AUSTRALIA 2003 - Kveten-cervenec Z Afriky, konkretne z Cape Townu jsem motorku poslal do australskeho Perthu.Nespechal jsem vubec, a tak jsem zorganizoval dopravu meho milacka, aby do Australie priplul za zhruba za ctiri mesice, a ja se trosku odpocinu z narocne cesty, naberu novych sil, vydelam trosku penez, a dukladne naplanuji moji dalsi cestu. Po priletu do Perthu jsem celi natseni a nervozni zacal schanet spedicni firmu, na krterou byla adresovana motorka.Myslel jsem, ze dostanu infarkt, kdyz mi velice mila a hezka slecna oznamila, ze se lod zdrzela v Singapuru, a ze muzu moji dodavku cekat zhruba za 14 dni. Byl sem moc smutni a nastvani, protoze jsem v tu chvyli vubec nevedel,co z sebou, a jak zabit cas. Na kazde ceste se my musi stat nejaky pruser.Loni sem stratil take 14 dni kvuly karnetu, na predesli ceste kvuly vizu, a ted tohle.... Zustal jsem par dni v hostelu mezi mladima lidma, kde se jen parilo a lenosilo.Aklimatizoval jsem se pomerne rychle, takze se mi v Australii zacalo pomerne libit.Lide byli strasne prijemni, mili, vse bylo upraveno, cisto, vse fungovalo dokonale, a jiz v Praze jsem vedel, ze tento kontinent bude pro me odpocinkovy, a hlavne pro meho "kone" BMW. Hezke cesty, dobry benzin, ciste ubytovni....to v Africe shazelo. Aby mi cas utikal rychleji, jsem za 700 USD zaplatil zajezd do 1500 km vzdaleneho Exmounthu, ktery lezi na nejzapadnejsim cipi Australie.Jelo se malim terenim autobusem, bylo nas celkem 16, s toho 4 chlapi, a zbytek zeni z ruznych casti sveta. Japonky,Indka,Americanka,Nemka,Svedky,Irky,Anglicanky,NovoZelandanka,..skratka, byli jsme dobra parta uzivali jsme si poradne, ne jenom pri pozorovani krasnych prirodnych pamatek a divocini rude Australie.Tyden sme si varili samy, spaly pod sirakem, stanem anebo na dalekych farmach nekde v buši. Po nadherne prozitim tydnu, sem opet nervozne navstivil lodni spolecnost, kde mi opet ta mila holka z nesrozumitelnou "australstinu" vysvetlila, ze je lod v Pertu, a ze pozitri bude motorka k dispozici.Zaplatil jsem pristavni a provizni poplatky v vyšší 400 AUD, a zacal zarizovat karantenu, celnici, dopravu motorky z pristavu , a servis.Zabralo mi to celi den, a zhruba 15 km projetych na kole.Vse sem zaridil na hodiny presne, a take to vse v nasledujicich dnech fungovalo.Celnici bily mili a dojely v čas, za nimy karantena, ktera mi velice pozorne skoumaly motorku, zda není špinava, odebirali vzorky pod blatnikem, pod sedadlem, z gum atd.Omlouval se mi, ale "pry je to nezbytne, abyste nam cizinci sem nepritahli nejake insekty, nebo jinne nemoci, akord, z Afriky."Vedel sem, ze jsou na to chaklivi, proto jsem motorku dukladne umyl jiz v Africe, a usetril jsem tak 150 USD. Po prohlidce jsme motorku nalozili na dodavku, ktera uz cekala pred skladem, a odvezli jsme ji na servis, ktery jsem mel zamluveni, achlapici se name pry uz tesili. Bylo potreba vymenit olej, svicky, nofouknout gumy, vymenit baterku a celkove trosku skontrolovat, zda celkem cca 50.000 km africkych cest predce nezanechalo nejake vazne stopy na rame, elektryce ,loziskach atd.Nic vazneho neobjevili, a motorka byla opet pripravena na nove, zhruba 17.000 kilometrove dobrodruztvi. Ptal jsem se chlapu v servise , zda nemam mit obavy, co se tyka motoru, protoze uz mam predce neco najeto, a oni se mi usmali, a pozvali me do skladu, kde jsem vydel zhruba 15 motorek ruznych modelu BMW, a jen 5 motorek melo najeto pod 200.000 km.Nejvice mel ovsem BMW R100 GS z 620.000 km, coz byl dosavadni rekord.Casto vidavam na cestach bavoraky z najetimi 200.000 nebo 300000 km, ale tolik?? Druhy den sem se seznamil z mistnim,72 letim motorkarem Clerem, ktery mel 10 mesicu stareho BMW a najeto 64.000 km. "Igore, nediv se..vzdyt kakoliv v Australii jedes, abys neco vydel udelas 5.000 km." Veril jsem mu.V nasledujicich dnech se my to opravdu potvrdilo.Vyjel sem
brzo rano z chladneho Perthu, a moje dalši delší zastavka bude 5500 km vzdalen DARWIN na severu Australie.Cestou me byla zima.projizdel jsem zelenou krajinu, ktera se zhruba kazdich 200 km menila.Ubyvalo stromu, hlina menila barvu do cervene, a postupne se zacala stracet i nadherne zelena trava.Oteplovalo se sice, ale stale jsem mel na sobe snad vsechni veci, co jsem sebou mel.Schvalne jsem si totyz vybral australske zimni obdobi, protoze nejveci cast me australske avantury by se mela odehravat na severu a stredu kontinentu, kde ty teploty jsou ji za jejich zimi prijatelne, kolem 25 st. prez den, a v noci...to si udělám ohen. řidla i hustota obydlenich vesnic a mest,a ridla i doprava. Zacal jsem mit pocit, ze sem v te pravy Australii, o ktere jsem cetl a vydel i v dokumentarnych filmech. Cestou jsem potkaval i stale vice klokanu mrtvych i zivich a hodne pstrosum podobnich ptaku EMU.Silnice byli kvalitni a ubyvalo zatacek. Krajina se menila, zacala bit rovynata a kolem silnice jen buš, az kam my oko dosahlo. Ridla i doprava, a tak jsem behem dne minul jen nekolik aut, ktere vlekli za sebou karavan, a hlavne