Vítejte v roce 2011, vítejte v druhém pololetí školního roku 2010/2011, vítejte na stránkách našeho časopisu. Největší událostí hned na začátku roku bylo zatmění Slunce, naší nejbliţší hvězdy. Asi nikdo z nás nevěřil, ţe bude jasno a ţe to přírodní divadlo „hry na schovávanou“ mezi Sluncem a Měsícem uvidíme. Bylo to skvělé! Zima nám letos nadělila spoustu sněhu, a tak jsme lyţovali. Lyţovali jsme na lyţácích i o prázdninách. Něco ze záţitků se dočtete, něco můţete napsat i vy do příštího číla. Přeji všem krásné a slunečné jaro.
1
PTALI JSME SE PANA ŘEDITELE Jak se Vám na této škole líbí? Mně se zde moc líbí. Já jsem nezaţil lepší školu. Kdyţ jsem sem přišel, tak jsem byl mile překvapený, ţe taková škola vůbec existuje. Který předmět nejraději učíte? Nejraději učím matematiku . Co máte v plánu na naší škole změnit nebo opravit? (Chvíle přemýšlení) Na to by vám ten časopis nestačil. Nejbliţší plán je rekounstrukce zahrady v mateřské škole. Jinak mám v plánu udělat novou učebnu fyziky a do některých učeben na 1. stupni přijdou interaktivní tabule. Jste spokojen s chováním žáků? Důleţité je, zda jsou spokojení ţáci. Chtěl byste učit i nějaké jiné třídy kromě těch co už učíte? (7. a 9. třída)? Já můţu učit jako ředitel školy sedm vyučovacích hodin za týden, a tak si můţu dovolit učit jen jednu třídu na fyziku a jednu třídu na matematiku. Kterou třídu nejraději učíte? No samozřejmě 9. třídu :-) Rozhovor vedli Adéla Vodičková a Eduard Horák
PO STOPÁCH ČAPROŠARU V listopadu 1994 byly na exkruzi v Jílovém dvě třídy – pátá a osmá třída. V časopisu Čaprošar o exkurzi psali páťáci a osmáci. Dnes přetiskujeme, jak viděl exkurzi tehdejší páťák Honza Zámyslický. Dne 16. prosince 1994 jsme jeli s paní učitelkou Brabcovou a Fárníkovou do Jílového u Prahy. V Senohrabech jsme nastoupili do vlaku a v Čerčanech přestoupili. Kdyţ jsme seděli ve vlaku, pozoroval jsem někdy hezkou a jindy dost ošklivou krajinu. V Týnci 2
nad Sázavou se mi nelíbily komíny, z kterých stoupal šedivý kouř. Ale byl tam i krásný most s klenbou, po kterém jsme jeli. Od zastávky v Jílovém jsme šli asi 3 km pěšky k muzeu. Dávali tam moc hezká razítka a v prodejně jsem uviděl krásnou knihu Posázaví, kterou jsem si nemohl nekoupit. Ve dvoře muzea jsme uviděli „dům mincí“ a dověděli jsme se, ţe si tu v létě můţe kaţdý, kdo chce, vyrýţovat malé zlatinky. Také tu byly ukázky ptačích budek – podle nich bychom si mohli udělat vlastní budky pro různé druhy ptáků. Na dvoře jsme se vyfotografovali. Potom jsme šli na prohlídku muzea. Viděli jsme, jak ţáci mohou vyzdobit takové velké muzeum. Byly zde dokonce obrázky mentálně postiţených dětí. V další místnosti jsme viděli modely vorů a chalup. Byla to nádhera! Pak jsme sešli do sklepa. Tam byla kostra jednoho mnicha, který neměl ani trochu poškozený chrup. K té kostře lidé házeli drobné mince. Bohuţel to byla celá doní část muzea a na prohlídku horní části jsme uţ neměli čas. Pak jsme se vydali do Kocourského údolí. Po cestě jsme viděli štoly a jedno obydlí, v němţ bydleli italští dělníci, kdyţ stavěli most Ţampach. Most má, jak jsme napočítali, sedm oblouků. Po prohlídce mostu