Adolf Hůlka Adolf Hůlka se narodil 11. září 1891 na Starém Brně jako syn poštovního zřízence. Do Brna se rodina Hůlkových přestěhovala patrně nedlouho před jeho narozením z Velké Bíteše, kde se narodil jeho o dva roky starší bratr Leopold. Od jara 1897 žili Hůlkovi v Třebíči, kde otec Adolfa Hůlky pracoval jako výpomocný sluha na poště. Bydleli na Nových Dvorech na tehdejší Poděbradově třídě, dnešní Cyrilometodějské ulici, v dnes již neexistujícím domě č. p. 30. Malý Adolf Hůlka vychodil v Třebíči obecnou školu a poté začal studovat na třebíčském gymnáziu. Za jeho třebíčských let jej významně ovlivnil jeho učitel, „moravský Tyrš“, Jan Máchal a na sokolském cvičišti s úctou a obdivem vzhlížel i na jednoho ze starších cvičenců – Jana Syrového. … Máchalova půda byla tak dobrou, že přímo lačněla po dopadu prvního símě. Rodina Syrových, jež ohromovala kdysi Třebíč ukázkami nevídaných druhů sportů, byla všemi muži Máchalovými učni. Ty údery těžkého „točáku“, jež dával i přijímal Starší Syrový! Připomenul jsem to generálu Syrovému v Čeljabinsku a ptal se ho, zda vzpomíná, jak s bratrem chodíval mezi námi menšími kluky s hlavou důležitě sehnutou s míčem či oštěpem, pryč na hřiště, na stadion budoucích věcí. Smál se a nepamatoval…. 1 Po absolvování prvních dvou tříd byl však jeho otec přeložen roku 1904 opět do Brna a tak středoškolská studia dokončil a zkoušku dospělosti složil v Brně na prvním českém státním gymnáziu. V Brně Hůlkovi žili na Nové ulici na čísle 31. Od roku 1910 studoval práva v Praze. Stihl ještě složit první státní zkoušku a k 1. lednu 1915 získal místo prozatímního kancelářského praktikanta ve starostenském úřadě města Králova Pole (s měsíčním adjutem 50 korun). Druhou zkoušku však již složit nestačil a ani místo na královopolské radnici dlouho nezastával – již v únoru 1915 byl odveden a 10. března 1915 nastoupil činnou vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník u náhradního praporu 9. pěšího pluku rakouskouherské společné armády v Pezinku a ve škole záložních důstojníků. Atmosféru těchto dnů nám přibližuje v jedné ze svých povídek, které spolu s jinými články, zpravidla pod různými pseudonymy, publikoval především ve druhé polovině dvacátých let. Zde vystupuje jako jednoroční dobrovolník Bavlnka: … Tento strach obkličoval ho z povzdálí vlastně již po dva dny, co brněnská partie válečných nováčků, zavřená v Turnhalle pod Špilberkem, očekávala svůj transport k haličskému pluku, evakuovanému z obsazeného území do Uher. Matka, sestra i nevěsta valnou část těchto dnů prostály na vnější straně železné brány, jejímž mřížovím žalostně protahovaly se oddělené ruce, procházela bez valného účinku slova povzbuzení a podávaly se poslední dary na cestu. Každé hvízdnutí a velitelský pokřik z nádvoří, svolávající k vyřízeným kufříkům, vyvolávaly paniku v srdcích za mřížemi i na ulici. Se strany na stranu motali se po chodníku příbuzní, aby vystihli včas, kdy budou vyvádět jejich chlapce. … Mlhavým jitrem, okolo černých průčelí periferie, pod železničními náspy a bezlistými stromy valila se vzedmutá řeka lidí, poháněných nedobrovolnou silou k … nádraží. Jednoroční dobrovolník Bavlnka se již nevzpíral, umlknul a jeho rozloučení vyšlo jakoby do prázdna, kuse a ukvapeně. … 2 Před odjezdem na frontu se stačil ještě 13. června 1915 v Brně u sv. Tomáše oženit s Cecilií Křivánkovou a „na Rusa“ odjel jako velitel čety 26. srpna 1915, ale již po pouhých sedmadvaceti dnech v poli se 22. září 1915 u Lucku vydal na „druhou stranu“ a přeběhl k Rusům. V zajetí byl