Dopravní úrazy Brno června. Zamyšlení nad právní kvalifikací jednání řidiče

Dopravní úrazy Brno 2016 2.-3. června Zamyšlení nad právní kvalifikací jednání řidiče

Kazuistika •

Usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně bylo ve věci obviněného X.Y. zastaveno z důvodu nepříčetnosti podle § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu trestní stíhání pro skutek, v němž byl spatřován pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k 145 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že (dále je citováno z výroku usnesení):

•

„dne 10.5.2015 v době kolem 11:18 hod. na silnici č. I/54 v km 49,19 v katastru obce Veselí nad Moravou, při jízdě ze směru od Veselí nad Moravou na Moravský Písek, jako řidič svého osobního motorového vozidla tov. zn. Volkswagen Golf Variant,….., při jízdě rychlostí přes 80 km/h na přímém úseku silnice, kterému předcházela z jeho směru jízdy mírná levotočivá zatáčka, vyjel s úmyslem spáchat sebevraždu nárazem do protijedoucího vozidla, a to i za cenu způsobení vážných zranění jeho osádce, do levého jízdního pruhu, ve kterém z protisměru jelo osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda 135 LXI Forman, které řídil jeho majitel U.U. , a ve kterém se jako spolujezdec na předním sedadle nacházel O.O., přičemž řidič O.O na protijedoucí vozidlo reagoval tak, že brzdil a uhýbal vpravo, přesto došlo mezi vozidly v levé polovině protisměrného jízdního pruhu k bočnímu střetu vozidel a k lehkému zranění řidiče O.O., který utrpěl otřes mozku, zhmoždění levého ramene, levé poloviny hrudníku a levé kyčle s následnou hospitalizací do 12.5.2015 a následným domácím léčením do 6.7.2015, dále k lehkému zranění spolujezdce U.U., který utrpěl zhmoždění hrudníku s následným klidovým režimem po dobu čtyř dnů, a dále ke hmotné škodě na vozidle tov. zn. Škoda 135 LXI Forman ve výši 13.400 Kč ke škodě “,

§ 174a trestního řádu (mimořádné oprávnění nejvyššího státního zástupce rušit do tří měsíců od právní moci nezákonná usnesení nižších státních zástupců)

• Věc byla přezkoumána v řízení podle § 174a odst. 1 trestního řádu z vlastní iniciativy. • Důvodem pro vyžádání věci byla jednak sama závažnost věci, dále přezkoumání, zda nejsou pochybnosti o závěrech státního zástupce stran nepříčetnosti obviněného a jednak i pochybnosti o zvolené právní kvalifikaci (ze zdůvodnění usnesení se totiž nabízelo, že obviněný mohl být přinejmenším srozuměn se smrtelným následkem jiné osoby a to vzhledem ze způsobu, jakým se rozhodl on sám spáchat sebevraždu).

Dokazování • Úkony trestního řízení byly zahájeny PČR, KŘ, ÚO, OHK Hodonín pro podezření z přečinu podle § 144 odst. 1 trestního zákoníku (účast na sebevraždě) • Věc byla původně dozorována OSZ Hodonín; státní zástupkyně správně a rychle zareagovala na okolnosti zjištěné při ohledání místa nehody, kdy vyplynulo, že řidič se léčí s psychickými problémy a opakovaně se na místě zmiňoval policistům, že chtěl uvedeným způsobem spáchat sebevraždu

• SZ si vyžádala od policejního orgánu spis; provedla prověrku spisového materiálu; zcela legitimně předala věc dle věcné příslušnosti (§ 17 trestního řádu) na Krajské státní zastupitelství v Brně, neboť dovodila příslušnost tohoto státního zastupitelství • Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu pro zločin těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku

Důkazy provedené po zahájení trestního stíhání •

•

• •

•

Obviněný ve výslechu uvedl, že duševní problémy má od roku 2006, byl asi 7 krát hospitalizován v PL, naposledy v roce 2010; popsal současnou terapii psychiatrickou; popřel, že by měl sebevražedné sklony; k věci uvedl, že nehoda se stala následkem vysazení léků, které mu před tím, byly naordinovány. Svědkové (lékaři ZZS a sestry) na místě nehody uvedli, že od samého počátku řidič tvrdil, že se na daný moment pamatuje, působil agitovaně, sebevědomě, byl plně orientovaný (místem, časem i osobou); tvrdil, že jeho celková situace je „k nevydržení“ (jak doma, tak v práci); žádné hlasy nezmiňoval a uváděl, že chtěl spáchat sebevraždu. Svědek K.K. (motocyklista, který byl obviněným předjížděn), odhadl rychlost vozidla cca na 100 km/h vozidlo; vozidlo bylo celou svojí šíří v protisměrném jízdním pruhu; řidič nebrzdil. Otec obviněného řidiče, který přijel na místo nehody uvedl, že i jemu syn (tehdy na místě) uvedl, že chtěl spáchat sebevraždu; krátce před událostí byl syn dobrovolně hospitalizován v PL, odkud za 5 dnů odešel; blíže se k věci nevyjádřil Řidič protijedoucího vozidla (ŠKODA Forman 135 Lxi) uvedl, že vozidlo jelo přímo na něho; předjíždělo motorku, nemělo snahu brzdit; strhl tedy řízení co nejvíce doprava, ale stejně došlo ke střetu „jen“ boky vozidel; svoji rychlost odhadl na 70 km/h; utrpěl pohmoždění poloviny těla a otřes mozku (shodně vypovídal i spoluj.)

Závěr o nepříčetnosti Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zjistil u obviněného schizoafektivní poruchu. • V důsledku dekompenzovaného psychotického onemocnění byly rozpoznávací i ovládací schopnosti vyšetřovaného, ve vztahu k projednávané věci, vymizelé • Vysloven právní závěr: § 26 trestního zákoníku (nepříčetný obviněný)

Meritorní rozhodnutí ve věci •

Na podkladě takto provedeného dokazování státní zástupkyně KSZ v Brně dne 1. 2. 2016 vydala usnesení podle § 172 odst. 1 písm. e) trestní řádu č. j. 1 KZV 44/2015-29, tedy zastavila trestní stíhání z důvodu nepříčetnosti obviněného.

•

Podle § 26 trestního zákoníku se nepříčetností rozumí stav, ve kterém někdo pro duševní poruchu, jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého činu, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností.

•

Nepříčetnost pachatele je důležitou okolností vylučující protiprávnost jednání pachatele činu, který by byl za jiných okolností posouzen jako trestný čin. Proto dopustí-li se pachatel jinak trestného jednání ve stavu nepříčetnosti, není za takové jednání trestně odpovědný a nemůže být za ně trestně stíhán, resp. nemůže být uznán vinným trestným činem.

•

Jak je výše naznačeno, při zkoumání otázek příčetnosti se zjišťuje, zda pachatel činu byl v době spáchání schopen: - ovládat své jednání (schopnost určovací, resp. ovládací) a - rozpoznat protiprávnost činu (schopnost rozpoznávací).

•

Jestliže alespoň některá z těchto schopností byla u pachatele v době činu zcela vymizelá, jednal ve stavu nepříčetnosti, a tudíž není za tento čin trestně odpovědný. Pokud ovšem byla u pachatele příčetnost pouze snížená [tzn. určovací (ovládací) nebo rozpoznávací schopnosti byly pouze oslabené, ale ne vymizelé], je pachatel za své jednání trestně odpovědný a ke snížené příčetnosti se přihlédne pouze při ukládání trestu.

Nepříčetnost obviněného • Důvod k zastavení trestního stíhání pro nepříčetnost obviněného byl shledán zcela zákonný, neboť u obviněného byly v důsledku schizoafektivní poruchy, na kterou se již delší dobu léčí (byl i opakovaně hospitalizován v PL), vymizelé obě složky – rozpoznávací i ovládací. Podíl návykové látky nebyl zjištěn. Je pravdou, že obviněný, jak sám doznal, vysadil léky (druh nedbalosti), nicméně nelze vzhledem k současnému znění § 360 trestního zákoníku dovodit spáchání tohoto trestného činu (vypadl znak „přivedl se do stavu nepříčetnosti jinak“).

