9 kroků k SAMOSTATNÉ PRÁCI ŽÁKA

9 kroků k SAMOSTATNÉ PRÁCI ŽÁKA ANEB

„Co může dělat žák, nesmí dělat učitel.“

Lukáš Bajer http://workaholic.bloguje.cz

9 kroků k samostatné práci žáka © Lukáš Bajer Autorská práva publikace se řídí podle Creative Common License Attribution 3.0 Publikace vznikla proto, aby se její myšlenky co nejvíce rozšířily. Proto ji můžete dát komukoliv, ať již v tištěné nebo elektronické podobě. Nesmíte ji prodávat! Můžete ji umístit na své stránky. Můžete ji vnutit k přečtení svým kolegům. Můžete ji dávat rodičům vašich žáků. Základní podmínkou ovšem je, aby zůstalo jasné, kdo je jejím autorem.

OBSAH

1. Roztomilá paličatost=základ pro samostatnost? ………………………………… 2. Zadávejte práci tak, aby všichni věděli, co mají dělat………………………. 3. Přesně stanovte, kolik času na práci žáci mají…………………………………… 4. Řekněte žákům, s čím mají pracovat…………………………………………………. 5. Stanovte, jak vypadá dobře provedená práce……………………………………. 6. Nevysvětlujte téma sami……………………………………………………………………… 7. Vysvětlete práci co nejsrozumitelněji………………………………………………… 8. Napište na tabuli čas, kdy mají skončit…………………………………….………… 9. Přestaňte určitou dobu fungovat jako učitel………………………………………. 10.Dodržte stanovené sliby………………………………………………………………………. 11.Nezačínejte se všemi kroky najednou………………………………………………… 12.A co říct na závěr? ………………………………………………………………………………

3 5 10 14 19 24 26 29 31 34 36 37

Lukáš Bajer http://workaholic.bloguje.cz

Co může dělat žák, nesmí dělat učitel.

2

Roztomilá paličatost=základ pro samostatnost? "Ne, ne. Lenky. Tako, tam." (Pro nechápající: Ne, tam nepůjdu. Jdeme pro lentilky. Otče, jsou tímto směrem.) S těmito slovy vyrazila moje ani ne dvouletá dcera k polici, kde se nachází její oblíbený pamlsek. Víceméně rozhodla sama o tom, co a kdy se bude nakupovat. Samostatnost, nebo ještě lépe spoléhání se na sebe sama, se u dětí objevuje okolo druhého roku věku. Projevy objevivších se zárodků samostatnosti považuji rodiče za paličatost, neboť dítě je malé a samozřejmě neumí své potřeby vysvětlit patřičně zdvořile. Pokud se na rozvoji samostatnosti nepodílí velkou měrou rodiče, postupem času se ona roztomilá paličatost promění v apatii a závislost na rozhodování a vedení druhých. Přiznejme si bez obalu, že částečně je na vině i tradiční přístup učitelů a školy. Postoj mnoha učitelů: "Já jsem ten vědoucí a vy jste ti nevědoucí, kterým přináším osvícení." slouží nejen jako vděčné téma vtipů o paranoidních, často až mesiášských komplexech učitelů. V reálném životě vede jen k utužování závislosti dítěte (nebo teenagera) na autoritách. Učitel rozhoduje, co se bude kdy a kde v hodinách dít. Ve výsledku se přizpůsobí tempo hodiny nejprůměrnějšímu ze všech průměrných žáků ve třídě. A učitel doufá, že ti méně šikovní se nějak proberou a budou pracovat o něco rychleji, zatímco ti šikovnější nebudou v prostojích otravovat. Přitom vyřešit tento problém nevyžaduje žádnou velkou námahu.

„Já jsem ten vědoucí a vy jste ti nevědoucí, kterým přináším osvícení."

3

Samozřejmě, pokud vaši žáci nebyli zvyklí v hodinách pracovat samostatně, není možné přijít a oznámit: "Odedneška pracujete samostatně. Tak dělejte." I když může znít předcházející výrok (a celá situace) hodně stupidně, bohužel to není vtip. Už jsem něco podobného zaslechl od přátel. Někdy vtipy o učitelích patří k tomu lepšímu, co jde o mém povolání říct. Tak jako třeba řízení auta je i dovednost samostatné práce nutné nacvičovat postupně. Ideální podmínky poskytuje první stupeň. Opět musím poděkovat kolegyním z národky, bez jejich přínosu v této oblasti dovedností bych nemohl dělat v hodinách ani polovinu z toho, co dnes podnikám. Nemáte-li štěstí, ale chcete-li se samostatnou prací začít, vyzkoušejte následující postupy. Většina bodů je tradičních a objevují se v hodně kondenzované, a proto ne příliš přehledné podobě ve všech lepších učebnicích didaktiky. (Součástí „ne přehledné podoby“ je samozřejmě i rádoby vědecký, a tedy i absolutně nesrozumitelný jazyk autorů.) Na jeden krok, který považuji za nejdůležitější, se ale zapomíná. V následujících devíti kapitolách se podíváme na základní kroky, které není vhodné při zadávání samostatné práce vynechat. Většina bodů se vám bude zdát samozřejmá. Ale ruku na srdce: „Kolik učitelů skutečně všech devět kroků při zadávání samostatné práce skutečně udělá?

Kdy a kde začít? Co nejdříve a kdekoliv.

4

2. Zadávejte práci tak, aby všichni věděli, co mají dělat. Asi první dojem, který jsem z náročnější samostatné práce svých žáků získal během pedagogické praxe, bylo obrovské zklamání. Zadal jsem práci a čekal, že se bude něco dít. A ejhle, ono se dělo jenom něco. Začala pracovat asi tak čtvrtina lidí, další na mě nechápavě zírali a přibližně 1/6 třídy jsem byl úplně ukradený. Kde byla chyba? Už si nevzpomínám na typ úkolu ani má slova u zadání. Zahrajme si hru, že se jednalo o něco jako: "Popište obrázek." (Téma: Popis uměleckého předmětu, učivo 7. třídy) Ptáte se, proč toto jasné a stručné zadání (stylem, kterým mě učili na fakultě) selhalo? Není se čemu divit. Po letech na střední a vysoké škole, kdy se člověk pohybuje pouze v podobně "postižené" skupině, tak nějak zapomínáme, že svět tvoří různí lidé. Ne všichni ve vaší třídě se stanou filozofy nebo jadernými fyziky. A stejně tak platí, že někteří se jimi stanou. Přibližně tři roky jsem se snažil přijít na to, jak vypadá ideální zadání. Bude se vám zdát, že je to doba dlouhá. Je, ale ne vždy jsem byl schopen poučit se z předchozích chyb (neb jsem si zapomněl poznamenat, co fungovalo), takže jsem několikrát po sobě „objevoval kolo". Snaha přijít na "ideální" podobu zadání nebyla jen mou úchylkou: na škole jsme začali experimentovat se systémem delších úkolů v rámci jednoho předmětu (tzv. dlouhodobé daltonské úkoly), a bylo jisté, že někteří žáci nebudou slyšet zadání v první hodině, protože třeba zaspí. Jelikož jsem jazykář, budu pracovat s tím, co umím: tedy se zadáváním úkolů v mých předmětech, konkrétně na příkladu slohové práce. Myslím si, že většina učitelů dokáže mé tipy pro svůj předmět lehce upravit.