držen v důstojnickém zajateckém táboře v Caricynu (dnešní Volgograd), do kterého dorazil 10. října 1915. Tam se také 2. února 1916 přihlásil do československého vojska. O pouhých sedm dní později se ale dozvěděl smutnou zprávu o smrti svého staršího bratra Leopolda, který jako ruský zajatec zemřel 10. ledna 1916 v Laiševu u Kazaně. Avšak cesta Adolfa Hůlky do československých legií vedla oklikou přes další spojeneckou armádu. Stejně jako stovky dalších československých dobrovolců dal totiž před dlouhým čekáním na odjezd do našeho vojska přednost vstupu do bratrské srbské armády. A tak se 2. května 1916 vydal na cestu, která vedla přes Samaru, Penzu, Charkov a Poltavu do Oděsy, kam dojel 1. června 1916 a téhož dne byl jako kaplar (desátník) zařazen do 4. pluku 1. srbské dobrovolnické divize, s nímž již 9. července odjel na frontu do Dobrudže. On sám však do slavných a krvavých bojů srbské divize v 1 2
Třebíčské byliny, I, Legionář Jan Máchal. In Národní noviny, Brno, 26. září 1929. Igor, Desátá marška z Turnhalle. In Národní noviny, Brno, 9. června 1927.
Dobrudži nezasáhl. Českoslovenští dobrovolci od 4. srbského pluku, kteří neměli důstojnickou hodnost, byli totiž ještě před přechodem Dunaje v Reni 28. srpna 1916 vyčleněni z pluku a odesláni do Kijeva k československé brigádě. Přeřazení do československého vojska na Rusi se tak na rozdíl od většiny „Srbáků“ dočkal už 16. srpna, kdy byl jako střelec začíslen do 1. československého střeleckého pluku a zařazen do náhradní roty v Kijevě. Od 1. listopadu téhož roku byl převeden do 2. střeleckého pluku a jako střelec začíslen do seznamu jeho 9. roty. Již 9. prosince byl povýšen na svobodníka a stal se velitelem roje, od 13. února 1917 byl desátníkem, velitelem čety a službyvedoucím poddůstojníkem 9. roty. Jeho rota v té době operovala v Pinských blatech – u Vladimirce, Běloj Volji, Kornilovky, u štábu ruského 398. pluku v N.Čarčicí... Právě u posledně jmenovaného místa na Stochodu byl Adolf Hůlka poprvé raněn. Poté již následovalo soustředění československé střelecké brigády a přesun ke Zborovu. Zborovské bitvy se Adolf Hůlka zúčastnil velitel čety 9. roty 2. střeleckého pluku. Ani z tohoto slavného boje bez úhony nevyšel, ve svém zápisníku má vedle jména Zborov poznámku „kontužen“, tedy omráčen. Léčil se v nemocnicích v Jezerné, Tarnopolu, Voločiskách a Kijevě a po vyléčení se vrátil k rotě v Novoselcích. S odstupem deseti let, v předvečer pouti ke Zborovu roku 1927, vzpomínal na Zborov, své padlé druhy i na cesty války, jimiž prošel: Říkávali jsme si, účastníci historických bitev za hranicemi, že jednou jistě proputujeme znova jako diváci všechna významná místa, která se nám vryla do paměti jako jizvy na těle. Že stůj co stůj musíme bez úprku, stoje nebo sedě shlédnout lucká pole, kde jsme dnem a nocí očekávali ze vzdáleného lesa vyražení ruské pěchoty, zatím co po málo dnech v pekle nočního útoku zachraňovali jsme se do tohoto lesa ze jha rakouské služby a udýcháni v ohni šrapnelů tiskli jsme na skok ruce dobráckých ruských zemljačků. Slibovali jsme si po druhé uvidět dolinu řeky Stochodu, kudy jsme vodou a močály v ruských již uniformách chodili brát rakouské zajatce – jazyky, abychom se dovídali, co je nového na druhé straně, která nekonečně vlekle i beznadějně někdy přehrazovala i pouhé myšlenky na domov. … Slibovali jsme si pouti po cestách přestálých osudů mezi bratry, slibovali jsme totéž později svým ženám a ještě později dětem. Ani jsme nepostřehli roku, kdy po prvé přestávali jsme obnovovat tento slib a pěstovat