Adam Hecl
Domácí úkoly Rozdávají se domácí úkoly z matematiky. Byly na známky. Nikdy předtím známkované nebyly. A taky se nikdy předtím nerozdávaly, protože my je nikdy předtím nedělali. A proto nyní na známky byly a rozdávají se. Fakta se krásně točí v kruhu. Skromně mohu říci, že jsem udělal (téměř) všechna cvičení v úkolu a myslím si, že chvalitebně. Alespoň na dvojku. Přál bych si to. Je to totiž jeden z mála úkolů, které jsem dělal opravdu doma. Ty ostatní opisuji, jako moji spolužáci ráno. Z davu jdou slyšet nespokojená vzdychání a stížnosti na své známky. Kdybych měl známku dobrou, třeba bych se zalíbil Iloně. Není moc chytrá. Třeba by se potom ode mne nechala doučovat. Přísahám, že si od ní dneska vezmu číslo. Papíry létají, svraštělá ruka učitelky Můrové se zlatými prsteny nám je posílá jako vlaštovky. Je tak strašně vážná! Ona se snad neumí ani usmát! Poněkud znepokojující fakt je, že na moji lavici přiletěl papír se čtyřkou. To není možné říkám si, vždyť to skoro všechno mám! A dělal jsem to doma. A jaktože Jirka, ten Jirka, co při matice dělá blbiny a ráno to ode mne opsal, má trojku? Ilona má trojku, můj kamarád Pavel má dvojku! I ptám se učitelky, hledě jí přitom do propadlých očních oblouků: „Paní učitelko?“ (chci ještě říct „na slovíčko,“ ale bylo by to možná moc troufalé.) „Copak Petře?“ „Nic, já jen že... Já tomu nerozumím, vždyť to skoro všechno mám a skoro i dobře, jakto, že mám čtyřku?“ Učitelka si nasazuje brýle z falešné slonoviny na zlomený nos a shýbá se nad mou prací, až se jí sáčko, co nosí útlé dámy v letech, vyhrnuje na zádech. „Vždyť to tak vychází,“ praví ona. „No ano, vychází to tak, bodově, překontroluj si to klidně. Za patnáct bodů z třiceti už je čtyřka.“ „Ale vždyť to je polovina!“ („A jako matikářka byste to měla vědět“, chci dodat, ale nechci si ji znepřátelit. Snad by to však rozesmálo Ilonu.) Dodám jen, že to přeci nemůže být čtyřka, když jsem polovinu úkolů splnil, načež ona praví, že ji to nezajímá, že podle tabulky bodového hodnocení to tak vychází. „Ale vždyť je toho polovina dobře! A já se s tím večer doma mořil, zatímco ostatní spolužáci to opsali až teďka ráno!“ vypadlo ze mne v rozčilení, načež ona, že to nemám dělat večer, ale hned, co přijdu ze školy a možná, že bych se na to líp soustředil. Ignoruje tvrzení o spolužácích. Už se neudržím, házím perem pod stůl. „To pak ale ztrácím jakoukoli motivaci cokoli dělat, když se snažím a stejně mám čtyřku!“ říkám, skoro až řvu. Ale dle mého to byl dobrý tah, zaútočil jsem na ni její vlastní pedagogickou zbraní- a totiž motivací ke studiu. „To pak ale ztrácím jakoukoli motivaci, abych vás nechala projít, Petře,“ zchladila mne ihned. To se nepovedlo. Jsem všem jen pro smích. Napadlo mne, že to řekne, ale doufal jsem, že tak chytrá není. A možná opravdu není. Pohotové odpovědi nejsou založeny na chytrosti. Ženy mají dle mého názoru obecně vzato ve všech hádkách navrch, už od počátku věků. A také je to asi zkušenostmi. Mně je patnáct, zatímco jí asi šest set. To už se něco nahádala. Je určitě rozvedená. Její zmrazující odpověď nebyla ani tak triumfální, když se nad tím zamyslím, ale spíše politováníhodná. A já jí lituji. Tahle čtyřka a navíc přestřelka s učitelkou mi asi nepřidá na skóre k přesvědčování rodičů, aby mne večer pustili na párty. Ale psali jsme i češtinu. Ta se mi určitě vydařila. Určitě budu mít jedničku. Na sto procent. A to, co je úplně jasné, o tom není třeba pochyb. Potom mám ještě dvě dvojky ze zeměpisu. Teď už jen jedna věc, v jakém pořadí ty známky říci, 1, 2, 2, 4 a nebo 4, 2, 2, 1?
