4/’07
bulletin fakult y architek tur y
jakub děnge
Olověný Dušan 07 Redakční sonda do útrob vítězného ateliéru (I.) ■ Proč jste se rozhodl/a pro povolání architekt? Co vás na profesi přitahuje nejvíce? Co
nejméně? Co považujete v tomto povolání za nejtěžší?
■ Jak posuzujete uspořádání bakalářského a magisterského studia na FA ČVUT? ■ Jak hodnotíte vítězný soutěžní návrh na Národní knihovnu ČR? Jury 14. ročníku fakultní soutěže pořádané Spolkem posluchačů architektury, ve složení Antonín Novák, Ivan Reimann, Vendula Šafářová a Márius Žitňanský, přiřkla letos Olověného Dušana Ústavu navrhování IV doc. Ivana Kroupy (externí učitelé Jan Aulík, Tomáš Novotný). Redakce Alfy se rozhodla představit vítězný tým jednak prezentací jeho prací, jednak zmapováním jeho ideového zázemí. Pro „vrcholové družstvo“ připravila anketu, sondující hlubiny vnitřní sebereflexe, názor na skladbu vzdělávání na škole a kritický pohled na aktuální téma na „trhu projektů“.
Jakub Děnge, diplomant ■ Pro povolání jsem se rozhodl asi proto, že výsledek práce, ke kterému se dostanete poměrně
tvůrčí cestou, je také v některých případech dosti trvalý. Tato cesta je občas trnitá. Za zápor bych považoval asi neprofesionalitu a také nedostatečnou důvěru a úctu k našemu povolání. Rozhodně nejtěžší je jednání s klientem, který je přesvědčen, že má pravdu. ■ Osobně jsem okusil pouze magisterské studium, s bakalářským nemám zkušenost. Jen by mě trápila představa, že lidé v podstatě s nedokončeným a takto náročným studiem budou moci projektovat po nějaké době stejně jako já. ■ Vítězný návrh na knihovnu hodnotím jako projekt, který charakterizuje pana Kaplického. Jako slabinu bych neviděl samotný projekt, ale porotu, která jej vybrala. Praha jistě potřebuje moderní architekturu a doufejme, že po nutných úpravách to bude i Národní knihovna. Jestli bude fungovat, se dozvíme, až bude uvedena do provozu.
Jan Kalivoda, 6. ročník ■ Nerozhodl. Samozřejmou a přirozenou cestou se tak stalo. a/ Svoboda. b/ Nesvoboda. c/ Přijmout odpovědnost.
■ Uspořádání studia nevěnuji příliš pozornosti, systém výuky není rozhodující, kvalita je, ta se musí změnit.
■ Soutěž skončila s rozpaky. Buď měla proběhnout korektním a profesionálním způsobem, nebo
vůbec. Jan Kaplický mohl být osloven přímo. Pokud by zakázku přijal, bylo by to čistší řešení a i výsledek by byl pravděpodobně lepší. Provázanost formy a funkce je pro architekturu charakteristická. Neexistuje však nic jako archetyp knihovny. Zda to bude banán, krabička nebo bublina, není důležité. Vítězný navrh mi nevadí ani mě neoslňuje. Je mi jedno. Stále nevím, zdali je za nejasným designem slupky dům.
Ing. Tomáš Novotný, asistent doc. Ivana Kroupy ■ Na počátku 70. let, tedy v rozčarování z nastupující normalizace, mi studium architektury po
humanitním gymnáziu, pro které jsem se musel rozhodnout ve čtrnácti, přišlo nejméně politicky prostituující (což ale ihned vyvrátily zkoušky, nastupujícím vedením školy politicky ovlivňované a manipulované). Bylo tu ale také rodinné předurčení. A domácí knihovna. Ovšem i bezradnost (viz výše). Následovalo tvrdé studium stavařiny a kupodivu jsem se rozhodl zabojovat – a ke svému překvapení bojuji dodnes. Architektem jsem se tedy stal spíš režimu navzdory! Nejpřitažlivější byla spolupráce a obdiv k práci zkušených kolegů, dnes je to spolupráce s kolegy mladými, komunikace s klienty. Vzrušení ze vzájemných přesvědčování. Vzájemné pochopení a následné uspokojení, rovněž ovšem vzájemné, z výsledku. Výsledek ale není výkres, jak jsem se původně domníval, ale hotovej barák. Nejméně přitažlivá je tíha odpovědnosti, strach z nenapravitelných chyb, utrácení cizích peněz. Nejtěžší je poznat hranici, za kterou již nelze. Míra kompromisů, opustit řešení, o němž jsem přesvědčen. ■ Nejsem ve škole natolik angažován, abych pochopil stávající systém. Čili nevím, co je víc. Zda bakalář nebo magistr. Kdo je architekt ? Nevyznám se v ročnících, nechápu, že pokročilí (a dobří) studenti stojí před vážnou hrozbou zkoušky z matiky nebo nedostatku kreditů. Nevím, jak přijímat studenty, jak poznat talent a zájem o obor. V osmnácti letech. Ani kreslení, ani matika nebo deskripce ne/zájem neodhalí. p o k r a č o v á n í n a s t r. 3
1
pavel bednář
Soutěže
Výstavy
X Porotherm 2007. Lhůta pro odevzdání soutěžních návrhů 18. 5. 2007. Viz Alfa 3/07. X Obnova a nové využití zámku Veselí nad Moravou. Lhůta pro odevzdání soutěžních návrhů 15. 6. 2007. Viz Alfa 2/07.
