Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra bankovnictví a pojišťovnictví
BRICS jako alternativa nadregionální hospodářské a mocenské spolupráce Diplomová práce
Autor:
Bc. Petra Neumannová, DiS. Studijní obor: Finance
Vedoucí práce:
Ing. Lucie Sandmann, M.A.
Praha
Červen, 2012 1
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Praze dne 28. 6. 2012
Petra Neumannová
2
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí této diplomové práce paní Ing. Lucii Sandmann, M.A. za její vstřícný a trpělivý přístup, cenné rady a připomínky a také za pomoc se zprostředkováním podkladů k tématu práce. V neposlední řadě velice děkuji svojí rodině, bez jejíţ pomoci a podpory by tato práce nemohla vzniknout.
3
Anotace Předmětem diplomové práce „BRICS jako alternativa nadregionální hospodářské a mocenské spolupráce“ je analýza této organizace ve vztahu k ostatním mezinárodním hospodářským a politickým uskupením. Práce posuzuje, nakolik je toto společenství schopno ovlivnit podmínky růstu ekonomiky a rozvoj dalších rozvojových zemí. Práce je rozdělena do pěti kapitol, které rozebírají vznik a vývoj této organizace, její členské státy, vztahy a vazby na vybrané světové organizace, důvody i důsledky přidruţení Jihoafrické republiky a na závěr prognózy hospodářského rozvoje uskupení BRICS a potencionální kandidáty na členství.
Klíčová slova BRICS, Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika, světová ekonomika, hospodářský růst, zahraniční obchod, hrubý domácí produkt.
Annotation The thesis "BRICS as an alternative for supraregional economic and power cooperation" is an analysis of this organization in relation to other international economic and political groupings. The thesis examines how this group is able to affect the conditions for economic growth and development of other developing countries. The work is divided into five chapters that discuss the origin and evolution of this organization, its member states, relations and links to selected world organizations, the reasons and consequences of joining South Africa and it the end forecast of economic development and potential candidates for membership.
Key words BRICS, Brazil, Russia, India, China, South Africa, world economy, economic growth, foreign trade, gross domestic product.
4
Obsah Obsah .......................................................................................................................................... 5 Úvod ........................................................................................................................................... 7 Zvolené metody zpracování........................................................................................................ 9 1.
2.
Důvody vzniku BRICS ..................................................................................................... 10 1.1.
Co je to BRICS .......................................................................................................... 10
1.2.
Ekonomické ukazatele zemí BRIC ............................................................................ 10
1.3.
Současné postavení zemí BRICS ve světové ekonomice .......................................... 15
1.4.
Dopad finanční krize na země BRICS ....................................................................... 17
1.5.
Shrnutí důvodů vzniku BRICS .................................................................................. 18
Vymezení rozdílů jednotlivými zeměmi uskupení BRIC ................................................. 19 2.1.
2.1.1.
Základní postavení Brazílie ................................................................................ 19
2.1.2.
Inflace v Brazílii ................................................................................................. 20
2.1.3.
Jak si stojí ekonomika Brazílie ........................................................................... 21
2.1.4.
Vývoj ekonomiky Brazílie do budoucna ............................................................ 21
2.2.
Rusko ......................................................................................................................... 24
2.2.1.
Základní postavení Ruska................................................................................... 24
2.2.2.
Hrubý domácí produkt ........................................................................................ 25
2.2.3.
Ruský export a import ........................................................................................ 25
2.2.4.
Nestabilní politická situace................................................................................. 26
2.2.5.
Ruská zahraniční politika ................................................................................... 26
2.3.
Indie ........................................................................................................................... 28
2.3.1.
Základní postavení Indie .................................................................................... 28
2.3.2.
Přírodní bohatství Indie ...................................................................................... 30
2.4.
3.
Brazílie ....................................................................................................................... 19
Čína ............................................................................................................................ 30
2.4.1.
Základní postavení Číny ..................................................................................... 30
2.4.2.
Hrubý domácí produkt ........................................................................................ 33
2.4.3.
Čínská zahraniční politika .................................................................................. 34
2.4.4.
Čínská budoucnost.............................................................................................. 38
Vztah čtyř členských států k regionálním a mezinárodním organizacím ......................... 41 5
4.
5.
3.1.
Summit EU-Brazílie .................................................................................................. 41
3.2.
Vstup Brazílie do mezinárodních uskupení ............................................................... 43
3.3.
Integrace Ruska do světové ekonomiky .................................................................... 44
3.4.
Členství Ruska v mezinárodních organizacích a regionálních uskupeních ............... 45
3.5.
Členství Číny v mezinárodních organizacích a regionálních uskupeních ................. 56
3.6.
Účast Číny na mnohostranných smlouvách a dohodách............................................ 56
3.7.
Rusko a Čína v energetice Střední Asie..................................................................... 57
3.8.
Rusko-čínská spolupráce v rámci Šanghajské organizace ......................................... 57
3.9.
Shody v politice Ruska a Číny ................................................................................... 58
Přidruţení JAR .................................................................................................................. 60 4.1.
Rozhodnutí o začlenění JAR ...................................................................................... 60
4.2.
Základní postavení JAR ............................................................................................. 60
4.3.
Silné a slabé stránky JAR .......................................................................................... 61
4.4.
Kontrasty v ekonomice JAR ...................................................................................... 61
4.5.
Investiční cíle ............................................................................................................. 61
4.6.
Členství JAR v mezinárodních organizacích a regionálních uskupeních .................. 62
4.7.
Účast JAR na mnohostranných smlouvách a dohodách ............................................ 63
Budoucí moţní kandidáti vstupu do BRICS ..................................................................... 64 5.1.
Prognóza rozvoje zemí BRICS .................................................................................. 64
5.2.
Moţné scénáře budoucího vývoje mezinárodních ekonomických vztahů ................. 66
5.3.
Dopady inflace v zemích BRIC ................................................................................. 66
5.4.
Nejpravděpodobnější kandidáti pro vstup do BRICS ................................................ 67
5.4.1.
Analýza rozvojových ekonomik ......................................................................... 67
5.4.2.
Vliv demografie na rozvoj zemí ......................................................................... 68
Závěr ......................................................................................................................................... 71 Seznam pouţité literatury ......................................................................................................... 73
6
Úvod Téma diplomové práce - BRICS jako alternativa nadregionální hospodářské a mocenské spolupráce - je velice široké a obsáhlé. Toto téma jsem pro svou diplomovou práci zvolila vzhledem k aktuálnosti a stále vyššímu zasahování tohoto uskupení do světového dění. Cílem práce je posouzení, zda se uskupení zemí BRICS profiluje jako perspektivní společenství zemí i přes rozdílné historické, kulturní, ekonomické a náboţenské zázemí a zda bude do budoucna rovnocenným partnerem ostatních ekonomických a politických uskupení jako je EU, G8 a G20, APEC (Asia-Pacific Economic Cooperation – Asijsko-pacifické hospodářské společenství), IMF (International Monetary Fund – Mezinárodní měnový fond), WB (World Bank – Světová banka), IBRD (International Bank for Reconstruction and Development – Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj), OECD (Organisation for Economic Cooperation and Development – Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) apod. Dále budu analyzovat, zda je potřebný vznik takovéhoto uskupení, které jako jediné nezasahuje pouze euroatlantický region, a zda se podaří jeho ustavením prosazovat podmínky pro rychlejší růst především ekonomiky, ale i demokracie pro okruh dalších zemí patřících v současnosti ke státům rozvojovým, či dokonce zaostalým, a zda díky intenzivnějším vzájemným hospodářským vztahům a z velké části jednotnou zahraniční politikou se státy uskupení BRICS prosadí v konkurenci vyspělých ekonomik. Práce je rozdělena do pěti hlavních kapitol. V první kapitole se budu zabývat vznikem uskupení BRIC, vývojem ekonomických ukazatelů tohoto uskupení a jejich srovnáním s vybranými ukazateli světové ekonomiky a z toho plynoucí postavení zemí BRICS v rámci světové ekonomiky před i v průběhu poslední světové hospodářské krize. Druhá kapitola bude obsahovat charakteristiku jednotlivých členských zemí, vývoj politického a hospodářského systému, jedinečnost členských států v rámci světového hospodářství, základní faktory růstu ekonomiky jednotlivých zemí, moţnosti jejich vzájemné spolupráce a hlavní rizika budoucího vývoje. Ve třetí kapitole se zaměřím na vztahy zemí BRICS s vybranými regionálními a mezinárodními organizacemi, jejich postoje vůči těmto institucím a mezinárodním 7
smlouvám a přínosy těchto organizací pro členské státy BRICS. Zároveň nastíním jejich společné i rozdílné politické zájmy. Ve čtvrté kapitole rozeberu přidruţení Jihoafrické republiky do uskupení BRIC, jeho důvody i důsledky a porovnám tuto zemi s ostatními členskými státy. V poslední páté kapitole se zaměřím na prognózu hospodářského rozvoje zemí BRICS, na rozbor jejich přírodních, kapitálových zdrojů a zdrojů lidských, ale zejména na analýzu států, které se svým profilem přibliţují členským zemím BRICS a stávají se tak kandidáty na přijetí nebo na vznik podobné mezinárodní organizace. V závěru zhodnotím, zda společenství zemí BRICS zaujme smysluplné místo v mnoţství jiţ existujících světových uskupení, zda jeho fungování a prosazování zvolených ekonomických cílů bude představovat pobídku pro vlastní růst i pro zvyšování ekonomické úrovně dalších rozvojových a hospodářsky zaostalých zemí.
8
Zvolené metody zpracování Diplomová práce se opírá o tyto klíčové metody zpracování – literární rešerše (hledání, pátrání a studium dostupných zdrojů), popis (deskripce), analýza a porovnání (komparace). Metoda literární rešerše a deskripce byla pouţita ve všech kapitolách práce při získávání vstupních informací, zejména pak v první a třetí kapitole, které se opírají o získaná fakta. Metoda analýzy a komparace byla pouţitá ve druhé kapitole, kde byla tato metoda uplatněna v rámci detailní analýzy jednotlivých členských zemí. Čtvrtá kapitola byla postavena zejména na metodě literární rešerše a následné analýze silných a slabých stránek JAR. Poslední pátá kapitola pak porovnává metodou komparace potencionální kandidáty pro vstup do společenství a analyzuje moţný budoucí vývoj. Informace byly čerpány z dostupné literatury, periodik a odborných internetových portálů.
9
1.
Důvody vzniku BRICS
1.1.
Co je to BRICS
Zkratka BRIC představovala skupinu čtyř rozvojových států v zastoupení Brazílie, Ruska, Indie a Číny, jeţ jsou ukryty pod jednotlivými písmeny. Od prosince 2010 se zkratka rozšiřuje o písmeno S, které označuje Jihoafrickou republiku. Přes poměrně nízkou úroveň ekonomiky však všechny tyto země v poslední době proţívají hospodářský vzestup. Jde o rostoucí ekonomiky, které se vyznačují rychlým růstem ţivotní úrovně obyvatel, přerodem z rozvojových do rozvinutých zemí a otevírání se světu coby obchodní partner. I kdyţ má kaţdá ze zemí BRICS před sebou ještě dlouhý vývoj, jejich ekonomický potenciál je více neţ příznivý. Podmínky pro jejich zařazení mezi nejperspektivnější ekonomiky světa vytvořil hospodářský, politický a demografický vývoj těchto zemí od skončení druhé světové války do konce 90. let 20. století. ([CIH09] str. 215 – 216) Všechny tyto země mají velmi početné obyvatelstvo charakteristické rychlým demografickým růstem. Stávají se tak novými motory růstu světové ekonomiky, a to zejména Čína a Indie, vykazující optimistické prognózy hospodářského vývoje, zatímco ekonomický růst Ruska a Brazílie mnohem více ovlivňuje vývoj cen surovin, především ţelezné rudy, ropy a zemního plynu, jako jejich hlavního vývozního potenciálu.
1.2.
Ekonomické ukazatele zemí BRIC
Vzhledem k tomu, ţe Jihoafrická republika přistoupila jako poslední člen teprve v prosinci 2010, uvádím jednotlivé ekonomické ukazatele pouze za země BRIC, aby srovnání mohlo být dlouhodobější. Země BRIC mají 2,84 miliardy obyvatel. Celkový hrubý domácí produkt dosáhl v roce 2010 součtu 18,323 bilionů amerických dolarů, coţ je stejný objem, jaký vyprodukovaly dvě nejbohatší země světa - USA a Japonsko. Oproti tomu Spojené státy americké se zeměmi Evropské unie mají zhruba 811 milionů obyvatel, avšak v roce 2010 dosáhly HDP ve výši 29,61 miliardy dolarů.“ [INT10]
10
„Nejvyšší hrubý domácí produkt za rok 2010 vyprodukovala Evropská unie a jejích 27 členů. Čínský HDP tak EU překonala o 4,73 bilionu dolarů.“ Hrubý domácí produkt však nemusí být směrodatný ukazatel, neboť udává jen celkový výkon ekonomiky, ale nevypovídá nic o tom, jak ţijí obyvatelé dané země. [INT11] Zvýšení hrubého domácího produktu kaţdé země s sebou nese i zvýšení úrovně obyvatel, které jde ruku v ruce s rostoucí spotřebou. Ta je dána několika ukazateli. „Kaţdý člověk ţijící v Brazílii, Rusku, Indii nebo Číně bude chtít pít čistou vodu, mít hezké oblečení, volat mobilním telefonem, jezdit v nějakém autě a vybavit si domácnost spotřebiči, které mu usnadní jeho ţivot. S růstem bohatství si toto všechno můţe dovolit. Aby však byl nastartován růst spotřeby, potřebuje ekonomika zemí počáteční kapitál. Ten se tvoří jednak v zemi (např. státní rozpočet, soukromí investoři), ale také v zahraničí prostřednictvím investičních společností, které pro kaţdou zemi a kaţdý sektor hospodářství zaloţí několik podílových fondů, které nabídnou svým zákazníkům. [INT12] V období let 2000 aţ 2009 se podíl skupiny BRIC na světovém HDP zvýšil z 8,0 % na 15,4 % podle nominálního směnného kurzu (podle dolaru) a z 16,4 % na 23,5 % podle parity kupní síly (PPP) (tabulka 1). V tom se odráţí velmi rychlý růst podílu Číny jak podle nominálního směnného kurzu, tak podle PPP. Čínský HDP dosáhl v roce 2009 výše 4,91 bilionů dolarů, čímţ se přiblíţil japonskému HDP (5,07 bilionů dolarů). HDP tří ostatních států ze skupiny BRIC činí dohromady 4,04 bilionů dolarů, tedy méně neţ HDP samotné Číny.
11
HDP (dollar-based) HDP (miliardy dolarů) Podíl na světovém HDP v % HDP na hlavu (v dolarech) HDP (PPP-based) HDP (miliardy dolarů) Podíl na světovém HDP v % HDP na hlavu (v dolarech) Populace (v milionech)
Rok
Čína
Indie
Brazílie Rusko
BRIC celkem
2000 2009 2000 2009 2000 2009
1,198 4,909 3,7 8,5 946 3,678
462 1,236 1,4 2,1 443 1,031
644 1,574 2,0 2,7 3,765 8,22
260 1,229 0,8 2,1 1,794 8,694
2,564 8,948 8 15,4 976 3,121
2000 2009 2000 2009 2000 2009 2000
3,013 8,765 7,2 12,5 2,377 6,567 1,267
1,523 3,526 3,6 5,1 1,461 2,941 1,043
1,234 2,013 2,9 2,9 7,203 10,514 171
1,123 2,110 2,7 3,0 7,758 14,920 154
6,893 16,414 16,4 23,5 2,625 5,726 2,626
2009
1,335
1,199
191
141
2,867
Tabulka 1: Ekonomická velikost zemí ve skupině BRIC (srovnání let 2000 a 2009) Zdroj: Mezinárodní měnový fond, World Economic Outlook Database, duben 2010
Zvýšení podílu skupiny BRIC na světovém HDP je odrazem skutečnosti, ţe ekonomiky těchto zemí rostou rychleji neţ jejich rozvinuté protějšky (obr. 1). Tempo růstu v Číně v průběhu posledních deseti let (2000 – 2009) dosáhlo průměrného ročního procenta ve výši 10,0 %, čímţ Čína předstihla Indii (6,9 %), Brazílii (3,3 %) a Rusko (5,4 %). Zejména v roce 2009, kdy probíhala globální finanční krize, dosáhla Čína impozantního růstu 9,1 % a odlišila se tak svými výraznými ekonomickými výsledky od ostatních zemí ve skupině BRIC.
12
Obrázek 1: Ekonomický růst zemí skupiny BRIC převyšuje světový průměr Zdroj: za roky 2000–2007, Mezinárodní měnový fond, World Economic Outlook Database, duben 2010, za roky 2008–2010, Mezinárodní měnový fond, World Economic Outlook Update, červenec 2010
Přestoţe se ekonomický růst zemí skupiny BRIC od počátku tohoto roku zrychluje, Čína si nadále zachovává nejvyšší procento růstu. Jak nám ukazuje následující graf (obr. 2), země BRIC, a to zejména Čína, mají také obrovský podíl na oţivení světové ekonomiky.
13
Obrázek 2: Zvyšující se podíl zemí BRIC na růstu světové ekonomiky Zdroj: za roky 2000–2007, Mezinárodní měnový fond, World Economic Outlook Database, duben 2010, za roky 2008–2010, Mezinárodní měnový fond, World Economic Outlook Update, červenec 2010
Kromě růstu HDP dosahují země BRIC také rychlého růstu v oblasti obchodu (tab. 2). Za období od roku 2000 do roku 2009 se podíl zemí BRIC na světovém vývozu zvýšil ze 7,1 % na 14,6 % a na světovém dovozu z 5,7 % na 12,5 %. Čína se jiţ stala celosvětově největším vývozcem a druhým největším dovozcem.
14
Rok Export Částka (miliardy dolarů) Podíl na světovém exportu v % Světové pořadí Import Částka (miliardy dolarů) Podíl na světovém exportu v % Světové pořadí
Čína
Indie
Brazílie Rusko
BRIC celkem
2000 249,3 2009 1202,0 2000 3,9 2009 9,6 2000 7 2009 1
42,3 155,0 0,7 1,2 31 22
55,1 153,0 0,9 1,2 28 24
105,2 304,0 1,7 2,4 17 13
451,9 1814,0 7,1 14,6
2000 225,1 2009 1006,0 2000 3,4 2009 8,0 2000 8 2009 2
50,5 244,0 0,8 1,9 26 15
58,5 134,0 0,9 1,1 23 26
45,5 192,0 0,7 1,5 28 17,0
379,6 1576,0 5,7 12,5
Tabulka 2: Porovnání výsledků zemí BRIC v oblasti obchodu Zdroj: Světová obchodní organizace
Zdrojem obav na trzích se v současné době stává růst cen v rozvíjejícím se světě. „Hlavním zdrojem inflace jsou zemědělské sloţky inflace, mnohé zemědělské komodity vzrostly meziročně o 50 % a více.“ [INT13] Růst cen měl samozřejmě dopad i na politiku národních bank. Po období poklesů úrokových sazeb začaly centrální banky v rozvíjejících se zemích utahovat měnové podmínky, včetně Brazílie, Indie a Číny a v menší míře i Ruska. Země uskupení BRIC přesto, ţe reprezentují většinu rozvíjejícího se trhu, nabízí potenciál vysokého růstu. Z toho důvodu můţeme země BRIC povaţovat i za velmi zajímavý investiční cíl. [CIH09]
1.3.