Ne všichni ve vaší třídě se stanou filozofy nebo jadernými fyziky. A stejně tak platí, že někteří se jimi stanou.

5

Přesně popište, co budou žáci dělat. U krátkých cvičení není problém. Je mi líto, ale nestačí říct: Učebnice, strana 16, cvičení 2 (a divili byste se, kolik praktikantů tuto chybu spáchá). Pár let praxe mě poučilo, že v okamžiku, kdy zadávám cvičení, alespoň 1/6 žáků nemá učebnici připravenou. Proto jsem si zvykl u krátkých cvičení nejenže poznamenat stranu a číslo cvičení na tabuli, ale ještě k nim dodat, co mají ve cvičení dělat. Namítnete, že to mají v zadání. Mají, ale kolik žáků zadání čte? A kolik z nich jim doopravdy rozumí? (Nemám mnoho zkušeností s dalšími učebnicemi, ale styl mnohých zadání v mých češtinách konkuruje jazyku ptydepe.) Jak to tedy probíhá? 1. Požádejte žáky, aby si zadání přečetli. 2. Vyvolejte jednu oběť, aby zadání vysvětlila vlastními slovy. 3. Pro jistotu poznamenejte na tabuli číslo strany/cvičení/co se bude dělat? Např: 16/2 – i/y 4. Nechejte žáky pracovat (a doufejte, že to skutečně dělají). Světe div se, ono to funguje. I ti nejpomalejší žáci mají jistotu, že se neztratí. Samozřejmě, že než zadání vysvětlíte méně šikovným, rychlejší žáci už budou hotoví. Z toho důvodu mám předpřipravené nepovinné úkoly, které jim v tomto okamžiku zadám. Většinou se jedná o další cvičení z učebnice. Například loni jsem v angličtině (v naprosto nevyvážené skupině: víceméně plynně se domluvím x neumím říct ani "dobrý den") učil jakoby dvě hodiny v jedné pomocí extra pracovních listů, většinou s nějakým příběhem.

Kolik žáků ve skutečnosti čte zadání?

6

U delších cvičení, jako jsou třeba slohové práce, je situace mnohem složitější. Psaní slohovek je pro mnohé žáky úkol velmi těžký. Jsem přesvědčený (jinými slovy: vyzkoušel jsem si v praxi), že zejména slohově slabším žákům není možné zadat pouze "Popište obrázek." Pod vlivem anglického stylu zadávání slohových prací jsem si tedy vytvořil ještě jakousi "šablonu", s níž pomáhám žáků, kterým psaní slohovek nejde. Ukázka: zadání slohové práce "Úvaha o školním výletě". Zamyslete se nad proběhlým školním výletem. V jednotlivých odstavcích popište, co se vám na výletě líbilo (2), nelíbilo (3) a co mohlo být lepší (4). Vysvětlete proč. Pište o dojmech, které z výletu máte. V prvním odstavci shrňte základní informace. Na základě předchozích odstavců v závěru zhodnoťte výlet, popište svůj celkový dojem. Nezapomeňte jednotlivé odstavce propojit. Namítnete, že je to zadání velmi složité. Souhlasím, zpočátku ano. Ale domnívám se, že je to jediný způsob, jak naučit žáky, aby se před psaním textu zamysleli, o čem vlastně budou psát. Rozených spisovatelů, kteří vám "na fleku" vysypou z rukávu skvělou slohovku, je ve třídě asi tolik, kolik je tam jaderných fyziků.

Vytvořte si jednoduchou šablonu pro zadávání opakujících se úkolů.

7

Vysvětlete, co se prací naučí. Tento krok (a následující) je vhodný pro zadávání delších úkolů (na celou vyučovací hodinu a více). Neustále tvrdím, že žáci MUSÍ vědět, CO a PROČ dělají. Následující zadání pochází z tzv. dlouhodobějších daltonských úkolů, které na naší škole používáme. (Pozn. 6. třída, první větu jsem vytvořil jako komentář na jakousi poznámku žáků). Zadání Čeština není jen o mluvnici, proto se v dnešním „daltonském úkolu" propojují všechny tři disciplíny českého jazyka – mluvnice, literatura i sloh. Přečteš si zajímavou pověst, pokusíš se s ní dále pracovat, z mluvnice dále poznáš učivo stupňování přídavných jmen a ve slohu si procvičíš popis a navíc bude i několik volitelných úkolů ze slohu. Mezi volitelnými úkoly se dále objeví úkoly z oblasti historie nebo výtvarné výchovy. Záleží jen na Tobě, který z úkolů budeš chtít zpracovávat. Když si vystřihneš 8< označená cvičení z povinných úkolů a nalepíš si je na samostatný papír, vznikne ti jednoduchá učebnice probíraného učiva, z níž se ti bude dobře učit. Vždyť to bude Tvoje vlastní práce! Dalton je opět rozdělen na povinné a volitelné úkoly. Pamatuj, než se budeš věnovat volitelným a extraúkolům, musíš zpracovat VŠECHNY povinné úkoly.

Žáci musí vědět, co a proč dělají.

8

Zdůrazněte význam samostatné práce. Nezapomeňte připomenout, že právě samostatná práce (tedy práce bez vedení za ručičku) je sama o sobě důležitá. Tradiční rozhovor v prvním půl roce s novou skupinou v angličtině na téma slovíčka: Ž: Pane učiteli, jak se řekne ____? U: Támhle je slovník, najdi si to. Ž: Když mi to řeknete, bude to rychlejší. U: Bude, ale celý život ti za zadkem stát nehodlám. Puritáni mi jistě vytknou ne zcela spisovné slovo. Jenomže, přátelé, máme ve třídě puberťáky a občas se vyplatí vzpomenout si na své vlastní mládí. Na téma slovník: Nedávno se mne kolegyně ze spřátelené školy při náslechu v hodině ptaly, jestli mi nevadí, že si během práce žáci hrají s mobilními telefony. Nevadilo mi to. Navíc jsem se cítil trochu trapně, když jsem vysvětloval, že si nehrají. Že se prostě jen jedná o lenochy, kteří než by se zvedli a udělali pár kroků, raději si stáhli do mobilu stáhli svůj vlastní slovník. Trocha techniky občas neuškodí.