jsme se vrátili zpátky na zastávku vlaku v Jílovém. Ve vlaku, kterým jsme jeli z Čerčan, byly hrozně sprosté nápisy. To se mi vůbec nelíbilo. Ale na tu exkurzi nezapomenu. Byl to moc krásný výlet. Přetisknuto z Čaprošaru číslo 5 (školní rok 1994/1995) Příště přetiskneme, jak stejnou exkurzi viděli osmáci (Petra Hudcová, Jarda Křeček, Jarda Zámyslický, Honza Vacek a Pepa Fulín) ....Budete potom moci také posoudit, zda to páťák viděl stejně jako osmáci. Články vyšly tehdy pod titulkem „Vidí-li dva totéž, nevidí vždy totéž“
3
4. LEDNA BYLO ZATMĚNÍ SLUNCE Celá devátá třída se vydala na hvězdárnu za pozorováním atronomického jevu, který se jmenuje zatmění Slunce. Po cestě jsme se stavili pro prvňáčky, aby i oni viděli to přírodní divadlo. Na hvězdárenské plošině byl uţ připraven dalkohled, tím jsme pozorovali částečné zatmění Slunce. Půjčili nám také clony, coţ jsou obdélníčková sklíčka ve velmi tmavém odstínu, která nám umoţňovala bezpečně pozorovat Slunce. Potom jsme se přesunuli do Západní kopule, kde jsme pozorovali Slunce promítnuté na stínítko. Pozorovali jsme také sluneční skvrny. Zjistli jsme, ţe úplného zatmění Slunce se u nás v Čechách nedoţijeme. U počítače v jedné pracovně jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací a viděli zatmění přes počítač. Také jsme si na jedné přednášce zahráli na zatmění: Pavel byl Slunce, Eda Země a Tomáš Měsíc. Pohybovali se podle instrukcí a znázornili nám, jak takové zatmění vypadá. Zatmění skončilo a my jsme šli zpátky do školy. Slohová práce Adriany Bubeníkové a ilustrace Davida Vybírala
NÁRODNÍ TECHNICKÉ MUZEUM ZNOVU OTEVŘENO Čtyři roky bylo kvůli náročné stavební rekonstrukci uzavřeno Národní technické muzeum v Praze. A od 16. února se do něj hrnou návštěvníci, na které čeká pět nových expozic představujících staletí lidského důvtipu. Nejzajímavější částí je jiţ tradiční hala dopravní techniky, kde mezi automobily, lokomotivami nebo letadly nemůţou chybět ani motocykly. Jsou zde umístěny exponáty z historie i nedávné minulosti. Mezi nejzajímavější vystavené automobily patří například legendární vůz československého prezidenta T. G. Masaryka. Muzeum je otevřeno kromě pondělí celý týden od 10 do 18 hodin, první čtvrtek v měsíci aţ do 20 hodin. Cena základní vstupenky 170 Kč se sice můţe zdát na české muzejní poměry trochu vyšší, ale stojí to za to – to co zde, totiţ jinde neuvidíte! Ještěrka 4
BYLI JSME PŘI ZÁPISU DO 1. TŘÍDY Ptali jsme se dětí a rodičů Jak odpovídaly děti: Jaké je tvoje nejoblíbenější zvíře? Kůň Liška Lev Králíci Jaká se ti líbí barvička? Modrá Červená Ţlutá Růţová Těšíš se do školy? Jo Ne, netěším Na co se těšíš? Na vyrábění Na úkoly Naučit se mluvit Na kamarády
Jak odpovídali rodiče: Jdete poprvé k zápisu? Po druhé Ano poprvé Po druhé, měl odklad Jaké má vaše dítě koníčky? Balet Tanec, kreslení, keramika Angličtina, Francouština, astronomie a sport Je vaše ditě rádo v kolektivu? Jo, asi jo Jo, docela jo Miluje děti
Tereza Böhmová a Simona Kalibová