typicke australske kamiony.ROAD TRAIN.Tahali za sebou bezne 3 navesy a občas i 4, stejne dlohy navesy jako v Europe.Celkova delka soupravy tedi činila kolem 80 m.Vzdy jsem se z ridicama bavyl a zajimal se o jejich TRUCKY.Tankovali tam bezne za 3000 USD, a zralo jim to zhruba litr nafty na km. Velice casto tyto ridici brali i lehke drogy, aby projeli tyto obrouske vzdalenosti v conejkratim case, a sehnali opet rychle kseft naspet. Kazdy kamion je vybaven silnim ramem kolem svetel, a kazdy kamion je take silne zakrvaceny po predni kapote a ramech, protoze neni snad den nebo noc, aby neprejel klokana."Hele, rekni my...citiš hodne kdyz nabouraš klokana?"sem se ho zvedave ptal. " Mislim že stejne, jako když ty prejedeš male jablko.Jen citim na volantu, a kref na skle, jinak se priznam ze any ne!" byla odpoved silneho fousateho potetovaneho ridice. O parset km na sever to potkalo i me, cehos jsem se celou cestu bal, a pred čim me všechni varovali.Vydel jsem podel silnice klokana, bezel mim smerem, ja zacal brzdit, on spomalil take, a v posledni chvyli pri rychlosti 60 km-h skočil do motrorky.Trefil jsem ho s kufrem a zlomil mu nohy.Chtel skakat, ale nebyl schopen. Knučel a rval jako dite.Hlavu mel v poradku, jen kaluz krve mu tekla z nozicek.Mel obe zlomene.Jelikoz je pravidlem v Australii, ze pokud zvire nezabijez autem, snaz se ho najit a zabit z tvrdim predmetem.Vydel jsem u ridicu kamionu, jak to funguje.Vezmou bezbolovou paku, 2x uderi po hlave, a ubohe zvire odtahnou ze silnice.Ja odmontoval montpaky, utknul zuby, dival se pryc, a take zacal mlatit.Samozrejme sem se dobre netrefil, krev strikala po kombineze a po helme a obliceji, spaniakril jsem trosku a mlatil dal.Podarilo se mi chudaka zabit.Odtahl sem ho na kraj silnice a odjel. Bilo mi ho lito, ale patri to k Australii.Pamatuji, ze nekde na severu jsem na vzdalenost 100 km spocital 221 čerstve mrtvich kokanu.Na takovych usecich pak existuje uklidove auto ,podobne jako u nas kamion na smeti, kam tato mrtva zvirata hazi.Velice casto se podel silnice vidi i obrovske orly, ktery zerou mrtve klokani, a nemalo kdy auto prejede i jé. Vesnice, které jsou značene na mapě, jsou ve skutečností jen rodine usedlostí, kde žije rodina, a u baraku je bencinová pumpa. Vždy jsem kupovál čerstvou vodu, se občas najedl ne přiliš kvalitneho jidla, a ověřil si, za jak daleko bude ddalší becinová stanice.Musel jsem plánovat, jelikož jsou vzdálenosti velke, a nemělo cenu riskovát, aby mě došel bencin. Alkohol se na pumpach neprodával. Rodiná mělá do nejbližšího městá občás i 700 km.Pravda je ale take tá, že obvykle jim v garáží stalo prave letadlo PIPER nebo CESSNA, z kterím letájí do měst po nejruznějších výřizovaních. Přesně taková vesníce bylá jmenem MEEKHATARA bylá někde v půly cestě mezí Perthem a Darwinem.Ptál jsem se šefa, zda si mužu postavít poblíž stán.Nenamital, do ruky mě strčil studenou plechovku piva, a pozdravil: „Welcome Mate, how is goin“... Udělál jsem ohen, výpil
pivko, a unaven usnul. V nocí mě byla zima, a těšil jsem sen á ráno, až zase vyrazim do prostranství australeske buše. Nikde nic, jen buš, krásna rovná silnice z vyborním asfaltem, na každych 200-250 km bencinová pumpa, a každych pár desitek minut potkám obytný vuz, kamion, nebo auto z karavanem. Opravdu mě připada, že jsou australane neustale na dovolenách. Ceny bencinu, vody , jidla i potravy jsou výší, jelikož se vzdáleností z Perthu delší, a všechno se dováží bud z Darwinu nebo Perthu. Dnes jsem za 8 h udělál 910 km.Neustale mužu jet 140kn/h. Na ruce sem ě dělají mozoli, protože furt mačkam na plin. Musím s tím něco udělát, ale protože nejsem zručnej, nic mě nenapada.Teprv v Alice Springs mi problem vyřešíl Čech Tomaš na HD, ktery mě z lepici pásku obmotal práznou krabičku od foto filmu. Chtěl jsem se zastavit v kdysy proslulem národním párku WITENOM, ale byl jsem překvapen, že z kdysy pěkné vesničky se stalá „mrtvá usedlost“. Nikde nikdo, jen asi tři domy byly stále zabydlení.Jinák vše rozbity, prázní, zadělano z prknama. Zastavil jsem se u jedné rodinky, kde mánžel spravovál obytný autobus, a ptál se, co to všeno má znamenát,. Smutně mě začal vyprávět o tom, že dostali všýchny ultimátum od Vlády, že se musejí od sud vystěhovát, jelikož jsou moc velke radiace, a druhym důvodem je azbest, ktery se tak kdysy těžíl.Od vlády dostali finanční kompentzací, a někdo si koupil jinde dům nebo byt, ja si koupil obytný autobus, v kterym jsme se z manželkou rozhodli podivát po australii, a žit a dožit v naším novem domovu na kolech. „podivej, igore....mame tám internet, telefon, kuchyn, satelitný přímač TV, obyvák, kytky, pračku, ...prostě vše, co potřebujem. Hm, to není všechno!Pojd se kouknout do zadu , do vleku“ V vleku měl klasickou buggynu, kteru bude využivát po městech nebo kempech....Jo, jo.Takto si dovedu take předstaqvit čekat na smrt.Dědku bylo něco přes 70 let. Jedina moje starost v teto částí Australie bylo se někde vyspát, jednou deně najist, a mit neustále dostatečne