Dobrý den, konečně se trochu uvolnilo (nejenom pracovně ale i rodinka vypadla do škol a práce) a můžu Vám popsat, jak si tady s Princeznou žijeme. Dobře si žijeme. Jméno Princezna zůstalo jako oficiální, tak ji představujeme návštěvám, ale nikdo jí tak neříká. Asi je to moc dlouhý. Já ji říkám, jménem z dětských měsíců „Kóťo“ nebo familiérně „Kožichu“. Ostatně Kóťo ji říká i zbytek rodiny, mezi tím něco jako čičiku a podobně. Samozřejmě, že na nic z toho neslyší. V kuchyni slyší na ostré čičik čičik čičik a to především, když mám v ruce konzervu nebo tyčku.
S jídlem jsme se ustálili na kvalitních granulích, které mírně obměňujeme, většinou tím, že se přimíchávají nové do velké pixly od Carolans Irish cream. Na pixlu taky dobře slyší :-). dále dostává konzervy. Po vyzkoušení všech možných jsme přišli na to, že jí je značka úplně fuk ale musí to být pevné malé kousky ve šťávě. Na paštiky nebo nějaké mazlavosti se nám vyprdne a dožaduje se kvalitnější krmě. Mezi to ji přilepším takovu divnou tyčkou, ani nevím, jak se to jmenuje, vypadá to jako pastelka a po třech se to prodává někde v drogérii. To nosí z města manželka. Já zase občas koupím u jedný ukecaný obchodnice pytlík sušených rybiček. Tím si sice tak nešplhnu jako tyčkou která jednoznačně vítězí, ale rybička taky potěší. No a pro chvíle, kdy jsme dopoledne spolu sami doma ji přilepším kouskem hovězího masa. Nařezal jsem kousky, proložil mikroteňákem a nechal zmrznout. Každý v rodině má svoji hranici rozmazlování, u žrádla jsem tedy skončil u hovězího. Pokud se jedná o rozmazlování spací, tak tam vítězí dcera. No, vítězí, prostě byla malým kotětem vybrána a hotovo. Děti spí na palandách, dcera nahoře a Kóťo, tehdy ještě zcela mrňavé, si tam našlo cestu. Dokáže se hravě vyšplhat po žebříku nahoru. Po ránu, když ještě dcera spí a já se jdu na ně podívat, tak se protáhne a malým přátelským pohlavkem mi naznačí, čí je to pelech. Když má splín,tak chodí taky tam nahoru, případně tam nejčastěji s vrněním tlapká, neboli hněte polštář. S námi v ložnici spí občas taky, ale nikdy v posteli. Vedle má svoje křeslo a večer si přijde jen pro podrbání a ráno nás zkontroluje, očuchá a jde si po svých.
Ráno samozřejmě provází prvního probuzeného po bytě a brečí když odchází člověkové z domu. Kóťo jako jediné z bytu nevychází. Nevypadá, že by jí to chybělo, dvakrát vyšla na průzkum do haly a horního patra, vrátila se jako dobytek a víc ji to neláká. Hala je obrovská a mám tam složený materiál, horní byt se předělává a všude je děsně prachu a stavební suti. Kóťo sebou podle svého zvyku několikrát prásklo na zem a šedá byla opravdu šedá. V létě zase sedává v otevřeném okně ale zatím ji nenapadlo hópnout ven. Jako životní prostor ji tedy zbývá poměrně členitý byt, 100 m2 a tři metry do výšky. Naučila se počítat s kluzkou podlahou (až po obývák máme dlažbu a děti mají liňák) a bravurně toho využila, když tu byl na návštěvě spřátelený kocour (o tom níže). Prostě ví, že to klouže a že musí brzdit včas, nebo lépe za běhu vyskočit a zadrápnout se na něčem jako je židle, křeslo, návštěva a podobně. Znalci rallye by řekli, že má přetáčivý zadek a musí ho tak dostat do smyku ještě před plánovanou zatáčkou. Pak už jen naklopit a hrabat a hrabat. Při těchto honičkách využívá i otáčecí kolečkové židle. Vyloženě počítá s tím, že když s rozeběhem na židli skočí, spíš do ní vrazí, tak že s ní přejede někdy i půl místnosti. Dalším odrazem ji zase odkopne a sviští dál. U nás v ložnici to neklouže ale i tak je o zábavu postaráno. Máme tam šedý jekor kvůli vytápěným podlahám a chlupatou předložku kvůli pocitu opravdového koberce. No, předložka opravdu pobaví, asi ji přestanu rovnat ale přivrtám k podlaze. Vzhledem k tomu, že je ložnice 8 metrů dlouhá, tak vznikl uprostřed nezastavěný prostor zhruba 5 x 3 metry. Ideální prostor na řádění, tam se drápky pěkně chytají, akcelerace i brzdy jsou výborné. Tak to jsme probrali podlahu, třetí rozměr využívá na kočku poměrně střídmě. Škrabadlo je stále nejoblíbenější, pak leze do 2,5 metru výšky po koberci, který je na zdi za šipkama. Pak už jen na konferenční stolek aby se napila ze šáchoru a na můj stůl před klávesnici pro podrbání. Kupodivu na kuchyňskou linku a jídelní stůl nechodí, i když jsou poblíž židle nebo křesla. Dokonce i záclony ji nechávají klidnou.
