24.6, 1.55 ráno, policejní stanice, Zlínsko

Radomír Hanzelka – Chata

… 24.6, 1.55 ráno, policejní stanice, Zlínsko… Tma, prozářená nádherným svatojánským úplňkem, je dnes opravdu mystická. Noc, jako stvořená pro milence… noc, kdy myšlenky většiny lidí dokážou někdy nevídané věci. Službu konající dispečerka na policejní stanici, která má na starosti telefony pro tuto noční směnu, si však přeje jen jediné aby lidi moc nemagořili a tato "mystická" noc proběhla nějak rozumně a v klidu… Jasně - pár výjezdů už chlapi měli. Ale byli to naštěstí jen ožralci, které na záchytce zase postaví do latě. Zvoní telefon… "Policejní oddělení, podpraporčice Karlíčková. Mluvte prosím…" ohlásí klidným hlasem naučenou větu Naďa Karlíčková. Ve sluchátku je slyšet, jak kdosi nemůže popadnout dech a pak několik hodně podivných zvuků… "Haló? Kdo je tam? Pokud máte problémy, popište je, prosím!" opakuje Naďa trpělivě znovu dotaz. "Zabije mě to! Zabije!! Pomozte mi… Prosím!! Běží to za mnou a já nemůžu utéct!!" ozve se do těch pazvuků na druhé straně nečekané zaječení a Naďa Karlíčková vyděšeně nadskočí na židli… "No tak? KDO za vámi běží? Zkuste se, prosím, hlavně uklidnit a popište, kde se nacházíte, ano? Všechno bude zase v pohodě! My tam hned vyrazíme a pomůžeme vám, slyšíte?!" zkouší Naďa uklidnit tu ječící osobu na druhé straně "linky důvěry", ale sama moc teda klidná není… Na některé věci se zkrátka u téhle práce zvyknout fakt nedá… "Je to tady! Je to všude okolo!! Pronásleduje mě to a... KRISTE PANE!!!" Tím hovor končí… Podpraporčice Naďa Karlíčková sedí a vyjeveně hledí na hluché sluchátko telefonu… CO TO SAKRA BYLO?! Naštěstí se hned vzpamatuje a rychle vytáčí číslo na Jardu, technika místního oddělení. Ten jistě dokáže zjistit, odkud ta osoba přibližně mohla volat. Naďa nemůže tušit, že to volala Marcela a právě ve chvíli, kdy doběhla k chatě a zjistila, že dveře nejdou otevřít. A tak zpanikařila. Mručení kdesi za jejími zády sílilo a ona se cítila

1


ohrožena nějakým mocným ZLEM všude kolem sebe. Stoprocentně věděla, že si to ZLO jde pro ni. Chvíli bušila na dveře, jenže nikdo jí neotvíral. Takže stejně, jako v tu chvíli Naďa Karlíčková nemůže právě toto tušit, tak zase Marcela, tam na druhé straně "drátu"… kdesi v chatě v těch hlubokých lesích… nemůže vědět, že Marián, Tom a Andrea si z ní dělají legraci a královsky se baví tím, jak se marně snaží dostat dovnitř… A tak volá “na policajty” a řve jak pavián… Jenže než stačí vůbec říci, kde je, tak dveře za ní povolují a jak stojí o ně zády opřená, zaječí do telefonu cosi, co by si nezasvěcený klidně mohl vyložit tak, že dotyčnou osobu právě vyvražďují až do padesátého kolena… V tu chvíli totiž díky otevřeným dveřím padá dozadu a ono "Kriste pane", které zaslechla Naďa Karlíčková, zaječela Marcela díky tomu nečekanému pádu. Navíc tím, jak křečovitě při pádu sevřela mobil, nechtěně hovor típla… No a když zjistila, že si z ní dělali ti tři prdel, tak se samozřejmě ani nenamáhá znovu zavolat a říci, jak to bylo doopravdy… Marcík totiž netuší dvě věci - ta první je, že takový druh telefonátu většinou vyvolá okamžitou reakci, kdy technici zjišťují rychle lokalitu volání a druhou věc - místo běžné hlídky tam tím pádem pojede rovnou čtyřčlenné zásahové komando… jenže jako na potvoru, právě zrovna v tuto chvíli, je zásahovka na jiné akci a další policisté jsou zase na kontrole jednoho vyhlášeného pajzlu… Marcela také neví ještě tu nejhorší věc - TO, co ji pronásleduje, NENÍ z tohoto světa, bude je všechny chtít zabít a… nakonec je TO opravdu zabije a vezme si to jejich těla… … 24.6, 5.45 ráno, policejní stanice, Zlínsko… Chlapi ze zásahovky nakonec přijíždějí až kolem šesté ranní… Když jim podpraporčice Naďa Karlíčková hovor přehraje, je nad slunce jasné, že po té neznámé a podle hlasu jistě velmi mladé ženě, nutně musel jít nějaký magor… "Fajn, tak tu lokalitu máme. Jarda zjistil, že volala odsud, říká velitel zásahové skupiny a ukazuje prstem místo na mapě, které leží na pomezí Beskydských a Hostýnských vrchů. "Původně jsme si mysleli, že je to asi někde v tom lese, ale Jarouš zjistil, že právě v tomto místě je velká mýtina a má tam chatu nějaký starší pár. Jsi si jistá, Naďo, že tam bydlí jen ti 2


