DĚJINY EVROPSKÉ INTEGRACE
Následný přehled jednotlivých koncepcí je nutné chápat jako výběr, který má na nejdůležitějších příkladech představit některé klíčové koncepce evropské integrace, které připravovaly ideové zázemí pro moderní realizaci téhle myšlenky v druhé polovině dvacátého století
Myšlenka mírově sjednocené Evropy patří mezi nejchytlavější pokušení evropské civilizace. Pro evropské národy je moţná stejně tak chytlavá jako představa sjednocení Evropy násilím. Střet těchto dvou pólů určoval po celá dějinná údobí dynamiku evropského uspořádání. Z tohoto důvodu nelze výklad dějin evropské integrace začít např. po druhé světové válce, jelikoţ jiţ dávno před tím, neţ dnes uznávaní otcové Evropské unie realizovali své plány, znala Evropa jiné obdobné, přesto často neúspěšné integrační iniciativy. SLIDE 3 Dvě základní skupiny iniciátorů nejrůznějších forem evropského sjednocování v institucionální rovině: 1) V případě panovníků a politických vůdců je to uplatnění politické moci, nadvlády nad rozsáhlou oblastí, kumulace výhod, efektivnější obrana, minimalizace nebezpečí válečných střetů Ranný systém mírového řešení konfliktů Zárodek celoevropské bezpečnostní koncepce 2) v případě politických myslitelů a filozofů jde o překlenutí a odstranění politické roztříštěnosti a kulturní heterogenity v Evropě Model „společné Evropy“ má zastřešit kulturně-sociální rozdílnosti jednotlivých zemí Rozšířit křesťanský ideál hodnoty
Kořeny myšlenky evropské jednoty je moţno hledat jiţ ve středověku. plán na nastolení míru v celém křesťanstvu, vypracoval Petrus de Bosco. více jak sto let po něm král Jiřího z Poděbrad představil obdobný návrh na vytvoření unie křesťanských panovníků proti tureckému nebezpečí. Mezi další myslitele lze uvést i Maxmiliena de Béthune, vévodu ze Sully, který se v letech 1611–1638 neúspěšně zasazoval o „Velký plán“, jenţ by garantoval vnitřní i vnější bezpečnost tehdejší Evropy. Pro ideu evropského sjednocení byl Imanuel Kant – jedna z nejvýznamnějších osobností období novověku. Kant v roce 1795 představil traktát „O věčném míru“, který je zhmotněním základních principů, na nichţ musí být postaveno případné evropské federativní uspořádání. před I.sv.válkou Hrabě Czartoryski: svazek středovýchodních národů na obranu proti Rusku baron Miklós Wesselényi: konfederativní dunajská republika(podobně Lajos Kossuth) Ilja Garašanin: balkánská či dunajská federace pod vedením Srbska Aurel Popovici: monarchistické federativní Spojené státy Velkého Rakouska Karel Kramář: Do vypuknutí 1. světové války byl Kramář zastáncem federalizovaného RakouskaUherska v jehoţ rámci by úzce spolupracovaly slovanské národy. Organizoval všeslovanské sjezdy v Praze (1908) a v Sofii (1910) a propagoval myšlenku novoslovanství. Ještě před vypuknutím 1. světové války však Kramář vypracoval dokument s názvem Slovanská ústava, který jiţ s existencí Rakouska-Uherska nepočítá a české země plánuje jako součást slovanské federace. Kramář je velice zřetelným příkladem této vize 19. století, která je postavena na silných, integrujících se velmocenských celcích. Tento politický styl, tyto politické vize si nejsou schopny představit českou politickou identitu, středoevropskou identitu jinak, než v rámci Rakousko-Uherska, protože