Adam Hecl
„Hmm, z čeho tu čtyřku?!“ Ptá se máma, ani už nevím, jak jsem to řekl. Nezajímá ji, z čeho jsou ty dobré známky, ale jen ty špatné. „Z matiky, odpovídám a abych předešel otázkám dalším, dodávám, že si to spravím.“ „Aspoň, že tak.“ „Hele, mami, prosím, můžu jít večer na tu party, co je v Agamě? Je to takovej jakoby neoficiální seznamovák.“ To spojení slov se jí asi moc nelíbilo. „Jo tak neoficiální seznamovák, hm? A kdo se tam bude seznamovat? Ty a Ilona?“ (Jak o ní ví?!) „Ne, budou tam právě všichni z prváku! Domluvili jsme se. I Bětka Holdová tam bude.“ A to jsem řekl dobře, protože Bětka je dcera máminé známé. Pustila mne proto. Ta party má být v kostýmech, převlečení budou prý mít vstup zadarmo. Téma jsou hudebníci a kapely, tak si dem sehnat nějaký oblečení. Jsme domluvení s Hnojákem, že to půjdeme koupit. Hnoják je jedinej kluk, kterého jsem znal ještě předtím, než jsem šel na střední. A to totiž z tábora. Hnoják se mu říká proto, protože si zajížděl prstem do svěrače a potom ho, lehce nahnědlý, ukazoval kamarádům. Mně se říkalo Soplák. To je zase jiný příběh. Co se však na táboře stane, to tam také zůstane a proto nyní oba působíme jako intelektuálové. Nosíme tvídová saka se záplatami na loktech a vypadá to strašně chytře. Neoslovujeme se Hnojáku a Sopláku. Sešli jsme se v pasáži Pupek. Já jdu za Hendrixe, protože jsem snědý, Pavel (Hnoják) za Vojtka z Kabátů... Nepodařilo se mi ho přemluvit, že je nikdo neposlouchá. Vzhledem k tomu, že on má vlasy délky dvou milimetrů a já jsem podle hrnce, zamíříme nejdřív do parukářství. Prodavačka vypadá, jako kdyby sama měla paruku. Všechno tu na sobě má paruku. Výlohy jsou z důvodů diskrétnosti zákazníků zaběleny lakem. Vidíme to tu poprvé. Jsou tu paruky jednak normální, k zakrytí pleše, ale i paruky žertovné, paruky s klobouky, dokonce i fosforeskující. Každá paruka mi připomíná vlasy nějakého člověka. Pohybujeme se mezi úzkými uličkami regálů, kolem nás jdou slyšet kroky ostatních zákazníků. Ukazujeme si ty nejtrapnější účesy a potichu se jim smějeme. Už jsem cestou viděl vlasy tátovy, máminy a i bráchovy. V dálce je vidět paruka, která zase vypadá jako vlasy matikářky Můrové! „Podívej Pavle, takový vlasy má Můrová!“ Šeptokřičím na Pavla. „A jo vole!“ Odpovídá on a směje se. Legrace to byla do té doby, než se ta paruka sama zvedla, pohlédla na nás těma propadlýma očima a s igelitkou v ruce rychle doběhla k východu. Dveře sebou trhly tak, že ani brano je nezavřelo samo. Oba stojíme jako opaření. Rychle proto zkoušíme všemožné paruky, Pavel dlouhovlasé tmavé, já huňaté černé, jako měl Hendrix. Já ji vybral hned, chci už zmizet. Pavel zkouší všechny možné, ale žádná mu prý „není konformní“. „Komfortní se říká, Pavle. Komfortní! Ne konformní.“ Pavel rád používá cizí slova, ale často si je plete a neví, co znamenají. Ale hlupákům je to jedno. Na ně jeho mluva působí jako med. Když konečně vybral, zaplatili jsme a pelášili pryč. Trošku mě hlodá svědomí, že jsem na ni byl ráno tak protivný. Měl bych se jí omluvit, nebo alespoň se příště chovat shovívavěji. „Myslíš, že má rakovinu?“ zeptal se po dlouhém tichu Pavel, když jsme kráčeli pasáží do sekáče. „Ne Pavle, vyholila se sama.“ Odpovídám mu. On chvíli přemýšlí. „A proč by to dělala?“ „Ježiš, samozřejmě, že má rakovinu vole! Asi si bude holit hlavu! To má z chemoterapií blbečku!“ „Jo aha! To byl ten… Sakrasmus, ne?“ „Sarkasmus Pavle. Sakrasmus nic není.“
Adam Hecl
