Chov hospodářských zvířat a český zemědělec (postoje k welfare hospodářských zvířat)

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra environmentálních studií

Chov hospodářských zvířat a český zemědělec (postoje k welfare hospodářských zvířat) Diplomová práce

Vypracovala: Bc. Eva Veverková Vedoucí práce: Ing. Zbyněk Ulčák, PhD. Brno 2012

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s pouţitím uvedených literárních zdrojů.

V Brně dne 12. prosince 2012

……………………………. Eva Veverková

Rozsah práce: 27 202 slov

2

PODĚKOVÁNÍ Děkuji Ing. Zbyňku Ulčákovi, PhD. za odborné vedení práce, cenné rady a trpělivý přístup. Mé poděkování patří také Ing. Pavle Monsportové za pomoc při kontaktování vybrané skupiny zemědělců, Mgr. Pavlu Klvačovi za konzultaci k metodologii práce a také respondentům, kteří se ochotně zúčastnili výzkumu. Neméně chci na tomto místě poděkovat své rodině a přátelům za velkou podporu, kterou mi po celou dobu tvorby práce poskytovali.

3

ANOTACE Tato diplomová práce se soustředí na problematiku welfare zvířat v kontextu chovu hospodářských zvířat s akcentem na přístup českých zemědělců k této problematice. Autorku práce zajímá postoj vybrané skupiny zemědělců k problematice welfare hospodářských zvířat. Teoretická část práce vysvětluje koncept welfare, etickou dimenzi vztahu člověka a zvířete a uvádí důleţité historické mezníky vývoje vztahu člověka a zvířete z filosofického hlediska. Dále vysvětluje podmínky v konvenčních a alternativních chovech hospodářských zvířat. Na závěr teoretické části uvádí přehled výsledků vybraných zahraničních studií. V empirické části se autorka za pomoci metod kvalitativního výzkum snaţí zjistit postoje skupiny konvenčních chovatelů mléčného a masného skotu z Novojičínska k problematice welfare hospodářských zvířat.

ANNOTATION This thesis focuses on the issue of animal welfare in the context of livestock farming with emphasis on attitudes of Czech farmers towards this issue. The author is interested in attitudes of selected group of farmers towards the issue of farm animal welfare. Theoretical part of the thesis explains the concept of animal welfare, ethical dimension of the human-animal relationship and provides important historical milestones in the development of the human-animal relationship from the philosophical point of view. It also explains recent conditions in conventional and alternative livestock farming practices. At the end, the theoretical part of this thesis provides an overview of the results of selected researches from abroad. The empirical part of thesis tries to discover the attitudes of a group of conventional dairy and beef cattle farmers from surroundings of Nový Jičín towards the issue of farm animal welfare via qualitative research methods.

4

OBSAH

Úvod ………………………………………………………………………….……7 1. Teoretická část 1.1 Welfare – koncept ţivotní pohody zvířat

8

1.1.1

Definice welfare a jeho různá pojetí

9

1.1.2

Koncept „pěti svobod“

13

1.1.3

Důleţité mezníky ve vývoji vztahu člověk-zvíře

15

1.1.4

Etický rozměr vztahu člověk-zvíře

22

1.1.4.1 Biocentrismus – Etika úcty k ţivotu

22

1.1.4.2 Zoocentrismus – Etika bliţních tvorů

24

1.2 Welfare v chovech hospodářských zvířat 1.2.1

Konvenční chovy hospodářských zvířat

27 27

1.2.1.1 Specifické problémy ţivotní pohody konkrétních zvířat v konvenčních intenzivních systémech chovu 1.2.2

30

Alternativní chovy hospodářských zvířat v systému ekologického zemědělství

33

1.2.2.1 Specifik a chovu hospodářských zvířat v ekologickém zemědělství

33

1.3 Zahraniční výzkumy týkající se postojů zemědělců k welfare zvířat 1.3.1

Beránci ve vlčím rouše? Postoje ke zvířatům mezi zemědělci a vědci

1.3.2

38

38

Postoje kanadských producentů hovězího masa k welfare hospodářských zvířat

41

1.3.2.1 Definice welfare zvířat

41

1.3.2.2 Další důleţité aspekty welfare zvířat

42

1.3.3

Chovatelé skotu a welfare zvířat: studie postojů, přesvědčení a chování zemědělců v Evropě

1.3.3.1 Jak vnímají zemědělci welfare zvířat

43 44

1.3.3.2 Postoje zemědělců k legislativě v oblasti welfare a předpisů ohrany zvířat

50

5

1.3.3.3 Názory na welfare zvířat mimo farmu: postoje zemědělců k situaci v přepravě hospodářských zvířat a na jatkách

51

1.3.3.4 Postoje zemědělců k situaci na trhu a přístupu dalších zainteresovaných stran k welfare zvířat 1.3.4

Shrnutí

52 53

2. Empirická část 2.1 Projekt výzkumu

55

2.1.1

Cíle výzkumu

55

2.1.2

Strategie výzkumu

55

2.1.3

Výzkumný vzorek

55

2.1.3.1 Profily respondentů

56

2.1.4

Metodika sběru dat

57

2.1.5

Hlavní výzkumná otázka

58

2.1.6

Dimenze výzkumné otázky

58

2.2 Výsledky výzkumu 2.2.1

61

Co znamená welfare hospodářských zvířat podle vybrané skupiny zemědělců?

2.2.2

61

Jak vypadá přístup k welfare hospodářských zvířat u vybrané skupiny zemědělců v praxi?

2.2.3

70

Jaký je přístup zemědělců k welfare hospodářských zvířat na pozadí ekonomických podmínek?

2.2.4

76

Jak vybraní zemědělci reflektují důleţitost vztahu chovatelhospodářské zvíře vzhledem k welfare? Jaký je přístup zemědělců ke zvířatům v jejich chovech?

2.2.5

78

Jaký je názor zemědělců na welfare hospodářských zvířat během transportu a na jatkách?

81

Závěr

85

Seznam obrázků

88

Jmenný rejstřík

89

Literatura

90

6

Úvod Téma diplomové práce týkající se postojů českých zemědělců k welfare hospodářských zvířat je vysoce aktuálním zvláště v současnosti, kdy se stále zvyšuje spotřeba ţivočišných produktů u nás i ve světě, zvláště, co se týče mléčných produktů, vejcí a masa. Velikost problému ještě narůstá, uvědomíme-li si velké počty hospodářských zvířat určené pouze pro spotřebu člověka a velký počet zainteresovaných stran, které jsou schopny ovlivnit jejich ţivotní podmínky jako spotřebitelé, prodejci, politici a ti, kteří jsou s hospodářskými zvířaty v těsném kontaktu – zemědělci – chovatelé hospodářských zvířat, na jejichţ postoje k problematice welfare se v této práci zaměříme. Vztah lidí a zvířat mě vţdy fascinoval. Celý ţivot jsem jimi obklopena, a proto jsem tento vztah měla moţnost pozorovat opravdu zblízka a v praxi na domácím statku i na farmě v zahraničí. S narůstajícím poznáním, ţe existují chovatelé, kterým na zvířatech opravdu záleţí a pro jejich ţivotní pohodu jsou schopni udělat maximum v rámci svých moţností a dále pak ti, kteří je povaţují pouze jako prostředek k co největším ziskům, jsem se naučila rozlišovat různé rozměry péče a přístupů k chovu nejen hospodářských zvířat. Problematika welfare v chovech hospodářských zvířat je z tohoto hlediska velice zajímavá.

7

1. Teoretická část

1.1 Welfare – koncept ţivotní pohody zvířat Diplomová práce se soustředí na problematiku welfare v kontextu chovu hospodářských zvířat s akcentem na přístup českých zemědělců k této problematice. Welfare je anglickým termínem, který můţeme do češtiny přeloţit jako ţivotní pohoda, coţ je termín velice široký a pouţitelný v mnoha oborech. Slovním spojením ‚animal welfare‘ značící ţivotní pohodu zvířat si překlad konkretizujeme pro účely naší práce, kde se navíc zaměříme na ţivotní pohodu zvířat hospodářských a to z několika následujících důvodů. Mnoţství zvířat ve světě vyuţívaných k lidským účelům je obrovské, ale největší počty jich nalezneme v zemědělství. Podle Beckoffa (2009: 30) převyšují zvířata chovaná pro zisk potravy výrazně početně zvířata vyuţívaná pro ostatní účely1. Světová organizace pro výţivu a zemědělství (FAO)2 udává, ţe kaţdoročně je poraţeno více neţ 50 miliard zvířat, aby masem nasytilo sedmi miliardovou populaci lidí. FAO uvádí, ţe při současném trendu, celková spotřeba masa vzroste do roku 2020 na 327 milionů tun. A nejde jen zdaleka o konzumaci masa, ale také mléčných produktů a vajec a chov zvířat s nimi spojený. Podstatou problému je, ţe mnohé z těchto zvířat neţijí nebo neumírají v dobrých podmínkách. Mnoţství takto zasaţených zvířat sice zvyšuje rozsah problému, ale pro trpící zvíře není podstatné, zda je pouze jedním z mnoha, ani je nezajímají důvody, proč trpí. Zbytečné a vyhnutelné utrpení nemůţe být ospravedlňováno (Spedding 2000: 67). Spedding (1997: 45, vlastní překlad) tvrdí, ţe „…i kdyby bylo s velkou většinou zvířat dobře zacházeno, zbývající problém je obrovský.“ Sloţitost tohoto fenoménu ještě zdůrazňuje velký počet zainteresovaných stran od producentů – zemědělců, prodejců, spotřebitelů, zákonodárců, nevládních organizací po samotná zvířata. Chovatelé hospodářských zvířat - zemědělci často věří, ţe o ně pečují dobře, ale mnohdy s nevelkou znalostí skutečných potřeb k jejich ţivotní pohodě, a jak by měly 1 2

Sportovní, vědecké účely, domácí mazlíčci apod. Dostupné ze serveru FAO: http://faostat.fao.org/site/339/default.aspx

8

být zachovávány. Špatná ţivotní pohoda zvířat, a někdy i krutost v zacházení, je často spojena s neznalostí nebo bezohledností (Spedding 2000: XI). „Máme nad zvířaty ohromnou moc a fakt, ţe my vše řídíme, nás činí zodpovědnými za to, ţe to děláme správně“ (Webster, 2009: 1). Jestliţe tedy zasahujeme do jejich ţivotů, tak velkou měrou, jako v případě hospodářských zvířat na rozdíl od zvířat v divočině, získáváme odpovědnost za jejich blaho, ţivotní pohodu. Dalším problémem je, ţe zvířata často kategorizujeme na základě jejich uţitečnosti pro člověka a jeho účely, přitom ale jejich kvalitu a vnitřní hodnotu ţivota charakterizuje jejich vlastní vědomí, nikoli naše definice vnější hodnoty (hospodářské zvíře, domácí mazlíček, škůdce). Podle Webstera (2009: 3) máme povinnost respektovat všechny ţivé bytosti nadané vědomím, a ne podle jejich uţitečnosti pro člověka. V rámci welfare neboli ţivotní pohody zvířat je navíc důleţité naše porozumění zvířatům, aby se naše představy, co je v rámci jejich ţivotní pohody dobré a co špatné, co nejvíce shodoval s tím, jak to cítí ona sama. „Je proto nezbytné věnovat náleţitou pozornost ţivotní pohodě zvířat jako předmětu vědeckého výzkumu, jako předmětu morálního zájmu a předmětu konkrétních činů“ (Webster 2009: 2). Britský odborník na welfare zvířat John Webster se snaţí hledat kompromis, mezi našimi aspiracemi a aspiracemi zvířat, jeho analýza welfare bude pro naši práci stěţejní.

1.1.1 Definice welfare a jeho různá pojetí „Základním kritériem pro vymezení pouţitelné definice ţivotní pohody zvířat je to, ţe se musí vztahovat na charakteristiku konkrétního zvířete spíše neţ na to, jak jej vnímá člověk“ (Broom 1999: 129, vlastní překlad). Nyní se pokusíme ţivotní pohodu zvířat definovat, i kdyţ jakékoli jednověté definice v tomto případě nejsou velmi praktické, protoţe jsou často nedostatečné. Webster (1999: 10) upozorňuje, ţe jakoukoli skutečnou diskuzi o pohodě zvířat je důleţité zaloţit na její široké analýze a skutečných pocitech zvířat, tedy tom jak ji vnímají ona sama. Fraser a Broom (1990) definují ţivotní pohodu zvířat jako stav zvířete, které se snaţí vyrovnat se svým prostředím. Tato definice uznává, ţe stav ţivotní pohody je 9

výsledkem toho, jak zvíře vnímá podněty přicházející z prostředí a úspěšné či neúspěšné akce určené k jejich zvládnutí. Na druhou stranu je podle Webstera (2009) nedostatečná, protoţe nepopisuje, o jaké podněty se jedná, zda pocházejí z vnějšího (strach z predátorů) či vnitřního prostředí (ţízeň při nedostatku vody) nebo kombinací obou (v podobě úzkosti z vědomí existence hrozby). Navíc to, ţe se zvíře cítí dobře v danou chvíli je v rámci ţivotní pohody důleţité, ale zdaleka ne komplexní. Například pes, který se přeţere sice chutnou čokoládou, jejíţ sloţky jsou však pro něj jedovaté, se cítí dobře v určitém okamţiku – ţraní čokolády, které ale do budoucna můţe zaplatit vysokou cenou. Tím Webster (1999) upozorňuje na nedostatečnost časového hlediska definice. „Ţivotní pohoda zvířete proto musí být definována nejen tím, jak se cítí ve škále sahající od utrpení ke slasti, ale také přeţitím jeho genů“ (Webster 1999: 10). Stejně tak důleţité je zdůraznit, ţe ţivotní pohodu zvířat můţeme posuzovat na stupnici od dobré po špatnou, neměli bychom tedy tento termín vnímat jako absolutní stav, který buď je, nebo není přítomen. Ţivotní pohoda můţe být dobrá i špatná. Teprve vymezení dobré a špatné ţivotní pohody a co ji vytváří, nám umoţní diskutovat o dopadech různých ţivotních podmínek na jednotlivce nebo rozlišení prospěšných a potenciálně škodlivých postupů, coţ je pro praktické účely nezbytné (Broom 1999: 134-135). Podle Šonkové (2006) diskuse o nejvýstiţnější definici stále pokračuje, naprostá většina lidí a odborníků se shoduje, ţe skutečná ţivotní pohoda zvířat závisí na více faktorech, neţ je pouhé vyloučení utrpení. Podle Frasera (2004: 133) existují ve společnosti tři různé pohledy na to, co je důleţité pro definování ţivotní pohody zvířat. Vyvinuly se na základě etických obav veřejnosti o kvalitu ţivota zvířat a poloţily tak základ pro výzkum welfare na vědecké bázi. Veřejnost od tohoto výzkumu očekává vodítko pro orientaci týkající se těchto problémů (Fraser a kol. 1997). Webster (2009) tyto tři pohledy povaţuje za neoddělitelné a navzájem se doplňující při posuzování ţivotní pohody zvířat. Formuluje je do tří základních otázek: Ţije zvíře přirozeným ţivotem? (Ţije zvíře v prostředí shodném s tím, v jakém se vyvinul jeho druh a na jaké se adaptoval?) Je zvíře zdravé a v dobré kondici? (Je zvíře schopno normálně růst a vyvíjet se, být zdravé a zachovat si v dospělosti dobrou kondici?) 10

Je zvíře spokojené? (Proţívá zvíře mentální uspokojení nebo alespoň netrpí nepohodu?) Jestliţe jsme schopni na výše uvedené odpovědět pozitivně, ţivotní pohoda zvířete by měla být dobrá. První ze zmiňovaných pohledů se soustředí na „přirozený ţivot“, podle kterého by měla zvířata mít moţnost vést relativně přirozený ţivot na základě svých typických adaptačních mechanismů (běţné chování) v relativně přirozeném prostředí, bez zbytečného omezení. Tento přístup je běţný u spotřebitelů a mnoha kritiků průmyslových chovů zvířat (te Velde a kol. 2002), podle kterých by měly dobré ţivotní podmínky zvířat vyloučit dlouhodobé „věznění“ zvířat, coţ jim brání v přirozeném chování (Fraser 2004). Podmínky v ekologickém zemědělství a dalších alternativních systémech jsou více zaloţeny na tomto přístupu, vyţadujícím dostatečný prostor pro zvířata k projevení svého přirozeného chování, někdy přístup na čerstvý vzduch a slunce. K argumentu „přirozenosti“ Webster (2009) dodává, ţe je důleţité, aby byl hodnocen spíše podle výsledku tj. přirozeného chování neţ podle opatření – přirozeného prostředí (které nejsme schopni v té původní přirozené míře zajistit). Tento argument je důleţitý pro hledání dobré ţivotní pohody zvířat chovaných člověkem v prostředí, které se jiţ odlišuje od původního prostředí, ve kterém se vyvíjela. Zvíře však můţe být spokojené i v ne zcela přirozeném prostředí3, kde má však moţnost svobodně se projevovat, tak aby si zlepšilo svou ţivotní pohodu. Ovšem samostatně tento argument neobstojí4 (Webster 2009: 7- 8). Druhý pohled zaměřený na „biologické fungování“ zvířat je zastáván zejména producenty v intenzívních chovech zvířat, některými veterináři a vědci, kteří se domnívají, ţe dobré ţivotní podmínky závisí na vysoké úrovni ochrany zdraví, růstu a produktivitě/uţitkovosti chovu, kterou zastánci tohoto přístupu často povaţují za ukazatel dobré ţivotní pohody zvířat (Fraser, 2004). Zvířata by měla dobře fungovat, ve smyslu uspokojivého zdraví a normálního fungování fyziologických a behaviorálních systémů (Fraser a kol. 1997: 187). Zastánci tohoto pohledu se domnívají, ţe intenzivní produkční systémy, jakkoli nepřirozené se mohou zdát, je třeba vnímat jako dobré pro ţivotní pohodu zvířat, pokud jsou zvířata zdravá, dobře se 3

„Z hlediska ţivotní pohody by cílem mělo být zajistit zvířatům co nejpřirozenější, sociálně přijatelné chování, jaké je racionálně moţné. Pokud toho lze dosáhnout v relativně uzavřeném prostoru, např. ve slámou podestlaném přístřešku s venkovním výběhem, pak to můţe stačit.“ (Webster 2009: 7). 4 Jako příklad zde můţeme uvést vysokou mortalitu selat v přirozených chovech, kde dochází k zalehnutí selat prasnicí.

11

vyvíjejí a mají dobrou uţitkovost. Dokonce by zdánlivě přirozené systémy neměly být povaţovány za ty, co prosazují dobrou ţivotní pohodu zvířat, jestliţe umoţňují niţší úroveň ochrany zdraví, růstu a uţitkovosti. Podobně se Webster (2009) zamýšlí nad tímto argumentem zdraví a dobré kondice, tedy biologického fungování zvířete. Lidé mající zodpovědnost za zvíře (majitelé, ošetřovatelé, zemědělci) by měli pečovat o jeho zdraví, chránit jej proti zraněním a nemocem, aby se dobře vyvíjelo a rostlo, tedy zachovalo si dobrou kondici. Zemědělci obhajující velkochovy tvrdí, ţe právě to je jejich smyslem, ekonomicky je to výhodné. Mnozí tvrdí, ţe na tomto hmatatelném argumentu záleţí více neţ na neurčitém pojmu spokojenost.5 Lidé často obhajují stav dobré kondice vysokou uţitkovostí zvířete, ale i kráva s vysokou dojivostí můţe být vyčerpaná a trpět chronickou bolestí. Je nepřijatelné pouţívat uţitkovost hospodářských zvířat dokonce jako jedinou a dostatečnou definici dobré kondice (Webster 2009: 9). Třetí pohled zdůrazňuje „emoční stav“ zvířete při posuzování ţivotní pohody. Zvířata by se měla cítit dobře tím, ţe jsou osvobozena od dlouhodobého a intenzivního strachu, bolesti a dalších negativních emočních stavů, a proţívat běţná potěšení a radosti ţivota, pohodlí a spokojenost. Je to přístup typický pro humanitární myšlení a některé vědce zabývající se welfare zvířat. Určité další normy, například v humánní poráţce zvířat, jsou zaloţeny zejména na kritériích tohoto přístupu, snaţí se předcházet bolesti, strachu a úzkosti (Fraser 2004). Podle tohoto posledního argumentu ţivotní pohody zvířat je mentální uspokojení nebo alespoň absence mentální nepohody jediným potřebným měřítkem. „Ţivotní pohoda zvířat je sloţitá záleţitost. Zabývá se souhrnem zkušeností, které určují stav těla a mysli vědomím nadaného zvířete. Nemůţe být jednoduše vyjádřeno termíny jako „přirozený“ nebo „zdravý“ nebo „spokojený“, pokud jsou tyto pojmy posuzovány samostatně nejen proto, ţe mezi nimi často vzniká konflikt. Přirozené umírání volně ţijícího zvířete můţe být dlouhé a bolestivé, zdravý pták v kleci můţe trpět nesmírnou frustrací, silný kuřák sice rád kouří, ale kazí si zdraví.“ (Webster 2009: 8).

5

Příkladem můţe být vyhodnocení ţivotní pohody prasnic v kotcích pro březí prasnice australskými a evropskými vědci se zcela rozdílným závěrem. Australané pouţili argument dobré kondice jako dostatečný důvod k obhájení tohoto systému a z pohledu ţivotní pohody vyhodnotily kotce jako přijatelné. Evropané na druhou stranu usoudili, ţe kotce jsou nevhodné, protoţe odepírají prasnicím přirozené chování (Webster 2009).

12

Všechny tři zmíněné přístupy ovlivňují standardy ţivotních podmínek zvířat. S tak širokou škálou poţadavků k zajištění dobrých ţivotních podmínek zvířat existuje nebezpečí, ţe veřejnost bude zmatená spornými tvrzeními. Proto je třeba najít rozumnou rovnováhu mezi různými prvky ţivotní pohody zvířat. Například poţadavky zdůrazňující argument přirozenosti (bio chovy, či chovy s volným výběhem) musí zprostředkovat adekvátní ochranu proti nemocem a drsným přírodním podmínkám. Poţadavky kladoucí důraz na dobrou kondici a zdraví (normy stanovené organizacemi producentů) nesmí ignorovat otázky toho, jak se zvíře cítí. Snad ţádné normy ţivotní pohody zvířat neudrţí důvěru veřejnosti, pokud nevezmou do určité míry v úvahu tato tři pojetí ţivotní pohody zvířat (Fraser 2004). Takovému vymezení na bázi široké analýzy ţivotní pohody zvířat zatím nejlépe odpovídá

koncept

tzv.

pěti

svobod,

vydaný

FAWC

ve

spolupráci

s

profesorem Websterem.

1.1.2 Koncept „pěti svobod“ Pozornost nyní věnovaná problémům ţivotní pohody zvířat vděčí za mnohé průkopnické práci Ruth Harrisonové, která se ve své knize Animal Machines (1964) zevrubně kritizovala ţivotní podmínky hospodářských zvířat v intenzivních chovech (Spedding 2000: 47). Na tento podnět provedla o rok později Brambellova komise, sestavená britským parlamentem, poprvé inspekci ţivotní pohody hospodářských zvířat a navrhla, ţe by všechna tato zvířata měla mít přinejmenším svobodu „vstát, lehnout si, otočit se, očistit si tělo a natáhnout končetiny“. „Tyto minimální poţadavky vešly ve známost jako „pět svobod“ a na mnoho let dominovaly v diskuzi o ochraně zvířat v Evropě“ (Šarapatka a kol. 2005: 35). Webster (1999:11) jako tehdejší člen FAWC6 upozornil, ţe tato diskuze soustředěná pouze na prostorové poţadavky zuţuje náš pohled a vylučuje vše ostatní, co můţe přispívat k dobré ţivotní pohodě zvířat. Britská rada FAWC tyto poţadavky zrevidovala a ve spolupráci s Websterem formulovala do současné podoby tzv. „pěti svobod“:

6

Britská rada pro ochranu hospodářských zvířat.

13

Svoboda od hladu a ţízně – nerušeným přístupem k čerstvé vodě a krmivu pro zachování plného zdraví a tělesné zdatnosti (vitality) Svoboda od nepohodlí – poskytnutím vhodného prostředí včetně úkrytu a pohodlného místa k odpočinku Svoboda od bolesti, zranění nebo onemocnění – prostřednictvím prevence anebo rychlé diagnózy a léčby Svoboda projevit své přirozené chování – zprostředkováním dostatečného prostoru, odpovídajícího prostředí a společnosti zvířat vlastního druhu Svoboda od strachu a úzkosti – zajištěním podmínek a zacházení, které vylučují psychické utrpení/strádání Převzato z: http://www.fawc.org.uk/freedoms.htm

Zástupci FAWC jsou přesvědčeni, ţe ţivotní pohoda zvířat, ať jiţ na farmě, při převozu, na trhu či v místě poráţky by měla být posuzovaná z hlediska „pěti svobod“, které definují spíše ideální stav neţ normy pro uspokojivou ţivotní pohodu. Tvoří logický a komplexní rámec pro posuzování ţivotní pohody v rámci jakéhokoli systému. Jsou jakýmsi ideálním stavem, kterého se měli snaţit dosáhnout všichni provozovatelé správné chovatelské praxe. Podle Šarapatky a kol. (2005: 36) tato kritéria „…poskytují soubor vstupních pravidel pro porozumění ţivotní pohodě, tak jak ji vnímají sama zvířata, a tím pro takové úpravy prostředí, které mohou sladit oprávněné potřeby ţivotní pohody pro zvířata s cílem produkovat plnohodnotné potraviny za rozumné ceny.“ Brzy se také přišlo na to, ţe pro dobrou ţivotní pohodu zvířete není nutné, aby zcela trvale netrpělo hladem, zimou, bolestí, strachem atd. Potřeba je, aby se zvíře mohlo s těmito problémy vypořádat vlastní činností a mohlo se tak vyhnout utrpení. Z tohoto důvodu J. Webster (2009: 17) navrhl ještě jedno neoficiální pravidlo tzv. „šestou svobodu“ – „…vykonávat svobodně a osobně kontrolu nad vlastní ţivotní pohodou, a tím se vyhnout nejen utrpení, ale i stavu umrtvující nečinnosti.“ Při posuzování ţivotních podmínek zvířat je uţitečné mít tento princip na paměti. Podle Webstera (2009: 12) definuje pět svobod zásady chovu zvířat a zdroje potřebné pro prosazování tohoto ideálního stavu, byť ho nemůţe být nikdy plně 14

dosaţeno (někdy se jednotlivé svobody mohou vylučovat). „Ideální hodnocení bude takové, které odhadne význam různých svobod co nejpodobněji tomu, jak tyto záleţitosti hodnotí zvířata sama“ (Webster 2009: 16). V souvislosti s konceptem „pěti svobod“ Britská rada pro ochranu hospodářských zvířat dodává, ţe ti, kteří mají na starosti péči o hospodářská zvířata, by měli praktikovat: - starostlivé a odpovědné plánování a řízení; - kvalifikované, dobře informované a svědomité chovatelství; - navrţení vhodného prostředí (šetrné hospodaření, které v sobě zahrnuje důkladné porozumění a aplikaci vědeckých a ekonomických principů); - šetrnou manipulaci a přepravu; - humánní poráţku (Spedding 2000: 12). Chovatelé hospodářských zvířat jsou zodpovědní za prosazování jejich ţivotní pohody prostřednictvím správné chovatelské praxe, pro kterou by měla kritéria „pěti svobod“ být stěţejní. Navíc nám termín šetrné hospodaření přímo nařizuje, abychom opatrovali a chránili vnitřní hodnotu ţivotů, jimţ vládneme (Webster 2009: 4-5). Za šetrné a respektující ţivotní pohodu zvířat budeme tedy pro účely této práce povaţovat ty chovy, které se snaţí ideální stavu charakterizovaného kritérii „pěti plus jedné svobody“ dosahovat.