Současné postavení zemí BRICS ve světové ekonomice
Za nejzajímavější destinace pro své investice označovali zástupci transnacionálních korporací Čínu, Indii, USA, Rusko, Brazílii a Vietnam, coţ bylo potvrzeno i několika dalšími výzkumy mezinárodních organizací a poradenských společností. ([CIH09] str. 121)
15
Tyto výzkumy tedy jasně naznačují význam právě zemí BRICS s jejich vysokým potenciálem proinvestičních moţností. Ve stručnosti lze devizy zúčastněných zemí shrnout do těchto základních bodů: Brazílie je investory po celém světě vnímaná jako země s velkými zásobami nerostných surovin. Jedná se především o nerosty jako ţelezo, měď, nikl či bauxit. Brazílie dále patří k největším celosvětovým producentům kávy, cukru a pomerančů. Rusko je největším vývozcem zemního plynu na světě. V exportu ropy mu patří třetí příčka. Ještě za socialistické éry mu patřilo čelní místo v produkci obilí. Silné místo má zejména v regionu jeho bývalých satelitů, ve kterých má i po 20 letech vliv. Indie je zemí známou v oblasti outsourcingových center. Pro firmy působící ve Spojených státech představuje obří call centrum. Od dob britské nadvlády je totiţ v Indii úředním jazykem angličtina. V Indii se dále vyrábí 40 procent všech nepatentových léčiv. Ze všech zemí skupiny BRICS má Indie nejmladší a poměrně vysoce vzdělanou pracovní sílu. Čína je nejpočetnějším státem skupiny BRIC a zejména zemí s největším počtem zaměstnanců. Pracovní síla je levná, relativně šikovná a produkuje kvanta textilních výrobků a elektroniky. S rostoucí výrobou ale roste i chuť Číny po surovinách, jejichţ hodnota tak celosvětově roste. [INT14] Země Ukazatel Brazílie Rusko
Indie
Čína
JAR
Průměr skupiny BRICS
Míra růstu HDP, %
4,05
3,2
8,4
9,9
3,6
5,83
HDP na hlavu, USD
10439
12394
1214
4441
6812
24300
Míra nezaměstnanosti, %
6,11
7,49
4
9,8
26
10,68
Míra inflace, %
4,8
5,4
4,5
2,3
5,7
4,54
27 let
31,38
Průměrný věk obyvatel
29,3 let 38,7 let 26,4 let 35,5 let
Tabulka 3: Některé statistické údaje zemí skupiny BRICS za rok 2011 Zdroj: Zpracování dle údajů www.imf.org
16
Společným jmenovatelem zemí BRIC je například i velká touha po zlatě a cizích měnách. Jen ve zlatých rezervách a měnách je světovou jedničkou Čína, následovaná Ruskem. Pátým největším drţitelem zlata a měn je Brazílie. Indie drţí šestou příčku. Celkově drţely země BRIC v minulém roce zlata a zahraničních měn za 3,6801 biliony amerických dolarů. Jen samotná Čína měla k poslednímu loňskému dni uloţeno na zlatých rezervách a měnách 2,622 bilionů amerických dolarů. [INT15] Podle OECD (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj) měla Indie aţ do konce 15. století největší podíl na tvorbě světového HDP, odkud ji sesadila právě Čína. Tu potkal zhruba v polovině 19. století stejný osud, kdy industrializace dostala do čela Evropu a Spojené státy americké. Mezi dvěma světovými válkami ve 20. století měly uţ Indie a Čína podíl na světovém HDP jen kolem 5 procent, coţ je o 25 procentních bodů méně neţ v dobách své největší slávy. Obě země se však opět vrátily na výsluní, a to spolu s dalšími významnými státy jako jsou Brazílie a Rusko.
1.4.
Dopad finanční krize na země BRICS
Dopad finanční krize je na kaţdou zemi BRIC jiný. Útlum poptávky USA a Evropy pocítí Rusko v ceně ropy. Číny se dotkne v niţším objemu exportu a Indie a Brazílie v niţším přílivu zahraničních investic. Objevují se ale také názory, ţe hospodářský růst v těchto zemích prý hrozil takzvaným „přehřátím“. „V takové situaci investoři uskutečňují i projekty, které se později mohou ukázat kvůli přehnanému optimismu nevýnosné, následné vystřízlivění pak můţe mít nepříjemný dopad na ekonomiku. Přehřátí i inflaci do jisté míry pro tyto země řeší sama finanční krize. Ta dělá to, čeho chtělo docílit hodně politiků v rozvojových zemích, tedy sníţit hospodářský růst.“ [INT16] Vývoj, kterým prošly země BRIC za poslední roky, naznačuje, ţe mohou být schopné ustát zahraniční turbulence a nebudou se opakovat finanční krize z let 1997 v Asii a 1998 v Rusku, coţ se projevilo na světové finanční krizi koncem roku 2008. Globální ekonomice se začíná zvolna dařit, ale ne všechny země jsou z hospodářské recese, která po finanční krizi nastoupila, venku. Jejich ekonomiky se i nadále potácejí na hraně dalšího propadu. Země skupiny BRIC však oproti většině západního světa nikam nepadaly, ale naopak rostly. [INT15]
17
1.5.
Shrnutí důvodů vzniku BRICS
BRICS není skupinou ekonomicky a politicky si navzájem podobných zemí, spojuje je jejich hospodářský potenciál a odhadovaný ekonomický růst. Přestoţe se jedná o pět zemí s odlišnou charakteristikou, jsou si vědomé svého potenciálu a v posledních letech se postupně prohlubuje jejich vzájemná spolupráce s důrazem kladeným na společný udrţitelný rozvoj. Hledají různé moţnosti spolupráce v oblasti obchodu, investic, rozvoje infrastruktury a v otázkách týkajících se světové ekonomiky. Mezi prvními kroky ke vzájemné kooperaci byly summity, kde se scházeli ministři zahraničí nebo nejvyšší představitelé těchto států. Na prvním summitu, který se konal v ruském Jekatěrinburgu v roce 2009, se sešly Brazílie, Rusko, Indie a Čína a probírala se zde otázka, jak omezit dominantní postavení amerického dolaru jako klíčové rezervní měny a sníţit celkovou závislost na Spojených státech. Po posledním summitu konaném v dubnu roku 2011, kde jiţ byla do skupiny začleněna Jihoafrická republika, byl vydán návrh na změny v mezinárodním měnovém systému a země BRICS vyjádřily svou nespokojenost s menšinovým počtem hlasů v Radě MMF oproti vyspělejším zemím, které se ale velikostí ekonomiky z hlediska HDP v absolutních číslech nemohou se zeměmi BRICS měřit. Uskupení BRICS vzniklo tedy jako protiváha zvyšujícímu se vlivu EU, USA a Japonska.
18
2.
Vymezení rozdílů jednotlivými zeměmi uskupení BRIC
Všechny země uskupení BRIC mají z pohledu investora podobný profil. Brazílie je bohatá na velké mnoţství nerostných surovin, Rusko je globálně vnímáno jako významný exportér ropy a zemního plynu, Čína naopak za významného producenta levných výrobků a Indie jako technologické centrum, ve které má pobočky řada významných telekomunikačních a IT společností z celého světa, převáţně pak ze Spojených států. Pojďme se ale na jednotlivé země podívat více do hloubky.
2.1.
Brazílie
2.1.1.
Základní postavení Brazílie
Brazílie je největším státem Jiţní Ameriky. Ţije zde na rozloze 8,51 milionů kilometrů čtverečních něco přes 201 milionů lidí. Svou rozlohou i počtem obyvatel je Brazílie na pátém místě a v roce 2009 země vygenerovala hrubý domácí produkt ve výši 2,01 bilionu dolarů. V celkovém objemu jde o desátou největší ekonomiku světa. Po přepočtení na jednoho obyvatele dosáhl roční HDP hodnoty 10 100 dolarů. Jen pro srovnání - Česká republika vyprodukovala na jednoho obyvatele v minulém roce hrubý domácí produkt ve výši 24 800 dolarů. Brazílie je rychle rozvíjející se ekonomikou, zemí s hojností nerostného bohatství (ţelezo, měď, nikl, bauxit aj.) a mladou populací. Za impozantním růstem stojí také stabilní politická situace. Stejně jako ostatní země Latinské Ameriky, i Brazílie nyní profituje ze zvyšující se poptávky po nerostných surovinách ze strany Číny. „Existuje zde však i rostoucí domácí poptávka, která sniţuje závislost na exportu, a díky které nebylo nutné v předchozích letech při výpadku poptávky po brazilském zboţí a nerostných surovinách výrazně stimulovat domácí ekonomiku konjunkturními balíčky.“ [INT17] Makroekonomickou výhodou Brazílie je nízký průměrný věk. Medián je 26 let, coţ je oproti USA o deset let méně. Čína má 34 let, Rusko pak 38 let. Průměrnému věku můţe konkurovat jen Indie s 25 lety. Brazilská vláda má proto dalších 35 let čas na to, aby vyřešila důchodový
19
systém. Díky mladému obyvatelstvu a poměrně dlouhému horizontu bude řešení této otázky levnější neţ třeba v ČR nebo v USA.
2.1.2.
Inflace v Brazílii
Brazilská inflace se pohybuje okolo čtyř aţ pěti procent. V loňském roce měla Brazílie nejniţší míru inflace ve spotřebitelských cenách a to 4,9 procenta. Ve světovém ţebříčku se sice drţí aţ na 140. místě, ale ostatní země BRIC (Čína, Rusko a Indie) jsou za touto jihoamerickou zemí. Inflace v Číně loni činila 5 procent, v Rusku 6,70 procenta a v Indii 11,70 procenta. [INT15] Ekonomika Brazílie stojí především na spotřebě domácností. „Vláda se snaţí podporovat hospodářství cílenými projekty v infrastruktuře. Značně velké finanční prostředky plynou do výstavby bytů. Další masivní investice ze strany státu se očekávají fotbalovým mistrovství světa v roce 2014 a o dva roky později letními olympijskými hrami.“ [INT18] Zajímavostí je, ţe obyvatelstvo ekonomicky se rozmáhající Brazílie je prakticky nezadluţené. Do poloviny tohoto desetiletí si průměrný Brazilec pořizoval nemovitost bez pouţití jakéhokoliv úvěru, neboť platil v hotovosti. Mentalita při zadluţování Brazilců je totiţ zcela opačná neţ průměrných Američanů nebo Evropanů. Úspory dosahují okolo jedné čtvrtiny HDP, oproti tomu třeba objem hypoték jen dvou procent. Naproti tomu ve Spojených státech amerických tvoří hypotéky 76 procent hrubého domácího produktu. Vzhledem k tomu, ţe se brazilské banky příliš neangaţovaly v realitním odvětví a neposkytovaly hypotéky málo bonitním klientům, nebyla Brazílie zasaţena finanční krizí. Významnou výhodou Brazílie je zemědělství, které umoţňuje aţ tři sklizně ročně. „Rozdíl teplot mezi létem a zimou je v této největší zemi Jiţní Ameriky o hodně menší, neţ rozdíl mezi dnem a nocí. Pro zemědělské účely je určena rozloha 108 milionů hektarů. Jde o zhruba stejnou plochu, která je určena pro zemědělství ve Spojených státech. Řada amerických farmářů se jiţ do Brazílie přesouvá. Hlavní exportní zemědělskou plodinou jsou sójové boby.“ [INT18] Silnou stránkou Brazílie je zejména mnoţství přírodního bohatství a obrovský potenciál v domácí spotřebě. Naopak mezi slabiny patří nízké investice do energie, vlaků, silnic, přístavů a letišť. Rizikem je rovněţ to, jakým směrem se vydají brazilští politici. Budou-li
20
následovat příklad Chile, bude země bohatnout. Pokud se ale politické elity přikloní k modelu socialistického státu jako je Venezuela, předpokládá se, ţe Brazílii čekají problémy.
2.1.3.
Jak si stojí ekonomika Brazílie
Následující grafy zachycují tempo růstu HDP a HDP na hlavu v uplynulých letech a vztah inflace a nezaměstnanosti.
Obrázek 3: Brazílie - růst HDP a HDP na hlavu
Obrázek 4: Brazílie - inflace a nezaměstnanost
Zdroj: [INT16]
Zdroj: [INT16]
2.1.4.
Vývoj ekonomiky Brazílie do budoucna
Co se týče očekávaného budoucího vývoje HDP, z pohledu brazilských představitelů je stávající celosvětová ekonomická situace povaţována za horší, neţ tomu bylo během finanční krize v letech 2008 a 2009. Stejně jako v minulosti budou hlavními brazilskými zbraněmi jak čelit negativním vnějším vlivům rozsáhlý vnitřní trh a relativně nízká otevřenost směrem k zahraničí. Klíčovým faktorem pro zdravý vývoj ekonomiky zůstávají investice. Vláda má podporu investic za svoji hlavní prioritu, na rozdíl od minulosti však vzhledem k nutnému omezení rozpočtových výdajů budou hlavní roli hrát investice soukromého sektoru. Limitem bude nadále nízká úroveň domácích úspor. Nebezpečím je pak prohloubení vnější nerovnováhy,
21
kdy vzhledem k vyšším dovozům a přílivu zahraničních investic můţe dojít ke zhoršení bilance běţného účtu. Ukazatel HDP (%) HDP (USD mld.) HDP / ob (USD běţné ceny) Zemědělství (%) Průmysl (%) Sluţby (%) Spotřeba soukromý sektor (%) Spotřeba veřejný sektor (%) Investice (%) Nezaměstnanost (%) Vývoz zboţí a sluţeb (%) Vývoz zboţí (USD mld.) Dovoz zboţí a sluţeb (%) Dovoz zboţí (USD mld.) Zahraniční obchod (% HDP) Základní úroková míra Selic Inflace (%) Přímé zahr. investice (USD mld.) Deficit běţného účtu (USD mld.) Deficit běţného účtu (% HDP)
2010 7,5 2087,9 10803,0 6,5 10,1 5,4 7,0 3,3 21,9 6,5 11,5 201,9 36,2 181,6 18,4 10,8 5,9 48,5 -47,5 -2,3
2011 3,5 2437,7 12505,0 2,2 2,3 3,6 5,0 1,4 7,2 6,2 7,9 262,8 12,6 236,8 19,6 11,0 6,4 60,0 -54,1 -2,1
2012 4,5 2707,2 13775,0 4,0 4,2 4,7 5,5 2,7 8,5 5,8 8,0 284,8 11,3 274,7 20,7 10,5 5,8 67,2 -75,3 -2,7
Tabulka 4: Hlavní ekonomické ukazatele 2010, 2011, 2012
Naproti tomu ekonomové předpovídají, ţe letošní hrubý hospodářský produkt (HDP) bude v této největší jihoamerické zemi okolo sedmi procent a půjde o jeden z největších za uplynulé čtvrtstoletí. V příštím desetiletí by pak měl hrubý domácí produkt růst o pět procent ročně. Ať uţ se ale prognózy o růstu HDP splní nebo ne, pravdou zůstává, ţe je Brazílie zemí, která stále skýtá potenciál k výraznému a stabilnímu ekonomickému růstu. Významnou událostí Brazílie se stal nástup Dilmy Rousseff jako první ţeny na post prezidentky Brazílie. Dilma Rousseff, jeţ vyšla vítězně z druhého kola voleb, se ujala prezidentského postu 1. ledna 2011. Úspěch kandidátky Strany pracujících v prezidentských volbách byl dán skutečností, ţe si ji za svoji nástupkyni vybral úspěšný tehdejší prezident Lula da Silva, který svůj úřad opouštěl s více neţ 80-ti % podporou obyvatelstva. Hlavními rysy hospodářské politiky jsou silná přítomnost státu ve strategických odvětvích ekonomiky
22
(zejména bankovní sektor, energetika a těţba ropy; tato přítomnost však nevylučuje účast soukromého sektoru) a nutnost daňové reformy. Prezidentka Dilma Rousseff prosazuje čtyři hlavní priority: redukce chudoby, zlepšení zdravotnické péče, udrţení makroekonomické stability a nízké inflace. Jako prioritní cíl si stanovila sníţení úrokových sazeb, které jsou v současnosti v Brazílii jedny z nejvyšších na světě (po odečtení inflace na úrovni 6 %). Dilma chce tuto úroveň sníţit aţ na 2 % ke konci jejího (prvního) funkčního období v závěru roku 2014. Ve stejném období má za cíl sníţit výši státního dluhu ze současných 42 % HDP na 30 %. Toto bude vyţadovat sníţení výše federálních výdajů, kde v posledních letech nárůst výdajů na platy ve veřejné sféře a důchody výrazně převyšoval inflaci. Úroveň inflace mohla tak být ovlivňována pouze výší základní úrokové sazby (tzv. SELIC). Poté, co tato byla během krizového roku 2009 sníţena z 13,75 % aţ na 8,75 %, byla její úroveň v říjnu 2011) 12,00 %. Politika vlády prezidentky Dilmy navazuje na vlády předchozí (tři pilíře hospodářské politiky z minula zůstaly zachovány - závazný limit pro výši inflace, plovoucí kurz domácí měny a primární fiskální přebytek). Je však ve sloţitější situaci, kdy nelze očekávat pokračování příznivých vnějších podmínek. Jedním z problémů je vývoj zahraničního obchodu země. Během posledních let dochází k výraznému sniţování brazilského obchodního přebytku, který se můţe v krátké budoucnosti stát deficitem. Úroveň stávajícího vývozu je sice podporována vysokými cenami komodit (ovšem vysoká závislost na vývozech komodit zejména do ČLR činí zemi zranitelnou), avšak dovozy rostou ještě rychleji díky vysoké domácí poptávce a silnému kurzu brazilské měny. Začínají se proto objevovat obavy ze vrůstajícího protekcionismu. Klíčovou metou bude sníţení reálné úrokové sazby na 2 % p.a. Toto by odstranilo jednu z největších anomálií brazilské ekonomiky, kdy úrokové sazby jsou několikanásobně nad celosvětovou úrovní. Tendence posledního desetiletí v Brazílii jde jiţ nicméně v tomto směru: reálná úroková míra klesla ze 16-ti % v r. 2002 na současných 6 %. Její další pokles aţ na úroveň 2 % by dále díky niţším platbám úroků umoţnil naplnění dalšího z klíčových cílů nové vlády: sníţení státního dluhu (konkrétně kaţdé sníţení o 1 % úrokové míry by přineslo roční úsporu při splátkách úroků státního dluhu o 9 mld. USD; v současnosti představují platby úroků státního dluhu cca 10 % rozpočtových výdajů federace). Z pohledu sniţování základní úrokové míry je problematický paralelní cíl udrţení inflace na přijatelné úrovni. Co se týče dalšího klíčového cíle, daňové reformy, bude zásadním úkolem zjednodušení 23
a unifikace celého systému. Toto se týká hlavně daně z oběhu průmyslového zboţí a sluţeb (ICMS - nejbliţší brazilská alternativa pro VAT), která je rozdílná v kaţdém státě federace.
2.2.
Rusko
2.2.1.
Základní postavení Ruska
Ruská federace je země, která má velké zásoby nerostných surovin. Z nich dominuje zejména ropa a zemní plyn. Rusko patří pro mnoho jiných států k zajímavým obchodním partnerům. Drobnou vadou na kráse je politický sklon k autokracii. V roce 2009 bylo Rusko největším vývozcem zemního plynu na světě, druhým největším vývozcem ropy a třetím největším vývozcem oceli a hliníku. Rusko se od zbylých zemí uskupení BRIC liší nejvíce. Vysoký průměrný věk obyvatel, nepříliš stabilní politická situace, ţivotní závislost na exportu nerostného bohatství, to vše jsou rizika, se kterými musí investor počítat. Dojde-li na globálním trhu s nerostnými surovinami k poklesu jejich cen, výrazně se sníţí i příjmy ruského státního rozpočtu, a poté nezbude nic jiného, neţ sáhnout na zisky investorům, a to buď v podobě vývozních cel či zvýšených daní, coţ sníţí ziskovost ruských společností v těţebním a energetickém sektoru, a to ve finále nemůţe skončit ničím jiným neţ poklesem cen jejich akcií. [INT17] Na území Ruské federace ţije odhadem 138 739 892 obyvatel. Z toho zhruba 75,55 milionů lidí je ekonomicky aktivních. V roce 2010 byla nezaměstnanost v Rusku na úrovni 7,6 procenta. Nejvíce lidí pracuje ve sluţbách a to 58,1 procenta. Následuje průmysl s 31,9 procenty zaměstnanými lidmi. V zemědělství pracuje asi desetina práceschopného obyvatelstva. Zajímavým údajem je i počet osob ţijící pod hranicí chudoby, který v roce 2009 oficiálně činil 13,1 procenta ze všech Rusů. Dle ruské spisovatelky Natalie Naročnickaje je „Rusko stále velmi silně orientováno na odkaz Byzance a pravoslaví“, coţ je pro naši ateistickou společnost jen stěţí představitelné. „Rusové stále ještě přemýšlejí o smyslu bytí. Jedí proto, aby ţili… Ţivotaschopná národní státnost se musí opírat o národního ducha. A právě tento duch prochází v současném Rusku obnovou.“ Sami Rusové se údajně povaţují za největší oběť komunistické ideologie, která je stála desítky milionů ţivotů. „V Radě Evropy a v Evropské unii, v institucích, které mohly vzniknout jen díky válečnému vítězství, nyní představitelé národů, jimţ hitlerovská doktrína
24
chystala vymazání ze světových dějin, otevřeně označují SSSR za horší totalitní monstrum, neţ jakým byla nacistická Třetí říše.“ ([NAR06] str. 7 – 8)
2.2.2.
Hrubý domácí produkt
Předpokládaný hrubý domácí produkt dosáhl za minulý rok hodnoty 2,223 bilionů amerických dolarů, coţ stačilo na sedmou příčku. Výkonnějšími státy a uskupeními jsou Evropská unie, Spojené státy americké, Čína, Japonsko, Indie a Německo. Přepočet HDP na hlavu činí 15 900 dolarů a tato evropsko-asijská země zabírá v této kategorii 71. místo. Zajímavé je, ţe třetina hrubého domácího produktu je vytvořena v Moskvě, kde ţije zhruba tolik lidí, jako v České republice. Na hrubém domácím produktu se nejvíce podílí sektor sluţeb, který v loňském roce činil 62 procent. Druhým největším sektorem je průmysl s 33,8procentním podílem a zemědělství s podílem 4,2 procenta. [INT15]
2.2.3.
