28. ÍJEN 1918 âe I SPOLEâNù SE SLOVÁKY. Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)

28. ¤ÍJEN 1918 – âE·I SPOLEâNù SE SLOVÁKY

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)

MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR

Dnes v ãísle BOJOVALI ZA âESKOSLOVENSKO

(s. 2)

OBHÁJCE PRONÁSLEDOVAN¯CH (s. 3) I. SEKANINA MÁSLO NEBO KANONY (s. 4) TRIBUNÁL V HAAGU

(s. 5)

VELK¯ SYN SLOVENSKA (s. 6)

ALEXANDROVCI ZNOVU V âR

(s. 7)

POPRAVILI BISKUPA GORAZDA

(s. 8)

Dny NATO v Ostravû Přílet amerického obřího bombardéru B-52 17. září zaregistrovaly jako relikt studené války všechny TV kanály a další. Stal se tak po třech letech senzací a středem zájmu četných fanoušků techniky. Stroj byl vyroben v roce 1961 a může nést nukleární bomby. Letecká show je zábavná, horší je, když zbraně promluví naostro. Dobový tisk prozradil, že tyto stroje přinášely smrt a zkázu v severním Vietnamu, Laosu, Iráku, Afghánistánu. Horkou válku zažili i bratři Srbové. Nejprve nepřijatelná americká „dohoda“ (obdobně jako v Sýrii). Útok NATO byl bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Prezident Havel zneužil ve vší tichosti své pravomoci a jako jiní jestřábi (Solana, Blair, Albrightová...) vyslovil souhlas s „humanitárním“ bombardováním. Na lidech byly vyzkoušeny zakázané bomby s ochuzeným uranem. Kromě vojenských objektů byla zničena infrastruktura a při „přesném“ bombardování zasažena i čínská ambasáda. Tehdejší titulky: Údery budou pokračovat dokud Miloševič nepřijme dohodu – Živé štíty u cílů útoků. Tehdy bombardovaly F-16 a F-18.

ČÍSLO 191, ŘÍJEN 2015

CENA 10 Kč

Slavnostní zasedání k SNP Slavnostní zasedání k 71. v˘roãí Slovenského národního povstání se uskuteãnilo za úãasti ãlenÛ Parlamentu âeské republiky a dal‰ích v˘znamn˘ch hostÛ na Ministerstvu obrany âR 27. srpna. Pfii této pfiíleÏitosti byli vyznamenáni zaslouÏilí ãlenové âeského svazu bojovníkÛ za svobodu a veteráni. Na snímku Evy Holečkové předává pamětní medaile předseda ÚV Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička.

Îádost prezidentovi Spolek českých novinářů zaslal jménem svých členů žádost prezidentovi ČR Miloši Zemanovi, aby při příležitosti Řádového dne 28. října udělil státní vyznamenání in memoriam Janu Švermovi. Tento vynikající antifašistický novinář byl poslancem předválečného Parlamentu ČSR, kde trvale varoval před nebezpečím zfašizovaného Německa pro Čechy. V roce 1939 spolu s dalšími odjel do Moskvy, kde se zapojil do boje proti fašistům všeho druhu a spolupodílel se na přípravě koncepce poválečného uspořádání v osvobozeném Československu. V Paříži se za dramatických okolností setkal s E. Benešem, aby ho s navrhovanou koncepcí seznámil. Šverma udržoval spojení s interbrigadisty, po likvidaci Francouzského centra se vydal do Jugoslávie. Byl delegátem Kominterny a složitě se vracel do Moskvy. Později dobrovolně odlétá pomoci SNP. Bohužel, při přechodu Nízkých Tater 10. listopadu 1944 umírá na úpatí Chabence. Jan Šverma byl jediný náš poslanec, který za svou vlast položil život v Slovenském národním povstání. (pn)

Alexandrovci znovu v âR V měsíci říjnu přijedou Alexandrovci s nejlepšími ruskými pěveckými sólisty, hudebníky a tanečníky. Nebude chybět Vadim Ananěv, Boris Dyakov a miláček publika osmiletá Valeria Kurnuškina. Se souborem zazpívají české hvězdy Helena Vondráčková a Michaela Nosková. V našich devíti městech se konají koncer-

ROČNÍK XVIII

ty v těchto termínech: Brno (10. 10.), Ostrava (11. 10.), Olomouc (12. 10.) , Zlín (13. 10.), Pardubice (15. 10.), České Budějovice (16. 10.), Praha (17. 10.), Hradec Králové (18. 10.), Liberec (19. 10.). Záštitu turné souboru udělil prezident České republiky Miloš Zeman u příležitosti 70. výročí osvobození a ukončení druhé světové války.

Arogance západních politikÛ vÛãi ãínsk˘m obûtem Mnohdy zapomínáme, Ïe hrÛzy druhé svûtové války zasáhly nejen Evropu, ale zufiily i v Asii a rozhodnû nebyly o nic men‰í neÏ to, co víme o jejím prÛbûhu v Evropû. Před sedmdesáti lety, 2. září 1945, byla podepsána, za účasti spojeneckých představitelů na americké lodi Missouri, kapitulace Japonska. Tímto aktem končí válka v celosvětovém měřítku. Toto datum i přes celosvětový význam mnohdy unikalo naší pozornosti. Přiznejme upřímně, že nebýt trapných a mnohdy až vulgárních útoků na prezidenta Zemana, prošlo by toto výročí bez zvýšené pozornosti. Válku v asijské podobě si očima Evropana dovedeme jen těžko představit. Představitelem válečných hrůz pro Evropana bylo výhradně fašistické Německo, jemuž v Asii zdatně a mnohdy vyna-

lézavěji sekundovalo Japonsko. V japonsko-čínské válce mezi lety 1937-1945 zahynulo podle některých čínských údajů více než třicet milionů lidí, podle jiných je tento údaj o třetinu nižší. Podle údajů se řadí Číňané na druhé místo (za SSSR) v počtu obětí ve druhé světové válce. Účast prezidenta Zemana je hodná ocenění. Nejen pro její pozitivní výsledek, ale zejména pro přístup a úctu k milionům obětí druhé světové války v Asii. Ty uctili v Pekingu z celé Evropy pouze tři další prezidenti slovanských zemí: V. Putin, A. Lukašenko a T. Nikolič. Vojáci jejich zemí tam také spolu s čínskými pochodovali na přehlídce. Asi proto, že Rusové, Bělorusové a Srbové nezapomínají ani po sedmdesáti letech na miliony svých obětí. Pokud se společnost opírá o tradice a hodnoty solidarity, sounáležitosti a humanismu, nemůže k poctě padlým zůstat

lhostejná. K vysokému stupni lhostejnosti u většiny evropských politiků, právě ve vztahu k 70. výročí konce války bez diskuse došlo. Žádný důvod tuto lhostejnost neospravedlní, naopak setrvává na straně útočníka, kterým bylo tehdejší fašistické Japonsko, pilíř Osy Berlín-Řím-Tokio. Prezident Zeman jako hlava členského státu Evropské unie splnil nejen svoji občanskou povinnost, ale i povinnost politika tím, že vzdal osobně hold těmto obětem. Nic na tom nezmění ani rozpoutaná hysterie v domácích sdělovacích prostředcích. Ale již jsme si, bohužel, zvykli na to, že prezident prý je člověk, který není schopen vykonat nic pozitivního, tak jak jsme médii každý den informováni a hlavně přesvědčováni. Ale také jsme přesvědčeni, že nejen tato hysterie, ale všechny jí podobné jsou organizovány z pera jeho osobních odpůrců.

Neãinnost EU dusí Evropu Bruselská vrchnost EU přijímá stovky dobrých i špatných rozhodnutí, včetně toho, aby nedocházelo k novému stěhování národů. Ale pro naplnění už dělá minimum. Taktně se také mlčí o tom, kdo je za vývoz krvavé revoluce a její nezvládnutí zodpovědný. Nyní ti, kteří svou dlouhou nečinností (a za tučné pe-

níze) váhali s řešením uprchlické krize, vymysleli v Bruselu recept proti exodu imigrantů v podobě povinných kvót pro jednotlivé státy a přenést tak břemeno přijímání uprchlíků především na středoevropské státy. A vyhrožují sankcemi za neposlušnost. Jenže tak již napnuté rozpočty nepočítaly s tím, že např. v Sý-

rii (země, která nevyhověla USA a nyní je trestána) měli zlikvidovat prezidenta „povstalci“ za arabské peníze, kteří se nyní sjednotili v Islámský stát. A ten bombardují Američané, Kanaďané a také Francouzi – rafinerie, ale školy, památky, obytné čtvrti ap. Obdoba Srbska. (el)

2

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

191/2015

U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA Neu‰lo nám ■ První architektka âSR Milada Petříková-Pavlíková (18951985) „je promovanou architektkou Československé republiky s vírou, že ji budou následovat další ženy v naší zemi. Stala se ozdobou čs. architektury.“ Řekl to doktor Oldřich Janota, ředitel Kotěrova centra architektury a majitel umělecké agentury FOIBOS BOOKS při zahájení výstavy v Trmalově vile desátého pražského obvodu, věnované jejímu manželovi a architektovi Theodoru Petříkovi. Milada pocházela z táborské lékařské rodiny stejně jako její muž Theodor. Měla vyhraněné sociální cítění, zejména přemýšlela o sociálním postavení osamělých žen. To se například zrcadlí i v jejím projektu Domova Elišky Purkyňové v pražských Dejvicích. Poslední z jejích projektů je mateřská školka na pražské Lhotce. Vyučovala také studenty architektury a ti si svoji pedagožku velice oblíbili a nazývali ji Naše Madona. (jel)

■ Sleva na vlak do práce Poloviční slevu na jízdné pro cestující, kteří jezdívají vlakem pravidelně, například do práce, poskytuje Slovenská republika. Rozhodla o tom vláda jejího předsedy Roberta Fica (Smer-sociální demokracie). Fico je přesvědčený, že se tím stane železniční doprava atraktivnější a může i stoupnout počet cestujících vlakem. Slevu poskytuje kromě Železniční společnosti Slovenska i soukromý přepravce na trati Bratislava-Komárno. Jak vidno, kam se hrabeme v české kotlině na Slováky. Tady již od loňského listopadu cestují zadarmo důchodci, studenti a děti a pravičáčtí asociálové skřípou zuby, že to je populistické.

■ Placená dovolená v rodné zemi Na Slovensku se blýskli dalším pěkným gestem. Poukazy na rekreaci pro rodiny se školáky, pokud stráví dovolenou doma, hodlá zavést zdejší vláda jako součást sociálního balíčku. Premiér Robert Fico zdůraznil, že poukazy mají pomoci nejen rodinám s dětmi, ale i domácímu turistickému ruchu. Jde o systém poukazů a šeků, které mohou dostat zaměstnanci s dětmi školou povinnými. Systém dovolenkových šeků již slouží k užitku rodinám ve Švýcarsku, Francii, Polsku a v Maďarsku. A kdypak vláda ČR se rozhoupe k následování? Vždyť to skvěle může vést naše děti a mládež při výchově k vlastenectví a hlubšímu poznávání rodné země.

■ Zlomí metlu lidstva? Polský profesor Tomasz Ciach z varšavské Polytechniky vypracoval novou metodu léčby rakoviny. Cytostatika navázal na cukr, protože rakovinou napadené buňky pohlcují mnohonásobně více cukru než zdravé. Tím dosáhl toho, že lék působí tam, kde je skutečně třeba, a neohrožuje

zdravé buňky. Uvedla to ČTK. Rakovinou napadené buňky pohlcují dvěstěkrát více cukrů než ty zdravé, řekl Ciach. proto jsme cytostatika záměrně obohatili o specifickou formu cukru, který se po vniknutí do jádra napadených buněk rozpadá, a zůstává jen samotný lék likvidující rakovinu. Nyní probíhají klinické testy, jež sledují přední polští onkologové. Jen v Polsku každým rokem přibude 180 000 pacientů, onemocnělých touto metlou lidstva a na světě další miliony. Držíme polským onkologům palce!

■ âech zvítûzil na severním pólu Jednačtyřicetiletý český atlet Petr Vabroušek nedávno zvítězil v extrémním maratonu světa na severním pólu, který uběhl v čase 4 hodiny 22 minut a 24 sekund. Na start v Arktidě přišlo podle ČTK 45 závodníků z 22 zemí, kteří na ledu soupeřili také s devětadvaceti stupňovým mrazem a silou větru, jenž vál rychlostí dvacet kilometrů v hodině. Světový rekord z roku 2007 v maratonu na tomto pólu drží irský borec Maguire, který jej zdolal za 3:36:10 hodiny. Vabroušek je vskutku houževnatý chlapík, což prokázal i v Antarktidě. V rekordních časech totiž již v listopadu 2013 vyhrál maraton i následně v ultramaratonu na 100 km na jižním pólu. A tak je možná škoda, že tyto dálkové běhy nejsou pořádány také v rámci zimních olympijských her.

■ BerlíÀané si pfiejí vidût Lenina Německo chystá výstavu zapomenutých monumentů jeho hlavního města. Má zde být ukázána také mramorová hlava Vladimíra Iljiče Lenina o hmotnosti 3,5 tuny. Hlava byla součástí jeho sochy, postavené v Berlíně k 100. výročí narození tohoto ruského génia a vůdce socialistické revoluce. Po pádu berlínské zdi, kdy nastalo obrazoborecké běsnění, byla socha zbourána, rozřezána na díly a zakopána v jednom lese na předměstí německé metropole. Pod tlakem sdělovacích prostředků a mnoha obyvatel povolili berlínští radní Lenina exhumovat. To pění krev v žilách zarytým antikomunistům.

■ S transplantovan˘m penisem bude tátou Jihoafričan, kterému poprvé na světě transplantovali chirurgové penis, se má na podzim stát otcem, neboť jeho přítelkyně je již několik měsíců těhotná. Jak napsala ČTK, potvrdil to lékař, který jednadvacetiletého muže úspěšně operoval. Ten o penis přišel před třemi roky, údajně při nepovedeném tradičním rituálu obřízky, která na africkém kontinentě mrzačí především mladé ženy. Věřme, že se brzy dočkáme nejrevolučnější události v medicíně (jel) – transplantace hlavy člověka!

Bojovali za âeskoslovensko a slavnû zvítûzili Ve Slovanské vzájemnosti dokončujeme zajímavá fakta z vystoupení historiků na nedávné konferenci uspořádané Společností Ludvíka Svobody v Domě armády v pražských Dejvicích. První část jsme publikovali v zářijovém čísle našeho listu.