Právní kvalifikace •

•

• •

Pokud jde o právní kvalifikaci jednání, je možno konstatovat, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že způsobem, který zvolil ve snaze usmrtit sám sebe, konkrétně pak nárazem do jiného vozidla při rychlosti cca 100 km/h, může jiné osobě způsobit až smrt. Rozhodl se pro takový mechanismus svého usmrcení, do které vtáhl přinejmenším jednoho dalšího člověka (řidiče protijedoucího vozidla). Řidič protijedoucího vozidla Škoda Forman jel rychlostí cca 70 km/h. Je všeobecně známo, že při čelní střetu vozidel je deformace vozidel rozsáhlá. Když se vezme v potaz druh vozidla protijedoucího (Škoda 135 Lxi Forman, rok výroby vozidla 1994), které bylo i vzhledem ke stáří korodované, jen díky reakci protijedoucího řidiče, který se vyhnul čelnímu střetu, nedošlo k fatálnímu následku a tedy smrti osádky protijedoucího vozidla. Ke střetu ovšem nedošlo jen díky včasné reakci protijedoucího řidiče, tedy dílem náhody zcela mimo vůli obviněného. Hrozící smrtelný následek na straně osádky protijedoucího vozidla (přinejmenším řidiče protijedoucího vozidla) ve vztahu k pachateli tohoto činu byl neoddělitelnou součástí zvoleného sebevražedného pokusu obviněného. Následek by musel být, pokud by nevedlo trestní stíhání obviněného k zastavení trestního stíhání, prokázán při doplnění dokazování ve vztahu k možnému následku (ZP z oboru dopravy k čelnímu střetu konkrétních vozidel a ZP z oboru zdravotnictví, odv. soudního lékařství ke zjištění následku přepravovaných osob).

Úvahy o právní kvalifikaci • Ohledně vztahu lhostejnosti k následku vyvstává otázka, zda může jít o formu nepřímého úmyslu. Na uvedenou otázku jsou vyslovovány různé názory (tyto názory shrnuje např. publikace Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: LexisNexis, Nakladatelství ORAC, 2003, s. 283 – 286). • Převládá názor, že skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu (tj., kde je pravá lhostejnost, chybí složka vůle). Soudy však v takových případech na podkladě výpovědi pachatele zpravidla dovozují jeho „srozumění" s následkem, a tedy úmysl nepřímý.

Vražda podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku nebo podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku ? •

Trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu je podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jeho se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Trestného činu vraždy § 140 odst. 2 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení.

•

Podle § 15 trestního zákoníku Úmysl (1) Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. (2) Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

K dokazování zavinění • Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971). • Závěr o zavinění je závěrem právním (srov. R 45/1957, R 60/972). • Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr tom, že je tu zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jak okolnosti ostatní naplňující znaky trestného činu. Na zavinění je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů z tohoto hlediska významných. /srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2 vydání. Praha : C.H. Beck, 2012, 1464 s./

Z dostupné judikatury NS ČSSR - Tpjf 30/76 (č. 41/1976 Sb. rozh. tr.) IV. Pachatelé násilných trestných činů proti životu a zdraví, jimiž byla jinému způsobena smrt, ve svých výpovědích někdy uvádějí, že jim bylo lhostejné, zda takový následek nastane. Vyvstala otázka, zda vztah lhostejnosti k následku lze považovat již za srozumění s následkem. Převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Soudy v takových případech na podkladě výpovědi pachatele zpravidla dovozují jeho „srozumění“ s následkem, a tedy úmysl nepřímý. S touto praxí lze souhlasit, jestliže lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem. Bude však záležet i na tom, jaký způsob útoku pachatel volil. Bude-li pachatel tvrdit, že mu bylo lhostejné, jaký následek způsobí, při tom však jednal tak, že z jeho útoku musela nastat smrt poškozeného, a pachatel si byl této okolnosti vědom, pak je třeba uvažovat o přímém úmyslu bez ohledu na zmíněné tvrzení pachatele.

Rozhodnutí NS, sv. 25 - T 590 (NS ČR – 11 Tdo 743/2002 ze dne 8. 4. 2003) Jestliže lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, pak lze dovodit jeho srozumění s takovým následkem ve smyslu § 4 písm. b) a z hlediska subjektivní stránky se tak jedná o nepřímý úmysl. S ohledem na způsob provedení útoku, jeho intenzitu, charakter zbraně, místo na těle poškozeného, do kterého byl útok veden, jakož i na zjištění, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla smrtelnému následku zabránit, vyjadřuje stav lhostejnosti pachatele k usmrcení poškozeného jeho srozumění s tímto následkem. Proto takový čin lze za splnění dalších podmínek kvalifikovat jako trestný čin vraždy podle § 219, a nikoli pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 trestního zákona.