Pavel je trochu zpomalenej. Ale je to kamarád. A koneckonců- žádnej blbeček by neměl být sám. Teďka ale trošku lituju, že ho do Agamy beru. Určitě tam bude dělat trapnosti. Děsím se toho, co s těmito nově nabytými fakty způsobí. A jestli tam bude i Ilona, (jakože zřejmě ano,) děsím se toho nadvakrát. Jdeme na party. Vyfintili jsme se, já mám fialovou flanelovou košili s pruhy a rifle na tělo, Pavel je zas celej v černým, s parukou a na mikině má vpředu i vzadu křídou napsaný KABÁT. Kolem toho má nakreslený ještě chapadla chobotnice. „Proč tam máš chapadla Pavle?“ „To jsou plameny. Budou působit efektivně.“ „Aha.“ Venku už je tma. Kolem jsou chodníky z betonových tvárnic. Jsou obrostlé mechem a ční z nich červenobílá zábradlí. Slyšíme tlumené dunění z Agamy. Už jsme blízko. Nikdy jsem tam ještě nebyl. Vcházíme. Plánuji si příchod. Přijdu tam v oblečení jako Hendrix, budu chvíli zticha, ostatní budou očekávat, co se stane a pak zařvu něco anglicky a pak se bude pařit. Pustili nás zadarmo, jak jsme očekávali. U vchodu stály dvě gorily oblečený podobně jako Pavel a smály se nám. Teď přišla má chvíle, můj legendární nástup. Než jsem však stihl cokoliv udělat, do sálu vběhl Hnoják a začal na celé kol řvát KDYŽ SE U NÁS CHLAPI POPEROU, TAK JENOM S NOŽEM A NEBO SEKEROU a mával rukama ve vzduchu, skákal a slintal. Málem mu spadla paruka. Vzpomněl jsem si na chudáka Můrovou a je mi úzko. Na parketu v tu chvíli ještě nebylo moc lidí a všichni sedící obrátili pohled na mne, jako bych byl snad jeho vychovatel. Trapas. Sednul jsem si. Paradoxně, Hnoják nahnal na parket většinu sedících, kteří si ho sice nevšímali, ale tančili. Na baru je teď konečně docela prázdno. Objednávám si drink a sleduji, jak Pavel radostně poskakuje. Barman na mne hledí. „Objednávám si drink,“ povídám znovu. Nechápe. Tady snad nečepují drinky? Vždyť holky říkaly, že pily drinky, tak proč je tu nemají? Když se pak barman zeptal jakej, došlo mi, že drink se říká všem drinkům a je to něco, jakobych přišel do cukrárny a řekl, že chci dort. Nalil mi teda džus a já jsem zmlkl. Připadám si teď trošku jako Pavel. Každej si někdy připadá jako Pavel. Upil sem kus té skleničky, takže teď to vypadá, jako kdybych měl whiskey. Už nebudu pít dál. Představuju si sebe sama. Sedí na barové stoličce, v jedné ruce whiskey, druhou si na barovém pultu klepe do rytmu. Černý háro. Sluneční brýle do čela. Jedna noha na zemi, druhá na stupátku židle. Lamač srdcí. Kytarový král. Neodolatelný. Ještě ta cigaretka chybí. Vedle mě sedí Marilyn Manson. Kouří. „Chlape, neměl bys cigaretku?“ ptám se žoviálně. „Tvojí mámu bych měl!“ Neměl. Poradím si tedy i bez cigaretky. V popelníku je polovajgl. Pije whiskey a dokuřuje cigaretu. To ujde. Teď, když už je můj vzhled dokonalý, konečně se dívám po ostatních. Je tu pár beatlesáků, jeden slipknoťák, Lady GaGa, Nicky Minaj, hrozně moc 50Centů s kšiltama a zlatýma křížema a jeden vysokej Xindl X. Ilona je PJ Harvey a v koutě se baví s Janis Joplin (Sára v Lennonkách, s kytkama ve vlasech a s pytlíčkem mouky, jako kokain.) Oběma to náramně sluší, ale Iloně víc. Že je to PJ Harvey vím, protože jí má Ilona ráda. Bětka, dcera máminé kamarádky, tady samozřejmě není, protože je tlustá a neumí si z toho dělat legraci. Kdybych já byl tlustej, to by teprve byla sranda. Šel bych za toho Hawaičana s ukulele. Snad i kdybych byl plešatej jako Důrová, byla by to sranda. Počkám, až bude Ilona sama. Zahodí cigaretu na zem, zašlápne ji podpatkem a zašeptá jí do ucha sladká slova. Poté se oba odeberou k němu domů. Přemýšlím, co jí budu do toho ucha šeptat. Musím vymyslet nějakej slovní rohypnol, než Janis odejde. A nebo jí řeknu prostě jen o to číslo. Janis odešla. Co teď? Vyfukuju imaginární kouř, kopnu Whiskey a opojen džusem jdu