množstbví bencinu.Všechny ostatní starosti jsem nechál doma.Kochal jsem se přirodu, která v teto části byla dost nudna.Mijel klokani, mijel zaprašene vedlejší silnice, které vedli na farmy.. Jel jsem opět rychle, unuděně, bylo mi horko, už jsme any nad jizdou nepřemyšlel, jel jsem automaticky po pustině, načež mě probrala cedula BOHEMIA Lodge. Ceduli jsem projel, a pár stovek metru dále jsem si uvědomil, že bych se tám mohl stavit, a trošku pozdravit krajana. Vrátil jsem se k ceduli, na které psalo Bohemia Lodge – 60 km. Uf, zdalo se mi to daleko, ale v těchto australskych dimenzich to není moc. Cesta byla špatna.Díry, měky písek, rozjete koleje, a jedno velke trápení. Po hodině a půl jsem dojel do osady. Výděl jsem hodně aboriginu už z dálky, a měl jsem s toho radost.Aha, to jsou zajiste pracovnicí mého bodouciho kamarada. Představoval jsem si tám Čecha z par tisíc kusů dobytka, a pár tisíc kůsu ovci,a jako správní farmař take z letadlem a motocrossovou motorku z kterou ženou dobytek dohromady, a následně nakladají na kamion. Zajel jsem k řidiči bagru, a radostně sem se ho ptál, kde má šefa.Ošklivě se namě podivál a ptál, co tady chcí. „rikam Vám, že chci šefa, at mu potřásu z rukou, at s ním trošku pokecam!“ a myslel jsem si jak mu ji šef nanda, se takle neslušně chovát k krajanum. Ukazal mi z očima na barak, ktery byl skromni ale předce trošku lepší než chatrče v okoli.Přišel jsem tám, slušně pozdravil, stareho a dědka z brylema, černe pletí jak bota se zeptál, kde je šef. „jáj sem šef“ mě řikal. Hm, byl jsem s toho tak v šoku, že mě nenapadlo nic jineho, než se ho ptát: „ you are from Czech republic?“ nerozuměl mě, ale ja furt ryl nesmyslně do něj, zdali je čech nebo ne, přitom mi bylo jasné, od kud vitr fouka.No, jasně že nebyl. Byl to praví starousedlik, a Bohemia ranch se jeho farmá jmenuje již třetí generací, a any on sám neví, proč to jmenu. A naopák sem ě ptál on, zda nevím, co to je tak duležiteho, že mě to sem přivedlo.Tak jsem se mu snažil odpovědět, ale asi mě nepochopil. Nechtělo se mi tentyž den ještě spátky na
asfaltovou silnici.Poprosíl jsem ho, zda mužu u ních přespát, a netvařili se nejlepe.Any ostatní nebyli moc milí ke mě.Postavil jsem si stám poblíž ovci, a večer jsme spolu seděli u ohně, a povidali si o ničem.Ja jsem se sice snažil conejvice ziskat informaci o jejich životě, kultuře atd, ale oný moc byle tváře nemusí.Jsou to následky historické. Srovnával jsem sám při sobě africké domorodce a aborigini, ale......nemužu srovnát.Afrika je afrika, a lide žijicí v Africe jsou neskuteční.Jsou skvěli. Do Dárwinu mám ještě zhruba 2000 km. Rozhodl jsem, že se musím dnes dostát po dlohé době opět do civilizace, kde se pořádně vyspim, umýju, seznámím zase z nějákou mladou, naivní anglickou turistku, které mě občás krátý dlouhé večery . Chtěl jsem potkát i pár přátel, s kterýma jsem strávíl v hostelu v Perthu, když jsem čekal na motorku z Afriky. Město bylo přijemne, ne přiliš velke, z nádherníma plážema, z hodně turistama, z ještě vice barama, a pestrim nočním životem.Rád jsem popijel s tipickýma beach boysama z blond kudrnatima vlasama, pantoflama, svalnatim tělem a šortkama bilabong,. Jo, jsou to borci.Žiji jen pro vlní,prkno, marihuanu, turistky a pivo. Obvykle každy z ních vlastní stary vw transporter, ktery má předělaní jako obytný, a jen tak cestují po Australii.Když jim dojdou penize, tak si zapracujou v baru nebo jako instruktory potápění nebo surfiování, a ták dokola. V Broome jsem se setkal take z spustu aboriginu, ktery vesměs neustale žebrali o penize, oblečení, a svým opilim chováním obtěžovali ostatné lidi. Pár dnů civilizace mě stačilo uplně, a už jsem se těšíl na cestu. Uf, zase horky asfalt, krásne silnice, bezstarostná jizda dalších 800 km do dalšiho narodniho párku BUNGLES-BUNGLES. Najal jsem vrtulnik, s kterým jsme ještě z dvouma irkama letěli nad přírodní národní párk-údoli, kde jsou hory v tvaru mořskych vln, a dále potom hory ořezane v terasach vodou , která se tady před x lety vyskytovála.Nádherny pohled, a navíc jsem strašně užíval poprve v životě vrtulnikem. Přirodá se stávala o něco pestrejší a zelenejší než na jihu.Bližil jsem se severu.Bylo take teplejí a vlchčí vzduch. Vegetace rostla bujně. Nemohl jsem uvěřit svím očim , když jsem u jedné dřevěné budky plne ovoce, kde jsem se zastavil, abych našel stín a na chvylku si lehnul, četl cedulku: „Vážený zákaznicí, naberte si ovoce do papírových sáčku, zvažte je, a penize hodtte do plechové nádobky. Děkujeme“ Co??? Halo???? Šel jsem se podivat do plechové konzervý, potřepal, a fakt tam prachy bily. Podival jsem se kolem, kde je někdo, kde je nějáky dům, člověk??? Nikde nikdo.Farma byla vzdálena cca 2 km od teto budky ve vnítru buše. Hm, nevěříl jsem, jak to, že to nikdy nerozkrade ovoce, a i prachy.....No, vysvětlim Vám..Samozřejmě mě to napadlo jako první věc!!! Ale to jsme mi, tipicky evropsky držky!! Jim any namysl nepřide něco takoveho.A když jsem se večer o tom zmíníl, mezi naáhodnimy lidmí v hospodě, sem ě divili, že „jak to misliš, že to nikdo nevezme?Když to vezmeš, zaplat.