zamilovanou, utkvělou myšlenku. …Cestovati na Ural? Jeti sibiřskou magistrálou, ještě jednou usednouti na oceánský parník a objeti půl světa jižními moři k Terstu? Nemožno! Naším bojištím a odyssei národní svobody jest se obejíti bez památníků z kamene, jakých na tucty znalo bojiště u Hradce Králové. Jediným pomníkem události, bitvy a skutečnosti, která byla vynikající episodou v tvoření a budoucnosti československých vojsk na Rusi – je Zborov. Pomníkem, který ještě je takřka na dosah ruky. Pomníkem, který je opravdu z kamene a chová i vyryté, nesmazatelné i zachovalé písmo, protože země okolo něho je nám od nedávna přátelskou. A pomníkem je konečně nejen proto, že je svědectvím dějin národa svému okolí, ale že pod ním je hromadný hrob československých bojovníků. Ze sta a devadesáti padlých vítězů dvě třetiny po smrti ještě se semknuly v řady k poslednímu odpočinku mužů, kteří nemohli vykonati ve svém věku větší dílo, než že ve vítězném útoku hodili na váhu životy. Z malého návrší nad maličkou haličskou vsí Cecovou zachovávají nevidomýma očima památku zborovského bojiště nám, kdo je nenavštěvujeme a kdo nikdy po druhé nestaneme na bojišti ani zborovském ani snad druhém. S jejich místa vidíme bývalý mohutný ohyb rakouských zákopů na tak zvaném „českém nose“, vidíme hrozivou Mogilu v pravém boku československé brigády, vidíme dlouhé a mírné návrší na západ, kam se tratily v šeru 2. července vítězně pronikající československé roty. … Ale cecovský hřbitov stále ještě již plných deset let od bitvy a devět let od zakončení války, střeží zborovský čin. … Daleko na západ za mnoha sty obzorů je rodná země tak jak ji viděli v duchu v žáru červencového dne, než upadli v rozběhu k ní. 3 Svoje, osvobozená. … V říjnu a listopadu 1917 absolvoval kurs učebné komandy pro praporčíky a 27. listopadu 1917 byl povýšen na podpraporčíka. Po návratu ke své mateřské rotě opět velel četě. Služba v rozvrácených ruských poměrech, zvláště po bolševické listopadové revoluci, nebyla pro naše dobrovolce ani v nejmenším lehká. Do bojů, probíhajících v Kyjevě po revoluci, se přičiněním plukovníka Mamontova zapletl i 2. střelecký pluk a s ním se do pouličních půtek na Levašovské ulici dostal i Adolf Hůlka. A o něco později, ke konci prosince sedmnáctého roku, se se svojí jednotkou zase podílel na zajištění městečka Pečanovky, které zničil katastrofální výbuch munice na nádraží.
3
A.H., Před zborovskou poutí. In Národní noviny, Brno, 22. června 1927.
…Ze tmy mezi staveními tlupami vycházeli ozbrojeni bratři, volaly zděšeně výkřiky obyvatel a pronikal zvučný povel šikovatele: „Bratře rotný! Sem, za mnou, kluci!“ V patnácti minutách stála rota v plné zbroji na nástupišti. „Bolševici? Kde? Kam?“ padaly otázky. Všechno hledělo k Pečanovce, kde krvavá záře vzrostla na půl nebe. Před očima všech vyletěl odsud k obloze nový, ohromný sloup ohně. Okolo dvaceti vteřin uplynulo v naprostém tichu. Strašná rána vlnou patrně hlavního výbuchu doletěla povrchem země, zaburácela pod nohama půdou, šlehla přívalem vichřice vzduchem, naklonila a rozechvěla stromy, stavení a zakymácela lidskými postavami. Výbuch, bylo nesporně jisto, že v Pečanovce udál se výbuch! … … Když po ránu korostecká rota došla na službu do Pečanovky, nalezla městečko jako po řeži. Ještě tu a tam na požářišti vybuchovaly jednotlivé, rozházené náboje a na místě skladišť zela v zemi rozsáhlá jáma. … Polovina obyvatelstva za noci se rozprchla do okolí a zůstali jen žité, aby střežili svůj majetek. Tu a tam vyběhl z pusté chalupy voják – lupič. Na