Ruský export a import
Rusko staví svou ekonomiku jako exportní. Do zahraničí vyváţí nerostné suroviny, především ropu a zemní plyn, ale také kovy, dřevo, výrobky ze dřeva, chemikálie a širokou škálu civilních a vojenských výrobků. Mezi největší exportní partnery patří Nizozemsko, Itálie, Čína a Německo. Naopak nejvíce výrobků Rusko dováţí zejména z Číny, Německa, Ukrajiny, USA, Itálie a Japonska. Zejména pak strojní zařízení, vozidla, farmaceutické výrobky, plasty, polotovary kovové výrobky, maso, ovoce, optické a lékařské přístroje, ţelezo a ocel. Mezi exportem a importem dochází ke kladnému saldu, neboť vývoz je vyšší. Podle odhadů dosáhl celkový objem ruského exportu za loňský rok sumy 376,7 miliardy dolarů, zatímco import byl 237,3 miliardy dolarů. Komodita Ropa Zemní plyn
Těţba 10,12 (1.) 583,6 (2.)
Spotřeba 2,74 (6.) 439,6 (3.)
Vývoz 5,43 (2.) 179,1 (1.)
Dovoz 0,042 (94.) 35,1 (8.)
Zásoby 74 200 (8.) 47 570 (1.)
Tabulka 5: Denní spotřeba ropy a zemního plynu (údaje u ropy jsou v milionech barelů za den, u zemního plynu jde o objem v miliardách krychlových metrů za den) Zdroj: CIA World Factbook
Rusko je do určité míry závislé na cenách za barel ropy (tj. 159 litrů) a zemního plynu, který se obchoduje ve formátu 1000 krychlových metrů. Donedávna byl zemní plyn pevně navázán na ropu. To se nyní zvolna mění a obě suroviny se začínají obchodovat zvlášť. 25
Významná část ruského exportu putuje na západ a vyspělé státu EU jsou vnímány jako potenciální zdroj investic a technologií. Evropa také zůstává pro Rusko důleţitým partnerem při jednání o bezpečnostně-politických otázkách jak v prostoru společného sousedství, tak i v širším mezinárodním kontextu v souvislosti s globálním působením Severoatlantické aliance. ([KAR11] str. 12)
2.2.4.
Nestabilní politická situace
Z hlediska zemí BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína) je Rusko notně politicky nestabilním státem, který má příliš silné vedení v osobách prezidenta Dmitrije Medveděva a bývalého prezidenta a nynějšího předsedy vlády Vladimira Putina. Privátnímu sektoru se příliš nedaří, neboť ke všem činnostem jsou nutná nejrůznější povolení. Podnikání podle západních zvyklostí brání i členité administrativní uspořádání země, které se dělí do pěti různě provázaných systémů. V Rusku je korupce na denním pořádku a patří k tamnímu bontonu stejně jako spropitné v restauracích. Faktickou moc v jednotlivých částech země mají gubernátoři, kteří jsou zároveň velkopodnikateli. Ti podléhají přímo Moskvě a její vůli.
2.2.5.
Ruská zahraniční politika
Dnešní Rusko na rozdíl od 90. let minulého století prosazuje své zahraničně politické zájmy mnohem sebevědoměji. Základy současné ruské zahraniční politiky poloţil Vladimir Putin, který
od
počátku
svého
působení
v úřadu
prezidenta
prosazoval
pragmatickou
zahraničněpolitickou agendu s důrazem na rehabilitace Ruska jako významného aktéra na mezinárodní scéně. „Putin se zpočátku snaţil Rusko orientovat na spolupráci se Západem s cílem vymanit zemi z mezinárodní izolace, do níţ se Moskva dostala mimo jiné v důsledku své opozice vůči vojenské kampani NATO v Srbsku. Postupem času však Moskva začala prosazovat mnohem nezávislejší a asertivnější kurz.“ V současné době se Rusko snaţí prostřednictvím svých zahraničněpolitických akcí dokázat, ţe je nezávislým pólem na mezinárodní scéně. ([KAR11] str. 13) Mezi priority ruské zahraniční politiky patří zejména zajištění vlastní bezpečnosti vůči potenciálním vnějším hrozbám a zároveň upevnění svého vlivu na mezinárodní scéně. V rámci ruské zahraničněpolitické diskuze se klade velký důraz na to, aby Moskva byla 26
schopna vést nezávislou zahraniční politiku a nemusela se podřizovat diktátu ze strany některých významných aktérů na mezinárodní scéně. Jinými slovy, Rusko by rádo zaujalo postavení jednoho z nezávislých mocenských pólů ve světě, a mohlo tak stanout po boku Spojených států, Číny, Indie a dalších nastupujících mocností. ([KAR11] str. 11) I kdyţ titul supervelmoc Rusko ztratilo po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, stále patří mezi největší světové velmoci. V evropsko-asijském regionu má Ruská federace stále silný vliv. Jednak je dán minulostí supervelmoci, tak i druhým největším arzenálem jaderných zbraní na světě. Vliv a moc má i díky obrovským nalezištím a zásobám nerostných surovin na světě. [INT19] Oproti devadesátým letům minulého století si je však dnes Moskva mnohem více vědoma omezenosti zdrojů, a proto prosazuje mnohem střízlivější agendu pro upevňování svého vlivu v regionu – upřednostňuje rozvoj bilaterálních vztahů s vybranými nástupnickými státy. Ve svých sporech se Západem Rusko často rádo hrozí, ţe přesune těţiště svých zájmů do Asie, čemuţ ale nemálo brání nehostinné klimatické podmínky ztěţující rozvoj oblasti a rozsáhlá demografická krize, jíţ je Dálný východ suţován. „V porovnání s hustě osídlenými oblastmi Číny a dynamicky se rozvíjejícími ekonomikami asijských států se ruská role v oblasti smrskává do role surovinového přívěšku asijských tygrů.“ Z tohoto pohledu je proto pro Rusko více neţ problematické dostát svým hrozbám, případně naplnit své ambiciózní strategické vize o budování nového geopolitického centra v Asii. „I přes nejoptimističtější odhady můţe podíl ruské ekonomiky na světovém hospodářství činit v příštích desetiletích pouhá 3 % aţ 5 %, coţ jsou hodnoty v porovnání s USA, Čínou a státy EU relativně nízké.“ Ruská zahraniční politika se tak do budoucna bude muset vypořádat s rozporem mezi deklarovanými ambicemi stát se významným hráčem na mezinárodní scéně a nedostatkem adekvátních zdrojů. „Rovněţ současné negativní trendy v ekonomickém a demografickém vývoji Ruské federace naznačují, ţe Rusko bude muset čelit váţným domácím problémům, které mohou ohrozit ruskou schopnost provádět asertivní zahraniční politiku.“ ([KAR11] str. 13 – 14)
27
2.3.
Indie
2.3.1.
Základní postavení Indie
Indie, respektive Indická republika, je 2. nejlidnatější zemí světa a současně sedmou největší co se týče rozlohy. Díky své poloze a minulosti britské nadvlády se z Indie stává jedna z budoucích velmocí budoucnosti. K tomu ji předurčuje velký vnitřní trh a potenciál globální expanze. Jméno Indie se vţilo jako zkrácený název poloostrova Přední Indie, geografického útvaru téměř kontinentálních rozměrů, nazývaného pro svou rozlohu a relativní uzavřenost indický či jihoasijský subkontinent. „V širším slova smyslu tak označujeme i svébytný kulturní a civilizační okruh, zahrnující vedle dnešní Indické republiky moderní státy Pákistán, Nepál, Bhútán, Bangladéš, Maledivy a Srí Lanku, který přes veškerou mnohotvárnost, různorodost aţ rozporuplnost vykazuje pozoruhodnou míru vnitřní soudrţnosti, společný étos, jednotný světový názor a ţivotní styl.“ V moderní době se jméno Indie ustálilo jako součást pojmenování historicky na sebe navazujících politických celků, od Britské Indie (britského indického impéria) přes dominium Indická unie, jeţ vzniklo oddělením Pákistánu 15. srpna 1947, po Indickou republiku, vyhlášenou 26. ledna 1950. ([FIL08] str. 7) Vnější svět pak pojmenoval subkontinent Indie podle řeky Indu (řecky Indos, lat. Indus). Postupně se jeho význam rozšířil na celou oblast Poindí a později i na kraje dále na východ a na jejich obyvatelstvo. „Ještě před začátkem průmyslové revoluce na konci 18. století byla Indie druhou největší ekonomikou světa, podílející se na světovém HDP více neţ 20%. Po dvou staletích stagnace se tento podíl v 70. letech 20. století zmenšil na pouhá 3 %, nejniţší úroveň v historii. Z dlouhodobého hlediska se tento úpadek postavení Indie (a rovněţ Číny) ve světové ekonomice jeví jako historická odchylka od přirozeného vývoje, která byla způsobena především nedostatkem otevřenosti její ekonomiky.“ „V roce 1947, kdy Indie získala nezávislost, tvořilo více neţ 50 % HDP země zemědělství a s ním spojené sektory hospodářství, které rovněţ zaměstnávalo více neţ 70 % pracovní síly. Struktura indické ekonomiky byla v této podobě zformována jiţ v době britské koloniální nadvlády, která industrializaci indického subkontinentu příliš nepodporovala.“ ([CIH09] str. 220) 28
Indie má aktuálně 1,21 miliardy obyvatel. Po Číně jde o nejlidnatější zemi světa. Podle výkonu ekonomiky dosahoval v roce 2010 hrubý domácí produkt v paritě kupní síly celkově 4,06 bilionu dolarů. Po přepočtu na hlavu činil HDP 3500 amerických dolarů. Z pohledu celkového objemu HDP dosahuje Indie na páté místo, zatímco po přepočtení na obyvatele 162. příčku. „Indická ekonomika narostla v minulém roce o 10,4 procenta. Pro srovnání, nejlépe dařící se zemí je Katar, který rostl o 16,3 procenta. Česká republika s růstem HDP o 2,3 procenta ve světovém měřítku dosáhla na 140. místo.“ [INT20] Indie dosáhla v loňském roce se svými 478,3 miliony pracovníků druhého nejlepšího globálního i skupinového výsledku. „První místo patří Číně, která eviduje 819,5 milionů ekonomicky aktivního obyvatelstva. Třetí příčku ve skupině BRIC má Brazílie, ve které v roce 2010 bylo práceschopných 103,6 milionu lidí. Poslední je vcelku logicky Rusko, jeţ je ze skupiny BRIC nejméně lidnatou zemí. Celkově v něm mohlo loni pracovat 75,55 milionů lidí.“ [INT15] Nespornou výhodou Indie je velice příznivá demografická skladba obyvatelstva. Přes 60 procent populace je mladších 30 let. Výkon tamní ekonomiky od roku 2005 se drţí v průměru okolo sedmi procent. Ročně opustí vysoké školy přes dva miliony absolventů. Ti se podílejí na bohatnutí střední třídy a na domácí spotřebě. Ta se z 65 procent podílí na hrubém domácím produktu. Indie patří mezi rozvojové země, které v poslední době procházejí bouřlivým ekonomickým vzestupem. „Oproti zbývajícím zemím skupiny BRIC, tj. Brazílii, Rusku a Číně, má Indie tu výhodu, ţe byla v 19. a 20. stoletím britským dominionem (závislé území podobně jako třeba kolonie nebo protektoráty).“ Díky tomu byl v zemi zaveden jako úřední jazyk angličtina. Indie tak těţí nejen z jazykových předpokladů obyvatel, ale také z geografické polohy. Jelikoţ Indie patří mezi největší státy, které nabízejí outsourcingové sluţby, mnohé firmy podnikající ve Spojených státech nebo ve Velké Británii zakládají v Indii své pobočky, vývojová call centra. [INT20] Indie je jiţ nyní díky svému anglicky mluvícímu a stále více vzdělanému obyvatelstvu světovou jedničkou v oblasti servisních sluţeb. Někdy se jí dokonce přezdívá „účtárna světa“. V rámci skupiny BRIC je Indie nejméně vyspělou ekonomikou s nejniţším průměrným věkem obyvatelstva, u moci je proreformní vláda. To dává této zemi větší prostor k výraznému ekonomickému růstu. V dlouhodobém horizontu je u Indie očekáván 29
hospodářský růst vyšší neţ ten, který nyní pozorujeme v Číně. Dle prognóz by se tato země měla stát do roku 2032 třetí největší ekonomikou světa. [INT17]
2.3.2.
Přírodní bohatství Indie
Díky příhodné zeměpisné poloze a příhodnému klimatu má Indie schopnost uţivit své vlastní obyvatelstvo, které se nezmítá v hladových bouřích jako například lidé ve třetím světě. Kromě toho má vlastní relativně bohatá naleziště ropy a zemního plynu, díky nimţ je Indie energeticky nezávislá na dalších zemích. I kdyţ Indie nepatří mezi největší světové exportéry těchto strategických komodit, ropu a plyn také vyváţí. Zemědělství je schopno nasytit bezmála 1,21 miliardy lidí. Mezi hlavní plodiny se řadí rýţe, pšenice, čaj, cukrová třtina, čočka, cibule, brambory. Z průmyslových plodin se na indickém subkontinentu pěstuje bavlna, řepka, juta. Své místo má rybolov a pastevectví, zejména chov ovcí a koz. Negativní stránkou intenzivního zemědělství je však zhoršování ţivotního prostředí, které se projevuje zejména půdními erozemi, sniţováním mnoţství spodních vod a vyčerpáváním půdy. Do půdy jsou přidávány chemikálie pro zvyšování úrodnosti. Kromě toho Indii často suţují tvrdé klimatické podmínky. Vyčerpávající sucha a vedra střídají povodně a zemětřesení. „Hlavní zaměření průmyslu je na zpracování potravin. Mezi další průmyslové obory patří průmysl textilní, chemický, strojírenský a farmaceutický.“ [INT20]
2.4.
Čína
2.4.1.
Základní postavení Číny
Pozice lídra uskupení BRICS byla přiřknuta Číně, která by se měla údajně do roku 2041 stát největší ekonomikou světa. Hospodářský růst této země je však stále ţivotně závislý na poptávce po čínském zboţí v zahraničí a na snadno dostupném nerostném bohatství. O významu první ze zmiňovaných hrozeb se čínští představitelé přesvědčili při výpadku poptávky po čínském zboţí v důsledku globální ekonomické recese z minulých let, kdy nezbývalo a nezbývá neţ ekonomický růst podporovat masivními konjunkturními balíčky ve všech jeho podobách. Hrozbu výpadku dostupnosti nerostného bohatství jiţ v Číně také řeší, nejvíce viditelné je to u čínských investicí v na přírodní zdroje bohaté Africe, kde jiţ Čína 30
buduje dopravní infrastrukturu, která jí usnadní dobývání i nerostných surovin i následný transport do Číny. Říše středu však stále palčivěji pociťuje následky masivních stimulačních balíčků, které rozdmýchaly inflaci a nafoukly bublinu na nemovitostním trhu. [INT17] Před rokem 1979 byla Čína přísně centrálně řízenou ekonomikou s významným podílem státního sektoru na HDP. Stát určoval velikost výroby, úroveň cen a alokoval většinu zdrojů. Během 50. let byla většina soukromých zemědělských farem kolektivizována do podoby velkých komun. S cílem provést rychlou industrializaci uskutečňovala vláda po celá 60. a 70. léta mohutné investice do fyzického kapitálu. Ke konci roku 1978 tak 75 % průmyslové produkce pocházelo z centrálně kontrolovaných, státem vlastněných firem řízených podle centrálního direktivního plánu. Firmy v soukromém vlastnictví či v rukou zahraničních subjektů v podstatě neexistovaly. Základním cílem vlády bylo vybudovat na zahraničí nezávislou ekonomiku a zahraniční obchod se proto realizoval jen v rámci produkce, kterou Čína nedokázala sama vyrobit. Tato politika drţela čínskou ekonomiku v relativní stagnaci a neefektivnosti, zejména z důvodu neexistence jakýchkoliv pobídek k vytváření zisku pro firmy a hospodařící rolníky. ([CIH09] str. 222) Čínská vládnoucí elita nemá potřebu pravidelného kontaktu s „masami“. Ţije v naprosté izolaci od svých poddaných a dokonce vyvinula takový politický systém, který ji chrání před jakýmkoli názorem zdola. Disidenti jsou vystavováni dlouholetým trestům odnětí svobody, které mají slouţit jako varování pro všechny ostatní. Čína je dnes jednou z mála zemí světa, která nemá fungující parlament. Všečínské shromáţdění lidových zástupců sice existuje, ale nemá vlastní budovu, ani stálý personál. Zasedá pouhých deset dní v roce a ve zbývajícím období se scházejí pouze členové stálého výboru, který je zcela tvořen vysokými stranickými hodnostmi. V naprostém rozporu se zvyklostí ostatních zemí čínský premiér poskytuje během roku pouze jednu tiskovou konferenci, kde často odpovídá pouze na tři předem připravené otázky. ([BEC02] str. 318) Výrazným demografickým tlakem v Číně je stárnutí obyvatel, coţ je převáţně důsledek politiky jednoho dítěte, zavedené na počátku Tengových reforem. Dnes má Čína 130 mil. seniorů a podle predikce Čínské akademie společenských věd v roce 2015 by jich mělo být jiţ 200 milionů. Tento údaj je zvláště alarmující, kdyţ si uvědomíme, ţe starobní důchod pobírá v Číně jen velmi malé procento obyvatelstva, na venkově pouze asi 10 % seniorů.
31
Pokud jde o produkci, Čína zajišťuje více neţ jednu třetinu světové oceli, polovinu cementu a asi třetinu hliníku. Čína spotřebuje více uhlí neţ Spojené státy, Evropa a Japonsko dohromady a v brzké době předstihne, nebo uţ předstihla, Spojené státy jako největší světový producent skleníkových plynů. Peking je také největším světovým zdrojem emisí oxidu siřičitého, který přispívá ke vzniku kyselých dešťů. Čínští vědci svalují vinu za zvyšování mnoţství emisí na rychlý ekonomický růst a skutečnost, ţe energetické potřeby Číny jsou ze sedmdesáti procent závislé na uhlí. Sedm z deseti nejvíce znečištěných měst na světě se nalézá právě v Číně. ([FUN09] str. 16 – 18) Čína je hojně obdařena minerálními zdroji a v případě více neţ tří tuctů minerálů se ukázalo, ţe jde o ekonomicky významné rezervy. Země má značný celkový energetický potenciál, ten však zůstává z valné části nevyuţitý. Kromě toho geografické rozmístění energetických zdrojů klade většinu z nich daleko od jejich hlavních průmyslových spotřebitelů. V zásadě je severovýchod bohatý na uhlí a ropu, centrální část Severní Číny má značné zásoby uhlí a jihozápad má veliký hydroelektrický potenciál. Nicméně i kdyţ energetická produkce rychle expanduje, stále pokulhává za poptávkou a Čína musí nakupovat stále větší mnoţství ropy a zemního plynu ze zahraničí. Za tento energetický rozvoj se však platí vysoká cena, stejně jako za čínskou modernizaci celkově. Čínské továrny a elektrárny uvolňují kaţdého roku do atmosféry téměř šest set tun rtuti a k tomu dalších 22,5 milionu tun síry a odhadem 3,4 miliard tun oxidu uhličitého. Podle těchto měřítek je dnes Čína největším znečišťovatelem na světě a podstatným způsobem přispívá k vrstvě částeček, plynů a kouře, které halí planetu. Do roku 2010 zemře kaţdoročně šest set tisíc Číňanů na respirační choroby. Astma, chronický zánět dýchacích cest, bývalo kdysi v Číně velice zřídkavé; nyní postihuje miliony lidí, stejně jako stoupá počet případů po celém industrializovaném světě, a kaţdého roku je odpovědné za tisíce úmrtí, zejména v horkých dnech, kdy vysoké teploty ztěţují dýchání. Existují jisté důkazy naznačující, ţe měnící se klimatické podmínky vedou k epidemiím nových nemocí, jako je SARS nebo ptačí chřipka, a nesčetné mnoţství úmrtí, vrozených defektů a podobně je moţné připsat právě vysoké úrovni rtuti a dalších toxinů v ţivotním prostředí. ([FUN09] str. 138 – 141) Nelze vyloučit, ţe Čína je nejdéle existujícím státem ve světě. Po dlouhou dobu kontroluje nejrozsáhlejší území a nejvíce lidí. Tuhý reţim, který uplatňuje, s největší pravděpodobností nemá za poslední dva tisíce let na zemi obdoby. Na počátku 21. století má Čínská lidová republika přibliţně 1,3 miliardy obyvatel, coţ je 21,6 procent celosvětové populace, a je tedy nejlidnatější zemí světa. Základnu společenské pyramidy představují rolníci, kterých je 32
přibliţně miliarda, coţ je mnohem více lidí, neţ mají Spojené státy a Evropská unie dohromady. ([BEC02] str. 7)
2.4.2.
