FARNÍ INFORMÁTOR 27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 5. ŘÍJNA 2014 ,
Dům Izraelův je vinicí Páně.
Freska v kostele Narození Panny Marie v Drysicích.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, jako rodina Božích dětí povznesme své prosby k Otci, aby se naše rodiny díky Boží milosti stávaly domácími církvemi, kde se žije Boží láska a svědčí se o ní. L: PANE, POŽEHNEJ A POSVĚŤ NAŠE RODINY. Za papeže Františka, který dnes zahajuje v Římě biskupský synod o rodině: ať Duch Svatý osvěcuje srdce pastýřů, aby církev věrně podle Božího záměru odpovídala na výzvy týkající se rodiny. Za ty, kdo vládnou: ať uznávají hodnotu rodiny jako základní buňky společnosti podle Božího plánu, a kéž pomáhají rodinám v obtížných situacích. Za křesťanské rodiny: ať Pán učiní z našich rodin večeřadla modlitby a niterného společenství života a lásky podle obrazu Svaté Rodiny Nazaretské. Za manžele, prožívající těžkosti: ať Pán, bohatý na milosrdenství, je skrze mateřskou pomoc církve s porozuměním a trpělivostí doprovází na jejich cestě odpuštění a smíření. Za prarodiče: ať Pán, jehož přivítali v chrámě svatí starci Simeon a Anna, je učiní moudrými spolupracovníky rodičů při předávání víry a při výchově dětí. Za děti: ať Pán života, který přijímal děti a ukazoval je jako vzor, vzbuzuje ve všech úctu k životu a inspiruje k výchově v souladu s křesťanským pohledem na život. Za mladé lidi: ať jim Pán dá objevit krásu svátostného a nerozlučitelného charakteru rodiny a kéž pomáhá snoubencům na cestě jejich přípravy na manželství. Za zemřelé, aby pro věrnou práci na tvé vinici, došli blaženého patření na tvou tvář. K: Bože, jenž neopouštíš dílo svých rukou, vyslyš naše prosby a Duchem svého Syna osvěcuj církev v kontemplaci krásy pravé lásky, která září ve Svaté Rodině Nazaretské, aby s odvahou odpovídala na výzvy dnešního světa. Skrze Krista, našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 5. - 12. ř íjna 2014 DEN
LITURGIE
FARNOST
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 5. října
27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ 6. října ÚTERÝ 7. října STŘEDA 8. října ČTVRTEK 9. října
SV. DIONÝSIUS A DR., MUČ., SV. JAN LEONARDI, KNĚZ
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00
PÁTEK 10. října
PÁTEK 27. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ 18.00
SOBOTA 11. října
SV. JAN XXIII., PAPEŽ
PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 8.00
NEDĚLE 12. října
28. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA SV. BRUNO, KNĚZ
PANNA MARIA RŮŽENCOVÁ STŘEDA 27. TÝDNE V MEZIDOBÍ
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
ÚMYSL MŠE SV.
za + Stanislava KOUTNÉHO, rodiče a Boží požehnání pro živou rodinu za + P. Jana ZAKOPALA a sourozence za +Naďu SUCHÁNKOVOU, živou a zemřelou rodinu za + Miroslava VÁVRU, syna a Boží požehnání pro rodinu za + Jana POSPÍŠILA a duše v očistci za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice na poděkování za 85 let života, živou a +rod. KADLČÍKOVU za +Anežku KOUDELKOVOU, manžela, syny a Boží požehnání pro živou rodinu za + Zdeňka MARÁKA a rodiče za + Ferdinanda POSPÍŠILA, dvoje rodiče, živou a + rodinu za + Jana RACLAVSKÉHO, manželku, rodiče z obou stran a Boží požehnání pro rodinu za + Bohuslava MARÁKA, rodiče, bratry a Boží požehnání pro živou rodinu
MODLITBA KE SVATÉ RODINĚ (papež František) JEŽÍŠI, MARIA A JOSEFE,
SVATÁ RODINO NAZARETSKÁ,
VE VÁS KONTEMPLUJEME JAS PRAVÉ LÁSKY, K VÁM SE S DŮVĚROU OBRACÍME.
AŤ UŽ NIKDY SE NEZAŽÍVÁ V RODINÁCH NÁSILÍ, UZAVŘENOST A ROZDĚLENÍ: KDOKOLI BYL ZRANĚN ČI POHORŠEN, AŤ BRZY POZNÁ ÚTĚCHU A UZDRAVENÍ.
SVATÁ RODINO NAZARETSKÁ, UČIŇ TAKÉ NAŠE RODINY MÍSTY SPOLEČENSTVÍ A VEČEŘADLY MODLITBY, SKUTEČNÝMI ŠKOLAMI EVANGELIA A MALÝMI DOMÁCÍMI CÍRKVEMI.
SVATÁ RODINO NAZARETSKÁ, AŤ NADCHÁZEJÍCÍ BISKUPSKÝ SYNOD PROBUDÍ VE VŠECH VĚDOMÍ POSVÁTNÉ A NEDOTKNUTELNÉ POVAHY RODINY, JEJÍ KRÁSY V BOŽÍM PLÁNU.
JEŽÍŠI, MARIA A JOSEFE, SLYŠTE A VYSLYŠTE NAŠI VROUCÍ PROSBU. AMEN.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 12. - 19. října 2014 DEN
NEDĚLE 12. října
PONDĚLÍ 13. října ÚTERÝ 14. října STŘEDA 15. října ČTVRTEK 16. října PÁTEK 17. října SOBOTA 18. října
NEDĚLE 19. října
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ za + Ferdinanda POSPÍŠILA, dvoje rodiče, živou a + rodinu 8.00 za + Jana RACLAVSKÉHO, DRYSICE manželku, rodiče z obou stran 28. NEDĚLE 9.30 a Boží požehnání pro rodinu V MEZIDOBÍ za + Bohuslava MARÁKA, PODIVICE rodiče, bratry a Boží 11.00 požehnání pro živou rodinu SV. THEOFIL Z ANTIOCHIE, PUSTIMĚŘ za + Františka a Annu BISKUP KUCHTÍČKOVY rodiče a dceru 18.00 SV. KALIST I., za + Rudolfa POSPÍŠILA, PODIVICE PAPEŽ dvě manželky a čtyři děti 8.00 SV. TEREZIE OD JEŽÍŠE, na poděkování za dar zdraví DRYSICE PANNA A UČITELKA CÍRKVE a Boží požehnání pro rodinu 18.00 SV. HEDVIKA, ŘEHOLNICE PUSTIMĚŘ za + Jana SRNCE, manželku SV.MARKÉTA M.ALACOQUE, P. a rodiče z obou stran 18.00 za + rodinu KUPKOVU SV. IGNÁC Z ANTIOCHIE, PUSTIMĚŘ a GREPLOVU, dar zdraví BISKUP A MUČEDNÍK 18.00 a Boží požehnání pro rodinu SVÁTEK za farnosti Podivice, PODIVICE SV. LUKÁŠ, EVANGELISTA Pustiměř a Drysice 8.00 za + Víta POSPÍŠILA, PUSTIMĚŘ rodiče, sestru a Boží 29. NEDĚLE 8.00 požehnání pro celou rodinu V MEZIDOBÍ DRYSICE na poděkování za 85 let života SVĚTOVÝ DEN MISIÍ s prosbou o další Boží pomoc 9.30 za + Karla a Marii PODIVICE SBÍRKA NA MISIE MENŠÍKOVY a duše v očistci 11.00
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ŘÍJEN 1. Za oblasti světa zasažené válkou a násilím, aby jim Pán daroval pokoj a mír. 2. Aby oslavy Světového dne misií probudily v každém věřícím nadšení k hlásání evangelia po celém světě. 3. Aby nás úcta k Panně Marii vedla k pozornosti vůči Božímu slovu a k pohotové službě bližním. FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 28. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 12. ŘÍJNA 2014 ,
Smím přebývat v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.
U relikviáře sv. Jana XXIII. pod oltářem sv. Jeronýma v bazilice sv. Petra v Římě, Peregrinatio Ad Miracula Fidei, 15. 6. 2014.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, jako rodina Božích dětí povznesme své prosby k Otci, aby se naše rodiny díky Boží milosti stávaly domácími církvemi, kde se žije Boží láska a svědčí se o ní. L: PANE, POŽEHNEJ A POSVĚŤ NAŠE RODINY. Za papeže Františka, který předsedá synodu biskupů o rodině: ať Duch Svatý osvěcuje pastýře, aby církev věrně podle Božího záměru odpovídala na výzvy týkající se rodiny. Za ty, kdo vládnou: ať ctí hodnotu rodiny a pomáhají rodinám v obtížných situacích. Za křesťanské rodiny: ať je Pán učiní večeřadly modlitby a niterného společenství života a lásky podle obrazu Svaté Rodiny Nazaretské. Za manžele, prožívající těžkosti: ať je Pán doprovází na jejich cestě odpuštění a smíření. Za prarodiče: ať je Pán učiní moudrými spolupracovníky rodičů při výchově dětí. Za děti:ať Pán vzbuzuje ve všech úctu k životu a inspiruje k výchově podle evangelia. Za mladé lidi: ať jim Pán dá objevit krásu svátostného a nerozlučitelného charakteru rodiny a kéž pomáhá snoubencům na cestě jejich přípravy na manželství. Za věrné zemřelé, ať zasednou u stolu věčné hostiny v tvém království. K: Bože, jenž neopouštíš dílo svých rukou, vyslyš naše prosby a sešli Ducha svého Syna biskupům na synodu, ať osvěcuje církev v rozjímání krásy pravé lásky, která září ve Svaté Rodině Nazaretské, aby se od ní učila svobodě a poslušnosti, a s odvahou a milosrdenstvím odpovídala na výzvy dnešního světa. Skrze Krista, našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 5,1-7
Čtení z knihy proroka Izaiáše. Zazpívám píseň svému miláčkovi, píseň svého přítele o jeho vinici. Vinici měl můj přítel na úrodném svahu. Okopal ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou. Uprostřed postavil věž, i lis v ní vyhloubil: čekal, že ponese hrozny, ona však plodila pláňata. Nyní tedy, obyvatelé Jeruzaléma a judští mužové, suďte mezi mnou a mou vinicí! Co jsem měl ještě udělat své vinici a neudělal jsem? Když jsem čekal, že ponese hrozny, proč přinesla plané plody? Teď vám ukážu, co udělám své vinici: odstraním její plot, že ji spasou, rozbořím její zeď, že ji rozšlapou. Udělám z ní pustinu, nebude ořezána ani okopána, vzroste v trní a hloží. Mrakům dám příkaz, aby ji neskropily deštěm. Vinicí Hospodina zástupů je dům Izraele, Judovci – jeho milou sazenicí. Čekal spravedlnost, a hle – nepravost, čekal právo, a hle – bezpráví! ŽALM 80 Révu z Egypta jsi přenesl, Bože, vyhnals pohany a zasadils ji. Vyhnala své ratolesti až k moři – a své úponky až k Řece. Proč jsi dal strhnout její ohradu? Všichni ji obírají, kdo chodí kolem. Pustoší ji kanec z lesa – a polní zvěř ji spásá. Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval! Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno. Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.
2. ČTENÍ – FLP 4,6-9
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Bratři! O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši. Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály. Dělejte i nadále to, čemu jste se ode mě naučili, co jste ode mě převzali, ode mě slyšeli a na mně viděli. A Bůh, dárce pokoje, bude s vámi. EVANGELIUM – MT 21,33-43
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: "Poslyšte podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. Hospodář poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak. Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: ´Na mého syna budou mít ohled.´ Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: ´To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!´ A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?" Odpověděli mu: "Krutě ty zlosyny zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek." Ježíš jim řekl: "Nečetli jste nikdy v Písmu: ´Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné´? Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce." 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Co dělat, aby náš život byl požehnáním Založení vinohradu, práce na vinici, vinobraní, to jsou věci pro většinu z nás něčím neznámým, protože nepatříme do vinařské oblasti. A tak si můžeme aspoň teoreticky představit na základě podobenství, které jsme vyslechli, základní práce každého vinaře a převést to všechno do roviny duchovní. Nejprve si vinař musí vyhlédnout prosluněné pole. Pak vysbírá kamení, odstraní plevel, postaví si plot, aby se tam nedostala zvěř nebo nějaký nevítaný návštěvník. Ale ani to ještě nestačí. Je třeba postavit i strážnou věž, nějaký posed, kde sedí hlídač a dává pozor na zloděje, kteří by rádi ukradli dozrávající hrozny nebo nějaké kvalitní hlavy. Celý rok se vinohrad okopává, zavlažuje, odřezávají se suché ratolesti, aby mohla být hojná úroda. Každé podobenství, tedy i to dnešní, skrývá v sobě nějakou duchovní myšlenku a pravdu, kterou máme nalézt a jí se inspirovat pro své jednání. Naše podobenství jich má zrovna několik, ale já bych zdůraznil tu, která vychází z Izaiášova proroctví a je také připomenuta v evangeliu, totiž, že každý z nás je takovou „vinicí“ a našim úkolem je, abychom nesli hojnější ovoce než doposud, přinášeli větší užitek. Inspirovat nás k tomu může třeba sv. František, který byl nejšťastnějším člověkem na zemi a navíc jeho svědectví přináší v církvi bohaté ovoce dodnes. Jako mladý muž snil o tom, že se stane rytířem a šlechticem, bude bohatý a slavný. Chystal se na vojenskou výpravu, která měla splnit jeho touhu. Ještě než vyjel na vojenské tažení měl sen o krásném paláci, který byl plný výzbroje, mečů a štítů. František se ve snu ptal: „komu patří tento palác?“ A slyšel zřetelnou odpověď: „Jen tobě! Ty budeš šlechticem, budeš mít palác a pod sebou vojáky!“ František zajásal: „Už se těším až budu bohatým a mocným šlechticem!“. Druhý den měl jiný sen. Neznámý hlas mu říká: „Františku, kdo ti může dát více dobrodiní, pán nebo sluha?“ No přece pán, říká František. A tajemný hlas pokračoval: „Proč se tedy rozhoduješ pro dobrodiní, které ti nabízí sluha a opouštíš Pána?“ František se ptá: „Co mám dělat, Pane?“ „Vrať se domů a přemýšlej nad tímto zjevením.“ František poslechl. Pochopil také, že štěstí mu nepřinese ani moc, bohatství, sláva, postavení, ale jen Bůh. Dal se zcela do jeho služeb a jeho život přinesl obrovský užitek, jak pro něj samotného, tak pro nevyčíslitelné množství věřících. 4
Přirozeně se ptáme i my: co máme dělat, aby náš život byl požehnáním pro lidi, s nimiž žijeme v rodině, na pracovišti, ve společnosti? Přiblíží nám to jeden příběh. V technickém průkazu starého auta bylo hodně majitelů. Poslední tento vrak koupil za pár stovek. Majitel si však nepojízdné auto opravil a vozil si v něm nějaké věci na zahradu. Jednou za ním přišel pán a říká mu, že na předním panelu má plaketu sv. Kryštofa a on by ji od něho koupil za 5.000,-Kč. Majitel si myslel, že kupec je blázen, ale spletl se. Jakmile provedli výměnný obchod, kupec plaketu očistil a zjistilo se, že byla zlatá. Poslední majitel i ti předcházející, když se to dověděli, tloukli se do hlavy, proč si toho nevšimli, plaketu nevyčistili a sami neprodali. Myslím, že i my všichni máme doma takový poklad, ale ani o něm nevíme. Je možná někde v šuplíku nebo visí někde na stěně nebo třeba v autě. Je také zaprášený, protože si ho moc nevšímáme. Víte, co to je? Je to, bratři a sestry, růženec. Před léty vyhlásil papež Jan Pavel II. růžencový rok a zdůraznil, že je třeba vzít růženec znovu do rukou a objevit tuto modlitbu ve světle Písma, v souladu s liturgií a v kontextu každodenního života. Růženec je evangeliem v kostce. My si myslíme, že je to modlitba nudná a nezáživná, dobrá tak pro seniory. Ale nenechme se mýlit! Je to nádherná modlitba, která vyniká jednoduchostí a hloubkou. Nemusíme myslet na každý Zdrávas. Ten nás udržuje pouze v duchovní bdělosti. Máme si v duchu promítat hlavní příběhy ze života Pána Ježíše, tak, jak jsou obsaženy v jednotlivých tajemstvích a máme se dívat na své radosti, bolesti, touhy, očekávání i zklamání. Do této modlitby je třeba vkládat události, které se týkají nás osobně, našich nejbližších, rodiny, farnosti, církve i společnosti. „Růženec patří k životu stejně jako práce, kterou děláme, jako chléb, který jíme“ (Romano Guardini). Růženec je jistícím lanem na strmých skalách života. U každého tajemství se můžeme zastavit, ale musíme jít dál, protože plnost života je na vrcholu. Závěrem tedy můžeme říci: modleme se růženec, poslechněme výzvy dobré matky Církve, která nás k tomu zvláště v tomto měsíci vybízí a uvidíme, že poneseme více ovoce než doposud.