X Světlo a stín. Tematická výstava patnácti domácích malířů, sochařů, kreslířů a fotografů. Stanislav Libenský, Miloslav Chlupáč, Jan Malý, Andrea Lhotáková, František Skála a další. Prof. Bohumil Fanta, vedoucí Ústavu památkové péče a renovací FA ČVUT, vystavuje v rámci svého toskánského cyklu snímky detailů architektur a zahrad. 29. 3. 2007–20. 5. 2007. Galerie moderního umění, Roudnice n. L.
Zahraniční soutěže X 07 Housing, New York (US). Mezinárodní soutěž o ideový návrh bydlení v XXI. století na využití nových technologií a materiálů s důrazem na ekologii, udržitelnost a inovace. Lhůta pro odevzdání návrhů: 17. 7. 2007. www.evolo-arch.com X TECU® Architecture Award 2007, Osnabrück (D). Mezinárodní soutěž o návrh inovativních a příkladných staveb s využitím systémů produktů firmy KM Europa Metal – významného evropského zpracovatele mědi. Lhůta pro odevzdání návrhů: 15. 10. 2007. www.thecopperlink.com/award
Knihomol
2
z á b ě r z v e č í r k u n a ú s t a v u v ý t v a r n é t v o r b y, s n í m e k j i ř í h o r s k ý, vedle na snímku jana polveriniho malířská v ýzdoba vstupu do sochařské části ústavu v ý t varné t vorby
X Žebříček tištěných knih. Drobná inspirace pro každého, kdo neměl dosud možnost se seznámit s bohatým fondem knihovny Ústavu dějin architektury FA (cca přes 10 000 českých i zahraničních titulů). V kursu jsou mezi studenty podle knihovníka Jana Calty už dlouhou dobu tyto publikace: P. Vlček a kol.: Umělecké památky Prahy I.-IV; K. Kuča: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I.-VI.; Kol. autorů: Dějiny českého výtvarného umění I.-V.; Kol. autorů: Deset století architektury I.-VI.; J. Škabrada: Konstrukce historických staveb; V. Mencl: Lidová architektura v Československu; D. Líbal – J. Muk: Staré Město Pražské; M. Hollingsworth: Architektura 20. století; F. Haas: Architektura 20. století; L. Krier: Volba nebo osud; A. Palladio: Čtyři knihy o architektuře; M. Vitruvius Pollo: Deset knih o architektuře; R. Švácha: Česká architektura a její přísnost; Ročenky české architektury 1999–2005; E. Neufert: Navrhování staveb; Le Corbusier – Saugnier: Za novou architekturu; B. Pacáková-Hošťálková a kol.: Pražské zahrady a parky. https://dejinystaveb.cvut.cz/knihovna
Notes X Ve věku nedožitých 55 let zemřel dne 25. března 2007 doc. Pavel Bednář, CSc., vedoucí Ústavu interiéru a výstavnictví FA ČVUT. Vystudoval s vyznamenáním studijní obor architektura na tehdejší Fakultě stavební, diplom vypracoval v ateliéru prof. Jaroslava Paroubka v roce 1976. Na fakultě architektury působil více než třicet let. Byl od samého počátku zaníceným pedagogem a propagátorem moderních metod ve výchově architektů. Prosazoval neustálou inovaci předmětů spojených zejména s výukou interiéru a výstavnictví. Vedoucím ústavu se stal v roce 1990. V roce 1993 úspěšně obhájil habilitační práci na téma „Komerční výstavnictví – současné tendence“ a „Komerční výstavnictví – autorské práce”. Spolupracoval s řadou francouzských škol architektury a s jejich významnými architekty – pedagogy prof. Bostonem, prof. Fabrem a prof. Perottetem a zajišťoval na fakultě výuku zahraničních studentů ve francouzštině. Působil jako poradce pro přípravu Výstaviště v Letňanech, byl úspěšným řešitelem řady grantů a projektů. V poslední době inicioval vznik Institutu intermédií ve spolupráci s dalšími pracovišti na ČVUT i na uměleckých vysokých školách a angažoval se v řadě jiných aktivit. Zemřel náhle a zcela nečekaně doslova uprostřed rozdělané práce. Do povědomí spolupracovníků a studentů, se kterými se za dobu své pedagogické činnosti na naší fakultě setkal, se jistě zapsal především svým hluboce lidským přístupem a porozuměním. X „Třeba s panem děkanem“, odpověděl v Alfě č. 0/06 Jaromír Hainc, student 6. ročníku FA ČVUT na anketní otázku: S kým byste šel na pivo? Jak redakce zjistila, na pivo (a snad je po pravdě i trochu iniciovala) skutečně došlo a pilo se počátkem března v restaurantu Studentská ve Studentské ulici v Praze 6. Diskuse nad pivem a dvojkou červeného se podle Haincova vyjádření točila kolem řady témat, kolem chodu fakulty, ale také kolem holandsko-české a česko-holandské zkušenosti: Z. Zavřel v Nizozemí řadu let působil, J. Hainc pobýval v roce 2006 v rámci programu Erasmus na delftské univerzitě. Stranou nezůstal aktuální workshop Dutch Ladies, zejména překvapivě vlažný studentský ohlas (že by obava z náročnosti?). p o k r a č o v á n í n a s t r. 8
jan kalivoda
tomáš novotný
terez a šťast ná
matěj žaloudek
p o k r a č o v á n í z e s t r. 1
Myslím, že škodí – v prvním stupni zásadně – práce v kancelářích. Předčasné potlačení ideálů praxí. Podle vlastní zkušenosti a zkušenosti mých starších kolegů si myslím, že první polovinu studia by měla představovat velmi intenzivní a také propracovaná technická příprava (nemyslím ale jen matiku a deskripci jako hlavní měřítko úspěchu a předpokladů), následovaná praktickým cvičením v hlavním ateliéru (dnes se mi zdá, že příprava na ateliér je v předvečer konzultace). První státnice? Nebo nové přijímačky? Tam už se musí poznat talent a zájem! Potom rok v projekční praxi následovaný intenzivní prací v ateliérech. Jako kdysi na škole pozemního stavitelství a architektury. Je to jedna profese, odjakživa. Druhý stupeň už rozliší specializaci. Ve škole, mezi kolegy. Nikoliv doma! ■ Jana Kaplického si nesmírně vážím od první chvíle, kdy jsem ho poznal. Ačkoli vychází ze stejného prostředí, ze stejných základů, z obdivu ke stejným domům, prezentuje absolutně odlišný architektonický názor: velice sveřepě a odhodlaně. Obdivuji ho, protože takto nedokážu přemýšlet. Ani jednoprocentně, Obdivuji jeho velkorysost a jsem zaskočen jeho stesky nad nepochopením. Myslel jsem, že na tom naopak zakládá svoji osobnost. Jeho domům jsem nikdy nerozuměl (mrzelo mne, že neumějí létat, přestože vypadají jako helikoptéry). Mám rád ten „nejobyčejnější“ skleněný obytný dům v Londýně. Byl bych rád, kdyby Praha Kaplického přijala, ale nevím, jestli takto. Dvoukolová soutěž, podle všeho špatně zadaná. První kolo má být volnějším hledáním. Schémata, koncept, včetně polemiky s místem. Druhé kolo má být podrobnějším precizováním konceptu, potřebné detaily. Počáteční radost a vzrušení z toho, že architektura pronikla na několik týdnů na první stránky novin a do hlavních zpráv? I se jmény autorů, nikoliv jen fotografů? Nevídáno! Následuje rozčarování z úrovně diskuse; z emotivní (sebe)obrany Kaplického. Vadí mi, za to ovšem J. K. nemůže, že byl od počátku favorizován. Myslel jsem tudíž, že ve finále bude osm Kaplických a porota bude dlouze zkoumat, který je ten pravý. (V Paříži nemají Operu od Meiera, protože Carlos Ott byl meierovštější než mistr.) Vadí mi nedodržení podmínek, podle všeho nedostatečný čas na porotování, vadí mi nedůtklivé reakce porotců a pohodlné zacházení s fakty. Ke Kaplického návrhu nejsem vyhraněný ani jedním směrem. Spíš jsem ale proti. Jeví se mi pouze jako výkřik. Gesto, ale nikoliv 21. století. Módní návrat do 70. let. Nejblíže Kaplickému jsou nakonec HŠH, ovšem s velice kultivovaným domem. Také gesto. Ovšem daleko pokornější. Dokonale dokumentovaný návrh, dokonale pochopitelný. Sem patří ten obdiv pro Kaplického propracovaný systém. Smekám před pány HŠH. Nemyslím, že by měla forma charakterizovat účel. Otevřená kniha Ludvíka Vaculíka v Lidovkách je, při vší úctě k L. V., karikatura.