“ –odpověděl. No, nerozebirál jsem to dále, ale chtěl jsem řict, že když tak přemyšlim nad chování lidí v cele Australii, tak si člověk any nedovoli i když muže, porušít pravidla, které tám funguji již staleti.Proč by to musela porušit jedná EU držká??? Ne, neporuší.Nikdo to tám neděla, vše je čisto, nekrade se, respektuji se lide navzajem, a všude se člověk setká z usměvem v tváří.Stiděl bych se sám před sebou, kdybych udělal něco jinak, než tám funguje, a oní mi svěřujou celou chyší z ovocem. Vzal jsem ovoce, a zaplatil. Je pravda, že jsem se citíl nesvůj.!!! Nemohl jsem při cestě do Darwinu nejet do jednoho nejznámějších národních parku KAKADU nationale park. Budou mě tám čekát nádherní vodopady, nádherné děštove pralesy, nedotčená přirodá, aborigini, ptácí, klokaní, ptakopisky, a všechno to chci výdět.Párk je velky jak oceli Slovinsko. V celem párku je take jedno male 4000 městečko, kde je pošta, banka, obchod a pár domu. Šel jsem do krámu si po dlouhé době koupit pořádné jidlo, a ne furt že jim jen ty jejích smažene klobásy a pity. Pořádný sedlácky sendvič jsem si udělál.Sir, salam, okurky a půl kg
chleba. Pivo zase neprodavali, protože v celé australlii si muže člověk koupit alkochol jen v bootle shopech, a ty jsou občás i 700 kg od sebe. Sednul jsem si pod strom , a začal jist a užívat v stínu.Nademnou litálí orlove, a stále níž a níž.Pozorovál jsem je, jak si sedali na strom nademnou a řvali. Házel jsem jim chleba, a oní ho ve vzduchu chytli, udělalí akrobací, a sedli na strom. Po chvylce mě přestali bavít, nevěnovál jsem jim pozornost, ale soustředil jsem se na pořádne zakousnuti do sendviče.V tu chvyli přiletěl ořel, a z drápama se zakousl do mého rtu a i do chleba.Zařval jsem , leknul se, lehnul si, a v ruce mě stýkala krev.část sendviče mě zustálo v ruce, část mi ho odnesl orel.Šel jsem do obchodu, at mě zalepějí ránu u pusy.Nechapal jsem, že mě vedoucí sprůdila jako maleho kluka, když já byl navic ještě poraněn, a ona takle řeve namě, a ukazuje z ruku na dveře. Tam psalo:“Vážení zákaznici, dont eat venku, protože Vás muže napadnout orel!!!“ Aha, tím se to vysvětluje.Sklapnul jsem rozřezanou držku, a mlčel. To je krásná nahoda, když jsem v Darwinu v hostelu potkal kanadanku Nadine, s kterou jsem trávil pár dnů v Perthu. Ježiš, jak já byl štasten, že zase budu z někym si povidát, toulat, kecat, pít, a vývádět. Objali jsme se, a už to začalo.Darwin je známý tím, že na obyvatele se popije nejvic piva v Australii.Pláže nejsou vhodné pro koupaní kvůly žralokum.V městě je velice horko a vlhko.Místní mě řikali, že ted je zimá, a je cool, ale v letě je až 90% vlhkost, a že to se sotvá dá žít. K ránu jsme se z Nadín opili vrátili do pokoje, a pamatuju si jen, že se mi je strašně motala hlava, protože jsme moc pili.V Australii je zvikem, že sej de na pivko tak, že si do čbánku natočite třebá pět piv, postavi seč bán na stul, a brčkem se pije.Ja, bych pří svých letech, a jako správný „čech“ už mohl vědět, že se to tak neděla, a že tak piji amateří, který s pivem nemaji nic společneho, no, ale Nadine řikala, že budeme pit ták, a tak jsme tak pili.Co by člověk po měsicí pro ženu neudělál, navíc, když by po ní něco chtěl. Druhy den jsme spolu odělí cca 200 km na jih k řece Adelaide, kde jsme chtělí vydět, jak skáčou krokodili za žrádlem, ktery se uvážou na klacek, a pote se z člunu dřáždí krokodily. Moc jsme se u toho bavili, a částo i bálí. Do Alice Spring je cca 2500 km, a cestou jsem v plánu měl navštívit jen jeden párk, jinak to opět začinala byt nuda.Pustina, křový, horko, klokaní, červený písek, a na každych cca 300 km jeden baraček, u ktereho byla pumpa. Cestou jsem mijel nádherní kulate skály DEVILS MARBLESS. Asi nikomu není přiliš jasné, jak muže kulata skála v průměru několik metru stát na jine kulate skály.Anebo take , jak jina podobná skala je přesně v půlce rozřízlá, a to ták hladce, kako by ji někdo řezál z nožem. Mislim si, že zase maji něco společneho Aborigini, a jejich velice, velice bohata kultura, styl života, a maximalný stík z přirodu. Take třeba jejích slavní didgeeridgo, který jsem si koupil v Dárwinu. Je to z stromu eucaliptusu uřizlá cca 1,5 m dlouhá větev, kterou vydloubají, navoskují, nabarvějí ruznímy jejích symboli, a tento hudební nástroj sloužíl domorodcum, jako doruzumiváním mezí sebou i na vzdálenost do 80 km. Takový jejích mobil.Tento nástroj při hraní vydáva krásne vybrace hlasu a zvuku, který kdýž hraje, citíte i v těle. Noc pod stanem bylá zase chladná.Opět stejní ritual na mých cestach.Nejdřive vzit klace, obejít okoli, kde budu spát, a mlátit do větví, , abych odpůdíl hady, kterých je v Australii mnoho.Pote udělát ohen, posbírát okolní sucheš větví, a topit a vařit a hřát se u ohně.Přemyšlím, kolikrát již jsem to dělál na sví cestě kolem světá. Stále mě to ale baví. Usnul jsem tvrdě a hluboce. Do Alice Spring mě čeká cca 400 km hezke silnice.