Trocha techniky občas neuškodí nikomu

9

3. Přesně stanovte, kolik času mají žáci na práci. Čas patří k velkým nepřátelům učitelské profese. Přesněji řečeno: jeho nedostatek. Situace se ještě zhorší, snažíte-li se předat zodpovědnost za učení na bedra žákům. Proč? Už jsem zde několikrát napsal, že ve třídách sedí rozdílní žáci. Při přípravě na "společnou" hodinu si učitelé (mnohdy podvědomě) vyberou průměrného žáka a pro něj připravují učební aktivity. A také odhadnou, kolik času vezme tomuto průměrnému žákovi jejich spáchání. (Co dělají ti ne-průměrní? Baví se, otravují, zlobí – protože buď už nemají co dělat, nebo se o práci ani nepokouší, jelikož z minula ví, že ji stejně nestihnou.) Čas ovšem většina žáků/studentů vytlačuje do pozadí. Aby ne, heslo "Time is money." si na sobě ještě neměli příležitost vyzkoušet. Následujících několik nápadů nabízí možnost, jak postupně vést žáky k vnímání času v hodinách. Chcete-li dovést postupně všechny žáky (nebo alespoň většinu) k samostatné práci, neměli byste na práci žáků s časem zapomínat.

Kam se ztratilo těch posledních 45 minut?

10

Na začátku jakékoliv činnosti (samostudování, vyplňování cvičení, vytváření výrobku apod.) oznamte žákům, kolik mají na práci času. Většina učitelů žákům při psaní testů sdělí, kdy se bude práce sbírat. Proč jim to tedy neříct i u běžných činností? Ať si zvykají na práci "pod permanentním tlakem času". Namítnete, že tím ale nerespektuji rozdíly mezi žáky. Takže dovysvětlení: Když stanovuji čas na činnost, musí odpovídat potřebám nejslabšího žáka ve skupině. Pro šikovné žáky připravte aktivitu navíc, stejně jich máte cvičebnice úplně plné. U učebních předmětů, jako je dějepis, zeměpis nebo přírodopis je ovšem situace složitější. Nejslabším žákům umožněte pracovat s absolutními základy předmětu (a otevřete si láhev dobrého vína, pokud se některý z nich ty úplné základy vážně naučí), šikovnějším potom nabídněte třeba i perličky mimo běžné osnovy. (Stále však platí, že nestíhání v jednom předmětu automaticky neznamená nestíhání v dalších dvaceti dalších. Každý žák je jiný – a každý v některém z předmětů nestíhá.) Občas žáky požádejte, aby si poznamenali, kolik jim ta která aktivita vzala času. Mohou si třeba poznamenat čas do okraje cvičebnice nebo sešitu (stejně většina učitelů okraje efektivně nevyužívá, tak co se stane). Proč? Začnou si občas všímat toho, co se v hodinách děje. Jednou jsem žáky požádal, aby si vedli "deník hodiny". Jaké překvapení se objevilo na konci hodiny, když některá děvčata zjistila, že nemají splněnou práci, protože 2/3 času prokecala!

Je načase zastavit drastické snižování nároků.

11

Další nápad pro rozvoj žákova vnímání času je velmi náročný, a to jak na přípravu učitele (čas), tak i na práci žáka (zodpovědnost). Připravte učební aktivity na celou vyučovací hodinu (nebo blok) a dejte je žákům na začátku hodiny v podobě pracovního listu (případně třeba jen jako seznam cvičení) s tabulkou o dvou sloupcích na okraji. Potom s nimi před vyplňováním cvičení seznam projděte a požádejte žáky, aby odhadli, kolik času jim práce na cvičení vezme. Tento svůj odhad si zapíší do levého sloupce. Zadejte jim, ať během práce sledují, kolik času jim ta která aktivita vzala. Skutečný čas ať si zapíší do pravého sloupečku. Samozřejmě, že tato činnost vyhovuje spíš šikovnějším žákům. Proto se kloním k dobrovolné účasti na "pokusu". (U některých šikovných expertů budete muset ovšem použít kouzlo své osobnosti, abyste je k této činnosti přesvědčili. Jejich rozhodnutí-odmítnutí ale prosím respektujte.) Pokud to ve vašich hodinách není běžné, jen samotný fakt, že budou moci mít na lavici mobil funguje pro mnoho žáků jako velká motivace. (U mých expertů to ale už nefunguje.)

Teprve až si žáci budou jakž-takž vědomi, do čeho investují čas, můžete začít s dlouhodobějšími úkoly a dlouhodobějším plánováním. Pokud začnete s tímto typem práce, prosím vás, abyste neudělali stejnou chybu jako já. Začal jsem totiž s moc náročnými úkoly na absolutně nepřipravených žácích. Jojo, chybami se člověk učí.

Požádejte žáky, aby odhadli, kolik času jim práce na cvičení vezme

12

Mimo rozsah této kapitoly (a celé e-knihy) už stojí třeba týdenní plánování práce nebo příprava třeba referátů v rámci několika vyučovacích hodin (nebo jejich částí). Úplně mimo stojí také třeba ročníková práce, kterou psali naši deváťáci. Všechny čtyři nápady pro práci s časem se soustředí na „šikovného" žáka. Myslím si totiž, že je načase zastavit drastické snižování nároků a přizpůsobování se pomalejším a méně šikovným jedincům. Ideál efektivní diferenciace si pohrává s myšlenkou, že v jednom okamžiku různé typy žáků pracují na úkolech podle svých možností. Pokud se vám to v hodinách víceméně daří, velmi rád si přečtu vaše komentáře a nápady, jak žáky vedete k tomu, aby samostatně pracovali.

Je načase zastavit drastické snižování nároků.

13

4. Řekněte žákům, s čím mají pracovat Učitelé většinou předpokládají, že žák intuitivně "ví", jaké materiály má během práce použít. Přátelé, kdyby to byla pravda, tak přece nemusí chodit do školy. Žák si sice možná vzpomene, že na konci loňského roku dostal jakousi učebnici ("Aha, no, to jo."), ale často si ani "neuvědomuje", kde ji má, natož aby "věděl", že ji může použít ("Jééé! Vážně?"). Pokud s žáky začínáte samostatně pracovat, velmi pravděpodobně nebudete mít místnost vybavenou třeba studijními materiály. A to, co se stalo mně, se vám asi hned tak nepřihodí. Při nástupu do zaměstnání, v prvním roce (respektive v prvním přípravném týdnu) mé učitelské kariéry si mě zavolala paní ředitelka a oznámila mi: "Hle, tu nová místnost! Bude to studovna." (Na betonové podlaze poletovaly v průvanu papíry, zdi byly vlhké od čerstvého nátěru, obrovskými okny hučela do místnosti jedna z nejrušnějších ulic města ... ale jinak, všechna čest.) "Skříně dovezou zítra, nakup do nich studijní pomůcky." "Ehm?" Z kapsy mi trčel magisterský diplom s málem ještě nezaschnutým inkoustem, a mám vybavovat studovnu? "Kolik můžu utratit?" snažil jsem se nevypadat jako „jojo“. "To nech na mně. Navrhni, co bys tady chtěl, a domluvíme se." "Co takhle čtyři počítače," ozval jsem se nesměle (neb jsem věděl, že to s financemi ve školství není růžové). Se slovy "Proč ne?" vítězně opouštěla pole. Byl jsem její. A studovna vlastně moje. Daltonské zásady v praxi: zodpovědnost, samostatnost. Jo, jo, paní ředitelka umí motivovat lidi.

Vyjmenujte materiály, které žáci mohou při řešení úkolu použít.

