11

Tibet je odedávna vţdy součástí Číny 2004/06/11 Tibet se nachází na jihozápadě Číny v oblasti Čchingchajsko-tibetské náhorní plošiny, má rozlohu více neţ 1.2 milionu kilometrů čtverečních, coţ je 1/8 celé rozlohy Číny. Na severu Tibet hraničí se Sinťiangem, na severovýchodě s provincií Čching-chaj, na východě s provincií S´-čuan, na jihovýchodě s provincií Jun-nan, na jihu a na západě pak s Barmou, Indií a Nepálem. Tibet je také nazýván „ Střechou světa“ a průměrná nadmořská výška dosahuje přes 4.000 metrů. Nejvyšší horou v pohoří Himaláje je Čomolungma, je vysoká 8.848,13metrů a je nejvyšší horou světa. Tibet je jednou z pěti autonomních oblastí obývaných národnostními menšinami, s hlavním městem Lhasou. Tibetská oblast zahrnuje 6 místních regionů a 75 okresů. Tibet má nyní (podle sčítání z roku 1996) celkem 2,440.000 obyvatel, z toho bylo 95% Tibeťanů a 5% obyvatel Chanské a jiné národnosti. Tibeťané jsou hlavní národností v Tibetu, jsou velmi pohostinní, srdeční, milují zpěv a tance. Většina jsou rolníci a pastevci, vyznávají lamaismus. Čína je státem s mnoha národnostmi. V průběhu dlouhého historického vývoje v zemi 56 národností, jako jsou mimo jiné Chanové, Tibeťané, Mongolové, Ujguři, společně vytvořilo jednotný stát. Tibeťané jsou jednou z významných národností. Jiţ dávno před vytvořením jednotné tibetské národnosti tato udrţovala v oblasti západní a severozápadní Číny těsné styky jak s národností Chan, tak i s dalšími národnostmi. V 7. století naším letopočtem tibetský král Songtsen Gampo sjednotil tibetské kmeny na Čchinghajsko-tibetské náhorní plošině a zaloţil království Tubo, které mělo s tehdejší čínskou dynastií Tchang velmi těsné styky. Král Sontsen Gampo se oţenil s tchangskou princeznou Wen-čen, další princezna Ťin-čen se provdala do Tibetu a takto mezi tibetskou a chanskou národností byly postupně navázány velmi těsné politické, hospodářské a kulturní styky. V polovině 9. století po zániku sjednoceného království Tubo, tibetské kmeny se na Čchinghajsko-tibetské náhorní plošině rozpadly na mnoho navzájem nenáleţejících místních mocenských skupin. V polovině 10. století část tibetských kmenů v těchto oblastech, které byly původně součástí království Tubo, spadly pod dynastii Sung. Takto se postupně zbliţovaly a rozvíjely všestranné styky mezi tibetskou a chanskou národností. Ve 13. století zaloţili Mongolové na území Číny nebývale sjednocenou dynastii Juan, která zahrnovala různé národnosti. Tibet byl oficiálně včleněn na teritórium Číny jako jedna z čínských administrativních oblastí. Mongolský císař Šizu(Kublajchán) vytvořil pod správou mongolské dynastie na území Tibetu místní politickou moc a tak postupně vybudoval administrativní systém, který uskutečňoval plnou suverenitu říše. Od těchto časů po celá staletí čínská ústřední vláda přímo řídila na území Tibetu administrativní moc, jmenovala a odvolávala místní tibetské představitele. Od druhé poloviny 14. století nástupem dynastie Ming byl systém zavedený mongolskou dynastií v podstatě převzat. Postupně bylo jmenováno 8 civilních a duchovních představitelů za místní správce v různých regionech Tibetu. V této době hospodářské a kulturní výměny mezi tibetskou oblastí a Čínou byly velice časté, vztahy mezi tibetskou a chanskou národností dosáhly všestranného posílení. Od 17. století Mandţuové sjednotili Čínu a zaloţili dynastii Čching. Císař Šun Č´ a Kchang Si v letech 1653 a 1713 oficiálně udělili titul 5. dalajlámy a 5. pančenlámy. Od té doby tituly dalajlámy a pančenlámy byly potvrzeny ústřední vládou, coţ se stalo systémem, kdy reinkarnace obou představitelů musí být schválena a potvrzena ústřední vládou dynastie. Mandţuská dynastie rovněţ jmenovala členy místní vlády, zřídila úřad státního sekretáře pro