Právě před chvíli mi přinesla Pelíška, pobrečela si, nechala se uklidnit a někam zmizela, nejspíš dospat. Abych nezapomněl představit Pelíška. To je malý klůcek králičí chlupatiny, už umolousaný, oslintaný ale posvátný. Nacházíme ho v postelích, různě po bytě nebo v misce s granulemi. Najde ho neomylně když má splín. Jakmile ráno děti odejdou do školy, vezme Pelíška do tlamičky, nahlas brečí a naříká a chodí s ním po bytě. Naštěstí na ni stačí promluvit a je zase dobře. Vůbec je to ukecaná kočka. Povídáme si často, nejčastěji po probuzení nebo na přivítanou. Hluboce mrouká a když ji člověk stejně odpovídá, tak je to docela dlouhý pokec. Stejným způsobem říká svá přání, nejčastěji když chce v koupelně pustit malým čůrkem vodu z kohoutku. Ještě jsem se nezmínil o kožíšku. Vybarvila se na modrokrémovou žíhanou kočku. Je tedy flekatější než byla jako kotě, tak 2/3 šedé a 1/3 krémové. Jen ta náprsenka ji zůstala hodně světlá. Přesně takhle žíhanou jsem potkal u známých. Potvrdilo se, že alrgikům nevadí. Manželka ten risk ustála a nos zabořený v kožichu ji opravdu nevadí, přesto že má alergii na kočky úředně potvrzenou. Barva kožichu je jí výhodou především večer. Když se potmě plížím jako poslední do postele, často na mě čeká rozplácnutá na šedém koberci v ložnici. Absolutně neviditelná. Pak se prostě kus koberce proti mně zvedne, plácne mě do palce a hrdě odchází. Tím uzavírá večerní rituál, trochu jsem přeskočil, tak tedy: chodím spát jako poslední a večer sedím u počítače, hrabu se po internetu, částečně pracuju a u toho hladím kožich. Už si odvykla honit kurzor po monitoru, jen se rozplácne přede mnou, opře se o mě a trochu odšoupne klávesnici, aby měla dost místa. Ještě že mám bezdrátovou myš a můžu ji tak hoblovat bříško (té myši) tam kde zbylo trocha místa. Druhou rukou musím drbat bříško kočce. Pouze když příliš klapu klávesnicí a ruší jí to, tak se uvelebí na některém z křesel v blízkosti. Jakmile počítač ztichne, Kóťo se probouzí, protáhne a kráčí do koupelny, aby tam byla dřív. Když zastavím vodu tak vyrazí do kuchyně, kde se ještě napijeme a pak zmizí. To už právě čeká v ložnici na poslední baf.