14

Když se peněz nedostává, zkuste na začátku roku oslovit žáky. Doma určitě mají kvanta nepotřebných časopisů a zbývají jim učebnice, které nahradili za nové ("Jé, já myslela, že jsem ju ztratila." [konec citace]). Poproste je, ať vám nějaké přinesou. Takové obrázky moc krásně doplní flipcharty na téma slovní druhy. Hned se snaží najít super obrázek. A že si u toho zapamatují i nějaké druhy zájmen? Zásobu časopisů využijete i při tvoření koláží. (Zkoušeli jste třeba se svou třídou udělat "kalendárium" uplynulého školního roku?) (Ano, nespletli jste se, jsem češtinář-angličtinář. Ale učitel je především "člověk", nemyslíte?) Poznatek na okraj: Když poprosíte žáky, aby vám přinesli nějaké staré časopisy, druhý den se můžou přetrhnout, aby se pochlubili, co všechno doma našli. Když je poprosíte, aby si donesli materiály, s nimiž budou pracovat, slyšíte převážně jen: "'Sem zapomněl..." Místo flipchartů můžete úplně stejně použít nahnědlý balící papír. Vyjde to levněji a navíc můžete dát žákům větší prostor na tvorbu vlastní prezentace.

Učitel je především "člověk", nemyslíte?

15

Stejně tak můžete oslovit kolegu, který se u vás ve škole stará o učebnice. Určitě mu na skladě zbývá několik vyřazených salátů, nebo dokonce celé sady starých učebnic. Proč si je nevzít? Takhle jsem získal asi 60 Stručných mluvnic češtiny (nic moc) a 45 starých Přehledů českého jazyka (Melichar, Stýblík), perlu mezi příručkami pro výuku češtiny. Doporučení: Pokud žákům vytváříte pracovní listy, zkuste seznam použitých a použitelných materiálů napsat i do něj. Proč? 1. Žáci se mohou sami zorientovat. 2. Učíte žáky, že si před prací vůbec uvědomí, co budou potřebovat. Zejména u delších projektů je to krok k nezaplacení.

Napište seznam použitých a použitelných materiálů do zadání úkolu.

16

Stanovte pravidla výměny materiálů. Pakliže jste nic z předchozího ještě neudělali, nezbývá vám než pracovat s učebnicí. Zmínit byste měli i ne-studijní materiály, jako jsou papíry, fixy, nůžky apod. "Když to nemáš ty, má to spolužák, ne?" Divíte se, že o této samozřejmosti mluvím? Schválně, kolik z dnešních učitelů umožní svým žákům, aby se v hodině zvedli a šli si půjčit tužku na druhý konec místnosti. Učíte-li jednu z prvních hodin samostatné práce, měli byste žáky upozornit, že mohou opouštět místo. Určitě vám zezačátku budou vděční. Konečně si můžou nepozorovaně předat poštu. Uvidíte, časem si zvyknou, že to nemusí dělat skrytě. Navíc procházka po třídě splní i jiné cíle. Živější žák se projde, odpočine si, poškádlí kamaráda, sem tam někomu shodí pouzdro a zase si spokojeně sedne. A proč jim to vůbec dovoluji? Kolik lidí pracujících na počítači má při práci spuštěné ICQ? Není to náhodou ve škole stejné? Udělám dobře svoji práci ve stanoveném čase, tak mi, šéfe, ... [dej pokoj].

Upozorněte žáky, že mohou během práce opouštět své místo.

17

Vysvětlete, co můžou dělat ti, kteří skončí dřív. V této části zadávání samostatné práce by se také žáci měli dozvědět, co dělat, až budou hotoví. Pokud se řídíte zásadou "tento úkol musí zvládnout všichni žáci", počítejte s tím, že minimálně třetina žáků bude mít po 20 minutách práce hotovo. Nabídněte jim adekvátní odměnu za kvalitní práci. Ať si čtou, potichu se baví, dopíší úkol do matematiky, učí se na test z dějepisu, nebo třeba pomůžou skupině s méně šikovnými žáky. Postupem času zkuste šikovným zadat i jiné úkoly. Jaké? "Nechtěli byste vytvořit test na učivo, které jste právě nastudovali/zpracovali?" "Né." "No, je vás tady deset, co kdybyste se rozdělili do dvojic a každá dvojice sestavila test o 10 otázkách? Z každého z vašich testů pak vyberu po dvou otázkách do mého "oficiálního" testu. Souhlas?" "To jako, že my si vymyslíme otázky, na které nás budete potom zkoušet?" "Řekl jsem snad něco divného?"

Uvidíte, že to zabere. Slib však musíte dodržet. Později můžete žákům třeba zadávat, aby vypracovali úkoly, celé pracovní listy nebo třeba memokarty s učivem. To, že ale žáci udělají spoustu práce navíc, by se mělo projevit ve hodnocení. Tři kroky stačí k tomu, aby se žáci neděsili ze samostatné práce. "Zděšení" v sobě skrývá nejistotu a nejistota = nekázeň. Budete-li se držet tohoto seznamu, určitě zamezíte vzniku nekázně z nejistoty. Už vám zbývá pokrýt těch zbývajících 9/10 důvodů, proč někteří žáci otravují.

Pokud žáci udělají práci navíc, musí se to objevit v hodnocení.

18

5. Stanovte, jak vypadá dobře odvedená práce Žádná „dobře“ napsaná pedagogická publikace se neobejde bez upozornění: ukažte žákům "příklady" dobré praxe. Autoři žertují? Když s tímto typem práce začínám, kolik takových příkladů asi mám? Kde bych je měl vzít? A i když už mí žáci samostatně pracují nějaký ten pátek, velmi pravděpodobně nikdy takové materiály mít nebudu. Proč? Protože většinu z nich si žáci schovávají do portfolia nebo do složky materiálů. Nemám to srdce je od jejich práce odloučit. Mají na své materiály plné právo a přiznávám se, že je v tom spíše podporuji. Kdo ví, kolik z nich jednou zvyk zakládat si dobře odvedenou práci využije. Sice můžete namítnout, že existují kopírka, digitální fotoaparát nebo a skener, ale pokud se máme snažit i rozvíjet „kreativitu“ žáků, takový velmi pěkný příklad svádí až k samotným hranicím plagiátorství. Navíc si nikdo nebude lámat hlavu s tím, jak by „to“ mělo vypadat, aby „to“ bylo pěkné. Raději než "příklady dobré praxe" volím způsob "začít s myšlenkou na konec“, často označovaný jako plánovaní nazpět. Jinými slovy, snažím se již do zadání zahrnout, které věci budou při hodnocení hrát roli.

3

2

Při plánování začněte s „myšlenkou na konec“.

1

19

Stručně popište, jak má výstup vypadat. Před tím, než zadáte žákům práci, sepište si, jak má vypadat výstup (samozřejmě u složitějších výstupů). Hned v první hodině totiž zjistíte, že si nestačí výsledky jen promyslet. Právě tento "popis" by měli mít žáci neustále na očích. Od něj se odvíjí nejen jejich činnost v hodině, ale také to, podle jakých "ukazatelů" proběhne hodnocení. (Chcete-li, aby se žáci hodnotili navzájem, budete mít "ideál", s nímž mohou pracovat). Už je vám asi jasné, že pro (nejen) začínajícího učitele je toto úkol přetěžký? Mnohem snadnější je říct: "Máš tam nějaké chyby, za 3." Chcete-li snažit o objektivní hodnocení, popisující skutečně odvedenou práci žáků, nezbývá než si koupit novou židli, sedět za stolem a ... Makat, respektive pracovat.