zápražích postávali zděšení lidé s rukama i tvářemi v obvazech po řezných ranách létajícím sklem. Padali na kolena před Čechoslováky a „radi boga“ prosili o záštitu před chuligany. Podpraporčík Hub, procházeje s hlídkou ulicí od nádraží k zámku, mimoděk vzpomněl na klasický text Caesarových análů a porovnal: Opravdu, taková byla vážnost Čechoslováků u všeho obyvatelstva, že kam přišli, všude se země a města cítily v bezpečí. … 4 Ale nejvíce nenáviděny důstojníky i mužstvem československého sboru byly rekvizice, které ovšem v té době představovaly už prakticky jediný prostředek získání proviantu i materiálu. I když i taková rekvizice mohla mít – alespoň pro někoho – též příjemnější stránky. … Bylo jasno všem o co dnes půjde, ba čekalo se den ze dne, kdy dojde řada na devátou rotu, aby poskytla ozbrojenou asistenci rekvisicím plukovního hospodáře. Že není od toho zbytí, věděli dobrovolci vojáci stejně jako jejich důstojníci, protože od tarnopolské katastrofy a rozvratu ruských štábů i vojenských ústavů zásobování I. československé brigády okolo Polonoje bylo odkázáno docela na vlastní pěst… Ačkoli tedy všechno chápalo nezbytnost rekvisicí v ukrajinských osadách, byly tyto výpravy nechutny a nenáviděny. Malé asistence 1. pluku okolo Žitomiru několikrát krutě postrádaly hněvem i pomstou mužiků, k nimž rádi se připojovaly náhodné vlčí tlupy frontových desertérů, protože české jméno ruským uším od iniciativy zmařené letní ofensivy, znělo nenávistně. Proto vycházely k rekvisicím celé roty s válečnou výzbrojí, jako do boje. … … Tedy přes Lubar! Přes nenáviděný a obávaný Lubar k ještě nenáviděnějšímu a obávanějšímu Starokonstantinovu? Lubarem začínal temný rayon za hranicí pásma československých posádek, kterým opatrně, ale nevraživě, vyhýbaly se marodérské tlupy. Do Lubaru, kde denně třaskaly salvy výstřelů a děla se revoluční zvěrstva, nevstupovala z českých posádek dobrovolně ani noha. Tím méně ještě dál – za Lubar k Starému Konstantinovu, kde bly hlavní cesty vlčích stád a nového stylu rozbroje mezi Velikorusy a Ukrajinci. … …Na pokraji jedné dědiny čekala stěna shromážděných mužiků, přidržovaná kordonem ozbrojených ubytovatelů. Za mužiky, nenávistně zamlklé, štěkali na vojáky vesničtí psi. … Silný karaul obsadil poměščický 5 dvůr, dávno zabraný mužiky a za asistence vojáků sháněl plukovní hospodář klíče od sýpek. Sýpky konečně byly vypáčeny a vesnický správce jejich tlumeným hlasem svěřil důstojníku, že klíče nemůže vydati ani při nejlepší vůli, protože po odchodu roty jistě by propadl životem obci. … …“Ale přece jen ne všichni hledí na nás nepřátelsky a divoce. Vidíte?“ Bratři viděli. Za hloučky mužů postávala, krotce i vábně dívala se – višňopolská děvčata. … Někde vycházeli z domů a kývali tajuplně hospodáři na vojáky. „Co je tam?“ ptali se vcházející vycházejících. Ale než odpoví oslovení, bylo předem cíti charakteristicky odporný zápach samodělné vodky, načichlé gumovými, připálenými trubkami. „Chlapi, pozor na noc!“ hrozil mezi dvěma věčnými svody – děvčaty a vodkou – šikovatel. … … Mužici tvrdošíjně vymáhali ponechání části odvážených zásob obci a netajeně hrozili shromážděným národem. Nepodařilo se v noci opít rotu vodkou. Plukovní hospodář konečně rázně ukončil průtahy a dal povel k odjezdu. Rota, rozdělená podél vozů na povel zarachotila závěry pušek, vložila po zásobníku a kolona s jízdními rozvědčíky se hnula. … Strašný křik zaburácel z hradby 4 5
Igor, Výbuch v Pečanovce. In Národní noviny, Brno, 10. července 1927. Karaul=stráž, poměščický=statkářský.
