8. dubna 2013 Ježíšovo zmrtvýchvstání Zpracováno podle knihy Josepha Ratzingera, Gesú da Nazareth, 1. díl, Cittá del Vaticano 2007 Jakého druhu byla setkání se Zmrtvýchvstalým pro očité svědky, o které se opírá Nový Zákon ? - Ježíš není navrácen do biologického života, kde by podle platných zákonů jednoho dne musel opět zemřít - Ježíš není přízrak – duch, on před nimi jí, dotýkají se ho. Není tedy někdo kdo patří do říše mrtvých, ale mohl se jaksi mihnout ve světě živých - Setkání se Zmrtvýchvstalým jsou ovšem také něčím jiným než mystickou zkušeností, kde je duch člověka na okamžík vytržen a vnímá Boží, věčný svět a poté se vrátí do normálního horizontu svého zdejšího bytí. Mystická zkušenost je přechodné vymanění se duše ze svého prostoru a svých schopností vnímat. Není však setkání s osobou, která k člověku přichází z vnějšku. Pavel zcela jasně odlišoval své mystické zkušenosti – vyzdvižení do třetího nebe – 2Kor 12,1-4, od setkání se Zmrtvýchvstalým na cestě do Damašku, které bylo událostí v dějinách, setkáním s Živoucím Co tedy můžeme skutečně, ptá se papež Benedikt , říci na základě všech těchto biblických zpráv o povaze Kristova zmrtvýchvstání ? Je to událost v dějinách, která ovšem prostor dějin rozráží a proniká nad něj – zmrtvýchvstání bychom mohli chápat jako jakýsi radikální evoluční skok, jímž se otevírá nová dimenze života, lidského bytí. Ano, sama matérielidské tělo přechází do nového druhu skutečnosti. Člověk Ježíš teď i s tělem cele přináleží sféře Božího a věčného. I když je člověk ze své podstaty stvořen ke nesmrtelnosti, teprve teď je tu místo, kde jeho nesmrtelná duše nalézá prostor , tělesnost, v níž nesmrtelnost získává smysl coby bytí s Bohem a s celým usmířeným lidstvem. Toto míní Pavel ve svých listech – Kolosanům a Efezanům, psané z vězení, když hovoří o Kristově kosmickém těle a tím říká, že Kristovo proměněné tělo je zárověň místem, kde lidé mohou vstupovat do společenství s Bohem i spolu navzájem a tak definitivně žít v plnosti nezničitelného života. Protože my sami nemáme zkušenost takového nového, změněného způsobu těla a života, není divu, že je pro nás nepředstavitelný. Podstatné je, že Ježíšovo zmrtvýchvstání nebyla jakási revitalizace mrtovoly, ale že ve zmrtvýchvstání se udál onen evoluční skok, který se týká bytí jako takového, že byla otevřena dimenze, která se týká nás všech a pro nás všechny stvořila nový prostor života, bytí s Bohem I k otázce zmrtvýchvstání je třeba také přistupovat jako k historické události. Jednak musíme říci, že podstatou zmrtvýchvstání je právě to, že rozráží rámec dějin a otevírá novou dimenzi – které říkáme eschatologickou – nejnovější nebo poslední ve smyslu poslední novinka, poslední událost co čeká lidské dějiny. Zmrtvýchvstání odkrývá nový prostor, který dějiny otevírá nad a přes ně a vytváří definitivnost – že totiž naše lidské dějiny jednou skončí. V tomto smyslu platí, že zmrtvýchvstání není historickou událostí stejného druhu jako Ježíšovo narození nebo ukřižování. Je něčím novým, novým typem událostí. Ale musíme zárověň konstatovat, že není prostě mimo dějiny nebo nad dějinami – v nějakém mýtickém kdysi, neurčitém a vlastně může znamenat nikdy. Toto coby vykročení z dějin začíná právě v dějinách a ke kousku dějin patří. Snad by se to dalo vyjádřit takto : Ježíšovo zmrtvýchvstání vede nad dějiny, ale zanechalo v nich stopu. Proto o něm jeho svědkové mohou svědčit jako o události zcela nové kvality Apoštolské kázání, jeho vášnivost a smělost, je opravdu nemyslitelné bez skutečného doteku z vnějšku něčím zcela novým a neočekávaným, doteku tím, že zmrtvýchvstalý Kristus se ukázal a mluvil s nimi. Jedině skutečná událost radikálně nové kvality mohla umožnit kázání apoštolů, nevysvětlitelné spekulacemi nebo jen jakousi mystickou zkušeností. Jejich kázání ve své smělosti a novotě žije z intenzity dění, které si nikdo nevymyslel a které překonávalo veškeré představy Nakonec tu ovšem pro nás všechny zůstává otázka, ptá se i papež Benedikt, kterou Ježíši položil Juda Tadeáš ve večeřadle : ..“Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, a světu ne..? “ Jan 14,22 A chce se nám ptát – ano, proč jsi se mocně nepostavil svým nepřátelům, kteří tě ukřižovali ? Proč jsi se neukázal s nepřemožitelnou silou, že ty jsi živý, Pán nad životem a smrtí ? Proč jsi se nezjevil Pilátovi, velekězi Kaifášovi, farizeům….ale jen hrstce učedníků, jejichž svědectví musíme důvěřovat ? 1
Tato otázka se netýká pouze zmrtvýchvstání, ale vůbec způsobu, jímž se Bůh zjevuje světu. Proč pouze Abrahámovi – proč ne mocným světa ? Proč pouze Izraeli, a ne všem národům Země, aby nebylo pochyb ? To je tajemství Boha, který jedná tiše – odpovídá papež Benedikt. To, že ve velkých dějinách lidstva jen poznenáhnu buduje SVOJE dějiny, že se stává člověkem a že jeho současníci a určující síly dějin ho přitom mohou přehlédnout, že trpí a umírá a že jako Zmrtvýchvstalý chce k lidstvu dojít jen skrze víru svých, jimiž se ukazuje, že neustále tiše klepe na dveře našich srdcí, a když mu otevřeme, nás číní postupně vidoucími A přece – říká papež, není právě toto božský způsob ? Nepřemáhat vnější mocí, ale dávat svobodu, darovat lásku a probouzet – chce skutečně jen svobodnou víru a lásku svobodných lidí, ne otroků, kteří by museli uvěřit z hrůzy strašlivé konfrontace s ním Zmrtvýchvstalým. A když se nad tím zamyslíme, není to, co se zdá být tak malé, tím vpravdě velkým ? Nevychází od Ježíše po staletí sílící světelná stopa, která nemohla vzejít od pouhého člověka a jíž do světa skutečně prosvěcuje Boží světlo ? Nalezlo by kázání apoštolů víru a dokázalo by vytvořit celosvětové společenství, kdyby v něm nepůsobila síla pravdy ? Co tedy víme o Ježíšově zmrtvýchvstání ? Dva typy svědectví o zmrtvýchvstání
V Novém Zákoně nacházíme dva rozdílné typy svědectví, které papež Benedikt označuje jako tradici vyznání a tradici vyprávění 1. tradice vyznání Tradice vyznání podržuje jen nejdůležitější fakta, která patří k povrzení víry – v ní jsou jako svědkové uvedeni pouze muži, zatímco v tradici vyprávění hrají rozhodující roli ženy – dokonce zde mají před muží přednost. To patrně souvisí s tím, že židovská tradice připouštěla jako svědky u soudu pouze muže, svědectví žen neplatilo za spolehlivé. A tak se „úřední“ svědectví, vydávané takříkajíc před soudem Izraele a světa, musí držet této normy, aby obstálo v procesu, který kolem Ježíše v jistém smyslu stále pokračoval V tradici vyznání se to, co je podstatné, zhušťuje do krátkých formulí, které mají zachytit a podržet jádro dění. Jsou výrazem křesťanské identity – vyznáním podle něhož se lidé vzájemně poznávají, jimž se člověk dává poznat před Bohem a před lidmi Papež Benedikt uvádí tři příklady tohoto vyznání z Nového Zákona 1. příběh emauzských učedníků končí tím, že v Jeruzalémě neleznou 11 učedníků pospulu a ti je pozdraví slovy : ..“ Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi..“ Lk 24,34 Celá ta souvislost je předně jakýmsi krátkým vyprávěním, určeným ovšem k tomu, aby bylo zvoláním a vyznáním, v němž se zjevuje podstatné : událost sama a svědek, který za ní stojí 2. spojení obou formulí nacházíme v 10.kap listu Římanům ..“Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen..“ Řím 10,9 Vyznání zde má dvě části – říká se tu,že Ježíš je Pán, což v starozákonní biblické tradici nesporně vypovídá o jeho božství a k tomu přistupuje přihlášení se k dějinné události zásadního významu: Bůh ho vzkřísil z mrtvých. A také se zde již říká, jaký význam má vyznání pro křesťana : vede ke spáse, staví nás do pravdy, která je spásná. Podle papeže Benedikta je toto nejpůvodnější forma křestních vyznání, v nichž je Kristus coby Pán a Bůh spjat s lidským příběhem svého života, svého utrpení a zmrtvýchvstání. V křtu se člověk svěřuje nové existenci toho člověka – Boha zmrtvýchvstalého. Vyznání se stává životem 3. zdaleka nejdůležitější z velikonočních vyznání nacházíme v 15 kap listu Korinťanů. Pavel zde velice naléhavě zdůrazňuje, podobně jako u zprávy u poslední večeři, že zde nehovoří sám za sebe ..“ Odevzdal jsem vám to, co jsem sám přijal..“ 15,3 Pavel se tedy vědomě staví do řetězce posloupnosti – přijímání a odevzdávání. Zde, v tomto podstatném, na čem vše závisí, je na prvním místě nutná věrnost. A Pavel, který vždy tolik zdůrazňuje, že svůj apoštolát přijal od Pána a že o Zmrtvýchvstalém vydává svoje vlastní svědectví, zde velice naléhavě trvá na doslovné věrnosti v předávání přijatého, na společné tradici prvních křesťanů. Touto vazbou na tradici od počátku je zároveň dána univerzální závaznost a jednota víry – víra křesťanů je v jádru jen jediná – až k doslovnému znění a spojuje všechny křesťany všech století, ras, národů, kontinentů Ale jak i Papež Benedikt uvádí, je na místě otázka, od koho přesně přijal Pavel toto vyznání – stejně jako zprávu o poslední večeři. A odpovídá, že to bezesporu patří k první katechezi, které se mu dostalo po obrácení ještě 2
v Damašku, ale ta v jádru pocházela bezpochyby z Jeruzaléma, takto časově spadá do 30. let, a je tedy skutečně svědectvím prapůvodním. Podívejme se na celý text, jak stojí u Pavla. : …“ Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy, že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem, že se ukázal Kéfovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil víc než pěti stům bratří najednou – většina z nich dosud žije, někteří z nich už zesnuli. Potom se zjevil Jakobovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.
I Kor 15, 3-8 Jen Pavel uvádí důležité další podrobnosti ohledně zjevení zmrtvýchvstalého Krista – připojuje Jakoba, pět set bratří a všechny apoštoly, přičemž zjevně užívá pojmu apoštol přesahujícího okruh Dvanácti. Jakob je důležitý, protože jím vstupuje do okruhu věřících i Ježíšova rodina, předtím zdrženlivá – Mk 3,20 a Jan 7.5 a protože on je tím, kdo po Petrově útěku z Jeruzaléma při pronásledování převzal vedení mateřské církve ve Svatém městě Když se ale podíváme na vlastní vyznání, papež Benedikt zdůrazňuje, že první co je významné je způsob, jak vznikající církev zacházela s fakty Ježíšova života. To, co Zmrtvýchvstlý učil emauzské učedníky, se teď stává základní metodou jak porozumět Kristu – vše co se na něm událo, je naplněním Písma. Jedině z Písma – ze Starého Zákona, mu lze vůbec rozumět. Ve vztahu k Ježišově smrti na kříži to znamená : tato smrt není žádnou nešťastnou náhodou. Patří do souvislosti dějin Boha a jeho lidu, z nich čerpá logiku a význam – je totiž událostí, děním které z předpovědi Písma má logiku – nese v sobě Logos, sám Kristus je logickým naplněním Starého Zákona Druhý údaj : byla to smrt za naše hříchy – i to bylo v logice Písma, jakoby z pozadí zde zaznívá nejzávažnější čtvrtá píseň o trpícím Božím služebníkovi – Kristova smrt se včleňuje do této souvislosti Božího slova a lásky a zároveň je nutně vyčleněna z linie oné smrti lidí, která přišla jako důsledek pyšné touhy být jako Bůh a která skončila pádem do vlastní ubohosti, údělem smrti Ježíšova smrt je jiného druhu : nevzchází z lidské pýchy, ale z Boží pokory – je naplněním