Rozhodněte se, čeho si budete všímat. Začínáte-li se samostatnou prací na složitějších úkolech, nepočítejte s výsledky hodnými Nobelovy ceny. Hlavním problémem žáků totiž nebude sama práce (v případě, že umí číst, psát...), ale "strach ze svobody". Proto by hodnocení mělo být – alespoň částečně – vyvážené. Tedy všímat si jak obsahu práce, tak i přístupu k "volnosti". Že se nejedná o lehký úkol, to snad ani nemusím připomínat.

V hodnocení si všímejte jak obsahu výsledné práce, tak i přístupu k volnosti. 20

Popište "výsledek" práce pomocí přesných ukazatelů. Nejjednodušším krokem je hodnocení obsahu. Mají-li žáci za úkol třeba vytvořit nějakou prezentaci, stačí vypsat stručný seznam pojmů (informací, obrázků), které se musí v práci objevit. Jak se bude hodnotit výsledný flip? Rozhodne třeba vhodnost obrázků. Vytvořte krátkou a stručnou prezentaci na téma druhy a skloňování podstatných jmen. (Uč. 49 – 57) V prezentaci popište: 1. Jednotlivé druhy podstatných jmen z hlediska toho, co označují (uvádějte alespoň 1 příklad). 2. Číslo podstatných jmen. (Zvýrazněné části jsem v jedné skupině rozvedl na tabuli, aby vznikla stručná osnova toho, co mají flipy obsahovat. (Druhé jsem to napsal rovnou do zadání. Ano, nemýlíte se, mí žáci jsou tak trochu pokusní králíci.)

K tomu jsem jim ovšem přidal "univerzální" formulář tzv. úkolového listu, který nehodnotí splnění práce jen po stránce obsahové, ale snaží se vést méně zkušené žáky k vlastnímu zhodnocení práce a výstupu pomocí předem vytvořených formulací. Obrázky, schémata, ilustrace o kde to bylo vhodné, snažil/a jsem se řešení znázornit také graficky (např. myšlenkovou mapou, náčrtkem, schématem ...), o i když to nebylo vhodné, nesnažil jsem se řešení znázornit i graficky, o nic jsem graficky neznázornil/a, […] Práce na úkolu: o pracoval jsem pořád, zvládl jsem všechno, o pracoval jsem víceméně pořád, více jsem nezvládl, o často jsem spíše odpočíval, než pracoval.[…]

Vytvořte si formulář, který pomáhá méně zkušeným žákům tvořit hodnocení. 21

Druhý způsob hodnocení spočívá v stanovení si jednotlivých úrovní splnění. Ve výsledku potom žáci používají tabulku, tzv. rubriku. Princip je víceméně stejný, na rozdíl od klasického "formuláře" ovšem rubrika ukazuje, kolik bodů/jaké hodnocení žák získává. Rozhoduje se tedy mezi několika různými stupni v jedné kategorii. Ukázka části rubriky, kterou jsme použili pro hodnocení prezentace ročníkové práce žáků 9. ročníku. Projev. (1) Student mumlá, nesprávně vyslovuje termíny a používá nespisovná slova. Mluví příliš potichu na to, aby jej studenti slyšeli. (2) Student nesprávně vyslovuje termíny a občas používá nespisovná slova. Publikum má problém prezentaci slyšet. (3) Student mluví jasně a srozumitelně. Používá vhodná spisovná slova a správně je vyslovuje. Občas má potíže s novými termíny-pojmy.

Poznámka na okraj: Slova "formulář" a "rubrika" popisují dva velmi podobné listy papíru. Jedná se o mé vlastní, pracovní termíny, nikoli termíny z nějakého odborného textu. Jejich popis najdete výše. Upozorňuji také na velmi stručný článek Lenky Burdíkové s velmi kryptickým názvem Hodnocení nebo evaluace žáků na portálu RVP.cz) Téma rubrik je natolik rozsáhlé, že se mu v budoucnu budu věnovat v samostatné sérii příspěvků na blogu.

Stanovte si jednotlivé úrovní naplnění různých kritérií.

22

Klasické zadání práce, kdy žáky informujete, co mají dělat, je výrazně snazší. Použijete-li ovšem navrhnutý postup (rozumějte: budete-li jako učitelé pracovat navíc), měli na vás hledět nikoli tupé, nic nevyjadřující tváře, ale spíš poučené a také patřičně vyděšené výrazy: "Tolik že toho máme dělat?!“ Zmínit se při zadávání práce o hodnocení vytváří můstek mezi "teoretizováním" "co by se mohlo, kdyby... " k "praktickému" odpíchnutí se od "musí se ...". Zvolíte-li výše popsaný způsob zadání, nebudete litovat. Žáka sice vedete za ruku, ale současně mu nabízíte možnost rozhodnout se. "Obrázky se taky budou hodnotit? Na ty já mu kašlu. Ať mi klidně strhne body." je přece projev uvědomělého přístupu k práci. Vytváříte půdu pro to, aby měli žáci (a vy spolu s nim) chabý pocit, že hodnotíte alespoň trochu objektivně. Prohlásit "Ale vždyť tam něco máme." si mi při splněných 15 % všech požadavků zatím nikdo do očí netroufl.

Žákovi ale vlastně nabízíte možnost rozhodnout se.

23

6. Nevysvětlujte téma sami. S mladšími žáky nemám v této otázce příliš velké zkušenosti. Zato o starších vám řeknu to, co už dávno víte: jsou to pěkně vychytralé potvory! Učitel vysvětlí pečlivě práci, na tabuli zapíše, co všechno a v jakém čase by měli žáci obsáhnout a bezelstně nabídne: "Teď se můžete zeptat na to, čemu nerozumíte." Ha, chopí se příležitosti žák typu „vykuk“: "Co je to, to látkové podstatné jméno?" Dobrosrdečný učitel se pousměje a začne: "Látková podstatná jména poznáte...„ "Neučitelé" se teď zcela jistě usmívají, co že to za blázna(-y) učí jejich děti. Bohužel, když je učitel zvyklý vysvětlovat všechno sám (třeba i proto, že jej tímto způsobem učili celý život), často podlehne Pavlovovu reflexu. Než se naděje, vysvětluje to, co podle přípravy měli žáci studovat sami. Na co se tedy mohou žáci ptát?

Kde to máme hledat? Pokud není cílem samostatné práce, aby se žáci seznámili se studijními materiály k předmětu, doporučuji zpočátku na tuto otázku odpovědět. A to i přesto, že jste žákům tuto informaci řekli při instruktáži a ještě jim ji napsali na pracovní listy. Když žáci s delšími úseky samostatné práce začínají, mají plnou hlavu volného času, kterým jste je motivovali.

