers (Musil), The Conspiracy (Hostovský), 2009: Goebbels/Baarová (Reese), 2010: Black Virgins (Zaimoglu – Senkel), Offending the Audience 2010 (Handke). Pařízek often directs abroad as well – for example at Schauspiel theatre in Cologne – 2003: Platonov (Chekhov), 2004: Hamlet (Shakespeare), 2005: The Robbers (Schiller), 2006: The Prince of Homburg (Kleist), Emilia Galotti (Lessing), at Deutsches Schauspielhaus theatre in Hamburg – 2007: Herrmann's Battle (Kleist), 2008: Love and Intrigue (Schiller), 2009: Danton's Death (Büchner), 2010: Goetz von Berlichingen with the Iron Hand (Goethe) or at Schauspielhaus theatre in Zurich – 2011: Käthchen of Heilbronn (Kleist). In 2007, the Flora Theatre Festival hosted his highly acclaimed production of Thomas Bernhard's play The World-Fixer and a year later his exceptional adaptation of Kafka's Trial that won the Production of the Year at Alfréd Radok Awards (both at Divadlo Komedie). In 2011 the festival audience was mesmerized by the daring production of Peter Handke's Offending the Audience 2010.
David Jařab (1971) se narodil v Hranicích , ale do svých osmnácti let žil v Ostravě. Vystudoval obor činoherní režie na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie v Brně. Od roku 1993 působil v brněnské experimentální scéně HaDivadlo jako režisér, posléze autor a nakonec i jako umělecký šéf, současně byl v letech 1994–1998 asistentem v ateliéru režie A. Goldflama na JAMU. V roce 1997 odešel do Prahy, kde se živil jako pedagog, autor scénářů, překladatel a televizní a divadelní režisér na volné noze. Od roku 2002 se jako režisér a kmenový autor stal vedle Dušana D. Pařízka určující osobností Pražského komorního divadla v Divadle Komedie. Je autorem více než deseti původních nebo adaptovaných divadelních textů (v sezóně 2009/2010 a 2010/2011 adaptoval např. Lulu Franka Wedekinda, Touhy a výčitky dle Snové novely Arthura Schnitzlera a Legendu o svatém pijanovi Josepha Rotha), více než třiceti komponovaných literárně-divadelních večerů a celovečerních inscenací. Věnuje se také výtvarné činnosti a scénografii. Prakticky všechny své texty realizuje sám jako režisér. Mezi jeho nejúspěšnější inscenace posledního období patří především scénická adaptace povídky Josepha Rotha Legenda o svatém Pijanovi (2011), Johannese Urzidila Weissenstein (2009), románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy (2008) či Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha (2007), první dvě inscenace původních divadelních her z pražského triptychu Vodičkova – Lazarská (2005) a Žižkov (2006) nebo inscenace her Rainera Wernera Fassbinedera Hořké slzy Petry von Kantové (2005) a Elfriede Jelinekové Klára S. (2004). Kromě činoherní režie a dramatiky se věnuje také autorskému filmu. V roce 2004 měl premiéru jeho celovečerní snímek Vaterland – Lovecký deník a v listopadu 2010 další celovečerní film Hlava-ruce-srdce. David Jařab získal za film Vaterland – Lovecký deník Cenu literárního fondu pro nejlepší film roku 2004 a cenu filmové akademie Český lev za výtvarný počin v českém filmu v roce 2004. Inscenace Vodičkova – Lazarská byla v roce 2008 vybrána na festival Neue Stücke aus Europa ve Wiesbadenu. Jařab je také členem surrealistických skupin A. I. V. a Skupiny českých a slovenských surrealistů – mj. se podílí na cyklu Večerů Analogonu.
