Stáž Torquay Odjezd: Naše cesta započala 24.9. na nádraží Ostrava – Svinov odkud nás zavezlo na letiště do Katovic. Na letišti probíhalo vše bez problému všichni jsme navážili a kontrolu jsme prošli i přes zarputilost policistů. Jediné co alespoň mně překvapilo byl zvláštní bez místenkový systém v letadle a také že jsme během letu nedostali jídlo ani vodu. Po příletu do Londýna jsme prošli další pasovou kontrolou a započala první výzva a to najít nástupiště Easybusu po chvíli bezradných pokusů jsme sebrali odvahu a poprvé vyzkoušeli naši angličtinu v praxi. Cestu nám vysvětlil na informacích a už jsme stáli v řadě. Podle informací které jsme obdržely ještě v ČR pro nás měl přijet minibus ale lidí čekalo tolik že by byl problém všechny narvat i do normálního autobusu. Inu započal boj o místa situace se stupňovala a tlak rostl. Takticky jsme zahradili vstupní branku a drželi rozvášněný dav který nás častoval nadávkami mezitím ti co nedrželi obranou linii měli za úkol naložit zavazadla a zabrat místa. Ve chvíli kdy byli kufry naložené vydali jsme se s Michalem do autobusu okamžitě po našem uvolnění branky následoval chaos který měl za následek že se dveře zavřeli a Michal zůstal venku. Okamžitě jsme začli dorážet na řidiče aby otevřel a pustil Michala ten ale se ale ukázal jako zabedněný tupec ale aspoň nám řekl že přijede jiný autobus. Odjeli jsme tedy bez Michala ale po 15 minutách přišla sms že je ve druhém autobusu takže jsme se mohli uklidnit a v klidu sledovat cestu do centra Londýna. Vystoupili jsme a za chvíli dorazil i Michal. Museli jsme se dostat na nádraží a vyzvednout lístky vše proběhlo bez problému a do vlaku jsme se dostali přesně na čas a podle plánu jsme vyjeli z Londýna. Na nádraží v Exeteru jsem se museli rozdělit protože jedna část pokračovala do Plymouthu ale my jsme přestupovali na vlak do Torquay. Přestup byl v pořádku ale výstup byl horší protože jsme důvěřovali přesnosti anglických vlaků které se ukázala srovnatelná s ČD. Na nástupišti nikdo nečekal začali jsme lehce panikařit a po zjištění že jsme někde jinde a vůbec nevíme kde přišlo na řadu volání do hostitelské rodiny. V tomto případě moje angličtina nebyla nic extra ale domluvili jsme se a po pár minutách dorazilo auto. Přivítal nás sympatický pán a Janet. Naložili jsme zavazadla a už jsem se řítili do našeho nového bydliště.
Ubytování: Po vyzvednutí na nádraží jsme jeli asi 5 minut autem a dorazili jsme do typické anglické ulice kterou po obou stranách obklopovali řadové domky. Náš dům byl v ulici největší a nacházel se na rohu. Okamžitě po vstupu do dveří nás zaujal velký ruch a počet lidí který se v domě nacházel. Přišla se s námi přivítat paní domu Angela a její syn. Hned se nám začala omlouvat za povyk a vysvětlovala že se její dcera zrovna vdala a další den odlétá se svým manželem na Nový Zéland. Potom následovalo přivítaní se zbytkem rodiny a ukázka domu. Byl to klasický dvoupatrový řadový domek s pěkně zařízeným interiérem který dle mého názor byl lehce přeplácaný fotkami, suvenýry, dárky. Šli jsme se umýt a když jsme se dali trochu do kupy šli jsme předat dárky. Byli velice rádi a pozvali nás abychom k nim přisedli. Sem tam nám někdo položil otázku ohledně dárku nebo České republiky a my se snažili odpovídat co nám naše angličtina dovolila.