Adam Hecl
přes celý sál za Ilonou. Jsem nervózní. Cigaretový vajgl jsem dle plánu odcvrnkl, nemohl jsem ho však „zhasit“ podpatkem, protože jsem se strefil skákajícímu Hnojákovi do kapuce. Zrovna řval KDYŽ SVOJE LODĚ PROTI PROUDU TÁHNOU! Nevšiml si toho, neudělá ostudu. „PJ, na slovíčko,“ povídám a sedám si k ní. Je překrásná. Má černé plavé vlasy. „Copak, Hendrixi?“ započala námluvy oslovením, jako kdybych sám byl tou legendou. „Drahá temnoto,“ oslovil jsem ji podle Dear Darkness, jedné písničky od ní. V mé hlavě to znělo líp. Nahlas to zní trapně. Doufám, že se neurazila. Musí to chápat, má ji přece ráda. Uchechtla se. Asi mé trapnosti. „Nedala by jsi mi prosímtě tvoje číslo? Rád bych se s tebou někdy spojil!“ mluvím pomalu a nahlas, abych překřičel reproduktor. Těší mne ten dvojsmysl, co jsem na ní jen tak bezděčně vyvalil. „Já bych ráda Jimi, ale nemám jak!“ vedle se maluje Nicki Minaj, uzmul jsem ji proto jednu tužku na oči, ani si toho nevšimla. Teď už mou ruku zdobí slastné devítičíslí. Něco mi říká, ale já ji neslyším. „Pojď ven Ilono!“ řvu jí do ucha, aby mne slyšela. „Řekneš mi to tam!“ Je zima. Vidím, jak vydechujeme kouř. Ruce křížem. Sedíme na červenobílých zábradlíčkách, nohy zaražené o tyč. Ilona říká, že jsem dobrej Hendrix a že jak jsem poznal, že je PJ. „Máš ji ráda, ne? A docela je ti i podobná,“ zalhal jsem. Ikdyž možná opravdu trochu podobné jsou. „To mám. Já sem to oblečení nechtěla nějak moc přehnat. Takhle se můžu objevit i třeba v obchodě a nikdo si mne nevšimne. Tobě by to s parukou asi nešlo.“ „He, to asi ne!“ uchechtl jsem se rozpačitě. Je tak krásná, že by si ji v obchodě všimli. Nevím, co říct. Oba jsme se zadívali okolo. Střídavě jsme se nadechli a vydechli. Je ticho a je to trapné. „Pavel je taky dobrej Ozzy!“ řekla najednou.“ Nechci se bavit o Pavlovi. „On není Ozzy Ilono, on je Vojtek z kabátů.“ „Tak proč má teda na mikině napsaný (navíc špatně) SABATH a okolo ty chapadla?“ „He, má tam napsaný KABÁT. Neumí moc psát. A chapadla sou ohně. Jsou efektní,“ citoval jsem Pavla. „Aha.“ Zase je ticho. Navrhuji, že půjdeme dovnitř tančit. Souhlasí. Kdybych byl býval věděl, co se stane, dovnitř bych nechodil. Když jsem se prodral cigaretovým kouřem, naskytl se mi otřesný pohled. Pavel sedí na barovém pultu, mává nahnědlým ukazovákem a pije jeden panák za druhým, kolem něj sedí spolužáci a tleskají mu, dělají si z něj legraci a smějou se. Zavracím oči. Vím, co přijde. Moc pil. „Jé, Sopláku, kdes byl? Zrovna sem říkal kámošům, jak to vzniklo, že seš Soplák a ukazuju jim, proč mně říkali Hnoják. Krve by se ve mně nedořezal. Bůhví, co jim všecko napovídal. Oni se smáli. Nevypadali vůči mne nijak odtažitě. „Petře? Proč seš Soplák?“ zeptala se mne koketně Ilona a mě zamrazilo. „To on jen tak plácá,“ řekl jsem. Hnoják si dal dalšího panáka, co mu kluci koupili, chytl je kolem ramen a začal vyprávět něco o pasáži Pupek. Bylo mi jasný, že jim chce říct o Můrové. Chci ho zarazit, ale on mi řekne, že sem Soplák. Nechci, aby se bavilo o mně, o Soplákovi a jak to vzniklo. Nechal jsem ho tedy, ač ve vzteku, vyprávět smutné tajemství nemocné ženy. Fakt, že tajemství, které nám nedobrovolně sama svěřila a které se nyní prolévá zbůhdarma jako stočné, mne zarmucuje. Spolužáci sedí všichni jako smyslů zbavení.