Hrubý domácí produkt
Čínská lidová republika, která má jako jediná ze zemí BRIC komunistický reţim, dosáhla v minulém roce nejlepšího výkonu v oblasti hrubého domácího produktu. Z globálního hlediska jí patří třetí místo. První místo patří Evropské unii s ročním výkonem HDP ve výši 14,89 bilionů amerických dolarů, následované Spojenými státy americkými s 14,72 biliony dolarů. Čína v loňském roce vygenerovala HDP v celkové výši 9,854 bilionu dolarů. V první desítce zemí, podle objemu HDP, bylo v minulém roce pořadí následující. První příčka patří jiţ zmíněné Evropské unii, druhé místo má USA, třetím hráčem je Čína následovaná Japonskem, Indií, Německem, Ruskem, Brazílií, Velkou Británií a Francií. Země galského kohouta loni vygenerovala hrubý domácí produkt v objemu 2,16 bilionu dolarů. V roce 2010 byl růst HDP vyjádřený procentně takto: čínské hospodářství povyrostlo o 10,1 procenta, Indie o 8,3 procenta. Ekonomika Brazílie se zvýšila o 7,5 procenta a Rusko o 3,8 procenta. Země Evropské unie a USA mají lehce přes 800 milionů obyvatel, kteří ţijí v relativním blahobytu. I kdyţ je v obou uskupeních řada chudých lidí nebo lidí na okraji společnosti, jde stále jen o desítky milionů obyvatel. Číňanů, kteří ţijí doslova ze dne na den v bídných podmínkách, je okolo 300 milionů. Stejný počet obyvatel Číny ţije v blahobytu a dostatku, který známe i u nás. Zbylých asi 700 milionů Číňanů se nachází mezi střední třídou a chudými lidmi. I kdyţ je miliarda lidí opravdová masa, Čínu příliš nespasí. Nemají peníze, vzdělání, navíc ţijí v komunistickém reţimu, který jim příliš příleţitostí také nenabídne. Čína se navíc potýká s problémy, které ještě před několika lety neznala. Její pracovní síla začíná být drahá a plno firem, pro které je Čína jen jednou velkou montovnou, se začíná poohlíţet po zemích jako je Vietnam nebo Kambodţa. [INT21] Negativním vlivem, jeţ má za následek sníţení růstu HDP v Číně je ekologie. Následky devastace ţivotního prostředí, například poškozené zdraví obyvatel, sniţují růst hrubého domácího produktu o pět procent. Pokud vláda nezasáhne, mohla by tato daň nezřízené industrializaci stoupnout do roku 2030 na patnáct procent HDP. Právě odsud hrozí výrazné zbrzdění čínského rozvoje. „Vláda přijala patnáctiletý plán. Jeho cílem je zlepšení situace ve
33
velkých městech do roku 2010 a výrazně vylepšená kvalita ţivotního prostředí do roku 2020.“ ([BOS08] str. 205)
2.4.3.
Čínská zahraniční politika
Politický i ekonomický vliv Čínské lidové republiky na okolní svět je – v pozitivních i negativních aspektech - dán jiţ samotnou její rozlohou a lidnatostí. V politické a bezpečnostní oblasti je ČLR regionální asijskou mocností a jako taková se projevuje velmi výrazně. Je jadernou mocností, která se ovšem zavázala nepouţít jaderných zbraní jako první a nepouţít jich proti nejadernému státu. Není členem ţádné vojenské aliance a prosazuje nezávislou zahraniční politiku. Její vliv na vytváření mezinárodního je stále výraznější. Nadále však sleduje téměř výhradně linii, která zajistí Číně její vlastní nerušený ekonomický rozvoj pod vedením monopolní Komunistické strany a územní integritu. Sem zapadá také aktuálně se zvyšující asertivita v otázkách nároků na ostrovy a kontrolu nad vodními cestami v Jihočínském moři – hned vedle územní integrity (hlavně ve vztahu k Tibetu, Xinjiangu a Tchaj-wanu) jako jedné z klíčových priorit zahraniční politiky „moderní Číny“. S rostoucím ekonomickým vlivem se ČLR také postupně etablovala mezi ostatními světovými velmocemi (především USA, EU, téţ RF, Indie, Brazílie a potaţmo Japonsko). V zahraniční politice klade ČLR důraz na pragmatismus a tzv. vzájemně výhodné řešení, i kdyţ v mnoha případech reaguje na případy „dotčení jejích klíčových zájmů“ přecitlivěle. ČLR má nepochybně zájem stát se nejvýznamnějším činitelem vývoje v asijské oblasti, coţ se projevuje jistou konkurencí s Indií či Japonskem a také snahami omezit vliv USA na tento region. Ovšem vědoma si sloţitosti dosavadních vnitřních problémů a nejistého postavení vedoucí politické strany v případě sociálních otřesů, odmítá se zatím ČLR v mnoha případech ujmout zvýšené spoluodpovědnosti při řešení mezinárodních problémů (např. konsolidace Afghánistánu). Především rostoucí energetické a surovinové potřeby nutí ČLR být aktivní i v oblasti Střední Asie, Austrálii, na Blízkém východě včetně Íránu, v Africe či Latinské Americe. Podstatnou roli hrají nejen země se zdroji ropy a zemního plynu, ale také země důleţité pro přepravní trasy těchto surovin (podél Indického oceánu, v Adenském zálivu, v Latinské Americe např. Ekvádor či Kolumbie apod.)
34
Spolupráce ČLR s Evropskou unií je zaloţena na strategickém partnerství rozvíjeném v různých oborových směrech a formátech. Kaţdoročním politickým vyvrcholením spolupráce je summit EU-ČLR. Těţiště spolupráce je především v oblasti ekonomické; Evropská unie je od roku 2007 největším obchodním partnerem ČLR. Posiluje se ale také důraz na spolupráci v oblasti politiky především v zájmu řešení průřezových globálních problémů, jako prevence a sniţování dopadů klimatických změn a ekologických katastrof, boj proti organizovanému zločinu, pašování narkotik a terorismu apod. Předpokládalo se, ţe v blízké budoucnosti bude rámec strategického partnerství a spolupráce potvrzen Dohodou a partnerství a spolupráci (Partnership and Cooperation Agreement, PCA) – jednání však od roku 2007 postupují velmi pomalu (sjednává podle mandátu členských zemí s čínskou stranou Evropská komise/Evropská sluţba vnější akce). Nelze nicméně nepozorovat, ţe ČLR se ve svém ekonomickém i politicko-strategickém směřování nadále porovnává především s USA. [INT22] Podobně jako Rusko se i Čína po skončení studené války ocitla v nové situaci. Rozpad Sovětského svazu odstranil z jejích nejdelších hranic nebezpečného souseda. Čína se tak poprvé mohla na dlouhou dobu místo na zjištění vlastní bezpečnosti prostřednictvím investic do zbrojení plně soustředit na prohlubování ekonomických reforem nastartovaných o dekádu dříve. Rozpad Sovětského svazu navíc zanechal Čínu v novém geopolitickém uspořádání – na hranicích vznikly z bývalých sovětských republik samostatné středoasijské republiky – a otevřel prostor pro uplatňování čínského vlivu v oblastech, které si dříve nárokovalo Rusko. Vztahy s Ruskem, potaţmo Sovětským svazem, byly v novodobé historii pro čínskou diplomacii klíčové. Ostatně jejich podoba se v průběhu studené války promítala do vztahů Číny se všemi nevýznamnějšími hráči tehdejšího mezinárodního systému. Od zaloţení „nové Číny“ v roce 1949 aţ po 60. léta bylo Rusko hlavním spojencem, aby se pak na dlouhá desetiletí stalo hlavní hrozbou pro Čínskou lidovou republiku. Aţ rozpad Sovětského svazu umoţnil normalizovanou diplomacii – vztah s Ruskem přestal být pro Čínu klíčový a stal se jen jedním z mnoha. ([KAR11] str. 15) Smrtí Mao Ce-tunga (Mao Zedong) odešel z čínské zahraniční politiky jediný nepředvídatelný vůdce jako zdroj všech rozhodnutí. Počínaje Teng Siao-pchingem (Deng Xiaoping) jsou rozhodnutí s rostoucí měrou přijímána prostřednictvím debaty a jsou výslednicí zájmů různých frakcí. Čínská zahraniční politika se díky tomu jeví jako přehlednější, oproštěná od radikálního maoismu, který byl nahrazen na domácí i mezinárodní úrovni pragmatickým 35
přístupem. I přesto od roku 1978, na rozdíl od kritiky neúspěchů v domácí politice, nedošlo v zahraniční politice k přehodnocení nebo zavrţení některého principu. Oficiální linie čínské diplomacie stále stojí na třech typech dokumentů: Pěti principech mírového souţití, jeţ byly definovány jiţ v roce 1955 na Bandungské konferenci, odkazu na čínskou zahraniční politiku v Ústavě ČLR a souboru doporučení čínských vůdců, jeţ byla zveřejněna v oficiálním tisku nebo projevech. Čínská zahraniční politika je díky tomu často vnímána jako koherentní a neměnná, ačkoli v praxi jiţ tyto principy rigidně nedodrţuje. Navenek si čínská zahraniční politika zachovává rysy charakteristické pro období studené války, kdy nebyla proaktivní. Během studené války Čína sledovala kroky velmocí a podle nich upravovala svou politiku. Tento postoj zachovává stále nejen k Rusku, ale také s ohledem na Spojené státy. Současná zahraniční politika tzv. Čtvrté generace vůdců je tak stále ještě ve velké míře závislá na momentální externí politické situaci a spíše jen reaguje na změny v systému, neţ by je iniciovala. V posledních letech se sice objevilo několik ambiciózních čínských návrhů, stále jsou však především nerozpracovanými reakcemi na politiku USA a jen ojediněle šlo o návrhy, které Čína prezentovala v součinnosti s jiným státem (např. společný čínsko-ruský návrh na zřízení nové rezervní měny z dubna 2009, návrh zákazu na rozmístění zbraňových systémů ve vesmíru v roce 2008 apod.). V praktické zahraniční politice přestala Čína s koncem studené války prosazovat a sponzorovat radikální maoismus a nahradila jej pragmatickým umírněným přístupem. Do politiky byli vpuštěni technokraté s vyšším vzděláním. Po pádu komunistických reţimů ve východní Evropě, Mongolsku a SSSR se otázka přeţití reţimu stala základním zájmem čínského vedení. Pravdou je, ţe doposud v Číně neexistuje ţádná alternativa komunistickému reţimu a jeho pád by mohl vést k fragmentaci země a chaosu. Čína se vědomě snaţila a snaţí zapojit do mezinárodního ekonomického systému a profitovat z ekonomické interdependence ve světovém měřítku (vstupem do WTO, průniky na zahraniční trhy a omezeným otevřením svého domácího trhu, akvizicí zahraničních firem apod.). Zahraniční politika je tak plně podřízena dosaţení těchto domácích ekonomických a politických cílů. Obecnými prioritami, které sleduje čínská zahraniční politika, je snaha o udrţení územní celistvosti, zabránění dominance Asie jinou velmocí a na stranu druhou také zabránění panice mezi sousedy ze vzrůstající moci Číny pomocí řady bilaterálních smluv a dohod. Ačkoli je Čína – na rozdíl od Spojených států – stále ještě jen regionální velmocí, která řeší skutečná dilemata zahraniční politiky zatím jen blízko svých hranic (Severní Korea, Tchaj-wan, 36
Japonsko), agenda její zahraniční politiky začíná nabývat globální charakter. ([KAR11] str. 16 – 18) Nejdůleţitější a nejvyšší typ vztahů se zahraničními zeměmi představuje v čínské zahraniční politice tzv. „statické partnerství“. Poprvé jej Čína navázala v listopadu 1993 při návštěvě Ťiang Ce-mina v Brazílii. S Ruskem navázala Čína strategické partnerství v roce 1996. Mezi další státy a organizace, které s Čínou navázaly tento typ partnerství, se k dnešnímu dni řadí například EU, ASEAN, Indie, Brazílie, Japonsko nebo Mexiko. Se státy Evropy (Řeckem, Itálií, Španělskem, Portugalskem, Velkou Británií a Francií) Čína navázala „komplexní strategické partnerství“, zatímco vztahy s Německem jsou označovány jako „strategické partnerství s globální odpovědností“. V Evropě se Čína soustřeďuje hlavně na Francii, kterou – i přes řadu problémů (přijetí Dalajlámy Nicolasem Sarkozym v roce 2008, bojkot francouzského zboţí během olympijských protestů ve stejném roce) vnímá jako protiváhu proamericky laděných zemí EU. Německo, dříve vnímané jako překáţka rozpínavosti SSSR, dnes představuje pro Čínu ekonomického rivala USA a balancéra v proamerické politice Evropy vůči Číně. Na blízkém východě a v Africe mají do značné míry výlučné postavení z hlediska zájmu, který o ně projevuje čínská diplomacie, geopoliticky významný Írán, Egypt V roce 2008 se představitelé Číny a Ruska dohodli na stavbě ropovodu, který by dodával 15 milionů tun ropy ročně. V následujícím roce pak ruský Transněfť dokončil stavbu první části ropovodu. Rusko však i přes své ambice zásobovat energetickými surovinami hlavně čínský trh pokračuje v realizaci některých dalších energetických projektů v oblasti. V roce 2009 byly zahájeny dodávky plynu do Japonska z naleziště Sachalin 2. Rusko tak evidentně usiluje o diverzifikaci odběratelů svých surovin a odmítá se vázat jen na jednoho konkrétního odběratele, v tomto případě čínskou ekonomiku. Potřeby čínské ekonomiky tedy nejsou zdaleka v popředí zájmu ruského energetického průmyslu, a tedy ani Kremlu samotného. ([KAR11] str. 25) Není pochyb o tom, ţe Čína a Rusko mají v současném mezinárodním systému mnohé společné zájmy. Některé jsou globální, jako snaha o omezení dominantního postavení USA, jiné regionální, jako obava ze šíření radikálního islamismu, zájem na zachování regionální stability v Asii, snaha o zabránění krizovému vývoji na Korejském poloostrově, anebo úsilí o zastavení návratu Japonska do postavení vojenské velmoci. Současně však spolupráce obou zemí – resp. uţitečnost Ruska pro zahraničněpolitické cíle Číny – má své jasné, těţko překročitelné limity. 37
2.4.4.
Čínská budoucnost
Čína je dnes líčena jako supervelmoc budoucnosti nebo jako nová Říše zla. Častá je i apokalyptická vize chaosu a občanské války. ([BEC02] str. 10) Jedni hovoří o ekologické katastrofě, druzí o tom, ţe jedině bohatý stát – jímţ se Čína vbrzku stane – můţe svoje environmentální hříchy napravit. Někteří tvrdí, ţe trţní hospodářství přivede komunistickou vládu k zániku. Jiní argumentují, ţe blahobyt její postavení jenom upevní a legitimuje. Přibliţně 120 milionů obyvatel Číny, tedy zhruba deset procent populace, bylo na konci devadesátých let starší šedesáti let. Do roku 2020 by měl počet důchodců stoupnout přibliţně na 243 milionů, v polovině jedenadvacátého století pak bude mít Čína asi 410 milionů lidí starších šedesáti let, tedy zhruba jednu čtvrtinu obyvatelstva. Zpráva Světové banky varuje, ţe počet lidí v důchodovém věku bude vyšší neţ těch v produktivním věku, kteří budou muset toto břemeno nést. Země přitom nemá fungující penzijní systém a náklady na jeho zavedení se odhadují na stovky miliard dolarů. Také zvyk, podle kterého pečují o rodiče děti, dostává trhliny – v důsledku politiky jednoho dítěte se jeden manţelský pár stará o čtyři důchodce, coţ je finančně neúnosné. Stárnutí populace je tak povaţováno za jeden z hlavních rizikových faktorů čínské budoucnosti. ([BOS08] str. 206) V určitých směrech Čína nepřestává překvapovat svým obrovským potenciálem a růstem, v jiných se naopak za dlouhá léta téměř nic nezměnilo a nedochází k ţádnému pokroku. Stejně jako za dob vlády dynastie Chan i v současné Číně ţije ve městech (převáţně okresních a provinčních hlavních městech) pouhá desetina populace. Stejně jako ve starověku jsou i dnes velká města zcela závislá na dodávkách potravin z venkovských oblastí. Z celkového počtu 1 300 milionů obyvatel v roce 1999 mělo 300 milionů lidí trvalé bydliště ve městech, přičemţ pouhých 60 milionů ţilo ve velkých městech. Stejně jako za Chanů má i dnes přístup k vyššímu vzdělání jen velice malá část populace, která následně tvoří jádro státní byrokracie. Za dob vlády Chanů prošlo císařskou akademií v hlavním městě Si-anu na 30 000 studentů ročně. V této souvislosti je třeba zdůraznit, ţe tehdy byla gramotná nepoměrně větší část populace. V dobách císařství ţilo na území Číny 50 aţ 100 milionů lidí, z nichţ se přibliţně půl milionu mohlo pyšnit některou z literátských hodností. V současnosti se univerzitním vzděláním mohou pochlubit zhruba dvě procenta Číňanů, ale gramotná je pravděpodobně většina populace. 38
Příliš se nezměnil ani poměr státních úředníků k celkovému počtu obyvatel. Ve vládních úřadech je zaměstnáno asi 36 milionů lidí. Komunistická strana má na 58 milionů členů. Drtivá většina z nich pracuje na úřadech a v kancelářích, případně ve školství. Vládnoucí elita země od okresních magistrátů výš čítá na 4 miliony lidí. Úředníkům se říká kan-pu, kádři. Tento výraz čínští komunisté převzali z francouzského slova cadre, úředník. Stejně jako v dobách císařství existuje i dnes přes dvacet typů úřednických hodností. ([BEC02] str. 12 – 13) Z dlouhodobého hlediska představuje stále větší problém nedostatek vody. V současné době je voda ze Ţluté řeky distribuována bezplatně, ale jednou budou muset být poplatky za vodu zavedeny. Rolníci, kteří hospodaří v chudých oblastech podél horního toku řeky, potřebují dvakrát tolik vody na vypěstování týchţ plodin neţ ti, kteří ţijí v úrodných níţinách dolního toku. Vodu však dostane ten, kdo nabídne víc. Pokud by museli platit za vodu, tak se rolníci na vyprahlých pláních kolem horního toku neuţiví. ([BEC02] str. 39) Velkým problémem ČLR
je také nezaměstnanost ve venkovských oblastech, jeţ je
důsledkem stále se modernizujících výrobních technologií, které vyţadují stále méně pracovních sil. Dokonce i na pracovní sílu tradičně náročné provozy, jako je výroba látek, jsou nyní automatizovány, takţe nekvalifikovaní dělníci stále hůře hledají uplatnění. V důsledku politiky předcházejících dekád, která zničila tradiční řemeslnou výrobu a zanedbávala odborné vzdělávání dělníků, je dnes jen hrstka čínských rolníků schopna pracovat se dřevem nebo s kovem na takové úrovni, aby dostála poţadavkům kladeným na moderní průmyslový provoz. ([BEC02] str. 80) Školství nadále představuje největší problém čínské vlády a je jednou z oblastí, ve kterých komunistická strana totálně selhala. Podle tabulky UNESCO z roku 1995, posuzující 130 zemí podle výše výdajů určených na vzdělání v přepočtu na jednoho obyvatele, se Čína umístila na 119 příčce s investicemi ve výši pouhých 2,3 % HDP. Došlo tak k určitému zlepšení oproti roku 1989, kdy v době demokratického hnutí Čína na školství vydala pouhá 2 % HDP. Avšak přes opakované sliby, ţe částka dosáhne 4 % HDP, výdaje ani v roce 1999 nepřesáhly tříprocentní hranici. Pro srovnání je moţno uvést, ţe rozvinuté země do školství investují průměrně 5,3 % HDP a většina rozvojových zemí 4,1 %. Dostupná a kvalitní lékařská péče představuje jeden z nejpalčivějších problémů dnešní Číny. Mnoho městských a vesnických rodin se ocitlo na mizině poté, co musely zaplatit za lékařské 39
ošetření některého člena rodiny. Skutečnost, ţe největší část státních výdajů na zdravotnictví je určena pouze malé části obyvatelstva, budí značnou nespokojenost. Je velice podivné, ţe právě školství a zdravotnictví jsou Achillovou patou komunistického státu. Právě v těchto dvou oblastech většina Číňanů postrádá větší míru zainteresovanosti ze strany státu. Právě v těchto dvou oblastech ještě bude muset čínská inteligence znovu získat někdejší odborné zázemí a vliv. ([BEC02] str. 188, 223) Navzdory všem výše uvedeným problémům je Čína povaţována za velkého a nebezpečného hráče ve světové ekonomice a posledních několik let se vedou doslova plamenné diskuse o tom, ţe Čína bude jednou dominovat celému světu. [INT21] V roce 2005 předstihla čínská ekonomika Francii, poté Velkou Británii a Německo. Následovat bude Japonsko (kolem roku 2015) a celá Evropa (v roce 2033). V roce 2020 navštíví Evropu aţ sto milionů čínských turistů a v roce 2031 dosáhne v Číně čistý příjem na hlavu úrovně Spojených států. Samozřejmě, jsou to jenom prognózy, ale kdo ví? ([BOS08] str. 13) Jelikoţ se ale doposud Komunistická strana Číny neodhodlala přistoupit k politickým reformám, které by mohly dále podpořit úspěšnou ekonomickou transformaci, zatím jde o pouhé dohady. Na druhou stranu je zřejmé, ţe je jen otázkou času, kdy se čínská ekonomika stane v absolutním vyjádření největší na světě a předstihne doposud vedoucí giganty jako USA a Evropskou unii.