starší manželé? Protože toto byl evidentně hlas mladé dívčiny…" upře oči velitel na podpraporčici. "Naprosto jistá, pane," odvětí mu. "Fajn. Takže původní nápad, že se tam přepravíme helikoptérou, ztroskotal. Byli jsme upozorněni z dispečinku, že právě nad touto oblastí se převaluje místy hodně hustá mlha. Je to sice nezvyklé, ale musíme to brát na zřetel… Takže jedeme terénním vozem. Z hlavní cesty odbočíme na lesní cestu a pak pět kilometrů pojedeme lesem. To je tady…" řekne velitel a ukazuje další místo na mapě. "Mám v plánu zastavit těsně u této mýtiny a pak potichu vyrazíme. Musíme zajistit veškerá úniková místa z té budovy a pak tam vlítneme. Takže chlapi - jdeme do akce!" zavelí velitel a naoko nedbá obdivného pohledu Nadi Karlíčkové. Pavel Kovařík, velitel této zásahovky, dávno ví, že Naďa by ráda víc, než jen ryzí pracovní vztah,. ale než si to s ní v budoucnu prubne, tak napřed musí zůstat chvíli nedobytný. Moc dobře ví, že toto mají holky nejraději. Hodní kluci zkrátka nejsou momentálně v módě. Je stejně zajímavé, že mladý holky upřednostňují ryzí adrenalinový vztah. Taková "holčina" dostane rozum tak po čtyřicítce, kdy si uvědomí, že by nějakého hodného chlapa i chtěla, jenže to už je pozdě - všichni hodní chlapi jsou už zadaní… Pavel Kovařík, velitel zásahovky, si uvědomuje moc dobře, že je ve své podstatě hodný chlap, ale také moc dobře ví, že se to navenek nevyplatí dát najevo. Hlavně ne před mladými kočkami, jako je Naďa… A jak tak nasedá do terénní Toyoty, před očima nechává proplouvat jednu ze svých úžasných vizí - on a Naďa, milující se v západu slunce, kdesi na louce, obklopeni trávou a za zpěvu ptactva… Jsem naprosto bláznivý romantik, pomyslí si. Pak se pro sebe ušklíbne a zabouchne za sebou dveře. Čas akce začíná… Terénní Toyota je solidní auto. Po stráních zdejších lesů dokáže šplhat svižně, jako kamzík. Kromě řidiče, se ostatní drží čeho jen mohou, protože řidič zdejší oblast dobře zná a tak si to zkracuje různými lesními stezkami, kde se Toyota tak tak vejde. Arnošt, který sedí za volantem, si to náležitě užívá. V civilu jezdí off-roady a tohle je voda na jeho mlýn. Proto také většinou v terénu dělá řidiče výhradně on. Jak se ostatní chlapi shodli, tak jízda s ním po některých lokalitách, je rozhodně větší zážitek, než nějaká horská dráha. 3