lásky, v níž Bůh sám sestupuje k člověku, aby ho vytáhl k sobě. Jeho smrt má místo v písních o Božím služebníku, ne jako první lidé u bran vyhnání z ráje Ve vyznání následuje dále bez kometáře a tvrdě . „byl pohřben“ – tím se vypovídá o skutečném úmrtí, o plné účasti na lidském osudu, vzal na sebe i hořký a zdánlivě bezvýchodný konec v hrobě. A zde přirozeně následuje otázka : Zůstal v něm ? Anebo byl hrob prázdný, když vstal z mrtvých ? Prázdný hrob sám o sobě není důkazem o zmrtvýchvstání. Ale papež klade i opačnou otázku : Je zmrtvýchvstání slučitelné s tím, aby tělo zůstalo v hrobě – Pavel prázdný hrob výslovně neuvádí, ale zcela zjevně je předpokládán. Podrobně se o něm hovoří ve zprávách o zmrtvýchvstání u všech 4 evangelistů Třetí den -..“ vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem..“ pro třetí den přímé svědectví Písma nemáme, ale patří k celku příslibu Z 16 – nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení..“ a jiných míst v prorocích, což se v Kristu teď stalo skutečností. Třetí den je podle exegetů je dějinný a časový údaj, shodující se s prapůvodním křesťanským podáním v evangeliích a dnem události, která se po katastofě kříže stala pro učedníky rozhodujícím obratem. První den v týdnu – třetí po pátku – je v Novém Zákoně už v nejranějších dobách dosvědčován jako shromažďovací a bohoslužebný den křesťanské obce. Spisy sv. Ignáce z Antiochie (konec 1 st. a o něm bezpečně víme, že zemřel mučednickou smrtí v Colloseu v Římě) dosvědčují, že neděle je novým dnem svátku pro křesťany oproti židovské kultuře soboty : “ a tak nyní ti, kdo žili podle starých obyčejů, dospěli k nové naději a nedržé již šabat, ale žijí podle dne Páně, kdy i nám vzešel život, skrze něho a jeho smrt..“ Uvážíme-li podotýká papež, jakou váhu má šabat na základě zprávy o stvoření a Desatera ve starozákonní tradici, pak je jasné, že způsobit aby byl opuštěn a vystřídán prvním dnem v týdnu, mohlo jedině událost převratné síly – je to jedním z nejsilnějších důkazů, že onoho dne zažili něco zcela mimořádného – objevili prázdný hrob a setkali se se Zmrtvýchvstalým Svědkové - pátý verš začíná výčtem svědků a má zvláštní, takříkajíc zásadní váhu. Ukázal se Dvanácti – to je skutečně základní kámen církve, na nějž je církev vždy odkázaná a také se už zde zdůrazňuje zvláštní role daná Petrovi – jako prvnímu z Dvanácti se zjevil a ještě jednou tím obnovuje jeho jedinečné poslání. Znamená-li existence křesťanů ve své podstatě víru ve Zmrtvýchvstalého, pak Petrovo obzvláštní svědectví je potvrzením 3
úkolu, aby byl skálou, na níž bude vystavěna církev – jinými slovy mají tu být vždy ti, o něž je možné se opřít, kteří budou skutečně učit a uvádět do víry 2. tradice vyprávění – dva základní rozdíly – 1. rozhodující úlohu hrají ženy – 2. ve vyprávění se Zjevení Zmrtvýchvstalého nejen hlásá, ale také komkrétně líčí – vyprávění doplňuje vyznání Zatímco tradice vyznání ze sebe vydává společnou víru křesťanů autoritativně, v pevných formulích a nárokuje si až doslovnou závaznost pro celé společenství věřících a přesto naproti tomu tradice vyprávění se touto právní strukturou necítí být vázáno a podává zkušenost se zmrtvýchvstáním v celé šíři. Jak už pod křížem stály – odhlédneme-li od Jana, pouze ženy, i první setkání s Kristem je spojováno s nimi. Církev se co do právní struktury zakládá na Petrovi a jedenácti apoštolech, ale co do konkrétní podoby života jsou to znovu a znovu ženy, kdo Pánovy otevírá dveře, jde s ním až pod kříž a smí tedy také potkat zmrtvýchvstlého Tradice vyprávění o zjeveních Zmrtvýchvstalého odrážejí různé tradice – lokálně se dělí na oblast Jeruzaléma a Galileje. Tradice vyprávění nás zpravuje o setkáních