40
3.
Vztah čtyř členských států k regionálním a mezinárodním organizacím
3.1.
Summit EU-Brazílie
Ve dnech 3. a 4. října 2011 se v Bruselu uskutečnil 5. summit EU-Brazílie. Hlavními body diskuze summitu byly současné světová ekonomická krize, krize eura a moţnosti, jak je překonat. Kromě uvedeného se diskutovaly otázky spojené s přípravou summitu G-20 ve Francii, problémy klimatických změn a příprava setkání Rio20. Cílem summitu brazilské strany bylo rovněţ zdůraznit spolupráci obou bloků při překonávání celosvětové finanční krize a tím potvrdit vzrůstající globální postavení Brazílie. Pro prezidentku Brazílie Dilmu Rousseff to byl první summit od jejího nástupu do úřadu v lednu 2011. Dvoudenního jednání se zúčastnili prezident Evropské komise José Barroso, prezident Evropské rady Herman van Rompuy, HR/VP Ashton a komisař pro obchod de Gucht. Kromě ministra zahraničí doprovázeli prezidentku ministr průmyslu Pimentel, ministr vědy a techniky Mercadante, ministr spojů P. Bernardo, ministryně kultury Hollanda a početná podnikatelská delegace. EU jako celek se podílí cca 22 % na obchodním obratu Brazílie, přičemţ Brazílie je 4. největším příjemcem evropských investic, dosahujících v prvních 7 měsících r. 2011 23 mld. USD. EU je po Číně druhým největším investorem v Brazílii. Jedním z důleţitých brazilských cílů cesty bylo posílit příliv investic a to zejména v sektoru telekomunikací a letecké přepravy. V této souvislosti ministr spojů zjišťoval, zda by v Evropě existoval zájem o tendr na provozování sítě 4G, přičemţ brazilská vláda chce, aby tato síť byla zprovozněna do roku 2014, alespoň ve městech, kde se bude konat MS ve fotbale. V této souvislosti je Brazílie ochotna poţadovat niţší cenu za licenci. Prezidentka neopomněla zmínit krizi, která postihla Latinskou Ameriku v 80. letech minulého století a zdůraznila, ţe zkušenosti Brazílie z této doby naznačují, ţe extrémní fiskální škrty krizi nevyřeší, naopak ji prohloubí. Dle názoru prezidentky se z krize dostává jen těţce bez nárůstu spotřeby, investic a nárůstu úrovně ekonomiky. Důleţité jsou podle jejího názoru stimuly směřující ke stabilizaci makroekonomiky ve spojení s příznivou sociální politikou. Ve 41
vyjádření prezidentky k nástrojům politiky EU při řešení finanční krize je spatřován názor, ţe drastická recesivní opatření ve fiskální politice mohou krizi jenom prohloubit a ekonomika, nejen evropská, pocítí stagnaci, ztrátu příleţitostí a nezaměstnanost spojenou s nárůstem sociální nerovnosti. Prezidentka Rousseff ubezpečila partnery, ţe EU můţe počítat s pomocí Brazílie při překonávání stávající krize. Konkrétní prostředky pomoci ovšem neuvedla. Zároveň však zmínila, ţe regionální evropská krize bude mít vliv na celou Jiţní Ameriku, jako výrazný cíl evropských investic, proto i u těchto zemí existuje zájem na vyřešení evropské krize. Evropští politici dostali příslib, ţe ministři financí seskupení Unasul (Unie jihoamerických zemí) se v blízké době na společném setkání dohodnou o společném postupu při řešení krize. Prezidentka rovněţ vyjádřila podporu ze strany Brazílie, jako člena seskupení BRICS, které by podle jejího názoru mělo ekonomickými nástroji rovněţ pomoci při zmenšování dopadů krize s výhledem na následnou stabilizaci světové ekonomiky i za pomoci MMF. Názory brazilské partnerky nezůstaly bez odezvy. Na jedné straně byla z evropské strany oceněna stabilizovaná ekonomická situace v Brazílii a její ochota se podílet na řešení krize v Evropě. Na druhé straně si prezidentka Rousseff vyslechla kritiku nedávných protekcionistických opatření, které chrání brazilský vnitřní trh. Zároveň jak předseda ER, tak EK vyslovili jistý nesouhlas s doporučeními prezidentky Rousseff. Charakter krize v LA v 80. letech a v nynější Evropě je jiný. Podle brazilského tisku jedním z cílů summitu bylo vdechnout nový ţivot do jednání o Dohodě o volném obchodu mezi EU a Mercosur, které bylo přerušeno v roce 2006, a po obnovení vyjednávání v roce 2010 nastal jen malý posun. Prezidentka zastává názor, ţe z dohody bude profitovat krizí postiţena Evropa. Bohuţel výsledek jednání je v této oblasti nulový, zmínka o jednání EU–Mercosur se neobjevila ani v závěrečném komuniké. Kromě přijetí Společné deklarace bylo výsledkem jednání i schválení kreditní linky ve výši 500 mil. EUR mezi Evropskou investiční bankou a BNDES na projekty v oblasti obnovitelné energie. Kromě jiného byly rovněţ přijaty následující dokumenty: Společná deklarace o kultuře mezi Evropskou komisí a vládou Brazilské federativní republiky (2011–2014). Dokument o záměru dialogu o vesmírné politice.
42
Dokument o spolupráci mezi Společným výzkumným centrem Evropské komise a ministerstvem vědy, technologie a inovací BFR. Společné prohlášení mezi Ministerstvem turistiky BFR a p. Antonio Tajanim, viceprezidentem Evropské komise plánu na posílení toku turistů mezi Brazílií a Evropou. Společný akční plán na léta 2012–2014, důraz bude kladen na problematiku lidských práv, spolupráci v oblasti peacekeepingu a spolupráci v oblasti boje proti drogám. Informace poskytnuty Zastupitelským úřadem České republiky v Brazílii.
3.2.
Vstup Brazílie do mezinárodních uskupení
Principy brazilské zahraniční politiky se nemění: multilateralismus, nezasahování do vnitřních záleţitostí, reforma OSN tak, aby odráţela současné ekonomické rozloţení sil ve světě. Z hlediska teritoriálních priorit se jedná o rozvíjení vztahů na ose Jih-Jih, posilování regionální integrace (zejména Mercosul a UNASUL), vybudování nových vztahů s USA a Čínou. Ostatní regiony jsou postaveny na roveň. Na rozdíl od období administrativy prezidenta Luly je pro Brazílii nyní základní prioritou vnitřní politika, zahraniční politika je tak aţ na niţším ţebříčku zájmu. Sdruţení BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jiţní Afrika) a IBAS (Indie, Brazílie, Jiţní Afrika) budou patřit kromě G-20 k hlavní uskupením, pomocí kterých se bude Brazílie snaţit posilovat svoji pozici globálního hráče. Snahou Brazílie bude dát náplň činnosti těmto dvou uskupením, aby výše uvedená sdruţení nebyla oţivována pouze v době summitů, ale aby v mezidobí probíhala intenzivní práce a sbliţování pozic na různé zahraničně-politické problémy. I kdyţ uskupení BRICS je i z brazilského pohledu povaţováno za významnější z hlediska globální politiky, tak zkušenost z činnosti uskupení IBAS naplňují Brazílii větším optimismem. Rozšíření BRICS o Jiţní Afriku bylo podle brazilských zdrojů rozhodnuto konsensem Vzhledem k pozitivní zkušenosti Brazílie ze spolupráce s JAR v rámci uskupení IBAS, její členství v RB OSN a rozšíření teritoriálního záběru BRIC byly hlavní důvody, proč Brazílie podporovala ţádost JAR. Čína je povaţována za důleţitého partnera (první delší zahraničně politická cesta nové brazilské prezidentky směřovala v dubnu 2011 do Číny), se kterým Brazílie nejen spolupracuje, ale i soutěţí. Je to nově i nejdůleţitější ekonomický partner, ale s jejím rostoucím významem rostou zároveň problémy a výzvy. Čína je nejdůleţitějším obchodním 43
partnerem Brazílie, obchodní obrat dosáhl v roce 2010 objemu 56 mld. USD, (v roce 2000 pouze 2 mld. USD) při převaze brazilského exportu. Problémem je dlouhodobá nerovnováha ve struktuře obchodu (čínský export je z 90 % tvořen výrobky s přidanou hodnotou a z druhé strany do Číny míří 80 % surovin v rámci brazilského vývozu. Problémem jsou rovněţ čínské investice v Brazílii, kdy v roce 2010 byla Čína jiţ největším zahraničním investorem v Brazílii (12 mld. USD), ale investice jsou koncentrovány pouze do dvou oblastí: zemědělství (nákup půdy) a těţba surovin. Ve vztahu k USA Brazílie rovněţ přistoupila k pragmatičtější politice. Prezident Obama Brazílii navštívil v březnu 2011, během návštěvy bylo podepsáno 10 mezivládních smluv a memorand o porozumění (liberalizace letecké dopravy mezi USA a Brazílií, ustavení Smíšeného výboru pro spolupráci v oblasti ekonomiky, spolupráce při přípravě MS ve fotbale a při LOH 2016, spolupráce ve třetích zemích v oblasti rozvojové pomoci aj.). Jednou z nejdůleţitějších oblastí vzájemného zájmu je energetika. USA hledají moţnost nových dodavatelů ropy, Brazílie hledá technologie a finance pro těţbu ropy z oblasti nových nalezišť (pré-sal), přičemţ USA jak financemi, tak technologiemi disponují. Vůči Africe se Brazílie snaţí vystupovat jako alternativa ČLR a EU. Její rozsáhlé styky jak se subsaharskou, tak s arabskou Afrikou se odráţejí ve stále se zvyšujícím obchodním obratu. Jedním z brazilských cílů je ovšem získat podporu afrických států pro změnu současného mocenského uspořádání ve světě včetně reformy RB OSN. Ve vztahu k EU se Brazílie soustředí na oblast obchodně-ekonomickou (aktuálně probíhající jednání o zóně volného obchodu - viz oddíl 7.1). Pátý summit EU-Brazílie proběhl ve dnech 3. - 4. října 2011 v Bruselu, byl přijat nový Společný akční plán na nadcházející období. Zaměřuje se na podporu komplexní bezpečnosti, udrţitelný růst, regionální spolupráci, vědu, technologii a inovace i rozvoj vzájemných kontaktů mezi příslušníky jednotlivých států. [INT24]
3.3.
Integrace Ruska do světové ekonomiky
Rusko dalo najevo, ţe nemá v úmyslu se připojit k NATO a nezamýšlí ani vstoupit do Evropské unie. Kdyţ se na počátku 21. století dostal k moci Putin, bylo jedním z jeho prvních korků vyhlášení boje proti násilí, autokracii a korupci, které ovládaly ruské hospodářství. Stál před bolestným rozhodováním, zda se Rusko stane skutečnou trţní ekonomikou s konvertibilní měnou, bez úředního stanovování cen, nebo zda zůstane ekonomikou jen napůl 44
zprivatizovanou. V té době jiţ většina bývalých států sovětského bloku dospěla k poznání, ţe jedinou moţností, jak překonat desetiletí špatného řízení ekonomiky, je úplný přechod na ekonomiku volného trhu – přes obtíţné období „utahování opasků“, bez něhoţ se nastoupená cesta neobejde. ([EPP04] str. 133)
3.4.
Členství Ruska v mezinárodních organizacích a regionálních uskupeních
Ministerstvo zahraničních věcí Ruské federace pohlíţí na mezinárodní vztahy jako na hierarchický systém zaloţený na vztazích mezi suverénními státy. Charakter suverenity se přitom navzdory globalizaci nemění. Jediným autoritativním celosvětovým fórem mnohostranných vztahů je pro RF Organizace spojených národů. RF
je
zastáncem
„multilateralizace“
mezinárodního
reţimu
od
unipolárního
(“západocentrického“) světa, který „zbyl“ po skončení Studené války a „ukázal se jako neefektivní způsob řešení globálních problémů“. Jde o překonání tzv. „syndromu vítězství ve Studené válce“, kterým podle RF trpí USA („Západ“). Součástí této úvahy je i nezbytnost posilování mezinárodního práva a oslabování jednostranných kroků. Podle MZV RF se tempo změn v mezinárodních vztazích v souvislosti s finanční a hospodářskou krizí zvýšilo. „Krize v této fázi zdaleka není za námi, je třeba se oprostit od myšlení „studené války“ a společně čelit hrozbám.“ RF upřednostňuje spolupráci se Západem, která by napomáhala modernizaci ruské ekonomiky. V zahraniční a bezpečnostní politice se Rusko chová asertivně, dle svých slov „konstruktivně pragmaticky“ a snaţí se mezinárodní vztahy „deideologizovat“. Na půdorysu multilaterální a bilaterální politiky přijímá taková rozhodnutí, kterými maximalizuje moţnost prosadit národní zájmy a ještě více „zrovnoprávnit“ roli RF při řešení mezinárodních otázek. Stálé členství a právo veta v RB OSN umoţňuje Rusku spoluformovat globální bezpečnostní prostředí a účastnit se procesů v krizových oblastech. Do popředí v ruské bezpečnostní politice se dostává potřeba nahradit reaktivitu ruské ZP aktivitou zejm. v „blízkém zahraničí“ a euroatlantickém prostoru. Prezident Dmitrij Medveděv dne 5. června 2008 v Berlíně vyhlásil iniciativu na vytvoření nové „Evropské bezpečnostní smlouvy“, pro kterou zejm. MZV RF od té doby hledá spojence. Paralelně s tzv. „korfuským“ procesem (2009) k posílení OBSE se RF rozvíjí i koncept právně závazné bezpečnostní smlouvy, která by formulovala „novou bezpečnostní architekturu“ na základě ruského apelu na „nedělitelnost evropské 45
bezpečnosti“ a reagovala na obavy RF před „blokovým smýšlením“ NATO. Tento proces se „slil“ s novou „post-resetovou“ dimenzí vztahů RF-USA a v listopadu na summitu NRC v Lisabonu bylo jasně deklarování, ţe RF není pro NATO hrozbou. Předpokládá se spolupráce v oblastech společného zájmu, včetně protiraketové obrany. Po úspěšné ratifikaci nové Dohody START v US a v RF na přelomu roku 2010/2011 je na pořadu dne, kromě debaty o MD, její implementace a debata o následných krocích v odzbrojovací agendě. Paralelně probíhá vyjednávání rámcového dokumentu o vyjednávání nové Dohody o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Ruská strana obecně zasazuje další vyjednávání o odzbrojování do „balíku“ téměř se všemi problémovými otázkami, které jsou v současné době na stole a zároveň vyzdvihuje nutnost zapojení do procesu dalšího odzbrojování většího počtu „jaderných“ zemí. V srpnu 2008 zveřejnil D. Medveděv pět bodů doktríny své zahraniční politiky. Ty shrnuly Koncepci ZP RF z července 2008, k níţ v květnu 2009 přibyla Strategie národní bezpečnosti. Medveděv mluví o primátu základních principů mezinárodního práva; nepřijatelnosti unipolarity USA; rozvoji přátelských vztahů se všemi zeměmi vč. USA a Evropy – „pokud to bude moţné“; ochraně ţivota a důstojnosti občanů RF vč. podnikání „všemi dostupnými způsoby kdekoli na světě“; existenci „privilegovaných zájmů“ za hranicemi RF. 5. února 2010 byla publikována nová Vojenská doktrína RF, která je povaţována za kompromisní dokument relevantních resortů. NATO není uvedeno jako přímá hrozba, ale jako „nebezpečí“. RF povaţuje za důleţité své členství (nebo přípravu na členství) v mnoha „integračních uskupeních“ a klubech, ale zdůrazňuje – „pouze na rovnoprávném základě“. V čele je neformální globální klub G-8, který i se souhlasem Moskvy předal některé pravomoci ve finanční rovině zpět na G-20. Rusko aktivně rozvíjí spolupráci v regionálním uskupení „BRIK“, resp. BRIKS (angl. „BRIC“/BRICS – Brazílie, Rusko, Indie, ČLR, Jihoafrická republika), snaţí se upevnit další regionální skupiny s ekonomickou i bezpečnostní sloţkou jako jsou Společenství nezávislých států (SNS) a její podmnoţiny EvrAzES (angl. Eurasec) a ODKB (angl. CSTO). V prvním pololetí 2010 byla patrná snaha RF (zejména pak prezidenta D. Medveděva) o zvýšení dynamiky přístupového procesu do WTO, která byla udrţena i v druhé polovině roku. Ruská federace – „nakročena“ mezi Evropou a Asií – je členem Šanghajské organizace spolupráce (ŠOS), jejíţ summit v r. 2009 hostila a působí v organizaci Asijsko-pacifické hospodářské spolupráce (angl. APEC). Růst mezinárodní autority Moskva dokumentuje mj. rozhodnutím o uskutečnění summitu APEC 2012 ve Vladivostoku, letní univerziády 2013 v Kazani či ZOH 2014 v Soči. 46
V roce 2010 RF vyhlásilo „politiku“ budování modernizačních aliancí se Západem a vybranými asijskými ekonomikami (Japonsko, Jiţní Korea, Singapur atd.) a zároveň prezident D. Medveděv upozornil na nutnost úzké spolupráce s asijsko-pacifickou oblastí – podle hesla „technologie na západě, dynamika na východě“. O členství RF asijských regionálních organizacích a seskupeních. Organizace spojených národů Moskva deklaruje, ţe jeho zahraniční politika (ZP) usiluje o centrální roli OSN v mezinárodních vztazích. Rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN jsou podle mezinárodního práva závazná a OSN je tak z ruského pohledu základní konstrukcí mezinárodního systému kolektivní bezpečnosti. Stálé členství v RB OSN dává RF moţnost efektivně ovlivňovat mezinárodní procesy a prosazovat své národní zájmy a zvyšovat svou odpovědnost RF za „osud světa“. OSN ale z pohledu RF vznikla v určitém historickém kontextu, a proto poukazuje na nezbytnost reformy organizace včetně např. rozšíření Rady bezpečnosti o jakési rotující stálé členy (např. Brazílie, Indie, Německo či Japonsko) tak, aby bylo „lépe zohledněno rozdělení moci ve světě“. Podle MZV RF OSN dosud nedosáhla na svůj potenciál. Probíhající reforma by měla posílit roli organizace ve všech oblastech její činnosti a zabránit vzniku silných regionálních skupin. V prvním pololetí roku 2010 byla signifikantní podpora RF sankcím OSN vůči Íránu, která měla bezesporu souvislost se zlepšením vztahů mezi RF a USA v kontextu „resetu“ vzájemných vztahů. Nicméně následný návrh na zpřísnění těchto sankcí jiţ Rusko striktně odmítlo. Skupina osmi (G-8) a skupina dvaceti (G-20) Formát G-20 vzniklý v roce 1999 na platformě G-7, který převzal koordinaci vládních politik v oblasti reagování na aktuální finanční krizi, znamená opětovné zapojení RF do řešení globálních finančních otázek. Plnohodnotné členství ve skupině G-8 a G-20 je pro Moskvu prestiţní, nicméně z hlediska vývoje globální ekonomiky pouze logickou záleţitostí, která mění „elitní klub západních mocností“ na reprezentativnější mechanismus neformálního kolektivního vedení světa.
