2010 ROČNÍK 19 (13)

5/2010 ROČNÍK 19 (13) Boží dobrodružství Paľka Ferka | 04

Bratrství, které vše obnovuje (Chile) | 19

www.focolare.cz

Školní zralost aneb Jak pomoci svému dítěti? | 08

Fota: Ludmila Šturmová

Volit – nevolit?

V

olby jsou před námi a o tom, koho máme volit, nás budou přesvědčovat politici a strany, reklamy a plakáty, ale nás teď zajímá jednodušší otázka: mají ty volby vůbec nějaký smysl? Jít volit, anebo zůstat doma? Nejít za komunistů k volbám vyžadovalo kus odvahy, dnes je to zase jen věc – volby. Podle čeho se rozhodnout? Jsou nějaké důvody pro, a nějaké proti? Začněme námitkami; je jich víc a jsou určitě hmatatelnější. „Politika je svinstvo.“ V politice se svinstvo skutečně vyskytuje, zejména u těch, kteří to o ní říkají. Politiky se nadáváním nezbavíme – a tak nezbývá než se pečlivě rozhlížet, kde je toho svinstva méně, a starat se, aby ho bylo co nejméně. „Politici lžou a kradou.“ Někteří politici skutečně nemluví pravdu a když to jde, hledí se všelijak obohatit. Je sice pravda, že to nedělají jen politici, ale u nich je to nejvíc vidět. Proč to dělají? Protože jim to projde. „Můj hlas stejně nic neovlivní.“ V předminulých amerických volbách rozhodlo o prezidentovi pár hlasů. „Všechny strany jsou stejné, žádná se mi nelíbí.“ Komu se žádná nelíbí, může zkusit se lépe podívat, jestli tam přece jen nějaký rozdíl není. Když se dobře podívá, snad nějaký najde. „Co z toho, když půjdu volit?“ Tady je odpověď jednoduchá: nic. „Co se mi stane, když nepůjdu?“ Zase nic. „Co tě nepálí, nehas. Ať se stará někdo jiný.“ Ale proč pak lidé jdou volit a bývá jich dokonce většina? Někteří možná jen ze setrvačnosti, že se to tak dělá, někteří ale proto, že si ještě pamatují, jak za ně starosty, poslance a ministry vybíral někdo jiný. Tenkrát si říkali, kdybych si tak mohl vybrat, tihle by tam určitě nebyli. A tak se teď snaží, dobře se dívají, pamatují si, co kdo řekl a slíbil – a pak si vyberou. Nenechají se splést reklamou a kampaní, neskočí na sliby a nedají se vystrašit, protože vědí svoje. A když je takových lidí víc, i politikové a strany to pocítí a začnou si dávat

pozor. Jde to pomalu, hrozně pomalu, ale na celém světě ještě nikdo nic lepšího nevymyslel. Někteří chodí k volbám možná proto, že měli dědečka legionáře nebo vojáka v odboji, že si někdo v rodině odseděl pár let v nějakém koncentráku jen proto, že chtěl, aby i u nás byli lidé svobodní. Takoví lidé se možná svobody sami nedožili, ale jejich přátelé a příbuzní vědí, že by se dědeček v hrobě obracel, kdyby se dozvěděl, že nechtějí jít ani volit. Volit jdou lidé, kteří vědí, že člověk musí žít ve společnosti, a že je velký rozdíl, v jaké. Že na tom, v jakých poměrech, s jakými zákony a s jakou vládou tu budeme pár let žít, opravdu záleží. Co chce-

Sál Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

me sami udělat nebo dosáhnout, nezáleží nikdy jen na nás samotných, ale také na tom, jak bude řízena společnost a stát. Jestli bude spíš normální, že se lže a podplácí, anebo naopak, že se na druhé mohu spolehnout. Jestli budeme těm schopnějším hlavně závidět, anebo s nimi čestně soutěžit a spolupracovat. Jistě, to všechno „dělají lidé“, ale politika může jednomu i druhému náramně pomoci. Stát a vláda nás nemůže předělat, ale může se hodně přičinit o to, zda se lidé budou spíš stydět za to, že podvádějí, anebo za to, že jsou poctiví. Kdo zůstane při volbách doma, říká tím několik věcí. Předně to, že za něj má vybrat někdo jiný – a ten se vždycky najde. Za druhé to, že mu na nějaké občanské svobodě moc nezáleží; když je takových lidí hodně, dřív nebo později o ni přijdou. Politika a politikové se tím nestanou lepší, ale nás se už pak na nic ptát nebudou. Máte, co jste chtěli. I to si totiž můžeme zvolit. Za třetí vzkazuje politikům, že si s ním nemusejí lámat hlavu: ať dělají co dělají, on neřekne ani slovo, vůbec si toho nevšimne. Myslíte, že to pak bude s politikou lepší? Proč by se ve státě mělo něco měnit a zlepšovat, když mně a tobě na tom vůbec, ale ani trochu nezáleží? A když to nebude lepší s politikou, může to být lepší třeba s hospodářstvím, s kulturou, s dopravou nebo se životním prostředím? Jan Sokol (redakčně kráceno, vyšlo v časopise Listy č. 2/2002, s. 11)

5/2010 | Nové město |

3

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Boží dobrodružství Paľka Ferka Pavol Ferko v roce 1963, kdy vyučoval.

Zažil přepadení klášterů ozbrojenou mocí. Později, podle režie mocných, se u něj střídala těžká práce se studiem. Boží cesty mu přivedly do cesty Moniku, budoucí manželku a matku jejich čtyř dětí. Spiritualita fokoláre padla v jejich rodině jako semeno do připravené půdy.

4

| Nové město | 5/2010

Fota: archiv rodiny Ferkových

P

řed Velikonocemi odešel na věčnost fokolar ín Pavol Ferko, přáteli zvaný Paľko. Připomeňme si společně jeho bohatý život, který je krásným svědectvím o Boží lásce a vedení. Takto on sám vzpomíná na počátky své cesty: „Moji rodiče byli velmi chudí a mne i bratra vychovávali podle zásad spravedlnosti. Otec sympatizoval s komunismem do doby, než se k nám v roce 1948 dostal. Na gymnáziu mě jeden kněz nadchl pro církev a tehdy se ve mně zrodil sen jít jako misionář právě do Ruska, tam, kde komunismus církev zničil. Nemohl jsem začít studovat na institutu Rusicum v Římě, a tak jsem na radu tohoto kněze vstoupil k jezuitům. Byl jsem ve druhém ročníku filozofie a už jsem měl složené sliby, když se udála tzv. „noc barbarů“, jak ji nazývá kardinál Korec. V noci z 12. na 13. dubna 1950 byly všechny kláštery v Československu přepadeny ozbrojenou policií. Celkový počet zadržených řeholníků byl 2192. Naložili nás do autobusů se zatemněnými okny, abychom neviděli, kam nás odvážejí. Stát chtěl církev zlikvidovat. Jezuity a kapucíny považovali za nejnebezpečnější. Rozmístili nás na různá místa v zemi a museli jsme těžce manuálně pracovat. O rok později jsem se

S manželkou Monikou, Corvara (Itálie) v roce 1994.

v Praze vyučil soustružníkem.“ Po třech letech byl Paľko přijat k vysokoškolskému studiu na pedagogické fakultě. Byl starší než ostatní studenti a na ostatní měl velký vliv. Dokázal hrát simultánně šachy s třemi soupeři najednou, aniž by se díval na šachovnici. Překvapoval svými slovními hříčkami a jako jeden z mála byl jazykově vybavený: hovořil německy, francouzsky, polsky, italsky, rusky a také latinsky. Byl dobrým houslistou, trénoval běh, hrál basketbal a ostatní ho měli rádi. Psal se červen 1956 a Československo bylo už osm let komunistickou zemí, satelitem velkého sovětského Ruska. Snaha vymanit se z područí Moskvy byla nebezpečná. I když byl Stalin

mrtvý a ukazovaly se záblesky naděje na změnu, situace v Československu byla tvrdá. O několik měsíců později, v říjnu v Budapešti, bylo potlačení této naděje ještě násilnější a dramatičtější. V té době skupinka studentů uspořádala v Bratislavě happening. Vyšli ve smutečním průvodu a plni euforie pochovali symbolicky komunismus shozením rakve do Dunaje. Reakce na sebe nedala dlouho čekat. Paľko vypráví: „Komunisté hned vyhlásili, že tuto akci – průvod s rakví – iniciovali studenti teologie. Moje postavení bylo na pováženou. Díky své minulosti jsem byl jedním z podezřelých i já a začala se o mne zajímat tajná policie. Přijali mě na univerzitu jen proto, že jeden z profesorů zadržel na svém stole moje papíry,

které hovořily o mé ´černé´ minulosti. Byl jsem u jezuitů a toužil jsem jít do Ruska jako misionář. A to stačilo! Profesor, který do té doby nade mnou držel ochrannou ruku, musel odevzdat všechny moje doklady tajné policii. A tak mě vyhodili ze studia. Měl jsem dokončené tři ročníky pedagogického směru matematiky a fyziky. Rozhodnutí bylo zveřejněné o letních prázdninách, protože se báli reakce studentů. Řekli mi, že jsem vyloučený z bratislavské univerzity a nemohu studovat ani na žádné jiné vysoké škole v Československu.“ Pak dělal různé administrativní práce, ale policie ho vždy našla. Nakonec se uchytil jako soustružník. Vypráví: „Práce na směny byla pro mne tak náročná, že jsem dostal žaludeční vředy. Potom jsem vykonával různé práce a později, díky tomu, že se vědělo, že můj otec sympatizoval s komunisty, jsem se mohl vrátit ke studiu. Pedagogická fakulta, kde jsem studoval předtím, byla mezitím zrušena, a tak jsem se rozhodl pro experimentální fyziku. V Bratislavě jsem se dostal do kontaktu s mladým jezuitou Jánem Korcem, tehdy už tajným biskupem, který pracoval jako dělník. S ohledem na moje zdraví mi poradil, abych u jezuitů nezůstával. Zbavil mě slibů a nasměroval mne na založení rodiny. Nechybělo mi moc do čtyřicítky a do té doby jsem neměl v úmyslu se ženit, a to nejen proto, že jsem se domníval, že moje cesta má být jiná, ale aby i rodina netrpěla tím, že jsem pronásledovaný. Vedl jsem skupinku, kde jsme studovali filozofii. Tam jsem v říjnu 1964 poznal Moniku a o dva měsíce později jsme se vzali.“ Jejich rodina byla sjedno-

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ výchově dětí. Ve skutečnosti to byl Bůh Láska, který nás vychovával společně.“ V roce 1989 se s pádem Berlínské zdi zhroutil i komunismus. V roce 1993 se Slovensko osamostatnilo. Paľko, který pracoval v Ústavu kontroly stavebních materiálů, odešel mezitím do důchodu a deset let pracoval na Konferenci biskupů Slovenska jako překladatel a referent pro zahraniční styky. V den výročí jejich svatby 30. prosince 1995 byla Monika navštívit jednu nemocnou přítelkyni. Cestou zpátky umírá poté, co ji srazilo auto. Paľko vzpomíná: „S dětmi jsme cítili, že dar, který můžeme věnovat Monice, je odpustit tomu, kdo srážku zavinil.“ „Po několika letech od Moničiny smrti mi byla položena otázka, zda chci žít ve fokoláre. Pomyslel jsem si, že by to bylo uskutečnění mého snu,

ale bylo mi už 78 let a navíc jsem měl rakovinu. Obával jsem se, že budu jen přítěží.“ O Velikonocích 2005, kdy bylo Paľkovi 78 let, začal žít v bratislavském fokoláre jako fokolarín společného života. Všichni ti, co měli možnost žít s Paľkem ve fokoláre, mohou potvrdit, že nebyl nikdy přítěží, ale velkým darem. Pro všechny byl příkladem překvapivé a stálé svěžesti. V říjnu 2009 se projevily příznaky pokračování nemoci, kterou mu diagnostikovali již před deseti lety. Tanino Minuta, který s ním žil ve fokoláre, vypráví: „Když jsme se jednou vraceli z nemocnice, kde jsme měli převzít jasné nálezy z vyšetření, pozdravila nás jedna paní a popřála nám dobré zdraví. Paľko jí odpověděl: ´Svatý Ignác z Loyoly říká, že nemoc není menším darem než zdraví.´ V autě mi pak řekl: Ćhiara mě naučila, že Foto: L. a J. Diblíkovi

cená, posilovaná společně prožívanými těžkostmi. Narodila se jim dcera a tři synové. V roce 1967 se Paľko dozvěděl, že v NDR existují lidé, kteří žijí jako první křesťané. Nemeškal a vyhledal je. Setkal se s Natalií, první společnicí Chiary Lubichové – zakladatelky Hnutí fokoláre – a s italskými lékaři fokolaríny, kteří tam přišli pracovat. „Tím se mi jakoby odhalil smysl všeho, co jsem do té doby prožil. I znalost italštiny se mi zdála být přípravou na toto setkání.“ Potom hovořil s jedním italským fokolarínem, žijícím v bývalé NDR, jak by se mohlo v Československu Hnutí stabilizovat. Dospěli k závěru, že by bylo nejlepší, kdyby k nám někdo šel studovat slovenštinu. „A tak v říjnu roku 1969 přijely Teresa Cifaldi a Monika Stemmle, které první tři měsíce bydlely u nás. Učil jsem je slovensky.“ Takto se začalo budování vztahů, které vytvořily základ pro zrod a rozvoj Hnutí fokoláre v bývalém Československu. Paľko s úsměvem dodává: „Dílo Mariino, jak se Hnutí fokoláre také nazývá, se k nám dostalo několika proudy: jedním z nich, jak Bůh chtěl, jsme byli my, naše rodinka.“ „Viděl jsem, že spiritualita fokoláre padla v naší rodině jako semeno do připravené půdy. Myšlenka ´sjednocovat se´ s druhými znamenala ztrácet i vlastní představu o Bohu, abychom uměli druhého milovat a přijímat ho. Tím začalo růst společenství s Monikou, ne na základě nějakého kompromisu, ale jako touha odpovídat na to, co Bůh žádá od rodiny – aby žila po vzoru Nejsvětější Trojice. Když je toto jasné, ulehčí se všechny kroky, které jsou velkým posláním rodiny. Pomáhalo nám to i při