český národ, česká politika, její cíle a požadavky jsou příliš omezené na to, aby mohly koexistovat v rámci nebo vedle silných velmocenských celků, jako bylo na západě Německo, jako bylo na východě Rusko. Jeho myšlenka, že bez svobodného Ruska nelze zajistit trvalejší mír v Evropě se ukázala prorockou v době 2. světové války i války studené.. Mitteleuropa – pojem před 1. svet válkou o od první poloviny 19. století byla mnohem přijatelnější koncepce Střední Evropy (Mitteleuropa), v níţ by se politická a kulturní převaha německého národa prosadila zřetelněji a silněji neţ v rámci celé Evropy. o Poloha Pozice N mezi dvěma mocnosti F a R o Vize v spojeni R-U a N říše (Bismarc) o Politické a hospodářské styky N – Habsburské monarchie a Itálie (Trojspolek) o Přelom 19/20.stol vytváření velkého hospodářského prostoru, který pod německým vedením zahrnoval velkou část Evropy o mohl by úspěšně konkurovat Britské říši, USA a evroasijskému Rusku. o Tato představa byla uţ na přelomu 19. a 20. století většinou spojována s pojmem Mitteleuropa o Německý císař Vilém II. se pokoušel získat pro myšlenku středoevropské hospodářské spolupráce také Francouzem (výhody společné celní linie proti Severní Americe) o Anglie se musí rozhodnout - chce-li jít společně se Střední Evropou proti USA nebo společně s USA proti Střední Evropě. o Hasse o Základem německého panství nad široce chápanou Střední Evropou měla být přeměna Německa, habsburské monarchie, Nizozemí, Belgie, Lucemburska a německé části Švýcarska v jednotný německý stát, zbavený nejen národnostních menšin, nýbrţ i celých neněmeckých národů. Velká území od Pobaltí aţ po Černé moře by byla k Velkoněmecku připojena celní unií a společným panovníkem v Polsku, na Ukrajině, v Rumunsku a v jihoslovanském království. Velký přirozený přírůstek německého národa se měl vyuţít k vnitřní kolonizaci východu a jihovýchodu, podle příkladu osídlování západních území USA. o „ve Střední Evropě” (výslovně!) pokládal za oprávněnou – vedle Němců – národní existenci Francouzů, Italů, Skandinávců, Rusů, Poláků, Rusínů,
Rumunů a Jihoslovanů, vzhledem k jejich počtu, jejich dějinám a vzhledem k území, které obývají, kdeţto ze stejných důvodů upíral právo existovat Čechům, Maďarům, Slovákům a Slovincům. Friedrich Naumann o Liberální politik, vlivný publicista a poslanec říšského sněmu Friedrich Naumann (1860–1919) o nové knihy Mitteleuropa 1915 Autorovou vidinou bylo srůstání států a zemí, které nepatřily ani k britskofrancouzské alianci na západě, ani ke sféře vlivu Ruské říše na východě. o Podstatou jeho návrhu bylo co nejužší spojení Německé říše s dualistickou rakousko-uherskou monarchií, protoţe všechny další plány na širší sdružení středoevropských států a národů byly podle jeho názoru závislé na tom, podaří-li se Německu úspěšně a bez větších komplikací pohltit mnohonárodní habsburskou monarchii. o Byl však přesvědčen o tom, že společné válečné úsilí vytvořilo společnou středoevropskou duši. o Vůči středoevropskému sjednocení předpokládal Naumann velké námitky Staroprusů, Starorakušanů, Čechů, Poláků, Jihoslovanů, Rumunů, zčásti i Maďarů, ale všechny překážky chtěl překonat dlouhodobou, vstřícnou a citlivou politikou. o Byl to podle Naumanna obtíţný úkol pro celou generaci. o S ohledem na probíhající válku uvedl na prvním místě shodné vojenské zákony a vzájemné propojení vojenských velení a inspekcí. o Předpokládal vytvoření společného výboru pro zahraniční politiku a společné rady pro železnice, pro výrobu a rozvod elektřiny. o Měla se prosadit společná měna, shodné bankovní a obchodní právo, jednotné míry a váhy, shodné celní tarify a společné vybírání cel. o Centrálně řízená pomoc hospodářsky zaostávajícím oblastem měla zamezit neţádoucímu hromadnému stěhování za lepšími výdělky. o Při vytváření sjednocené Střední Evropy nechtěl Naumann rušit existující státní a správní uspořádání, ale perspektivně mu přikládal stále menší význam ve srovnání s odbornými orgány a komisemi v hospodářské a vojenské oblasti.
