book svoboda a pravo 06.qxd
30.3.2007
11:49
StrÆnka 283
DOSLOV
BRUNO LEONI A „TRžNÍ PRÁVO“
CARLO LOTTIERI Bruno Leoni je myslitelem, který v rámci filosofie práva nejsouvisleji a nejdůsledněji interpretoval klasický liberalismus. Proto byla jeho práce velmi originální a podnětná; vytvářel hodnověrné alternativy hlavních proudů dobového myšlení a zpochybňoval zažitá dogmata. Jako mnohostranný vědec (právník a filosof, ale také vášnivý politolog, teoretik ekonomie a historik politického myšlení) se Leoni v průběhu 50. a 60. let 20. století zabýval několika myšlenkovými směry: od teorie veřejné volby přes ekonomii a právo až k interdisciplinárnímu studiu institucí samotných – například práva –, které se nerozvíjejí na základě rozhodnutí vnucených shora, ale spíše díky své schopnosti vytvářet se a vyvíjet zdola. Po tragické smrti v roce 1967 byl Leoni na starém kontinentě nadlouho zapomenut, ač i nadále inspiroval mnohé představitele amerického (klasického) liberálního myšlení. Není to nijak překvapivé, vezmeme-li v úvahu, že jeho vyhraněný individualismus není vlastní dobovému evropskému myšlení, ale odpovídá spíše občanské tradici Spojených států, zejména jejímu (klasickému) liberálnímu směru. Právo a svoboda a další Leoniho práce nesou stopy anglosaské kultury, která na něj měla silný vliv díky intenzivním kontaktům s jejími předními mysliteli. Myšlení Bruna Leoniho by se ubíralo jiným směrem, nebýt Mont Pèlerin Society. Na mezinárodních konferencích, které pořádala, měl příležitost seznámit se s myšlenkami a myšlenkovými školami pro tehdejší italskou kulturu obtížně přijatelnými. Po několik desetiletí poskytovala tato společnost,
283
book svoboda a pravo 06.qxd
30.3.2007
11:49
StrÆnka 284
založená Friedrichem A. von Hayekem, zastáncům klasického liberalismu výjimečnou příležitost ke kontaktům a kulturním výměnám. Pokud by se Leoni omezil pouze na tehdejší italský diskurs (v té době ovládaný marxismem, neopositivismem, neohegeliánským historismem a katolickým solidarismem), nedošel by nikdy k vlastním osobitým tezím, jejichž originalita zaručuje dodnes čtivost a inspirativnost jeho děl. V tomto smyslu je zajímavé pozorovat, jak jeho originální styl myšlení, jenž v rámci filosofie práva rozvíjí zcela jiný pohled oproti převládajícím normativním kelsenovským modelům nebo přetrvávajícímu ovlivňování společenských věd socialistickými tendencemi, oslovuje stále více teoretiků nejrůznějších směrů. Jelikož během posledních dvou staletí právo v zásadě podléhalo zájmům mocných, je hlavním Leoniho přínosem nový pohled na zákonné normy: snaží se proniknout do toho, co se skrývá za mocenskými snahami politiků a za tvorbou zákonů (legislativou), tak často odsouzených k tomu, aby zůstaly mrtvou literou. Leoniho právní úvahy nám také umožňují pochopit mimořádný potenciál rakouské společenskovědní tradice, jež začíná u Carla Mengera a k jejímž nejvýraznějším představitelům patřili Ludwig von Mises, Friedrich A. von Hayek a Murray N. Rothbard. Ve svém přístupu k právu užívá metodologický individualismus, analýzu vývoje podstaty institucí, teorii subjektivní hodnoty a misesovského poznatku o problému ekonomické kalkulace; jeho práce ukazuje, že poznatky rakouské školy mohou významně obohatit celé spektrum společenských věd. Jako pozorný čtenář liberálních ekonomů a zejména