1.1.3 Důleţité mezníky ve vývoji vztahu člověk-zvíře Způsoby, jakými se zvířaty dnes zacházíme, vyplývají z postojů společnosti a jejího vnímání zvířat v minulosti. Jsou zaţity v podvědomí lidí jiţ dlouho a jen velice těţko se mění. Účelem této kapitoly je pouze stručně popsat vývoj vztahu člověka a zvířat v evropském kontextu a odhalit historický původ našich současných postojů k nim a jejich ţivotní pohodě. Pravěk Snad v pravěku byli lidé v rovnocenném postavení se zvířaty a v podobě lovců a sběračů soupeřili o přeţití s ostatní přírodou. Podle Rydera (2000) byli po stovky tisíce let naši předkové jedním ze slabších druhů v boji o přeţití. Webster (1999) tvrdí, ţe není moţné odhadnout, co člověk cítil k nebo si myslel o zvířatech, která lovil. Postavení ve 15

středu legend některých domorodých kultur (Indiánů, Eskymáků) znamenalo jisté uznání pociťování vjemů, pocitů strachu a bolesti u zvířat. Jeskynní malby z pradávné doby, také poukazují na prastaré lidské zaujetí pro naše bliţní tvory (Ryder 2000: 15). Domestikace zvířat je jedním z důleţitých mezníků přeměny vztahu člověka a zvířete. Patterson (2003) věří, ţe domestikace byla počátkem autoritářského chování jak ke zvířatům, tak v lidské společnosti. Člověk začal postupem času poznávat zvířata jako jedince a některá si oblíbil, ať jiţ pro uţitečnost člověku nebo pro společnost, kterou poskytovala. Péče o zvířata tedy spíše závisela na tom, jak byla pro člověka důleţitá jako individua7 (Webster 1999: 4). Podle Komárka (2011: 136) je velice důleţité si uvědomit, ţe domestikace je proces oboustranný nebo mutuální fenomén tj. ţe: „… není zcela jasné, kdo si vlastně koho „omotal kolem prstu“, ať uţ materiálně nebo citově – lidská civilizace je na slepicích závislá minimálně stejně jako ony na ní.“ Ţidovsko-křesťanská tradice Naše postoje donedávna nejvýrazněji formovala právě ţidovsko-křesťanská náboţenská tradice. V této tradici jsou zvířata řazena v hierarchii pod člověka, kterému jsou podřízena a jim zas rostliny a nerosty. „Základní předpoklad tu je, ţe všechen niţší svět byl stvořen pro člověka a existuje jen proto, aby mu slouţil.“ (Kohák 1998: 32). Pasáţ v Genesi udílí člověku moc nad jinými tvory - odráţí politickou a společenskou realitu, jaká existovala v době, kdy byla napsána (Singer 2001: 203). „Biblický příběh stvoření určuje velice jasně povahu vztahů mezi člověkem a zvířetem tak, jak jej chápou Ţidé.“ (tamtéţ: 202). To je základní pozice ve starověkých hebrejských spisech vůči všemu ne-člověčímu. Pasáţe ve Starém zákoně i doporučují jistou míru vlídnosti ke zvířatům, takţe je moţné polemizovat, zda „nadvláda“ pro člověka neznamená spíše „funkci správce“ z níţ vyplývá odpovědnost za ty, kteří nám byli svěřeni (tamtéţ: 204). Starověké Řecko Druhá myšlenková tradice západního myšlení sahá k starověkému Řecku. Řecké myšlení nebylo jednotné, bylo tu více škol, které následovaly doktrínu svého zakladatele: animisté, vitalisté, mechanisté a antropocentristé (Ryder 2000: 18). Pythagoras, představitel animismu, byl vegetariánem a podněcoval ostatní, aby jednali se zvířaty s úctou, vlídnost ke zvířatům povaţoval za zásadní dobro a věřil, ţe se do 7

„Kupříkladu kráva jako trvalý zdroj mléka, topiva a taţné síly byla důleţitější neţ kuře“ (Webster 1999: 4).

16

nich převtělují duše zemřelých. (Singer 2001: 205). Aristoteles představitel vitalismu nepopíral, ţe muţi a ţeny patří mezi ţivočichy, ale vsadil je, jako bytosti s vyššími rozumovými schopnostmi, do čela přírodní hierarchie, a navrhl, ţe ti méně rozumní slouţí účelům rozumnějších: rostliny existují pro zvířata a zvířata pro člověka. Aristotelův názor se později stal součástí západní tradice8. Mechanisté povaţovali lidi a zvířata za stroje. Byla viděna jako v podstatě stejné bytosti, ale bez duše odlišující je od neţivé hmoty (Ryder 2000: 18). Prvky Aristotelova pojetí byly zjednodušeny a zpopularizovány Xenofónem a dalšími. Potvrzovali, ţe vše na světě bylo vytvořeno ve prospěch člověka. Učení antropocentristů vytvořilo podle Rydera (2000) mezi námi a zvířaty propast, která setrvala v následujících letech v Evropském myšlení. Starověký Řím a křesťanské myšlení Římská říše byla vybudována dobyvačnými válkami a věnovala mnoţství energie na své udrţení a rozšíření, taková atmosféra nedávala prostor pro soucit se slabými nebo zvířaty. Navíc římská krutost ke zvířatům při hrách v aréně je známá (Ryder 2000: 18). I kdyţ morální zásady byly v Římě silné,9 zneuţívání lidí a zvířat pro hry v aréně ukazovalo, ţe mají své hranice. Mimo tyto hranice patřili většinou vězni, váleční zajatci a zvířata. To, ţe patřili mimo sféru morálního zájmu, ospravedlňovalo činnosti mimo arénu povaţované za největší ukrutnosti. S příchodem křesťanství, které bylo zaloţeno a rozšířeno za Říše římské, došlo k propojení ţidovské a řecké idey o zvířatech a přineslo tak do římského světa myšlenku výjimečnosti člověka a posvátnosti jeho ţivota. Postoj k lidem se zlepšil, ale zvířata zůstala postavena mimo hranici soucitu. Zřejmě prvním římským myslitelem obhajujícím vlídné zacházení se zvířaty na základě univerzální šlechetnosti, nezávisle na stěhování duší byl Plutarchos. Takových jako on bylo však málo10. Křesťanů, kteří se odklonili do hlavního proudu křesťanského myšlení (výhradně druhově nadřazeného) bylo také poskrovnu11 (Singer 2001: 206-208).

8

Kdy Aristotelova filosofie zastínila Pythagorovu a byla oţivena Tomášem Akvinským a Dominikány ve 13. století (Ryder 2000). 9 Římané velice ctili právo, veřejnou povinnost, a dokonce vlídnost k ostatním. Kruté hry probíhající v aréně pouze ukazovaly, ţe pokud nějaká bytost (vězni, váleční zajatci, všechna zvířata) nepatřila do sféry morálního zájmu, způsobování utrpení bylo povaţováno za zábavu. (Singer 2001: 206) 10

Podle Singera (2001) sem patřili například Ovidius, Seneca či Porfyrios Sv. Bazil vybízel k vlídnosti ke zvířatům a sv. Noet sabotoval lovy záchranou zvěře před lovci (Singer 2001: 208) 11

17

Středověk Ve středověku se vţila představa zvířete jako našeho „níţe postaveného bliţního“. Projevuje se ambivalentnost lidského vztahu ke zvířatům. Lidé se zvířaty sdíleli svůj kaţdodenní ţivot, dokonce je i pojmenovávali a uvědomovali si jejich uţitečnost a na druhou stranu je často bezohledně vyuţívali, stejně jako páni své poddané. Středověk vycházel z hierarchického pojetí světa, kde mají všichni své místo a lidé jsou vţdy výše neţ zvířata (Kohák 1998: 31). Tak středověk pokračoval v nastolené tradici let předchozích. Podle středověkého myslitele Tomáše Akvinského, jenţ měl významný vliv na myšlenkový odkaz v křesťanské době, byla zvířata jakoţto méně dokonalé bytosti určena, aby slouţila člověku. Ani utrpení zvířat nespadá podle Akvinského do hranic morálky, které zahrnují jen člověka12 (Singer 2001: 210). Schopnost trpět zvířatům neupírá, ale dochází k názoru, ţe jediným důvodem proti krutosti na zvířatech je skutečnost, ţe tato krutost by mohla vést ke krutosti na lidech (tamtéţ: 211). Toto nazírání je uchováno v mysli většiny lidí prakticky do dnešních dob13. Jednou z výjimek v katolickém učení byl v té době sv. František z Assissi, který povaţoval zvířata za své bratry. Sv. František tak neoslovoval pouze ţivé tvory, ale také slunce a měsíc, vítr, těšil se z kaţdého stvoření a všechna je povaţoval za stvořená Bohem pro člověka (Singer 2001: 213). Vypovídá o tom, ţe propast mezi lidmi a zvířaty nebyla tak hluboká. Renesance Renesance kladla důraz na hodnoty a důstojnost člověka a na centrální pozici lidí ve vesmíru. Jedinečnost člověka je zde stavěna do kontrastu s omezenou povahou niţších ţivočichů (Singer 2001: 214). Vidíme tedy, ţe postoj renesance ke zvířatům zůstával v zajetí minulosti. Příroda byla povaţována za pokleslou a úkolem člověka bylo ji zvelebovat. Zvířata byla povaţována za opovrţeníhodná a často byla spojována s temnými silami (Kohák 1998: 33). Našli se ale také oponenti takového smýšlení jako 12

Co se týče utrpení zvířat způsobené člověkem, to nespadá do hranic morálky, které zahrnují u Akvinského jen člověka. „Ve svém morálním schématu nemá pro takové zlo místo, protoţe hříchy dělí na hříchy proti Bohu, proti sobě samému a proti bliţnímu svému. Kategorie hříchu proti zvířeti neexistuje.“ (Singer 2001: 210) 13 Přístup se ve druhé polovině dvacátého století podle Singera nijak nemění, jako důkaz podává příklad amerického římskokatolického textu, který odpovídá tvrzením Tomáše Akvinského: „Člověk jako rozumný ţivočich můţe vyuţívat věcí, které stojí pod ním v tomto přírodním rádu, pro své potřeby, není to nemorální.“ Navíc autor textu utvrzuje v přesvědčení, ţe lidé musí jíst zvířata a rostliny, aby přeţili, coţ Singer povaţuje v době vědeckých poznatků o zdravých vegetariánech za neuvěřitelné. (Singer 2001: 211)

18

Leonardo da Vinci, jenţ byl ze soucitu k utrpení zvířat vegetariánem nebo Giordano Bruno, který svým tvrzením, ţe „člověk v přítomnosti nekonečna není nic neţ mravenec“, riskoval ţivot či Michel de Montaigne, který kritizoval humanistické předpoklady a domýšlivost člověka, s jakou se staví na roveň Bohu a odděluje se od ostatních tvorů. De Montaigne navíc ve svém díle pronesl, ţe krutost ke zvířatům je sama o sobě zlem (Singer 2001: 214-215). Novověk V novověku se postavení zvířat, která byla vnímána jako surovina nebo zdroj energie, se spíše zhoršilo. Navíc bylo potřeba je více odlišit od člověka, aby bylo špatné zacházení s nimi snadno ospravedlnitelné a člověk se nikdy nemohl dostat do jejich pozice. Rozvoj masného průmyslu a pokusnictví si vynutil odlišení člověka od ostatních ţivočichů. „Tady vzniká tvrdě prosazovaná představa naprostého odříznutí: člověk je vtělený anděl s nesmrtelnou duší, zvíře je hmotný organismus či přímo stroj, bez nároku na jakékoli ohledy.“ (Kohák 1998: 32). Na přelomu 16. a 17. století došlo díky mechanistickému výkladu přírody Reného Descarta ke změně, která zakořenila způsob myšlení přetrvávající dodnes. Ještě ve středověku si dávala věda za cíl porozumět přirozenému řádu a ţít v souladu s ním. Descartova metoda dedukce vedla k rozšířenému redukcionistickému přístupu a roztříštěnosti v současné vědě a jeho rozdělení ducha a hmoty na dvě odlišné substance vedlo k vnímání přírody jako stroje bez jakékoli spirituality, který funguje na základě matematických a mechanických zákonů. Karteziánský pohled poskytl vědecký souhlas pro zneuţívání přírody, typické pro západní kulturu a vyzdvihl tvrdou vědu a tvrdé technologie (Capra 2002 : 60). Descartes pod vlivem mechaniky věřil, ţe vše, co je tvořeno hmotou tedy i člověk, je řízeno mechanistickými zákony, díky kterým fungují stroje. Taková myšlenka musela být ospravedlnitelná v rámci křesťanské nauky, a proto připojil myšlenku duše, která připadala pouze člověku. Ve vesmíru podle tohoto učení existují dva druhy věcí, věci fyzična a duševna. Jedině lidé mají podle Descartova učení vědomí, jeţ spojil s nesmrtelnou duší, která je nesmrtelná a stvořena Bohem. „V Descartově filosofii tak má křesťanská doktrína, ţe zvířata nemají nesmrtelnou duši, mimořádné následky - zvířata nemají vědomí.“ (Singer 2003: 215). Zvířata tedy nejen nemyslí, ale ani nevnímají – necítí radost ani bolest, v našem smyslu, jsou to pouhé automaty, jejichţ křik a svíjení, jsou-li bita, znamená pouhé skřípání stroje. Toto pojetí 19

nejen ovlivnilo celou novověkou přírodovědu, ale také etiku zacházení s nimi (Komárek 2011: 67). Descartovo učení zbavilo pocitů viny a podezření ze zločinu, kdykoliv sníme nebo zabijeme zvíře. Navíc jeho teorie ospravedlňovala experimentování na ţivých zvířatech bez tehdy neexistující anestesie. V době Osvícenství se postupně jevilo Descartovo pojetí zvířat jako pouhých strojů méně věrohodně. Paradoxně díky zmiňovaným experimentům se přišlo na podobnost lidské fyziologie s tou zvířecí a to, ţe nejen vědomý subjekt je nositelem cítění a zasluhuje ohled (Kohák 1998: 46). K zastáncům zvířat té doby patřil Voltaire, který se stavil proti karteziánskému pojetí zvířat jako strojů a odsuzoval činnost vivisektorů. Postoj ke zvířatům se mírně zlepšil a postupně se uznávalo, ţe mohou trpět. Jak v té době vyjádřil David Hume, který lidskou i zvířecí duši chápal jako souhrn představ, zaslouţí si soucit (Komárek 2011: 69). Pro 18. století bylo typickým znakem znovuobjevení a idealizace přírody. Tím, ţe se člověk začal vidět jako součást přírody, získal znovu pocit spřízněnosti se zvířaty, i kdyţ setrval ve svém zvláštním postavení a zaujal spíše patriarchální, pečující přístup (Singer 2001: 218). Naopak Immanuel Kant tvrdil, ţe ke zvířatům nemáme ţádné povinnosti a jsou pouhým prostředkem nás lidí. Kant dospěl k přesvědčení, ţe to jediné, co si zasluhuje úctu, je rozum a bytosti tuto schopnost postrádající, nemají nárok na ţádný ohled14 (Kohák 1998: 75). Podle Koháka (1998) byl Kant po Descartovi druhým myslitelem, „který podstatně ovlivnil posun evropského myšlení od uznání vlastní hodnoty světa k představě, ţe hodnota se odvozuje jen od člověka.“ (Kohák 1998: 75). Anglický myslitel Jeremy Bentham odporoval Kantovu učení tím, ţe hodnota se odvozuje od schopnosti cítit radost a bolest, ne rozumových schopností (Singer 2001: 219). Benthamovi bylo jasné, ţe se smyslem a hodnotou se stýkáme všude tam, kde ţijí cítící bytosti, a proto doporučoval úctu k nim všem (Kohák 1998: 75). Bentham byl pravděpodobně první, kdo označil nadvládu člověka nad zvířaty spíše za tyranii neţ za legitimní vládu (Singer 2001). Byl to velký zlom v myšlení a krok kupředu pro lepší vnímání zvířat. Do 19. století, kde mimo jiné dochází k splynutí zemědělství s průmyslem15, jsme vstoupili s představou, ţe mimolidský svět je surovina bez smyslu a hodnoty a ţe člověk 14

„Člověk by neměl týrat zvířata, protoţe to je nevkusné a nehodné rozumové bytosti, avšak ne proto, ţe by zvířata měla jakýkoli nárok na ohled.“ (Kohák 1998: 75) 15 Hospodářská zvířata jsou pouhým zdrojem.

20

je člověkem jen tehdy, kdyţ vládne (Kohák 1998: 76). Přesto intelektuální pokrok z 18. Století pokračoval některými vylepšeními v pozici zvířat a tím odkaz Jeremyho Benthama a jeho následovníků přece jen setrval. Například v Anglii v roce 1822 vešel v Anglii v platnost první zákon na ochranu zvířat a bylo poprvé moţné trestat krutost páchanou na zvířatech (nejdříve pouze koní a oslů), i kdyţ pouze v podobě ochrany majetku osob. Jelikoţ si však oběti – zvířata nemohla stěţovat, byla následně zaloţena Královská společnost pro prevenci krutosti na zvířatech - vůbec první organizace na ochranu zvířat, měla shromaţďovat důkazy a zahajovat soudní stíhání (Singer 2001: 219-220).

Dvacáté století bylo významným obdobím osvícení v odmítání druhové nadřazenosti, ale paradoxně zároveň obdobím většího zneuţívání a nesprávných zásahů. Populační růst lidstva vyvíjí stále větší nároky na ţivotní prostředí, zatímco stále intenzivnější průmysl po celém světě ničí přírodu, a věda vynalezla nové zemědělské techniky, které jsou formou nového útlaku, ospravedlňovaného produkcí (Ryder 2000: 5). Právě průmyslová revoluce a s ní spojená intenzifikace a industrializace v chovech hospodářských zvířat, která probíhala v zemědělství průmyslových zemí od roku 1950 a přinesla problémy v ţivotní pohodě zvířat, přiměla podle Frasera (2004) společnost k zájmu o lepší podmínky pro ţivot zvířat v následujících letech. Šonková (2006: 7) uvádí, ţe v průběhu posledních dvaceti let veřejnost za pomoci organizací na ochranu zvířat přiměla vlády evropských zemí a tím instituce EU k zavedení legislativy, která zakazuje způsoby chovu, které působí zvířatům největší utrpení. Dle Koháka v současnosti ţijeme v moderním dilematu, kdy „…průmyslová revoluce si vyţaduje vykořisťování zvířat a demokratická vyţaduje soucit (Kohák 1998: 32).

Vztahu člověka a zvířete se také od počátku 20. století věnuje etika, v rámci jejíhoţ kontextu se budeme věnovat morálnímu aspektům vztahu člověka a zvířete v následující kapitole.

21

1.1.4 Etický rozměr vztahu člověk a zvíře V této kapitole se budeme soustředit na vztah člověka a zvířete z etického hlediska, jelikoţ v rámci konceptu welfare čili ţivotní pohody zvířat předpokládáme, ţe lidé mají ke zvířatům, zvláště těm, která vyuţívají ke svému prospěchu, jistou morální odpovědnost. Podle Webstera (2009) pro většinu lidí ţivotní pohoda zvířat neboli welfare znamená vyjádření morálního zájmu. Lidé, kteří věnují pozornost otázkám vztahu mezi lidmi a zvířaty, se zajímají o etický rozměr tohoto vztahu. Náš vztah ke zvířatům zde budeme posuzovat optikou etiky environemntální. Environmentální etika je velmi zvláštní případ etiky, protoţe překračuje rámec čistě mezilidských vztahů, který byl aţ donedávna tradičním rámcem etiky, a postihuje vztah člověka k jiným ţivým bytostem, ale dokonce i neţivým přírodninám. Jelikoţ v nás v rámci ţivotní pohody jde o vztah člověka k individuálním zvířatům a jeho zacházení s nimi, zaměříme se na větev neantropocentrické environmentální etiky, specificky na biocentrismus a zoocentrismus, které této problematice odpovídají nejvýstiţněji.

1.1.4.1 Biocentrismus – Etika úcty k ţivotu Za nejvýznamnější představitele biocentrické environmentální etiky jsou povaţováni Albert Schweitzer a Paul Taylor. Nejdříve si přiblíţíme dílo prvního jmenovaného, Alberta Schweitzera (1875-1965), německého lékaře, hudebníka a teologa, kterému šlo v ţivotě o to, aby konal dobro, ne zlo a toto poslání formuloval jako nauku úcty k ţivotu (Binka 2008: 88; Kohák: 88). Albert Schweitzer kritizoval západní filosofii za to, ţe nepodnikla rozhodný krok k tomu, aby se laskavost ke zvířatům stala etickým poţadavkem, a to na úplně stejném základě, jako je laskavost k lidem (Binka 2008). Schweitzer vytyčuje znovu a jinak hranice morálního. Spojovat morální hodnotu pouze s lidským ţivotem je podle něj omezené a nepravdivé. Abychom tuto hodnotu našli, musíme „…vycházet z nejbezprostřednějšího a nejširšího fakticky daného obsahu vědomí, který zní: Jsem ţivot chtějící ţit, uprostřed ţivota chtějícího ţít.“ (Schweitzer 1989: 285). Schweitzer kritizuje Descartovo „Myslím, tedy jsem“ s tím, ţe nezáleţí na rozumových schopnostech, protoţe kaţdý ţivý tvor má vůli ţít a je morálně hodnotným (Schweitzer 1989: 284). Etika ve Schweitzerově pojetí tedy „…spočívá v tom, ţe proţívám 22

naléhavou potřebu mít ke kaţdé ţivotní vůli stejnou úctu jako k své vlastní. Tím je dán myšlenkově nutný základní princip mravnosti. Dobré je ţivot uchovávat a podporovat; zlé je ţivot ničit a omezovat.“ (Schweitzer 1989: 285). Člověk toto učení uznával jen ve vztahu k ostatním lidem, a proto Schweitzer povaţuje za dobrého takového člověka, který toto dobro rozšiřuje dál od člověka na všechno ţivé. A co je důleţité a v čem se shoduje s Websterem (2009) je, ţe nestačí jen soucit, je třeba aktivního sdílení a aktivní pomoci. Nezáleţí tedy na uţitkové hodnotě objektu pomoci, či zda tím změníme svět, důleţité a zásadní je, ţe někdo koná dobro (Kohák 1998: 88). Je třeba uvědomit si, jak hrozných činů se dopouštíme při pokusech na zvířatech nebo průmyslových velkochovech a ve všem našem obcování s mimolidským světem. Nesmíme se vyhýbat odpovědnosti a krutě a zbytečně zabíjet (tamtéţ: 90). Schweitzerovo učení o úctě k ţivotu doplňuje Paul Taylor, podle něhoţ nelze vytvořit ţebříček vyšších a niţších organismů, protoţe kaţdý organismus má svůj unikátní telos a hledá dobro svým způsobem, coţ mu dává hodnotu o sobě a protoţe teleologické cíle jednotlivých organismů jsou nepoměřitelné (Binka 2008). To je základ biocentrické etiky a principu mezidruhové spravedlnosti. Co je důleţité v souvislosti s ţivotní pohodou zvířat, tento autor se vyjadřuje, ţe nemůţeme vědět, co je pro toho kterého ţivočicha dobré, ale obecné dobro můţeme stanovit formálně. „Pro jednotlivého ţivočicha dobro znamená moţnost plně proţít svůj ţivot tak, jak odpovídá jeho druhu. Pro populaci určitého druhu znamená dobro moţnost vytvářet si prostředí pro takové naplnění.“ (Taylor In Kohák 1998: 91). Přitom nezáleţí na tom, jestli si je toho daná bytost vědoma. Také se vyjadřuje k hodnotě o sobě ve vztahu k ostatním nelidským bytostem: „proto, ţe chce ţít, protoţe se dovede radovat a hrozí se utrpení a zániku, je ţivot kaţdé bytosti dobrem pro ni samou, a tudíţ dobrem zcela nezávisle na čemkoli jiném.“ (Taylor In Kohák 1998: 91). Kaţdá bytost má svoji hodnotu sama o sobě, ne jako pouhý prostředek, a proto je hodná ohleduplného zacházení. Tento etický postoj je podle Koháka (1998) základem všeho etického myšlení.

23

1.1.4.2 Zoocentrismus – Etika bliţních tvorů Nejvýznamnějším představitelem zoocentrismu je Peter Singer, autor knihy Osvobození zvířat16, která se podílela na rozpoutání debat o právech zvířat a etickém přístupu k nim. Podává důraz na rovnost všech tvorů a bojuje proti naší druhové nadřazenosti nad zvířaty. Svými argumenty potírá pomyslnou dělicí čáru mezi člověkem a zvířaty (zvířata nadaná vědomím, schopná cítit bolest) a staví je na stejnou stranu spolu s člověkem. Singer (2001) přesouvá zvířata z kategorie pouhých předmětů uţitku do kategorie bliţních, na které se vztahuje potřeba etického zacházení. Dále Singer (2001) zdůrazňuje potřebu rozšířit princip rovnosti také na zvířata a konstatuje, ţe myšlenka lidské morální výlučnosti není jiţ dále udrţitelná. V době, kdy byla přiznána práva menšinám (ţeny, černošská menšina, homosexuálové), byla myšlenka jejich rovnosti s ostatními lidmi stejně absurdní, jako se dnes jeví myšlenka rovnoprávnosti17 zvířat a lidí (Binka 2008: 119). Podle Singera nemůţe být ani rovnost mezi lidmi zaloţena na biologických znacích – myšlení, schopnost řeči, smích, schopnost morálního rozhodování - protoţe lidé jsou rozdílní (velikostí, krásou apod.). „Kdyby poţadavek rovnosti mezi lidmi spočíval na jejich skutečné míře stejnosti, museli bychom od něj ustoupit.“ (Singer 2001: 19). Vţdy se objeví skupina lidí, nebo jedinec, který daný znak

mít

nebude,

proto:

„Nepřiznání

práv

zvířat

vede

buď

k nekonzistentnímu postoji, nebo rasismu“ (Binka 2008: 120). Podle Singera (2001) je jediným moţným kritériem, které se vztahuje na práva všech lidských i mimolidských bytostí, schopnost trpět. Cituje v této souvislosti Jeremyho Benthama, který pochopil, ţe otázkou není, zda mimolidské bytosti dokáţou myslet, ani zda dokáţou mluvit, ale zda jsou schopny trpět (Singer 2001: 23). Oblast morálního je zde ohraničena schopností trpět a proţívat slast. Kámen do této sféry nezapadá, protoţe necítí bolest ani slast, kdeţto myši například záleţí na tom, aby nebyla odkopnuta z cesty, aby netrpěla, proto patří dovnitř této sféry, našeho morálního zájmu (Binka 2008: 121). 16

V originále Animal liberation – vyšla kniha poprvé v roce 1975 a pak znovu po patnácti letech. Mezi další významná díla patří kniha Practical Ethics či článek All Animals are Equal 17 Binka vysvětluje, ţe: rovnoprávností zde není myšlena identičnost práv „Ţeny mohou poţadovat právo na umělé přerušení těhotenství, ovšem poţadovat stejné právo i pro muţe je naprosto nesmyslné, protoţe muţi nemohou být těhotní. Tento fakt však nikterak nenarušuje myšlenku rovnoprávnosti.“ (Binka 2008: 119) Zvířata (mimolidští tvorové) nemohou zase volit, „…ovšem poţadavek rovnoprávnosti ve smyslu principiálně stejné hodnoty práva na ţivot to nenarušuje. Stejná hodnota práva na ţivot jednoduše neznamená identická práva.“ (tamtéţ: 119-120)

24

Singer (2001) se dále vyjadřuje k naší morální odpovědnosti zabránit utrpení, které mimolidským tvorům působíme kvůli triviálním důvodům. Ve své knize se věnuje příkladům druhové nadřazenosti v praxi, a to zejména z oblasti výzkumů zvířat a zemědělství – chov zvířat pro potravu, které podle něj „… přinášejí mnohem více utrpení velkému počtu zvířat neţ cokoli jiného.“ (Singer 2001: 37). Ani v jednom z případů nemůţeme předstírat, ţe s nimi nemáme nic společného. Singer (2001: 31) navíc dodává, ţe zvířata mohou trpět mnohem více, právě svou omezenou schopností porozumět těmto okolnostem. Otázku zabíjení povaţuje Singer (2001) za velice sloţitou a ponechává nevyřešenou na pozadí. Nic však podle něj neospravedlňuje pojídání zvířat z velkochovů, kde zvířata „ţijí ţivot vyplněný nudou a deprivací a nemohou uspokojovat své základní potřeby nebo být součástí interakcí běţných pro jejich druh.“ (Singer 2001: 242). Jako ospravedlnitelnou variantu velkochovů navrhuje pojídání zvířat z volných výběhů, která mají moţnost projevit své přirozené chování a v závěru jsou rychle a bezbolestně zabita. Zde vidíme, ţe Singer (2001) i kdyţ prosazuje vegetariánství, neodmítá úplně zabíjení zvířat pro potravu, pokud však netrpí a jsou jim poskytnuty vhodné podmínky k ţivotu, co nejlépe odpovídající jejich druhu. Částečně, tak podporuje myšlenku dobrého welfare, i kdyţ se tento termín v knize neobjevuje. Představitelé biocentrické a zoocentrické etiky se shodují na tom, ţe i mimolidské bytosti mají svou skutečnou hodnotu, a tak i nárok na etický přístup a zacházení. Nestačí jen přemýšlet a polemizovat nad osudem zvířat a jejich hodnotou, ale je třeba uvést do praxe správné zacházení se zvířaty, ať jiţ je to v rámci správné chovatelské praxe prostřednictvím dobré ţivotní pohody zvířat či eticky spotřebitelským chováním. Také je důleţité se vyvarovat tzv. personifikaci, kterou by mohl plnou aplikací obou výše zmíněných principů nastat problém, ţe zvířata budeme posuzovat na základě toho, co bychom chtěli, jak bychom se cítili v jejich situaci my. Úkol eticky odpovědného chovu zvířat tedy můţe spočívat jen v tom, ţe učiní zadost povaze všech zvířat. A zadost jim učiníme teprve tehdy, zváţíme-li také naše mnohostranné zájmy týkající se vyuţívání zvířat, pokud moţno nepředpojatě je porovnáme s jejich potřebami 25

a pochopíme-li, ţe právo vyuţívat zvířata k lidským účelům je spojeno a musí být spojeno s povinností kvalitní péče o ně, slovy Paula Taylora jim musíme dát moţnost plně proţít svůj ţivot, tak jak odpovídá jejich druhu. Ideálního stavu v rámci obou zmíněných přístupů v praxi bude zřejmě těţké dosáhnout, kaţdý správný chovatel hospodářských zvířat by se však měl snaţit poskytnout svým zvířatům co nejlepší podmínky pro ţivot, akceptovat vlastní hodnotu zvířat jako pociťujících bytostí majících své potřeby a jejich druhově typické chování. Uplatňováním dobré ţivotní pohody zvířat a konceptu „pěti svobod“ v rámci svého chovu by toho mohli dosáhnout. Na závěr nesmíme zapomenout, ţe zemědělci – chovatelé hospodářských zvířat jsou také cítící bytosti mající své potřeby a jejich práce jim musí minimálně zajistit přeţití. Úkolem ostatních zainteresovaných stran je v jejich úsilí o správnou chovatelskou praxi v rámci welfare podpořit, ať jiţ etickým spotřebitelstvím či správným nastavením podmínek na trhu, které umoţní existenci chovů s vyšším welfare zvířat.