Hračky, co říci o hračkách. Začal jsem dělit kočky na bambulkové, bábrlové a naši provázkovou. Představa, že se Kóťo odváže, když ji na škrabadlo přivážu bambulku nebo na židli papírové bábrle se ukázala jako mylná. Kašle na ně. Zato provázek nebo cokoliv hubeně dlouhého, jako je třeba špejle, to je něco! Nejlepší jsou pentle z balíčků, tkaničky nebo kablíky od sluchátek. Taková starší pomlázka s pentlema ji uvádí k šílenství. Nedávno dokázala během jediné noci pomlázku za mašle mnohokrát vytarabit do mé postele. Nejdříve jsem pomlázku zahazoval a pomohlo až když jsem ji statečně zalehl. Špejle je taky zážitek, navíc na dlažbě ještě rachotí a dá se vyhazovat do výšky. Další radost je malá gumová hopsakoule, má tu dvě, umí ji taky vyhodit do výšky aby skákala. Na dlažbě to jde opravdu dobře. Neposlední zábavou je posunovat pacičkou předměty na mém velkém a věčně zaplněném pracovním stole. Naposledy mi ho přerovnala, když ji pod packou zařval zvonící mobil. Celkově ale musím uznat, že nic nerozbila, nezničila ani neznečistila. Všechny její lumpárny jsou v přijatelném a ukliditelném měřítku. Je to prostě dáma.
Návštěv k nám chodí dost. Kóťo je naprosto přehlíží a ignoruje, jak jinak. Výjimku tvoří chlupatá návštěva Yorkširka Sanny. Ta k nám chodí často a na řemínku přivádí kamarády na kafe. Už o mých narozeninách, kdy jsme měli Kóťo jen chvilku byla Sanny vyškolena, kdo je doma pánem. Od té doby Kóťo svou převahu upevnila a většinou si chce hrát a honit. Sanny to ale po chvíli přestává bavit a zašije se na klíně svých páníčků. Další návštěva byl nádherný modrý britský kocour, jehož majitelé odjeli na dva týdny do ciziny a on u nás našel azyl. Neměl to chlapec jednoduché. Nejprve byl kastrován, stejně jako naše Kóťo. Pro ni a i pro nás to byly černé chvíle, trpěli jsme všichni. Kočky kastraci hůře snášej a jejich majitelé taky. Koťátka bohužel mít nemůžeme, nemohli by jsme se jim plně věnovat.
Po zaotavení přijel kocour na návštěvu. Vypadalo to nadějně a tak ustaraní majitelé odcestovali a kocoura zanechali u nás. Nebylo to pro něj jednoduché. Vyplašeně se schoval. Vyhradili jsme mu tedy ložnici, kde se po několika dnech vzpamatoval a přestával se bát. Po týdnu jsme nechali pootevřené dveře a nastalo seznamování. Už na tom byl líp, ložnici (36m2) považoval již za svou a kočka tam už byla krapet nejistá. Tak se síly trochu vyrovnaly, jinak by asi dostal přes čumák. Další dny stály ty seznamovací tanečky za pozorování.
Nakonec ovládli celý byt, většinou jsme v té rychlosti nepoznali, který šedý kožich honí kterého. Bylo zvláštní pozorovat, jak se ty dva kočičáci od sebe povahově liší. Kočka nikdy neskákala po výškách jen šplahala na palandy. Kocour si všude vyskočil, nešplhal, dokud ho to kočka nenaučila. Kočka si o podrbání mňoukla, kdežto kocour dával najevo přízeň trkáním. Nejvíc ho potěšilo, když mohl do mého čela udělat berany duc. To Kóťo nikdy neudělala, i když to žárlivě pozorovala. Po kocourově odjezdu chodila Kóťo po bytě s Pelíškem a naříkala. Několik dní kocoura hledala a nám vše vyčítala. Ještě dnes, když se u přátel zastavím na kávu, kocout mě vítá a poté mě naše kočka vyčte, že jsem ho nepřivedl s sebou.
Za chvíli oslavíme rok. Oslavíme ho my, samozřejmě nepředpokládáme, že by to naší Kóťo nějak dojalo. Zřejmě ocení nějakou tu tyčinku navíc a příště ji bude bez ohledu na narozeniny vyžadovat znovu. Naštěstí Kóťo ve svém bytě chová velice tolerantní a liberální lidskou smečku, pro kterou slovo doma znamená také to, že je tam čeká ona.
Zdraví Vás Princezna a Jakubíkovi z Lučan nad Nisou