o Vedle dosavadních vlád a státních úřadů, které by postupně odkládal na vedlejší kolej, chtěl na odborné úrovni vytvářet jednotný „hospodářský stát” a jednotný „vojenský stát”. o Na jednom z příkladů, co by se mělo stát za deset nebo více let, navštívil Naumann ve své představě pěkné novostavby společných středoevropských institucí a dodal k tomu závaţnou myšlenku: Dokud nejsou společné kanceláře, je Střední Evropa pouhou ideou, ale úřadovny jsou první buňkou nového mozku, prvním strojem nové továrny. o Naumannovým cílem byl středoevropský „organizační stát” a středoevropský „hospodářský národ” (výslovně mitteleuropäisches Wirtschaftsvolk). o Parlamentní zastoupení Naumann neodmítal, ale nepřikládal mu velký význam. o Střední Evropa měla být podle Naumannových představ v jádře německá. o Samozřejmě by se ještě více
rozšířila
němčina jako
světový
a
zprostředkovací jazyk; v tomto směru se Naumann výslovně odvolával na brněnský národnostní program rakouské sociální demokracie z roku 1899. o Očekávaná „velká harmonie” a nadnárodní středoevropské vědomí mohly podle Naumanna vzniknout pouze tehdy, pokud by Němci projevili dostatečnou ústupnost a vstřícnost vůči zúčastněným sousedním jazykům. o Naumann připomněl obyvatelům Německé říše, ţe bylo váţnou chybou, ţe východní kultury povaţovali Němci za něco bezvýznamného a že podceňovali slovanské národy. o Uţ v roce 1915 se však Naumannovi jako ideální řešení jevilo něco jako „planetární systém”, v němţ by byly kolem centrálního jádra soustředěny „souputnické státy” (doslova Trabantenstaaten), rozšiřující vliv Střední Evropy na velkou část evropského kontinentu. o válka = boj o uchování samostatného rázu střední Evropy o Německo a R-U jádrem Střední Evropy o důraz na ekonomický faktor o vliv měl přes volně přičleněné Rumunsko a Turecko, sahá až do Arábie, na severu možná i do Skandinávie o spoléhal, že se po vítězné válce oslabí pangermánské i panslavistické tendence
18. a 19. století příliš nepřálo myšlence sjednocené Evropy. Spíše probíhala konsolidace národních států, resp. silných multietnických mocností. Vůdčí ideologií se stal nacionalismus, který byl přirozeně těţko slučitelný s evropskou integrací. O to přirozeněji vyvolával mezi evropskými státy nepřekonatelné třecí plochy, které nakonec vyústily v katastrofu první světové války.