26

1.2 Welfare v chovech hospodářských zvířat V této kapitole se budeme věnovat praktickému přístupu k welfare hospodářských zvířat, tedy tomu, jaký přístup k nim a jaké praktiky mohou zaujímat lidé, kteří je mají v přímé péči – zemědělci nebo také chovatelé hospodářských zvířat. Nejdříve si uvedeme problematiku welfare v konvenčních chovech a následně v chovech hospodářských zvířat v rámci ekologického zemědělství, které je zatím povaţováno za nejlepší alternativu slibující dobré podmínky hospodářských zvířat, které jsou navíc kontrolovatelné. 1.2.1 Konvenční chovy hospodářských zvířat V rámci této kapitoly se budeme věnovat zejména těm chovům hospodářských zvířat, které byly podrobeny nejvyššímu stupni intenzifikace v zemědělství: prasata, drůbeţ a skot s trţní produkcí mléka. Protoţe za konvenční zemědělství je moţné povaţovat i malorolnické tradiční hospodářství, budeme zde posuzovat spíše průmyslové velkochovy, kde je velká koncentrace zvířat na malé ploše. Konvenční zemědělství znamená: soustředící se na ekonomickou sloţku zemědělství, tedy na maximální výnos a zisk. Tovární chov = velké mnoţství zvířat v uzavřených systémech, kde jsou často zvířata spíše produkčními jednotkami, neţ vnímajícími bytostmi. Prostřednictvím chovatelských praktik, tak pochopíme rozdíl mezi konvenčními praktikami intenzivní produkce a alternativními chovy. „Ţivočišná produkce“18 ve vyspělých zemích se výrazně měnila během posledních šedesáti let. Tyto změny byly iniciovány veřejnou politikou, před, během a po druhé světové válce ve prospěch zvýšení mnoţství dostupných (levnějších) potravin. Výsledkem bylo, ţe se ţivočišná produkce stala mnohem efektivnější, měřena od kaţdého vejce či litru mléka. Tlak na efektivnost začal být řízen trhem s konkurencí mezi producenty a mezi maloobchodníky, prodeji co nejlevnějších potravin. Tato efektivnost byla dosaţena intenzifikací. Velikost chovů hospodářských zvířat se zvětšovala a s ní také koncentrace zvířat chovaných na jednotku plochy, jak v ustájení, tak na pastvě. Takové podniky byly většinou automatizovány a vyuţily další praktiky k redukci pracovní síly potřebné pro péči o zvíře, např. klece a další typy ustájení, které 18

Termín ţivočišná produkce nebo ţivočišná výroba je velmi pejorativní, proto se v textu více vyskytuje výraz chov hospodářských zvířat. Pro konvenční chovy, kde je tento termín běţný, však vhodnější výraz neexistuje a odráţí tak celkovou situaci v továrních velkochovech, kde jsou zvířata často pojímána jako výrobní jednotky. Podle Šarapatky (2005: 38) je uţ z tohoto jazyka patrné, se na hospodářská zvířata poskytující potraviny díváme jako na zboţí.

27

usnadňují chov. Zvířata byla chována a šlechtěna pro stále větší produkci. Tlak na intenzifikaci dále roste, zejména kvůli růstu mezinárodního obchodu s produkty ţivočišného původu a větší konkurencí, kterou vyvolává. (Appleby 2005: 281) Výsledkem jsou levné potraviny, většinou za cenu horšího welfare jak zvířat, tak zemědělců a malá soběstačnost malorolnických hospodářství. „V konvenčním zemědělství je specializace dovedena mnohdy aţ do absurdna, takţe můţeme např. vidět chovy hospodářských zvířat bez vazby na zemědělskou půdu.“ (Šarapatka a kol. 2005: 29) Podle Webstera (2009: 100) se tovární farma (intenzivní velkochov) pozná jednoduše: „…tovární farma jiţ není omezená tím, co se dá vyprodukovat ze země, na které se rozkládá. Většina nebo všechny vstupy do systému – energie, stroje (např. traktory) a další zdroje (např. výţiva a hnojiva) – se nakupují, takţe výstupy jsou limitovány pouze mnoţstvím kapitálu a dalších zdrojů, které si výrobce můţe dovolit investovat, a výrobní kapacitou systému.“

Obr. č. 1: Genealogie tovární farmy podle Webstera (2009: 101) Na obrázku č. 1 si můţeme všimnout schématu tzv. tovární farmy, která je závislá na velkém mnoţství zdrojů dodávaných zvenčí. Část krmení lze vypěstovat na farmě. Krmení je rozváţeno nákladními auty do krmných hal, kde je pak většinou dále mechanicky rozdělováno. Vstupy energií do takového zařízení jsou velké, ovšem po uhrazení počátečních nákladů, jsou právě intenzivní produkcí navýšeny výstupy a 28

provozní náklady jsou niţší. V důsledku toho je dnes maso levnější neţ např. zelenina. Tyto chovy jsou vysoce zmechanizované: odvoz a sklízení kejdy, kontrola teploty ventilace apod. Také krmiva jsou zpracována průmyslově za pomocí strojů, coţ je levnější a efektivnější, neţ, kdyby se o sebe zvířata měla starat sama (Webster 2009: 101). Nejškodlivějšími výstupy intenzivních chovatelských systémů (viz přerušované čáry na obr. č. 1) jsou podle Webstera (2009) znečištění prostředí dané velkou koncentrací sice organických hnojiv, ale na jednom místě, dále pak nakaţlivá onemocnění, snadno se šířící ve velkém počtu zvířat natěsnaných v uzavřeném prostranství. To je často řešeno preventivním podáváním antibiotik a dalších chemických léčiv, někdy vyuţívaných k zlepšení uţitkovosti, sníţením účinků lehčích infekcí. Legislativa EU však pracuje na zákazu rutinního podávání těkavých látek a stimulátoru růstu za účelem zvyšování produkce, ne léčení akutních onemocnění. „Chovat zvířata v podmínkách tak intenzivních, bez patřičné výţivy či v takové nečistotě, ţe se dají udrţet zdravá jedině rutinním podáváním antibiotik, je nepochybná uráţka podstaty správné chovatelské praxe. Předepisovat běţně antibiotika k léčebným účelům, aby se zachovala uţitkovost zvířat v nepříjemných podmínkách, je také porušení veterinární etiky.“ (Webster 2009: 102). Jaké jsou hlavní problémy zvířat v intenzivním průmyslovém zemědělství? Za prvé mají malou či ţádnou moţnost výběru, jak se vyrovnat se svými potřebami nemají vládu nad svým ţivotem, coţ je v tomto případě dovedeno do extrémů. Zvíře např. nemá šanci vybrat si výţivu odpovídající jeho současnému stavu a stádia vývoje, aby se cítilo lépe, je-li nemocné, potřeba je zde nahrazena dávkou. Zvířata nemají ve velkých skupinách stejné teplotní a fyzické poţadavky. Prasata např. ráda spí v chladnějším prostředí a kálet chodí na místa vzdáleného od míst odpočinku, coţ je v těchto chovech nemoţné. Podle Webstera (2009: 105) kaţdé zařízení chovu zvířat, které neumoţňuje zvířatům aktivní změnu toho, jak se cítí, například zajistit si svou individuální potřebu bezpečí a pohodlí, představuje nevhodné prostředí. Patří sem také problémy ţivotní pohody způsobené selháním technického zařízení, například úhyn drůbeţe na přehřátí při selhání ventilace. Časté znemoţnění svobodného projevu jednotlivým zvířatům zejména při vstávání, sedání, otáčení, péčí o povrch těla a protahování končetin je dalším významným problémem. V tomto případě dochází díky

29

evropské legislativě k mírnému zlepšení19. Technické řešení chovu však často dominuje nad biologickými poţadavky zvířat (Holoubek – Samek 1996: 25). Velká koncentrace zvířat také zamezuje provedení řádné ošetřovatelské péče, vezmeme-li v úvahu i redukci pracovních sil v zemědělství. I kdyţ v péči mohou pomoci stroje, se zvyšujícími se časovými nároky a s tím spojený tlak na ošetřovatele při péči o stovky zvířat není moţné poznat potřeby jednotlivců a postarat se o ně. „Zvířata potřebují ošetřovatele úměrně tomu, do jaké míry je jim odpírána moţnost postarat se o své vlastní fyziologické a behaviorální potřeby.“ (Webster 2009: 105). V koncentrovaných chovech s nedostatkem prostoru zvířata nemají moţnost vytvořit si přirozené hierarchie a nejsou schopna vytvořit si normální sociální vztahy (Webster 2009: 106). Šarapatka (2005: 38) v tomto směru dodává, ţe čím je intenzita systému chovu vyšší – nutí zvířata k vyšším výkonům a produktivitě, tím se pravděpodobně ţivotní pohoda zvířete zhoršuje. Například dojnice šlechtěná k vysoké produkci mléka, můţe v lehacím boxu trpět tím, ţe je moc malý pro její tělesný rámec, dále pak kvalita krmení nemusí odpovídat jejím nutričním poţadavkům na laktaci. Nesmíme také zapomenout zmínit na šlechtění a genetické inţenýrství, jejichţ cílem je většinou zvýšení uţitkovosti, rychlejší růst apod., coţ má za následek různé bolestivé deformace například u kuřat chovaných na maso (Kaspříková 2007: 2). 1.2.1.1 Specifické problémy ţivotní pohody konkrétních zvířat v konvenčních intenzivních systémech chovu Uvádíme stručně pro představu, jak je nutné změnit systémy takového chovu směrem k přívětivějším variantám. Výkrm kuřat běţně probíhá v intenzivních specializovaných velkochovech bez vazby na zemědělskou půdu. Chována v halách s řízeným teplotním a světelným reţimem, bez výběhu a často bez oken, nemají šanci vidět denní světlo či dýchat čerstvý vzduch bez čpavku a prachu z výkalů (Šarapatka 2005: 30). Jsou krmena koncentrovanými krmnými směsmi s přídavky doplňků a léčiv, coţ podporuje jejich růst. Ovšem největším problémem z hlediska welfare je jejich šlechtění na rychlý růst, který vyvolává velký nápor na kosti, srdce a plíce. Tito rychle rostoucí hybridi musí dosáhnout poráţkové hmotnosti jiţ za šest týdnů, coţ je dvakrát rychleji neţ před 40 19

Zákaz chovu nosnic v bateriových klecích od 1. 1. 2012, či zákaz drţení prasniček v porodních klecích od 1. 1. 2013.

30

lety. Přirozený věk kura domácího je sedm let (Šonková 2006: 12). V době, kdy dosáhnou své konečné hmotnosti, jich velká většina trpí deformacemi končetin a velkými chronickými bolestmi. Kvůli rychlému růstu jsou jejich končetiny křehké a často se lámou pod tíhou jejich těl. Často také trpí a hynou ţízní a hladem, jelikoţ se nedokáţou dostat ke krmivu (Kaspříková 2007: 3). Slepice chované pro snášku vajec – nosnice, byly dosud chovány v bateriových klecích, které jsou povaţovány za nejdrsnější formu chovu těchto zvířat. Slepice v těchto klecích nemohla roztáhnout či protřepat křídla. Svůj roční ţivot strávila na nakloněné drátěné podláţce bez podestýlky a tudíţ bez moţnosti hrabat, zobat v zemi a popelit se. V kaţdé kleci na ploše 550 cm2 mohlo být natěsnáno aţ pět slepic, přičemţ kaţdá má rozpětí křídel okolo 80 cm. Na jednu nosnici tak připadalo místo o ploše papíru A4 (Šonková 2006). Díky směrnici Rady 1999/74/ES ze dne 19. července 1999 je v zemích EU chov nosnic v neobohacených klecových systémech zakázán od 1. ledna 2012, některé státy však tuto směrnici nadále obcházejí. „Obohacené klece musí mít alespoň 750 cm2 klecové plochy na nosnici, z čehoţ 600 cm2 musí být vyuţitelných pro hnízdo, stelivo, které umoţňuje klování a hrabání, vhodné hřady poskytující kaţdé slepici alespoň 15 cm a vhodné prostředky na zkracování drápků.“ (Webster 2009: 124). Webster (2009) se k vymezené ploše vyjadřuje kriticky a poţaduje větší prostor alespoň 900 cm2, který vyplynul z výzkumu motivace slepic usilovat o větší prostor. Existují ještě alternativní chovy slepic, jako např. halové chovy, chovy s volným výběhem či chovy voliérové. Ovšem jejich výběr je většinou závislý na finančních podmínkách chovatele a na ekonomické udrţitelnosti chovu. „Prasata jsou velmi inteligentní, činorodá a zvídavá zvířata. V přirozeném prostředí ţijí v malých rodinných skupinkách.“ (Kaspříková 2007: 4). Prasata kálí co nejdále od míst odpočinku a 75% času tráví zkoumáním svého okolí, rytím a vyhledáváním potravy. Prasnice si před porodem budují porodní hnízda (Šarapatka: 31). V intenzívních průmyslových chovech jsou všechny tyto potřeby ignorovány. Prasata jsou často ustájena nahusto v ţelezobetonových kotcích s roštovou podlahou a bez moţnosti pohybu venku. Pro nedostatek pohybu trpí frustrací a nudou, coţ vede k rozvinutí stereotypií a agresivitě, často si okusují ocásky. Těmto projevům zemědělci zamezují preventivním kupírováním ocásků a zaštipováním zubů, místo odstranění příčin problémů. Březí prasnice jsou před porodem zavírány do ţelezných porodních boxů, které neumoţňují téměř ţádný pohyb, aby se zamezilo zalehnutí selátek, k nimţ 31

také nemá moţnost se přiblíţit (Šonková 2006). Dobrou zprávou je, ţe od roku 2013 platí zákaz pro tento způsob chovu v celé EU. U skotu je chov na maso a mléko velmi těsně propojen. Největší výkon podává dojnice, která, aby produkovala mléko, musí kaţdý rok porodit tele, které je jí hned po porodu odebráno. V současnosti jsou dojnice vyšlechtěny tak, ţe nadojí aţ 40 litrů mléka denně, coţ je čtyřikrát více neţ by potřebovalo tele k přeţití. Jsou navíc intenzivně dojeny i v době březosti. Kráva přitom musí spotřebovat nadměrné mnoţství potravy a tak dochází k přetěţování jejího organismu. Dochází k většímu výskytu chorob

souvisejících

s metabolismem

jako

kulhání

a

záněty

vemene.

„Nejnepřirozenější, ale není sama intenzita zátěţe, ale dlouhá doba, po kterou jí musí udrţet.“ (Šarapatka 2005: 38). Takový zápřah většinou vydrţí 3-4 laktace20, poté putuje na jatka. V průměru by se dojnice mohly doţívat aţ dvaceti let. Někde stále přetrvává vazné ustájení, kde kráva stojí celý ţivot na jednom místě a dvakrát denně je dojena. „Mnozí veterináři a vědci uznávají, ţe produktivita dojnic byla vyhnána nad přijatelnou hranici, a jejich welfare je tím váţně narušen.“ (Šonková 2006: 14). Co se týče telat, tak pouze kaţdé čtvrté je potřeba jako náhrada za krávu vyřazenou z chovu. Zbytek těchto telat je vykrmen na masnou produkci a poráţen ve věku od jednoho do tří let. Hlavní problémy však mohou být spojeny s formami ustájení, výţivou zacházení, které neodpovídají poţadavkům zvířat vyšlechtěných k tak vysokému výkonu (Šarapatka 2005: 38). Dalším velkým problémem týkajícím se bezprostředně welfare hospodářských zvířat je jejich transport na jatka, a podmínky při poráţce. Konečná cesta zvířat by mela být krátká a tak málo stresující, jak je to jen moţné. Měla by pak být poráţena klidným a humánním způsobem. Mnohdy je se zvířaty nahánění do transportu nedbale zacházeno a nemají dostatek prostoru uvnitř vozu, jsou stresována. Transport je pro zvířata ţijící celý ţivot na jedné farmě nová stresující zkušenost. I kdyţ je legislativa přísnější, stále jsou největším problémem převozy na dlouhé vzdálenosti přes celou Evropu často bez krmení, odpočinku a moţnosti se napít (Šonková 2006: 14). Samotný proces poráţky má dvě stadia: omráčení a vykrvení. Podle zákona musí být zvíře nejdříve omráčeno (zbaveno vědomí) a v tomto stavu zůstat aţ do smrti, v tomto případě vykrvením. Největším problémem je, ţe při velkém počtu zvířat na

20

Laktace je období mezi porody, ve kterém produkuje kráva mléko.

32

průmyslových jatkách nejsou některá zvířata řádně omráčena a mohou nabýt vědomí před vykrvením. Utrpení zvířat při poráţce a těsně před ní má příčinu v systému poráţek jako takovém, ale velkou měrou zde záleţí na pracovnících jatek, jejich kvalifikaci a zručnosti a také na počtu poráţených zvířat a s tím často spojeném spěchu (Šonková 2006). 1.2.2 Alternativní chovy hospodářských zvířat: ekologické zemědělství Jednou z moţností, která se nabízí, jako dobrá alternativa k průmyslovým velkochovům je chov zvířat v rámci ekologického zemědělství. Na našem území je to zatím jediná forma chovu zvířat dodrţující zásady dobrého welfare v kontrolovatelném reţimu díky certifikaci. Neţ se budeme věnovat podmínkám chovu hospodářských zvířat v rámci ekologického zemědělství, ve stručnosti si představíme základní principy ekologického zemědělství. „Ekologické zemědělství je způsob zemědělského hospodaření, který dbá na ţivotní prostředí a jeho jednotlivé sloţky stanovením omezení či zákazů pouţívání látek a postupů, které znečišťují nebo zamořují ţivotní prostředí nebo zvyšují rizika kontaminace potravního řetězce, a který zvýšeně dbá na vnější ţivotní projevy a chování a na pohodu chovaných hospodářských zvířat.“ (Šarapatka a kol. 2003: 23). Vychází z tisíciletých tradic našich předků a je velmi pokrokové, hlavně svým ohledem na přirozené koloběhy a závislosti. Od roku 1994 je součástí zemědělské politiky EU, zároveň je významnou součástí koncepce trvale udrţitelného rozvoje (Šonková 2006: 16). Ekologické zemědělství v celém procesu podléhá nezávislé kontrole, po certifikaci jsou výsledné produkty označeny jako „biopotraviny“, a takto odlišeny od ostatních potravin. Důleţité pro naši práci je, ţe mezi všeobecné cíle patří také vytváření takových podmínek hospodářským zvířatům, které odpovídají jejich fyziologickým a etologickým potřebám, humánním a etickým zásadám a mohou zemědělcům a jejich rodinám umoţnit ekonomický a sociální rozvoj a uspokojení z práce, coţ vyţaduje hluboký zájem a odpovědnost (Šarapatka 2003: 23). Zemědělec zde má spíše úlohu správce systému. 1.2.2.1 Specifika chovu zvířat v ekologickém změdělství „Chov hospodářských zvířat hraje v ekologickém zemědělství nezastupitelnou roli. Nelze totiţ opomenout významnou úlohu hospodářských zvířat pro půdní úrodnost 33

jako producenta organického hnojení se schopností vyuţít velké mnoţství biomasy, kterou by člověk sám pro svoji výţivu vyuţít nemohl.“ (Šonková 2006: 17).

Obr. č. 2: Ideální smíšený ekologicky hospodařící podnik s rostlinnou produkcí a trvalými travními porosty, s návazným chovem býloţravců a doplňkovým chovem prasat a drůbeţe (pro zhodnocení odpadů). Zdroj: Šarapatka a kol. (2005: 29) Nezapomíná ani na dobrý vztah chovatele k hospodářským zvířatům, který je jedním ze základních principů. „Ţádný pokrok ve výzkumu či technice chovů nemůţe nahradit to pro ekologický chov nejdůleţitější: dobrý vztah člověka – chovatele ke svěřeným ţivým a cítícím bytostem – k hospodářským zvířatům.“ (Šarapatka 2005: 29). Koncept ţivotní pohody zvířat v ekologickém chovu vychází ze tří směrů, z holistického (celostního) pohledu, udrţitelnosti a ekocentrismu (úcty přírodě jako celku, provázaného systému). Ekocentrismus je povaţován za důleţitý koncept, neboť v jeho rámci jsou člověk i zvířata povaţováni za neoddělitelnou součást přírody s řadou vztahů navzájem i směrem k prostředí (Šarapatka 2005: 43). V tomto konceptu je dávána přednost systémovému přístupu a prioritu má zdraví celého systému, neţ individuální ţivotní pohoda hospodářských zvířat. Člověk stejně jako zvířata je součástí přírody. Bere se zde také ohled na sociální a ekonomické podmínky pro zemědělce. Důleţitým poznatkem je, ţe koncept welfare hospodářských zvířat je chápán jinak 34

v ekologickém zemědělství, oproti zemědělství konvenčnímu21. V ekologickém zemědělství je interpretován z hlediska přirozeného ţivota, který zahrnuje moţnost přirozeného chování, krmiva přizpůsobeného fyziologii zvířete a ţivot v prostředí co nejvíce podobnému přirozeným podmínkám. Příroda je tady povaţována za dobrý model chovu. Chovatelé musí najít správnou rovnováhu mezi kontrolovaným prostředím, kde jsou zvířata chráněna před nebezpečím z vnějších vlivů, ale nejsou schopna se zhostit přirozeného chování, a mezi přírodnějším a méně kontrolovaným prostředím, které můţe znamenat určitá rizika například v podobě zranění a s tím související utrpení (Šarapatka 2005: 44). „Obecně platí, ţe ekologické chovy zvířat mají největší potenciál pro nejlepší welfare. To znamená mnohem více neţ vyvarování se špatného zacházení se zvířaty. Vyţaduje to chovat zvířata těšící se výtečnému zdraví, jejichţ potřeby fyzické i etologické jsou plně uspokojovány“ (Šonková 2006: 18). Velmi důleţité v ekologickém chovu je tedy vytváření prostředí, které odpovídá danému druhu zvířat. Běţnými postupy ke splnění tohoto poţadavku jsou: (1) stálý přístup k otevřeným prostranstvím, který zvířeti umoţňuje chovat se přirozeně a poskytuje mu mentální stimulaci a zároveň moţnost vybudovat si přirozenou imunitu k chorobám; (2) zákaz trvalého uvazování nebo izolování zvířat; (3) vhodná pastva, která splňuje vyţivovací a etologické potřeby; (4) vhodná podestýlka a stelivo; (5) nízké stavy zvířat na jednotku plochy a (6) snaha zkracovat dobu trvání přepravy. Je také zakázáno pouţívání roštových podlah v prostorách určených k odpočinku zvířat (Zemědělství a rozvoj venkova 2012). Pokud je to moţné, měli by farmáři chovat uzavřená stáda22, právě ze zdravotních důvodů a důvodů welfare. Ustájení musí odpovídat biologickým a etologickým potřebám zvířat, být dostatečně prostorné, aby se mohla volně pohybovat a měla nerušený přístup k čerstvé vodě a krmivu (Šonková 2006: 18). Výţiva zvířat v ekologickém zemědělství má také svá specifika, kdy na rozdíl od konvenčního, je dáván důraz na vazbu hospodářských zvířat a půdu. Zvířata musí být krmena krmivy vypěstovanými v rámci ekologického zemědělství, přednostně z farmy, ze které pocházejí. Povolený limit pro krmiva z konvenčního zemědělství v denní krmné dávce je 25% vypočítaných jako procentuální podíl sušiny. Výţiva by měla navíc

21

Důraz na zdraví a dobrou kondici, kdy ukazatelem je uţitkovost. Stáda a hejna chovaná pouze na dané farmě. Všechna zakoupená zvířata by také měla pocházet z jiné ekologické farmy (Šonková 2006: 18). 22

35

odpovídat potřebám zvířat v různých vývojových stádiích a je určena spíše k zajištění kvalitní produkce neţ k zvýšení uţitkovosti. Mláďata jsou krmena přirozeným mlékem; nejméně tři měsíce u skotu a koní, čtyřicet dní u prasat, koz a ovcí (Šonková 2006: 19). Propuknutí a rozšíření nemocí a parazitů se v ekologických chovech snaţí zemědělci zabránit prevencí, a to zejména výběrem plemen, přizpůsobených místním podmínkám a odolných vůči chorobám. Dále také k prevenci přispívá nízký počet zvířat na jednotku plochy typický pro ekologické zemědělství, dostatečné mnoţství krmiva, pravidelný pohyb, volná pastva na vhodné pastvině a udrţování vhodného ustájení s dobrými hygienickými podmínkami. Je jasné, ţe sebelepší prevence nemůţe zabránit občasnému zranění nebo onemocnění hospodářských zvířat. Upřednostňované jsou alternativní typy ošetření v ekologickém zemědělství jako například homeopatie a fytoterapie. „Léčení nemocných zvířat musí vést k jejich rychlému uzdravení, záchraně ţivota, odstranění utrpení a zamezení případného šíření nákazy. Konvenční terapeutické zákroky jsou voleny v případech, kdy umoţní rychlý a účinný proces obnovy původního zdravotního stavu.“ (Šarapatka 2005: 50-51). Například v případě nákazy, která by se měla řešit okamţitou léčbou, aby se zabránilo utrpení zvířat. Pokud zvíře projde léčebným cyklem, pak jeho produkty nemohou být prodány pod certifikací „bio“. Zvíře musí nejdříve projít přechodným obdobím, jinou moţností je vyřazení zvířete z chovu, vše se děje pod dohledem kontrolní organizace. Co se týče nepřípustných zásahů23 tzv. invazivních technik, platí v ekologickém chovu zvířat například zákaz odstraňování a zmenšování ocásků ovcím, prasatům ad., zobáků kuřatům, krůtám, slepicím a platí zákaz odrohování. Mezi povolené zásahy pak patří kastrace, s cílem zachovat tradiční chovatelské postupy, zlepšit kvalitu výsledného produktu a zvýšit bezpečnost chovaných zvířat a personálu, opět za minimalizace utrpení zvířat a provedení odborným personálem. Povolena je také umělá inseminace v klasické podobě, tj. přenos spermií (Šonková 2006: 20). Z pohledu konceptu pěti a jedné svobody uvedeného v první kapitole práce je zřejmé, ţe v případě ekologických chovů je minimum ţivotní pohody zvířatům dopřáváno. Vţdy ale bude záleţet na odpovědném, etickém a profesionálním přístupu chovatele, a jak je schopen soucítit se zvířaty a nejde mu pouze o ekonomické zájmy.