Tereza Šťastná, 4. ročník ■ Pro povolání architektky jsem se ještě úplně nerozhodla, nicméně u něj asi s velkou pravděpo-
dobností zůstanu. Nejvíce mě na architektuře zajímá proces tvorby jako takové, vznikání nových a neotřelých prostor. To, co mě odrazuje, je architektura, která vzniká v reálu, často dost nevkusná. Nevím, jestli se na tom chci podílet. ■ Podle mého názoru je dvoustupňový systém bakalářského a magisterského studia celkem logicky uspořádaný, co se týče náplně předmětů. Nesmyslné mi však připadají termíny zkoušek před obhajobou bakalářské práce. Při nedodržení tohoto termínu musí student čekat rok na další obhajobu. Dále by se neměly během studia zásadně měnit podmínky, například minimální počet kreditů (změna z 30 na 40 za rok) nebo nemožnost vyjet s programem Erasmus při překročení doby studia. Pokud má student naplánované budoucí studium, může mu to způsobit problémy. Nehledě na způsob oznamování těchto zpráv... tzv. tichou poštou mezi studenty. ■ V dnešní době, pro kterou je v oblasti veškeré umělecké tvorby typický kýčovitý vzhled spolu se záměrně nesmyslným významem, je tento návrh jistě velice aktuální. Akorát nevím, jestli si z nás pan Kaplický trochu nevystřelil. Stavba, která v každém bez výjimky na první pohled vyvolá obraz ufa nebo chobotnice pozorující Prahu, podle mého názoru neplní požadovanou vizáž knihovny. Z hlediska vývoje architektury pro mne není stavba pokroková. Vnitřní funkční řešení je jistě velice kvalitní, ale s porušením vypsaných soutěžních podmínek. No, opravdu mě mrzí, že nevyhrál návrh HŠH architektů.
Matěj Žaloudek, 2. ročník ■ Přitahoval mě především všeobecný vědomostní záběr profese, fakt, že architektura je obor
technický, a přesto asi nemůže fungovat bez ponětí o společnosti, o umění. Tomu stále věřím, ačkoli si to během studia musím často připomínat. S tím podle mě souvisí i to nejtěžší v povolání architekta; udržet si vždy v každém projektu komplexnost, postavit dům se vším všudy – a ještě třeba přidat něco navíc. ■ Jen krátce k prvním dvěma letům bakalářského studia: Nepřednáší se současná architektura; nedobrovolné ukončení studia je ve většině případů zapříčiněno předmětem, který je jen vzdáleně příbuzný architektonickému navrhování; ve výtvarné tvorbě nedochází k tvorbě; p o k r a č o v á n í n a s t r. 6
3
jan tesař p o k r a č o v á n í z e s t r. 3
v kabinetu jazyků by se anglicky mluvící cizinec domluvil. Asi jen kdyby mluvil pomalu a zřetelně; nikdo neví, co má být náplní ZANu; na (ne)udělování zápočtů z něčeho tak subjektivního, jako je architektonická kompozice, má monopol člověk s pověstí fatální neobjektivností; v dějinách umění se přednáší jen období od klasicismu po surrealismus; ve filosofii a v sociologii se nikdo ani nesnaží hledat souvislosti s architekturou, navíc míra interakce je zde nulová – studenti například nemusí ani přečíst nebo napsat jediný esej, jak by u takových předmětů člověk čekal; exkurze, výlety, workshopy, přednášky, diskuse apod. jsou iniciovány výhradně studenty, nanejvýš v rámci jednotlivých ateliérů; přijímací řízení je děsivě zastaralé a neaktualizuje se, v písemné části jsou dokonce stále stejné otázky atd. ■ Z mého pohledu je to projekt akontextuální, egocentrický a estrádní. V umění to mohou být i pozitivní vlastnosti, v architektuře asi spíše naopak. Ve dvacátých letech by snad byl takový návrh krásný, dnes mi připadá rozpačitý; být jiný už nestačí. Spousta lepších architektů zapadne v Kaplického stínu; mnozí by také uměli navrhnout do Prahy dům-ufo, jenže prostě nechtějí. I proto si vážím některých architektů působících na FA víc než jiných, působících po celém světě. Na druhou stranu, Kaplický by tu asi stavět měl, stal se symbolem českého génia, který musel odjet na Západ, aby ho docenili, Kunderou architektury. Tu podivnou soutěž asi vyhrál ne proto, že by jeho projekt byl nejlepší, ale protože ve světě se líbí. A to je možná dostatečný důvod, když se jedná o významnou stavbu turistické metropole. S tím, že budova nevypadá jako knihovna, nemám větší problém, neznám příliš knihoven, které by vnější formou odkazovaly na svůj účel. Znakovost by se měla dodržet snad jen někdy a někde, třeba u kostelů, telefonních budek...