Následovat Krista v Církvi (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Díval jsem se na čištění vinice ve Frascati u Říma. Pálili odstřihnuté výhonky. Uvědomil jsem si, že se v evangeliu v českém překladu čte o vinném kmeni a ratolestech. My těm slovům rozumíme podle stromů. Kmen je jenom střední pevná část. Ostatní všechno jsou větve, ratolesti. Kdyby takto ořezali vinnou révu, příští rok by nic nesklidili. Vinným kmenem jmenují tu v Itálii všechno to,co zůstane na příští rok, tedy keř pěkně rozvětvený. Ratolesti, které se pálí, jsou jenom divoké výhonky, které se ustřihují. Tento slovní rozdíl však znamená málo pro jádro evangelního přirovnání. 5
Snadno se tento obraz přenese na spojení lidí. Říkáme, že někdo patří k nějakému kmenu, tj. k rozšířené rodině. Plyne z toho, že má s ostatními mnoho společného. Ve staré primitivní společnosti znamenala příslušnost ke kmenu také sociální zajištění. Členové se jeden o druhého starali. Když nařídil Bůh Abrahámovi, aby odešel z domu svého otce a ze své země (Gn 12, 1), bylo to něco jako slib chudoby sv. Františka z Assisi. Od té doby musel mít důvěru jenom v Hospodina. Ale zajištění v kmenu neslo s sebou také vážné povinnosti s ostatními spolupracovat, hájit je, bojovat s nasazením života, když bylo zapotřebí. Jak vidíme, Ježíš použil obrazu přímo z přírody, aby vyjádřil nutnost spojení se svými učedníky. Teoreticky užívají teologové výrazu, že je křesťanský život nutně kristologický. Aby ta pravda vynikla, Vladimír Loskij polemizoval i proti ideálu „napodobení, následování Krista“. Zdá se mu, že je to výraz povrchní. Napodobujeme, následujeme někoho, kdo je mimo nás, kdo stojí před námi, na koho se díváme zvenčí. Opravdový termín je ten, kterého užívá sv. Pavel: „život v Kristu“, protože On žije v nás a my v něm, jako míza z vinného kmene proniká do ratolestí. Aby tuto myšlenku potvrdil, Loskij srovnává dvě charakteristické knihy. Na Západě se čte Následování Krista Tomáše Kempenského, na Východě tomu odpovídá kniha, která má titul Život v Kristu. Její byzantský autor Mikuláš Kabasilas tam rozvádí tuto myšlenku. Křtem jsme zasadili do srdce Kristův život. Ten se ostatními svátostmi, hlavně eucharistií, dále rozvíjí a roste. Protiklad mezi následováním Krista a životem v Kristu je ovšem umělý. Jsou to dva výrazy, které se navzájem doplňují. Můžeme říci, že první vyjadřuje pohled na věc ze stránky morální, druhý ze stránky ontologické. Vyjadřuje se v něm také mentalita různých národů. Napodobení mělo velký význam u Řeků. Malovali obrazy. Každý obraz napodobuje více nebo méně věrně originální podobu. Když někdo maluje portrét osoby, chválí ho za to, že je obraz velmi podobný člověku, kterého představuje. Věrni této mentalitě, řečtí Otcové s oblibou rozvíjeli téma, že je člověk obraz a podoba samého Boha (Gn 1, 26-27) nebo „podle obrazu a podobenství Boha“, tj. podle Krista. Kristus je obraz Otce, my jsme obraz Krista. Musíme se tedy snažit o to co nejlíp tento původní obraz napodobit. V tom smyslu píše např. Jan Klimak, že je křesťan napodobení Krista podle svých sil. Přivlastňuje si tu a upravuje definici Platónovu. Ten řekl, že je cílem života napodobit Boha podle svých vlastních schopností. Jan Klimak to přenáší do křesťanského prostředí. My napodobíme Boha ne neviditelného, ale Boha vtěleného, tj. Ježíše Krista. Pro židovskou mentalitu byla tato mentalita tuze formální. Oni nemalovali obrazy. Když chtěli být žáci věrni svému učiteli, šli v jeho šlépějích, následovali ho ve skutcích, ve slovech, v myšlení. Takový byl poměr apoštolů ke Kristu. Když se rozešli do celého světa, měli hlásat jeho učení. Neměli po ruce, jako mají dnešní kazatelé, katechismy, příručky 6
dogmatiky a morálky. Jakákoliv otázka se tedy vyskytla, představili si, co by na jejich místě odpověděl Kristus, co by udělal on. Taková byla a je situace mnoha prostých světců. Svatý Alfons Rodriguez byl řeholním bratrem. Dělal vrátného v jezuitské koleji, kde studovali bohoslovci. Ti ho někdy škádlili a dávali mu těžké otázky z teologie,které probírali ve škole. Ale většinou se nemohli vynadivit, jak správně na ně odpovídal. Když se ho pak ptali, jak na to přišel, prozradil jim své tajemství: „Každý den přece rozjímám o životě Ježíšově. Snažím se ho poznat z blízka a myslet ve všem tak, jak by myslel on.“ Tak žil i sv. František z Assisi. Co jiného byla jeho stigmata, než svědectví, že chtěl následovat Krista i v jeho umučení. Exercicie, duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly, sice začínají teoretickým naučením o cíli člověka a o smyslu světa, ale hned nato se tu předkládají jednotlivé scény z Ježíšova života, abychom se do nich vžívali a Krista napodobili. Výraz, kterého sám Ignác pro sebe nejčastěji užíval, je ideál „být s Kristem“, jít do světa, pracovat a bojovat spolu s ním. Napodobit Krista, následovat Krista jsou tedy výrazy, kterými vyjadřujeme naše morální úsilí, abychom byli s Kristem. Jsme si ovšem dobře vědomi, že se nedá napodobit Bohočlověk jenom tak, jako se napodobují světští hrdinové. Aby naše jednání mělo Božskou sílu jako jeho, je potřeba, aby on žil v nás, abychom byli jedno, abychom byli jako ratolesti na jeho kmeni, abychom mohli říci se svatým Pavlem: „Nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2, 20).“ Tato idea je pěkně rozvinuta v románu Dostojevského Idiot. Tolstoj hlásal, že stačí opravdovým křesťanům, aby vzali do ruky evangelium a uskutečňovali je jako morální knihu. Dostojevský takového čistě morálního křesťana vykreslil ve svém románě. Princ Myškin přijede ze Švýcarska, tj. odjinud, do Sankt Petěrburgu. Nemodlí se, nechodí ke svátostem, ale chová se ke všem tak, jak se to učí v evangeliu: nelpí na penězích, nemluví o nikom špatně, každému hledí pomoci. Na počátku se lidé skepticky usmívají, ale pak si ho zamilují, je všem sympatický. Ale nakonec se příběh pokazí. Dvě ženy se o něho pohádají, on se zaplete do situace, ve které je vražda, a nakonec skončí v ústavu pro choromyslné... Co chtěl spisovatel svým románem říci? Chtít jednat jako Kristus a nemít jeho sílu a jeho život v sobě by bylo bláznovstvím, neuskutečnitelným ideálem, který by vedl ke schizofrenii, rozpolcení osobnosti. Jsme proto nabádáni, abychom následovali Krista v církvi, abychom užívali svátostného sjednocení s ním. Jenom pak budeme schopni jednat jako on. (FOTO: na předcházející straně: večeře u Kolosea s Tomášem kardinálem Špidlíkem, 13. června 2007; na této straně: poutníci v La Verně - hoře stigmat sv. Františka, Peregrinatio Ad Miracula Fidei, 11. června 2014). 7
Vinobraní aneb víno za krev
(úvaha P. prof. Richarda Čemuse, S.I., spirituála římské papežské koleje Nepomucenum)
Evangelium této neděle (Mt 21,33-43) je zasazeno nejen do života, ale přímo do ročního období sklizně vína. Ježíš vypráví kněžím a starším lidu podobenství o vinici, pronajaté vinařům. Když se přiblížilo vinobraní, poslal majitel k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. Naposled k nim poslal svého syna. Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: ‘To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!’ A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?“ Odpověděli mu: „Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek.“ Ježíš jim řekl: „Nečetli jste nikdy v Písmu: ‘Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné’? Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“ Z právního hlediska se zdá smysl Ježíšova podobenství jasný. Postup nájemců vinice, kteří se chovají jako horda rozjařených komunistů při vyvlastňování kulaků v padesátých letech je kriminální a musí být stíhán. Už toto poselství zní pro naši společnost, která ani 20 let po revoluci není ještě společností skutečně právní, jako „evangelium“ – dobrá zvěst. Proč ale Ježíš adresuje svá slova „kněžím a starším lidu“, mezi kterými byli i příslušníci nejprominentnejšího "hnutí obnovy" národa, farizeové? Byli to lidé, kteří znali zákon jako nikdo jiný a byli ti nejhorlivější v jeho dodržování. Měli za to, ze přesným dodržováním předpisů a přísnou sebekázní je možné dojít spásy. Spása pro ně byla otázkou přesně "vypočitatelnou", která se obešla bez zásahu Boží milosti. Ježíš neříká nic o tom, že by se snad správci a dělníci o jim svěřenou vinici řádně nestarali, je dost možné, že se o ni starali vzorově, "jako o vlastní". A právě zde je ale ten problém: když přijdou majitelovi služebníci, tak je zabijí a nakonec i jeho vlastního syna. Proč? Protože pokládají vinici za svou! Ve svém "podnikání" se obejdou skvěle bez svého pána, oni sami přece nejlépe znají všechny potíže, úskalí a námahu spojené s "vedením" takové vinice a tak se jim zdá dokonce 8
jediným logickým řešením vzít vše do vlastních rukou. „Dědic“, „syn“ vinařům nemohl přijít vhod: zabijí jej. Nejpozději zde je zřejmé, že Ten, který podobenství vypráví, Ježíš, mluví jinotajem sám o sobě. Podobenství evangelia se ale nevztahuje jen na minulost izraelského národa a jeho odmítnutí Krista jako Mesiáše. Dnes je adresován celé Evropě, která se snaží zbavit svých křesťanských kořenů a chce zaplnit morální a duchovní prázdno, ve kterém se nachází, ideou o právu na sebeurčení jedince, pod jehož rouškou se skrývá subtilní manipulace společnosti, ve které je Kristus vyhnán a křesťan namnoze už diskriminován. Společnost, která odvrhnutím základních křesťanských hodnot, „zabitím služebníků“ a pak i „dědice“ se jakoby chtěla iluzorně zmocnit oné „vinice“, duchovně zpustne a nevydá než jen trpké plody. Křesťany to však nesmí vést k rezignaci, ale ke zpytování svědomí. Vždyť každý jsme vlastně takovým správcem i dělníkem, o kterém hovoří Pán. Ve svůj čas vyjde najevo, zda se pokládáme za "strůjce svého štěstí" a spoléháme výhradně na vlastni schopnosti, inteligenci a jistou životní zkušenost a nebo zda vše, co máme a čím jsme, považujeme za nám svěřené. Dokonce i náš samotný život není „naším vlastnictvím". Krásně ideál tohoto "správcovství" vyjádřil sv. Ignác, když říká: “Vezmi si, Pane, a přijmi celou moji svobodu, můj rozum a celou moji vůli, všechen můj majetek a moje vlastnictví. Tys mi to dal, Tobě, Pane, to vracím zpět. Všechno je Tvoje, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi jen svou lásku a milost, to mi stačí" (Exercicie 234). Touto nabídkou seba sama Bohu vrcholí závěrečná kontemplace Duchovních cvičení, kterou Ignác nazývá “nazírání k nabytí lásky” (Contemplatio ad amorem). Vinice je v Písmu svatém obrazem opojné lásky muže a ženy, jejich milostného plodného spojení. To pak je obrazem niterného vztahu Hospodina s jeho lidem. To nám dává pochopit, proč Bůh Otec nad svou vinicí nemávne rukou, ale dokonce i svého vlastního Syna neušetří, aby ji za cenu vína proměněného ve vlastní krev dostal zpět. I s těmi raubíři: chce je totiž v Synu za syny! Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče, ty ve své štědrosti dáváš prosícím více, než si zasluhují a žádají; smiluj se nad námi, zbav nás všeho, co tíží naše svědomí, a daruj nám i to, oč se ani neodvažujeme prosit. 9
LITURGICKÉ TEXTY 28. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 25,6-10A
Čtení z knihy proroka Izaiáše. Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme na celé zemi hanbu svého lidu, neboť Hospodin to pravil. V ten čas se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“ ŽALM 23
Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, – vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, – občerstvuje mou duši. Vede mě po správných cestách – pro svoje jméno. – I kdybych šel temnotou rokle, – nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. – Tvůj kyj a tvá hůl, – ty jsou má útěcha. Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš olejem, – má číše přetéká. Štěstí a přízeň mě provázejí – po všechny dny mého života, – přebývat smím v Hospodinově domě – na dlouhé, předlouhé časy. 2. ČTENÍ – FLP 4,12-14.19-20
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Bratři! Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení. A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, buď sláva na věčné věky! Amen. EVANGELIUM – MT 22,1-14
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích: „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: ‚Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí. Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?‘ On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.“ 10
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Svatební hostina v Božím království Říká se, „historia est magistra vitae“, neboli že minulost a vůbec dějiny je dobré znát, abychom se poučili a dokázali porozumět přítomné době. V našich kronikách či pamětech se dočteme, jak se konaly královské svatby. Píše se, že když královský pár vstupoval do katedrály sv. Víta, rozhazovaly se zlaté a stříbrné groše a dukáty. Po obřadu se konala na pražském hradě svatební hostina. Nešlo však jen o vybrané hosty, ale jak na hradčanském náměstí, tak také na jiných místech bylo jídlo a pití, král přišel mezi prostý lid a radoval se s nimi. Takový obraz svatby nám podávají naše kroniky. Tento obrázek nám pomůže pochopit smysl podobenství o královské svatební hostině. Pokusíme se alespoň v několika větách vysvětlit smysl podobenství. Bůh obrazně miluje lidi jako ženich svou nevěstu. Připravil pro lidi věčnou blaženost, která je přirovnávána k hostině. Na tu pozval nejprve svůj vyvolený národ. Posílal své služebníky proroky. Jenže ti nedopadli zrovna dobře, v lepším případě byli odmítnuti, jindy zbiti a někteří zabiti. Za to bohužel přišel trest. Jeruzalém byl obklíčen a roku 70 rozbořen a vypálen. A pak vyšli noví poslové – apoštolové do celého známého světa a zde hlásali, že nejen vyvolený národ, ale všichni, kdo uvěří v Krista jsou povoláni na svatební hostinu. Všichni mohou dosáhnout spásy. Předobrazem nebeské blaženosti je hostina, kterou slavíme – mše svatá. Tady čerpáme poučení, radost a sílu; ona je oázou na našem putování pouští tohoto světa. Bylo to na Boží hod vánoční před pařížskou katedrálou Notre Dame. Lidé se hrnuli do kostela. Postával tam mladý člověk, známý spisovatel a nadějný diplomat. Šel se tam podívat ze zvědavosti. Byl nevěřící a o křesťanství věděl asi tolik, co my o budhizmu. Chtěl však načerpat nový námět pro svou knihu. Vešel do kostela a - jak píše ve svém svědectví - byl uchvácen chlapci v bílých rochetách; sborem bohoslovců, který zpíval koledy a nádhernou výzdobou, architekturou, že se mu až svíralo srdce, a když vyšel prohlásil: „Já věřím“. Tento mladý muž byl známý spisovatel a dramatik Paul Claudel, velvyslanec v Praze, pak v Japonsku. Jeho jméno najdeme v každém naučném slovníku. Víru, kterou získal v kostele, už nikdy neztratil. Před několika lety zemřel. Jiný známý spisovatel André Frossard. Jeho otec byl generálním tajemníkem francouzské dělnické strany, velký Leninův přítel. No a on byl zatvrzelý nevěrec a chuligán. Jednou byl v kostele a svůj zážitek, kdy mu jakoby šupiny spadly z očí a on 11
uvěřil, popsal v knize ´Bůh existuje, já jsem ho viděl´. Stal se slavným redaktorem francouzských časopisů. V Kalkatě je dům, který nese název „Dům šťastné smrti“. Jednou přijela vládní delegace. Matka Tereza vede pány do jednotlivých sálů. Všude cítit zápach a pohled na lidi je hrůzostrašný. Matka je vede z jednoho sálu do druhého. Potentáti se začínají potit, když vidí těla ohryzená od krys, prolezlá červy, nejraději by svou vizitaci ukončili. Nakonec přece jen vyjdou na čerstvý vzduch a ptají se Matky Terezy: „Jak dlouho tady jste?“ Víc jak třicet let. Delegáti se pak shodli na tom, že by tam nevydrželi ani jeden den. A Matka pohotově odpovídá: „já a moje sestry také ne, ale nás posiluje mše svatá. Ráno o půl páté jdeme do kaple. Tam vidíme Krista v eucharistii a tím se posílíme. Potom přijdeme sem a dokážeme vidět Krista v těchto ubožácích. Hleďte, toto nám dává mše svatá – posilu. A tak kéž ani my neodmítáme pozvání na mši svatou, nejen v neděli, ale i ve všední den. Komu zarůstá cesta do kostela, tomu zarůstá i cesta do nebe. Kéž i pro nás pozvání na královskou svatební hostinu mše svaté je velkou výzvou. Načerpáme během krátké doby sílu pro svůj každodenní život a také radost, štěstí a pokoj, jak jsme slyšeli ve svědectví lidí, o kterých jsme dnes uvažovali. Kostel je otevřený pro všechny, „dobré i zlé“. To je v pořádku. Ale nemůžeme vypustit závěrečnou část evangelia, kde je řeč o člověku, který vstoupil na hostinu bez svatebních šatů. Mohli bychom říci, že to jsou ti, kteří sice do kostela jdou, ale jejich život tomu neodpovídá. To, že chodíme do kostela je šlechetné a chvályhodné. Ale říká se – „noblesse oblige“, šlechetnost zavazuje. Z toho plyne, že i my, kteří tady jsme, musíme ze mše svaté žít. Ona je tím motorem, který nás žene ke konání dobra.
Všichni dobře víme, že povrchní hodnoty, události, či krajiny v nás nevyvolají žádný zvláštní obdiv nebo nadšení. Proto k nám Pán Ježíš ,mluví tak často v podobenstvích o Božím království, aby v nás vyvolal upřímnou touhu po jeho získání. V Knihách Nového zákona najdeme až 100krát výraz Boží nebo nebeské království. Tento výraz má trojí význam: 1) Znamená vnitřní Boží království v duši člověka, který přijímá Ježíšovo učení a snaží se podle něho žít. Pak jistě platí slova evangelia sv. Jana: "Kdo mě miluje, i já ho budu milovat i můj Otec ho bude milovat, přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek". 2) Království Boží je rovněž vyjádřeno ve viditelné společnosti, kterou Pán Ježíš nazval "Církev". O ní prohlásil, že brány pekel ji nepřemohou. Lidé do této společnosti vstupují svátostí křtu a mají se stát živými údy tohoto tajemného těla Církve. 3) Božím královstvím nazýváme také věčnou nebeskou blaženost, které dosáhnou všichni, kdo se za života snažili žít podle Boží vůle. Tyto tři významy jsou jakousi analýzou - ve skutečnosti však je Boží království pouze jediné. Vždyť i Pán Ježíš používá mnohá podobenství, v nichž se snažil vysvětlit skutečnost Božího království z různých pohledů. Můžeme z toho udělat asi tento závěr: jedno Boží království je vnitřně přítomno v naší duši, je udržováno církevním společenstvím a bude završeno nebeským Božím královstvím v nebi. Pán Ježíš nám dnes vypráví podobenství o svatební hostině. V jeho době totiž nebylo nic tak příjemné a přitažlivé pro lidi jako svatební hostina, která trvala celý týden. A zvláště královská svatební hostina znamenala nejvyšší stupeň požitku a společenské 12
pohody s výběrem jídel a nápojů, hudby, tance, ... Můžeme říct, že Pán ježíš tímto podobenstvím dělá "reklamu" pro Boží království. Přitažlivost této reklamy spočívá v tom, že zve úplně všechny bez rozdílu, dobré i zlé. Není to úžasné? Je zde však jeden problém, jedna překážka, která se nám staví do cesty a tou je konzumní styl života. Dnešní svět nabízí různé druhy požitků, které jsou na první pohled tak slibné jako by sloužily ke štěstí člověka. Protože se dají vidět, smysly vnímat a tělesně zakoušet, mnozí lidé se jim oddávají a tak vlastně ztrácí zájem o neviditelné nadsmyslové Boží království, které jedině v duši, v církvi a ve věčnosti může odpovědět na výkřik lidského srdce po trvalém štěstí. O tom nás přesvědčuje muž světového jména, idol mladých příznivců populární hudby na celé světě až dodnes - Elvis Presley. Tento zpěvák vypráví o sobě následující. Když jsem byl mladý, toužil jsem dosáhnout v životě 4 věci: - být slavný, - být bohatý, - mít hezkou ženu, - mít milé děti. A teď, když to všechno mám, poznávám, že ani v slávě, ani v penězích, ani v rozkoších ani v rodinné pohodě nenacházím úplné štěstí. V mém nitru je naprostá prázdnota. A tato slova pronesl v době své vrcholné slávy. Jednou v noci, když nemohl spát, přistoupil ke své knihovně a vytáhl z ní Písmo svaté, rozmýšlel nad vším a pak ho jako blesk napadla myšlenka: jedině Bůh může být smyslem mého života, jedině v Bohu najdu pravé, trvalé a dokonalé štěstí. Odnesme si z dnešního Božího slova, že Boží království přesahuje všechny hodnoty tohoto světa a že Boží království Pán Ježíš v nesmírné lásce každému z nás nabízí. Posilujme tento Boží život v nás svátostmi, udržujme jej v tomto farním společenství vzájemnou pomocí, eucharistií, modleme se jedni za druhé a povzbuzujme se, abychom ho jednou všichni dosáhli na věčnosti. Amen.