Boje 1. čs. smíšené letecké divize v SSSR Poutavé bylo rovněž vyprávění Ondřeje Koláře ze Slezského zemského muzea o účasti 1. československé smíšené letecké divize v SSSR v osvobozovacích bojích v ostravsko-opavské operaci. Divize vznikla 5. ledna 1945 pod velením Ludvíka Budína a byla začleněna do sestavy 8. letecké armády SSSR, které velel generál Ivanov. Její piloti létali na stíhačkách Lavočkin a bitevnících Iljušin. Také Budín dosáhl generálské hodnosti a zemřel v roce 1956. Německá protiletadlová obrana čítala v prostoru kolem Moravské Ostravy 50 protiletadlových baterií a nepřítel měl k dispozici dvě stovky stíhacích letounů. Kvůli nedostatku paliva jejich nasazení do vzduchu však nebylo tak intenzivní. Úkoly čs. smíšené letecké divize byly jen podpůrné pro pozemní jednotky, ze vzduchu kryla postup 1. čs. tankové brigády, monitorovala pohyb německých sil a ochromovala dopravu protivníka na komunikacích. Kolář přitom s odkazem na leteckého historika Eduarda Čejku uvedl, že čs. letci v ostravsko-opavské operaci vykonali 282 vzletů, z nichž bylo 262 namířeno proti pozemním cílům. Ale oficiální statistiky dle Vojenského historického ústavu vypovídají o 987 bojových letech, v době od 14. dubna do 9. května 1945, do konce bojů v Brně. Ve vzdušných soubojích na Ostravsku a Těšínsku měla divize devět padlých mužů. Do Prahy pak 9. května 1945 symbolicky přiletěly její dva stroje. Na Kbelském letišti jako první přistál pilot František Hypl.

Na východní frontě se bili i španěláci Velmi zajímavé bylo vyprávění Miroslava Brože z Československé obce legionář-

ské o působení čs. interbrigadistů z občanské války ve Španělsku v řadách čs. vojenských jednotek v SSSR. Na jeho území se dostali zranění nebo nemocní, kdy sovětská vláda je do země Sovětů nechala převézt z Francie. Nebo se sem dostali čs. vojáci, kteří se vrátili do protektorátu Čechy a Morava ze Španělska, a potom utíkali přes Polsko do Sovětského svazu. Brož se například zmínil o osudech hrdinných španěláků Aloisi Haklovi, Karlu Bejbrovi, Janu Hajkovi či Halině Petránkové. Ta v čs. vojenské jednotce v SSSR jako žena dosáhla poprvé v historii naší armády hodnosti podporučíka a v roce 1963 hodnosti plukovníka! Interbrigadista Rudolf Šimáček patří k našim jediným zahraničním vojákům, který obdržel v roce 1985 v ČSSR v anketě našich nejmladších občanů Řád Dětského úsměvu! Tento veterán bojů proti fašismu totiž velmi rád chodíval na besedy mezi děti a mládež a vyprávěl jim o bojích ve Španělsku, o naší vojenské jednotce v Sovětském svazu, která se nesmrtelně zapsala prolitou krví do historie druhé světové války. A Šimáček tento řád považoval za nejvyšší vyznamenání, jež překonalo i četná vysoká vyznamenání válečná, která mu kdy byla připnuta na hruď!

Generál Klapálek jel na bílém koni Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu se zmínil o triumfální vojenské přehlídce vojáků z východní fronty 1. čs. armádního sboru, kterou vykonali na Václavském náměstí v osvobozené Praze 17. května 1945. Největší zadostiučinění se tady dostalo generálovi Karlu Klapálkovi. Tomu kdosi ještě v Londýně vytknul jeho sebevědomá slova o tom, že po vítězné válce s nacisty se vrátí domů a pojede po Václavském náměstí na bílém koni. A skutečně. Generál Klapálek toho 17. května jako velitel sboru na přehlídce na běloušovi jel a za ním jeli ještě další důstojníci sboru. K prvním čs. vojákům z východní fronty, kteří dorazili do Prahy, byl 9. května

průzkumný oddíl tankové brigády. O den později dosáhli hlavního města tankisté Karel Šerák, Valerián Klaban a Vasil Pobjega. Přitom je krásné a úsměvné, že tihle tři mládenci předtím v Praze nikdy nebyli! A všichni pak společně s ostatními bojovými druhy 17. května na vojenské přehlídce zažili jeden z nejhezčích dnů svého života. Podle historika J. Marka ale vůbec prvními Čechoslováky, kteří v pětačtyřicátém stanuli na půdě své vlasti, byli vojáci západní armády, kteří se zúčastnili po boku Američanů bojů o Cheb. Byli to filmoví dokumentaristé – kameraman Piter, Václavík a fotograf a řidič v jedné osobě Fabián.

Pro děti a učitele o vojácích západní i východní fronty Na konferenci také vystoupil Eduard Stehlík, ředitel odboru pro válečné veterány na Ministerstvu obrany ČR. Ocenil, že Společnost Ludvíka Svobody (SLS) nežije jen sama pro sebe, ale i pro naši zemi a odvádí obrovský kus práce při propagaci našich národních a vojenských dějin. Stehlík označil generála Ludvíka Svobodu za jednu z nejvýznačnějších osobností protinacistické rezistence. Podle něho je málo společností u nás, jako je SLS, jež mohou nést takové jméno, jakým je náš bývalý prezident a představitel protifašistického hnutí Ludvík Svoboda. Dodal, že však počet veteránů druhé světové války klesá a nyní jich ještě žije 921. Zoe Klusáková, dcera L. Svobody, hovořila na konferenci o spuštění nové internetové stránky www.bojovali – za ceskoslovensko.cz. Je orientována na širokou veřejnost a zejména pak na mládež, především na žáky základních škol druhého stupně a na jejich učitele historie, neboť internet je nejdostupnější pro mladou generaci. Jak doplnil Miroslav Klusák, pravnuk L. Svobody, tak na webu sledujeme naše vojáky na západní i východní frontě, nabízíme historické souvislosti a události i medailonky vojáků a vojákyň. JAN JELÍNEK

Pietní shromáÏdûní PlzeÀanÛ Pietní shromáždění k uctění památky národního hrdiny Julia Fučíka se konalo 9. září na Ústředním hřbitově v Plzni u hrobu jeho rodičů Marie a Karla Fučíkových. Tady jsou pochováni také Fučíkova sestra Věra a její manžel ing. Miroslav Roučka. Pietní akt s položením kytic uspořádala plzeňská odbočka Společnosti Julia Fučíka (SJF) v čele s jejím předsedou Jiřím Nohovcem a zdejší Matice Čech, Moravy a Slezska. Na pietním shromáždění byla přítomna ta-

ké Jana Kubelíková (na snímku), neteř J. Fučíka. Promluvili na něm exposlanec Evropského parlamentu Jaromír Kohlíček,

předseda SJF v ČR Jan Jelínek a rodák ze syrského Damašku Issam Ramadan, pedagog Západočeské univerzity v Plzni. (jel)

Vzpomínka na SNP na Bumbálce Jednasedmdesáté výročí Slovenského národního povstání si připomněli lidé z obou stran státní hranice ČR a SR, 27. srpna 2015, u Památníku 1. československé brigády Jana Žižky na Bumbálce. Vzpomínkový akt pořádala slovenská obec Makov ve spolupráci se Žilinským samosprávným krajem. Uskutečnil se na místě, kde se 25. září 1944 odehrálo největší ozbrojené střetnutí s fašistickými okupanty na území Čech a Moravy. Pietního aktu se zúčastnila také přímá účastnice SNP Zlíňanka Helena Hajná, která SNP prožila ve svých 17 letech. Na setkání nechyběli zástupci Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), Slovanského výboru ČR, LKŽ a KČP a OV KSČM ze Vsetína, Frýdku-Místku, Kroměříže a Olomouce. Zúčastnili se také plukovník v záloze Pavel Skácel (vedoucí projektu péče o druhoválečné veterány ČSOL) a členové historické skupiny 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky.

„Toto místo je symbolem přátelství dvou mírumilovných národů,“ řekl starosta Makova. Kdyby na každé straně hranice, kdekoliv na světě, žili takoví lidé jako Češi a Slováci, nebylo by válek. Přejeme si, ať se znovu za rok tady sejdeme ve zdraví a míru,“ zdůraznil Miroslav Mikulčák. VLASTA BABOVCOVÁ

Pietní akt u hrobu rodiãÛ Julia Fuãíka. Foto Jan Jelínek.

Podpásovka pfiedsedy Evropské komise

Vlasta Babovcová pokládá kvûtiny

Stránku 1 připravil a rediguje Zdeněk Hoření, stránku druhou Jan Jelínek.

Když nepomohlo přesvědčování přijmout povinně stále rostoucí kvóty na přijímání uprchlíků, přišel předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker s těžkým kalibrem. Západní státy přece po srpnu 1968 přijaly s otevřenou náručí naše emigranty. Tady nebyla válka, ale náhlý vpád vojsk Varšavské smlouvy, který vytvořil stav nejistoty. Také počty odcházejících byly tisícové. Byli to lidé vesměs jazykově vybavení, s vysokoškolskými diplomy, případně s jiným vzděláním.

Komentujeme Doba jejich emigrace ukázala, že se svou kvalifikací se vesměs dobře začlenili do společenství států, kam docestovali. Také většinou v novém prostředí uspěli. jak ukázal jejich polistopadový návrat. A tak se mnohé západní státy dnes pyšní vynikajícími osobnostmi s českými nebo slovenskými kořeny. Panu předsedovi Junckerovi bych chtěl připomenout, že Československo bylo po roce 1989 rozkradeno se souhlasem tehdejších

pravicových vlád. Navíc jsme do EU vstupovali jako „druhořadý“ stát – ty původní si zachovaly své výhody a to platí dodnes. Za vzpomínanou dobu jsme se jako stát nevyrovnali s kapitalistickým „dárkem“ – s bezdomovci, žebráky a nepřizpůsobivými občany, nezaměstnaností a enormním dluhem. Takže pečovat o další běžence, kteří už teď nerespektují naše zákony, není otázka jen sounáležitosti, vůle, pomoci a dalších faktorů. Opravdu nejsme tak bohatí (existují statistiky), jako vy, pane předsedo Evropské komise. PAVEL NOVÁK

191/2015

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

3

SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS

Není zapomenut! Je tomu již dlouhých dvě stě let od okamžiku, kdy se 29. října 1815 ve středoslovenském Uhrovci narodil v rodině tamějšího učitele Ľudovít Štúr, který svým životním dílem se zařadil mezi nejvýznamnější osobnosti slovenského národního hnutí. Byl člověkem, který vynikl nejen jako politik, básník, novinář, ale též jako filozof, jazykovědec a revolucionář, mající význam pro slovanskou vzájemnost i po dlouhých letech. Právem proto věnoval Ľudovítu Štúrovi patřičnou pozornost i slovenský čtvrtletník Slovanská vzájomnosť v článku Michala Eliáše a neměl by uniknout pozornosti ani našich čtenářů. Z článku, uveřejněného v č. 2/2015 zmíněného časopisu, uvádíme aspoň několik myšlenek. „Vrcholom Štúrovej politickej i kultúrnej činnosti bolo uzákonenie spisovného jazyka pre Slovákov – štúrovčiny na stredoslovenskom jazykovom základe. Tento krok si vyžiadal proces utávrania moderného slovenského národa. Bibličtina – čeština Kralickej biblie – ktorú používali slovenskí evanjélici, zostarla. Bernolákovčina, ktorá sa opierala

o kultúrnu západoslovenčinu, sa nestala celoslovenským spisovným jazykom. Nový spisovný jazyk bolo potrebné uviesť do života, a to nemohol urobiť jednotlivec, preto v auguste 1844 zriadili spoločnosť Tatrín. Bol to literárny spolok na vydávanie kníh a podporu štúdia chudobných mládencov. Na jeho schôdzi roku 1847 sa uskutočnilo jazykové zjednotenie slovenských katolíkov – bernolákovcov s evanjélikmi-štúrovcami. Doležitú úlohu pri uvádzaní slovenčiny i v národnom uvedomovaní Slovákov mali politické noviny. Štúr sa o ích vydávanie usiloval od roku 1841, povolili ich až po štyroch rokoch pod názvom Slovenské národné noviny (vychádzali dvakrát za týždeň). Požadovali zrušiť poddanstvo, zabezpečiť politické práva ľudu, zrušiť výsady šľachty a zrovnoprávniť všetkych občanov. Tieto požiadavky usiloval sa Štúr uplatniť aj ako poslanec na uhorskom sneme. V revolučnom roku 1848 revolúcie v Taliansku, Francúzsku, Nemecku zmietli základy feudalizmu, občanom priniesli osob-

né slobody s niektorým národom kolektivné samourčovacie práva. O to, čo iné národy dostali automaticky, Slováci museli úporne bojovať petíciami, žiadosťmi, i so zbraňou v ruke. V máji 1848 Slováci zostavili Žiadosti slovenského národa – ako celonárodný revolučný program. V nich požadovali. rovnoprávnosť národov, bratské spolunažívanie, národné snemy, zriadenie slovenských škôl, rozšírenie demokratických práv – všeobecné, rovné a tajné hlasovacie právo, slobodu tlače a zhromažďovania. Odpoveďou novej ‚revolučnej‘ vlády bolo vyhlásenie štatária a vydanie zatykača na Štúra, Hurbana a Hodžu. Vodcovia národného hnutia museli zo Slovenska utiecť, žiadali pomoc u Slovanov. Začiatkom júna 1848 konal sa v Prahe Slovanský zjazd – prvé zhromaždenie slovanských národov. Mal prerokovať otázky súvisiace s revolučnými udalosťami, usporiadanie národnostných pomerov, spoločný postup a vzájomnú podporu. Jeho konanie organizoval za Slovákov Ľudovít Štúr. Vyhlásil: Ak sa slovanské národy spojá, nebu-

dú viac sluhami, ale budú tým, čím budú sami chcieť. Až keď budú Slovanmi, budú slobodnými, budú aj Čechmi, Poliakmi, Chorvátmi, Srbami, Slovákmi... Prišiel čas, aby sme i my Slovania sa uzrozumeli a zjednotili svoje úmysly. Málo známe a nedocenené sú Štúrove návrhy na Slovanskom zjazde, ktorý odsúdil politický a národnostný útlak a požadoval rovnoprávnosť národností – ‚my Slovania navrhujeme a bridí sa (protiví se – pozn. red.) nám každé panstvo púhej sily, stavajúce sa po bok zákonu. Zavrhujeme všetky politické rozdiely stavov. Žiadame bez výnimky rovnosť pred zákonom i rovnakú mieru práv a povinností pre každého.“ Čteme-li dnes, po dlouhé řadě desetiletí, myšlenky Ľudovíta Štúra, uvědomíme si jejich aktuálnost v mnohém i v současnosti. Jeho úvahy o budoucnosti Slovanstva nás zavazují i v naší dnešní činnosti, směřující k slovanské vzájemnosti a překonání rozporů, jež ji brání a oslabují tak slovanské národy. (ms)