Velitel už párkrát zažil jednu z Arnoštových legrácek na vlastní kůži, kdy jeli lesní makadamovou cestou nějakých šedesát za hodinu a ten šílenec pak zničehonic udělal naprosto nelogickou věc – strhl volant a z té cesty odbočil na strmou mez, aby pak skokem přeletěli přes její horizont, projeli divoce loukou, kde tráva skoro zakrývala výhled a hned na to se řítili ze strmého kopce mezi stromy a pařezy v hustém lese… Takovou jízdu, když zažijete ještě navíc v noci, tak jste rádi, že vás to nevytřese z auta a že vůbec žijete… Však chlapi už Arnoštovi nejednou říkali, že by za tohle číslo mohl vybírat vstupné… A teď si to opět sviští nějakou roklinou, pak hned na to do příkrého svahu. Padesátileté, vzrostlé a mohutné kmeny dubů, jsou hodně nebezpečné. Arnošt jen tak tak, že mezi nimi projede. Ale je ve svém živlu. Ostatní ani nedutají… "Budeme za chvilku tam, kluci" zahuláká Arnošt nadšeně na své kámoše ve zbrani. Toyota se o fous vyhne velkému pařezu, přeletí přes horizont a už si to sviští z dalšího příkrého kopce. Jarda, technik a člen zásahovky v jedné osobě, který sedí vzadu a drží se jak držáku nade dveřmi, tak druhou rukou ještě i opěradla před sebou, jej potichu posílá ke všem čertům za tuhle „parádičku“, kterou s ním musí chtě-nechtě prožívat. Avšak moc dobře si zároveň uvědomuje, že na místo přijedou ani ne za polovinu času a v případě, kdy jde o život, je to k nezaplacení. Velitel, co sedí vepředu vedle Arnošta, tuto jízdu naopak snáší docela pohodově, i když se také musí držet jednou rukou držáku nade dveřmi. Arnošt, místo aby jel k danému cíli poctivě po asfaltce a různými oklikami v podobě serpentin, tak díky znalosti lokality jede tak, jak je zvyklý – co nejvíce přímo. Může si to dovolit. Nejen, že se v tomhle kraji narodil a oblast dobře zná, ale navíc je vášnivým houbařem, takže tyto lesy má dokonale zmáknuté. No a když ještě vezmeme v potaz, že jezdí ty off-roady, pak se vůbec není co divit, že moc dobře ví, kudy z nudy a hlavně KUDY nejblíže na místo určení. Nejblíže k místu určení je to vždy přímou čarou. To vědí všichni. Jenomže tak jednoduché to zase není. Arnošt musí některé lokality i objíždět, protože je tu pár soukromých pozemků a lesních parcel. Velitel se drží, jako klíště držáku nade dveřmi a neubrání se úsměvu. Vzpomene si, jak nedávno naháněli jednoho vykradače 4