47
Na summitech G-20 v Londýně (1. - 2. 4. 2009) a Pittsburgu (24. - 25. 9. 2009) RF prosazovala, aby se vlády paralelně s opatřeními na zmírnění hospodářské krize zamýšlely jiţ nad změnami v architektuře světových financí. Moskva povaţuje Bretton-Woodské instituce za nefunkční (RF má připomínky k MMF i Světové bance) a je pro přísnější monitoring makroekonomické politiky vlád. Na pořad jednání G-8 prosazuje RF také bezpečnostní témata – boj proti terorismu, globální energetickou bezpečnost, spoluprácí proti šíření zbraní a materiálů hromadného ničení (ZHN). Na základě rozhodnutí summitu G-8 v kanadském Kananaskisu (2002) se Rusko stalo příjemcem finanční pomoci v rámci „Globálního partnerství proti šíření ZHN“ za účelem utilizace chemických zbraní a jaderných ponorek. V rámci tohoto programu plánují přispět členové G-8 do r. 2012 a další dárci sumou 20 mld. USD, Rusko si naplánovalo příspěvek 6 mld USD. Mezi donory je i ČR. Summity G-8 a G-20, které se konaly v roce 2010, nebyly z pohledu Moskvy průlomové. Klíčové je pokračovat v reformách „zastaralých“ organizací. Společenství nezávislých států (SNS) Přes odstředivé tendence posledních 20 let zůstaly hospodářské systémy bývalých sovětských republik (mimo Pobaltí) navzájem podobné a RF je jejich „přirozeným centrem“. Vztahy Ruska s dalšími zeměmi SNS jsou rozvíjeny především na bilaterálním a subregionálním základě (podmnoţiny SNS). Největší šance na rozvoj má Euro-asijské ekonomické společenství (angl. Eurasec, rus. EvrAzES) a Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (angl. CSTO, rus. ODKB). Postupná stabilizace ruské ekonomiky umoţnila Moskvě začít s „převodem hospodářských vazeb v postsovětském prostoru na trţní základ“ – zvláště v oblastech jako je energetika, vojenský průmysl, doprava, zemědělství a telekomunikace. Vláda RF se snaţí pomocí státních energetických firem (ale nejen jich), dopravní infrastruktury a obchodní závislosti prostor SNS dále hospodářsky integrovat. Příkladem je také vytvoření Celní unie RF-KazachstánBělorusko od 1. ledna 2010, resp. 1. 7. 2010. Vzhledem ke specifičnosti bilaterálních vztahů RF a BY nejsou „integrační tendence“ bez problémů, přičemţ mezi nejproblémovější otázky patří energetika, resp. ekonomické vazby zemí obecně. V první polovině roku 2010 se po změně prezidenta na UA začala „nová“ etapa ve vztazích RF-UA. Přes zjevnou ochotu UA spolupracovat s RF v mnohých oblastech (především ekonomických), nelze hovořit o „plné 48
shodě“ v energetické politice. Ukrajina také nehodlá vstupovat do „moskevských“ klubů typu – OSKB (viz níţe), či Celní unie, ačkoliv byla v kontextu zlepšených vztahů pozvána. Jako mezinárodní organizace má SNS z řady důvodů mnoţství problémů. Především po rusko-gruzínské válce v srpnu 2008 jeho řady po roční výpovědní lhůtě opustila Gruzie. Pokračují výkyvy ve dvoustranných vztazích s mnoha sousedy RF, coţ Moskva vysvětluje podmínkami vzniku organizace a aktuální potřebou chránit svůj trh (výrobce). SNS přesto zůstává jedinečnou strukturou umoţňující schůzky prezidentů býv. sovětských republiky s prezidentem RF a mezi sebou. Rusko v roce 2010 v organizaci SNS předsedalo. Předsednictví ve druhém pololetí přebralo Bělorusko. Smlouva o kolektivní bezpečnosti V květnu 2002 bylo přijato rozhodnutí o transformaci "Smlouvy o kolektivní bezpečnosti" (1992) v mezinárodní organizaci pro oblast obrany a bezpečnosti pod názvem Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (angl. Collective Security Treaty Organisation; CSTO). Následoval proces přijetí stanov a smlouvy o právním statutu organizace. Smlouva po ratifikaci všemi smluvními stranami SKB vstoupila v platnost 18. září 2003. Struktura organizace s hlavním sídlem sekretariátu v Moskvě byla vytvořena na počátku roku 2004. Od té doby OSKB vystupuje jako formálně plnohodnotná vojensko-politická organizace s mezinárodně-právní subjektivitou. Členové (Arménie, Bělorusko, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádţikistán a od srpna 2006 také Uzbekistán) podle čl. 4 Smlouvy v případě vnější agrese smluvní strany mají vojensky pomoci napadené zemi. Rusko má zájem učinit z OSKB silného regionálního hráče a navázat jejím prostřednictvím co nejvíce vztahů s dalšími globálními i regionálními politicko-bezpečnostními organizacemi. Dalším ze základních závazků členských zemí je nevstupovat do jiných aliančních svazků, především do NATO. Efektivitu OSKB většina ruských expertů hodnotí jako mizernou. Dobrým příkladem „bezzubosti“ organizace byl v prvním pololetí 2010 případ Kyrgyzstánu. Mezi členy OSKB existovaly velké rozpory v „řešení“ situace v Kyrgyzstánu, počínaje podporou tamní nové vlády a konče způsobem „pomoci“ v době eskalace situace. Summit OSKB na konci roku 2010 v Moskvě měl odpovědět na tyto „neznámé“. Přestoţe došlo k podpisu více neţ 30 dokumentů, včetně dohod o opatřeních k větší efektivitě v reagování na krize, nepanovala mezi účastníky (jako jiţ tradičně) shoda. Uzbecký prezident některé dokumenty nepodepsal. Rusko aktivně usiluje o zapojení organizace OSKB do mezinárodní spolupráce – spolupráce s NATO, EU atd. RF dlouhodobě (a aktuálně v rámci debaty o svých návrzích v oblasti 49
evropské bezpečnosti) usiluje o jakési „zrovnoprávnění“ postavení všech organizací v Euroatlantickém prostoru – NATO, SNS, OSKB, EU a o jejich setkávání na nejvyšší úrovni. Faktem zůstává, ţe organizace jako taková je rozporuplná a nefunkční. Spíše neţ o organizaci „spojenců“ se jedná o spleť sloţitých bilaterálních vztahů bývalých států SNS s RF. Šanghajská organizace spolupráce Rusko je zakládajícím členem Šanghajské organizace spolupráce (ŠOS), která vznikla z neformálního uskupení tzv. Šanghajské pětky. Tvoří ji ČLR, RF, Uzbekistán, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádţikistán. V květnu 2003 přijal ruský parlament Chartu ŠOS. Rusko přikládá rozvoji ŠOS velký význam a povaţuje pro sebe za klíčový prvek „regionalizace mezinárodních vztahů“. Summit ŠOS v Jekatěrinburgu na jaře 2009 měl ukázat, ţe ŠOS se dá pouţít k zajištění bezpečnosti a rozvoje Střední Asie. RF není proti rozšiřování členské základny ŠOS (zájem projevil např. Írán a Mongolsko), ale summit v Biškeku (2007) dal najevo, ţe v tomto ohledu není v ŠOS konsensus. V bezpečnostní dimenzi je centrálním tématem pašování drog (RF uspořádala mezinárodní konferenci v Moskvě v březnu 2009) a boj proti terorismu (protiteroristické centrum v Taškentu). ŠOS pod tlakem ČLR hraje stále větší roli i v ekonomické spolupráci mezi členy. Ani RF ani Čína, nejsou v současné chvíli ochotni udělat z organizace ŠOS něco více, neţ jen regionální organizaci pro spolupráci ve vybraných otázkách (terorismus, drogy, šíření extremismu). Jejich strategické zájmy jsou aţ příliš rozdílné, aby „harmonii“ v ŠOS ve strategických a bezpečnostních otázkách umoţnily. Otázka členství Íránu v ŠOS byla v roce 2010 „zaţehnána“ – Írán se nemůţe stát členem, dokud budou platit sankce OSN. Na setkání šéfů vlád ŠOS v listopadu 2010 premiér V. Putin navrhl vytvoření „cestovní mapy“ ŠOS zaměřené na obchodně-ekonomickou spolupráci. Prioritními oblastmi pro RF v ekonomické oblasti je energetika, doprava a IT. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Zahraničně-politické aktivity RF v rámci OBSE vycházejí ze dvou základních cílů - zájmu Ruska o získání významné pozice v rámci evropského bezpečnostního systému a odmítání Severoatlantické aliance (resp. transatlantické vazby) jako jejího základu. Rusko povaţuje OBSE za organizaci, která má v evropských bezpečnostních otázkách mnohem větší potenciál a které chybí zejména právní závaznost. Od tohoto Moskva odvíjí svoji iniciativu v oblasti 50
evropské bezpečnosti (od jara 2008) a snahy o vytvoření nové Dohody o evropské bezpečnosti (právně závazné). Tzv. „Korfuský proces“, který odstartovalo řeckého předsednictví (2009) za účelem zvýšení efektivity všech tří oblastí činnosti OBSE – politickovojenské, hospodářsko-ekologické a lidsko-právní – nepovaţuje RF zdaleka za jediné vhodné fórum k prosazování svých návrhů (na rozdíl od EU, které vidí debatu v OBSE jako základ debaty o budoucnosti evropské bezpečnosti). Summit v Astaně na konci roku 2010, který byl iniciován Moskvou a Paříţí jiţ koncem roku 2008 v souvislosti s Medveděvovou iniciativou, byl pro Moskvu dobrou příleţitostí k prosazování svých priorit v „reformě“ OBSE a upozornění na fakt, ţe to byla právě Medveděvova iniciativa, která probudila OBSE z nečinnosti. Podle očekávání byla problematická zejména otázka zamrzlých konfliktů. Rada Evropy Ruská federace je členem Rady Evropy od roku 1996. Její aktivity v RE jsou zaměřeny především na ochranu práv ruskojazyčných menšin v zahraničí a budování „Evropy bez dělících čar“. Po zahájení druhé čečenské války (1999) se do centra pozornosti RE dostala problematika dodrţování lidských práv (LP) na severním Kavkaze. Porušování občanských práv (zejm. na spravedlivý soudní proces) je také předmětem častých podání občanů RF k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Zájmy RF v rámci RE leţí v oblasti protiteroristické spolupráce, mezikulturního a mezicírkevního dialogu, formování bezvízového prostoru v Evropě a spolupráce v sociální, kulturní a sportovní sféře. Rusko RE a parlamentní diplomacii v Parlamentním shromáţdění (PS) RE pouţívá jako jedno z fór, kde zdůrazňuje „práva a zákonné zájmy“ ruskojazyčného obyvatelstva EU (zejm. v Pobaltí). Na druhou stranu zejm. v PS RE zní nejdůraznější kritika lidsko-právních poměrů v RF i v její zahraniční politice. Dlouho očekávaná ratifikace Protokolu č. 14 (2004) ke Konvenci o LP a základních svobodách (1950) o kontrolních mechanismech byla ukončena počátkem roku 2010. Nedostatky v RF z pohledu RE jsou mj. v plnění Protokolu č. 6 o zrušení trestu smrti. Severoatlantická aliance Vztahy RF s NATO mají v ruské zahraniční politice zvláštní místo. RF povaţuje Alianci za geopolitický silový faktor, který negativně ovlivňuje bezpečnostní situaci u ruských hranic. 51
RF odvozuje svůj vztah k NATO od kvality dvoustranných vztahů s USA. Zájmy Ruska a NATO se kříţí zejména na post-sovětském prostoru, ale RF přiznává také pole společných zájmů v bezpečnostní oblasti jako jsou boj proti terorismu, urovnávání regionálních krizí a odstraňování následků přírodních a technických katastrof. Spolupráce Ruska s NATO byla zahájena v roce 1994 přístupem RF k programu Partnerství pro mír (PfP). Reálná spolupráce byla v té době omezena především na společné aktivity v Bosně a Hercegovině, kde působil v rámci IFOR/SFOR ruský kontingent. Dne 27. 5. 1997 byl v Paříţi podepsán "Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací". V rámci zvláštního vztahu mezi NATO a Ruskem byla zřízena Stálá společná rada NATO-Rusko (Permanent Joint Council; PJC). Činnost tohoto orgánu byla poznamenána nesouhlasem Ruska s rozšiřováním NATO o Českou republiku, Maďarsko a Polsko. V ruské společnosti a značné části politických elit nadále přetrvávají „protialianční“ postoje, nejsnáze viditelné na otázce rozšiřování NATO. Obavy z NATO tak brání hlubšímu pochopení politiky Aliance a moţností pro vzájemnou spolupráci. Proto RF někdy označuje spolupráci s NATO za potřebnou, i kdyţ bez okolků pokračuje v kritice „mechanického rozšiřování“ NATO. V podobném duchu je formulována i nová Vojenská doktrína RF z počátku roku 2010: Rozšiřování NATO je vnímáno jako nebezpečí, zejména jeho snaha o globální působení a budování „NATO“ infrastruktury v blízkosti ruských hranic. Spolupráce v určitých oblastech společného zájmu je však moţná. Summit NRC v Lisabonu v listopadu 2011 je ruskou stranou hodnocen opatrně pozitivně, stejně jako probíhající „reset“ se vztahy USA. Pro RF je důleţitý obsah společné deklarace, tedy ţe RF není pro NATO hrozbou a naopak, a ţe NATO nepouţije proti RF síly. Dále souhlas na principu nedělitelnosti bezpečnosti. Zásadní bylo také potvrzení toho, ţe NRC má charakter „za kaţdého počasí“. Celkově summit znamenal krok ke zvýšení důvěry a moţný počátek efektivního politického dialogu. V tomto kontextu zástupci MZV RF vyzdvihují hlavní úkol, na který se chce RF soustředit – tedy modernizaci RF. O sniţování vojenských výdajů by měli usilovat všichni. V oblasti protiraketové obrany (MD) RF souhlasilo se společnou analýzou moţné spolupráce v NRC s prvními „výsledky“ v létě 2011. Je to „výzva k pokračování v dialogu“ na toto téma. Spolupráce musí být rovnocenná a musí být brány v potaz zájmy RF i NATO. Systém MD nesmí v ţádném případě narušovat stabilitu.
52
Evropská unie V prosinci 1993 podepsal ruský prezident B. Jelcin s předsedou Rady Evropské unie "Společnou politickou deklaraci o partnerství a spolupráci mezi RF a EU". Prvním základem pro vztahy EU s RF se následně stala Dohoda o partnerství a spolupráci (Partnership and Cooperation Agreement; PCA), která byla uzavřena v roce 1994 a v platnost vstoupila po ratifikaci všemi zeměmi v roce 1997 na počáteční desetileté období. Dohoda ustavila institucionální
rámec
bilaterálních
vztahů,
kodifikovala
základní
společné
cíle
a předpokládala společné aktivity a dialog v řadě oblastí. Např. politický dialog o otázkách oboustranného zájmu a o dodrţování principů demokracie a lidských práv. Dohoda zahrnuje také předpoklad spolupráce v oblasti obchodní a ekonomické; vědy, technologií, energetiky, dopravy, vesmíru; a spravedlnosti a vnitřních věcí. Od května 2008 probíhají vyjednávání o nové Dohodě o partnerství a spolupráci, která by měla stávající dohodu nahradit. Jednání o nové Dohodě byla v roce 2009 zkomplikována uvaţováním na ruské straně, ţe by RF přehodnotila způsob svého vstupu do WTO (např. v rámci Celní unie s Běloruskem a Kazachstánem). V prvním pololetí 2010 se sice Rusko rozhodlo vstupovat do WTO samostatně a v prosinci na summitu EU-RF si vstup do WTO dokonce zaručilo podporou ze strany EU, nicméně vyjednávání ekonomické části PCA zůstávají i přesto téměř zablokovaná. Rusko totiţ ve vztahu k EU nadále preferuje uzavření pouze základní rámcové dohody, s tím ţe jednotlivé oblasti spolupráce je moţné řešit separátními dohodami. Rusko s EU vede politický dialog na několika úrovních – pravidelné EU-RF summity, ministerská jednání, zasedání Rady stálého partnerství (Permanent Partnership Council; PPC) atd. Mezi hlavní praktická témata ve vztahu EU-RF patří realizace tzv. společných prostorů: společný ekonomický prostor (předpokládá mj. jiţ uvedenou energetickou spolupráci), společný prostor pro oblast justice a vnitra (mj. otázka vízových reţimů nebo spolupráce v boji proti organizovanému zločinu a drogám), společný prostor vnější bezpečnosti (spolupráce při zvládání mezinárodních krizí apod.) a společný prostor pro oblast vědy, vzdělávání a kultury. Tzv. „cestovní mapy“ byly k jednotlivým prostorům schváleny v květnu 2005 na summitu EU-RF v Moskvě. K Evropské unii se váţí hlavní hospodářské zájmy Ruské federace v Evropě, přičemţ velké členské státy EU Rusko označuje za své strategické politické a obchodní partnery. Klíčovou roli ve vzájemných vztazích hraje s ruského pohledu energetika, od EU naopak RF „očekává“ technologie a investice, pro které však nevytváří vhodné investiční prostředí. S EU jedná RF 53
pragmaticky, zpomalení integrace EU a nejednota v některých zahraničně-politických tématech je Moskvou vyuţita jako konkurenční výhoda. RF klade důraz na spolupráci s jednotlivými členskými státy. Po summitu EU-RF na podzim 2009 ve Stockholmu se kromě odstranění vízového reţimu a dalších „stálic“ vzájemného dialogu (protekcionismus, energetika, Gruzie atd.) objevila také „nová náplň“ – debata o moţném partnerství v oblasti modernizace. Tzv. Partnerství pro modernizaci se následně stalo jednou z hlavních priorit kontaktů mezi Bruselem a Moskvou. V rámci politického dialogu je stále větší důraz ruskou stranou kladen na bezvízový styk (dlouhodobá perspektiva je z pohledu Moskvy nedostatečná). V květnu 2010 sice Rusko na summitu EU-RF předloţilo vlastní návrh dohody na „zavedení bezvízového styku,“ ale na následném summitu v Bruselu v prosinci 2010 se jiţ vedení EU a RF shodlo, ţe ke zrušení vízové povinnosti je nutné dojít na základě postupných kroků. Vypracování specifik těchto kroků bude předmětem jednání mezi RF a EU v průběhu prvního pololetí 2011. Zároveň pokračují jednání k „Modernizačnímu partnerství“ s mezi Moskvou a Bruselem. Ruská strana přitom nadále pokračuje ve vytváření „bilaterálních modernizačních partnerství“. Překvapivá iniciativa DE-RF (potaţmo DE-FR-RF) z července 2010, která měla za cíl vytvoření nové struktury v rámci existujícího politického dialogu EU-RF k otázkám zahraniční politiky a bezpečnosti zatím nebyla realizována. Lze však očekávat, ţe RF bude v tomto směru i nadále vyvíjet aktivity a bude se snaţit o vytvoření „přímého a praktického“ dialogu s Bruselem, ideálně nad rámec vyjednávané PCA. Mezinárodní měnový fond Spolupráce RF s IMF se datuje od vzniku samostatného státu. V roce 1992 získala RF 1. úvěr ve výši 1 mld. USD (s pětiletou dobou splatnosti). Další úvěry byly RF poskytnuty v následujících 3 letech (1993,1994 a 1995). V roce 1996 byl sjednán tříletý program úvěrování s desetiletou dobou splatnosti. V roce 1999 však RF v důsledku finanční krize (default v létě 1998) přestala plnit své závazky, a proto IMF úvěrování pozastavil. V posledních letech RF nečerpala ţádné nové úvěry. Koncem ledna 2005 RF díky příznivé ekonomické konjunktuře (vysoké příjmy z prodeje ropy) uhradila 3,5 mld. USD, čímţ zcela umořila své dluhy vůči této instituci. K úhradě byla pouţita část prostředků tzv. stabilizačního fondu (tvoří ho hlavně příjmy z prodeje ropy a plynu).