Radost a otevřenost. S rodinou Diblíkovou z Prahy.

všichni můžeme být protagonisty. Stačí nastavit se na Boží rytmus, což znamená stále milovat ostatní, a to platí až do poslední chvíle života. Nyní vidím, jakou cenu má tato rada.´“ Na Květnou neděli v jednom telefonátu Paľko řekl: „Cítím, že jsem připravený vidět Ho tváří v tvář. Všechno je láska. Bůh – Láska je Pravda. Je to všechno božské dobrodružství. Cítím sílu, která přichází od Ježíše uprostřed.“ Dostal také dopis od Emmaus Voce, prezidentky Hnutí fokoláre. Děkovala mu slovy: „Bůh tě nesmírně miluje.“ Paľko to komentoval: „Pro mne to bylo jako blesk. Toto slovo mi otevřelo oči a bylo světlem pro moje kroky. Říká se, že na konci života se vracejí všechny vzpomínky z minulosti, jakoby jasné a soustředěné. Je to něco podivuhodného! To je to, čemu je třeba důvěřovat, neboť On nám dává to nejlepší! Toto je můj Svatý týden! Cítím, že Ježíš si pro mne přijde tento týden. Jsem připravený!“ Byla středa ráno a Paľko měl těžkosti s dýcháním. Než přijela záchranná služba, přijal Eucharistii a pomodlil se modlitbu po svatém přijímání – v latině. Jeho vnitřní mír vyzařoval i navenek. Když ho záchranáři nakládali do sanitky, fokolarín, který ho doprovázel, ho chytil za ruku a s pohledem upřeným do očí mu řekl: „Paľko, mějme Ježíše uprostřed.“ On na to odpověděl plným, pravdivým a rozhodným „ano“ a díval se mu též přímo do očí. O několik hodin později byl již Paľko, jak věříme, v ráji. Je 31. března 2010, středa Svatého týdne. Bylo mu 83 let. Zpracovala Ludmila Šturmová (Slovenské Nové mesto č. 5–6/2010 a slova, která zazněla na pohřbu.)


5

LIDÉ A UDÁLOSTI

T

aké některé spolupracovníky humanitární organizace Lékaři bez hranic, kteří již dříve v Port-au-Prince působili, zemětřesení tragicky zasáhlo. Několik dní byli mnozí z nich nezvěstní a postupem času se potvrdilo, že sedm z nich zemřelo. V současnosti pracuje na Haiti kolem 3 200 místních a mezinárodních spolupracovníků této humanitární organizace. Jen za první tři měsíce od zemětřesení provedli Lékaři bez hranic kolem 5000 chirurgických zákroků, poskytli psychologickou pomoc pro více než 40 000 lidí a ošetřili více než 92 000 pacientů. Distribuovali též 22 000 stanů a přes 33 000 balíčků nepotravinové pomoci (obsahujících potřeby pro domácnost, hygienické potřeby, kanystry na vodu, deky a plastové plachty). Tato pomoc je financována výhradně ze soukromých darů. Z České a Slovenské republiky na Haiti působilo či ještě působí celkem devět pracovníků. KRIZOVÁ POMOC Již v prvních minutách po katastrofě začali k nemocnicím Lékařů bez hranic v Cité Soleil, Martissant, Trinité a Carrefour přicházet lidé s vážnými zraněními. Akutní první pomoc byla poskytována celou noc, zdravotnické týmy si svítily baterkami a automobilovými světly. Rozsah škod se nicméně ukázal až následující den po rozednění. Bylo jasné, že na zdravotnická zařízení a dostupný personál budou kladeny velké nároky. Potřeba akutní první pomoci a chirurgické péče byla ohromná. Chirurgové prováděli operace v provizorních prostorách

6


Haiti očima Lékařů bez hranic Lékaři bez hranic působí na Haiti již 19 let. Avšak po ničivém zemětřesení 12. ledna 2010 se stala jejich pomoc, stejně jako pomoc mnoha dalších organizací, naléhavější než kdy jindy. I několik měsíců po zemětřesení je stále aktuální.

Lékaři bez hranic pracují v provizorních podmínkách.

na ulici, pod plastovými plachtami a v přizpůsobených dopravních kontejnerech, zatímco se současně hledaly prostory pro nové operační sály. Mnozí z haitských spolupracovníků pokračovali po celou dobu v práci i přes to, že oni sami a členové jejich rodin byli postiženi a jejich domovy často zcela zničeny.

Český chirurg MUDr. Jan Trachta jako člen jednoho z prvních krizových týmů Lékařů bez hranic vycestoval na Haiti hned první den po zemětřesení, aby na místě posílil týmy spolupracovníků. Poté co bylo letadlo směřující do Port-au-Prince odkloněno do Dominikánské republiky, dorazil spolu

Traumacentrum Trinité zničené zemětřesením.

s dalšími dvaceti spolupracovníky Lékařů bez hranic na místo katastrofy dopoledne 15. ledna. „Každý druhý, třetí dům v Port-auPrince byl v troskách, ulice, parky a náměstí byly plné lidí, vzduchem se nesl pach mrtvol, které bylo vidět v ulicích,“ podělil se o první dojmy z příjezdu do hlavního města. I když Lékaři bez hranic měli ještě před katastrofou na místě své zásoby, které umožnily ihned poskytovat první pomoc obětem zemětřesení a budovat první polní nemocnice, nemohly tyto zásoby stačit pro ošetření tolika tisíců zraněných. Kvůli nepropustnosti letiště a pravidelnému odklánění zásobovacích letadel do sousední Dominikánské republiky, včetně několika letadel Lékařů bez hranic, byla doprava zásob na Haiti komplikovaná a dodávky zpožďovány. „První dny jsme pracovali v provizorních podmínkách. Našli jsme několik postelí, na kterých jsme začali operovat. Chyběl nám však zdravotnický materiál: sterilní nástroje, amputační sety apod. První dny jsem operoval kolem deseti pacientů denně, což bylo vzhledem k obrovskému počtu lidí, kteří na pomoc čekali venku, frustrující.“ K nejsilnějším zážitkům MUDr. Trachty patřilo setkání s haitskou anestezioložkou, která se jako dobrovolnice přihlásila v polní nemocnici Lékařů bez hranic čtvrtý den po zemětřesení. „Ráno, po noční službě, kterou jsem s ní strávil na operačním sále, jsem se dozvěděl, že přišla o osm členů své rodiny, o děti i o manžela. Musela prožívat tu nejhorší krizi svého života, a přesto přišla do práce a pracovala nepřetržitě 24 hodin.“ Anesteziolog Philippe

Touchard je vedoucím pohotovosti v nemocnici Pasteur v Langonu, blízko Bordeaux. 48 hodin po zemětřesení odletěl posílit chirurgické týmy Lékařů bez hranic do Port-au-Prince. O své krátké misi na tomto místě řekl: „Je nás zde šest chirurgů a pět anesteziologů. To není moc. Dva týmy pracují ve dvou operačních sálech, provádějí dvě až tři amputace denně a ošetřují pacienty, kteří již amputaci podstoupili. Ošetřují také otevřené zlomeniny. Další tým provádí deset až patnáct převazů denně a ty obvazy musí být každých 24 hodin vyměňovány. Jedná se o vážné případy a často musí být pacient pod anestetiky. Dále probíhá péče na chirurgických odděleních a je prováděna triáž (třídění pacientů, pozn. red.). Každý den přibíráme nové pacienty. Všichni kolegové vědí, jak reagovat, a to je v situacích jako tato nesmírně důležité. Například když pacient odmítne amputaci, necháváme místní zaměstnance, aby ho uklidnili a vysvětlili mu, proč je zákrok nutný. Díky tomu, že mluví kreolsky, jim vše mohou vysvětlit v rodné řeči. Protože Trinité fungovalo před zemětřesením jako traumacentrum, mají zaměstnanci s tímto typem situací zkušenosti. Jsou vyškoleni, aby zvládali tento obtížný úkol a získali pacientův souhlas.“ DALŠÍ OBDOBÍ Po prvním období krizové pomoci se Lékaři bez hranic při poskytování zdravotnické pomoci stále častěji začali setkávat s takzvanými „normálními nemocemi a potížemi“. Nedostatky v poskytování zdravotní péče před zemětřesením byly značné a zdravotnická zařízení Lékařů bez hranic byla i před

Fota: Julie Remy

LIDÉ A UDÁLOSTI

katastrofou plně vytížena. Současné narušení zdravotnického systému způsobilo, že kromě ošetřování zraněných v důsledku zemětřesení začal postupně narůstat i počet pacientů s různými potížemi nesouvisejícími s katastrofou. Obyvatelé nadále potřebují porodnickou, pediatrickou a úrazovou péči ve velkém. K nejčastějším zdravotním potížím patří též respirační a průjmová onemocnění. Lékaři bez hranic nadále pokračují v poskytování chirurgické péče zraněným v důsledku zemětřesení, kdy některé případy vyžadují více než jednu operaci. Ale po první fázi nepřetržitého poskytování život zachraňující lékařské pomoci se zdravotnické priority mění – na důležitosti nyní získává již

zmíněné obnovení základní zdravotní péče, pomoc pro lidi s chronickými stavy a hlavně pooperační péče, která zahrnuje druhotné operace, lékařský dohled, fyzioterapii a psychologickou pomoc. U pacientů se zraněními v důsledku zemětřesení se objevují případy duševního traumatu, které ovlivňuje životy mnoha přeživších. Klasické symptomy duševního traumatu jsou úzkost, zoufalství, poruchy spánku a hněv. Trpí jimi přibližně 20% pacientů. Proto je psychologická podpora a konzultační péče stejně důležitá jako fyzioterapie či učení se, jak používat berle. Lékaři bez hranic rozšiřují své kapacity, aby mohli během několika příštích měsíců pečovat o velké množství zraněných, kteří vyžadují

Humanitární organizace Médecins Sans Frontiéres (MSF), česky Lékaři bez hranic, byla založena v prosinci 1971 skupinou francouzských lékařů, kteří se účastnili humanitární pomoci v Biafře (dnešní Nigérii) a Bangladéši a byli frustrováni tím, jak omezené byly jejich možnosti účinné pomoci lidem trpícím v těchto oblastech. Jejich cílem bylo vytvoření kompetentní nezávislé humanitární organizace, která se bude specializovat nejen na poskytování zdravotnické pomoci v krizových situacích, ale bude rovněž veřejně hovořit o lidském utrpení, ke kterému v těchto regionech dochází. Nejdůležitějším kritériem byla pro ně odbornost, nezávislost, pružnost a rychlost jednání. Lékařům bez hranic byla v roce 1999 udělena Nobelova cena za mír.

rozsáhlou pooperační péči. Problém je znásoben postupným odchodem některých krizových zdravotnických týmů, které v první fázi provozovaly chirurgická zařízení, a o jejichž pacienty je třeba se postarat. „Neodkladný chirurgický zákrok je jedna věc, ale nedostatek nebo neefektivní pooperační péče může vést k dlouhodobé hospitalizaci či dokonce k celoživotnímu tělesnému postižení,“ prohlásil koordinátor Lékařů bez hranic Dr. Nico Heijenberg. Po týdnech strávených na lůžku v důsledku trakce zlomenin, fixace končetin a amputací se začínají pacienti díky fyzioterapii pohybovat. Lidé, kterým byly amputovány končetiny, budou muset podstoupit další procedury, aby byla jistota, že protézy dobře sedí. „Navracení pacientů domů za jejich současných zdravotních a životních podmínek u nás zkrátka nepřipadá v úvahu,” řekl Dr. Michel Janssens, ředitel nemocnice Lékařů bez hranic v St. Louis, v sousedství Port-au-Prince. Nemocnice zřízená na dřívějším fotbalovém hřišti zůstane na místě po dobu nejméně jednoho roku.“ Ti, co zemětřesení přežili, se velmi obávají o svoji budoucnost. „Byl jsem elektrikář, ale kdo zaměstná tělesně postiženou osobu?“ ptal se Ricardo, třiatřicetiletý otec, který během zemětřesení utrpěl vážné popáleniny na rukou. „Jak najdu práci, abych uživil svoji rodinu?“ Zpracovala Ludmila Šturmová (Více na www.lekari-bez-hranic.cz)


7

RODINA

Školní zralost aneb Jak pomoci svému dítěti? Každá aktivní činnost a hra, při níž věnujeme svůj čas dítěti, bude mít pro dítě význam. Školní zralost lze v některých aspektech pozitivně ovlivnit dobrou výchovou.

V

šesti letech děti nastupují do první třídy. Podle nového školského zákona, který začal platit od září školního roku 2009/2010, je však možné, aby dítě do první třídy šlo ještě o rok dříve. Tato změna se zaměřuje především na děti mimořádně nadané. Na druhou stranu ale řada dětí má takzvaný odklad školní docházky, a do první třídy jdou tyto děti později. Jak to tedy je? A podle čeho se posuzuje, jestli dítě dostane či nedostane odklad? A dá se to nějak ovlivnit? Klíčovým pojmem v této oblasti je takzvaná školní zralost. Kromě rozumové zralosti se do školní zralosti promítá i fyzická, sociální a citová zralost. Dítě by se mělo do školy těšit, hodně o ní mluvit a třeba si i na školu hrát (dítě počítá do …, napodobuje psaní například vlnovkami,…). Těšit se ale nestačí. Rozhodující je pozornost dítěte, schopnost soustředit se, vyjádřit se o realitě, racionální přístup ke skutečnosti, logické myšlení, zájem o činnosti s cílem, ale také řeč nebo další činitelé, o kterých se v tomto článku nemohu podrobně rozepisovat. Kdybychom si však chtěli popsat typické dítě zralé do první třídy, rozhodně by mu neměla chybět chuť jít do školy. Nemělo by lpět na přítomnosti rodičů, ale naopak vyhledávat kontakt s vrstevníky. Při kontaktu s lidmi by mělo působit stabilně a ne se například rozplakat. Mělo by zkrátka zvládnout přijetí nové autority, kterou se stane paní učitelka, a obstát ve skupině vrstevníků. Mělo by mít vyhraněnou lateralitu (pravák nebo levák), dobře vyslovovat a plynule mluvit. Mělo by se samo chtít učit nové věci (děti většinou už umí počítat, vyjmenovat měsíce v roce…). V neposlední řadě by mělo dokázat vydržet u jedné činnosti, soustředit se na ni a tak dále.