Jenom Duch oživuje
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
„Jaké jste národnosti?„– „To je těžko říci. Můj otec byl Turek, matka Arménka, narodil jsem se na řecké lodi a zaregistrovali mne jako narozeného až ve Francii; od té doby se toulám světem.“ Je to samozřejmě žert, ale užívají ho k tomu, abychom si uvědomili, jak rozsáhlé je míšení národů v dnešním světě. Tím se dostávají do styku a do konfliktů různé kultury a mentality. To ovšem staví před vážné problémy i život v církvi. Jmenuje se katolická, všeobecná, ale ve svých kostelech slouží liturgii podle zvyků kraje. Nejlépe to bylo vidět v Americe u emigrantů z evropských a jiných zemí. Skupina Poláků si hned postavila svůj vlastní kostel, Italové italský, Češi měli blízko Chicaga své velké benediktinské opatství, atd. Není divu, že se místní církev, převážně irského původu, proti tomu neustálému drobení bránila. Biskupové nutili emigranty, aby se co nejdříve zapojili 13
do země, do které přišli, ale ti se nedali. Nebylo to ani snadné. Smál jsem se srdečně, když mně v New Yorku jedna stařenka, původem ze Slovenska, vypravovala, že když sem přišla, rozuměla v kostele jenom dvěma slovům: Tantum ergo. Došlo i ke sporům. Svatý stolec v Římě v době Pia XII. se úředně emigrantů zastal zvláštní encyklikou, který má charakteristický titul: Exul patriae, Exulant z vlasti. Lidé, kteří vyrostli a získali víru ve svém prostředí, nemohou hned na obrátku přeskočit na jiný způsob modliteb, písní, pobožností. Tenkrát byla situace ovšem jiná. Emigranti se drželi ve skupinkách, mívali i své vlastní školy, mohli si postavit i svůj kostel a opatřit si svého kněze. Je neuvěřitelné, jak dlouho se takové národní skupinky udržely. V Texasu např. byl donedávna biskup Mořkovský, který mluvil plynně česky, i když už jeho matka se narodila v Americe. Vypravoval mi tento žert. V texaských českých vesnicích se mluvilo jenom česky, proto se naši mateřštinu naučili i černí dělníci, kteří tam zapadli na práci. Jeden z nich prý jel autobusem a četl si české noviny Katolík, vydávaný v Chicagu. Zahlédl to jiný černý Američan a oslovil čtenáře: „Člověče, ty jsi také Čech?“ – „Ne, já jsem Moravan“. To všecko už dnes patří minulosti. Emigranti jsou roztroušeni, jsou donuceni se překotně asimilovat. Někteří to dělají úspěšně, jiní tím trpí. To se pak odráží nepříznivě v jejich přístupu k církvi a všeobecně k náboženskému životu. Jak je zachytit? ptají se kněží. Diskutovalo se o tom při setkání kněží a laiků z katolických spolků o nové evangelizaci. Přitom se přihlásil o slovo jeden starší duchovní a prohlásil: „Mluvíte o emigrantech, kteří zabloudí do vašich farností z ciziny. Ale já vás chci upozornit, že máte v kostele i domácí emigraci, se kterou jsou stejné obtíže, a to je naše mládež. Do kostela je vodí staří, ale ti mladí jsou už docela jiné mentality. Někteří duchovní to necítí, jiní se naopak chtějí přehnaně přizpůsobit mladým a narazí ovšem na ty ze starší generace. Jak najít rozumný střed?“ Dotyčný duchovní to pak doložil příkladem ze své vlastní farnosti. Přišel mu vypomáhat nový mladý kněz. Účastnil se předtím pastoračního kursu pro novou evangelizaci. Začal tedy hned od počátku zavádět mnoho změn. To ovšem vyvolalo mnoho protestů. Není divu, vždyť většina pravidelných návštěvníků bohoslužeb jsou starší lidé, přivykli si od mládí k tradičním formám zbožnosti a teď jim je přijde někdo měnit. Spontánní protesty nepomohly. Farní rada vyslala staršího profesora, dobrého a rozumného katolíka, aby mladému knězi domluvil. Ten to udělal rád, protože i jemu se ty překotné změny nezamlouvaly. Varoval tedy duchovního, aby nevyvolával ve farnosti rozepře. Kněz se ovšem hájil těmito důvody: „Já jsem přece odpovědný i za pokřtěnou mládež, která se kostelu vyhýbá, protože jim dnešní způsoby modlení nevyhovují. Musíme se tedy přizpůsobit jejich mentalitě.“ Na to profesor: „Já jsem byl vždycky přesvědčen, že se má svět přizpůsobit poselství Kristovu v církvi a ne církev světu. I v divadle se laciné varieté snaží zalíbit publiku, ale nedělají to opravdoví umělci.“ Dialog však neskončil úspěšně, příliš se nedohodli. Ale přesto je problém přizpůsobení církve světu velmi důležitý a byl vždycky aktuální v misiích. Od doby II. vatikánského sněmu se právem o tom tématu často mluví. Aby se předešlo povrchnosti, neužívá se výrazu „přizpůsobení světu“, ale „přizpůsobení poselství evangelia různým kulturám“. Slovo svět tu zní negativně a zahrnuje i zkaženosti a perversitu. Té se ovšem církev přizpůsobit nemůže. Kultura naopak označuje souhrn pozitivních hodnot, které národ nebo skupina lidí vytvořila. Může být původu profánního nebo přenesená z cizích náboženství. Jak jí použít v církvi? Ruský křesťanský myslitel a básník V. Ivanov o tom dlouho přemýšlel. Sám znal mnoho jazyků a dokázal obdivovat všecko krásné, co se v různých kulturách vyskytlo. Všiml si však také, že kultury stále vznikají a naopak zase zanikají. Stávají se jenom 14
muzejními exempláři, jako např. kultura starých Egypťanů a Babyloňanů. Ale vedle nich je dodnes živá kultura Židů Starého zákona. Důvod? Protože všechno, co tam bylo, se stalo obrazem Krista. Nač bychom se např. učili v katechismu, že David zabil Goliáše, kdyby to nebyl obraz Krista, který přemohl mocnou sílu zla? Kdo dobře rozjímá, najde i v kultuře dnešní, nové, něco, co poslouží jako obraz života v Kristu. Když se ten obraz stane zřetelný, pak se může uvést do kostela, ne však dříve. V našich chrámech musíme cítit, že jenom Duch oživuje. Ten je jakoby atmosféra, ve které se cítí posíleni jak staří tak i mladí, jak domácí tak i cizí, společným dýcháním vzájemného porozumění v Kristu (foto: Poslední stisk rukou s Tomášem kardinálem Špidlíkem S.J., před loučením s Věčným městem po společné večeři ve stínu Kolosea a Forum Romanum, Peregrinatio ad limina apostolorum, 13. června 2007).
Die Hochzeit aneb láska prochází žaludkem (úvaha P. prof. Richarda Čemuse, S.I., spirituála římské papežské koleje Nepomucenum)
Zůstalo mi v paměti z hodin náboženství, že na rozdíl „katolického nebe“, kde se nebešťané budou věnovat duchovní kontemplaci Boha, „muslimské nebe“ je jedna jediná „bašta“. Nevím, kdo na to přišel, a jestli měl vůbec někdy v ruce Bibli. Pokud ano, nemohl si nevšimnout, že blaho od Hospodina si starozákonní člověk rád spojoval s nadějí, že se konečně dosyta nají, a to pokud možno hodně tučných jídel. A ani v Novém zákoně tomu není jinak. Přečteme-li si evangelia pod tímto zorným úhlem, je radostná zvěst o Božím království vlastně pozváním ke stolu. A že se Ježíš nebránil hostinám, se dovídáme hned zkraje Janova evangelia. V Káni galilejské umožní pozvaným se opojit prvotřídním vínem a v průběhu svého působení je dokonce nařčen, že je pijan a žrout. Když se pak vztyčí prst mravokárců, že by se jeho učedníci měli více postit, odpoví otázkou: „Což pak se můžou svatebčané postit, když je ženich s nimi?“ I evangelium této neděle (Mt 22,1-14) je ve stejné linii. Ježíš vypráví příběh o svatební hostině králova syna, na kterou pozvaní ale odmítnou přijít. Král pověří své služebníky, aby pozvaným zprostředkovali jeho touhu se spolu s nimi radovat u prostřeného stolu. Oni však neprojeví žádný zájem. Každý jde svou cestou, jeden na své pole, druhý za svým obchodem, ti ostatní dokonce chytí královy posly, ztýrají je a zabijí. Král nechá svými vojsky vrahy poslů zahubit. Pak vyšle nanovo další své služebníky, tentokráte na rozcestí s pozváním všech, které tam naleznou. A tak se hodovní síň zaplní. Rozcestí je místem, kde je třeba se rozhodnout, jakým směrem se bude naše cesta ubírat. Ježíš tedy ne náhodou nechá ve svém vyprávění jít královy služebníky s pozváním právě tam, kde je možno změnit směr dosavadní cesty. Z děje příběhu je patrné, že pozvání platí všem, je tedy universální. Pozvaní musí však splňovat jednu podmínku – být náležitě oděni. Je zřejmé, že král jednal tak, jak to bývalo tehdy zvykem, a dodnes ještě je u některých národů, totiž že hostitel svatebčanům svatební oděv daruje. Byla to tedy podmínka splnitelná pro 15
všechny bez rozdílu. Jaké však bylo královo překvapení, když mezi všemi slavnostně oděnými se objeví nesvátečně oblečený host. Musí si nechat líbit otázku: „Příteli, jak jsi se sem dostal bez svatebních šatů?“ Načež jej vykáže ze svatební síně ven. Oděv jako vstupenka do Božího království! Není to formalismus? Apoštol Pavel hovoří zcela jasně o tom, jakým šatem by se měl odít člověk pozvaný na Boží hostinu, tedy křesťan: „Svlečte se sebe starého člověka i jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele… Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.“ (Kol 3,9-12). Není pochyby o tom, co je prvoplánový význam Ježíšova příběhu. První pozvaní jsou příslušníci vyvoleného národa, kteří měli takříkajíc „rodový nárok“. Ten jim však zakryl zrak pro to, o co skutečně jde. Jejich odmítnutí otvírá dveře všem ostatním, kteří nárok neměli, ale rozeznají svou šanci. V čem spočívá odmítnutí těch prvních? V tom, že nevnímali, že čas dozrál v čas spásy, čas příhodný (kairos). Němčina má pro svatbu krásný výraz: die Hochzeit. Doslova to znamená: „vrcholný čas“, tedy čas, který dozrál do své plnosti. Ženich a nevěsta spojili své životy. V Ježíši Kristu Bůh spojil svůj život s lidstvem. To je ona „radostná zvěst“ (evangelium), která nás zve k účasti, a to tak naléhavě, že nelze odmítnout. Hostina je tím nejvýmluvnějším obrazem toho, co nás čeká. Barvitě to vylíčil prorok Izaiáš ve své apokalypse: „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína.“ (Iz 25,610a).
Příchodem Bohočlověka se tato eschatologická vidina stává realitou. Avšak i ta nám může zevšednět, takže v konkrétním rozhodování hledáme spásu jinde, než u Krista. On nás přesto každý den zve s ním stolovat, jíst jeho tělo a pít jeho krev. Jaké větší „hody“ si můžeme přát? Co jiného může víc nasytit naší duši, než spojení s Kristem, jejím ženichem? Když to pochopíme a učiníme z toho středobod našeho života, pak zakusíme se žalmistou, že: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, – vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, – občerstvuje mou duši… Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš olejem, – má číše přetéká.“ (Ž 23) Hospodinova dobrota však zavazuje. V „krajině našeho srdce“ musíme tak obývat „vyvýšená místa“, na kterých promlouvá Bůh, aby jej mohl zaslechnout i náš bližní.“ Sv. Pavel nám připomíná, že to může znamenat i něco zdánlivě tak prostého, jako dát najíst hladovému. Tím byl v daném případě Apoštol sám. Píše totiž Filipanům: „Dovedu žít v odříkání a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení. A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat.“ ( Flp 4,1214.19n) A co potřebujeme my, co stojíme na rozcestí, víc než svatební šat? Tím je láska k bližnímu. Ta však, jak známo, „prochází žaludkem“! 16
V neděli, 21. září 2014, se papež František vydal na jednodenní apoštolskou cestu do Albánie. Cílem této čtvrté zahraniční cesty a první, která vedla na Evropský kontinent, si Petrův nástupce zvolil zcela záměrně. Sám ji odůvodnil tak, že chce projevit „podporu a lásku zemi, která dlouho trpěla v důsledku minulých ideologií“ (Angelus 15.6.2014). Albánie je nevelká, ale starobylá země, kde křesťanství zapustilo kořeny hned ve svých počátcích. Je zmíněna i v Novém zákoně jako Ilýrie a již ve čtvrtém století zde působilo pět sídelních biskupů. Od Itálie ji dělí po moři pouhých 70 kilometrů. I dnes umí většina Albánců italsky. Od počátku zde existovaly těsné vztahy jak k Byzanci, tak k Římu. Roku 1479 však země byla okupována otomanskou říší a její obyvatelstvo bylo přibližně do 18. století vystaveno islamizaci. Samostatnost získala Albánie ještě před první světovou válkou. (28.listopadu 1912). První literární památkou v albánském jazyce je překlad římského misálu z roku 1555. Rozloha Albánie je ve srovnání s naší vlastí méně než poloviční a žije zde 3,25 milionů obyvatel. V novodobých dějinách zakusila Albánie ničivé účinky ideologií nacionálního fašismu a vzápětí ateistického komunismu, který zničil všech 1820 kostelů v zemi, zlikvidoval katolickou i pravoslavnou hierarchii, zdecimoval komunity věřících všech náboženských vyznání a neprodyšným uzavřením státních hranic uvrhnul veškeré albánské obyvatelstvo do naprosté izolace. Komunistický režim padl v roce 1990 a od června letošního roku je Albánie kandidátskou zemí EU. Dnešní obyvatelstvo je tvořeno z 56,4% muslimy sunnitské větve, katolíků je 15,9% a pravoslavných 6,8%, specifikou albánského islámu je jeho súfijská odnož, tzv. bektaši, kteří tvoří 2,1% obyvatel. Papež přistál v hlavním asi půl milionovém městě Tiraně těsně před 9h. Na letišti jej bez oficialit přivítali premiér a další státní a církevní představitelé. Následovalo nejprve soukromé setkání s prezidentem a jeho rodinou v jejich rezidenci a potom setkání s politickými představiteli země a diplomatickým sborem. 17
Prezident Bujar Nishani, který je muslimského vyznání, zde pronesl obsáhlý projev, ve kterém vyjádřil radost z toho, že si papež jako cíl své první evropské cesty vybral právě Albánii, zvanou země orlů. Přiblížil pak dějiny své země a jejích výjimečných vztahů s Apoštolským stolcem, zmínil papeže Pia II., který se vydal do Albánie, aby tam korunoval králem albánského národního hrdinu Skanderbega, ale zemřel během cesty v italském přístavu Ancona. Připomněl také Benedikta XV., který se zastal Albánie, když byla po první světové válce mocnostmi dohody připravena o část svého území. Papežové byli velkou podporou zvláště během padesát let trvající „kruté diktatury“, ve které se - jak řekl albánský prezident Nishani – „komunismus pokoušel změnit antropologii a vytvořit nového člověka bez Boha, bez svobody a bez náboženství“: „Důležitý byl hlas Svatého stolce proti tyranii, proti perzekuci v období velkého osamocení pod komunismem. Podpora přicházela ve jménu Božím, ve jménu svobody. Ano. Svatý otče, dostávalo se nám od Vás hlasu naděje, horizontu svobody prostřednictvím rozhlasových vln Rádia Vatikán.“ Prezident Nishani v této souvislosti zmínil zvláště papeže Jana Pavla II. a jeho slova proti ateistickému totalitarismu pronesená v roce 1980 v italské Apulii. Ocenil také nynější magisterium papeže Františka jako „mimořádně inspirující pro demokratické země na celém světě“. Pak se ujal slova papež František:
Pokojné soužití náboženství je možné Pane prezidente, pane premiére, vážení členové diplomatického sboru, excelence, dámy a pánové, jsem velmi rád, že jsem s vámi zde, v této ušlechtilé Albánské zemi, zemi hrdinů, kteří obětovali svůj život za nezávislost, zemi hrdinů, kteří dosvědčili svoji víru v obtížných dobách pronásledování. Děkuji vám za pozvání k návštěvě vaší vlasti, zvané „země orlů“ a děkuji také za slavnostní přijetí, které jste mi připravili. Uplynulo již skoro čtvrt století od doby, kdy Albánie znovu nalezla svízelnou, ale přitažlivou cestu svobody. Ta umožnila albánské společnosti zahájit materiální a duchovní rekonstrukci, uvést do pohybu spoustu energií a iniciativ, otevřít se na spolupráci a výměnu se sousedními balkánskými a středomořskými zeměmi, s Evropou a celým světem. Znovu nalezená svoboda vám umožnila hledět do budoucna s důvěrou a nadějí, začít projekty a navázat přátelské vztahy se sousedními i vzdálenými zeměmi. 18