Méně zkušený učitel často podlehne doslova Pavlovovu reflexu.

24

Dokdy to máme mít hotové? Tuhle tu otázku vážně nemusím, zejména proto, že datum a čas se snažím mít neustále napsané po levé ruce na tabuli. Stačí jen ukázat, pochopí sami. Stane-li se, že zapomenu čas napsat, alespoň vidím, že mě žáci vnímají. Navíc je to další příležitost, jak žákům dokázat, že učitel je také jen člověk. Čas vševědoucích bohů minul – a doufám, že už nikdy nenastane.

Nechápu zadání cvičení 23. Ideální otázka. Zadaří-li se vám a tato věta v úvodu hodiny zazní, máte z poloviny vyhráno. Alespoň jeden žák ve třídě uvažuje o tom, že bude pracovat. Vysvětlení zadání úkolu můžete nechat buď na spolužáky (s tím, že ztratíte drahocenné minuty z doby vyhrazené na samostatnou práci), nebo je velmi rychle vysvětlíte sami. Nevím, zda to dělám dobře. U mladších žáků ale vysvětlím zadání sám, aby si všichni uvědomili, že nesrozumitelné zadání je nutné přeložit do tzv. vlastní češtiny. (Viz dále.) Časem se to naučí sami napodobovat.

Určitě se sami setkáte se spoustou dalších hloupých i méně hloupých dotazů. Heslem vám budiž: „Téma se nevysvětluje."

„Téma se nevysvětluje."

25

7. Vysvětlete práci co nejsrozumitelněji. Pamatujete si tu scénu? Denzel Washington (Joe Miller) sedí za stolem, naproti němu Tom Hanks (Andrew Beckett), tvář zšedlou od postupujícího AIDS. (Philadelphia, 1993) "Vysvětlete mi to jako malému děcku. Jsem asi pomalejší, protože jedné věci nerozumím: Neměl jste povinnost ..." (viz Philadelphia Script)

Vysvětlete mi to jako malému děcku. Tenhle citát už ode mne žáci slyšeli tak často, že jej často dokončují unissimo sami. A já jen doufám, že si jeho smysl plně uvědomují. Učebnice češtiny, kterou používáme, si strašně ráda hraje „na vědu". Jako kdyby nejdůležitějším úkolem celé jazykovědy na základní škole bylo, aby žáci ovládali jazykovědnou terminologii stejně dobře, jako pravopis, stylistiku a schopnost jasně, přesně a srozumitelně komunikovat. Všechno prostě nejde. Zadání "Změňte infinitiv slovesa do 1. os. jednotného a množného čísla podmiňovacího způsobu ve tvaru přítomném a minulém." [velmi volně parafrázuji, učebnici nemám po ruce] je sice přesné, ale rozhodně ne jasné a srozumitelné zadání. Jistě, namítnou jazykovědci mezi vámi – tedy pokud rovnou tuto stránku neopustí – žáci se přece musí naučit používat přesné termíny. Souhlasím, ovšem jen částečně. Nemělo by hlavním cílem cvičení být "upevnit si v hlavě, že "já bysem" nebo "my bysme" je nespisovné"? Zcela záměrně jsem v titulku odstavce použil množné číslo podstatného jména ženského rodu "učebnice" v 6. pádě. Zadávání jednoduchých úkolů složitým způsobem totiž není výsadou pouze a jen učebnice jazyka českého.

Zadávání jednoduchých úkolů složitým způsobem … … není výsadou jen učebnice jazyka českého.

26

Zadáváte-li samostatnou práci, chtějte od žáků velmi srozumitelné, co nejjednodušší vysvětlení. Pokud se hned všichni vrhnou do práce, asi za 5 minut zjistíte, že: a) 1/3 lidí nepracuje (v lepším případě), nebo b) dělá něco úplně jiného, co rozhodně s vaším úkole nesouvisí (pro upřesnění: to je ten horší případ). Než by vás měla bolet hlava z 33x opakovaného vysvětlování toho samého zjednodušeným způsobem, chtějte po žácích, aby vám před začátkem práce na úkolu vysvětlili následující program pokud možno vlastními slovy. "Vlastní slova" vedou žáka k tomu, aby si složité zadání doslova "přeložil" do své vlastní češtiny. Donutíte-li své žáky k tomuto kroku, garantuji vám, že se v hodině objevuje jev pro školu zásadní: § 1 žák provozující tuto činnost se dopouští trestného činu přemýšlení.

Vznešeně znící věta z popisu cílů učiva v jazyce rámcového vzdělávacího programu "Schopnost abstrahovat od zadání a být schopen jej přeformulovat" jde nahradit jedním slovem: "rozumí".

Chtějte od žáků velmi srozumitelné, co nejjednodušší vysvětlení.

27

Možná, že právě k předcházejícím krokům chtěli učitele donutit autoři učebnice. Možná, že právě proto připravili zadání tak složitě: aby každý učitel češtiny musel své žáky učit „překládat si zadání" do češtiny. A možná taky ne. Když si vzpomenu na hodiny na vysoké škole, nikdo mě k tomuto přístupu k žákům ani nevedl, ani na to neupozornil. A to mě učil jeden z autorů mé „současné“ učebnice. Možná, že předpokládal, že mě to naučila paní učitelka na základní škole. Možná,... Joe Miller zde zazní ještě jednou. "Před pěti měsíci jste Andrew Becketta označil jako kaviár a dnes jej považujete [jen] za cheesburger. Vaše hodnoty se velmi proměnily a já chci vědět, proč jste změnil názor." (viz Philadelphia Script)

A přesně tímto způsobem bychom měli učit žáky vysvětlovat cokoliv: - vlastními slovy, krátce, jednoduše a pokud možno vždy k tématu.

Vlastními slovy, krátce, jednoduše a pokud možno vždy k tématu.

28

8. Napište na tabuli čas, kdy musí s prací skončit. Time-managementová technika time boxing spočívá v jednoduchém triku: » pracuji naplno na určitém úkolu v předem naplánovaném časovém úseku. « Jinými slovy, vytvořím si např. 15 minutový blok práce naplno, který rámují z obou stran "relaxační" úseky. Od začátku vím, za jak dlouho budu mít volno. Od začátku vím, kolik času mi musí práce vzít. A od začátku vím, za jak dlouho se projdu po bytě, uvařím si kávu, přečtu si jeden dva e-maily. Když toto funguje jako "motivace" pro mne, proč by něco podobného nefungovalo i pro studenty? "Ha, za 10 minut od toho budu mít pokoj. Pak snad budem dělat něco normálního." Nebo naopak: "Mám na to 15 minut. Když to stihnu 10, budu mít 5 minut volno." Právě volný čas uvádějí mí žáci jako jeden z hlavních důvodů, proč je baví pracovat formou projektů. Z hlediska motivace tedy nepřehlédnutelný důvod. Jedná-li se o delší práci (např. týdenní projekt), proč taky nepřidat žákům datum, kdy se z daného tématu bude psát test? Alespoň se nebudou později moci vymlouvat na desítku dalších testů v jiných předmětech. (Oprava: vymlouvat se budou, ale je na vás, zda jejich výmluvy přijmete. Celý týden věděli, na co a na kdy se mají připravovat, takže jsou okamžiky, kdy by měl být učitel nelítostný.) Proto před započetím práce žákům píši na tabuli, kdy mají skončit. Vedle motivace "volným časem" ale sleduji – možná že jen naivně – i jiné cíle.