mužiků, vyletěly malomocné pěsti, padly zběsilé nadávky. Vojáci s puškami „na ruku“ šli poloobráceni k davu. … …Za zády zuřivých, hulákajících a tu a tam napřažené ráně uhýbajících mužiků – usmívala se na československé chlapce ukrajinská děvčaty. Usmívala se krotce a vábně a za odcházejícími zasněženou cestou posílala smyslný horký vzdech. 6 Jako velitel čety 9. roty pak Adolf Hůlka prodělal s 2. střeleckým plukem Jiřího z Poděbrad ústup z Ukrajiny včetně boje s Němci u řetězového mostu přes Dněpr ve Slobodce, předměstí Kijeva, 2. března 1918. …V 10. hod. trevoga. 9. a 10. rota zanímat flangovou posici na jižní straně … cvičiště v lese proti … žel. dráze. Silný boj o mosty. Partie Němců přišedší po ledě rozbity pul. ohněm a štikovým údarem na mostě. Kanonáda na město – nádraží. Židé ve Slobodce střílejí. Ve 3. hod. odp. jsem raněn rikošetem kulí do čela. Lehká kontuzia. V ½ 6 pluk odchází z posice pod přikrytím 11. a 12. roty, pulemetčíků 7 a pěš. rozvědčíků na Brovari. … 8 Následovala další pochod na východ, navagonování, průjezd Bachmačem a dále na Kursk a Penzu. Dne 19. března 1918 si poznamenal: …Máme oficialně povolený projezd i po sibirských drahách! Kyne nám Vladivostok a Tichý oceán. 9 Do Penzy, kde jeho rota odevzdala většinu zbraní, dorazil začátkem května a 5. května ráno ji opustil. Následujícího dne jeho ešelon přejel u Batrak Volhu a následovala poměrně rychlá jízda k Uralu, 25. května byl ve Zlatoustu a následujícího dne v Poletajevu. Zde se však již dovídá o boji 6. pluku u Marianovky, o tažení na Omsk i obsazení Čeljabinska. A 27. května se již v čele své čety podílí na „bílení“ Poletajeva, které je obsazeno. Následujícího dne si zaznamenal: Zástavy k Mijasu. K Trojicku rozrušena trať. 10. rota stojí proti 2ma očekávaným vlakům z Trojického lágru. V Čeljabinsku ohromná kořist. Z Omska není zpráv. 2. [?] bat. 2. pluku pojede do Mijasu. Ze Zlatoustu posměšná telegrama bolš. komisara o rozbití eš. 1. pluku (štáb pl.). Z Čeljab. vyjíždí 2. bat. 2. pluku jako kárná expedice do Zl. K němu se připojuje 12. naše rota. Přejímám děžurstvo 10 . Večer zpráva, že Němci a Maďaři nás pravého flangu obcházejí. Všeobecná pohotovost. Z Čeljabinska žádá se pomoc. … 11 O dva dny naše jednotky v Poletajevu svedly vítězný boj s přesilou rudoarmějců, další boje a operace následovaly v rychlém sledu, 18. června padl Trojick. „17. VI. Pondělí Noc prostáli na 92 verstě s I. a 2. bat. 3. pluku. V II hod. jdu směnit na 94 verstu do strážního domku Menzla, děž. důst. Před námi 2 bronirované pojezdy. Odpoledne z Trojicka obstřelují art. ohněm. Odpoledne celkem klid, step usíná za zpěvu skřivánků. Naše bataliony se za soumraku hnuly. 18. VI. Úterý Trojick dobyt. Naše ztráty 10 mrtvých. U nich povražděno na 400 chlapů a každou chvíli vytahují se noví schovaní. Noční nástup hladce proveden. Nádraží vzato bojem ve 3 hod 15 min ráno. Několik minut před tím 1. bat. 3. pluku na pravém flangu napadl město. 3. úderná rota hrozně řádila bombami. V 6 hod. všecko hotovo, několik vagonů s komisaři a železnodorož. ujelo po trati. Krasnogv. Maďaři a Němci ujeli pěšky do lesů po pravé straně trati. Zajatci noví a noví se ustavičně střílí. 3. bat. v poledne vychází za město k minovému dvorci na rozjezd 18 verst za městem Zlatá Sopka. Zaňato, vystaveny zástavy 12 . 13 6