Obhájce pronásledovan˘ch I. Sekanina Levicový novinář, obhájce pronásledovaných předválečných komunistických představitelů a bojovník proti fašismu JUDr. Ivan Sekanina se narodil 31. října 1900 v Novém Městě na Moravě. Byl syn básníka a kritika Františka Sekaniny. Po studiu na Právnické fakultě UK se později z popudu svých přátel – politika B. Vrbenského a básníka Jiřího Wolkra - přiklonil k levici a v r. 1925 vstoupil do KSČ. Nabídl zde své právnické služby a stal se právním zástupcem komunistické strany a Rudého práva. V té době se přátelil s mnoha předními osobnostmi, mj. s Fučíkem, Vančurou, Clementisem, Slánským, Švermou, Kopeckým a dalšími. Stal se také obhájcem často nemajetných dělníků i dalších. Angažoval se ve fašisty inscenovaném procesu proti G. Dimitrovovi a jeho druhům, kteří byli obviněni ze zapálení Říšského sněmu. Říšská justice však nepřipustila Sekaninu jako obhájce. (Nakonec byli obžalovaní osvobozeni.) Ve třicátých letech minulého století byl spoluzakladatelem a funkcionářem několi-

ka levicových a antifašistických organizací: Levá fronta, Svaz přátel SSSR, Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku, Socialistická akademie, Divadlo E. F. Buriana D34 a další. Spolu s filozofem J. Fischerem koncipoval definitivní text petice na obranu republiky Věrni zůstaneme. Po příchodu nacistů ihned naše policie předala seznamy levicově smýšlejících vlastenců a komunistů. Hned 16, března 1939 byl I. Sekanina zatčen v soudní síni a vězněn na pražské Pankráci, pak byl převezen do Berlína, kde byl připravován politický proces. Ten byl po vypuknutí války již bezpředmětný a vězeň byl bez soudu deportován do Sachsenhausenu. Za předchozí angažovanost byl fašisty nenáviděn za Dimitrova a E. Thälmanna... I v hrůzných táborových podmínkách rozdává optimismus a naději především přivezeným vysokoškolákům, kteří se snažili v nových a tvrdých podmínkách zorientovat: „Jaké to tu je? Dá se to vydržet?“ Odpovídá jim pravdivě a statečně: „Je tu zle, ale vydržet se musí!“ Spoluvězňům pomáhal, kde

tomu je u zajímavých předpisů asyrských vladařů pro palác a harém a už nejde si z nich brát poučení pro současné ústavní představitele. Dnes naši současnost postihují zcela jiné starosti. Konají se porady státníků o neutuchajícím přílivu imigrantské vlny do Evropy a také k nám. Také náš prezident se vyslovil k nezbytnosti přijetí přiměřených opatření. Tisk (např. MF Dnes, 1. 6. 2015) má na čelné stránce burcující nápis „Uprchlická krize tříští EU. Blíží se zásadní střet“ Televize a další sdělovací prostředky přinášejí každodenní informace, mnohdy značně znepokojující povahy. Lidé si kladou otázky, jak tomu bude v budoucnu u nás. Vždyť z minulosti víme, jak se za první Československé republiky zachovala německá minorita, a to nejen ona. Také na Slovensku mají z té doby své zkušenosti. A nyní u nás? Jde o imigranty ze zcela odlišného civilizačního okruhu... Islamofóbie je nepatřičná, ale obavy jsou pochopitelné. Vždyť vraždění zajatých rukojmí a barbarské ničení archeologických pokladů lidstva též o něčem vypovídá! A Evropská unie, ke které mnozí vzhlíží jako k jakémusi samospásnému uspořádání v Evropě? Má vůbec tento útvar schopnost dohodnout se na společných opatřeních například na hranicích? Proč se také přešlapuje a mlčí o pravých příčinách, jež daly do pohybu tento hromadný útěk lidí z oblastí postižených tam vyvolanými válkami a propadajících se do bezvládí a neúnosné bídy! Jaký hybrid bude z Evropské unie? To naznačí už blízká budoucnost! V úvodu tohoto příspěvku jsem vyšel z poznámky z dávné historie. Dodat bych chtěl ještě jedno: lidstvo vždy přečkalo

Pamûtní deska I. Sekaniny

mohl. Byl však přistižen a poslán do vražedného štráfkomanda. Zde utrpěl zranění: přeražená ruka, těžká vnitřní zranění. Slitoval se i táborový lékař, ale zasahuje velitel Kampe, nařizuje bez vyléčení vrátit zpět. Lágrem se

rozšířila zpráva, že statečný právník podlehl mučení 21. května 1940. V roce 1949 byl Ivan Sekanina in memoriam vyznamenán Řádem bílého lva. PAVEL NOVÁK

období těžkostí, byť s mnoha oběťmi. Přečkalo i všelijaké „tisícileté“ říše a vypořádalo se s imperiálními aspiracemi mnoha velmocí. To dodává optimismus do bu-

doucna a vlévá naději i na lepší soužití národů nejen slovanských. Pesimismus by byl zdrojem slabosti! (da)

Nejsou imunní V tomto případě nejde o imunitu lidského organismu proti jeho postižení ve smyslu lékařské terminologie. Nejde ani o imunitu ve smyslu vynětí z působnosti právních předpisů, ale o skutečnost, kterou zvláště v poslední době nelze nevidět: imunní proti možným rozporům a žel, i konfliktům nejsou ani vztahy mezi slovanskými národy. Pomyslným pacientem v daném případě bychom mohli nazvat slovanství a slovanskou vzájemnost, která trpí. Také zde bychom mohli v rámci důkladné anamnéze prozkoumat tzv. předchorobí. Dodnes některé příznaky z minulosti, jejich nedbání varovných signálů, včetně pochybení, současné vztahy mezi slovanskými národy narušují, byť se udály, popřípadě byly zaznamenány již před mnoha roky. Tak tomu bylo v minulosti nejen u jižních Slovanů, ale též v historii polsko-ruských vztahů, u nás ve spojitosti se srpnovými událostmi roku 1968, a dnes, k naší lítosti, ve vřavě, doprovázené i lidskými oběťmi na Ukrajině. Vztahy mezi slovanskými národy nejsou něčím, co jaksi existuje samo o sobě. Jsou výrazem a vyjádřením vztahů mezi slovanskými národy a státy. A lze v nich spatřovat kvalitativně nové dokonalejší vztahy, za předpokladu a pod podmínkou, že vyjadřují soužití slovanských národů

■ Zátarasy nejsou řešením před neslábnoucím přílivem uprchlíků ze zemí postižených válkou. O příčinách má jasno politik Schwarzenberg, který soudí, že došlo k chybě, že jsme tam neposlali žádné vojáky pěšky. Jak konstatoval v rozhovoru pro Právo (12. 9. t. r.) : „Když dělat válku, tak jedině pořádně. Pouze leteckými útoky to nejde...“ - Naskýtá se otázka: nemá v úmyslu kandidovat na ministra obrany? ■ Spolehlivá záštita? Generální štáb již několik let volá po masivních náborech, protože pětina české armády funguje pouze na papíře. Podle strategických dokumentů ministerstva obrany by úkoly mělo vykonávat 26 tisíc vojáků, ve skutečnosti již je jen 21 tisíc. Z toho je nejvíc 4000 vojenských policistů a zpravodajců. Každoročně také odejde z armády okolo 1000 vojáků z různých důvodů, např. do důchodu ap. (Převzato z deníku Právo 7. 9. 2015).

■ Bojovnost jim nechybí ani v zámoří. Opožděně aspoň titulek jednoho příspěvku pro The Globe and Mail, znějící „Ukrajina potřebuje zbraně NATO, nikoliv jeho slova“. Podle původce článku „moskevská agrese na Ukrajině může být zastavena pouze rozhodnou odpovědí NATO a zemí tzv. G7. Historická pravda však je: Kdo na válku sází, často od ní schází! ■ Česká vesnice daleko od nás tak je nazvaná zajímavá informace z krajanského časopisu Nový domov č. 9/2015, která čtenáře seznamuje s Czech Village, tedy českou vesnicí ve městě Cedar Rapids. V americkém státě Iowa se už před sto lety usídlila česká komunita. Dnes má vlastně školu, muzeum a posledních téměř 40 let také festival. Ten nese název Houby Days, ale zdaleka při něm nejde pouze o houby. Vedle ochutnání tradičních českých pokrmů se účastníci pobaví i při tradiční hudbě, prezentují se různé produkty a organizují aktivity. U našich krajanů funguje i Sokol a mají tam i dvoujazyčné obchody. Zaznamenáváme s přáním spokojenosti a úspěchů!

NeváÏnû o váÏném Už Cicero před mnoha staletími v pasáži „O řečníkovi“ usoudil, že „historie je svědectvím času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života a zvěstovatelkou dávných dob“. Tato moudrá myšlenka přetrvala věky a je třeba ji respektovat. Problémem, se kterým se, žel, i v přítomnosti můžeme setkávat, je, že tzv. živá historie je zaměňována za lživou historii, ale tento nešvar zakořeněný v naší mediální oblasti je znám. Nepochybuji o tom, že občas některé autory článků napadne kacířský názor, zda by nebylo lepší a též pro autora přijatelnější nevyslovovat se k mnohdy naléhavým otázkám současnosti, ale spíše setrvávat u témat z daleké minulosti. Vždyť koho může nyní, s výjimkou úzkého kruhu specialistů, jitřit mnohé z toho, jak tomu bylo například v Asýrii a s pokračovateli Chammurapiho, i když této problematice byla u nás věnována svého času celá pozoruhodná kniha Josefa Klímy, která byla vydána v Academii Praha v roce 1985. A přece: i v tomto vědeckém díle lze nalézt zdroj poznání pro našeho ministra financí, a to na straně 232, kde se konstatuje: „Velmi složitou část asyrské správy tvořil sektor fiskální, zabývající se určováním a vybíráním daní, dávek a poplatků obyvatelstva Asýrie, a také vymáháním tributů, uložených poraženým zemím. Daní a dávek v širším slova smyslu lze v asyrských pramenech najít velké množství. K základním pojmům, ve finančním asyrském sektoru patří zejména pozemkové dávky a služby....“ Samozřejmě mnohé z dávné historie již zastaralo a je dnes u nás nepoužitelné. Tak

Neu‰lo nám

v duchu idejí slovanské sounáležitosti, slovanské vzájemnosti a vzájemného respektování i nezbytné míry tolerance. Také pro „slovanský svět“ platí, že hlavním nástrojem politické moci je stát. Tak je ostatně tomu v každé třídní společnosti. Nejinak je tomu i v současném slovanském světě. Nevidět sounáležitost vzájemných vztahů slovanských národů a této skutečnosti vede k iluzorní představě o vztazích mezi slovanskými národy jako jakémsi nadčasovém jevu, existujících bez souvztažnosti na konkrétní státní útvar. Vztahy mezi slovanskými národy představují do budoucna první stupeň vztahů nového typu. Zatím jsou zatíženy nejen historickými omyly, složitostmi a deformacemi, ale též důsledky, jež pro celý slovanský svět znamenal rozpad Sovětského svazu a zažehnutí občanského konfliktu v oblasti dříve společně o socialistickou společnost usilujících východních slovanských a dalších národů. Dnes se stává velice naléhavou další otázkou skutečnost, kdy úsilí o slovanskou vzájemnost a sounáležitost je předmětem pokusů o jeho rozštěpení a oslabení v zájmu slovanským národům cizích imperiálních snah. Jejich výsledkem je i nynější ukrajinská současnost, kterou těžce v budoucnu bude vypořádávat ukrajinský národ! MIRKO SVOBODA

■ Válečné zločiny nelze zapomenout! Neblahé vzpomínky na válečné zločiny, které byly spáchány na obyvatelích bývalé Jugoslávie, připomenul článek „Nešťastný Gudovac“, jehož autorem v časopise Společnosti přátel jižních Slovanů v České republice „Slovanský jih“ (č. 4/2015) je Bořivoj Sedláček. Píše mj. „Ihned po okupaci Jugoslávie chorvatští představitelé vyhlásili nový stát NDH (Nezavisna država Hrvatske) pod ochranou Německa. Po vzoru Hitlera se stal jediným samovládcem „poglavnik“ Ante Pavelič, velitel ilegálních bojovníků proti Jugoslávii, kterým poskytovala azyl Itálie a Maďarsko. Největší chorvatská opoziční organizace za doby Jugoslávie „Seljačka zaštita“ (Selská ochrana) se nyní dala Paveličovi k dispozici a ujala se převzetí moci ve státě, při zavedení německých rasových zákonů. Tím nastaly černé dny pro Židy, Romy a především pro Srby a zejména pro komunisty. Tehdy nastal konec jugoslávské demokracie.“

■ Slovenský měsíčník Zem a vek (2015/I) přinesl obsáhlý článek na téma „Vzkriesenie slovanskej duše“ od Jozefa Jantáka pod názvem „Sme potomkami najstaršej európskej civilizácie“. V něm uvádí: „Stopäťdesiat rokov pred Kristom hovorí rímsky historik Strabón o Kvádoch a Sarmatov. V prvom storočí po Kristovi píše Plinius starší o markomanoch a Moravanoch a o tom, že najbližšie Panonii žijú Veneti. Napriek tomu naďalej na školách učíme, že Slovania sem prišli v 5. storočí po Kristovi. Asi si naozaj myslíme, že sme múdrejší ako Plinius, ktorý vtedy žil. Byzantský historik Jordan v roku 500 po Kristovi píše: ‚Veneti majú mnoho kmeňov a každý má svoje meno, ale všetci sa považujú za Venetov-Slovanov.‘“ (da) Stránku 3 připravil a rediguje Mirko Svoboda.

4

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Neu‰lo nám ■ K ruské národnostní menšině se podle sčítání lidu, domů a bytů na Slovensku v roce 2011 hlásilo 1997 občanů Slovenské republiky, k srbské národnostní menšině 698 občanů Slovenska. Návrh uznat ruštinu a srbštinu za menšinové jazyky schválila Rada slovenské vlády pro lidská práva, národnostní menšiny a rovnost pohlaví. Ministr zahraničních věcí Slovenska Miroslav Lajčák k tomu již inicioval vnitrostátní proceduru. Uznání jazyků za menšinové iniciovali ještě v roce 2012 zástupci ruské a srbské národnostní menšiny. Slovenská republika uznáním reaguje i na doporučení Výboru expertů Evropské charty regionálních či menšinových jazyků, který uvedl, že se jeví, že ruská a srbská menšina je ve Slovenské republice tradičně přítomna a vyzval slovenské úřady k tomu, aby přezkoumaly, zda je možné ruštinu a srbštinu považovat za regionální nebo menšinové jazyky v SR. Ruský a srbský jazyk se mají zařadit do kategorie tzv. ostatních jazyků, do které jsou v současnosti zařazeny bulharský, český, chorvatský, německý, polský a romský jazyk.

191/2015

S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S

■ Moskevská policie vytváří

Máslo nebo kanony Je moÏné nadepsat zamy‰lení redaktora Severoãeské pravdy Václava Svatka k informacím na‰ich sdûlovacích prostfiedkÛ. Mnohdy je až groteskní, jak a co se lidem předkládá a oni tomu slepě věří. Situace někdy nabývá až tak absurdních rozměrů, že už dnes nelze vyloučit, že se neobjeví v parlamentech některých zemí, včetně toho Evropského, jedinci, kteří účelově, obrazně řečeno, navážou na hitlerovský Reichstag a v souladu s tehdejším sloganem zde budou vyřvávat výzvy obdobného typu jako: „Chcete máslo nebo kanony?“ ap. Samozřejmě, že se najdou i ti, kteří jim budou nejenom freneticky

tleskat, ale i s patřičnou vehemencí odpovídat: „Kanony!“ A nebude jich rozhodně málo. Jedním takovým příkladem z poslední doby je Ukrajina. To, co nám o ní černobíle prezentují naše masmédia, je skutečně na pováženou. Na jedné straně vychvalování Jarošových neonacistických pohůnků, prozápadních zaprodanců typu těch nejrůznějších Porošenků, Jaceňuků, Ťahnyboků, Saakašviliů a jim podobných, pro které vždy platilo a stále platí staré latinské: „Ubi bene, ibi patria.“ (Kde je dobře, tam je vlast.) A na straně druhé, že za všechno zlo, ke kterému na Ukrajině došlo a stále dochází, mohou jen a jen Rusové, především pak osobně V. Putin.

