Co brání zaměstnávání postižených

Koupí tohoto časopisu podpoříte

www.muzes.cz

Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí

●

11 / 201 4

●

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Co brání zaměstnávání postižených strana 8

EDITORIAL

obsah Alena Zieglerová: Zbavme se strachu

Dobré zprávy

Práce šlechtí?!

Naše cesta Inteligentní bydlení Benefiční florbal Ples v Kutné Hoře Setkání tlumočníků Nová služba pro motoristy

str. 8

4–5

Anketa

Je pro vás problém naplnit povinnou kvótu zaměstnanců s postižením?

Ze zlínské kavárny Slunečnice, kde obsluhují mladí lidé s mentálním postižením, odcházejí hosté často bez placení. Že se nestydí! – řekl by jeden. Ve zpravodajství České televize chtěli nabídnout práci redaktorovi na vozíku. Hledali marně, do konkurzu se nikdo takový nepřihlásil. Že by to byla tak náročná práce a více se vyplatilo sedět doma a pobírat dávky? – řekl by jiný. Mnohé vysvětluje průzkum, který potvrdil, že ve státní správě, která by měla jít ostatním příkladem a na každých 25 zaměstnanců povinně přijmout jednoho zdravotně postiženého, je situace přinejmenším pozoruhodná. Státní orgány prakticky rezignovaly na snahu vytvářet vhodné pracovní podmínky pro lidi s handicapem a raději podstupují sankce. A tak zatímco v roce 2007 zaplatila pokutu tři ministerstva, vloni už pouze tři ministerstva platit pokutu nemusela. (To, že ministerstva – aby se vyhnula sankcím – odebírala v souladu se zákonem raději výrobky a služby od společností, které zaměstnávají více než polovinu zdravotně postižených pracovníků, je věc jiná.) Je tedy nabíledni, že zaměstnávání lidí s postižením je u nás problém. Věnujeme mu v tomto čísle řadu textů; za všechny zmiňuji socioložku Jiřinu Šiklovou, která píše, že úpravy pracoviště pro handicapované nejsou jen naplňováním práv jedince, ale i naplňováním hodnot, k nimž se jako Evropané hlásíme. Společným jmenovatelem témat o zaměstnávání lidí s postižením je otázka vzdělání. Statistiky jasně dokazují, že hůře hledají práci lidé s nižším vzděláním, a proto je studium považováno za výhodnou investici. Přinášíme zkušenosti studentky na vozíku, která zvládla nejen základní, ale i střední školu – a pokračuje dál. A také názor psychologa a zkušeného manažera Jana Pičmana, jenž celý život pracuje s handicapovanými lidmi. Otevírá výbušné téma asistentů pedagogů; budeme rádi, když se s námi o své zkušenosti a názory na jejich práci a financování podělíte. Jestli něco Čechům, Moravanům a Slezanům doopravdy jde, tak je to naříkání na cokoliv, a proto přinášíme i srovnání možnosti zaměstnávání lidí s postižením v zahraničí. Není nezajímavé – a nevycházíme z něj nejhůř. Rád bych vám připomněl, že časopis lze už druhý měsíc také poslouchat. Jak získat jeho audioverzi, se dočtete na straně sedm.

6

Téma: Zaměstnávání lidí s postižením

Alena Zieglerová: Zbavme se strachu 8–10 Siemens: Handicapovaní u nás práci najdou 11–12 Britská pravidla jsou vstřícná 13–14

Umělci Konta Bariéry Tři poznámky Stanislava Diviše

Nové technologie Chytrá myš z Ostravy

Příběh Konta Bariéry

Člověk ze světa peněz nemusí být dravec

Studium na vozíku

Škola je skutečně základ života

Asistenti pedagoga

Co nám to ten ministr udělal?

SenSen

Neposedný senior

Tip na výlet

Lesy u Svitav se otevírají vozíčkářům

16–17

18–19

20–21

22

23

25

26–27

AutoMoto

Paříž: Fabia a novinky pro řidiče s handicapem

Na cestách

Na vozíčku do Alp

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1 Charita v životě a na obrazovce

AutoMoto Paříž: Fabia a novinky pro řidiče s handicapem str. 28

28–29

30–31

33

Poradna

Nejčastější mýty o zaměstnávání postižených 34–35

Vaše fotografie

Tip na výlet Lesy u Svitav se otevírají vozíčkářům str. 26

Radostné chvíle

37

Křížovka o ceny

38

Vydává Spolek přátel Konta Bariér y ve spolupráci s Nadací Char ty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail:[email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]), Štěpán Beneš (e-mail: [email protected]), Radek Musílek (e-mail: [email protected]), Jan Šilpoch (e-mail: [email protected]) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Redakční rada časopisu Můžeš: MUDr. Alena Dernerová, PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., Mgr. Tomáš Cikrt, PhDr. Martin Kovář, Mgr. Sri Kumar Vishwanathan, Lenka Kohoutová, Mgr. Jan Šesták, MUDr. Jiří Soukup Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v listopadu 2014. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

Přeji vám inspirativní čtení i poslech. 

Na cestách Na vozíčku do Alp

str. 30

Jindřich Štěpánek

můžeš / číslo 11 - 2014

Partneři redakce:

3

DOBRÉ ZPRÁVY

časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí

Naše cesta Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis.

Čtěte Můžeš na www.muzes.cz Holešovické výstaviště hostí interaktivní výstavu o handicapech. Foto: Jan Šilpoch

V Křižíkově pavilonu na pražském holešovickém výstavišti se od 1. října do 30. listopadu koná interaktivní výstava Naše cesta. Jedná se o projekt Nadace Sirius, který je pokračováním dlouhodobého záměru zlepšit informovanost veřejnosti o životě lidí se zdravotním postižením. Výstava navazuje na kampaň Chodící lidé a předešlou výstavu Moje cesta. Veřejnost, a především pak školní skupiny si zde mají možnost vyzkoušet na vlastní kůži běžné situace lidí se sluchovým, tělesným a zrakovým postižením. Výstava věrně simuluje prostředí bytu i ulice, představuje různé kompenzační pomůcky a vysvětluje specifika jednotlivých typů postižení. To vše praktickou, zábavnou a interaktivní formou. Průvodci výstavou jsou kromě jiných i lidé s postižením. Připraven je rovněž doprovodný program v podobě odborných seminářů a zážitkových kurzů. Otevírací doba je ve všední dny od 9 do 17 hodin, o víkendu od 10 do 18 hodin. Vstup zdarma. Více podrobností najdete na www. vystavanasecesta.cz/o-vystave/ 

Inteligentní bydlení

Vážení čtenáři, své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.

aktivními účastníky, tak mezi průmyslovými partnery a lidmi z praxe. Konference je opět zaměřena na vývoj a výzkum v oblasti inteligentního bydlení (smart homes), podpory stárnoucích, nemocných a handicapovaných osob (ambient assisted living) a monitorování zdravotního stavu (telemonitoring, telemedicine). Jedná se o aktuální široce podporovaná témata jak na evropské, tak na lokální úrovni, což dokládá např. vznik Centra asistivních technologií na FEL ČVUT v Praze v roce 2012. Konference je určena pro studenty magis terských a doktorandských studijních programů. Jedná se o akci s mezinárodní účastí, jejímž oficiálním jazykem je angličtina. Další informace najdete na http://amber. feld.cvut.cz/smarthomes/?page_id=14 

Benefiční florbal Na konferenci se představí moderní technologie pro chytrý domov. Foto: Jiří Ryszawy

Fakulta elektrotechnická Českého vysokého učení technického v Praze pořádá 6. listopadu konferenci Smart Homes 2014. Navazuje na předchozí dva ročníky konference konané v letech 2012 a 2013, které se setkaly s velmi kladným ohlasem jak mezi

4

Sportovní klub vozíčkářů Praha pořádá 8. listopadu už 11. benefiční florbalový turnaj firem. Zástupci společností, které se do akce přihlásí, zaplatí startovné dvacet tisíc korun za tým. Výtěžek podpoří sportovní aktivity lidí s tělesným postižením. Kromě samotného klání firem je připraven doprovodný program, který potěší i děti, na něž čekají různé výtvarné aktivity. Všichni návštěvníci si budou moci vyzkoušet jízdu na handbiku

Sportovní klub vozíčkářů Praha pořádá turnaj na svoji podporu. Foto: Jana Kosťová

či vozíku, zapojit se do orientačního běhu nebo změřit síly se špičkovými stolními tenisty s postižením. Uskuteční se i exhibiční zápasy týmu florbalistů na vozíku. Patronem akce je Milan Fridrich, kapitán florbalového národního týmu České republiky. Vstup pro veřejnost je na doprovodný program zdarma. Akce se koná od 9 do 18 hodin v Aréně Sparta (Podvinný mlýn, Praha-Vysočany). 

Ples v Kutné Hoře

Kutná Hora zažije benefiční ples Cesty životem bez bariér. Foto: Ladislav Polnický

Sdružení Cesta životem bez bariér pořádá 22. listopadu od 20.00 hod. VIII. benefiční ples. Uskuteční se ve Společenském sále kutnohorského Kulturního domu Lorec. Organizace se věnuje sportovním aktivitám pro děti s handicapem, pořádá pobytové akce, podporuje hiporehabilitaci, asistenci a pořízení rehabilitačních či kompenzačních pomůcek. Pomáhá také s integrací a odstraňuje bariéry. Aktivitu organizátorů podpoří Nadace Divoké husy, která žadatelům zdvojnásobuje výtěžky benefičních akcí. V rámci tohoto grantu přispěje na nákup pomůcek na rehabilitaci, vybavení pro plavání (neopreny, plavecké pomůcky) a bezbariérovou úpravu chatek na táborové základně Zbožňov. Více o občanském sdružení Cesta životem bez bariér se dočtete na www.cestazivotembb.cz. 


Z REDAKČNÍ POŠTY

Setkání tlumočníků

Pochvala časopisu Vážení! Jmenuji se Nataša Navrátilová a jsem pokladní Jachtař, který objevil v našem Svazu loď pro vozíčkáře postižených civilizačními chorobami (SPCCH). Od své nadřízené dostávám k přečtení časopis Můžeš, a ačkoliv sama nejsem postižená, mám pochopení pro tělesně postižené a obdivuji je, jak mnohé věci dokážou zvládnout lépe než my zdraví. Velmi se mi líbí, jak oceňujete partnerské vztahy a manželství, kde se hovoří o skutečných partnerech a skutečných manželstvích muže a ženy. Nikdo z nás neví, jestli se nestaneme také tělesně postiženými, což je na první pohled vidět, nebo duševně nemocnými, kteří jsou na tom tak trochu hůř, protože jejich postižení vidět není. Obsah vašich časopisů je skvělý, mnohdy mi běžel mráz po zádech nebo skoro mi tekly slzy nad obsahem článků i nad obrázky. Přeji vám hodně úspěchů, hodně čtenářů, a hlavně těch, kteří byli vyslyšeni, dostalo se jim pomoci a nalezli pochopení u lidí a podporu od státu, nejen tu finanční. Koupí tohoto časopisu podpoříte

www.muzes.cz

Č A SOPIS PRO T Y, KTEŘÍ SE NE V ZDÁVA JÍ

●

7 – 8 / 20 1 4

●

Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč

strana 20

M0708_2014.indd 1

Tlumočníci do znakového jazyka chtějí sdílet své zkušenosti. Foto: Radek Musílek

Druhé setkání tlumočníků pro neslyšící v České republice se uskuteční 22. listopadu v Praze. Hlavním cílem je sdílet zkušenosti, otevřeně mluvit o této profesi, inspirovat se navzájem, upozornit na problémy, setkat se po letech a poznat někoho nového. Vítán je každý s tlumočnickými zkušenostmi včetně studentů tlumočení. Organizátoři z řad různých organizací i regionů tím chtějí podpořit celkové zlepšení profese tolik potřebné pro neslyšící v České republice. Více se dočtete na www.setkanitlumocniku.cz/ Případné dotazy lze směřovat na e-mail: [email protected]. 

Nová služba pro motoristy Centrum Mobility CZ nabízí komplexní služby v oblasti dopravy. Foto: archiv

6/13/2014 8:33:53 AM

Vážená paní Navrátilová, velmi děkujeme za pochvalná slova na adresu našeho časopisu. Snažíme se přinášet zajímavé příběhy skutečných lidí. Příběhy, které nepotřebují žádné skandalizování nebo příkrasy, protože jsou samy o sobě velmi silné. Vaše slova nás utvrzují v tom, že o takové články naši čtenáři stojí a dokáží v nich vzbudit emoce. Jsme za to rádi! (red)

Milí přátelé, díky za další benefiční program na obraJiří Vyorálek: Pomáhat s humorem zovkách České teleje jedna z mých nejlepších rolí vize Možná přijde i charita. Opět jsem se královsky bavil. Považuji to za velmi šťastně zvolenou cestu prezentace charitativních projektů. Je vidět, že Konto Bariéry je v tomto ohledu neziskovkou, která v Čechách udává trendy. Tím se nechci dotknout nikoho dalšího, jistě i jiné pořady byly a jsou pěkné. Napadá mě třeba Dobročinná akademie pana Svěráka pro Paraple. Bariéry ale prostě vedou. Škoda, že tu od prvního dílu zbývá jistá pachuť ze soudní dohry za skvělou skrytou kameru s pány Čtvrtníčkem a Potměšilem. Jestli za to opravdu dostanou pravomocné soudní tresty, tak nám všem asi zamrzne úsměv na rtech, protože se ukáže, že pomáhat s humorem není pro některé lidi žádná legrace. Koupí tohoto časopisu podpoříte

www.muzes.cz


●

9 / 20 1 4

●

Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč

strana 17

8/13/2014 6:41:11 PM

Polévání vodou a nosy

Pavel Lipenský, Strakonice

Milá redakce, chtěla bych vaším prostřednictvím Vyorálek: Pomáhat s humorem poděkovat paní Lucii Jiří je jedna z mých nejlepších rolí Bílé za vtipné gesto, kdy na sebe vylila červené nosy Konta Bariéry. Líbilo se mi, jak zareagovala na mánii polévání ledovou vodou, která zaplavila internetový svět. Nenechala se strhnout davem, ale zároveň využila příležitost podpořit projekt, za kterým stojí už řadu let. Na druhou stranu musím uznat, že autor nápadu s vodou se trefil do černého a z hlediska marketingu šlo o geniální tah. Možná měl původní autor jen štěstí a vlna popularity se vzedmula sama. Každopádně by bylo fajn, kdyby alespoň zčásti takto úspěšně zafungovala kampaň s červenými nosy. Protože šašci na sebe lijí vodu a klauni nosí nosy. A jak říkal pan Werich, moudrých klaunů je málo, ale šašků, těch je...

Vážený pane Lipenský, díky za pochvalná slova na adresu benefičních pořadů Konta Bariéry v České televizi. Je to opravdu radost, když se podaří zdárně propojit humor s přínosnou charitativní sbírkou a oboje diváky osloví. Zmiňovaný soudní spor je skutečně nešťastná dohra, která nás moc mrzí. Za všemi souzenými tvůrci stojíme, snažíme se je v nelehké situaci podpořit a držíme jim palce. Bylo by opravdu smutné, kdyby se v tomto případě naplnilo známé pořekadlo, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. (red)



●

9 / 20 1 4

●


strana 17


Možná přijde i charita

M09_2014.indd 1

Zdraví Nataša Navrátilová, Miletín

www.muzes.cz

Novou bezbariérovou taxislužbu a půjčovnu speciálně upravených vozidel (včetně těch s ručním řízením) nabízí v Praze Centrum mobility CZ. Lze využít i její autobazar upravených vozů, poradenskou činnost při vyřizování žádostí o příspěvek na zakoupení motorového vozidla a auto/pneu servis se slevami pro držitele průkazů ZTP a ZTP/P. Tato obecně prospěšná společnost chce poskytovat komplexní služby zajišťující mobilitu osob s omezením pohybu. Společnost sídlí v Praze-Šeberově, K Hrnčířům 31. Zákazníkovi vůz na vyžádání vyzvedne/ přiveze, stejně tak se postará o dopravu nepohyblivé osoby a náhradní auto v případě poruchy. Ceník a kompletní přehled o nabízených službách naleznete na www. centrummobility.cz 

Vážená paní Státníková, paní Lucii Bílé poděkování rádi vyřídíme. Vážíme si její podpory stejně jako podpory všech, kteří jakýmkoliv způsobem pomáhají Kontu Bariéry a včetně každého, kdo si koupil náš červený nos. Souhlasíme i s tím, že polévání vodou se opravu proměnilo v přehlídku různě (ne)povedených kousků. Přesto bychom určitě nechtěli nikoho označovat za šaška v negativním slova smyslu. Řada lidí se k polévací akci připojila s hezkým úmyslem podpořit dobrou věc. Stejně jako ti, kteří nosí naše klaunské červené nosy. (red)

M09_2014.indd 1

S pozdravem Jarmila Státníková, Praha

8/13/2014 6:41:11 PM

Své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5 110 00 Praha 1. 

5

ANKETA


Johana Grohová

Uršula Králová

Ctirad Lolek

Jan Mačejovský

Pro MZV je velmi obtížné plnit povinnou kvótu pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením vzhledem k vysokým zdravotním nárokům, které jsou pro výkon zahraniční služby nezbytné.

Děláme maximum, bohužel se nám kvótu čtyř procent zaměstnanců se zdravotním postižením z celkového počtu zaměstnanců nedaří naplnit. Zaměstnanci totiž nemají žádnou povinnost oznámit zaměstnavateli své zdravotní postižení, a tak máme přehled pouze o těch pracovnících, kteří tento stav přiznali. Těch jsou v tuto chvíli v T-Mobile pouhé desítky. Zda jich je v naší společnosti více, nám není známo.

Zájem a očekávání ze strany zdravotně handicapovaných je velmi individuální. Musím však konstatovat, že se nám na otevřené pozice lidé se zdravotním znevýhodněním bohužel příliš nehlásí. A to i přes to, že některé pozice inzerujeme přímo na portále, který je určený zdravotně znevýhodněným zájemcům o práci, a také jsme v kontaktu s několika organizacemi, které se touto problematikou zabývají. Domníváme se, že jednou z možných příčin je určitá obava potenciálních uchazečů o to, zda naše firma o spolupráci s nimi bude mít zájem. Jejich pochybnosti mohou být podpořeny předchozí negativní zkušeností. Existuje ale i jiné možné vysvětlení. Uchazeči z řad zdravotně znevýhodněných možná očekávají, že je firmy budou aktivně oslovovat, a to bohužel z ryze pragmatických ekonomických důvodů není možné. Ať tak či tak, tuto situaci nevnímáme jako přínosnou ani pro nás, ani pro zdravotně znevýhodněné, a velice rádi bychom ji pomohli změnit. 

Naše společnost se snaží o maximální vstřícnost vůči zaměstnancům s postižením. Protože patříme mezi výrobní společnosti, které v tomto ohledu do jisté míry limitují některé provozy i historické budovy, ve kterých sídlíme, ne vždy se nám daří požadavkům na povinnou kvótu vyhovět.

tisková mluvčí ministerstva zahraničních věcí

Zaměstnanci ministerstva jsou pracovníci, kteří zajišťují plnění náročných úkolů v zahraničí, a to mnohdy v klimaticky a bezpečnostně náročných podmínkách. V současnosti dvě třetiny všech zaměstnanců MZV působí na zastupitelských úřadech v zahraničí. Před vysláním na zahraniční misi musí zaměstnanci projít lékařskými prohlídkami, které zaručí jejich způsobilost k výkonu služby. Z tohoto důvodu nemůže MZV splnit uloženou kvótu pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Tuto povinnost naplňuje tzv. náhradním plněním a odvodem do státního rozpočtu. 

výkonná ředitelka lidských zdrojů, T-Mobile

Ze zkušenosti víme, že lidé mnohdy považují za zdravotně postiženého pouze toho člověka, u kterého je handicap na první pohled viditelný. Existuje ovšem celá řada handicapů, které vidět nejsou – primárně různé duševní nemoci nebo psychické poruchy. Naše společnost osoby se zdravotním postižením vítá i jako kandidáty na aktuálně obsazované pozice. Ačkoli jsou naše pracoviště i bezbariérová, neevidujeme nikterak velký zájem ze strany osob se zdravotním postižením o práci u nás. 

ředitel lidských zdrojů, O2 Česká republika

Je pro vás problém naplnit povinnou kvótu zaměstnanců s postižením?

personální ředitel, Pivovary Staropramen, s. r. o.