NS ČSR - 8 Tz 122/68 (č. 19/1969 Sb. rozh. tr.)

Trestný čin vraždy podle § 219 trestního zákona vyžaduje u pachatele úmysl jiného usmrtit. Pokusu tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 trestního zákona se dopustí pachatel jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu vraždy za podmínky, že pachatel takto jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo tedy možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán úmysl tento trestný čin spáchat. To platí jako o úmyslu přímém, tak o úmyslu nepřímém. U nepřímého úmyslu je třeba prokázat obviněnému jeho vědomí, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (smrt člověka, avšak současně je třeba prokázat, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn).

NS ČSSR - 2 Tzf 1/72

Především je nesprávná úvaha odvolacího soudu, že zjištění přímého vražedného úmyslu nepřichází v úvahu, když obžalovaný skutek vůbec popřel a že přichází v úvahu zkoumat na základě skutečností objektivní povahy jen to, zda tu je nepřímý úmysl. V této úvaze je obsaženo přecenění úlohy doznání obžalovaného pro zjištění zavinění. Pro dokazování zavinění však platí stejné zásady jako pro dokazování kteréhokoli jiného znaku trestného činu, zásadně je tedy možné dokazovat skutečnosti významné pro závěr o zavinění jakýmkoli důkazním prostředkem a doznání obžalovaného nelze přeceňovat ani podceňovat ani v této souvislosti. Je dáno jen povahou skutečností, to jest tím, že jde o skutečnosti vnitřního (duševního) života, které jiné osoby nemohou přímo vnímat a pozorovat, že přímým důkazem o nich je jen doznání a že jinak je zpravidla možné vést o nich důkaz jen nepřímo ze skutečností objektivní povahy (způsob jednání pachatele, jeho jednání před činem a po něm, jeho slovní a jiné projevy, atd.), z nichž se podle zásad správného myšlení dá usuzovat na ten či onen vnitřní vztah pachatele k porušení anebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Při zjišťování skutečností, které mají význam pro závěr o zavinění, nelze tedy předem a všeobecně přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán a ze všech dostupných důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud tu je. Podle zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) zákon přitom nepřikládá žádnému důkazu a priori zvláštní význam. Nelze proto jen ze skutečnosti, že obžalovaný skutek popřel, vyvozovat, že zjištění přímého úmyslu vraždit nepřichází v úvahu. Tento úmysl, stejně jako úmysl nepřímý, může být zjištěn i na podkladě jiných důkazů.

Soubor TR NS, sešit 48, č. T 1121. Jestliže obviněný chtěl usmrtit pouze sám sebe, avšak jím zvolený smrtící mechanismus (např. spáchání sebevraždy čelní srážkou s protijedoucím motorovým vozidlem) nutně zahrnoval reálnou hrozbu i pro život jiné osoby, pak lhostejnost k usmrcení někoho jiného je výrazem kladného vztahu obviněného k možnému vzniku takového následku (tj. k usmrcení přinejmenším řidiče protijedoucího vozidla), a jeho úmyslné zavinění ve smyslu § 4 písm. b) TrZ se tak vztahuje k trestnému činu vraždy podle § 219 TrZ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1019/2008)

Otázka, jak jednání pr. kvalifikovat… • Vyvstala otázka, zda jednání kvalifikovat podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, kdy se jedná o náhlé hnutí mysli v afektu nebo v podobném stavu nebo podle odstavce druhého (§ 140 odst. 2 trestního zákoníku), kde je postihován pachatel, který jiného usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (tzv. premeditace). • Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. U předchozího uvážení jde na rozdíl od rozmyslu o situaci, kdy pachatel si předem, tj. před spáchání činu zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spácháním použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany obětí, tedy naplánování. /Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II, §140 až 421. Komentář. 2 vydání, Praha : C.H. Beck, 2012, 2150 s./

Více právních názorů • Vzhledem k závěru o nepříčetnosti obviněného, který byl nezpochybnitelný, nebyl shledán důvod k postupu podle § 174a odst. 1 trestního řádu pro zjevnou neúčelnost takovéhoto postupu. Ve vedeném trestním řízení (věcná příslušnost podle § 17 trestního řádu) byla dodržena procesní práva obviněného a právní závěr o nepříčetnosti byl nezpochybnitelný. • § 174a odst. 1 trestního řádu je mimořádné a fakultativní - je třeba zvažovat i povahu a závažnost zjištěné nezákonnosti ve vztahu k charakteru posuzovaného rozhodnutí s přihlédnutím k účelu trestního řízení a účelu trestního zákona. • A/ Jednání tedy mělo být posouzeno podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 140 odst. 1 trestního zákoníku a § 228 odst. 1 trestního zákoníku (jeden z názorů na právní kvalifikaci).