EVROPA MEZI VÁLKAMI Psal se rok 1920, Evropa sice dokončovala mírová jednání, ale usmíření protichůdných vášní bylo stále v nedohlednu. Evropa byla finančně, materiálně i morálně vyčerpána. Kaţdá z poraţených mocností jiţ v této době přímo či nepřímo naznačila, ţe se s budovaným versailleským systémem nespokojí. Ti z německých představitelů, kteří se odhodlali podepsat versailleskou mírovou smlouvu s vítězi, byli buď zatraceni či zavraţděni. Turecko zašlo ještě dál, otevřeně odmítlo Severskou mírovou smlouvu. V meziválečné Evropě stály proti sobě nesmiřitelné tábory: nacionalisté a pacifisté. Tyto tábory nebojovaly pouze na mezinárodním evropském poli, tento boj byl často rozdmýchán i v samotných politických systémech evropských zemí. Nacionalisté z poraţených zemí chtěli revizi Versailleské smlouvy, vítězní nacionalisté chtěli na úkor ostatních zemí vylepšit mezinárodní pozici své země. Pacifisté, ať uţ z bloku poraţených či vítězů, lamentovali nad neutěšenou situací a předkládali mnohdy předem zatracené projekty věčného míru. Evropa byla v krizi a tuto krizi mnozí skeptičtí myslitelé povaţovali za předzvěst zániku Evropy. Profesor geografie na Sorbonně Albert Demangeon v roce 1920 představil dílo „Úpadek Evropy“. Podle něj má Evropa největší slávu za sebou a v nové době se stane jen jakousi kolonií USA či Japonska. Důsledky první světové války chápal za mnohem strašnější, neţ jaké měla válka třicetiletá. Pro meziválečnou Evropu byly pouze dvě moţnosti záchrany: univerzální světový mír, nebo sjednocení Evropy. Zvrácenou podobu záchrany Evropy přinesli i radikální nacionalisté, kteří chtěli moc a slávu Evropy obnovit porobením ostatních. Evropská idea, idea sjednocené Evropy, se tak v meziválečném období rozdělila do několika
proudů, které usilovaly zrealizovat vysněný cíl evropského sjednocení a úzké evropské spolupráce zcela odlišnými prostředky. Lze vymezit koncepci: A) univerzalistickou B) evropskou C) násilného sjednocení Všechny tři byly neúspěšné. První koncepce padla společně se Společností národů, druhá selhala pro nedostatek konsenzu a třetí byla poraţena ve druhé světové válce. Univerzalistická koncepce vnímala otázku sjednocení Evropy v širším kontextu, a to v kontextu celosvětového mírového uspořádání pod patronací Společnosti národů (SN). Byť byl univerzalistický přístup řešení mezinárodních sporů výsledkem první světové války a formálně byl spjat s existencí SN, jeho kořeny lze vystopovat i v pacifistickém smýšlení 19. století. Univerzalistická koncepce upřednostňovala celosvětový mír před mírem lokálním a vycházela z hypotézy, ţe suma lokálních mírů se nerovná míru všeobecnému, jelikoţ takový mír můţe být budován a udrţován pouze v globálním měřítku. Ostatní míry jsou zcela nejisté a nestabilní. Ideologické zdůvodnění přinesl Wilsonův idealistický univerzalismus, se kterým ovšem neuspěl ani v domácím prostředí. Bez W. Wilsona byl takový univerzalismus neuskutečnitelný, ostatní mocnosti si jej upravovaly dle svých národních zájmů, čemuţ značně přispívala i nemohoucnost SN. Koncept kolektivní bezpečnosti, se kterým byl univerzalismus SN spojován, se začal ukazovat jako nerealistický. SN od počátku svého vzniku čelila ostré kritice, sice přikazovala dodrţovat základní pravidla mezinárodního souţití států, ale neměla prakticky ţádné prostředky, jak toto chování vynutit a jak případně potrestat přestupky. SN vznikla 20. 1. 1920 a od samého začátku musela bez zázemí a účelných nástrojů řešit ostré konflikty evropských zemí. Nebyla to jen vzpoura Turecka proti Versailleskému systému mírových dohod, problematický byl i přístup SN v Rúrské krizi, kdy okupací Porúří chtěla Francie a Belgie přinutit Německo splácet reparace. SN selhala i v tzv. Korfském incidentu 1923. Její totální neschopnost se projevila v Habešské krizi (Itálie 5. 10. 1935 obsadila Etiopii, císař Haile Selassie I. se sice srdnatě bránil, ale po dobytí hlavního města Adis Abbeba v roce 1936 byl poraţen). Odumřelá autorita SN se projevila ještě jednou. V roce 1936 došlo k obsazení Porýní Hitlerovým Wehrmachtem. Byť se jednalo o flagrantní porušení Versailleské smlouvy, nikdo, ani SN, proti tomu