Snažíme se ale nacházet způsoby, jak tuto situaci postupně zlepšovat. Například při stavebních úpravách počítáme s bezbariérovostí nově vznikajících prostor. Část kvóty se také snažíme pokrýt v oblasti našich dodavatelů, jejichž část tvoří chráněné dílny či certifikované společnosti, které zaměstnávají osoby se zdravotním postižením. 

DOBRÉ ZPRÁVY Senioři a počítače. Sokolovské centrum pro zdravotně postižené spustilo v rámci projektu Senioři komunikují oblíbené počítačové kurzy. Cílem projektu, který podporuje Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových, je podpora vzdělávání seniorů v ovládání a užívání počítačů, a zaměřuje se hlavně na ty, kteří doposud neměli příležitost se s moderními komunikačními prostředky seznámit. Kurzy probíhají v Rotavě a Bukovanech a jsou pro účastníky zdarma. Kavárenští neplatiči. Nemilou zkušenost zažila kavárna Slunečnice ve Zlíně, kde obsluhují mentálně postižení zaměstnanci.

6

Někteří zákazníci jednoduše odcházeli bez zaplacení útraty, případy se navíc množily. Provozovatel kavárny, stejnojmenné sdružení starající se o mentálně postižené osoby, se rozhodl takové jednání zveřejnit otevřeně na sociální síti Facebook. K překvapení všech se do tří dnů někteří dlužníci vrátili a svůj účet s omluvou uhradili. Na sociální síti dokonce někteří lidé dávali i tipy, jak problém s neplacením řešit dlouhodoběji. Hry v Hrabyni. V pořadí už třináctý ročník vyhlášených Sportovních her pro tělesně postižené hostilo Centrum sociálních služeb v Hrabyni. Jako každoročně i letos se pořadatelé setkali

s obrovským zájmem závodníků i veřejnosti. Sportovci se utkali ve třinácti disciplínách sahajících od slalomu na mechanických i elektrických vozících přes hody oštěpem a diskem až po lukostřelbu, ruské kuželky a střelbu ze vzduchovky. Účastnilo se celkem 172 závodníků ve čtyřech kategoriích, oceněni byli všichni. Nad ostatní vyčníval svým výkonem Jiří Žákovský z Veselí na Moravě, který nasbíral medaile ve všech disciplínách. Po sportovním zápolení pokračoval den společenským programem a vyvrcholil večerním ohňostrojem. Z hotelu centrum pro postižené. Business hotel v Jihlavě ukončí do konce října svůj

provoz a už od listopadu v něm naleznou péči lidé postižení Alzheimerovou chorobou. Práci zde najde až sto nových zaměstnanců. Areál hotelu se nijak výrazně nezmění, k menším úpravám dojde jen v interiéru, kde budou postele a vnitřní vybavení pokojů vyměněny za vybavení speciální. Ve vedlejších místnostech vzniknou terapeutické sály, venku pak oplocená zahrada. Pro pacienty bude připraveno 100 lůžek, cena bude podle vyjádření vedení Alzheimer centra standardní a v zákonné normě. Bývalí zaměstnanci hotelu o práci nepřijdou; zaměstnavatel jim nabídne pracovní místa v jiném ubytovacím zařízení.  (šb)


Nově můžete časopis Můžeš i poslouchat! Audioverze časopisu v elektronické podobě je určena jednak slabozrakým či nevidomým a jednak k poslechu z mobilu či jiného přehrávače MP3, při jízdě autem, o víkendu či na dovolené, poslouchat ji lze i z počítače. Reportáže a další články pro vás namlouvají Jan Kačer, Nina Divíšková, Roman Hájek a Martin Kubačák. Audioverzi naleznete ve službě Audiotéka, pro předplatitele časopisu je dostupná zdarma, samostatně lze koupit jedno vydání časopisu ke stažení za 10 Kč. K dispozici bude vždy první den v měsíci, tedy ve chvíli, kdy vychází tištěný Můžeš.

Audioverzi lze objednat elektronicky na www.audioteka.cz/muzes

Podrobné informace na lince zákaznické podpory Audiotéky +420 597 490 445 a e-mailové adrese [email protected]

Předplaťte si časopis Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč.


www.muzes.cz

so í u p ča K o h o to ří te to d p o po

w. ww

muz

es.cz

ČA

SO

PI

S

PR

O

TY

,

E KT

ŘÍ

SE

N

Z EV

DÁ

VA

JÍ

11


u

pla

tit

elé

20

/2

01

4

no

tli

vý

vý

tis

k

Kč 30

ř / P

ed

na

●

stra

●

10/2014

ww

8

Ča

so

pi

s

uzes

.cz

Jiř je j í Vyo Ko ed rál to u p í na ek p o h o to d p ča zm :P o ří so te p is u ých omá ne hat jle s h pší u ch mo rol rem í stra pr

o

ty

, k t

eř

í s e

ne

vz

dá

va

jí

●

9/

20

14

●

Jed

r ob

C

w.m


●

První test vozu Elbee v Česku: Speciál pro invalidy překvapil! strana 19

Kč

ní vá ná ých ěst ižen zampost í án Jed

●

p is

no

tli

vý

vý

tis

k 3 0

kč

/ P ř

na

ed

pla

tit

elé

20

kč

17

M09

_20

14.i

ndd

:35

14

Objednávám předplatné časopisu Můžeš

1

PM

1:56

5/20

10/1

JMÉNO a příjmení:

M10_2014.indd 1

ulice:

9/15/2014 2:35:36 PM

číslo popisné: 8/13

/201

4

6:41

:11

ndd

1

PM

ok.i

14_

_20

M11

roční předplatné za 240 Kč

název organizace:

PSČ:

město:

dvouleté předplatné za 380 Kč Forma úhrady:

složenkou

převodem (uveďte jméno a celou adresu)

fakturou

telefon:

číslo účtu: 772772772/0800

Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1

Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto Bariéry. 2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 280 Kč. 3. Můžete vyhrát MP3 přehrávač a kartu Handy Card.

Chcete roční př -li změnit n edplatné a dvoulet zvýhodněné é, konta ktujt bezplatn ou linku e České p o 800 300 šty 302

Téma: Zaměstnávání lidí s postižením ■ Letitá bolest postižených: málo pracovních příležitostí. ■ Dosavadní opatření vyhovují jen tvrdému byznysu. ■ Jak zřídit co nejvíce míst na normálních pracovištích?

Alena Zieglerová:

Zbavme se

strachu Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

Jak naše společnost řeší letitý problém zaměstnávání lidí se zdravotním postižením? Zlepšujeme se? Ne. Není to jen zkušenost neziskových organizací, ale i regionálních a státních orgánů. Zatím jsme v situaci, kdy převládá názor, že jediným řešením je uplatňovat vůči těmto lidem jakési zvláštní zacházení. Ale oni přece chtějí co nejnormálnější život, chtějí se realizovat ve stejném prostředí jako ostatní. Veřejností je celkem akceptováno, že potřebují přece jenom pomoc, podporu – nebo chcete-li – jistou úlevu. Ale praxe je jiná – více než 44 procent těchto uchazečů je v evidenci úřadů práce déle než rok. Jsme o deset procent horší, než je průměr zemí OECD. Takže jsme překonali bariéru nepochopení, ale stojíme před jinou – změnit podmínky tak, abychom od soucitu přešli k praktickým krokům. Vyplývá z toho, že chráněné dílny a další podobná pracoviště už se přežily? Jistě ne. Pro určité kategorie lidí budou vždycky užitečné. Ale dobře víme, že na mnoha těchto místech žádná zvláštní péče není. Podmínky jsou tvrdé a zaměstnavatel to bere jako čistý byznys. Vezmu si padesát procent lidí se zdravotním znevýhodněním, žádná mimořádná opatření, žádné častější přestávky a podobně, prostě využiju státní podporu a lidé budou dřít, jak já potřebuji. Takže se nejen porušuje zákon, ale hlavně se zhoršuje zdravotní stav zaměstnanců. Musíme to změnit. Mělo by tedy vzniknout cosi úplně nového? Můžeme to tak říci. Zdá se, že optimální pracoviště v sociálních podnicích by mohlo

8

info Kdo je Alena Zieglerová Koordinátorka práce expertů Agentury pro sociální začleňování při Úřadu vlády ČR. Vystudovala sociální práci a navazující obor občanský sektor. Patnáct let pracovala na Úřadu práce v Mostě. Od r. 2008 pracuje v uvedené agentuře.

spojit lidi se zdravotním postižením, lidi se sociálním vyloučením a většinu běžných zaměstnanců, která zajistí konkurenceschopnost těchto podniků na volném trhu. Jsme přesvědčeni, že taková směs by lépe vyhovovala všem, umožňovala vzájemnou pomoc, využití schopností těch i těch; zkrátka i zde platí, že zbytečná izolace a segregace není dobrá pro nikoho – ani pro společnost. Kdysi bylo řešení spatřováno v auditech firem, které tak měly popsat místa vhodná pro zaměstnávání lidí s postižením. Kde je jim konec? Audit můžete dělat vždycky. Ale sám o sobě nic neřeší a praxe to dokázala. Jedinou cestou je vytvářet novou kulturu, motivovat zaměstnavatele a docílit toho, aby za svou vstřícnost pocítili podporu společnosti. Tím myslím nejen formální plnění jakýchsi počtů a vykazování pracovních míst, ale skutečně novou kvalitu – vyrovnat jim nevýhody v daňové oblasti prostřednictvím veřejných zakázek i přímou podporou v politice zaměstnanosti. Ovšem i ocenit jejich skutečné přínosy, tedy námahu, rizika a více vydané energie. To všechno se nedá převést na peníze. Mluvila jsem o nové kultuře, můžeme mluvit o novém klimatu ve společnosti, o budování nové prestiže takových zaměstnavatelů.

� můžeš / číslo 11 - 2014

č a s o pis p r o t y , k t e ř í s e n e v z d á v a j í

Více než 44 procent těchto uchazečů je v evidenci úřadů práce déle než rok. Jsme o deset procent horší, než je průměr zemí OECD.


9


SLOUPEK Daniely Filipiové

Pracovat? To se mi nevyplatí!

Občanská i sociální práva znevýhodněných jsou životním tématem Aleny Zieglerové.

co s těmi potenciálními zaměstnanci, � Ale kteří o práci zájem nemají?

Nemají zájem… Moc ráda tuto větu neslyším. Spíš bych řekla, že se v mnoha případech prostě bojí. A zaměstnavatelé se bojí také. Zvládnu s takovým člověkem pracovat? Pochopím ho a pochopí on mě? Obyčejný strach z neznámého… Proto nic nevyřeší nějaká příprava nebo trénink v chráněném prostředí. Oba partneři se mohou otestovat jen na běžném pracovišti, v podmínkách normálního života. A jsem přesvědčena, že zaměstnavatel, který to zkusí a bude se moci opřít o podporu veřejné správy, nejen zjistí, že člověk s nějakým znevýhodněním vůbec není závaží, ale zároveň trochu zbavuje strachu i ostatní. Ale jak už jsem říkala – musí fungovat dobrá dotační politika, která zajistí postupnou adaptaci. Strachu se nezbavíte slovy, ale jen konkrétní a pozitivní zkušeností obou stran. Jak taková přeměna souvisí s kvalifikací uchazeče? Souvisí, ale mnohem méně, než se zdá a traduje. Co je kvalifikace? Maturita na ekonomické škole? Může účetní po několika letech bez zaměstnání opravdu okamžitě samostatně pracovat? Mnohem důležitější jsou tzv. měkké dovednosti. Přijít v určenou dobu, začlenit se mezi ostatní, plnit úkoly včas, umět se zeptat, ale ne na každou věc desetkrát. Zní to banálně, ale život ukázal, že ztratit pracovní návyky lze rychle, i když nenápadně. Když se potkáte se známým, ptá se, co děláš, protože ho zajímá váš sociální status. A podle toho hodnotí, ne podle výplaty. Takže téma, o kterém hovoříme, má obrovskou souvislost s vlastním sebehodnocením. U lidí s postižením dvojnásobnou.

10

Jedinou cestou je vytvářet novou kulturu, motivovat zaměstnavatele a docílit toho, aby za svou vstřícnost pocítili podporu společnosti. Třeba to není spravedlivé, ale už od dob průmyslové revoluce jsme zvyklí na společnost, ve které je každý někam zařazen podle toho, zda a kde pracuje. Izolace lidí se zdravotním postižením tedy nemusí znamenat jen vysoké zdi nějakého ústavu, ale i neviditelné překážky v každodenním životě. Toto všechno by měl změnit nový zákon. Jak rychle by mohl platit? Zákon o sociálním podnikání, na kterém aktuálně pracuje ministr pro lidská práva, ministerstvo práce a ministerstvo průmyslu, nebude platit za měsíc, ale za dva roky. Ale už dnes se můžeme snažit o zmíněnou novou kulturu. Nakonec lepší morálku ve společnosti, a vztah k lidem s postižením určitě měřítkem společenské solidarity je, žádným zákonem nenastolíte. 

Zaměstnávání handicapovaných vyvolává velké emoce. Vídáme reportáže, v nichž si představitelé významných neziskových organizací stěžují na neutěšenou situaci na trhu práce. Ale situace podle mých zkušeností vůbec není tak jednoznačná. Rozhodně jsou lidé, kteří práci hledají a najít nemohou, ale jsou mnohdy i takoví, kteří pracovat ani nechtějí – a to bez ohledu na míru handicapu. Často jsem se setkala s lidmi s velkými zdravotními problémy, kteří byli velmi výkonní, a dokonce začali i sami podnikat, a na druhé straně se zdravějšími, kteří se o nic nepokusili. (Nemohu při této příležitosti nevzpomenout pana Josefa Selichara, který založil velmi prosperující firmu s pomůckami pro jakkoli handicapované, jež se časem dokonce rozrostla na několik poboček. Kdo si na Pepu pamatujete, víte, s jak těžkou a stále se zhoršující nemocí bojoval a nakonec jí podlehl. Jak těžké to pro něj muselo být! Ale psychická vůle překonala fyzické překážky, které mu kladlo jeho tělo.) Často jsou osočováni zaměstnavatelé, že se zaměstnávání handicapovaných brání, že raději odvádějí pokutu do státního rozpočtu, než by využili alespoň zákonné možnosti odebírat výrobky od firem, které zaměstnávají převážně osoby s handicapem. Já mám ale i jiné zkušenosti. Obrátilo se na mě mnoho zaměstnavatelů z různých míst republiky s tím, že jsou připraveni přijmout handicapované, podali si inzerát či se obrátili na úřad práce nebo jiného zprostředkovatele (mnohé neziskové organizace s vyhledáváním vhodných pracovních míst pomáhají), ale nikoho nenašli. A tak, i když investovali nemalé prostředky do zpřístupnění a patřičného vybavení firmy, musí platit onu výše zmíněnou pokutu, ač jsou v tom nevinně. A brali to pochopitelně jako nespravedlnost. Znala jsem a znám mnoho lidí, kteří mi otevřeně řekli, že pracovat se jim nevyplatí, že vydělané peníze by jim posloužily v podstatě jen na dojíždění do práce, a to, co by zbylo, je prý tak málo, že je lepší být doma na sociálních dávkách. Vůbec nechápali sociální rozměr práce, který s sebou zaměstnání nese. Zaměstnávání osob s handicapem není černobílý problém, jako ostatně nic v našem životě.  Autorka je senátorka.



■ Firmy se zaměstnáváním handicapovaných zatím bojují. ■ Povinný podíl postižených zaměstnanců se nedaří naplnit prakticky nikde. ■ Aktivní musí být zaměstnavatel i uchazeč.

Siemens:

Handicapovaní u nás práci najdou

Zaměstnávání handicapovaných má v Siemensu na starosti Eva Litsterová. Ve funkci je sice krátce, dva lidé s postižením už tu ale nedávno práci našli. Text: Štěpán Beneš Foto: Jan Šilpoch

N

ajít na otevřeném trhu práce firmu, ve které by se zaměstnávání zdravotně postižených perfektně dařilo, je ještě pořád těžší, než bychom si přáli. Jedním z důkazů jsou odpovědi do ankety na straně šest. Přišlo jich víc, než se na naše stránky vešlo, prakticky žádná z oslovených firem ale nemohla prohlásit, že plní státem určenou kvótu handicapovaných zaměstnanců. Někde vadí bariéry v budovách, jinde přílišná odbornost nebo nevhodnost dostupných pracovních pozic, některé firmy to jednoduše ani nezajímá, a někde je zase, i přes veškerou snahu vyjít vstříc, patrný nezájem některých handicapovaných pracovat. Zatímco do osobního svědomí si musí každý sáhnout sám, ve firmách, které se k nové společenské situaci postavily čelem, je snaha


většinou patrná v podobě specializovaného náborového pracovníka nebo celého programu. Nejinak je tomu i u Siemensu, jedné ze společností, kde se zaměstnávat postižené alespoň částečně daří. Jeli jsme se proto podívat, zda tu nemají fungující recept.

nijak nepojmenovali, iniciativa vyvstala sama, organicky napříč firmou.“ Podobně přirozený přístup k věci tu není ničím zvláštním. „Pozice, na kterých u nás lidé s postižením pracují, jsou běžná pracovní místa otevřená všem,“ vysvětluje Eva Litsterová. „Spolupracujeme aktivně s neziskovými organizacemi. Nejenže učí naši firmu nahlížet na handicap a orientovat se v legislativě, ale mnohdy jsou nám schopny doporučit vhodné kandidáty. Ti přicházejí na pohovory až příkladně dobře připraveni,“ líčí dále. Pochybám, zda místy přece jen nejde o pozitivní diskriminaci, se asi nevyhneme nikdy. Snaha a aktivní přístup však nese Siemensu konkrétní ovoce. Loni našlo práci v ostravské pobočce společnosti osm handicapovaných, jen za měsíc srpen pak pracovní nabídku v Praze přijali dva lidé. Může se to zdát málo, když se ale vrátíme k faktu, že tady na pracovní místa mají pevný strop, dostávají čísla zcela nový rozměr. Jedním z těch, kteří přijali práci v pražské centrále společnosti, je Irena Hornová. „Pracuji v ekonomickém oddělení a zatím se tu se vším seznamuji,“ líčí s úsměvem žena s handicapem horních končetin. „Vždycky jsem pracovala na otevřeném trhu práce, nikdy pro mě neexistovaly výjimky, všechno jsem se musela naučit se svým handicapem

�

Přirozenost není na škodu V loňském roce bylo zaměstnáno v provozech Siemens, s. r. o., v České republice 127 handicapovaných. „Kvótu se nám daří plnit z necelé poloviny. Nesnažíme se ale zaměstnávat za každou cenu, nemáme vytvořeny žádné pracovní pozice navíc jen pro zaplnění povinného podílu,“ říká Eva Litsterová, která má u Siemensu zaměstnávání zdravotně postižených na starosti. Svou práci zdědila teprve před třemi měsíci; celý program podpory zaměstnávání handicapovaných tu běží zhruba dva roky. Když se zeptám, jestli má zdejší cílená snaha nějaké oficiální jméno, usměje se. „Nikdy jsme to

Pozice, na kterých u nás lidé s postižením pracují, jsou běžná pracovní místa otevřená všem. Nevytváříme speciální plánovaná místa. 11


SLOUPEK Lii Vašíčkové

Centrála společnosti je v Praze, handicapovaní však pracují i v ostatních provozech po celé České republice.

vypráví a dodává, že jedinou � zvládat,“ překážkou v novém zaměstnání byla určitá

nedůvěra kolegů bez handicapu, která však postupně opadá. Myslí si, že kvalifikace je pro získání práce sice důležitá, ale ještě důležitější je na sobě pracovat. „Diplom sám vám práci nezajistí,“ zdůrazňuje. Irena Hornová sedí v běžné otevřené kanceláři mezi svými kolegy, žádné úpravy pracovního místa nebyly v jejím případě zapotřebí. V jiné části kancelářské budovy se na právním oddělení zapracovává Jiří Černý, mladý student s vadou zraku. Jemu s povinnostmi pomáhá speciální software, který zvětšuje text na obrazovce počítače. Společnost se úspěchy svých zaměstnanců může opravdu pochlubit: v ostravské pobočce společnosti pracuje Magda Majo, vozíčkářka a vítězka titulu Handicapovaný zaměstnanec roku 2013 v kategorii otevřeného trhu práce.