Je neoddiskutovatelným faktem, že prim v takovém zkresleném pohledu na Ukrajinu hrají vedle bývalého komunisty a dnešního „rusobijce“ Štětiny a jemu podobných naši tzv. neoaktivističtí novináři a jejich „přicmrdavači“. Ti jako by se zhlédli ve svých protektorátních protějšcích K. Lažnovském, E. Vajtauerovi, K. Wernerovi a dalších. A podle toho to také s jejich psaním a komentáři povětšinou vypadá. Nezastupitelnou roli mají v tomto směru i „náš“ rozhlas a „naše“ televize včetně té veřejnoprávní, kterou si platíme! Jejich zahraničněpolitické relace jsou jak k pláči, tak i pro smích. Jako by znovu ožívalo staré české rčení: „Cizí blbec pro smích, vlastní pro ostudu.“

meziročně propadl o více než 16 procent. Kyjev se sice tváří, jako by jeho novodobé dějiny začaly až Majdanem, ale je třeba si připomenout, že bez ohledu na různé vlády nebo i oranžovou revoluci z roku 2004 jeho HDP mezi lety 1991 až 2014 setrvale padá. Takových zemí je na světě jen pět: Středoafrická republika (-0,94 procenta), Zimbabwe (-2,3 procenta), Gruzie (-15,4 procenta), Moldova (-29 procent) a Ukrajina o 35 procent(!). Přitom finanční krach údajně neohrozí Ukrajinu nejméně čtyři roky poté, co se Kyjev dohodl s věřiteli o restrukturalizaci zahraničního dluhu. Ukrajina se dokázala dohodnout na odpisu 20 % dluhu a restrukturalizaci zbývajícího dluhu na čtyři roky.

■ Ukrajina nasazuje do bojových jednotek trestance – Neúspěšná sedmá vlna mobilizace a málo dobrovolníků nutí ukrajinské armádní vedení sáhnout do „netypických lidských rezerv“. Ukrajinské vedení kvůli nedostatku branců a dobrovolníků začalo skládat prapory z odsouzených a posílá je do prostoru útoku na Donbas. Informaci potvrdil zástupce vojenského velitele Doněcké republiky Basurin. Jen ve Lvovské oblasti pátrají úřady po 11 tisících dezerterů. Osm tisíc ukrajinských vojáků přešlo na stranu domobranců. Plán šesté vlny mobilizace, iniciované na pozadí vojenského konfliktu na východě země, se podle prokuratury podařilo zatím realizovat jen ze 47 procent.

■ Nový vlak tvořený dvoupatrovými vozy z Tverského vagonového závodu byl vypraven z Moskvy do Voroněže. Spoj se stal v pořadí čtvrtým dvouetážovým vlakem RŽD vedle linek MoskvaAdler, Moskva-Petrohrad a Moskva-Kazaň. Vagony mají skládací stoly, každá sedačka má individuální elektrickou zásuvku a osvětlení. Vstupy do kupé jsou řízeny elektronickou kartou. Vlak má moderní design včetně bufetu a sociálního zázemí. Vozy 1. třídy jsou vybaveny křesly otočnými o 180°, umožňující cestujícím sezení vždy po směru jízdy vlaku.

■ Japonsko navrhuje Rusku užívat v platebním styku japonský jen místo USD pro minimalizaci obchodního rizika, prohlásil v pátek na Východním fóru starší správce Japonské banky pro mezinárodní spolupráci Tadaši Maeda.

■ Evropská unie se má „zabývat

svými věcmi“ a nevměšovat se do problémů vojenské spolupráce Srbska s Ruskem, řekl novinářům první vicepremiér srbské vlády, hlava MZV Ivica Dačič.

■ Přesná částka, kterou Francie

■ Ruští odborníci nemají možnost seznámit se v plné míře se všemi materiály týkajícími se vyšetřování pádu malajsijského Boeingu na Donbas, prohlásila oficiální mluvčí ruského ministerstva zahraničních věcí Maria Zacharovová

proti ruské propagandě“ lídry ze-

■ Podle oficiálních ukrajinských údajů letos v prvním pololetí HDP země

zvláštní jednotku pro potírání silničních pirátů, řádících na ulicích metropole a v jejím okolí, která bude mít k dispozici auta Škoda Octavia a prohánět se budou rychlostí až 245 km za hodinu.

zaplatila Rusku za dvě nedodané vrtulníkové lodě třídy Mistral, činí 949 milionů 754 tisíc 849 eur, vyplývá z návrhu zákona o ratifikaci dohody uzavřené mezi Paříži a Moskvou, zveřejněného na webu Národního shromáždění (dolní sněmovny parlamentu) Francie.

■ Schválení „Plánu opatření mí EU se nestal senzací světových masmédií, přestože to byla událost v poválečném západním světě naprosto bezprecedentní. Poprvé od války s nacistickým Německem je zemím západní a střední Evropy navrhováno přímo bojovat na vlastním území se zahraničními médii. Přitom ne se všemi, ale jen s médii zvlášť vybrané země, konkrétně s Ruskem. V plánu se to výslovně píše: je nutné bojovat s činností ruských médií, takových jako RT (Russia Today) a Sputnik.

Jednou vûtou

■ Ztrátovou ruskou leteckou

společnost Transaero převezme státní Aeroflot a z transakce tak vzejde jeden z největších leteckých přepravců světa. ■ Státní institut ruského jazyka Zeman a Putin v Pekingu -

Na ãínsk˘ch oslavách 70. v˘roãí konce druhé svûtové války v Tichomofií jednal prezident Milo‰ Zeman v pekingském vládním komplexu Dijaoutaj se sv˘m rusk˘m protûj‰kem Vladimirem Putinem.

Je tfieba poznat nové váleãné ‰tváãe Varoval v ãervenci ve svém ãlánku, kter˘ pfiiná‰íme ve zkráceném znûní, znám˘ americk˘ publicista Wayne Madsen. Krátce, „příšerná dvojka“ v americkoruských vztazích, náměstkyně ministra zahraničí pro evropské a eurasijské záležitosti Victoria Nulandová a nejvyšší velitel NATO generál Philip Breedlove se dali dohromady s dalším studenoválečníkem generálem námořní pěchoty Josephem Dunfordem, předpokládaným budoucím náčelníkem generálního štábu a stanou se „strašlivou trojkou“ amerických představitelů dožadujících se vojenského střetu s Moskvou. Během svého schvalovacího řízení před senátním Výborem pro ozbrojené síly Dunford řekl, že považuje Rusko za největší hrozbu pro Ameriku. Obama a Kerry se od harašení zbraněmi „bojechtivého Joe“ Dunforda před senátním výborem rychle distancovali. Avšak pokud by chtěli skutečně urovnat vztahy s Ruskem, mohl by Kerry vykopnout Nulandovou. Byl to však on, kdo prosadil právě ji, která je vdána za arci neokonzervativce a architekta Projektu pro nové americké století (PNAC) Roberta Kagana na post, který jí dal do rukou řízení americko-ruských vztahů. Obama by mohl zarazit Dunfordovo jmenování a oba by

mohli požádat NATO, aby si vyžádalo nového nejvyššího velitele. Nicméně, jak varoval prezident Dwight Eisenhower v r. 1961 ve svém projevu na rozloučenou, před „vojenskoprůmyslovým komplexem“ jsou bezmocní a nemohou se zbavit těch, kteří jsou dosazeni k moci tím, co se nově stalo „vojensko-výzvědným a smluvně-podnikatelským“ komplexem. Obama a Kerry se tak mohou distancovat od Dunfordových alarmujících komentářů, jak chtějí, nicméně jsou to oni, kdo dovolil individuím jako Nulandová, Breedlove, Dunford a zbraněmi harašící ministr obrany Ashton Carter stát se významnými politickými představiteli v Obamově vládě. Ještě znepokojivějším je, že Breedlove, Dunford, Nulandová a Carter jsou zřejmě připraveni nejen na zatažení Ruska a Číny do nové studené války, ale jsou ochotni ke konfrontaci s novým „antiNATO“ – Šanghajskou organizací spolupráce (SCO). Ta spolu s vynořující se ekonomickou velmocí BRICS, aliancí Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky, představující většinu světové populace, která odmítá americkou vojenskou a ekonomickou nadvládu a výhrůžné chvástání NATO a Pentagonu. Jako by Dunford, Breedlove a Nulandová nikdy neslyšeli o SCO, BRICS či Eurasijské ekonomické unii.

Není to Rusko, ani Čína, kdo udržuje vojenské jednotky ve 150 zemích po celém světě. Tato pochybná proslulost patří Spojeným státům. Bojechtivý Joe Dunford a generál Brredlove mohou o ruské a čínské „hrozbě“ mluvit, jak chtějí. Ale pro zbytek světa, který považuje SCO a BRICS za vítané klacky pod nohy u plánů na další expanzi NATO, je to Amerika a její politika organizování „barevných revolucí“ a předvádění ukázek vojenské síly, kdo představuje skutečnou hrozbu pro globální stabilitu. Co dodat? Snad jen smutné srpnové konstatování irského žurnalisty Bryana Mac Donalda: Běžným Rusům se obecně americká kultura líbí, konzumují americkou televizi a filmy. Puberťáci na Sibiři kopírují pouliční módu New Yorku. V Jakutsku najdete lidi, kteří dokážou rapovat. Mnozí starší lidé umí pár taktů od Elvise nebo Sinatry. Ve státech jen pár Američanů by dokázalo citovat něco z Puškina. Vlastně většina amerických občanů o něm pravděpodobně nikdy neslyšela. nebo Pasternak či Tolstoj. Když se zeptáte průměrného Američana na názor na Rusko, je v současnosti nejpravděpodobnější odpovědí něco, co líčí tuto zemi jako jeho nepřítele. Kdokoli se skutečnými vědomostmi o Rusku je dnes odsuzován jako „Putinova figurka“.

A. S. Puškina v Moskvě představuje rusistům a vyučujícím ruského jazyka a všech typech škol portál Obrazovanie na russkom, na němž je možné využívat celou řadu vzdělávacích aktivit a kurzů. ■ Rusko chce podpořit domácí vinaře a ministerstvo zemědělství proto uvažuje o omezení nebo úplném zákazu dovážet zahraniční vína i hrozny určené k výrobě vína.

■ Rusko chce začít v prosinci vydávat vlastní platební karty, celkem jich centrální banka plánuje v roce 2016 rozdat 30 milionů, když podle prezidenta Putina „není normální, aby 90 procent platebních karet v zemi bylo od firem MasterCard či Visa“.

■ Devadesát procent všech peněžních operací v samostatně vyhlášené Doněcké lidové republice se uskutečňuje v ruských rublech, ekonomického rozvoje DLR. Od 1. září se ruský rubl stane klíčovou měnou.

■ Do Státní dumy byl předložen návrh zákona o „baby boxech“, jak se však ukazuje, stanoviska veřejnosti k novému pohledu na právo dítěte na život jsou v Rusku dosud nejednotná a diskuse proto bude zřejmě zajímavá.

■ Potravinářský holding Roshen, jehož majitelem je ukrajinský prezident P. Porošenko, obvinil architekt a majitel společnosti D’Estate P. Hudson z podvodů a neuhrazených faktur za práce, které D‘Estate pro něj provedla.

Lekce mírumilovnosti Do oběhu v Rusku byla vydána speciální mince k epizodě, při níž ruská stíhačka Su-24 vystrašila v Černém moři americký torpédoborec Donald Cook, který 10. dubna 2014 připlul do centrálních vod Černého moře a později se přiblížil až k ruským břehům. Šlo zjevně o demonstraci vojenské síly USA a ruští vojenští velitelé později zdůraznili, že to byla obyčejná provokace. Dva dny poté v Rusku slavili Den kosmonautiky a oslavili ho dost netradičně: k americkému torpédoborci v neutrálních vodách u ruských hranic se přiblížila ruská stíhačka Su-24. Letadlo nebylo ozbrojeno, zato vybaveno komplexem radioelektronického boje „Chibiny“. Na jednom z nejmodernějších amerických torpédoborců vyhlásili bojový poplach a posádka zaujala místa na obvy-

klých postech. Na začátku nic nenasvědčovalo tomu, že Američané budou mít problémy. Radary spočítaly kurz přiblížení cíle, věhlasný elektronický systém „Aegis“ korektně řídil naváděcí systémy lodi a její palební síly – až najednou všechno zhaslo. Elektronické přístroje na torpédoborci přestaly fungovat a letoun Su-24 proletěl volně nad palubou torpédoborce, udělal bojový obrat a simuloval raketový útok na námořní cíl... a pak zase, a zase, a zase... Ruská stíhačka zcela zesměšnila nejmodernější americkou vojenskou loď: celkem 12krát(!!!) proletěla nad Donaldem Cookem a imitovala útok – jako by ukazovala, že už tolikrát mohla americké plavidlo zlikvidovat. Na rozloučenou ironicky zamávala křídly a odletěla. Teprve

tehdy ožily obrazovky na americkém torpédoborci a začaly fungovat i další přístroje. Naplno se ukázalo, že jediná ruská stíhačka dokázala „vypnout“ celou protivzdušnou obranu torpédoborce. Pamětní žeton se hned stal hitem mezi ruskými i zahraničními sběrateli a milov-

níky zajímavostí. Vydala ji ruská Státní mincovna – Moskevský mincovní dvůr. Dodejme, že netradiční pamětní minci – žeton zdobí symbolický vše říkající nápis: Hrozný, ale neozbrojen. Neozbrojen, ale hrozný“. Na minci jsou znázorněni i aktéři této epizody. Ne zrovna nejmodernější Su-24 a západem vychvalovaná loď amerického námořnictva Donald Cook. Lze tam číst i dovolávku na důvod vydání mince a datum historické události. „Lekce z mirumilovnosti. Černé moře, 12. dubna 2014.“ Stránku 4 připravil a rediguje Karel Dostál.

