Vanda Vybíralová
BEATRICE A LAURA Významová struktura ústředních ženských postav u Danta a Petrarky
Diplomová práce obhájená na Oddělení italianistiky Ústavu románských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze
ISTITUTO ITALIANO DI CULTURA PRAHA 2005
Edito dall’Istituto di Cultura a Praga
Vedoucí práce: doc. PhDr. Jiří Pelán Oponent: Alice Flemrová, Ph.D. Diplomová práce byla obhájena dne 24. září 2002. © Vanda Vybíralová, 2005 Preface © Jiří Pelán, 2005 ISBN 80-239-5384-2
PŘEDMLUVA Práce Vandy Vybíralové zpracovává téma, které je esejisticky dost frekventované: srovnání Dantovy Beatrice a Petrarkovy Laury. Autorka však uchopila toto téma striktně jako téma literárněhistorické, a to činí z jejího podání cosi skutečně solidního a velmi zajímavého. Nezdržuje se příliš u nejistých biografických identifikací těchto postav a pokouší se o mnohem serióznější průzkum: o postižení dynamické „významové struktury“ těchto obrazů. Pro své úvahy si připravila půdu stručným a výstižným shrnutím kurtoazní prehistorie stilnovistického a petrarkovského pojetí lásky. Nato přistupuje k analýze Nového života a krok za krokem dešifruje symbolickou strukturu vyprávěného příběhu, jenž je historií spiritualizace původně smyslového okouzlení, křivolakou cestou za osobní dokonalostí a za příslibem spásy (bystré jsou postřehy, jež odkrývají v některých bodech tohoto příběhu analogie ke kristovskému mýtu, bylo by možno uvažovat i o tom, jak v nejelementárnější vrstvě tato symbolická konstrukce už předjímá konstrukci Božské komedie). Následující kapitoly jsou věnovány Božské komedii. Diplomantka velice jemně zaznamenává, kde touto novou Beatricinou podobou ještě probleskují stilnovistické reminiscence a kde je stilnovistický kontext přetvářen filozoficko-teologickou perspektivou. Láska je nadále centrálním pojmem tohoto vesmíru, její smysl se však radikálně modifikuje: proměnil-li se v Novém životě amor v caritas, zde se caritas mění v gratia (milost). Právě tak se mění Beatrice (byť zcela nezapírá svou stilnovistickou minulost) především v symbol duchovního vědění – teologie a víry –, přetvářejícího hříšníka v bytost hodnou zásahu boží milosti. Do tak vysoce spiritualizované podoby Petrarkova Laura nikdy nevystoupí. Petrarkův „příběh“ se plně odehrává ve znamení „amor“, ať už milovaná na sebe bere podobu „odmítavé milenky“ či „přívětivé ctnosti“ (o kus dále je také bystře připomenuto, že tato amplituda se nachází už u Danta mezi donnou Petrou a stilnovistickou Beatricí).