Pracuji naplno na určitém úkolu v předem naplánovaném časovém úseku. 29

• Třeba napsaný čas žákům naznačí, kolik toho za 15 minut intenzivní práce stihnou. A potom můžou klidně zbývajících 10 minut plkat. • Třeba napsaný čas na tabuli žákům ukáže, že se vyplatí stanovit si určitý časový úsek na práci. Vidím, za jak dlouho skončím. Vidím, jak dlouho se ještě budu mučit. Vidím, že mi zbývá už jen trochu času, takže musím zrychlit. • Třeba napsaný čas na tabuli žákům ukáže, jak tyto informace pomáhají zhodnotit práci. Vidím, jak dlouho jsem něco dělal. Vidím, kolik jsem toho stihl. • Třeba napsaný čas na tabuli žákům ukáže, jak pomocí timeboxů plánovat práci na delších úkolech. Zpátky na zem. Předchozí body jsou mým – asi jen zoufalým – přáním. Možná, že čas napsaný na tabuli vede k úplně jiným výsledkům:
Vidím, že to nestihnu, tak proč bych se vůbec obtěžoval.
Vidím, že teď budu mít 10 minut volna a pak to od někoho opíšu.
Vidím, že se budu moc flákat o dalších 15 minut déle. Přesto si však myslím, že se vyplatí na začátek práce vytvořit alespoň kusou představu o tom, jak dlouho bude nějaká aktivita trvat. A když už budete u toho psaní na tabuli, co kdybyste přidali také jedno datum. Jaké? Datum dne, kdy se z látky, kterou žáci při samostatné práci zpracovávají, bude psát test.

30

9. Přestaňte určitou dobu fungovat jako učitel. 10 minut přestávám v hodině existovat. Když zaslechnout tuto větu žáci poprvé, jistě se jim honí hlavou podobné nápady typu: Super! Učitel odchází! Kde je houba? Dohrajem to, jen co zavře dveře! Konečně volno! Opět se mílí. Z první hodiny (a pokud možno i z těch všech následujících), kdy žákům představíte model „odložené pozornosti", se rozhodně neodchází. Přestože to – zejména později – jde. Princip „odložené pozornosti“ je jednoduchý. Jakmile učitel zadá látku, vysvětlí, jak se bude pracovat, co mohou žáci použít, jinými slovy připraví prostor pro samostatnou práci, MUSÍ zákonitě dojít k tomu, že žáci budou samostatně pracovat. Samostatně. Tzn. aniž by je učitel vedl za ručičku, kdykoli budou mít pocit, že jim něco nejde, že něčemu nerozumí nebo že se jim prostě jen nechce dělat. Nejjednodušší je stanovit určitý úsek času, kdy v hodině nebudete „existovat". Vaše osoba samozřejmě bude ve třídě, aby se zabránilo případným průšvihům. Nebudete ale fungovat jako učitel, budete jen dozírat na pořádek. Přestože mi asi nebudete věřit, to co bude následovat, se opravdu děje. Vyzkoušel jsem to s jak s mladšími, prvostupňovými žáky, tak i s mnohem staršími jedinci, přesněji s učiteli na seminářích. A pak že jsou učitelé nejhorší obecenstvo!

Super! Učitel odchází! Kde je houba?

31

Ztratí-li žáci drába, který hlídá tempo práce, skupiny se okamžitě rozdělí. • Ti, které by postup celé skupiny brzdil, chtějí mít všechno rychle hotové – jde jim přece o volný čas na konci aktivity. • Ti, kteří by jen těžko stíhali tempo, se výrazně uvolní. Pokud mají přesně stanovený obsah práce – a uvědomují si, co se stane, když práci nesplní, skutečně pracují. • Ti, kteří by normálně nepracovali, nepracují taky. Takže se vlastně nic nezmění. S tím rozdílem, že na konci vymezeného úseku dostanou zaslouženou odměnu, s níž mohli od samého začátku počítat . Na prvním stupni výborně funguje, když čas odložené pozornosti hlídá plyšová hračka, která zastupuje učitele. Když žák podlehne Pavlovovu reflexu a jde se přes důrazné upozornění zeptat na práci učitele, stačí mu říct: „Mě se neptej, zeptej se Pima. Ten teď učí." (Nevymýšlím si, tohoto jsem byl skutečně svědkem. V dané situaci nebylo třeba říkat víc. Uvědomělá žákyně se na patě otočila a šla si nechat problém vysvětlit od spolužáků.) Na druhém stupni je to o něco složitější, zejména kvůli proměně pracovní morálky vašich svěřenců vlivem tisíce drobných strastí, skrývajících se za všeobjímajícím označením „puberta". Garantuji vám ale, že upravená odpověď alá „plyšová hračka" zabírá stejně. Zpočátku budete odpovídat tisíckrát od: „Já tu teď nejsem!" až po „To si to mám nahrát na kazeťák?" Ve výsledku dojdou všichni k jednomu: Nepřítel neodpoví. Když nebudeme dělat, tak nám to ještě zavaří. Hm, co s tím uděláme?

Ti, kteří by normálně nepracovali, nepracují taky.

32

Žáci samostatně pracují! Wow! Poslouchá se to krásně, to ano. Budou však pracovat, když vy sami nebudete pravidlo dodržovat? Co když žákům oznámíte, že teď 10 minut neexistujete, a za 5 minut už vás najdou u jednoho stolku, jak ze všech sil vysvětlujete to, co si žáci měli sami nastudovat? Absurdní, eh? Bohužel ovšem naprosto běžné. Většina učitelů s tímto ze začátku dost zápasí. Mnozí mají pocit, že musí pořád vysvětlovat. Jiní se domnívají, že bez nich to rozhodně žáci nezvládnou. Další ani nemohou jinak: vždyť je tímto způsobem učili celý život. Pro všechny, kteří spadají do předchozích kategorií, mám „novinku": Vaši žáci zvládnou sami hodně. Jen musí dostat dostatečný prostor.

Vaši žáci zvládnou sami hodně. Jen musí dostat dostatečný prostor.