se Zmrtvýchvstalým a o tom, co při nich Ježíš řekl – tedy každému kdo čte NZ bude hned nápadné, jak rozdílné jsou zprávy o zmrtvýchvstání ve čtyřech evangeliích. Matouš uvádí vedle zjevení Zmrtvýchvstalého ženám u prázdného hrobu jen jedno zjevení učedníkům v Galileji. Lukáš zná pouze jeruzalémská podání. Jan píše o zjeveních jak v Jeruzalémě, tak v Galileji. Žádný z evangelistů nelíší samo Ježíšovo zmrtvýchvstání : ono je děním o Božím tajemství, mezi Ježíšem a Otcem, pro nás neznázornitelné, svou podstatou se vymyká lidské zkušenosti Specifický problém představuje závěr Markova evangelia – končí 16. kapitolou větou 16,8 :…“ Vyšly ven z hrobky a daly se na útěk, protože na ně padl strach a úžas. A nikomu nic neřekly, protože se bály…“
Autentický text evangelia v podobě, kterou máme k dispozici, končí strachem a úžasem žen. Předtím pojednává o nalezení prázdného hrobu ženami, které přišly s vonnými mastmi , a o andělovi, který se jim zjevil, zvěstoval Ježíšovo zmrtvýchvstání a dal jim pokyn, aby sdělily učedníkům a hlavně Petrovi, že Ježíš jde před nimi do Galileje, jak jim řekl. Není možné, aby evangelium končilo následnými slovy o mlčení žen : vždyť počítá s tím, že ony o svém setkání promluví. A evidentně ví o zjevení Petrovi a Dvanácti, o němž pojednává podstatně starší I.list Korinťanům. Nevíme, proč náš text náhle končí na tomto místě. Ve 2 století k němu byl připojen souhrn nejdůležitějších tradovaných zpráv o zmrtvýchvstání, kde se hovoří i o poslání učedníků hlásat evangelium celému světu - 16,9-20. Ať je tomu jakkoli, i kratší konec u Marka zahrnuje nalezení prázdného hrobu ženami, poselství o zmrtvýchvstání, povědomí o zjeveních Petrovi a Dvanácti. Jak si máme tedy představovat zjevení Zmrtvýchvstalého, který se nevrací do běžného lidského života, nýbrž přešel k novému způsobu lidského bytí..? ptá se spolu s námi papež Benedikt Máme zde značný rozdíl mezi zjevením zmrtvýchvstalého líčeném ve Skutcích a vyprávěním evangelií o setkání apoštolů a žen s živým Kristem Ježíšovo zjevení Pavlovi
Podle všech tří zpráv které Skutky podávají o Pavlově obrácení, sestávalo se jeho nečekané setkání se zmrtvýchvstalýcm Kristem ze dvou prvků – světla na slunce jasnějšího ….a hlasu který k Pavlovi mluvil hebrejsky Zatímco první zpráva říká, že jeho průvodci slyšeli sice hlas, ale neviděli nikoho, druhá zpráva říká opačně : ..“viděli sice světlo, ale hlas toho, který ke mně mluvil, naslyšeli..“ třetí zpráva sděluje o Šavlových průvodcích jen to, že stejně jako on padli k zemi. Potud je jasné, že Šavel a jeho průvodci byli jistým způsobem svědky mimořádného dění. Pro Šavla, jehož se dění nejvlastněji týkalo, patří tyto dvě věci k sobě : zářící světlo, které může připomínat scénu na hoře Tábor – Zmrtvýchvstalý je prostě zářícím světlem, k tomu slova, jimiž se Ježíš ztotožňuje s pronásledovanou církví a zároveň mu dává poslání. Zatímco první a druhá zpráva ho ohledně poslání směřují do Damašku, kde se má dovědět víc, ve třetí zprávě se o svém poslání dovídá podrobně, ze zcela konkrétních slov : ..“ ale vstaň, postav se na nohy ! neboť proto jsem se ti zjevil, abych z tebe udělal svého služebníka a svědka toho, co jsi viděl a co ti ještě ukážu. Zachráním tě před židovským lidem i před pohany, ke kterým tě posílám. Máš jim otevřít oči, aby se obrátili ze tmy ke světlu, z moci ďáblovy k Bohu. Tak dosáhnou vírou ve mne odpuštění hříchů a údělu mezi posvěcenými..“ Sk 26,16
4
Při všech rozdílech v těchto třech zprávách je jasné : zjevení, světlo a slovo patří k sobě. Zmrtvýchvstalý, jehož bytí je světlem, hovoří s Pavlem jako člověk, v jeho řeči. Jeho slova jsou jednak sebeidentifikací, která je zároveň ztotožněním se s pronásledovanou církví, a dále posláním, jehož obsah se dále rozvine v tom, bude následovat Ježíšovo zjevení v evangeliích