Lesk a bída kvót Většina handicapovaných pracuje prozatím v závodě Elektromotory Mohelnice, kde jsou zapojeni do výroby mezi ostatními pracovníky, a v Centru sdílených služeb zde v Praze, které zastřešuje administrativní podporu chodu celé firmy. „Není to proto, že bychom nechtěli obsazovat i jiná pracovní místa, ale proto, že právě zde máme k dispozici příležitosti, které se našim uchazečům hodí zatím nejvíce,“ vysvětluje Eva Litsterová. Krok za krokem ve zdejším kolektivu handicapovaných přibývá, tlačit ale na splnění kvóty u Siemensu nechtějí. Za důležité považují hlavně mít kvalitní zaměstnance. „Pokud vím, například ve Švédsku nebo ve Velké Británii žádné striktní kvóty nemají, a zaměstnávání se tam daří bez nich. Přeji si, aby se to povedlo i u nás,“ zasní se. Naplnění kvóty mohou paradoxně bránit i sami zaměstnanci. Nemají totiž povinnost zaměstnavateli o svém handicapu říci, a pokud není vidět, nechají si to obvykle pro sebe. Bojí se, že by je mohl o práci připravit.

Zaměstnávání postižených

„O tomto problému víme, potýká se s ním většina společností, které se rozhodnou si o svých zaměstnancích udělat trochu přehled. Před několika lety jsme se tím zabývali, nakonec jsme ale celou věc nechali tak, jak je. Uvědomili jsme si, že bychom mohli své zaměstnance zbytečně stigmatizovat, připomínat jim jejich handicap. Nemuseli by se pak u nás cítit dobře,“ vysvětluje Lenka Bernklauová z tiskového oddělení firmy. Kolik lidí s handicapem u Siemensu, ale i u jiných firem skutečně pracuje, tak zůstává tajemstvím. Co je tedy onen recept na úspěch při větší inkluzi handicapovaných na běžný trh práce? „O žádném perfektně fungujícím receptu nevím,“ směje se Eva Litsterová. „Nám se vyplácí oboustranná spolupráce s neziskovými organizacemi, sami se učíme novým věcem a díky nim dokážeme zprostředkovat kontakt mezi pracovní nabídkou a potenciálními zaměstnanci. To ale nemusí platit univerzálně. Pokud nějaký perfektně fungující recept máte vy, sem s ním,“ vybízí mě s úsměvem. Nezbývá mi bohužel než mlčet.  V právním oddělení se na částečný úvazek zapracovává Jiří Černý. S vadou zraku mu pomáhá speciální software.

Problematiku zaměstnávání zdravotně postižených je možné vidět ve čtyřech úrovních. Jednak jako otázky legislativního nastavení, potom problémy zaměstnavatelů a možnosti uplatnění na trhu práce, třetí úrovní je možnost vzdělání a rekvalifikace, a – last, but not least – jsou tu sami postižení. Na rozdíl od více evropských zemí (Dánsko, Španělsko, Slovinsko, Slovensko aj.) nemáme špatně nastavenou legislativu; existuje povinnost větších firem zaměstnávat lidi s disabilitou, uzákoněna je i podpora státu chráněným pracovištím a na vytvoření místa pro člověka s disabilitou. Existují firmy, které místo náhradního plnění cíleně člověka s disabilitou zaměstnávají. Na druhé straně jsou známy příklady firem, které těžce zneužily příspěvků státu pro zaměstnávání lidí s disabilitou, aniž by je ve skutečnosti zaměstnaly. Je otázka, jak byli majitelé těchto firem potrestáni; je třeba možné, že jsem se to nikde nedočetla… Vzdělání je dnes dostupné a znám příklady lidí s disabilitou, kteří mají skoro do 40 let studium jako náplň života, aniž by potom pracovali. I rekvalifikační kurzy existují, ale rekvalifikace by měla být navázána na konkrétního zaměstnavatele, aby byl kurz cílený. Ne že člověk absolvuje tři rekvalifikační kurzy (hrazené někým jiným), a potom řekne, že se mu do práce nechce. A základním kamenem tohoto procesu jsou sami lidé s disabilitou. Řada z nich potřebuje pomoc a motivaci. Dostáváme se k základnímu nastavení společnosti. Jak připravujeme člověka s disabilitou na fakt, že by měl v budoucnosti pracovat? Není to tak, že se automaticky počítá s tím, že dostane invalidní důchod, takže o něj bude postaráno? A nemá obavu, že když bude pracovat, přijde o příspěvek na péči? V bohatém Švýcarsku 60 procent lidí po spinálním traumatu s mobilitou na vozíku pracuje. Na jedné straně mají vytvořeny podmínky, aby pracovat mohli, ale na straně druhé oni sami počítají s tím, že pracovat budou. Brněnské ParaCENTRUM Fenix realizuje v této problematice mezinárodní projekt podpořený ze strukturálních fondů EU a v květnu 2015 bude na toto téma v Brně kongres European Spinal Cord Injury Federation. Výsledkem bude srovnání situace v evropských zemích a snaha o aplikaci pozitivních zkušeností v naší zemi.  Autorka je lékařka, členka rady Konta Bariéry.

12



■ Téměř čtvrtina Britů s postižením je bez kvalifikace. ■ Vládní programy část handicapovaných kritizuje. ■ Legislativa se staví ostře proti diskriminaci.

Text: RADEK MUSÍLEK Foto: ARCHIV AUTORA

Britská pravidla jsou vstřícná

P

otíže týkající se pracovního uplatnění lidí s postižením pochopitelně neřešíme pouze v České republice. Děje se tak i v zemi tak vyspělé, jako je Velká Británie. A že nejen u nás si stěžujeme na vládní politiku, dokládá následující drobné nahlédnutí do této problematiky ve Spojeném království. Ze čtyřiašedesátimilionové populace poddaných Jejího Veličenstva má přibližně deset milionů lidí různé druhy zdravotního handicapu. V produktivním věku je jich přitom necelých sedm milionů, což představuje devatenáct procent práceschopného obyvatelstva. Ovšem pracuje pouze polovina z nich. Přitom mezi Brity bez postižení mají práci čtyři lidé z pěti. Nepříznivá jsou i čísla vyjadřující počet osob bez kvalifikace. Zatímco průměr Velké Británie činí devět procent, mezi osobami s postižením jde hned o dvacet tři procenta. Britská vláda přitom hraje poměrně výrazně na antidiskriminační notu. Platné zákony zakazují jakoukoliv diskriminaci ze strany zaměstnavatelů vůči potenciálním zaměstnancům s postižením. Důležitým dokumentem v této otázce je zákon o rovnosti (Equality Act) z roku 2010. Najít ho můžete na stránkách www.gov.uk. Stanovuje práva zaměstnanců s postižením a nařizuje povinnosti zaměstnavatelům. Ti musí například provést přiměřené úpravy, které zabrání znevýhodnění uchazečů o zaměstnání. To se týká nejen technického vybavení, ale i možnosti nastavení vyhovující pracovní doby apod.

Barry Brooks navštívil před pár lety i Prahu. Průvodkyni mu dělala Lea Skanderová.

Programy pro postižené V současnosti britský stát prosazuje dva programy na zvyšování zaměstnanosti lidí s postižením – Access to work (Přístup k práci) a Work choice (Pracovní volba). První jmenovaný poskytuje peníze na pokrytí nákladů spojených s vybavením nebo na úhradu pracovníků, kteří pomáhají handicapovaným pracovat (asistenti, koordinátoři atd.). Druhý program je o odborné podpoře při hledání práce. Místní úřady práce nebo regionální poradenská centra Jobcentre Plus dokážou zajistit pro uchazeče pracovní poradce. Na stránkách Disability Rights UK je ovšem možné najít hodnotící zprávu, která nastavený systém podpory ostře kritizuje. Především pro jeho neefektivitu. Přímo říká,


Snad i díky české přítelkyni se Brit Barry Brooks živě zajímá o naši historii.

že je na čase převzít kontrolu nad podporou zaměstnanosti, protože se ukazuje, že velké centralizované programy nefungují. Podle tohoto zdroje dochází pouze ve dvanácti procentech případů k efektivní pomoci. Například u lidí s vážnými psychickými poruchami dokázaly v roce 2012 státní programy v celonárodním měřítku zajistit práci pouze padesáti osmi osobám. To podle autorů studie ostře kontrastuje s efektivitou neziskových organizací zaměřených na problematiku zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Za stejné období dokázala totiž jedna z nich sehnat pro stejnou cílovou skupinu přes dvě stě míst, a to pouze v jediné čtvrti Londýna! Dvě třetiny uchazečů o práci uvedly, že státem nabízená podpora jim vůbec nepomohla, řada z nich ani nezískala deklarovanou podporu na úrovni, jakou by si představovali. V získání práce naopak nejvíce podle průzkumu pomáhají rodina, přátelé a neziskovky. Lidé s postižením ve třech čtvrtinách případů uvedli, že by raději rozhodovali

� 13


SLOUPEK Jiřiny Šiklové

Naše vládní programy nabízejí různá školení a zaměstnavatelé dostávají peníze na bezbariérové úpravy.

Právo nadávat

Cestování se Barry Brooks věnoval celý život, takže si nenechal ujít ani Hradčany.

jak budou vynaloženy prostředky � sami, na jejich podporu při hledání zaměstnání.

Nepochybují o tom, že by se peníze daly využít efektivněji. Státní program je většinou vnímán jako zbytečný prostředník. Finance by mohly cíleněji a individuálně putovat k zaměstnavatelům a neziskovým organizacím. Na ukázku jmenujme například Shaw trust, která poskytuje komplexní servis při hledání práce pro člověka s handicapem; www.shaw-trust.org.uk.

Starší čekají opečovávání A jak se na systém ve své zemi dívají dva konkrétní Britové s postižením? Jejich postoj je výrazně méně kritický. Vozíčkář Barry Brooks z Londýna říká: „Myslím, že legislativa je dobrá, ale zároveň jsem rád za zákony vznikající v rámci Evropské unie. Ty bývají v tomto ohledu lepší než národní předpisy a nutí jednotlivé státy ke změnám. Naše vládní programy nabízejí různá školení a zaměstnavatelé dostávají peníze na bezbariérové úpravy pracovních prostor nebo pořízení speciálního vybavení. Totéž dělají paralelně i různé charitativní organizace. Lidé jsou k práci motivováni, ale slyší na to spíše ti mladí. Starší generace bývá pasivní, zvyklá na opečovávání. A je-li práce špatně placená a monotónní, zůstávají raději doma i ti mladší. To se ovšem týká i lidí bez postižení. Stát poskytuje poměrně dobrý systém sociálního zabezpečení. Pokud si člověk s postižením najde dobrou práci, může se stát, že začne od státu dostávat méně peněz. Ale nikdy nepřijde o všechny.“

14

Na vozíku žije i Tom Killin z Edinburghu. „Už od patnácti let jsem pracoval ve spojených papírnách. Po dvou letech jsem měl nehodu a od té doby nechodím. Firma mi tehdy podržela práci a umožnila návrat. Zůstal jsem tam třicet sedm let! Pak jsem odešel do předčasného důchodu a začal se vrcholově věnovat curlingu. Z mého pohledu není ve Velké Británii vozík sám o sobě při hledání práce problém. Budovy jsou většinou přístupné a vláda opravdu chce lidi postižením vrátit do pracovního procesu.“ 

info Kdo je Barry Brooks Žije v Londýně, je mu 73 let. Po úrazu páteře od svých 27 let nechodí. Přesto se stal mužem mnoha talentů. Založil a vedl úspěšnou reklamní agenturu. Reklamy sám psal a filmoval, cestoval po celém světě, pracoval pro prestižní firmy se známými herci. Věnoval se i sportu a roku 1976 získal na paralympijských hrách stříbro v plavání. Dnes pracuje jako novinář, píše především pro časopis Forward (Vpřed), který je zaměřen na čtenáře po úrazu míchy. Také příležitostně pomáhá lidem v tísni v rámci organizací HM Courts & Tribunal services a Social Security & Child Support Appeals. Aktivně se věnuje buddhismu. Má dva syny a čtyři vnoučata.

„Já opravdu nechápu ty různě postižené lidi, proč se snaží jít do práce. My zdraví se snažíme hodit marod, či jinak řečeno ulejt se z práce, a oni tam chtějí chodit? A proč má stát kvůli nim různě upravovat schody a stavět bezbariérové přístupy? Chudáci jsou zaměstnavatelé, kteří mají přijmout do práce několik postižených lidí nebo povinně nakupovat zboží vyrobené těmi handicapovanými. Není dost práce pro zdravé, tak proč máme zaměstnávat postižené, když jsou s nimi jen a jen starosti? Je lepší jim dát vyšší invalidní důchod, a přijde nám to všem levněji než upravovat pracoviště.“ Takto či podobně formulované názory jsem mnohokráte vyslechla. A když jsem chtěla argumentovat proti tomu tvrzení a obhajovat, že i tělesně postižení mají právo chodit do práce, mnozí jen mávli rukou a pronesli: „Neškol, stejně je to zbytečné utrácení peněz nás všech.“ A přesto školím! Práce není jen zdroj příjmů, ale i způsob zařazení se do společnosti, forma získání určitého sociálního statutu, forma naplnění času i důkaz pro sebe i pro druhé, že jsem stejný či stejná jako ti ostatní. Také musím ráno brzy vstávat, také jdu či jedu do práce, také mám život členěný na povinnosti a na volno, svátky a neděle, a to platí i pro mě včetně práva nadávat a stěžovat si na povinnosti. Paradox? Snad, ale právo na práci patří do evropských právních norem. Na Evropu můžeme hubovat a kritizovat její instituce, ale zdůrazňovat bychom měli i ty kladné hodnoty, které k evropské kultuře patří. Patří mezi ně i právo jedince usilovat o štěstí a nebýt předem vyřazen ze snažení o uplatnění, stejně jako povinnost ostatních mu k tomu napomáhat všemi dostupnými prostředky. Takže úpravy pracoviště pro handicapované, jejich zaměstnávání včetně úpravy přístrojů, vstupů, přechody a signalizace, to není jen naplňování práv jedince, ale i naplňování hodnot, k nimž se jako Evropané hlásíme. Alespoň zatím se k nim hlásíme!  Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry.



■ Dotazníky pomohly přiblížit zahraniční zkušenosti. ■ Průzkum ukázal, jak je ve Slovinsku špatná legislativa. ■ V Dánsku zastřešuje všechny postižené jedna organizace.

Je vozík překážkou v zaměstnání? Tím, že se při přiznávání jednotlivých dávek na Slovensku navázalo na příjem daného jedince, snížila se motivace lidí pracovat.

Text: Dana Wendscheová Ilustrační foto: Jan Šilpoch

P

rojekt Výzev se nebojíme, jehož nositelem je brněnské ParaCENTRUM Fenix, se snaží pomáhat nejen lidem s postižením, ale přináší důležité informace i pro zaměstnavatele. Projekt vznikl za podpory Evropských fondů a jeho partnery jsou obdobné organizace na Slovensku, ve Slovinsku, Dánsku a Nizozemsku. „Jako jeden z aktuálních úspěchů projektu jsou zahraniční dotazníková šetření,“ říká koordinátorka projektu Blanka Marušincová. „Získali jsme tak nejen cenná data, ale i inspirující příběhy lidí na vozíku, kteří jsou ve své práci nepostradatelní. Příběhy si můžete přečíst na www.overcome.cz.“

Slovensko snížilo motivaci lidí Na Slovensku, kde žije 5,4 milionu obyvatel, je podpora zaměstnávání občanů se zdravotním postižením řešena v zákoně o službách zaměstnanosti (slovenský zákon č. 5/2004 Z. z.) a jeho osmá část pojednává o podmínkách poskytování jednotlivých nástrojů aktivních opatření na trhu práce (AOTP) pro občany se zdravotním postižením. Záměrem tohoto aktivního opatření je podpora cílené přípravy na pracovní uplatnění, umístění a setrvání na otevřeném trhu práce. Na druhé straně je v zákoně pamatováno i na příspěvky na zřízení chráněné dílny nebo chráněného pracoviště, které poskytuje úřad práce zaměstnavateli. Délka zachování místa činí dva až tři roky. Zákon stanovuje i řadu dalších příspěvků – např. pro OSVČ, na obnovu vybavení, na činnost asistenta atd. Tím, že se při přiznávání jednotlivých dávek na Slovensku navázalo na příjem daného jedince, snížila se motivace lidí pracovat. Raději zůstávají na sociálních dávkách a jsou na tom finančně stejně i bez práce. Ti nejschopnější pak řeší situaci tím, že si zařídí živnost a ve výdajích umoří veškeré příjmy; tím nemají ze své činnosti žádný daněný příjem, který by jim snižoval nárok na výplatu sociálních dávek.

Slovinci mají špatnou legislativu Ve Slovinsku s pěti miliony obyvatel je problematika zařazování postižených do pracovního procesu nevyhovující a velmi nešťastná. V rámci řešení nárůstu nezaměstnanosti bylo v minulých letech stanoveno, že pokud pobíratel plného invalidního důchodu začne


Hana Volfová dva roky poté, co se ocitla na vozíku, začala opět učit v základní škole ve Valašském Meziříčí.

pracovat, je mu výplata důchodu pozastavena a k obnovení jeho vyplácení dojde, pokud ztratí schopnost pracovat nebo o zaměstnání přijde. Tím přestala převážná část postižených pracovat – až na několik výjimek s nadprůměrným výdělkem na manažerských postech. Naopak rodinní příslušníci začali být evidováni jako osoby poskytující danému handicapovanému člověku osobní asistenci, za což pobírají od státu příspěvek. Sice se podařilo snížit počet osob evidovaných jako nezaměstnaní, avšak došlo k velkému nárůstu výdajů ze sociálního systému.

V Dánsku závisí na bohatství regionů V Dánsku, kde žije zhruba 5,5 milionu lidí, je situace jiná. Na národní úrovni již 90 let zastřešuje jedna organizace všechny postiže-

né – DPOD. Pod ní pracují jednotlivé zájmové organizace zastupující 35 druhů postižení. Díky této koncepci a dostatku finančních prostředků se podařilo dosáhnout bezbariérového prostředí jak pro osoby s omezenou mobilitou, tak pro nevidomé nebo neslyšící. Bezbariérovosti bylo plně dosaženo v celé infrastruktuře včetně veřejné dopravy, stejně jako ve všech institucích a objektech veřejné vybavenosti. V Dánsku není jako u nás oddělena zdravotní a sociální péče, ale vše se řeší komplexně z jedné složky na úrovni místní samosprávy. Finanční podmínky pro práci závisí na bohatství regionů, kde zájmové organizace působí; nyní však zaznamenávají problémy s přerozdělováním prostředků. Dánské organizace v minulosti odmítly zákonnou povinnost zaměstnávat určité procento lidí s postižením jako pozitivní diskriminaci a nyní, v situaci ekonomické krize a sociálních úspor, se situace postižených významně zhoršila. Žádná úroveň postižení nevytváří automaticky nárok na invalidní důchod. Každý člověk je posouzen z hlediska schopnosti pracovat a je zařazen do některé ze tří možných kategorií. Například na plný invalidní důchod dosáhne jenom člověk stabilně upoutaný na lůžko, jinak musí nějakou formou pracovat – od úrovně pracovní rehabilitace přes 10hodinový týdenní úvazek až po úvazek 20hodinový (plný úvazek je v Dánsku 32 hodin týdně). Vedle této povinnosti neexistuje zákonná povinnost zaměstnávat postižené, což v době vzrůstu nezaměstnanosti situaci lidí s handicapem zhoršuje. Do programu podporovaného zaměstnávání je zařazeno přes 65 tisíc lidí s tělesným handicapem a dalších 15 tisíc má určenu povinnost částečného pracovního zařazení, jenže nemohou odpovídající práci sehnat. Pokud však postižený odmítne využít nabídnuté pracovní uplatnění a nezařadí se do aktivního života ani doplňováním vzdělání, rekvalifi-

� 15

Umělci Konta BARIÉRY ■ Bez talentu je každá snaha marná. ■ Intelektuálové by měli skončit se smetištěm svých slov. ■ Poctivosti se musíme znovu naučit.

V Dánsku není jako u nás oddělena zdravotní a sociální péče, ale vše se řeší komplexně z jedné složky na úrovni místní samosprávy. nebo činností v neziskovém sektoru, � kací je snižována i výše příspěvku na zakoupení

kompenzačních pomůcek včetně příspěvku na pořízení a provoz automobilu s tím, že veřejná doprava je přizpůsobená. Na druhé straně je nutné informovat o dvou národních rehabilitačních centrech pro postižené po poranění páteře a míchy, kde klienti zůstávají podle potřeby čtyři měsíce až jeden rok. Jeho pracovníci kromě zdravotní a rehabilitační péče s každým klientem a jeho rodinou plánují program pro jednotlivé fáze péče podle celkové situace pacienta, řeší potřebu domácích úprav, stanovují se nutné pomůcky atp.

