Do slov má láska odívá se

Vyšehrad

Do slov má láska odívá se

Ono no Komači

Do slov má láska odívá se

Vyšehrad

Supported by the Japan Foundation Kniha vychází s laskavým přispěním nadace

Copyright © Zdenka Švarcová, 2011 © Zdeněk Gerych, 2011 ISBN 978-80-7429-058-9

[ 110 ]

Do listů slov má báseň odívá se… A nakreslím-li slovo žal, jako by z listů kapky rosy nabíral. Anebo ještě spíše, to pro lásku tak dávno ztracenou mé slzy kutálejí se tiše.

[ 111 ]

O životě v ústraní přemítám… Jistě svá úskalí má přebývat v horské vísce osamělé. Že přináší však velký svět jen chmur a strázní bezpočet – já v horách měla bych se skvěle!

( 74 )

[ 112 ]

Noční lov Jak pokojně bych mohla spát, kdybych nemusela do tmy naslouchat, zda jeleni vyvázli a znovu troubit nezačnou, až v lesích pod horou Ogura pochodně lovců dohasnou.

[ 113 ]

Odloučení Až k nepřestání nekonečně dlouho jsem ani slůvko neslyšela od toho, s nímž bych se vídat měla. A pokradmu v těch dnech a nocích nejistých přišel čas jasných barev podzimních.

( 75 )

[ 114 ]

Hořkosladká upomínka Nevím, zda jednou pochopíš, že dárek, cos mi kdysi dal, je mi dnes jenom na obtíž. Možná že bez něj, alespoň na pár chvil, zapomněla bych, žes u mě někdy byl!

[ 115 ]

Mlha nad krajinou Není to smutné pomyšlení? Na okamžik prchavý, kdy člověk už není, a v mlžný opar přemění se, tak lehce do ztracena zelený, k pláním tam v dálce vánkem nesený.

( 76 )

[ 116 ]

Mořská skica Ač nikdy nevydají zralé ovoce, přesto k nebi rozkvétají tak divoce – bělostné hřebeny vln, jež krášlí ušlechtilou skráň – to z hlubin vynořil se sám Všech moří pán.

[ 117 ]

Poslední přání Ne dříve, než k podzimu nakloní se můj čas, ne dříve, než na obtíž všem připadne můj hlas, jistě až potom! Jak listy stromů, když spadnout vzpomenou si, do kouta ať zametou má slova nemohoucí!

Jemná a tajemná Ono no Komači

Pokusili jsme se o aktuální překlad veršů vzniklých před více než jedenácti stoletími. V nejrůznějších koutech světa tak před námi učinili už mnozí, i když spíš výběrově než uceleně, i po nás ale nepochybně zůstane literární dílo paní Ono no Komači výzvou pro další překladatele, básníky a recitátory. Od doby svého vzniku v druhé polovině 9. století podněcují tyto verše zvídavost, představivost a úvahy nejen jako duchaplná poetická poselství, ale i jako klíč k vytvoření si vlastního obrazu básnířky, jejíž totožnost je doložena právě jen jejími verši. Marné hledání skutečné podoby autorky těchto veršů vedlo ke vzniku mnoha legend, díky kterým ožívá Ono no Komači – pověstně krásná šlechtična a básnířka – na jevištích tradičního divadla nó, na obrazech slavných malířů, v každoročním průvodu historických postav o Svátku starých dob (Džidai macuri) v Kjótu, v historických inscenacích a v neposlední řadě i v překladech do cizích jazyků. Svazek básní, jejž Zdeněk Gerych výstižně nazval „Do slov má láska odívá se“, vznikl na základě mého pracovního překladu Sbírky básní Ono no Komači sestavené kolem r. 1000 a v dalších staletích ( 79 )