191/2015

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

5

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E

■ Pfiekvapení

Tribunál v Haagu znovu nastupuje Od doby svého vzniku, tento tzv. mezinárodní orgán pro prosazení mezinárodního práva, vzbuzuje tribunál oprávněné pochybnosti. Jeho vrcholnou soudní fraškou je pak ICTY, neboli Mezinárodní trestní tribunál pro válečné zločiny v rozbité Jugoslávii. Jde de facto o bič v ruce USA (potažmo NATO) a EU k potrestání Srbů a jejich sražení na kolena. Pokud budeme sledovat činnost tohoto orgánu, jako červená nit se táhne osvobozování skutečných válečných zločinců. Naopak, pokud je postaven před ICTY Srb, lze předem předpokládat výsledek tohoto pseudosoudu. A pokud se nedostávají argumenty či důkazy o válečných zločinech, podrží se vyšetřovaný ve vazbě, bez ohledu na její délku a je šance, že zemře nebo vážně onemocní. Zajímavý je postup proti Nesrbům. Jako příklad může posloužit tehdejší kosovsko-albánský velitel UCK Ramush Haradinaj, poté premiér Kosova. Při je-

ho zatčení je představován známou prokurátorkou ICTY Carlou del Ponteovou (jinak výrazně protisrbskou) následovně: „Před vámi jsou lidé, obžalováni za zločiny - hrozné, kruté, násilné zločiny, zločiny vraždy, vyhánění a mučení, znásilňování, únosů, násilného věznění až nejkrutějšího týrání. Nepochybujte ani trochu, a obžaloba to i dokáže, že tito lidé (spolu s Haradinajem stáli před soudem i jeho spoluzabijáci Balaj a Brahimih) mají okrvavené ruce.“ . No, ale všechno dobře dopadlo, tito a jim podobní exponenti válečných hrůz v Kosovu a jiných částech rozbíjené Jugoslávie, odešli z Haagu bez trestu, naopak s gloriolou osvoboditelů. Není pochyb, že Tribunál ICTY je výrazně politická instituce, zneužívající krytí mezinárodním právem, který ospravedlňuje ilegální postupy, zločiny USA, NATO a EU proti Jugoslávii, konkrétně Srbům. Západ si tribunál vynutil rezolucí Rady bezpečnosti 827, i když neměla RB k tomu mandát, mělo by ho pouze Valné

Tfiicetiletá válka Konec války znamenal až mír uzavřený roku 1648 v městech Münsteru a Osnabrücku ve Vestfálsku. Válka znamenala především posílení mocenské pozice Francie a Švédska a naopak oslabení Španělska, které ztratilo řadu území a odtrhlo se od něj i dočasně připojené Portugalsko. Pro rakouské Habsburky skončila válka o poznání lépe, ačkoliv nepříliš příznivě. Přesto se jim podařilo udržet si své postavení v dědičných zemích, jimiž byly i české země, což kompenzovalo ztrátu vlivu za hranicemi. Pro české země pak byla rozhodující bitva na Bílé hoře. Ačkoliv další boje probíhaly i na domácím území, nebyly již z hlediska směřování země příliš významné. České království ztratilo Horní a Dolní Lužici v roce 1635, která byla na základě dohody císaře a saského kurfiřta přidělena Sasku. Vítězstvím nad povstalými stavy se panovníkovi podařilo upevnit svou moc a naopak značně oslabit stavovské pravomoci. Do země se též vraceli jezuité stojící v čele změn nesoucí název rekatolizace,

katolická reformace či katolická renesance. Katolické náboženství se znovu stává většinovým a spolu s ním přichází po válce kulturní obroda ve formě baroka, které zacelilo mnohé rány způsobené dlouhou válkou. Tento jev však bývá i v dnešní době značně opomíjen, jelikož bylo doposud toto období pro mnohé spisovatele a dokonce i historiky onou pověstnou dobou temna a útlaku národa. Bílá hora též znamenala setrvání v habsburském soustátí až do roku 1918, se všemi svými pozitivy i negativy. Mezi osobnostmi, které se bitvy na Bílé hoře zúčastnily, nelze opomenout významného francouzského filozofa, který bojoval v řadách katolických jednotek. Byl jím René Descartes. Ten se po bitvě účastnil války ještě celý rok, ale po úmrtí svého velitele generála Buquoye v Uhrách odchází zpět do Francie, kde se svou filozofickou činností proslavil daleko více, než by se mu bylo podařilo ve vojenské uniformě. (Z internetu)

Pohledy do slovansk˘ch zemí: Makedonie Nahlédnutí do historie ve starověku od 2. století p. n. l. v 7. století 1395 1912–1913

1918 1941–1944 1944 1945 1991

- součást Makedonského království, poté říše Alexandra III. Velikého a jeho nástupců - pod nadvládou Říma, poté Byzance - příchod slovanských kmenů - připojena k osmanské říši - období protitureckých balkánských válek, po nich rozdělena mezi Srbsko, Bulharsko a Řecko - Makedonie nejprve rozdělena mezi Bulharsko a okupovanou Albánii - srbská část se stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Jugoslávie - srbská část rozdělena mezi Bulharsko a tzv. Velkou Albánii - vzniká Makedonský stát pod německou záštitou - v tomto roce Makedonie obdržela statut svazové republiky Jugoslávie - po rozpadu Jugoslávie vzniká nezávislý stát Makedonie ZBYNĚK KUCHYŇKA

Ne v‰ichni pfii‰li o rozum Vždy se zájmem sleduji, pokud některý z politiků má odvahu projevit vlastní názor, či formulovat myšlenky, které nejsou v intencích politiky mocných. Velmi mě zaujala myšlenka prezidentky Chorvatska Kolindy GrabarovéKitarovičové, která vyzvala EU ke spolupráci s Ruskem ohledně otázky řešení krize v Sýrii a následné „krize uprchlíků“ v Evropě. „Dnes stojíme proti Rusku v otázce krize na Ukrajině. Ale my musíme pracovat s Ruskem na vyřešení syrské krize a řadě dalších krizí. U nás je krize vi-

dění, krize strategie, krize identity, a já se bojím, že i krize vedení. Tyto krize působí na úroveň jednoty, úroveň solidarity.“ Prohlásila Grabarová-Kitarovičová na zasedání politického oddělení Evropského fóra v Alpbachu. Podle slov prezidentky Chorvatska je současná situace s desítkami tisíc uprchlíků z Blízkého východu a Afriky, směřujícími do Evropy, teprve začátek. Mimo jiné se domnívá, že kvóty pro přijímání uprchlíků nemají být vnucovány z Bruselu, ale mají je navrhovat samy jednotlivé země. (sh)

shromáždění OSN. Následný proces potvrdil političnost a podřízenost ICTY světovému globalizovanému kapitálu, jemuž rozbití Jugoslávie přišlo vhod. Problematikou tribunálu v Haagu jsme se na našich stránkách zabývali mnohokrát. Dnes ale jeho úloha postoupila do dalšího kola. Významnou úlohu v tom má hrát i naše vláda, tedy naše republika. Haag uvažuje o přesunu vězňů z vlastní věznice Scheveningen do věznic jiných zemí Evropy, a tím i tedy do některé z českých věznic. Všechno by bylo jednoduché, kdyby vláda mohla uplatňovat vlastní politiku a tuto aro-

ganci odmítnout. Nicméně toho „Černého Petra“ zřejmě poneseme. Již skandální přístup k událostem na Balkáně, který provází naše vlády od časů Havla. Jeho přivítání bombardování Bělehradu, přes naše posvěcení ukradení Kosova a výrazně protislovanské útoky a snahy po likvidaci Srbska a Srbů vyvrcholí tím, že Slované se budou podílet na věznění Slovanů. Touto hanbou zřejmě vyvrcholí řada ostudných rozhodnutí, na kterých jsme se podíleli prostřednictvím našich vlád a zprofanovaných politiků. STANISLAV HRZINA

·e‰elj se obrátil k ruskému národu Drazí bratři, já, moje rodina, moje strana a celý srbský národ jsme s vámi v tomto složitém období, v němž se ocitla vaše země. Chci vám sdělit, že rovněž my jsme po pět let trpěli sankcemi západního imperialismu. A dokonce i my, Srbové – malí Rusové na Balkánu – jsme to přežili. Jen si vzpomeňte na dobu, kdy našeho prezidenta Slobodana Miloševiče zbavili moci po bombardování. Velmi si přeji, abyste pochopili, že Putina chtějí zbavit moci také, protože je to rovněž vlastenec, který miluje svou zemi, a nezradí ji. Nechoďte na demonstrace, které připravili na jaro, aby destabilizovali Rusko a odstranili Putina! Máte podporu mnohých zemí, silné Číny, silné Indie,

na stranu Ruska se staví Írán a Turecko, a samozřejmě také Srbsko! Sankce nic nezmohly, v tomto ohledu ani Srbsko neskákalo, jak Západ pískal, ale opozice sponzorovaná západními financemi pořádala demonstrace. Svého dosáhli ale až vojenskou intervencí, když NATOvské zrůdy začaly bombardovat Srbsko. Musíte pochopit, že situace je velmi vážná. Šiřte mou výzvu, kde jen budete moci, a já budu doufat, že si ji přečtou všichni Rusové. Nezrazujte svoji zemi, neopouštějte Vladimira Putina, svého nejlepšího prezidenta. Zvítězíte, jen pokud budete jednotní! Nedovolte, aby Rusko zopakovalo osud Jugoslávie! VOJISLAV ŠEŠELJ (Text uveřejnil internetový list Russkaja Vesna, 18. 12. 2014)

âe‰i na pomoc Bulharsku Snad málokterý národ ve světových dějinách poskytl v duchu vzájemné solidarity takovou míru pomoci při obnově národní a sociálně-kulturní svébytnosti jako Češi a Slováci bratrským Bulharům, poté co vojenským zásahem ruské armády sňal mnohasetletá pouta tureckých okupantů. Byly to tisíce řemeslníků a specialistů v nejrůznějších oborech, včetně technických, vědeckých a světových, kteří po skončení rusko-turecké války (18771878), zamířily na stále doutnající půdu slovanské země. Není snad řemesla, o jehož taje a umění by se nepodílely české ruce a mozky s domácími „žáky“. V nejpotřebnější chvíli, kdy země dychtivě usilovala zařadit se co nejdříve ve všech směrech mezi evropské národy, které se mohly po staletí normálně vyvíjet bez tmářského, sociálního a národnostního útisku, omezení a zábran. Jmenujme za všechny ty s pomocnou rukou – uzenáře, pekaře, pivovarníky, typografy, agronomy, techniky, pěvce, malíře, archeology, režiséry, historiky, i lékaře a pedagogy atd., atd. – alespoň jednoho: Konstantina Jirečka, profesora Karlovy univerzity, historika a etnografa. Snad jsme ho vybrali proto, že letos je tomu 161 let, co se narodil (24. 7. 1854) a 136 let od jeho příchodu do Bulharska. Už rok po osvobození vyslyšel pozvání předsedy vlády Vasila Drumova a vydal se na cestu podělit se svými znalostmi a zkušenostmi, pomoci ušlechtilému směřování Bulharska k nové budoucnosti. Pět let žil v povstávající zemi, kterou si očividně zamiloval už doma při poslechu o tureckých zvěrstvech

Neu‰lo nám

za Dubnového povstání v roce 1876 a statečném odporu hněteného lidu. V době od roku 1879 do léta 1884, stihl stát se hlavním tajemníkem ministerstva osvěty, ministrem národní osvěty a předsedou vědecké rady. A navíc ředitelem Národní knihovny Cyrila a Metoděje. Nekonečný počet stran je popsán jeho obrovskou a neocenitelnou činností. Dodnes je v zemi populární jeho nejvýznamnější dílo Historie Bulharů, výsledek jeho všestranného studia, které vydalo jedinečný a do těch dob neexistující vědecký, kritický plod – analýzu země od pravěku do roku 1875. Kniha vyšla bulharsky ve třech vydáních, po jednom česky, německy a rusky. Tento zakladatel české bulharistiky zanechal po sobě nesmazatelnou stopu. Přesně ji vystihuje literární kritik a historik Ivan Radoslavov, který o něm napsal: „Jireček, jeho dodnes neocenitelný spis o 700 stránkách Cesty po Bulharsku, zůstává navždy jedním z nejcennějších pramenů pro výzkum bulharismu v jeho nejrozmanitějších projevech a zvláštností. Konstantin Jireček se narodil ve Vídni v české rodině, vnuk Pavla Josefa Šafaříka, blízký příbuzný bratrů Karla a Hermenegilda Škorpilových, archeologů a středoškolských profesorů, kteří objevili hlavní město prvního bulharského carství, Plisku. Oba bratři přibyli do Bulharska právě na pozvání ministra Jirečka. Ten po návratu působil na Karlově univerzitě a Univerzitě ve Vídni, kde zemřel 10. prosince 1918. JIŘÍ STANO

Policie na bulharsko-makedonských hranicích zadržela pětici „teroristů“, kteří se vydávali za utečence. V jejich mobilu se našla propagační videa Islámského státu, speciálně ta, na kterých hovoří o džihádu a ta, která zobrazují utínání hlav zajatcům. Celníci je odhalili na základě pokusu o podplacení, za každou osobu chtěli zaplatit 175 eur.

■ Pfiátelské setkání Předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip na pražské besedě s čínskými hosty, která byla věnována 70. výročí ukončení druhé světové války a druhé čínsko-japonské války, otevřeně vystoupil proti pasivitě Evropské komise, resp. Evropské unie. Chargé d’affaires Čínské lidové republiky Čchen Ťien-ťün se s Filipem shodl na tom, že konflikty se musí řešit diplomatickou cestou a ocenil roli KSČM ve stále pozitivnějí se rozvíjejících čínsko-českých vztazích. Nejdojemnějším momentem podvečera ale bylo diplomatovo poděkování prezidentu ČR Miloši Zemanovi za to, že jako jediný představitel členských zemí EU odjel na oslavy výročí konce války v Číně. Jeho neskrývané slzy ocenili všichni přítomní. Dalším dojemným momentem besedy bylo zdůraznění faktu, že kdyby se za každou oběť druhé světové války měla stát minuta ticha, pak by svět mlčel a stál nejméně sto let!

■ Nov˘ svûtov˘ fiád a zniãení Jugoslávie Ačkoli kosovská válka a obžaloba Slobodana Miloševiče představovaly radikální rozchod s mezinárodním řádem, jak byl ustaven po druhé světové válce, nespadly tak úplně z čistého nebe. Ideje nadnárodního uspořádání se osnovaly po celé desetiletí a byly povzbuzeny především novým uvažováním vycházejícím z Washingtonu. 11. září 1990 vyhlásil prezident George H. W. Bush ve své řeči v Kongresu „nový světový řád“. Tento nabubřelý obrat původně uvedl do politického diskurzu sovětský vůdce Michail Gorbačov ve své řeči k Valnému shromáždění OSN dne 7. prosince 1988. Gorbačov se přimlouval za překonání bipolárního systému, sjednocení světového hospodářství, posílení OSN a za to, aby se konflikty řešily na základě vzájemné spolupráce supervelmocí.

■ Spolupráce Moldavska a Ruska Premiér Moldavska Valeriu Strelet podpoří znovuobnovení spolupráce a rozvoj vztahů s Ruskem. Řekl to během svého vystoupení na televizním kanálu Publika. Podle jeho slov je Rusko důležitým partnerem pro Moldavsko, ale ve vztazích mezi těmito zeměmi je málo vzájemného porozumění. „Je třeba obnovit dialog, vysvětlit národní zájmy. Z hlediska mezinárodního práva jsme si za jednacím stolem rovni, dokonce i když v ekonomické a vojenské sféře se lišíme,“ poznamenal Strelet.

■ Premiér a korupce Rumunská prokuratura opakovaně vyslýchala premiéra Victora Pontu, který je obviněn z korupce, padělání, daňových úniků a praní špinavých peněz. Po několikahodinovém výslechu Ponta požádal, aby byl jeho případ rychle vyřešen. S protikorupční prokuraturou prý spolupracuje, uvedla agentura AP.

■ Italsk˘ tisk rozhofiãenû USA zradily Evropu tím, že jí neumožnily vytvořit hospodářskou unii s Ruskem a způsobily chaos na Blízkém východě. To vše má negativní dopad na evropské země, píše ve značně emotivním článku italský list Il Giornale. Stranu 5 připravil a rediguje Stanislav Hrzina.