Česko čeká na změny V Česku je zákonná úprava obdobná jako na Slovensku s povinností zaměstnavatelů zaměstnávat osoby s handicapem. V obou zemích však chybí aktivní práce se zdravotně postiženým tak, aby i tato stránka života byla řešena již v průběhu jeho léčení, aby po ukončení hospitalizace a rehabilitace mohl návazně začít pracovat podle svých možností. Současně zaměstnavatelé nemají dost informací o potřebách postižených, a povinnosti je zaměstnávat se vyhýbají jak z důvodu neznalosti, tak z nepřiměřené obavy z komplikací při úpravách pracoviště. Povinnost zaměstnávat je pak firmami velmi často obcházena institutem takzvaného náhradního plnění, kdy pod tuto práci handicapovaných byla v minulosti podsunuta přefakturace dodávání kancelářských potřeb a další velmi diskutabilní činnosti. Proti tomuto obcházení zákona se začalo již v průběhu posledních tří let něco dělat, ale bez velkého úspěchu. Každý zdravotně postižený se musí tedy snažit sám – a hodně. Jednotlivá témata chceme připravit pro konferenci ESCIF (European Spinal Cord Injury Federation), která se bude konat v květnu 2015 v Brně. Zaměstnávání postižených bude jedním z hlavních témat. 

16

Tři poznámky

Stanislava Diviše Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

Ž

ije a pracuje u Kutné Hory, jezdí po světě, navíc už přes třicet let vystupuje se svou legendární kapelou Krásné nové stroje, vystavuje, a především trvá na svých názorech. Vyrůstal v drsném severočeském prostředí, dobře ví, co je těžká fyzická práce, na studium výtvarného umění se dostal až po sedmi letech pokusů a nikdy nepřestal pracovat; i třeba jako nosič uhlí nebo noční hlídač. Je proslulý doma i ve světě, a přesto – nebo právě proto – se obává záplavy průměrnosti.

Poznámka první: Co nikdy nepřijmu „Když se ocitnu ve veřejném prostoru, jsem často opravdu zaskočen, jak svět kolem nás vypadá a jak se jeho tvář zhoršuje. Skoro všeobecný pokles vkusu je tak viditelný, že jen slepý by si nevšiml. Je to i tím, že celá řada autorů i teoretiků si ze společnosti a ze všech hodnot jenom střílí a neustále se snaží trapně provokovat. Využívají špínu nebo kýč, ale neumějí je přetvořit do nové

hodnoty, takže je to prázdné... A když se jim podaří z toho udělat dokonce normu dobové estetiky, tak to už jde o problém nás všech. To platí už od dvacátého století, kdy se skupiny hochů z dobrých rodin rozhodly prostě provokovat, ale k opravdu vážnému uměleckému postoji se podle mě nikdy nedostaly. A všimněte si, že mnohé z tzv. velkých výzev a nových směrů se staly nakonec obyčejným masovým kšeftem. Jistě vás nepřekvapím, když otevřeně řeknu, že hlavními viníky tohoto poklesu vkusu jsou intelektuálové. V posledních dvaceti třiceti letech rozvíjejí teorie, které nikam nevedou, znejišťují společnost a berou jí přirozenou oporu, kterou by potřebovala. Smetiště slov a zamlžených významů má ale docela praktické důsledky. Jasná pravidla demokracie, obyčejných lidských svobod a práv celých národů, najednou jako by neplatila, rozložila se v nekonečných žvástech, jen aby se zakryl byznys a jeho skupinové zájmy. Vidíme Ukrajinu, vidíme Sýrii, vidíme mnoho bolesti, kterou nám obratný politik ukazuje jako kdovíjaký pokrok a přirozený zájem. Bezohlednost a agresi bychom měli pochopit! Protože, víte, máme také ekonomické zájmy! Vítězí promyšlená demagogie, a všimněte si,



Z cyklu Dva světy: Odposlech, 2001

Tento obraz věnoval Stanislav Diviš do prosincového Aukčního salonu výtvarníků: Květy z ráje, 2012

info Kdo Stanislav Diviš Malíř, který patří ke generaci 80. let, s níž také začal vystavovat na neoficiálních Konfrontacích. V roce 1987 byl jedním ze spoluzakladatelů umělecké skupiny Tvrdohlaví. Jeho malířská abstraktně geometrická tvorba byla po určitý čas ovlivněna vědeckými informacemi, systémy a schématy, jejichž zpracovávání ho vedlo k založení nového uměleckého směru – vědecký realismus, dnes je inspirována převážně krajinou a architekturou.

jak se rozmohla větička – nelze to ověřit! V časech družic, superpočítačů, mikro elektroniky to nelze ověřit! Vypadá to, že svět hrubne. Jenomže! Všechno začíná u jednotlivce, u mě, u vás, u každého. Když nemáte alespoň trochu pořádek v sobě, ve svých názorech a představách, těžko můžete přispět k nutnému a přirozenému projasňování světa.“

Poznámka druhá: Potřebujeme poctivost „Devět let jsem učil na vysoké škole a řekl bych, že vím, jaká je nastupující generace


výtvarníků. Velkých talentů vždycky bylo a bude málo, ale ti průměrní dnes vystupují s razancí a sebedůvěrou nevídanou! Výtvarný život se změnil – dnes může vystavovat každý. Zvýšila tato otevřená soutěž úroveň české výtvarné scény? Ne. Práce na studiu toho, co bylo, na poučení z minulosti, je pokládána za ztrátu času. A pak, výtvarné a teoretické katedry – i celé fakulty – máte dnes na každé univerzitě. Takže se ze škol doslova valí záplava lidí netalentovaných, nenáročně zkoušených, a později i nešťastných, protože se jen těžko uplatní. Naštěstí je počet dobrých a výborných ještě stále nenulový. Jsou tu talenty a mají zájem skutečně se poučit z historie výtvarné kultury, pochybovat o sobě a kvalitě své práce, rozhlížet se po světě, zkrátka dělat to, co opravdový malíř, sochař, prostě umělec pokládal vždy za samozřejmost – abych byl sám sebou a mohl přinést něco nového, musím znát a chápat, co a proč vznikalo přede mnou, co se přežilo nebo úspěšně trvá dál. Nechci vypadat jako staromilec, ale tahle normální lidská poctivost ve vzdělávání se přece nemůže nikdy přežít! Bez ní nemůžete mít svůj jasný postoj, svůj pohled na tvorbu, bez ní nic hodnotného nepřinesete. I když vás budou nejrůznější teoretici plácat po zádech, čas stejně ukáže…“

Poznámka třetí: Svoboda je nejdůležitější „Patřím k lidem, kteří si před 17. listopadem 1989 vůbec neuměli představit, že je taková historická změna za našeho života možná. Máme ve společnosti spoustu problémů, spoustu špíny a pokleslé morálky. Jenomže já jsem šťastný, že jsem se dožil svobody! Je jen na mně, jak ji využiju! Dokonce mohu

Z cyklu Dva světy: Hlava na hlavě, 2001

odcestovat do světa a tam zkoušet, co umím nebo neumím. Takže mohu zkoušet, jestli se naučím cizí jazyk, jestli budu umět spolupracovat s lidmi v jiné kultuře. Ale Česko je pro mě pořád nejlepší země. Jsme sice ještě v jakýchsi porodních bolestech, táhneme – a tím myslím každého z nás – za sebou různou minulost, ale žijeme! Kdo chce pracovat dobře, může. Kdo se chce opravdu něco naučit, může. Kdo se chce poprat s těžkým osudem, také může. Možná potřebuje trochu podpořit, podepřít, najít novou jistotu. Proto přispívám Kontu Bariéry, ale i jinde. Závaží minulosti si ale musíme odžít. Až přijdou další generace, nepoznamenané vládou jedné strany, bude jistě líp. A třeba přestaneme provozovat ty směšné hry o tragédii, kterou nám způsobí nějaká zaražená zakázka do Ruska nebo Číny. Copak se dá lidský život poměřovat výší národního důchodu na hlavu?“ Stanislav Diviš vystavuje v galeriích po celém světě, ale nejraději je ve svém stavení v malé vesničce Vidice u Kutné Hory. Na zimu si musí vlastnoručně připravit dříví, ale v létě může každý den snídat na zápraží. Ví, co je obyčejná radost. A umí ji namalovat! 

Konto Bariéry

připravuje 12. aukční salon výtvarníků. Aukce proběhne v 14. prosince 2014 v pražském Veletržním paláci a výtěžek půjde na podporu vzdělávání studentů se zdravotním postižením. Výstava dražených uměleckých děl bude ve Veletržním paláci od 28. 11. do 12. 12 2014.

17

Nové technologie ■ MouthMouse dokáže nahradit myš i vypínač. ■ Ovládá vše, co se k ní dokáže připojit. ■ Je levnější než zahraniční konkurence.

Chytrá myš z Ostravy MouthMouse je celá řada produktů, jejichž aktuální podoba je závislá na požadavcích uživatele. Konkrétní podoba ovladače MouthMouse se vždy odvíjí od požadavků jeho uživatele. Jde tedy o spíše o celou sérii výrobků než o jeden konkrétní.

Text: Štěpán Beneš Foto: Inteligentní kompenzační pomůcky Ostrava

C

o zbývá k ovládání počítače či běžných věcí v domácnosti, když vypovědí službu nohy i ruce? Jedině pohyb hlavou a pusou. Možností, jak toho ale s pomocí nějaké té speciální kompenzační pomůcky konkrétně dosáhnout, není příliš. Přístroje, které to umějí, jsou obvykle nákladné a na obsluhu

18

nepohodlné. Teď jim však přímo v Ostravě roste zdatná konkurence. Jmenuje se MouthMouse (volně přeloženo: ústní myš ve spojení s počítačovým ovladačem) a zájem je o ni i ve světě.

Vypínač i kurzor Začalo to pomocí bližnímu, když dvaatřicetiletý konstruktér Petr Uličný vymyslel pro kamaráda, který postupně ztrácel možnost pohybu, speciální ovladač pro rozsvěcení světla. Následně – spolu se studiem robotiky

na VŠ – se nápad na speciální ovladač rozvíjel až do podoby hotového produktu. Ten se dnes sestavuje každému zájemci prakticky na míru jeho postižení. Nejde tedy vlastně o jeden produkt; MouthMouse je celá řada produktů, jejichž aktuální podoba je závislá na požadavcích uživatele. Proto volí jeho tvůrci univerzálnější označení – inteligentní kompenzační pomůcka. V základní verzi vypadá MouthMouse poměrně jednoduše. Jde o ovládací tyčinku, joystick, v malé krabičce s nezbytnou elektronikou, snímající pohyb ovladače. Celé ústrojí se nachází na dlouhém stojanu, tzv. husím krku, nastavitelném přesně do výšky i úhlu, který uživatel požaduje. Níže na husím krku je malý kontrolní displej zobrazující informace o ovládání. Displej je nahraditelný i jiným odpovídajícím zařízením, například počítačovým tabletem nebo počítačem v podobě nabídky ve speciálním obslužném programu. K joysticku na stojánku je bezdrátově připojena řídicí jednotka, krabička propojující komunikaci mezi připojenými zařízeními a ovladačem samotným. Právě v tomto systému spočívá největší volnost zařízení. Na kontrolní jednotku je možné při troše snahy buď bezdrátově, nebo



Ústní myš je volně programovatelná podle připojených zařízení a ovládat se s ní dá opravdu skoro vše: od domovního zvonku přes telefon, svítidla nebo televizi až po počítač.

Pomocí směrového joysticku a speciálního softwaru lze bez použití rukou pohodlně obsloužit nejen počítač... ... ale například i televizi a další spotřebiče v domácnosti. Připojit jde k MouthMouse prakticky vše, co uživatel potřebuje.

s pomocí speciálního konektoru připojit prakticky cokoli; ústní myš si pak můžeme představit jako univerzální ovladač pro všechna připojená zařízení. Technické detaily zařízení výrobce nesdělil, nápad je chráněn užitným vzorem a ochrannou známkou, další technická řešení pak čekají v patentovém řízení. Uživatel vybírá z menu na kontrolním displeji, případně na obrazovce počítače, co chce zrovna řídit; po volbě samotné následuje spojení s tím či oním spotřebičem, k jehož ovládání jsou jednotlivé směrové pohyby joysticku naprogramovány. Například zvolí-li uživatel ovládání stolní lampy, promění se ovládací tyčinka na variaci v klasický vypínač. Pohybem vlevo svítidlo zapne, pohybem vpravo zase vypne. Na joysticku samotném mohou být připravena pod speciálním pláštěm ke skusu dvě tlačítka, sloužící také jako ovládací prvek – například pro potvrzení nabídky nebo pro simulaci kliknutí v počítači.


Jako v chytré domácnosti Systém MouthMouse tak trochu připomíná ovládací obrazovku inteligentní propojené domácnosti. Podobně jako je z ní možné ovládat osvětlení, větrání a elektroniku, tak i MouthMouse zvládne díky své univerzalitě obsloužit z jednoho místa prakticky cokoli, nač si uživatel vzpomene. V tom je i hlavní filozofie zařízení: umět se přizpůsobit člověku podle jeho aktuálních potřeb. Ústní myš je volně programovatelná podle připojených zařízení a ovládat se s ní dá opravdu skoro vše: od domovního zvonku přes telefon, svítidla nebo televizi až po – v takové konkurenci různých zařízení už skoro samozřejmý – počítač. U některých přístrojů stačí jednoduché ovládání zapnout-vypnout, při napojení na počítač pak ovládá pohyb kurzoru po obrazovce a kliknutí simuluje skousnutím ovladače. Počítač jde dokonce ovládat prakticky do stejné míry jako u běžného uživatele; napří-

klad kromě psaní textů či běžné práce lze hrát i jednodušší hry. Jistě, trvá to v případě psaní dokumentu o trochu déle, pohyb kurzoru však může být s trochou cviku stejně rychlý jako u běžné myši. Bez podobného speciálního ovladače by byla běžná práce na počítači pro cílovou skupinu zákazníků, tedy pro lidi s výrazně omezeným pohybem i horních končetin, prakticky nemožná. Na vývoji zařízení se podíleli i sami handicapovaní zájemci, a přinášeli tak do rozvoje spoustu nápadů, co by bylo účelné na ovladač ještě připojit. Jak to funguje, přiblížil v loňské reportáži pro Českou televizi třiadvacetiletý vozíčkář Václav Herzinger, ochrnutý po úrazu na stavbě. Na kameru ukazoval, jak snadno jde s ovladačem psát na počítači pomocí speciálního softwaru i jak lehce může ovládat jinou elektroniku okolo sebe, například vypínat a zapínat lampičku, hudební přehrávač nebo přepínat programy na televizi. Zdaleka nejdůležitější je ale sociálně-psychologický efekt podobné pomůcky. Ani hodně fyzicky postižený člověk není bez neustálé pomoci druhých bezmocný, naopak se může zapojit a nezůstat stranou – hlavně prostřednictvím počítačové komunikace.

Nekonečný vývoj V reportáži porovnává Václav Herzinger ústní myš s alternativními možnostmi ovládání pomocí foukání nebo hlasu. Chválí hlavně univerzalitu a rychlost ovládání výrobku z Ostravy. Podobný systém náhrady za myš vyrábějí například v Rakousku, i tento výrobek je ale ovládaný pomocí foukání, navíc je určen čistě jen pro počítač, a je také dražší. „S produktovou řadou MouthMouse má zkušenost už zhruba sto uživatelů v České republice, zájem zaznamenáváme i ze zahraničí,“ říká Petr Peroutka, který má ve společnosti Petra Uličného na starost obchod a marketing. Právě zahraniční zájem napovídá, že kompenzační pomůcky MouthMouse se dokázaly vhodně trefit do potřeby uživatelů. Používat je lze navíc nejen doma, ale výrobci pokukují i po zdravotnických a rehabilitačních ústavech, LDN a domovech důchodců. Petr Uličný vycestoval se svým nápadem dokonce do USA, kde se pokoušel sehnat investory na další rozvoj vynálezu. Mouth Mouse měla za hranicemi svého rodiště úspěch a v současné chvíli je pořád ještě ve vývoji, přestože první zprávy o ní se v tisku objevily už více než před rokem. Vývoj neskončí pravděpodobně nikdy; má-li přístroj být věrný své filozofii maximálně přizpůsobivého zařízení, musí se vyvíjet společným tempem se svým okolím i potřebami uživatelů. Koupit si ho ale samozřejmě můžete už teď, stojí podle konfigurace od pěti do osmdesáti tisíc korun. Z 90 procent na něj jakožto na kompenzační pomůcku přispívají úřady práce. Zda zařízení dokáže vyhovět i vašim specifickým požadavkům, na to nejlépe odpovědí sami výrobci. Kvůli konzultaci je můžete kontaktovat na www.czech.mouthmouse.eu. 

19

příběh konta bariéry ■ Nadace Charty 77 potřebuje i odborníky na velké peníze. ■ Souvislosti, které bychom u specialisty na finance nečekali. ■ Nová spolupráce na seniorském projektu.

Člověk ze světa peněz nemusí být dravec Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

V

še, co se týká velkých financí, má u běžného člověka nevalnou pověst. Ze záplavy zpráv o krachujících bankách, o miliardových defraudacích, pohádkových příjmech manažerů a ožebračených klientech zůstal dojem, že finančníci jsou vlastně ztělesněný ďábel. Když k tomu připočteme českou originální zkušenost s kuponovou privatizací a trpké zážitky z praxe investičních fondů, docela chápeme majitele pár tisícovek, že raději schovává své peníze pod matraci. Jenomže leckomu se podaří vlastnit větší sumu, a pak stejně dumá nad otázkou – kam uložit, kam investovat, kde si nastřádanou hodnotu trochu pojistit? Obrovská finanční krize minulých let mimo jiné trochu pročistila houštinu finančních institucí a většinou zbyly ty dobré. V naší zemi mezi ně patří Pioneer Investments, česká pobočka celosvětové firmy. Dlouholetý a velkorysý partner Konta Bariéry i celé Nadace Charty 77. Důkaz, že s tou pekelností finančníků to zase nebude tak zlé. Jak jste se, Petře Šimčáku, potkal s Kontem Bariéry? „Jako nový zaměstnanec Pioneeru jsem se šel prostě představit, protože nadace byla klientem Balancovaného fondu nadací. A zrovna v té době potřebovali najít nového sponzora Ceny Jaroslava Seiferta. Takže jsme pomohli. A pak, když jsem si uvědomil, že nadace spravuje nemalé jmění, v docela krátké době jsem se začal starat ve správní radě o finanční otázky.“ Racionální řeč profesionála trochu skrývá docela dramatickou skutečnost.

20

Důvěra dárců i celé veřejnosti je nejcennějším majetkem každé neziskové organizace, a i malá chyba by mohla zničit po léta budovanou pověst seriózní a transparentní společnosti. Dobrý úmysl nestačí Nadace je bohatá, má velké vlastní jmění, ve sbírkách získává miliony a miliony, další prostředky jí vkládají na účty velcí sponzoři. Zkrátka každodenní práce s penězi se nedá dělat jen s intuicí a dobrými úmysly. Důvěra dárců i celé veřejnosti je nejcennějším majetkem každé neziskové organizace, a i malá chyba by mohla zničit po léta budovanou pověst seriózní a transparentní společnosti. Takže odborník není v tomto případě jen ochotný dobrovolník, ale především člověk s velkou odpovědností.