54
V roce 2010 dosáhly „rozvojové“ země výrazného úspěchu, kdyţ došlo k navýšení jejich podílu v IMF na 42,29 %. Podíl BRIC se zvýšil na 14,18 % a RF na 2,71 % (9. místo). RF prosazuje změnu zaměření a stylu práce této mezinárodní organizace tak, aby lépe reagovala na finanční problémy vznikající v rámci finanční a ekonomické krize v podmínkách globalizace. Světová banka RF je členem skupiny WB od roku 1992. Klíčovou je však pro RF spolupráce s Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj (EBRD). WB je členem Konzultační rady pro zahraniční investice při vládě RF. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj RF navázala spolupráci s OECD v r. 1992 a v r. 1996 podala oficiální ţádost o členství v OECD. Následovala “diplomatická” odpověď, v níţ bylo pouze konstatováno, ţe „dosaţení členství RF v OECD je konečným cílem spolupráce obou stran“ (nebyl specifikován ţádný závazek, natoţ časový horizont přijetí). Důvodem byla skutečnost, ţe ekonomika RF nedosahovala v té době standardů běţných ve vyspělých státech OECD. Změna nastala v r. 2007, kdy OECD oficiálně přizvalo RF k přístupovým jednáním. Ta byla oficiálně zahájena v červnu 2009, kdy RF předala Sekretariátu OECD Vstupní memorandum. Jednání však mohou probíhat několik let, pro OECD je rozhodující kvalita přijatých mezinárodních závazků, nikoliv časové hledisko. Jednou z dosud nesplněných důleţitých podmínek členství v OECD je členství RF ve WTO. Světová obchodní organizace Přístupová jednání k WTO byla zahájena v r. 1993, kdy RF podala oficiální přihlášku do GATT (předchůdkyně WTO) a získala status pozorovatele. Přístupová jednání RF k WTO, která byla zahájena v r. 1993, se v r. 2010 dostala (jako jiţ nejednou v minulosti) do téměř finální fáze. V důsledku vytvoření Celní unie RF, Běloruska a Kazachstánu (CU) od 1. 1. 2010, došlo k jejich pozastavení, zejména koncem roku 2009, ale dynamika v roce 2010 byla obnovena ve druhém pololetí. Determinantem zvýšené dynamiky byla osobní zainteresovanost US a RU prezidentů, kteří na svém červnovém setkání poţadovali po vyjednávačích pokrok do konce září 2010. 55
Zatím nebylo učiněno oficiální rozhodnutí, zda RF vstoupí do WTO samostatně nebo najednou společně se státy CU. Nejvíce pravděpodobné však je, ţe RF vstoupí do WTO odděleně před Kazachstánem a Běloruskem. (Zejména) prezident RF, ale i předseda vlády RF, deklarují, ţe členství ve WTO je pro RF i nadále prioritou. O něco prioritnější je však projekt CU a jednotného hospodářského prostoru. Z politického hlediska je nyní problémové jednání s Gruzií, která můţe vstup RF do WTO vetovat a která má s RF v návaznosti na konflikt v Gruzii v roce 2008 několik „otevřených“ otázek v této oblasti. [INT25]
3.5.
Členství Číny v mezinárodních organizacích a regionálních uskupeních
Čína je členem řady mezinárodních organizací a uskupení, některých v systému OSN, některých regionálních. Abecedně lze jmenovat zejména: AfDB, APEC, AsDB, BIS, CCC, ESCAP, FAO, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, ISO, ITU, LAIA (pozorovatel), MINURSO, NAM (pozorovatel), OECD (pozorovatel), PCA, SCO (=ŠOS), United Nations (=OSN včetně její RB) UNCTAD, UNESCO, UNHCR, UNIDO, UNIKOM, UNITAR, UNTSO, UNU, UPU, WHO, WIPO, WMO, WToO, World Trade Organization.
3.6.
Účast Číny na mnohostranných smlouvách a dohodách
Z klíčových lidsko-právních mezinárodních instrumentů ČLR v roce 2001 ratifikovala Mezinárodní pakt o ekonomických, sociálních a kulturních právech (International Covenant on Economic, Social and Cultural Rights), vymínila si však výhrady k právu na svobodné odbory (v tomto směru neratifikovala ani příslušné úmluvy ILO č. 87 a 98). Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (International Covenant on Civil and Political Rights) ČLR podepsala, ale dosud neratifikovala. ČLR je stranou úmluvy proti mučení (CAT), úmluvy o odstranění rasové diskriminace (CERD), úmluvy o právech dítěte (CRC), úmluvy o právech ţen (CEDAW). V roce 2008, mj. v souvislosti s pořádáním Paralympijských her 2008, ratifikovala ČLR úmluvu o právech osob se zdravotním postiţením (CRPD). Naopak ČLR není stranou úmluvy o právech migrujících dělníků a jejich rodin (ICPRMW).
56
3.7.
Rusko a Čína v energetice Střední Asie
Z hlediska obou zemí plní region Střední Asie důleţitou úlohu zásobárny energetických surovin. Rostoucí potřeby obou velmocí, konkurence projektů třetích stran a také stále sebevědomější politika středoasijských exportérů energetických surovin vytvářejí z energetiky jednu z hlavních oblastí potenciálního soupeření obou velmocí. Nehledě na spíše konkurenční potenciál jsou však obě země schopny ve Střední Asii vzájemně spolupracovat ke spokojenosti všech zainteresovaných stran. Zároveň prozatím nedošlo k větší přímé konfrontaci mezi Čínou a Ruskem o energetické suroviny s hlubšími následky pro vztahy obou velmocí i pro jejich dvoustranné vztahy se středoasijskými státy. ([KAR11] str. 74)
3.8.
Rusko-čínská spolupráce v rámci Šanghajské organizace
Šanghajská organizace spolupráce se stala jedním z klíčových instrumentů mnohostranné diplomacie Ruska a Číny ve Střední Asii, stejně jako jednou z platforem pro vymezení vzájemného postavení obou velmocí v oblasti. Kořeny této organizace je nutno spojit přinejmenším s kontakty mezi Sovětským svazem a Čínou v době vrcholné fáze perestrojky. Ve středoasijském regionu se konkrétně jednalo především o sovětsko-čínskou hranici a dohodu o sníţení vojenské přítomnosti na společných hranicích. Pro Čínu bylo v tehdejší době strategicky důleţité zabezpečení západních a severních hranic, které mělo uvolnit ruce k posílení vojenského potenciálu ve vnitrozemí (především v autonomní oblasti Tibet a také Sin-ťiangu). Výsledkem těchto dlouhodobých jednání byla Dohoda o upevnění důvěry ve vojenské oblasti, která byla podepsána 26. dubna 1996 v Šanghaji. V následující etapě se aţ do roku 1999 Číně, jako hlavnímu iniciátorovi setkání „Šanghajské pětky“, podařilo téměř definitivně vyřešit všechny otázky státních hranic na dvoustranné úrovni. Původní cíle organizace byly rozšířeny o otázky širší spolupráce zúčastněných zemí v diplomatické, vojenské a ekonomické oblasti. Přes značné mnoţství virtuálních deklarací se „pětka“ v první fázi svého působení stala prakticky jediným kooperačním uskupením v regionu, za nímţ stály určité reálné výsledky (odsunutí vojsk ze společných hranic, společná cvičení armád členských zemí apod.). Rozšíření působnosti Šanghajského fóra vedlo i k zájmu dalších zemí o účast v tomto uskupení. Proces připojení Taškentu k Šanghajské skupině vyvrcholil v roce 2001 na summitu v Šanghaji, kdy vznikla Šanghajská organizace spolupráce. Od roku 2003 Čína rovněţ prosazuje ekonomickou dimenzi organizace. Na pekingské schůzce předsedů vlád členských zemí ŠOS v září 2003 Čína navrhla vytvoření zóny volného 57
obchodu. Čínští představitelé velmi dobře vědí, ţe obchodní a ekonomický potenciál Číny mnohonásobně převyšuje moţnosti ostatních členů této organizace a právě z tohoto důvodu je jakákoliv těsnější ekonomická spolupráce nepřijatelná pro ostatní členy včetně Ruska. ([KAR11] str. 80 – 82) Přestoţe dosavadní reálně dosaţené výsledky spolupráce v rámci ŠOS nejsou příliš konkrétní (postoj k Afghánistánu, Kavkazu aj.), přítomnost dvou významných eurasijských velmocí (Ruska a Číny) v uskupení můţe vést k realizaci shodných politických, bezpečnostních i ekonomických cílů. Pro další vývoj budou proto klíčové vztahy mezi oběma hlavními velmocemi, jejich vnitřní vývoj, růst nestability ve středoasijském prostoru a také případné rozšíření organizace.
3.9.
Shody v politice Ruska a Číny
Mezi Čínou a Ruskem existuje v politických a bezpečnostních otázkách řada shodných prvků: Zájem na vnitropolitické stabilitě regionu Střední Asie. Rusko i Čína podporují místní autoritářské reţimy, které prokáţou schopnost alespoň zdánlivé stabilizace regionu. Obě velmoci nemají zájem na výraznější demokratizace oblasti, ani na nepředvídaných změnách vlády (revoluce, převraty). Obě velmoci mají rovněţ zájem podporovat jakoukoliv integrační iniciativu ve Střední Asii, která nutnou stabilitu zajistí. Udržení stávajících režimů To bude determinováno především dvěma faktory – udrţením stability i v době změny vůdců v jednotlivých zemích a nedopuštěním nástupu opozičních sil, které by byly naladěny protirusky, respektive protičínsky. Hrozba vzniku islámské opozice. Opoziční hnutí jsou pro Rusko i Čínu destabilizačním faktorem v regionu. Největší obavy panují z radikálního islámu, který má ve střední Asii určitý potenciál k růstu. Společná protiamerická politika Protiamerická politika je dalším bodem, na kterém se střetávají zájmy a postoje Ruska a Číny. Pozici Ruska a Číny spojuje především naha vytlačit USA ze Střední Asie. Zejména to potom platí o vojenských základnách, které obě strany povaţují (kaţdá z jiných důvodů) za hrobu. 58
Při vší antiamerické rétorice obou velmocí ve Střední Asii však ani jedna velmoc nebude ochotna vést spor s USA v tomto regionu. Jakmile však Spojené státy opustí region, dosavadní taktická spolupráce se můţe změnit v taktické soupeření o Střední Asii, z čehoţ mohou těţit i další vnější síly, včetně opětovného návratu USA do regionu. Společný zájem na mírovém urovnání konfliktu v Afghánistánu bez vlastní účasti. Rusko, Čína i středoasijské státy mají ţivotní zájem na stabilizace situace v Afghánistánu a Pákistánu tak, aby euroasijský region nebyl ohroţovaný zejména obchodem s narkotiky a infiltrací islámských radikálních skupin, jeţ by mohly ohrozit stabilitu vládnoucích reţimů nebo některých oblastí (Sin-ťiang). Problémem je ovšem neschopnost Ruska i Číny zasahovat do afghánských záleţitostí a spolupracovat s koaličními vojsky. Obě země navíc vědí, ţe se nechtějí nechat zatáhnout do současných neřešitelných problémů Afghánistánu svou přímou účastí. Výhodnější je pro obě země tiše podporovat koaliční vojska, zatímco navenek vyjadřovat kritický postoj vůči angaţmá tzv. západní koalice. Hlavním faktorem ekonomického soupeření mezi Ruskem a Čínou můţe být energetika. Obě velmoci jsou v těchto případech ochotny ke značným investicím (ropovody a plynovody do Číny) a ústupkům ve jménu zachování či zvýšení svého vlivu (ruský souhlas se zvýšením plateb za energetické suroviny). Rusko a Čína navíc svými energetickými projekty pomalu uzavírají prostor pro třetí strany, coţ je jejich společným zájmem. Konflikt o zdroje ve Střední Asii mezi Ruskem a Čínou můţe nastat teprve v případě výraznějšího přepisu poptávky po středoasijských energetických zdrojích v obou zemích zároveň. Prozatím je však poptávka kolísavá (nehledě na tendenci k růstu) a nabídka stabilně roste. Výše uvedený stav je tak problémem pro třetí strany, zejména Evropskou unii, jejíţ představitelé často vidí Střední Asii jako alternativní zdroj energetických surovin. ([KAR11] str. 84 – 86)
59
4.
Přidružení JAR
4.1.
Rozhodnutí o začlenění JAR
Skupina BRIC se na přelomu 2010/2011 rozrostla o Jihoafrickou republiku. Přizvaní JAR k přistoupení do uskupení BRIC byl poněkud překvapivý krok pro mnohé ekonomy, kteří spíše očekávali začlenění Indonésie. Důvodů, proč je toto rozhodnutí tak překvapivé, je hned několik. Zaprvé to je menší počet obyvatel, který tak vyjadřuje menší potenciál trhu. Dále je to velikost hrubého domácího produktu, který je dvakrát menší neţ v Indonésii. Překvapený byl i sám Jim O’Neill, který zkratku BRIC poprvé pouţil, a sdílel názor, ţe ekonomika Jihoafrické republiky je malá a povaţovat ji za součást skupiny BRIC nedává ţádný smysl. Avšak připustil, ţe jako reprezentující a nejsilnější člen afrického kontinentu by mohl mít přínos pro BRIC do budoucna. Jihoafrická republika disponuje obrovským mnoţstvím nerostného bohatství. Proto není divu, ţe právě Čína, která měla největší zásluhu na její připojení, je jejím největším obchodním partnerem. Čína se tam snaţí hodně investovat a budovat infrastrukturu, ale hlavně zajistit si přístup k surovinám.
4.2.
Základní postavení JAR
Podle World Factbook serveru CIA ţilo v Jihoafrické republice v roce 2010 49 milionů obyvatel, coţ činí z této země 25. nejlidnatější na světě. Mezi srovnatelné státy co do počtu obyvatel patří například Barma (54 milionů), Severní Korea (48,7 milionu) nebo Španělsko (46,7 milionu). Podobně jako s populací, tak i v hrubém domácím produktu se Jihoafrická republika drţí na podobné příčce. Hrubý domácí produkt za rok 2010 činil 527,5 miliardy dolarů a této nejjiţnější africké zemi patří v celosvětovém srovnání 26. místo. Po přepočtení na jednoho obyvatele vygenerovala JAR 10 700 dolarů. Růst HDP byl loni tři procenta.
60
4.3.
Silné a slabé stránky JAR
Mezi silné stránky Jihoafrické republiky patří intenzivní těţba nerostných surovin. Průmysl je diverzifikovaný. Sektor sluţeb jakými jsou třeba telekomunikace nebo bankovnictví je poměrně rozvinutý. Naopak slabinou země jsou její obyvatelé. Plná čtvrtina (26 procent) práceschopné populace je nezaměstnaná a jedenáct procent obyvatel má chorobu AIDS. Tyto dva faktory brání v rozvoji ekonomiky a lepším vyuţívání lidských zdrojů. V roce 2009 dominoval dovoz nad vývozem. Zatímco export činil 36procentní podíl na hrubém domácím produktu, naopak import se podílel na HDP ze 40 procent.
4.4.
Kontrasty v ekonomice JAR
V Jihoafrické republice citelně chybí městská doprava. Mezi městy má naopak vybudovanou kvalitní infrastrukturu. Podobně silnou stránkou je výroba elektřiny. Drtivá většina výroby (90 procent) se vyrábí spalováním uhlí v tepelných elektrárnách. Zásoby uhlí jsou odhadovány zhruba na 150 let. Elektrárny jsou však staré, takţe bude zapotřebí investic do modernizace provozu. Spotřeba po elektrické energii roste. Ekonomika Jihoafrické republiky je zaloţená na cenách komodit, které jsou hlavním vývozním artiklem. To staví tuto největší africkou ekonomiku do nezáviděníhodné pozice. Stačí, aby ceny komodit na světových burzách poklesly a JAR to můţe způsobit váţné potíţe. Na území Jihoafrické republiky se v mnoţství větším neţ velkém vyskytují nerostné suroviny. Pokud byste hledali největší zásoby zlata, pak právě v této zemi. Rovněţ zásoby dalších nerostů jako je mangan, platina a vanad jsou obrovské. Jihoafrické republice patří pátá příčka v produkci uhlí, stejně tak i druhé místo v pomyslném ţebříčku vývozců této suroviny. V zemi se těţí diamanty, ţelezná ruda, chrom, nikl, uran a zemní plyn. Jedině ropa chybí a musí se dováţet. V zemědělství je JAR soběstačná. Pěstují se zde základní plodiny jako je pšenice, kukuřice, slunečnice, cukrová třtina. V globální produkci vinné révy a výroby vína patří Jihoafrické republice sedmá příčka.
4.5.
Investiční cíle
Ministerstvo obchodu a průmyslu České republiky vytýčilo devět hlavních odvětví, které by mohli tuzemští podnikatelé vyuţít pro vývoz do JAR. Pokud investujete do akcií, mohli byste 61
se zaměřit na takové společnosti, které působí v odvětvích zpracování zemědělských produktů, chemického, farmaceutického a příbuzných průmyslů, kovozpracujícího průmyslu, důlního a těţebního průmyslu. Příleţitosti pro tuzemské podnikatele nebo investory mohou být i na poli informačních a telekomunikačních technologií, nebo v dopravě. Svůj význam má i cestovní ruch a kulturní průmysl, kterým se myslí třeba výroba uměleckých předmětů a suvenýrů či filmová tvorba apod. [INT23]
4.6.
Členství JAR v mezinárodních organizacích a regionálních uskupeních
JAR je podle informací uvedených v [INT26] členem níţe uvedených uskupení: OSN a její agentury (UNCTAD, UNESCO a pod.). Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD). Mezinárodní měnový fond (IMF). Britské společenství národů (Commonwealth). Světová organizace obchodu (WTO) – zakládající člen. Světová celní organizace (WCO). Hnutí nezúčastněných (NAM). Africká unie (AU), která byla vyhlášena během summitu OAJ v Durbanu v červenci 2002. Africká rozvojová banka (ADB). Nové partnerství pro africký rozvoj (NEPAD). Jihoafrická celní unie (SACU). Společná měnová oblast (CMU). Jihoafrické společenství rozvoje (SADC). Asociace pro regionální spolupráci zemí lemujících Indický oceán (IOR-ARC).
62
4.7.
Účast JAR na mnohostranných smlouvách a dohodách
Dle [INT26] se JAR svým podpisem připojila k následujícím smlouvám a dohodám: Marakešská dohoda o zaloţení WTO z 15. 4. 1994 a další dohody v rámci WTO. Dohoda o SACU z 21. 10. 2002 (JAR, Botswana, Lesotho, Svazijsko a Namibie) dosud nevstoupila v platnost, nebyla ratifikována všemi účastnickými zeměmi. Mnohostranná měnová dohoda z 6.2.1992 (JAR, Lesotho, Svazijsko a Namibie) smluvní úprava vztahů v rámci Společné měnové oblasti CMU. Smlouva o zaloţení SADC - JAR přistoupila v srpnu 1994. SADC obchodní protokol z 9. 9. 1996 - předpokládá sjednání Dohody o volném obchodu. Dohoda o volném obchodu (v rámci SADC) - vstoupila v platnost 1. 9. 2000 (pouze 11 členských zemí SADC - Botswana, Lesotho, Malawi, Mauritius, Mozambik, Namibie, JAR, Svazijsko, Tanzanie, Zambie a Zimbabwe, neúčastní se Angola, Demokratická republika Kongo a Seychelly). Dohoda z Cotonou mezi EU a zeměmi ACP (Afrika, Karibská oblast a Pacifická oblast) z 23. 6. 2000, jejíţ je JAR pouze členem s výhradami, je vyloučena z rozhodovacího procesu, netýkají se jí ustanovení o ekonomické a obchodní spolupráci. Je jí umoţněna účast ve společných institucích Dohody a jihoafrické firmy se mohou účastnit dodávek financovaných na základě Evropského rozvojového fondu. Konvence o mezinárodním obchodě s ohroţenými druhy fauny a flory (CITES). Dohoda o Mnohostranné investiční garanční agentuře (MIGA) - v rámci MMF.
63
5.
Budoucí možní kandidáti vstupu do BRICS
5.1.