8


Posuzování školní zralosti probíhá při zápisu do první třídy, ale určité signály můžeme získat my sami vlastním pozorováním (něco se nám nezdá), nebo nám může něco naznačit paní učitelka. Doporučuji se pak obrátit na odborníky. Podrobnější vyšetření probíhají v pedagogicko-psychologických poradnách. Existují i speciální testy, kterými se zkoumá školní zralost a které také ukazují na eventuální možná rizika ve školní docházce. Tyto testy laikovi mnoho neprozradí, a proto je zbytečné je na tomto místě podrobněji rozebírat. Testují se oblasti, které jsou důležité pro úspěšnost ve škole (dítě kreslí postavu, obtahuje a tak podobně). Už ve školce nám paní učitelky mohou říci, v čem má dítě problémy, co mu nejde, nebo dostaneme doporučení například od logopeda, které hlásky s dítětem máme procvičovat. Mohlo by se nad tím mávnout rukou s tím, že dítě to dožene, než půjde do školy, ale pokud mu s tím nepomůžeme, bude mu to dohánění trvat déle. Je proto vhodné tyto signály nebrat na lehkou váhu. Vývoj dítěte v předškolním věku je velmi rychlý. Nakonec by mi to mohla potvrdit nejedna maminka. A co teprve paní učitelky ve školce? Během dvou měsíců letních prázdnin může dítě udělat v jednotlivých oblastech obrovský skok ve vývoji, a tak opravdu některé věci dohnat. Navíc je vývoj dítěte naprosto individuální a specifický. Proto nelze říci, že jakmile odbije šestý rok věku, je dítě zralé na školu. Některé dítě dozraje v šesti letech, jiné v šesti letech a třech měsících a třetí zase v pěti letech a osmi měsících. PROČ DÁVAT ODKLAD? Proč tedy odklad pro dítě, kterému je šest let? Nedohnalo by to ve škole? Je třeba si uvědomit, že jakmile dítě nastoupí na základní školu, objeví se v jeho životě nové úkoly. Začne mít své po-

vinnosti a leccos se od něj očekává. Dítě, které je zralé, tuto novou situaci zvládne. Zvykne si na nové kamarády, přijme paní učitelku, podřídí se řádu, rozvrhu, hodině a škola jej baví. Dítě nezralé nastoupí do školy, ze které je nadšené jako ostatní děti, ale o hodinách se začne po čase nudit, protože ho výuka takzvaně nebaví. Nedává pozor, vyrušuje, nosí špatné známky a to vše se dále prohlubuje a provází jej to dál a dál. Příčiny tohoto „zlobení“ jsou přitom v nezralosti dítěte. Ještě není schopno se tolik soustředit, udržet pozornost, rozumět učiteli, kreslit krásné vlnovky a písmenka a tak dál. Následný neúspěch je důvodem ztráty zájmu o školu, nabourávání sebevědomí a z nadšeného a ambiciózního dítěte se stává pomalu „rošťák“. Příčin, kvůli kterým je doporučen odklad, může být několik. Asi nejčastější příčinou, jak se uvádí v literatuře, jsou problémy v oblasti řeči. Dále se objevují problémy v oblasti pozornosti a soustředění, grafomotoriky (kreslení,…), v pomalém pracovním tempu a poruchách vědomostního rázu. Ne každé dítě, které neuspěje při hodnocení školní zralosti, musí mít nějaké vlastní potíže. Za neúspěchem může stát i špatná výchova dítěte. Jinak řečeno se rodiče dítěti málo věnovali a dítě pak nemělo tolik možností a příležitostí, aby mohlo dozrát. Promítá se to například v oblasti řeči, která je jednou z častých příčin odložené školní docházky. Dítě může špatně mluvit, šišlat, nebo například špatně skládat věty či nevhodně volit slova. Rodiče by v tomto případě měli s dítětem pracovat na výslovnosti, třeba i navštívit logopeda, hodně s dítětem mluvit, vyprávět pohádky, nechat dítě vyprávět pohádky nebo i vlastní reálné zážitky a pocity, číst mu před spaním a tak podobně. Jestliže se ale toto zanedbá a například čtení knížek před spaním se zamění jen za dívání se na méně kvalitní dětské pohádky, dítě si nedokáže osvojit dostatečnou slovní zásobu. Jestliže nemá příležitost k tomu, aby se mohlo vyjadřovat a být opravováno, nemá ani potřebu dál řeč nevědomě rozvíjet. A podobně by se dalo mluvit i o dalších oblastech schopností dítěte. Proto chci dále uvést několik tipů, jak s dítětem v předškolním věku pracovat, jak si s ním hrát, abychom mu prospěli a na školu jej co nejlépe připravili.

Foto: Sintesi

RODINA

ROZVÍJENÍ FORMOU HER Asi nejpřitažlivějším způsobem, jak s dítětem předškolního věku pracovat, je hra. Pro předškolní dítě je hra nejdůležitější činností, protože mu zprostředkovává poznání světa, spolupráci, podřizování pravidlům. Uveďme si tedy pár her a jejich pozitivní význam. Vidím, co ty nevidíš je hra, při které řekneme například „ta věc má hnědou barvu“ a dítě jmenuje věci kolem nás, které jsou hnědé. Po uhádnutí se role mění. Tato hra podporuje zrakové vnímání. Šimon řekl je hra zaměřená na sluchové vnímání. Dítěti dáváme příkazy, které v případě, že vyslovíme ve větě „Šimon řekl…“ dítě splní. Jakmile ale řekneme jiné jméno nebo jen příkaz, dítě jej vykonat nesmí. Osobu můžeme měnit (například babička řekla, tatínek řekl,…) podle přitažlivosti pro dítě. Hledání rozdílů na dvou obrázcích je hra zaměřená na přesné vidění. Je dobré například soutěžit, kdo jich najde nejvíc. Pexeso je typickou hrou na procvičování optické paměti. Dítě hledá dvojce obrázků nebo obrázek a k němu siluetu (stínové pexeso). Balím si batoh a dám do něj je hrou na rozvoj verbálně akustické paměti. První

z hráčů řekne „Balím si batoh a dám do něj“ a vymyslí nějakou věc. Druhý hráč zopakuje „Balím si batoh a dám do něj“ a řekne věci, které už do batohu před ním hráči dali. Obdobně se dá použít „Přijela babička z Číny a přivezla“ nebo vymýšlet příběh, kdy každý přidá jednu větu (náročnější). Navlékání korálků je vhodné pro procvičování jednak motoriky, ale také například i seriality (posloupnosti), když po dítěti chceme, aby střídalo barvy podle vzoru. Řekni to jinak patří mezi hry rozvíjející slovní zásobu. Například „Řekni jinak malý dům“ = domeček. Myslím si slovo je oblíbená hra procvičující myšlení. Dítě pokládá otázky, na které odpovídáme pouze ANO nebo NE. Podobně lze použít hru na hledání protikladů (malý – velký; nízký – vysoký) nebo zobecňování (jablko, hruška – ovoce). Prakticky každá hra rozvíjí určitou oblast dítěte. V případě zjištění nějakého nedostatku je však dobré se i v hrách zaměřit na ty oblasti, které dítě potřebuje. Rozhodně to ale neznamená, že máme dítěti bránit ve stavění stavebnice a nutit jej do slovní kopané, ale spíše si občas udělat čas a zahrát si s ním nějakou hru, která jej bude podporovat.

Kromě her jako takových je dobré se věnovat i hudbě (respektive zpívání), což působí i na dýchání, rytmizaci, ale i paměť. Nesmíme opomenout ani čtení, o kterém jsem se již zmínil. Proti pasivnímu sledování televizních pohádek má obrovskou výhodu zejména v bezprostřední interakci s vypravěčem. Dítě se může ptát na věci, kterým nerozumí. Klasické pohádky navíc obohacují slovní zásobu dítěte. Navíc čtení podporuje představivost a upevňuje vztah rodiče a dítěte. V zásadě lze říci, že jakákoliv aktivní činnost a hra, kterou s dítětem budeme trávit čas, bude mít pro dítě pozitivní význam. Školní zralost tedy lze dobrou výchovou pozitivně ovlivnit. Vhodnými způsoby můžeme dítě na školu připravit, a to pak bude mít vkročení do školních lavic o něco snazší a sníží se tak riziko jeho neúspěchu. Neměli bychom také nechávat dítě, takzvaně pro jistotu, o rok déle ve školce, je-li již na školu zralé. Dítě pak nemůže dostatečně rozvíjet svou osobnost a může se ve školce nudit a následně „zlobit“. Věnujme se tedy dítěti aktivněji, hrajme si s ním a v případě nejistoty se obracejme na odborníky. Pavol Janto


9

CITADELA

Světová zdravotnická federace definuje od roku 1948 zdraví jako stav úplné psychické, duševní a sociální pohody, nikoli pouze nepřítomnost nemoci nebo zdravotního postižení. Otázce zdraví se věnovalo dubnové setkání Zlaté Prahy. Výběr z myšlenek, které zazněly.

Z

draví je nahlíženo jako zdroj života, nikoli jako životní cíl. Chiara Lubichová řekla: „Život, který máme před sebou, bychom měli vnímat jako obrovskou šanci, jako jedinečnou šanci, kterou nesmíme ztratit a v níž můžeme uskutečnit něco krásného, velkého a svatého. Ale jak? Ježíš o sobě řekl: ´Já jsem Život.´ Myslel tím nadpřirozený, nesmrtelný život, život, který nikdy nekončí a umožňuje proměnit náš pozemský život v něco nádherného, božského, obrovského. Takto se můžeme spolupodílet na plánu, který má Bůh s lidstvem a přinášet mimořádné, nepomíjivé plody.“ Pokud se díváme na svůj život z tohoto zorného úhlu, chápeme jej jako vzácný Boží dar. Nesnažíme se ho uchovat samoúčelně pro sebe, ale pro to, abychom mohli naplno využít všechny schopnosti a talenty, které jsme dostali k naplnění vznešeného plánu, který s námi má Bůh. Pokud by se pro nás fyzické zdraví těla stalo jen účelem samo o sobě, mohli bychom upadnout do extrému jakéhosi „kultu zdraví“ coby cíle života. Když Ježíš řekl, „já jsem Život“, myslel tím nadpřirozený život, který nám, lidem, přišel darovat. On, tvůrce Života, dobře věděl, co je třeba k tomu, aby se tento život uchoval. Je zapotřebí lásky. Spojeni vzájemnou láskou mezi sebou a Kristem jako naší hlavou tvoříme mystické tělo – církev. Vitalita, životaschopnost mystického těla vychází

12


Foto: Veronika Němčková

Láska zachovává život Příspěvky k tématu. P. B. Kolář a Ing. J. Friedová

právě ze vztahu, z jednoty jeho členů. A jako tělo postrádá zdraví, není-li mezi jeho orgány soulad, stejně tak chybí mystickému tělu zdraví, není-li mezi jeho členy harmonie. Tato harmonie je vztah lásky. Apoštol Jan říká: „Kdo nemiluje, zůstává ve smrti.“ Můžeme tedy říci, že kdo miluje, zachovává si život. Láska posiluje a ozdravuje duši, vzájemná láska ozdravuje společenství, ozdravuje mystické tělo, je jeho zdravím. Harmonie vztahů, sociální pohoda, sociální zdraví nejsou a nesmí být výlučností křesťanů či věřících. Mluvíme o zdravém společenství, zdravé firmě, zdravé společnosti. Jde především o zdravé vztahy. Mluvíme o vzájemné slušnosti, toleranci, loajalitě, respektu, úctě. A toto všechno jsou vlastně přívlastky bratrské lásky, která sjednocuje, spojuje, vytváří rodinu, zachovává život a je svorníkem dokonalosti.

Musím vám poděkovat

V

současné době provádím v ambulanci preventivní prohlídky zaměstnanců pro firmy, které nekladou na zaměstnance zvláštní zdravotní nároky, a ti nemusí mít k výkonu práce zvláštní zdravotní vyšetření. Pracovníci často nechápou

smysl prohlídky, přicházejí neradi, otrávení a dávají nám to i důrazně najevo. Stačí málo a vyhrožují stížností. Jak jim prokazovat lásku? Je jasné, že často by je uspokojilo razítko, potvrzený formulář bez zdržování a průtahů, bez vyšetření. Mají přece „svého“ lékaře, docházejí ke „specialistům“. Jenže si myslím, že takto bych nevykonávala dobře svou povinnost a práci. Takže vysvětluji, vyšetřuji, zapisuji nálezy, píšu posudky… Nedávno přišel na opakovanou preventivní prohlídku člen jedné menší společnosti. Musel ale chvíli čekat. V ambulanci jsem zjistila, že je to ředitel této společnosti. Když jsem se omlouvala za zdržení, překvapila mne jeho reakce. Řekl: „Tyto preventivní prohlídky přece jen mají smysl. Musím vám poděkovat, zjistila jste jednomu našemu zaměstnanci onemocnění, už je po operaci a cítí se dobře…“ Překvapeně jsem se zeptala: „Opravdu já?“ „Ano, vy.“ Otevřela jsem zápis z prohlídky toho zaměstnance. Nic mimořádného, standardní prohlídka. Prakticky žádné subjektivní obtíže, ve fyzikálním vyšetření malý nález, drobná odchylka od normy. V závěru zápisu věta o vystaveném doporučení k dalšímu vyšetření. Kolik takových vyšetření vystavím! A nic se nestane. Ale tentokrát, i když jsem konala „jen svou práci“ s pečlivostí a láskou, mohl to pacient pocítit. Zuzana Ehrenbergerová

1. G.W.F. Hegel, Vorlesungen über die Philosophie der Weltgeschichte, sv. I (Allgemeine Einleitung), F. Meiner, Leipzig 1917, s. 22–23.