„Když jsem si uvědomil, že budu pracovat s osobnostmi, které správní radu tvoří, trochu jsem zapochyboval, jestli tam patřím. Ale vlastně jako jediný finančník jsem si své místečko docela rychle našel – portfolio nadace má dnes hodnotu sto čtyřiceti milionů. To znamená neustále přemýšlet, jak investovat, jak zajistit potřebné výnosy, a přitom dodržovat přísné zákony, které nadacím nedovolují rizikové obchody; jenomže tím jim uzavírají i cestu k případným větším ziskům. Takže se neustále musíte velmi kvalifikovaně pohybovat v poměrně úzkém koridoru.“ Obchodní ředitel Pioneer Investments Petr Šimčák svou (nehonorovanou) prací v nadaci tak trochu uhnul ze své hlavní profese – starat se jen o zisk. I když – i jeho velmi konzervativní přístup ve spolupráci s dalším členem správní rady, Martinem Kolouchem, třeba jen za loňský rok přinesl nadaci dva miliony. Tyto operace mimo jiné umožňují, aby třeba Konto Bariéry mohlo vše, co od dárců dostane, rozdělit potřebným, aniž by to provázela koruna režijních nákladů. Na provoz si zkrátka v tomto případě musí charita sehnat prostředky jinak. Tak se daří i získávat každoroční pozitivní výrok velmi přísných auditorů. Mladý finančník se ale věnuje i jiným bohulibým aktivitám – třeba přednáškám ve školách. Uvědomuje si, že problém s finanční (ne) gramotností je v tom, že lidé už od mládí potřebují automaticky získat návyk, že do jejich výdajů patří nejen dnešní spotřeba a investice do budoucnosti, ale i charita. A s podivem konstatuje, že školáky skoro nikdy nenapadne věnovat alespoň malou část ze svého kapesného na humanitární účely. Také zkušenost…



SLOUPEK finanční gramotnosti

Investování není výsada bohatých! Češi se svými penězi nakládají opatrně. Jak ukázal nedávný průzkum skupiny Pioneer Investments, šest z deseti z nás by nikdy nevložilo peníze do rizikové investice a před příslibem vyššího výnosu upřednostňuje jistotu. Je ale škoda, že se držíme takto při zdi. Možnosti, jak bojovat s inflací a aktuálně nízkými úrokovými sazbami, totiž existují. „Určitá opatrnost je při investování, zvlášť pokud nemáte předchozí zkušenosti, na místě. Současné rozložení majetku českých domácností, jemuž i přes nejnižší úroky v historii stále dominují bankovní účty, nasvědčuje, že investoři u nás zatím zůstávají spíše konzervativní,“ říká Roman Dvořák, analytik trhu a produktů Pioneer Investments v ČR, a dodává: „I nezkušený investor však dnes má k dispozici alternativy, jak dosáhnout zhodnocení svých prostředků. Řešením pro efektivní boj s inflací mohou být některé podílové fondy nebo produkty životního cyklu, které je obvykle možné flexibilně přizpůsobit individuálním potřebám a možnostem investora.“

Kompromis mezi rizikem a možným výnosem

Petr Šimčák patří k nové generaci finančníků – staré chyby nechtějí opakovat.

Charita patří k firemní kultuře V naší zemi už celkem dobře víme, že charita a další humanitární aktivity patří k firemní kultuře velkých světových společností. I mnohé české firmy si tuto praxi už osvojily. Investiční společnost Pioneer patří do mezinárodního kolosu, který zastřešuje UniCredit Group. Považují jeho manažeři podporu neziskových a sociálních projektů za nutnou a běžnou? „Pomoc nadačnímu sektoru je jedním z měřítek naší práce. Ale nikdo nám neříká, komu a čemu máme pomáhat. Takže zase jde jen o naši odpovědnost. Stejně jako na celém světě i u nás je žadatelů moc a moc. Musíme si vybírat a spolupráce s Nadací Charty 77 ukazuje, že jsme vybrali dobře. Budeme pokračovat; teď jsme si vybrali jejich seniorský projekt SenSen.“


Petr Šimčák opravdu nezapadá do obrazu tvrdých a bezohledných dravců bankovního světa, přestože je i ve své hlavní profesi úspěšný. Ale když se ho zeptáte na sny a plány, zase překvapí: „ Chtěl bych v Česku podstatně rozšířit internetový vzdělávací projekt Khanova škola, úspěšný už po celém světě. Jde o úžasný program zdarma dostupný žákům, studentům i pedagogům. Je vynikající pro studium, pro testování vlastních znalostí, pro rekvalifikaci. Proslulý projekt nadace Počítače proti bariérám by mohl být skvělou základnou pro tuto unikátní formu vzdělávání.“ Podle některých hollywoodských filmů přemýšlejí finančníci jen o zisku za každou cenu. I ve spánku. Obchodní ředitel Pioneer Investments se asi hrdinou takového filmu nestane. I když možná jednou… Uvidíme. 

Dobrou volbou pro začínajícího investora mohou být podílové fondy. Portfolio v nich sestavuje manažer fondu, a investor tak nemusí sám rozhodovat, které akcie a dluhopisy nakoupí. Běžné portfolio podílového fondu přitom zahrnuje i několik stovek různých titulů, což je pro obyčejného investora, pokud by je chtěl nakupovat samostatně, jen těžko dosažitelné. Rozumnou a široce dostupnou alternativou je pravidelné investování – ať už do jednotlivých podílových fondů či prostřednictvím modelových portfolií produktů životního cyklu. Ty mají obvykle nastaven měsíční vklad už od několika stokorun a klient má na výběr z několika investičních strategií s volbou různého rizika i časového horizontu, po který chce peníze zhodnocovat. Jde v podstatě o jakousi formu pravidelného spoření, z dlouhodobého hlediska však obvykle s nezanedbatelně vyšším výnosem. Rada nejen pro začínající investory zní: Nebojte se zeptat! Na českém trhu je dnes řada správcovských společností, které nabízejí rozsáhlé spektrum investičních produktů – od podílových fondů až po sofistikované životní programy.  Pioneer Investments

21

Studium na vozíku ■ Cesta za vzděláním je někdy trnitá. ■ Se studiem finančně pomáhá Konto Bariéry. ■ Na současné škole si sama zařídila schodolez.

Škola je skutečně základ života Text: Eva Svěráková Foto: archiv autorky

K

ratičký, leč výstižný citát Škola základ života mě doprovází již čtrnáct let. Ačkoli cesta ke školním lavicím nebyla pro mě a mé rodiče vždy úplně snadná, školní léta mám spojena vesměs s velmi pěknými zážitky. Má maličkost spatřila světlo světa o dva měsíce dřív, než bylo v plánu. DMO 3. stupně, u mě lékaři diagnostikovali až v jednom roce v Janských Lázních. Pro rodiče a okolí to znamenalo velkou změnu životního rytmu. Následovaly rehabilitace, operace nohou, bezesné noci plné očekávání, nadějí, a hlavně obav z budoucnosti. Naši však tvrdý boj nevzdali. Táta s mámou šli stále odhodlaně kupředu. Díky jejich vytrvalé obětavé péči a lásce jsem pomalými krůčky postupovala směrem vpřed i já. Jako druhorozenému dítěti mi byla obrovským vzorem také o čtyři roky starší zdravá sestra Adéla. I ona se musela nové situaci přizpůsobit. Školku jsem navštěvovala spolu se zdravými dětmi ve vesnici, kde jsme bydleli až do mého nástupu na základní školu. Z vyprávění mamky vím, že s přijetím do běžné školky učitelky zprvu váhaly. Ani ne tak proto, že by mě nechtěly, ale spíš jim chyběly potřebné zkušenosti. Nakonec mi šanci daly, byť na zkrácenou dobu, za což jsem dnes opravdu vděčná.

že škola nemusí přinášet jen povinnosti. Ze zdravotních důvodů mi však nemohla Naďa dále asistovat. Od páté třídy se tak u mě začaly asistentky střídat. Není tedy divu, že má studijní cesta pokračovala na Střední odborné škole sociální v Jihlavě.

Na střední jsem už měla schodolez Správnost volby ostatně potvrdila jak psycholožka, tak moji známí. A tak jsem směle vykročila do prvního ročníku. Ovšem opět jsem se setkala s bariérami v podobě schodů. Ty nakonec vyřešil schodolez pořízený školou. Se schodolezem se ochotně naučili zacházet moji dva spolužáci. Sice jsem si s ním užila trable, ale hlavně spoustu legrace. Klíčovou roli asistentky a celkové podpory sehrála mamka. Bez její pomoci bych školu jen těžko zvládla. V rámci svých praxí mi asistovaly také studentky vyšších ročníků. Střídaly se dvakrát týdně.

Maturita na Střední odborné škole sociální v Jihlavě byl rozhodně mezník v mém životě.

Čtyři roky utekly jako voda a na dveře klepala maturita a s ní spojené přípravy. Ty byly trochu hektické, hlavně co se týká maturitního plesu. I tady jsem se ale přesvědčila, jak prima spolužáky kolem sebe mám. Nejenže mě začlenili, oni ze mne udělali přímo hvězdu večera! Kdo náš ples viděl, říkal jednoznačně: bomba. Bomba pro mě byly celé čtyři roky úspěšně zakončené zkouškou dospělosti. Někdy náročné a vyčerpávající, ale jinak naprosto skvělé. Ať už počítám výlet s třídním do vinného sklípku ve třetím ročníku, dílčí projekt, návštěvy divadel, Spolužáci byli a jsou mou velkou oporou nejen ve studiu, ale i v běžném životě.

Základku kvůli mně upravovali Po prázdninách mě čekaly dvě velké události. Nástup do první třídy běžné základní školy a stěhování. Přestěhovali jsme se do malé vesničky, jen pět kilometrů vzdálené od školy, kterou v té době šestým rokem navštěvovala i Adéla. Tato skutečnost můj nástup trochu usnadnila. Vším ostatním jsem si musela projít tak říkajíc od píky. Za mé docházky nechali odstranit prahy, zprovoznil se výtah a dodělaly se další potřebné úpravy. Někteří možná koukali překvapeně až přezíravě na vozíčkářku, která chce vychodit běžnou základku. Během devíti let však žáci i učitelé poznali, že se svou velkou pílí, odhodlaností a vytrvalostí dokážu překonat sebevětší překážky. Celou povinnou školní docházku jsem měla vyznamenání, což je mj. zásluha skvělých třídních učitelek a asistentky Nadi, která za mnou počáteční čtyři roky pravidelně docházela. Právě ona mě aktivně zapojovala do všech pořádaných aktivit a ukázala mi,

22

Prostřednictvím této výpomoci jsem našla nové přátele, získala další obohacující zkušenosti, a mamka si tak mohla aspoň na chvíli odpočinout. S jednou z těchto asistentek mám dosud velice hezký vztah. Dokonce budeme zřejmě švagrové. Kromě asistence ve škole jsme stihly totiž dát dohromady mou sestru a jejího staršího brat ra Martina. Ve druhé polovině druhého ročníku mi byla přidělena stálá asistentka hrazená školou. Pro mě i mamku znamenalo velké plus i stipendium, které jsem dostávala od Konta Bariéry.

jízdy schodolezem nebo třeba jen humorné hodiny biologie. Jelikož jsem tvor společenský a odmala bojovnice, nepřicházelo v úvahu zůstat sedět po střední doma. Proto od září 2013 studuji Soukromou vyšší odbornou školu v Jihlavě. Tentokrát už ale úplně vše záleželo jen na mně. Vyřídila jsem si schodolez, abych mohla zdolávat za pomoci spolužaček schody, jichž je v budově opravdu dost. Asistují mi spolužačky. Na školné a náklady spojené se školou mi přispívá Konto Bariéry, za což chci mockrát poděkovat! 


Asistenti pedagoga


■ Peníze a slušnost očima zkušeného manažera z Jedličkova ústavu a škol ■ Když odpovědní neznají zákon, je třeba použít zdravý rozum. ■ Začarovaný kruh integrace dokáží někde rozplést, jinde ne.

Co nám to ten ministr udělal?

Jan Pičman byl řadu let ředitelem Jedličkova ústavu a škol, nyní zde pracuje jako psycholog. Text: Jan Pičman Ilustrační foto: Jan Šilpoch

M

noho rodičů chce, aby se jejich děti mohly vzdělávat spolu s ostatními, byť potřebují v něčem víc podpory, pomoci, ohledů. Tak se i do našich běžných (ne speciálních) škol dostal institut asistenta pedagoga. Podle vyhlášky ministerstva školství z roku 2005 mohl dítěti ve třídě pomáhat jen v pedagogických činnostech. A když někdo potřeboval pomoci i na záchodě a v jídelně s obědem, měl smůlu. Buď za dveřmi stála maminka připravená pomoci, nebo si platil osobního asistenta, který byl jen na sebeobslužné výkony. Poněkud komplikovanou situaci zjednodušila novela vyhlášky MŠMT č. 147/2011, § 7. Stanovila, že i asistent pedagoga musí pomoci žákovi v sebeobsluze. Mohlo by být vyhráno. Ale tak snadné to u nás nebývá.


Zvlášť když jde o peníze. A těch není nadbytek. Jestli chtějí rodiče, aby se dítě vzdělávalo s vrstevníky ze svého okolí, řekněme v nejbližší běžné škole, musí přinést vyjádření speciálního poradenského centra (nebo pedagogicko-psychologické poradny) o tom, jaká podpůrná opatření a v jakém rozsahu dítě potřebuje. A škola, jestliže chce dítě přijmout, musí o tyto prostředky požádat kraj. Některé kraje dají a jde to. Přidejme informaci, že škola na dítě v integraci má zvýšený normativ, dostane tedy do ročního rozpočtu víc peněz. Ale jsou školy, které dítě s nějakým větším postižením, a tudíž s vyšší mírou podpůrných opatření přijmou, protože rodiče hodně chtějí nebo protože vyšší normativ není zanedbatelný. Jenže peníze z krajského rozpočtu si nárokovat nedovedou nebo nechtějí. A teď jsme u druhého klíčového slova – u slušnosti. Tak se obrátí na rodiče a začnou trochu mlžit (eufemisticky řečeno) a tvrdit, že na osobního asistenta, respektive

na úkony osobní asistence, byť je vykonává asistent pedagoga, musí rodina doplatit. Využijí svého paternalistického postavení a zatlačí na ty nejslabší. A představte si rodiče, kteří se celý život starají o dítě, s nímž je pořád víc starostí, potřebuje víc času, více energie, péče často stojí víc peněz – jak se škole statečně postaví? Většina se nepostaví a jde prosit o peníze tam, kde by jim na tento nešvar dali. A jsme u toho, proč se o situaci zmiňuje člen rady Konta Bariéry. Opakovaně se na nás obracejí rodiče se žádostí o příspěvek, který musí doplatit běžné škole, aby někdo ze zaměstnanců školy (většinou asistent pedagoga) pomohl dítěti s přesunem ze třídy do třídy nebo na záchod. A když se nesměle ohradí, že to by měl dělat asistent pedagoga, dostanou nepravdivou odpověď, že to v náplni práce nemá, že žádná vyhláška z roku 2011 není, nebo neslušnou odpověď, že to musí oni doplatit. Asi jsou kraje chudší a bohatší nebo jsou zastupitelstva orientovaná na podporu této integrace více či méně. Někde problém není, někde je peněz skutečně málo. Pak by mohl statečný ředitel říci, že dítě přijmout nemůže, protože na nezbytná podpůrná opatření nejsou peníze. Nebo je věcí SPC a PPP přesvědčivě zdůvodnit, co navrhují a proč, aby mohl ředitel školy argumentovat. Možná by mohl někdo rodičům vysvětlit, že chodit do speciální školy na nezbytnou dobu (někdy na první stupeň základní školy, někdy na střední školu) není žádná hanba ani vzdělávací pohroma. Situace každého dítěte bude trochu jiná a je potřeba hledat každé rodině řešení šité na míru. Ale tvrdit rodičům, že oni musí sehnat peníze na osobní asistenty v době, kdy je dítě ve škole, je nepěkné a neslušné. Učitelé a ředitelé, nedělejte to – ani vy v základní škole Hrabůvka v Třestiprdlech, ani vy ve škole v Růžové ulici na Kladně, ani vy v... (v žádostech určených Kontu Bariéry a v dokumentaci SPC Jedličkova ústavu a škol se podobných škol objevuje řada).  Potud názor dlouholetého ředitele Jedličkova ústavu a škol a člena rady Konta Bariéry. Podle našeho názoru dobře vyjadřuje podstatu problému s asistenty ve školách. Téma integrace a inkluze není pro nás nové, v minulosti jsme mu věnovali celý ročník Můžeš. Dokonce jsme inspirovali slyšení v Senátu. Každodenní praxe ukazuje, že – jako i v jiných případech – může důležitý zákon spát, naprosto soustavně a beztrestně ignorován školami i krajskými samosprávami. Co mají dělat rodiče postižených dětí? Kam se mají obrátit? Na soudy? Zdá se, že jsme svědky hlavní obtíže naší sociální politiky: Je neadresná, mnohdy formalistická a konejší sama sebe velkými čísly výdajů státního rozpočtu. Proto bereme článek Jana Pičmana jako inspiraci k další polemice, k soustavnému hledání dalších názorů, zkušeností a návrhů rodičů, ředitelů škol, funkcionářů krajů i měst a politiků. Přispějte i vy. (red)

23

INZERCE

Podzim ve znamení novinek ve vysílání Českého rozhlasu Dvojky V září letošního roku představil Český rozhlas Dvojka ve vysílání hned několik novinek. Novou zvukovou grafiku, nové moderátorské tváře, upravené programové schéma a také staniční slogan.

P

odklady pro zvukovou grafiku připravil Marián Balata a pro potřeby Dvojky ji vyrobil vedoucí zvukové produkce Českého rozhlasu Jiří Burda. V souladu s tradicí stanice a zároveň vizí do budoucna být i nadále upřímným společníkem posluchačů. Znělky vycházejí z motivu Vyšehradu, který se prolíná celou zvukovou grafikou. Vznikl i nový systém upoutávání na program, který přinese kratší, ale přehlednější a srozumitelnější systém seznamování posluchačů s bohatým programem této celoplošné stanice. Ostatně návrat k tradici dokazují i slova ředitele Centra vysílání Ondřeje Nováčka: „Tradiční motiv Vyšehradu Bedřicha Smetany provázel stanici s drobnými výjimkami po celou dobu její existence. Jsem moc rád, že se k němu vracíme, protože v době překotných změn všech typů médií chceme posluchači připomenout hodnoty, na které je spolehnutí a které ho provázejí od narození. V úpravě

Do podzimní kampaně se kromě Martiny Kociánové a Dalibora Gondíka zapojil i kůň.

24

Jolana Voldánová a Jan Kovařík jsou postavami podzimní kampaně Dvojky.

pana Balaty a ve spojení s novými staničními hlasy Danou Černou a Petrem Stachem vznikla nádherná symbióza tradice a přítomnosti. Přeji posluchačům, aby u nových znělek cítili stejně příjemné mrazení v zádech jako já, když jsem je slyšel poprvé.“

Noví moderátoři, známé tváře Nové moderátorské obsazení má pořad Dobré ráno, Česko!. Posluchači se setkávají i nadále s oblíbeným moderátorem Jiřím Holoubkem, nově ale ve dvojici s Terezou Stýblovou, která dříve moderovala Kolotoč. Za mikrofon také společně zasednou Dalibor Gondík, známý z pořadu 12 ve 12 a jako průvodce pořadem Radiodárek, a Elen Černá. Ta přichází naopak ze sesterské stanice Český rozhlas Regina. A aby těch novinek nebylo málo, od září se posluchači také dočkali prodloužené verze pořadu Odpoledne s Dvojkou. Nově je tak Václav Žmolík provází časem od 13.00 do 16.30 hodin. To se ovšem týká pondělka až čtvrtka. V pátek je už tradičně vítá Jan Rosák ve Šťastné cestě, a i ta je o půl hodiny delší. V úplném výčtu novinek chybí ještě nový staniční slogan. Dvojka posluchačům přeje každé ráno hezký a ničím nerušený den sloganem „Spolu je nám hezky“. A protože posluchači jsou pro nás ti nejdůležitější, nezapomněli jsme se jich zeptat, jak se jim nový slogan líbí. Jednou z nich byla i paní Blanka z Prahy. „Myslím si, že jste to vybrali krásně, je to o vztahu nás posluchačů ke Dvojce a alespoň mně osobně je s vámi krásně – od rána až do večera, a to už skoro 28 let. Slova šéfredaktora Dvojky Miroslava Dittricha to jen potvrzují: „Z průzkumů také vy-

plynulo, že původní slogan „na vlně pohody“ nebyl posluchači vnímán jednoznačně. Nový slogan „spolu je nám hezky“ lépe vystihuje to, jak je dnes Dvojka vnímána. Jako nevtíravý partner pro všední dny i víkend. A v tomto duchu chceme nabízet posluchačům náš zajímavý program.“

Osobnosti se potkají v podzimní kampani A abychom k vám naše známé osobnosti dostali ještě blíž, připravili jsme na podzimní dny kampaň Dvojky. Volba padla na Dalibora Gondíka, Martinu Kociánovou, Jolanu Voldánovou a Jana Kovaříka. A možná právě oni jsou s vámi doma nejen prostřednictvím rozhlasu, ale i v časopise, který máte doma. A jak je to možné? Známé tváře jsme totiž nafotili, a setkat se tak s nimi můžete nejen v rámci inzerce v denním tisku a v zájmových časopisech, ale také v rámci ploch na zastávkách městské hromadné dopravy. A co u vás? Už jste je někde zahlédli? Pokud ne, tak je na to nejvyšší čas. Slyšet je ostatně můžete právě na Dvojce, tak si určitě zapněte svá rádia. Kolotoč, Dobré ráno, Česko! a Je jaké je, to jsou pořady, kde uslyšíte nejen Dalibora Gondíka, ale i Jolanu Voldánovou. A nezapomeňte: S Dvojkou vám bude hezky.