průběžně opisované, posléze vydávané tiskem. Použili jsme vydání z roku 1958, jehož editorem byl Kubota Ucuho (1877–1967), básník a literární historik. Soubor sto šestnácti krátkých pětiverší (tanka) a jedné delší skladby (čóka) připisovaných převážně Ono no Komači opatřil úvodním výkladem a poznámkami k jednotlivým tankám. Kromě Ono no Komači se ve výběru objevují – vždy jen jednou – autoři Óšikóči no Micune (898–922), opat Hendžó (Jošimune no Munesada, 816–890), Abe no Kijojuki (858–900), „starší sestra Ono no Komači“ a „vnučka Ono no Komači“. V úvodu k jedné z nejslavnějších básní Ono no Komači (č. 38) je jmenovitě zmíněn básník a dvořan Funja no Jasuhide (?– po r. 902) – básnířka v pěti jinotajných verších odmítla jeho pozvání na cestu do provincie, kde se ujímal úřadu guvernéra. Zatímco aristokraté starého Japonska měli svá, dnes už historická, jména, ženy byly pojmenovávány pomocí odkazů na místa, odkud pocházely, na úřady, které zastávaly, na čtvrti a budovy, kde bydlely, apod. Kubota Ucuho říká, že „Ono“ (dnes běžné příjmení) mohlo být v případě Ono no Komači odkazem buď k místnímu jménu v provincii Ómi (oblast u jezera Biwa) nebo staré rodové jméno. Pozdější badatelé (Jošida Sei’iči, Komačija Teruhiko, Katagiri Jóiči aj.) se přiklánějí k druhé z těchto možností. Domnívají se, že básnířčiným příbuzným, nebo dokonce otcem,

( 80 )

mohl být dvořan Ono no Takamura (802–852), uznávaný autor čínských básní kanši. „Komači“ znamená doslova „malá čtvrť (okrsek)“ nebo „malá (dívka) ze čtvrti“. V rozsáhlém areálu císařského paláce, kde se případná Takamurova dcera, sestra nebo jinak s ním spřízněná žena mohly pohybovat, byly pavilony obývané ženami nazývány „mači“. Odtud pramení domněnka, že básnířka mohla bydlet přímo v paláci a zastávat tam nějakou funkci. Není však vyloučeno, že žila v šlechtickém sídle mimo palác nebo že v paláci pobývala jen kratší dobu. Většina badatelů se shoduje v názoru, že Ono no Komači byla činná přibližně v letech 838–853. O půl století později zhodnotil její básnickou tvorbu Ki no Curajuki (868?– 945?), dvořan a významný básník, kterého císař Daigo (885– 930) ustanovil hlavním pořadatelem první císařské antologie japonské poezie waka, Sbírky starých a současných básní (Kokinwakašú). Curajukiho předmluva k této sbírce je považována za základní text japonské poetiky. Autor v ní mimo jiné charakterizuje tvorbu pěti básníků a jedné básnířky předchozího období. Celá skupina vstoupila do dějin japonské literatury jako Šest básnických géniů (rokkasen). Onou geniální ženou je Ono no Komači a Curajuki o ní píše: „Je to básnířka navazující na styl své dávné předchůdkyně, princezny Sotóri. Je tklivá, nikoli důrazná. Přirovnal bych její výraz k duševní trýzni ušlechtilé ženy. Že není

( 81 )

