Studijní text pro disciplíny KCD/CSKLD, KCD/INTCS, KCD/MJAZ4 a KCD/SMMJ4 Dále použitelné pro didaktiku (KCD/DCJL, KCD/DICJ).
Český pravopis a interpunkce Jana Svobodová Zamyšlení nad současným stavem a znalostmi pravopisných zásad je vhodné uvést krátkým vhledem do kodifikace let minulých. Pravopisný ukazatel z roku 1886, předchůdce dnešních Pravidel českého pravopisu, se odvolával v Předmluvě na s. 3 na „bezzásadovosť a nesrovnalosť, namnoze i zbytečné různice“, jejichž zdroj spatřovali autoři František Bílý a Julius Roth v tom, že tehdejší slovníky trpí nejednotou a nepřinášejí uživatelům bezpečné pravopisné poučení. Odvolávali se zejména na potřebu „sjednotiti pravopis školní“. Na s. IV rozvedli svůj záměr podrobněji: „Nadějeme se, že „Ukazatel“ nejen znatele pravopisu v pochybných případech bude zprošťovati klopotného shledávání po různých monografiích, nýbrž že poslouží také tomu, kdo v pravopise není s dostatek vycvičen; těm pak, kdo pohříchu nejvíce se stýkají s různostmi pravopisnými, našim studujícím, budiž návodem k důslednosti. Bude-li přijat i za rádce pro tisk, aspoň zla nepřičiní a bádání jazykovědnému nikterak nebude na překážku.“ Vlastní útlá příručka obsahovala pouze 119 stran slovníkové části, těm předcházely dvě strany Předmluvy a další skromné 4 strany Úvodu, kde byla naznačena některá dílčí pravidla, sdružená do „patera momentů“: jednalo se o rozlišování i a y, spodobu souhlásek, zdvojování souhlásek, kvantitu a psaní ohýbacích přípon. V teoretické pasáži jsou ještě letmo připomenuta vlastní jména a naznačeno psaní přejatých slov, zmínka o interpunkci však zcela schází. V Gebauerově třístránkovém Úvodu k Pravidlům hledícím k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů z r. 1902 se konstatuje: „Mezitím vznikly a vešly v obyčej pomůcky, které chtí radu podávati v případech a potřebách praktických; pomůcky, které nikdy nenahradí důkladného studia mluvnice a přípravu čerpanou z dobrých vzorů, které však v rozpacích a nesnázích nahodilých žádaného poučení poskytovati mohou, a to cestou krátkou a snadnou.“ Teoretická pasáž je propracovanější a obsáhlejší než v Ukazateli a její autor Jan Gebauer ji promyšleně opřel o vlastní Příruční mluvnici. Vysvětluje na s. 4, jaký postoj zaujal: „Co se týká tvarů, tu držíme se přísně toho, co se v jazyku spisovném samo vyvinulo a ustálilo. (...) Co pak se pravopisu týká, tu ovšem máme za to, že je žádoucno, aby zavládla a co nejvíce panovala stejnost; ale dosíci stejnosti ve všem a úplné toho času nebude lze, a proto třeba nechávati nějakou volnost, třeba jen pro dobu přechodní, než se usus na tom nebo onom ustálí.“ V Gebauerových zásadách nacházíme
poprvé i kapitolu týkající se interpunkce; nese název Některá znaménka rozdělovací. Probírají se zde tečka, čárka, pomlčka, závorky, středník a dvojtečka. U čárky je jako první připomenuto oddělování stejnorodých (několikanásobných) větných členů, nejsou-li spojeny spojkami a, i, nebo. Analogická zásada je uvedena pro souřadné vedlejší věty v souvětí typu Není hřích, co do úst vchází, ale co z nich vychází. Přehledně, dokonce s jednoduchým grafickým znázorněním (obrazcem) jsou prezentovány typy složitějších souvětí. Jako vhodný příklad je zvoleno mj. souvětí, kde se střídají vedlejší a hlavní věty: Co nás mrzí, to se nás drží, a co je mílo nám, to nechce k nám. V komentáři je přesně rozlišen stav, kdy slučovací spojka a zdánlivě patří do rámce třetí věty v pořadí, ve skutečnosti však spojuje druhou větu se čtvrtou (obě hlavní). Pravý stav by vynikl při přestylizování textu: „To se nás drží, co nás mrzí, a to nechce k nám, co je mílo nám.