ad Dopisy kolegům Přinášíme dvě reakce na dopis Jany Hladíkové z Eindhovenu (Alfa 2/07)
Jan Tesař, 6. ročník: V protivánku 6
Když jsem si přečetl, jak se studovalo Janě Hladíkové v Eindhovenu, vzpomněl jsem si na svůj pobyt v Delftu. Už jsem sice zpět v pražském kolotoči a síla českého prostředí mě vrátila silou parních lokomotiv do starých kolejí, přesto ve mně zůstal pořádný holandský zářez. V Delftu jsem byl s programem Erasmus na dva semestry v akademickém roce 2005/2006, ale jako „erasmák“
na snímku j. tesaře knihovna od mecanoo v c a m p u s u t u d e l f t
jsem si na delfské univerzitě nepřipadal. Co se týče zapojení zahraničních studentů do studia, není rozdíl mezi Erasmus student, international master student a holandským studentem. Všem je měřeno (naloženo) stejným metrem. Skoro ve mně zůstává pocit, že jméno delfské fakulty dělají nejvíce svou prací právě international master students. Master studies, dalo by se říct, jsou vedena v angličtině, nikoli v holandštině. Na příkladu přiblíženo to znamená, že je-li mezi studenty alespoň jeden holandsky nemluvící, je přednáška, cvičení či konzultace v angličtině pro všechny. Práce v ateliérech byla úžasná, pokud vám sedlo alespoň trochu zadání a konzultant, který byl bohužel přidělen. Také týmová práce tu není podceňována. Ateliér je středem dění – jádrem studovaného bloku předmětů. To znamená, že všechny předměty souvisí s ateliérem a vyučující docházejí na cvičení právě do prostor, které máte jenom pro svoje projekty. To je největší kontrast s naší mateřskou univerzitou, bohužel Delft v tomhle případě vede! Když jsem v podvečer v křišťálovém holandském světle či holandském dešti, ale pokaždé v „protivánku“ přejížděl na kole kanály útulného městečka Delft, takticky umístěného u globálního Rotterdamu a vládního Haagu, stával se ze mě ten pravý „erasmák“. Měl jsem štěstí na lidi! Byl jsem obklopen úžasnými človíčky, kteří mi z roku v Delftu udělali něco, co se nedá popsat v pár řádcích. Snad jen částečně nastíním, čím se pasuji na toho pravého „erasmáka“. Bydlel jsem ve starém holandském domu, kde vládl světový komunismus. Všechno bylo všech a vždycky jsme se podělili s přáteli z jiných koutů světa. Středy – mezinárodní večeře, které se ale po půl roce staly zásluhou báječné španělsk é kuchařky spíše – cenas espaňolas. Náš velký, a přitom útulný domeček s velkou půdou poskytl teplo domova nejen pro nás – „oficiální“ obyvatele platící zprostředkovatelské kanceláři DUWO. Brzy mezi nás – Andrea (CAN), Mauriho (IT), Juana (ES), Zupenga (CHIN) a mě – přibyly drahé polovičky prvních třech jmenovaných. Příležitostné ubytování pro společensky unavené kamarády, české squatery… bylo samozřejmostí. Využil jsem dělení akademického roku na čtyři semestry a po třech semestrech, když jsem „nabouchal“ dostatek kreditů, jsem si ještě vyzkoušel na závěr tříměsíční praxi v ateliéru Jeane Dekkers. (Ne)byl jsem pro ně levnou pracovní silou, ale studentem, kterému chtějí co nejvíc ukázat z chodu kanceláře a pustit jej k co nejrozličnějším věcem. Musím ale podotknout, že intership jsem si našel sám, nebyl zprostředkován fakultou. Po tom všem se mi neodjíždělo snadno a první týdny na mateřské fakultě byly také těžší, ač zde vládne ruka „Holandskem poskvrněná“. www.houttuinen20.tk
