Aplikace teorie koalic na proces utváření krajských rad v České republice ∗ Kamil Švec V roce 2004 proběhly v České republice historicky druhé volby do Krajských zastupitelstev. Krajská samospráva vznikla s účinností od 1. ledna 2000. Přestože politické strany můžeme považovat za téma, jemuž je v politické vědě věnována největší pozornost, stále se vyskytují dílčí sféry, které patří k ne zcela probádaným. Sem můžeme zařadit i teorii koalic, tedy uzavírání více či méně dlouhodobých svazků mezi politickými aktéry, v tomto případě stranami. Článek chce hodnotit uzavřené koalice z hlediska teorie koalic, za jakých podmínek byly uzavírány a co z toho lze vyvozovat o charakteru jednotlivých stran. Věnovat se bude především situaci po volbách do krajských zastupitelstev v roce 2004. Nutné je také podotknout, že autor vychází ze členění České republiky na 14 vyšších územně správních celků (krajů), resp. 13 a Hlavní město Prahu. Podstatné je také to, že práce se nezabývá pražským administrativním celkem, jelikož jeho členové jsou voleni ve volbách komunálních (do obecních zastupitelstev), ne krajských. Konečná podoba rozčlenění České republiky byla schválena v Poslanecké sněmovně 128 poslanci jako zákon č. 347/1997 Sb. ze dne 23. října 1997. Po schválení Senátem byl zákon vyhlášen 31. prosince 1997 s platností od 1. ledna 2000 (Balík, Kyloušek 2005: 14). Zbývajícími třinácti kraji byly Středočeský, Jihočeský, Plzeňský, Karlovarský, Ústecký, Liberecký, Královéhradecký, Pardubický, Vysočina, Jihomoravský, Olomoucký, Zlínský a Moravskoslezský.
Teoretické vymezení Teorie koalic vychází z a navazuje na teorii her 1 (Říchová 2000: 105). Obě teorie se tak vymezují na základě interpretace racionálního chování aktérů. Předpokladem je, že každý subjekt se snaží dosáhnout maximálních zisků s co nejmenšími náklady a ztrátami. Nejjednodušší herní model rozpracoval americký politolog William Harrison Riker (1962) jako hru s nulovým součtem (zero-sum game). Podstatou je ∗
Příspěvek vychází z bakalářské práce obhájené autorem na Fakultě humanitních studií Univerzity Hradec Králové v květnu 2006. 1 Byla zpracována Oskarem Morgensternem a Johnem von Neumannem jako ekonomický model (Morgenstern, O., Neumann, J. von. (1947). Theory of Games and Economics Behavior. Princeton: Princeton University Press).
655
Kamil Švec
vztah dvou aktérů, v němž zisk jednoho se rovná prohře druhého. V politice však k takovým situacím dochází velmi zřídka. Riker tedy rozšířil teorii her na situaci, kdy o zisk soupeří minimálně tři aktéři. Za nejracionálnější jednání je považováno dosažení co nejvýznamnějšího podílu na výkonné moci. V zásadě můžeme odlišit dvě tradice studia teorie koalic: americkou a evropskou. Americká tradice staví – vzhledem k americké politické praxi – především na modelech. Utváření koalic je pojímáno především jako hra s nulovým součtem, jelikož ta politická strana, jíž se po volbách nepodaří vstoupit do vlády, prohrává do doby konání nových voleb, kdy se obě strany mohou opět utkat v boji o podíl na výkonné moci. Evropská tradice klade důraz především na empirický výzkum a dovoluje uvažovat i společenský kontext koalic. Dokáže také odůvodnit vznik velkých koalic či menšinových vlád, na rozdíl od tradice americké, kde jsou tyto typy vlád považovány za deviantní. Nabízí též vysvětlení neochoty některých stran podílet se na exekutivní koalici (Říchová 2000: 120-121). Koncept minimální