Tibet, který zastupoval ústřední vládu, kontroloval místní administrativu, vyhlašoval systém místní vlády, dbal na respektování zákonů a nařízení, posiloval administrativní řízení nad Tibetem a byly vytvořeny těsnější a pevnější vztahy mezi tibetskou oblastí a vlastí. V 19. století, na konci vlády mandţuské dynastie, Anglie se začala dopouštět vůči Číně agresí, pronikla do pobřeţních oblastí a do Tibetu s cílem narušit vztahy mezi různými národnostmi Číny. V důsledku mnoha chyb ve vnitřní a zahraniční politice prohnilé mandţuské vlády, došlo také k rozporům mezi představiteli Tibetu a ústřední vlády. Avšak to nic nezměnilo na Číně jako jednotné politickém subjektu tvořené národnostmi Chanů, Mandţuů, Mongolů, Muslimů, Tibeťanů a dalšími národnostmi. V období Čínské republiky (1912-1949) , Anglie vyuţila chaotické situace čínské občanské války a začala ovlivňovat horní společenské vrstvy v Tibetu se snahou oddělit Tibet od Číny. Tyto snahy však narazily na rozhodný odpor jak tibetských vlasteneckých sil, tak lidu celé Číny a neuspěly. Základní vztahy mezi ústřední politickou mocí a místní politickou mocí v Tibetu byly zachovány. Skutečnost, ţe od dob mongolské dynastie vykonávala Čína svrchovanost nad Tibetem, se nezměnila. V roce 1934 čínská kuomingtanská vláda vyslala člena Komise pro mongolské a tibetské záleţitosti jako stálého zástupce do Tibetu. Nynější 14. Dalajláma, který se dnes nachází v exilu, na základě tehdejší procedury musel být v roce 1940 schválen do této funkce předsedou nacionalistické vlády Číny. Ústřední vláda také vyslala osobně předsedu Komise pro mongolské a tibetské záleţitosti na jeho inauguraci. Dne 1. října 1949 po vyhlášení vlády Čínské lidové republiky tato vláda se stala jedinou legitimní vládou, která nahradila vládu Čínské republiky. Tato nová vláda byla brzy uznána řadou států a mezinárodním společenstvím a také přirozeně získala mandát nad celým suverenním územím Číny včetně Tibetu. V důsledku činnosti určitých zahraničních sil, které osnovily komplot t.zv. „nezávislost Tibetu“, rozhodla ústřední vláda vyslat na jaře a v létě 1950 armádní jednotky do Tibetu, aby rozbily zahraniční separatistické spiknnutí a ochránily jednotu Číny. Za podpory tibetského lidu, v roce 1951 byl Tibet osvobozen mírovou cestou. Od té doby lidová vláda uskutečňuje národnostní politiku nového typu a Tibeťané, jakoţ i jiné národnosti, poprvé uţívají práva rovnoprávnosti národností. V roce 1959 se začaly v Tibetu provádět demokratické reformy, byl svrţen feudálně-otrokářský řád, rolníci byli vysvobozeni z otroctví a stali se pány svého osudu. Tibet doznal nebývalého rozvoje ve všech oblastechpolitické, hospodářské a kulturní. V roce 1965 byla oficiálně zaloţena Tibetská autonomní oblast. Ačkoliv v průběhu „kulturní revoluce“ došlo k váţným chybám, úspěchy ve výstavbě daleko převyšují. Výrobní síly v Tibetu dosáhly velkého rozvoje, ţivot lidu se postupně zlepšil, coţ je v dřívější historii Tibetu nebývalé. Více neţ tisíciletá psaná historie vztahů tibetského národa s dalšími národnostmi Číny dokazuje, ţe Tibet uţ od pradávna je neoddělitelnou součástí Číny.

II.Starý Tibet 2004/06/11 Před rokem 1959 byl starý Tibet pod vládou 14. dalajlámy společností feudálně nevolnickou pod despoticko-politickou vládou, společností, která byla ještě temnější neţ evropské nevolnictví ve středověku. Místní správní úředníci, šlechta a vysocí lámové v klášterech, kteří čítali méně neţ 5% tibetské populace, měli v Tibetu ve vlastnictví veškerou zemědělskou půdu, pastviny, lesy, hory a řeky, jakoţ i dobytek. Měli rovněţ vládu nad ţivotem a majetkem lidí. Nevolníci a otroci neměli osobní svobodu a uţ vůbec ne politické postavení.