23

Na příklad odrohování, zkracování zobáků, paušální podávání profylaktických léčiv apod. (Šarapatka 2005: 51).

36

Všechny atributy ekologického zemědělství, tedy i dobré zacházení se zvířaty jsou přidanou hodnotou, a výrobky by měly podle toho být oceněny. Jejich odbyt však záleţí také na zájmu společnosti a zejména spotřebitelů. Dostatečný odbyt a dotace pro ekologický způsob hospodaření by měly těmto zemědělcům zajistit přeţití a snad i dostatečný výdělek.

Na závěr nesmíme opomenout, ţe v rámci konvenčního zemědělství existuje také řada alternativ poskytujících zvířatům lepší welfare. Patří sem například chovy s volným výběhem anebo chovy na podestýlce, coţ se u nás zatím týká zejména chovu slepic, ale tyto moţnosti existují i v chovech prasat. U mléčného skotu můţeme alternativy například hledat kaţdodenním přístupu na pastvu, či alespoň kvalitní hluboké podestýlce a volném ustájení s dostatkem prostoru. Ekologické zemědělství je však u nás zatím nejrozšířenějším systémem chovu s certifikací, v jehoţ filosofii je zahrnuto také vyšší welfare zvířat. Tedy i v rámci konvenčního zemědělství lze najít alternativy a ani ekologické zemědělství nemusí být vţdy zárukou kvality welfare v chovu24.

Naopak dobře

přizpůsobené intenzivní chovy25, které respektují přirozené potřeby zvířat, nemusí podmínky welfare porušovat. Stejně tak extenzivní chovy, které jsou povaţovány za dobrou alternativu těch intenzivních, mohou vyvolávat řadu sporných otázek, například nepřikrmuje-li chovatel dobytek v pastevním chovu v obdobích sucha, či nemají-li dostatek vody a suché místo na leţení v zimě, je to porušení principu welfare. Podle našeho názoru vše závisí na individuální chovatelské praxi a lidí, kteří jsou se zvířaty v kaţdodenním kontaktu a plně nerespektují jejich potřeby. Ovšem nemůţeme svádět vinu jen na zemědělce, kteří často kvůli nastavení cen na trhu vydělají taktak na své ţivobytí, a i kdyby chtěli, nemají na opatření k lepšímu welfare finanční prostředky. Jsou tu totiţ i další zainteresované strany, které mohou leccos ovlivnit například spotřebitelé, prodejci apod.

24

Například při nedbalosti nebo nezájmu chovatele, který se do systému ekologické produkce zapojil jen za účelem vyššího zisku. 25 V intenzivních systémech chovu vidíme velký problém ve šlechtění zvířat na stále vyšší produkci.

37

1.3 Zahraniční výzkumy týkající se postojů zemědělců k welfare hospodářských zvířat Tato kapitola je věnována prezentaci několika příkladů zajímavých výzkumů a studií zabývajících se postoji zemědělců k welfare hospodářských zvířat, které proběhly v zahraničí. Před seznámením čtenáře s vlastními výsledky výzkumu této práce bude jistě zajímavé získat přehled o závěrech podobných studií ze zahraničí pro moţné srovnání. 1.3.1 Beránci ve vlčím rouše? Postoje ke zvířatům mezi zemědělci a vědci Následující

studie se týká postojů

ke zvířatům, které existují

mezi

zemědělci/chovateli hospodářských zvířat a vědci. Sběr dat probíhal na farmách a v laboratořích za pomocí rozhovorů. Respondenti byli dotazováni ohledně vyuţívaných zvířat, praktických aspektů jejich chovu a zacházení s nimi, a jak se sami cítí ohledně vyuţívání zvířat pro tyto účely. My se budeme soustředit pouze na výsledky týkající se postojů zemědělců k uvedené problematice. Reakce dotazovaných zemědělců měly vesměs defenzívní charakter, se sklonem přesouvat vinu za moderní způsob zemědělství na jiné subjekty. Odpůrci intenzivního způsobu chovu zvířat byli zemědělci nezřídka nařčeni z toho, ţe ţijí mimo realitu ekonomických podmínek. Většina zemědělců tvrdila, ţe jediným důvodem k chovu jejich zvířat intenzivním způsobem bylo to, ţe spotřebitelé poţadují levné ţivočišné produkty. Implicitně by pak většina zemědělců raději chovala zvířata spíše extenzivně, za předpokladu ekonomické ţivotaschopnosti jejich farem. Na vině je tedy podle respondentů spotřebitel. Jen někteří z dotazovaných zemědělců poráţeli sami svá zvířata a necítili velkou zodpovědnost za jejich smrt. Ve skutečnosti se někteří vyhýbali zjišťování - raději by nevěděli o tom, co se s jejich zvířaty děje po té, co opustí farmu (Serpell 1999: 27, vlastní překlad). Účastníci výzkumu kladli bez výjimky značný důraz na zdraví a produktivitu svých zvířat, kdy svoboda od nemoci, rychlý růst a vysoká reprodukční schopnost byly synonymem k dobrému welfare. Mnozí trvali na tom, ţe jejich zvířata jsou ve skutečnosti poměrně „šťastná“, a ţe v extenzivních podmínkách by trpěla chladem, nepohodlím, náchylností k nemocem apod. Poukazovali také na to, ţe hospodářská zvířata jsou na tom lépe neţ ta volně ţijící, ve smyslu většího bezpečí a pohody, a ţe 38

bez zemědělství by vůbec neexistovala. Touto cestou se mnoho zemědělců situovalo do role dobrého pastýře – ochraňujícího a pečujícího. Mnoţství respondentů se povaţovalo za správce krajiny a venkovských tradic, jejichţ nedílnou součástí je chov hospodářských zvířat. Zemědělci účastnící se tohoto výzkumu vyvíjeli úsilí o jistý odstup od chovaných zvířat jako jednotlivců. Na větších farmách to fungovalo poměrně snadno, protoţe je nemoţné poznat tisíce podobných zvířat individuálně. Na této úrovni odstupu získávala zvířata status pouhých jednotek produkce, coţ bylo často posíleno pouţitím eufemismů (př. Párečky, klobásky apod.). Na více tradičních a malých farmách bylo těţší se od zvířat takto distancovat, vyuţívali jemnější metody, jako vyhýbání se pojmenování zvířat určených k poráţce (jméno znamená osobní status) nebo jim byla udílena jména – Mátová omáčka či Plátky slaniny – pro stálé připomenutí jejich osudu. Dělba práce na farmách nepochybně přispěla k oslabení břemene zodpovědnosti jednotlivce. Většina velkých farem zaměstnává ošetřovatele dobytka, kteří však hrají malou roli v určování osudu zvířat. Manaţerská rozhodnutí tohoto typu obvykle vycházejí od majitele či manaţera farmy, který má nemá intenzivní dennodenní kontakt se zvířaty (Serpell 1999: 27–28). Tento, i kdyţ podle tvůrců výzkumu povrchní, výčet postojů ke zvířatům mezi farmáři a výzkumnými pracovníky odhaluje mnoţství konzistentních témat. Především naznačuje, ţe zemědělci a výzkumní pracovníci zaujímají spíše ambivalentní postoj ke své roli „vykořisťovatelů“ ţivotů zvířat, zejména v současném klimatu rychle se měnícího veřejného mínění. Tato ambivalence jim nebrání, aby nadále vykonávali zvolenou profesi, ale to zřejmě vyţaduje přijetí určité strategie postojů a hodnot, z nichţ některé se zdají být určeny k odvrácení kritiky a obviňování nebo vyvinění se. Podle Serpella (1999) z výčtu postojů ke zvířatům mezi zemědělci vyplývá, ţe zemědělci mají spíše ambivalentní postoj k vyuţívání zvířat pro praktické účely. To vyţaduje přijetí určité strategie postojů a hodnot, které zemědělci (nebo i výzkumní pracovníci) vyuţívají k odvrácení kritiky nebo vyvinění se: -

popírání

a

rozptýlení

odpovědnosti,

a

to

buď

prostřednictvím dělby práce a hierarchické linie vedení, nebo „obviňování“ spotřebitelů; -

filtrování nebo zkreslování důkazů o utrpení zvířat;

39

-

vyvinění se prostřednictvím tzv. „kompenzačních“ činů –

velkorysost či laskavost vůči vybraným jednotlivcům v řadách zvířat; -

udrţování

odstupu

od

zvířat,

např.

vyhýbání

se

pojmenovávání nebo jakémukoliv chování vedoucímu k personifikaci či soucitnému ztotoţnění se zvířetem; -

maskování

osudu

zvířat

pomocí

eufemistické

terminologie, např. „sklizeň“ koţešin, „obětování“ pokusných zvířat atp.; -

vnímání sebe sama jako zastánce nějakého vyššího

mravního smyslu, např. záchrany lidských ţivotů, sluţba společnosti, zachování krajiny atd. (Serpell 1999: 28–29). V závěrečné diskusi k výzkumu jsou tyto strategie vysvětleny v rámci konceptu sociální psychologie. Některá zajímavá vysvětlení na závěr zmíníme. Podle vysvětlení sociální psychologie se lidé chovají lépe nebo altruisticky vůči těm, které znají například přátelé či příbuzní. Naopak mají menší zábrany chovat se špatně ke vzdálenějším kategoriím jedinců, tedy neznámým lidem. Díky sociální interakci a pozorování můţe dojít ke sblíţení i s těmito vzdálenějšími kategoriemi jedinců. Důsledkem toho je, ţe pokud někdo zamýšlí někomu ublíţit, musí buď zabránit vzájemnému sblíţení s tímto jedincem, nebo se zprostit odpovědnosti za své činy (Serpell 1999: 31). Výsledky tohoto průzkumu ukazují, ţe podobná pravidla se vztahují na zvířata, i kdyţ kritéria, podle kterých lidé rozhodují o tom, zda je zvíře blízké či nikoli, jsou sloţitější. Pocity blízkosti se zvířaty mohou být například zaloţeny na povrchní podobnosti či roztomilosti (např. obří pandy), skutečné biologické podobnosti (např. šimpanzi), zdánlivé inteligence (např. kytovci), uznání podobných pocitů, motivací a potřeb; prospěšných sociálních vztahů (domácí mazlíčci) a další obdivuhodné vlastnosti jako krása či fyzická zdatnost, s nimiţ se lidé identifikují nebo po ní touţí (Serpell 1999: 32). Zmíněná kritéria mohou zvířata kvalifikovat na úroveň podobnou lidem, a tím vytváří potřebu pro způsob distancovat se či legitimizovat nevhodné zacházení. Podle názorů vyjádřených v tomto průzkumu, zemědělci a výzkumní pracovníci se s tímto problémem střetávají pravidelně a reagují na něj předpokládaným způsobem: popřením plné odpovědnosti za své jednání vůči zvířatům v jejich péči, a tím udrţují 40

určitou míru fyzického, emocionálního odstupu. Kromě toho mohou akty laskavosti vůči vybraným jednotlivým zvířatům pomoci odčinit určitou část viny, a to je nepochybně důleţité, aby mohli sebe sami vidět jako zastánce obecného dobra (Serpell 1999: 32). Bez ohledu na morálně správné či špatné vyuţívání zvířat, je pro lidi normální a přiměřené snaţit se o soulad mezi svými postoji a chováním, zvláště, je-li ohroţeno jejich ţivobytí. 1.3.2

Postoje

kanadských

producentů

hovězího

masa

k welfare

hospodářských zvířat Cílem další kvalitativní studie bylo zachytit rozsah postojů, hodnot a názorů na welfare hospodářských zvířat mezi komerčními chovateli masného skotu a provozovateli výkrmen ve čtyřech západních provinciích Kanady, a pomoci pochopit povahu těchto názorů. Studie byla provedena prostřednictvím polo-strukturovaných rozhovorů s 23 respondenty, kteří byli zvoleni prostřednictvím záměrného výběru za pomoci několika klíčových informátorů.

Respondenti se nejprve měli vyjadřovat

k tomu, co pro ně znamená welfare hospodářských zvířat, včetně názorů na dobré ţivotní podmínky zvířat nad rámec těch, které výslovně předpokládá produkce hovězího masa; ke kritériím pouţitelným k posouzení welfare zvířat a k obecné povaze vztahu mezi producenty a jejich zvířaty apod. Respondenti mohli doplnit jakékoli další připomínky týkající se welfare. 1.3.2.1 Definice welfare zvířat Co se týče definice welfare, většina respondentů uvedla, ţe tento termín nikdy nepouţívali. Dávali přednost pojmům „spokojenost“ nebo „pohodlí“, které povaţovali za rovnocenné termínu welfare. Zemědělci si byli zároveň jistí, ţe mohou pohodlí a spokojenost svých zvířat vizuálně posoudit například v souvislosti s nerušeným a klidným přeţvykováním zvířat, takové zvíře spojovali s pojmem „spokojený“ a „šťastný“. I kdyţ účastníci výzkumu uznali, ţe příroda můţe být krutá a zvířata chovaná extensivně jsou vystavena obyčejně predaci, zraněním, drsnému počasí, a porodu bez pomoci, rovněţ trvali na tom, ţe kvalitní ţivot pro skot vyţaduje moţnost ţít přirozeným ţivotem. Upozornili nicméně na různé způsoby a opatření proti těmto útrapám jako pravidelný přístup ke krmení, prevenci a léčbu nemocí, vylepšená genetika s cílem zmírnit komplikace při porodech či poskytování suché podestýlky za mokrého počasí. Zemědělci kladli velký důraz na zdraví zvířat, často s odkazem na 41

tělesnou kondici zvířete jako nejspolehlivější ukazatel fyzické pohody. Jeden zemědělec spojoval tělesnou kondici s emocionální potřebou. Respondenti stavěli na roveň pohodlí zvířat, a jejich stabilní denní růst. Zdravé, spokojeně přeţvykující zvíře, přibírající na váze stejným tempem, bylo viděno jako výnosnější. Mnoho respondentů proneslo frázi: „Postaráme-li se o naše zvířata, postarají se ona o nás“ (Spooner a kol. 2012: 274276). 1.3.2.2 Další důleţité aspekty welfare zvířat Výsledky studie Spooner a kol. (2012) zahrnují důraz na pohodlí zvířat, na minimalizaci stresu, přirozené předcházení nemocí v ekologických provozech a na hodnocení welfare zvířat prostřednictvím zdravotního stavu zvířat a jejich fyzického vzhledu. Klidné přeţvykování zvířat bylo povaţováno za znamení dobré pohody zvířat. Producenti stavěli welfare zvířat do kontextu zastřešujícího rámce dobré péče o zvířata přinášející jejich výkonnost a usnadňující ekonomický zisk. Podle kanadských zemědělců je důleţitá moţnost přístupu zvířat ven na pastviny, přičemţ zdůrazňovali ochranu zvířat před extrémními přírodními podmínkami prostředky, jako větrolamy a úsilí o minimalizaci komplikací při telení, a to jak přímo skrze účast při porodech nebo nepřímo pomocí genetických úprav za účelem nízké porodní hmotnosti telat a usnadnění telení. Respondenti také odkazovali na dobrou péči o zvířata zaměřenou na sníţení „stresu“. Vnímali stres jako protiklad a překáţku cíle jejich péče, tedy klidných a spojených zvířat, odpočívajících, klidně přeţvykujících s konstantními denními přírůstky. Stres však nebyl vnímán jako nepřípustný, např. stres vyplývající

z přirozených

podmínek

nebo

nevyhnutelný stres

spojený např.

s invazivními technikami „odrohování“ či značkování byl vnímán jako politováníhodný, ale nevyhnutelný a obecně akceptovatelný.26 Naopak stres způsobený špatnou péčí byl povaţován za nepřijatelný. Někteří respondenti popírali nebo zlehčovali bolest spojenou s invazivními technikami (př. kastrace, „odrohování“). V některých případech vyjádřili znepokojení nad takovou bolestí, ale viděli tyto praktiky jako nezbytné. Další zemědělci viděli bolest spojenou s těmito procedurami jako přijatelný kompromis v zabránění dalších váţných problémů způsobených zraněními zvířat navzájem rohy nebo mimosezónní otelení krav způsobené nekastrovaným býkem (Spooner a kol. 2012).

26

Účastníci výzkumu kladli velký důraz na co možná největší minimalizaci bolesti pokud je to možné 277

42

Široce sdílené názory na základní péči o zvířata mezi respondenty zahrnovaly také obavy z natěsnání zvířat v rámci ustájení, nešetrné manipulace se zvířaty, selhání v uspokojení nutričních potřeb zvířat a včasné péči o nemocná či poraněná zvířata. Aniţ by přímo kritizovali ekologické producenty, kladli konvenční zemědělci důraz na základní zdravotní péči včetně očkování a léčbu antibiotiky. To byl soubor základních norem welfare zvířat sdílených všemi účastníky výzkumu (Spooner a kol. 2012). Důleţitým tématem mezi chovateli byla také ekonomická stránka chovu a welfare zvířat. Na jedné straně zemědělci věřili, ţe nízký finanční zisk omezují moţnosti některých chovatelů zlepšit zařízení a prostory pro zvířata, na druhé straně ale zemědělci uvedli, ţe by svá zvířata nevystavili špatným podmínkám jen kvůli sníţení nákladů, protoţe to by v konečném důsledku stejně vedlo ke sníţení zisku např. sníţenou produktivitou zvířat. Obecně však byli respondenti spokojeni s úrovní péče poskytované svým zvířatům, zároveň jich byla většina ochotna změnit metody chovu podle případných přání spotřebitelů, za předpokladu, ţe nebudou v rozporu se základními standardy péče a ţe spotřebitelé budou ochotni zaplatit. Většina zemědělců účastnících se výzkumu vyjádřila lásku k práci se zvířaty, ale nestavili je do pozice domácích mazlíčků, ve vztahu k hospodářským zvířatům udrţovali zemědělci větší odstup. Motivací pro práci v zemědělství byl chovatelům dobytka relativně nezávislý ţivotní styl, pokračování v tradici, role správce krajiny a jejich významná úloha ve výţivě lidstva (Spooner a kol. 2012).

1.3.3 Chovatelé skotu a welfare zvířat: studie postojů, přesvědčení a chování zemědělců v Evropě (Velká Británie, Švédsko, Norsko, Itálie, Francie, Nizozemí) V této podkapitole se pokusíme shrnout výsledky rozsáhlé studie, která probíhala mezi chovateli skotu v šesti evropských zemích (Velká Británie, Švédsko, Norsko, Itálie, Francie, Nizozemí) během listopadu roku 2005. Studie se zabývá rozmanitostí postojů, přesvědčení a chování týkající se welfare zvířat mezi chovateli skotu, a snaţí se pochopit význam reţimu účasti v systémech chovu s lepším welfare zvířat, odlišností

43

jednotlivých sub-sektorů27 chovu skotu a rozdílů mezi zeměmi pro zmíněnou problematiku. Z kaţdé země bylo vybráno 60 zemědělců napříč všemi sub-sektory chovu skotu a systémy produkce. Základní otázky v rámci studie se týkaly zapojení zemědělců do systému produkce s lepším welfare; vnímání legislativy na ochranu hospodářských zvířat; posouzení welfare zvířat během transportu a na jatkách; pohled zemědělců na situaci na trhu a ve společnosti a důvěru v produkty s atributem welfare. Polostrukturované rozhovory probíhaly tzv. „face-to-face“ na farmách nebo telefonicky. 1.3.3.1 Jak vnímají zemědělci welfare zvířat. Nejdříve se tvůrci studie (Bock a van Huik 2008) věnovali následujícím aspektům postojů zemědělců ke zvířatům a welfare zvířat: názory na správnou chovatelskou praxi; na důleţitost welfare zvířat; hodnocení a vědomosti o welfare zvířat. Mezi zemědělci v jednotlivých zemích, v různých schématech kvality či sub-sektorech chovu skotu byly v rámci této problematiky nalezeny pouze malé rozdíly. Správné zemědělství – správná chovatelská praxe Co se týče správné chovatelské praxe, povaţovali všichni zemědělci dobrou péči o zvířata za její nezbytnou součást, která je předpokladem pro dosaţení dobrých výsledků a ekonomické udrţitelnosti farmy. Pokud není péče o zvířata dobrá, výsledky farmy utrpí a příjmy se sníţí. Dalšími důleţitými vlastnostmi dobrého zemědělce byly dobré zootechnické výsledky: vysoká produktivita opět spojená s dobrou péčí o zvířata, která je podmínkou pro dobré výsledky; nebo kvalitní péče o půdu. Většina dotazovaných zemědělců si myslí, ţe dobrý zemědělec má rád zvířata, dobře se o ně stará, a je pozorný (Bock a van Huik 2008). Za účelem zjištění priorit zemědělců v rámci jejich práce jim bylo předloţeno pět různých aspektů28 zemědělství, které měli seřadit podle důleţitosti. Zemědělci všechny aspekty povaţovali za důleţité a propojené, a tudíţ bylo těţké mezi nimi vybrat welfare zvířat je důleţité pro jejich zdraví, coţ ovlivňuje ekonomické výsledky farmy zvýšením výkonnosti zvířat a sníţením nákladů na veterináře. Po konečném zhodnocení 27

Sub-sektorem je v této kapitole myšleno pod-odvětví chovu skotu – tedy chov masného skotu, mléčného skotu a jatečných telat. 28 Mezi tyto aspekty patřilo: zdraví zvířat, welfare zvířat, ekonomické a finanční výsledky farmy, ţivotní prostředí a bezpečnost potravin.

44

však zdraví zvířat obdrţelo nejvyšší skóre v důleţitosti, zatímco ţivotní prostředí to nejniţší, kromě Francie, kde na posledním místě skončily ekonomické výsledky. Nicméně při zodpovězení otevřené otázky ohledně priorit, většina francouzských farmářů postavila finanční výsledky jako svou největší prioritu, následovanou welfare a zdravím zvířat (Bock a van Huik 2008: 294). Vztah ke zvířatům Rozhovory s chovateli skotu ukázaly, ţe chovají rozdílný vztah ke zvířatům. Rozdílnost v zemědělských praktikách mezi produkcí mléka, hovězího a telecího masa se ukázala být důleţitou v rámci této dimenze. Chovatelé mléčného skotu jsou v blízkém kontaktu se svými zvířaty během dojení, a proto je jejich vztah se zvířaty důleţitý. Je to podstatné pro bezpečnost farmářů a snadnost dojení, pokud zvířata farmáři věří, jsou krotká a snadno ovladatelná. V mnoha zemích chovatelé mléčného skotu chovají své vlastní dojnice, často vyuţívají pokrevní linie zaloţené jejich vlastními rodiči, sahající aţ ke zvířatům se kterými vyrůstali. To je zvláštní emocionální pouto mezi zemědělci a jejich zvířaty. Toto není případ norských farmářů, kteří nechovají vlastní linie zvířat (Bock a van Huik 2008). V Nizozemí byla zjištěna odlišnost mezi ekologickými a konvenčními chovateli mléčného skotu ve vnímání a postojích vůči dojnicím. Ekologičtí chovatelé spíše inklinovali k vidění stáda jako základní jednotky, místo jednotlivých dojnic. Neoceňovali dojnice pouze pro produkci mléka, ale pro jejich roli v ekologickém systému farmy. Konvenční chovatelé se naopak pyšnili znalostí kaţdé jednotlivé dojnice, někdy dokonce jejich rodokmenem. Kdyţ chovatelé cítili blízkost k nějakému zvířeti, většinou to byla zvířata s „příběhem“ nebo se specificky dobrými vlastnostmi jako snadná ovladatelnost nebo vysoká produktivita mléka. Chovatelé také uznávali, ţe jim zvířata umoţňují udrţovat způsob ţivota farmáře. Pro většinu chovatelů mléčného skotu byl vztah s jejich zvířaty citový; cítili radost, lásku, odpovědnost a uznání pro svá zvířata. Na druhou stranu nezapomínali, ţe zvířata jsou prostředkem umoţňujícím zisk – nebyla povaţována za domácí mazlíčky. Někteří švédští a norští farmáři zmínili, ţe jejich vztah ke zvířatům jiţ není tak blízký jako v minulosti, kdy chovali méně zvířat. Chovatelé skotu bez trţní produkce mléka reagovali podobným způsobem. Kojená mláďata trávila také dlouhý čas na farmě, coţ dalo prostor k rozvoji blízkého vztahu. Denní kontakt však nebyl tak intenzivní jako s dojnicemi, s výjimkou mateřsky 45

ošetřovaných telat ve Francii. Chovatelé býků mluvili o svých zvířatech s respektem, nikdy se nedostali blízko k těmto zvířatům z bezpečnostních důvodů, ale chovali k nim velký respekt, který byl v jejich chápání vzájemný. Nizozemští a švédští farmáři mluvili o svých zvířatech ve smyslu jejich krásy (Bock a van Huik 2008: 295 -296). Chovatelé jatečných telat (producenti telecího masa) vnímali svá zvířata především jako zdroj příjmu. Telata zůstávala na farmě jen krátkou dobu a obecně zde bylo velké mnoţství zvířat, coţ vylučuje individuální pozornost kaţdému teleti, která je jim věnována jen v případě nemoci. Podle francouzských farmářů se status telat zlepšil přechodem ke skupinovému ustájení, jiţ nejsou „stroji na maso“ , ale „výrobním faktorem“ a „produkčními zvířaty“ (Bock a van Huik 2008: 296). Welfare hospodářských zvířat a jeho definice V této dimenzi studie bylo účelem zjistit, co je podle zemědělců welfare zvířat a jak jej definují. Ve všech zemích, kromě Nizozemska a Francie, zemědělci provozující svůj chov ve specifických systémech zemědělství s atributem welfare zvířat či ekologickém zemědělství definovali welfare odlišně od zemědělců v základních programech a programech špičkové kvality produktů. První skupina popsala welfare zvířat v mezích přirozeného chování, druhá skupina se soustředila především na zdraví zvířat, dobrou péči a podmínky pro ţivot zvířat a absenci stresu (Bock a van Huik 2008). Pozoruhodný byl také rozdíl v definování welfare napříč různými sub-sektory chovu skotu v Nizozemsku, Norsku a Švédsku. Chovatelé masného skotu povaţovali moţnost zvířat projevit přirozené chování za důleţitou podmínku pro welfare. Chovatelé telat ve Francii na druhou stranu nezmiňovali tento aspekt vůbec, zatímco chovatelé telat v Nizozemí se při popisu welfare zaměřovali na ţivotní podmínky zvířat a jejich zdravotní stav. Většina chovatelů z Francie povaţovala pohodlí a svobodu pohybu za důleţitou podmínku pro welfare zvířat. Zmiňovali v této souvislosti dobré odvětrávání ustájení, kvalitní podestýlku a chov s prvky svobody. Ekologičtí chovatelé se soustředili na přirozené podmínky pro zvířata, ale také na pocity zvířat, jejich čistotu a dobré zdraví. Několik chovatelů zmínilo psychologické aspekty: dobrý vztah mezi chovatelem a zvířaty a prostředí bez stresu. Aspekty chování (příjem potravy, odpočinek a prostor pro volný pohyb) nebyly zmíněny ani jedním z mála chovatelů s farmami bez moţnosti pohybu venku. Italští konvenční chovatelé definovali welfare 46