jaromír hainc
Jaromír Hainc, 6. ročník: Na cestě k lokálnímu Dovolím si reagovat na článek svojí spolužačky Jany Hladíkové, spolužačky nejen z ročníku, ale i z kroužku. S Janou se známe dlouho a já bych proto rád uvedl, že chci jen čtenářům ukázat Holandsko – Nizozemí tak, jak je znám já. A zároveň si uvědomuji, že každý pohled má své místo a opodstatnění. Na univerzitě v Delftu jsem strávil dva semestry, první jako student Ústavu urbanismu, druhý jako student patřící pod experimentální laboratoř Space Lab zabývající se studiem urbánní krajiny. Na rozdíl od Eindhovenu jsou v Delftu studenti Erasmu promícháni s mezinárodními studenty i s Nizozemci. A to díky tomu, že dva ze čtyř magisterských programů na FA TU Delft jsou vyučovány téměř kompletně v angličtině. V zimě jsem měl možnost poznat studenty z Kolumbie, Indonésie, Ruska, Číny a celé Evropy. A také pět studentů z Nizozemí. S jedním jsem pak chodil hrávat fotbal každé pondělí do Sportcentra. Musím potvrdit, že zařízení na škole i zázemí pro studenty bylo skvělé. Ve škole byly k dispozici pro každou skupinu vyhrazené prostory s počítači a se stolem pro společné schůzky. Vše se vyučovalo a projektovalo ve skupinách. I předměty sloužící jako teoretický základ jsme často řešili ve skupině tří studentů, což mělo své výhody: v zásadě nutnost pracovat kontinuálně. Dále možnost si o problému bez obav promluvit se spolužákem nebo si jej nechat vysvětlit. Obdobně se mi zamlouvala práce na urbánním projektu ve skupině nejdříve šestnácti lidí (analýzy – první měsíc), poté osmi (vymýšlení vize a strategie – další asi měsíc) a pak samostatně nad individuálním projektem. Je nutné uvést, že studium bylo pojato odlišně od našeho. Ateliér byl tím hlavním, ostatní předměty byly teoretickou i praktickou pomůckou, pomáhající řešit úkol zadaný v ateliéru. Semestr začínal už 1. září. Po sedmi týdnech byly dva týdny na dokončení některých předmětů a na odpočinek. Poté začalo dalších sedm týdnů ukončených před prezentací. Semestr končil čtyřmi týdny zkouškového a prezentací. To už bylo po Novém roce. Po celou dobu jsem měl rozvrh šitý na míru a na každý týden jinak. Mezi studenty bylo běžné časové rozvržení schůzek i jejich jasná struktura. Vždy bylo potřeba se domluvit se studenty na příští schůzku. Mnozí Nizozemci měli pěkně nabitý program svým „sociálním životem“ a plánování byla nezbytnost pro zvládnutí aktivit. Studentům byli k dispozici studentští asistenti, kteří obstarávali agendu kolem ateliérů – distribuce dat, map, podkladů apod. Většina práce se dělala ve škole. Po prvním semestru jsem měl pocit, že tolik práce jsem předtím nikdy neudělal a zároveň že jsem si studium nikdy předtím tak neužil. Asi za to mohla dobrá organizovanost a mezinárodní společnost, která studenta přirozeně pozitivně motivuje. A přístup všech okolo vás, kteří vám ochotně pomohli, když jste se třeba ztratil na ulici...