chat. Velitel s týmem věděli, že ten maník zdrhá lesem a že mu chybí k nejbližší vesnici dobrých šest kiláků… …Arnošt měl toho dne rozdivočelou náladu. Navrhl jim pěknou bláznivinu co se jim zalíbila a kterou neprodleně zrealizovali. Nešlo o nic jednoduššího, než že místo nějakého utíkání za tím pitomcem, jej prostě vždycky o kousek předjedou autem a počkají si na něj. Tak to i provedli. Zloděj se nestačil divit. Doslova jej braly mory, když vyběhl na nějakou lesní stezku a… tam, v terénní Toyotě… vysmátá zásahovka od policajtů… A ještě mu ten jeden z nich (Arnošt) říká - "Tak co? nechceš se svézt?" Jasně, že se obrátil a zdrhal pryč, jak nejrychleji uměl a jen slyšel, jak se policajti chechtají… Vyběhl o kilometr dál, celý totálně zničený z toho běhu lesem a… oni na něj čekají zase…! "Tak neblbni a pojď se s náma svézt…" řekl mu zas ten jeden zakuklenec… Zloděje ovládla panika. Zaťal zuby a znovu začal utíkat lesem pryč… Toto se opakovalo šestkrát… Za tu dobu ten maník musel naběhat křížem krážem maratón a podal při tom úctyhodný výkon. A když už ho takto vyhmátli po šesté a on viděl, jak na něj zase čekají… tak už to prostě vzdal… …Velitel se díky těmto vzpomínkám culí od ucha k uchu. Na tu scénku, kdy z lesa vybíhá úplně k smrti utahaný chlapík, obličej posetý krvavými škrábanci od větví, celý bledý, jen plete nohama a pajdá - tak taková scéna se fakt nedá zapomenout. To už i Arnoštovi bylo toho chlapa líto a tak mu přátelsky řekl: "Ty…. dej si už říct a pojď se s námi svézt, ty vole… Nebo tady chceš pořád běhat dokola po lesích?“ Zlodějíčka posadili vzadu mezi sebe a velitel mu podal igelitku se slovy - "poslouchej, kdyby ti bylo blbě, tak to hoď do té tašky. Ne abys nám tady zablil interiér!" Když se na něj chlapík vystrašeně podíval, tak mu ještě říká: "za odměnu nás teď kámoš povozí. Bude to lepší jak v lunaparku. Tak se podle toho chovej!" Jasně, že je Arnošt tehdy protáhl podobným „mlýnkem na maso“, jako teď. Zloděj naříkal, snažil se držet všeho možného, igelitka na klíně mu furt padala na zem, ale hrdinsky se dokázal nakonec i nezblít. 5


Jak se kluci později dozvěděli, tak řekl naprosto všechno a ještě podotknul, že přizná cokoliv, jen ať ho, proboha, už nedávají do auta k těm magorům… "Za chvíli tam budeme. Ještě tak tři kiláky. Proletíme dvě rokle a napojíme se na konec cesty před mýtinou." povídá Arnošt. Chlapi po jeho slovech jen pevněji uchopí své „záchytné body“, protože u Arnošta to znamená - připoutejte se prosím, nejezte, nepijte, nekuřte a hlavně - neblijte řidiči za krk… Příští stanice – konečná! Po tu dobu nezastavujeme a nic neslyšíme… … 24.6, 4.30 ráno, u Paterů… Když Dominik Patera řekl své manželce, že půjde na houby, tak jí bylo hned jasné, že bude ráda, když se vrátí alespoň k obědu. A to přesto, že vyrazil brzy ráno, už před čtvrtou hodinou. Má svá oblíbená místa, kde rostou „praváci“. Ostatní chlapi ze vsi se mnohokrát marně snažili z něj dostat v hospodě ono tajemství, KDE takové krásné „hřiby pravé“ nachází, ale nikdy se jim to nepodařilo… Jaké však bylo překvapení paní Paterové, když manžel byl už před osmou hodinou doma, navíc s podivným výrazem v obličeji… skoro ani mluvit nechtěl… Napřed se vyděsila, protože její muž už přece jen není nejmladší a když už se tak brzy vrátil, pak to není jen tak… Klidně mu mohlo být zle z toho vedra, anebo mohl mít také náběh na infarkt, nebo něco podobného… Jenže pak se zase uklidnila. To když jí Dominik při horkém čaji s notnou dávkou rumu, začal vyprávět, co v lese zažil… …Vzal to samozřejmě rovnou tam, kam chodí vždycky - na své oblíbené „pravákovské“ místo. V lese byla ještě dost tma, ale venku už začínalo svítat. Kolem páté hodiny ranní vždycky ptáci začnou vyzpěvovat a to je chvíle, kterou má Dominik Patera rád. Cesta ubíhala nerušeně. Našel i pár pěkných suchohřibů. Smíšený les se hemžil holubinkami všech druhů a barev, ale ty on nesbíral. Jediné opravdové houby, které uznával, byli „praváci“ a „dubáci“. Svoje „naleziště“ si velice dobře chránil, i když věděl, že pokud to nedej bože v hospodě nechtěně nevykecá, tak na to místo nikdo nemá šanci přijít. Ty „hřiby“ totiž rostou jedině na jednom