Zjevení, o němž podávají zprávy evangelisté, mají evidentně jiný chrakter. Jednak se Pán zjevuje jako člověk podobný ostatním lidem: putuje s učedníky do Emauz, nechává Tomáše, aby se dotkl jeho ran, ba podle Lukáše si dokonce bere kousek ryby a jí, aby prokázal opravdovou tělesnost. A přesto ani podle těchto vyprávění není člověk, který se znovu objevil, prostě stejný jako před smrtí Nejprve je nápadné, že ho učedníci zprvu nepoznávají – v Emauzích, ale i s Marií Magdalskou a znovu u Genezaretského jezera – až nejmladší a nejmilejší učedník Jan řekne Petrovi : „ Pán je to..“ A po nevysvětlitelném rybolovu, když je zve k jídlu, je mezi nimi pořád ještě zvláštní cizost : „nikdo se ho neodvážil zeptat : Kdo jsi ? Věděli, že je to Pán…“ A papež dodává, že to věděli nějak z nitra, ne z toho jak vypadal a jak ho viděli. Tomu zdánlivému rozporu poznání – nepoznání odpovídá způsob zjevení – přichází zavřenými dveřmi, náhle se k nim připojí a právě tak náhle se jim zase vzdálí. Je naprosto tělesný a přesto není vázán zákony tělesnosti, zákony času a prostoru. Tady se manifestuje zvláštní podoba nové existence zmrtvýchvstalého – je stejný tělesný člověk – a je nový, vstoupivší do jiného druhu existence. V rozpornosti toho, co je zde zakoušeno a v tajemném spojení jinakosti a stejnosti, které dýchá ze všech textů, určitá težkopádnost jak se to snažili popsat – v tom všem, se odráží nový druh setkání – těžko myslitelný tak rafinovaný způsob, kdyby si zprávu o zmrtvýchvstání někdo musel vymyslet… Ale důležité zůstává dvojí vymezení. Ježíš se nevrátil do existence, kterou známe ze zkušenosti a k níž patří zákonitost smrti, nýbrž žije nově ve společenství s Bohem, navždy vymaněný ze smrti. Na druhé straně je důležité, že setkání se Zmrtvýchvstalým jsou něčím jiným než mystickou těžko popsatelnou zkušeností – jsou to skutečná setkání s živým Kristem, který má novým způsobem tělo a zůstává tělesný. Velice naléhavě to zdůrazňuje Lukáš : Ježíš není přízrak nebo duch, nýbrž má „maso a kosti “ , když jediný Lukáš uvádí, že Ježíš požádal stále ještě nejisté učedníky o něco k jídlu a pak jim před očima pojedl kus pečené ryby Pak nacházíme další dvě místa v evangeliích, kde se mluví výslovně o tom, že Zmrtvýchvstalý jí. Výše zmíněnému textu u Lukáše předchází příběh o učednících putujících do Emauz. Končí tím, že se s ními posadil ke stolu, vzal chléb, pronesl požehnání, lámal a podával jim oběma…“ V tom okamžiku se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel..“ Lk 24,31 Pán je společně u stolu se svými, tak jako dříve, s žehnáním a lámaním chleba. Pak vnějšímu zraku zmizí a otevírá se vnitřní vidění: poznávají ho. Je to skutečné společenství u stolu, a přece nové. V lámání chleba se ukazuje, ale opravdu poznatelný je, teprve když mizí Něco hodně podobného najdeme ve vyprávění Janova evangelia ve zjevení u Genezaretského jezera : učedníci mají za sebou bezúspěšnou noc. Ráno stojí na břehu Ježíš, ale ani oni ho nepoznávají. Ptá se, zda nemají něco k jídlu a když záporně zavrtí hlavou, dává jim pokyn, aby ještě jednou vyjeli, a tentokrát se vracejí s bohatým úlovkem. Ježíš je zve už s rybou na žhavém uhlí – ..“ Pojďte snídat ! a ..“ oni věděli, že je to Pán..“ To jak Kristovo jedení s jeho konkrétně vypadalo, se vymyká našim představám. Ale můžeme poznávat vnitřní povahu tohoto společenství u stolu – totiž onu neslýchanou skutečnost a možnost zasednout s Bohem jako rovný s rovným za jeden stůl, a můžeme začít tušit, že v bohoslužebném společenství, ve slavení Eucharistie to pokračuje, byť jiným způsobem.
5