důrazná, to přece patří k ženské poezii.“ Do sbírky Kokinwakašú bylo k různým tématům (roční doby, putování, láska, meditace apod.) přiřazeno osmnáct pětiverší Ono no Komači. Už v roce 1896 se český čtenář mohl s paní Komači setkat v „Písni za vlahé noci“, povídce, již Julius Zeyer (1841–1901) vydal v době takzvané japonské horečky u J. Otty v Obnovených obrazech. V eseji Japonské motivy v díle Julia Zeyera o tom podrobně píše Antonín Líman. Zeyer dal básnířce podobu přízraku: „[…] kisaki (císařovna) vzpřímila se pod baldachýnem a pozvedla ruku jako na přivítanou a tázala se: ,Kdo jsi?‘ ,Óno-nokómač‘, odpověděla vidina a sklopila zrak. Jako bzučení včel rozléhalo se šeptání kvetoucí zahradou, každý opakoval to jméno slavné kdys po celé zemi.“ Další setkání s Ono no Komači na české půdě na sebe nedalo dlouho čekat. Básník a spisovatel Emanuel z Lešehradu (1887–1955) nabídl své překlady staré japonské poezie Bohuslavovi Martinů a díky tomu mohlo v r. 1912 vzniknout Nipponari – Sedm písní pro ženský hlas, dvě z nich jsou zhudebněním textů Ono no Komači. Jde o upravené překlady z němčiny, které bychom dnes jenom stěží dokázali identifikovat s japonskými originály. To ale neplatí o básni Sen publikované poprvé v r. 1943 v oblíbené sbírce Verše psané na vodu. Přeložil ji Bohumil Mathesius (1888–1952) na základě pracovního překladu Vlasty Hilské (1909–1968): ( 82 )

Na tebe tolik jsem myslila – ve spánku tvou jsem podobu zřela: kdybych tak znala, že je to sen – což bych se probudit chtěla?! (V tomto svazku č. 16, Když o něm zdálo se mi…)

Během dalších let se sporadicky objevovaly překlady jednotlivých básní Ono no Komači například v antologii Bledý měsíc k ránu (1994), nebo Sto básní (1997). Usoudili jsme, že jediná žena z „šesti básnických géniů“ 9. století si zaslouží překlad kompletní. Legendy dopřávají slavné básnířce dlouhý život – sto let. I kdyby skutečně žila tak dlouho, vzniku Sbírky básní Ono no Komači kolem roku 1000 by se dožít nemohla. Víme, že sestavování sbírek bylo v té době samo o sobě svébytným uměním, nabízí se proto úvaha, zda pořadí básní v této sbírce zvolila autorka sama, nebo se v něm spíše odráží určitý záměr sestavovatele, případně sestavovatelů. Pokud nějaký záměr, například pokus seřadit básně tak, aby tvořily „příběh“, byl, je velmi těžké jej po tisíci letech s jistotou rozpoznat. Ponecháme-li však stranou otázku, zda je řazení autorské nebo editorské, zbývá se zamyslet, jak působí a čím nás zaujmou jednotlivé básně i jejich sled. Přitom je třeba mít na zřeteli, že lidé v 9. století žili rychleji; dospívali, vyzrávali a umírali dříve než my. Ono no Komači mohla mít v dvaceti pěti letech ( 83 )

zkušenosti a „světonázor“ dnešní čtyřicetileté zralé ženy. Na vysoký věk v několika básních naráží. Jestli jí ale ve chvíli vzniku takové básně bylo čtyřicet, šedesát nebo i více let, o tom můžeme pouze spekulovat. Z pohledu stárnutí působí nicméně řetězec jejích pětiverší jako skladba doprovázející příběh života „starší“ ženy. Uprostřed prohlubujícího se smutku probleskují jiskry (jednotlivá pětiverší) naděje, vtipu, milé vzpomínky, ba i frivolnosti. Není to, jak bylo od 10. století zvykem, řazení podle tematického modelu, kde po básních čtvera ročních dob následují básně loučení, putování, díkůvzdání a po nich třeba básně milostné v pořadí od prvotního vzplanutí po konečné naplnění či nenaplnění. Naopak, tanky ve Sbírce básní Ono no Komači oscilují mezi jarem a podzimem, dnem a nocí, vírou a pochybností. Je zřejmé, že k celkem věrohodnému vřazení období života Ono no Komači do druhé poloviny 9. století přispěla i ověřitelná jména mužů, historických osobností, s nimiž si vyměňovala básně, s nimiž se znala a stýkala. Mezi partnery nebylo zvykem za bílého dne si povídat, držet se za ruce a dívat se přitom jeden druhému do očí. Dáma seděla za zástěnou, již jenom vzácně poodhrnula. Muž seděl na polštáři prostřeném na dřevěné podlaze ochozu. Přicházel za tmy, odcházel před rozbřeskem. Brzy poté poslal po poslíčkovi báseň. Jen se znalostí těchto dobových zvyklostí jsme schopni docenit funkci a význam básní ( 84 )