I V.

máme na mysli, když k něčemu individuálnímu připojujeme „univerzální“ slovo? Obecné pojmy, čili univerzálie, jsou v jistém smyslu natolik smíchány s naším normálním jazykem, že pouze důkladná úvaha nám umožní správně vymezit problém sdělování myšlenek pomocí jazyka, stejně jako úlohu dějin jakožto zdroje poznání, které se postupně vytváří a obohacuje. To vše se pak stane nanejvýš důležitým, jestliže budeme chtít uvažovat o Bohu prostřednictvím lidského jazyka. Měli bychom proto zkoumat objektivní význam jazyka: dobro, dobrý, dokonalý, svatý – jaký obsah mají tato slova, která neustále používáme v teologii a ve filozofii, vzhledem ke skutečnosti, kterou chtějí vyjádřit? Víme, jaká byla pozice Platóna. Platón byl rozhodným realistou. Obecná idea je neměnnou a věčnou skutečností, která dává jistý jednotný význam individuu a jednotlivým věcem. Tímto problémem se zabýval i Aristotelés a z jeho odkazu pak čerpala středověká scholastika. Právě ve středověku se spor o obecniny čili univerzálie opět rozhořel s novou intenzitou. Roscellin byl nominalista. Podobně jako později Vilém z Ockhamu tvrdil, že jediné, co existuje, jsou jednotliviny, zatímco obecniny jsou pouhými jmény, která nám neříkají nic dalšího vzhledem k tomu, co jsme již zjistili poznáním jednotlivin. Vilém z Champeaux byl realista, ovšem v tom smyslu, že tvrdil, že obecnina tkví v jednotlivině, čímž popíral existenci jakékoli skutečnosti oddělené od tohoto světa, a dostal se tak na pozici jistého druhu panteismu. Abélard byl první, kdo naznačil možnost aristotelsko-tomistického řešení. Obecnina je pojem, jméno nesoucí význam, které odpovídá nějaké věci a které neleží mimo jednotliviny, přestože je společné všem jednotlivinám téhož druhu. Nejde však ani o pouhou jmennou fikci, protože pojem nám o jednotlivinách říká cosi podstatného. (Pokračování) Pasquale Foresi

I.

Obě části Slova mají živoucí dynamiku i v běhu dějin a představují též způsob interpretace dějinných událostí. Slovem je i to, co se proměňuje, umírá a ustupuje tomu, co následuje. Ale v tomto pohledu není negativum – chápané jako zlo – hybatelem dějin. Slovo ve své negativní části směřuje ke své pozitivní části, ke svému naplnění. Kdo totiž prožívá zlo jako Slovo, předjímá to, co bude, snáší porodní bolesti, aby dal život tomu novému. Nemožnost proměny zla v dobro vždy trápila lidskou mysl, a tak se mnozí snažili zlo nějak „použít“. Z této touhy – jakési formy ti-

ímto způsobem zabrání zraněný člověk tomu, kdo mu ublížil, dostat se do jeho nitra. Může ho zbavit moci a přerušit obsesivní opakování zlého činu, může se osvobodit z logiky zla. Zlo, které druzí páchají, nemá potom pro něj takový význam, jaký mu strůjci přikládali, ten má jen pro ně. Pro toho, kdo trpí zlem a přitom žije Slovo, však dostává další význam, vlastní Slovu, jehož negativní částí zlo je. A ještě něco – prožívat zlo jako negativní část Božího slova chrání zraněného člověka před definitivním odsouzením těch, kdo páchají zlo, a před nenávratnou nenávistí k nim, protože si je vědom, že pachatelé zla žijí negativní část Slova a soud nad nimi je ponechán Bohu. Zraněný člověk tak může dosáhnout toho, že mu zůstane otevřená možnost vztahu s tím, kdo na něm spáchal zlo, pokud se snaží tyto lidi vidět podle Slov, kterými jsou. Může dokázat odpovědět láskou a vyjádřit tak plně život Slova ve svém nitru.

POKRAČOVÁNÍ

T

Slovo u Chiary Lubichové

Škola Abba

TEOLOGIE JEDNOTY


13

ČLOVĚK TEOLOGIE V DNEŠNÍ JEDNOTY DOBĚ

ke všemohoucnosti, dokáže správně přijmout výzvu, kterou je zlo, a vést kupředu záměr dobra… a mnoho dalšího, co na těchto stránkách nebylo ještě zachyceno. Antonio Maria Baggio

Jazyk a stvořenost

V

íme, kým je v křesťanském náboženství Bůh. Má význam i pro naši emocionalitu, a protože jde o duchovní vnímání, má význam i pro naši představivost. Nejde ale jen o pocity, nýbrž i o naše myšlení, tedy o naši vlastní mysl, v níž je Bůh v člověku přítomen. Křesťanské náboženství ukázalo lidem vlastnosti a podstatu Boha, proto jako křesťané víme, kdo Bůh je. Nyní již Bůh není neznámou skutečností, a pokud to nadále tvrdíme, nejsme křesťané. Křesťanské náboženství vyžaduje pokoru, o níž jsme již hovořili, a to takovou, díky níž nedocházíme k poznání Boha jen vlastními schopnostmi, ale z božské moudrosti a poznání. Protože jsou křesťané uvedeni do Božích tajemství, je jim dán i klíč k pochopení dějin světa.1

HODNOTA JAZYKA Jde o velmi důležitý problém, který si uvědomíme, když v běžné řeči například vždy řekneme: jsem člověk, růže je květina. Co přesně máme na mysli, když říkáme člověk anebo růže? Tedy co

tanismu a nepřijetí antropologických hranic – se zrodily myšlenkové systémy, které přiznávají zlu jeho úlohu a považují ho (více či méně dialekticky) za nutnou podmínku pro budování dobra. Přijetím této perspektivy se lidé začnou domnívat, že jsou schopni zlo ovládat a použít ho pro nějaký cíl. Ti, kdo v dějinách zaujali tuto pozici, zůstali vždy otroky toho, o čem se domnívali, že nad tím vládnou. V některých případech dokonce dali život systémům, které byly racionálními organizacemi zla a jež zlo produkovaly ze své podstaty. Na základě Slova se nám ale rýsuje zcela jiná filozofie dějin: pokud je každý cíl, jehož chci dosáhnout, ve své podstatě výrazem „projektu“ střeženého Slovem, jsou účinná pouze konstruktivní rozhodnutí, která projekt rozvíjejí. Boží projekt se živí pouze láskou, stejně jako rostlina roste, jedině má-li vodu. Destruktivní rozhodnutí, ne-láska, nedokáže nic. Následkem toho může dobro vzejít jedině z dobra, a nikdy ze zla. Zlo není nikdy příčinou, nanejvýš může být někdy příležitostí pro ty, kdo budou reagovat na zlo tím, že se budou snažit uskutečnit dobro, kterým by toto zlo bylo napraveno. Ale žádný zlý čin nemůže být ospravedlněn tím, že z něho má vzejít nějaké dobro. Postoje takových ideologických směrů, které v nějaké formě zastávají názor, že zlo a negativum jsou nutné k dosažení dobrého osobního a společenského výsledku, jsou tedy v rozporu se skutečností. Závěrem. Tyto stránky jsou pouhým ohledáním tématu, samým počátkem úvah, přesto zde byly nastíněny některé hlavní linie možného prohloubení a již nyní se ukazuje, že v pojetí Chiary Lubichové není prožívání Slova naivitou, jak by se mohlo snad zdát, či pouhou duchovní přípravou na sociální či politickou akci schopnou proměnit společnost i její strukturu. Taková akce se samozřejmě musí vyjadřovat specifickými způsoby řeči podle různých oblastí, v nichž se lidské konání uskutečňuje. Pokud si ale má taková akce uchovat specifickou kvalitu skutečně a plně lidského činu, musí být vždy akcí Slova; Slova, které sice hovoří jazykem práce, politiky, sociální práce či vědy, ale jehož hluboká logika zůstává logikou Slova Božího. Musí především vždy uskutečňovat stále hlubší transformaci logiky lidských činů tak, aby každý z nich odpovídal čím dál více a po svém způsobu logice Slova. Pouze takto bude moci být praxis (v politice, v ekonomii, všude…) konáním svobody, schopností kritiky a proměňující činností, která bere ohled na všechny a je netečná vůči pokušením

III.

Nezdá se mi, že bychom mohli považovat nejžhavější problémy filozofického myšlení za prozkoumané, jestliže nevezmeme v úvahu také důležitost jazyka s jeho omezeními, stejně jako význam dějin. Jestliže na jedné straně mají moderní názorové proudy spolu s existencialismem sklon popírat hodnotu rozumu, na druhé straně dosud existují tendence, které přisuzují absolutní důležitost dějinám, které pak hrají roli jakési imanentní dynamiky světa – a to jak v materialistickém, tak v idealistickém smyslu. Rovněž filozofie jazyka, která vystoupila do popředí teprve nedávno, představuje primární problém, kterým se musíme zabývat, chceme-li pochopit skutečný význam filozofie dějin i dějinného myšlení.

II.

| Nové město | 5/2010 5/2010

14

SLOVO ŽIVOTA

Kresba: Petr Ettler

Slovo života na květen 2010

„KDO MĚ MILUJE, TOHO BUDE MILOVAT MŮJ OTEC A TAKÉ JÁ HO BUDU MILOVAT A DÁM SE MU POZNAT.“(JAN 14,21)1

L

áska má v Ježíšově řeči na rozloučenou ústřední místo. Jde o lásku Otce k Synu a o naši lásku k Ježíši, která spočívá v zachovávání jeho přikázání. Ježíšova slova velmi pravděpodobně připomněla jeho posluchačům Knihu moudrosti: „Láska pak znamená zachovávat její zákony“2 nebo „Moudrost (…) se ochotně dává spatřit těm, kdo ji milují“3. To, že se Ježíš dá poznat tomu, kdo jej miluje, má svou obdobu již ve Starém zákoně v Knize moudrosti4, kde se říká, že Hospodin se ukazuje těm, kdo mu nejsou nevěrní.

Smysl Slova, které předkládáme, je tedy tento: kdo miluje Syna, toho miluje Otec a také Syn, jenž se mu dává poznat. „KDO MĚ MILUJE, TOHO BUDE MILOVAT MŮJ OTEC A TAKÉ JÁ HO BUDU MILOVAT A DÁM SE MU POZNAT.“ Ježíš se chce dát poznat, žádá však lásku. Kdo tuto dynamiku, tento náboj lásky ve svém srdci postrádá, toho nelze považovat za křesťana. Hodiny, nejsou-li nataženy, nefungují, neukazují správný čas a jako by ani hodinami nebyly. Stejně tak křesťan, který se nesnaží stále milovat, si jméno křesťan ani nezasluhuje. To proto, že všechna Ježíšova přikázání jsou shrnuta v jednom jediném:

v lásce k Bohu a k bližnímu, v němž vidíme a milujeme Ježíše. Láska není pouhým citem. Musí se konkrétně projevovat v životě, ve službě bratřím, v prvé řadě k těm, s nimiž jsme v běžném kontaktu. Je třeba začít od malých věcí, od těch nejpodřadnějších služeb. Charles de Foucauld říká: „Milujeme-li druhého, pak jsme v něm velmi reálně přítomni, jsme v něm díky lásce, nežijeme již v sobě, jsme od sebe sama oproštěni, žijeme ´mimo sebe´.“5 Právě skrze takovou lásku do nás proniká Ježíšovo světlo, jak to on sám přislíbil: „Kdo mě miluje (…) dám se mu poznat.“6 Láska je pramenem světla. Když milujeme, více poznáváme Boha, který je láska. To pak vede k ještě větší lásce a hlubšímu vztahu k bližním. Toto světlo, toto láskyplné poznání Boha je pečetí a stvrzením skutečné lásky. Můžeme to zakoušet mnoha způsoby. V každém z nás totiž toto světlo získává jinou barvu, jiný odstín. Má však společné znaky: dává nám světlo, abychom poznávali Boží vůli, přináší pokoj, vyrovnanost a stále nové chápání Božího slova. Je hřejivým světlem, které nás povzbuzuje, abychom kráčeli životem stále jistěji a rozhodněji. Když nás na naší životní pouti zneklidní stíny, když nás doslova zablokuje temnota, tato slova evangelia nám připomenou, že světlo se rozsvěcí láskou – a postačí i malý konkrétní skutek lásky (modlitba, úsměv, hřejivé slovo), který zažehne světélko, jež nám umožní pokračovat v naší cestě. Když jedeme v noci na kole a zastavíme, ocitneme se ve tmě. Rozjedeme-li se, roztočíme dynamo, obnovíme zdroj světla a opět uvidíme na cestu. Tak je tomu i v životě. Aby se v nás opět zapálila víra a naděje, stačí znovu milovat pravou láskou, která dává, aniž by cokoliv očekávala. Chiara Lubichová 1. Slovo života, květen 1999, otištěno v časopise Città Nuova, č. 8/1999, s. 49, Nové město 5/1999, s. 11. 2. Mdr 6,18. 3. Mdr 6,12. 4. Srov. Mdr 1,2. 5. Charles de Foucauld, Scritti Spirituali, VII, Città Nuova, Řím 1975, s. 110. 6. Srov. Jan 14,21.


15

ŽIVOT ZE SLOVA tuací, různé pooperační problémy a bolesti. Musím však s velkou vděčností říci, že v každé přítomné chvíli, v naprosté opuštěnosti, při silné tělesné bolesti jsem vždy „cítila“ modlitbu mnohých a zakoušela nesmírný pokoj a lásku v duši, pramenící z Ježíše mezi námi. Uvědomila jsem si, jak je krásné, být členem takové nádherné rodiny, kde o sobě víme, pomáháme si a myslíme na sebe. L. S.