vítězné koalice (minimal winning coalition, MWC) vychází z teorie racionální volby. Všichni aktéři mají za cíl maximalizovat zisk, přitom náklady zachovat na minimu. S definicí minimální vítězné koalice přišel ve své knize The Theory of Political Coalitions William H. Riker (Riker 1962). Je tvořena na základě velikostního principu, což znamená, že je tvořena dvěma a více stranami, které společně kontrolují většinu mandátů, která je však minimální v tom smyslu, že neobsahuje žádnou stranu ani jiný politický subjekt, který není pro získání většiny potřebný (Riker 1962: 32-46). Prvořadou hodnotou je pro Rikera vládnout. A dělit se o místa v exekutivě s někým, jehož hlasy nejsou nutné, je dle Rikera neracionální, primárním cílem je obsadit co nejvíce míst v exekutivě a dělit se o ně s co nejmenším počtem koaličních partnerů (Riker 1963: 32-46; Lijphart 1984: 47-48). Platí, že všechny koalice, které nejsou vítězné, jsou „blokované“. To znamená, že nemohou prosadit své záměry nezávisle. Stávají se z nich „ztrátové koalice“ (losing coalition). Nevýhodou však byla nízká možnost predikovat po volbách vzniklou koalici, specifikovat, která koalice bude utvořena. Začala tak být zaváděna přídavná kritéria k minimální vítězné koalici. Proto Riker zavádí kritérium velikosti. Vzniká tak typ minimálně velké koalice (minimum size coalition, MSC). Tou je taková koalice, která má nejnižší počet mandátů v tom kterém voleném orgánu. Opět vycházel z konceptu racionality, jelikož cílem je maximalizace moci a minimalizace nákladů. Znamená to, že výhodnější je koalice složená ze tří stran mající 53 mandátů ze 100 než koalice dvoučlenná čítající 59 mandátů ze 100 (Riker 1962).
656
HP 24
Výzkum koalic v českém prostředí
Dle Rikera se politické strany účastní voleb proto, aby získaly jasnou podporu svých voličů a maximalizovaly tak své hlasy. Strany podle něj formulují programy, aby vyhrály volby. Nevyhrávají však volby za účelem formulování programů (Riker 1962: 39). To znamená, že prvořadé je pro politiky v boji o hlasy voličů získání křesel ve vládě, nikoliv prosazení konkrétního programu. Jejich plnění je umožněno až se ziskem ministerských postů (Říchová 2000: 126). Rikerovo pojetí rozšířil v roce 1968 Michael Leiserson ve svém článku Factions and Coalitions in One-Party Japan: An Interpretation Based on The Theory of Games uveřejněném v odborném časopise The American Political Science Review. Zavádí typ koalice s nejmenším počtem stran 2 . Často bývá také označována jako „bargaining proposition“, což bychom mohli přeložit jako „návrh vyjednávání“. Leiserson vychází z toho, že se vzrůstajícím počtem politických stran v koalici je stále nesnadnější úspěšně dokončit vyjednávání a smlouvání. S menším počtem stran je také koalice stabilnější, nevzniká mnoho třecích a problémových ploch, a k rozpadu nedojde tak brzy jako u koalice, která má více členů (Leiserson 1968: 772-776). Bylo-li u předchozího typu uvedeno, že výhodná je koalice o třech subjektech a 53 mandátech, je dle tohoto kritéria mnohem výhodnější koalice složená ze dvou aktérů, která obsadila 59 křesel ze 100. Další typ koalice využívá kritéria ideologické vzdálenosti (minimal range coalition, MRC). Arend Lijphart správně uvádí, že všechny předešlé koalice se zakládají na počtu členů, ignorují však politické programy, preference (Lijphart 1984: 50). U koalice vytvořené na bázi ideologické vzdálenosti je mnohem vyšší