David Jařab (b. 1971) was born in Hranice but grew up in Ostrava. He studied drama direction at the Department of Theatre at JAMU Academy in Brno. From 1993 he worked at the studio theatre at HaDivadlo as a director, later a writer and finally even as an artistic director. He was also an assisting lecturer of direction of A. Goldflam's studio from 1994 to 1998. In 1997 he left for Prague where he worked as a lecturer, scriptwriter, translator and freelance director for theatre and TV. Since 2002 he has become the key personality of Divadlo Komedie (together with Dušan D. Pařízek) as a permanent director and writer of the Prague Chamber Theatre. He has written more than 10 original plays or adaptations (in the season of 2009/2010 and 2010/2011 he adapted e.g. Lula by Frank Wedekind, Desires and Regrets based on Dream Story by Arthur Schnitzler and The Legend of the Holy Drinker by Joseph Roth), more than 30 theatre and literature evening shows and full-length productions. He engages in art production and stage design as well. Practically all his texts are directed by him. Among his most successful productions of recent years, we could name mainly the stage adaptations of short stories by Joseph Roth The Legend of the Holy Drinker (2011), Johannes Urzidil Weissenstein (2009), a novel by Jaroslav Havlíček Kerosene Lamps (2008) or Ladislav Klíma's The Suffering of Prince Sternenhoch (2007), first two productions of a triptych of original plays Vodičkova – Lazarská (2005) and Žižkov (2006) or the production of The Bitter Tears of Petra Von Kant by Rainer Werner Fassbineder (2005) and Elfriede Jelinek's Clara S. (2004). Apart from the drama direction and playwriting, he also occupies himself with film. In 2004 his feature film Vaterland – A Hunting Diary was premiered and in November 2010 another feature film Head-Hands-Heart. The film Vaterland – A Hunting Diary was awarded the prize of Czech Literary Fund for the best film of 2004 and the Czech Lion Award for the Best Art Design in 2004. The production Vodičkova – Lazarská was selected for the New Plays from Europe festival in Wiesbaden in 2008. Jařab is also member of the Surrealist Groups A. I. V. and Czech and Slovak Surrealist Group – he participates on the cycle of Evenings of Analogon (surrealist periodical).
Kamila Polívková (1975) se narodila v Brně. Po ukončení Střední průmyslové školy textilní v Brně – obor návrhářství a modelářství oděvů – studovala v letech 1998–2004 scénografii na Janáčkově akademii múzických umění. Od roku 1993 do roku 1996 pracovala pro brněnské výtvarné studio Veselý Design, 1996–98 působila jako kostýmní výtvarnice v Divadle v 7 a půl v Brně. Poté vytvořila kostýmní výpravy a scénografie k více než šedesáti inscenacím v divadlech jako jsou Husa na provázku Brno (F. M. Dostojevskij: Zločin a trest, Bratři Karamazovi; A. Jarry: Nadsamec), Národní divadlo Brno (R. W. Fassbinder: Hořké slzy Petry von Kantové), Národní divadlo Praha (H. Müller: Hamlet-stroj), Městské divadlo Zlín (W. Shakespeare: Romeo a Julie; J. W. Goethe: Faust), Divadlo Petra Bezruče Ostrava (J. Irving: Trainspotting; B. Elton: Popcorn), HaDivadlo Brno (T. Bernhard: Minetti), Činoherní studio Ústí nad Labem (J. Penhall: Plavý kůň; A. P. Čechov: Tři sestry), Švandovo divadlo Praha (G. Büchner: Vojcek; W. Shakespeare: Sen noci svatojánské). Od roku 2004 působí v Pražském komorním divadle v Praze jako kostýmní výtvarnice a scénografka. Podílela se na vzniku odbornou i laickou veřejností vysoce ceněných inscenací, které reprezentovaly české divadlo na mezinárodních festivalech a předních evropských scénách: např. D. Jařab: Vodičkova – Lazarská (2005), T. Bernhard: Světanápravce (2006), L. Klíma/D. Jařab: Utrpení knížete Sternenhocha (2007), F. Kafka/D. Pařízek: Proces (2007), W. Schwab: Nadváha, nedůležité: Neforemnost (2008), R. Musil: Snílci (2008) aj. Od roku 2007 pro Divadlo Komedie zpracovává také grafický design a fotografie. Od roku 2005 pracuje s režisérem Dušanem Davidem Pařízkem i v německy mluvících zemích. V roce 2008 prezentovala svoji tvorbu na výstavě Proměny – Divadelní výtvarnice na přelomu tisíciletí pořádané Českou organizací scénografů, divadelních architektů a techniků (ČOSDAT) ve spolupráci s Institutem umění Divadelního ústavu a Galerií kritiků v Praze. Po prvním inscenačním projektu Květy skořicovníku (podle textů čínské básnířky Li Čching-čao uvedeno ve spolupráci s Matějem T. Růžičkou v Divadle v 7 a půl Brno) následuje na počátku divadelní sezóny 2009/2010 její režijní debut v Divadle Komedie, kterým je vlastní dramatizace románu Thomase Brussiga Hrdinové jako my. V současné době je na repertoáru i její inscenace hry Ödöna von Horvátha Víra, láska, naděje a od konce dubna 2012 monodrama Kathariny Schmitt Sam.