Respekt – to slovo je pro vás podstatné – respekt vůči lidským právům, mezi nimiž se skví svoboda náboženství a myšlenkového projevu, je totiž předběžná podmínka samotného sociálního a ekonomického rozvoje země. Je-li respektována důstojnost člověka a jeho práva jsou uznávána a zaručována, vzkvétá rovněž kreativita a podnikavost, a lidská osobnost může rozvíjet rozmanité iniciativy ve prospěch obecného dobra. Radost mám zejména z jedné příznačné charakteristiky Albánie a té je třeba věnovat veškerou péči a pozornost. Mám na mysli mírumilovné soužití a spolupráci příslušníků různých náboženství. Ovzduší vzájemného respektu a důvěry mezi katolíky, pravoslavnými a muslimy je drahocenným dobrem této země a nabývá obzvláštního významu v této naší době, kdy skupiny extremistů znetvořují autentické náboženské cítění, rozdíly mezi náboženskými vyznáními jsou komoleny a manipulovány tak, aby se z nich stal nebezpečný faktor střetu a násilí, namísto příležitosti k otevřenému a uctivému dialogu a společného přemýšlení o tom, co znamená víra v Boha a dodržování Jeho zákona. Nikdo ať si nemyslí, že se může zaštiťovat Bohem při plánování a uskutečňování násilných a utlačovatelských skutků! Nikdo ať si nebere náboženství za záminku svých činů popírajících lidskou důstojnost i základní práva člověka, zejména práva na život a náboženskou svobodu všech! Dění v Albánii naopak dokazuje, že mírumilovné a plodné soužití lidí a komunit patřících k odlišným náboženstvím je nejen žádoucí, ale konkrétně možné a uskutečnitelné. Pokojné soužití mezi různými náboženskými komunitami je totiž nedocenitelným dobrem pro mír a harmonický rozvoj lidu. Je to hodnota, kterou je třeba denně opatrovat a zvětšovat výchovou k respektování růzností a specifických identit otevřených k dialogu a spolupráci na dobru všech, vzájemným poznáváním a respektováním. Je to dar, o který je v modlitbě neustále třeba prosit Pána. Kéž se Albánie nadále ubírá touto cestou a stává se příkladem, kterým se mnohé jiné země mohou inspirovat! Pane prezidente, po období mrazu izolace a perzekucí, konečně přišlo jaro svobody. Svobodné volby a nové instituce upevnily demokratický pluralismus, což usnadnilo také obnovu ekonomické činnosti. Mnozí se zejména zpočátku kvůli lepším pracovním příležitostem a životním podmínkám rozhodli odejít ze země a přispívají svým způsobem k pokroku albánské společnosti. Mnozí našli důvody k setrvání ve vlasti a utvářejí ji zevnitř. Námahy a oběti všech přispěly ke zlepšení všeobecné situace. Katolická církev mohla začít normálně existovat, obnovit svoji hierarchii a navázat niť dlouhé tradice. Byli postaveny či zrekonstruovány nová místa náboženského kultu, mezi nimiž se tyčí svatyně Matky dobré rady ve Scutari. Byly založeny školy a důležitá výchovná a asistenční centra, která jsou k dispozici všemu obyvatelstvu. Přítomnost církve a její působení jsou proto právem vnímány nejenom jako služba katolickému společenství, nýbrž celému národu. 19
Blahoslavená Matka Tereza spolu s mučedníky, kteří hrdinsky dosvědčili svoji víru a kterým patří naše nejvyšší uznání a naše modlitba, se v nebi jistě radují z nasazení mužů a žen dobré vůle usilujících o rozkvět společnosti a církve v Albánii. Nyní se však objevují nové výzvy, na které je třeba odpovědět. Ve světě, který spěje k ekonomické a kulturní globalizaci, je třeba vyvinout veškeré úsilí, aby růst a rozvoj byly dány k užitku všem a nejenom určité části obyvatelstva. Takovýto rozvoj navíc nebude autentický, pokud nebude udržitelný a rovný, totiž pokud nebude pamatovat na práva chudých a nebude respektovat životní prostředí. Je nezbytné, aby s globalizací trhů korespondovala globalizace solidarity; ekonomický růst musí provázet větší úcta ke stvoření; spolu s individuálními právy je třeba zachovávat práva entit, které prostředkují mezi státem a jednotlivcem, tedy především rodiny. Albánie může čelit těmto výzvám v rámci svobody a stability, které je třeba upevňovat a které jsou pro budoucnost velice slibné. Srdečně děkuji každému z vás za znamenité přijetí a jako to učinil svatý Jan Pavel II. v dubnu roku 1993 vyprošuji Albánii ochranu Panny Marie, Matky dobré rady. Jí svěřuji naděje veškerého albánského lidu. Bůh ať zahrne Albánii svojí milostí a svým požehnáním. Po setkání s politickými představiteli se papež z prezidentského paláce odebral v otevřeném džípu na nedaleké hlavní náměstí albánské metropole nesoucí jméno Matky Terezy, aby zde slavil eucharistii spolu s osmičlennou biskupskou konferencí Albánie a většinou z celkem 147 kněží působících v této zemi. Papež František ve své homilii – několikrát přerušené potleskem – zmínil i albánský národní symbol (orla):
Na orlích křídlech Dnešní evangelium nám sděluje, že kromě dvanácti apoštolů povolal Ježíš dalších dvaasedmdesát učedníků a poslal je do vesnic a měst hlásat Boží království (srov. Lk 10,1-9.17-20). Přinesl na svět Boží lásku a chce ji 20
šířit skrze společenství a bratrství. Proto hned formuje společenství učedníků, misionářské společenství, a připravuje je k poslání, k putování. Misionářská metoda je jasná a jednoduchá: učedníci navštěvují domy a jejich zvěst začíná výmluvným pozdravem: „Pokoj tomuto domu!“ (v.5). Není to jen pozdrav, nýbrž také dar: pokoj. Když dnes, drazí albánští bratři a sestry, přicházím mezi vás na toto náměstí pojmenované po skromné a velké dceři této země, blahoslavené Matce Tereze z Kalkaty, zdravím vás tímto pozdravem: pokoj vašim domovům, pokoj vašim srdcím, pokoj vaší zemi! Poslání dvaasedmdesáti učedníků odráží misionářskou zkušenost křesťanského společenství všech dob: zmrtvýchvstalý a živý Pán posílá nejenom dvanáct apoštolů, ale celou církev, posílá každého pokřtěného zvěstovat evangelium všem národům. Během staletí nebyla zvěst pokoje přinášená Ježíšovými posly vždycky přijata. Někdy zůstaly dveře zavřeny. V nedávné minulosti byla také brána vaší země uzavřena, zamčena řetězem zákazů a předpisů zřízení, které popíralo Boha a náboženskou svobodu. Ti kdo měli strach z pravdy a svobody, dělali vše proto, aby vyhnali Boha ze srdce člověka a vyloučili Krista a církev z dějin vaší země, třebaže byla jednou z prvních, které přijaly světlo evangelia. Ve druhém čtení jsme přece slyšeli zmínku o Ilýrii (Řím 15,19), která v časech apoštola Pavla zahrnovala i území nynější Albánie. Zamyslíme-li se nad oněmi desetiletími krutého utrpení a těžkého pronásledování katolíků, pravoslavných i muslimů, můžeme říci, že Albánie byla zemí mučedníků: mnozí biskupové, kněží, řeholníci, věřící laici i služebníci jiných náboženských kultů zaplatili svoji věrnost životem. Nechyběly důkazy obrovské odvahy a důslednosti při vyznávání víry. Kolik jen křesťanů neustoupilo hrozbám, nýbrž nadále a bez váhání pokračovalo v započaté cestě! V mysli se odebírám k oné zdi na hřbitově ve Scutari, místu a symbolu mučednictví katolíků, kteří tam byli popravováni, a s pohnutím tam skládám kytici modliteb i vděčnou a trvalou vzpomínku. Pán byl spolu s vámi, drazí bratři a sestry, a byl vám oporou. On vás vedl a potěšoval, aby vás nakonec vynesl vzhůru na orlích křídlech jako to kdysi učinil starozákonnímu lidu Izraele, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Orlice znázorněná na vaší státní vlajce poukazuje k naději, abyste ustavičně skládali svou důvěru v Boha, který neklame, ale je stále po našem boku, zejména v obtížných chvílích. 21
Dnes jsou brány Albánie znovu otevřeny a nastává sezóna nového misionářského protagonismu všech členů Božího lidu: každý pokřtěný má v církvi i společnosti svoje místo i poslání. Každý ať se cítí povolán k velkorysému nasazení zvěstovat evangelium a dosvědčovat lásku, posilovat svazky solidarity a prosazovat tak spravedlivější a bratrštější život všech. Přišel jsem vám dnes poděkovat za vaše svědectví a také vás povzbudit, abyste dávali růst naději, která je ve vás a kolem vás. Pamatujte na orla, který nikdy nezapomene na hnízdo, ale létá vysoko. Stoupejte vysoko. Jděte vzhůru. Přišel jsem vás povzbudit, abyste přitahovali nová pokolení a neustále se živili Božím Slovem v otevřenosti srdce Kristu, Jeho evangeliu, k setkání s Bohem, k setkání mezi vámi, jako to již činíte: svým setkáváním vydáváte svědectví celé Evropě. V duchu společenství mezi biskupy, kněžími, zasvěcenými osobami a věřícími laiky vás povzbuzuji, abyste dali rozmach pastorační činnosti, která je činností služebnou, a pokračovali v hledání nových forem působení církve ve společnosti. Obracím se tím zejména k mladým: Bylo jich mnoho cestou z letiště až sem! Tento lid je mladý! Velmi mladý. A kde je mládí, tam je naděje. Naslouchejte Bohu, klaňte se Bohu a mějte se navzájem rádi jako lid, jako bratři. Církvi, která žiješ v této albánské zemi, díky za tvůj příklad věrnosti evangeliu! Nezapomínejte na hnízdo, na své dlouhé dějiny, ale také zkoušky; nezapomínejte na rány, ale nemstěte se. Postupujte vpřed prací v naději na větší budoucnost. Mnozí synové a dcery Albánie trpěli až k podání oběti vlastního života. Jejich svědectví ať je oporou vašim krokům na cestě lásky, na cestě svobody, spravedlnosti a především na cestě pokoje. Ať se tak stane. Na závěr bohoslužby slavené latinsky, spolu se čteními a prosbami v albánštině, papež znovu oslovil přítomné věřící, kterých se na náměstí Matky Terezy shromáždilo několik desítek tisíc. Drazí bratři a sestry, Na závěr této bohoslužby chci pozdravit vás všechny, kteří jste přišli z Albánie a ze sousedních zemí. Děkuji za vaši účast a svědectví vaší víry. Obracím se zejména k vám mladým! Albánie je prý nejmladší zemí Evropy a proto se obracím k vám. Vybízím vás, abyste stavěli svůj život na Ježíši Kristu, na Bohu: kdo klade základy v Boha, staví na skále, protože On je vždycky věrný, třebaže my jsme nevěrní (srov. 2 Tim 2,13). Ježíš nás zná lépe než kdokoli jiný; 22
když chybujeme, neodsuzuje nás, ale říká nám: „Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,11). Drazí mladí, jste novým pokolením, novou generací Albánie, budoucností vlasti. Kéž v síle evangelia a příkladu svých předků a příkladu svých mučedníků dovedete říkat ne idolatrii peněz, ne falešné individualistické svobodě, ne závislostem a ne násilí. A naopak přitakávat kultuře setkávání a solidarity, kráse neoddělitelné od dobra a pravdy, životu prožitému velkodušně, ale s věrností v maličkostech. Tak budete stavět lepší Albánii a lepší svět ve stopách svých předků i těch, kteří jdou spolu s Albánií vpřed. Obraťme se nyní k Panně Marii, kterou ctíte zvláště jako Naši Paní Dobré rady. Duchovně zalétám do její svatyně ve Skadaru, vám tak drahé, a svěřuji jí celou církev v Albánii a veškerý albánský lid, zejména rodiny, děti a staré lidi, kteří jsou živou pamětí lidu. Matka Boží ať vás vede po cestě s Bohem k naději, která neklame. Odpolední program jednodenní papežovy návštěvy Albánie měl na pořadu tři body. Za nejvýznamnější z nich lze považovat setkání s představiteli všech náboženských vyznání v zemi. Na půdě katolické univerzity se sešli katoličtí a pravoslavní biskupové, evangeličtí pastoři, představitelé muslimských komunit sunnitů a bektašú, a rabíni zdejší židovské obce. Papež František ve své promluvě pozoruhodným způsobem rozvinul téma náboženské svobody:
Zabíjet ve jménu Boha je rouhání! Drazí přátelé, mám opravdu velikou radost z tohoto setkání, kterého se účastní představitelé hlavních náboženských vyznání v Albánii. S hlubokou úctou zdravím vás všechny i komunity, které reprezentujete. Je důležité, že jste tady společně. Je to znamení dialogu, který každodenně žijete, ve snaze utvářet vzájemné vztahy bratrství a spolupráce k dobru celé společnosti. Za toto vaše počínání vám děkuji. Albánie byla smutným svědkem toho, jaké násilí a jaká dramata může způsobit vynucené vyloučení Boha z osobního i komunitního života. Pokud je ve jménu nějaké ideologie Bůh vyháněn ze společnosti, vede to nakonec k uctívání nových idolů, přičemž velmi záhy ztratí člověk také sebe sama, je pošlapána jeho důstojnost a jsou znásilněna jeho práva. Vy dobře víte k jaké brutalitě může vést upírání svobody svědomí a náboženské svobody a jak toto zranění radikálně ochuzuje lidstvo, které je tak zbavováno naděje i opory ideálů. 23
Změny, které nastaly v 90. letech minulého století, měly pozitivní efekt také v tom, že byly vytvořeny podmínky účinné svobody náboženství. To umožnilo každé komunitě oživit tradice, které i přes kruté pronásledování nikdy nezanikly a umožnily všem, aby na základě vlastního náboženského přesvědčení nabízeli také pozitivní přínos, a to spíše k morální než ekonomické obnově země. Svatý Jan Pavel II. během své historické návštěvy v Albánii roku 1993 vskutku prohlásil, že „náboženská svoboda... není jen drahocenný Pánův dar těm, kdo mají milost víry: je to dar pro všechny, protože je základní zárukou každého jiného projevu svobody... Nic jiného než právě víra nám připomíná, že máme-li jediného stvořitele, jsme také všichni bratři! Náboženská svoboda je baštou proti všem totalitarismům a je zásadním přínosem k lidskému bratrství“ (Poselství k albánskému národu, 25. dubna 1993). Hned je však třeba dodat, že „pravá náboženská svoboda se vyhýbá pokušením intolerance a sektářství a prosazuje postoje uctivého a konstruktivního dialogu“ (ibid.). Nemůžeme neuznat, že intolerance vůči tomu, kdo má odlišné náboženské přesvědčení, je obzvláště záludným nepřítelem, který se dnes bohužel vyskytuje v různých regionech světa. Jako věřící musíme obzvláště bdít nad tím, aby se religiosita i etika, žité z přesvědčení a dosvědčované s nadšením, vyjadřovaly vždycky v postojích hodných onoho tajemství, které chceme ctít, a rozhodně odmítaly všechny znetvořené formy náboženské praxe jako nepravdivé, protože nejsou hodné Boha, ani člověka. Autentické náboženství je zdrojem pokoje a nikoli násilí! Nikdo nemůže užívat jména Božího k páchání násilí! Zabíjet ve jménu Boha je obrovské rouhání! Diskriminovat ve jménu Boha je nelidské. Náboženská svoboda z tohoto hlediska není právo, které může být zaručeno jedině panujícím legislativním systémem, který je rovněž nezbytný, nýbrž obecný prostor, prostředí úcty a spolupráce, které je zapotřebí vytvářet za účasti všech, včetně těch, kteří žádné náboženské přesvědčení nemají. Dovolím si poukázat na dva postoje, které mohou být při prosazování této základní svobody obzvlášť užitečné. Za prvé to znamená, abychom v každém muži i ženě, včetně těch, kteří nepatří k 24
naší náboženské tradici, spatřovali nikoli soupeře a tím méně nepřátele, nýbrž bratry a sestry. Kdo si je jist vlastními přesvědčeními, nemá zapotřebí se druhému vnucovat a vyvíjet na něho nátlak. Ví, že pravda má svoji vlastní zářivou sílu. Všichni jsme na této zemi poutníky a na této svojí cestě v touze po pravdě a věčnosti nežijeme jako autonomní a soběstačné entity, ani jakožto jednotlivci nebo národnostní, kulturní či sociální skupiny, nýbrž závisíme jedni na druhých a jsme si svěřeni do vzájemné péče. Každá náboženská tradice musí umět zevnitř vydávat počet z existence druhého. Druhý postoj spočívá ve snaze o obecné dobro. Kdykoli umožní přilnutí k vlastní náboženské tradici rozmach přesvědčivější, velkodušnější a nezištnější služby pro celou společnost, tam je autenticky uplatňována a rozvíjena náboženská svoboda. Ta se pak jeví nejenom jako prostor legitimně nárokované autonomie, ale také jako určitý potenciál obohacující lidskou rodinu svým postupným uplatňováním. Čím více sloužíme druhým, tím jsme svobodnější! Podívejme se kolem sebe: jaké jsou potřeby chudých, kolik jen musí naše společnosti ještě objevit cest k širší sociální spravedlnosti, k více inklusivnímu ekonomickému rozvoji! Kolik jen potřebuje lidský duch k tomu, aby neztratil ze zřetele hluboký smysl životních zkušeností a obnovil naději! V těchto oblastech činnosti mohou muži a ženy inspirovaní hodnotami svých náboženských tradic nabízet významný, ba nenahraditelný vklad. A zároveň je to obzvláště plodné pole mezináboženského dialogu. Dále bych rád poukázal na jednu věc, která je stále jakýmsi přízrakem: relativismus, „všechno je relativní“. V této věci je třeba mít na paměti jeden zřejmý princip: nelze vést dialog, pokud se nedržíme vlastní identity. Bez identity nemůže existovat dialog. Byl by to fantaskní dialog, vzdušný dialog, který je k ničemu. Každý z nás má vlastní náboženskou identitu, které je věrný. Pán ví, jak dějiny vést vpřed. Vycházejme každý ze své vlastní identity, nepředstírejme, že máme nějakou jinou, protože to nikam nevede a ničemu nepomáhá, to by byl relativismus. Spojuje nás cesta života, dobrá vůle vycházet ze svojí identity prokazováním dobra bratřím a sestrám. Prokazováním dobra putujeme společně jako bratři. Každý z nás nabízí druhému svědectví vlastní identity a vede s druhým dialog. Potom může dialog vést až k teologickým otázkám, ale to, co je nejvíce důležité a krásné, je společné putování bez zrazování vlastní identity, bez jejího zastírání a bez přetvářky. Z takovéhoto smýšlení mám užitek. Drazí přátelé, vybízím vás, abyste uchovávali a rozvíjeli tradice dobrých vztahů s náboženskými komunitami v Albánii a cítili se sjednoceni ve službách své drahé vlasti. Z humornou nadsázkou lze říci (dodal papež s odkazem na přítomné náboženské představitele sedící proti sobě), že jsme tady trochu jako fotbalový tým: katolíci proti všem ostatním, ale všichni jsme společně pro dobro vlasti i lidstva (smích a potlesk). Buďte nadále pro svoji zem a nejenom pro ni znamením možnosti srdečných vztahů a plodné spolupráce mezi lidmi různých náboženských vyznání. A prosím vás modlete se za mne. Mám to také velmi zapotřebí. Děkuji. 25
Značné citové pohnutí doprovázelo předposlední bod papežovy jednodenní cesty do Albánie. V podvečer se Svatý otec modlil nešpory s albánskou katolickou komunitou v tiranské katedrále, která byla nově vybudována a vysvěcena roku 2002. Novostavba s trojúhelníkovým půdorysem a velkou vitráží, zobrazující setkání Matky Terezy s Janem Pavlem II., může pojmout 700 lidí. Je to největší kostel v Tiraně a v neděli večer byl zcela zaplněný. Po úvodním pozdravu tiranského arcibiskupa si Petrův nástupce vyslechl dvě svědectví o pronásledování církve komunistickým režimem.