LYŢAŘSKÉ KURZY Na lyţák se základkou do Stráţného Kdyţ jsme dorazili na chatu U KOSTELA, rozdělili nás na pokoje a my jsme se ubytovali. Na pokoji jsem spala s Terkou P. a Bětou H.. Po obědě nás pár vyrazilo do půjčovny pro lyţe. Zbytek se mezitím venku vedle chaty rozřazoval do skupin. Já jsem byla ve druhé. Na lyţích jsem se zprvu bála, ale potom mě to bavilo! Unavení jsme se v podvečer vraceli zpátky do chaty. Měli jsme chvilku na převlečení a odpočinutí před večeří. Po večeři jsme měli volno, pak jsme byli seznámeni s bezpečností a s chováním na sjezdovkách. V deset hodin byla večerka. Na pokoji jsme si povídali asi ještě půl hodiny, ale pak jsme usnuli. Ráno jsme vstávali v sedm hodin. Oblékli jsme se, uklidili si pokoj na ranní bodování, které přišlo po snídani. Dopoledne bylo první druţstvo na placce a druhé ještě vedle chaty. Odpoledne jsme vyrazili na běţky. Večer jsme hráli hry, které si připravila osmá a devátá 5
třída. Hráli jsme například kočičku (některým se váţně nedalo nesmát). Další den jsme jeli na sjezdovku Herlíkovice Bubákov, kde byla sedačková lanovka. Druhé druţstvo jezdilo aţ dolu, ale my jsme jezdili po kouskách a sjíţděli jsme na pomu. Na večer jsme si měli připravit program my. Já s Terkou jsem připravila pantomimu. Kaţdé druţstvo si vybralo lísteček s nápisem, co mají předvést. Pak měli 5 minut na přípravu, nakonec se to předvádělo ostatním, kteří hádali. Poslední dvě jsme si připravily my dvě, Terka a já. Pak následoval POKER a BLACK JACK, nebo něco jiného. Kaţdý si mohl vybrat, co chtěl. Po snídani jsme vyrazili na sjezdovku hnedka pod naší chatou. Bylo to dobré. Odpoledne jsme vyrazili do Vrchlabí na výlet do muzea. Tam se mi moc liíbilo, bylo to zajímavé. Na náměstí jsme měli rozchod. Nejraději jsem však jezdila na sjezdovkách, běţky mě moc nebavily. Jednou jsme dokonce jeli trochu pozadu ještě s pani učitelkou. Modráčkovou, místo abychom jeli dolů, tak jsme jeli nahoru. Asi po půl kilometru jsme volali těm, co byli vepředu, ptali jsme se jich, jestli jeli dolů nebo nahoru. Řekli nám, ţe dolů, ale my jsme si mysleli, ţe před námi jel Ondra, tak jsem s Jirkou jela ještě o kus dál, jestli tam někde není. Nebyl, a tak jsme se vrátili na rozcestí a jeli jim naproti. Nakonec dopadlo všechno dobře. Večer jsme měli objednanou přednášku o KRKONOŠÍCH. Byla zajímavá a pěkná. Také nesmím zapomenout na zápasy ve stolním fotbálku. Hrálo se po dvojicích. V sobotu jsme měli závody ve slalomu na lyţích. To se mi moc nepoovedlo, ale zato z běţek jsem měla dobrý pocit. Na běţky jsme se vydali odpoledne. Trasa byla krátká. Po závodu jsme si dali ještě malý okruh. Jeli jsme z kopce, kde se jen někteří nerozplácli. Dokonce i paní uč. Modráčková spadla a druhý okruh spadl zase pan Škarda. Večer bylo vyhlášení. Vše bylo rozdělené na holky a kluky. Na lyţích vyhrál Jirka Strnad a Verča Vodrhánková. Na běţkách Jirka Strnad a já (Simona Kalibová). Po celý lyţařský pobyt nám dobře vařili a mohli jsme si vybrat ze dvou jídel. Celý lyţák jsme si moc uţila a bylo mi líto odjet tak brzy, nejraději bych tam byla ještě týden! Kozoroh