Město proslavene, město z tradicí, ale márně jsem scháněl informace proč je toto město tak slavně.Pravděpodobně kvůly tomu, že tady je nejstarší australska pošta, a take první cesta skrz celou Australii, proslula telegrafická cesta.Take koneckoncu proto, že leží v prostřed rudeho kontinentu. Výřádíl jsem se v obchodach, kupovál fotografickou vybavu, trošku jídlá, a nějákou kemp výbavu, ktera je v těchto krajech levna, a hlávně je tu velky výběr ruzneho zboži. V mládežnicke ubytovně čistím fotoaparád od písku, pijí po dlouhé době studene pivo.Koupíl jsem si celý karton.I když vim že budou spaření, lepe teple, než nic. Pozoruju děj kolem sebe. Zahledl jsem krásnou, modrookou, kudrnatou blond slečnu, slovánskeho výrazu. Šla do kuchyně, kde já měl další pivko.šel jsem take, a abych se tám zdržel dele, vzál jsem si sebou i vietnamskou polivku. „hello číka, where do you come from??“-od kůd jsí, jsem sej i ptál zvědavě.“from SLOVENIA!!“ Stuhlo to ve mě (jsem totýž Slovinec, a už dlouho na cestach jsem se těšíl na TUTO přiležitost): řikám anglicky: „cože ze Slovinská? Kde to pro bohá je?“ zakrotila očíma, jako že: hm, zase jeden tupec, ktery nezná, kde je Slovinsko.......Začala mě vysvětlovát, že to je blízko Italie atd.... Zrudnul jsem trošku, objal ji, a řikám Slovinsky: ha ha, vážená moje, tak to se mužeme pobavít Slovinsky......vypadla ji čelist, začala do mě milosrdně mlátít, objala mě, a řikal: ty zvíře hnusní rostomily, kde jsi se tady vzál.. Dal jsem ji pivo, a kecali jsme dlouho dlouho do noci. Samozřejmě to zase dopadlo tak, že jsem si ihned druhy den půjčil helmu, protože jsem ji pozvál semnou na cestu do 400km vzdáleneho ULURU i dále do 1200 km vzdáleneho Cober Pidi. Ježíš jakou ja měl radost.Citil jsem se skvěle, a byl jsem nejštastnejší na světě. V prostřed divočiny, na cizim kontinentě, na motorce potkám krásnou, mladou slečnu, bez chlapa, 3 měsice na cestě, a ještě ze Slovinska. Když jsme cestoválí, tak se mi prohánělí hlavou mišlenky, jak jsem se zamiloval, a jak by sní super bylo dokončit tu cestu, a mišlenky mě utíkali na dnešní večer, kde jsem si představoval, že už budu moct byt trošku ...no, prostě si budu moct dovolit už vic než včera.Nemužu hned první den, ne? Cesta ubíhala, pomalu, pomalu pomalu. Zabydlelí jsme se opět v buší na parkoviští, ostátně tám, kde je v Australii všude povoleno, a kde se večer obvykle scházejí ruzní cestovatele z různích koutu světa, většínou v starech autech. Udělám stán, oheň, otevřu lachvínku rudeho shiraze.Velice chutné lokální víno. Romantika začala.Z moje straní určitě ano. Povidálí jsme si o nudních tematech.Pocitíl jsem , že oná je jiná.Zvláštní. Na to , že abstinovala sexem už 3 měsic, a je o něco meně, tak sem ě zdala po 4 hodinách kecání furt zvláštní.Musel jsem rozebírát s ní, proč jsou tady hvězdy jine než u nás, a proč aborigini nemájí takové práva jako mí,a proč angličane posilálí vězně zrovná do Australie, a proč na světě stále funguje obchod z bilím masem atd. No, temata, které sice mám rád, ale ne zrovná tady a ted z nádhernou kočku, celej nadrženej. Už jsem citíl, že sej i potácejí nohy, a klepe hlás. Šahnul jsem na ní, a bjál jí.Uau, přitulila se a objala mě. Dali jsme si další drink, at to fungujou city na 100%. Jo, jo, už si začiname povidát o vstazich, a láskach, a já jí řekl, že mám Tamaru, a že ona příde zamnou do Adelaide, a strašně se na ní těším, až budeme spolu cestovát, ale ....no, ono to je ještě daleko než se sní uvidím.A že ona take mělá přitele, a že ji sklamal, a ja jsem to všechno vyslehl, a pochopil, a znáte jak to je dál. Prostě obáj sme chudácí, a oba rozumime jeden druheho. Polibil jsem ji na čelo.No, pak ji na pusu, ale...ale nezdálo sem ě to. Začala brečet, a to jsem si řikal: no, opila se, vylila se nád minulou lásku, trošku si připoměla bývaleho, a ted to rozjedem. A prd!!!! Ja už jsem byl fakt hotový, šel jsem si lehnout, přide Alenka, mě obejmě, a řika, že jsi