Kamila Polívková byla nominovaná na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku 2010. V kategorii Scénografie roku 2009 získala také nominaci za výpravu k inscenaci Lvíče (Divadlo Komedie, premiéra 7. 2. 2009). Kamila Polívková (b. 1975) was born in Brno. After graduation from secondary school of textile technology in the field of fashion design, she studied between 1998–2004 stage design at JAMU Academy. From 1993 to 1996 she worked for a Brno-based art studio Veselý Design, between 1996–1998 she worked as a costume designer in the theatre Divadlo v 7 a půl in Brno. After that she created stage and costume designs for more than sixty productions for theatres like Goose on a String Theatre in Brno (F. M. Dostoyevsky: Crime and Punishment, The Brothers Karamazov; A. Jarry: The Supermale), National Theatre Brno (R. W. Fassbinder: The Bitter Tears of Petra Von Kant), National Theatre Prague (H. Müller: Hamletmachine), Městské divadlo Zlín (W. Shakespeare: Romeo and Juliet; J. W. Goethe: Faust), Petr Bezruč Theatre in Ostrava (J. Irving: Trainspotting; B. Elton: Popcorn), HaDivadlo Brno (T. Bernhard: Minetti), Činoherní studio in Ústí nad Labem (J. Penhall: Pale Horse; A. P. Chekhov: Three Sisters), Švandovo divadlo Prague (G. Büchner: Woyzeck; W. Shakespeare: Midsummer Night's Dream). Since 2004 she has worked at the Prague Chamber Theatre as a costume designer and stage designer. She participated in creation of productions highly acclaimed by both critics and general public that represented the Czech theatre at international festivals and at leading theatres all around Europe e.g. D. Jařab: Vodičkova – Lazarská (2005), T. Bernhard: The World-Fixer (2006), L. Klíma/D. Jařab: The Suffering of Prince Sternenhoch (2007), F. Kafka/D. Pařízek: The Trial (2007), W. Schwab: Overweight, Unimportant: Misshape (2008), R. Musil: The Dreamers (2008) and many others. Since 2007 she has also worked on the graphic design and photography for the Divadlo Komedie theatre. She also started working in German-speaking countries with director Dušan David Pařízek in 2005. In 2008 she presented her work on exhibition Metamorphosis – Stage Designers at the Turn of Millennium organized by the Czech Organization of Scenographers, Theatre Architects and Technicians (ČOSDAT) in cooperation with the Arts and Theatre Institute and The Gallery of Art Critics in Prague. After her first stage project Cinnamon Flower (based on poetry of Chinese poet Li
Ching Chao produced in cooperation with Matěj T. Růžička at Divadlo v 7 a půl theatre in Brno) she produced, at the beginning of the 2009/2010 season, her debut direction at Divadlo Komedie theatre – her own dramatization of the novel by Thomas Brussig Heroes Like Us. At present, another two productions directed by Polívková are on the theatre's repertoire – Faith, Hope, and Charity by Ödön von Horváth and from the end of April 2012 a monodrama Sam by Katharina Schmitt. Kamila Polívková was nominated for the Alfréd Radok Award for the Talent of the Year in 2010. In 2009 she was also nominated for the category of Stage Design for a production of Lion Cub (Divadlo Komedie theatre, premiered 7 February 2009).