Igor, Višňopolská rekvisice; In Národní noviny, Brno, 16. června 1927. Trevoga=poplach; flangový= boční; pul.=pulemetný, tedy kulometný; pulemetčík=kulometčík; štikový=bodákový; rikošetem=odrazem; kontuzia=bezvědomí, omráčení. 8 Pozůstalost Adolfa Hůlky, Zápisky Adolfa Hůlky; kopie archiv autora. 9 Tamtéž. 10 Zástava=polní stráž; bat.=batalion, prapor; eš.=ešelon; děžurstvo=služba. 11 Pozůstalost Adolfa Hůlky, Zápisky Adolfa Hůlky; kopie archiv autora. 12 Versta=ruská délková míra, něco přes 1 km; děž.důst.=děžurný, tedy službukonající důstojník; bronirovaný pojezd=obrněný vlak; art. oheň=dělostřelecká palba; nástup=útok; flang=křídlo; bomba=ruční granát; 7
Následovala řada dalších střetnutí se sovětskými vojsky – na pohled snad nekonečná, včetně bojů s jednotkami centrálních mocností prošel Adolf Hůlka ohněm bitvy celkem čtyřiačtyřicetkrát! V bojích na Urale byl ještě dvakrát raněn – u Tavatuje a Nevjanska a v jejich průběhu byl také 27. srpna povýšen na praporčíka. Služba u 2. střeleckého pluku pro něj skončila 10. října 1918, kdy byl přeložen ke štábu československého vojska na Rusi, nejprve jako pomocník vyššího soudce děžurného generála štábu Československého vojska na Rusi a posléze jako pomocník náčelníka soudního oddělení a předseda plukovního soudu při štábu Československého vojska na Rusi. Dále postupoval i v hodnostech, k 1. lednu 1919 byl povýšen na podporučíka a od 1. května 1919 byl poručíkem ruských legií (hodnost odpovídající nadporučíkovi v domácí armádě). Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (trojí zranění a trpěl též revmatismem) byl však určen k evakuaci a 23. června 1919 odjel z Irkutska do Vladivostoku, kam dorazil 2. července. Průběh této cesty stručně zaznamenal ve svém zápisníku. Od 5. července pobýval na čsl. evakuační stanici v Podnoží na Ruském ostrově ve Vladivostoku. Do vlasti odjel 13. srpna 1919 jako velitel 4. evakuační roty 14 na americké lodi Heffron. Heffron však 16. srpna poblíž Japonska najel na útes a byl po řadu týdnů v japonských loděnicích opravován. Adolf Hůlka tak měl možnost blíže poznat Japonsko a jeho obyvatele a k rodičům v Brně dorazil po cestě kolem Asie, Suezským průplavem a Středozemním mořem až na Štědrý den roku 1919. Přinášel jim však též smutnou zprávu o smrti svého bratra a sám se neshledal se sestrou, která zemřela na samém sklonku války na tuberkulózu. I osudy Heffronu a jeho pasažérů popsal po letech v jednom ze svých článků. Adolf Hůlka se rozhodl zůstat v československé armádě a po reaktivaci a povýšení na kapitána 1. ledna 1920 sloužil na Oravě, (kde tehdy probíhal plebiscit) jako velitel roty V. praporu 2. horského pluku – a v témže roce si léčil ischias v Piešťanech. Dnem 30. září téhož roku byl přidělen k posádkovému velitelství v Brně jako referent pro organizační a mobilizační věci. Tutéž funkci vykonával i v době částečné mobilizace na podzim roku 1921. Koncem roku 1922 byl povýšen na štábního kapitána a dnem 1. února 1923 byl přidělen k řadové službě jako velitel roty u brněnského 43. pěšího pluku. V témže roce absolvoval ekvitační školu v Brně a informační kurs pro důstojníky-velitele rot. V letech 1924-1926 byl též dvakrát velitelem poddůstojnické školy a roku 1926 absolvoval zkušenou u dělostřeleckého pluku 6. V roce 1926 pak absolvoval kurz pro velitele oddílů v Praze a v Milovicích. Nadřízení jej v této době viděli ve velmi příznivém světle. Tak v hodnocení za rok 1925 můžeme číst: Uzavřené povahy, přesný a svědomitý. Osvědčil se jako velitel poddůstojnické školy. Velitelství 6. pěší divise vyslovilo jemu pochvalné uznání za zásluhy o dosažení nadprůměrných výsledků při výcviku podřízených jednotek. 