rozdílně v porovnání s chovateli v ekologickém zemědělství, ale nebyly zaznamenány ţádné rozdíly mezi producenty mléka, hovězího či telecího masa. Chovatelé v rámci konvenčního zemědělství se zmiňovali hlavně o zdraví zvířat nebo absenci stresu a welfare zvířat přímo souviselo s produktivitou zvířat. Ekologičtí chovatelé z Itálie definovali welfare moţností zvířat projevit své přirozené chování (Bock a van Huik 2008: 296-297). Mezi konvenčními a ekologickými chovateli hospodářských zvířat v Nizozemí nebyl ţádný rozdíl v definici welfare, ale byly nalezeny rozdíly mezi chovateli z různých pod-sektorů chovu skotu. Chovatelé mléčného skotu a telat definovali welfare na základě ţivotních podmínek pro zvířata, absencí stresu a dobrým zdravotním stavem zvířat. Chovatelé masného skotu povaţovali welfare za dobrý, pokud měla zvířata moţnost ţít přirozený ţivot a navíc bylo o ně dobře postaráno a byla osvobozena od stresu (Bock a van Huik 2008: 297). Mezi chovateli v Norsku byla zjištěna malá rozdílnost v názorech na definici welfare zvířat, a to jak v rámci sub-sektorů, tak v rámci programů záruky kvality. Pouze ekologičtí zemědělci welfare vyjadřovali v mezích moţnosti zvířat vyjádřit přirozené chování. Ostatní chovatelé popsali welfare zvířat jako „zvířata cítící se dobře“. K zajištění toho většina farmářů povaţovala za důleţité dobré krmení a přístup k čerstvé vodě stejně jako správnou chovatelskou praxi tzn. dostatečné mnoţství času stráveného se zvířaty; navíc poskytování dobrých ţivotních podmínek jako kvalitní, čisté ustájení a moţnost být venku bylo povaţováno za důleţité aspekty dobrého welfare. Někteří norští chovatelé vyjádřili obavy z obtíţných ekonomických podmínek, které jim brání věnovat zvířatům více času, protoţe musí pracovat i mimo zemědělství, aby se uţivili. Několik chovatelů podotklo, ţe schopnost projevit přirozené chování zvířat bylo vţdy omezeno moţnostmi systému produkce. Další norští farmáři se vyjádřili, ţe welfare zvířat je určeno dobrou produktivitou zvířete, které by nemohlo podat dobrý výkon, kdyby se mu dobře nevedlo (Bock a van Huik 2008: 297). U chovatelů skotu ve Švédsku se opakovaly tři hlavní definice welfare zvířat. Nejčastější definicí bylo uspokojení biologických potřeb zvířat a to, ţe se cítí dobře. Někteří chovatelé si mysleli, ţe dobré ţivotní podmínky zvířat podporují jejich produktivitu, coţ vede k dobrým ekonomickým výsledkům farmy. Druhá nejčastěji pouţívaná definice byla soustředěna na přirozené chování, kdy zvířata mohou vyjádřit 47

své chování podobně jako nedomestikovaná zvířata. Třetí definice byla zaměřena na péči. Chovatelé, kteří definovali welfare zvířat v rámci dobré péče o ně, povaţovali vztah chovatel-zvíře za nezbytnou podmínku dobrého welfare zvířat. Druhou definici zastávali zejména chovatelé v rámci ekologického zemědělství a první a poslední ti konvenční. Chovatelé mléčného skotu zase definovali welfare zvířat v rámci uspokojení biologických potřeb zvířat a chovatelé skotu s kombinovanou uţitkovostí (maso-mléko) spíše pouţití druhé a třetí definice (Bock a van Huik 2008: 297). Pro většinu chovatelů skotu ve Velké Británii welfare zvířat znamenalo poskytovat dobrou péči zvířatům prostřednictvím kvalitního krmení, suchého a čistého ustájení, absence nemocí a pohodlné prostředí. Někteří z respondentů - konvenční chovatelé věřili, ţe welfare zvířat je nejlepší, kdyţ zvířata jsou zdravá a vypadají dobře. Chovatelé provozující ekologické zemědělství zmínili ještě navíc koncept „pěti svobod“ a schopnost zvířat projevit své přirozené chování. Při definování welfare zvířat v UK neměla odlišnost sub-sektorů ţivočišné výroby vliv, pouze zapojení do různých programů záruky kvality (Bock a van Huik 2008: 298). Z výběru29 deseti důleţitých aspektů welfare většina chovatelů vybrala jako základní podmínku welfare svobodu od dlouhodobého hladu, ţízně či podvýţivy, následovanou absencí nemoci, zranění, bolesti nebo stresu a třetím aspektem bylo fyzické pohodlí, moţnost projevovat přirozené sociální a jiné přirozené chování a dobrý vztah mezi chovatelem a zvířaty. Pro chovatele bylo velmi těţké z nabízených aspektů vybrat a seřadit je podle důleţitosti, protoţe se v jejich očích navzájem doplňují a všechny jsou důleţité, navíc často jeden je předpokladem druhého (Bock a van Huik 2008: 298–299). Význam welfare zvířat Chovatelé povaţovali welfare za důleţitý aspekt chovu hospodářských zvířat, i kdyţ nemusel být vţdy prioritou. Většina povaţovala za přirozenost dobrého farmáře dobře pečovat o svá zvířata. Chovatelé také spojovali welfare zvířat s ekonomickými 29

Chovatelé byli poţádáni o výběr tří pro ně nejdůleţitějších aspektů welfare zvířat z následujícího seznamu: svoboda od dlouhodobého hladu, ţízně či podvýţivy; fyzické pohodlí a bezpečnost; absence bolesti; absence úrazů; absence nemoci; zvíře můţe vykonávat normální/přirozené sociální chování (např. vzájemná péče o srst, schoulit se kvůli teplu); zvíře má moţnost vykonávat normální/ přirozené jiné chování (např. hra, průzkum, hledání potravy); dobrý vztah chovatele a zvířat; absence stresu a strachu; něco dalšího, jiného (Bock a van Huik 2008: 298-299).

48

podmínkami, které kvalitu péče o zvířata limitují. Vliv welfare zvířat na jejich zdraví a tudíţ výkonnost byl povaţován za podstatný pro finanční výsledky farmy, proto bylo nejlepším zájmem farmářů zajistit dobré ţivotní podmínky svým zvířatům. Chovatelé cítili zodpovědnost za svá zvířata a poskytování kvalitní péče. Neposledně důleţité pro chovatele bylo udrţet dobrý obraz svého sektoru produkce a důvěru spotřebitelů (Bock a van Huik 2008). Hodnocení ţivotních podmínek zvířat V odpověď, podle čeho hodnotí welfare svých hospodářských zvířat, chovatelé nejčastěji odkazovali na ukazatele spojené s chováním zvířat - hravé, společenské a klidné chování (pro něţ bylo dobrým indikátorem klidné přeţvykování); s jejich vzhledem tzn. lesklá, hebká srst a obecnými projevy zvířete, tedy postavení těla, pozice uší apod.; s produktivitou tzn. přírůstky a produkce mléka; a zdravotním stavem – absence nemocí či úrazů. Chovatelé rovněţ povaţovali kvalitu prostředí pro ţivot zvířat za jednu z podmínek dobrého welfare. Kritéria pro hodnocení vhodného prostředí pro ně zahrnovala: kvalitní ustájení s dostatkem místa, kvalitním stelivem a klimatem stáje, přístup ven a prevenci stresu dobrým managementem a zacházením chovatele se zvířaty (Bock a van Huik 2008: 300-301). Zlepšování welfare zvířat Většina chovatelů v různých zemích povaţovala stupeň welfare svých hospodářských zvířat za dobrý, i kdyţ nějaká zlepšení by to stále potřebovalo 30. Pouze chovatelé jatečných telat, kteří učinili jiţ všechna poţadovaná opatření EU, neměli zájem o další zlepšení. Nejčastěji zmiňovanými oblastmi pro zlepšení welfare byly: lepší klima ve stáji; měkčí povrch pro podlahy či lehací boxy; změna vazného ustájení na volné a více prostoru pro krávy (k leţení, pastvě a k pohybu). V zavedení těchto zlepšení byli respondenti často omezeni svými finančními moţnostmi, nedostatkem pracovníků, fyzickými moţnostmi farmy. Chovatelé ve Velké Británii a Norsku se domnívali, ţe moţnost strávit více času se svými zvířaty vede k jejich lepšímu welfare. Vyjádřili obavy z trendu zvyšování počtu zvířat a tedy nemoţnosti strávit více času s kaţdým zvířetem, coţ povaţovali za důleţité pro dobrý welfare. Mnozí chovatelé byli nuceni vynaloţit značné investice v souladu s předpisy, ale cítili se ohroţeni

30

S výjimkou Italů, z nichţ pouhých 17% bylo spokojeno se současnými podmínkami welfare zvířat.

49

nepochopením ze strany státních úředníků a byrokracií, zbytečným „papírováním“ (Bock a van Huik 2008). Znalosti problematiky welfare zvířat Většina chovatelů povaţovala svou znalost problematiky welfare zvířat za dobrou či dostatečnou a nepociťovali potřebu dalších informací. Znalost problematiky welfare byla odvozena z jejich odborné praxe a kontaktu s kolegy. Za nejvýznamnější zdroje informací povaţovali odborné časopisy, externí poradce z krmivářských společností, jatka a veterinární lékaře (Bock a van Huik 2008). 1.3.3.2 Postoje zemědělců k legislativě v oblasti welfare a ochrany zvířat V této části tvůrce studie zajímalo, jak zemědělci vnímají legislativní opatření pro welfare hospodářských zvířat, jaké jsou jejich znalosti této problematiky, jak hodnotí státní a evropské předpisy a jejich postoje k dodatečným opatřením (zákaz vazných ustájení krav, povinnost k přístupu zvířat do venkovních prostor, opatření pro pohodlí, pravidelnou péči o paznehty, oddělení matky od telete apod.). Všeobecně si byli chovatelé jistí znalostí legislativy welfare zvířat svého státu, méně jistí si pak byli směrnicemi EU. Chovatelé jatečných telat měli lepší znalosti legislativy v porovnání s chovateli masného a mléčného skotu, ti se necítili tak jistí svými znalostmi, ale povaţovali je za dostatečné. Chovatelé zapojení do specifických programů chovu zajišťujících welfare či do ekologického zemědělství si nebyli svou znalostí legislativy jistí, ale předpokládali, ţe zapojením do zmiňovaných programů jsou automaticky v souladu s právními předpisy o ochraně zvířat a jejich welfare. Většina chovatel v Nizozemí, Švédsku, Velké Británii a Itálii byla spokojena s legislativou welfare zvířat. Norští chovatelé byli také spokojeni s legislativou, ale obávali se změn v budoucnosti31. Někteří Nizozemci zase povaţovali legislativu welfare zvířat ve své zemi za příliš mírnou. Přibliţně 45% francouzských chovatelů byla spokojena s legislativou a zbytek ji povaţoval buď za moc přísnou či naopak mírnou (Bock a van Huik 2008).

31

V Norsku byly tyto obavy spojeny se zákazem vazného ustájení od roku 2024, kdy velká investice do přestavby ustájení by mohla dotlačit drobné zemědělce k ukončení činnosti. To by pak vedlo k zvětšování farem, coţ povaţovali za špatné pro welfare zvířat, jelikoţ by to neumoţňovalo věnovat individuální péči zvířatům (Bock a van Huik 2008: 306, vlastní překlad).

50

Více neţ polovina respondentů v Nizozemí, Itálii, Velké Británii a Švédsku byla přesvědčena, ţe jejich legislativa je nejpřísnější32 v celé EU. Povinný přístup zvířat do venkovních prostor byl vnímán příznivě chovateli skotu v Norsku, Velké Británii, Švédsku a Francii. Na druhou stranu 20% chovatelů mléčného skotu se domnívalo, ţe zajištěním správného ustájení je moţno přístup do venkovních prostor vynahradit a zvířata bez přístupu na pastvu v těchto systémech netrpí. Co se týče např. vazného ustájení, francouzští, norští a švédští chovatelé skotu brali toto opatření nejpozitivněji. V očích ostatních chovatelů nemělo takové opatření velký vliv na welfare krav a oba systémy33 (vazný i volný) měly podle nich své výhody i nevýhody pro welfare zvířat (Bock a van Huik 2008: 305–310). 1.3.3.3 Názory na welfare zvířat mimo farmu: postoje zemědělců k situaci v přepravě hospodářských zvířat a na jatkách Respondenti byli vesměs spokojeni se situací v přepravě hospodářských zvířat, i kdyţ někteří neměli povědomí o skutečné praxi v transportech zvířat. Chovatelé povaţovali za nejdůleţitější faktory welfare během přepravy zvířat: dostatečný příjem potravy, vody a odpočinek během dlouhých transportů, dobu a délku transportu, dostatek prostoru, dobré větrání, dobré podmínky při nakládání zvířat, kvalifikovanost naháněčů a dobré zacházení se zvířaty během nakládání. Většina chovatelů věřila, ţe došlo ke zlepšení v podmínkách přepravy zvířat oproti minulosti. Švédští a norští chovatelé projevili obavy z rušení lokálních jatek a tudíţ nutnosti přepravy zvířat do vzdálenějších destinací, řada jich projevila zájem o mobilní jatka. Chovatelé mléčného skotu věděli o podmínkách přepravy svých zvířat méně neţ chovatelé masného skotu a jatečných telat (Bock a van Huik 2008: 311). Většina farmářů nebyla dobře obeznámena se situací na jatkách, ale předpokládali, ţe zacházení se zvířaty je dobré a v souladu s předpisy, díky pravidelným kontrolám. Někteří chovatelé byli kritičtí k pracovníkům jatek, kteří podle nich se zvířaty zacházeli moc tvrdě. Za důleţité pro welfare povaţovali dobu čekání na jatkách, dostatek prostoru, ponechání zvířat ve společnosti jejich druhů z farmy nebo transportu, a v neposlední řadě dobré zacházení při nahánění zvířat a k tomu přizpůsobené prostory. 32

V případech, kdy zemědělci povaţovali legislativu za přísnou, nejvíce se obávali vyšších výrobních nákladů, vyššími pracovními nároky, zaměření spíše na parametry ustájení neţ opravdový blahobyt zvířat (Bock a van Huik 2008). 33 Ve volném ustájení mají zvířata moţnost volného pohybu, ve vazném zase méně stresu díky eliminaci bojů v rámci hierarchie stáda a méně problémů s paznehty. (307)

51

Povaţovali za zájem jatek zacházet dobře se zvířaty kvůli zachování kvality masa, kdy nadměrný stres kvalitu masa zhoršuje (Bock a van Huik 2008: 312). 1.3.3.4

Postoje

zemědělců

k situaci

na

trhu

a

přístupu

dalších

zainteresovaných stran k welfare zvířat V poslední části se výzkum zabýval postojem chovatelů hospodářských zvířat k dalším zainteresovaným skupinám majícím vliv na zlepšení welfare zvířat (spotřebitelé, obchodníci, vláda) a moţnostem uplatnění produktů s atributem welfare na trhu. V této dimenzi se názory zemědělců podle pod-sektoru produkce nebo příslušnosti v programech záruky kvality nijak nelišily. Pouze mezi některými zeměmi bylo moţno nalézt rozdíly, např. Italové vyjadřovali velký optimismus ohledně šancí výrobků s atributem welfare zvířat na trhu (Bock a van Huik 2008). Přibliţně 50% švédských, italských a nizozemských zemědělců bylo přesvědčeno, ţe veřejný obraz chovu skotu je dobrý. Kolem 20-25% zemědělců věřilo, ţe veřejnost je k oblasti chovu skotu lhostejná a lidé o ní mají jen malé povědomí. Zbytek zemědělců si nebyl obrazem chovu skotu ve společnosti jistý nebo jej vnímali spíše negativně. Obávali se, ţe špatná publicita ohledně intenzivních oblastí ţivočišné produkce ovlivní i vnímání chovu skotu. Francouzští a norští zemědělci očekávali, ţe jejich image ve společnosti je dobrá. Chovatelé skotu ve všech studovaných zemích věřili, ţe spotřebitelé mají zájem o produkty s atributem welfare, ale nejsou ochotni za ně připlatit. Zároveň se cítili méně dotčeni činnostmi aktivistů za lepší welfare a opatřeními vlády. Ohledně moţností uplatnění produktů s atributem welfare na trhu se chovatelé z Francie, Norska, Nizozemí a Velké Británie vyjadřovali skepticky, naopak 80% italských farmářů věřilo v úspěch těchto produktů, coţ však podle tvůrců výzkumu vyplývalo spíše z nezkušeností italských chovatelů se zapojením do ekologického zemědělství nebo programů s vyššími poţadavky na welfare. Ostatní chovatelé z jiţ zmiňovaných zemí měli naopak více zkušeností se zapojením do ekologického zemědělství a podobných programů s důrazem na welfare zvířat, a byli skeptičtější k moţnostem uplatnění produktů s atributem welfare zvířat na trhu, moţná kvůli zklamání se s výsledky podobných programů v jejich vlastních zemích. Značný rozdíl se projevil v očekávání zemědělců z jednotlivých zemí ve vztahu k roli obchodníků ve vývoji produktů s atributem welfare. Zatímco italští zemědělci nevěřili v podporu maloobchodníků v oblasti rozvoje zmiňovaných produktů, chovatelé z ostatních zemí se 52

domnívali, ţe by obchodníci mohli hrát roli významnou, i kdyţ pochybovali o tom, ţe jsou k tomu připraveni (Bock a van Huik 2008: 313 - 317). 1.3.4 Shrnutí Přestoţe se zemědělci vyjádřili, ţe termín welfare zvířat sami nepouţívají, jejich názory představovaly komplexní porozumění pojmu, tak jak je obecně chápán. Většina vyjádření zemědělců o problematice welfare spadá do hlavních tří kategorií přístupu k welfare jak je uvedeno v první kapitole diplomové práce: biologické fungování (uspokojivý zdravotní stav, růst a normální fungování fyziologických a behaviorálních systémů); emoční/afektivní stavy (zamezení bolesti a utrpení, a pozitivní stav, jako je pohodlí a spokojenost) a přirozený způsob ţivota, který byl různě chápán jako schopnost zvířat provozovat své přirozené chování či ţít v jejich přirozeném prostředí. Všechna tato přesvědčení byla reflektována v názorech zemědělců, s výjimkou zlehčování

krátkodobé

bolesti

vyplývající

z různých

invazivních

technik

–

„odrohování“, značkování apod. Mezi jednotlivými evropskými zeměmi byl malý rozdíl v postojích zemědělců k welfare zvířat, legislativě týkající se welfare, welfare zvířat během jejich přepravy a na jatkách a jejich víry v úspěšnost produktů s atributem welfare na trhu. Účast v některém ze schémat záruky kvality a rozdíly mezi mléčnou, masnou produkcí a produkcí telecího masa se ukázaly být důleţitější. Kontext chovu skotu je velmi podobný ve všech šesti evropských zemích z hlediska podmínek ţivočišné produkce a legislativy. Chovatelé skotu si nestěţovali na nespravedlivou situaci na trhu v rámci rozdílných úrovní legislativy ochrany zvířat, coţ tvůrci studie (Bock a van Huik 2008) vysvětlují tím, ţe neexistuje ţádná specifická právní úprava pro chov mléčného a masného skotu a pouze malý rozdíl v oblasti právní regulace chovu jatečných telat. Co se týká podobnosti v přístupu k welfare zvířat mezi kanadskými a evropskými chovateli skotu, kladli tito chovatelé důraz na pohodlí zvířat a minimalizaci stresu a na hodnocení welfare zvířat prostřednictvím zdravotního stavu zvířat a fyzického vzhledu. Navíc akt přeţvykování byl povaţován za znamení, ţe zvířata jsou klidná, vyrovnaná a v dobré pohodě. Hospodářská zvířata nebyla povaţována za domácí mazlíčky mezi evropskými ani kanadskými chovateli. V obou studiích byla dobrá péče o zvířata povaţována za prostředek k vysoké produktivitě usnadňující ekonomický přínos. Zřejmě hlavní rozdíl existoval v moţnosti zvířat k přístupu do venkovních prostor a na 53

pastvu, kdy evropští zemědělci zdůrazňovali moţnost zvířat vyjádřit své přirozené chování, nekladli tak velký důraz na přístup do venkovních prostor jako Kanaďané.

54

2. Empirická část 2.1 Projekt výzkumu 2.1.1 Cíle výzkumu Hlavním cílem tohoto výzkumu je objasnit přístup vybrané skupiny konvenčních chovatelů skotu k problematice welfare hospodářských zvířat. Účelem je vytvoření uceleného obrazu o přístupu této vybrané skupiny k welfare hospodářských zvířat a zjištění kritérií na základě, kterých welfare hospodářských zvířat posuzují a co povaţují za ukazatele dobré ţivotní pohody zvířat. Jak vnímají uplatňování welfare hospodářských zvířat ve své chovatelské praxi a v čem vidí hlavní bariéry uplatnění a dosaţení dobrého welfare v praxi a další problematiku spojenou s welfare hospodářských zvířat. Informace vyplývající z tohoto kvalitativního výzkumu mohou představovat uţitečný zdroj pro zemědělce, politiky, prodejce, jakoţ i spotřebitele, zajímající se o otázky welfare hospodářských zvířat. Informace o názorech a postojích vybrané skupiny zemědělců k welfare hospodářských zvířat můţe poslouţit jako výchozí bod pro tvorbu alternativních strategií směrem k lepšímu welfare v rámci chovu hospodářských zvířat. 2.1.2 Strategie výzkumu Za výzkumnou strategii pro tuto práci byla zvolena strategie kvalitativního výzkumu. Hlavní výhodou kvalitativního výzkumu je získání hlubšího pohledu na zkoumaný fenomén či případ. Také nám umoţňuje zjistit mnoţství informací o malém počtu případů či jedinců. Další výhodu vidíme v pruţnosti charakteru kvalitativního výzkumu. „Získává podrobný popis a vhled při zkoumání jedince, skupiny, události, fenoménu.“ (Hendl 2008: 50) V rozhovorech se budu drţet předpřipraveného seznamu otázek. 2.1.3 Výzkumný vzorek Výzkumný vzorek tvoří skupina konvenčních chovatelů skotu s mléčnou a masnou produkcí z okolí Nového Jičína, které je také bydlištěm autorky práce. V této oblasti jsou dobré geografické podmínky, které umoţňují chov skotu s mléčnou i

55

masnou produkcí. Zvolili jsme chovatele zaměřené pouze na jeden druh chovaných zvířat, jelikoţ napříč různými sektory chovu hospodářských zvířat existují značné rozdíly, jak v etologii zvířat, tak v jejich základních potřebách na welfare. I v rámci chovu skotu najdeme rozdíly v jednotlivých pod-sektorech, hlavně v intenzitě a extenzitě chovu, coţ nám na druhou stranu umoţní získat široký záběr postojů těchto zemědělců k welfare zvířat. Záměrně jsme vybrali skupinu zemědělců bez účasti na jakémkoli programu s certifikací lepšího welfare zvířat, abychom zjistili, jaké jsou jejich postoje k welfare, zda jsou ochotni udělat v rámci konvenčního zemědělství něco navíc pro svá zvířata a co je jejich motivací. Dalším kritériem výběru byla podmínka, ţe zvolení respondenti mají zemědělskou činnost v oblasti chovu hospodářských zvířat jako hlavní zdroj obţivy. Tento výzkumný vzorek nemusí být homogenní, ale kaţdý z respondentů má přesto identifikovatelné potřeby znalostí a dovedností související s welfare hospodářských zvířat. Za laskavé pomoci paní Ing. Monsportové z Agentury pro zemědělství a venkov v Novém Jičíně, jeţ má díky své pracovní činnosti34 kontakty na chovatele hospodářských zvířat v okolí Nového Jičína jsme získali kontakty na skupinu asi 16 chovatelů skotu. Vybraným kritériím nakonec vyhovovalo 10 respondentů, z nichţ 6 souhlasilo s poskytnutím rozhovoru.

2.1.3.1 Profily respondentů V celkovém počtu respondentů jsou zastoupeni pouze muţi, a to ve věkovém rozmezí 37 – 60 let. - Zemědělec 1: Pan Dobeš, věk 54 let, vzdělání vysokoškolské – zootechnik. Zemědělství v oblasti chovu hospodářských zvířat se věnuje od roku 1983. Chov mléčného skotu (1400 kusů i s telaty) intenzivně ve volném ustájení bez venkovní pastvy a chov masného skotu extenzivně (34 kusů). - Zemědělec 2: Pan Schindler, věk 37 let, vzdělání středoškolské – agronom-zootechnik. Zemědělství v oblasti chovu hospodářských zvířat se věnuje 19 let. Chov masného skotu na dvou farmách (280 kusů dobytka). V létě

34

Paní Ing. Pavla Monsportová má na AZV Nový Jičín na starosti agendu Národních dotací, Dotací SZIF, portál farmáře a portál eAgri.

56

je chov pastevní bez přístřešku, pouze přírodní lesíky a porosty, v zimě jsou zvířata ustájena na zimovištích. - Zemědělec 3: Pan Klečka, věk 60 let, vzdělání vysokoškolské – fytotechnik. Zemědělství v oblasti chovu hospodářských zvířat se věnuje 20 let. Chov masného skotu (50 kusů). Způsob chovu pastevní, přes zimu je skot ustájen. - Zemědělec 4: Pan Šustek, věk 37 let, vzdělání vysokoškolské – zootechnik. Zemědělství v oblasti chovu hospodářských zvířat se věnuje od roku 2002. Chov mléčného skotu (nyní kolem 500 kusů, navyšování na 800) intenzivně ve volném ustájení bez moţnosti pastvy. Mají venkovní výběh pro sucho-stojné krávy. - Zemědělec 5: Pan Kocián, věk 48 let, vzdělání vysokoškolské – veterinární lékař. Zemědělství v oblasti chovu hospodářských zvířat se věnuje od roku 1989. Odchov mléčných jalovic pro prodej do další produkce (400 kusů) intenzivně ve volném ustájení a chov mastného skotu (70 kusů) extenzivní chov pro vyuţití nedostupných pastevních areálů. - Zemědělec 6: Pan Kubrický, věk 47 let, vzdělání vysokoškolské – mechanizátor. Zemědělství v oblasti chovu hospodářských zvířat se věnuje od roku 1993. Chov mléčného skotu (70 kusů ve všech kategoriích) vazné ustájení, krávy se po většinu roku pasou mezi dojeními. 2.1.4 Metodika sběru dat Metodou vyuţitou v tomto výzkumu je polo-strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami, s moţnou změnou pořadí otázek, vyţaduje-li to situace. Tato forma rozhovoru také umoţňuje doptávat se na podrobnosti a pruţně reagovat na vyjádření respondentů. Rozhovory byly se souhlasem nahrávány na diktafon a následně přepisovány. Všechny rozhovory proběhly na farmách respondentů.

57

2.1.5 Hlavní výzkumná otázka Jaký je postoj zvolené skupiny zemědělců k welfare hospodářských zvířat? 2.1.6 Dimenze výzkumné otázky Hlavní výzkumná otázka byla rozdělena do následujících dílčích výzkumných otázek (DVO): Obecná dimenze welfare DVO1: Co znamená welfare hospodářských zvířat podle vybrané skupiny zemědělců? Otázky pro rozhovor k této dimenzi: - Jak byste charakterizoval/a nebo definoval/a welfare zvířat? - Pouţíváte tento termín? - Co je v rámci dobré ţivotní pohody (welfare) zvířat nejdůleţitější? Jaké jsou nejdůleţitější aspekty welfare zvířat? - Jak podle Vás vypadají špatné welfare podmínky, a na druhé straně dobré welfare podmínky? - Jaké jsou podle Vás hlavní důvody špatných welfare podmínek v chovech hospodářských zvířat? - Myslíte si, ţe je ţivotní pohoda (welfare) zvířat důleţitá? Proč? - Měl by vysoký standard dobrých ţivotních podmínek zvířat být podmínkou pro ţivočišnou výrobu? Proč? - Jaký je podle Vás v rámci dobré ţivotní pohody zvířat ideální stav, kterého by se měli snaţit dosáhnout všichni provozovatelé správné chovatelské praxe? - Jak by měla vypadat ideální kritéria (ukazatele) pro posuzování ţivotní pohody hospodářských zvířat? - Jak byste charakterizoval/a podmínky při kterých dojde k dosaţení ideální ţivotní pohody hospodářských zvířat? - Jak byste charakterizovala hospodářské zvíře, u kterého byly splněny podmínky dobrého welfare? - Myslíte si, ţe existuje nějaký systém chovu poskytující zaručeně nejlepší a na druhé straně nejhorší welfare pro hospodářská zvířata?