Adam Hecl
Dokonce i vždy veselý Li-Hu, Korejec, který je převlečený za PSYe má nyní svěšenou bradu. Tváří se dočista jako my dva odpoledne v parukářství. „Hele, lidi, chudák ženská.“ „A my sme se na to všichni ještě tak vykašlali“ „A ještě jsem měl kecy, když sem měl čtyřku,“ poznamenal jsem. Přitakali mi. „Měli bychom jít domů a na zítra jí udělat radost a fakt ty úkoly pořádně udělat.“ navrhla Ilona. Rozloučil jsem se tedy s Ilonou a dalšími a šli jsme domů. V horizontu se linou siluety nějakých důchodců, co se opili a zpívají si lidové písně. V dálce štěká pes. Vyhládlo nám. Cestou jsme si ve večerce koupili s Pavlem dvě nožičky syrových párků a rohlíky. „Ahoj Hnojáku.“ „Dobrou Sopláku.“ Není již chvíle na zapírání své přirozenosti. Ráno jsme se ve třídě sešli všichni do jednoho. Matematika je první hodinu. Holky otevřely Můrové dveře, pomohly jí s pomůckami a nadepsaly datum a hodinu. Vládla tu pohřební atmosféra. Čekali jsme, až přijde. Má zpoždění. Místností se ozývají znepokojivé hlasy. Na chodbě už ale zní všem známý zvuk podpatků a do třídy vchází Můrová, překvapivě docela veselá a překvapená z naší ochoty. Odevzdali jsme jí úplně všichni úkoly, dokonale splněné. Někteří spolužáci jí přitom potichu řekli, ať se nezlobí. Valila oči, že to každý donesl. Je mi jí líto. Srovnala se se svým osudem a její veselou náladou skrývá zasmušilost a smutek z tak těžkého břemene. Já se náhodou v ženské nátuře vyznám. Půjdu se jí potom omluvit. Klepu, vcházím do kabinetu. Štěbetavé hlasy učitelek utichnou a Můrová se na mne podívá. „Co potřebujete Petře,“ řekne s povzdechem v hlase. „Já jen... Já se chci omluvit, jak jsem včera na vás byl tak protivný, s tím úkolem. A i za Pavla se chci omluvit, on to tak nemyslel. Jen mi, prosím, odpusťte,“ řekl jsem upřímně, nečekal jsem ani na na odpověď. Šel na další hodinu. Je zeměpis. Profesorka zeměpisu je nadevše povídavá. Vyprávěla nám o tom, jak byla včera na oslavě a jak tam Můrová vyváděla, že bychom ji prý nepoznali. Byla prý oslavenec. Vyměnili jsme si se třídou tázavé pohledy. Prý poslouchali lidovou hudbu. Celou noc potom hrál pedagogický sbor země město a ten, kdo vyhrál, dostal od Můrové cenu. Potom říkala, že většina otázek byla ze zeměpisu, tudíž vyhrála. Hrdě z brašny vytáhla žlutou fosforeskující paruku a vítězoslavně si ji nasadila na hlavu. S Ilonou jsme se na sebe usmáli a od té doby jsme už nikdy úkol z matiky neudělali.