šance jejího udržení a stability, labilita je naopak značně potlačena. Také formování koalice je mnohem jednodušší než mezi stranami na pravolevé škále vzdálenými. Jednotlivé koalice jsou měřitelné prostorem, který jednotlivé členy koalice od sebe oddělují (Lijphart 1984: 50). Poslední upřesnění minimální vítězné koalice provedl Robert Axelrod v roce 1970, když v jeho publikaci Conflict of Interest: A Theory of Divergent Goals with Aplication to Politics zavádí kritérium kombinující počet koaličních partnerů a jejich ideologickou orientaci. Bývá nazývána jako minimální spojená vítězná koalice (minimal connected winning coalition, MCWC). Axelrodovo kritérium dochází k závěru, že životaschopnou a účinnou koalicí je taková, v níž se jedna strana spojí se svými nejbližšími sousedy na pravolevé ideologické škále. Do počtu členů nemusí být strana vždy minimální vítěznou koalicí. Své členy přestane přijímat v okamžiku, kdy dosáhne většiny (Lijphart 1984: 50-51; Říchová 2000: 133). Od předchozích koalic se odlišuje v tom, že v rámci formování může být přijat člen v meziprostoru stran, který 2
V anglofonní literatuře je tato koalice uváděna jako coalition with the smallest numer of parties.
657
Kamil Švec
v koalici funguje jako spojka dvou vzdálenějších stran. Obvykle se jedná o stranu menší, která je pojítkem mezi stranami většími. Máme-li v politickém spektru zleva doprava strany „C“ s 26 mandáty, „D“ s 12 a „E“ mající 33 křesel ze 100, pak v minimální spojené vítězné koalici CDE je strana „D“ typickou spojnicí mezi ideologicky vzdálenějšími stranami „C“ a „E“ (Lijphart 1984: 48). Pro aplikaci teorie koalice je velmi podstatná ideologie politických stran. Při posuzování koalic dle ideologické vzdálenosti je proto nutné strany přesně umístit na pravolevé horizontální ideologické škále. Text pracuje s řazením politických stran, jak jej popisují autoři Hloušek a Kopeček ve své publikaci Konfliktní demokracie. Moderní masová politika v střední Evropě (Hloušek, Kopeček 2004: 98). 3 V roce 1998 byla na krajní levici KSČM, napravo od ní pak figurovala SPR-RSČ, a stále více vpravo pak DŽJ → ČSSD → KDU-ČSL → ODA → US → ODS. Strana zelených a Evropští demokraté nejsou v publikaci uváděni jako relevantní na celostátní úrovni. Politologové Hloušek a Kopeček s nimi však již pracovali. Strana zelených se v českém politickém systému vyskytuje jako liberální levicová strana, Evropští demokraté jsou liberální pravicovou stranou (Hloušek, Kopeček 2004: 101).
Volby do zastupitelstev krajů v roce 2000 Nyní se zaměříme na krajské koalice vzniklé po volbách v roce 2000. Počet radních jednotlivých politických subjektů v každém z krajů je uveden v tabulce č. I. Jedinou politickou stranou, která byla zastoupena v Radě každého ze 13 krajů, byla ODS. Také nejvíce radních patřilo k této straně, celkem 59. Druhou nejúspěšnější stranou co do počtu radních byla Čtyřkoalice, obsadila jen o sedm radních méně než vítězná ODS. V radách krajů měla své zástupce také ČSSD, ve čtyřech krajích zasedlo jejích 10 radních. Jen o něco méně úspěšnými byli Nezávislí, resp. Zlínské hnutí nezávislých – společně tyto dva subjekty disponovaly šesti radními. Dva radní ve dvou krajích získalo SNK.
3
Autoři přitom vycházejí z práce Kláry Vlachové (Vlachová, K. (1998). Názorové krystalizace a levicové posuny. In: J. Večerník (ed.). Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. Praha: Academia, 247-268.).