58

Welfare hospodářských zvířat v chovatelské praxi zemědělců DVO 2: Jak vypadá přístup k welfare hospodářských zvířat u vybrané skupiny zemědělců v praxi? Otázky pro rozhovor k této dimenzi: - Jak byste zhodnotil/a welfare na Vaší farmě? Povaţujete se za zprostředkovatele správné chovatelské praxe? Pokud ano proč? - Jak velký význam přikládáte welfare zvířat na Vaší farmě? Jak se to projevuje v praxi? - Podle čeho se orientujete při hodnocení welfare zvířat na Vaší farmě? Podle čeho jej posuzujete? - Co jste v rámci Vašeho chovu udělali pro dobrou ţivotní pohodu zvířat? V čem a jak se projevila dobrá péče o zvířata? o

Co Vás trápí nyní, co by se dalo zlepšit?

Ekonomická dimenze welfare DVO 3: Jaký je přístup vybraných zemědělců k welfare hospodářských zvířat na pozadí ekonomických podmínek? Otázky pro rozhovor k této dimenzi: - Někdy je jediným hlediskem, pro posuzování úspěšnosti chovu hospodářských zvířat zisk, někdy je zisk vedlejší a ekonomické podmínky stačí sotva na zachování ţivobytí zemědělců. Jak je tomu u vás?

Jakou roli

v rozhodování o zavádění opatření směrem k lepšímu welfare na Vaší farmě hraje ekonomická stránka věci? - Jaké významné bariéry či překáţky vidíte v uplatňování/praktikování dobrého welfare na Vaší farmě? Proč? - V rámci svých moţností jste ochoten/na investovat svůj čas a prostředky pro zlepšení welfare svých zvířat?

59

Vztah chovatel - hospodářské zvíře a jeho vliv na welfare zvířat DVO 4: Jak zemědělci reflektují důleţitost vztahu chovatel - hospodářské zvíře vzhledem k welfare? Jaký je přístup zemědělců k zvířatům v jejich chovech? Otázky pro rozhovor k této dimenzi: - Jak byste popsal/a vztah ke zvířatům, která chováte? Jak vnímáte zvířata ve svém chovu? - Domníváte se, ţe blízkost vztahu hospodářských zvířat a chovatele či ošetřovatele je důleţitá pro welfare zvířat? Proč? - Domníváte se, ţe počet zaměstnanců pečujících o hospodářská zvířata můţe ovlivnit jejich welfare? Jak? Welfare za hranicemi farmy: welfare během přepravy zvířat a na jatkách DVO5: Jaký je názor vybrané skupiny zemědělců na welfare hospodářských zvířat během transportu a na jatkách? Otázky pro rozhovor k této dimenzi: - Víte co se děje / jak je zacházeno s vašimi zvířaty, jakmile vaše úloha péče o ně skončila? Zajímá Vás to? - Jak vnímáte situaci v přepravě hospodářských zvířat vzhledem k jejich welfare? o

Co je důleţité pro zajištění dobrého welfare zvířat během

přepravy? - Jak vnímáte situaci na jatkách vzhledem k welfare hospodářských zvířat? Co je důleţité pro zajištění dobrého welfare zvířat na jatkách?

60

2.2 Výsledky výzkumu 2.2.1 Co znamená welfare hospodářských zvířat podle vybrané skupiny zemědělců? Nejdříve jsme se ptali, co je podle zemědělců welfare a jak jej definují. Mezi zemědělci se nenašel nikdo, kdo by neměl o pojmu welfare povědomí. Spíše lze říci, ţe ihned reagovali trefnou odpovědí, i kdyţ ne vţdy znali přesnou definici, coţ není tak podstatné. Pozitivní je, ţe věděli, co welfare znamená pro jejich zvířata. Snad jen pan Kubrický přeloţil welfare do termínu ţivotní prostředí, které je pouze jedním z mnoha aspektů welfare. Respondenti většinou definovali welfare jako „pohodu“ zvířat (pan Klečka, pan Kocián), „komfort a absolutní pohodlí“ (pan Šustek), „největší pohodlí a co největší klid“ (pan Schindler) a „ţivotní podmínky“ (pan Dobeš). Pan Kubrický a pan Schindler rozdělili pojem welfare při jeho definování na dvě části, v první byl pro ně welfare jiţ zmíněnou pohodou, spokojeností zvířat a v druhé části jej definovali jako opatření v rámci dobrých ţivotních podmínek zvířat, která musí dodrţovat, kdyţ přijde kontrola: „To není pojem, pro mě to je strašák. Protoţe zase vejdou v platnost nějaké zákonitosti, které já budu muset uplatnit a nevím, jak to budu finančně zvládat, tady toto. Jedině asi, ţe budu muset sníţit stavy. Na ty změny moc prostředků není, tak to řeknu, no.“ (pan Kubrický) „A pak je to welfare, i kdyţ to s tím souvisí, ale kdyţ vlastně chodí nějaké kontroly a tak dál, tak to musí být splněné ty rozměry všechny a tak dále.“ (pan Schindler) V kaţdodenní běţné praxi přesný termín welfare pouţívá z naší vybrané skupiny respondentů jen málokdo a záleţí na tom, v jakém kontextu – zejména mezi odborníky: „Abych řekl pravdu, tak mezi zootechniky třeba jo, kdyţ se bavíme, nebo s vedením, v souvislosti s lidmi, s podřízenými manuálními pracovníky, tak samozřejmě ne. Tam jako se pouţívá český termín, jako pohoda, pohodlí krav a takhle.“ (pan Schindler) „Se sedláky uţ méně, protoţe tam pouţíváme spíš chov zvířat nebo takhle. Ale při tom hovoru s odborníky, kteří se tím zabývají, tak to slovo se běţně pouţívá, samozřejmě.“ (pan Klečka)

61

Za nejdůleţitější aspekty welfare zvířat povaţují respondenti zejména pohodlné prostředí pro ţivot zvířat: tedy kvalitní ustájení – suché, čisté a s dobrým klimatem, dostatek prostoru pro pohyb zvířat, dobrý přístup k vodě a důleţitá je také kvalitní podestýlka a kvalitní krmení (pan Kocián, pan Šustek, pan Schindler, pan Dobeš). „… musíte mít velké boxy, prostorné boxy. Musíte udělat takový materiál, aby ty nohy netrpěly, protoţe kráva leţí na kloubech, takţe musí mít absolutní komfort, absolutní pohodlí.“ (pan Šustek) „ … kdyţ přijdu do té stáje a podívám se, tak tam musí být sucho, musí tam být světlo, musí tam být dostatek přístupu k vodě, nesmí být ta zvířata nějak moc namačkaná, předimenzovaná ta stáj.“ (pan Schindler) Podle pana Dobeše zvířata nesmí být ve stájích natěsnaná, aby měla dostatečný prostor vyhnout se případným agresorům, mohla si stanovit sociální pořádek a dostatek místa k odpočinku: „…kdyţ to přeplníte, tak kdyţ se tam najde třeba jedinec, který je trochu agresivnější, tak to slabší zvíře nemá kam před ním uhnout. Kdyţ má ten prostor, tak se mu vyhne. Mají svoje sociální pořadí nějaké v té skupině …. Ona kaţdá s kaţdou si to musí vyřešit, kdo je předseda a kdo je náměstek. Takţe to chce nějakou stabilní skupinu a ony si to vyřeší mezi sebou a potom uţ mají pokoj.“ (pan Dobeš) Pan Dobeš dodal, ţe je důleţité přizpůsobovat podmínky období reprodukce např. kráva před porodem, vyţaduje jinou péči neţ po porodu. Respondenti dále zdůrazňovali dobrý přístup ošetřovatelů, aby se jich zvířata neměla důvod bát a nebyla ve stresu (pan Schindler, pan Dobeš). „A taky to poznáte, třeba i na té pohodě, ta pohoda závisí nejenom na tom, v čem to zvíře ţije, ale tak, jak se k němu ti lidé chovají.“ (pan Dobeš) A v neposlední řadě je důleţitým aspektem také absence stresu (pan Dobeš, pan Klečka). Důleţité je přizpůsobit podmínky zvířatům podle toho v jakém reprodukčním období se zrovna nacházejí (pan Dobeš, pan Kocián).35 Neméně důleţitá je volnost pohybu, která souvisí s dostatkem prostoru. Pan Kubrický zdůrazňoval volnost pohybu, ale jako jediný také pohyb venku, který je podle něj po zvířata nejdůleţitější: „Volnost na vzduchu, je to ţivý organismus, takţe já s ním soucit mám. Já to vidím především jako, kdyţ se řekne welfare, tak já vidím to, ţe je tam poţadavek, aby to zvíře mělo

35

Kráva před porodem vyţaduje jinou péči neţ po porodu.

62

jakousi volnost. Ať si nepřipadá jako někde v base, ţe. To je pro mě jako hlavní.“ (pan Kubrický) Důleţitost welfare Podle téměř všech dotazovaných zemědělců je welfare zvířat v chovu důleţitý, coţ potvrzovali i v odpovědích na ostatní otázky této dimenze. Mezi hlavní zdůvodnění důleţitosti ţivotní pohody zvířat řadili vliv dobrého welfare na zdraví zvířat a tělesnou kondici, coţ podle zemědělců ovlivňuje uţitkovost a výkon zvířat, který zase podmiňuje ekonomický příjem zemědělců (pan Kocián, pan Dobeš, pan Schindler, pan Šustek). Z tohoto důvodu je také v jejich očích, nejlepším zájmem zemědělce poskytovat svým zvířatům, co nejlepší moţný welfare. „Určitě, je důleţitý. Samozřejmě my po těch zvířatech musíme chtít ty produkční ukazatele, protoţe ty nás ţiví, za ty jsme placeni a musí to být v souladu všechny ty prvky, které to welfare jako takové tvoří. … Já osobně si myslím, ţe v případě ţe se nesladí všechny ty prvky i včetně té výţivy, té genetiky, toho prostředí jako takového, tak v podstatě ten chovatel vţdycky prodělává. … No myslím si, ţe je třeba v tom najít nějaký rozumný kompromis, ale rozhodně nejde tak jak oni říkají, ţe je týráme, nejde u současných zvířat týrat a ekonomicky vyrábět (…) jako ten zemědělec musí dosáhnout nějaké intenzity, protoţe jinak nepřeţije.“ (Pan Kocián) Pan Klečka vidí důleţitost welfare spíše v prevenci problémového chování zvířat a usnadnění péče a manipulace s nimi: „ …pokud není ta pohoda ve stádě nebo to welfare kdyţ nefunguje, tak ty stresové situace ten chov víceméně směřují do nějakých rizikových průšvihů. Ať uţ utečou někde k sousedům nebo kdekoliv nebo třeba tady ta moţnost úrazu ať jiţ mezi sebou anebo nějaká agresivita s nějakými úrazy, anebo co se týče té obsluhy. Protoţe my mezi ta zvířata chodíme třeba, kdyţ tam steleme, rozkulit balík, takţe musíme mezi ně jít. A pokud jako tam není ta pohoda, tak. Takţe já si myslím, ţe je to důleţitá věc.“ (Pan Klečka) Zajímavý přístup zaujal pan Kubrický, který viděl význam welfare v usnadnění práce na své farmě, ovšem v jiném směru neţ pan Klečka: „Prostě chováme zvířata tím způsobem, co je pro nás nejjednodušší. A kdyţ jsme ten kravín převzali v restituci, tak okamţitě jsme je začali pást, protoţe pracovně je to pro nás daleko snazší. Jestliţe ta kráva je uvázaná a mám ji dvakrát denně dojit, je to

63

špinavé, prostě čistota je první věc. A druhá věc je i toho hnoje kolem toho je daleko víc.“ (pan Kubrický) Při dotázání na špatné a dobré welfare podmínky uváděli respondenti spíše ty špatné, jelikoţ těch dobrých příkladů jiţ v rámci nejdůleţitějších aspektů welfare uvedli dostatek. Mezi špatné podmínky pro pohodu zvířat všichni respondenti řadili nevyhovující ustájení s nedostatkem vzduchu, špatným osvětlením, regulací teploty a nedostatkem únikových zón36; nedostatek prostoru k pohybu a odpočinku, natěsnání velkého mnoţství zvířat na místě; nedostatek kvalitního krmiva a špatný přístup k vodě. Ukazatelem špatných podmínek jsou pak vystresovaná, špinavá zvířata ve špatné tělesné kondici a špatném zdravotním stavu (pan Kubrický, pan Kocián, pan Klečka). Podle pana Dobeše jsou špatné welfare podmínky otázkou špatného projektu: „Ţe někdo postaví prvně stáj a pak se tomu snaţí přizpůsobit to zvíře. A ono to musí být naopak. Co bude chovat, jaké kategorie tam bude mít, k čemu to zvíře vlastně má, čeho má dosáhnout.“ A zmiňuje propojenost dobrého welfare z uţitkovostí: „…kdyţ to zvíře nemá potom tu pohodu, ono mu nedá tu uţitkovost.“ Podobně se vyjadřuje pan Šustek: „krávám je nejlíp od 5-20 stupňů, někdo říká do 25 stupňů, já říkám do 20, co je výš, je pro ní uţ teplotní stres a musí dostávat energii ze ţrádla zbytečně, ta energii by mohla jít do mléka, ale spotřebuje se na to ochlazení zvířete. Udělat všechno pro to, aby ty zvířata byly v co nejlepších podmínkách,…“ Jako jediný pan Kocián dodává v této části nový poznatek k dobrým podmínkám welfare, a navrhuje kombinaci extenzivního a intenzivního způsobu chovu, alespoň v některém reprodukčním období zvířete: „…vţdycky v nějaké té fázi toho odchovu nebo případně i toho chovu jako takového je určitě období, kdy je dobré u toho skotu vyuţít ten pastevní odchov, protoţe v podstatě se to dá zkombinovat, i kdyţ se ta pastva povaţuje za nějaký extenzivní faktor, tak se to dá zkombinovat s tou intenzitou. … třeba pastva nebo to se nedá říct pastva, prostě volný pohyb v době vysoké březosti, volný pohyb zvířat v rámci odchovu tzn. u těch mladých kategorií, ať je to na pastvě nebo v nějakých výbězích, tak určitě vţdycky je dobrým prvkem.“ Hlavní důvody špatných welfare podmínek v chovech hospodářských zvířat vidí respondenti v ekonomice, tedy nedostatku finančních prostředků chovatele pro 36

Například ve volném ustájení dojnic by měly existovat tzv. únikové uličky, kde mají krávy moţnost vyhnout se agresivním jedincům.

64

různá opatření welfare (pan Schindler, pan Šustek, pan Kocián) a dalším důvodem je osobnost chovatele a jeho špatné zacházení se zvířaty, ať jiţ z neznalosti či neochoty investovat svůj čas a prostředky (v případě, ţe je má) do zlepšení podmínek zvířat (pan Klečka, pan Šustek, pan Schindler a pan Kubrický). „Welfare něco stojí, takţe jsou tam finanční podmínky podniku, dále špatná kvalifikace lidí nebo nechtějí, berou to na lehkou váhu, nechtějí se tím zatěţovat, neznalost.“(pan Šustek) „Tak to je jasné, chovatel. To je největší problém. Člověk, který není schopný zajistit zvířatům vhodné podmínky. … přece kdyţ na to nemám peníze, tak nemůţu ta zvířata týrat. … my se snaţíme, aby ta zvířata měla ty základní podmínky splněné a ten problém nenastal. To dělá kaţdý jako solidní chovatel.“ (pan Klečka) Jediný pan Dobeš vyjádřil názor, ţe důvodem špatných podmínek v chovech je špatný projekt zařízení: „…někdo postaví prvně stáj a pak se tomu snaţí přizpůsobit to zvíře. A ono to musí být naopak. Co bude chovat, jaké kategorie tam bude mít, k čemu to zvíře vlastně má, čeho má dosáhnout.“ Měl by vysoký standard dobrých ţivotních podmínek zvířat být podmínkou pro ţivočišnou výrobu? Proč? Podle některých chovatelů (pan Kocián a pan Dobeš) existuje jiţ teď v rámci konvenčního zemědělství dostatek norem, které nutí chovatele k zajištění alespoň základních a běţných opatření v rámci welfare zvířat. Navíc je jejich dodrţování hlídáno mnoţstvím kontrolních orgánů, jak uvádí pak Dobeš, který se v tomto smyslu vyjadřuje k opatřením Cross-Compliance37: „… na to jsou to normy … a kdyţ tady toto všechno nefunguje, tak na to chodí kontroly od veterinářů, z hygieny, z ţivotního prostředí, Střídá se jich tady plno. Veterináři chodí zase na, co se týče zdravotního stavu, pohody zvířat. Protoţe je to zase sešněrovaný tak, ţe v případě, ţe nedodrţíte všechny tady ty podmínky a některý tady z těch kontrolních orgánů vám k tomu nedá to razítko, ţe to děláte dobře, tak potom ve 37

V České republice jsou od 1. 1. 2009 prováděny Kontroly podmíněnosti (Cross Compliance). “Od 1. 1. 2009 je v České republice vyplácení přímých podpor a dalších vybraných dotací "podmíněno" plněním standardů udrţování půdy v Dobrém zemědělském a environmentálním stavu, dodrţováním povinných poţadavků v oblasti ţivotního prostředí, veřejného zdraví, zdraví zvířat a zdraví rostlin, dobrých ţivotních podmínek zvířat a minimálních poţadavků v rámci agro-environmentálních opatření. V případě, ţe ţadatel o dotace tyto podmínky nedodrţí, můţe mu být sníţena nebo, v nejkrajnějším případě, neposkytnuta výplata vybraných vyuţívaných dotací.“ Zdroj: http://eagri.cz/public/web/mze/dotace/kontroly-podminenosti-cross-compliance/

65

finále, protoţe všechno vlastně závisí na dotacích, tak se ty dotace můţou krátit nějakým koeficientem podle toho, jak velký průšvih jste udělala. (pan Dobeš) Další chovatelé myšlenku vysokého standardu dobrých ţivotních podmínek zvířat podporují, protoţe bez vysokého standardu welfare nemůţe farma prosperovat. Opět se u většiny zemědělců setkáváme s názorem propojenosti dobré pohody zvířat, zdravotního stavu zvířat a jejich kondice s vysokou produktivitou a tudíţ prosperitou farmy. „Já si myslím, ţe určitě jo. Ale otázka je ta ekonomická samozřejmě. … jsem toho názoru, ţe kdyţ se to má dělat, ta ţivočišná, tak by se to mělo tak, ať to k něčemu vypadá, ať to nese nějaký uţitek a ta zvířata jsou zdravá. A ono to potom zase souvisí s tou ekonomikou, ţe jenom zdravé zvíře vám dá nejvíc produkce.“ (pan Schindler) „Pokud ta zvířata nemají optimální podmínky, tak vţdycky se to odrazí v ekonomických výsledcích toho chovu.… kdybych měl problémy ty základní, nebudu mít dostatečnou porodnost, budu mít velké ztráty v chovu těch telat. Takţe ta ekonomika chovu se mi výrazně zhorší, kdyţ nebudu schopen zajistit optimální podmínky toho chovu a to musí fungovat nebo to platí podle mě všude u kaţdého druhu zvířat. Kdyţ ta zvířata nemají to základní, tak jako to nefunguje zkrátka.“ (pan Klečka). Pan Kubrický na tomto místě vyjadřuje obavy z toho, aby podobné normy byly dobře přizpůsobeny realitě chovu a skutečným potřebám zvířat: „Takţe ano, já jsem pro dobré ţivotní podmínky pro zvířata obecně, ale musí ty podmínky nastavit nějaký člověk, který tady tomuto systému chovu rozumí, který tam neudělá botu.“

V této části jsme se také ptali, jak si respondenti představují ideální stav v rámci dobré ţivotní pohody zvířat, kterého by se měli snaţit dosáhnout všichni provozovatelé správné chovatelské praxe. Tato spíše hypotetická otázka si kladla za cíl zjistit, jak si respondenti opravdu představují ideální podmínky pro zvířata v chovu. Vyjádření respondentů k této problematice se značně lišila. Všichni souhlasili, ţe ideálním stavem je spokojenost zvířat, ale cestu k tomuto stavu definovali rozdílnými způsoby. Pan Dobeš a pan Kocián charakterizovail ideální stav podle zdravotních podmínek a dlouhověkosti zvířat a dobré uţitkovosti: „No určitě ten ideální stav je takový, aby 66

těm zvířátkům se tam líbilo. Aby byla spokojená, no. Tak to by byl ideální stav. A aby co nejdéle vydrţely, v dobrém zdravotním stavu. To je potom uţ takový zpětný ukazatel. … Takţe čím ta zvířata mají menší pohodu, horší zdravotní podmínky, tak vlastně je vybrakujete mladší. Takţe já řeknu, třeba průměr republiky jsou třeba tři laktace, ţe se ta kráva v průměru doţije. V rámci republiky. My máme 3,1 teďka. … A ty podmínky teďka máme lepší teprve od března, tak ono to bude ještě lepší. Protoţe se vyházely ty matrace a mají tam lepší pohodu.“ (pan Dobeš) „A já jsem přesvědčený o tom, ţe ty ideální podmínky obecně pro to zvíře jsou těmi maximálně produkčními podmínkami.“ (pan Kocián) Další respondenty bychom mohli zařadit do skupiny, která povaţuje za ideální stav, co nejpřirozenější podmínky, nebo alespoň takové, které jim dovolí projevit své přirozené chování (pan Schindler, pan Klečka, pan Šustek). „… můj názor je takový, ţe prostě přizpůsobit technologii co nejvíc těm zvířatům, coţ znamená v podstatě jim umoţnit co nejpřirozenější chování.“ (pan Schindler) „Ideální stav je, kdyţ je vyţenete na louku, to zvíře je v přirozených podmínkách, které jsou mu nejpřirozenější. Je venku, ţere trávu, má dostatek vlákniny, vitamínů, maximálně je farmář přikrmí, … Zvířata jsou na čistém prostředí. Je tam minimální tlak E. Coli, zvířata jsou jinak pod neustálým tlakem. Venku je úplně jiný vzduch, ideální podmínky. Tady (v intenzivní produkci, pozn. EV) jsou také ideální podmínky, ale za velkého úsilí. Tady potřebujete doktora, venku potřebujete maximálně se podívat, jestli nepřerůstají paznehty. Musí se pořešit přístřešek a tím to končí.“ (pan Šustek)

Jako ideální ukazatele pro posouzení ţivotní pohody zvířat respondenti uváděli zejména chování zvířat (pan Dobeš, pan Klečka, pan Šustek) spojené s klidem ve stádě. „To, jestli ta zvířata, říkám, jestli bučí nebo nebučí, to je jeden z takových charakteristických znaků, jestli mají pohodu nebo ne. Jestli se mezi sebou nějak terorizují nebo se bodnou. … To znamená, pokud je v tom stádě klid, je ta pohoda jasná.“ (pan Klečka) „… jak se ta zvířata chovají. Jestli jich většina leţí, většina stojí. Jestli třeba kdyţ odejde od koryta, jestli si hnedka lehne, anebo jestli ještě chvilku stojí před tím, neţ si lehne. A to všecko jsou vlastně projevy toho zvířete v tom jeho prostředí a vyjadřuje to, jak se cítí.“ (pan Dobeš) „Na chování zvířat nejvíce poznáte, jestli je všechno v pořádku.“ (pan Šustek) 67

Dalším významným ukazatelem dobré pohody byl vzhled a tělesná kondice zvířat (pan Šustek, pan Kubrický, pan Kocián, pan Schindler) – absence otlaků a otoků a také výţivný stav zvířat, zda nejsou hubená. V neposlední řadě respondenti uváděli kvalitu prostředí (pan Šustek, pan Kocián, pan Schindler) - ustájení, větrané s přiměřenou teplotou, s dostatkem světla, bez překáţek způsobujících zvířatům utrpení a suchá a pohodlná podestýlka. Pan Kocián neopomněl zdůraznit propojenost dobrého welfare, zdravotního stavu s produktivitou: „Aby to zvíře bylo v pohodě, v pohodě si lehlo, aby neleţelo vyloţeně ve výkalech, aby nemělo otlaky zase z nějakého roštového ustájení, nebo já nevím, co se všechno ještě někde objeví, protoţe ať cokoli zanedbáme, tak vţdycky se to projeví ztrátou na té produkci.“ (pan Kocián) Zajímavé bylo zamyšlení se pana Šustka nad moţností nahradit svým zvířatům moţnost přístupu na pastvu. Zmínil se, ţe je to moţné kvalitním managementem a maximálním přizpůsobením prostředí a dobrou péčí ošetřovatelů. „Je to o managementu, třeba vyklízení kejdy, my jsme schopni 3x denně, je na to mechanizace, jsou na to lopaty na řetězech ve stáji, které se dají nastavit, je tam časovač, který si načasujete a tím zajistíte, ţe krávy mají stále sucho pod nohama, jako venku na té pastvině.“ (pan Šustek) Hospodářské zvíře, u kterého byly splněny podmínky dobrého welfare zemědělci charakterizovali jako zdravé v optimální tělesné kondici, které se nebojí člověka – v jeho přítomnosti neprojevuje známky stresu. Coţ je důkazem dobré péče chovatele. „Spokojené, dlouhověké, uţitkové, v dobré kondici, zdravé. Hodně dojí, zdravé nohy. … Kdyţ vlezete do stájí, do stání a ono si vás některé přijde olízat nebo očuchat, tak to znamená, ţe ti lidé s ním dobře zachází. Kdyţ se sbalí a bude zdrhat na opačnou stranu chléva, tak to znamená, ţe si na vás dává „majzla“. Zkusme to, potom se třeba postavíte do stájí a uvidíme, jestli si vás přijde některá ţuţlat.“ (pan Dobeš) „Zvíře bude v optimální kondici, to znamená ani hubené, ani tlusté, bude čisté, nebude se bát člověka, a to je asi tak všechno.“ (pan Schindler) Uţitkovost byla mezi respondenty (pan Dobeš, pan Klečka, pak Šustek) také signifikantní charakteristikou spokojenosti zvířete: „… jalovička musí být dobře rostlá, hluboká, srst musí mít lesklou, poznáte to i podle chůze, jestli kulhá, nebo nekulhá, musí mít lesk v oku, neměla by být najeţená. 68

Nejlíp se to pozná na dlouhověkosti, jak dlouho udrţí uţitkovost, jak zabřezává, to je všechno s tím spojeno. … Ano, krávy to je nejsloţitější, nejtěţší profese v zemědělství, chovat mléčný skot. Je to nejtěţší, je s tím nejvíce práce.“ (pan Šustek) Pan Schindler a pan Kocián tvrdí, ţe nejlépe spokojené a zdravé zvíře se pozná podle toho, zda přeţvykuje: „V prvé řadě kráva – jako ţe je v pohodě - tak se projevuje tím, ţe kdyţ k ní přijdete, musí spokojeně ţvýkat. V podstatě kráva, dalo by se říct, ţe v průběhu dne je málo hodin, kdy kráva nepřeţvykuje. Dalo by se říct z 80-90 %, kdyţ k té krávě přijdete, ta kráva musí přeţvykovat anebo přijímat potravu. Buď přeţvykuje, nebo přijímá potravu. Kráva, která nepřeţvykuje, tak spí – to je jedna věc – anebo je nemocná. Nejsou jiné moţnosti.“ (pan Kocián) Kdyţ byli respondenti dotázáni, zda si myslí, ţe existuje nějaký systém chovu poskytující zaručeně nejlepší a na druhé straně nejlepší welfare pro hospodářská zvířata, shodli se na tom, ţe vše záleţí na individuálním chovateli a jeho moţnostech (geografických podmínkách, které rozhodují o extenzitě a intenzitě chovu, fyzických moţnostech farmy a finančních prostředcích). Pan Klečka, pan Dobeš a pan Kocián se vyjádřili, ţe lze zajistit welfare na stejné úrovni jak v intenzivním tak extenzivním způsobu chovu, pokud se co nejlépe přizpůsobí potřebám chovaných zvířat. „I ve velkochovech je moţné zvířatům vytvořit solidní podmínky tím, ţe pokud se splní to, o čem hovořím, to znamená dostatek kvalitního krmení, aby zvířata měla sucho, nebyla v mokru neustále nebo trvale, a měla relativně dostatek místa. Samozřejmě nesmí mezi nimi být, dejme tomu, nějaký agresivní jedinec, který by je terorizoval, tak potom je moţné i v tom velkochovu vytvořit podle mě solidní podmínky. To se nevylučuje.“ (pan Klečka) Pan Dobeš výstiţně vyjádřil podmínky v intenzivním a extenzivním systému chovu: „Ono se to dá, to mléko vyrábět jako intenzivně, jako ţe se do toho dá moře všelijakých vstupů, třeba i drahých a ono to zvíře to vrátí, pokud je v dobrých podmínkách. Ale zase třeba někoho na Novém Zélandu, kde mají pastvu celý rok, tak třeba tam vůbec nepotřebují tak vysokou uţitkovost, protoţe on tam má tak nízké náklady na té pastvě. Takţe on i třeba při dnešní uţitkovosti můţe udělat úplně stejnou ekonomiku tak, jak tady někdo, kdyţ do toho zainvestuje, cpe do toho předkem, zadkem, a vlastně má úplně stejný ekonomický výsledek při jiné intenzitě výroby.“ (pan Dobeš) 69