Odpočítávání s Dušanem D. Pařízkem Na webových stránkách Divadla Komedie se každý den objevuje nové číslo a postupně se odečítají dny do konce poslední sezony této scény. A také jedné výrazné éry českého divadla po roce 1989. Při této příležitosti jsem režisérovi a uměleckému šéfovi Divadla Komedie Dušanu D. Pařízkovi položila několik otázek. Nedávno se stav z trojciferného čísla změnil na číslo dvojciferné, což znamená, že vám zbývají vlastně jen zhruba tři měsíce do ukončení činnosti divadla. Jaké máte nyní pocity? Dostavují se např. nějaké výrazně odlišné dojmy, než v okamžiku, kdy jste se konečně razantně rozhodli ukončit činnost kvůli nedostatečnému financování ze strany města Prahy? Prožíváme právě jedno z nejplodnějších a nejintenzivnějších období našeho souboru. Před několika dny jsme odpremiérovali pátou inscenaci této sezóny, za dva týdny má premiéru Handkeho Hodina ve které jsme o sobě nevěděli. V posledních měsících jsme hostovali se třemi inscenacemi ve Vídni a Mnichově, v těchto dnech se symbolicky loučíme uvedením čtyř našich inscenací ve Slovenském národním divadle s Bratislavou, v příštích týdnech se chystáme do Olomouce, Ostravy, Düsseldorfu a Berlína. Ve volném čase připravujeme publikaci o činnosti Pražského komorního divadla, kterou bychom chtěli do léta vydat. Práce je hodně, blížícímu se konci se příliš nevěnujeme. Vzhledem k tomu všemu si myslím stále více, že rozhodnutí ukončit působení našeho souboru bylo správné. Jsme ve formě, odejít za takových podmínek je po všech těch letech další splněný sen. Kdo vlastně přišel s nápadem odečítání čísel na webu divadla? Kamila Polívková. Je mistryní nenásilných a upřímně sentimentálních gest. Završujete se souborem deset let kontinuálního působení. Dalo by se toto desetiletí nějak zhodnotit? Jak se například vyvíjely, posouvaly Vaše osobní zkušenosti v řízení divadla a v jeho uměleckém vedení? Z hlediska řízení divadla se toho za deset let tolik nezměnilo. Zahájení našeho působení v Komedii komplikovala řada věcí. Tehdejší umělecký šéf Divadla Komedie Michal Dočekal se stal šéfem činohry Národního divadla, jeho funkční období tam začínalo v létě 2002, část souboru odcházela s ním. Rada hlavního města Prahy rozhodla na poslední chvíli, že Divadlo Komedie bude transformováno. Mělo být odděleno od Městských divadel pražských, nového provozovatele mělo určit výběrové řízení, které pro uchazeče končilo slyšením koncem ledna roku 2002. Jako provozovatel bylo tenkrát vybráno naše Pražské komorní divadlo. O přidělení finančního příspěvku
rozhodlo zastupitelstvo v březnu 2002, smlouvu o poskytnutí příspěvku nám odbor kultury předložil k podpisu koncem června – a od září jsme hráli. Poskytnutý grant byl nižší než dotace z dob, kdy ještě divadlo mělo k dispozici administrativní a technický servis Městských divadel pražských. Výchozí situace po transformaci tak rozhodně nebyla dobrá. Z toho vyplývající problémy řešíme dodnes. Respektovali jsme však vždy uzavřené smlouvy, peníze hledali jinde a existovali za finančně nepřijatelných podmínek včetně platů herců a všech zaměstnanců. A doufali, že grantové řízení v roce 2005, poté 2009, vše změní. Nezměnilo. Bohužel Komedie z tohoto úhlu pohledu navenek vypadá jako ukázkový projekt takzvané „transformace“ příspěvkových organizací zřízených hlavním městem Prahou. Stojí málo, z pražských scén srovnatelných – anebo menších – dimenzí je suverénně nejlevnější, má vysoké renomé u laické a odborné veřejnosti i u kolegů v tuzemsku či v zahraničí. Je reprezentativní a levná. Jak jistě víte, krátí pražský magistrát i v kulturní sféře už druhým rokem plošně přislíbené příspěvky, aby vyrovnal rozpočet města. „Fungující“ model Komedie by mohl být v budoucnu zneužit jako pádný argument pro další úsporná opatření. I to byl ostatně jeden z důvodů pro jeho ukončení. Inscenačně jsme se – alespoň v mém případě – v průběhu let přehoupli z fáze programového „hledačství“ nových forem do fáze ustálené poetiky. Kdo chce neustále hledat, musí tu a tam i něco najít respektive učinit rozhodnutí – a jít, i s rizikem možného omylu, zvolenou cestou dál, musí být důsledný. Vzpomínám na malý manifest, který mi před lety otiskl časopis Reflex. A to i přesto, že byl míněn jako provokativní reakce na výzvu k rozhovoru. Předsevzetí na jevišti „nelhat“ může působit poněkud dogmaticky – a hlavně i směšně. Co ale v praxi znamená? Pro herce