6

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Neu‰lo nám ■ Galerie Miro Unikátní výstavu sklářského umění světově proslulého výtvarníka Bořka Šípka zahájili v prostorách Galerie Miro, v někdejším kostele sv. Rocha na Strahově hudebníci, jejichž skleněné nástroje vytvořil vystavující sklář. Spolu s B. Šíp-

191/2015

K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A

Velk˘ syn slovenského národa Vedoucí osobností politického a kulturního života na Slovensku ve čtyřicátých letech devatenáctého století byl Ľudovít Štúr (Ludevít Velislav Štúr). Pod jeho jménem vešla do dějin celá generace, která položila základy k novému spisovnému jazyku i nové slovenské literatuře. Štúr se narodil 29. října 1815 v Uhrovci. Na studiích v Bratislavě vedl studentský spolek Spoločnosť československá, po jejím rozpuštění působil na katedře řeči a literatury československé na bratislavském lyceu. V dalších letech působil mezi mládeží jako učitel i politik. Úřady ovládané maďarskými nacionalisty mu zakázaly přednášet, psal články proti maďarizaci a stal se iniciátorem nové spisovné sloven-

štiny. Za základ vybral středoslovenské nářečí. Svobodné královské město Zvolen zvolilo v r. 1847 Štúra jako vyslance na uherský sněm. Dostal tak možnost a příležitost bojovat za národní a sociální práva Slováků v nejvyšším zákonodárném orgánu Uherska. Jeho zdejších pět vystoupení se stalo plamennou výzvou za národní svobodu Slováků, za uznání jazyka na školách, soudech a ve veřejném životě. Dožadoval se zrušení poddanství, mířil proti feudálnímu uspořádání, bojoval za občanskou rovnoprávnost, demokratická práva slovenského národa. Jeho projevy se staly předzvěstí blížícího se revolučního pohybu. Po vypuknutí maďarské revoluce 1848 zformuloval

s přáteli politické a národní požadavky slovenského národa. To nová uherská vláda odmítla přijmout. Na Štúra, Hurbana a Hodžu byl vydán zatykač. Tato trojice pak vytvořila Slovenskou národní radu a za pomoci českých důstojníků vedli boj proti maďarské vládě. Po porážce revoluce žil Štúr pod policejním dohledem v Modre. Ve svých spisech obhajoval Štúr nevyhnutelnost nového spisovného jazyka. V srpnu 1847 se na shromáždění spolku Tatrín zástupci katolíků a evangelíků definitivně dohodli na společném používání nového jazyka. To otevřelo nové možnosti v literatuře. Rok 1851 otevřel sérii úmrtí rodinných příslušníků a blízkých přátel. V Modré se staral o sedm dětí svého zesnulého starší-

Básník ‰umavsk˘ch lesÛ kem vystavovali také jeho přátelé. Jejich tvorba se zaměřila na protipóly – životsmrt. Na snímku P. Nováka jedna z vystavených plastik.

■ Obrazárna PraÏského hradu V letošním roce oslavila tato ojedinělá sbírka půl století od svého otevření. Až do šedesátých let minulého století nedošlo k odbornému vyhodnocení. Teprve zásluhou prof. PhDr. Jaromíra Neumanna a jeho spolupracovníků byla odhalena mimořádná díla významných mistrů. Mezi unikátní obrazy patří Tiziánova Toaleta mladé dámy, kterou později převedl do známkové podoby náš přední rytec Josef Herčík. V současnosti zdobí obrazy reprezentační prostory Pražského hradu.

■ Moderní architekt Český architekt Josef Gočár (18801945) vytvářel svá díla především z kubistického a funkcionalistického období. Patří k vrcholům české moderní architektury. Gočár pracoval nejprve v Kotěrově ateliéru, ale pak se osamostatnil. K jeho nejvýznamnějším dílům patří dům U Černé Matky boží, který byl dán státem hanebně do zástavy za zkrachovalou podvodnou Lotynku. Gočár významně přispěl k urbanistickému zvelebení Hradce Králové i Pardubic. V letech 1932-37 byl předsedou SVU Mánes. Podobný ortel postihl za Lotynku dům U Hybernů, kdy souhlas se zástavním právem podepsali, tuším, že tehdejší ministři Kočárník (ODS) a J. Talíř (KDU-ČSL). Pronajímatel Hybernů investoval na rekonstrukci vysoké částky a má „předplaceno“. Značně vysoké dluhy fondu státu spravujícího památky vede k úvahám prodat tuto národní kulturní památku.

Jeden z nejslavnějších ruských básníků Sergej Jesenin (1895-1925) se narodil v malé vesničce v Rjazaňské oblasti. Vyrůstal s prarodiči a navštěvoval církevní školu. Měl se stát vesnickým učitelem. V 17 letech odjel do Moskvy, pracoval v účtárně, pak v tiskárně jako pomocník korektora. Zaměstnavatel se přimluvil za vydání několika jeho básní. V té době žil se svou spolupracovnicí, která mu porodila syna. Se synem Jurijem se však nestýkal.

Stránku připravil a rediguje Pavel Novák.

V r. 1915 odjíždí do Petrohradu, kde se ihned stává hvězdou literárních salonů. Svým zjevem a mládím zde působil jako zjevení. Záhy se seznamuje s nejvýznamnějšími osobnostmi nejen ruské, ale i světové literatury: A. Blokem, A. Bělým, M. Gorkým. Po revoluci 1917 se vrací do Moskvy, snažil se odpoutat od alkoholu a pilně pracovat. Napsal a vydal několik sbírek. Současné dění příliš nepochopil. V té době přijíždí z Ameriky irská tanečnice Isadora Duncanová (1878-1927) podpořit revoluč-

Pomník ve Zvolenu se ·túrovou bystou vytvofiil Ján Kulich Foto P. Novák

ho bratra. Nadále však zůstal tvořivě činný, byť pod dohledem policie. Předchozí tragédie dovršuje i Štúrova vlastní. Na prosincovém honu 1855 se při přeskoku potoka nešťastně postřelil. Tento velký syn slovenského národa umírá 12. ledna 1856 ve čtyřiceti letech. PAVEL NOVÁK

Zemfiel kronikáfi Ïeleznic

Jeden z nejslavnûj‰ích – Sergej Jesenin

■ JoÏa Uprka Joža Uprka se narodil v roce 1861 v Kněždubě na Slovácku. Studoval nejprve na Akademii výtvarných umění v Praze, ale nespokojen se zdejší konzervativní výukou přešel na Akademii do německého Mnichova. Po studiích, která ukončil ještě krátkým pobytem na pražské Akademii, se vrací do rodného kraje. Prochází obdobím počátečního hledání a umělecky rychle dozrává. V roce 1893 vykonal studijní cestu do Paříže, která měla pro další vývoj jeho tvorby velký význam. Následovala léta umělcova vrcholného tvůrčího vzepětí. Jeho díla vzbuzovala pozornost na výstavách doma i v zahraničí. Umělec se usazuje natrvalo v Hroznové Lhotě. Sdružuje kolem sebe moravské a slovenské výtvarné umělce, jejichž společnou výstavu zhlédl v roce 1902 i geniální francouzský sochař Auguste Rodin. Ten navštívil také Uprkovo sídlo v Hroznové Lhotě. Své dílo zasvětil Uprka výlučně motivům z lidového prostředí Slovácka a Slovenska. Umírá po těžké nemoci v r. 1940.

Ve svém třísvazkovém historickém románu zúročil dokonalou znalost českých poměrů ve dvanáctém století. S připomenutím spisovatele se ti, co každoročně obdivují krásy přírody na Šumavě, setkají ve Frymburku s kamenným pomníkem s reliéfem, rodný domek se stal Památníkem. Na spisovatelově oblíbené vyhlídce vyrostl za obtížných podmínek žulový patnáctimetrový obelisk na stěně u jezera. Od r. 1876 pět horalů se vydalo jezerní pěšinou z Jeleních Vrchů až k vrcholu Plechého, aby dopravili nářadí a materiál. Bylo třeba rozštípnout mnohatunový kvádr na jiném místě a složitě dopravit. Vyhlídka s jehlanem je na 220 metrů vysoké stěně nad Plešným jezerem v nadmořské výšce 1311 metrů. Zřejmě zdravotní problémy přivedly Stiftera k pokusu o sebevraždu 26. ledna 1863. Zůstal v kómatu až do 28. ledna, kdy umírá. PAVEL NOVÁK

Hledáme-li krásná i nejjemnější ztvárnění přírodních krás Šumavy, musíme se začíst do díla česko-rakouského spisovatele, básníka, zhlédnout obrazy Adalberta Stiftera (pův. Alberta), patřícího v devatenáctém století mezi nejvýraznější osobnosti Čech. Narodil se v r. 1805 v Horní Plané jako syn tkalce. Po nehodě mu náhle zemřel otec. V r. 1818 ho dědeček proti chlapcově vůli poslal k benediktínům do latinské školy. Pro již Adalberta to bylo nejkrásnější období jeho života. Školu absolvoval s vynikajícími výsledky, dále pokračoval studiem práv na Vídeňské univerzitě. Projevoval zájem o fyziku, jazyky a filozofii – studium si financuje z učitelského platu. V roce 1839 se žení s modistkou Amálií, ale protože je manželství dlouho bezdětné, ujímají se neteře Juliany. Cestují do rodné vsi, do Mnichova, Lince... Následuje řada učitelských míst, tři roky vzdělává na kynžvartském zámku syna rakouského kancléře Metternicha. Revoluční rok 1848 a jeho myšlenky Stiftera hluboce zasáhly. Později v ústraní prožívá své zklamání. Své rodiště oslavil v díle Z kroniky našeho rodu, Svým Hvozdem si vysloužil titul básníka lesů.

ní hnutí. Má již za sebou vrchol svého umění. Její moderní tanec vycházel z přirozeného pohybu těla. Po šťastných dnech se svými dětmi, které později tragicky zahynou v Seině a rozchodu s manželem Gordonem Craigem, je okouzlena Ruskem. Jesenin o 17 let mladší v ní probouzí vášeň i žárlivost manželky. Následují skandály, milostná dobrodružství. Amerika ji za podporu revoluce zbavuje občanství. Přesto začíná turné po západních zemích a Americe. Zde ji často odsuzují pro její proruské postoje a haní její umění. Jesenin se tu necítí dobře – neovládá jazyky a noviny o něm píší jako o exotickém manželovi božské Isadory. Opět propadá alkoholu a před manželkou prchá v r. 1923 z Paříže do Moskvy. Zde dokončuje nádhernou básnickou skladbu Anna Sněgina. Na USA vzpomínal jako na „smrad, v němž hyne nejen umění, ale všechno nejlepší lidské hnutí vůbec“. Verše střídají pijatiky, výtržnosti... Jesenin odjíždí na Kavkaz na ozdravný pobyt v Tbilisi, Baku – zde se setkává s politikem S. M. Kirovem, který nad básníkem drží ochrannou ruku. Po návratu se Jesenin oženil se Sofií Tolstou, vnučkou slavného spisovatele. Ale i ji záhy opouští. Jeseninova cesta vede teď již do Leningradu. Nakladateli předá rukopis Černý nepřítel, kde předvídá svou smrt. Bydlí v hotelu Angleterre; bydlí zde i jeho příbuzná Ustinovová s manželem. Přestat pít a začít znovu byla utopie. Sergej běhá po hotelu pořezaný (nemá prý inkoust) a píše krví. V ten den 28. prosince 1925 na zaklepání své příbuzné se neozýval. Museli otevřít paklíčem. Postele byly nedotčeny. Ve smyčce u okna viselo básníkovo bezvládné tělo. Zůstala krví napsaná báseň. Isadora Duncanová o dva roky později tragicky zemřela na promenádě v Nice, když se smyčka šály zamotala do kol její bugatky. PAVEL NOVÁK

Malíř a především grafik Jiří Bouda (1934) opustil své milované mašinky, nádraží... Tento skromný člověk vyrůstal ve stínu slavného otce Cyrila a matky z rodu výtvarníků Šimonů. Od dětství ho lákal svět techniky. Vedle výtvarných studií

(P. Dillinger, K. Müller, K. Svolinský) do jeho života vstoupila jako srdeční záležitost – železnice. Brigády, práce a cesty za režii, obdiv k čoudícím krasavicím, architektuře starých nádraží. To vše zaznamenáno do skicáku a později zúročeno často s typickým poetickým humorem. Kdysi mi řekl, že ho velká plocha vždy odrazovala. Vítězila drobná grafika ex libris, novoročenky, hradlaři, lidičky čekající na vlak, města a mašinky všeho druhu. Tulácký život musel jednou skončit. Když se oženil se svou kolegyní Janou Kalinovou, bylo třeba rodinu zajistit. Přišla ošidná, ale i lákavá nabídka restaurovat prachem a lidmi zdevastovaný slavný Langweilův model Prahy. Šest let čistili, dotvářeli nenechavci zcizené objekty, renovovali. Dnes je tento již ochráněný skvost opět lákadlem Muzea hl. m. Prahy. Ke známkové tvorbě přivedl J. Boudu náš vynikající rytec a grafik Josef Herčík. J. Bouda zemřel 23. srpna, skromný a přece významný kronikář zašlého času. (pn)

Zdenûk Fibich bojoval proti nevkusu V těchto dnech by se dožil český hudební skladatel Zdeněk Fibich 165 let. Narodil se ve Všebořicích 21. prosince 1850, zemřel 15. října 1900 v Praze. Ve 14 letech dirigoval svou vlastní symfonii, o rok později komponoval operu. Vedle Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka byl Fibich nejvýznamnějším představitelem generace české hudby druhé poloviny devatenáctého století. Studoval na gymnáziu ve Vídni a v Praze, hudební teorii u Zdeňka Kološovského a ve Smetanově klavírní škole. Rovněž studoval na Konzervatoři v Lipsku, Paříži a v Mannheimu. Věnoval se především tvorbě oper, symfonických básní, komorních a klavírních písní a melodramatům. Fibich se vrátil jako 24letý do Prahy. Bylo to ve chvíli, kdy jeho učitel i idol Bedřich Smetana opouštěl Prozatímní divadlo a odcházel mimo Prahu. Zanechal hudbymilovné generaci, stejně jako Smetana a Dvořák, významné hu-

dební dílo, např. osm oper Bukovín, Blaník, Nevěsta Messinská, Bouře, Hedy, Šárka, Nedea, Pád Arkuna, melodramata Hippodamie, Trilogie na námět J. Vrchlického Vodník, Polednice, Štědrý den, Pomsta květin, Věčnost, Královna Emma. Složil také pět symfonických básní a další skladby. Vedle toho se věnoval také pedagogické činnosti. Mezi jeho žáky patřili Karel Kovařovic, Franz Lehár, Zdeněk Nejedlý a Otakar Ostrčil. Na sklonku života se stal dramaturgem opery ND. V životě měl velké odpůrce pro svůj nekonformní přístup vůči mělkému dobovému vkusu. Fibichův zjev vyzvedli O. Hostinský a Z. Nejedlý. Jen tak jeho dílo nezapadlo. Ač zemřel mlád, v nedožitých padesáti letech, zanechal této zemi a hudbymilovnému obecenstvu velký kulturní odkaz. Pochován je na Vyšehradě spolu se svoji ženou Betty. JAROSLAVA KOMOŇOVÁ

191/2015

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

7

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E

Válka skonãila, otazníky zÛstaly (2)

VLASTENCI NEZAPOMNùLI V ãase, kdy po válce narození holobrádkové dnes plují na Ïádané vlnû ubliÏování hodn˘m NûmcÛm ze strany zl˘ch âechÛ, povaÏujeme za vhodné pfiipomenout slova na‰ich vlastencÛ. Pro âechy to tehdy byl kaÏdodenní boj o hol˘ Ïivot, kter˘ vám nûmeck˘ „nadãlovûk“ mohl v momentû vzít.