obdivovatel Ludwiga von Misese je Leoni znám především jako autor teorie práva, která – oproti Hansi Kelsenovi a právnímu normativismu – přehodnocuje někdejší anglosaské common law prostřednictvím analogie mezi pravidly vytváření práva v rámci právní vědy a přirozeným právem, které vzniká na trhu díky nespočetným dohodám (úmluvám, smlouvám) mezi zákazníky a jejich dodavateli. Jednou ze základních Leoniho myšlenek je, že existuje paralela mezi trhem a evolutivním právem na jedné straně a ekonomickým plánováním a legislativním procesem na straně druhé. Obdiv k historickému právu je charakteristický pro romantismus, a zvláště pro německou vědu 19. století. U Leoniho ovšem návrat k některým myšlenkám Carla von Savigny není návratem ke konzervativismu ani komunitarismu. Evolutivní právo Leoni přirovnává ke svobodnému trhu a tento vztah mezi svobodnou a nenarušovanou ekonomikou a přirozeným právem vysvětluje svou teorií individuálního nároku (individual claim). Každý jedinec předkládá svému sociálnímu okolí nároky na chování ostatních subjektů. Požaduje
284
book svoboda a pravo 06.qxd
30.3.2007
11:49
StrÆnka 285
například, aby nebyl napadán a ohrožován. Taková argumentace má ukázat, že zákon, který zakazuje páchat na druhém násilí, není ničím jiným než výsledkem rozvinutí těchto nároků, které nastolují určitý typ chování a spolu s ním přiměřená očekávání ohledně chování ostatních. Právní systém, který je předmětem teoretických analýz a je obvykle interpretován z „normativistické“ perspektivy, musí být podle této teorie přizpůsoben chování jednotlivců: úplně stejně jako svobodný trh. Jinými slovy řečeno, Leoni vytvořil individualistickou teorii o původu práva, jež přejímá celou řadu témat z klasické sociologie (a zejména z právnického romantismu), ale neopouští přitom myšlenkový rámec nejvýraznějších argumentů rakouských ekonomů XIX. a XX. století. Jednání, prostřednictvím něhož se dožadujeme určitého chování od našich partnerů, se totiž odehrává v kontextu dalších jednání. Podle Leoniho tak probíhá vzájemná výměna nároků, která posiluje právo. Například ve chvíli, kdy se zříkáme možnosti napadnout druhého, získáváme záruku, že nebudeme sami napadeni. Tento postup, jejž Leoni staví proti právnímu positivismu normativistů (zvláště Kelsena a Harta), je založen na jednoznačné ideologické volbě. Odpor k normativismu spojuje s odmítnutím socialismu, jenž je podle Leoniho projevem špatné morálky a perverzní snahy podřídit společenskou realitu kontrole malého počtu osvícených jedinců. Jakožto liberál se staví proti zvůli umělého zákonodárného procesu, jenž ze své podstaty (vzhledem k tomu, že je pouhým produktem vůle legislativců) nutně vede k postupnému omezování prostoru osobní svobody. A jakožto filosof práva zároveň ukazuje, že jistoty zaručené právním systémem založeným na sbírce zákonů jsou pouze krátkodobé. Ve společnosti, která se řídí psaným právem, fakticky neznáme nic jiného než zákony, jež je třeba respektovat v přítomnosti a v bezprostředně blízké budoucnosti, protože zákonodárce je vždy připraven pozměňovat (upravovat), narušovat a nakonec rozvrátit existující právní řád. Budeme-li zkoumat dlouhodobé následky zákonodárného procesu, musíme připustit, že – namísto redukce nejistoty – výrazně narušuje možnost provádět ekonomickou kalkulaci a chovat se