nepitvořit se. Pro scénografa nesázet na materiály, u kterých by musel na jevišti předstírat, že jsou něčím jiným, než skutečně jsou. V případě světla připustit, že existuje něco jako stín. A tak dále a tak podobně. Redukce vyjadřovacích prostředků na nezbytné minimum, to všechno nám v poslední době usnadnilo říct na jevišti to, na čem nám opravdu záleží – i přes omezené prostorové nebo finanční podmínky Divadla Komedie. Nevím, jestli jsem vám odpověděl... Tento rozhovor by měl být – ačkoli v tomto okamžiku ještě definitivně nekončíte – vlastně především bilanční. Tedy ohlédnutím za tím, co se stalo. Nejprve tedy otázka na herecký soubor. Ten jste vždy stavěli zejména na skvělých hereckých osobnostech. Ať již na jedné straně na hercích zvučných jmen, kteří přijali účast ve vybraných projektech (Karel Roden, Daniela Kolářová, Bolek Polívka…), nebo na straně druhé na hercích do určité doby – řekněme – mediálně méně známých, kteří ale tvořili hlavní
jádro souboru (Martin Pechlát, Gabriela Míčová, Martin Finger, Stanislav Majer, Ivana Uhlířová…). Jak jste herecký soubor budoval, případně budovali? Co pro Vás osobně bylo impulsem k sestavení právě takovéhoto souboru? Práce s „jádrem“ souboru, jak tomu říkáte, patřila k hlavním devizám našeho působení. Na některé kolegy jste zapomněla: na Danu Polákovou, Jiřího Černého, Jiřího Štrébla, Romana Zacha, v prvních letech ke kmenovým hráčům patřili i Vanda Hybnerová a Karel Dobrý. Tento tým doplňovali a doplňují kolegové, kteří se o naše témata, dramaturgii a inscenační postupy Divadla Komedie zajímají. Nejčastěji u nás působili Daniela Kolářová a Karel Roden – který bude nešťastný, že vy ho nepovažujete za kmenového hráče a že já na to přistoupil. Vedle zmíněných patří k pravidelným hostům Hynek Chmelař a Marek Daniel, dřív i Lucie Trmíková, Marian Roden a Alois Švehlík, v poslední době Tereza Voříšková. Co pro Vás bylo důležité při výběru herců? Jejich přístup k divadlu? Smýšlení o divadle? Zajímavé tváře? Nějaké impulsy „mezi nebem a zemí“? Neexistuje jediný společný jmenovatel, ale kdybych se měl rozhodnout pro jednu vlastnost, kterou u většiny z nich vnímám a která mě inspiruje, tak je to hlavně „outsiderství“. Není náhoda, že v Komedii spolupracujeme s lidmi, kteří se vyznačují téměř sociopatickým potenciálem. Role outsiderů z přesvědčení nemuseli většinou nijak zvlášť studovat. Jsou jim vlastní. Myslím, že některé hráče přímo přitahovalo námi opatrně proklamované – a mnohdy recenzenty uměle vyzdvihované – outsiderství samotné Komedie. To nás spojovalo a ještě stále spojuje. Někdo odešel ze svého dosavadního souboru, aby u nás hledal novou výzvu, někdo si k nám čas od času „odskočil“. Většinou to bylo oboustranně inspirující, jinak bychom tak dlouho spolu nevydrželi. Dal by se nějak definovat herecký styl Divadla Komedie? Dřív jsem na to odpovídal rovnicí: hluboké texty uvedené výhradně ve světových nebo českých premiérách – jinými slovy nevyzkoušená a riskantní zadání – PLUS inscenace bez zbytečných příkras sázející na upřímně pojmenované emoce a čitelně rozkryté konflikty – jinými slovy hraní bez šuplíků, berliček a zadních vrátek – ROVNÁ SE současné Divadlo Komedie. Stalo se někdy, že byste volili určitý titul tzv. pro některé herce vašeho souboru a přizpůsobovali tomu dramaturgii? Na prvním místě byla vždy dramaturgická koncepce celé sezóny, někdy – jako v případě tříletého cyklu MITTELEUROPA – i více sezón. Ve výjimečných případech ovlivnila naše rozhodnutí spolupráce se zahraničními
festivaly nebo divadly. Až pak jsme rozvrhli možná obsazení a usilovali o to, aby v jednotlivých projektech vznikaly pro hráče zajímavé, prozatím nevyzkoušené konstelace a v ideálním případě i velké úkoly. Myslím, že hráči netratili. Naopak. Jak vlastně vypadá Vaše spolupráce s herci během nastudování inscenací? Hlavně mluvím – a to s herci (!) – o tom, CO děláme. JAK to děláme a KDE u toho sedíme nebo stojíme nehraje roli, dokud nepronikneme k meritu věci. Strukturalismus v jeho nejbanálnější podobě: obsah si říká o formu. Nikoli naopak. Spontánní herectví je jedním z předpokladů pro zkoumání možností současného divadla. Soubor není v Komedii „režírován“ způsobem přineseš psaní, jdeš zleva doprava, u stolu se zhroutíš k zemi a zemřeš. Ono by to ani dost dobře nešlo, museli bychom nejprve koupit stůl. Jinými slovy: hráči jsou v Komedii spíš usilovně vedeni k tomu, aby zkoumali svou vlastní existenci na jevišti stejně tak jako existenci dramatické postavy v dané situaci. Mnohdy není při našich inscenacích jednoznačně rozklíčovatelné, zdá právě pozorujete zpověď hráče nebo postavy. V tomto okamžiku pro mě skutečné divadlo teprve začíná. Byla to dlouhá cesta. Mnozí diváci si zpočátku mysleli, že se snad něčeho bojíme. Jejich postoj se dá shrnout do věty, kterou jsem v Plzni zaslechl v hledišti při úvodním monologu Martina Fingera coby Josefa K. v Procesu: „Za to dostal Radoka? Vždyť nic nedělá!