658
HP 24
Výzkum koalic v českém prostředí
Tabulka I: Počet radních jednotlivých politických stran a složení koalic v krajích po volbách v roce 2000 Kraj 4 Středočeský Jihočeský Plzeňský Karlovarský Ústecký Liberecký Královéhradecký Pardubický Vysočina Jihomoravský Olomoucký Zlínský Moravskoslezský Celkem
ODS 6 4 4 6 6 4 4 4 3 4 4 4 6 59
4K 5 7 3 1*) 3 5 5 4 7 5 3 4 52
ČSSD
SNK
NEZ
2 2 5 2 1
1 2 2**)
10
1 2
6
Zdroj: Volby.cz 2005 *) V Radě kraje zasedl jeden bezpartijní, kandidující za 4K. **) Ve Zlínském kraji nebyli členy Rady Nezávislí, ale Zlínské hnutí nezávislých. Je však, z důvodu přehlednosti tabulky, uváděno ve sloupci Nezávislí.
4
Tabulka z důvodu jednotnosti neužívá názvy krajů, které byly v platnosti v roce 2000. Je však nutné podotknout, že kraj Jihočeský nesl jméno Budějovický, kraj Moravskoslezský vznikl jako Ostravský, ke změně názvu došlo i u kraje Jihomoravského, který se původně jmenoval Brněnský. Čtvrtým přejmenovaným krajem je Kraj Vysočina, původně Jihlavský kraj.
659
Kamil Švec
Tabulka II: Sestavení krajských koalic v roce 2000 (Q = většina, K = koalice, Op. = opozice) Počet krajských zastupitelů
Kraj ODS
4K
ČSSD
KSČM
21
16
12
16
Jihočeský
16
13
8
12
Plzeňský
13
8
8
11
Karlovarský
15
10 (-1)
8
12
Středočeský
Ústecký
17
9
11
18
Liberecký
13
8
7
9
Královéhradecký
14
14
7
10
SNK
Ost.
6 5
8
2
Q
K
Op.
Q+
33
37
28
4
28
43
12
15
23
26
19
3
23
24
21
1
28
28
27
0
23
28
17
5
23
28
17
5
Pardubický
12
15
7
9
Vysočina
10
13
6
10
Jihomoravský
13
23
9
15
Olomoucký
12
15
10
13
5
Zlínský
9
15
7
8
6
Moravskoslezský
20
12
11
18
33
6 5
4
23
27
18
4
23
35
10
12
33
36
29
3
28
32
23
4
23
30
15
7
36
29
3
Zdroj: Volby.cz 2005 a vlastní výpočty
Je samozřejmé, že počet radních úzce souvisí s počtem krajů, v nichž je daná strana v exekutivní koalici. Nejčastěji byly koalice tvořeny ODS a 4K, ve dvanácti ze třinácti krajů byla Rada kraje složena minimálně z těchto dvou aktérů. Jedinou výjimkou, kde se 4K neúčastnila vládní krajské koalice, byl Ústecký kraj. Tam byla nahrazena ČSSD, jednalo se o jedinou koalici, kde vládli společně pouze občanští a sociální demokraté. ČSSD se účastnila ještě tří dalších koalic – v Karlovarském a Libereckém kraji a v Kraji Vysočina – ve všech byly partnery ODS a 4K, v posledním z nich i SNK.