Pro pana Klečku a pana Schindlera je dobrým systémem chovu takový, kde se mohou zvířata chovat, co nejpřirozeněji. „No systém chovu, který je, bych řekl, asi nejlepší, ale zase nejde asi realizovat u všech zvířat a na všech farmách a tak, tak je určitě ten, co máme my, si myslím, ţe prostě v zimě ty krávy jsou v nějakých budovách nebo v nějakých přístřešcích, kde samozřejmě trošku se musí přizpůsobit tomu, co máme k dispozici. A přes léto vlastně jsou na té pastvě, kde vlastně se můţou chovat úplně přirozeně a tak. Takţe to vidím jako nejlepší. Ale říkám, nejde to asi všude.“ (pan Schindler) Pan Kocián opět zdůrazňuje neoddělitelnost dobrých podmínek zvířat a dobré produkce, a jako nejhorší systém odmítá systém vazného ustájení. „To je chovatel od chovatele … Vy se mě ptáte, co je nejhorší a co je nejlepší. Nejhorší je to, co Vám tu produkci srazí a nejlepší je to, co Vám tu produkci povýší. … A jako nejhorší – tak samozřejmě ve vztahu k tomu dobytku kdybych ten dobytek zase uvázal zpátky, tak je to nejhorší, co bych mohl udělat.“ 2.2.2 Jak vypadá přístup k welfare hospodářských zvířat u vybrané skupiny zemědělců v praxi? Jak hodnotí vybraní zemědělci welfare na své farmě? Povaţují se za zprostředkovatele správné chovatelské praxe? Všichni účastníci výzkumu hodnotí welfare na svých farmách kladně, a jsou se situací spokojeni. Snaţí se svým zvířatům poskytnout, co nejlepší podmínky. I kdyţ například pan Dobeš, pan Klečka i pan Kocián uznávají, ţe je stále co zlepšovat. „Myslím si, ţe teďka uţ ta zvířata u nás jsou na tom celkem dobře, co se týče pohody. Ale ještě pořád jsou nějaké věci, co chceme zlepšit.“ (pan Dobeš) Většina respondentů popisovala welfare v rámci svých farem jako zlepšování ustájovacích prostor, dobrou péči o dobytek z hlediska dobré výţivy a pak také zdravotní péči o své svěřence. Pouze pan Schindler dodal, ţe je důleţité poskytnout, co nejpřirozenější podmínky: „Takţe jak hodnotím welfare na našich farmách? Tak já si myslím, ţe ten welfare je docela dobrý a snaţíme se v rámci moţností poskytnout těm zvířatům co nejlepší welfare, co nejpřirozenější podmínky.“ (pan Schindler) 70

Všichni respondenti se zároveň povaţují za zprostředkovatele správné chovatelské praxe, uvedeme si výroky pouze některých z nich: „… kdyţ sem přišli na kontrolu v rámci těch dotačních záleţitostí, tak jsem neměl s ustájením, ani co se týče veterinářů nějaký zásadní problém, akorát tak, ţe sem tam ten dobytek si urve o něco visačku, ţe roztrhne ucho, ale to se děje všude.“ (pan Kocián) „Kdyţ někdo ke mně přijede na návštěvu, řekne, máš pěkný dobytek. To je všechno, to mi stačí. Nepotřebuji veterináře, nějaké léčení, ţe bychom měli nějaké úhyny v telatech nebo ţe bychom měli nějaké epidemie, nemám, nic takového nemáme.“ (pan Kubrický) „Tak já si myslím, ţe jo, ţe se za něj povaţuji a proč? No protoţe to chci dělat tak, jak se to dělat má.“ (pan Schindler)

Jak velký význam přikládají naši respondenti welfare zvířat na své farmě a jak se to projevuje v praxi? Welfare zvířat na svých farmách přisuzují téměř všichni respondenti velký význam a je pro ně prioritou. Zprostředkování dobré pohody se podle zemědělců projeví v lepším zdravotním stavu a kondici zvířat a také uţitkovosti. „No v praxi se to projevuje tak, ţe jsme třeba zrovna překopali, to ustájení. Vloni od ledna do března se předělala stání nahoře na přistýlaná. Předtím se nestlalo, teď uţ se stele. No a vrátilo se nám to v tom, … ţe se spraví nohy, spraví se hlezna. A ţe se jim během půl roku zvedla uţitkovost o dva litry.“ (pan Dobeš) „No přisuzuji tomu velký význam, určitě, protoţe je třeba prokázané, ţe krávy pokud mají, pokud jsou natlačené, je jich v kotci hodně a tak dále, tak mají problém třeba s telením, je víc mrtvě narozených telat a tak dále. Coţ se snaţíme prostě eliminovat.“ (pan Schindler) „Tady ta zvířata mají všechno, kolikrát bych si lehnul místo nich tam. Myslím si, ţe welfare je velkou prioritou. Protoţe vím, ţe kdyţ nebude welfare (zde míní ustájení, prostor pro pohyb apod. pozn. EV), tak jim tam budu muset krmit ještě něco navíc, abych to zkompenzoval, a to mě stojí peníze. Takţe v praxi se to projevuje zase tou produktivitou“. (pan Kocián) K tomu pan Klečka a pan Šustek ještě dodávají, ţe se dobrý welfare projevuje také v chování zvířat, kdy jsou klidná, coţ také usnadňuje práci: „No tak podstatné je, aby to welfare bylo jako, řekl bych, splněno pro ta zvířata nebo bylo pozitivní, protoţe 71

pokud mám pastevní způsob chovu a ty podmínky nefungují, tak jednak mi začnou utíkat z té pastviny, ta zvířata, to znamená těţký problém a komplikace. A letos, jak říkám, nám neutekla ani jedno.“ (pan Klečka) Pro pana Kubrického je welfare prioritou hlavně ve chvíli, kdy znamená i usnadnění práce (například pastva apod.): „Já se vám pořád snaţím vysvětlit, ţe já se nedívám na welfare, ale já se dívám na pro mě jednoduchost práce. Já bych musel říct, abych mluvil pravdu, tak bych musel říct, ţe já tomu nekladu význam vůbec ţádný. Ale čeká mě to.“ (pan Kubrický) Pro posuzování welfare zvířat na své farmě vyuţívají respondenti shodná kritéria, jen se liší v důrazu, který přikládají tomu kterému ukazateli ţivotní pohody. Nejlepšími ukazateli jsou pro ně často chování zvířat – klidná, neagresivní, přeţvykující; zdravotní stav a kondice – dobrá porodnost, natalita telátek; vzhled zvířat a stav ustájení, coţ vše má pak vliv také na produktivitu. „V podstatě to samé. Aby ta zvířata byla v klidu, aby nebyla agresivní, aby nic nechybělo, aby jejich zdravotní stav byl, protoţe u těch matek, které chováme, v podstatě to potom má vliv na, dejme tomu, na tu porodnost a na tu natalitu. Takţe musí to fungovat, aby ty výsledky byly dobré.“ (pan Klečka) „Já se orientuju podle toho chování, pozorováním zvířat, jak se chovají, jak vypadají, jejich kondice.“ (pan Šustek) „No podle těch zvířat, jak se chovají. Kdyţ vidím, ţe zvíře má málo nastláno, je špinavé, kdyţ není naţrané nebo je špatně naţrané, tak prostě leţí, hledí, nepřeţvykuje, bachory tím pádem stojí.“ (pan Kocián) „Jak říkám, posuzuji to i z hlediska, já nevím, letos vlastně mám sto procent odchovaných telat. Víc jak sto procent, protoţe mám tři dvojčata. … Já si myslím, ţe takhle by se na to měl dívat kaţdý, na takovéto podmínky. Jestliţe prostě to zvíře bude strádat, tak se to projeví na jeho zdravotním stavu, ne? To je můj názor. Jestliţe přijde někdo, jezdívají tady za mnou, ty, nemáš krávu? Přijdou se podívat, já říkám, pojďte se podívat po chlévě. Řeknou, máte pěkné krávy. Tak to mě potěší. To mi říká, ţe asi něco děláme dobře.“ (pan Kubrický)

72

„Podle mnoţství zvířat v kotci, podle čistoty zvířat, kondice zvířat, stavu paznehtů, kulhavosti.“ (pan Schindler) Pan Dobeš dodává, ţe je důleţité jak se zvířata ve svém prostředí cítí: „Právě podle toho, ţe kdyţ přijdete do toho chléva, tak se díváte, jak ta zvířata se chovají. Nepoznáte to podle toho, kdyţ se podíváte na to zařízení, ale pozná se to podle toho, ţe se snaţíte odhadnout, jak se v tom cítí to zvíře. A to je právě to, co jsem vám říkal.“ (pan Dobeš) „Podle mnoţství zvířat v kotci, podle čistoty zvířat, kondice zvířat, stavu paznehtů, kulhavosti.“ (pan Schindler)

V rámci dobré ţivotní pohody byli schopni všichni respondenti ve svých chovech udělat nějaká opatření pro svá zvířata, která povaţují pozitivní. Zejména se to týkalo opatření v rámci prevence zdraví, rekonstrukce ustájení na prostornější, čistší a pohodlnější s dobrou tepelnou izolací, prostornější leţení (pan Dobeš, pan Schindler, pan Šustek, pan Kocián): „… předělávalo to stlaní. Potom seník, co jsme měli původně seník, tak se předělal na takové prostornější leţení pro, nebo ustájení pro krávy, co stojí na suchu, pro ty zaprahlé. To se udělalo. A co ještě? Rozšířila se porodna. Přidělala se jedna porodna navíc, ať to není tak namačkané v té staré porodně, co jsme měli.“ (pan Dobeš) Pan Šustek jako konstantní změnu k lepšímu ještě uvádí školení ošetřovatelů a zaměstnanců, k tomu aby poskytovali zvířatům kvalitní péči. „Důleţití jsou zaměstnanci, všechno to stojí na lidech, jak budou odvádět práci, to se pak projeví na celkovém výsledku. Takţe důleţité je školení zaměstnanců, kdyţ někdo dělá neplechu, tak ho chytnout za límec.“ (pan Šustek) Pan Kocián viděl nejvýznamnější a nejdůleţitější změnu v rámci welfare v zavedení volného ustájení při převzetí farmy a stejně tak pan Kubrický, který sice má vazné ustájení krav, které však mají po většinu roku přístup na pastvu mezi dojeními, coţ podle něj také usnadňuje práci: „Já můţu říct jedině to, ţe prostě máme pastevní chov dojnic a to je taková zásadní změna, kterou jsme udělali zprvopočátku, protoţe podnik, který tam choval dobytek, tak tu pastvu nevyuţívali. Já beru přednosti tady

73

tohoto. Na druhé straně musím říct, ţe my kdybychom ty krávy nepásli, tak uţ jsem toho chovu nechal dávno. Kvůli tomu, ţe by té práce bylo strašně moc.“ (pan Kubrický) „Říkám, všechno jsme to pustili na volno. Vše se odvázalo, zvětšily se kotce, zprůjezdnily se stáje, stáje se otevřely, probouraly se štítové zdi, udělaly se ty zábrany proti-průvanové, je tam podstatně víc vzduchu, nějaké světlo jsme tam ještě navíc dali…“ (pan Kocián) Pan Klečka se věnuje pastevnímu chovu skotu, takţe se zaměřil na přikrmování dobytka v obdobích sucha, kdy není dostatek pastvy a jako další pozitivum vidí rozhodnutí nezvyšovat početní stav stáda kvůli nedostatečnému ustájení: „No a tady v tom chovu ve stáji, tak tady to řešíme tak, ţe my jsme měli původně takové záměry, ţe to stádo bude větší. Ale protoţe ten prostor stáje je takový, jaký je, tak jsme se rozhodli, ţe velikost toho stáda nebudeme nějak extrémně navyšovat, abychom splnili všechny tyto podmínky. To znamená přiměřená hustota na velikost plochy toho leţiště vedle té stáje pro jedno zvíře, dostatek krmení, aby mohly všechny najednou třeba ţrát…“ (pan Klečka)

A co chtějí naši respondenti vylepšit do budoucna, co je trápí? Pozitivní je, ţe všichni respondenti mají v plánu zavést nějaká další opatření směrem k lepšímu welfare na svých farmách. Pan Kocián, pan Schindler i pan Šustek si uvědomují, ţe co se týče ustájení a prostorů pro dobytek je stále co zlepšovat, jelikoţ amortizace zemědělských staveb je rychlá a musí se stále přizpůsobovat potřebám zvířat ať jiţ v rámci úpravy lehacích boxů, podestýlky, či tepelné izolace. Pan Dobeš se chystá zaměřit na prevenci zdraví vemene zlepšením hygieny v ustájení krav ve fázi před porodem. Pan Schindler dále uvedl, ţe by chtěli omezit manipulaci se zvířaty na minimum (coţ ej v rámci pastevního chovu, na rozdíl od intenzivní mléčné produkce uskutečnitelnější): „No a co bych chtěl, tak do budoucna co nejvíc omezit manipulaci s těmi zvířaty. Aby se nemuselo dvakrát ročně vakcinovat, coţ je pro to stádo docela stresující, je to nebezpečné, i kdyţ se snaţíme to eliminovat, to nebezpečí, ale je to prostě i tak nebezpečné pro lidi, pro zvířata.“ (pan Schindler) Pan Klečka chce postavit venkovní přístřešek na slámu pro dobytek: „Tak potřebovali bychom ještě dořešit takový jeden problém, protoţe ta farma není 74

dostatečně dobudovaná na tu velikost půdy, kterou obhospodařujeme a to je potřeba udělat přístřešek na slámu, kterou dneska máme venku ve stohu. A bylo by lepší, aby v zimě ta zvířata měla tu slámu asi suchou.“ (pan Klečka) Na větší změnu směrem k lepšímu welfare svých zvířat se chystá pan Kubrický: „Chtěli bychom udělat takový malinký teletník někde vedle farmy. … Buď teletník, anebo nějakou takovou stáj, kde by byl volně mladý dobytek, aby se to trošku v té stáji provzdušnilo. V tom zimním období to máte, okna jsou zamrzlá, on je tam i takový vzduch vlhký, ty podmínky jsou tam těţké v tom zimním období.“

Součástí této dimenze výzkumu bylo zjistit jaký je postoj respondentů k provádění invazivních technik vzhledem k welfare zvířat. Techniky jako odrohování a kastrace povaţovali za nutné všichni respondenti, jako prevence mnohem závaţnějších problémů welfare do budoucna: „Odrohování je potřeba udělat. Protoţe kdyţ se to neudělá, tak jedno rohaté zvíře vám tam dokáţe rozhodit půlku stáda. Protoţe tam bude jako dominantní jedinec a bude toho vyuţívat nebo zneuţívat. Je to potřeba udělat, ale je to potřeba dělat jako u malého zvířete zavčasu.“ (pan Dobeš) „My jsme měli býka, který byl geneticky bezrohý, takţe to bylo tak půl na půl, ale děláme odrohování. Je to menší zlo pro ta zvířata neţ potom, co ty rány způsobí. I ve vztahu k lidem- bezpečnost práce.“ (pan Kocián) Nikdo z respondentů neviděl problém v těchto technikách, ale zdůrazňovali podmínky, za kterých se mohou provádět a jakým způsobem. Nejdůleţitější je provést je v útlém věku zvířat a také co nejméně bolestivě: „Tak eliminovat ty dopady. To znamená, jestli se dělá odrohování, dejme tomu, tak ho dělat relativně brzo, v tom raném věku zvířete, aby to bylo zajištěno. Co se týče kastrace, no tak tu kastraci zase v raném věku a dejme tomu tou gumičkou nebo tak, nedělat to krvavou cestou.“ (pan Klečka) Pan Klečka ještě dodává, ţe techniky jsou nutné také v rámci ekonomiky chovu. Na to samé upozorňují pan Kubrický, pak Kocián a zejména pan Šustek. „Víte, ono tady tohle, o čem mluvíte, je vţdycky nějakým způsobem podřízené tomu ekonomickému efektu toho chovu. A já chápu kolegy, kteří jsou nuceni pouţívat tyto 75

metody, ţe k vyřešení těch problémů, které by následně v tom chovu vznikly, asi ty metody musí pouţívat. … vnímám to tak, ţe pokud ta ekonomika chovu musí nějakým způsobem fungovat, tak i tyto metody jsou nutné, bohuţel.“ (pan Klečka) 2.2.3 Jaký je přístup vybraných zemědělců k welfare hospodářských zvířat na pozadí ekonomických podmínek? Ekonomická stránka věci hraje v rozhodování o zavádění opatření směrem k lepšímu welfare na farmě všech respondentů významnou roli. „No samozřejmě je to otázka ceny, kolik bychom potřebovali investovat do tohoto opatření. My jsme třeba pořídili zábrany a některé ty věci, které pro tu manipulaci se zvířaty jsme nezbytně potřebovali, ale v tuto chvíli kdybychom chtěli třeba rozšiřovat stádo a zvětšovat plochy pro ustájení v zimě těch zvířat, tak to by asi ekonomicky nebylo zajímavé.“ (pan Klečka) „U nás je to tak, ţe samozřejmě ten zisk je nejdůleţitější.“ (pan Schindler) „Ekonomika. Abych něco udělal, musím na to mít. Toť vše. Jak na to prostě reagovat?“ (pan Kubrický) Zisk je u respondentů nejdůleţitější. Neznamená to však, ţe by zemědělci nechtěli svým zvířatům dopřát dobré podmínky, ale musí se pohybovat stále v rámci ekonomické udrţitelnosti a uţivení se. Hospodářská zvířata potřebují ţivotní pohodu čili welfare, aby byla zdravá v dobré kondici a spokojená, bez čehoţ se vysoká produkce a zisk farmy neobejde, s touto tendencí se setkáváme ve vyjádřeních všech respondentů napříč celým výzkumem, nejvýrazněji se to projeví právě v dimenzi výzkumu věnující se ekonomické stránce welfare. Nejlépe tuto tendenci popisuje pan Šustek následován vyjádřením pana Kociána: „… krávy jsou fajn, ţe můţou dojit 15000 litrů, to si vynásobte 305 dnů laktace. To je báječné, to je supr, ale kdyţ jí k tomu nedáte ty podmínky, tak ta kráva zkolabuje a odejde, takţe vy musíte začít ten welfare, musíte zajistit kvalitní krmení. Napřed musíte udělat welfare, výborné krmení, a pak můţete dělat tu práci, jinak to nejde.“ (pan Šustek) „My musíme vydělat. Tady je sice dotační oblast, tady dostáváme nějaké penízky z dotací, ale produkce musí být … Já osobně si myslím, ţe v případě ţe se nesladí všechny ty prvky i včetně té výţivy, té genetiky, toho prostředí jako takového, tak v podstatě ten chovatel vţdycky prodělává.“ (pan Kocián)

76

Jako hlavní bariéru či překáţku v uplatňování lepšího welfare na svých farmách viděla většina respondentů nedostatek finančních prostředků (pan Schindler, pan Klečka, pan Kubrický, pan Šustek i pan Kocián). „Tak jedinou překáţkou vlastně jsou vţdycky jenom peníze, myslím si, ţe vţdycky co se dá udělat, tak se udělá buď hned, nebo v nejbliţší moţné době. Takţe jak říkám, jedinou překáţkou jsou vţdycky jenom peníze.“ (pan Schindler) „Bohuţel to podnikání v zemědělství je taky o penězích, jo. Já vţdycky říkám, kdyby to nebylo o penězích, tak bych se smíchy umlátil, protoţe to by byla samá sranda. Ale bohuţel to sranda není, takţe ty peníze jsou vţdycky aţ na prvním místě. A kaţdý sedlák trochu rozumný kaţdou korunu, kterou vydělá, tak uţ má okamţitě deset míst, kde ji můţe investovat. My jsme třeba velká farma, letos vyrobíme v uvozovkách velký zisk, protoţe jsou dobré ceny, ale my jsme investovali dvakrát tolik, neţ je ten zisk.“ (pan Klečka) „No ţádné - kdyţ jsou prostředky, tak se dá ledacos udělat.“ (pan Kocián) „Ekonomika. Já nejsem zastáncem toho, ţe pokud něco chci, tak v první řadě si na to jdu půjčit peníze, abych zase někde někomu něco splácel. Ne. Já to dělám obráceně. Co nejvíce za-financovat si ze svých zdrojů No, takţe tady nějakou stavbu, to jsou všechno milionové záleţitosti.“ (pan Kubrický) Výjimkou je pan Dobeš, který uvedl, ţe největším problémem pro ně v aplikaci nějakého nového opatření v rámci lepšího welfare je nedostatek pracovních sil a času: „Takhle. Kdyţ něco vymyslíme, ţe to chceme udělat, tak většinou potom bývá problém hlavně v tom, ţe momentálně na to nemáme lidi, protoţe jsou celý rok na poli, protoţe se sníţil stav zaměstnanců hodně. Takţe spíš se takovéto věci, co se týkají welfare zvířat, se potom posunují … No a potom zase ty naše welfary si vymýšlíme přes zimu a dělají se aţ takhle.“ (pan Dobeš)

Jsou vybraní zemědělci ochotni investovat svůj čas a prostředky pro zlepšení welfare svých zvířat? Na tuto otázku reagovali všichni respondenti jednoslovně, se samozřejmostí, ţe ano. Pan Šustek dodal: „Samozřejmě, kdyţ budu investovat svůj čas a prostředky, tak se to projeví na uţitkovosti.“ (pan Šustek) 77

Pan Klečka: „…co se týče toho welfare, tak to vţdycky takto přizpůsobujeme, abychom pro ta zvířata udělali maximum a bylo to bezproblémové.“ Pan Kubrický je ochoten věnovat své prostředky pro zlepšení welfare, ale nevidí budoucnost svého hospodaření udrţitelně: „Jsem ochotný do toho investovat veškerý svůj volný čas, který mi samozřejmě, aţ si dodělám svoje, který mi zbude. Ale musím vidět především ekonomiku, nebo kdyţ uvidím, ţe chov mléčného skotu bude mít nějakou do budoucna ekonomiku, ţe mléko bude stát devět korun, hned. Ale při současných cenách, ţe mléko je levnější jak voda v podstatě, dá se to tak říct. Já za mléko dostanu sedm korun, ale vy si jdete koupit sklenku vody někde do obchodu a vy za to zaplatíte víc a nikoho to prostě nebolí, ţe. Takţe v tomto případě radši toho hospodaření, kašlu na celý welfare a budu se věnovat jenom rostlince (rostlinná výroba, pozn. EV). Jestliţe pro mě nebude ekonomické dělat ţivočišnou výrobu.“ Z vyjádření respondentů vyplývá, ţe ekonomika hraje velkou roli a často jde jen o ekonomickou udrţitelnost farmy, ne o závratné zisky, přesto se zemědělci snaţí v rámci svých moţností poskytovat zvířatům dobré podmínky, coţ je ovšem zase spojeno s produktivitou a ziskem – vše je propojeno.

2.2.4 Jak zemědělci reflektují důleţitost vztahu chovatel - hospodářské zvíře vzhledem k welfare? Jaký je přístup zemědělců ke zvířatům v jejich chovech? Respondenti popisovali svůj vztah ke zvířatům ve svém chovu jako dobrý a kaţdodenní péče o ně je prioritou, někteří měli ve stádech dokonce své oblíbence (pan Dobeš, pan Klečka, pak Kubrický) a se zaujetím popisovali příběhy s nimi spojené. Někteří svěřenci z jejich stáda mají dokonce jméno. Jejich vztah ke zvířatům bychom mohli nazvat citovým. „Tak jak je vnímám, ţe se musím kaţdý den o ně postarat, to je taková věc, ţe ten sedlák kaţdý den ráno vstane, jak já říkám, nachystám snídani pro sebe a svoji ţenu, a vezmu psa a jdu nakrmit ty svoje ocasy, jo. A kdyţ máte Silvestra, Štědrý den nebo cokoliv, abyste ta zvířata šel zkontrolovat nebo nakrmit. To je taková základní vazba.

78

Druhá je, kdyţ třeba ta zvířata jsou na pastvě a je tam taková pohoda, tak jako si s nimi jdete klidně povykládat.“ (pan Klečka) Všichni účastníci výzkumu zároveň připomínají, ţe zvířata jsou pro ně zdrojem příjmu a obţivy, coţ pro ně zároveň znamená, ţe jsou na prvním místě, prioritou je kvalitní péče o ně. Ovšem za domácí mazlíčky je nepovaţují. „Podívejte se, já to musím vnímat jako zdroj příjmu, to znamená, musí to být člen rodiny, to nejde jinak.“ (pan Kubrický) „Člověk se na to musí dívat samozřejmě tak, ţe to zvíře je výrobní prostředek a jeho účelem je to, aby nám dalo nějakou produkci a nějaké trţby a pokud moţno nějaký zisk. Ale samozřejmě je to trošku jinak neţ u nějakých strojů nebo něco. Ţe určitý vztah mezi těmi chovateli a těmi zvířaty se určitě vytvoří. Ţe není to úplně, jako kdyţ doma máte pejska.“ (pan Schindler) „Já to beru tak a snaţím se to vštípit i těm zaměstnancům, ţe na prvním místě je ta kráva. Ono se to všechno přizpůsobuje kravám tady. To, co nás ţiví jsou ty krávy. Děláme všechno pro to, abychom měli ty výsledky.“ (pan Šustek) Většina respondentů posuzovala vztah ke svým zvířatům jako jednotlivcům, kde výjimkou byl pak Kocián, pro kterého je základní jednotkou chovu stádo: „Mě nezajímá jednotlivé zvíře, mě zajímá stádo. Takţe já z té chovatelské pozice o ty články, o ty jednotlivce, se zajímám, aţ mi něco signalizují. … Zaměřuji se na prevenci, a kdyţ se na tu prevenci zaměřím, to znamená dobrá výţiva, ustájení, welfare, tak je mi jasné, ţe se nemusím o ta jednotlivá zvířata aţ tak zajímat“ (pan Kocián) a dodává: „Já mám vztah, určitě, jinak bych tu práci nemohl dělat, ale nemám ho takový, ţe budu chodit a mazlit se s nimi.“ Domníváte se, ţe blízkost vztahu hospodářských zvířat a chovatele či ošetřovatele je důleţitá pro welfare zvířat? Proč?