vždy přála chlapa jako já, ale že po toliká sklamaních se přeorientovala. Je lesbicky nakloněna. Potíchu jsem si řikal:“a do prdele“ No horší neštěstí by mě snád nemohlo podkat. Jo, rozuměl jsem ji.Naopak, teprv ted sem se začal zajimat o její problem, a teprv ted jsme si začali dobře povidát, a teprv ted jsme si padli do noty.Mezitim jsem párkarat skusil, zda si nerozmyslela z orientaci, ale pry že ne. Uluru je famozní monolit v prostřed roviny. Objel jsem ho na motorce.Kolem do kola měři cca 12 km. Nevilez jsem na něj.Pry si to Aborigini nepřejí, a ja to respektovál.Spíše jsem se fotil ve všech možných polohach.Opravdu je to přirodní pamatka, která mě velice zaujala.Velice!! Rád bych se tám vrátíl znova, až bude možnost. Trávili jsme tám 2 dní, a vstávalí v 5 ráno, kde je nejlepší fotká, když vychází slunce, a večer v 19h, když slunce zapada.Jo, vyplati se. Stejnou cestu jsme se všychny 4 vraceli do první křižovatky, kde jsme se loučili.Do první křižovátky bylo 400 km. Midvá z Alenku jsme jeli na jih, onidvá na sever. Naše další zastavka byla v Cuber Pidi. Město opálu. Tam jsme se i z Alenkou loučili, a oba jsme se strašně rádí objali na rozloučenou, protože jsme oba byli štastní, že už spolu nemusime byt. Věnovál jsem se sam sobě a městu. Zajimave je to, že v tomto městu žije 52 narodností.Našel jsem tam Slovince, Chorvati, Srbi, CZechy, prostě jsou tám skoro všechny. Kopou jako krtky drahokamy jmenem Opal. Hoteli, restaurace, obchudky, kina, kosteli, to vše je pod zemí. Pod zemí proto, že je tám v letě tak horko, že se těžko vydrží, a navíc každy má stroj, ktery hrabe pod zemi tunely, a tak si každy udělá domek pod zemi. U Srbu jsem se měl nejlepe. Dobře jedl, pil, tancovál a vzali mě i pod zemi ukázat, jak se tady kope. Seznámil jsem se z Srbkou, ověšenou z drahokami, z krásním domem, krásním autem, a vubec...vypadala dobře. Řikala, že manžel se zabil pří autonehodě, a že je ted sama, a už ji to tady nebaví. Koupila si hotel v Dubrovniku, a asi tam pojede žit. Ptál jsem sej i, kde vzala toli peněz, a řikala, že její děda tady vykopal před 30 lety opalu za 6.000,000 USD, a že několik bratru a sester a jejich rodiny stále žiji s těch peněz. Take mě vysvětlila, že prvniho syna porodila na cestě do porodnice.Nedivil jsem sej i, protože cesta do porodnice je 800 km vzdálený Adelaid. Ano, v Adelaidě se také potkám z moji těžce očekavanou Tamarku. Těšíl jsem se na ní. Moji novou drobnou napůl srbku, napul češkou Tamaru. Před cestou do Afriky jsme se do sebe zamilovali, a zdala sem í, že by mohlá vstovpit do mého života, a chtěl jsem jí poznát lepe.Nejlepší skouška je ale na cestách. Takto jsem si odskoušel i svou první lásku Irenku, která mě ovšem byla po 9 letech ukrádena jedním kamaradem.Byvalim kamaradem!!! Adelaide mě přivital děštově. Zařidil jsem hotel, vše pro Tamaru připravil, aby se mohlá aklimatizovat alespoň pár dní před cestou na víchod.