SENSEN


■ Cenu Senior roku letos získal Josef Procházka. ■ Ani přes svůj věk a handicap nepodlehl pasivitě. ■ Zapojil se mezi běžné seniory, ne mezi postižené.

Neposedný senior Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

A

čkoliv sedí na vozíku, má diabetes a je mu šedesát osm let, jeho elán by mu mohl závidět leckdo zdravější i mladší. Josef Procházka vede Klub seniorů Řepy, sportuje, píše knihy a přispívá do několika časopisů. Zkrátka je to senzační senior a k tomu bodrý chlapík. Pochází z Ústí nad Labem, ale osud ho nakonec zavál do Prahy. Vyučil se mechanikem měřicích a regulačních přístrojů, později si dodělal maturitu. Přes ústeckou sklárnu se dostal k práci v trmické elektrárně. Tam se dal dohromady s lidmi, kteří měli rádi sport stejně jako on. Od mládí se věnoval různým disciplínám, ať už to byl fotbal, stolní tenis nebo atletika. Šestkrát běžel maraton a dvacetkrát závod Běchovice – Praha. Čtyřicet let působil i jako předseda Sokola v Dolních Zálezlech. S kolegy z elektrárny se věnoval cyklistice, a právě to mu fatálně zasáhlo do života. Před patnácti lety vyrazili na jeden z mnoha výletů, bylo babí léto, krásné počasí, cesta hezky ubíhala. „Parádně jsem si to svištěl z kopečka, když tu vidím chlapíka u silnice, jak na mě mává,“ vypráví Josef Procházka. „Říkám si, co mi tak může chtít? Brzy jsem to pochopil, ale bylo pozdě. Za zatáčkou stál traktor se zapřaženým rekultivátorem. Abych se vyhnul jisté smrti, strhnul jsem kolo do škarpy. Tam následovalo salto vzduchem a pád na záda. Bohužel se mi podařilo trefit jediný kámen široko daleko. Takže jsem si přerušil míchu v oblasti čtvrtého hrudního obratle.“ Pan Procházka celou událost popisuje skoro jako veselou historku. Po úrazu ochrnul na dolní polovinu těla. Naštěstí mu zůstaly plně funkční ruce. Cesta k aktivnímu životu však chvíli trvala a začátek nové etapy nevypadal zrovna optimisticky. „Bydlel jsem v prostředí naprosto nevyhovujícím potřebám vozíčkáře. Domek se zahradou v malebné vesnici se proměnil v moje bariérové vězení. Kromě toho se

info Co je projekt SenSen Rozsáhlý program Nadace Charty 77 pro seniory. Nyní sdružuje na 80 klubů v celé republice. Soustřeďuje se na aktivní, samostatné a angažované spoluobčany, kteří i v pokročilejším věku chtějí být subjektem svého života, nikoli objektem péče jiných. Více na www.sensen.cz.


Cenu Senior roku si Josef Procházka vysloužil díky svojí neutuchající pestré aktivitě a působení v Klubu seniorů Řepy.

mi rozpadlo první manželství,“ vzpomíná Josef Procházka. Pozitivní impulz přinesl rehabilitační pobyt v Centru Paraple, kde podle svých slov objevil nový svět bezbariérových bytů a dopravy. „Uvědomil jsem si, jaké možnosti vozíčkáři mají, že se dá žít úplně jinak – aktivně a samostatně.“ Shodou okolností se v téže době seznámil se svojí nynější druhou manželkou. Právě s ní si pořídil bezbariérový byt. Nejprve žili v Milovicích, ale před pěti lety se na doporučení kamaráda přestěhovali do asistenčního domu v pražských Řepích. Tady je maximálně spokojen. „Po městě se můžu pohybovat bezbariérovou městskou dopravou, a hlavně tu mám ten náš seniorský klub, ve kterém se můžu dál věnovat svému oblíbenému sportování. Nejprve jsem se chtěl zapojit do spolku lidí s handicapem, ale na můj vkus to bylo moc pasivní. Nic proti nim, každému vyhovuje něco jiného, ale já prostě hledal aktivní pohyb. Proto jsem přešel do běžného klubu pro seniory. Klub Průhon však sportu také moc nepřál, tak jsme se s několika lidmi před rokem odtrhli a založili Klub seniorů Řepy,“ popisuje svoji anabázi muž, který stanul v čele nově založeného klubu. V současnosti už má 46 členů, přičemž skoro tři čtvrtiny tvoří ženy. „Děláme hlavně pétanque, bowling a luštíme sudoku. Také jezdíme na sportovní hry v okolí bydliště. Provozujeme seniorský

Pétanque patří momentálně k jeho nejoblíbenějším disciplínám.

slalom, biatlon a nordic walking. Vytvořili jsme také český věkový rekord ve štafetovém běhu na 4 x 100 metrů. Zúčastněným běžkyním a běžcům bylo dohromady 307 let!“ Kromě sportu je vášní pana Procházky také psaní. Vydal tři knížky, ve kterých se dělí o svoje životní zkušenosti a zážitky. Píše také povídky a publikuje v magazínu Vozka či v informačním časopisu Řepská sedmnáctka. Vlastně napsal ještě jednu knížku. Společně se svojí manželkou vytvořili soubor erotických povídek a vtipů Manželka mě potěší, když si se mnou zahřeší. Ano, čtete správně. Pan Procházka je skutečně velmi vitální a otevřený šprýmař, kterému nic lidského není cizí. 

25

Tip na výlet ■ Novou bezbariérovou stezku otevřeli u Svitav v lesním areálu Brand. ■ Vybírat zde můžete z několika tras, nejdelší měří 12 km. ■ Trasy jsou značené červenou barvou, která symbolizuje střední obtížnost.

Lesy u Svitav

se otevírají vozíčkářům Text: Michaela Bučková Foto: Deník, Květa Korbářová, archiv autorky

Lávka přes zatopený lom Písník, který byl také revitalizován.

C

o si představit pod názvem lesní areál? Tápete? Věřte, že lesní areál Brand ležící ve Svitavách u rybníka Rosnička může překvapit – má totiž co nabídnout. Les rozprostírající se mezi Svitavami, Opatovcem, Javorníkem a Mikulčí je interaktivní. A baví to tu nejen houbaře, ale i rodiny s dětmi, cyklisty, babičky na procházce s trekovými hůlkami a nově i vozíčkáře. V polovině září tu slavnostně otevřeli tři vozíčkářské trasy, které zdejší obrovský les protínají. „Svitavy dlouhodobě podporují projekty pro handicapované občany. Na území města provádíme rekonstrukce chodníků, které uzpůsobujeme pro postižené osoby. Také všechny veřejné budovy jsou bezbariérové,“ říká starosta Svitav David Šimek a dodává: „Jsem rád, že se nyní pro postižené otevírá i příležitost navštívit příjemné prostředí Brandu.“ Samotný Brand není žádnou novinkou. Skládá se z cyklotrasy, naučné a fitness stezky. Nyní přibylo značení pro vozíčkáře a nutné terénní úpravy. Trasa je značená symbolem vozíčku a červenou barvou, což znamená, že je vhodná pro zdatné vozíčkáře, vozíčkáře s doprovodem, pro handibiky a elektrické vozíky. Vybírat můžete z několika okruhů, které na sebe navazují. Ten nejdelší má 12 kilometrů, na dalším zdoláte sedm kilometrů a kdo si netroufá, může se vydat pouze na 2,6kilometrovou procházku. Trasa vede po lesních cestách a kromě upraveného lesa nabízí i spoustu zábavy. Víte například, jak dlouho vydrží blecha bez potravy? Kolik mláďat mívá zajíc? Ani já jsem nevěděla, dokud jsem si neprošla svitavský Brand. Stezka začíná u rybníka Rosnička, kde se lze občerstvit ve venkovní restauraci Plechárna. Hned na začátku lesa je venkovní posilovna. Tvoří ji stroje připomínající profesionální zařízení v posilovně. Tady na ně ale může pršet. Pak projdeme přes louku, kde bylo nutné polní cestu pro vozíčkáře upravit. „Přístupovou cestu do území Brandu jsme zbudovali s náklady v celkové výši 450 tisíc korun,“ dodává David Šimek. My se definitivně noříme do lesů táhnoucích se až na půl cesty k Litomyšli. Další zastávku si děláme u retenční nádrže. Kdysi tu byl zelený špinavý rybníček, dnes

26


č a s o pis p r o t y , k t e ř í s e n e v z d á v a j í Trasa je otevřená od poloviny září. Už na ni vyrazili první handicapovaní na vozíčku.

Trasy jsou značené symbolem vozíčku, v tomhle lese nezabloudíte.

dostanete s vozíkem jen s obtížemi. Raději se kochejte výhledem na jezírko a na informačních tabulích si přečtěte, co tu roste a žije.

Samotný Brand není žádnou novinkou. Skládá se z cyklotrasy, naučné a fitness stezky. Nyní přibylo značení pro vozíčkáře a nutné terénní úpravy. je vyčištěný, má stavidlo a pro nás na tabuli úkol. Dá zabrat i rodilému Svitavákovi: musí se zde přiřazovat jména jednotlivých výstavních svitavských vil k obrázkům. (A že jich ve Svitavách je! Bylo to bohaté textilní město.) Kousek za retenční nádrží odbočujeme podle značek doprava a kolem již zmíněných záludných otázek (pro jistotu si doma ještě nastudujte, jak rychle běhá prase, kolik mláďat má zajíc a zda se veverka ukládá k zimnímu spánku, abyste na děti udělali dojem) nás značky dovedou k zatopenému písníku. Do míst, kde se v minulosti těžil písek a pak jezírko upadlo v zapomnění a jen tak zarůstalo trávou. Teď prošlo revitalizací a přejít ho můžete po sérii moderních lávek. Na ně se ovšem

V lese je živo neustále. Vozíčkáři, cyklisté, turisté s hůlkami...


Unikátní památník Přes Lavičku v Selském lese (lavička s přístřeším) dojdeme až k Památníku včelích matek. Jedná o velkou raritu, dřevěný pavilon s úly věnovaný včelím matkám. Celý nápad se datuje na počátek 20. století, kdy na místě dnešního památníku měli původní němečtí včelaři oplozovací stanici včelích matek. Na lesní louce byl umístěn dřevěný včelín, v jehož okolí stály v sezoně malé úlky – oplodňáčky, které sloužily k chovu včelích matek. V rámci projektu obnovy prošel opravou nejen pískovcový kámen památníku, ale i zchátralá studna, která se nyní pyšní funkčním rumpálem. Zbytek původní louky je upraven a doplněn o několik exponátů včelích úlů využívaných v průběhu minulého století. Památník připomíná včelařskou tradici regionu. Přes Mikulečskou lavičku a Vrchnostenský les se dá dojít k pramenům řeky Svitavy. Vypadají nenápadně, jde vlastně o malé jezírko, stejně jako řeka, která se později přes rybník kroutí Svitavami, aby se v Brně vlila do Svratky. Naučná stezka se zčásti protíná i s dvoukilometrovou fitness stezkou. Ta obsahuje deset stanovišť s jednoduchými cvičebními prvky vyrobenými z akátového dřeva. Jedná se například o schody, které je třeba několikrát přejít tam a zpět, posilovací zařízení na nohy, na sedy lehy a další. U každého z nich je doporučeno, kolikrát byste to měli zvládnout. Například sedů lehů začátečníkovi doporučují pět, pokročilému patnáct, sportovci třicet. A popravdě – stezka dá docela zabrat i zdravému člověku. Na Brandu potkáte turisty, rodiny s dětmi, unavené matky od rodin s trekingovými hůlkami, běžce se sluchátky i cyklisty. „Výborný nápad,“ komentuje parta turistů, když společně luštíme a prostřednictvím otáčivých kostek vybíráme, jaké listy má který strom. Všechny trasy tady nevedou do Říma, ale zpět k rybníku Rosnička. Tady je možné se občerstvit na dvou místech: na pláži ve stánku přezdívaném Plechárna nebo na druhé straně rybníka v hospůdce Rosnička. A schválně: víte, jak dlouho vydrží blecha bez potravy. Týden? Čtrnáct dnů? Je to rok. Lesní areál Brand mě dostal po všech stránkách. 

info Co ještě ve Svitavách podniknout V ydejte se na náměstí Původně renesanční náměstí bylo po velkém požáru v roce 1781 přestavěno do nynější barokní podoby. Svou délkou podloubí a množstvím stavebních slohů se řadí ke skvostům měšťanské architektury v Česku. www.svitavy.cz Sportovní areál u stadionu Svitavy se mohou pochlubit i moc zajímavým sportovním areálem. Osmihektarový areál je řešen jako otevřený prostor – skládačka sportovních a herních ploch, vybavený sociálním zázemím a velkým parkovištěm se stáním pro obytné přívěsy a karavany. Je tu inlinová dráha, výborná restaurace Pod Hodinami, atletický a v zimě bruslařský zimní stadion, tenisové kurty a cvičební prvky. Nechybí tu ani umění – areál lemují dřevěné sochy. www.stadion.svitavy.cz Z ahrajte si discgolf Od června mají ve Svitavách nové devítijamkové discgolfové hřiště. (Discgolf se hraje létajícím diskem, cílem je podobně jako v golfu dokončit jamku co nejmenším počtem úderů, tedy hodů.) Hřiště lze najít na předměstí Lačnov. Otevřeno má denně. Sada tří speciálních discgolfových disků je k zapůjčení za poplatek 20 Kč dohodě na mobilu 603 471 398, v informačním centru nebo v městském muzeu. Platí se vratná záloha 500 Kč. Pravidla hry si lze nastudovat na adrese www.discgolf.cz

27

AUTO-MOTO ■ Nová Škoda Fabia bude ještě větší než předchozí model. ■ Základní cena malé škodovky je 235 tisíc korun. ■ Vozy SUV jsou stále oblíbenější, přístup na sedadla se komplikuje.

Nová Škoda Fabia bude opět patřit k nejprostornějším malým autům – především ve verzi kombi.

Paříž: Fabia a novinky pro řidiče s handicapem Text: Petr Buček Foto: Automobilky

P

ro tuzemské řidiče s handicapem byla největší novinkou pařížského říjnového autosalonu Škoda Fabia. Jedno z nejprodávanějších aut na tuzemském trhu (zkušenosti se škodovkami popisuje Martin Kovář ve svém sloupku na protější straně) i mezi handicapovanými se představilo v krátké i dlouhé verzi. Základní cena činí 235 tisíc korun. Fabia – zástupce kategorie malých aut – se proti dosavadnímu modelu v lecčems změní. Nebude už tak vysoká a úzká. Její karoserie se rozšíří o devět a sníží o tři centimetry. Naroste naopak prostor pro zavazadla. Kufr krátké fabie nabídne objem 330 litrů, a kombík dokonce 530 litrů. Malá škodovka bude patřit v obou provedeních po stránce prostoru opět k lídrům své třídy. Také handicapovaní ocení u nových fabií jejich interiér a objemný kufr. Jako většina konkurentů získá i nová škodovka nižší hmotnost; základní verze váží jen 980 kilogramů. Za úbytkem na váze lze najít využití vysokopevnostní oceli, lehčí jsou i převodovky nebo posilovač řízení. Výkon nabízených motorů se pohybuje od 60 do 110 koní. Nejslabší Škodu Fabia pohání litrový tříválec. Lepší volbou budou

28

benzinové motory 1,2 TSI s turbem a s výkonem buď 90, nebo 110 koní. Nová malá škodovka bude také bezpečnější. Na tuzemském trhu se objeví standardně se šesti airbagy, novinkou je multikolizní brzda, která auto po prvním střetu s překážkou sama zastaví. Auto, nad kterým řidič ztratil kontrolu, tak automaticky zabrzdí a neohrozí další vozidla, chodce nebo cyklisty. Stejnou brzdu dostává i Škoda Octavia. Další bezpečnostní systémy budou za příplatek. Jedná se například o dohled nad prostorem před autem, který automaticky spustí brzdy ještě před nárazem. Systém se jmenuje Front Assist.

Nová Škoda Fabia bude zase o kus modernější a dospělejší. Krátká verze se začíná prodávat už nyní, kombík se připojí na začátku příštího roku.

Velkoprostorová auta v novém Na pařížském autosalonu slavilo svou premiéru hned několik aut s velkým prostorem. Nejvýrazněji se představil nový Renault Espace – evropský průkopník na poli vozů MPV. Jeho nová podoba leccos vypovídá o náladách evropských motoristů. Velkoprostorová auta jsou na ústupu, jejich prodeje válcují vozy s image teréňáků – bývají

Také Renault Espace opouští své tradiční tvary velkoprostorového auta a částečně se vrhá mezi vozy SUV.



SLOUPEK SLOUPEK Martina MartinaKOVÁŘE KOVÁŘE

Fabia se proti dosavadnímu modelu v lecčems změní. Nebude už tak vysoká a úzká.

Malá škodovka, česká klasika

Fiat 500X: z milého a legendárního fiátka je SUV. Robustních aut s rysy teréňáků přibývá ve všech velikostech.

Volkswagen Passat se v Paříži představil také v hybridní verzi, jejíž baterie lze dobíjet přímo ze zásuvky.

označována jako SUV nebo ještě moderněji jako crossovery. Některým handicapovaným však tento trend nemusí vyhovovat. Sedadla těchto stále oblíbenějších vozů jsou umístěna vysoko nad silnicí a přesednout do nich z vozíku bývá složitější. Právě nový Renault Espace napříště nebude typickým velkoprostorovým autem s vysokou karoserií. Připomíná spíše obří SUV s délkou 4,85 metru a světlou výškou 16 centimetrů – aby mohl zvládnout komfortněji polní cestu.

Mezi vozy s velkým prostorem a až třemi řadami sedadel se v Paříži ve svém novém provedení představil také Ford S-Max, spíše kosmetických změn se dočkala jeho menší verze C-Max. K zajímavým premiérám autosalonu v Paříži patří také Volkswagen Passat, designem velmi výrazné Volvo XC90 či Fiat 500X – další příklad použití legendárního designu pro účely dnešní doby. Z malé pětistovky se stalo nafouknuté auto s rysy terénního vozu. 

Více na AutemBezpečně.cz

Velká a levná Dacia Dokker s posuvnými zadními dveřmi dostala módní oplastování. Aby vypadala „drsněji“.

Malé auto, které vypadá větší, nejméně žere a relativně málo stojí. A přitom se trochu podobá o třídu většímu golfu v německé kvalitě – tak asi vypadala česká představa o lepším autě, do kterého jsem přesedl v 90. letech. Představa byla pupeční šňůrou spojena se značkou Škoda, které tady v historii kvalitou konkurovaly jen dostupné vozy Lada (šlo vlastně o fiaty). Až mnohem později začala lidem nabourávat toto klišé ojetá francouzská, japonská a korejská auta. Faktem je, že jsem si v roce 1990 do favoritu sedl a cítil jsem se o moc lépe než ve Škodě 130 L. Ale nejsem velký patriot. S výjimkou tatraplánu, V3S a péráků mě – ve většinou přeceňovaném poválečném autoprůmyslu – nechávala naše technika v klidu. Na dovolenou nás škodovka vždycky dovezla stejně jako wartburgy. Nám však při tom praskla poloosa, takže jakýže zázrak. To favorit dostal dobrý podvozek s novým zavěšením zadní nápravy, pěkné sedačky v LX verzi a relativně dobrý kufr hatchbacku. Na druhé straně mizerné brzdy a přední hrabací náhon. Měl jsem také možnost jezdit dvě sezony i v ostré verzi škodovky. V okruhovém pick-upu, šestikvaltu, 115 koní na homologovaných 680 kilogramů váhy. Bylo s ním krásné svezení na okruhu i v kopci – a zajížděné časy rovnocenné s prvními octaviemi. To byly první kroky Škody již v objetí VW Group do velkého světa v malých autech. Následovaly formany a fabie. Mnoho z nich, které nezrezly, jezdí doposud. I já měl možnost jezdit v kombíkové fabii coby nejlepší sportovec roku. Byla na tehdejší dobu nacpaná výbavou: měla vyhřívané a ovládané sedačky, elektrická okna, výsuvnou střechu. To byly v Česku novinky v této třídě na přelomu tisíciletí! A pod kapotou pracoval vynikající motor s 1,9 TDi – úsporný a pružný, dělal radost ve výkonnějších verzích i v nadupaných Fabiích RS. Osobně se mi více líbila tato kulatá fabie než další evoluce s vysokou střechou a hranatou kastlí. Ta se nějak moc podobala SUV. A světový trend downsizingu s honbou proti zplodinám a spotřebě mě taky nenadchl. Motor jako do motorky vyhnaný do výkonu turbem asi nebude ten správný držák pro českou rodinu. Nyní však vyjíždí další řada, tak jí držme palce. Už pro ten historický krok, který tehdy Škoda Favorit udělala.  Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta Bariéry.