1.Charakteristika sociálně ekonomické struktury starého Tibetu Sociálně ekonomická struktura feudálního nevolnictví v Tibetu byla jednostranná. Páni nevolníků, kteří představovali pouze 5% obyvatelstva, měli v rukou vlastnictví, řízení a vládu, zatímco nevolníci a otroci byli krutě potlačováni, vykořisťováni a zotročováni. V ekonomické oblasti, lichvářské úroky, obrovské daně, jakoţ i robotní práce byly jako tři dýky vraţené do těl otroků a nevolníků, představující 95% obyvatelstva. Tři feudální páni Vlastníci nevolníků se skládali ze tří typů feudálních pánů: vládních úředníků, aristokracie a vysokých lámů. Dohromady představovali pouze 5% veškeré populace, ale vlastnili veškerou půdu, pastviny a většinu domácích zvířat. Vládní úředníci nebo bývalá místní vláda v Tibetu přímo vlastnili a spravovali část půdy. Aristokracie měla dědičnou půdu a kláštery vlastnily léno a darovanou půdu. Podle statistik z června 1959 měl Tibet 3,3 mil. ke (15 ke je jeden hektar) obdělávané půdy před demokratickou reformou. Místní vláda měla 1,2837 mil. ke, představujících 38,9%, aristokracie 790 tis. ke, představujících 24%, kláštery a vysocí lámové 1,2144 mil. ke, či 36,8%, kdeţto zemědělští vlastníci pouze 9.900 ke, tedy 0,3%. Nevolníci a otroci Nevolníci a otroci, představující 95% populace v Tibetu, neměli ani půdu ani osobní svobodu. Byli majetkem tří feudáních pánů, jedna generace za druhou, a připoutáni k půdě patřící feudálním pánům. Nevolníci a otroci spadali do tří hlavních vrstev – čapa, tuičiung a langšen, z nichţ první dvě vrstvy byli nevolníci, poslední vrstva byli otroci. Nevolníci čapa dostávali k obdělávání kousek půdy od feudálních pánů, a vykonávali nucenou práci pro vlastníka půdy. Připoutáni k této přidělené půdě, byli fakticky vlastnictvím tohoto vlastníka nevolníků. Na rozdíl od zemědělských hospodářů neměl nevolník osobní svobodu a nesměl opustit svého pána podle své vůle. Musel kaţdoročně vykonávat různé nucené práce, obdělávat půdu svého vlastníka bez nároku na plat a navíc platit různé najemné a daně (materiální a peněţní formou). Nevolník měl pouze právo uţívat propůjčenou půdu, ale neměl právo ji vlastnit. Nemohl ji tedy ani prodat. Čapa představovali 60%-70% všech nevolníků. Tuičiung znamená „nevolníci nízké kasty“. Byli chudší neţ čapa a jejich sociální pozice byla mnohem horší. Někteří si pronajímali kousíček půdy od feudálního pána s podmínkou, ţe budou bezplatně pracovat na obdělávání jeho půdy. Obilí získané z pronajaté půdy vystačilo pouze na nejbídnější ţivoření. Někteří tuičiungové byli řemeslníky, jiní ţili tak, ţe prodávali svou práci. Kaţdým rokem platili otrockou daň svým pánům. Tuičiungové obecně představovali tak 30%-40% všech nevolníků. Langšeng znamená nevolníky chované doma, - byli ve skutečnosti otroci. Neměli ţádné prostředky k ţivotu a neměli ani ţádná osobní práva. Pracovali pro svého vlastníka celý ţivot zadarmo, pouze za minimum, aby se udrţeli při ţivotě. Byli pod přísnou kontrolou vlastníka, který měl právo je darovat, vystěhovat, pouţívat je pro hypotéku jako záruku nebo je prodat. Většina langšengů dělala špinavou práci nebo jinou přidělenou činnost v domě svého pána. Jejich děti jim nepatřily. Kdyţ vyrostly, staly se také langšengy-otroky navţdycky. Langšengové se dědili z generace na generaci. Předpokládá se, ţe langšengové byli pozůstatky otrokářského systému v tibetské historii. Panství a kmeny Způsob vlastnění a hospodaření půdy feudálního panství je jeden ze základních charakteristik feudálního nevolnictví v Tibetu. Feudální panství v Tibetu spadalo obecně do tří kategorií: vládní panství, která byla přímo ve vlastnictví místní vlády, panství náleţející aristokracii a panství v klášterním vlastnictví. Feudální páni dělili obvykle svou půdu na spravovanou přímo jimi a půdu „ča“ přidělenou čapům. Veškerá práce prováděná nevolníky bez kompenzace a veškeré získané obilí patřily vlastníku nevolníků. Čím více půdy měl feudální pán, tím bylo větší vykořisťování nevolníků. Čapa, který obdělával přidělenou půdu, vykonával nucenou práci pro vlastníka půdy a pro