Nejlepší sezóna

C Byli se mnou

Z

ačalo mi odumírat nervstvo na rukou, nohou, ztrácela jsem stabilitu a padala. Neuroložka mi po vyšetření řekla, že pokud nepůjdu na operaci krční páteře, tak ochrnu nebo zemřu. Stav byl vážný a operace musela být provedena urychleně. Den před odjezdem do Prahy na operaci jsem přijala svátosti a odevzdala jsem celý život do Božích rukou. Předsevzala jsem si, že všechny své bolesti a utrpení budu obětovat za církev a za Dílo Mariino. 13. ledna jsem nastoupila do sanitky. Jaké bylo moje překvapení, když cestou přistoupila přítelkyně z našeho společenství. Jela na kontrolu do stejného města, takže jsme měly dost času jenom pro sebe. Vyprávěla jsem jí, že jsem se za ni modlila v její těžké nemoci a že jsme na ni všichni mysleli. Ona mi říkala, jak jí naše modlitby pomáhaly, jak je cítila. Společně jsme se cestou modlily a odevzdávaly všechno Pánu. Byl to nádherný zážitek Ježíše

16


uprostřed a předznamenání Boží pomoci a lásky. S pocitem pokoje jsem nastupovala do nemocnice. Po příjmu mi lékař sdělil, že operace bude komplikovaná a bude muset proběhnout nadvakrát. Brzy po operaci přišel k mé posteli lékař, který mě operoval, a s radostí mi oznamoval, že se mu operace moc povedla a zvládl to odoperovat celé. On sám byl velmi překvapený a spokojený s tím, jak to „zvládl“. Chci jen poznamenat, že jsem operaci delší dobu oddalovala. Jezdila jsem občas na infuze na neurologii a viděla jsem pacienty po podobných operacích, které se ale nepodařily. Já sama jsem měla hodně příležitostí zažít Ježíše opuštěného. Například večer před operací přišla sestra a řekla, že si musím všechny věci sbalit a připravit si jen toaletní věci, ručník, pyžamo a krční límec. Pak mně odvezli úplně všechny věci i s toaletním stolkem pryč. Napadlo mě, že se sem třeba už nevrátím. Byl to pocit naprosté opuštěnosti a já jsem byla schopná jen střelnými modlitbami odevzdávat svůj život Pánu a obětovat vše za církev a Dílo. Prožila jsem hodně dalších těžkých si-

hodil jsem do nejvyššího ročníku chlapecké střední školy ve Wisconsinu a těšil jsem se, že v tomto roce budu mít nejlepší sezónu a stanu se kapitánem zápasnického mužstva. Na počátku sezóny se noví členové učí základům a začínají se zápasy, aby se rozdělili do jednotlivých kategorií. Při jednom zápasu můj soupeř provedl špatný hmat a poranil mi krk. Vykřikl jsem a zůstal ležet na žíněnce. Cítil jsem ostrou bolest na krku. Sanitka mě odvezla do nemocnice a tam mi lékaři řekli, že jsem si málem zlomil krční páteř a že po většinu sezóny nebudu moci dělat nic fyzicky namáhavého. Byl jsem velmi zklamaný a samozřejmě jsem se zlobil, protože to znamenalo, že mám v podstatě po sezóně dříve, než začala. Když jsem se vrátil, dostal jsem mnoho přání, abych se uzdravil, ale ještě pořád jsem byl rozzlobený a asi dva týdny jsem nemluvil se soupeřem, který to zavinil. Kupodivu to byl on, kdo miloval jako první, protože se mi omluvil a požádal mě o radu, jak se stát lepším zápasníkem. Byl jsem tak překvapený, že jsem si hned uvědomil, že moje bolest a zloba stojí v cestě lásce, a to se nemělo stát. Chtěl jsem milovat svého nepřítele, protože nepřítel není nutně někdo, s kým člověk přímo bojuje, ale lidé, které nemá rád nebo je opomíjí. Tak jsem mu odpustil a co nejlépe jsem mu ukázal hmaty a techniky, které by mu pomohly vyhrávat. Po čase jsem se vrátil k zápasu a sezóna se velmi vydařila. Získal jsem druhé místo ve své váhové kategorii a on první místo ve své. V té době jsme se stali velmi dobrými kamarády a často jsme žertovali o „mojí bolístce na krku“ (jak občas říkal). Opravdu jsem v této zápasnické sezóně cítil přítomnost Ježíše, a navíc jsem prožíval krásné přátelství, ke kterému by jinak nedošlo. A. A.

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

A

ni uplynulá léta neotupila některé vzp omínky Piery Folgheraiterové, nyní devadesátileté, na čas strávený ve škole společně se Silvií (pozdější Chiarou) Lubichovou. Tehdy byl konec září roku 1940 a za pár dní měla začít škola. Nebyla to žádná poklidná doba. V červnu toho roku totiž Mussoliniho Itálie vstoupila po boku Hitlerova Německa do války, a i když se propaganda režimu snažila přesvědčovat, že bude za pár dní po všem, neminul den, aby některá rodina nedostala neblaze proslulý povolávací rozkaz. Na nádražích se opakovala stále tatáž scéna: v slzách a objetích se lidé loučili se svými syny, bratry, přáteli a vrstevníky, odjíždějícími na frontu. „Mně a Silvii Lubichové bylo dvacet let,“ začíná vyprávět Piera, „když jsme dostaly učitelská místa v Cognole, ve škole Opera Serafica bratří kapucínů z Tridentu. Vzpomínám si, že kapucíni hledali spolehlivou mladou katolickou učitelku a nakonec ji našli v Silvii Lubichové. Měla jsem z toho velikou radost. Obě dvě jsme získaly své diplomy na učitelském ústavu Rosmini, společně jsme se zúčastňovaly studentských setkání Katolické akce, ale nikdy bych si bývala nepředstavila, kolik dobrého mi přinese ten rok, kdy jsem učila vedle ní.“ Rodiny se tehdy kvůli povolání mužů na frontu dostávaly do existenčních potíží, a tak kdo zůstal doma, musel se hodně snažit, aby rodině zajistil alespoň nějaký příjem. „Na jedné straně jsem se sice mohla cítit šťastná, že jsem s čerstvým diplomem našla učitelské místo, a navíc blízko domova, na druhé straně jsem si ale připadala nepřipravená

Moje kolegyně Silvia „Od začátku mi ochotně dávala různé drahocenné rady, protože vždycky byla připravená a uměla si se vším poradit, ať jsem se jí zeptala na cokoli,“ vzpomíná Piera Folgheraiterová na školní rok 1940 – 1941, kdy učila s Chiarou Lubichovou na jedné škole. Piera Folgheraiterová

Chiara Lubichová se svými žáky v uniformě hudební skupiny.

zhostit se svého úkolu v tak náročné škole, kde bylo asi osmdesát chlapců ve věku od 4 do 15 let, sirotků nebo dětí z chudých rodin.“ K pěti třídám zde patřila ještě školka. Učitelky byly tři, a když odučily, měly také dozor při obědě v refektáři, nebo odpoledne, kdy chlapci psali úkoly, a při večeři. Pracovní den byl tedy náročný, trval od sedmi ráno do osmi

večer, od pondělka do soboty, jen ve čtvrtek bylo volno. Před sedmdesáti lety rovněž neměli učitelé k dispozici takové didaktické pomůcky, jaké mají dnes. Když tehdejší ministr Bottai zavedl povinnou školní docházku, škola zůstávala hlavně místem, kde se učilo číst, psát a počítat. „Výuka čtení a psaní,“ vzpomíná Piera Folgheraiterová, „byla v té době velmi

složitá. Používala se metoda, pomocí níž se děti naučily číst a psát až na konci školního roku. A kolik je to stálo námahy! Kolik kaněk v sešitech a hlavně kolik nudy! Mezi ty nejběžnější a nejúčinnější způsoby jak udržet disciplínu patřily tělesné tresty. Večer představený školy rozdával tresty, někdy vytáhl i pásek a my učitelky jsme u toho musely asistovat a nikdy tomu nemohly zabránit. Ale odcházely jsme vždy s těžkým srdcem.“ Toho roku svěřili Pieritě (jak jí důvěrně Chiara říkala) první třídu, kdežto Chiara dostala tercii a kvartu. „Učila větší chlapce, byli skoro stejně staří jako my, ale ona věděla jak na ně. Navíc se neomezovala jen na svoji práci, i když jí bylo víc než dost. Od začátku mi ochotně dávala různé drahocenné rady, protože vždycky byla připravená a uměla si se vším poradit, ať jsem se

Škola Opera Serafica bratří kapucínů, kde Chiara vyučovala, Cognola (Trident).


17

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

18


Žáci a vyučující školy Opera Serafica při návštěvě tridentského arcibiskupa Mons. De Ferrariho. Vpravo Chiara, Piera a další kolegyně.

Milá Silvie, milá Pierito Ukázky dosud nezveřejněných vzkazů, které si mezi sebou vyměnily Piera a Silvia během své práce v Cognole.

„M

ilá Silvie, cítím se hrozně, protože jsem dětem nedokázala vysvětlit rozdíl mezi

slabikou a zvukem slabiky. Třeba jsem řekla: řekněte mi slabiku, a oni mi odpověděli r o b. Jak to mám udělat? Díky, Pierita.“

Do. Ať to pořádně vysloví a pak slabiku sama rozděl: d-o. A tady je písmenko, které znáte: o. Podívejme se na jiné ótevření´ pusy, kde je o: po = p – o; mo = m – o; ko = k – o atd. Ahoj. Silvia.“

„Milá Pierito, z takových věcí si nic nedělej. Především není opravdu nutné, aby děti věděly, co jsou to slabiky, ale stačí, že je budou umět vyslovit. Udělej to takhle. Řekni nějaké slovo. Třeba: domek. A zeptej se: kolikrát otevřu pusu? Dvakrát. Řekni další slovo: domeček. Kolikrát? Třikrát. Co říkáš, když otevřeš pusu poprvé?

„Milá Silvie, prosím tě, dokončíš už sedmičku? Jestli potřebuješ barvy, tady jsou, jinak to bude na příští týden. Mockrát děkuji a promiň. Pierita.“

Fota: archiv

jí zeptala na cokoli. Nikdy se ale nade mnou nepovyšovala, naopak! Viděla jsem v ní pracovitou, svědomitou a pozornou kolegyni, vždycky klidnou, radostnou a optimistickou. A přitom jsem věděla, že se její rodina nacházela ve vážných finančních problémech, i když o tom se mnou nikdy nemluvila.“ Silvia výborně kreslila. „Byla to ona,“ pokračuje s velkou vřelostí, „kdo se nabídl, že nakreslí velké plakáty, které jsem používala při hodinách. Už jsem je nechtěla dát nikdy z ruky, stejně jako jsem neroztrhala spoustu lístečků, které jsme si toho roku vyměnily.“ I když si Piera své přítelkyně a kolegyně velmi vážila a měla ji ráda, neuvědomovala si tehdy, že mladičká Silvia vlastně vypracovala inovační metodu výuky čtení a psaní. Takový systém byl v italských školách zaveden až o patnáct, dvacet let později. Výsledkem bylo, že děti plynně četly a psaly už za tři měsíce. Skutečný rekord! Pierita upřesňuje, že jejich spolupráce byla vždy naprosto spontánní. „Když jsem nebyla schopná něco zvládnout, zeptala jsem se jí a ona mi vyšla ve všem vstříc. Třeba pro mne vytvořila úžasné kresby uhlem, nebo akvarely jako ilustrace čísel od jedné do deseti a totéž pro celou abecedu. Mnohokrát se mi zdá, že tam ještě jsem. Některé vzpomínky jsou hodně živé. Silvia byla milá, vždycky klidná a upravená. Bylo s ní dobře. I když jsem nebyla tak dobrá jako ona, snažila jsem se, jak to šlo… Nevím, co bych ještě řekla… Když skončil školní rok, odešla jsem jinam a Silvia v této škole zůstala ještě tři roky. Ale to už začínal jiný příběh – příběh Hnutí fokoláre.“ Caterina Ruggiová (redakčně kráceno)

Obrázky, které Chiara ilustrovala jako pomůcku k výuce čtení.

„Pierito, určitě ji dokončím! Začala jsem kreslit sedm hrnečků, ale nelíbilo se mi to, tak jsem začala něco jiného. Uvidíš. Použila bych na to nějakou pěknou modrou, máš nějakou? V těchto barvách žádná není. A ještě mi řekni, jestli můžu sedmičku napsat černě. Zdravím, Silvia.“ „21. prosince 1940 – 11,10. Milá Pierito, posílám ti E. Líbí se ti? Ve dvanáct ti ho ještě dodělám, musela jsem pospíchat. Teď mám hodinu. V půl dvanácté bych ti chtěla něco říct o tom kurzu, abychom to pořád neodkládaly… nezaslouženě. Silvia.“

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Bratrství, které vše obnovuje Foto: Roberto Candia/AP

Po Haiti přišlo na řadu Chile. V noci z 26. na 27. února letošního roku postihlo zemi silné zemětřesení o síle 8,8 Richterovy stupnice, při němž bylo zasaženo hlavně pobřeží a město Concepción.