waka jako mocného média utvářejícího, posilujícího, oslabujícího i ničícího mezilidské, především však partnerské, vztahy. Pravděpodobnost selhání takové komunikace – nevhodná formulace, pozdní reakce, nedorozumění kvůli nepochopení textu atp. – byla vysoká. K tomu všudypřítomné „cizí oko“ (josome), povídavost a zvědavost poslíčků, slídění, pomluva, závist, žárlivost… Na druhé straně však to byl způsob soužití naplňující vrchovatě dramatickou dimenzi lidského života, jejíž naplňování si člověk – podvědomě i vědomě – také přeje. Pokud se ovšem představy až příliš dramaticky nerozejdou se skutečností. Verše Ono no Komači svědčí o příliš mnoha zklamáních a rozčarováních. V básních se však předpokládaná žitá dramata rozplynou v dimenzi poetické, pro člověka též nezbytné. Básně tanka, které nám paní Ono no Komači zanechala, skýtají čtenáři, především díky své nadčasovosti, prostor pro textem zprostředkovanou zkušenost napínavého vnitřního boje, v němž síla ducha pomáhá zapudit tíživé představy přibývající s věkem. To se však týká jen části básní v této sbírce. Velkou skupinu tvoří pětiverší umožňující nám proniknout do typicky japonské poetiky snu, která je u paní Komači nerozlučně spjatá s básněmi milostnými a také s řadou pověr, například s tou, že šaty oblečené naruby přilákají milovanou osobu do snů. Zapamatovaný, vyprávěný, verši opředený sen se stává pomy( 85 )

slnou skutečností. Dochází v něm k setkáním, která jsou jinak kvůli vnějším nepříznivým okolnostem nepředstavitelná, ovšem snícími jsou prožívána velmi intenzivně. Snové básně jsou básněmi s tajemstvím právě proto, že hranice mezi jume (snem) a ucucu (skutečností) je vnímána jako velmi nezřetelná, a tudíž i plynule překročitelná. V pořadí poslední snové básni (č. 109) vyjadřuje Ono no Komači pocit hluboké životní nejistoty zcela jednoznačně: „Je tento svět doopravdy, / anebo se nám jenom zdá? / Nedozví se, kdo se ptá, / zda skutečný je, či pouhý sen, / když je, a přitom není zároveň!“ Zasvěcený čtenář japonské poezie již ví, že pětiverší tanka má celkem 31 slabik rozdělených do veršů podle vzorce 5-7-5-7-7. Dodržet tuto stručnou formu a neztratit přitom nic z obsahu je v překladu ve většině případů nemožné. Ve staré japonštině se však tato forma dala naplnit poměrně hutným obsahem pomocí specifických jazykových i mimojazykových prostředků. Především zde již v době Ono no Komači byla už více než třísetletá tradice poezie waka, počítáme-li i období ústně tradovaných „písní“ (uta). Postupně vznikal kánon této poezie s řadou ustálených básnických přívlastků, opakovaně používaných stejných dvou- a víceznačných homonym, asociativně spojovaných „spřízněných“ slov, gramaticky polyfunkčních slov atd. Postupně se ustálil také počet poetických místních jmen i takzvaných sezónních slov zastupu( 86 )