7
Diplomantka si je zřetelně vědoma skutečnosti, že Lauřin portrét je vysoce konvenční puzzle z prvků kurtoazní tradice, zdůrazňuje však, že při vší obecnosti je to nadále portrét ženy (nikoli smyslová projekce nadosobní symboliky) a zážitek, jenž je zde schematizován, zůstává zážitkem erotickým. Pokud lze přičíst Lauře symbolický přesah, zůstává v zásadě v rovině individuální: jako věčná inspirace je garantem básnického daru a příslibem básnické slávy. Tato tematika se v novém, dramatičtějším nasvícení objevuje i v latinském spise Secretum. Minuciózní analýzy jsou skvěle – téměř aforistickým způsobem – zobecněny v závěru. Dantova Beatrice je v poslední instanci garancí nadosobních jistot. Hodnoty, jež ztělesňuje Laura – láska a sláva, jsou naopak hodnoty pozemské a individualistické, a pro Petrarku – přelomovou osobnost – zůstávají předmětem pochybností. Danta Beatrice připoutává k celku stvoření, Petrarca zůstává se svou láskou k Lauře sám. Nemám k této analýze co dodat: je precizní, pevně založená v textech, ze sekundární literatury si diplomantka bere pouze to, co jí pomáhá vyjasnit si vlastní myšlenky. Výklad je přehledně artikulován a podán velmi osobním stylem. V každém ohledu je to práce nadstandardní. Jiří Pelán
8
ÚVOD Beatrice a Laura jsou v povědomí dnešního člověka vnímány především jako inspirátorky milostné poezie dvou velkých básníků, Danta Alighieriho a Franceska Petrarky. Z toho také nepřímo vyplývá, jak velkou úlohu sehrály tyto dvě ženské postavy v historii středověké literatury. Jsou zároveň koncem a začátkem. Především v Beatrici pak vrcholí jedna koncepce milostné poezie a v Dantovi samotném snad poezie vůbec. Právě ona je výsledkem dlouhé tradice počínající ve verších okcitánských trubadúrů a vrcholící ve sladkém novém stylu básníků střední Itálie. Petrarkova Laura vycházející z téže tradice má sice cosi z Beatrice a „andělských žen“ stilnovistů, ale zároveň se v ní zračí nový životní postoj a nový druh poezie nové doby. Petrarkův subjektivní lyrismus se stává novým pohledem k obzorům, kam sám Petrarca ještě nemohl dohlédnout. Petrarca tedy stojí na samém počátku nové tradice a v tom tkví také jeho význam pro italskou literaturu a literaturu vůbec. Nikdo dnes nepochybuje o důležitosti role, kterou sehrály Beatrice a Laura v literárním životě svých autorů. Nikomu z kritiků se však nepodařilo jednoznačně a uspokojivě vyřešit otázku jejich skutečné existence v reálném životě jejich opěvovatelů. Mimoliterární historie těchto postav však zdaleka není tak podstatná, jak by se nám na první pohled zdálo, a z toho také vychází tato práce. Nebudeme se vyhýbat zobecnění výsledků pátrání ohledně skutečné identity těchto dvou postav. Budeme se však snažit, aby náš pohled byl pohledem čtenáře. Beatrice a Laura tedy pro nás budou literárními postavami, takovými, jakými je stvořili jejich autoři. Stručným připomenutím umělecko-historického kontextu, který předcházel tvorbě těchto dvou autorů, chceme naznačit povahu prostředí, ze kterého tyto dvě postavy vycházejí a ve kterém byly reflektovány. Naším cílem je tedy charakterizovat dvě ženské literární postavy a jejich úlohu v poezii a životě jejich autorů. Vycházíme zejména z charakteristiky Beatrice v Novém životě Danta Alighieriho, která
9
v sobě zahrnuje mnoho prvků z předchozí tradice a završuje básnickou tendenci zduchovnění lásky. Nemůžeme se však také nevěnovat obrazu Beatrice jako Dantovy průvodkyně v Božské komedii, kde vrcholí alegorizace této postavy. Jestliže své pátraní v Dantově případě omezíme na Nový život a Božskou komedii, potom se v případě Franceska Petrarky soustředíme téměř výhradně na obraz Laury v jeho Zpěvníku. Vzhledem k tomu, že se jedná o poezii lyrickou, soustředíme se na ty motivy, které charakterizují postavu Laury, především pak na ta místa, kde se Laura výrazně odlišuje od postavy Beatrice. Chceme-li však podat ucelenější obraz Lauřiny postavy a s ní související typologie milostného citu, je třeba se obrátit ještě k jednomu Petrarkovu dílu, k Secretum. V tomto díle rozmlouvá Francesco se sv. Augustinem ve třech fiktivních dialozích. Nás bude zajímat pouze kontroverzní dialog třetí, věnovaný pojetí lásky. Na základě zmíněných textů bychom chtěli charakterizovat postavu Beatrice a Laury, a to v kontextu proměn, kterými procházejí v dílech svých autorů. Bude nás zajímat míra jejich skutečnosti jako ženských postav, adresátek milostného citu, a na straně druhé jejich alegorický a symbolický rozměr. S tím souvisí i problematika skutečnosti milostného citu nebo jeho symbolické superpozice do duchovní sféry. Beatrice i Laura jsou předmětem „jediné lásky“, která – nikdy neopětována – překonává i jejich smrt. To může vyzývat k abstrahující interpretaci této lásky. Možná právě pro tuto svoji dvojznačnost přitahují obě postavy, Beatrice a Laura, dodnes pozornost literární kritiky i čtenářů. Naším cílem není podat vyčerpávající analýzu výše zmíněné problematiky, ale spíše načrtnout obraz a vývoj dvou ženských postav, Beatrice a Laury, v kontextu vybraných děl jejich tvůrců. Oba autoři – i když v Dantovi je tato tendence patrnější a téměř nevyhnutelná – nabízejí dvojí možnost interpretace svých děl a postav, výklad v klíči bezprostředním a výklad v klíči symbolickém. Jinými slovy, ukazují nám tvář ženy, milované ženy, a tvář čehosi, co musíme hledat. Tyto dva typy se vzájemně nevylučují, ale naopak vzájemně prostupují. Budeme se tedy snažit poodhrnout závoj a ukázat skutečnou tvář
10
dvou žen. Budeme však také hledat, hledat za závojem, hledat v poezii, v básníkovi samotném, co nám tyto dvě ženské postavy chtějí říci.