Přijela! Přesně tak, jak jsem ji učil: 3x tričko, 3x ponožky, 1x svetr, 1x deodorand, zubni kartaček, kalhoty, kdeš nohavice se rozepnou, a 4x spodní kalhotky. Libilo se mi pozdějí, že z takové prážske barové dámy se z ní rodíl ze dne na den větší avanturist a „prasátko“. Najednou už nebylo kde se sprchovát před a po sexu, najednou si musela čistit zuby v potokách, najednou vlasy nebili na svým místě, najednou už nebili jen zeleninové salati, ale kus pořádně omaštěneho klokana, a najednou nebylo sex v teple plne rozkoše, ale pořadně nabalení v horní částí kombineze, ale pozor!!!! Vše to si najednou začalo připadat fantasticke. Jo, rozuměli jsme si pořádně. Vydali jsme se na Východ, a citil jsem pomalu, ale každy den vic, že moje cesta v teto částí Australie pomalu konči, přesto, že jsem věděl, že Cairns je ještě 7000km daleko Krájina totyž začala být podobná jako u nás, doprava na silnicí bylá hustá, plno aut, kamionu, už ne road trainu, zmizeli usměví z tváří lidi, jedno město vedle druheho, a mohl bych ještě sčítat a s čitát. Naš cíl byl už jen dívát se na pár přirodních památek, musei, měst, skanzenu. Ale že bych Tamaře upekl klokana, ktereho jsem „doufál „ že znová přejedu, tak to už ne. A že by musel celou noc zbírát dřívi a topit, tak to take ne. Gread ocean road je nejznámější usek jižního kontinentu mezi Adelaide a Merlbornem. Cesta je nádherná a známa svoji panoramou a pobřežím. Na každy kilometr je skoro parkeoviště, kde se mužete kochat krajinou a pláže, kde voda po tisicilety ořezavala skály, a dnes je možno spatřít třeba 8 takových špičatích skál za sebou na jednom místě, kterým se ale řika 12 apoštolu. Mijeli jsme nádherné prázne pláže, jelikož na jihu země bylá opět zima. V Melbornu si moje druha laska, muj krásní starý ojety BMW zasloužil trošku servisu.Vyměníl jsem svičky, olej a gumy, které byly sjetí už po 12.000 km. Nedivím se, když jsem na rozdíl od Afriky tady motorku moc nešetřil, a hnál ji cele dní okolo 140km/h. V motoschopu BMW jsem dostál nějake sponzorsky dary.Tašku protí děští od BMW za 300USD, svíčky, olej, platil jsem jen Gumu. Tam jsem se seznámíl náhodně z manželama McDonald, který nás pozvali do sveho domečku, nedaleko od Melbrnu. 210 km. Jeli jsme za nima, ja v kraťasech, protože kousek jsem si představoval zhruba 30-50 km. Pán Ian byl zběratelem motociklu Indian, a moto guzzi. Ukazovál mě své zbirky, a Tamara učila paní o českých jidlech, i když nevím jak, protože ona mislim neumí skoro any vajička. Duležita je ale teorie. Každy den sem vařil já. Zaprve to mám rád, když pozvu dámu, že se o ní postaram, a za druhe, nechtěl jsem jist věčně připálená jidla. Do Sydny máme ještě necele 1000 km. Chtěli jsem za každou cenu vydět ráj na zemy , a sice vesnici NIMBIM.Četl sem o tom hodně, a take mě už od Perthu každy turista, ktereho jsem potkál navádí k tomu, abych tám zajel. Je to osada, kde žiji už desetiletí dětí kytek. Osada, kde řeznik, čišník, uředník, učitel, správce, prodasvačka, pekař, řidič, dětí nad 7 let, prostě všýchny, snad opravdu i policajti kouři marihuanu. Tady se legalně prodava, roste, kupuje, kouří. Všechny jsou i oblečení v stylu. Žensky dlouhé vlasy, ošacene do hadru s kytkama, muží plní náramku, široke kalhoty, vysmátí, sem tam se dětí hrají z míčem, ale pár za golem kouři trávu. K podivu mě tato věc nikdy moc nechytla, a any tám jsem to neochutnál.Snád jediny člověk. Ale libil se mi jejich bezstarostný život v osadě.Dětí se učili v přirodě, učitelka si o přestávce dála jointa, večer všechny tancovali, anebo prodavali suveniry.Každy si vystačil z něčim. Další den jsme s Tamarou odělí na nejvýchodnejší kousek Australie, kde byl a záříl v své bíli bárvě nádherní majak.Vyšplhali jsme na něj. Byl jsem nadšenej. Na pláží pod nami opět dovádělí surfaří v výsokých vlnách a na březích je čekali štihle opalene dámy, které sedělí v starých transporterech.
Vic jsme jeli proti severu, vice nám pršelo.Měl jsem sebou pro oba děštevé kombinezi. Tamara se chovála jako statečna, a vubec celkově sem byl z ní velice nadšen.Nebyla konfliktní, občas musela trpět moje mouchy, neprudila any když jsme zmokli. Neřikam v posteli, ale na karimatce nam to klapalo, prostě všechno bylo v pořádku, jen jsem něco na ní postrádal, ale any sám jsem nevěděl co.Považovál jsem se za blbce, který nebyl spokojen s tím co má, ale furt jsem skoumál, jestlipak by to mohlá být máma mích dětí, ale stále mě to nedavalo smysl. Nechal jsem filozofování, a jel jsem dál. Sydney je velke, nádherné, kozmopolitní město všech národností. V plánu jsme měli zustát pár dnu, a užít jsi tu nádherní atmosferu u opery, na mostě, a večer v barech. Tomáš nás ubytovál. Uživálí jsme si hezkeho městá na plno.Obvzvlaště po večerech, kde bylo vše nádherně osvíceno. Něják velká městá nemusím, ale z tímto jsem se loučil těžko. Jel jsem už něják bez energie a nadšení protí severu.Brisbane uže nebyl tak atraktivní jako Sydny, a navic sem ě sprotivíl hustou dopravu, a nenajit a nenajit camp nebo levnější hotel. Jedině na co jsem se těšíl byl ostrov WhiteSunday. Dostali jsme se tam z ARLI BEACH, kde je jedno z nějžívějšich městeček, co jsem potkál v Australii.Večer v každem baru je živá hudba, rock, blues, hodně open baru, kde je spoustu cestovatelu a dobrodruhu z celeho světá.Z Tamarou jsme si dali duška, a pařili co to dalo. Druhy den na WhiteSundays byl zase nádherní a odpočinkoví.Cestou jsme se potápělí, a diválí na nádherní mořsky svět.Výděl jsem opět po dlouhé době koaly.Nádherné přitulné a líne zvířátko. Bohaty japonsky mládencí příletávalí na tento překrásní ostrov z bilím pískem hydroplánem.Nesmělí any šlápnout do vody, aby se nerozpustili, ale museli komplikováně schánět pro ně člun, aby je odvezl 4 metry na břech. Uf, hlavně že každy druhy měl na tričku napsané : „Australia?? Big adventure!!