neučinila ţádnou protiakci. Nepotrestané obsazení Porýní bylo jasným důkazem rozpadu Versailleského systému a univerzalistické koncepce světového míru zaštítěného SN. Celosvětový mír byl takto nedosaţitelný a s ním i mír evropský. Nutno podotknout, ţe ještě ve 20. letech 20. století byla SN sice neschopným, nicméně vyhledávaným fórem. V té době v Evropě vznikaly organizace, které se stavěly na podporu SN. Většina z nich paradoxně vytvářela tělesa, která sice usilovala o propagaci SN, ale jejich evropský charakter a evropské zázemí přispělo spíše k posilování jednostranné orientace SN, a tím i k oslabení univerzalistického charakteru SN. Takové organizace lze shrnout pod titulek „Sdruţení přátel SN“. Jejich představitelé věřili, ţe patronace SN můţe přinést do Evropy mír a pořádek. V roce 1922 působilo v Evropě na 35 takových organizací, o dva roky později stoupl počet na 45. Z nich můţeme uvést např. Deutsche Liga für Völkerbund – její činnost byla pozitivní alespoň v tom ohledu, ţe se snaţila zmírnit nacionalistické vášně německého prostředí. Bylo jasné, ţe osud těchto organizací je bytostně spjat s osudem samotné SN a ţe pád SN přinese konec i těmto „sdruţením přátel“. o B) Proti koncepci univerzalistické vystupovala koncepce kontinentální, resp. evropská. Jako prvního kritika univerzalistického přístupu, a tedy obhájce mírů lokálních (kontinentálních), lze zmínit Alejandra Alvareze, generálního sekretáře Amerického institutu pro mezinárodní právo. Koncept představil roku 1917, tedy ještě před vznikem SN. Jeho předpoklady se ukázaly jako velmi vystihující: SN bude pro Evropu příliš světová a pro svět příliš evropská. Namísto toho předpokládal Alvarez vznik kontinentálních unií, které měly být prvním krokem k vytvoření celosvětové mírové organizace. Kaţdý stát měl vysílat zástupce do kontinentálního shromáţdění, hlavním orgánem by pak byla kontinentální Rada s kompetencemi rozhodovat o celokontinentálních zájmech. Je jasné, ţe tímto Alvarez předpokládal vznik jakési evropské federace, která by zaštiťovala evropský kontinent, není ovšem zcela jasné, jaké země by byly do Evropy řazeny. o Klíčovou osobností byl Richard Nicolaus Coudenhove-Kalergi (1894– 1972). Jeho umění propojit analytické a vizionářské schopnosti se projevilo nejen v dílech, která tato výjimečná osobnost představila Evropě, na základě jeho myšlenek se dokonce zrodilo celé Panevropské hnutí; Hnutí kooperující a sjednocující Evropy. Určitou inspiraci našel Coudenhove-Kalergi v díle Alfreda Frieda „Pan-Amerika“ (1910). Pan-Amerika velmi kladně hodnotila
sjednocování
amerického
kontinentu
prostřednictvím
Panamerických
kongresů. Coudenhove-Kalergi tak v roce 1923 představuje analogické dílo „Pan-Europa“. Od ostatních federalistů se odlišoval myšlenkou postupného budování Panevropy. Panevropa měla být budována fázovitě, první fáze by měla být propagační a výchovná, druhá fáze, naplněná ve střednědobém horizontu, by spočívala v uzavření smlouvy mezi demokratickými státy o volném svazku, třetí fáze předpokládala funkční a celokontinentální celní unii a aţ konečná a velmi výhledová fáze by znamenala vznik Spojených států evropských. Od politických koncepcí jednotné Evropy se Coudenhove-Kalergi odlišil tím, ţe překročil rámec Versailleské smlouvy a nesnaţil se pouze o jakousi modifikaci. Dílo Panevropa bylo ceněno i prezidentem ČSR T. G. Masarykem, pochvalně se o něm vyjadřoval i ministr zahraničních věcí E. Beneš. Příprava na Spojené státy evropské zašla aţ tak daleko, ţe v roce 1930 předloţil Coudenhove-Kalergi návrh Panevropského paktu. Panevropský pakt připomíná spíše ústavu a měl se stát ustavující smlouvou Panevropy. Pakt zachovává ještě suverenitu jednotlivých států, nicméně vytváří předpoklady pro vznik celní unie a později i federace. Text předpokládal i společné státní občanství. Smlouva ustavila Spolkovou radu, která by byla hlavním normotvorným a rozhodovacím orgánem. Kaţdá vláda