Volby do zastupitelstev krajů v roce 2004 a jejich zhodnocení dle teorie koalic Výsledky všech stran, které úspěšně kandidovaly do krajských zastupitelstev, společně s počty mandátů jsou uvedeny v tabulce č. IV. Nejsilnější politickou stranou se v krajských volbách stala ODS, která ze 675 mandátů, o něž se bojovalo, získala 291. Zajistila si tak významnou majoritu mezi stra660
HP 24
Výzkum koalic v českém prostředí
nami a se SNK byla jedinou, která oproti volbám z roku 2000 neztrácela. 5 Nejméně si pohoršila KSČM, která přišla o čtyři své reprezentanty. O dva více, šest, ubylo ČSSD, spokojit se musela se 105 mandáty. Největší ztráty utrpěly bývalé strany sdružené ve Čtyřkoalici, přičemž nejvíce to bylo znát u KDU-ČSL 6 . V roce 2000 disponovala 4K, jíž byli křesťanští demokraté členem, 171 mandáty v ČR, v roce 2004 už jen 90. V každém z krajů přišla o minimálně tři své zastupitele. Rozdíly v počtu zastupitelů mezi roky 2000 a 2004 byly největší ve Středočeském a Královéhradeckém kraji, kde úbytek činil 12, resp. 9 mandátů. Nejméně zastupitelů zůstalo KDU-ČSL v Karlovarském kraji, z deseti klesl počet na dva. Strana ztrácela také v Jihomoravském kraji, přesto obhájila prvenství a znovu obsadila křeslo hejtmana. Nejčastějším partnerem se, stejně jako v historicky prvních krajských volbách, stala KDU-ČSL, i když poněkud slabším než v předcházejícím období. Vyjednávání v krajích ovlivňovala celá řada odlišných faktorů. Snad nejzávažnějším se stalo odmítnutí všech politických stran a uskupení vyjednávat o sestavení koalice s Komunistickou stranou Čech a Moravy. Tento postoj zaujaly všechny politické strany již po prvních volbách do krajských zastupitelstev v roce 2000. Za ODS o tomto postoji hovoří Mirek Topolánek v Mladé frontě Dnes, kde také říká, že v případech, kde to bude nutné, se občanští demokraté spojí i s ČSSD za účelem zabránění vládnutí KSČM. 7 Mirek Topolánek, předseda vítězné strany v krajských volbách, před volbami také prohlásil, že kde to bude možné, sestaví ODS koalici s křesťanskými demokraty a nezávislými. 8 Důvodem bylo, že ideologická a programová směřování těchto uskupení si jsou velmi blízká. Koaliční vyjednávání ovlivnily také volby do Senátu v některých regionech, obavy, že potenciální partner není jednotný nebo třeba i to, že volbami neprošla žádná jiná strana, což vedlo ke koalicím stran, které toho měly málo společného. Důležitou roli sehrávalo také to, že strany se v některých krajích snažily navazovat na koalice z volebního období 2000-2004. 5
U SNK je neztrátovost mandátů částečně diskutabilní, jelikož pouze ve třech krajích z šesti, ve kterých uspělo, kandidovalo samo. U zbylých třech krajů bylo SNK v koalici s další stranou, příp. stranami. 6 Nutné je poznamenat, že KDU-ČSL v některých krajích kandidovala společně s jinými stranami v koalici, kterým ovšem dominovala. Je zřejmé, že na hodnocení výsledků tabulek, v nichž jsou srovnávány výsledky 4K a KDU-ČSL, může být nahlíženo jako na zjednodušující. Pochopitelně oba subjekty není možné libovolně zaměňovat. 7 Na otázku, zda zasednou v radách „modré straky“ společně s „grosstapáky“ Mirek Topolánek říká doslova: „platí, že tam, kde to bude nutné, tam to bude možné. Jsou kraje, kde kvůli zamezení vstupu komunistů do krajských rad bude nutné vytvořit koalici ODS s ČSSD“ (Dolejší, V.: Topolánek: Stojíme o KDU a nezávislé. MFDNES, 5. 11. 2004, s. 6.). 8 Dolejší, V.: Topolánek: Stojíme o KDU a nezávislé. MFDNES, 5. 11. 2004, s. 6.