29

na cestách ■ Švýcarsko má skvělé bezbariérové hotely. ■ Zermatt je čisté město bez aut. ■ Na vlakových nádražích mají plošiny pro vozíčkáře.

Na vozíčku do Alp Text: Marie Harcubová Foto: Ludmila Harcubová

Š

výcarsko je země nejen velice krásná, čistá a upravená, ale čeho si navíc cením a vážím já, vozíčkář na plný úvazek z Harrachova, je to země bezbariérová. Nikdy bych tomu při pohledu na mapu a na všudypřítomné Alpy nevěřila. Vidět Zermatt, toto idylické horské městečko, obklopené – skoro bych řekla tísněné – nebetyčnými skalami, to je něco tak úchvatného a odzbrojujícího, až tajíte dech. Připadala jsem si jako mravenec. Mezi moderními hotely, domy a obchody se sem tam krčí stařičké romantické domky – malé dřevěné roubenky. Zvláštní – jako by stařenky hlídaly to barevné značkové mládí proudící kolem. Zermatt je známé jako město bez aut, ulice jsou zde velice úzké. Lanovky, elektrická vozítka jako taxi a horské vláčky, to jsou jediné povolené dopravní prostředky. A ještě krásně barevné a koňmi tažené kočáry.

Nemůže být typičtější pohled na švýcarské hory. Vozíčkářům není odepřen.

Bezbariérové detaily v hotelu Ubytovány jsme byly v hotelu Butterfly, ve speciálním pokoji zařízeném pro postižené. Výtah, široké dveře, v koupelně madla a ve sprše sklápěcí sedátko, pod umyvadlem dost prostoru pro vozík. Je to přesně takové, jak si každý vozíčkář přeje. A další malé pozornosti – při snídani u našeho stolu chyběla židle. Je moc milé, když někdo myslí na to, že přijede vozíčkář. To jsme ještě nikdy nikde nezažily.

Rozhlížely jsme se po ztichlé podvečerní krajině a měly pocit, že jinde nejsou pastviny zelenější, kravičky, kozy a ovečky spokojenější a hory kolem majestátnější. 30


č a s o pis p r o t y , k t e ř í s e n e v z d á v a j í Pohodlné nastupování do vagonů je zde velmi příjemnou samozřejmostí.

Mezi moderními hotely, domy a obchody se krčí stařičké romantické domky – malé dřevěné roubenky. Zvláštní – jako by stařenky hlídaly to barevné značkové mládí proudící kolem. Jsou to pro zdravého nepostřehnutelné maličkosti, ale my fakt nikdy nevíme, kam s tou židlí navíc. Švýcaři si toho všimli. Ráno nás vítal sníh. Září – všude na oknech a balkonech truhlíky přetékající barvami. Sníh vytrvale poletoval a barvil muškáty, petúnie a všechno kolem na bílo. Každý, kdo přijede do Zermattu, by měl absolvovat jedinečný výlet ozubnicovou dráhou na horu Gornergrat. Vlak vás během 40 minut vyveze na vyhlídkovou terasu, odkud je okouzlující pohled na nejfotografovanější horu Evropy – Matterhorn a dalších 28 čtyřtisícovek. Když ovšem nepadá sníh. Ale nám při cestě nahoru sněžení přibývalo. Z vláčku jsme fotily stromy a sníh, nahoře na vyhlídce leželo čerstvého sněhu asi tak 20 čísel. Matterhorn nikde, zato sníh všude, ach jo, škoda. Další den ráno bylo líp, mraky nebyly tak hutné. Třeba se dočkáme inverze, kdy je v údolích mlha a na horách modro, to přece známe z Krkonoš. Jely jsme tedy znovu za tou famózní horou a měly obrovské štěstí: bylo modro. Matterhorn je hora opravdu magická, až mystická, a moc lahodí oku. Je unikátně osamocená, zvláštní, až kýčovitě symetrická… a fotkám prostě sluší. Kam oko dohlédne, je jiskřivě bílo. Alpský hřeben zde dosahuje největších výšek. Na kopečku luxusní hotel s kopulkami, v dálce nejvyšší hora Walliských Alp Monte Rosa a další obři, třeba Klein Matterhorn s nejvýše položenou stanicí lanovky v Evropě. Tak to byl zážitek! Odpoledne jsme balily – tedy víc mamka; vozíčkář s chromýma rukama toho sám moc nenabalí. Já mám na našich cestách na starosti takové to technické zázemí – foťák, kamerku, baterie, nabíječky, a hlavně notebook. Přejížděly jsme do malé vesničky Fieschertal. Tam to bylo jiné než v Zermattu; tišší a skromnější. Vyrazily jsme na vycházku označenou jako vhodnou pro vozíčkáře. Byla. Rozhlížely jsme se po ztichlé podvečerní krajině a měly pocit, že jinde nejsou pastviny zelenější, kravičky, kozy a ovečky


spokojenější a hory kolem majestátnější. Šly jsme kolem řeky s mléčně tyrkysovou vodou z ledovců, potkaly pasáka s kravami, které si nesly plná vemena, a nedaleko cinkaly zvonce velkého stáda koz. Brzy ráno jsme vyrazily nízkopodlažním vláčkem do městečka Fiesch a chystaly jsme se vyjet kabinkovou lanovkou na horu Eggishorn. Na nádhernou vyhlídku okolních alpských panoramat, a hlavně vidět ten největší evropský ledovec (a že jich je ve Švýcarsku na 140!). Jmenuje se Aletschglacier, je takřka 25 km dlouhý, někde má prý sílu až 900 m a díky němu je celá oblast od roku 2001 zapsána v Seznamu UNESCO.

Jezdily jsme zubačkou, vlaky, autobusy, kabinkovými lanovkami, bydlely v hotelích, jedly v restauracích, navštívily muzeum a nakupovaly dárky v obchodech. Nikde nebyl s vozíkem problém. Všude jsou plošiny, nájezdy, výtahy a postupně jsme zjišťovaly, jaké úžasné vychytávky mají ve Švýcarsku pro vozíčkáře vymyšlené. Na každém nádraží, kde nejezdí jen nízkopodlažní vlaky, je žlutá mechanická plošina na kolečkách. Obsluha s ní přijede

ke schůdkům vlaku a našlape ji do potřebné výšky. Jak jednoduché! O každém vozíčkáři se na výstupní stanici ví předem – a už tam čeká chlapík s plošinou. Ve vlaku se na místě označeném pro vozíčkáře prostě odklopí dvousedačka – a hned je místo pro vozík. Úplně prosté. Nikde netrčím a nepřekážím… a nezdržuji vás, spěchající chodící. Čistota a řád, to už jsem o Švýcarsku někde zmínila. O vlakové dopravě to platí obzvlášť. Vlaky jezdí přesně a všude je čisto. Na WC teče voda, funguje tekuté mýdlo, všude je toaletní papír a plný zásobník papírových ručníků. Mamka měla bleděmodrou bundu a ve vlaku se trochu ošívala, jak asi bude vypadat, až budeme vystupovat. Nikde se neumazala, všechno je ve vlacích čisté a až neuvěřitelně naleštěné. 41 290 km2 nádherné přírody s ostře zelenými loukami a všudypřítomnými Alpami. Země Viléma Tella, Erasma Rotterdamského, Jeana Jacquese Rousseaua, Jana Kalvína, Hermanna Hesse a dalších velikánů, země skvělé čokolády, výtečných sýrů, přesných hodinek, lahodného vína, spolehlivých bank, čtyř jazyků a čtyř kultur, někdy strohá jako zdejší hory, jindy pestrá a přívětivá jako vesničky a města uprostřed nich – to je úžasné Švýcarsko. 

Skvěle probíhá i vlastní jízda vlakem, vozíčkář nemá pocit, že někoho obtěžuje.

Vše je uzpůsobeno tomu, aby vozíčkář s doprovodem nepotřebovali další pomocné ruce.

Švýcarsko je vstřícné

31

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1


■ Kup si nos a podpoř Konto Bariéry. ■ Pomáháme v každé dědině a budeme to dělat i nadále. ■ Rekordy v charitě nesbírám, ale úspěchy mě těší a toužím po nich.

Každodenní charita chce každodenní nápady. Dárce musíte zaujmout, přesvědčit. Prověřené statistiky mluví o tom, že z osmdesáti nápadů se ujme jeden. Chci, aby to byl ten náš. Foto: Jan Šilpoch

Charita v životě a na obrazovce

V

sobotu 27. října jsme vysílali již potřetí společný pořad České televize a Konta Bariéry Možná přijde i charita. Výsledkem pochopení mnoha dárců byl ohromující finanční přínos 14 690 000 korun. Je měsíc po přenosu a já navzdory úspěchu pořád přemýšlím nad tím, jak dělat charitu na obrazovce lépe, jak srozumitelněji lidem vysvětlit, že pomáhat těm slabším je správná věc. Nejde o miliony, ty si umíme sehnat právě proto, že máme desetitisíce dárců, kteří podporují naši činnost už dvaadvacet let. Jsme v tomto směru neopakovatelná nadace. Prostě nikomu se nepovedlo takové


pravidelné a věrné dárce získat a udržet. Musíme tedy být něčím zajímaví. A jak naši mimořádnost předvést divákům? Těm, kteří nás třeba neznají, nejsou našimi dárci. Zkoušíme společně s mnoha externími spolupracovníky formát programu, který bude moderní i zábavný, přitažlivý i náročný, objevný i seriózní. Pomáhají nám (zdarma) dobří účinkující, pomáhá nám Česká televize, pomáhají i naši klienti, se kterými připravujeme krátké dokumentární „přílohy“ zábavy ve studiu. Protože mám celý život ráda úspěch a chtěla bych se podílet na dokonalých řešeních, zamýšlím se, jak i z takového televizního večera udělat divácky nejžádanější pořad. Přinést

Lucie Bílá je vždycky připravena podpořit náš projekt. Kontu Bariéry věří a my si toho moc vážíme. Foto: Jan Šilpoch

ještě více utrpení a žádat více soucitu? Přivést jen samé herecké a hudební superstar? Použít všechny rekvizity moderního zábavního průmyslu? Získat geniálního scenáristu? Nebudu vás zatěžovat otázkami, které patří do televizní kuchyně. Divák nakonec stejně rozhodne o úspěchu konkrétního pořadu podle kritérií, kterých mohou být v určité chvíli desítky. Pokusíme se tedy příští rok pozvat vás k hostině televizního humoru a charity ještě lépe a naplnit vaše očekávání příjemného večera. Koneckonců vaše dary nás zavazují, abychom vám alespoň jednou za rok poděkovali v přímém přenosu. S oblibou říkám, že neděláme charitu jeden den v roce, v den vysílání benefičního pořadu na obrazovce České televize. Letos jsme naši kampaň Pomáhej (s) humorem zahájili už 10. září. Prodáváme nosy Konta Bariéry a chceme tím výrazně navýšit částku, kterou budeme rozdělovat v grantovém řízení stejného názvu, Pomáhej (s) humorem. V loňském roce jsme podpořili 41 neziskových organizací a dali jsme jim šanci, aby mohly pokračovat ve své práci. Koupí nosů nám pomůžete získat ještě více peněz než vloni. Budeme moc rádi, když o svém rozhodnutí dáte vědět i ostatním. Kupte si nos, vyfoťte se a vložte svou fotku na facebookovou stránku Konta Bariéry. Označte na ní sami sebe, ať všichni vaši selfii s nosem Konta Bariéry vidí. Není to složité, na webu máme i návod. Děkuji, že nás tímto způsobem podpoříte.  Vaše Božena Jirků, ředitelka Konta Bariéry [email protected]

33

Poradna ■ Desatero představ, které klamou zaměstnavatele i zaměstnance. ■ Proč by firmy neměly zaměstnávat osoby s postižením? ■ Od čeho se odvíjí mzda lidí s handicapem.

Nejčastější mýty o zaměstnávání postižených Mýtus 1: Zdravotně postižené osoby nemohou pracovat Častý mýtus, který se však nezakládá (a ani v minulosti nezakládal) na pravdě. Zákonem či jiným právním předpisem není práce osob se zdravotním postižením nijak omezena nebo zakázána, a to v žádném stupni invalidity. Limitem je tedy pouze konkrétní zdravotní stav, tedy to, zda osoba práci zdravotně zvládá či nezvládá. Logicky by zřejmě neexistovaly příspěvky a výhody pro zaměstnavatele při zaměstnávání osob se zdravotním postižením, kdyby tyto osoby nebylo možné zaměstnat.

Mýtus 2: Zdravotně postižené osoby nemohou být evidovány na úřadu práce Osoby invalidní v I. a II. stupni (případně osoby zdravotně znevýhodněné) mohou být bez problémů vedeny v evidenci uchazečů o zaměstnání, výjimka je pouze u části osob s invalidním důchodem III. stupně. Podle zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. totiž nemohou být uchazečem o zaměstnání osoby invalidní ve III. stupni, které „nejsou schopny práce za zcela mimořádných podmínek“. Nicméně i tyto osoby se mohou zaevidovat na ÚP jako zájemci o zaměstnání a pracovat mohou.

Mýtus 3: Firmy nemusejí zaměstnávat osoby se zdravotním postižením Zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci mají povinnost zaměstnávat občany se zdravotním postižením ve výši 4% podílu na celkovém počtu svých zaměstnanců (povinnost podle § 81 zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb.). Pokud tuto podmínku nesplní, mohou využít tzv. náhradní plnění – tzn. odebírat výrobky od zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají více než 50 % zaměstnanců se zdravotním postižením, nebo zaplatit odvod do státní pokladny. Zvolit lze samozřejmě i kombinaci výše uvedených možností.

Mýtus 4: Zdravotně postižené osoby pracují pouze v chráněných dílnách Jak vyplývá z výše uvedených informací, ve společnosti existuje snaha začlenit osoby se zdravotním postižením především na běžný trh práce. Existuje k tomu různá škála

34

nástrojů – viz mýtus 3, dále příspěvky a výhody pro zaměstnavatele OZP. Chráněné dílny (nebo spíše „zaměstnavatelé zaměstnávající více než 50 % osob se zdravotním postižením“) jsou alternativou především pro osoby s určitým zdravotním postižením, které potřebují specifičtější podmínky, než může nabídnout běžná firma (např. osoby s mentálním postižením).

Mýtus 5: Zdravotně postižené osoby mají automaticky nižší mzdu, když mají důchod Dříve bylo možné snížit minimální mzdu u invalidních důchodců I. a II. stupně o 25 %, u III. stupně dokonce o 50 %. Toto ustanovení bylo sice zrušeno, nicméně v současné době je zvyšována minimální mzda zdravým zaměstnancům, zatímco osobám se zdravotním postižením zůstává výše minimální mzdy 8000 Kč. Na druhou stranu ale zákoník práce č. 262/2006 Sb. uvádí princip, že za obdobnou práci má náležet obdobná mzda. Pokud tedy zaměstnavatel zaměstná zdravou a invalidní osobu na stejný úvazek, se stejnou náplní práce a tyto dvě osoby stejně dobře pracují, neměla by být osoba invalidní finančně ohodnocena hůře než osoba zdravá.

Mýtus 6: Když bude osoba se zdravotním postižením pracovat, vezmou jí důchod Opět velmi častý mýtus. V zákoně ani ve vyhlášce toto ustanovení nenajdeme. V nejhorším možném případě může dojít ke snížení stupně invalidního důchodu. Stát se to může tak, že osobě je sníženo procento snížení pracovní schopnosti v souvislosti s tzv. adaptací na zdravotní stav (posuzováno především v běžném životě, nesouvisí přímo s nalezením práce) o 10 % bodů (§ 4 vyhlášky č. 359/2009 Sb., o invaliditě). Nicméně v praxi k tomu skutečně často nedochází!

Mýtus 7: Zdravotně postiženou osobu nemohou jen tak vyhodit z práce Tento mýtus často používají potenciální zaměstnavatelé, když mají zaměstnat osobu se zdravotním postižením. Bojí se, že když nebude odvádět dobře svou práci, nemohou ji propustit. Ani tento mýtus není pravdivý, protože zákoník práce v této věci osoby se zdravotním postižením

nijak speciálně neochraňuje. Pro výpověď z pracovního poměru tak platí stejné podmínky a výpovědní důvody jako pro zdravé zaměstnance.

Mýtus 8: Když osoba se zdravotním postižením odchází z práce, musí vždy získat odstupné Odstupné získává při splnění zákonem stanovených podmínek zaměstnanec v souvislosti s pracovním úrazem či s nemocí z povolání, a dále v dalších případech daných zákoníkem práce (např. nadbytečnost…), nicméně ani v tomto případě není žádná speciální podmínka, že odstupné musí zdravotně postižený zaměstnanec získat vždy. I zde jsou tedy podmínky rovné pro zdravé i handicapované zaměstnance.

Mýtus 9: Zdravotně postižená osoba nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti Tento mýtus je rozšířen bohužel i mezi pracovníky ÚP. Nárok na podporu v nezaměstnanosti má při splnění podmínek každý uchazeč o zaměstnání. Z popisu mýtu 2 tedy vyplývá, že nárok bohužel nevzniká osobě invalidní ve III. stupni, která má v posudku o invaliditě uvedeno: „… neschopna práce za zcela mimořádných podmínek.“ Ostatní osoby se zdravotním postižením mohou mít na podporu v nezaměstnanosti nárok.

Mýtus 10: Zdravotně postižená osoba nemůže podnikat Podnikání osob se zdravotním postižením je samozřejmě také umožněno. Živnost se u těchto osob považuje za vedlejší, což je méně náročné na placení záloh na zdravotní pojištění a případné sociální pojištění. Na samostatnou výdělečnou činnost lze získat i příspěvky od úřadu práce; ty jsou však nenárokové, a proto je vhodné přijít na ÚP s již promyšleným podnikatelským plánem. 

Lucie Marková Poradna pro život s postižením Ligy vozíčkářů [email protected] Bezplatná linka 800 100 250



■ Jaká potvrzení jsou potřeba pro používání elektrického vozíku. ■ Jak postupovat, když chci příspěvek na auto. ■ Kdy je možno dát bývalému druhovi výpověď z bytu.

Odpovědi na otázky čtenářů ?

Chci zažádat o elektrický vozík pro svou matku. Maminka má roztroušenou sklerózu a mechanický vozík už špatně ovládá. Jaké lékaře kromě neurologa musíme obejít? Běhání po doktorech je pro ni moc namáhavé.

Odpověď: Bohužel pro vás nemám pozitivní informace. K žádosti o elektrický vozík je totiž třeba doložit více vyšetření. Jak správně uvádíte, elektrický vozík musí primárně předepsat lékař specialista (rehabilitační lékař, ortoped, neurolog či internista), a to na poukaz, který musí schválit revizní lékař zdravotní pojišťovny. Když se jedná o dospělou osobu, přílohami žádosti jsou tato vyšetření: V případě indikace elektrického vozíku z důvodu postižení obou dolních končetin znemožňujícího pojištěnci samostatnou lokomoci při kombinaci se závažným chronickým onemocněním, které nedovoluje pojištěnci zvýšit fyzickou zátěž, je nutné přiložit stanovisko příslušného odborného lékaře včetně výsledků vyšetření dokládajících rozsah a závažnost postižení, např. zátěžové testy. Oční vyšetření zaměřené na schopnost řídit elektrický vozík. A závěrem psychologické/psychiatrické vyšetření, ve kterém musí být výslovně uvedeno, zda je pojištěnec schopen bezpečně ovládat elektrický vozík v silničním provozu. Přeji vám i vaší mamince hodně sil k vyřizování žádosti.

?