jících některou z ročních dob. To všechno jsou výrazové prostředky nesoucí jeden nebo více „smluvených“ významů, kterým každý dávno rozumí, což umožňuje text zestručnit. Záleží pak jen na vynalézavosti a jazykovém nadání básníka, jak tyto ustálené výrazy propojí s optimálně výstižnými výrazovými prostředky neotřelými, aby mohl, také jen stručně, formulovat významná poselství vycházející z jeho nitra. Překladatel však nemůže předpokládat, že je každý jeho potenciální čtenář znalcem kánonu japonské poezie waka. Ví, že slovo hana musí přeložit jako „třešňový květ“ nebo „třešňové květy“ (a už toto je obtížná volba), a pokud to kontext vyžaduje, musí ještě nějak naznačit, že jde o symbol smrti. (Že jde o symbol jara, český čtenář pochopí. Ale co čtenář v rovníkové Africe?) Stručnost japonské tanky tak bere v překladu za své. Měsíc, rosa, květy, ptáci, rudnoucí listy javorů, vítr, bouře, déšť a sníh skýtaly dávným básníkům nejen podívanou, ale i vůně a zvuky. Vnímali přírodu všemi smysly, pozorovali nebe i proměny rostlin, naslouchali hlasům ptáků a zvířat, vciťovali se do života přírody, ztotožňovali se s ním. Proto je poezie waka bohatá na básnické obrazy, v nichž je tak často přírodní úkaz vyjádřením stavu lidské mysli, v nichž prchavá rosa znamená nestálost lidského života a slova jsou listy opadávající se stromů. Zdenka Švarcová

( 87 )

Obsah

Vyznání / 7 Na kvetoucí strom se dívám… / 9 Když připadlo mi, že se rozmyslel... / 9 Muži, jenž kolem prošel, jako bych byla jen vzduch… / 10 Odpověď / 10 Z očí do očí kdybychom mohli se dívat… / 11 Sběrači kořenů / 11 Než spustíš svůj smutný zpěv… / 12 Ne že bych vám nechtěla rozumět… / 12 Kam zmizela jsi, chůvo moje milá? / 13 Podzimní úplněk na horách / 14 Jinou noc… / 14 Do samého rána jsem marně doufala, že přijde řeč na věci podstatné, a teď abych se bránila nařčení, že jsem se celou noc pro něco trápila! / 15 Odpověď pana Óšikóči no Micuneho / 15 Můj vytrvalý ctitel pro mě se trápí potají… / 16 Tomu, kdo ztratil rozum a za mnou slídí… / 16 Když o něm zdálo se mi… / 18 Smutno ti bude, až budeš mé řádky číst! Vděčně, tvá… / 19 ( 89 )

Odpověď / 19 Osamělá / 20 Povzdech nad jeho srdcem nestálým… / 20 Ptám se, zda klasy vysypané nevěští, co s námi dvěma se stane… / 21 Jemu posílám… / 21 Neodbytnému nápadníkovi, jenž dochází bez ustání, leč bez naděje na setkání… / 22 Požár za temné noci / 22 Noc a den / 23 A učím já se od rybáře… / 23 Odmítnutý milenec / 24 Dárek na rozloučenou / 24 Úpěnlivá prosba / 25 Na námět z ostrova Ide / 25 Milenci, jenž na mne už dávno zapomněl… / 26 Odpověď / 26 Naříkám nad údělem svým… / 27 Pouť do kláštera Na skále / 28 Záhy jsem dostala tuto odpověď: / 28 Opuštěná / 30 Posteskl si jeden vzácný dvořan, že jsem na něj zapomněla… / 31 Pozvání / 31 Takováto kouzla se slovy umí pan Abe no Kijojuki: / 32 Neodpustila jsem si tuto odpověď: / 32 Rada milenci, jenž, zdá se, na mne zanevřel… / 33 Nezvaní hosté / 33 ( 90 )