6


místě - na jakési prastaré mýtině… tam co si postavil před lety chatu nějaký manželský pár… Podle toho, co o nich věděl, tak chtěli žít naprosto o samotě. A tak o nich kolovaly jen dohady. No a právě ta mýtina před tou chatou, tam, kde jsou ty podivně rostoucí keře s pokroucenými větvemi, tak tam se skrývá toto nádherné bohatství - tady rostou každou sezónu úžasné exempláře „hřibů pravých“, kterými se pak chlubí Dominik Patera v hospodě. Nikoho z chlapů by ani nenapadlo ve snu, že je to z nějaké mýtiny u chaty. A taky - proč by mělo? Mýtina je dost daleko na to, než aby někdo šel šest kilometrů lesem jen kvůli tomu, zda najde nějaký ten hřib… Když Patera našel při náhodném výletě po okolí na mýtině tyto neskutečné houby, moc se divil, že je manželský pár z té chaty nesbírá. No co… alespoň zbyly jen pro něj, pokud si toho nevšimne někdo další… Avšak za posledních patnáct let se to nestalo a tak se z toho stal každoroční rituál, zakončený vítězným návratem s košem plným těch nejúžasnějších „praváků“, jaké kdy tyto čarokrásné lesy zrodily. A těch šest kiláků lesem pro takové krásné kousky to se vyplatí. Dominik Patera dodnes netuší, že ta paní z chaty je na nějakou složku hub alergická a pán si z úcty ke své ženě „tak nějak na houby nepotrpí“… (zřejmě aby jí to nebylo líto…) Samozřejmě, že ti manželé na samotě o houbách ví. Ale zkrátka je nesbírají… A tak si hříbky rok od roku, ničím a nikým nerušeny, zakládaly větší a větší kolonii, vesele rostly vždy až do úplného rozpuku, dokud nevyslaly do okolí své spóry pro příští generaci jich samotných a poté je nesežrali slimáci a červi a… do té doby, než je našel… *** …Patera, který na to místo chodí už patnáctým rokem. Teď, když je konečně v důchodu, má na to více času. Cesta pomalu a zdárně ubíhá. Jeho pes, černý knírač, už svého pána dobře zná a ví, že se nevyplatí zkoušet stopovat v lese různé „pachy“, protože příště by jej páníček sebou nevzal. A tak si dvojice - člověk a jeho pes - hezky kráčejí sotva znatelnou lesní pěšinkou, kterou znají snad jen oni dva, aby se tato nenápadná stezka napojila po pár stech metrech na jinou 7