“ Obraťme se k dramaturgii Divadla Komedie. Ta byla kritikou také hodnocena vždy převážně kladně. Soustředili jste se zejména na českou, německou či rakouskou dramatiku, případně jste realizovali vlastní divadelní adaptace literárních děl autorů těchto zemí. To byl nesporně výborný koncepční tah, protože témata, která odsud vycházela s naší současností i minulostí neustále korespondují… Můžete to případně okomentovat? Co se týče uměleckého programu, zůstali jsme si v jeho základní úvaze během posledních deseti let věrní. Uvádíme téměř výhradně české a světové premiéry, většina textů pochází z českého nebo německy mluvícího prostředí. Inscenace se zabývají novodobou historií i současností města, ve kterém a pro které vznikají. Reflektují Prahu i středoevropský region, konflikty a traumata především dvacátého století i jejich následky, které dodnes ovlivňují naše životní podmínky. Zdá se, že jsme tímto zaměřením inspirovali řadu kolegů a divadel, což je potěšující – a zároveň další důvod skončit. Neměli jste ale někdy chuť tuto koncepci narušit? Opravdu Vás nelákala třeba ruská dramatika, nebo jakákoli jiná oblast, např. současná tvorba? Jednu současnou ruskou hru jsme v Komedii uvedli – Třetí Řím Alexandra Sepljarskijho. Dramaturgicky to byl krok zpátky, náš záběr se příliš rozšířil, stejně jako v případě Mrožkových Emigrantů.
Oblíbil jste si nějakou inscenaci více než ostatní? Stalo se pro Vás nastudování některého titulu (případně titulů) skutečně srdeční záležitostí? Kanibalové, Antiklimax, Kvartet, Rekonstrukce, Zmatky chovance Törlesse, Světanápravce, Utrpení knížete Sternenhocha, Kabaret Ivan Blatný, Nadváha, Karlovo náměstí, Weissenstein, Spílání publiku, Sam... Takových srdečních záležitostí by se u nás našlo! Předpokládám, že jste kontinuálně sledoval také dění v evropském divadle. Vzhledem k Vašemu zaměření jste se pravděpodobně soustředil právě na velmi inspirativní divadlo v německojazyčných zemích… Kteří tvůrci, případně které divadelní soubory, scény byly pro Vás inspirací a stojí za doporučení? Největší inspirací pro mě byla v posledních 15, možná 20 letech berlínská Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz. Takových sedm let se hovoří o tom, že Frank Castorf prožívá tvůrčí krizi, že už nemůže, že už na to nemá. Rád bych věděl, CO už NEMŮŽE a NA CO NEMÁ?!!! Castorf že je „na dně“? Upřímně bych přál nám všem, abychom alespoň krátkou dobu na takové úrovni pracovali. Nejednou jste také hostoval v zahraničí jako režisér. Jak byste srovnal podmínky, které nabízejí tvůrcům, režisérům právě v zahraničí, s podmínkami u nás? Můžete popsat odlišnosti při zkoušení? Často má české divadlo během generálek a dotahování inscenace zhruba stejnou formu jako špičkový soubor v německy mluvících zemích na začátku druhého týdne zkoušení. K tomu není co dodat. Největší rozdíl spočívá v nasazení hráčů a inscenačních týmů. Na přípravu je čas, ale časem se přesto neplýtvá: je vzácný. Každý si je vědom toho, že daňoví poplatníci do něj nainvestovali hodně peněz. A každý si chce přepychovou šanci takové práce udržet a udělá pro to maximum – od ředitele divadla až po uklízečku. Vaším výrazným spolutvůrcem tváře Divadla Komedie se stal režisér David Jařab. Jak jste se vlastně dali dohromady? Při jaké příležitosti jste se setkali? Seznámil nás Jan Štěpánek, který někdy v roce 1997 navrhoval na operetu v Ostravě nebo Olomouci scénu a David kostýmy. Posléze dělali spolu na Davidově inscenaci Klimeš v HaDivadle, kde David právě končil jako umělecký šéf. Honza mu o mně vyprávěl a jednoho dne se David objevil v učebně číslo 32 ve třetím patře na DAMU. Přinesl několik nahrávek brněnských inscenací, které mi chtěl ukázat, abychom se „lépe poznali“. Povedlo se mu to. Všichni jsme potom spolupracovali na mé třetí inscenaci, byla to česká premiéra původní verze Brechtovy prvotiny Baal.