Důleţitá je podle některých

respondentů důvěra zvířat k chovateli či ošetřovateli, aby zvířata v jeho přítomnosti byla klidná a nebyla ve zbytečném stresu, coţ také usnadní manipulaci s nimi a zlepší bezpečnost práce (pan Dobeš, pan Klečka, pan Šustek, pan Kubrický). „Tak určitě, ideální je, kdyţ ta kráva ve vás cítí ne kamaráda, ale kdyţ se k ní člověk chová pěkné, tak to umí odměnit. … Ta kráva není plachá, pozná se to na 79

plachosti těch zvířat, není plachá, je více v pohodě, není pod stresem. Kdyţ vejdete a ona ve vás vycítí vetřelce nebo predátora nebo něco, tak se dostává do stresu. Musí ve vás cítit pohodu, klid a vědět, ţe jí neublíţíte. Musí se cítit jako v ráji.“ (pan Šustek) V očích respondentů je dobrý vztah ke zvířatům a jejich důvěra k němu podmínkou dobré péče, usnadňující manipulaci a práci se zvířaty. „Určitě, ta zvířata to tak vnímají … Protoţe my kdykoliv se tam v tom v stádě, já chodím takhle celý rok, přijdou se podívat a vědí, ţe ode mne nemůţou čekat ţádný problém. … Takţe taková ta vazba u těch zvířat, vůči těm zvířatům, to funguje. I to, ţe na ta zvířata člověk mluví, ona vnímají nějakým způsobem. A potom stačí, kdyţ někde, já nevím, tady třeba vypásáme ten předek, jo, ony jsou někde vzadu. Já jim oddělám ohradník a zavolám na ně. A oni uţ na to reagují samozřejmě, uţ vědí, ţe se něco děje, hned zbystří, co se děje a všecky přijdou. Já je nemusím nahánět.“ (pan Klečka) „Je to důleţité pro welfare zvířat, protoţe kdyţ to zvíře s vámi vychází dobře nebo vy s ním teda, tak není ve stresu a úplně jinak se projeví. Řeknu, kdyţ to zvíře bude vystresovaný a vy si tam mezi ně vlezete a budete hledat, co se vám, co je v říji nebo to, tak ty ostatní budou chodit a nic nevididíte. Kdyţ si všechny v klidu lehnou a dvě budou mít říji a budou tam chodit, tak je vidíte okamţitě. Takţe i vám to usnadní práci.“ (pan Dobeš) „Podívejte se, kaţdodenní kontakt s těmi zvířaty pro mě má význam především v tom, ţe ten dobytek je krotší. Kdyţ se otelí jalovice a dojíte ji první týden, to kope jak elektrika. Ale jak ten kontakt s tím je, jak ten dobytek je zvyklý na lidi, chová se jinak.“ (pan Kubrický) Podle pana Schindlera je blízký vztah ke zvířatům důleţitý, aby se o ně chovatelé dobře starali: „Je to důleţité, kdyţ třeba řeknu, ţe kdyţ máte k tomu zvířeti nějaký vztah kladný, tak je pro vás nepříjemné, kdyţ vidíte, ţe to zvíře nemá ty správné podmínky, jaké by mělo mít.“ Pan Kocián se na tomto místě vyjadřuje k tzv. personifikaci zvířat, coţ znamená, ţe by jim chovatelé neměli přisuzovat lidské vlastnosti a pocity. K tomu, zda počet ošetřovatelů pečujících o hospodářská zvířata můţe ovlivnit jejich welfare, poskytli respondenti různá vyjádření. Pan Dobeš a pan Šustek se domnívají, ţe čím méně lidí přijde se o zvířata stará, tím lépe, protoţe zvířata nejsou tolik stresována velkými skupinami osob. Podle pana Šustka je pro zvířata nejlepší 80

menší počet ošetřovatelů, kteří se moc nemění, zvířata je znají: “Ideální je, kdyţ je tam jeden člověk, na kterého si ty krávy zvyknou, ale nejde to zajistit. Ono to souvisí se vším, kaţdý se jinak chová. Kaţdý člověk má auru, to zvíře je na to dalek citlivější, pozná, jestli ten člověk je hodný, zlý. Čím víc lidí, tím je to vţdycky problém. Kaţdá změna je pro ně stres.“ (pan Šustek) Pan Schindler a pan Kocián se vyjádřili, ţe počet osob pečujících o zvířata je důleţitý, ale uţ ne z hlediska vztahu ke zvířatům, spíše kvůli zajištění vhodných podmínek, jako je běţná péče (pan Kocián): vyklízení hnoje či kejdy, podestýlání a podobně.

Pan Schindler ještě doplňuje, ţe malý počet osob nemůţe poskytnout

zvířatům individuální péči, coţ je důleţité: „Ţe prostě má čas jenom na to, aby udělal nějaké úkony, nějaké základní, jako třeba, já nevím, podojil nebo vyhrnul hnůj nebo něco, ale uţ nemá čas na to, aby se na chvilku zastavil a prostě všiml si těch zvířat, jestli některé není nemocné a tak dále.“ (pan Schindler) Pan Klečka a pan Kubrický nepovaţují počet pečujících osob za tak důleţitý aspekt welfare. Podle pana Kubrického závisí spíše na chování individuálního ošetřovatele: „Nemůţu říct, jestli větší nebo menší počet. Myslím si, ţe tomu dobytku je to jedno. Ale spíš jak se k těm zvířatům chovají. To určitě. … Můţe to dělat dobře, ale můţe to dělat taky špatně. Záleţí na individualitě. Můţe být člověk, který to stíhá a můţe být v tom úspěšný, najdou se lidi, kteří se nebudou starat o jeden kus.“ (pan Kubrický) 2.2.5 Jaký je názor zemědělců na welfare hospodářských zvířat během transportu a na jatkách? Všichni respondenti jsou smířeni s údělem svých zvířat, jakmile jejich úloha péče o ně skončila. „A samozřejmě ta zvířata všechna skončí na jatkách, k tomu jsou chovaná. Takţe to je taková věc, s kterou kaţdý chovatel je nějak smířen. A já taky.“ (pan Klečka) „Ale kdyţ jdou na jatka, tak prostě uţ se člověk od toho musí nějak oprostit. Ţe tím to zvíře prostě pro něho skončilo a musí být smířený s tím, ţe prostě splnilo uţ nějak svůj účel a uţ není reálné prostě ho dál chovat.“ (pan Schindler) Co se děje mimo jejich farmu se zvířaty uţ některé z respondentů raději nezajímá, a je podle nich lepší na to nemyslet, protoţe nemají pocit, ţe by mohli podmínky nějak

81

ovlivnit (pan Dobeš, pan Schindler). Ostatní projevili zájem podmínky zvířat, jakmile opustí farmu alespoň trochu ovlivnit, zejména, co se týče transportu zvířat. Transport Důleţité jsou pro většinu respondentů podmínky transportu zvířat, o kterém měli větší přehled neţ o situaci na jatkách a alespoň na část této procedury mají vliv, například na nakládání zvířat nebo kdyţ něco není v pořádku v prostorových moţnostech vozu. Všichni respondenti se shodli na tom, ţe se podmínky při přepravě zvířat rozhodně zlepšily oproti minulosti díky přísným a častým kontrolám a kritériím stanoveným odborníky z řad veterinářů: „… i ta přepravní technika dneska uţ je uzpůsobená tak, ţe s těmi zvířaty se zachází opravdu, jako řekl bych, šetrně. Tak to vnímám, jako ţe tu došlo k významnému pokroku v této věci.“ (pan Klečka) „Tak pokud já vím, za poslední roky jsou ty transportní přepravní mechanismy úplně excelentní. Pokud šlo o vývoz ven, to je tak na hranicích hlídané, přepravci jsou nuceni dodrţovat přestávky, napájení. Veterináři to tak sledují, ţe podmínky jsou excelentní.“ (pan Kocián) Navíc někteří respondenti transport povaţují za jednu z posledních věcí, kterou mohou v rámci dobrého zacházení s jejich zvířaty ještě ovlivnit (pan Kubrický, pan Kocián, pan Šustek, pan Klečka): „U toho nakládání jsme vţdycky přítomní, snaţíme se, aby to probíhalo v co největším klidu, a potom to auto odjede a to uţ s nimi nejezdím.“ (pan Šustek) „Tak zacházení při nakládání těch zvířat řešíme a potom jsme řešili třeba nákup těch zařízení na to, aby to bylo bezproblémové.“ (pan Klečka) Je rozdíl, zda jsou zvířata přepravována za další produkcí nebo na jatka, v prvním případě je o ně podle respondentů (pan Kocián, pan Klečka) dobře postaráno: „Ale je to dáno v podstatě tím, ţe my prodáváme zvířata ne na jatečný účel, ale pro další produkci. To znamená, ţe asi ke zvířeti, které jde na jatky, se ten přepravce moţná chová jinak neţ ke zvířeti, které slouţí dejme tomu jako zástav pro další produkci nebo ty jalovice, které se převáţejí k dalšímu chovu, aby produkovaly tele, aby produkovaly mléko.“ (pan Kocián)

82

„Tak většinu zvířat, to znamená těch malých odstavených, jde k dalším kolegům vlastně do chovu, tak tam vím, ţe budou nějakým způsobem, ţe je o ně postaráno celkem slušně.“ (pan Klečka) Zvířata z chovů všech respondentů nejezdí na jatka do velkých vzdáleností, coţ povaţovali za pozitivní. Někteří si svá zvířata částečně převáţejí sami, jako například pan Kubrický a pan Kocián (převáţí na jatka jen masný skot). Pan Kubrický projevil aktivní zájem, o to, co se s jeho zvířaty děje a také se o jejich dobré podmínky při převozu zasazuje, musíme dodat, ţe patří k menším chovatelům a má pro to větší prostor: „Podívejte se, nejraději vozím dobytek na jatka do Sedlnic. Protoţe si je vezu tam sám a vezu si je tam na svém dopravním prostředku. A dokonce se dívám, jak je poráţí. Řekl bych, ţe s takovým jejich koncem i já jsem několikrát stalo, ţe prostě na místě, které bylo děláno pro pět kusů hovězího, bylo jich tam i sedm. To se mi teda vůbec nelíbí. … anebo kdyţ třeba, dělám to tak, ţe prodávám dobytek přes zprostředkovatele, vţdycky se nějakým způsobem domluvím, vím o tady tomto problému a vţdycky prostě apeluji na to, ţe chci, aby v tom boxu, kde ty krávy budou dávat, chci, aby tam byl ten počet, který tam má být.“ (pan Kubrický) Jaké by měly být podle respondentů podmínky převozu v rámci dobrého welfare zvířat? Mezi nejdůleţitější aspekty převozu zvířat v rámci dobrého welfare respondenti řadili dobré zacházení se zvířaty při nakládání a vykládání (pan Dobeš, pan Klečka, pan Šustek, pan Kocián), dostatečný přístup k vodě (pan Šustek), dostatečný prostor uvnitř vozu, aby zvířata nebyla namačkána (pan Kubrický), doba a vzdálenost převozu (všichni respondenti), protiskluzové podlahy (pan Šustek, pan Kubrický), dobré odvětrávání a teplota (pan Dobeš, pan Šustek) a v neposlední řade je důleţité zvířata co nejméně stresovat v jakékoli fázi tohoto procesu (všichni respondenti). Za nejvíce stresující pro zvířata povaţovali respondenti manipulaci během nakládání a vykládání z vozu. Tudíţ přestávky, kdy jsou zvířata vyháněna z vozu, jsou mnohem víc stresující neţ dlouhá cesta (pan Dobeš). Jatka Dalo by se říci, ţe respondenti mají o situaci v transportech zvířat větší přehled neţ o situaci na jatkách (pan Kocián, pan Dobeš, pan Kubrický), o níţ se raději vyjadřovat nechtěli. Nemají pocit, ţe by mohli situaci na jatkách nějak ovlivnit. Pan Dobeš si o dobrých podmínkách pro zvířata na jatkách nedělá moc velké iluze, taktéţ 83

pan Schindler: „Vlastně naše role končí tím, ţe to naloţíme na to auto a pak uţ vlastně člověk ani moc nemá moţnost to ovlivnit, to zacházení s těmi zvířaty. Takţe spíš se o to nestará, protoţe jako neţ aby viděl něco, co nechce, tak prostě radši se nestarat.“ (pan Schindler) Ale domnívá se, ţe je situace určitě lepší, neţ před lety co se týče prostoru. Také pan Kocián dodává, ţe situace na jatkách je určitě lepší neţ v době, kdy se zvířata naháněla elektrikou, ale sám uznává, ţe nemá moc velký přehled. Pan Kubrický sice nemá o situaci na jaktách moc velký přehled, ale dodává, ţe lepší jsou menší jatka, protoţe na těch velkých jsou zvířata stresována: „Jako to zase nemůţe být takové… co se dál děje na jatkách, to nevím. Čím větší jatka, tím ten dobytek bude více stresovaný.“ (pan Kubrický) Pro zajištění dobrého welfare během poráţky zvířat respondenti uvedli tyto důleţité aspekty: slušné zacházení (pan Dobeš, pan Schindler, pan Kocián, pan Kubrický), co nejkratší doba čekání před poráţkou (pan Dobeš, pan Kocián), přístup k vodě (pan Dobeš), prostředí uzpůsobené co nejlépe zvířatům (dostatek prostoru, naháněcí uličky) a zejména absence stresu (všichni respondenti). Pan Kocián dodává, ţe stres navíc zhoršuje kvalitu masa: „Já vím, co je na těch jatkách důleţité pro lidi, protoţe kaţdá stresová záleţitost, kaţdé týrání, se projeví v kvalitě masa. Myslím si, ţe i ti zpracovatelé i ti „masňáci“ uţ toto velice dobře vědí a oni si to hlídají.“ (pan Kocián)

84

Závěr V této práci jsme se věnovali českým zemědělcům zabývajících se chovem hospodářských zvířat a jejich postoji k welfare hospodářských zvířat. Welfare zvířat, zejména těch hospodářských je vysoce aktuálním tématem dneška. Ať jiţ z důvodu mnoţství zainteresovaných stran - spotřebitelé, zemědělci, politici, prodejci, ochránci práv zvířat apod. - které mohou situaci ţivotní pohody hospodářských zvířat ovlivnit, tak samotným počtem zvířat drţených v chovech kvůli stále se zvyšující spotřebě ţivočišných produktů, v často neuspokojivých podmínkách. Většina prací zabývající se tématikou welfare zvířat je zaměřena buď pouze na zvířata samotná, nebo se týká spotřebitelské tématiky. Troufáme si tvrdit, ţe problematika postojů zemědělců k welfare hospodářských zvířat je u nás opomíjena. S prací na podobná témata se setkáváme spíše v rámci zahraničních studií a výzkumů. V tomto směru můţeme tuto práci povaţovat za zajímavou, jelikoţ je její součástí také kvalitativní výzkum zabývající se postoji vybrané skupiny zemědělců k problematice welfare hospodářských zvířat. V teoretické části jsme se nejdříve zabývali konceptem welfare zvířat, kde jsme definovali tento pojem a vysvětlili tři hlavní pojetí welfare zvířat, které existují ve společnosti. V souvislosti s konceptem welfare zvířat jsme uvedli tzv. koncept pěti svobod, který tvoří rámec pro posuzování ţivotní pohody v rámci jakéhokoli systému chovu hospodářských zvířat. Jsou jakýmsi ideálním stavem, kterého by se měli snaţit dosáhnout všichni provozovatelé správné chovatelské praxe. Na koncept welfare jsme navázali stručným přehledem historických mezníků, které přispěly k dnešnímu vnímání zvířat lidmi, následovně jsme se věnovali etickému rozměru vztahu člověka a zvířat. Následující kapitola nastínila rozdíly v ţivotních podmínkách v alternativních a konvenčních chovech hospodářských zvířat. Teoretická práce byla uzavřena kapitolou shrnující některé zahraniční výzkumy a studie týkající se postojů zemědělců k welfare hospodářských zvířat. V empirické části práce jsme se snaţili zjistit jaký je postoj vybrané skupiny zemědělců k problematice welfare hospodářských zvířat. Za tímto účelem byla zvolena kvalitativní výzkumná strategie. Výzkumný vzorek tvořila skupina konvenčních chovatelů skotu s mléčnou a masnou produkcí z okolí Nového Jičína. S těmito šesti respondenty jsme realizovali polo-strukturované rozhovory přímo na jejich farmách. 85

V rámci výzkumu nás nejdříve zajímalo, co znamená pro respondenty welfare zvířat, jak jej definují, jak je pro ně důleţitý a jaké jsou jeho nejdůleţitější aspekty. Respondenti měli o problematice welfare dobré povědomí. Za nejdůleţitější aspekty welfare zvířat povaţovali kvalitní ustájení s dostatkem prostoru pro volnost pohybu, dobrý přístup k vodě a krmení pro zdraví a dobrou tělesnou kondici zvířat. Dobré zacházení chovatelů se zvířaty a absence stresu patřily mezi další důleţité aspekty dobrého welfare. Welfare zvířat povaţovala většina respondentů za vysoce důleţitý, coţ zdůvodňovali vlivem dobré ţivotní pohody na zdraví zvířat a tělesnou kondici, které ovlivňují uţitkovost zvířat, jeţ zase podmiňuje ekonomický příjem zemědělců. Tato tendence se projevila v celé linii výzkumu a patří mezi významná zjištění. Mezi účastníky našeho výzkumu se tedy projevuje pohled zaměřený na biologické fungování zvířat v rámci welfare. I kdyţ nesmíme opomenout, ţe v některých částech výzkumu zemědělci vyjádřili, ţe ideální podmínky jsou takové, kdy se systém chovu přizpůsobí potřebám zvířete a jsou co nejpřirozenější, jako ideál popisovali například venkovní pastvu. Nejčastějším důvodem špatných welfare podmínek je podle respondentů nedostatek finančních prostředků a dalším osobnost chovatele a jeho špatné zacházení se zvířaty. Za ideální ukazatele welfare povaţovali zemědělci chování zvířat spojené s klidem ve stádě, vzhled a tělesnou kondici zvířat a v neposlední řadě kvalitu prostředí – ustájení. Uţitkovost byla některými respondenty povaţována za signifikantní charakteristiku spokojeného zvířete. Dalším a posledním zajímavým zjištěním této dimenze výzkumu byla shoda všech účastníků výzkumu v tom, ţe dobrý welfare lze zajistit jak v intenzivním, tak extenzivním způsobu chovu zvířat, protoţe vše závisí na přístupu individuálního chovatele a jeho moţnostech. Důleţité je přizpůsobit systém chovu co nejlépe přirozeným potřebám zvířat, coţ podle respondentů lze i v rámci velkochovu. Vše se nakonec projeví na jejich zdraví, výkonu a tedy i uţitkovosti. Podmínky welfare na svých farmách hodnotili všichni respondenti kladně a přisuzovali welfare opět velký význam, i kdyţ uznali, ţe je pořád co zlepšovat. Uplatňování dobrého welfare v praxi se podle respondentů projevuje v lepším zdravotním stavu a kondici zvířat a uţitkovosti, někdy welfare pro zemědělce znamená usnadnění práce, kdy zvířata jsou klidnější a krotká. Pro posuzování welfare na svých farmách vyuţívají zemědělci opět kritéria jako klidné neagresivní chování zvířat, zdravotní stav a kondici, kdy někteří opět neopomněli zdůraznit vliv na uţitkovost a výkon zvířat. 86

Ekonomická stránka hraje u respondentů v rozhodování o zavádění nových opatření směrem k lepšímu welfare důleţitou roli. Neznamená to však, ţe by zemědělci nechtěli svým zvířatům dopřát dobré podmínky, jen se musí pohybovat stále v rámci ekonomické udrţitelnosti a schopnosti uţivit se. Opět se zde setkáváme s onou tendencí v postojích zemědělců, která se projevuje napříč všemi dimenzemi výzkumu: hospodářská zvířata potřebují ţivotní pohodu čili welfare, aby byla zdravá v dobré kondici a spokojená, bez čehoţ se vysoká produkce a zisk farmy neobejde. Přesto jsou všichni respondenti v rámci svých moţností ochotni investovat svůj čas a prostředky pro zlepšení welfare svých zvířat. Svůj vztah ke zvířatům povaţovali všichni respondenti za dobrý někdy aţ citový. Všichni účastníci výzkumu si však připomínali, ţe hospodářská zvířata jsou pro ně zdrojem obţivy, coţ zároveň znamená, ţe prioritou chovatelů je kvalitní péče o ně. Za domácí mazlíčky hospodářská zvířata respondenti nepovaţují, i kdyţ vyjádření některých z nich svědčí spíše v opak. V očích některých respondentů je dobrý vztah chovatele ke zvířatům a jejich důvěra k němu podmínkou dobré péče, zároveň usnadňující manipulaci se zvířaty. V závěru výzkumu se také prokázalo, ţe zemědělci mají zájem alespoň částečně ovlivnit podmínky svých zvířat v rámci jejich převozu na jatka či k účelům další produkce a věřili ve zlepšení současné situace hlavně, co se týče transportu zvířat. Vybraná

skupina

zemědělců

povaţovala

dobrou

péči

o

zvířata

za

nepostradatelnou součást chovu. Dobrá péče zajišťuje welfare zvířat, ten zase zdraví zvířat a jejich dobrou kondici, coţ znamená vysokou produktivitu a dobrý příjem. Všechny tyto aspekty povaţovali respondenti v našem výzkumu za neodlučitelné. I přes omezení ekonomickými podmínkami vyjádřili respondenti jistou úroveň etické péče a zájem o dobrý welfare svých zvířat, coţ vnímáme jako pozitivní. Věříme, ţe tato problematika čtenáře práce zaujme a moţná podnítí k dalšímu bádání v této oblasti.

87

SEZNAM OBRÁZKŮ

Obr. č. 1: Genealogie tovární farmy …………………………………………28 Obr. č. 2: Ideální smíšený ekologicky hospodařící podnik …………………..34

88

JMENNÝ REJSTŘÍK Appleby – 28 Beckoff – 8 Binka – 22, 23, 24 Bock – 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53 Broom – 9, 10 Capra – 19 Fraser – 9, 10, 11, 12, 13, 21 Hendl - 55 Holoubek – 30 Kaspříková – 30, 31 Kohák – 16, 18, 19, 20, 21, 22, 23 Komárek – 16, 20 Patterson – 16 Ryder – 15, 16, 17, 21 Samek – 30 Schweitzer – 22, 23 Serpell – 38, 39, 40, 41 Singer – 16, 17, 18, 19, 20, 21, 24, 25 Spedding – 8, 9, 13, 15 Spooner – 42, 43 Šarapatka – 14, 27, 28, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36 Šonková – 10, 21, 31, 32, 33, 34, 35, 36 Taylor - 22, 23, 26 te Velde – 11 Van Huik – 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53 Webster – 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 22, 23, 28, 29, 30, 31 89

LITERATURA Appleby C. M., 2005: Human-animal relationships in a global economy. Str. 279-288, v: de Jonge, F., van den Bos, R., eds.: The human-animal relationship. Forever and day. Royal van Gorcum, Assen. Beckoff, M., 2009: Na zvířatech záleţí: biolog vysvětluje, proč zacházet se zvířaty s respektem a soucitem. Triton, Praha. Bock, B. B., van Huik, M. M., 2008: Cattle farmers and Animal Welfare: A Study of Beliefs, Attitudes nad Behaviour of Cattle PRoducers across Europe. Str. 257-319, v: Kjaernes, U., Bock, B. B., Roe, E. and Roex, J., eds.: Consumption, Distribution and Production of Farm Animal Welfare: Opinions and Practices within the Supply Chain. Welfare

Quality

Reports

Cardiff

University:

Cardiff

UK.

Dostupné

na:

http://www.cardiff.ac.uk/cplan/sites/default/files/WQReport-7_0.pdf [Staţeno 21. 11. 2012] Broom, D. M., 1999: Animal welfare: the koncept of the issues. Str. 129-142, v Dolins, F. L., eds.: Attitudes to animals: views in animal welfare. Cambridge University Press, Cambridge. Fraser, D., Broom, D. B., 1990: Farm animal behaviour and welfare. CAB international, Wallingford, Oxon. Binka, B., 2008: Environmentální etika. Masarykova univerzita, Brno. Capra, F., 2002: Bod obratu: věda, společnosti a nová kultura. DharmaGaia, Praha Fraser, D., 2004: Applying science to animal welfare standards. Str. 122-134, v: Proceedings of the Global Conference on Animal Welfare: An OIE Initiative, Paris, 23-25 February 2004. Office for Official Publication of the Europian Communities, Luxembourg

Dostupné

na:

http://www.oie.int/eng/welfare_2004/proceedings.pdf

[Staţeno 21. 11. 2012] Fraser, D., Broom, D. B., 1990: Farm animal behaviour and welfare. CAB international, Wallingford, Oxon.

90

Fraser, D., Weary, D. M., Pajor, E. A., Milligan, B. N., 1997: A Scientific Conception of Animal Welfare that Reflects Ethical Concerns. Animal Welfare, roč. 6, (únor) Dostupné na: http://www.fao.org/fileadmin/user_upload/animalwelfare/Fraser1997.pdf [Staţeno 30. 9. 2012] Hendl, J., 2008: Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Portál, Praha. Holoubek, J., Samek, M., 1996: Moţnosti posouzení pohody a uspokojování přirozených nároků u hospodářských zvířat. Str. 23-27, v: Ochrana zvířat a welfare 1996, 3. odborný seminář s mezinárodní účastí. VFU, Brno. Kaspříková, L., 2007: Chov hospodářských zvířat a ekologické zemědělství. Hnutí DUHA, Brno. Dostupné na: www.blokovy-grant.cz/download.php?id=780&typ=m [Staţeno 30. 9. 2012] Kohák, E., 1998: Zelená svatozář: kapitoly z ekologické etiky. Sociologické nakladatelství, Praha. Komárek, S., 2011: Ochlupení bliţní: zvířata v kulturních kontextech. Academia, Praha Patterson, Ch., 2003: Věčná Treblinka: ve vztahu ke zvířatům jsme všichni nacisté. Práh, Praha. Ryder, D. R., 2000: Animal Revolution: Changing Attitudes Towards Speciesm. Oxford International Publishers, Oxford. Schweitzer, A., 1989: Albert Schweitzer – zastánce kritického myšlení a úcty k ţivotu. Vyšehrad, Praha. Serpell, J. A., 1999: Sheep in wolves‘ clothing? Attitudes to animals among farmers and scientists. Str. 26-33, v: Dolins, F. L., eds.: Attitudes to animals: views in animal welfare. Cambridge University Press, Cambridge. Singer, P., 2001: Osvobození zvířat. Práh, Praha. Spedding, C. R. W., 2000: Animal welfare. Earthscan Publications, London.

91

Spooner, J. M., Schuppli, C. A., Fraser, D., 2012: Attitudes of Canadian Beef Producers toward Animal Welfare. Animal Welfare, roč. 21, č. 2, (květen), str. 273-283. Dostupné na: http://www.ingentaconnect.com/content/ufaw/aw/2012/00000021/00000002/art00012?t oken=005018d4d4dce69a67232d45232b467a736a59572046283e663568293c6c567e50 4f58762f464eca [Staţeno 18. 11. 2012] Šarapatka, B., Urban, J. a kol., 2005: Ekologické zemědělství: učebnice pro školy i praxi. 2. díl. PRO-BIO, Šumperk. Šarapatka, B., 2003: Ekologické zemědělství: učebnice pro školy i praxi. I. díl, Základy ekologického zemědělství, agroenvironmentální aspekty a pěstování rostlin. MŢP, Praha. Šonková, R., 2006: Welfare v ekologickém zemědělství. Šance na lepší ţivot hospodářských

zvířat.

Ministerstvo

zemědělství

ČR,

Praha

Dostupné

na:

http://www.kis-ysocina.cz/userfiles/File/Welfare%20v%20ek.zemdlstv(1).pdf [Staţeno 30. 9. 2012] te Velde, H., Aarts, N., Van Woerkum, C., 2002: Dealing with ambivalence: farmers’ and consumers’ perceptions of animal welfare in livestock breeding. Journal of Agricultural and Environmental Ethics, roč. 15, č. 2, str. 203–219. Webster, J., 1999: Welfare: ţivotní pohoda zvířat, aneb, Střízlivé kázání o ráji. Nadace na ochranu zvířat, Praha. Webster, J., 2009: Ţivotní pohoda zvířat: kulhání k ráji: praktický přístup k nápravě problému naší nadvlády nad zvířaty. Práh, Praha.

Internetové zdroje Anonymus, 2012: Five Freedoms. Webová stránka Farm Animal Welfare Council, http://www.fawc.org.uk/freedoms.htm. [Staţeno 21. 5. 2012] Anonymus,

2012:

Livestock

Processed.

Webová

stránka

http://faostat.fao.org/site/603/default.aspx#ancor. [Staţeno 21. 5. 2012]

92

FAOSTAT,

Anonymus, 2012: Chov zvířat. Webová stránka Zemědělství a rozvoj venkova, http://ec.europa.eu/agriculture/organic/animal-welfare/husbandry_cs.

[Staţeno 30. 10.

2012] Eagri.cz1 - http://eagri.cz/public/web/mze/dotace/kontroly-podminenosti-cross-compliance/

93