Na lyţák s gymnazisty Nevím uţ přesně, kdy to bylo, ale někdy v lednu jsme se vydali společně s kvintou do Krkonošských pahorků. Sněhu nebylo nejvíc, ale nechalo se to zvládnout, navíc ke konci týdne se z tmavých mraků přeci jen začaly sypat bílé studivé vločky. Těţký reţim a náročný program dne zajistil zábavu. Volno jsme měli jen chvilku po večeři, pokud do nás profesor tělocviku nebo některá z profesorek nezačala tlačit informace o bezpečnosti, výbavě a dalších, prý důleţitých, informací. Většinou jsme byli dopoledne na sjezdovce, zatímco po obědě jsme byli na běţkách. Večer všichni hekali a kulhali a těšili se na zaslouţený spánek. Večerka byla přísná. Hnedka druhý den jelo část mé třídy domů za hrubé porušení řádu nejen školy, ale také chaty. Moţná proto jsme po zbytek týdne byli tolik hlídaní. Ve třičtvrtě na deset nás přišli zkontrolovat, jestli jsme v posteli a 6
běda jen, kdyţ jsme ještě nebyli v posteli nebo dokonce měli na pokoji návštěvu. Coţ bylo přísně zakázáno i přes den (teda né ţe bychom to přes den dodrţovali…). Přeskočím další nudné popisy a detaily, jeţ stejně nikdo číst nebude. Vtipných záţitků bylo celkem dost. Nejmladší z profesorek byla moţná víc v pubertě, neţ my. Nejen, ţe své, mnohem starší kolegyni schovala jednoho prosněţeného dne běţky, ale dokonce zorganizovala velmi podlou koulovačku, při které došlo ke ztrátě nejedné běţky. A vůbec to běţkování bylo komediální. Hlavně poprvé. Spoluţák, jeţ se velmi dušoval, ţe teda pojede se mnou, kdyţ jsme ta elita, nebyl schopný realizace. Za první zatáčkou jsem zjistila, ţe není v dohledu. Válel se chudák uprostřed cesty a nevěděl, jak vstát. A tenhle samý, velmi hodný chlapec si při závodech zajel dvakrát tak delší okruh. To je politováníhodné. Uznávám, ţe jsem se párkrát rozmázla také. Dokonce i na běţkách, kde jsem (kdo mě zná, tak pochopí) dělala blbosti, hlavně při jízdě z kopce. A i na sjezdovkách, kdy jsme na horní „rovince“ sjezdovky měli dělat různá cvičení, jako hodiny, šťouchání, podjíţdění, autíčka, bylo pár pádů a hodně smíchu. Nejvíc jsme se pobavili, kdyţ jsme dělali cvičení na správné drţení těla nejen v zatáčkách. Křičeli jsme básničku: „Zatleskáme nad hlavou (rovina), ohneme se v kolenou (zatáčka).“ Kolemjedoucí na nás samozřejmě koukali, jak na totální blbečky. Docela se divím, ţe nedošlo k ţádnému úrazu, kdyţ na nás všichni tak pobaveně zírali. Ano, uţili jsme si to. Sice jsme zlobili („Hudcová, zase zlobíš!?“ – tohle mi aţ moc připomíná základní školu), ale bylo to přeci jen zlobení na úrovní. Ta „gymnaziální inteligence“ se alespoň v něčem projeví. Byl to famózní týden. Rozhodně doporučuji jet v prváku na lyţák, za ty záţitky to stojí :o). Nezlobte, LaBuŤ
Na lyţák s Resslovkou Jelikoţ jsem na SOŠ Dr. E. Beneše v 1. ročníku, jela jsem se svou třídou na lyţařský kurz do Špindlerova Mlýna – Labská. Sraz byl v Praze. Kdyţ jsme vyjeli z domova autem do Prahy na straz a dorazili téměř na místo, zjistila jsem, ţe nemám batoh, kde jsem měla dost důleţité věci!! Všichni jsme byli naštvaní, já jsem byla samozřejmě tak nervózní, aţ jsem se klepala – nepřeji vám takový pocit zaţít! Měli jsme ještě nějaký čas, tak jsme jeli zpět domů. Po cestě jsme nakonec zavolali profesorce, zda-li musím mít doklady s sebou. Naštěstí byla moţnost vyplnit náhradní doklad na místě srazu, tak jsme jeli opět zpět. Nakonec jsme vše stihli. Bylo to opravdu strašné! Rozloučila jsem se s rodinou (brácha mi dal pěstí do ramene – taky co bych od něj čekala) a konečně jsme se třídou odjeli. Na místě jsme si vzali saky a paky a šli se ubytovat. Následovala pauza a sraz u baru, kde profesoři řekli pár nezajímavých oznámení o chovaní atd. Potom byla 7