na snímku j. haince mezinárodní studentsk ý t ým na delf tské fakultě architektur y
V Delftu jsou úžasné knihovny. Architektonická se všemi možnými časopisy, kde se skvěle hledají rešerše a velká, kde je možné najít cokoliv. A někdy je třeba v Holandsku číst hodně … a když nečtete, můžete to přiznat. Nedokážu si přestavit, že bych se dobrovolně u nás přiznal, že jsem se nepřipravil a nic nečetl. Nebo že jsem celý film na přednášce prospal. V Nizozemí je to vaše zodpovědnost. Měl jsem možnost poznat Nizozemce více zblízka. Vždy mě překvapí a odzbrojí přímostí svých úsudků a jasností chování. S tím souvisí lepší spolupráce mezi kantory a studenty. Nejen angličtina, ale i nizozemština je velice neformální jazyk a holandský kantor nestojí za nedobytnou katedrou. Musím se zmínit o paní Riet Moens, vitální Holanďance narozené v Karibiku, která nás všechny pozvala po prezentaci k sobě domů. Chtěla nám ukázat (všem těm cizincům), jak vypadá takový typický řadový dům v Haagu. A připravila šampaňské a cibulačku. Tím skončil první semestr. Vlastně jsem ještě dělal zkoušku. Ta probíhala také zajímavě; hromadně a na regulérnost dohlížely mladší studentky. Úkolem bylo napsat odpovědi na otázky. K dispozici jsme mohli mít jakékoliv materiály. Ale nikoho by nenapadlo opisovat nebo zkoušku udělat jinak než poctivě. Aspoň takový jsem měl pocit. A nejen při té zkoušce, ale vždy. Výsledek stojí také za zmínku. Když se vyučující dověděl, že jsme měli o hodinu méně času, než bylo potřeba, zvedl všem o půl stupně známku. (Pozn.: čím vyšší, tím lepší) Druhý semestr jsem měl více cestovatelštější. Ale vše v rámci výuky. Tedy skoro. Nejdříve Madrid – 14 dní workshop a spolupráce na fakultě v Madridu, poté exkurze s nizozemskými studenty do Prahy. Jak bylo zajímavé stát se na chvíli cizincem ve vlastní zemi. Nakonec výlet do Londýna. Musím říct, že z Delftu se jezdilo i dál: samozřejmostí byly exkurze do Číny, Íránu, USA či Bogoty. Ale nebylo nutné jet tak daleko. Stačilo navštívit tzv. Spaceboxy. Lepší unimobuňky určené studentům převážně neevropským nebo studujícím celé magisterské studium. Tady se sešel celý svět. Ale každý „zástupce“ ve své stejné buňce. To mi přišlo trochu zvláštní; absence veřejného prostoru a nějaké klubovny byla markantní. Jinak se bydlelo dobře, různě po bytech na sídlišti. Proti Strahovu jsem měl luxus s balkonem sám pro sebe. Jediné, v čem jsme na tom doma lépe, jsou paradoxně naše menzy. Až když je člověk nucen si vařit sám nebo se stravovat za pět euro, docení to, co má doma. Na Delftu bylo nejvíce fascinující, že přímo na fakultě působili lidé z celého světa. Nejen jako studenti, ale i jako pedagogové. Tady jsem pochopil, co znamená slovo globální. Ale také, jak nutné je mít to lokální v pořádku.
Studentské fórum vzniká ve spolupráci se spolkem posluchačů architektury FA ČVUT
7
n a z á b ě r u z v i l y l a n n a p r o f e s o r d a l i b o r v e s e l ý, v l e v o p e t r k r a t o c h v í l , v p r a v o p r o f . j a r o s l a v š a f e r. s n í m e k jiřího horského k zprávě na stránce
p o k r a č o v á n í z e s t r. 2
8
J. Hainc se dívá na workshop jako na jasnou výzvu, podpořenou mj. i nedávnou skvělou prezentací „dam“ ve Veletržním paláci. Jak poznamenal, Holandsko znamená také řeč značně upřímnou, což kontrastuje s češtinou a jejími „jazykovými příponami a předponami, které dokáží řečené docela slušně rozmělnit“… Děkan během setkání vykreslil atmosféru 70. let v Česku, která ho přiměla k exilu, jeho spolubesedník popsal své dojmy z profesionálního přístupu nizozemského fakultního spolku Polis a své postřehy ze studií v Delftu. Z. Zavřel také odpověděl na otázku návratu do ČR, který byl podmíněn zdravou zvědavostí, „jak to vlastně v Čechách dnes vypadá“. (Viz též str. 7.) (Pozn. red.: Na přípravě dalšího „piva“, např. J. Kazimoura s dalajlámou, britskou královnou a Koffi Ananem a Kateřiny Brůhové s úředníkem odpovědným na FA ČVUT za získávání grantů – viz Alfa 0/06 – redakce usilovně pracuje.) X Odborné zahraniční praxe nabízí Odbor mezinárodních styků ČVUT v rámci programu Leonardo. Možnost poskytnutí stipendia studentům, doktorandům i čerstvým absolventům. http://www4.cvut.cz/informace-pro-studenty/studium-v-zahranici/leonardo