S Davidem Jařabem jste se – alespoň mně se tak zdá – výborně doplňovali. Jak Vy byste definoval váš vztah? Ať již ten divadelní, případně osobní, přátelský… Davidova energie je spíš odstředivá, moje velice dostředivá. V procesu to může znamenat tření, ve výsledku rovnováhu. David pije spíš francouzská vína, já italská. Setkání s Davidem je něco, zač Honzovi Štěpánkovi opravdu vděčím. Další Vaší velkou oporou byla Kamila Polívková… Renesanční, byť nedostudovaný člověk – a krásná žena. Typická oběť JAMU, která se hledala a našla jinde. Bez ní by Komedie nebyla tím, čím je. Dotažení výtvarné složky celé řady mých inscenací, stejně tak jako výrazná a produktivní spolupráce s Davidem, která někdy přesahovala do dramaturgie, to všechno umožnily její talent a sociálně kompetentní vystupování. Kamilu jsme my, sociopati z Komedie, potřebovali jako sůl! Pod vedením vašeho tvůrčího týmu se z Divadla Komedie – díky důsledně budovanému stylu, ale i způsobu jeho řízení a řekněme produkčnímu systému (mluvíte o tzv. koncepci otevřeného divadla) – vlastně stala jakási nezaměnitelná značka. Do Komedie teď vstoupí lidé s jinou koncepcí, kteří ovšem tuto značku převezmou. Je to vůbec spravedlivé? Nenapadlo ještě někoho navrhnout např. pozměněný název pro odlišení vašich nových nástupců? Ti přece se svou koncepcí budou navazovat jen částečně? Když někdo opouští po deseti letech na základě vlastního rozhodnutí kulturní instituci, která mu tolik umožnila, neměl by být malicherný. Myslím, že je nesmysl se v tak malém divadelním systému hádat o duchovní statky typu „výrobní značka“. Výběrové řízení z října a listopadu 2011 je obrovskou šancí pro Prahu a budoucí podobu její kulturní politiky. Nikdy v Praze neproběhlo výběrové řízení s takovým předstihem, nikdy se o něm nevědělo rok a půl dopředu. A to právě díky našemu postupu. Nikdy se v Praze nepředávalo divadlo v tak dobré „kondici“. Od znovuzahájení jejího provozu koncem 80. let dvacátého století nenavštěvovalo Komedii nikdy tolik lidí, nikdy v dějinách neměla takové mezinárodní renomé. Žádné české divadlo od 60. let 20. století nehostovalo tak často na významných scénách a festivalech v zahraničí. Praha na provoz Komedie nikdy neuvolnila větší prostředky než v současnosti. Divadlo se předává prázdné a bez sebemenších závazků. Pro začínající soubor jsou to ideální podmínky. Chtěl bych, aby tohle byl konec „naší“ Komedie – ne spor o tom, kdo v divadle působil dřív a proslavil ho víc.