P

rvní zprávy, které začaly přicházet z místní komunity Hnutí fokoláre, byly mailové, velmi útržkovité a zmatené. Hovořily o zničených budovách, ztracených přátelích a rodinných příslušnících, o bolesti, která všude panovala. Všechny zprávy ale také svědčily o přetrvávající naději a o tom, že zde nechybí solidarita, která po otřesech okamžitě vzešla z nejrůznějších míst. Dá se říct, že je to naděje a solidarita, co v těchto dnech charakterizuje obyvatele Chile. Také Ramiro odjel se skupinou přátel z hlavního města Santiaga, aby pomohl nejvíce zasaženým členům komunity fokoláre. Cestovali v noci autem naloženým základními potřebami, aby co nejrychleji dopravili pomoc na místo. Po dvou dnech jízdy (normálně stačí šest hodin) je v Concepción s velkým dojetím uvítali členové Hnutí. Věci, které přivezli darem – jak potvrdila Neldi, spoluzodpovědná za Hnutí v Chile – „byly právě to, co jsme nejvíc potřebovali. Hned se začalo s rozdělováním. Je cítit silnou sounáležitost a solidaritu, tak jako v rodině.“ Silnou zkušenost, kterou Ramiro prožil, charakterizoval tím, že „v této situaci plné bolesti byl v každém člověku, v každé rodině, která trpěla následky zemětřesení, přítomen sám Ježíš“. Skupina se pak ještě přesunula dál, do Curico, a odtud do Centra Mariapoli v Cunacu, 170 km jižně od Santiaga. Právě během zemětřesení zde probíhal kongres děvčat gen1. Bea Isola popsala v mailu to, co se stalo, takto: „V těch dnech jsme byly na kongresu v Centru Mariapoli v Cunacu. Na kongres jsme se dlouhé měsíce těšily a připravovaly… Nemohly jsme ale tušit, jaký program nám Bůh připraví na třetí den. Přesto nás zasáhla velká jistota o Boží lásce. To byla první věc,

Po zemětřesení v Chile.

která nám té noci přišla na mysl, vždyť heslem kongresu bylo – ´Mějte odvahu! Bůh vás nesmírně miluje!´ Právě plakát s těmito slovy zůstal po otřesech osaměle viset v sále jako hluboké znamení, které se navždy vtisklo do našich duší! V hodinách, které následovaly po zemětřesení, jsme společně prožívaly zděšení a nejistotu ohledně našich rodin a přátel, zvláště těch, kteří žili v nejvíce zasažených oblastech a o nichž jsme neměly žádné zprávy, protože komunikace zůstávala přerušená na dlouhé hodiny, někde i na dva dny. Někdo se dozvěděl o smrti přítele, jiný o lidech, kteří zůstali v ruinách diskotéky. Pak jsme navštívily malou vesničku poblíž Centra Mariapoli. Uviděly jsme zničené obchody, lidi spící venku bez vody, bez světla. Začaly jsme spolu s ostatními všem pomáhat, pomáhaly jsme sestrám vyklízet faru, i když jsme při tom riskovaly život. Jsou to drobnosti, ale vypovídají o silné zkušenosti vzájemné lásky, kterou jsme zakoušely. Odjely jsme proměněné Bohem. V následujících dnech přicházely další maily a telefonáty, které vypovídaly o dalších konkrétních událostech. V Chile, trpí-

cím sociální nerovnováhou, přibývá bratrství! A existuje všude, kam se podíváš!“ A toto bratrství přináší světlo a odvahu mnoha lidem, kteří přišli o mnoho, ne-li přímo o všechno. Tak píše z Concepción, města zasaženého i následnou, neobvykle vysokou vlnou tsunami, jedenadvacetiletý Gonzalo E. po setkání se skupinou mladých, kteří za ním přišli: „Těch pár hodin, které jsem s nimi prožil, mi dalo zapomenout na všechno, co jsem v tomto týdnu zažil. Viděl jsem lidi, prosící o pomoc… Viděl jsem bolest, viděl jsem ničivou moc přírody, která mne připravila o střechu nad hlavou, o domov, kde jsem prožil jednadvacet let s matkou a babičkou… Dnes nemám nic… Díky Bohu moje rodina žije. Cítím bolest pro ztracené přátele, z nichž někteří jsou mrtví. Zvedám ale hlavu a pokračuji v boji o svoji rodinu.“ (www.focolare.org)

1. Z italského „generazione nuova“ („nová generace“). Mládež patřící k Hnutí fokoláre; bere si plně za svůj jeho specifický cíl – přispívat k uskutečnění jednoty světa.


19

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

K

20


Život se láskou mění

mocněla. Nakonec jí tchyně před svou smrtí také projevila svoji lásku. Když jsem se setkal s šedesátiletým Francescem z Daegu, vyprávěl mi o konfuciánské tradici ve své rodině, která ho vedla k tomu, že se choval autoritativně a vyžadoval absolutní pořádek a poslušnost, zvláště od své ženy. Pak se setkal s charismatem jednoty, prošel konverzí, která ho přivedla nejen k tomu, že začal pomáhat s domácími pracemi, ale také považovat svoji ženu za největší dar od Boha.

Chiařino dědictví žije dál v jejích následovnících. Na různých místech světa a v odlišných kulturách přináší spiritualita Hnutí stále své plody. Má vliv na mentalitu lidí i stereotypy lidského chování.

Mons. Anton Coşa z Kišiněva, Moldávie.

této diecéze. Když jsem sem přišel, byl jsem mladý chudý kněz, neměl jsem žádné úspory, jen evangelium, svoji jedinou sílu. Teď už leccos popošlo kupředu, ale nikdy nezapomenu na počáteční Chiařinu inspiraci.“ KOREA Poprvé Chiara přijela do

Soulu 31. prosince 1981. Dnes má v Koreji několik tisíc následovníků. V lednu roku 2010 jsem se s několika z nich seznámil. Jeden malý chlapec, Daniel, mi dětsky zapáleně vyprávěl o svých „malých velkých“ zážitcích, jak se snažil milovat spolužáky, sestřičku, kamarády. Zajímavé bylo i setkání s aktivní mladou, ale hlubokou dívkou Agha Jung, na níž byla vidět typická korejská pracovitost, ale i touha dát životu hlubší smysl, i když jí práce přinášela mnoho stresu. Zasáhlo mne i svědectví katoličky Lucie, vdané ženy, žijící ve společné domácnosti s buddhistickou tchyní, která se k ní chovala nepřátelsky, protože nedala jejímu rodu mužského potomka, po němž velmi toužila. Lucie se jí přesto snažila prokazovat úctu i lásku, o to více, když stará tchyně oneFota: Michele Zanzucchi

MOLDÁVIE dyž jsem jel v říjnu roku 2009 z moldavského Kišiněva do Transnistrie, měl jsem příležitost hovořit s přítelkyní z Hnutí fokoláre, sociální asistentkou Galinou. Její slova mne velmi oslovila. Přesto, že realisticky hovořila o tamějších vážných ekonomických a sociálních problémech, nepostrádala její slova naději. Její postoje byly neseny hlubokou touhou po jednotě v její zemi. „Při své práci,“ vyprávěla, „neustále prožívám nejrůznější dramatické situace. Při kontaktech s lidmi se snažím nikoho neposuzovat, i když bych k tomu třeba měla důvod. Pomáhá mi v tom vzpomínka na Chiaru, která nám říkávala, abychom si nevšímali toho, co nefunguje, ale snažili se probudit v člověku jeho vlastní kreativitu a schopnost zvrátit těžkou situaci tím, že bude přinášet lásku tam, kde není. Nedávno jsem se setkala s jednou ženou, která si nedovedla představit, jak bude dál vychovávat své děti, když ji opustil manžel a přišla o práci. Snažila jsem se jí dodávat odvahu a jí se skutečně krátce nato podařilo najít práci a začít se znovu dobře starat o děti i o domácnost.“ Setkal jsem se i s moldavským biskupem Antonem Coşou, který mi vyprávěl, že se vlastně stal knězem „díky ideálu jednoty, který poznal“. To, co v jeho životě následovalo, bylo jen důsledkem tohoto setkání. „Četl jsem jeden Chiařin text,“ pokračoval, „v němž popisovala, že ve světě ještě existují komunity, které žijí jako první křesťané. Tak jsem hledal fokolaríny, a když jsem je našel, už jsem je neopustil. Sdílení s ostatními biskupy mi také pomáhá nést tíhu

Tanec s vějíři v Koreji.

SVATÁ ZEMĚ V květnu 2009 jsem se setkal s adherenty Hnutí, pocházejícími ze tří abrahámovských náboženství. Jeden muslimský lékařský pár mne pozval na návštěvu rodin ve městě, „abych pochopil, jak zoufalé jsou podmínky Palestinců“. Přesto pro ně spiritualita Hnutí hodně znamenala. „Chiařino učení nás přesvědčilo, že i v nejtemnější noci můžeme učinit gesto, které sjednocuje.“ Když jsem pak hovořil s jedním starším židovským inženýrem, řekl mi: „V poselství lásky a jednoty si rozumíme. Nevím, zda je možný dialog, jemuž Chiara učí, ale každopádně je nutný. Nedorozumění jsou lidská, kdežto dialog musí být lidský i božský.“ O své zkušenosti hovořil i palestinský křesťan: „My Palestinci jsme v jistém smyslu naivní. Ale nesmíme zůstat nečinní, musíme se zodpovídat Bohu a lidem, Palestincům i Izraelcům. Vést dialog neznamená strkat hlavu do písku. Znamená to podívat se druhému do tváře. S moudrostí, vírou a láskou, jak radí Chiara.“ Michele Zanzucchi (redakčně kráceno)

PŘÍRODA

Jak jsme zachraňovali ropuchy Foto: Jitka Loubová

Při zachraňování ropuch nás většina kolemjdoucích míjela nevšímavě, ale někoho přece jen naše činnost zaujala. Pomohly nám také dvě mladé rodiny, kde vztah rodičů k ohroženým živým tvorům nadchl i jejich malé děti.

P

řed několika týdny poslala mladá maminka z Podolí na odbor ochrany pro st ře d í pr a ž ského magistrátu zprávu o velkém výskytu žab v ulici, v jejíž blízkosti bydlí. Všimla si jich při procházkách s kočárkem začátkem jara už v předchozích dvou letech. Viděla, jak se hromadí na okraji chodníku a mnohé z nich končí pod koly projíždějících aut. Ve snaze předejít opakování této smutné události požádala o pomoc. Pracovníci magistrátu se obrátili na naši 4. základní organizaci Českého svazu ochránců přírody v Praze 10 se žádostí, abychom tento problém vyřešili. Jisté zkušenosti v této oblasti jsme již měli, protože jsme v předchozích letech stěhovali pulce z vysychajících louží kolem staveb na Jižním Městě a Uhřiněvsi. Společná porada našich členů s pracovníky České inspekce životního prostředí a magistrátu na uvedeném místě nám ale odpověděla jen na část našich otázek. Bylo jasné, že se jedná o migraci dospělých ropuch obecných, které se na jaře vracejí na místo, kde se narodily, to je do nějakého rybníčku, tůně, mokřadu…. Nic takového jsme ale v okolí tohoto místa nenašli, v úvahu nepřicházela ani požární vodní nádrž na

Záběr ze zachraňování ropuch.

Kavčích horách pro umístění hluboko pod úrovní chodníku. Nepomohlo nám dotazovat se obyvatel ulice, ani pohled na leteckou mapu. Uplynulo pouhých pět dnů od porady a všímavá maminka oznamovala první letošní migraci. Vyzbrojili jsme se kbelíky a baterkami a vydali se do Podolí. Bylo jasné, že ulice, do které žáby přivádí jejich instinkt, je pro ně z důvodů vysokých stěn téměř dokonalou pastí. Vzhledem k lokalitě, ve které není možné budovat zábrany pro sběr žab a v níž není ani žádná vhodná vodní nádrž, jsme se rozhodli je po dobu dalších 14 dnů denně sbírat a stěhovat do vzdálených, pro ně přijatelných míst na východním okraji Prahy. Z bližších míst by totiž měly snahu se vracet. Většina kolemjdoucích nás míjela nevšímavě, ale našli se i chodci, které naše činnost zajímala. Radostnou

skutečností bylo připojení dvou rodin s malými dětmi do vyhledávání a sběru ropuch. Ocenili jsme krásný vztah rodičů k ohroženým živým tvorům, který se přenášel na jejich děti. Asi po týdnu jsme se konečně dozvěděli, kde bylo místo zrození „našich“ ropuch. Jedna rodina, bydlící ve sledované ulici, si před sedmi roky na své zahradě udělala malé jezírko s vodními rostlinami (na letecké mapě splývá s okolní zelení a sousedé, kterých jsme se ptali, o něm také nevěděli). Když se v jezírku objevila první žába, přivítali ji majitelé s radostí. Netušili, že se vylíhne velké množství potomků, kteří v dané oblasti budou mít málo přirozených nepřátel. Také nevěděli, že ropuchy, které se poslední tři roky objevovaly v jejich malém jezírku, se tam narodily, a proto se teď chtějí vrátit „domů“ plnit generační po-

vinnosti (letos to bylo cca 700 jedinců). Ropuchy obecné jsou naše nejběžnější ropuchy. Živí se obtížným hmyzem, plži, červy a jinými bezobratlými živočichy. Jsou bezzubé, loví prudkým vymrštěním jazyka. Na svých cestách za rozmnožováním jich mnoho zahyne na silnicích nebo rukou lidí. Je s nimi spojeno mnoho pověr a předsudků, spojených s jejich bradavičnatou kůží a jedovými žlázami. Vzhledem nejsou nijak přitažlivé, ale mají krásné oči a samečci vydávají příjemné tlumené zvuky. Ropuchy rozeznáme od ostatních žab také podle držení těla. Nosí hlavu skloněnou, protože loví hlavně živočichy lezoucí po povrchu země. Také rozdíl mezi délkou zadních a předních končetin není nápadný. Obvykle dost těžkopádně chodí, zřídkakdy poskočí krátkým skokem. Ke spánku se ukládají jen na zimu, zahrabávají se do země. Za dne je potkáme při dešti nebo krátce po něm, ale obvykle jsou zalezlé v zemní díře, pod kamenem nebo pod kůrou. Skutečně čilé začínají být až za soumraku a v noci. Všechny druhy u nás žijících ropuch (zelená, krátkonohá a obecná) mají vynikající orientační smysl a věrnost místu, kde se narodily, pářily a vyvíjely celé jejich generace. Do těchto míst se vracejí z okruhu cca 3 km. Pro majitele jezírka i nás ochranáře je tento problém otevřený i do dalších let. Ropuchy si zaslouží naši ochranu a pomoc, zákonem jsou zařazeny do seznamu zvláště chráněných živočichů. Jitka Loubová


21

INSPIRACE A SOUVISLOSTI Jezuita P. Josef Koláček ve fiktivním rozhovoru s jezuitou P. Antonínem Zgarbíkem poodkrývá hrůzy páchané komunistickým režimem na církevních představitelích. P. Zgarbík byl po nezákonné internaci řeholníků v roce 1950 odsouzen ve vykonstruovaném procesu Zgarbík a spol. v roce 1959 k 16 letům vězení.