večeře, která byla velmi vydatná, kuchaři vařili dobře. Na další „schůzce“ byli ţáci rozřazeni do „lyţovacích“ skupin. Pak byl volný čas do 22.00, kdy nastala večerka. Další den – asi jako kaţdý – jsme začali snídaní a pokračovali lyţováním. Dopolední by nám stačilo, ale lyţovalo se i odpoledne. Hned ze začátku bylo pár zranění, jako je vykloubený kotník, zlomená obě zápěstí... Po večeři byl program takový, ţe všichni šli ven a hrálo se na schovku. Já jsem se s kámoškou Nikolou schovala pod domeček „na kolečkách“. Po chvíli nám začala zima, ještě ke všemu k nám přilezla nějaká kočka, tak jsme ji obě odháněly. Stále nikdo nešel. Nikola se šla raději podívat, zdali nás ještě někdo hledá. Zjistilo se, ţe se na nás všichni vykašlali! Kaţdý dělal, jako ţe nás hledal, coţ vůbec nebyla pravda. Úplně promrzlá jsem šla spát. Třetí den probíhal stejně, jen večer byla diskotéka. Profesoři ale odešli, tak kaţdý šel do svého pokoje, protoţe nikdo netancoval. Takto to bohuţel bylo kaţdý den. Alespoň na našem pokoji byla zábava. Těšila jsem se s kamarádkami domu. Konečně nastal odjezdový den. V Praze si kaţdého vyzvedli rodiče a rozešli jsme se. Po pravdě řečeno mě lyţák nebavil. A navíc moje třída není takový kolektiv, jako jsme bývali na základce. Perseus
ZÁBAVA - POJĎ SI ZALUŠTIT A TROCHU SE POBAVIT Kříţovka od Kentaura
8
Kříţovka od Lva Tajenka: „Já jsem také zvířátko?“ ptá se ______________
Pro zlepšení nálady od Jednoroţce 1. Malý dinosaurus se ptá matky: "Maminko, dostanu se po smrti také do nebe?" "Ne, synku, dostaneš se do muzea." 2. Jednoho dne se dcerka ptá maminky: "Mami, proč máš některé vlasy bílé?" "To je z tvého zlobení. Pokaţdé, kdyţ provedeš něco špatného, zbělá mi jeden vlas." "A mami, proč má babička bílou celou hlavu???" 3. "Mami, víš kolik pasty je v jedné tubě?" "Nevím." "Já to vím, od gauče aţ k televizi." 4. Malý synek jménem Jiříček se ptá otce: "Proč je Tichý oceán tichý?" Tatínek se zlobí: "Nemůţeš se zeptat na něco rozumnějšího?" "Tak tedy jo. Jak vlastně umřelo to Mrtvé moře? 5. "Tati, kde jsou Krkonoše?" "Já nevím, máma pořád něco uklízí!" 6. "Pane doktore, ţena odjela do lázní, nechala mi tu syna. Starám se o něj, chodím s ním na procházky, koupu ho, přesto se mi ztrácí před očima, zhubnul uţ o šest kilo." "To je velmi zajímavé. A čím ho krmíte?" "Proboha - na to jsem zapomněl!" 9