První dojmy z Torquay: Po příjezdu jsme měli 3 dny volna které jsme využili pro výlety. Vzhledem k tomu že náš příjezd byl v noci a mapa kterou jsme obdrželi byla na nic jsme se museli vydat na nádraží sami. Záhy jsme pochopili že město nemá žádný systém a cesta nám zabrala více času než jsme čekali. Co ale bylo horší tak návrat. Rád poznávám nová místa takže jsme se vydali “zkratkou “ abych to nenatahoval totálně jsme se zamotali a já nechal doma adresu domu takže i když nás viděli kolem jdoucí a ptali se jestli nepotřebujem pomoc ( až tak zoufale jsem asi vypadali) nemohli nám pomoci. Cesta nám zabrala trojnásobek času. Další den jsem se šel poprvé proběhnout po městě a znovu abych to neměl moc jednoduché vracel jsem se jinou cestou. A zjistil jsem že pokud neznáte aspoň pár hlavních ulic kolem bydliště názvem ztratíte se a to pořádně protože všechny ulice jsou stejné. Po 2 hodinách běhu jsem se začal ptát kolemjdoucích kteří kvapem mizeli z ulic ale neustále jsem nenacházel dům. Do nohou jsem začínal dostávat křeče a stmívalo se. Už jsem ani tak nehledal dům jako spíše chodce kteří by mi poradili. Naštěstí jsem narazil na staršího pána a ten mi řekl ať jdu sním. Vyrazili jsme a
pár metrů od místa kde jsem ho potkal jsme zastavili u taxiku. Byl jsem překvapen a hned jsem řekl že u sebe nemám peněženku ale on oponoval že to není problém ať si nastoupím. Sil jsem moc neměl takže jsem nastoupil a vyrazili jsme po cestě jsme vedli příjemný rozhovor ohledně otázek typu od kud jsem, co tu dělám atd. Zavezl mně na ulici kterou jsem už poznával moc jsme mu děkoval on mi popřál hodně štěstí a já šel vysílený na večeři. Práce: Po 3 dnech volna nás čekal první den v práci. Podle dohody nás Janet vyzvedla s p. Lukášovou kolem poledne a autem nás zavezla k zaměstnání. Chvíli jsem hledali ale obchod jsme našli problém byl že bylo zavřeno. Pokusili jsme se volat na čísla co byla ve výloze ale nikdo telefon nebral. Asi po 15 minutách nám Janet řekla abychom to zkusili zítra a trochu mně překvapila její neochota. Řekla že nás nemůže vzít domů protože musí odvést p. Lukášovou na nádraží ale my věděli že to až taková zajíždka není nic méně jsme přikývli že to chápem a vydali se domů pěšky. Na druhý den nasledoval pokus číslo 2. Ten už byl úspěšný takže jsme vstoupili do obchodu kde na nás zíral majitel a z jeho pohledu nám bylo jasné že neví co chceme. Představili jsme se a řekli že jsme stážisti velice rychle se rozpomenul a omlouval se za svou předchozí nepřítomnost. Následovalo malé školení a domluva ohledně času atd. Byl to malí bazar a servis v jednom všichni jsme pracovali v malém koutku ve kterém byl umístěn rohový stůl a monitor na kterém jsme testovali počítače. Náplň práce nebyla nijak složitá průběh byl následovný: Zákazník přinesl počítač, šéfovy řekl co mu chybí a do kdy to potřebuje mít hotové následně byl počítač předán nám a my využili našich znalostí abychom našli závadu pokud jsme byli delší dobu bezradní majitel se chopil ukolu sám a ukázal nám jak na to a tímto jsme se postupně naučili téměř vše a jeho pomoc jsme potřebovali čím dál méně. Torquay - jeho obyvatelé a volný čas: Asi po týdnu zkoumání map a venkovních tréninků jsem se dostatečně seznámil s okolím takže jsem si mohl dovolit běhat do vzdálenějších koutů a poznávat nové zajímavé místa. Čím víc jsem se orientoval tím hezčí mi město přišlo a na předchozí nesnáze jsem zapomněl. Můj všední den vypadal asi takto: Ráno budíček kolem 9, posilování na lačno, snídaně, 10:30 odchod do práce kde jsme byli do 16:30 ale pokud jsme potřebovali majitel nás pustil dříve, po práci trénink bud doma nebo v posilovně (členství jsem si vyřídil hned první týden a nebylo to ani tak drahé), večeře, a po večeří seděla rodina u televize a já se snažil rozvíjet svoji angličtinu. Velice se mi líbila otevřenost angličanů která se projevila například tím že se semnou bavili i o takových věcech jako nákup nového domu, vážné nemoci v rodině atd. Také na ulici se mi při tréninku stávalo že mně lidé zastavovali a dali se semnou do řeči. Když pominu taxikáře který mi pomohl dostat se domů tak další skutek který mi zůstane v paměti se stal po jednom z výběhů schodů a kopce. Když jsem tuto kombinaci dokončil myslel jsem si že vyplivnu plíce a opřel jsem se o plot rodinného domku a snažil se uklidnit. Přes sluchátka jsem nic neslyšel ale z ničeho nic na mně někdo zaklepal. Zvedl jsem hlavu co se děje a předemnou stála starší paní. Ihned mně napadlo že důchodkyně nemá co dělat tak mně přišla otravovat že se ji opírám o plot a ať zmiznu. Sundal jsem si sluchátka a zeptal se co potřebuje, její reakce mně ohromila. Z očí jí šla vidět starost hned se ptala jestli jsem v pořádku co se mi stalo atd. Stále jsem byl dost zadýchaný a mluvit mi dělalo problém ale vykoktal jsme že jsem v pořádku akorád jsem přehnal trénink. A ona se zeptala jestli si nechci sednout nebo přinést vodu. Taková vstřícnost by mně v česku ani ve snu nenapadla. Torquay bylo trochu ospalé městečko takže trávení volného času bylo lehce problematické ale pokud nebylo přes den co dělat jezdili jsme bud na výlety nebo jsme si zašli do herny. Večer jsme vyráželi do klubů a nevím čím to bylo ale seznamování bylo jednoduší… Celkově hodnotím angličany a jejich chování velmi kladně a jejich ochotu, vstřícnost a způsoby by se češi mohli učit.
Adrenalínová akce v herně
Centrum Torquay
Výhled který jsem našel při běhání
Poslední snídani jsem si musel pořádně užít
Poslední fotka stáže. STÁLO TO ZA TO. Ondřej Kupka