J

sem na Velehradě už 40 let hrobníkem, ale ještě se mi nestalo, abych zahazoval vykopaný hrob bez nebožtíka. Takhle, carissime pater, pošlapali komunisté vaše poslední přání z věznice ve Valdicích, abyste byl pochován na Velehradě mezi spolubratry jezuity. „To bylo postludium jejich zarputilé nenávisti vůči jezuitovi, a k tomu ještě tajnému provinciálovi. Byla živena jejich záští k Bohu, ke Kristu a k církvi. I po smrti jsem byl pro ně hrozivým nebezpečím, jakoby cítili obvinění mlčenlivé většiny národa, že jsou moji vrahové. Nikdo to nahlas nevyslovil, ale zíralo to z pohledů, které jim vpalovaly Kainovo znamení. Už domluvený a povolený pohřeb z velehradské basiliky zhatili tím, že nevydali mou mrtvolu. Chtěl jsem všem lidem ukazovat nový život, skrze Boží lásku. Dnes bych vás všechny chtěl obejmout a říci vám naposled: Bůh je láska! Tak jsem to měl vytisknuto na primičním obrázku. Ale na vratech basiliky na Velehradě jste našli oznámení: Pohřeb se dnes nekoná!“ Uprostřed zasněženého hřbitova, nad vykopaným hrobem nás stálo asi 25 jezuitů, kteří jsme ranním autobusem přijeli z Brna doprovodit vás na poslední cestě. Cítili jsme v zádech pohledy špiclů, jejich fotoaparátů i dalekohledů, ale věděli jsme, že už je to poslední zvůle, kterou si mohou vůči vám dovolit. „Míval jsem podivnou jistotu, že se sem vrátím. Je to můj rodný kraj. Kousek přes kopec jsou skryty uprostřed chřibských lesů Jankovice, kde jsem se narodil a chodil do školy, ale i vyváděl pořádné klukoviny. Tam jsem okoušel, jak hořce chutná skýva sirotka, když tatínek za války padl na frontě. Já věděl, že se sem vrátím, že se tu setkám s už dávno zemřelou matkou Annou, už dávno zemřelou a bolestí zničenou nad

22


Bílý mučedník1 mým osudem. Svého otce jsem nepoznal, má hrob v Sankt Pölten v Rakousku. Věděl jsem, že se setkám se svojí starší sestrou Marií a milovanou sestřičkou Boženkou, která se ráda a pilně se mnou učila, že můj hrob zúrodní tuhle požehnanou zem jako hrob pana faráře Cyrila Bati, který naší osiřelé rodině pomáhal, jak jen mohl, a nakonec rozhodl, že navzdory úděsné chudobě půjdu studovat do jezuitského gymnasia na Velehradě. I když mě znovu odváželi před několika měsíci z Popic od sestry do valdické věznice a lidsky to vypadalo bezvýchodné, já věděl, že se tam vrátím.“ A proč jste musel zpět do vězení? To jim nestačilo pět odkroucených let, vaše ohrožené zdraví? Byl v tom plán na vaši likvidaci? „Už první výslechy trvaly tak od sedmi do deseti hodin druhého dne. V noci se estébáci střídali, jeden uhlazený, poměrně inteligentní a druhý, ten zlý, měl na starosti, aby mne zlomil fyzickou a duševní degradací mé osobnosti, za pomoci ďábelské lstivosti a hrozného ponižování, urážek a bití. Ale já věděl, že Bůh je se mnou a že to všechno vidí. Řvali mi do tváře: ´Jestli se nepřiznáš, vyjdeš odtud nohama napřed!´ V jejich estébáckém žargonu to znamenalo mrtvý na nosítkách. Při udílení trestu, většinou samotky, se to až monotónně opakovalo. Ale moje maminka, když jsem byl ještě malý kluk, říkávala: Pána Boha nikdo neošidí.“ Ale samotka je jedno z nejtěžších kázeňských opatření ve věznici. Co jste jim tak často prováděl? „Při výsleších – a bylo jich habaděj – ze mě nedostali, ani nevymlátili informace, které by jiným uškodily. Proto jsem byl zařazen mezi ´úhlavní nepřátele socialismu´, a ti měli právo jen na mimořádná kázeňská opatření, šikanu od dozorců, od kápů na pracovišti, zlomyslně vymýšlené malé i velké tresty a ovšem na samotku – tedy týdenní

pobyt v betonové kobce, kde se vězeň ani nemohl narovnat, s jednou dekou a zredukovaným jídlem, to znamená s krutým, sžíravým hladem. K tomu chlad, mráz pronikající až do morku kostí, a tma žaláře, bez jediné štěrbiny světla. Měl jsem už za sebou nacistické věznění v Terezíně, odkud jsem se vrátil jen strašně vyhublý, ale brzy jsem se zotavil. Při zatýkání v Brně během bartolomějské noci z 13. na 14. dubna 1950 jsem byl zdravý.“ Po zrušení internačního tábora v Želivu vás přesunuli do Králík, kde jste byl s ostatními protizákonně internován. V říjnu roku 1959 jste byl zatčen a v monstrprocesu Zgarbík a spol. odsouzen na 16 let. Kdy jste vlastně dostal astma? „V říjnu 1960 bylo velmi sychravo. Na vězeňských celách jsme se klepali zimou. V chatrném vězeňském mundůru, špinavém a propoceném, jsme byli všichni snadnou kořistí chřipkové epidemie. Když jsem ji dostal já, došla ve věznici zásoba léků, a tak všichni zbývající nebyli nijak léčeni. Leckteří se z ní po týdnu dostali, u mne se však vyvinul těžký zápal plic. Léčení bylo opět spíše symbolické, a tak jsem dostal po nějakém týdnu první astmatické záchvaty, při nichž jsem se téměř dusil. Když mě sestra Božena mohla poprvé navštívit v žaláři, zhrozila se. Téměř jsem nemohl mluvit a popadal jsem dech. Při podávání ruky mi zkoušela tep a bylo jasné, že mám horečku. Zhrozila se, že mě s takovou těžkou nemocí nechají chodit a pracovat. Po návratu domů psala žádosti na všechny strany, pak i osobně si zajela do Ostravy na krajský soud, do Prahy na ministerstvo spravedlnosti a podala žádost o mé propuštění i prezidentu republiky. Nikdy nedostala odpověď. Až mé neustávající záchvaty přiměly vedení věznice přeložit mě z těžkého žaláře na Mírov, kde vládl v té době přece jen o něco mírnější režim. Avšak ani tam se mé astma nelepšilo. Obavy, že bych jim zemřel ve vězení, že by ze mne udělali mučedníka, je asi přiměly, aby mi udělili přerušení trestu a já se mohl odebrat k sestře Boženě do Popic na jižní Moravě. Její manžel tam byl předsedou JZD a to snad mělo vliv při jejich rozhodování.“ Jak to, že vás, carissime pater, tak brzo odvlekli zpátky do žaláře? „Díky klidu domácnosti sestry Bože-

ny, její neuvěřitelné péči a také lékům, které sehnala z Rakouska, se můj zdravotní stav zlepšil. Z věznice neustále chodily dotazy na okresního lékaře, jak jsem na tom zdravotně. Cítil se pod dohledem StB a ohrožen, a snad proto na jeden dotaz napsal diagnózu: Ńemoc je sice nevyléčitelná, ale není bezprostředně životu nebezpečná.´ To rozhodlo. Do týdne mě odvlekli zpět do věznice. Přechod z domácího prostředí do studených cel věznice, pak dokonal jejich likvidační práci. Stačil měsíc a půl, a po stupňujících se astmatických záchvatech jsem se 22. ledna 1965 udusil.“ Po vašich zkušenostech z války zazněla v roce 1946 v kapli exercičního domu na Stojanově vaše slova: „Moji drazí, brzy nadejde doba, kdy bude církev krutě pronásledována, ale vždycky se najdou blázni pro Krista, kteří ho navzdory všemu budou následovat.“ V té chvíli jsem se rozhodl: „Já budu tím bláznem!“ „Dobrý jezuita už od prvních exercicií hledá a snaží se dokonale plnit Boží vůli, nezapomíná na Velkého Režiséra, kterému se nevymknou z ruky ani ty nejzapeklitější situace. 5. července 1940 byla brněnská katedrála svědkem mého kněžského svěcení. Do slavné primice v rodných Jankovicích zaléhaly hrůzy 2. světové války, hrozba koncentráků, výslechů na gestapu, hrůzy heydrichiády se stovkami poprav. V roce 1944, kdy už visela ve vzduchu porážka hitlerovského Německa, jsem byl jmenován superiorem u sv. Ignáce v Praze. Navzdory tomu jsem byl spolu s našimi studenty teologie zatčen a odsouzen do nacistického vězení v Terezíně. Jedenáct měsíců stačilo, že jsem se už díval smrti do očí. Ale Boží prozřetelnost mě potřebovala ještě pro další díla.“ Te Deum zpívané několikatisícovým zástupem při vašem pohřbu v Jankovicích bylo pro nás znamením časů, poselstvím, že Pán začal oslavovat svého věrného služebníka. „Původně byl můj pohřeb stanoven a řádně povolen na 26. ledna 1965 na Velehradě. Pak se lekli ohlasu té zprávy a množství lidí, kteří se rozjeli na můj pohřeb. Pohřební služba nesměla vydat rakev a rekviem muselo být odvoláno. Až 29. ledna brzo ráno se moji příbuzní díky dobrým železničářům dověděli, že moje rakev je ve vagónu ve Starém

Foto: Magdalena Broschová

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Městě a že bude autem dovezena do Jankovic. Komunisté vydali příkaz, že se pohřeb musí konat 29. ledna 1965 v 10.30 hodin, bez promluvy. Promluva nad mou rakví ale nakonec stejně byla. Byl povolen pouze jeden kněz, bez pluviálu, jen se štólou, bez ministrantů, bez svěcené vody, kadidla a svíček, bez kapely, bez zpěvu žalmů, bez kříže v čele průvodu. Za několik hodin se zpráva rozlétla po okolních vesnicích a městech, a kdo jen mohl, tak došel nebo dojel. Ač byl pátek, pracovní den, shromáždilo se přes tisíc mužů, nepočítaje ženy a děti. Sotva se hnul průvod od kostela ke hřbitovu, celý zástup spontánně – nikým to nebylo organizováno a domlouváno – zanotoval „Bože chválíme Tebe“ a během čtyř slok zpěv sílil a sílil, až to bylo slyšet na Velehrad.

Smutek, strach, malomyslnost, beznaděj zmizely, vyvstávala plnokrevná hrdost, vědomí, že jsou svědkem na pohřbu mučedníka, bílého mučedníka, který se narodil v jejich vesnici, v této zemi, na Moravě. Už jsem jim nemohl žehnat jako při primici, ale za to jsem v nich každým krokem, kdy se má rakev blížila ke hrobu, zažíhal opojnou jistotu, kterou jsem dosvědčoval svým životem i smrtí. Zvěstoval jsem: Ćo oko nevidělo, co ucho neslyšelo a nač člověk nikdy nepomyslil, to Bůh připravil těm, kteří ho milují.´ (1 Kor 2,9)“ P. Josef Koláček SJ (redakčně kráceno) 1. Bílý mučedník – ex aerumnis carceris – kdo umírá následkem strádání a krutostí ve vězení.


23

U ŠÁLKU ČAJE S JOSEFEM VAŠKO....

C

o vaší práci zde předcházelo? „Již během studia psycholog ie jsem se zaměřil ve své diplomové práci na gerontopsychologii1. Poté jsem pracoval sice na různých místech, například v Krajské pedagogicko-psychologické poradně v oddělení gymnázií téměř deset let nebo v SOS centru Diakonie, ale tady působím už něco přes deset let.“ Co je hlavní náplní práce? „Je zde vlastně hodně důležité přispívat k zachování důstojnosti člověka. Je to práce s nemocnými, umírajícími i s jejich rodinnými příslušníky. Psycholog musí být na takovém místě hodně aktivní, zajímat se o pacienty a jejich situaci, ať už jde o diagnostiku, terapii, doprovázení těžce nemocných, včetně jejich rodinných příslušníků. Pravidelně nabízíme také skupinové činnosti, například trénování paměti. Některým pacientům to hodně pomáhá, aby zůstali aktivní. Jsou zde i ti, jejichž zdravotní stav je velmi vážný a oni jsou si toho vědomi. Skupina jim pak pomáhá tím, že se mohou zajímat o její členy, zakoušet v ní dobrou atmosféru a na něco se těšit. Právě zde pomáhají dobrovolníci.“ Mohl byste náplň dobrovolnické práce více přiblížit? „Jsou mezi nimi lidé různých věkových skupin. Mnozí z nich jsou studenti, kteří zde vykonávají praxi, nebo je to zajímá v rámci jejich bakalářské či diplomové práce. Na podzim sem třeba začali docházet studenti prvního ročníku fyzioterapie. Každý měl za úkol napsat kazuistiku pacienta, kterému se zvlášť věnoval. Současně také učili personál, jak pacien-