by vysílala jednoho zástupce. Rozhodování mělo být většinové, pouze ve výjimečných případech konsenzuální. Dále mělo vzniknout Spolkové shromáţdění, a to na základě delegace z národních parlamentů. Měl vzniknout i Spolkový soud a Spolkový úřad. Od roku 1932 Coudenhove-Kalergi varoval před vznikem agresivního bloku Německa, Itálie a Ruska. Proto měly být první kroky ke Spojeným státům evropským vedeny hlavně přes sbliţování Francie a Německa, a to i za cenu ústupků. Tímto se Coudenhove-Kalergi rozešel ve zlém s vrcholnými představiteli Francie (E. Herriot, A. Briand). Panevropské hnutí v této době neuspělo a Coudenhove-Kalergi musel myšlenku Panevropy znovu předloţit aţ po druhé světové válce. To však jiţ byly mezinárodněpolitické podmínky zcela jiné a pro Panevropské hnutí naprosto nevhodné. Lze konstatovat, ţe druhou světovou válkou a spuštěním „ţelezné opony“ se naplnily nejhorší představy Coudenhove-Kalergiho.
Ovšem zpět do 20. let 20. století. Na návrhy Coudenhove-Kalergiho reagovala Francie. Přirozeným zájmem Francie bylo obnovení jejího dřívějšího mocenského postavení. Evropské sjednocení bylo vhodnou záminkou pro tento záměr. Skrytý mocenský motiv byl podstatným nedostatkem francouzských koncepcí. Toto stigma provází Francii dodnes a nejednou v historii znamenala touha stát se první mocností v Evropě pozastavení či dokonce eliminaci moţnosti evropského sjednocení. Byť se za Panevropu postavili někteří francouzští socialističtí politici, do roku 1932 Panevropu kladně hodnotí i někteří vrcholní představitelé Francie, francouzské volby v roce 1925 přinutily Aristida Brianda, aby otázku sjednocené Evropy otevřel znovu, a to po francouzsku. Veřejné mínění bylo společné Evropě nakloněno, tak to bylo nutno vyuţít. Po volbách se A. Briand stává ministrem zahraničních věcí Poincarého vlády. Otázku sjednocené Evropy chápe nikoliv jako nezbytný a morální proces, ale jako proces politický. V červnu 1929 předkládá A. Briand jiný návrh na Spojené státy evropské. Uvozovacím krokem měla být celní unie Velké Británie, Francie a Německa. Tehdejší německý kancléř Gustav Stresemann reagoval kladně, ovšem za předpokladu, ţe budou odstraněna antiněmecká ustanovení Versailleské smlouvy. Toto bylo však naprosto nepřijatelné pro francouzského premiéra R. Poincarého, který byl vůči Německu značně odměřený. A. Briand tak pro svůj plán nenašel podporu ani v domácích kruzích. Ostatní evropské země jasně poukazovaly i na fakt, ţe Briandův plán je nejen nerealistický, ale je to i manévr, jak vtáhnout evropské státy do ekonomické závislosti na Francii. Otevřeně kladně se vyjádřili pouze němečtí liberální demokraté, kteří v Briandově plánu spatřovali odkaz Coudenhove-Kalergiho. Dne 29. 8. 1929 uspořádal A. Briand setkání vrcholných státníků v Ţenevě. Stresemann zde znovu zopakoval svůj postoj, delegáti z Anglie zase zdůrazňovali, ţe veškeré podobné plány je nutno konkretizovat, a to pokud moţno na půdě SN. Stejně tak zdůraznili, ţe nepřistoupí na nic, co by mohlo zhoršit vztahy mezi Velkou Británií a SSSR, či Velkou Británií a USA. Tímto varovali Francii, aby obezřetně váţila svá antibolševická hesla. Svůj plán tak Briand prezentoval znovu 8. 9. 1929 na fóru SN v Ţenevě. Plán však nevzbudil větší zájem. V roce 1929 se Briand stal francouzským premiérem, to mu sice uvolnilo ruce jak doma, tak v zahraničí (podrţel si post ministra zahraničních věcí), ale jeho plán u konkurence významnější odezvu nezaznamenal. Přesto Briand neupustil od svého záměru a 1. 5. 1930 dokončil Memorandum nastiňující moţná federativní uspořádání Evropy. V průběhu 30. let 20. století se však
evropská politická scéna jasně radikalizovala a od poloviny 30. let bylo patrné, ţe stála na prahu nové války. Federalistická metoda sjednocené Evropy opět neuspěla. C) Nacistické koncepce lze povaţovat za hybridní formu evropské ideje, ideje sjednocení Evropy. Nacisté ke svým účelům dokázali zneuţít nejen Nietzscheho pojmy „moc“ či „nadčlověk“, ale i do té doby vlivnou vědeckou oblast mezinárodních vztahů,
geopolitiku.