místní vládu. Feudální pán měl svou juristikci nad pastvinami, kde kmeny byly jednotkami pastvin. Zcela odlišně od kmenů primitivních společností byly tibetské kmeny administrativními jednotkami rozdělenými mezi tři typy feudálních pánů, a také administrativními institucemi, které vykořisťovaly nevolníky připoutané k pastvinám. Kaţdý pán měl svou vlastní pastvinu a vlastnil i příslušné nevolníky k ní připoutané. Rozdíl mezi pastvinářskými a farmářskými oblastmi byl takový, ţe díky charakteru pastvinářské ekonomiky mohl nevolník ţijící na pastvině vlastněné určitým pánem pást dobytek na pastvinách vlastněných jinými pány. Proto měli pastevečtí nevolníci přímé i nepřímé pány. Pro svého přímého pána vykonávali různé typy neplacené práce a i kdyţ nebyli ve vlastnictví svých nepřímých pánů, museli jim platit „daně z trávy“. Ča placené chozením“ a „ča placené rukou“ Ča byl v Tibetu obecný termín širokého významu včetně roboty, daní a pozemní renty. Obsah termínu „ča“ můţe být rozdělen do dvou částí: ča-placené chozením, pracovními sluţbami vykonávanými nevolníky, yaky, koni či osly a ča-placené rukou, včetně v podobě peněz. Podle údajů zjištěných v době demokratické reformy v Tibetu, ča-placené robotou představovalo asi 60% a ča-placené penězi asi 40%. Otrocká práce představující 65% ča byla vykořisťovatelská. Navíc musel nevolník platit několik desítek nebo stovek druhů rozličných daní a poplatků. Vnitřní ča, vnější ča a otrocká práce Vnitřní ča představovalo placení věcnou formou a otrockou prací nevolníka. Různé druhy pracovních sluţeb pro ústřední a místní vládu byly povaţovány za vnější ča, známé jako wula nebo otrocká práce. Wula se původně vztahovalo na otrockého pracovníka, který poskytoval koně, doručoval dopisy a dokumenty a zabepečoval dopravu pro úředníky dynastie Juan (1271-1368), kteří cestovali mezi Tibetem a Siningem. Také dynastie Ming (1368-1644) a Čching (1644-1911) měly otrocké pracovníky pro ústřední vládu. Nevolníci rovněţ slouţili úředníkům místní vlády při sluţebních cestách v rámci Tibetu a při přepravě různých materiálů pro tibetskou vládu. Byly to nucené pracovní sluţby přidělené místními vládami nevolníkům a spadaly pod vnější ča. Dobytčí renta, pevná a pohyblivá V tibetských pastvinářských oblastech byly uplatňovány dva typy dobytčí renty – pevná a pohyblivá. První znamenala, ţe feudální pán dal pasteveckému nevolníkovi nuceně chovat určitý počet dobytka a nevolník mu musel platit pevnou rentu kaţdý rok, bez ohledu na to, kolik zvířat se narodilo či pošlo. Pevná dobytčí renta byla nucená daň přidělená od feudálního pána a nevolník nemohl ani neuposlechnout jeho příkazů ani zrušit daň. Dokonce i kdyţ všechna zvířata pošla a pastevec zemřel, jeho děti, případně vnoučata musely platit původně dojednanou sumu a v případě, ţe celá pastevcova rodina zemřela, museli dobytčí rentu za pastevce platit další příbuzní a blízcí. Pohyblivá renta znamenala, ţe si pastevec převezme od vlastníka určitý počet dobytka a informuje ho, kolik kusů se v průběhu roku vylíhlo nebo zahynulo. Počet uhynulých kusů zvířat prokazuje kůţemi a po tomto prokázání počtu uhynulých kusů se o ně platba sniţuje. Přijmy z pohyblivé dobytčí renty činily od 50% do 60% ročních výdajů na dobytčí produkci, někdy dosahovaly aţ 70%. Lichva, zadluţení dětí a vnoučat a společná záruka dluhů Lichva - to byl důleţitý prostředek uplatňovaný feudálními pány v Tibetu k vykořisťování nevolníků. Všichni páni byli vlastně i lichváři. Dalajlámové všech dob zřizovali instituce pověřené půjčovat lidem peníze. Podle neucelených údajů v účetních knihách v roce 1950 byly 3,038.581 taelů tibetského stříbra půjčeny na lichvářský úrok a 303.855 taelů tibetského stříbra bylo vybráno na úrocích. Všechna oddělení na všech stupních místních vlád a úřadů pouţívala lichvy, neboť vláda chápala praxi půjčování peněz a vybírání úroků za svou úřední povinnost. Úrok schválený vládou byl 10%. Bez výjimky všechny kláštery v Tibetu pouţívaly lichvu. Dle provedeného šetření v době