661
Kamil Švec
Koalice složené právě z ODS, křesťanských demokratů a nezávislých vznikly ve třech krajích. A to i za cenu, že uzavřena byla koalice s tzv. nadbytečným členem. Stalo se tak v kraji Středočeském a Vysočině. Stejné tři subjekty spolupracovaly i v Jihočeském kraji. Tam však byla situace částečně odlišná, neboť SNK nebylo přímým členem koalice, jeho lídr však zasedal v Radě kraje, což vypovídá o tiché podpoře ODS a KDU-ČSL. V pěti krajích uzavřela ODS koalici pouze s KDU-ČSL. Ve čtyřech z pěti případů byla důvodem skutečnost, že nezávislí se do krajského zastupitelstva neprobojovali. Dohoda výlučně s křesťanskými demokraty byla uzavřena v krajích Pardubickém, Jihomoravském, Olomouckém, Moravskoslezském a Plzeňském. Vzhledem k nízkým volebním ziskům KDU-ČSL a výraznému úspěchu ODS tak vznikly dvě minimální vítězné koalice založené na nejmenším počtu členů, mandátů a splňující kritérium ideologické spřízněnosti. Stalo se tak v Olomouckém a Moravskoslezském kraji. Naopak v Pardubickém kraji výrazně uspěla i KDU-ČSL jako lídr VPK, čímž si koalice zajistila dvoutřetinovou většinu. V Královéhradeckém kraji byla uzavřena minimální vítězná koalice s nejmenším počtem členů, která se opírala o 24 zastupitelů ze 45. Jen těsně tak nesplňuje kritérium co nejmenšího počtu mandátů. Koalice ODS a SNK byla však možná jen díky tomu, že nezávislí porušili dohodu s společném povolebním postupu, kterou uzavřeli se zbývajícími stranami v zastupitelstvu, vyjma KSČM. K situaci, kdy ODS musela vstoupit do koalice s jinými stranami, než jaké deklarovalo vedení občanských demokratů, došlo ve třech krajích – Karlovarském, Ústeckém a Libereckém. Motivem, proč k tomu došlo v prvním jmenovaném případě, je, že KDU-ČSL nebyla oslovena ODS z důvodu pokračování koalice z období 2000-2004 s ČSSD. A to i přesto, že KDU-ČSL disponovala v zastupitelstvu dvěma hlasy, které by stačily ke vzniku minimální vítězné koalice. V Ústeckém kraji nemusela ODS vstupovat do žádné koalice. Získala dostatek hlasů pro to, aby mohla vládnout sama. ODS však měla obavy, že není zcela dobré, aby se opírala o většinu jediného hlasu. Druhým důvodem bylo obsazení míst v komisích a výborech kraje. Obě zmíněné koalice jsou minimálními co do počtu členů. V Libereckém kraji došlo ke spolupráci ODS a ČSSD díky spolupráci v Radě kraje již v letech 2000-2004. V té době byly členy i bývalé strany Čtyřkoalice. V roce 2004 se však do zastupitelstva neprobojovaly. Vzniká tak minimální vítězná koalice s minimálním počtem členů. V posledním kraji vznikla minimální spojená vítězná koalice. ODS společně s ČSSD by vytvořily minimální vítěznou koalici s nejmenším počtem křesel i členů, která by se se ztrátou jednoho člena měnila v blokovanou. Ideologicky 662
HP 24
Výzkum koalic v českém prostředí