15 Další závažná změna – a stěhování – přišla v 1927, kdy byl přemístěn k Vojenské akademii v Hranicích jako velitel roty akademiků. V prosinci téhož roku byl povýšen na majora a od roku 1929 byl vedle funkce velitele roty i instruktorem teoretického a praktického vojenského výcviku. V roce 1931 se pak stal velitelem praporu akademiků. V tomto roce též předsedal redakčnímu kruhu Almanachu vydaného k 10. výročí založení akademie. To se však doba jeho hranické služby pomalu chýlila ke konci. Dnem 30. září 1932 byl již v hodnosti podplukovníka pěchoty (povýšen byl dnem 7. listopadu 1930) přidělen k pěšímu pluku 11 Františka Palackého v Písku jako velitel praporu (postupně velel III., I. a náhradnímu praporu). V době služby u píseckého pluku absolvoval též zkušenou u 4. leteckého pluku s výtečným hodnocením 16 a zejména na přelomu let 1933 a 1934 kurs pro velitele vojskových těles - u velitelské zkoušky byl 8. z 62 zkoušených. Hodnocen byl jako: Velmi dobrý důstojník. Energický a přímý. V rozhodování stručný
železnodorož.=železničáři; krasnogv.=rudoarmějci; minový=důlní, těžební; rozjezd=železniční zastávka; zaňato=obsazeno. 13 Pozůstalost Adolfa Hůlky, zápisník Adolfa Hůlky z let 1917-1918, kopie archiv autora. 14 Uváděna i 2. evakuační rota. 15 Vojenský ústřední archiv Praha, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, kvalifikační listina Adolfa Hůlky. 16 V době své zkušené u leteckého pluku 4 byl přítomen též ostré střelbě a bombardování z letadla v Malackách. Projevil nevšední zájem o činnost letectva. S příkladnou důkladností a horlivostí využil každé příležitosti, aby zdokonalil své znalosti v letectvu, obzvláště s ohledem na spolupráci s vlastní zbraní. Velmi rád létal. Vojenský ústřední archiv Praha, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, kvalifikační listina Adolfa Hůlky.
a rychlý. Velmi dobrých vojenských znalostí a dobrých velitelských schopností. 17 V následujícím roce byl na zkušené ještě u pluku útočné vozby a v pěchotní střelecké škole. Od 30. září 1935 sloužil na ministerstvu národní obrany v Praze, kde byl ustanoven přednostou výcvikové skupiny I./1. oddělení (pěchotního). Jeho bezprostředním nadřízeným tehdy byl brigádní generál Josef Zmek, na Sibiři velitel 11. střeleckého pluku. Ten svého podřízeného hodnotil v roce 1936 takto: Naprosto spolehlivý, iniciativní pracovník, možno říci s ´příslovečným smyslem´ pro povinnost a odpovědnost. ... Čestné, přímé povahy, přesný, samostatný. ... Velmi dobré paměti, duševně pružný, uvažuje rychle a logicky. …Velmi dobré znalosti otázek týkajících se pěchoty, i spolupráce s ostatními zbraněmi. …K vedení výcvikové skupiny I/1. vynikající. K velení pěšímu pluku velmi dobrý. Velmi dobře upotřebitelný jak u trupy tak i v kancelářské službě, kde je potřebí důkladná znalost pěchoty. 18 Adolf Hůlka byl v druhé polovině třicátých let též členem správní rady Zbrojovky Brno (za MNO). Byl také členem redakční rady Vojenských rozhledů. Dokladem všestrannosti, širokého rozhledu, vlasteneckého cítění a vědomí slovanské sounáležitosti této pozoruhodné osobnosti je i řada článků, které koncem dvacátých let napsal do brněnských Národních novin. Byl též činný v legionářských organizacích, konkrétně v Nezávislé jednotě československých legionářů, jejíž odbočku v Hranicích pomáhal ustavovat. A ani v době, kdy byl služebně vázán v jiných částech republiky, nezapomínal na oblíbená místa svého mládí a na prázdniny s