33

10. Dodržte své sliby o volném času. Samostatná práce není jen tom, že žáci najednou přejímají zodpovědnost. Je to také o tom, že ti šikovnější stihnou více práce, ti pomalejší udělají méně – ale zato poctivě. Pro všechny však platí jedno společné. Nebudou snít, unášeni na libých vlnách učitelova (třeba skvělého) výkladu. Budou muset sami pracovat. A to bolí. Často „neunesou“ tíhu náhlé změny a rezignují. Pro vás to znamená jediné: hodina nebude fungovat. Stanovení časového bloku pro práci na úkolu je z hlediska učitele jeden z nejnáročnějších úkolů managementu hodiny. Snažit se rozplánovat si hodinu do několika bloků znamená zvážit spousty titěrných faktorů. K těm méně absurdním patří od složení skupiny přes místnost, v níž bude aktivita probíhat, až po pozici hodiny v rozvrhu. Přiznávám bez mučení, že s odhadem času těžce válčím. A to nejen při přípravě delších úkolů pro samostatnou práci (delších znamená minimálně 25 minut a výše). Jaké? Např. "Spočítej příklad" (Vždyť to stejné počítám už posté!) nebo Doplň i/y (Už zase?). Během pár let přijde učitel na to, kolik času podobné úkoly nebo cvičení přibližně vezmou. Sestavit následně "jízdní řád" by neměl být až tak problém.

Snadněji se určuje čas pro úkoly mechanické povahy.

34

Nejde odhadnout, kdo s kým zase nebude chtít pracovat. Dopředu asi nepřipravíte fakt, že kolega v předcházející hodině vyšťavil třídu hodinou tvůrčího psaní či testem. Nikdy se vám nepovede vychytat všechny mouchy, protože těsně před zvoněním zavolá rodič s nějakým veledůležitým sdělením – a do super načasované hodiny přijdete pozdě. Žádný matematický vzorec neexistuje. Vámi odhadnutý čas vynásobte dvěma. Nebo 1.5. Nebo třemi. Nebo to vydělte sedmi. Výsledek? Nikdy neodhadnete množství práce tvořivé povahy.

Potíž je v tom, že časový limit na práci funguje nejen jako bič otrokáře. Pomáhá motivovat. Občas vídám, jak skupinka chvátá k cíli – jen aby stihla mít zasloužené volno. A náhle učitel čas na práci – v průběhu závodu – zkrátí. A sen o volnu se zbortí. A tím zmizí i motivace a chuť se vůbec zúčastnit. Rozvíjení dovednosti samostatné práce je běh na dlouhou trať. Po celou dobu platí: Pokud se na něčem dohodnu (to jest stanovím to jako "závazné"), nemůžu od toho v minutě ustoupit, protože se mi to najednou nějak nehodí. Dohoda je dohoda. Když dám žákům slíbíte, že mají na samostatnou práci nějakou dobu, snažte se slib splnit. Většinou vám čas spíš bude chybět. Myslím ale, že na ty zářné okamžiky, kdy najednou mohli vydechnout, budou někteří vaši žáci vzpomínat dlouho.

Časový limit na práci funguje nejen jako bič otrokáře.

35

11. Nezačínejte se všemi kroky najednou. Předchozích devět kroků působí jako naprosté samozřejmosti. Souhlasím s vámi, ale kolik z nás, učitelů, tyhle samozřejmosti v hodinách skutečně dělá? Odhaduji, že v každé mé hodině, kde se uvažuje o samostatné práci, se objeví vždy a současně maximálně 7 nebo 8 z nich. Někdy zapomenu napsat čas na tabuli, jindy (zejména u krátkých hodin) nepřipravím přesně popis výstupu. Ještě častěji podcením, kolik času žákům ta která činnost vezme. Občas se zasekne srozumitelnost vysvětlení. Co se dá dělat. To se stává. Žádná výrazná proměna se neprovede najednou. Pokud se rozhodnete zadávat ve své praxe úkoly, které budou požadovat dlohoudobější samostatnou práci žáků, začněte s málem a extrémně pomalu. Nic se nedá uspěchat. Rozhodněte se, který z předchozích kroků je vám blízký a který v praxi neděláte. Rozmyslete se, v jaké podobě jej budete realizovat. Jak to bude v hodině vypadat, až žáci naučí tohoto kroku využívat? Co budou sami zvládat? Stanovte si, dokdy by se měl stát každodenní součástí vašich hodin. Dejte si na zavedení dostatečně dlouhý čas. Zamyslete se nad tím, co by se mohlo pokazit a připravte protiopatření. (Nejčastěji to budou úkoly pro rychlejší žáky.) Ustupte stranou a nechejte na žácích, jak se s nabytou svobodou vypořádají. Ze začátku ovšem doporučuji obrnit se olbřímí trpělivostí. Prvních pár týdnů se vám rozhodně bude hodit.

Ze začátku ovšem doporučuji obrnit se olbřímí trpělivostí.

36

A co říct na závěr? A je to, jsme na konci. Předcházejících 34 stran popisuje to, co jsem se za těch pár let praxe na téma samostatná práce žáka a její zavádění do praxe naučil. Neříkám, že jsou to jediné kroky, které je třeba učinit. Neříkám, že nic jiného není třeba. Zcela určitě by stálo zmínit se i o způsobech hodnocení práce. Snad někdy příště. Současnost požaduje proaktivní jedince. Jak může ale člověk sám aktivně vyhledávat nové možnosti a aktivity, když jej škola těch 9+ let vodila jen za ručičku? To prostě nejde. V dnešní době se nesluší hodit někoho do řeky, ať se sám naučí plavat. Ono ani tak nehrozí, že se utopí. Pomoci je všude kolem dost a dost. Právě naopak, plavat se naučí rychle. Daleko horší je, že se přitom naučí nechat se strhnout proudem. A takový proud, v němž člověk víceméně nemusí nic dělat, jen občas pohnout rukama, aby neklesl na dno, je navíc extrémně pohodlný. Člověk se rád naučí vézt se na činnosti jiných. Naučí se spoléhat na to, že to nějak dopadne. Naučí se, že je lepší držet se davu a nevyčnívat. Zvykne si, že ho bude pořád někdo hlídat a popostrkovat kupředu. Naučí se, že za něj vždycky rozhodne někdo jiný. Jistě, předcházející příklady zveličují význam samostatné práce ve škole do absurdních rozměrů. Ale převzít zodpovědnost za svou práci (a koneckonců i život) v době, kdy už o něco jde, není jednoduché. Nejčastěji člověka napadne, kolik se toho může pokazit. Navíc zjistí, že neví, co dělat, aby se to nepokazilo. Proč tedy tento krok žákům neusnadnit tím, že je naučíme zodpovědně přistupovat k problémům v době, kdy o nic nejde? Není přece podstatné, jestli se žák dozví o tom, co je to přívlastek těsný a volný. Jistě, naučit téma musíme, neboť je důležité pro psaní čárek ve větě. Ale nemělo by být

Člověk se rád naučí vézt se na činnosti jiných.

37

jediným cílem celé hodiny. Jsou daleko důležitější a hodnotnější cíle, než jen obyčejný mluvnický jev. A právě zde leží rozhodující okamžik pro další činnost učitele. Naučit se odhlédnout od tradičního přístupu k učení „učím přívlastek“ požaduje obrovské množství odvahy. Odvahy, která chybí, protože jsme si přece zvykli, že to, co máme učit, za nás dříve rozhodli jiní. Věřím, že předcházejících devět bodů vám může cestu usnadnit. Alespoň u mne to fungovalo. Takže hodně štěstí.

Kontakt: Lukáš Bajer http://workaholic.bloguje.cz [email protected]

38