TRVALE PLATNÉ VAROVÁNÍ Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky; kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví. Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí: jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky; kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál; kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění. Nedívej se do tváře, která se změnila; nikdo se nestane krásnější tím, že změnil tvář. Tvr dá zkouška je i tvr dé poznání. Budoucí foliant našich dějin bude mít jeden podtitul: Kdo byl kdo. I dobr á paměť patř í k těm stálým věcem, jichž je a bude třeba. KAREL ČAPEK Lidové noviny – 4. 12. 1938

BUCHENWALDSKÁ P¤ÍSAHA „K a m a r á d i ! My, buchenwaldští antifašisté, nastoupili jsme dnes, abychom uctili památku 51 000

vězňů, kteří byli zavražděni v Buchenwaldu a jeho pobočných pracovních oddílech nacistickými bestiemi a jejich pomahači. 51 000 vězňů bylo postříleno, pověšeno, ubito, udušeno, utopeno, vyhladověno k smrti, otráveno a zahubeno smrtícími injekcemi. 51 000 otců, bratrů a synů zemřelo strašlivou smrtí, protože byli bojovníky proti vražednému nacistickému režimu. 51 000 matek a žen a statisíce dětí žalují. My, kdo jsme zůstali naživu, my, svědkové nacistické bestiality, jsme se v bezmocném hněvu dívali, jak naši kamarádi umírají. Jestliže nás něco drželo při životě, byla to myšlenka: Přijde den pomsty! Boj ještě není u konce. Ještě vlají hitlerovské prapory. Ještě žijí vrazi našich kamarádů. Sadističtí mučitelé jsou ještě na svobodě. Proto přísaháme na tomto táborovém náměstí v místech fašistických ukrutností před celým světem: Svůj boj zakončíme teprve tehdy až poslední viník bude stát před soudci národů. Naším heslem je zničení nacismu a jeho kořeny. Naším cílem je vybudování nového světa – světa míru a svobody. To je naše povinnost vůči zavražděným a jejich rodinám. Na důkaz našeho odhodlání k tomuto boji p ř í s a h á m e !“

NÁVRAT PREZIDENTA Událostí, tentokrát velmi radostnou, byla cesta prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše s chotí Hanou ze zahraničního exilu zpět do Prahy. Bylo to ve středu 16. května 1945. Vracel se z Košic, kde byl projednán tzv. Košický vládní program, přes Slovensko do Blanska, odkud již bylo možno použít vlakové dopravy. Česká Třebová se na svého prezidenta opravdu těšila. Jeho salonní vlak přijel na 3. nástupiště, které bylo střeženo vojáky, partyzány a příslušníky Revoluční gardy. V oknech, na střechách či nástupištích byly davy lidí, mnozí v národních krojích. Lokomotiva zde brala vodu, takže se mohl pan prezident uvítat s představiteli města, poslechnout si železničářskou dechovku a pohovořit s obyvateli. Bydleli jsme nedaleko, a proto jsme celá rodina s otcem o holích šli vítat. O celé ces-

tě je natočen dokumentární film, který před lety promítala televize v Čáslavského pořadu „Hledání ztraceného času“. Nejdříve projel improvizovaný obrněný vlak Moskva (dříve Praha I), který povstalci ukořistili ve Vršovicích již 5. května, a který svoji palebnou silou výrazně zasahoval do revolučních bojů v Praze. Půl hodiny nato jela prezidentská souprava. Bylo slunečno a pan prezident využil stín, a tak jsem jej měl možnost poprvé spatřit. Dr. Beneš měl světlý oblek a klobouk, v pravé ruce svíral pár rukavic, jeho manželka, paní Hana, měla rovněž světlý kostým a klobouček se závojem. Oba jásajícím davům kynuli rukou. Pana prezidenta Praha uvítala na Wilsonově nádraží v 15.15 hodin 16. května 1945. OLDŘICH GREGAR, Česká Třebová

SUDEËÁCKÁ ODVETA Po politickém zvratu v roce 1989 si do obce Pomezí nad Ohří v okrese Cheb navykli zajíždět takřka denně do hostince pana Novohradského Bavoráci z obce Schirnding a Hohenberg z protilehlého příhraničí. Moc jim chutnalo české pivo a česká kuchyně. Postupně se v této restauraci ustavil jakýsi debatní kroužek česko-německý. Z bavorské strany to bylo osm důchodců, válečných vysloužilců wehrmachtu. Politicky byli různě laděni: od příznivců KDU-CDU, sociální demokraté, bezpartijní. Dobrý vztah k nám, Čechům, měli Karl a Erwin. Ti nás upozorňovali na zaryté sudeťáky, kteří dojížděli k nám vyhledávat zábavu s lehkými ženami a za nákupem cigaret ve vietnamských tržnicích. Jednou se stalo, že jsem byl pozván přátelskými Bavoráky k nim do restaurace v Hohenbergu. Když jsme tam zasedli v klidné atmosféře a povídali si různě o životě, přišel k nám od vedlejšího stolu místní štamgast-důchodce a pozval nás k jejich stolu trochu pobesedovat. Naši známí Erwin a Karl nás upozornili, že ten, který nás zval k jejich stolu, je představitel místní odbočky sudeťáků, odsunutých od nás, že je to zarputilý nacista. Když jsme si přisedli a debata se rozvinula, došlo i na politická témata a události z historie. K našemu údivu se nám dostalo patřičného školení, tak říkajíc po sudeťácku. Dle sudeťácké šablony jsme byli

my, Češi, kritizováni, že jsme zradili Rakousko-Uhersko a pomohli ho rozbít. Měli jsme zůstat prý v přátelství s Habsburky a měli bychom se dobře. Vznik Československa byl prý náš osudný omyl (v r. 1918). Návrat Sudet do rámce Hitlerovy třetí říše byla prý odveta za tuto českou zradu v první světové válce. Další chybou, ba zločinem byl prý vstřícný postoj Dr. Beneše k Sovětům a slovanský svazek s tím velkým státem. Pak žvanili dědci z Hohenbergu o tom, že jsme je vyhnali z Čech a povolali do našeho pohraničí cikány a Slováky. A podle toho prý naše pohraničí dnes vypadá. Když jsem poznal, jak silně nás místní sudeťáci nenávidí, omluvil jsem se a s mými německými přáteli jsme se odporoučeli. Závěrem nás ubezpečovali sudeťáci, že se vše napraví, protože v rámci Evropské unie dojde k navrácení jejich majetků, které jim v Čechách patřily. Ani slovo o fašistickém teroru, o válečných hrůzách a obětech této doby. Nejvíce mě urazil výrok alkoholem rozdivočelého sudeťáka ve smyslu, že my, Slované, jsme tak dobří být služkami a číšníky, že jsme špinaví a líní. O ukrutnostech fašistů nechtěli bývalí frontoví vojáci nic vědět. Naproti tomu naši bavorští besedníci z Pomezí plně chápali odsun jako důsledek fašistické poroby, přiznávali hrdinství Sovětů a podíl SSSR na porážce fašistů v Evropě. RUDOLF VANĚK, Cheb

PROROCKÁ SLOVA PREZIDENTA E. BENE·E (Z projevu) „...Žádný z vás nezadal k útoku jejich té nejmenší příčiny. Žádný z vás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl váš tradičně demokratický národ. Všichni jste věděli, že ani naše vláda neměla viny na tomto politickém zločinu ze září 1938 sousedního početně velkého národa, můžete-li si takto sami sobě konstatovat fakta ve světě, který klesl v roce 1938 tak žalostně nízko... Říkal jsem vám při jiných příležitostí, že máte všecko zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s touto kampaní... A že začnou, o tom buďte přesvědčeni.

Chlapec a mrtvá obluda. Snímek Antonína Erharta zachytil 9. 5. 1945 zniãen˘ hitlerovsk˘ tank u Polné.

A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná jako právě v politice. A proto bude zas nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938-1945 před očima to, co svět z jejich r ukou zažil v Osvě-

timi, v Dachau, v Maut hausenu, v Ravensbrücku a v ř adě německých mučíren. Opakuji: Na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je ji nutno sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat...“ Z projevu E. Beneše na sjezdu politických vězňů v Praze 14. 12. 1945

GESTAPO ¤ÁDILO, ALE NIC NENA·LO Celá naše rodina včetně ševcovských tovaryšů poslouchala zahraniční vysílání z Moskvy a Londýna, i když to bylo zakázané. Na rádiu jsme museli mít pověšené papírové kolečko s nápisem: Poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá smrtí. Otec byl vlastencem. Pomáhal 1. československé partyzánské brigádě Jana Žižky materiálně i zpravodajsky. Na příkaz protektorátní vlády byla všechna rádia vykuchaná o krátké vlny, na kterých se zahraniční rozhlas poslouchal. Bratranec Bohumil Pres nám však udělal nové rádio, na kterém se dalo celkem bez problémů chytat Moskvu i Londýn. Nové rádio bylo schováno pod kabátem pod oknem, ze kterého je vidět na město. Po válce otec pátral po informacích, kdo nás zradil a poslal na

nás dvakrát gestapo. Gestapo hledalo kompromitující materiály o spolupráci s partyzány a poslouchání zahraničního rozhlasu. V obou případech nic naštěstí nenašli. Při prvním rabování, když gestapáci vyhazovali šuplíky v ložnici, si matka uvědomila, že pod oknem máme zakázané rádio, když ho gestapáci najdou, bude celá rodina vyvražděna. Obdobně uvažovala i má šestnáctiletá sestra Zdenka. matka se rychle rozhodla. Přistoupila k otevřenému oknu a když byli gestapáci zaměstnání rabováním ve skříních, vzala rádio a přehodila ho přes okno, kde k jejímu překvapení čekala Zdenka, ta vzala rádio, oběhla s ním dům a zahrabala do hnoje. Bylo po rádiu, ale represe od gestapa byla tímto zažehnána. Když se

matka u okna narovnávala, už u ní byl zvědavý gestapák a řval na ni, co tam dělá. Matka pohotově odpověděla, že se dívala na souseda, jak šel po cestě. Byla šťastná, že se podařilo rádio ukrýt. Zde je třeba zdůraznit, že v přítomnosti gestapáků se nemohla matka s dcerou domlouvat na tom, co udělaly. Obě tak uvažovaly stejně. Byla to intuice Zdenky, která udělala, co udělala; a tak byla společně celá rodina zachráněna před vyvražděním. Naštěstí vše dobře dopadlo. Gestapákům se nepodařilo nic kompromitujícího najít. Rozhodnost a štěstí bylo tentokráte při naší rodině. Ze vzpomínek rodinných příslušníků napsal VIKTOR SPURNÝ, Vsetín

JAN ÎELIVSK¯ NA KARLOVO NÁMùSTÍ PAT¤Í Karlovo náměstí v Praze je nejen pozoruhodné svou rozlohou, parkovou plochou a historickým významem. Je také místem, kde se lze setkat s celou řadou pomníků vynikajících osobností z dějin české kultury a vědy. Vítězslav Hálek, Eliška Krásnohorská, Jan Evangelista Purkyně, Karolina Světlá, Benedikt Roezl a donedávna i Jan Želivský, jehož bronzová socha stála před budovou Novoměstské radnice. Je alarmující, že socha Jana Želivského byla v tichosti odstraněna v době polistopadové. Stála na místě, kde Pražané dobytím radnice a vyhozením konšelů z oken zahájili husitské reformační hnutí, které pozitivně ovlivnilo velkou část Evropy. V čele zástupu stál právě Jan Želivský, charizmatický kazatel, působící v kostele Panny Marie Sněžné. Toho dne, v létě roku 1419, už bylo zřejmé, že potlačit reformační hnutí už prostě nelze. Socha Jana Želivského tedy na toto místo jednoznačně patří.

Přesto je její místo dnes prázdné. Po dvacetileté rekonstrukci, která byla dokončena v roce 1995, se kupodivu socha Jana Želivského na své místo už nevrátila. Bez vysvětlení, potichu, jako by nic. Pražský magistrát ji daroval obci Želiv, kde byla instalována. Je jistě v pořádku, pokud se obec Želiv hlásí k osobnosti české reformace, která je s ní historicky spojena. Pak by se ale dalo očekávat, že Praha postaví Janu Želivskému nový pomník a umístí ho na původním místě. Proč se tak dosud nestalo? Zdá se, že pravicovému vedení hlavního města Jan Želivský ideologicky vadí. Nebo se ho dokonce i po více než 500 letech bojí. Zato jsme svědky snah o obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který oslavoval vestfalský mír (uzavřený 1648, ukončující třicetiletou válku – pozn. red.), který pro nás v sedmnáctém století znamenal asi totéž, co mnichovský diktát ve dvacátém století. V té době nastupuje katolizace v církevní i světské moci

v českých zemích. Budeme tedy jen tiše doufat, že někoho nenapadne odstranit Husův pomník ze Staroměstského náměstí, nebo v tichosti zlikvidovat jezdeckou sochu Jana Žižky na Vítkově? Lze si celkem snadno představit, jak „příjemné“ jsou tyto symboly dnešním pravicovým ideologům, pro které jsou husité „bandou lupičů a žhářů“ a Bílá hora je v jejich ideologii největším požehnáním pro český národ. Že český národ tehdy málem přestal existovat a klesl na nejnižší úroveň ve své historii, to už dnes vidět nechtějí. Možná, že by mnohým z nich i takové nevolnictví vyhovovalo. Těmto lidem se samozřejmě Mariánský sloup hodí daleko více než mluvčí lidu Jan Želivský. Národní socialisté jim připomínají, že v nedávné minulosti i komunisté se báli národních symbolů. Odstraňovali sochy T. G. Masaryka, Dr. Edvarda Beneše a dalších osobností českých dějin. Jan Želivský k symbolům českých dějin patří. I. PONDĚLÍČEK

NùMCI HNALI NEVINNÉ Při Pražském povstání v květnu 1945 mi bylo sedmnáct let. Na Pankráci jsem se narodila, žila ve starém domě, který dnes již nestojí, naproti dnešnímu OD Arkády. Prožila jsem zde poslední válečné dny. Němci, přestože měli válku prohranou, do poslední chvíle útočili a zabíjeli. Praha povstala proti nacistické okupaci, stavěly se barikády, kterých se aktivně zúčastnili i můj o dva roky starší bratr a tatínek. V bitvě o rozhlas 5. května, kde byl i můj bratr, zemřelo 81 lidí. Rozhlas nepřestal vysílat po celou dobu povstání a za to patří dík našim vlastenecky založeným lidem. Boj o rozhlas sehrál nezastupitelnou roli při stmelování národa. A v ty poslední dny Pražského povstání nás Němci vyhnali z celého domu ze sklepa, že prý se v okolí střílelo! Hnali nás všechny před sebou na pole, stále na kaž-

dého z nás mířili pistolí. Tenkrát tam nebylo tolik domů jako dnes. Nikdy nezapomenu na to, jak šla přede mnou jedna maminka s malým, asi tříletým mrtvým dítětem v náručí, její dítě mělo jen půl hlavičky, a křičela. Němci na ni mířili a ona nechtěla dát dítě z ruky. Upadl mi kabát, chtěla jsem ho zvednout, ale Němec na mě mířil puškou a chtěl mě zastřelit. Jak jsme vyšli z domu a šli přes pole, všude okolo nás bylo plno mrtvých lidí. Němci všechny ženy a děti nahnali do domu, který byl nejblíže pole, do sklepa, kam šla i maminka s mrtvým dítětem a do tohoto domu, do sklepa, dávali raněné lidi, kde jsme byli dva dny bez jídla. Muži s námi do sklepa nesměli a Němci je hnali dál až na hřbitov Na Zelené lišce, kde se schovávali za pomníky. Mezi nimi byl i tatínek a bratr.