jsou si však tyto politické subjekty vzdálené, proto je v koalici přítomná i středová KDU-ČSL, která plní funkci „spojky“. Jak ukazuje tabulka č. III., nejčastěji uzavíranou je minimální vítězná koalice splňující Leisersonovo kritérium co nejmenšího počtu aktérů. Vyskytuje se celkem v devíti krajích, z toho v šesti v kombinaci s jiným kritériem, ve třech krajích je kritériem jediným. Pouze ve dvou krajích vznikly koalice založené současně na kritériích minimálního počtu mandátů, členů a ideologické vzdálenosti. Staly se jimi kraje Olomoucký a Moravskoslezský. Jen ve Zlínském kraji byla složena Axelrodova minimální vítězná spojená koalice. Tabulka III: Typy koalic uzavřených při utváření krajských rad v roce 2004
Kraj
Nadbytečný počet členů
Středočeský
X
Jihočeský
X
MSC
Minimal winning coalition Min. počet MRC MCWC aktérů
Plzeňský
X
Karlovarský
X
Ústecký
X
Liberecký
X
Královéhradecký
X
Pardubický Vysočina
X
X
X
X
X
X
X
Jihomoravský Olomoucký
X
X
Zlínský Moravskoslezský
X X
X
X
Vyprofilována je již skupina hlavních aktérů krajské politiky. Jak si můžeme všimnout, v každém z krajů uspěla ODS, ČSSD a KSČM. KDU-ČSL chybí v zastupitelstvech pouze dvou krajů – Libereckého a Ústeckého, v ostatních případech je důležitým subjektem na krajské politické scéně. Na síle také získává SNK, případně volební strana, jíž je členem Jednoznačným výsledkem dotazníkového šetření je, že strany si velmi dobře uvědomují důležitost účasti ve vládní – exekutivní – koalici. Na krajské úrovni se projevuje, že politické subjekty, které nejsou v Radě kraje, se stávají pouze 663
Kamil Švec
jakýmisi statisty a věčnými kritiky, bez možnosti chod kraje ovlivnit. Strany se také stávají mnohem více unitárními aktéry, což potvrdilo jak sestavování koalic, tak například provedené dotazníkové šetření. To dává velké šance na další, hlubší výzkum teorie koalic v souvislosti s krajskými úřady. Tabulka IV: Sestavení krajských koalic v roce 2004***) (Q = většina, K = koalice, Op. = opozice) Kraj
Strana
KSČM
KDUSNK ČSL
ODS
ČSSD
Středočeský
32
12
14
4*)
Jihočeský
27
7
12
Plzeňský
22
8
10
Rok
Karlovarský
21
7
12
Ústecký
28
10
17
Liberecký
22
6
10
Královéhradecký
21
6
8
Q
K
Op.
Q+
3**)
33
39
26
6
6
3
28
36
19
8
3
2
23
25
20
2
**)
23
28
17
5
28
38
17
10
7
23
28
17
5
2
23
24
21
1
23
30
15
7
23
28
17
5
33
39
26
6
28
30
25
2
23
34
11
11
33
37
28
4
2
*)
5
3
3**)
Ost.
*)
Pardubický
18
6
9
12
Vysočina
15
6
11
10
Jihomoravský
19
9
14
20
Olomoucký
21
10
15
9
Zlínský
16
7
8
11
Moravskoslezský
29
11
17
8
Celkem mandátů
291
105
157
90
3 3
3
17
15
Zdroj: Volby.cz 2005 *) Jedná se o KSčK, KKK a KPK, jejímiž lídry byla KDU-ČSL. **) Ve Středočeském kraji se jednalo o spojení SNK-ED, v Karlovarském pouze o ED a v Královéhradeckém o VPK (ED+VPM+SOS). ***) US-DEU umisťovala ve volbách v roce 2004 své kandidáty na listiny jiných uskupení, proto v přehledu nefiguruje, ač šlo o subjekt působící na parlamentní úrovni.