rodinou zajížděl do malebných údolí Jihlavky a Oslavy - nejčastěji pod Mohelno. Po okupaci zbytku českých zemí 15. března 1939 byl dán v hodnosti plukovníka dán do výslužby, ale stejně jako řada dalších důstojníků československé branné moci se s nastalou situací nehodlal smířit. Rodinu - manželku se dvěma syny - usadil v Náměšti nad Oslavou, uprostřed svého nejmilejšího kraje, a sám se zapojil do odboje ve vojenské organizaci Obrana národa. Nabídku k odchodu do zahraničí odmítl a na jaře 1939 se stal jedním z prvních organizátorů ON ve středních Čechách. Stal se velitelem kraje (župy) Obrany národa Benešov. Jako takový podléhal velení generála Kraváka. Jeho hlavním úkolem bylo vybudování dokonalého rámce svých jednotek ve formě okresních a místních vedoucích v osadách tak, aby byly připraveny na stanovené heslo zahájit ozbrojené vystoupení. Vedlo toho bylo třeba se především postarat o zajištění a ukrytí zbraní, munice, trhavin, zdravotnického a jiného materiálu, udržovat na výši morálku obyvatelstva, organizovat a provádět sabotážní akce a šířit usměrněnou šeptanou propagandu. Též zprostředkoval odchod řady osob do naší zahraniční armády. Svůj hlavní úkol – postavení stanoveného počtu praporů - plukovník Hůlka splnil do července 1939. Kromě toho měl těsný styk s civilním odbojem a odpovídal též za spojení na moravskou ON, za tím účelem byl ve spojení se svým krajanem plk. gšt. Václavem Lysákem, rodákem z Trnavy u Třebíče, se kterým se pravděpodobně seznámil během let své služby v Brně. Ani Adolf Hůlka však neunikl osudu většiny první garnitury velitelů této podzemní armády. Již 16. prosince 1939 byl v Praze zatčen gestapem, jako jeden z prvních členů své skupiny. Vyšetřován byl spolu s dalším příslušníky vedení středočeské ON kladenským gestapem. Vyšetřovaní byli postupně soustřeďováni v táboře, který gestapo zřídilo v kladenské sokolovně a odtud později po skupinách odesílání do Terezína a na Pankrác. Plk. Hůlka byl do Terezína dopraven 14. srpna 1941, kdy se gestapu podařilo zjistit, že vězni udržují intenzivní styk s vnějším světem. Z Terezína byl v říjnu převezen na Pankrác a v únoru 1942 následovala cesta do Německa. Počátkem roku 1943 byla skupina generála Kraváka souzena I. senátem lidového soudu v Berlíně, který 20. ledna plukovníka Hůlku odsoudil k trestu smrti. Popraven byl 10. května 1943 v Berlíně. Životem za svobodu vlasti zaplatil i jeho starší syn Jiří, který se zapojil do Slovenského národního povstání a byl v září 1944 zajat Němci a zastřelen. Po osvobození byl Adolf Hůlka, jeden z velikého zástupu vysokých důstojníků československé branné moci, kteří do posledního písmenka splnili svou přísahu republice, posmrtně povýšen do hodnosti brigádního generála a vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Posmrtně obdržel též Zborovskou pamětní medaili. Již dříve za svou účast v 1. odboji obdržel Československý válečný kříž 1918 (se třemi citacemi), Medaili vítězství a Revoluční medaili se štítky Zborov a Sibiř a srbská vyznamenání Spomenica za rat, Řád bílého orla IV. stupně a medaili Obiličovu.
17 18
Tamtéž. Tamtéž.
Jeho památku připomíná nápis na rodinném hrobě na hřbitově v Náměšti nad Oslavou (do něj byly po osvobození uloženy i ostatky jeho staršího syna převezené ze Slovenska), jeho jméno je uvedeno též na pamětní desce ve zdi staré náměšťské radnice a jeho fotografie nechybí na tablu obětí okupace, které visí v hale dnešní radnice na Masarykově náměstí v Náměšti nad Oslavou.