Jak se Vy osobně teď – s určitým odstupem – díváte na výsledek výběru vašeho nástupce, kterým je soubor Strašnického divadla? Musíme počkat na skutečné výsledky výběrového řízení – na zahájení provozu a první premiéry společnosti Company.cz. Jakákoliv debata na tohle téma je nyní bezpředmětná. Ještě zpět k bilancování. Je něco, čeho litujete v souvislosti s desetiletou érou působení Divadla Komedie? Je něco, co se vám nepovedlo? V jakékoli oblasti – produkční, tvůrčí? Co byste případně vrátil, udělal jinak? Mrzí mě, že jsme kvůli načasování a průběhu grantového řízení v roce 2009 nemohli realizovat koprodukční projekt Švejk, který měl vzniknout ve spolupráci s vídeňským Schauspielhausem. Ze stejného důvodu u nás bohužel nemohli hostovat režiséři René Pollesch a Martin Kušej. A také se mi po ukončení spolupráce s Danem Dittrichem už nikdy nepovedlo najít provozovatele kavárny, který by byl schopen zajistit služby adekvátní prostoru a působení našeho souboru. Za to jsem se naučil leccos o lidech a podvodnících. A také jsem se díky této zkušenosti naučil v češtině nové slovo – „pajcovat“. Kdybych toho Dana tenkrát nepustil... stalo se – a máma říká, že už jsem dost starý na to, abych honil bycha. V současné době ještě připravujete poslední inscenaci, která by měla završit Vaše působení v Divadle Komedie. Je jím Handkeho titul Hodina ve které jsme o sobě nevěděli, který bude také uveden bezprostředně po premiéře na festivalu Divadelní Flora 2012. Můžete o titulu a nastudování prozradit něco více? Mohu říct jen to, že mi Handke v posledních dvou letech, během celého loučení se s Komedií, zdatně sekunduje. Po manifestu – Spílání – a sebekritické reflexi – Podzemní blues – teď přichází řada na bilancování. Snad v textu – i v inscenaci – objevíte také tolik paralel k působení našeho souboru... Teď se pravděpodobně věnujete vyvrcholení poslední divadelní sezony a záležitostem kolem ukončení působení současné podoby Divadla Komedie. Divadelní život je ale hodně o plánování. Co Vás čeká, až tuto jednu významnou tvůrčí etapu zakončíte? První, krátká dovolená od roku 1991. Jsem radostí bez sebe. Dostal jste např. nějakou nabídku k působení v některém z českých či moravských divadel? Dostal jsem nabídky z celé řady českých divadel, žádnou z Moravy, což beru trochu osobně. Které z našich současných divadel je Vám svým směřováním blízké? Případně sympatické? Bezruči, Činoherní studio, Dejvice, Národní divadlo v Praze.
Jak jsou s koncem Divadla Komedie srozuměni, respektive vyrovnáni herci a další Vaši spolupracovníci – zejména režisér David Jařab a Kamila Polívková? Co je čeká? Dostali nabídky např. k jiným angažmá? Na konec našeho působení se připravují dlouho. A jsou všichni se mnou za jedno – což je, myslím, dobrá a pro končící soubor velmi vzácná konstelace. Většina z nich nabídky má, doufám, že někdo nabídne pořádnou práci i Gabriele Míčové, Ivaně Uhlířové a Jirkovi Černému. O Davida a Kamilu starost nemám. Neuvažoval někdo z vás o případném, alespoň částečném navázání na činnost Divadla Komedie? Např. pod křídly jiné organizace? Ne. Uvědomuji si, že by tomu všemu už asi chyběla patřičná energie? A hlavně onen i specifický funkcionalistický prostor divadla, který měl v sobě cosi jako genia loci… Nejen to. Chyběl by nám čas – abychom se dopracovali tam, kde jsme teď, bychom potřebovali několik let. Žádnou další sezónu nepřipravujeme. Začínali bychom od nuly. Už nás nechejte odejít a odpočívat v pokoji. Nebo v kuchyni. Nebo na zahradě. A taková – snad odlehčená – otázka na závěr: co se vlastně stane s fundusem Divadla Komedie? Co bude s kostýmy z jednotlivých inscenací, případně se scénografickým řešením? Situace konce éry jednoho divadla a nástup souboru nového je poměrně netradiční. Většinou jsme zvyklí „pouze“ na výměny šéfů, ti tyto záležitosti příliš řešit nemusejí, neboť provoz divadla se přelévá ze sezony do sezony. Nyní je tomu ale jinak…. Oblíbené kostýmy věnujeme hercům – jako malou odměnu a přidanou hodnotu za odvedenou práci. O fundusu a dekoracích budu posléze jednat s novým provozovatelem Divadla Komedie. Předpokládám, že bude preferovat prázdný sklad dekorací a vyklizené skříně, protože se chystá do Komedie přenést celou řadu vlastních inscenací. Pak všechno zlikvidujeme. Pakliže si chcete vybrat suvenýr, zastavte se včas – do 31. července 2012 máte příležitost. V divadle budu do půlnoci. za rozhovor děkuje Pavla Bergmannová