Skutkové okolnosti pro právní kvalifikaci podle § 140 odst. 1 tr.z. • Ze všech zjištěných skutkových okolností (výslech obviněného, znalecké zkoumání psychiatrem), další důkazy (např. LZ …byl to z jeho strany úplný nesmysl, neví, jak to mohl udělat…), výslech otce (…dnes ani jindy nejevil žádné známky toho, že by si chtěl sáhnout na život, ani že by nad tím uvažoval…) nevyplývá, že by se mohlo jednat z jeho strany o předchozí uvážení či rozmysl. Jednání obviněného, který chtěl spáchat uvedeným způsobem sebevraždu bylo možno vyhodnotit jako jednání v afektu, které bylo vyvoláno u obviněného zcela náhle a na tomto stavu se podílelo vysazení léků.

Úvahy nad touto právní kvalifikací • Jakkoli by se mohlo na první pohled zdát, že je možno vycházet z obecné premisy, že každá sebevražda představuje akt do značné míry plánovaný, příp. připravovaný, v tomto konkrétním případě závěr o dlouhodobější přípravě aktu sebevraždy (a to tímto způsobem) nebyl důkazně podložen (jeden z názorů).

Proč? • K této problematice je možno zmínit následující: Akt sebevraždy je obvykle činěn v afektu. Patický afekt je neobyčejně intenzivní afekt (vztek, hněv), na jehož vrcholu dojde ke krátkodobému zániku vědomí (mrákotnému stavu). V takovém chorobném stavu může dojít i k nějakému závažnému jednání (vražda, agresivní jednání, sebevražda aj.), ve kterém chybí vzpomínka a na které se vztahuje úplné vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností takže postižený nemůže být volán k trestní odpovědnosti /viz kniha J. Raboch, P. Pavlovský, Psychiatrie, Karolinum Press, 1. 9. 2013, stať Obecná psychopatologie autorů P. Palovský, P. Zvolský, J. Jirák, s. 123/. • V jiné knize „První pomoc v psychiatrii“ autorů K. Dušek, A. VečeřováProcházková, Grada Publisching 2005 jsou popisovány tři druhy usmrcení – sebezabití, které má svůj původ v impulzivním zkratkovitém nebo psychotickém jednání, sebevražda je pak reakce na životní trauma a sebeobětování (např. z ideologických důvodů).

Jiný právní názor – premeditativní vražda podle § 140 odst. 2 tr.z. •

B/ V posuzované věci nemuselo jít o situaci, kdy obviněný čin spáchal v (okamžitém, náhlém) afektu [k vymezení tzv. premeditativní vraždy z hlediska rozmyslu a předchozího uvážení (v konfrontaci s tzv. afektem) srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 1467 a násl.].

•

Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. K tomu lze dodat, že jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu. Jde o méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi prostou vraždou podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku a premeditativní vraždou podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku.

•

V případě předchozího uvážení jde na rozdíl od rozmyslu o situaci, kdy si pachatel předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti. K tomu lze dodat, že není vyžadována nějaká zvláštní rafinovanost, detailní promyšlení celé situace, rozplánování jednotlivých fází útoku ani zvážení všech v úvahu přicházejících okolností, neboť postačí i naplánování v podstatě „primitivní“ v závislosti na rozumové úrovni pachatele, kdy takový pachatel předem zvážil podstatné okolnosti pro provedení činu.