664
HP 24
Výzkum koalic v českém prostředí
Prameny a literatura Prameny Tištěné Zákon č. 130/2000 Sb. o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů Noviny Dolejší, Václav (2004). „Topolánek: Stojíme o KDU a nezávislé.“ Mladá fronta Dnes, 5.11.2004, 6. Internetové zdroje Asociace krajů České republiky (2005). http://www.kr-urady.cz. ČSÚ. Český statistický úřad (2005). http://www.czso.cz. Jihočeský kraj (2005). http://www.kraj-jihocesky.cz. Jihomoravský kraj (2005). http://www.kr-jihomoravsky.cz. Karlovarsky kraj (2005). http://www.kr-karlovarsky. KDU-ČSL. http://www.kdu.cz/default.asp?page=510&idr=10150&IDCl=12745 (navštíveno 11. dubna 2004) Kraj Vysočina (2005). http://www.kr-vysocina.cz. Královéhradecký kraj (2005). http://www.kr-kralovehradecky.cz. Liberecký kraj (2005). http://www.kr-lbc.cz. Moravskoslezský kraj (2005). http://www.kr-moravskoslezsky.cz. Newton Information Technology. (2006). http://www.newtonit.cz. Olomoucky kraj (2005). http://www.kr-olomoucky.cz. Pardubický kraj (2005). http://www.pardubickykraj.cz. Plzeňský kraj (2005). http://www.kr-plzensky.cz. SNK Evropští demokraté (2005). http://www.snked.cz/index.php?dok=0054 (navštíveno 3. března 2006). Středočeský kraj (2005). http://www.kr-stredocesky.cz. Ústecký kraj (2005). http://www.kr-ustecky.cz. Volby.cz (2005). http://www.volby.cz. Zlínský kraj (2005). http://www.kr-zlinsky.cz. Další prameny Vlastní dotazníkové šetření mezi krajskými radními zvolenými v roce 2004. Probíhalo ve dnech 31. 10. 2005 – 28. 2. 2006.
Literatura Adamová, K. (2001). Politologický slovník. Praha: C. H. Beck. Balík, S., Kyloušek, J. (eds.) (2005). Krajské volby v České republice 2004. Brno: Masarykova univerzita v Brně. Hloušek, V., Kopeček, L. (2004). Konfliktní demokracie: Moderní masová politika ve střední Evropě. Brno: Masarykova univerzita v Brně. Chytílek, R., Šedo, J., (eds.) (2004). Volební systémy. Brno: Masarykova univerzita. Jüptner, P. (2004). Komunální koalice a politické modely. Politologická revue, 10: 2, s. 80-101. Leiserson, M. (1968). Factions and Coalitions in One-Party Japan: An Interpretation Based on the Theory of Games. The American Political Science Review, s. 770-785.
665
Kamil Švec
Lijphart, A. (1984). Democracies: Patterns of Majoritarian and Consensus Government in Twenty-One Counties. New Haeven and London: Yale University Press. Mrklas, L. (ed.) (2001). Krajské volby 2000. Fakta, názory, komentáře. Praha: CEVRO. Novák, M., Lebeda, T. a kol. (2004). Volby a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Novák, M. (1997). Systémy politických stran. Praha: Sociologické nakladatelství/SLON. Pennings, P., Keman, H., Kleinnijenhuis, J. (2003). Doing Research in Political Science: An Introduction to Comparative Methods and Statistics. London, Thousand Oaks, New Delhi: Sage Publications. Riker, W. H. (1962). The Theory of Political Coalitions. New Haven, London: Yale University Press. Říchová, B. (2000). Přehled moderních politologických teorií. Praha: Portál. Sartori, G. (1976). Parties and Party Systems: A Framework for Analysis. Cambridge: Cambridge University Press. Sartori, G. (2005). Strany a stranické systémy: Schéma pro analýzu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Strøm, K., Müller, W. C. (2001). Coalition Governments in Western Europe. Oxford: Oxford University Press. Šaradín, P., Šulák, T. (2001). Krajské volby 2000: Olomoucky kraj. Olomouc: Univerzita Palackého.
Summary The article concerns with the process of forming the district coalitions. It mostly talks about the situation after the election in 2004. The article defines the theory of coalitions; it is focused on the representatives district elections in 2000. Then it talks about the coalitions’ structure in this period. At the end it values the representatives’ district election in 2004. There are the arisen coalitions and their classification according to the theory of coalitions. It aims to notice phenomena, which influence the coalitions’ negotiations at most.
666