“ Rovněž při takovém pořadí vět v přestylizovaném textu se ocitá čárka před slučovacím a. Gebauer se zde odvolává na „dobrý starý způsob psáti“ a přidává i jiné příklady typu „král přijel do Čech, a když byl v Praze, sadil konšely“ nebo „byl zde, a aby ho nikdo neviděl, nevycházel za dne z domu“, kde je také z důvodu určité vnitřní komplikace v textu zapotřebí umístit čárku právě před slučovací spojku a, třebaže tato slučovací spojka spojuje v citovaných příkladech vždy první větu s třetí a nemá nic společného s větou v pořadí druhou, do jejíhož rámce spadá jen opticky. Tyto vcelku přehledné a nepříliš komplikované zásady týkající se umístění čárky do souvětí před slučovací spojku a, vtělované do Pravidel víc než sto let, není podle našeho soudu nesnadné pochopit, troufáme si tvrdit, že by se s nimi při přesném výkladu a s využitím zřetelných příkladů snadno a rychle vyrovnal i průměrný žák základní školy. Je proto s podivem, že i vysokoškolští studenti češtiny u těchto typů souvětí tápou a mají tendenci řídit se jen zkreslenou, zploštělou „školometskou“ poučkou, že před spojkou a se čárka nepíše. Ukazuje se, že u typů s čárkou nejde jen o případy kladení čárky tam, kde spojka a nemá ráz čistě slučovací (a také Pravidla toto umístění čárky před slučovací a uvádějí, jak vidno, od nejstarší své podoby z roku 1902). Domníváme se, že pro kladení čárky do textu by bylo vhodné hovořit nikoli o pozici před spojkou, ale raději obecně o pozici mezi nějakými složkami či výrazy. Jako základní pravidlo české interpunkce by bylo třeba připomínat, že čárka se klade mezi takové výrazy větné nebo nevětné povahy, které tvoří skupinu, jsou v těsném sousedství a které nejsou spojeny slučovacími spojkami a, i, ani, nebo, či. Ostatní typy spojení si čárku vyžadují, čárka se zde umístí mezi složky, případně pak (u tzv. skupiny adordinační čili skupiny s přístavkem) také za skupinu. Vrátíme-li se k dalším dvěma příkladům, které použil Jana Gebauer v Pravidlech z roku 1902, i u nich vynikne po přestylizování pravá slučovací funkce spojky a; pak ovšem 2
díky přeskupení vět v souvětí pomine důvod kladení čárky, protože obě hlavní věty spojené slučovacím a se ocitnou v těsném sousedství: Král přijel do Čech a sadil konšely, když byl v Praze. Byl zde a nevycházel z domu, aby ho nikdo neviděl. Je možné, že úskalí pro pochopení zásad o kladení čárky do textu přinesly v minulosti některé poněkud krkolomné formulace, jako např. tato z Pravidel z r. 1941, která je na s. LVII označena Odchylné kladení čárek: „Jsou-li dvě souřadné věty spojeny slučovací spojkou a před druhou z vět stojí rozvíjející ji věta vedlejší (...), přechází slučovací spojka do této věty vedlejší (ačkoli by logicky správně měla státi před ní); na př.: Otevřela dopis, a jak jej začala číst, zrůžověly jí tváře (spojka a slučuje věty „Otevřela dopis“ a „zrůžověly jí tváře“).“ Není cílem tohoto krátkého příspěvku komentovat do všech detailů způsob kodifikace a formulace jednotlivých interpunkčních zásad ve starších či novějších Pravidlech českého pravopisu, spíše jsme chtěli naznačit, že v minulosti a patrně i v současnosti by se zde našly pasáže přinejmenším problematické, které by si zasloužily zpřehlednění a systematizaci. Určitě by to bylo vhodné i ve vztahu ke školní výuce skladby a interpunkce. Není řídkým jevem, že ani učitelé s dlouholetou praxí, kteří ostatní pravopisné zásady znají výborně, si u interpunkce nebývají jistí a chybují právě v naznačených jakoby „obtížných“ případech. I toto vědomí nás motivovalo k výuce interpunkce v rámci studia učitelství češtiny a k zavádění interpunkčních diktátů jako písemné části zkoušky z české skladby. Pro zajímavost lze porovnat, jaké nedostatky vykazovali v zimním semestru 2003/2004 studenti jednoho ročníku Pedagogické fakulty v Ostravě (šlo o učitelství 1. stupně ZŠ). Diktáty tvořené vždy sedmi dílčími větnými celky psalo celkem 35 posluchačů, z toho 22 studentů (62,9 %) diktát zvládlo na první pokus, 11 posluchačů
(31,4 %) na dva pokusy a jen
2 posluchači byli nuceni si psaní diktátu zopakovat třikrát. U diktátů na 1. pokus byl průměrný počet interpunkčních chyb na studenta a diktát pouze 0,4. Ojediněle se vyskytla chyba v neumístění čárky mezi hlavní a vedlejší větu, které jsou zdánlivě spojeny slučovacím a (chyběla v pořadí druhá z čárek): Držel se zuby nehty zásad, které se mu osvědčily, a nechtěl ani slyšet o změně. Stejně tak ojediněle se nadbytečně ocitla čárka v textu tam, kde těsně sousedí dvě vedlejší věty, které jsou téhož druhu, na téže syntaktické úrovni a spojuje je slučovací a. Na situaci se naprosto nic nemění tím, že každá z vedlejších vět má jiný vztažný spojovací prostředek, jímž je připojována ke své řídící (hlavní) větě: Dosáhl mistrovství, které není běžné a před nímž se budou v úctě sklánět i další generace.