11
OKCITÁNSKÁ POEZIE A SLADKÝ NOVÝ STYL Podívejme se nejprve na umělecko-historický kontext Dantovy a Petrarkovy tvorby a na některé ze zdrojů jejich inspirace. Milostná lyrika má totiž ve středověkém prostředí hluboké kořeny. Naše pozornost by měla nejprve směřovat do jižní Francie, do oblasti zvané Okcitánie. Právě tento kraj si dlouhou dobu podržel jistou kontinuitu antické kultury a prosperity. V 11. století pak toto území doslova bohatne. Luxus okcitánských dvorů této doby s sebou samozřejmě nese i rozvoj kultury a umění. Pravděpodobně z původní okcitánské lidové tradice a také díky jistému arabskému vlivu1 začíná vzkvétat okcitánská lyrika, vyznačující se „jednotou slova a zpěvu“.2 Jedná se o lyriku velmi proměnlivou a mnohostrannou jak tematicky, tak žánrově. Její největší význam však tkví v tom, že vytvořila nové chápání ženy a lásky. Tuto lyriku dnes tradičně označujeme jako dvorskou, kurtoazní: „byla dvorská svým původem, jevištěm a konsumem […] a dvorná svým obsahem a cílem“.3 Zavedla kult milované ženy, předepisovala, jak má probíhat láska a jaké má být mužovo chování k ženě. Vyrostla tak jakási přesná nauka o lásce, zákoník, který stanovoval předpisy i terminologii.4 Rytíř musí být zamilován a vzdávat hold své paní; tato „filozofie“ pak přesně odlišuje kategorii milujícího, tedy kandidáta na milence (amaire) a milence (amans), stejně tak manžela, dvorného ctitele a ryzího přítele. Milovaná žena musí být nutně vdaná, sňatkem roste její sociální postavení. Takové ženě se muž zaslíbí v milostné vazalství; i v lásce tak nastává vztah podřízenosti a služby, analogický ke vztahu feudála a jeho oddaného rytíře. Ctitel – nebo chceme-li básník, trubadúr – této lyriky je trpělivý a bude snášet bolest i žal, i krutost paní; vzdává se tělesného naplnění lásky. Dáma je samozřejmě krásná, ušlechtilá, radostně půvabná a vybraných 1
Původ této lyriky však dosud není přesně znám a existuje o něm několik teorií. Srov. Přátelé, přiléhavý složím verš. Písně okcitánských trubadúrů, Praha, 2001, předmluva Josefa Prokopa a Jiřího Holuba, s. 11–19. 2 Černý V., Svět trobadorů, in: Studie ze starší světové literatury, Praha, 1969, s. 11. 3 Černý V., Svět trobadorů, in: Studie ze starší světové literatury, Praha, 1969, s. 14. 4 Srov. Černý V., Svět trobadorů, in: Studie ze starší světové literatury, Praha, 1969, s. 15–17.
12