podnikatelsky. V tomto smyslu lze říci, že zákon je hlavním nepřítelem práva. V Leoniho spisech je tato pars destruens doprovázena pars construens, která, jak už jsme podotkli, vychází z preference právních řádů vznikajících spontánně a otevřených opravám, a jež nejsou výsledkem rozhodnutí nějakého vládce nebo parlamentu, ale spíše procesem, na němž se podílejí z různých titulů soudci, advokáti, politické strany, právníci, opinion leaders a především celá společnost. V římském ius civile stejně jako ve starém common law totiž právo nebylo pod kontrolou politiků a bylo neustále propracováváno a přepracováváno
285
book svoboda a pravo 06.qxd
30.3.2007
11:49
StrÆnka 286
v rámci rozsáhlého společenského procesu za účasti mnoha subjektů. V římské společnosti to byla především „vědecká“ rozprava, která určovala základní instituty práva, zatímco v anglické společnosti hráli tuto roli zejména soudci, kteří svými rozhodnutími postupně vymezili velmi precizní právní rámec. Leoni toto všechno zmiňuje a k historickým zkušenostem se vždy vyjadřuje velmi pochvalně. Svůj „model“ však vidí mnohem komplexněji: nezakládá ho pouze na rozhodnutí soudců v té či oné věci (anglosaské judge-made law) nebo názorech nejvzdělanějších právníků (římská jurisprudentia), nýbrž si představuje právo, jež umí těžit jak z těchto námětů, tak ze zažitých zvyklostí. Při hodnocení komplexnosti historického práva Leoni ukazuje, že na mnohých zákonných vztazích není nic právního, naopak znamenají nejradikálnější popření práva. Zákony vytvářené demokratickými politickými mechanismy jsou podle něj projevem cynického rozhodnutí získat prospěch a privilegia z nelítostných konfliktů (obnášejících i podpásové údery) mezi protichůdnými zájmovými skupinami. Postátnění práva a celé společnosti nás přivedlo, byť možná proti naší vůli, do právního boje všech proti všem, kde sílu práva nahradilo právo silnějších: organizovanějších, bohatších, vzdělanějších atd. Řešením vzrůstající politické kontroly nad společností je zvětšování prostoru individuální svobody. Nejprovokativnější Leoniho tezí je, že ve svobodné společnosti není žádný důvod k tomu, aby všichni spadali pod stejnou jurisdikci. Zejména v otázce výběru soudců říká, že by to mělo být věcí každého z nás: stejně jako si vybíráme advokáta, lékaře nebo notáře, bychom si mohli vybrat soudce pro náš případ. Společnost, kterou si představuje, je tedy společností postupně osvobozovanou od monopolu na donucení (zejména ze strany moderního státu), v níž se vztahy rozvíjejí na základě dobrovolnosti, aniž by se nějaký politicko-byrokratický aristokrat mohl povyšovat nad občany a ignorovat jejich priority a práva. Jde o pohled na realitu, jenž chrání „vizionářské“ aspekty a živí se studiemi a výzkumy. Dnes je zcela zjevné, že Leoni dochází k podobným závěrů jako důslední zastánci liberálních myšlenek. Podle jeho žáka Maria Stoppina najdeme v knize Právo a svoboda a v dalších textech turínského filosofa „tendence téměř anarchické“, samozřejmě v liberálním slova smyslu; někdy až do té míry, že „se zdá, že směřuje k důsledným liberálním pozicím ve smyslu amerického libertarianismu, například Rothbardovu“.222
222
286
Mario Stoppino, „Introduzione” à Bruno Leoni, Le pretese e i poteri: le radici individuali del diritto e della politica (Milán, 1996), str. XXII.