demokratické reformy činily obilní půjčky poskytnuté třemi velkými kláštery ve Lhase celkem 1,623.273,- ke (jedno ke se rovná 14 kilogramů), s celoročním příjmem z úvěrů, který dosahoval 285.692,- ke. Úrok z lichvářských půjček čítal 25% aţ 30% z celkového příjmu tří velkých klášterů. Úrok z pěněţních půjček vyţadovaný kláštery byl obvykle 30%. Většina aristokratů rovněţ půjčovala peníze na lichvářskou míru úroků. Úrok činil od 15% do 20% jejich příjmů. U aristokratů činil úrok z peněţních půjček 20%, u obilních půjček ze zapůjčených 4 ke se muselo navrátit 5 ke. U zapůjčených 5 ke se muselo vrátit 6 ke. Šetření učiněné v Dengqenu, Gyuangze a Bainangu ukázala, ţe kláštery počítaly jako nejvyšší částku lichvy 40%-50%, vláda 20%-25%, aristokraté 15-20%, ostatní lidé 5%-10%. Nevolník mohl získat dva typy půjček: dluh dětí a vnuků a společně garantovaný dluh. Dluh dětí a vnuků je znám téţ jako dědičný dluh. Některé dluhy zůstávaly nezaplacené po celé generace a ani sám nevolník vţdycky nevěděl, která generace je nadělala, jak mnoho si půjčila do začátku a kolik z dluhu bylo uhrazeno. Věřitel pouze ohlásil poskytnutí půjčky a poţádal zadluţeného nevolníka, aby zaplatil. Kdyţ nevolník dluh nemohl zaplatit, pán obnovil půdu ča (půdu danou pánem nevolníkovi, aby ji obhospodařoval, pro niţ nevolník musel poskytovat otrockou práci), aby na té půdě zaloţil hypotéku. Aby mohl nevolník dál na té půdě ţít, musel by vyplatit půdu poskytnutou jako platu za dluh pánovi. A tak nevolník, který obdělával půdu ča, musel pracovat pro pána a uhradit pozemkovou rentu jako úrok z dluhu. Podle průzkumu bylo 80%-90% nevolníků z Tibetu zadluţeno, 30%-40% mělo dědičný dluh. Procento úroku z dluhu činilo asi 30% celkového příjmu nevolníka. Úrok z dědičného dluhu byl ještě vyšší. Kdyţ se nevolníkovi rozpadla rodina a jejich členové ţili rozděleně, rozdělili si i zadluţení. Kaţdý člen rodiny musel podepsat věřiteli úpis a platit úvěr podle kontraktu. Společně garantovaný dluh Opatřila-li si úvěr domácnost, pak jedna i více domácností bylo garanty. Kdyţ si úvěr vzalo více domácností, garantovaly si ho vzájemně a kdyţ si všechny domácnosti vesnice vzaly úvěr, ručily všechny domácnosti vesnice jedna druhé. Kdyţ se jedna domácnost vyhnula placení, zaplatili za ni garanti a kdyţ nevolník zemřel a nezanechal děti, muselo dluh zaplatit mnoho domácností. I kdyţ všichni členové zadluţené rodiny zemřeli nebo odešli, byl za úhradu poskytnutého úvěru zodpovědný nevolník čapa, který přišel obdělávat půdu po dřívější dluţníkovi. 2.Charakteristika sociálně politického systému Ekonomické zájmy vlastníků nevolníků byly chráněny udrţováním sociálně ekonomického systému a jeho svázaností náboţenské a sekulární vlády, přísné hierarchie a přísnými trestními zákony. Nevolníci a otroci, vykořisťováni ekonomicky, neměli ani osobní svobodu ani demokratická práva. Ta byla překryta posvátnými příkazy náboţenských privilegií. Nevolníci a otroci vydrţeli trpět na tomto světě v naději na lepší ţivot po smrti. Místní politická moc formou spojení náboţenské a sekulární vlády Podstatou politickonáboţenského systému byla kombinace náboţenské a politické moci pánů vládnoucích a utiskujících lidi duchovně i politicky. Místní vláda v Tibetu se nazývala kašag, coţ znamenalo „instituce, která vydává příkazy“. Místní vláda byla sloţena z vysvěcených lámů a aristokratů, kteří reprezentovali zájmy vlastníků nevolníků. Status náboţenských úředníků byl vyšší neţ civilních úředníků. V souvislosti se systémem vlády Čchingů byl kašag, který spadal pod přímé vedení dalajlámy a čchingských úředníků umístěných v Tibetu, sloţen ze čtyř kablonů. Třináctý dalajláma stanovil, ţe šéfem kablonu musí být náboţenský úředník. Pod kašagem, nejvyšším správním orgánem, byl sekretariát se čtyřmi náboţenskými úředníky a revizní oddělení se čtyřmi civilními úředníky. Prostřednictvím sekretariátu byl připojen ke kašagu, coţ bylo fakticky pod přímé vedení dalajlámy. Jestliţe kašag chtěl poloţit důleţitou otázku dalajlámovi, musel tak učinit prostřednictvím sekretariátu. Celkově niţší stupeň správy (na úrovni prefektury či okresu) pod