Pročítám časopis Můžeš č. 9/14, kde jsem si přečetla článek, jak získat finance na kompenzační pomůcku u vozíčkářů. Jedná se nám konkrétně o příspěvek na auto. Jak mají postupovat zástupci mentálně handicapovaných? Příspěvek z úřadu práce nemají šanci získat. (Při žádosti o získání příspěvku na notebook mi bylo řečeno, že by tomu syn nerozuměl. Nakonec jsme příspěvek získali od vás.) Při jeho diagnóze – lehká mentální retardace a atypický autismus – nemáme šanci získat žádné příspěvky. Soudní znalec se přiklání k lehké až střední mentální retardaci. Syn nemá rád cestování hromadnými dopravními prostředky – buď chodíme pěšky, nebo nás vozí manžel – při cestách veřejnými dopravními prostředky nesmíme stát, musíme sedět a pořád s ním mluvit nebo ho zabavit, navíc nesnáší hluk kolem sebe. Pokud bych chtěla oslovit nějakou nadaci, nemám šanci, protože jsem někde četla, že nadace příspěvky na auto nedávají. To naše současné je staré 20 let. Děkuji za pochopení mé situace. Soustavně bojuji s úřady o sociální výhody pro syna, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům. Ještě jednou děkuji.


Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis.

Čtěte Můžeš na www.muzes.cz Vážení čtenáři,

své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. Odpověď: Máte pravdu v tom, že podmínky příspěvku na motorové vozidlo jsou nastaveny v zákoně č. 329/2011 Sb. přísně a jsou zaměřeny především na pohybová omezení. Jednou z indikací „nepohybového charakteru“ je pouze „těžká nebo hluboká mentální retardace a stavy na rozhraní těžké mentální retardace“, nikoli však stav lehké až střední mentální retardace. Ač samozřejmě chápu vaše nesnáze s cestováním veřejnými dopravními prostředky, v této věci bohužel podle našich informací stát nechystá v legislativě žádné změny. Není však pravda, že na motorová vozidla nepřispívají nadace; na našem informačním portálu www.ligavozic.cz/ip najdete několik kontaktů na nadace, které pomáhají i v této oblasti. Držím vám palce, ať se prostřednictvím nadací podaří uspět.

?

Ráda bych vás požádala o radu, jak se zachovat v mé současné složité situaci. Mám 15letou dcerku Markétku, vlastnící průkaz ZTP/P, a dcerku Zuzanku, 3,5letou, zdravou. Bydlíme v bytě zvláštního určení, který vlastní hl. m. Praha, společně s mým bývalým druhem. Nájemcem bytu je má postižená dcera, my ostatní (zdravá dcera, bývalý druh i já) jsme uvedeni ve smlouvě o nájmu bytu zvl. určení (mezi hl. m. Prahou a dcerou) jako „příslušníci domácnosti nájemce“. Bývalý druh na jaře a začátkem léta dvakrát fyzicky napadl mou postiženou dceru, poté jsem se s ním definitivně rozešla a dohodli jsme se, že se do konce srpna tohoto roku odstěhuje. Nyní jsem v komplikované situaci: druh se odstěhovat nechce, za tři měsíce si nesehnal jiné bydlení, jsem z toho zoufalá. Skoro celé prázdniny jsem byla s dcerami pryč, aby si mohl v klidu sbalit, on však nikam odejít nechce. Je

možné, abych mu já jako zákonný zástupce dcery poslala výpověď z bytu? Prosím o odpověď, děkuji.

Odpověď: Odpověď na váš dotaz nebude tak jednoduchá: bude zřejmě nutné, abyste mi některé skutečnosti upřesnila. Nájemcem bytu je podle vás 15letá dcera, nicméně v tomto věku asi není dcera osobou, která podepsala nájemní smlouvu (to by bylo z hlediska způsobilosti k právním úkonům, která plně vzniká v 18 letech, nezvyklé). Smlouvu s magistrátem jste tedy zřejmě podepsala vy jako zákonný zástupce dcery, a vy tedy můžete požádat magistrát o dodatek ke smlouvě, jímž necháte bývalého druha vyškrtnout z „příslušníků domácnosti nájemce“, a v důsledku toho ztratí právo byt užívat. Dodatkem bych pak před ním argumentovala, že se má vystěhovat. Obávám se, že „vypovědět nájem“ z vaší strany není možné, protože nejste pronajímatel bytu (tím je magistrát). Pokud by se i přesto druh odmítal vystěhovat, prakticky pak doporučuji za účasti svědků vyjednat vyklizení věcí, případně za vaší účasti a účasti svědka požadovat okamžité sbalení věcí a následně vyměnit zámek bytu. V případě agresivity bývalého druha neváhejte volat policii! Ta může využít tzv. institut vykázání agresora ze společného bydliště, a v tomto případě pak případně i dohlédnout na sbalení zbylých věcí (probíhá za asistence policie). Pevně doufám, že se vám podaří situaci zvládnout. 

Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny Ligy vozíčkářů Bezplatná linka 800 100 250 www.ligavozic.cz/poradna

35

inzerce Seznámení Bude mi 30 let, jsem na vozíku a hledám opravdového kamaráda ve věku 28 až 35 let, nejlépe chodícího, ze západních nebo středních Čech. simonabright@ gmail.com Zn.: 06062014 Hledám přítele z Prahy, možno i s autem, na dopisování prostřednictvím SMS, někdy i k občasným schůzkám – na procházky apod. Jsem z Prahy 10, je mi 39 let, jsem v invalidním důchodu. Můj profil na: lidé-zdenicka2.11. [email protected] Zn.: 07062014 Ahojte, je mi 30 let, jsem rozvedená. Mám středoškolské vzdělání. Po dětské mozkové obrně špatně chodím, špatně mluvím a bohužel se sama nenajím. Jsem pohodová, usměvavá a legraci nezkazím. Prsty kreslím obrazy. Ráda poznám muže, s nímž najdeme společný pohled na život. Těším se! Kačka ;o) [email protected] Zn.: 08062014 Ahoj kluci, je mi 20 let a hledám nějakého kocoura na večerní SMS nebo volání. Schůzka je ale také možná, pokud se poznáme přes skype. :) tel.: 733 794 501 [email protected] Zn.: 17062014 Hledám přátelství. 22/160 v ID hledá kamaráda-nekuřáka s menším mentálním postižením, z okolí Hradce Králové. Netoužím po intimním životě. Najdu stejně smýšlejícího přítele? [email protected] Zn.: 23062014-1 Ahoj. Je mi 50. Jsem ale mladšího vzhledu i ducha. Trochu kulhám po autonehodě, ale zvládám vše. Hledám ženu, klidně i maminku, která také věří na lásku a je příjemného vzhledu jako já. Nemyslím, že na vzhledu nezáleží. Jistě i na povaze záleží, ale partneři se sobě musí líbit, aby přeskočila jiskra. A bez jiskry to nejde. Nekoukám na to, že by byla moje budoucí partnerka postižená, to by mi vůbec nevadilo, to může potkat každého. Hlavně abychom si rozuměli a měli se rádi. Život sice není peříčko, ale s láskou je příjemnější. Zkusíme to spolu? [email protected] Zn.: 23062014-2 Jsem sám, 61 let, menší štíhlé postavy, rád bych našel ženu do 162 cm, odkudkoliv, přistěhování ke mně možné hned, nebo jestli máš domek, můžu prodat byt. Jsem pracovitý a rád něco dělám. Rád bych žil pro tebe, a tím i pro sebe, jsem Rom, ale bát se mě nemusíš. Prosím, odepiš, vše si řekneme, nebo zavolej. Díky moc. Tel.: 602 932 715 [email protected] Zn.: 24062014 Hledám kamaráda na psaní e-mailů. Ahoj, najdu tu kamaráda na psaní e-mailů, který je také v ID s psychikou? Aspíka, schizofrenika nebo tak podobně, ideálně kolem 30–40 let. :) ahoj, Míša. [email protected] Zn.: 25062014-1 Jen vážně! Hledám ženu, pro kterou budu vším, jako ona pro mě. Raději nekuřačku a řidičku. Věk od 28 do 40 let. Střední či východní Čechy vítány. [email protected] , [email protected] Zn.: 25062014-2

36

Hledám ženu pro společný život, nekuřačku. Jsem 29/170/SŠ, samostatný vozíčkář. Bydlení a auto mám. Rád cestuji, miluji přírodu, knížky, hudbu, plavání. Najdu tě? Telefon: 737 085 699 [email protected] Zn.: 26062014 Dobrý den! Jsem cizinec a hledám skutečně upřímný vztah se ženou, která ví, jak ocenit skutečné pocity a vztahy. Ale dovolte mi, abych se představil: Je mi 38 let, jsem 174 cm vysoký a vážím 61 kg – s černými vlasy a hnědýma očima. Umím vařit. Jsem křesťan. Miluji přírodu, filmy, hudbu a čtení knih. Pokud to některou z vás zajímá, můžete mi napsat na e-mail: [email protected] nebo SMS číslo: 702 843 805. Rád bych se setkal. Zn.: 07072014 Ahoj, jmenuji se Jirka a hledám přítelkyni, může být i s dětmi, věk mezi 18 až 40 lety, můj telefon je 605 948 065, e-mail: [email protected] Zn.: 11072014 Je možné i při velmi ztížených zdravotních možnostech nebýt osamocená? Hledám přítelkyni, přítele na popovídání, možné výlety, SMS, skype a naplnění volného času. 56letá na vozíku, Praha. Možná… [email protected] Zn.: 12072014 Ahoj, hledám dívku se schizofrenií ve věku 20 až 25 let z Ústeckého kraje. [email protected] Zn.: 13072014 Ahoj, je mi 20 let a hledám kamarádku na dopisování, ale i návštěvu kina. Mám ID 3. st., atypický autismus a SMD, jsem chodící. Hledám kamarádku stejného nebo přibližného věku. Martin [email protected] Zn.: 14072014 Hledám přítelkyni do nepohody. Je mi 47 let a jsem z Brna. Mám epi/ID. Budu rád, když budeš z Brna a okolí. Jestli chceš, tak mi napiš na e-mail, budu rád. [email protected] Zn.: 15072014 Vážné seznámení. Jsem muž, na vozíku, a hledám ženu, která je také sama a nebude jí vadit vozík. Samota je zlá, ve dvou se to lépe táhne. R. kyclt. [email protected] Zn.: 16072014 Ahoj, jsem lehce slabozraký obyčejný kluk, je mi 30 let a rád bych poznal fajn slečnu z Prahy. [email protected] Zn.: 17072014

Koupím, prodám PRODÁM invalidní vozík – ortopedia, obrovsky spolehlivý a velký pomocník, dojezd na jedno nabití cca 30 km – podle terénu, + nabíječka, baterie bezúdržbové, nové. Tel.: 737 253 444, cena dohodou. [email protected] Zn.: 11072014 Prodám infrasaunu za 12 500 Kč, nová, také prodám masážní lehátko za 750 Kč. V případě zájmu volejte 773 694 922 [email protected] Zn.: 12072014 Koupím větší tříkolku pro svou mentálně postiženou 10letou dcerku, starší, ale zachovalou, prosím levně. Za nabídky děkuji. [email protected] Zn.: 13072014 Prodám skládací golfové hole – kočárek. Málo použitý, do 100 kg, původní cena 15 000 Kč – pouze za doplatek! 1500 Kč + doprava. petr. [email protected] Zn.: 14072014

Inzeráty můžete posílat na internetovou adresu [email protected] nebo písemně na adresu Redakce Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1

Prodám rehabilitační pomůcku Terapimaster/Redcord, stáří čtyři roky, je jako nový, používán byl jen párkrát, různé druhy popruhů, původní cena 50 000 Kč, nyní 18 000 Kč, rychlé jednání – sleva. Pište na e-mail: [email protected] Zn.: 15072014 Nabízíme dva kočárky REVO 1, největší velikost, jeden s pevnými a druhý s otočnými koly, první do terénu, druhý do interiéru nebo města. Nosnost 75 kg, do 150 cm. Vyrobeno na zakázku z omyvatelného materiálu (na výrobu sedacích vaků), rozšířené a prodloužené na maximum. Jednoduchá manipulace, samostatné polohování všech částí (až do lehu), madlo lze nastavit ve směru jízdy nebo opačně. Vyrobeny 7/2013, použité párkrát, jako nové. Abdukční klín, fixační vesta, košík, zimní fusak… vše podrobně nafotím na mail. PC jednoho kočárku s vybavením byla 40 000 Kč. Nabízím za polovinu pořizovací ceny, tedy 20 000 Kč za kus. Při rychlém jednání nebo při odběru obou kočárků dohoda možná. [email protected] Zn.: 21072014 Prodám ruční řízení do auta. Jedná se o páku k volantu nalevo, plyn tahem dolů přidává. Napravo brzda tlačením od sebe brzdí. Je našroubované přímo k pedálům. Spolehlivé. Namontované v Renault Kangoo fa Canocar Brno. Cena 11 000 Kč, v případě dohody velká sleva. Brno. [email protected] Zn.: 30072014 Prodám auto Škoda Roomster Scout 1,6, r. v. 2009, červené barvy, s automatickou převodovkou, ručním ovládáním plynu a spojky typu HURT na pravé straně volantu, 1. majitel, servisní knížka, náhradní disky se zimním obutím, výškově nastavitelné sedadlo řidiče, autorádio s CD přehrávačem, ovládání předních oken a zpětných zrcátek v elektrice, posilovač řízení, střešní nosiče, 4x airbagy, dálkové zamykání, 4x zimní pneumatiky s disky, najeto 48 000 km, bezvadný technický stav, nebourané. Cena k jednání 195 tisíc Kč. Info na tel.: 604 563 486 Zn.: 01082014 Koupím sprchovací lehátko Leckey, velikost 4, s pojízdným podstavcem (i jednotlivě). Za nabídky děkuji. kristyna. [email protected] Zn.: 02082014

Prodám elektrický invalidní vozík značky PERMOBIL. Pokud budete mít o koupi zájem, kontaktujte mě přímo. Miluše Mejzlíková, tel. 731 355 202 nebo na e-mailu [email protected] Zn.: 03082014 Prodám osobní automobil Peugeot 308 SW 1.6, 120 k, s automatickou převodovkou, výroba 12/2008, stříbrná metalíza, najeto 51 tisíc km, první majitel, servisní knížka, pravidelný servis. Výbava: dvouzónová automatická klimatizace s chlazenou schránkou, šest airbagů, ABS, palubní počítač, posilovač řízení, rádio s CD přehrávačem, centrální zamykání s dálkovým ovladačem, imobilizér, elektricky ovládaná okna a zrcátka, mlhovky, tři samostatná zadní sedadla, prosklená střecha, zamykání řadicí páky, hliníková kola atd. + kompletní zimní obutí. Automobil je garážovaný, v zimě málo jetý, auto není ani ťuknuté. Rozměrný zavazadlový prostor umožňuje i přepravu elektrického vozíku bez omezení ostatních pěti cestujících. Stav odpovídá najetým kilometrům, jako nový. Cena: dohodou. Kontakt: r.folvarsky@telecom. cz, 603 491 727. Zn.: 04082014 Prodám mechanický vozík Eurochair 1.850 Meyra, odlehčený vozík, šíře 38 cm, polohovací záda, dělené stupačky, přídavná kolečka proti převržení (možno odmontovat), rychloupínací kola, barva modrá, držadlo (stabilizační vzpěra a bubnové brzdy pro doprovázející osobu). Též možnost nových plastových krytů na kola (průhledná, barevná – Meyra), přídavné zařízení elektrokola + joystick, nová rychloupínací kola bezúdržbová. Tel.: 775 199 833, cena 10 tisíc Kč [email protected] Zn.: 05082014 Dobrý den. Jsem bechtěrevik a mám problémy nejen s chůzí, ale hlavně s bolestmi nohou a celkově pohybovým aparátem. Sháním pro sebe malé autíčko se zdravou karoserií a obsahem do 1000 ccm. Potřebuji auto spolehlivé, aby mě nezklamalo a dovezlo tam i zpět. Pokud byste pro mě měli nějakou nabídku, zašlete ji prosím na e-mail zu.ra@seznam. cz Mnohokrát děkuji. Zn.: 05082014 Prodám Fiat Punto, rok výroby 1998, najeto 140 000 km, cena 14 000 Kč. [email protected] Zn.: 06082014

nabízím, hledám Dobrý den, ahoj, jsem čerstvá absolventka VŠE a nabízím vám pomoc při studiu (ekonomické obory): vypracování otázek ke zkoušce, vypracování referátů, pomoc při zpracování diplomové práce (i bakalářské) apod. V případě zájmu pište na: [email protected] Zn.: 05092014 Hledám podnájem u slušných lidí. Jsem 40letá, tělesně postižená, věřící evangelička. Tel: 774 367 425 Zn.: 08092014

Více inzerce na www.muzes.cz


SLOUPEK Ondřeje NEFFA

vaše fotografie

Radostné chvíle Co nejčastěji fotíme? To, co se nám líbí, a taky se snažíme zachytit radostné okamžiky. Michaela Janoušková se vypravila na festival Colours of Ostrava a nepochybuji, že si to tam všichni účastníci užívali. Nicméně si myslím, že by její fotka mohla být lepší. Není totiž dobré, když většina lidí je k nám zády a dívá se jinam. Nestyďme se zvolat „podívejte se na mě“ a vůbec není na závadu použít ten známý trik se zvoláním „sýýýr“, aby vzniklo zdání úsměvu! To vše je mnohem lepší než „zádíčka“, jak říkám fotkám, kde jsou všichni zády.

Eva Hodková

Taková je třeba zrovna fotka pořízená Irenou Vagenknechtovou. Je toho typu, nad jakým kdekdo ohrnuje nos, ale ve skutečnosti je to milá vzpomínka na legraci u moře. Je tam vše, co tam má být, a nic nepatřičného se tam nepřipletlo. Kluka vidíme celého a to šklebení se hodí k atmosféře, je to součást hry. Ano, takto jednoduché to je! Ilona Vondráčková

Michaela Janoušková

I na fotce Ilony Vondráčkové ze série zachycující výlet vlakem náš model věděl, že ho fotíme. Má veselý výraz, fotka je živá a zábavná. Hlavně žádná zádíčka! Eva Hodková si vytkla vyšší laťku, pořídit něco, čemu se někdy říká až „glamour“. Fotka, tedy v zásadě líbivý portrét nebo studie celé postavy – za pomoci postprodukce, tedy různých editačních efektů. Podívejte se na web Můžeš, jak se jí to podařilo, já to za zdařilé pokládám. Asi nejvíc mě zaujala tahle fotka, připomínající svým stylem fotky z první republiky... Ale i to retro má ve fotografickém světě svoje místo! Má to pěkné světlo, nápad, aranžmá – postava je mimo střed a je zakomponovaná do krajiny. Proč se nepokusit o pěkné retro?

Irena Vagenknechtová

Danuše Fialová

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na adresu www.muzes.cz. Jsou zde každému k nahlédnutí a Ondřej Neff z nich pravidelně vybírá ty nejlepší. Ty pak otiskujeme a autoři dostanou honorář. Někdy barevný, jindy ponurý listopad nabízí skvělé příležitosti k zajímavým snímkům, a tak jej využijte.

No a návratem do 30. let dnešní procházku fotogalerií Můžeš zakončíme. Je to fotka od Danuše Fialové a opět – nic složitého, prostě: jasná situace jednoduše vyfocená. Hraje tam roli i ta cedule nahoře a obrázek muzikantů pod gramofonem. No a zaujatý výraz k věci taky patří. Takže znovu: nebojte se aranžovat a vyhýbejte se zádíčkům.  Autor je novinář a spisovatel.

Fotografie prosím posílejte co největší. Přeji vám dobré světlo.  (jš)


37

Křížovka O CENY


Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis.

Čtěte Můžeš na www.muzes.cz Na co se můžete těšit v prosincovém čísle?

❛ Rozhovor

s významným českým sochařem Olbramem Zoubkem. ❛ Tip na bezbariérovou výstavu a aukci uměleckých děl ve Veletržním paláci v Praze. ❛ Reportáž o rodině, která se stará o postiženého syna.

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: Čas má plné kapsy překvapení Luštitelé – výherci:

Encyklopedie a atlas hub: Martina Vaňková Odlehlá 323 190 00 Praha 9

Jeden vylosovaný čtenář získá za správně vyluštěnou křížovku encyklopedii Houby a Kapesní atlas hub, dva další luštitelé DVD s českými filmy. 38

DVD Hostinec u kamenného stolu: Jak Kronk Jarmila Makovcová Za Mlýnem 1565/31 Rybářská 4 147 00 Praha 4 – Braník 370 10 České Budějovice

Výhercům gratulujeme! Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto Bariéry. Správně vyluštěnou tajenku zašlete prosím nejpozději do 15. listopadu na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na e-mail: [email protected].


Co brání zaměstnávání postižených

Recommend Documents