Stmívání v horách / 34 Milostné hrátky / 34 Otázka určená vysoko postavenému dvořanovi, jemuž obava ze skandálu v císařském paláci brání v tom, aby mě navštívil jinak než tajně, v nuzném přestrojení… / 35 Se stvolem kosatce jemu posílám, pátého dne pátého měsíce, jenž je svátkem chlapců i mužných ctností… / 36 Bez konce… / 36 Tomu, kdo kdesi daleko přebývá… / 37 Když za mnou nepřišel jsi potají… / 37 Miluji, a přesto sama jsem... / 38 Stará borovice / 38 Nastal čas… / 39 Zklamání / 39 Překvapená / 40 Sama za jarního deště / 40 Psáno ve větrném počasí, nad ránem, kdy zemřel Čtvrtý princ... / 42 Tomu, kdo mi vzkázal: „Zapomeň na mne, umírám.“ / 42 Vězte, že nesnadno to psaní píši vám, jež nyní posílám… / 43 Neopětovaný cit / 43 Jarní obrázek / 44 Vážné starosti / 44 Uprchlé jaro / 45 Po dlouhém odloučení / 45 ( 91 )

Sdílený úděl / 46 Jak zapomenout mám? / 46 Tvrdíš, že udivuji tě víc než kdysi… / 47 Světská elegance / 47 Psáno pro bolestnou chvíli, kdy nás opouští milovaná bytost, a mluví se o tom, že se jako jeřáb z rákosových plání vznese a ve výšinách oblačných navždycky rozplyne se… / 48 Z paláce přikázali mi, ať o dešti báseň složím v tomto prosluněném dni… / 50 Když zalévání, jež nezná míru, záhon chryzantém vyplavilo… / 51 Tajná setkání / 51 Odpověď posílám v listu přivázaném ke klasům trávy ozdobnice… / 52 Odpověď tomu, kdo se ptá, jaké to je snášet posměch, že dostala jsem se do řečí… / 54 Muži, o němž povídá se, že je v lásce nestálý… / 55 Bolestné poznání / 55 Milenci odmítnutému ne tak zcela… / 56 Daleko do Mičinoku posílají tě, a mně nezbývá než se ptát, kdy na cestu se musíš dát… / 56 Když úzkost v srdci mám a bezradná si připadám… / 57 Jak jen to bylo ráno za svítání? / 57 Co netušila jsem… / 58 Když zemřel, koho jsem vídávala… / 58 Splněný sen / 59 Do daleké provincie posílám… / 59 ( 92 )

Lidská neomalenost / 60 Bojím se, bojím… / 60 Pochybnosti o sobě samé / 61 Další otázky / 61 Tomu, kdo o mě ztratil zájem… / 62 Výhody dlouhého života / 62 Marná snaha / 63 Pohřební hranice / 63 Smutný nápěv / 64 Na rozbřesk když čekám dlouze… / 64 Zrádné slzy / 66 Podzimní vítr vzdul se zas… / 66 Strastiplná noční vycházka / 67 Když procitla jsem… / 67 Přítelkyně z hory zvané Čekání / 68 Nezdařený útěk / 68 Známky podzimu / 69 Navečer podzimu se ptám… / 69 Měsíc na ranním nebi / 70 Horský pramen / 70 Proměna / 71 Jarní zvědavost / 71 Příchod podzimu / 72 Naléhavá prosba / 72 Uzda, jež strhává mě zpět… / 73 Otázka nad otázky / 73 Do listů slov má báseň odívá se… / 74 O životě v ústraní přemítám… / 74 Noční lov / 75 ( 93 )

Odloučení / 75 Hořkosladká upomínka / 76 Mlha nad krajinou / 76 Mořská skica / 78 Poslední přání / 78 Jemná a tajemná Ono no Komači (Zdenka Švorcová) / 79

EDICE

verše

SVAZEK ( 30 )

Ono no Komači Do slov má láska odívá se Z japonských originálů přeložila a doslov napsala Zdenka Švarcová, přebásnil Zdeněk Gerych Ilustrace na obálce, s. 5, 29, 41, 65, 77 – Národní galerie v Praze; s. 17 – Západočeské muzeum v Plzni; s. 53 – Národní muzeum – Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur Typografie Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2011 jako svou 986. publikaci Vydání první. AA 1,05. Stran 96 Redakčně zpracovala Blanka Koutská Odpovědná redaktorka Marie Válková Vytiskla tiskárna Ekon, Jihlava Doporučená cena 188 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-058-9