Prognóza rozvoje zemí BRICS
Je zřejmé, ţe růst HDP Číny, Indie a zemí jihovýchodní Asie v následujících dekádách zpomalí. Za zpomalením ohromující dynamiky Číny a dalších bude měnící se věková struktura obyvatelstva (zvýšení podílu obyvatel starších 60 let, pokles podílu ekonomicky aktivních obyvatel) a také snaha o eliminaci negativních dopadů současného růstu na kvalitu ţivotního prostředí. Zatímco v r. 1970 se Asie (včetně Japonska) podílela na světovém HDP 18,6 %, v r. 2030 by tento podíl měl představovat jiţ 53,3 %. Podle prognóz by se Čína mohla stát největší ekonomikou světa do r. 2018 (na druhém místě USA, na třetím místě Indie). Vzhledem k velikosti populace však bude nadále vykazovat nízkou ekonomickou úroveň (měřenou HDP/obyv.) ve srovnání se současnými vyspělými ekonomikami. Dle studií společnosti Goldman Sachs se postavení čtyř zemí (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) ve světové ekonomice do roku 2050 zvýší natolik, ţe překonají svou ekonomickou vahou dosavadní členy skupiny G-7 (USA, Kanada, Německo, Francie, Itálie, Velká Británie, Japonsko). ([CIH09] str. 201 - 216)
Země
HDP mld. USD
2030 Populace mil.
HDP/obyv. USD
HDP mld. USD
2003 Populace mil.
HDP/obyv. USD
Čína
22983
1458
15763
6188
1288
4803
USA
16662
364
45774
8431
290
29037
Indie
10074
1421
7089
2267
1050
2160
Japonsko
3488
116
30072
2699
127
21218
Německo
2406
80
30179
1577
82
19144
Francie Velká Británie
2171
63
34462
1316
60
21861
2150
64
33593
1281
60
21310
Rusko
2017
126
16007
914
145
6323
Indonésie
1973
285
6924
763
214
3555
Tabulka 6: Devět největších ekonomik v r. 2030
64
Dlouhodobě jsou povaţovány země BRIC za velmi zajímavý investiční cíl. Nejen, ţe reprezentují většinu rozvíjejícího se trhu, nabízí také potenciál vysokého růstu. V roce 2010 výkonnost akciových trhů těchto čtyř rozvíjejících se gigantů zaostala za výkonností menších rozvíjejících se akciových trhů a dnešek tak představuje příleţitost investovat, popřípadě navýšit podíl akcií v těchto zemích v portfoliu. [INT13] S přihlédnutím k tomu, ţe popis hlavních tendencí budoucího vývoje skupiny BRIC můţe být pouze schematický, lze za klíčové směry, kterými se bude jejich ekonomický vývoj ubírat, označit především tyto: Do roku 2040 v absolutní výši vyprodukovaného HDP (v USD) ekonomiky BRIC předstihnou skupinu G-6 (tvořenou původní G-7 s vyloučením Kanady, jejíţ HDP nedosahuje hranice 1 000 mld. USD). V současnosti přitom zaujímají pouze 15 % HDP skupiny G-6. V roce 2015, resp. v roce 2039 v ukazateli velkosti vytvořeného HDP v dolarovém vyjádření pravděpodobně předběhne Čína Japonsko, resp. USA. Do roku 2050 se stane Indie právě po Číně a USA třetí největší ekonomikou světa. V roce 2050 ze současné G-6 mezi největšími ekonomikami světa zůstanou pouze USA a Japonsko. V horizontu 30 aţ 50 let bude nejrychleji rostoucí ekonomikou světa Indie, která dosáhne průměrného růstu HDP zhruba ve výši 5 % ročně. V roce 2050 se podaří udrţet dynamiku růstu nad 3 % pouze Indii; ostatní ekonomiky BRIC nebudou dlouhodobě schopné zvládnout vysoká tempa růstu. K roku 2050 se podaří jedině Rusku dosáhnout úrovně důchodu na obyvatele chudších členů skupiny G-6. Ţivotní úroveň ostatních zemí BRIC zůstane přes razantní ekonomický růst hluboce pod průměrem G-6. Ţivotní úroveň v Číně bude zhruba na současné úrovni vyspělých zemí, dosahujíc asi 30 000 USD, tedy úrovně dnešní Jiţní Koreje. HDP na osobu v USA bude přitom na úrovni 80 000 USD. Země BRIC budou obecně čelit problémům stárnutí populace později, neţ vyspělé ekonomiky. V Rusku a Číně budou problémy spojené s úbytkem pracovní síly palčivější neţ v Brazílii a Indii. K dolarovému růstu HDP do roku 2050 přispějí posilující kursy měn zemí BRIC zhruba z jedné třetiny, zatímco rychlejší ekonomický růst ze dvou třetin. 65
Do roku 2050 mohou měny BRIC apretovat aţ o 300 %, coţ implikuje roční posilování měny o 3,5 %. Čínská měna by mohla svou hodnotu do deseti let zdvojnásobit, pokud by byl její kursový reţim uvolněn. ([CIH09] str. 226 – 227)
5.2.
Možné scénáře budoucího vývoje mezinárodních ekonomických vztahů
Důleţité bude, zda se vyspělým a rozvojovým zemím podaří nalézt východisko z patové situace, kdy se rozvojové země cítí poškozovány a znevýhodňovány vyspělými zeměmi. Jde zejména o přístup na trhy zemědělských výrobků, kde mají rozvojové země přirozenou komparativní výhodu. Vyspělé země si tyto trhy stále poměrně silně chrání, přestoţe tak poškozují i domácí spotřebitele. Na druhé straně země rozvojové omezují přístup na trhy s průmyslovými výrobky. Je zřejmé, ţe bez kompromisů na obou stranách bude mnohostranná liberalizace stagnovat. ([CIH09] str. 119) Experti tvrdí, ţe z krátkodobého pohledu je tedy výhled negativní. Přesný odhad budoucího krátkodobého vývoje komplikuje to, ţe není mnoho dat z minulosti, která by pomohla budoucí vývoj odhadnout. Výhled se zlepšuje při pohledu do vzdálenější budoucnosti. „Ve středně a dlouhodobém horizontu hlavní rozvojové ekonomiky zemí Brazílie, Číny, Indie a Ruska zůstanou motorem světového hospodářského růstu,“ cituje server britského deníku Telegraph analytika Garyho Dugana. V horizontu dvou aţ tří let by se investice do tohoto regionu měla opět vyplatit. Tyto země mají stále vysoké tempo růstu, uskutečnují strukturální reformy a mají stále nízké výrobní náklady,“ zobecňuje silné stránky zemí BRIC Petr Pokorný, ředitel oddělení Securities Trading LBBW Bank, a dodává: „Hlavní vnitřní hrozby pro tyto státy představuje nejistá politická situace a moţný odklad některých důleţitých reforem.“ [INT16]
5.3.
Dopady inflace v zemích BRIC
Růst cen v rozvíjejícím se světě je v současné době zdrojem obav na trzích. Hlavním zdrojem inflace jsou zemědělské sloţky inflace, mnohé zemědělské komodity vzrostly meziročně o 50% a více.
66
To muselo mít vliv na politiku národních bank. Po období poklesů úrokových sazeb začaly centrální banky v rozvíjejících se zemích utahovat měnové podmínky, včetně Brazílie, Indie a Číny a v menší míře i Ruska. V následujících měsících asi budeme svědky pokračování trendu. Ale jak by mohl vypadat trh za půl roku? Domníváme, ţe neexistuje ţádný strukturální důvod pro takový nárůst cen zemědělských komodit, jejich růst způsobilo mimořádně špatné počasí a přebytek likvidity na trzích. V prostředí rostoucích sazeb a prozatím velmi nízké jádrové inflace by mohla inflace vrcholit v polovině roku a případně v druhém pololetí letošního roku mírně klesnout. A to by mělo pomoct akciových trhům zemí BRIC, zejména Rusku a Číně, které povaţujeme za nejatraktivnější. Naopak opatrnější jsme v Indii a v Brazílii, kde akcie zůstávají poměrně drahé.
5.4.
Nejpravděpodobnější kandidáti pro vstup do BRICS
5.4.1.
Analýza rozvojových ekonomik
Na světě existuje dle [PER9] několik dalších států, které mají podobné charakteristiky jako země BRICS nebo se jim v některých ohledech a s výhledem do budoucna blíţí. Podle společnosti Goldman Sachs se mezi tzv. „The Next 11“ – dalších jedenáct řadí Bangladéš, Egypt, Indonésie, Irán, Mexiko, Nigérie, Pákistán, Filipíny, Turecko, Jiţní Korea a Vietnam. Robert Ward z Economist Intelligence Unit zase pouţil pro skupinu rostoucích trhů Kolumbie, Indonésie, Vietnam, Egypt, Turecko a Jiţní Afrika akronym Civets. Všechny tyto země, ačkoliv se na pohled jeví dost odlišně, reflektují krátkodobý i dlouhodobý potenciál a to nejenom proto, ţe jsou nejlidnatější. Podle některých ekonomů by měly být Jiţní Korea a Mexiko jiţ členem BRICS vzhledem ke svým ekonomickým ukazatelům. Sdruţování zemí pod pojmy jako Next 11 nebo Civets plní především účel připoutat pozornost potencionálních investorů. K tomu, aby země přitáhly investory, musí mít mladou a rozrůstající se populaci, relativně stabilní politický systém, instituce zajišťující dodrţování zákonů, makroekonomickou stabilitu, otevřený obchod a systém investování, efektivní vzdělávání a přístup k technologiím. Podle Alexe Travera – investičního specialisty ve společnosti HSBC – mají největší potenciál ve vztahu k těmto kritériím země Turecko, Indonésie, Vietnam, Mexiko, 67
Nigérie a Jiţné Korea, a to ze stejného důvodu jako země BRICS. Mají velkou populaci a základnu spotřebitelů, dobré demografické ukazatele a přístup ke kapitálu a surovinám. Podle Goldmana jsou z u skupení The Next 11 konkurenceschopné vůči BRICS jen 4 země – Mexiko, Jiţní Korea, Turecko a Vietnam. Mexiko by se mohlo do roku 2050 stát aţ šestou největší Monikou světa po státech BRICS a USA. Indonésie a Nigérie musí především dokázat, ţe jsou schopné udrţet trvalý růst. K atraktivitě těchto vznikajících trhů napomohla i finanční krize. Zatímco Evropské národy se ve snaze zachránit své ekonomiky zadluţily, země jako Indonésie a Turecko vyuţily své přebytky z období ekonomického růstu. Všechny státy ale musí zapracovat na transparentnosti svých systémů a sníţení byrokracie.
5.4.2.
Vliv demografie na rozvoj zemí
Základním faktorem pro rozvoj země je její demografický profil. Země jako Turecko, Nigérie nebo Indonésie mají mladou populaci, coţ jim dává moţnost vybudovat ekonomiku na velkém mnoţství pracovně aktivních lidí, ale také spotřebitelů. Pro ilustraci – u populace Nigérie se očekává růst populace ze stávajících 158 milionů na 326 milionů do roku 2050. V tomto případě se nejdná jen o růst populace, ale především o růst střední třídy, které disponují příjmy. Vyšší disponibilní příjem pak dává moţnost rozvoje finančních sluţeb, společností
z oblasti
FMCG,
výrobců
automobilů,
zprostředkovatelům
zdravotních
i vzdělávacích sluţeb apod. Podívejme se nyní na základní ukazatele vybraných zemí z uskupení The Next 11 dle [PER9]: TURECKO Populace / Predikce 2050: 78 mil. / 99 mil. Průměrný věk (medián): 28 let Státy G7, které Turecko předhoní do roku 2050 svým HDP: Kanada Silné stránky: mladá populace, kvalitní vzdělávací systém, silné obchodní vztahy s Evropou, silný bankovní sektor, expanzivní obchod do Střední Asie a na Střední Východ Slabé stránky: občansko-armádní konflikt, vztah k členství v EU, neprůhledná ekonomika, byrokracie, drahá měna
68
MEXIKO Populace / Predikce 2050: 112 mil. / 147 mil. Průměrný věk (medián): 27 let Státy G7, které Mexiko předhoní do roku 2050 svým HDP: Kanada, Itálie, Francie, Velká Británie, Německo, Japonsko Silné stránky: silné vazby na trh USA, přírodní zdroje (ropa), obchodní vztahy s Jiţní Koreou Slabé stránky: špatně diverzifikovaný export, závislost na ekonomice USA, vysoká kriminalita INDONÉSIE Populace / Predikce 2050: 243 mil. / 311 mil. Průměrný věk (medián): 28 let Státy G7, které Indonésie předhoní do roku 2050 svým HDP: Kanada, Itálie, Francie, Velká Británie, Německo, Japonsko Silné stránky: čtvrtá nejlidnatější země, stabilní politický systém, diverzifikace ekonomiky, geografická poloha mezi Indií a Čínou Slabé stránky: korupce, upadající infrastruktura, právní nejistota, špatné vzdělávání NIGÉRIE Populace / Predikce 2050: 158 mil. / 326 mil. Průměrný věk (medián): 19 let Státy G7, které Nigérie předhoní do roku 2050 svým HDP: Kanada, Itálie, Francie Silné stránky: velká rozlohou, mladistvá populace, ropa a nerosty, africké investice, zdokonalující se finanční sektor Slabé stránky: korupce, infrastruktura, spory mezi ropnými a neropnými regiony VIETNAM Populace / Predikce 2050: 89,5 mil. / 124 mil. Průměrný věk (medián): 27,4 let 69
Státy G7, které Nigérie předhoní do roku 2050 svým HDP: Kanada, Itálie Silné stránky: mladá populace, levná pracovní síla, Slabé stránky: nespolehlivé obchodní prostředí, slabý vzdělávací systém, postkomunistický model řízení
70
Závěr Současná světová ekonomika je sloţitý globální systém, jemuţ dosud dominovala tři vyspělá centra – Severní Amerika v čele s USA, Evropská unie a k ní přidruţené státy a regiony a jihovýchodní Asie v čele s Japonskem a „asijskými tygry“. Ačkoliv tato centra mají ve světové ekonomice vůdčí úlohu i dnes, jejich pozice se oslabuje. Země jako Čína, Indie, Brazílie či Rusko se čím dál více hlásí o své výsadnější místo na ekonomické mapě světa a svou konkurencí ohroţují i ty nejsilnější ekonomiky. Zároveň zvyšují svou poptávku po surovinách, potravinách, průmyslovém zboţí i investicích. Ceny potravin a surovin rapidně rostou. Na suroviny bohaté regiony (zejména Latinská Amerika a Afrika) vsázejí na současný růst cen svých exportních artiklů, který by mohl posílit vyhlídky na jejich prosperitu. Země BRICS představují poměrně nehomogenní skupinu států jak z pohledu historického vývoje, politického zaměření, fungování hospodářství i náboţenských tradic. Přestoţe všechny patří v současné době mezi rozvojové země, kaţdá měla jinou cestu k dosaţení různého stupně vyspělosti. Čína a Indie patřily ve starověku k jedněm z nejvyspělejších civilizací, čehoţ ostatní země nikdy nedosáhly. Velice rozdílné bylo politické zaměření především v novověké historii a v souladu s tím se hospodářství rozvíjelo jako socialistické, a to restrikčně plánovitě v Číně a zemích Ruské federace, podřízené britské ekonomice jako jeho dominium v Indii a prosazováním volného obchodu zvláště se zemědělskými produkty a nerostnými surovinami v Brazílii a JAR. Něco málo přes 10 let trvání společenství zemí BRICS nedává moţnost posouzení významu tohoto společenství jak v oblasti hospodářské, tak politické. Můţeme pouze zaznamenat určitý rozdíl dopadu ekonomické krize na konci minulého desetiletí v zemích BRICS proti vyspělým ekonomikám, případně zásahy tohoto společenství do politického dění v Libyi, Palestině a přímo v současné době i Řecku a Sýrii. To, ţe se jedná o neregionální uskupení, není při současných moţnostech vyuţití daných komunikačních technologií ţádný problém díky rychlému, kvalitnímu a místně dostupnému on-line připojení, videokonferencím a podobně. Pokud budeme ale význam zemí BRICS posuzovat z pohledu budoucího vývoje jejich ekonomik, tak veškeré prognózy ukazují, ţe budou jistě nabývat na významu, a to především díky vysokému potenciálu i do budoucna spíše levných pracovních sil, většinou vhodného věkového sloţení, významným zásobám strategických nerostných surovin (ropa, zemní plyn, ţelezná ruda a drahé kovy) a v neposlední řadě také otevírání národních ekonomik těchto 71
zemí světu, a to jak v oblasti obchodu, tak outsourcingu (najímání firem na určité činnosti), offshoringu (převedení výroby do zemí s levnější pracovní silou) apod. Vzhledem k tomu, ţe uskupení BRICS nevzniklo jako ekonomicky uzavřený kruh jen pro potřeby členských zemí, je velký důraz kladen z větší části na hospodářskou pomoc, ale i případnou politickou podporu rozvíjejícím se, a v případě Palestiny vznikajícím, zemím. Z tohoto pohledu má uskupení zemí BRICS velkou šanci stát se alternativou delší dobu existujících hospodářských a mocenských organizací typu Evropská Unie a USA i jako protiváha Japonska v Asii a MMF a dalších mezinárodních bankovních institucí.
72
Seznam použité literatury Bibliografie 1.
[BEC02]
BECKER, Jasper. Čína na přelomu století. 1. vyd. v českém jazyce, překlad Petra Andělová, Petr Bláha. Praha : BB art, 2002. 395 s. ISBN 80-7257-729-8
2.
[BOS08]
BOSÁK, Jaromír; HRUBÝ, Dan. Čína – zpráva o zrodu velmoci. 1. vyd. Praha : Nakladatelství XYZ, d.t.o., 2008. 209 s. ISBN 978-807388-124-5
3.
[CIH09]
CIHELKOVÁ, Eva a kol. Světová ekonomika. Obecné trendy rozvoje. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009. 273 s. ISBN 978-80-7400-155-0.
4.
[EPP04]
EPPING, Randy Ch. Průvodce globální ekonomikou. 1. vyd. Praha : Portál, 2004. 240 s. ISBN 80-7178-825-2
5.
[FIL08]
FILIPSKÝ, Jan. Indie.55. svazek edice Stručná historie států. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 190 s. ISBN 978-80-7277-381-7
6.
[FUN09]
FUNIOKOVÁ, N. Moderní Čína – komplexní průvodce novým světovým ekonomickým gigantem.(překlad) 1. vyd. Brno : Jota, 2009. 340 s. ISBN 978-80-7217-681-6
7.
[KAR11]
KARÁSKOVÁ,I.; HORÁK,S.; KULÁHEK, J.; LITERA, B. Ruskočínské vztahy a EU: potenciál spolupráce a konfliktu. 1. vyd. Praha : MATFYZPRESS vydavatelství, 2011. 134 s. ISBN 978-80-7378-149-1
8.
[NAR06]
NAROČNICKAJA, Natalia. Rusko a jeho místo ve světě. 1. vyd. Praha : Ottovo nakladatelství, s.r.o., 2006. 207 s. ISBN 80-7360-511-2
Periodika 9.
[PER9]
Financial Management, březen 2011 : čl. Beyond the BRICS
Internetové články 10.
[INT10]
Investiční portál Investia.cz : čl. Jak si v roce 2010 vedly země BRIC? http://www.investia.cz/jak-si-v-roce-2010-vedly-zeme-bric
11.
[INT11]
Investiční portál Investia.cz : čl. HDP zemí skupiny BRIC http://www.investia.cz/hdp-zemi-skupiny-bric
12.
[INT12]
Investiční portál Investia.cz : čl. Stručný úvod do investování http://www.investia.cz/bric-strucny-uvod-do-investovani
73
13.
[INT13]
Investiční portál poradci-sobě.cz : čl. Ohroţuje inflace v zemích BRIC růst? http://janmanak.poradci-sobe.cz/2011/03/10/ohrozuje-inflace-v-zemich-bric-rust/
14.
[INT14]
Investiční portál Investia.cz : čl. Stručná charakteristika zemí skupiny BRIC http://www.investia.cz/strucna-charakteristika-zemi-skupiny-bric
15.
[INT15]
Investiční portál Investia.cz : čl. Jak si v roce 2010 vedly země BRIC http://www.investia.cz/jak-si-v-roce-2010-vedly-zeme-bric
16.
[INT16]
Odborný portál Peníze.cz : čl. Země BRIC: Nadechnutí před dalším růstem http://www.penize.cz/investice/46502-zeme-bric-nadechnuti-pred-dalsim-rustem
17.
[INT17]
Zpravodajský portál Měšec.cz : čl. Země BRIC, naděje globální ekonomiky budoucnosti? http://trhy.mesec.cz/clanky/zeme-bric-nadeje-globalni-ekonomiky-budoucnosti/
18.
[INT18]
Investiční portál Investia.cz : čl. BRIC: Brazílie jako jistota pětiprocentního růstu http://www.investia.cz/bric-brazilie-jako-jistota-petiprocentniho-rustu
19.
[INT19]
Investiční portál Investia.cz : čl. BRIC: Ruská ekonomika je závislá na těţbě a vývozu ropy http://www.investia.cz/bric-ruska-ekonomika-je-zavisla-na-tezbe-a-vyvozu-ropy
20.
[INT20]
Investiční portál Investia.cz : čl. BRIC: Bude z Indie globální ekonomický lídr? http://www.investia.cz/bric-bude-z-indie-globalni-ekonomicky-lidr
21.
[INT21]
Investiční portál Investia.cz : čl. Proč Číně nepatří budoucnost a nikdy nepředstihne USA a Evropu? http://www.investia.cz/proc-cine-nepatri-budoucnost-a-nikdy-nepredstihne-usa-aevropu
22.
[INT22]
Portál BusinessInfo.cz : čl. Informace z pátého Summitu EU-Brazílie http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/brazilie/brazilie-summit-eu-spolupraceobchod/1000631/62097/
23.
[INT23]
Investiční portál Investia.cz : čl. BRICS aneb Co nabízí Jihoafrická republika investorům? http://www.investia.cz/brics-aneb-co-nabizi-jihoafricka-republika-investorum
24.
[INT24]
Portál BusinessInfo.cz : čl. Brazílie: Očekávaný vývoj v teritoriu http://www.businessinfo.cz/cz/sti/brazilie-ocekavany-vyvoj-v-teritoriu/10/1000631
25.
[INT25]
Internetové stránky MZV http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/rusko/politika/zahranicne_politic ka_orientace.html
26.
[INT26]
Portál BusinessInfo.cz : čl. Jihoafrická republika: Zahraničně-politická orientace http://www.businessinfo.cz/cz/sti/jihoafricka-republika-zahranicne-politickaorientace/3/1001053
74