místní vládou Tibetu byl pod zodpovědností jednoho lámy a jednoho civilního úředníka, z nichţ prvního jako hlavního. Některé velké kláštery měly zvláštní politická privilegia. Měly právo jmenovat úředníky a zřizovat soudy a vězení a vykonávat soudní moc. Nevolníci jako majetek vlastníků nevolníků Protoţe feudální páni vlastnili půdu a jiné prostředky výroby, mohli zbavit nevolníky základních prostředků k ţivotu, vykořisťovat je a odsoudit k chudobě. Půda byla řetězem spoutávajícím nevolníky. A jako jiné prostředky výroby byli i nevolníci ve vlastnictví pánů. Čím více měl pán nevolníků, tím byl bohatší. Mohl je půjčovat, převádět jinam, dávat jako vklad do hry a zastavovat je na hypotéku, dávat je darem či je prodat. Někteří nevolníci byli po čase převáděni či prodáváni znovu a znovu. Jakmile se nevolníkovi narodilo dítě, stalo se majetkem pána a kdyţ nevolník zemřel, jeho vlastník jen vyškrtl ze seznamu jeho jméno. Pokud se chtěl nevolník oţenit, musel dát především dar pánovi. V případě, ţe nastávající manţelé patřili různým pánům, musel být jejich sňatek schválen oběma pány. Někdy si nevolník musel svou manţelku od pána koupit a někdy musel třetí nevolník u jednoho z pánů zaujmout místo příslušného nevolníka. Někdy dokonce i potom, co se nevolníci vzali, patřili kaţdý jinému pánovi a případný muţský potomek patřil otcovu pánu a ţenský potomek matčině pánu. Otrocká daň Nevolníci, kteří nevykonávali neplacenou práci pro svého pána, i ti, kteří odcházeli z domova, museli platit kaţdý rok ve stanovený termín svému pánu otrockou daň na znamení toho, ţe mu patří. Nezáleţelo na tom, jak daleko byli od domova, byli spoutáni svými „okovy“ a nemohli být ani se cítit svobodnými. Tři stupně a devět tříd“ Podle ustanovení tibetské místní vlády bylo obyvatelstvo rozděleno do tří stupňů a devíti tříd: vrchní, střední a spodní stupeň a kaţdý stupeň měl horní, střední a spodní třídu. Všichni ţijící budhové a aristokraté byli vysoce postavení lidé. Obchodníci, úředníci a majitelé stád a velcí čapové ve vesnických oblastech byli lidé středního stupně. Pracující lidé niţší úrovně, nevolníci a otroci byli lidmi niţšího stupně. Kováři, řezníci a nosiči mrtvol byli nejniţšími lidmi z nejniţších tříd, jejich status byl ještě niţší neţ obyčejných občanů. Nesměli s nimi sedět u jednoho stolu, nesměli pít s nimi čaj nebo víno ze stejného poháru. Kdyţ se osoba niţšího řádu dopustila přestupku proti osobě vyššího řádu, podléhala různým trestům. Řád stanovil: „tak jako jsou lidé rozděleni do různých řádů a tříd, je také cena jejich ţivotů rozdílná“. Těla vysoce postavených osob měla cenu jako jejich váha ve zlatě, zatímco příslušníků niţších stupňů se rovnala víchu slámy. Soudnictví a tresty Vzhledem k tvrdosti feudálního nevolnického systému vlastník nevolníků je vykořisťoval a utiskoval a nakládal s nimi jako s vlastním majetkem. V zájmu posílení politicko-náboţenského systému byla přijata celá série zákonů ke sjednocení náboţenské a sekulární vlády. Podle zákoníku vládnutí tří typů pánů nad nevolníky bylo boţí vůlí, nevolníci byli předurčeni trpět a nesměli bojovat za svůj osud. Místní vláda, orgány odpovídající prefekturám či okresům, páni a vlastníci nevolníků směli vykonávat soudní pře. Kaţdý velký klášter měl soudce k vedení procesů. Jestliţe mnich se dopustil porušení zákona, musel být nejprve souzen klášterem a ţádná vláda na ţádném stupni neměla práva se vměšovat. Rozsudek kláštera měla stejnou právní platnost jako vládní. Vlády na všech stupních měly suterény domů pro vězení, páni mohli zřizovat vězení na svém panství a velké kláštery měly místa pro věznění nevolníků. Ve Lhase někteří trestanci, spoutáni na rukou a nohou, ţebrali o potravu na ulicích, někteří byli posláni do odlehlých oblastí, aby byli doţivotními nevolníky. Jestliţe někdo porušil právo, soudy a vězení v Tibetu ho trestaly tucty krutých prostředků, jako je vydloubnutí očí, uříznutí nosu a uší, useknutí rukou, utrţení nohou, přinutit ho nosit na hlavě kamenný klobouk nebo sedět v kamenné kleci nebo strčit jej do hnoje. V takové společnosti se vůbec nedalo hovořit o demokracii, svobodě či lidských právech.