nenápadnou stezku a ta zase na jinou, která ještě navíc vede přes husté a nízké jehličnany, takže tenhle úsek není zrovna příjemný. No a když už se ti dva proderou i touto částí terénu, tak narazí na zarostlou, ale širokou blátivou lesní cestu. A právě tato cesta vede k mýtině a k chatě. Jenže dál už jsou zase jen a jen lesy, takže tudy moc lidí neprojde a za ten rok byste je spočítali na prstech jedné ruky. Navíc – komu by se chtělo plahočit dalších šest, nebo sedm kilometrů jen proto, aby pak zjistil, že kromě té chaty už jsou jen samé lesy bez pořádných stezek, když stačí tady na té cestě po jednom kilometru odbočit na mnohem příjemnější rozcestí s několika turistickými stezkami a cyklostezkami? Když na tuto cestu Patera se psem dojdou, tak vědí, že do cíle chybí těch šest kilometrů. Už se rozednívá. Zpěv ptáků a vycházející slunce kdesi tam v dáli za těmi stromy, dávají tušit, že den bude jasný a krásný. Dominik Patera jen tak ze zvyku napomene svého psíka a ten se mu způsobně zařadí k noze. Cesta ubíhá rychle. Patera si tak po hodině uvědomí, že ještě dva kilometry a budou tam. Ale co to?! Nad hlavou sice mají jasné nebe a slunce kdesi za nimi a těmi stromy tam v dáli, začíná ozařovat okolí, jenže… z těch míst tam vpředu… tam, kde by za chvíli měla být ta mýtina… se valí jakási hustá mlha a… temnota…! A kruciš! Že by se blížila nějaká ta bouřená? pomyslí si znepokojivě Patera. Dost se spoléhá na předpověď v rádiu a když tam řekli, že celý týden bude jasno a vedro, tak si samozřejmě vyrazil na lehko a nevzal ani pláštěnku, ani nic jiného pro takový případ potřebného… Pak si uvědomí, že kdyby bylo nejhůř, může požádat ty manžele v chatě, zda by se tam nemohli schovat, než přejde bouřka. Zvesela znovu vykročí. Vidina houbového ráje jej nezadržitelně přitahuje. Jenže když přijde téměř na pár set metrů až ke konci cesty a do míst, kde vždy byl vidět vjezd na tu prosluněnou mýtinu, spatří jen hustou valící se mlhu… Ta mlha je divná… Je bílá, jako mléko a… naprosto neprostupná… jako nějaká bílá stěna! Patera si pro jistotu přičichne k té mlze, zda to není náhodou kouř, protože v životě nic takového ještě neviděl. Jasně, že mlhu zná! To ano… Ale TAKOVOU?! A nad příkrovem této extra husté mlhy… tam nad korunami stromů, kde už ta mlha není – je nebe zbarveno do takové temnoty a černoty, až se mu tají dech… Dominik Patera se zastaví a zkoumavě zahledí na tu neskutečnou tmu, co je nahoře. Nemůže se zbavit pocitu, že ta 8


temnota se prostírá jen nad tou mýtinou! V hlavě mu bleskne myšlenka, že by dnes na tu mýtinu snad ani neměl chodit… Ále… Blbost! Dyť je to prachobyčejná, pořádná předbouřková obloha, nic víc! Přece bys nevěřil na jakési předtuchy! pokárá sám sebe potichu, zavelí psovi, aby „šel k noze“ a oba pokračují v cestě. Když přijdou na místo, kde by se před nimi měl objevit konec lesní cesty a vstup na mýtinu, zůstane stát, jako přimrazený… Vstup jakoby prostě neexistoval… místo něj na zlomek vteřiny v té mlze zahlédne, že celý vstup je neprostupně zarostlý nějakými podivnými a pokroucenými větvemi, které se nepodobají žádnému z běžných lesních porostů, které zná… Dominik Patera udělá pár opatrných kroků vpřed… do té podivné mlhy a… zahlédne ještě něco jiného… NĚCO… o čem nikdy nikomu neřekne, ale na co však do smrti nezapomene… protože to NĚCO je… …V tu chvíli začíná Paterův pes bázlivě a ustrašeně výt… Teskně a táhle… Patera zaslechne kdesi před sebou podivné a temné mručení… které se v té mlze k němu přibližuje… …A to je poslední kapka! Dominik Patera, který je odjakživa ve svém okolí známý tím, že má za všech okolností „pro strach uděláno“… se otáčí na podpatku a i se svým kníračem se dává do těžkopádného klusu, se srdcem v krku a hrdlem staženým hrůzou, jak jen mu síly dovolují… Asi o čtyři kilometry blíže k domovu, ve chvíli, kdy už jej ten panický strach trochu přechází, zaslechne kdesi v lese hluk motoru. Ale Patera svůj poklus nezastavuje a nějak jej to ani nezajímá, jen si pomyslí něco o zasraných a nezodpovědných lufťácích, co za každou cenu musí se svým křápem ničit les…

Kdyby se však ohlédl, zjistil by, že to byla zásahová jednotka, jejichž Toyota se právě šplhala jednou z těch roklin, aby o chvilku později najela na cestu vedoucí k mýtině…

9

24.6, 1.55 ráno, policejní stanice, Zlínsko

Recommend Documents