Boží prozřetelnost chtěla, aby můj rozsudek smrti nebyl vykonán Haec dies quam fecit Dominus exultemus et laetemur in ea (Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho). Ať žije Kristus, ať žije Církev. Jmenuji se otec Ernest Simoni (Troshani). Jsem čtyřiaosmdesátiletý kněz. V prosinci 1944 se chopila moci v Albánii ateistická komunistická strana, jejímž základem bylo vykořenění víry a cílem odstranění kněží. A tento program začala hned realizovat sedm následujících let: věznění, mučení a postřílení stovek kněží i laiků, prolévajíc nevinnou krev věřících, z nichž někteří, předtím než byli zastřeleni volali: "Ať žije Kristus Král". V roce 1952 komunistická vláda na popud Moskvy (Stalin) usilovala o soustředění ještě žijících kněží, kterým slíbila, že budou moci svobodně hlásat víru pod podmínkou, že se Církve odloučí od papeže a Vatikánu. Tento záměr vlády kněží nikdy nepřijali. Já jsem deset let studoval ve františkánské koleji (1938-1948). Naše představené komunisté postříleli. proto jsem byl nucen dokončit svá teologická studia tajně. Po čtyřech letech jsem byl povolán do armády, abych tak zmizel. Na vojně jsem strávil dva roky, které byly hroznější než žalář. Ale Pán mne zachránil a 7. dubna 1956 jsem byl vysvěcen na kněze. Den nato, o neděli in Albis a svátku Božího milosrdenství, jsem slavil svou první mši svatou. Kněžskou službu jsem vykonával osm a půl roku. Ale komunisti rozhodli, že mne odstraní. Proto 24 prosince 1963, hned po skončení půlnoční mše svaté v obci Barbullush, nedaleko Scutari, přišli čtyři příslušníci bezpečnosti a ukázali mi dekret o uvěznění a zastřelení. Ruce mi dali za hlavu, nasadili mi pouta, zkopali mne a naložili do svého auta. Z kostela mě odvezli do izolace, kde mne cele nechali tři měsíce v nelidských podmínkách. Takto spoutaného mne pak odvlekli k výslechu. Velitel mi řekl: "Budeš popraven jako nepřítel, protože jsi lidem 26
říkal, že bude-li to nutné, všichni zemřeme pro Krista". Zápěstí mi sevřeli do želez tak silně, že se mi zastavovalo srdce a skoro jsem umíral. Chtěli, abych mluvil proti Církvi. Odmítl jsem. Po mučení jsem skoro mrtvý padl. Když viděli můj zubožený stav, pustili mne. Pán chtěl, abych dále žil. Mezi obviněními bylo také slavení tří mší svatých za spásu duše amerického prezidenta Johna Kennedyho, zavražděného měsíc před mým zatčením, mší, které jsem slavil na výzvu Pavla VI., adresovanou všem kněžím světa. Odebíral jsem významný ruský časopis "L´Union Sovietique" ve francouzštině. To navíc v době, kdy Albánie přerušila vztahy se Sovětským svazem. Jako důkaz pro obvinění předložili soudci číslo časopisu, v němž byla na první stránce fotografie amerického prezidenta. Boží prozřetelnost chtěla, aby můj rozsudek smrti nebyl vykonán. Do cely mi přivedli dalšího vězně, mého drahého přítele, s úmyslem mě sledovat. Tento začal mluvit proti straně, ale já jsem mu odpověděl, že Kristus nás učil milovat nepřátele a odpouštět jim, a my musíme usilovat o dobro lidu. Tato má slova se dostala až k sluchu diktátora, který pět dnů nato můj rozsudek smrti zrušil. Tento však byl nahrazen osmnácti lety vězení v dole Spac. Jen co jsem vyšel z vězení, byl jsem znovu odsouzen na nucené práce: na deset let - tedy až do pádu režimu - jsem pracoval v kanálech odpadních vod. Během věznění jsem slavil mši svatou latinsky zpaměti a stejně tajně jsem zpovídal a rozdával svaté přijímání. Po návratu náboženské svobody mi Pán pomáhal sloužit v mnoha vesnicích, smiřovat mnoho pomstychtivých lidí Kristovým křížem, a tak odhánět nenávist a ďábla od lidských srdcí. Svatosti, jsem si jistý, že vyslovuji touhu všech přítomných, modlím se, aby na přímluvu nejblahoslavenější Kristovy Matky, Vám Pán dal život, zdraví a sílu při vedení velkého stádce, kterým je Kristova Církev. Amen.
Nechápu, jak bylo možné vydržet tak strašná utrpení Pochválen buď Ježíš Kristus. Jsem sestra Marie Kaleta a je mi 85 let. V deseti letech jsem pocítila Pánovo povolání, aniž bych ještě tehdy věděla co znamená být řeholnicí. v rodině jsem byla jedinou dcerou. Modlitby a rady mého strýce kněze mi pomohly dát se na tuto cestu. Strýc se jmenoval otec Ndoc Suma. Byl to kněz, který trpěl mnoho let ve vězení a v různých pracovních táborech. Dnes jsem ráda, že na 27
seznamu mučedníků, jejichž proces kanonizace probíhá, vidím jeho jméno spolu s jedinou ženou, Marii Tuci, mou kamarádkou a stejně jako já stigmatinkou, která zemřela v mladém věku po brutálním komunistickém mučení. Sedm let jsem žila v klášteře sester stigmatinek. Potom nás ateistická vláda rozpustila a já se vrátila domů ke svým rodičům a služby svému strýci, který byl ve vězení. Po smrti rodičů jsem žila sama s touhou uchovat živou víru v srdcích věřících, i když to vše tajně. Pán mi dal tolik víry, takže jsem ji mohla dávat i jiným: křtila jsem nejen děti po vesnicích, ale také všechny, kdo stanuli u mých dveří, jen co jsem nabyla jistoty, že mne nechtějí udat. Za tu dobu mne provázelo událostí, kdy jsem veřejně vydávala svědectví o víře. S pokorou v srdci bych jednu z nich povyprávěla. Vracela jsem se domů z práce v družstvu. Po cestě jsem zaslechla hlas, který mne volal. Běžela ke mně nějaká žena s dítětem v náručí. Prosila mě, abych pokřtila dítě, které držela v náručí. Ze strachu, - protože jsem věděla, že je manželkou komunisty, - jsem jí řekla, že ji nemám čím pokřtít, protože jsme byli na cestě. Ale k velkému překvapení mi řekla, že v příkopu vedle cesty voda teče. Namítla jsem jí, že nemám čím vodu nabrat. Ona však naléhala, abych děvčátko pokřtila. Když jsem viděla její víru, zula jsem botu, která byla plastová, nabrala do ní vody ze strouhy a děvčátko pokřtila. Navíc díky známosti s kněžími jsem měla to štěstí, že jsem mohla doma ve skříni uchovávat Nejsvětější Svátost, kterou jsem nosila nemocným a umírajícím. Vykonávala jsem náboženskou činnost, ale ani sama nevím, jak jsem to dokázala. Ještě dnes když nad tím přemýšlím, se mi zdá neuvěřitelné, že jsme mohli tak strašné útrapy vydržet, ale vím, že Pán nám dával sílu, trpělivost a naději. Tak jako v podobenství o koukolu Pán čeká. "Čeká" až do žní, aby jej nejprve oddělil od zrna. I když ta doba byla dlouhá a práce v družstvech velice těžká, Pán dával sílu těm, které povolal. On mi skutečně vynahradil všechna utrpení, a to už zde na zemi. Po letech režimu se znovu otevřely kostely a já jsem měla štěstí stát se řeholnicí, což byla společná touha tolika kněží a řeholnic. Zvláště dnes nevím, jak Pánu poděkovat. Dostalo se mi privilegia setkat se s Vaší Svatostí a poprosit o požehnání pro mne, pro strýce kněze i sestry stigmatinky, pro farnost, kde jsem se narodila a kde konám svou službu až dodnes, pro biskupy, kněze a řeholníky, pro celou Církev a všechen albánský lid. Amen. Papež František neskrýval své dojetí až k slzám a oba staré lidi silně objal. Poté odložil připravenou promluvu a komentoval krátké čtení z večerních chval z druhého listu Korinťanům (2 Kor 1,3-4). 28
Dnes jsme se dotkli mučedníků Připravil jsem si pro vás pár slov a dám je arcibiskupovi, aby vám je potom předal. Překlad je už hotov. Nyní mne však napadlo něco jiného... V krátkém čtení z nešpor jsme slyšeli: „Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás“ (2 Kor 1,3-4). Tato slova nám podává církev k zamyšlení pro večerní chvály. Během těchto dvou měsíců, kdy jsem se připravoval na tuto návštěvu, přečetl dějiny pronásledování v Albánii. A bylo to pro mne překvapení. Nevěděl jsem, že váš lid tolik trpěl! Potom jsem cestou z letiště až na náměstí viděl fotografie vašich mučedníků. Je vidět, že tento lid si uchovává paměť na svoje mučedníky, kteří tolik trpěli. Je to lid mučedníků. A dnes na začátku této bohoslužby jsem se dvou z nich dotknul. Mohu vám říci to, co řekli oni svým životem, a svými prostými slovy jednoduše vyprávěli o svém utrpení! Můžeme se jich zeptat: „Jak jste dokázali přežít takové soužení?“ A povědí nám to, co jsme dnes slyšeli v tomto úryvku z druhého listu Korinťanům: „Bůh je milosrdným Otcem a Bohem veškeré útěchy. On nám dodal útěchy“ Takto jednoduše to řeknou. Trpěli příliš. Trpěli fyzicky, psychicky i úzkostí nejistoty, zda budou zastřeleni či nikoli... A s touto úzkostí žili. A Pán je těšil. Myslím na Petra, když byl vězněn v okovech. Celá církev se za něho modlila. A Pán těšil Petra i tyto dva (svědky), které jsme dnes slyšeli. Pán je těšil, protože byl v církvi lid Boží, svaté a dobré stařenky, klauzurní sestry, které se za ně modlili. Toto je tajemství církve. Když církev prosí, aby Pán utěšil svůj lid, Pán jej potěší jemně a ve skrytu. Těší v důvěrnosti srdce a mocně. Jsem si jist, že oni se nechlubí tím, co prožili, protože vědí, že Pán jim umožnil jít dál. Něco nám však přece říkají, totiž to, že pro nás, kteří jsme byli Pánem povoláni následovat Jej blíže, jediná útěcha pochází od Něho. Běda nám, budeme-li hledat jinou útěchu! Běda kněžím, řeholníkům, sestrám, novickám, zasvěceným osobám, hledají-li útěchu vzdálenou Pánu! Nechci vás dnes plísnit. Nechci se tady stát katem, ale vězte, že budete-li hledat útěchu jinde, nebudete šťastní! Ba více: nebudeš moci těšit druhé, protože tvoje srdce, nebylo otevřené Pánově útěše. A skončíš, jak to řekl velký prorok Eliáš Izraelskému lidu, „kulháním na dvě strany“ (1 Král 18,21). „Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás.“ A to dnes učinili tito dva svědkové. Pokorně, skromně a bez chlubení nám prokázali službu a potěšili nás. Říkají nám také, že jsou hříšníci, ba více: hříšníci, s nimiž byl Pán. Toto je cesta. Neklesejte na mysli. Promiňte mi (obrátil se papež na přítomného kněze a 29
řeholní sestru), že vás používám jako příklad, ale všichni potřebujeme být si vzájemně příkladem. Jděme tedy domů a dobře přemýšlejme: dnes jsme se dotkli mučedníků.
Poslední hodinu jednodenního pobytu na albánské půdě Petrův nástupce strávil v dětské vesničce, kterou poblíž Tirany v roce 1999 založila italská nezisková organizace Betania. Obdobné komunity asociace Betánie, sestávající ze zasvěcených laiků, rodin a sítě dobrovolníků, fungují také v Itálii a Africe. Přijímají sirotky a děti ze složitých rodinných situací. Asociace, která vznikla před třemi desetiletími z popudu Antonietty Vitalové, se inspiruje evangelním duchem, avšak v domovské veronské diecézi dosud nemá církevní schválení. V Albánii charitní dílo oficiálně uznaly státní úřady i dračsko-tiranský arcibiskup Mirdita, který v dětské vesničce před pěti lety vysvětil kostel sv. Antonína. Papeže Františka v něm kromě dobrovolníků a zaměstnanců místního střediska očekávali také zástupci dalších albánských charitativních organizací.
Dobro odměňuje nekonečně víc než peníze Drazí přátelé z centra Betánie, ze srdce vám děkuji za vaše radostné přijetí! A děkuji vám zejména za přijetí, které tady denně nabízíte mnoha dětem, chlapcům a děvčatům, kteří potřebují péči, něhu, klidné prostředí a přátelství lidí, kteří jsou zároveň opravdovými vychovateli, příklad života a oporu. Na místech, jakým je toto, se všichni utvrzujeme ve víře, dostává se nám pomoci, abychom věřili, protože vidíme víru projevující se konkrétní láskou. Vidíme, že vnáší světlo a naději do obtížných situací, vidíme, jak se znovu zapaluje v srdcích lidí, kterých se dotkl Ježíšův Duch: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá“ (Mk 9,37). Tato víra, která působí v lásce, přenáší hory lhostejnosti, nedůvěry a apatie; otevírá srdce i dlaně ke konání a šíření dobra. Skrze pokornou a jednoduchou službu těm nejmenším přichází dobrá zvěst, že Ježíš vstal z mrtvých a žije mezi námi. Dále toto Centrum dosvědčuje, že je možné mírumilovné a bratrské soužití lidí patřících k různým etnikům a náboženským vyznáním. Tyto rozdíly zde nebrání harmonii, radosti a pokoji, ba dokonce se stávají příležitostí ke hlubšímu vzájemnému poznání a porozumění. Rozdílné náboženské zkušenosti se otevírají uctivé a účinné lásce k bližnímu, každá náboženská komunita nachází svůj výraz v lásce a nikoli násilí, nestydí se za dobrotu! Kdo v sobě nechá růst dobrotu, dostane se mu klidného svědomí a hluboké radosti i uprostřed těžkostí a nepochopení. Dobrota nedá bohatství, moc či věhlas, ale nabízí to, co nemohou dát peníze a moc. Dobro je odměnou sobě samému a přibližuje nás Bohu, Svrchovanému Dobru. Umožňuje nám myslet jako On, vidět realitu vlastního života ve světle plánu lásky, který má s každým z nás; umožňuje nám zakoušet malé každodenní radosti a je nám oporou v 30
těžkostech a zkouškách. Dobro odměňuje nekonečně víc než peníze, které naopak klamou, protože jsme byli stvořeni k přijetí Boží lásky a jejímu rozdávání a nikoli k tomu, abychom všechno poměřovali penězi či mocí, což je nebezpečí, které nás zabíjí všechny. Drazí přátelé, vaše ředitelka ve své promluvě zmínila etapy, kterými vaše sdružení prošlo, i skutky, které se zrodily z intuice zakladatelky, paní Antoinetty Vitale, kterou srdečně zdravím a děkuji za přijetí. Poukázala také na pomoc dobrodinců a pokroky různých iniciativ. Zmínila četné děti zde přijaté a vychované. Mirjan se svěřil se svojí osobní zkušeností, svým obdivem a svou vděčností za setkání, které proměnilo jeho život, otevřelo novým horizontům, seznámilo s novými přáteli a zejména s jedním Přítelem, který je větší a lepší než ostatní: Ježíšem. Mirjan, který přijal křestní jméno Pavel, pak řekl něco velmi významného o dobrovolnících, kteří zde pracují: „Patnáct let se z lásky k Ježíši a k nám radostně obětují.“ Tato věta vyjevuje, jak darování se z lásky k Ježíši přináší radost a naději a že služba bratřím se mění na společné kralování v Bohu. Tato slova Mirjany a Pavla mohou znít paradoxně velké části našeho světa, který má potíž je pochopit, namáhavě hledá klíč k vlastnímu životu v samoúčelnosti pozemského bohatství, vlastnictví a zábavy a přitom se naopak stává odcizeným a otupělým. Tajemstvím vydařeného života je však láska a darování se z lásky. Potom přichází síla k radostné obětavosti a usilovnější nasazení se stává zdrojem větší radosti. Potom už definitivní životní rozhodnutí nevyvolávají strach, ale ukazují se ve svém pravém světle jako způsob plného uskutečnění vlastní svobody. Pán Ježíš a jeho Matka, Panna Maria, ať žehná vašemu sdružení, Centru Betánie a dalším centrům, kterým láska dala zrod a Prozřetelnost růst. Kéž žehná všem dobrovolníkům, dobrodincům a všem přijatým dětem i dospívajícím. Váš patron svatý Antonín z Padovy ať vás na této cestě provází. Služte nadále s důvěrou Pánu Ježíši v chudých a opuštěných a proste Jej, aby se srdce a mysl všech otevřely dobru, činorodé lásce, prameni pravé a autentické radosti. Prosím vás, abyste se za mne modlili a ze srdce vám žehnám. Definitivní tečkou za čtvrtou mezinárodní apoštolskou cestou papeže Františka se pak v pondělí stala krátká návštěva v římské bazilice Panny Marie Větší. Svatý otec položil k mariánské ikoně v kapli Salus Populi Romani květiny, které dostal právě v albánském charitním centru Betánie. V tiché modlitbě pak poděkoval Matce Boží za její ochranu a za zdárný průběh albánské cesty. Přítomní věřící se pak připojili k závěrečnému chorálu Salve Regina. Kolem půl jedné se papež vrátil zpět do Vatikánu.