Úvahy v tomto směru •

Důkazy nasvědčují dlouhodobějšímu (nikoli okamžitému) záměru obviněného XY spáchat sebevraždu. S tímto záměrem (chtěním) obviněného může korespondovat i forma jeho provedení, který spočíval v najetí do protijedoucího vozidla, a to bez ohledu na skutečnost, jaký následek (ať již na životě, zdraví či majetku) tím bude způsoben u ostatních účastníků zamýšlené dopravní nehody. Premeditativnost vraždy (přinejmenším ve formě „s rozmyslem“) pak lze dovodit i z vlastní realizace sebevražedného záměru. V posuzované věci o vyloučení jednání obviněného v tzv. afektu svědčí nejen okolnosti předpokládaného (zamýšleného) jednání a volba vhodných prostředků jeho provedení (včetně zvážení rozhodných důsledků činu), ale i samotný způsob realizace tohoto nikoli krátkodobého (náhlého, okamžitého) záměru usmrtit sebe sama. Jednání obviněného směřující k újmě na jeho vlastním životě mohlo být provázeno srozuměním obviněného se smrtelným následkem, jehož vznik na straně osádky protijedoucího vozidla je v případě čelního střetu obou protijedoucích vozidel vysoce pravděpodobný. Obviněný se asi rozhodl spáchat sebevraždu na rovném přímém úseku silnice. Z jeho strany se nejednalo o okamžité (náhlé) vybočení a náraz do protijedoucího vozidla, nýbrž (při nepoužití bezpečnostních pásů) o vyjetí ze svého jízdního pruhu, reálné plynulé předjíždění po určitou dobu souběžně jedoucího vozidla (motorkáře), pokračování v této plynulé jízdě (rychlostí cca 100 km/h), nezařazení se do svého jízdního pruhu v očekávání přímého (čelního) střetu s protijedoucím vozidlem při rychlosti tohoto vozidla asi 70 km/h. Obviněný musel být přinejmenším srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku] s tím, že následky z jeho strany chtěného a ze strany řidiče protijedoucího vozidla jen stěží odvratitelného následku budou fatální, včetně možných následků na životě a zdraví jak osádky protijedoucího vozidla, tak případně dalších účastníků silničního provozu. Zejména z těchto důvodů vykazuje čin obviněného extrémně vysoký stupeň závažnosti, jemuž (za splnění dalších zákonných podmínek) odpovídá právní posouzení skutku jako nedokonané vraždy podle § 140 odst. 2, příp. odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Pro eventuální úmysl zahrnující tuto formu vraždy přitom postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 55/2015 Sb. rozh. tr.).

• U zločinu vraždy spáchané s rozmyslem podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku navíc není rozhodné, zda pachatel s rozmyslem jednal po celou dobu útoku, ale postačí, že rozmysl jako kvalifikační znak byl shledán v části útoku, v jehož průběhu pachatel zpočátku jednal v afektu, který později odezněl. Potřebné je rozlišit, která část činu byla vykonána v náhlém hnutí mysli (afektu) a kdy nastoupil rozmysl jako uvážené jednání, které se vztahuje ke způsobu, jak bude vůle pachatele v průběhu skutku realizována, protože rozmysl na straně pachatele nemůže existovat souběžně s afektem (srov. rozhodnutí publikované pod č. 10/2016 Sb. rozh. tr.). • Existuje reálná alternativa - možnost posouzení jako pokus vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, příp. 3 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku.

Potřeba dalšího dokazování Je evidentní, že veškeré výše uvedené okolnosti (včetně charakteru a významu následku reálně hrozícího z jednání obviněného) by musely být, pokud by dokazování v konečném důsledku nesměřovalo k zastavení trestního stíhání obviněného, prokazovány. Např. ve vztahu k možnému (reálně hrozícímu následku) by se nabízelo provedení znaleckého posudku z oboru dopravy, a to za účelem specifikace deformace vozidel při čelním střetu při zjištěných rychlostech, a v té souvislosti pak i přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ke zjištění reálně hrozícího zranění řidiče (event. dalších přepravovaných osob). Nabízelo se i event. provedení dalších důkazů (především ve formě zjištění existence či naopak neexistence důvodů a cíle cesty automobilu řízeného v kritické době obviněným).

Závěr • Zmíněný případ měl sloužit k demonstraci toho, že je třeba od samého počátku zvažovat všechny okolnosti případu a věc posuzovat z hlediska možného právního posouzení co nejpřísněji. • Děkuji za pozornost! • JUDr. Milena Čečotková Nejvyšší státní zastupitelství Odbor trestního řízení Brno [email protected]