3
Školou dokonale účelnou nazýváme tu, která je pravou dílnou lidí a kde všichni všemu všestranně mají být vyučováni. Diktáty, které studenti zvládli napsat na druhý pokus, vykazovaly v průměru 2,18 chyb na každý diktát a 4,35 chyb na studenta. Jednoznačně nejvýrazněji vede jako typ chyby neoddělování vět na různých syntaktických úrovních (tzn. hlavní a vedlejší; řídící a závislé), a to v přehlednějších i komplikovaných případech (např. vložená věta): Nekazme si to, co máme, touhou po tom, co nemáme. Častá chyba je také nadbytečné kladení čárky za několikanásobný větný člen, u něhož sice nastává důvod kladení čárky, ale jedině mezi složky skupiny (koordinační), nikoli za skupinu (kde by se čárka v následujícím citovaném příkladu ocitla naprosto nenáležitě před slučovacím a): Je znát, jak vznik České republiky je i s odstupem času stále některými občany vnímán ne jako zrod, nýbrž jako rozpad a jak nostalgicky mnozí vzpomínají na státní svazek se Slováky. Nejednou se vyskytla chyba použití čárky mezi dvěma sousedními vedlejšími větami stejného druhu a na stejné syntaktické úrovni, které jsou spojeny slučovacím a, a to dokonce i v případě, že tatáž podřadicí spojka se opakuje: Je známo, že kukuřice tvoří základ jídelníčku zejména v Americe a že největším producentem této plodiny jsou Spojené státy americké. U diktátů, které studenti splnili až na třetí pokus, byl průměrný počet interpunkčních chyb na každý z dílčích diktátů 3,3; počet chyb na studenta činil 11. Bezkonkurenčně vede neoddělení vět na různých syntaktických úrovních, a to i výše komentovaných typů se slučovacím a, před něž je třeba vinou komplikované výstavby souvětí umístit čárku: Jednou pozval Jan Werich na návštěvu několik známých umělců, s nimiž se chtěl poradit o záměru vystupovat na scéně Divadla ABC, a na mě přes dveře kuchyně houkl, abych uvařila kávu. Pro porovnání připojme ještě některé poznatky ze sondy prováděné mezi žáky na 2. stupni základních škol (materiál byl opatřován v roce 2003 v Ostravě, Hlučíně a v Hati na Hlučínsku pro potřeby diplomové práce studenta Radima Šinka; 201 žáků v napsaném diktátě o osmi větných celcích udělalo celkem 888 interpunkčních chyb, tj. průměrně 4,42 chyb na žáka a diktát). Jakkoli to může vypadat jako chtěná shoda, také pro žáky ZŠ je typické zvl. vynechávání čárek (chybějících čárek napočítal diplomant 695, nadbytečných pouze 193). Scházely zejména čárky nutné k oddělení vět na různých úrovních, a to zvláště při výskytu vložené věty (viz příklad (a) ) a komplikované slučovací spojky a (viz příklad (b) ): 4
(a) Přiznám se, že v tu chvíli, kdy zaznělo Barbořino jméno, jsem zrudl jako pivoňka. (b) Nevnímal jsem dobře, co dědeček dále povídal, a vzpamatoval jsem se až potom. Aniž jsme oprávněni vyvozovat z těchto dílčích sond zobecňující závěry, můžeme konstatovat, že školní i vysokoškolská výuka skladby by měly být skloubeny s logickým a srozumitelným zdůvodňováním interpunkčních zásad, jimž by neublížily v Pravidlech inovace a zpřesnění. Literatura: BÍLÝ, F. – ROTH, J. Pravopisný ukazatel. Praha : Nákladem F. Tempského, 1886. ČERNÁ, A. – SVOBODOVÁ, I. – ŠIMANDL, J. – UHLÍŘOVÁ, L. Na co se nás často ptáte. Praha : Scientia, 2002. GEBAUER, J. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů. Vídeň : Císařský královský školní knihosklad, 1902. Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů. Praha : Česká akademie věd a umění – Školní nakladatelství pro Čechy a Moravu v Praze, 1941. Pravidla českého pravopisu. Školní vydání. Praha : Pansofia, 1993. SEDLÁČEK, M. Čárka před spojkou a. Naše řeč, 1989, roč. 72, č. 1, s. 11-19. SEDLÁČEK, M. K vývoji českého pravopisu. Naše řeč, 1993, roč. 76, část 1 - s. 57 n., část 2 - s. 126 n. SVOBODOVÁ, J. Průvodce českou interpunkcí. Vade mecum Bohemiae, 2003. Text příspěvku byl v roce 2004 publikován ve sborníku Filozofické fakulty Ostravské univerzity na počest životních jubileí doc. dr. N. Bayerové, CSc., a prof. dr. J. Hubáčka, CSc.
5