3.Sociální stagnace a úpadek Pod dlouhou vládou feudální svévole se tibetská společnost dostala do stavu stagnace a úpadku, tvrdého potlačování sociálního pokroku a vývoje produktivity práce. Sociální rozpory se zostřovaly den ode dne. Ekonomický úpadek S jednoduchými nástroji museli mnozí tibetští obyvatelé, nemajíce ţelezné náčiní, pouţívat dřevěné pluhy a motyky a někteří byli ještě závislí na kultivaci cestou vysekávání a vypalování. Výsledkem toho byla velmi nízká produktivita práce v Tibetu, produkce obilí stagnovala po jedno aţ dvě století, někdy se i dále sniţovala. V podmínkách primitivního vypásání pastvin se zhoršoval stav dobytka, epidemie mezi dobytkem byly hrozivé, úmrtnost vysoká. Navíc byly metody zpracovávání produktů domácích zvířat primitivní. Kulturní stagnace Jako důsledek spojování náboţenské a sekulární vlády se náboţenství stalo dominantní ideologií. V zájmu zachování feudálních privilegií feudální páni duchovně lidi zotročovali, vyuţívali náboţenství jako nástroje podrobování lidu, dalších ústupků a útisku. Kaţdá nová ideologie, kultura, věda či technika byly povaţovány za bludařství. Tak byl lid ideologicky vězněn a popularizace výchovy, rozvoje vědy a kultury byla potlačována. 90% národa, který vybudoval tak nádhernou starou kulturu, bylo negramotných. Bída lidu Nevolníci a otroci byli nuceni tvrdě pracovat pro vlastníka nevolníků, podrobovat se otrocké práci, platit různé poplatky a daně, trpět rozsáhlé, násilné ekonomické vykořisťování. Bojovali za svou existenci na samé hranici bídy, hladu a smrti. Před demokratickou reformou bylo z celkového počtu 37 tisíc obyvatel ve Lhase 4 aţ 5 tisíc ţebraků a z populace méně neţ 10 tisíc v Xigaze se 2 aţ 3 tisíce ţivili ţebráním. Utrpení v Tibetu bylo hrozné a nic se nečinilo pro jeho zmírnění. Průměrná délka ţivota byla 35.5 let a počet obyvatelstva v Tibetu se z několika milionů sníţil na méně neţ milion. Nevolníci a otroci se bránili vykořisťování a útlaku pomalou prací, odmítáním platit daně a vykonávat robotu, útěky a revoltou. Takto popsaná situace nebyla záleţitostí dávné doby, byly to sociální podmínky ještě před rokem 1959, kdyţ dalajláma byl u moci. Malý počet lidí v exilu v cizích zemích, kteří dnes vykládají o demokracii, svobodě a lidských právech, nebyli nic jiného, neţ vlastníci nevolníků, kteří pošlapávali lidské právo tibetského lidu. Pod jejich vládou byl tibetský lid krutě potlačován politicky a vykořisťován ekonomicky. Vedl snad bídnější ţivot neţ kterýkoliv lid na světě. Coţpak takový sociální systém neměl být odstraněn? Byl to skutečně ten poslední „Šangri-la“, jak vyhlašují někteří cizinci, kteří dobře neznají skutečnou situaci?

III.Nový pokrok v sociálním a ekonomickém vývoji a lidských právech v Tibetu 2004/06/11 Ústřední vláda ČLR uskutečnila v Tibetu v roce 1959 demokratickou reformu a odstranila reakční a zpátečnickou feudální vládu. Miliony nevolníků a otroků bylo emancipováno a stali se v Tibetu pány. Od té doby Tibet vstoupil na cestu k socialistické společnosti. Vybudování Tibetské autonomní oblasti v roce 1965 a nastolení regionální autonomie etnických menšin systematicky garantovalo politická práva tibetského lidu, aby se jako rovný podílel na správě státních záleţitostí. Tak Tibet vstoupil na novou cestu svého rozvoje. 30 let od vytvoření Tibetské autonomní oblasti se její lid nejen těší - jako lid jiných národností - plným občanským a politickým právům podle ústavy, ale také má zaručena speciální práva zabezpečená zákonem o regionální národní autonomii Čínské lidové republiky. Počet místních úředníků tibetské národnosti a jiných etnických skupin rychle vzrůstá. V

roce 1998 počet místních úředníků tibetské národnosti a jiných etnických skupin činil 74.9% z celkového počtu v Tibetské autonomní oblasti. Tibetské ţeny mají stejná práva jako muţi na řízení v politických záleţitostech. V současnosti počet tibetských ţen zaujímajících vedoucí pozice činí 32.80 z celkového počtu v oblasti. Svoboda náboţenského vyznání mezi tibetským lidem je zajištěna a chráněna. Od osmdesátých let čínská vláda věnovala více neţ 300 milionů juanů a velké mnoţství materiálů, jako zlata a stříbra, na renovaci a ochranu paláce Potala, Joghangského kláštera a jiných klášterů. Tibet má nyní přes 1.700 náboţenských objektů, kde je garantována normální náboţenská aktivita pro věřící v