“ Motorka mě čekala na recepcí nedotčena, a nic tám nechybělo.Byla ták, jak jsem čekal. Od začatku mě Australia přesvědčila, že tady jsou jine podmniky než v Africe, kde jsem se ve větších městech bál, že mě něco ukradnou.Tady ne. Tady jsem se citíl všude bespečně. Z Tamčou jsme se vydali opět na cestu. Pomalu jsem jel a užívál jsi sveho života, nadherne přirodí a krásne žensky vzádu, kterou jsem již po několikate držel za koleno, a ona mě pod pasem. Motorka začala byt nestabilní, a připominalo mě to Egypt.Začala se stále vice houpát a ztrácet stabilitu. „Jasně, už to vím, tamčo...Pichly jsme!!!“ jsem dělál machra před ní, protože jsem ji tvrdil, jak člověk musí být na všechno připraven, a at se semnou neboji, že mám motorku v maličku.Lhal jsem ji.!! Lhal! Připraven sice jsem na všechno, ale spravit neumim nic. Odmontoval jsem kolo, sundál jsem kufry, podepřel z nima zadek motorky, a začal z montpakamy odstraněvát gumu. Pote jsem na gumu přilepil plátno, nastartovál kompresor, podmazal z midlem okraj pneumatiky, kde vzduch utikal, sice stále meně, ale kompresor byl už moc ohřáti. Odstranil jsem svičku, našrouboval nástavec z trupku, zapnul motor, a pomosí motoru dofouknul.Vic jsem přidaval plynu, rychlejí tvrdlo kolo. Namontoval vše, a špínaví jsme se vydalí další 6 km, dokud se guma nevypráznila znovu. Jasně, plátno se posunulu, vubec to nedrželo. Skusíl jsem z original BMW pomuckama, které jsem dostál v sadě. Opět sem mislel, že ted už to ale bude držet, ale opět jsem se po 5 km přesvědčil o opaku. Tamara sem ě ptala, zdaj sem si jisti, že to umim, a ....nasrala mě. Už jsem použil 2 vzácne bombičky, a mám už jen dvě.Takže na potřetí to musí výjit.Šel jsem na jisto.Dál jsem do gumy duší, nafouknul kompresorem, motorem i bombičkou, a už to fakt drželo. Dojeli jsme do nádherneho kempu, postavili stán, udělalí ohen, a krmili nesčetné množství papoušku, který nám lezly po hlave, kufrech, helmách, kombinezách, prostě sme si užili. Koupil jsem opět litr vina, a byli jsme opili a zamilovaní celou noc. Jo, to je ono, jak já miluju ten život.Usli jsme špinavi, mokry, unavení a plní dálších zážitku.
Australije je nádherná, obzvlášt západní a severní část. Na rozdíl od ostatných kontinentu, kde mě fascinovaly lide, hudbá, jidlo, jina kultura, jde v Australii především o národní párky a ...Bál jsem sej í vice než Afriku proto, že kdyby mě náhodou sklamal stroj tady, tak jsou obrovske vzdáleností mezi městi, mezi servisi, a třeba v africe se stroj naloží na jakykoliv kamion nebo jeep ktery Vás mine podel silnice, tady to nejde. Je třeba stejně jako v EU zavolat otahovku, a to Vás příde na nekřesťanske penize a velkou strátu časovou.Navic lide všude jinde než v civilizovanim světě jsou vice přijemní, vstřícní a take vynalezavý. Proto jsem se bál vice tady. Je take hodně draha.Většínou meho rozpočtu jsem utratíl za cigaretiy, pivo, a ubytování, přesto jsem se snažil využivát zákovná a spávat tám, kde mě duše řikala. Nebezbečí jsem citíl take na silnici, a sice klokaný, kterých je nezpočet zvlášt na severním teritoriu. Klokán sen á vás z dálky dívá, a jakmyle se přibližite, skočí před Vámy. Jako že by chtěl udělát sebevráždu. Cairnes bylo naše poslední město.Obával jsem se ho stejně, jak vždy se obávam cíle. Na jednu stránu obrouske štěstí, že jsme to ve zdraví přežili, že se nic nestalo, že mám za sebou dálší nádherný kontinent, ale na druhou stranu mě ted čekaji starostí, kam uskladním na pár měsicu motorku, jak zařidím karnet, kde najdu lodní společnost, která mě přiveze do Singapuru, atd. Začal jsem jako vždy. V telefoní budce jsem vytrhal pár stránek z „shipping company“, a začal obvolavat lodní společnosti tak dlouho, dokud Vás přijemný hlásek na druhy stráně nepřivita, a neřekné, že tu službu rádí pro mě udělají, že motorku mužu nechát u ních, a že oní se na můj pokyn zařídějí, až budu chtít mít motorku v Singapuru. Najdu adresu, a vydálí jsme se tám. Byl to rodinny domek Mr Frenka. Vysvětlil jsem mu požadavky, on mě podminky, a oděli jsme do skladu.Motorku jsem umíl, ji pořádně výstřikal sprejem, a poprosíl, at všechny jdou ven s místností, jelikož si přeji zustát sám s ní.Ano, z motorkou. Odešli, a muj vždycky stejní rytuál začal: hlazením, obímaním, a oplakavaním mého koně, který mě opět v pohodě dovezl štastních 17500 km po Australii. Any jednou sklamal, nebo jinak naštval.Opět bez jedineho problemu. Vážený panove a dámy, stejně jako tenkrát při loučení, i ted mám slzy v očích, když pišu ták krásne věcí o mém mylovaním strojí. Ja ho miluju nejvice!!! Tamara, nezlob se, ale..... Ona mě bude věrná do smrty, protože ji nikdy neprodam, a doufám, že mě any nezkalame.Mislím motorka.!! Za 5 měsicu jsem si stroj vyzvednul po hodně nároční birokracii v Singapuru uplně v pořádku. Motorkám mě naštěstí zustala stejná, přitelkyně už ne. Cestu po Asii jsem již „testovál“ trpělivost semnou jinou zlatou žensku. Ja bych řekl, že poslední.