PŘÍBĚH NA POKRAČOVÁNÍ – díl 3. Zanedlouho dorazili na ostrov. Katin pohled na tamní krajinu byl uţaslý. Nikdy neviděla něco, co ze sebe vyzařuje tolik dobrodruţství. Současně krajina působila tajemně, aţ z ní šel trochu strach. Před nimi se rozprostíral prales, plný popínavých lián, exotických stromů, palem atd. a vzduch byl vlhký jako v prádelně. ,,Víš, podle mě bych tě tu neměl nechat samotnou, je tu spousta nebezpečných zvířat, dokonce i rostlin. Já bydlím poblíţ, znám to tady docela dobře...Mohl bych ti pomoci. Hlava mi stejně nebere, co tady hledáš, jestli si nějaká nadšená fotografka, která chce pár snímků.“ „Počkej, ty nevěříš, ţe si dokáţu poradit? Díky, ale pomoc nepotřebuju.“ odsekla Kate. „A jak víš kam máš jít? Tenhle ostrov nepatří zrovna k menším ostrůvkům, snadno zabloudíš. Jestli máš nějakou mapu od vás, tak ta ti asi zrovna moc nepomůţe. Tady je to...“, odmlčel se, „no prostě neprozkoumaný, lidi si netroufají to tady prohledávat. Pravděpodobně tu ţijí i ... no ne moc přátelští domorodci....“ Kate skočila Nickovi do řeči: „Konec přemlouvání. Víš, kolik lidí uţ to zkoušelo mě přemluvit? A proč bych měla věřit zrovna tobě“, ušklíbla se. ,,Nedělej si starosti, mapu mám rozebíranou do detailů.“ „No nevím, kde bys takovou mapu vzala, ale to nechám být..Podstatnější je jestli ji umíš vůbec pouţívat.“ Nick se hlasitě rozesmál. „No to uţ by stačilo, díky za převezení a čau.“ „A jak se odtud dostaneš?“ „Nad tím jsem zatím nepřemýšlela“, začervenala se Kate. „Ono to nějak dopadne“, dodala. ,,Kdyţ myslíš. Nejsem si jistej, jestli tu najdeš ochotný lidi, jako jsem já.:-D.“ Kate uţ ho nevnímala, vytáhla mapu z kabely a snaţila se odejít, co nejrychleji od Nicka. Ten ji jen tak pozoroval, jak kličkuje ze strany na stranu. ,,Opravdu víš kam jít?“ zeptal se pochybovačně Nick. Kate se po něm ani neohlédla jen si něco zamumlala pro sebe. Potom se najednou otočila a zvolala: ,,Dobře, vidim, ţe si nedáš pokoj, tak pojď teda se mnou ale dám ti prozatím tři pravidla, který budeš dodrţovat!“ Nick si zkříţil ruce a čekal co z ní vypadne. ,,Zaprvé: Hlavní slovo mám já. Zadruhý: Nebudeš mi do toho pořád kecat. To ti teda zrovna moc nejde, protoţe to děláš celou dobu“, zasmála se Kate. ,,A zatřetí: Nikdy, opakuju nikdy, mi nepolezeš do mejch věcí.“ Nick povytáhl se zvědavostí nad třetím pravidlem obočí, pak to promyslel a nakonec souhlasil. A tak vyrazili spolu střemhlav do pralesa, Nick si stejně neodpustil občas nějakou poznámečku, ale jinak šli docela tiše. Navečer, ještě před setměním šla Kate hledat dřevo na oheň a Nick si vyřezával ze dřívek přívěšek. Ale najednou postřehl, jak štír leze přímo do Katyný kabelky. Přece ho tam nenechám, to by dostala šok až by ho našla. Pomyslel si a tak natáhl ruku ke kabelce. Jakmile se dotkl něco ho chytilo za tu ruku, a to uţ visel nahoře na stromě s provazem omotaným kolem ruky. ,,Já to věděla, nechtěl jsi mi pomoct, jsi obyčejný zloděj!“, zaječela na něj naštvaně Kate. ,,Ale tak to není, vlezl ti do kabely štír, tak jsem ho chtěl vyndat abys nedostala infarkt, aţ ho tam najdeš!“ Kate odřízla provaz a Nick spadl jako bábovka na zem. ,,Znova si porušil pravidlo“, zaklela Kate a odešla pro vodu. Pokračování příště Delfín 10
Tentokrát jsme si pro vás připravili otázku, která se týkala pečiva. Dávali jsme vybrat mezi houskou a rohlíkem. Často jsme ale slyšeli odpověď: „Chleba“, „veka“. U učitelů se objevila i odpověď: „Celozrnné pečivo“. Mezi nejčastější reakce patřila otázka: „A s čím?“ V závěru s těsným náskokem vyhrál rohlík. Jen učitelé raději sáhnou po housce.
11
12