31
Tisková konference papeže Františka na palubě letadla při návratu z Albánie Na zpáteční cestě z Albánie papež František v letadle zodpověděl otázky novinářů, kteří jej na apoštolské cestě do této evropské země doprovázeli. Mezi padesátkou z nich byli zástupci tří albánských televizních stanic, kteří při kladení otázek dostali od kolegů přednost. První otázku položila redaktorka albánské státní televize, kterou zajímalo, zda představa, kterou měl papež o Albáncích jakožto těžce zkoušeném, ale i tolerantním národě, byla jedinou kvalitou, kterou u nich zaznamenal. A „zda právě tyto dvě vlastnosti jsou ty správné, které umožňují orlovi vracet se do hnízda,“ řekla s narážkou na papežovu myšlenku z dopolední homilie. Papež František: „Řeknu, že jsem tu představu trochu přizpůsobil. Utrpení, které jste vy Albánci prožili jsem mohl vidět zblízka. Pokud jde o toleranci, řekl bych to jinak. Albánec znamená bratr. Má schopnost bratrství, což je víc. A je to vidět v soužití, ve spolupráci mezi muslimy, pravoslavnými a katolíky. Spolupracují jako bratři. Další věc, kterou jsem od začátku vnímal, je množství mladých lidí. Když jsem se o tom zmínil, řekli mi, že Albánie je nejmladší zemí Evropy. A je vidět, že se tato země více rozvíjí kulturně a také v umění vládnout právě díky tomuto bratrství.“ Další redaktor zmínil kněze, kteří byli umučeni komunistickým režimem a jejichž portréty byly rozvěšeny nad hlavní třídou albánského hlavního města, a zajímalo jej, jak na papeže tento pohled zapůsobil. Papež František: „Už dva měsíce se trochu seznamuji s tímto těžkým obdobím Albánie a snažím se jej pochopit. Studoval jsem také její vznik. Vy však máte krásné a mocné kulturní kořeny a původní velkolepou kulturu. Toto období však, jak jsem zjistil, bylo kruté a úroveň krutosti úděsná. Viděl jsem fotografie nejenom katolíků, ale i pravoslavných, ba i muslimů a představoval jsem si, jak jim bylo řečeno: »Nesmíš věřit v Boha!« - a oni: »Ale já věřím« a - bum – zlikvidovali je… Říkám si: protože všechny tři tyto náboženské komponenty vydaly svědectví o Bohu, nyní dosvědčují bratrství.“ Třetí novinář ve svojí otázce nejprve konstatoval, že Albánie je zemí s muslimskou většinou, návštěva proběhla v křehké globální situaci a papež přece již prohlásil, že třetí světová válka začala. „Je Vaše poselství z této návštěvy určeno jenom Albáncům anebo jde dál?“ Papež František: „Ne, jde dál, jde dál. Albánie ušla kus cesty míru, soužití a spolupráce, která vede dál a týká se dalších zemí, kteří mají rovněž různé etnické kořeny. Řekl jste, že Albánie je zemí s muslimskou většinou. Ano, ale není muslimskou zemí. Je evropskou 32
zemí. Pro mne je to překvapivé. Albánie je evropská země, právě svojí kulturou, kulturou soužití, ale také kulturou dějin, kterými prošla.“ „Jaké jsou další cíle papežových cest po návštěvě Albánie, která je v Evropě?“ – zeptal se s úsměvem další novinář. Papež František: „Ano, zeměpis změnit nemohu. Příští cesta se uskuteční 25. listopadu do Štrasburku, na Radu Evropy a do Evropského parlamentu, obojí. A další pak asi 28. listopadu do Turecka, kde budu na svátek sv. Ondřeje, 30. listopadu, spolu s patriarchou Bartolomějem.“ „Svatosti – zajímal se další novinář – pochopili jsme, že máte trochu jinou vizi Albánie než Evropané, tedy my, kteří se díváme na Evropu jako na Evropskou unii. Zvolil jste si za cíl své první cesty po Evropě zemi, která je periferií a nepatří do Evropské unie. Co byste řekl těm, kteří hledí jenom na Evropu »mocných«?“ Papež: „Že tato moje cesta je určitým poselstvím, signálem, který chci dát.“ Poslední otázka se týkala nedělních nešpor v tiranské katedrále, kde před papežem vystoupili dva svědci teroru albánského ateistického komunistického režimu. „Myslím – řekl novinář – že jsme vás všichni viděli poprvé plakat. Toto setkání vás velice dojalo. Byla to zřejmě nejdojemnější chvíle této cesty…“ Papež: „Slyšet mluvit mučedníka o vlastním mučednictví je silné! Myslím, že my všichni, kteří jsme tam byli, jsme byli pohnuti. Všichni. A ti svědkové mluvili jako by mluvili o něčem jiném, s nenuceností a pokorou. Měl jsem z toho velký užitek.“
Tiskový mluvčí Svatého Stolce o apoštolské cestě do Albánie Také v Albánii promlouvala papežova gesta, míní otec Federico Lombardi, SJ. Do vzpomínky na nedělní mezinárodní apoštolskou cestu se vryje spontánní objetí Petrova nástupce se svědky komunistického pronásledování. Mučednictví doby zcela nedávné se tak stalo konstantou jednodenní cesty, stejně jako svědectví víry až k oběti života doprovázelo srpnovou apoštolskou cestu na Korejský poloostrov. ”Otázka mučednictví a svědectví víry v navýsost obtížných situacích je téma, které papež velice silně vnímá. S mučedníky komunistického režimu jsme se setkávali celý den. Albánští organizátoři papežské cesty vyvěsili na tiranskou hlavní třídu, kterou jsme několikrát projížděli, veliké fotografie čtyřiceti mučedníků, jejichž beatifikační proces probíhá. Myslím, že to mělo silný dopad i na samotné Albánce, protože mnozí z nich neznali jejich tváře a mohli si tak opět konkrétně uvědomit svou historii. Při dopolední mši, když se podávalo svaté přijímání, zpíval albánský sbor krásný zpěv na slova listu Římanům, kde stojí : “Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování? Při poslechu tohoto zpěvu a pohledu na tváře mučedníků jsem pocítil nezadržitelné dojetí. Takové, jaké Svatý otec ještě silněji prožil odpoledne při setkání se dvěma svědky pronásledování. Bylo přirozené, že papež poté mluvil spatra a z hloubky srdce vyslovil to, co právě prožíval. Také bylo krásné, když papež František při dopolední homilii zmínil skadarský hřbitov, který je symbolem katolického mučednictví, 33
protože tam bylo popraveno mnoho katolíků. Duchovně tak rozšířil svou přítomnost v Albánii také na další města, zejména Skadar, který je středem albánského katolictví, a tudíž i mučednictví.” Dalším velice intenzívním okamžikem bylo setkání s dětmi v komunitním centru Betánie, které přijímá děti s různými typy postižení a rodinného zázemí. Papež František tu zopakoval své časté téma, tedy že “dobrota není slabost”. Co vás na tomto setkání nejvíce oslovilo? ”Při každé papežské cestě jsou momenty věnované výlučně charitativnímu úsilí církve. Návštěva v centru Betánie je tedy součástí této trasy. Chtěl bych však upozornit na nepatrný odkaz, který papež pronesl jaksi na okraj, ale který nebyl náhodný. Poukázal totiž na odpouštějící lásku. Pokud se láska projevuje v činném milosrdenství, je také schopna odpouštět. To je důležité pro albánskou společnost, která má mnohé hodnoty a přednosti, ale kde existuje tradice krevní msty. Také naši misionáři se zejména v horských oblastech Albánie dlouhodobě zasazovali o smíření v rodinách a o překonání tradiční zášti, která často narušuje mezilidské vztahy. Láska tedy vychází vstříc potřebným a nejslabším, avšak zároveň napomáhá vlastnímu přesahu. Tak se kladou základy pravého, trvalého a každodenního pokoje, který nepotřebujeme jenom v Albánii, ale všude.” Papež František přijel do Albánie ve stopách Jana Pavla II., který takříkajíc znovu vystavěl tamní církev z trosek. Jak na něj Albánci vzpomínají? ”Papež Wojtyla pro ně má zásadní význam. Možná ne na takové úrovni jako Matka Tereza, která pocházela z Albánie, ale jejich obliba je téměř srovnatelná. Po dlouholetém pronásledování, kdy všichni ze země utíkali kvůli nedostatku perspektiv, to byl první papež, který povzbudil místní církev, ale také celou albánskou společnost. Jeho role v posttotalitních dějinách Albánie je tudíž zásadní a František v ní pokračoval. Před církví a společností dnes stojí jiné výzvy, o kterých mluvil tiranský arcibiskup v závěru mše svaté a o kterých se zmínil také Svatý otec před modlitbou Anděl Páně. Už to není komunistický ateismus, ale nástrahy materialistického ateismu – individualismus, konsumismus, lhostejnost, nové modly. Františkova cesta směřuje mladou Albánii do budoucího pokojného a konstruktivního začlenění do Evropy, činí z ní ideální model soužití různých náboženství a vyznání, avšak zároveň varuje před riziky dnešního materialismu.” Poslední otázka – doprovázel jste papeže Františka během celé cesty. Svěřil se vám s tím, co prožívá a co cítí? ”Ale ne, nemluvili jsme spolu, události šly tak rychle za sebou a bez přestávky. Je ale patrné, že papež projevuje své postoje a reakce také navenek, že nic neskrývá. Všichni tedy mohli vidět jeden detail, na který chci upozornit. Celý den jezdil po Tiraně v otevřeném vozu, a proto se všechny předchozí řeči o hrozícím riziku a možných nebezpečích ukázaly jako zcela neopodstatněné. Papež se pohyboval tak, jak to běžně dělá, bez překážek a bariér, a proto i v tomto případě zažíval setkání s lidem. Z toho měl velkou radost. Byla to pro něj nová setkání. Nikdy předtím Albánii nenavštívil a nyní mnoho věcí objevil a uvědomil si je – mládí albánského lidu, soužití mezi různými náboženstvími, vzpomínka na mučedníky… Večer bylo zřejmé, že neprožil zrovna odpočinkový den, ale byla viditelná jeho spokojenost se službou, kterou vykonal. Těšilo ho všechno, co od albánského lidu obdržel, a byl plný duchovní radosti.” 34
Papež František o své apoštolské cestě do Albánie (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 24. září 2014)
Dobrý den, drazí bratři a sestry! Dnes bych chtěl mluvit o apoštolské cestě do Albánie uskutečněné minulou neděli. Činím tak především jako akt díkůvzdání Bohu, který mi umožnil vykonat tuto návštěvu, čímž jsem mohl tomuto lidu projevit také fyzicky a hmatatelně blízkost svou i celé církve. Znovu chci vyslovit svoje bratrské uznání albánskému episkopátu, kněžím, řeholníkům a řeholnicím, kteří pracují s velkým nasazením. Moje vděčná vzpomínka patří také státním představitelům, kteří mne s velkou zdvořilostí přijali, jakož i všem, kdo se přičinili o realizaci této návštěvy. Tato cesta se zrodila z touhy navštívit zemi, která po dlouhém období útisku nelidským ateistickým režimem, zakouší mírumilovné soužití různých náboženských složek. Považoval jsem za důležité povzbudit ji na této cestě, aby v ní houževnatě pokračovala a prohlubovala všechny její aspekty ku prospěchu obecného dobra. Proto bylo jádrem této cesty mezináboženské setkání, kde jsem s hlubokým uspokojením mohl konstatovat, že pokojné a plodné soužití lidí i komunit patřících k různým náboženským vyznáním je nejen žádoucí, ale konkrétně možné a uskutečnitelné. Oni jej praktikují! Jde o autentický a plodný dialog, který se vyhýbá relativismu a bere zřetel na identitu každého. Setkání s kněžími, zasvěcenými osobami, seminaristy a laickými hnutími bylo příležitostí ku vděčné, místy velmi dojemné, vzpomínce na četné mučedníky víry. Díky účasti několika pamětníků, kteří zakusili na svém těle děsivé pronásledování, zazářila víra mnoha hrdinských svědků minulosti, kteří následovali Krista až do těch nejzazších důsledků. Právě niterné spojení s Ježíšem, vztah lásky k Němu dodával těmto i všem ostatním mučedníkům sílu snášet bolestné události, které je přivedli k mučednictví. Ani dnes, stejně jako v minulosti, nepramení síla církve z organizačních schopností či struktur, které jsou rovněž potřebné. Církev tam svou sílu nenachází. Naší silou je Kristova láska! To je síla, která nás podporuje ve chvílích těžkostí a inspiruje dnešní apoštolskou činnost, aby všem nabídla dobrotu a odpuštění a dosvědčovala tak Boží milosrdenství. Při průjezdu hlavní třídou Tirany vedoucí z letiště na největší náměstí jsem mohl spatřit portréty čtyřiceti 35
kněží, kteří byli během komunistické diktatury zavražděni a jejichž beatifikační proces probíhá. Patří ke stovkám křesťanů i muslimů, kteří byli vražděni, mučeni, žalářováni a deportováni jenom proto, že věřili v Boha. Byla to temná doba, během níž byla naprosto potlačena náboženská svoboda a bylo zakázáno věřit v Boha. Tisíce kostelů i mešit byly srovnány se zemí, přestavěny na skladiště či kina, která propagovala marxistickou ideologii; náboženské knihy byly páleny a rodičům bylo zakázáno dávat dětem po svých předcích jména s náboženským obsahem. Památka těchto dramatických událostí je pro budoucnost lidu podstatná. Památka mučedníků, kteří vytrvali ve víře je zárukou údělu Albánie, protože jejich krev nebyla prolita nadarmo, nýbrž je setbou přinášející plody pokoje a bratrské spolupráce. Dnes je totiž Albánie nejenom příkladem obrody církve, ale také mírumilovného soužití mezi náboženskými vyznáními. Mučedníci proto nejsou poraženými, nýbrž vítězi. V jejich hrdinském svědectví se skví všemohoucnost Boha, který svůj lid neustále těší a otevírá nové cesty a horizonty naděje. Toto poselství naděje, stojící na víře v Krista a na památce minulosti, jsem svěřil všemu albánskému obyvatelstvu, jehož nadšení a radost jsem potkával v dějištích jednotlivých setkání a bohoslužeb, ale i v ulicích Tirany. Všechny jsem vybídnul, aby u vzkříšeného Pána ustavičně čerpali nové energie a mohli tak být evangelním kvasem společnosti a věnovat se, jak se již děje, charitativní a výchovné činnosti. Ještě jednou děkuji Pánu, protože mi touto návštěvou umožnil setkat se s odvážným a silným lidem, který neustoupil před bolestí. Vybízím znovu albánské bratry a sestry k odvaze dobra a k vytváření přítomnosti i budoucnosti svojí země i Evropy. Plody svojí návštěvy svěřuji Matce dobré rady, ctěné ve stejnojmenné svatyni ve Skadaru, aby tento mučednický lid nadále provázela. Kéž mu tvrdá zkušenost minulosti umožňuje zapouštět stále hlubší kořeny otevřenosti vůči bratřím, zejména těm nejslabším, a učiní jej protagonistou onoho dynamismu lásky, která je v našem dnešním sociálně-kulturním kontextu tolik nezbytná. Chtěl bych, abychom dnes všichni pozdravili tento odvážný a pracovitý lid, který v pokoji hledá jednotu.
36
Veslujme, buďme silní i v protivětru! V římském kostele Nejsvětějšího Jména Ježíš, kde je pohřben zakladatel jezuitů sv. Ignác z Loyoly, v sobotu, 27. září 2014, v podvečer slavil papež František děkovnou bohoslužbu nešpor u příležitosti 200. výročí obnovení Tovaryšstva Ježíšova za účasti řádového generálního představeného. P. Adolfo Nicolase, přibližně tří set jezuitů a dalších spolupracovníků tohoto řádu. Petrův nástupce zde pronesl obsáhlou promluvu, v níž rekapituloval pohnuté osudy Tovaryšstva v dějinách církve, totiž jeho zrušení roku 1773 a obnovení, od něhož letos uplynulo 200 let. Drazí bratři a přátelé v Pánu! Tovaryšstvo nesoucí Ježíšovo jméno prožilo těžké časy, pronásledování. Během generalátu P. Lorenza Ricciho „se nepřátelům církve podařilo dosáhnout zrušení Tovaryšstva“ (Jan Pavel II., Poselství P. Kolvenbachovi, 31. července 1990) u mého předchůdce Klementa XIV. Když si dnes připomínáme jeho obnovení, jsme povoláni obnovit svoji paměť, upamatovat se a připomenout si všechna obdržená dobrodiní a zvláštní dary (srov. Duchovní cvičení, 234). To bych dnes chtěl společně s vámi učinit. V časech protivenství a zmatku se vždycky zvedne mračno pochybností a soužení; není snadné jít dál, pokračovat v cestě. Především v obtížných a krizových obdobích přicházejí četná pokušení: zdržovat se diskusemi o idejích, nechat se unášet neútěchou, soustředit se na skutečnost, že jsme pronásledováni a nic jiného nevidět. Při čtení dopisů P. Ricciho mne velice oslovila jedna věc, totiž jeho schopnost nenechat se brzdit těmito pokušeními a nabízet v dobách soužení jezuitům takové vidění věcí, které umožňuje zapustit hlubší kořeny ve spiritualitě Tovaryšstva. P. Generál Ricci psal jezuitům té doby při pohledu na mračna sbírající se na obzoru a utvrzoval je v jejich příslušnosti k tělu Tovaryšstva a k jeho poslání. V období zmatku a neklidu rozlišoval. Neztrácel čas diskusemi o idejích a naříkáním, ale chopil se povolání Tovaryšstva. Měl jej opatrovat a ujal se toho. A tento postoj umožnil jezuitům učinit zkušenost smrti a zmrtvýchvstání Páně. Tváří v tvář ztráty všeho, dokonce i vlastní veřejné identity, neodporovali vůli Boží, nevyhýbali se konfliktu ve snaze zachránit sami sebe. Tovaryšstvo – a to je krásné – prožilo tento konflikt až do dna beze ztrát: prožilo ponížení s Kristem poníženým, poslechlo. Chytrostí ani obrannou strategií se z konfliktu nikdy nevyvázne. Ve zmatku a v ponížení se 37
Tovaryšstvo rozhodlo žít rozlišováním Boží vůle, aniž by hledalo způsob, jak se konfliktu vyhnout zdánlivým klidem nebo přinejmenším elegantně. Tak nejednalo. Naše srdce nikdy nenasytí zdánlivý klid, nýbrž pravý pokoj, který je darem Božím. Nikdy netřeba hledat snadný „kompromis“ či praktikovat laciný „irenismus“. Jedině rozlišování nás zachrání před skutečným vykořeněním, opravdovým „zrušením“ srdce, jímž je egoismus, zesvětštění, ztráta našeho obzoru, naší naděje, kterou je Ježíš, pouze Ježíš. P. Ricci a Tovaryšstvo tak ve fázi svého rušení dalo přednost dějinám před možnou banální „historkou“, protože vědělo, že láska bude soudit dějiny a že uprostřed tmy je naděje větší než naše očekávání. Rozlišování musí být činěno se správným úmyslem, prostým zrakem. Proto P. Ricci právě v této situaci zmatku a bloudění mluví o hříších jezuitů. Ale zdá se, že dělal naopak reklamu. Nebrání se uzavřením v pocitu, že je obětí dějin, nýbrž uznává, že je hříšníkem. Pohled na sebe s přiznáním, že jsme hříšníci, zamezuje tomu, abychom se před katem považovali za oběti. Uznání, že jsme hříšníci, opravdoví hříšníci, je správný postoj pro přijetí útěchy.