book svoboda a pravo 06.qxd
30.3.2007
11:49
StrÆnka 287
A je pravda, že – ve srovnání s Hayekem – je Leoni mnohem radikálnější. Jak sám Hayek zdůraznil na konferenci v Pavii několik měsíců po Leoniho smrti223, ve své knize Právo, zákonodárství a svoboda se přiblížil myšlence evolutivního práva právě pod vlivem kritik, které mu jeho italský přítel adresoval ve svých komentářích k myšlenkám – zcela odlišným – obsaženým v The Constitution of Liberty.224 V této souvislosti je třeba říci, že si Leoni při své kritice legislativy uvědomuje reálné mechanismy poznamenávané logikou politiky. A v knize Právo a svoboda rozvíjí velmi přesné analýzy podstaty „politiky“, v nichž zdůrazňuje napětí mezi moderním demokratickým státem a klasickým liberalismem. Základním Leoniho cílem je obrátit pozornost k vnitřním rozporům demokratické logiky, kterou opakovaně zkoumá například v dílech Anthonyho Downse, stavících se na obranu pravidla většiny. Downsova úvaha se opírá o tezi, že v demokracii jsou všichni jedinci stejně důležití a že nejlepší řešení je to, které „obětuje“ přání nejmenšího počtu lidí. Leoni ale ukazuje, že rovnost šancí a pravidlo většiny jsou neslučitelné, protože v demokratické hře vítěz získává všechno (kontrolu nad vládou) a ti, kdo prohráli, nedostanou nic. Ve své analýze Leoni dále poznamenává, že zastupitelská logika typická pro demokracii je důsledkem kolektivizace společenského života. Iluze údajné rovnosti voličů se mění v nadvládu některých jedinců nad jinými, kdy příčinou tohoto posunu je původní kolektivistická volba moderní demokracie a ještě hlouběji pak logika principu suverenity. Právě podřízení společenského života monopolistickým a hierarchizovaným institucím otevírá cestu antiliberálním politickým uspořádáním, řízeným ve skutečnosti malými skupinami lidí. V jedné z nejcharakterističtějších pasáží své úvahy používá Leoni Lowellův obraz cestovatele, který potkává bandu lupičů. Ti mu nabízejí, že se bude hlasovat o osudu jeho peněz225. V takto vytvořeném „společenství“, složeném z cestovatele a zlodějů, se první z nich nachází v menšinové pozici (chce chránit svůj majetek) a nemůže uplatnit svá práva proti zájmům většiny. Tyto Leoniho úvahy vypadají zvláštně (a je pravda, že lupiči obvykle neusilují o demokratickou legitimizaci svých útoků), ale ukazují, že autor Práva a svobody sdílí libertariánskou tezi o v podstatě kriminálním původu státních institucí.
223
224 225
Friedrich A. von Hayek, „Bruno Leoni the Scholar”, v Omaggio a Bruno Leoni (ed. Pasquale Scaramozzino), Quaderni della Rivista Il Politico, č. 7 (Milán, Giuffrè, 1969), str. 21-25. Friedrich A. von Hayek, The Constitution of Liberty (Londýn, 1960). V několika textech odkazuje Leoni na tuto knihu: Abbott Lawrence Lowell, Public Opinion and Popular Government (New York, 1913).
287
book svoboda a pravo 06.qxd
30.3.2007
11:49
StrÆnka 288
Leoni se svými úvahami o nadvládě mocných řadí ke stejné tradici jako další italští autoři – Gaetano Mosca a Vilfredo Pareto, ale i významní představitelé klasického liberalismu226. Ukazuje se to velice jasně například v Lezioni di Dottrina dello Stato, kde Leoni staví proti sobě ekonomický a hegemonický vztah. Vysvětluje, že podle definice ekonomický vztah „uspokojuje potřeby individua“, zatímco hegemonický vztah je typicky „neproduktivním“ vztahem, a z tohoto důvodu se nalézá „mimo ekonomiku“227. Jako příklad „neproduktivního“ vztahu (i v italštině se jedná o neologismus) uvádí Leoni příběh o flašinetáři na ulici, který obtěžuje profesora bádajícího v klidu své