Geopolitika
vychází
z
hypotézy,
ţe
charakter
me-
zinárodněpolitického systému je determinován geografickými proměnnými. Nacisté jako by to obrátili, geopolitika je determinována nutností německé expanze. V letech 1938–1939 došlo k přímému ovládnutí Rakouska a Čech a Moravy, Slovensko sice nebylo inkorporováno do Říše, nicméně jeho závislost na Německu byla nezpochybnitelná. Německo si dále ekonomicky podmanilo balkánské země, agresivní pronikání německé ekonomiky bylo patrné jiţ v meziválečném období, nyní však došlo k přímé násilné ekonomické integraci. Nacisté takto pro střední a východní Evropu vybudovali systém Grossraumwirtschaft („velkoprostorové hospodářství“), definovaný jako jednostranné napojení ekonomik na Německo a na jeho systém plánování. Po vypuknutí druhé světové války si Němci připojili ještě velkou část Polska. Do počátku roku
1941
pak
nacisté
integrovali
ekonomiky
Beneluxu
a
Francie.
Grossraumwirtschaft byl postaven na mechanismech řízeného hospodářství, marka se sice stala univerzálním oběţivem, nicméně místní emisní banky mohly marku pouze přijímat, nikoliv znovu uvádět do oběhu. Marka byla takto staţena z trhu a odvedena zpět Říšské bance, prakticky bez protihodnoty. Nacisté takto vyváţeli německou inflaci. Pokud podmaněné státy obchodovaly s jinými, které nebyly součástí Grossraumwirtschaft, pak byly devízy drţeny opět v Říšské bance a obnos byl místním bankám vyplácen v místních měnách, které byly jednak silně inflační a jednak byl jejich kurz vůči marce uměle stanoven. Trh práce a pohyb osob byl téţ zcela regulován dle aktuálních potřeb německého válečného hospodářství. Co se týče národnostní politiky takto sjednocené Evropy: nacisté předpokládali vytvoření Velkogermánského svazu, který uměle a falešně evokoval představu rovnoprávnosti germánských národů ve Skandinávii a Nizozemí. Belgie měla být odfrancouzštěna a téţ se měla stát součástí Velkogermánského svazu. Románská etnika mohla být pouze tolerována jako podřízení sateliti. Slované měli být germanizováni, nebo eliminováni. Po roce 1943, kdy se Německo dostalo na válečných frontách do problémů, nacisté opustili myšlenku Velkogermánského svazu a začali hovořit o Pevnosti Evropy –
Festung Europa. Pro obranu Evropy před východní expanzí dokázali nacisté uznat dokonce i některé slovanské národy. K této nechvalné koncepci se připojil i ministr školství protektorátní vlády E. Moravec, který během svého působení napsal řadu děl o novém uspořádání Evropy pod nadvládou Říše.