http://www4.cvut.cz/informace-pro-absolventy/studium-v-zahranici/leonardo X Profesor Dalibor Veselý, historik architektury a uměnovědec, se stal koncem loňského roku laureátem významného britského ocenění Spink Award, které bienálně uděluje Královský institut britských architektů RIBA osobnostem, jež ve Velké Británii významně obohatily svět architektského vzdělávání. Dalibor Veselý je absolventem FA ČVUT a Filosofické fakulty UK a již více než čtvrt století působí na britské Cambridgeské univerzitě a jako hostující profesor na předních odborných učilištích v Evropě i v zámoří. U příležitosti významného ocenění uspořádal Ústav dějin umění AV ČR spolu s Fakultou architektury ČVUT soirée kolegů a osobních přátel profesora Veselého. Mezi nimi byli mj. Libor Konečný a Petr Kratochvíl z Ústavu dějin umění, Ladislav Lábus, Jan Sedlák, Oldřich Ševčík a Ondřej Beneš z FA ČVUT, sochař Aleš Veselý, architekti Jan Matyáš a Radim Ullman. X Beanie 07. http://beanie.fa.cvut.cz/2007 X Výuka dějin architektury je neodmyslitelně spjata s obrazovým materiálem. Pro potřeby studentů FA ČVUT byla proto z podkladů k přednáškám vytvořena přehledná internetová galerie, která může představovat nejenom doplněk k samostudiu z literatury a poznámek, ale i zdroj inspirace a především doklad neuvěřitelné pestrosti celého oboru. Obrazovou galerii najdete na adrese http://dejiny.archii.cz X Tvorba dvojice Eduard Schleger a Lukáš Liesler z Ústavu nauky o budovách FA ČVUT se stala námětem jejich fakultní březnové přednášky, uspořádané Matoušem Erbanem a Lenkou Kovalčíkovou (bohužel, kolidovala s vernisáží Olověného Dušana v Mánesu). Tým od roku 1973 projektuje,
cituji, „sportovní stavby, sportovní stavby a zase jen sportovní stavby“. Zabývá se především problematikou vyhřívání bazénů solární energií a svými výsledky potvrzuje, že metoda opravdu funguje, a to již mnoho let ! „Když jsme při venkovních patnácti stupních dokázali ohřát vodu pomocí kolektorů na osmdesát stupňů Celsia, zjistil jsem, že děláme správnou věc,“ prohlásil Schleger. A k situování stavby dodal: „Hledali jsme také vhodné stavební místo jako Palladio – musí být zdravé a veselé.“ Přitom důležitá je jak orientace hlavní strany vůči slunci, tak i barva interiéru (neměla by být bílá). Tým S-L je projekčně aktivní, v současné době se zabývá koupalištěm v Hradci Králové. Posluchači by se možná rádi dozvěděli více, oba autoři však vzali přednášku zkrátka, a tak po zběžném představení domu Sazky (se skvělou rekuperací) a lodního stylu na vltavských velínech v Praze bylo po všem, i po velké dávce osobitého humoru, s níž studenti půlhodinku sportovních staveb obdrželi. Kateřina Brůhová-Nováková, 6. ročník
X Sochařská část Ústavu výtvarné tvorby dokončila počátkem března stěhování do nových prostor v areálu domu Delvita v ulici Jugoslávských partyzánů. Finále velké změny potvrdili vedoucí ateliérů Pavel Humhal a Jan Fabián přátelským podvečerním setkáním se studenty, pedagogy a přáteli umělecké tvorby. Pozvání k přípitku přijal mj. též děkan Fakulty architektury Zdeněk Zavřel, člen akademického senátu Jan Kazimour, doc. Petr Keil z Vysoké školy uměleckoprůmyslové a další.
Konference, přednášky, dílny X Současná architektonická tvorba: Cyril Říha – Současná švýcarská architektura – 17. 4., Matúš Dulla – Současná slovenská architektura – 24. 4., Lenka Popelová – současná architektura Nizozemí I. – 10. 5., Petr Kratochvíl – Současná architektura Nizozemí II. – 15. 5. Všechny přednášky 13.15. až 14.45, Thákurova 7, C223. X Světová poválečná architektura. Přednáší prof. Rostislav Švácha. 24. 4., 10.00 h, hlavní budova AVU, Škola prof. Emila Přikryla, posluchárna č. 6. Podněty ke zprávám pocházejí z informací vedení FA ČVUT, ústavů a ateliérů, z České komory architektů a od spolupracovníků redakce
ALFA bulletin Fakulty architektury ČVUT / Vydává: FA ČVUT / Ročník 1 / Vychází 10 × ročně / Redakce: Jiří Horský / Layout: Tomáš Legner; str. 4–5 Adéla Šetinová / Snímky – není-li uvedeno jinak: © archivy autorů / DTP: Irena Holičová / Tisk: TRICO, spol. s r. o. / Kontakt: Redakce bulletinu Alfa, č. A318, Thákurova 7, 160 00 Praha 6, tel.: 602 222 478 /
[email protected]