pracovny. Jestliže se profesor rozhodne obětovat nějaké peníze a požádá flašinetáře, aby odešel, je zřejmé, že tuto směnu ocení jen jeden z nich (flašinetář); profesor proti tomu platí proto, aby se ubránil hudební „invazi“ (une immisio, a nuisance) jakožto útoku na svá práva. Stát je tedy hegemonický a „neproduktivní“ par excellence, protože žije z daní a výhrůžek. Podle Leoniho je navíc mimo to stále nutné připomínat, že – i když to může znít jako tautologie „l´impôt est précisément quelque chose qui est ,imposé‘“ („daň je doslova to, co je vynuceno“, resp. používáme podobně výraz „uvalit daň“ nebo „berně, tj. daň, je něco, co je odebráno“)228. Proto obviňuje státní monopol z násilí a opírá se o fakt, že „tento neproduktivní prvek se přinejmenším jako možnost nachází v samotných kořenech každého daňového systému, a to i v případě, že daň má být platbou za službu (kterou si platící možná ani nepřeje)“.229 Navíc se v moderních demokraciích snadno šíří zcela nemorální myšlenka, že je možné získávat výhody ze spojení s mocí, a být tak ve skupině těch, kteří utlačují, a nikoli ve skupině utlačovaných. Cílem je být s těmi, kdo získávají (daňoví spotřebitelé), spíše než s oběťmi (daňovými plátci). Zájmové skupiny (profesní, odborářské, územní, církevní, kulturní atd.) čerpají svou moc ze schopnosti mobilizovat velkou část společnosti a z role, kterou hrají při rozdělování společných zdrojů.
226
227 228
229
288
Zde si dovolím doporučit čtenáři tento článek: Carlo Lottieri, „Élitisme classique (Mosca et Pareto) et élitisme libertarien: analogies et différences,“ v Alban Bouvier (ed.), Pareto aujourd’hui (Paříž, 1999), str. 199-219. Bruno Leoni, Lezioni di Dottrina dello Stato, str. 305. Bruno Leoni, Lezioni di Dottrina dello Stato, str. 311. Leoni zde anticipuje formulaci, již užívá Pascal Salin ve své knize L’arbitraire fiscal: „Toto podstatné jméno odkazuje na skutečnost, že daň je... vnucená; je vybírána a shromažďována za pomoci donucení, a nikoli prostřednictvím dobrovolné směny.“ Pascal Salin, L’arbitraire fiscal, ou Comment sortir de la crise (Paris-Genève, 1985) str. 17. Bruno Leoni, Lezioni di Dottrina dello Stato, str. 312.
book svoboda a pravo 06.qxd
30.3.2007
11:49
StrÆnka 289
Podle stejné logiky vzrůstající účast jednotlivců na veřejném životě činí současné politické zřízení stále více autoritářským. Zároveň však platí, že veřejná moc by se neprosazovala tak snadno, kdyby se neopírala o mytické a iracionální představy. Co se týče voleb zastupitelů, Leoni hovoří o „obřadné a téměř magické proceduře“230. Zdůrazňuje, že demokratická teorie předpokládá, že ti, kdo jsou zvoleni, jsou vybaveni „tajemným vnuknutím“231, jež jim umožňuje stát se tlumočníky voličské vůle. Několikrát se Leoni odvolává na „konvenční kult, jejž naše doba zasvětila ctnosti, zastupitelské‘ demokracie“232, a neodpustí si citovat velmi známý názor Herberta Spencera o pověrečném božském právu většiny233. Podle jednoho dnes velmi rozšířeného předsudku ruší demokratické systémy vzdálenost mezi vládcem a občany: spojení mezi „zastupiteli“ a „zastupovanými“ má být těsné díky představě, podle níž jsou zvolení zastupitelé tlumočníky obecné vůle a obecného blaha. Leoni však rozhodně není tak optimistický. Zastává názor, že v současných politických systémech zastupitelský princip nepodřizuje politiky občanům. V první řadě proto, že vztah mezi nimi není osobní ani dobrovolný. Navíc ti, kdo se účastní voleb, se nevyjadřují k určitým tématům přímo, ale mají vybrat člověka nebo stranu, kteří nabízejí velice