24


Jde o důstojnost člověka PhDr. Josef Vaško pracuje jako psycholog v Léčebně dlouhodobě nemocných v Praze – Motole. Rozhovor s ním svědčí o tom, že s pomocí dobrovolníků lze dát životu pacientů a jejich blízkých nový rozměr. ty správně polohovat nebo jak s nimi manipulovat, aby se tolik nenadřeli. Já jsem pro ně zase měl přednášky z gerontopsychologie, jak s pacienty komunikovat, jaká témata volit apod. Nejstarší dobrovolnici je 77 let, další dobrovolnice je třeba dcera naší zemřelé pacientky. Docházela sem za ní, a asi půl roku po její smrti se ozvala s tím, že jí toto prostředí chybí, že si sem zvykla chodit a vidí, jak je práce tady potřebná. Později mi řekla, že si její rodina velmi považovala toho, že mohli být u toho, když maminka umírala. Díky dobrovolníkům se také rozvíjejí různé neformální aktivity.“ Jaké mohou být dobrovolnické aktivity? „Rozjela se tu například

canisterapie 2 . Nebo jiná dobrovolnice, jejíž manžel je vědec a ona ho doprovázela na různé kongresy, seznamuje pacienty s děním v Evropě, s problémy jiných zemí, s různými geopolitickými souvislostmi. Někdy se kreslí, maluje, luští křížovky, hlavolamy. Ve skupině se také osvědčila jazyková asociativní cvičení. Rovněž se pořádají koncerty, pravidelně sem docházejí ´zdravotní klauni´ atd.“ Slyšela jsem, že se věnujete tancům vsedě… „Ano, je to pohybové cvičení s hudbou, pro které se tu zavedl tento název. Velmi se osvědčuje – jednak se pacienti naučí cviky na uvolnění páteře, ramen a cvičí jemnou motoriku. A doprovodná hudba pomůže přeladit náladu. Mezitím si poví-

dáme, co je aktuálního, kdo je nový a podobně. Pomáhá mi to i při diagnostice – na jejich pohybu vidím, čeho jsou schopni, co se mohou naučit, jaké mají limity a jak se s nimi vyrovnávají i to, jak se přizpůsobují ve skupině. Někdy zjistíme, že někteří pacienti – třeba v těžké životní situaci – umí vyprávět vtipy. Tak se jim dá prostor například mezi cvičením. Oni se cítí najednou důležití, že umí pobavit, rozesmát druhé, a to jim pomáhá.“ Máte nějaké přání pro svou práci? „Mám sen zřídit místnost, kde by bylo víc soukromí pro komunikaci s pacienty, větší knihovna odborné literatury, mohla se provádět menší cvičení a konaly se přednášky pro studenty. Nyní totiž probíhá řada aktivit na chodbách.“ Vaším koníčkem je hudba… Zde mimo jiné pomáháte i s realizací koncertů. Máte čas se jí věnovat i ve svém osobním životě? „Ano, hudbu mám rád, sám jsem zpíval v souboru Gabriel, když působil na Praze 5. Mezi jeho členy jsem se dostal právě díky jedné dobrovolnici. Moje dvě dcery Justýna a Johana zde zažily atmosféru vánočních vystoupení plných dětského zpívání, tance i recitace. Jednou sem přišel zazpívat jiný soubor – Geshem – písně z Taizé a černošské spirituály. S nimi jsem vystupoval v letech 2005 – 2008.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

1. Specializace klinické psychologie zabývající se problematikou stáří a stárnutí z hlediska individuálních zvláštností. 2. Terapie za pomoci psů, léčebný kontakt psa a člověka.


25

P

odařilo se nám zajistit celkem levné a pěkné ubytování, jeden ze spolubratří nabídl k naší cestě své velké auto a tak už nic nebránilo tomu, abychom vyrazili. Na cestě tam jsme měli jeden malý problém, a to s autobaterií, kterou jsme ještě před německou hranicí vyměnili. Nestihli jsme díky bateriovému zdržení plánovaný příjezd, a tak bylo nutné hledat první noc přístřeší v hotelu. Jelikož nikdo z nás neuměl francouzsky, bylo naše putování poněkud dobrodružné, a i tato epizoda s hledáním hotelu byla zajímavou zkušeností. Do Arsu jsme dorazili druhý den dopoledne odpočatí a plní očekávání budoucího. Pobyt ve farnosti sv. Jana předčil veškerá naše očekávání. Je to místo usebrání a modlitby. Také přijetí místní komunitou kněží, v jejichž domě jsme bydleli, bylo nádherné. Během chvil při adoraci jsem si uvědomil, že je třeba prosit o dar lásky. Lásky k Bohu i k duším. Právě takové, jakou měl sv. Jan. Ale přesto byl vrchol pouti ještě před námi. Aspoň tedy té mé. Nadešel poslední den naší cesty a my se ještě vydali navštívit starobylé městečko Cluny, kde začala veliká ob-

26


Oskar za režii U hrobu sv. Jana Maria Vianneye v Arsu.

nova církve, a pak ještě na skok asi 10 km vzdálené Taizé, kde je známá ekumenická komunita. Odtamtud jsme po obědě a modlitbě vyrazili na zpáteční cestu domů. Asi po 10 km se ale řidiči rozsvítila na palubní desce kontrolka dobíjení. Usoudili jsme, že bude lépe se zeptat nějakého mechanika, jaký je plný význam tohoto varování. Našli jsme tedy nejbližší autorizovaný servis a tam nám po krátké kontrole bylo sděleno, že auto je nepojízdné, protože odešel alternátor, tedy zařízení, které během jízdy dobíjí baterii. Mechanik nám řekl, že v pátek odpoledne s tím nic neudělá a že nový díl je možné objednat nejdříve v pondělí.

Pokud ho dostane do druhého dne, budeme moci snad v úterý večer nebo ve středu odcestovat. Co teď? Nezajištěné nedělní bohoslužby… Kde hledat nocleh? A mnoho dalších myšlenek se nám honilo hlavou. Všichni jsme hned začali telefonovat domů a snažili se zařídit potřebné. Najednou jsme měli jiné priority. Nocleh se nám povedlo zajistit v nedalekém Taizé, kde nás ochotně přijali. Velmi prosté a jednoduché ubytování, spíše méně vydatná strava a čtyři dny času bez auta. Pořád mě však napadala myšlenka, kterou jsem nakonec i vyslovil, že Pán nás chce mít více u sebe. Že on ještě konec naší a mé pouti Chrám smíření v Taizé.

Fota: archiv poutníků

V tomto Roce kněží jsme s kněžími v děkanství naplánovali pouť k našemu patronovi, sv. Janu Maria Vianney do Arsu v jižní Francii, tedy do jeho farnosti, kterou svým životem a pokáním posvětil. Moc jsme se těšili a samozřejmě jsme si vezli s sebou mnoho úmyslů a proseb v srdci, za které jsme naši pouť chtěli obětovat. Já jsem se rozhodl prosit o obnovu svého kněžského života.

nenaplánoval. Bylo nutné mnoho ztratit, přerovnat si v hlavě některé skutečnosti a říci znovu: „Zde jsem!“ Jako kdysi při svěcení. A také už mnohokrát opakované: „I toto jsi ty, Pane. Tvoje nová tvář.“ Spolubratři kněží doma se velmi dobře postarali o zástupy a my měli najednou po starostech. Veškerá domluvená jednání, setkání s farníky, řešení problémů, příprava kázání či ohlášek byla najednou „vedlejší“. Jak jeden z nás poznamenal: „My přece držíme Pána v rukou každý den. Teď jsme zas v jeho rukou my.“ A jak jsem nakonec zažil, jsou to ruce dobrého Otce. Otce, který se stará o vše. A o to nejdůležitější především. Řekl jsem si, že by bylo hloupé promarnit tu velikou milost být s ním, před svatostánkem, v tak krásném místě. V místě, kde se s ním mladí lidé setkávají, kde se s ním mohu setkat i já. Snažil jsem se využívat času k tomu být s ním v nádherném Chrámu smíření, který je zaplaven světlem svící, a při společných modlitbách též nádherným spontánním několikahlasým zpěvem písní, typických pro toto místo. A setkání se uskutečnilo. Najednou mi došlo, jak jsem vnitřně bohatý, jak je třeba se stát před Pánem chudým a tím, který může jen prosit, jelikož nemá jinou možnost. Jaké veliké dary mi připravil v těchto dnech, které jsme ani v nejmenším neplánovali. Jak je Bůh skutečně Otec – Láska. A co je vlastně v životě podstatné. Jeden z nás od své rodné sestry dostal také velmi příhodnou sms zprávu: „Hned bych tomu (božskému) režisérovi dala Oskara za režii, protože vám to tak dobře naplánoval.“ Martin Šmíd

ČTVERCOVKA Narodil se před 1000 lety v roce 1010, v tehdy právě pokřesťanštěném Norsku. Byl silná osobnost a celý život se snažil o křesťanské ctnosti. Zemřel mučednickou smrtí v roce 1043, protože se zastal nespravedlivě stíhané ženy. Jmenoval se (TAJENKA) a jeho památku si připomínáme 15. května.

Naše čtvercovka

1

2

3

4

5

6

7

1

Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP

2

3

4

5

Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová

6

Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Administrativa redakce: Veronika Němečková

7

ČTVERCOVKA (vyplňujte stejné výrazy vodorovně i svisle) kterém se narodil muž z tajenky; noční vidina 4/ dřevěný strop; dopravní prostředek jezdící po kolejích

Kač, kač!

Kač, kač!

5/ angl. ANO; nátěrové hmoty 6/ myšlenka; plovoucí led 7/ vesnická náměstí; křesťanský časopis pro mládež

Je vidět, že má výslovnost není moc dobrá!

Redakční rada: Štěpán Filcík Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. PhDr. Ilona Špaňhelová Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá P. Bohumil Kolář Mgr. Veronika Matiášková Mgr. Zdeňka Růžičková PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994

A

Watter Kostner

1/ špičky; obyvatel evropského ostrovního státu 2/ antoušek; zmrzlé vody 3/ hl. město státu, ve

TIPO

Časopis Hnutí fokoláre Květen 2010, ročník 19 (13)

PIPO

Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz)

Možná…

… pár drobečků!

Chce to činy, ne slova!

Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected]

Walter Kostner Titulní strana: P. Ferko s manželkou Monikou, Corvara (Itálie) v roce 1994. 27 Foto: archiv rodiny Ferkových

Projekty dávání Mezi Chlapci a děvčaty pro jednotu z Hnutí fokoláre jsou křesťané, příslušníci jiných náboženství a ti, kteří se nehlásí k žádné náboženské víře. Usilují ovlivnit společnost ideou bratrství. Do jejich projektů se zapojují ti, které spojuje touha po světě, který by se stal jednou velkou rodinou.

JEDNÍM Z NICH JE PROJEKT DUHA V UGANDĚ V Ugandě panuje následkem války hlad a nemoci (například AIDS), kvůli kterým je zde mnoho sirotků a dětí vyrůstajících na ulici. Ostatní děti, i když mají domov a rodinu, často nemají možnost chodit do školy, protože vzdělání je velmi drahé. Projekt DUHA v z n i kl před několika lety, aby umožnil i chudým dětem z periferie hlavního města Kampaly přístup k základnímu vzdělání. Umožňuje zaplatit učitele a školní potřeby a zajistit dětem jedno Foto: archiv gen 3

Při prodeji jsme zpívali a hráli na flétnu.

Děti ze školy Duha v Ugandě.

jídlo denně a ošetření v případě nemoci. JAK JSME PROJEKT PODPOŘILI MY V ČESKÉ REPUBLICE? Prodejem některých našich výrobků – ozdob z korálků a z včelího vosku nebo třeba malovaných perníčků. Prodávali jsme je na Staroměstském náměstí v Praze a nevzdali jsme se, ani když byla velká zima a sněžilo. Kolemjdoucím jsme představovali náš projekt spolu s fotografiemi, které ho dokumentovaly. Někteří lidé nám nechávali i peníze navíc, protože byli rádi, že mohou pomoct. Jedna paní, která každo-

ročně jezdí v této době do Prahy se skupinou, si nás pamatovala, hledala nás a doporučovala naše výrobky ostatním. V rámci prodeje jsme u stánku také zpívali a hráli na flétnu. Lidé se zastavovali, děkovali a ocenili, že v takové zimě máme odvahu dávat radost. „Důvěřuji vám, protože za tu cenu, za kterou vaše výrobky prodáváte, byste nezbohatli,“ řekla nám jedna kolemjdoucí. Po ukončení prodeje jsme šli poděkovat člověku, který nám pomohl se zajištěním všeho potřebného. On se s námi rozdělil o své těžkosti. Když jsme i jemu dávali náš

dárek, byli jsme rádi, že jsme mu mohli udělat radost a dát mu najevo, že jsme jedna rodina nejen s těmi, kteří žijí v Ugandě, ale i tady. Když už jsme skončili a všechno sklízeli, zastavili se u nás jedni italští manželé a ptali se, kde by našli drogerii. I když jsme to nevěděli, pomohli jsme jim ji najít. Jakou radost jsme měli na konci dne, když jsme zjistili, že jsme pro projekt získali příspěvek ve výši 2500 Kč! Ale i v samotné Ugandě jsou Chlapci a děvčata pro jednotu, kteří o svém životě vyprávějí: „Chtěli jsme přinést radost hlavně těm, kteří jsou ve městě nejvíce osamocení, a tak jsme šli navštívit nemocné do nemocnice a děti z jednoho dětského domova. O naší činnosti jsme mohli vyprávět v půlhodinovém rozhlasovém vysílání, které poslouchali i ve vězení. Když jsme šli navštívit vězně, řekli, že už nás očekávali. Obvykle chlapce a děvčata v našem věku nepouští dovnitř, ale pro nás udělali výjimku. Zpívali jsme a mluvili asi se stovkou lidí i s několika strážemi. Všichni nás prosili, abychom zase přišli.“ Zpracovala Rosangela de Oliveira Salazar Fota: archiv

V

ěříme, že svět může k lepšímu změnit jen láska, a proto se snažíme nejrůznějším způsobem vnášet do našich rodin, škol, měst konkrétní podobu lásky. Snažíme se navzájem si pomáhat, a to zvláště těm, kteří žijí v nelehkých podmínkách. Na různých místech světa podporujeme třicet takzvaných „Projektů dávání“, které jsou zaměřené na pomoc chudým dětem nebo těm, kdo žijí ve válečných podmínkách.

Některé z našich výrobků.

2010 ROČNÍK 19 (13)

Recommend Documents