Můžeme si krátce připomenout tuto cestu rozlišování a služby, kterou otec Generál ukázal Tovaryšstvu. Když roku 1759 Pombalovy dekrety zničily portugalské provincie Tovaryšstva, P. Ricci prožíval tento konflikt bez nářků, nepropadal neútěše, nýbrž vybídnul k modlitbě s prosbou o dobrého ducha, pravého nadpřirozeného ducha povolání a dokonalou chápavost vůči Boží milosti. Když se roku 1761 bouře přehnala Francií, otec Generál prosil o naprostou důvěru v Boha. Chtěl, aby se doznaných zkoušek využilo k většímu vnitřnímu očištění. Přivádějí nás totiž k Bohu a mohou posloužit Jeho větší slávě. Potom doporučoval modlitbu, svatost života, pokoru a ducha poslušnosti. Roku 1760 po vyhnání španělských jezuitů opět vyzývá k modlitbě. A nakonec 21. února 1773, necelých šest měsíců před podpisem papežského breve Dominus ac Redemptor a uprostřed naprosté absence lidské pomoci spatřuje ruku Božího milosrdenství, která vybízí ty, které vystavuje zkoušce, aby nedůvěřovali ničemu jinému než jedině Bohu. Důvěra musí růst právě tehdy, kdy nás okolnosti tlačí k zemi. Pro P. Ricciho je důležité, aby Tovaryšstvo bylo až do posledku věrné duchu svého povolání, kterým je větší sláva Boží a spása duší. Tovaryšstvo i tváří v tvář svému konci zůstalo věrné cíli, pro který bylo založeno. Proto Ricci končí pobídkou k zachování ducha lásky, jednoty, poslušnosti, trpělivosti, evangelní 38
jednoduchosti a opravdového přátelství s Bohem. Všechno ostatní je světské. Plamen větší slávy Boží ať nás pronikne také dnes, spálí každé sebezalíbení a prostoupí náš vnitřní plamen, který nás soustřeďuje i rozpíná, zvětšuje i umenšuje. Tovaryšstvo prožívalo tuto nejvyšší zkoušku oběti, která po něm byla nespravedlivě žádána, tím že si osvojilo modlitbu Tobiáše, jenž se srdcem zlomeným bolestí vzdychá, pláče a pak prosí: „Spravedlivý jsi, Hospodine, všechny tvé skutky jsou spravedlivé a všechny tvé cesty jsou milosrdenství a pravda; ty soudíš svět. Nyní, Hospodine, rozpomeň se na mne, shlédni a neodsuzuj mě za mé hříchy a za to, čím jsem se provinil v nevědomosti, já i moji otcové, kteří tak před tebou zhřešili. Neposlechli jsme tvá přikázání a vydal jsi nás za kořist, do zajetí a na smrt, k posměchu, pomluvám a potupě ve všech národech, mezi něž jsi nás rozptýlil.“ A končí tou nejdůležitější prosbou: „Neodvracej ode mne svou tvář“ (Tob 3,1-4.6d). A Pán odpověděl posláním Rafaela, který z Tobiášových očí odstranil bílý zákal, aby svýma očima uzřel Boží světlo. Bůh je milosrdný, Bůh korunuje milosrdenstvím. Bůh nás má rád a zachraňuje nás. Někdy je stezka života úzká a stísněná. Je-li však soužení prožíváno ve světle milosrdenství, očišťuje nás jako oheň, dává nám hojnou útěchu, zapaluje naše srdce a dává mu zalíbení v modlitbě. Naši bratři jezuité byli při svém rozpuštění horliví duchem ve službě Pánu, radostní v naději, trpěliví v soužení a vytrvalí v modlitbě (srov. Řím 12,13). Tovaryšstvu se tak dostalo cti, nikoli ovšem pochvaly jeho zásluh. Tak tomu bude vždy. Připomínejme si svoje dějiny: Tovaryšstvu „se dostalo té milosti, že smí v Krista nejen věřit, ale také pro něj trpět“ (Flp1,29). Prospěje nám, když si to budeme pamatovat. Bárkou Tovaryšstva zacloumaly vlny a není na tom nic divného. Petrově loďce se to dnes může stát rovněž. Noc i moc tmy jsou vždy blízko. Veslování stojí námahu. Jezuité mají být „zkušenými a cennými veslaři“ (Pius VII., Sollecitudo omnium ecclesiarum): veslujte proto! Veslujte, buďte silní i v protivětru! Veslujeme ve službách církve. Veslujeme společně! Avšak zatímco veslujeme – všichni veslujeme, i papež na Petrově loďce vesluje – musíme se hodně modlit: „Pane, zachraň nás!“, „Pane zachraň svůj lid!“. A třebaže jsme muži malověrnými a hříšníky, zachrání nás Pán. Doufejme v Pána. Ustavičně doufejme v Pána! Tovaryšstvo, které obnovil můj předchůdce Pius VII., tvořili muži, kteří byli odvážní a pokorní při dosvědčování naděje, lásky a apoštolské kreativity Ducha. Pius VII. napsal, že obnovil Tovaryšstvo, aby „patřičně vyhověl duchovním potřebám křesťanského světa bez rozdílu lidu a národů“ (ibid.). Proto oprávnil jezuity, kteří tehdy díky luteránskému panovníkovi a pravoslavné panovnici ještě tu a tam existovali, „aby zachovali jednotu jediného těla“. Kéž Tovaryšstvo zůstane sjednoceno v jediném těle! A Tovaryšstvo bylo 39
hned misionářské, dalo se k dispozici Apoštolskému stolci, aby sloužilo velkodušně „pod praporem kříže Bohu a Kristovu náměstku“ (Formula Instituti, 1). Tovaryšstvo začalo znovu apoštolsky působit kázáním a vyučováním, duchovními službami, vědeckým bádáním a sociální aktivitou, misiemi a péčí o chudé, trpící a odsouvané na okraj. Dnes Tovaryšstvo inteligentně a činorodě čelí také tragickému problému uprchlíků a utečenců, rozlišováním ve shodě s evangeliem se snaží integrovat službu víry s prosazováním spravedlnosti. Dnes potvrzuji to, co řekl Pavel VI. naší 32. Generální kongregaci a co jsem slyšel na své vlastní uši: „Kdekoli v církvi, i v nejobtížnějších a nejnedosažitelnějších oblastech, na křižovatkách ideologií, v sociálních příkopech, tam kde se střetávají žhavé požadavky člověka a nepomíjivé poselství evangelia - tam byli a jsou jezuité“. To jsou prorocká slova budoucího blahoslaveného Pavla VI. Roku 1814, když byli jezuité obnoveni, byli malým stádcem, „nejmenším Tovaryšstvem“, které se však po zkoušce kříže dovedlo chopit velkého poslání nést světlo evangelia až na konec země. Tak se dnes máme vnímat my, tedy ve vyjití, na misiích. Identitou jezuity je identita muže, který se klaní pouze Bohu, má rád svoje bratry, slouží jim a svým příkladem ukazuje nejenom v co věří, ale také v co doufá a kdo je Ten, ve kterého uvěřil (srov. 2 Tim 1,12). Jezuita chce být Ježíšův druh, ten kdo má Ježíšovo cítění. Bula Pia VII. kterou bylo obnoveno Tovaryšstvo, byla podepsána 7. srpna 1814 poblíž baziliky Santa Maria Maggiore, ve které náš svatý otec Ignác o Vánocích roku 1538 slavil poprvé eucharistii. Maria, naše Paní a Matka Tovaryšstva bude dojata naší snahou sloužit Jejímu Synu. Ona kéž nás ustavičně opatruje a chrání.
Pustiměřští poutníci v mateřském chrámu jezuitského řádu - Del Gesù v Římě, Peregrinatio Ad limina Apostolorum, 11. června 2007. 40
Stáří - zvláštní doba milosti Slavnost svatého Václava proběhla ve Vatikánu proběhla ve znamení blížícího se biskupského synodu o rodině. Papež František totiž vyhlásil tuto neděli dnem modliteb za synod a pozval na Svatopetrské náměstí seniory, prarodiče z celého světa. Přišlo jich více než 50 tisíc z 20 zemí, mnohdy spolu s vnoučaty. Přítomen byl rovněž emeritní papež Benedikt XVI. Již od půl deváté ráno probíhal bohatý program, který předcházel mši svaté. O svoje životní zkušenosti se zde dělili senioři, zazpíval např. Andrea Bocelli a vystoupily i četné veřejně známé osobnosti. První část programu nedělního dopoledne zakončil papež František promluvou, v jejímž úvodu nejprve za velkého aplausu pozdravil Benedikta XVI.: Drazí bratři a sestry! Děkuji vám, že jste přišli v tak hojném počtu! A děkuji za sváteční přijetí: dnes je váš svátek, náš svátek! Děkuji mons. Pagliovi a všem, kteří jej připravovali. A děkuji zvláště emeritnímu papežovi Benediktovi XVI. za jeho účast. Řekl jsem již mnohokrát, že jsem moc rád, že bydlí tady ve Vatikánu, protože to je jako mít doma moudrého praotce. (potlesk) Děkuji. Vyslechl jsem svědectví některých z vás, kteří prezentovali zkušenosti společné mnohým seniorům a prarodičům. Jedno však bylo odlišné, totiž svědectví bratří, kteří přišli z Qaraqosh, odkud vyvázli z násilné persekuce. Vyslovme jim společně zvláštní „díky“! Je moc krásné, že jste dnes přišli sem. Je to dar pro církev. A my vám nabízíme svoji blízkost, svoji modlitbu a konkrétní pomoc. Násilí na starých lidech je nelidské, stejně jako na dětech. Bůh vás však neopouští, je s vámi! S Jeho pomocí jste a budete pamětí svého lidu, nás a velké rodiny církve. Díky! Tito bratři dosvědčují, že staří, kteří mají víru, jsou i v nejtěžších zkouškách jako stromy, které nadále přinášejí plody. A platí to také v běžných situacích, kde se však mohou vyskytovat jiná pokušení a jiné formy diskriminací. Slyšeli o nich v některých dalších svědectvích. Stáří je zvláštní dobou milosti, ve které nás Pán znovu povolává: volá nás, abychom opatrovali víru a předávali ji, volá nás, abychom se modlili zvláště přímluvou, 41
volá nás, abychom byli nablízku těm, kdo jsou v nouzi… Senioři, prarodiče mají schopnost chápat ty nejobtížnější situace, obrovskou schopnost! A když se v těchto situacích modlí, je jejich modlitba mocná! Seniorům, kterým se dostalo požehnání spatřit děti svých dětí (srov. Žl 128,6), je svěřen velký úkol: předávat životní zkušenost, historii rodiny, společenství, lidu; jednoduše sdílet moudrost i víru, ten nejcennější odkaz! Blaze těm rodinám, kteří mají své prarodiče nablízku! Dědeček je dvojnásobným otcem i babička je dvojnásobnou matkou. V zemích, kde bylo krutě pronásledováno náboženství, myslím například na Albánii, kterou jsem navštívil minulou neděli, v těchto zemích to byli právě babičky a dědečci, kteří se ve skrytu postarali, aby se dětem dostalo křtu, a předali jim víru. Výborně! Skvěle obstáli v pronásledování a zachovali v oněch zemích víru! Ne vždy však staří lidé mají rodinu, která je může přijmout. Potom je dobře, když existují domovy pro seniory… jen když jsou opravdu domovem a nikoli vězením a slouží starým lidem a nikoli zájmům někoho jiného! Neměly by být domovy, kde senioři žijí zapomenuti, ukryti či přehlíženi. Cítím se blízko těmto starým lidem, kteří žijí v takových ústavech a s vděčností myslím na všechny, kdo je chodí navštěvovat a starají se o ně. Domovy seniorů by měly být „plícemi“ lidskosti v obci, čtvrti a farnosti. Měly by být „svatyněmi“ lidství, kde ten, kdo je starý a slabý, je opatrován a chráněn jako starší bratr či sestra. Návštěvy u seniorů moc prospívají! Pohleďte na naše mladé: někdy je vidíme sklíčené a smutné; ať jdou navštívit starší a stanou se radostnými! Vyskytuje se však také skutečnost opuštěnosti starých lidí. Kolikrát jen jsou staří skartováni, vydáni na pospas samotě, což je skrytá euthanasie ve vlastním smyslu slova! Je to účinek oné skartační kultury, která našemu světu velmi škodí. Jsou skartovány děti, je skartována mládež, protože nemá práci, a jsou skartováni staří pod záminkou udržení „rovnováhy“ ekonomického systému, jehož středem není člověk, ale bůžek peněz. Všichni jsme povoláni čelit této jedovaté skartační kultuře. My křesťané spolu se všemi lidmi dobré vůle, jsme povoláni trpělivě vytvářet jinou, přívětivější, lidštější, více inklusivní společnost, která nepotřebuje skartaci těch, kdo jsou slabí na těle i na duchu, ale naopak společnost, která svůj „tah“ měří právě ve vztahu k těmto lidem. Jako křesťané a jako občané jsme povoláni představovat si vynalézavě a moudře takové cesty, které se s touto výzvou vyrovnávají. Lid, který nepečuje o své staré, a nezachází s nimi dobře, je lid bez budoucnosti! Proč bez budoucnosti? Protože ztrácí paměť a zbavuje se svých kořenů. Avšak pozor: vy sami máte také odpovědnost uchovávat v sobě naživu tyto kořeny! Modlitbou, čtením evangelia a prokazováním skutků milosrdenství. Tak zůstaneme jako živé stromy, kteří i ve starobě nepřestávají nést plody. Jedna z nejkrásnějších věcí v rodině, v našem lidském životě rodiny je pohladit dítě a nechat se pohladit od dědečka a babičky. Díky. 42
Potom následovala mše svatá, kterou Petrův nástupce koncelebroval spolu se stovkou kněží – seniorů. Ve své homilii se zamnýšlel nad příkladem, který dala ve vztahu ke starým lidem Ježíšova matka, když se vydala navštívit starší příbuznou Alžbětu a dotknul se také ne vždy bezproblémové - komunikace mezi generacemi: Evangelium, které jsme slyšeli, dnes přijímáme jako evangelium o setkání mladých a starých lidí: setkání plné radosti, plné víry a plné naděje. Maria je mladá, velmi mladá, Alžběta je stará, ale projevilo se na ní Boží milosrdenství a spolu se svým manželem Zachariášem je v šestém měsíci očekávání jejich dítěte. Maria nám i za těchto okolností ukazuje cestu. Jde se setkat se svou starší příbuznou, aby s ní pobyla a zajisté jí pomáhala, ale také a především, aby se od té, která je starší, učila životní moudrosti. První čtení rozmanitými výrazy předkládá čtvrté přikázání: „Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (Ex 20,12). Lid nemá budoucnost, pokud se nesetkávají generace a děti z rukou svých rodičů uznale nepřijímají svědectví života. Uznalost vůči těm, kdo ti předali život, obsahuje také uznalost vůči Otci, jenž je v nebesích. Někdy se vyskytnou generace mladých, kteří ze složitých historických a kulturních důvodů silněji prožívají potřebu stát se autonomní vůči rodičům a jakoby se „osvobodit“ od dědictví předešlé generace. Je to jakýsi moment vzpoury dospívání. Pokud však setkání nenastane znovu, nenalezne-li se nová a plodná rovnováha mezi generacemi, plyne z toho velké ochuzení lidu, a svoboda, která tak ve společnosti převládne, je svoboda falešná, která se skoro vždycky transformuje na autoritářství. Totéž nám vzkazuje exhortace apoštola Pavla adresovaná Timotejovi a jeho prostřednictvím křesťanskému společenství. Ježíš nezrušil zákon rodiny a přechodu mezi generacemi, ale naplnil jej. Pán založil novou rodinu, v níž nad pokrevními svazky převažuje vztah k Němu a plnění vůle Boha Otce. Láska k Ježíši a k Otci však vede k naplnění lásky k rodičům, sourozencům i prarodičům a obnovuje rodinné vztahy mízou evangelia a Ducha svatého. Svatý Pavel tak doporučuje Timotejovi, který je pastýřem a tedy otcem společenství, aby ctil starší a příbuzné a povzbuzuje, aby si přitom počínal synovsky: staršího muže ctil „jako otce“ a starší ženu „jako matku“ (srov. 43
1 Tim 5,1). Hlava společenství není dispenzována od této Boží vůle, ba dokonce je Kristovou láskou pobízena plnit ji s větší láskou. Také Panna Maria, třebaže se stala Matkou Mesiáše, cítí, že ji Boží láska, která se v ní vtěluje, pobízí, aby pospíchala za starší příbuznou. Vraťme se tedy k této „ikoně“ plné radosti a naděje, plné víry, plné lásky. Můžeme si představit, jak Panna Maria v Alžbětině domě, slyšela ji a jejího manžela Zachariáše modlit se slovy dnešního responsoriálního Žalmu: „Ty jsi má naděje, Pane, má důvěra od mého mládí… nezavrhuj mě v čas stáří, neopouštěj mě, až ochabnou síly…ani v stáří a šedinách mě, Bože, neopouštěj, dokud neoznámím tvoji moc tomuto pokolení, všem, kteří přijdou, tvoji sílu“ (Žl 71,5.9.18). Mladá Maria naslouchala uchovávala všechno ve svém srdci. Moudrost Alžběty a Zachariáše jejího mladého ducha obohatily, nebyli experty na mateřství a otcovství, protože i pro ně to bylo první těhotenství, ale byli experty víry, experty Boha, experty oné naděje, která přichází od Něho. A to má svět zapotřebí v každé době. Maria dovedla naslouchat oněm starším rodičům naplněných radostí, vzala si k srdci jejich moudrost, která pro ni byla cenná na její cestě ženy, manželky a matky. Takto ukazuje Panna Maria cestu nám: cestu k setkání mladých se staršími. Budoucnost lidu nezbytně předpokládá takovéto setkání: mladí dávají lidu sílu putovat a staří tuto sílu upevňují pamětí a lidovou moudrostí. Na závěr bohoslužby před mariánskou modlitbou Anděl Páně papež těsně po poledni už jen krátce pozdravil všechny poutníky a vyzval k modlitbě za biskupský synod o rodině, a jmenovitě také za generálního sekretáře biskupského synodu, kardinála Baldisseriho. Ještě než tuto bohoslužbu zakončíme, rád bych pozdravil všechny poutníky, zvláště starší, kteří přišli z mnoha zemí. Srdečné díky. Obracím se také k účastníkům poutního setkání „Cantare la fede“ pořádaného u příležitosti třicátého výročí založení sboru římské diecéze. Děkuji za vaši účast a děkuji vám, že jste spolu se Sixtinským sborem doprovázeli tuto bohoslužbu. Konejte tuto liturgickou službu ve svých komunitách nadále s radostí a velkodušností. Včera byl v Madridu beatifikován biskup Álvaro del Portillo. Jeho příkladné křesťanské a kněžské svědectví kéž probudí v mnohých touhu lnout stále více ke Kristu a evangeliu. Příští neděli bude zahájeno zasedání biskupského synodu o rodině. Zde je přítomen hlavní zodpovědný, kardinál Baldisseri: modlete se za něho. Vybízím všechny, jednotlivce i společenství, aby se modlili za toto důležitou událost a svěřuji tento úmysl přímluvě Panny Marie Salus Populi Romani. Nyní se společně pomodleme Anděl Páně. Prosme touto modlitbou Marii o ochranu pro staré lidí z celého světa, zejména pro ty, kdo žijí v těch nejtěžších situacích. 44