Přestože Němci kapitulovali, zde útočili a zabíjeli dál. Po skončení povstání bylo hodně mrtvých. Na Pankráci, vedle hřbitova, byl objekt, kam se mrtví sváželi, aby je mohli jejich blízcí identifikovat. Podle nových statistik zemřelo tehdy v Praze asi 3000 lidí. Po osvobození Sovětskou armádou jsme s ohromným nadšením vítali sovětské vojáky. Hodně jich položilo život za naše osvobození. Byla jsem šťastná, že jsme se s maminkou shledaly po skončení povstání s mým bratrem a tatínkem. Bylo však hodně těch, kteří se osvobození a takového šťastného shledání se svými blízkými nedočkali. Neměli bychom nikdy zapomínat! MILADA BARÁKOVÁ Stranu 7 připravil a rediguje Pavel Novák.

8

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

191/2015

L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A Úãelová ztráta pamûti

BISKUPA GORAZDA POPRAVILI NACISTÉ Vladyka Gorazd, vlastním jménem Matěj Pavlík, se narodil 26. května 1879 v Hrubé Vrbce na Oravě, v rolnické rodině. Po ukončení studia na gymnáziu v Olomouci vstoupil na bohosloveckou fakultu a hned po jejím zakončení byl vysvěcen v římskokatolické katedrále na kněze. Ještě jako student se zajímal o cyrilometodějství a pravoslaví, se kterým se seznámil při návštěvě Kyjeva. Po vypuknutí první světové války se rozešel s většinou římskokatolických duchovních, neboť nesouhlasil s jejich podlézavým postojem vůči Rakousku. Jeho slovanské cítění se dotklo věrolomného napadení Srbska, coby slovanského národa.Ještě před koncem války začal vydávat časopis Právo národa, ve kterém se věnoval myšlence církevní reformy v podobě národní církve. Po vzniku Československé republiky se s římskokatolickou církví rozešel úplně a věnoval se práci v nově vzniklé církvi československé. Byl zvolen jejím administrátorem pro Moravu a Slezsko. V roce 1921 založil a řídil časopis Za pravdu, v němž hájil spojení s pravoslavnou církví srbskou. Na sněmu 29. května 1921 v chrámu sv. Mikuláše byla schválena rezoluce a Československá církev se stala formálně pravoslavnou a srbská církev byla požádána o svěcení biskupů. Matěji Pavlíkovi bylo biskupské svěcení uděleno v katedrálním chrámu srbské pravoslavné církve v Bělehradě patriarchou Dimitrijem a kde také přijal jméno Gorazd.

Vladyka Gorazd dal všechny své síly na budování pravoslavné církve v Československu. Pravoslavní věřící si ho velmi vážili pro jeho skromnost a sociální smýšlení. Mimo jiné vydal také pra-

voslavný katechismus, který byl však vydán až po osvobození Rudou armádou, neboť vše, co bylo za okupace spojováno s pravoslavnou církví a biskupem Gorazdem, bylo perzekvováno. Gorazdův katechismus je velice aktuální i v dnešní době a měli by si ho přečíst hlavně naši dnešní mocní, kteří v roce 1989 se nejvíce oháněli Bohem, láskou, pravdou a přitom jim šlo pouze o uchopení moci. Měli by si přečíst stať o lásce k vlasti a bližnímu svému. Těmto našim novodobým farizejům slovo vlast a lid však nic neříká. Mají jenom

jedinou modlu, a to je mamon. Klidně nás prodali za jidášský groš Západu, předhodili agresivnímu válečnickému paktu NATO, jenom aby si mohli postavit svoje zlaté tele. Činnost biskupa Gorazda nepolevila ani po rozbití Československa a okupace českých zemí. Nemohl se smířit se zrůdnou fašistickou ideologií a masovým vyvražďováním Hitlerových odpůrců. Proto poslal dopis představitelům pravoslavných církví, kde mimo jiné uvedl: „Jako pravoslavný biskup musím kromě svého úřadu i jinak sloužit svému národu.“ Tím podtrhl to, že nestačí jenom teoreticky věřit, ale dokázat svoji víru bojem za vlast a pravdu. Ve svém díle, psaném za okupace, podtrhuje a vyzdvihuje odkaz doby cyrilometodějské a doby husitské. Se závěrečnou částí o husitství spěchá, jako by tušil, že toto svoje dílo už nestačí dokončit. Biskup Gorazd psal toto svoje dílo v r. 1942 ve víře, že se nepodaří Sovětský svaz ani ostatní slovanské národy srazit na kolena a fašismus bude poražen. Při hodnocení mistra Jana Husa se stále častěji zabýval myšlenkou osobní oběti. Je cítit, jak rozvažuje o svém vlastním postoji v boji za církev, národ a vlast tváří v tvář ohrožení a smrti. Vladyka Gorazd se svému učení a víře nezpronevěřil. Budiž mu věčná památka. Za heydrichiády byl popraven 4. září 1942. Jako mučedník byl svatořečen ve dnech 4.-6. září 1987 v Olomouci. NATAŠA WEBEROVÁ

V poslední době se stalo jakousi módou v naší televizi uvádět pořady o tom, jak po válce Češi ubližovali Němcům. Ke spravedlivému odsunu sudeťáků se vyjadřují potrefení Němci, různí televizí naverbovaní „očití svědkové“ či nezkušení holobrádci, ale také kolaborací nasáknutí stařešinové a různí vědátoři. Vše se odvíjí v jednom protičeském tónu. Fňukálci nad osudem právem postižených fašistů, válečných zločinců, jaksi vymazali ze svých vzpomínek léta válečná, kdy Němci šíleli láskou k Hitlerovi a fašismu a v nenávisti ke Slovanům vraždili, mučili a všelijak trýznili „podlidi“, které okupovali. Žádná zmínka o tom, že upalovali a plynovali své oběti v koncentracích. Nic o tom, co se dělo u nás za heydrichiády, jak řádili příslušníci SS a gestapo v Lidicích. Prostě z hlav a myslí pohrobků fašistů vymizela léta brutality. Jaký div, že po letech utrpení, když se osvobození Češi vraceli z koncentráků, tak si i vyřizovali účty se svými udava-

či, za krutosti páchané na partyzánech, odbojářích a komunistech. Je zcela pochopitelné, že ve žhavé revoluční době se porůznu dály i excesy, ale v porovnání s miliony obětí fašismu to bylo minimum. Nestalo by se to nebýt zvířecího běsnění okupantů, esesáků, gestapáků a různých fašistických pohlavárů za dobu jejich panování. Zákeřně má být do vědomí lidí zaseta představa o tom, že Češi a Rusové jsou viníci událostí válečných a že po válce ubližovali nevinným Němcům. Do zapomenutí má být odsunuta skutečnost rasistické genocidy páchané systematicky proti českému obyvatelstvu. Na okraj pořadu televize, kde ufňukánci lkají nad osudem sudeťáků, vrahů ze složek SS a katanů hitlerovské éry, položme si otázku: Kdo zavinil druhou světovou válku? Kdo napadl Československo, Polsko, SSSR? Kdo vraždil v počtech milionů osob v celé Evropě? Byli to přece Němci, fašisté a jejich spojenci! RUDOLF VANĚK

Polistopadoví barbafii Za každého režimu se najdou převlékači kabátů, ochotní patolízalové za peníze i pochybnou slávu zpochybňovat a přepisovat historická fakta. Kdysi jsem četl v oblíbeném Dikobrazu, že každá doba má své ŘITÍŘE. Můj přítel říká, že dějepis je „děvka prodejná“ a já mu musím dát za pravdu.

Nedávno jsem na ČT24 zhlédl dokument o devastaci někdejšího Památníku v rodném domě prezidenta Ludvíka Svobody v Hroznatíně. A právě v čase, kdy si budeme připomínat 120 let od narození tohoto statečného člověka a státníka, se průvodkyní po ruině domku stala jeho dcera Zoe. S bolestí v srdci ve zničených prostorách vyprávěla, jaké

Pohádka z na‰í vesnice Fejeton Nepřestávám se radovat z naší české kultury, zejména z literatury. V minulých dnech jsem zalistoval ve sbírce básní Viktora Dyka a došlo i na jeho Pohádky z naší vesnice. Upoutala mě zejména báseň Smutná píseň vesnického šprýmaře. Jsou v ní mj. tyto verše: „Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,/ šumařit jdeme v chladný pro nás svět...“ Shledal jsem po přečtení dalších básní, že Viktor Dyk je vlastně stále aktuální. Škoda, že roku 1943 při koupání v moři tragicky zahynul. Jeho Pohádky z naší vesnice mě podnítily ke vzpomínce na píseň, která připomínala vyhánění Čechů ze Sudet v roce 1938 po zabrání této oblasti nacistickým Německem. Zpívalo se v ní: Chaloupky pod horami,/ co se to stalo s vámi?/ Byly jste takové hezké,/ vy naše chaloupky české./ Smutně teď jdeme světem, štěstí je zvadlým květem,/ o vás vyprávíme s láskou/ pohádky našim dětem...

Také někdy vyprávím dětem o naší rodné vesničce. A mnohé z minulosti vypadá jako pohádka. Například: Obecná škola tam byla od roku 1791 pro 170 žáků. Dnes tam není žádná a prvňáčci dojíždějí autobusem do Třeboně patnáct kilometrů vzdálené. Z pěti set stálých obyvatelů r. 1945 jich dnes zbývá jen sto. Na návsi bývala hejna husí – dnes tam neuvidíte ani jednu. Na fotbalovém hřišti se kdysi pořádaly „sportovní dny“ s účastí mužstev z okolních vesnic. Dnes není po hřišti ani památka. Pozemek je zarostlý křovím. Každou zimu místní ochotníci hráli divadlo. Dnes jsou takové „aktivity“ pojem neznámý. Ale nechci být napomínán, abych nevyprávěl pohádky. Tak radši doporučuji přečíst si znovu třeba Viktora Dyka. Ten v zimě r. 1914 napsal v básni Buď jakkoli: Věc poražená není ztracená,/ zůstává národ, kde se mění mapa./ Může být křivda zítra zvrácena./ I v noci cestu najde ten, kdo tápá. MIROSLAV KUBÍN Chlum u Třeboně

Stránku 8 připravila a rediguje Nataša Weberová.

exponáty a panely tu připomínaly cestu Svobodovců z Buzuluku do Prahy s vědomím, že fašistická kulka jim dříve zkrátí život. Polistopadoví vandalové pod záminkou nezájmu o expozici nechali ji v r. 1999 zničit, aby napomohli v gumování protifašistické historie vlasteneckých mužů a žen. Bylo to politické rozhodnutí? Nebo iniciativa vedoucích představitelů Západomoravského či třebíčského muzea? Kde jsou dnes tito „hrdinové“? Praví muzejníci, jak jsem je léta poznával, historické materiály sbírali a ukládali. V tomto případě mě napadají nepublikovatelná přízviska. Strhali fotografie, zničili panely, stropní podhledy. Jen nahoře, kam ruce nedosáhly, zůstaly názvy jednotlivých oddílů... Viděli jsme, kam až vede neznalost hrdinné historie boje proti dnes „ukřivděným“ fašistům a jejich pohrobkům, často vychovávaným ve stejné nenávisti vůči Slovanům. Hluboce soucítím s paní Zoe Klusákovou, jejíž život nebyl procházkou růžovým sadem. Věřím, že se i v této podivné společnosti najdou další lidé, kteří pozdvihnou prapor Ludvíka Svobody – vojáka i politika ve velmi těžké době. (pn)

Blahopfiejeme! ● Ladislav Šimáček z Liberce, distributor Slovanské vzájemnosti, oslaví 7. října 75. narozeniny. ● V Kladně oslaví 86. narozeniny dne 8. října Drahomír Řezáč. ● Štefan Makula z Krupky bude slavit 10. října 30. narozeniny. ● Karel Kubíček z Jindřichova Hradce oslaví 86. narozeniny 10. října. ● Generál ruské armády Petr Broch z Prahy bude slavit své 84. narozeniny 11. října. ● Jiří Vodička z Kladna, dlouholetý distributor Slovanské vzájemnosti, oslaví 15. října 84. narozeniny. ● V Příbrami se dožívá 80. narozenin 18. října náš dlouholetý distributor Slovanské vzájemnosti Antonín Dostál. ● Zdena Hrzinová z Prahy bude slavit 24. října 71. narozeniny. ● Ve Valašském Meziříčí oslaví 72. narozeniny Ludmila Indráková 30. října. Všem oslavencům, i těm nejmenovaným blahopřejeme!

Slavnost ãesko-slovenské vzájemnosti se uskuteãnila 29. srpna v Bru‰perku

Kozáci, Ïijící u nás, oslavili 11. ãervence v kempu Ostrov na bfiehu Berounky Den rodiny

Zázraky se dûjí Naše poznámka Jistě znáte ten pocit, když si zapomenete doma hodinky a jste celý den jako bez ruky. Mladá generace to má jednodušší – hodinky nahradil mobil. Po čase přijde chvíle, kdy baterie řekne dost. Žádný problém? Stalo se – půjdu do hodinářství. Ale kam? Klenotnictví jsou na každém rohu, ale to důležité pro mě ne. Vyjdu tedy nazdařbůh z metra a studuji názvy obchodů. Zase klenotnictví. Ale

pak, světe div se, malý nápis hlásá výměnu baterii. Ochotný, česky mluvící cizinec se ujme mého pacienta a za chvíli zpoza korálkového závěsu hlásí: „Baterie je v pořádku.“ No, nazdar. Tedy dlouhá oprava. Pán opět cosi kutí a sděluje, že je špatný kontakt. Pak hodinky vrací. Chci zaplatit. „To je dobré. Baterie byla v pořádku.“ – „A co oprava?“ ptám se nevěřícně a podržel se raději pultu. No, řekněte – v dnešní tržní společnosti? Zázraky se přece jen dějí. Ne každý je Bakala. (pn)

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 191/2015, cena 10 Kč. Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc. Vydavatel: Slovanský výbor ČR. Řídí redakční rada: šéfredaktor Pavel Novák, Karel Dostál, Eva Holečková, Zdeněk Hoření, Stanislav Hrzina, Jan Jelínek, Miloš Prošek, Jiří Stano, Mirko Svoboda, Jana Vacková, Nataša Weberová. Distribuci vede Alexandr Pospíšil. Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1, III. patro, kabinet č. 147, tel./fax: 222 897 261, internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral). Adresa e-mail: [email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 21. 9. 2015. Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.