Tibetu. Ústřední vláda přikládala vţdy velkou důleţitost ochraně a rozšiřování skvělých tradic tibetské kultury a přijala celou řadu opatření pro uznávání, ochranu a rozvoj tradiční kultury tibetské národnosti. Práce na systematickém zkoumání, sbírání, studování a zveřejňování tradičního kulturního dědičství v širokém měřítku běţně pokračuje. Byla přijata opatření ke studiu a pouţívání tibetského jazyka a dvojjazyčného vyučování (čínského a tibetského), coţ prakticky garantuje svobodu tibetského lidu v uţívání a rozvíjení svých vlastních jazyků. Ústření vláda respektuje tradiční zvyky a praktiky tibetského lidu a uţívá speciální měřítka kontroly porodnosti v Tibetu. Plánování rodin je uplaňováno pouze mezi tibetskými úředníky a pracovníky. Pro zemědělce a pastevce, kteří představují 88% veškerého obyvatelstva oblasti, nikdy nebylo plánování rodin uplatňováno. Vláda pouze provádí veřejné propagace, aby je informovala o racionální porodnosti a metodách, jak porodit zdravé děti. V pohraničních oblastech s řídkou populací dokonce ani veřejné propagace nejsou prováděny. Po řadu let byla v Tibetu porodnost a přirozený vývoj populace vyšší neţ celostátní průměr. Od roku 1959 do 1998 se zvýšil počet obyvatelstva Tibetské autonomní oblasti o 193,98% (či 1,2336 milionů). V tomto období zaznamenával Tibet nejvyšší populační růst v tomto století. Tibeťané zaujímají trvale drtivou většinu obyatelstva Tibetské autonomní oblasti. S cílem podpořit rychlost a komplexnost rozvoje Tibetu ústřední vláda ustavila a provádí celou řadu speciálních kroků a preferenčních opatření, jako jsou výzvy celému národu podporovat Tibetskou autonomní oblast. Rozsáhlá finanční podpora, investice v kapitálové výstavbě a speciální subvence jsou poskytovány Tibetu, aniţ by mu byly ukládány daně. Od padesátých let do roku 1997 ústřední vláda vloţila do Tibetu více neţ 40 miliard juanů (asi 5 miliard dolarů) a dodala regionu velké mnoţství zboţí a materiálů. Jen v posledních letech ústřední vláda umístila v Tibetu kaţdým rokem přes 1,2 miliard juanů finančních subvencí. Dodatkem ke 43 projektům v celkové hodonotě 477 milionů juanů od devíti provincií a municpalit v roce 1984 bylo v roce 1994 ústřední a místními vládami zahájeno dalších 62 projektů. Celkové investice ve výši 4 miliard juanů, a více z těchto projektů jiţ bylo dokončeno a uvedeno do činnosti. Ve stejné době byl velký počet úředníků a techniků poslán do Tibetu a 15 provincií a měst bylo poţádáno, aby poskytly pomoc svým partnerům v regionu, coţ velmi urychlilo sociální a ekonomický rozvoj v Tibetu. Statistiky uvádějí, ţe hrubý domácí produkt v Tibetu dosáhl 9,8118 miliard juanů v roce 1998, 47,1 krát více neţ v roce 1959. Úhrnná hodnota průmyslové výroby v roce 1998 dosáhla 1,365 miliard juanů, 31 krát více neţ 1959. V roce 1998 celková produkce obilí dosáhla 850.000 tun a bylo 22.1 milionů kusů dobytka. Celkový přírůstek hodnoty zemědělství a ţivočišné výroby dosáhl 4,38 miliard juanů v roce 1998, t.j. 30,4 krát více neţ v roce 1959. Rychlý rozvoj se očekává v obchodu, turismu, jakoţ i v infrastruktuře, jako je doprava, spoje a energie. Vzdělání, věda a technika rovněţ zaznamenaly rozkvět a znamenitá tradiční tibetská kultura rychlý rozvoj a pokrok.

Tibet má nyní 4.365 škol, v nichţ je zapsáno více neţ 400.000 studentů. Počet dětí zapsaných do základních škol se zvýšil o 81,3% a negramotnost klesla o 47% z původních 97% před rokem 1959. Hygienická a zdravotní situace v Tibetu se rovněţ značně zlepšila. Tibet má nyní 1.300 zdravotních zařízení, 20 krát více neţ 1959 a počet lůţek v nemocnicích dosáhl více neţ 6.700. Počet lékařského personálu překročil 10.000. Průměrný počet nemocničních lůţek a lékařů na 1000 obyvatel je v Tibetu vyšší, neţ je celostátní průměr. Průměrná délka ţivota se zvýšila z 35 let v minulosti na 67 let v současnosti. Ţivot Tibeťanů se podstatně zlepšil. Téměř ţádný tibetský zemědělec či pastevec uţ netrpí nedostatkem potravy a oblečení. Čistý příjem na hlavu dosáhl 1,158 juanů a 50% z nich ţije na poměrně dobré ţivotní úrovni. Příjem městského obyvatelstva na hlavu dosáhl v Tibetu 5.438 juanů v roce 1998, více neţ je průměr v zemi. V současnosti ţijí lidé v Tibetské autonomní oblasti v podmínkách politické stability, ekonomického rozvoje, sociálního pokroku, národní jednoty. Tibetský lid ţije a pracuje v míru a spokojemosti.