Církev. Charizmata: různost a jednota (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 1. října 2014)
Dobrý den, drazí bratři a sestry! Již na počátku Pán zahrnul církev dary svého Ducha a tak ji činí živou a plodnou dary Ducha svatého. Z těchto darů vynikají některé, které jsou obzvláště cenné pro vytváření a putování křesťanského společenství. Jsou to charismata. V této katechezi si položíme otázky: co přesně jsou charismata? Jak je můžeme rozpoznávat a přijímat? A zejména: Máme skutečnost, že v církvi je rozmanitost a mnohost charismat, chápat pozitivně, jako něco krásného, anebo jako něco problematického? Když se v běžném jazyku mluví o „charismatech“, myslí se většinou nějaký talent, přirozená schopnost. Říká se: „Tento člověk má charisma vyučovat. Má nadání.“ O zvláště nadaném, brilantním a strhujícím člověku se říká, že je „charismatický“. „Co to znamená?“. „Nevím, ale je charismatický.“ Říkáme to tak. Nevíme, co říkáme, ale říkáme to: „charismatický“. V křesťanské perspektivě je však charisma mnohem více než osobní nadání, predispozice, kterou je možné mít. Charisma je milost, dar udělený Bohem Otcem působením Ducha svatého. A je to dar, který je někomu daný ne proto, aby byl lepší než druzí nebo proto, že si to zasloužil; je to dar, který dotyčnému dává Bůh, aby jej stejně bezplatně a s toutéž láskou mohl dávat do služeb celého společenství, pro dobro všech. Řečeno lidštěji: „Bůh dá tuto kvalitu, toto charisma dotyčné osobě nikoli pro ni samu, ale aby sloužilo celému společenství.“ Dnes, těsně před tím než jsem přišel na náměstí, přijal jsem v aule Pavla VI. množství postižených dětí. Mnoho jich přišlo spolu s jednou Asociací, která se stará o tyto děti. Co je to? Tato Asociace, tito lidé, tito muži a ženy, mají charisma pečovat o postižené děti. To je charisma! Hned je třeba zdůraznit jedno, totiž fakt, že obdarovaný nemůže sám od sebe pochopit, zda a jaké má charisma. Častokrát jsme slyšeli lidi říkat: „Mám tento talent, umím výborně zpívat.“ A nikdo nemá odvahu říci: „Lepší bude, když zůstaneš zticha, protože když zpíváš, tahá to za uši!“. Nikdo nemůže říci: „Mám toto charisma.“ Uvnitř společenství klíčí a kvetou dary, jimiž nás zahrnuje Otec, a uvnitř společenství si 45
osvojujeme rozpoznávat je jako znamení Jeho lásky vůči všem Jeho dětem. Každý z nás by se tedy správně měl ptát: „Je nějaké charisma, kterému Pán dal milostí svého Ducha vzniknout ve mně a které moji bratři v křesťanském společenství rozpoznali a podpořili? A jak se k tomu daru chovám já? Žiji jej velkodušně a dávám jej do služeb všem anebo jej přehlížím a nakonec na něj zapomenu? A možná se ve mně stává důvodem pýchy, takže si stále na druhé stěžuji a nárokuji si, aby ve společenství bylo po mém?“ Takové otázky si máme klást, totiž mám-li charisma, je-li toto charisma uznáváno církví, zda jsem s tímto charismatem spokojen anebo trochu žárlím na charismata druhých a kdybych mohl, chtěl bych tamto charisma. Charisma je dar. Dává jej jedině Bůh! Nejkrásnější je však zkušenost objevu toho, kolik různých charismat existuje a kolika dary svého Ducha zahrnuje Otec svou církev! Nesmí to být chápáno jako pohnutka ke znepokojení či potíž. Všechno jsou to dary, které Bůh dává křesťanskému společenství, aby mohlo harmonicky růst ve víře a v Jeho lásce jako jediné tělo, Kristovo tělo. Tentýž Duch, který dává rozdílnost charismat, vytváří jednotu církve. Stále je to tentýž Duch. Tváří v tvář této mnohosti charismat se musí naše srdce otevřít radosti a máme si pomyslet: „Jaká krása! Tolik různých darů, protože jsme všichni Božími dětmi a všichni jsme milováni jedinečným způsobem.“ Běda proto, stanou-li se tyto dary důvodem závisti, rozdělení a žárlivosti! Jak připomíná apoštol Pavel ve 12. kapitole prvního listu Korinťanům, všechna charismata jsou v Božích očích významná a zároveň je každé nenahraditelné. Znamená to, že v křesťanském společenství potřebujeme jedni druhé a každý obdržený dar se plně uskutečňuje, je-li sdílen s bratřími pro dobro všech. Toto je církev! A když se církev v různosti svých charismat ve společenství vyjádří, nemůže se mýlit. V tom je krása a síla sensus fidei, onoho nadpřirozeného smyslu víry, který dává Duch svatý, abychom měli všichni společný přístup k jádru evangelia a učili se následovat Ježíše ve svém životě. Církev dnes slaví liturgickou památku sv. Terezie od Dítěte Ježíše. Tato světice, která zemřela ve 24 letech, velice milovala církev, chtěla být misionářkou a mít všechna charismata, říkala: „Chtěla bych toto, tamto a tamto“, chtěla všechna charismata. Šla se modlit a uslyšela, že jejím charismatem je láska. Přitom řekla tuto krásnou větu: „V srdci církve budu láskou.“ A toto charisma máme všichni: schopnost mít rádi. Prosme dnes svatou Terezii od Dítěte Ježíše o tuto schopnost mít velice rádi církev, velice ji milovat a přijímat všechna její charismata touto láskou dětí církve, naší svaté matky církve hierarchické. 46
MODLITBA K SV. JANU PAVLU II. Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala svatého Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost.............., o kterou vroucně prosíme. Skrze Krista našeho Pána. Amen.
MODLITBA K SV. JANU XXIII. Svatý Jane XXIII., vzdáváme díky Nejsvětější Trojici, že nám v tobě poslala milujícího bratra a moudrého učitele. Vystoupil jsi na Horu blahoslavenství nechávaje se vždy a ve všem vést Boží vůlí: jako chlapec v rolnické vesnici Sotto il Monte i jako biskup všeobecné Církve. Vypros nám u Otce veškeré útěchy milost přijímat radostnou zvěst, zůstávat zakořeněni v nezlomné víře, neochvějné naději a bezmezné lásce; přijímat útěšnou a požehnanou chudobu; sloužit s tichostí a vytrvalostí; toužit po dobrech nebes a vzdalovat se těm pozemským, a tak otvírat mysl potřebám Církve i současného lidstva. Vypros nám moudrost srdce, abychom všechny milovali jako bratry, odpouštěli a objímali chybující, podporovali to, co bourá bariéry neporozumění mezi lidmi a národy, potlačovali sobectví a podněcovali plodnou jednotu smýšlení. Podporováni nebeskou Matkou, budeme zvlášť pozorní k Boží vůli, Jménu a Království. Z našich tváří bude vyzařovat pokora a tichost. Po vzoru svatých pochopíme, že spravedlnost a dobrota spočívají v setrvávání v duchovním dětství, jež pozvolna dozrává podle míry našeho povolání. Skrze Krista našeho Pána. Amen. /votivní svíce u oltářů světců v bazilice sv. Petra v Římě/ 47
Poselství papeže Františka k 88. Světovému dni misií 19. říjnu 2014 Drazí bratři a sestry! Ještě i dnes je mnoho lidí, kteří neznají Ježíše Krista. Misie ad gentes, k níž jsou povoláni všichni členové církve, zůstává velmi naléhavá, neboť církev je misijní svou podstatou: zrodila se, aby „vycházela na cestu“. Světový den misií poskytuje věřícím z různých kontinentů výsadní příležitost, aby se modlili a konkrétními skutky vyjadřovali svou solidaritu s podporou mladým církvím na misijních územích. Jedná se o oslavu plnou milosti a radosti: milosti proto, že Duch Svatý, jehož poslal Otec, poskytuje moudrost a sílu těm, kdo jsou vnímaví vůči jeho působení; a radosti proto, že Ježíš Kristus, Otcův Syn, poslaný pro evangelizaci světa, podporuje a provází naše misijní dílo. Chtěl bych předložit biblický obraz z Lukášova evangelia (srov. 10, 21-23), který znázorňuje právě radost Ježíše i jeho učedníků vyslaných na misii. 1. Evangelista vypravuje, že Pán vyslal ve dvojicích dvaasedmdesát učedníků do měst a vesnic, aby hlásali, že Boží království se přiblížilo a připravovali lidi na setkání s Ježíšem. Když učedníci splnili své misijní poslání, vrátili se plní radosti; radost je převládajícím tématem této první nezapomenutelné misionářské zkušenosti. Božský Mistr jim řekl: „Radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi. V té chvíli zajásal v Duchu Svatém a řekl: ‚Velebím tě, Otče, Pane nebe a země‘, … Když byli sami, obrátil se ke svým učedníkům s těmito slovy: ‚Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte‘“(Lk 10, 20-21.23). Lukáš představuje tři obrazy. Ježíš nejprve hovořil s učedníky, poté se obrátil na Otce a pak znovu hovoří s nimi. Ježíš chce učedníkům umožnit účast na své radosti, jež je odlišná od té, jakou zakusili oni, a převyšuje ji. 2. Učedníci byli plní radosti a nadšení z toho, že mohli osvobozovat lidi od démonů. Ježíš je však napomíná, aby se neradovali ani tak z moci, které se jim dostalo, jako spíše z přijaté lásky: „že vaše jména jsou zapsána v nebi“ (Lk 10, 20). Byla jim totiž darována zkušenost Boží lásky a také možnost se o ni podělit. A tato zkušenost učedníků je pro Ježíšovo srdce důvodem radostné vděčnosti. Toto potěšení zachytil Lukáš v perspektivě trojičního společenství: „Ježíš zajásal v Duchu Svatém“, obrátil se k Otci a vzdal mu chválu. Tento okamžik intimní radosti tryská z hluboké lásky Ježíše jako Syna k jeho Otci, Pánu nebe a země, který ukryl tyto věci před moudrými a chytrými, ale odhalil je 48
maličkým (srov. Lk 10, 21). Bůh ukrývá a odhaluje a v této modlitbě chvály vyniká především to, že odhaluje. Co Bůh odhalil a ukryl? Tajemství svého království, ustanovení Božího panství v Ježíšovi a vítězství nad satanem. To všechno Bůh ukryl před těmi, kdo jsou příliš plní sebe a předstírají, že už všechno vědí. Svou domýšlivostí bývají jako zaslepeni a Bohu nenechávají prostor. Snadno si můžeme představit některé Ježíšovy současníky, které často napomínal, ale jedná se o stále existující nebezpečí, jež se týká i nás. Naproti tomu „malými“ jsou ti pokorní, jednoduší, chudí, vydědění, lidé bez hlasu, znavení a utlačovaní, které Ježíš nazývá „blaženými“. Docela dobře můžeme jimi mít na mysli Marii a Josefa, galilejské rybáře i učedníky, které povolával cestou během svého kázání. 3. „Ano, Otče, tak se ti zalíbilo“ (Lk 10, 21). Ježíšův výraz je třeba chápat s ohledem na jeho vnitřní radost, kde zalíbení poukazuje na spásonosný a láskyplný Otcův plán ve vztahu k lidem. Ježíš zajásal pro tuto Boží dobrotu, neboť Otec se rozhodl milovat lidi stejnou láskou, jakou má k Synovi. Ježíš kromě toho také poukazuje na Mariinu radost: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli“ (Lk 1, 47). Jedná se o radostnou zvěst, která vede ke spáse. Maria nosila ve svém lůně Ježíše, nejvýsostnějšího Evangelizátora, setkala se s Alžbětou, zaplesala radostí v Duchu Svatém a zazpívala Magnificat. Ježíš viděl, že misie jeho učedníků skončila úspěšně a že mají radost, zaplesal v Duchu Svatém a obrátil se k Otci s modlitbou. V obou případech se jedná o radost z účinkující spásy, protože láska, jíž Otec miluje Syna, se dostává až k nám a působením Ducha Svatého nás zahaluje a umožňuje nám vstoupit do trojičního života. Otec je zdrojem radosti, Syn je jejím projevem a Duch Svatý jejím oživovatelem. Hned poté, co vzdal chválu Otci, nás Ježíš slovy evangelisty Matouše vyzývá: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží“ (11, 28-30). „Radost evangelia naplňuje srdce i život těch, kdo se setkávají s Ježíšem. Ti, kdo přijímají spásu od něj, jsou vysvobozeni z hříchu, ze smutku, z vnitřní prázdnoty a z osamění. S Ježíšem se vždycky rodí a obnovuje radost“ (apoštol. exhortace Evangelii gaudium, 1). Takovéto setkání s Ježíšem bylo naprosto jedinečnou zkušeností pro Pannu Marii, jež se stala „příčinou naší radosti“. Učedníci zase přijali povolání být s Ježíšem, který je poslal, aby evangelizovali (srov. Mk 3, 14), a oni tak byli naplněni radostí. Proč do této řeky radosti nevstoupíme i my? 4. „Velké nebezpečí, které hrozí současnému světu s jeho rozmanitou, leč zatěžující konzumní nabídkou, je individualistický smutek, který prýští ze zpohodlnělého a lakomého srdce, z chorobného vyhledávání povrchních rozkoší a otupělého svědomí“ (apoštol. exhortace Evangelii gaudium, 2). Proto lidstvo velmi potřebuje čerpat ze spásy, kterou přinesl Kristus. Učedníci jsou ti, kdo se nechávají stále více uchvacovat Ježíšovou láskou a poznamenávat ohněm náruživosti pro Boží království, aby byli nositeli evangelní radosti. Všichni Pánovi učedníci jsou povoláni k tomu, aby živili radost z evangelizace. Biskupové coby první mezi zodpovědnými za hlásání mají za 49
úlohu napomáhat jednotě místní církve v jejím misijním nasazení. Mají mít na paměti, že radost ze zvěstování Ježíše Krista se vyjadřuje jak starostí o hlásání na těch nejvzdálenějších místech, tak i v neustálém vycházení na periferie jejich vlastního území, kde čeká především mnoho chudých lidí. V mnohých oblastech se nedostává povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu. Často je to způsobeno tím, že společenství, kde chybí nakažlivé apoštolské nadšení, přinášejí málo nadšení a nevzbuzují přitažlivost. Evangelní radost tryská ze setkání s Kristem a se sdílení s chudými. Proto povzbuzuji farní společenství, sdružení a skupiny, aby žily intenzivním bratrským životem, založeným na lásce k Ježíšovi a pozorným vůči potřebám těch nejvíce strádajících. Kde je radost, horlivost a touha přinášet druhým Krista, tam vznikají ryzí povolání. Mezi nimi nelze zapomínat na laická povolání k misii. Vědomí věřících laiků o jejich misijní totožnosti již dorostlo, stejně jako povědomí o tom, že jsou povoláni k přebírání stále významnější úlohy při šíření evangelia. Proto je zapotřebí jejich náležité formace s ohledem na účinné apoštolské působení. 5. „Bůh miluje radostného dárce“ (2 Kor 9, 7). Světový den misií je rovněž možností pro oživení touhy a morální povinnosti radostně se zúčastnit na misii ad gentes. Osobní ekonomický příspěvek je znamením toho, že se sami obětujeme, především pro Pána a pak i pro bratry, aby se náš materiální dar stával nástrojem pro evangelizaci lidstva, jež se utváří na lásce. Drazí bratři a sestry, o tomto Světovém dni misií se moje myšlenky ubírají ke všem místním církvím. Nenechme si vzít radost z evangelizace! Vyzývám vás, abyste se ponořili do radosti z evangelia a udržovali lásku, která je schopna přinášet světlo vašemu povolání a misijnímu poslání. Povzbuzuji vás, abyste se při své vnitřní pouti nezapomínali vracet k „první lásce“, s níž Pán Ježíš Kristus rozehřál srdce každého. Není to z nějakého nostalgického citu, ale proto, abyste setrvali v radosti. Pánův učedník setrvává v radosti, když přebývá s ním, když koná jeho vůli a když sdílí víru, naději a evangelní lásku. K Panně Marii, vzoru pokorné a radostné evangelizace, se obracejme se svou modlitbou za to, aby se církev stávala domem pro mnohé, matkou pro všechny národy a umožňovala vznik nového světa.
Ve Vatikánu, 8. června 2014, na slavnost Seslání Ducha Svatého
50