obecné vize. To, co se nám nabízí, je kompletní „balík“ záměrů, z nichž některé se nám mohou líbit, a jiné nikoli. Pokud poslanec přestane tlumočit vůli těch, kteří ho do funkce dosadili, neexistuje možnost odebrat mu mandát, není nijak nucen nadále skládat účty těm, které zastupuje (na rozdíl od všech ostatních, kteří by v takovém případě o svou práci přišli). Důraz na téma zastupitelství v demokracii vychází právě z těchto nedostatků. Leoni rozvíjí další historickou úvahu, aby ozřejmil limity platných právních systémů, jež přijaly jako nutnost použití donucení. Změnu politických institucí – od středověku až po současnost – vnímá spíše jako úpadek než jako pokrok. Leoni připomíná, že v minulosti bylo leccos jinak a že „v roce 1221 byl biskup z Winchesteru vyzván, aby souhlasil se zaplacením rytířské daně, již schválil koncil s odůvodněním, s nímž biskup nesouhlasil. Jeho námitky podpořila státní pokladna“.234 Ve stoletích předcházejících triumfu moderního státu, připomíná Leoni, byli zastupitelé těsně spojeni se zastupovanými do té
230 231 232 233
234
Viz výše, str. 5. Ibidem. Viz výše, str. 12. Bruno Leoni, „Decisioni politiche e regola di maggioranza”, v Scritti di scienza politica e teoria del diritto (Milán, 1980), str. 44. Viz výše, str. 86.
289
book svoboda a pravo 06.qxd
30.3.2007
11:49
StrÆnka 290
míry, že když v roce 1295 Eduard I. svolal zvolené delegáty z vesnic, hrabství a měst, „lidé svolávání králem do Westminsteru představovali řádné zástupce a zmocněnce svých společenství“.235 Poznamenává také, že původně byl princip no taxation without representation (žádné zdanění bez zastoupení) vykládán ve smyslu, že žádný poplatek nemohl být legitimní bez přímého souhlasu jedince platícího daň. Leoni věnuje zvláštní pozornost podrobnému zkoumání způsobu, jakým jsou v našich zastupitelských systémech přijímána většinová rozhodnutí a jak politici zasahují a zainteresovávají velkou část společnosti. Oproti názoru Thomase Hobbese totiž neplatí bellum omnium contra omnes pro svobodnou společnost, ale spíš uvnitř demokratického státu. A právě prospěchářský zastupitelský systém vede k právní válce všech proti všem, k vykořisťování a všeobecnému parazitismu. Zpochybňuje Downsův naivně optimistický argument, že volby jsou dostatečným regulátorem politického chování. Ve skutečnosti voliči čelí systému lobbistických a jiných zájmových skupin a jsou hnáni k jeho obraně pokaždé, když je třeba zachovat jejich osobní nebo skupinové výhody. Jestliže kolektivní rozhodnutí vedou k nátlaku a jestliže společnost je tím svobodnější, čím méně se uchyluje k neoprávněnému násilí, spočívá řešení v omezení role politiky a demokracie tak, že se zvětší prostor vymezený tržnímu jednání. Leoni dobře ví, že zákonodárný proces (právo psané, stanovené panovníkem nebo parlamentem, které má tendenci chovat se nezávisle na jakémkoliv vývoji nebo výkladu) hrál rozhodující roli v nárůstu veřejné moci. V době, kdy je moderní stát ve stále větší krizi – jak ukázal pád komunismu – není překvapivé, že se znovu dostává ke slovu Leoniho teorie. Zejména proto, že dokázal spojit příslušnost ke golden rule (liberálním principům dobře definovaným a nezaujatým) a moudrost evolutivního práva, jež musí následovat dějiny, řešit problémy a adaptovat se na rozličné situace. Svými studiemi o katastrofách intervencionismu a o krachu právního plánování Bruno Leoni otevřel cesty dalším významným výzkumům. Je na nás vrátit se k úkolu probádat a prohlubovat jeho myšlenky a rozvíjet jeho přístup.
235
290
Viz výše, str. 85.
