\
11/
'V
f/
r
:/'-
\7.TCri.\-K
CF.CK
Svatopluk Cech:
VZPOMÍNKY M' ^.^^.^A
Z CEST A ŽIVOTA II.
[nAKLADATIL F.
TOPIO
v PRAZP
KNIHKUPir
SEBRANÉ
SPISY
SVATOPLUKA ECHA, DÍL
VII.
VZPOMÍNKY Z CEST A ŽIVOTA. II
v PRAZE. NAKLADATEL
F.
TOPI KNIHKUPEC. 1901.
VZPOMÍNKY Z CEST A ŽIVOTA. II. Napsal
SVATOPLUK ECH.
v NAKLADATEL
PRAZt F.
TOPI KNIHKUPEC. 190L
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
1144-49
Tiskem eské
graf. spol.
»Unie« v
"'raze.
I
Vzpomínky
z cest II.
Svatopluk
ech:
Sebrané spisy Vil.
a
života.
NKOLIK OBRÁZK Z
KAVKAZU.
Uojmy v
ad
cesty
vykonané na Kavkaz
feuilleton a cestopisných rt,
r.
1874 vylíil jsem
jichž sebrání vyšlo
pozdji
ve dvou knihách: »Kresby z cest« roku 1884 a »Upomínky z Východu* r. 1885. Z první knihy kladu sem tyto obrázky, napsané r.
se
—
76 a pvodn uveejnné v »Lumíru«. Za 26 let zmnilo ovšem mnoho na Kavkaze a novjší výzkumy opravily v n-
1874
kterých
vcech
ruské a jiné spisy, jejichž
údaj
a zpráv jsem
nkterá nesprávnost vloudila se snad také do líení a posuzováni vcí, které jsem sám bezprostedn na své pomrn krátké cest pozoroval. Kdo by si žádal pouze vcného pouení o Kavkaze, sáhne zajisté po spisech novjších. Ostatn byly tyto mé obrázky hned pvodn psány spíše s intencí krom belletristickou nežli pesn pounou; ponechávám je tedy beze zmny. nepatrných škrt tehdáž místy použil;
—
—
A
d
i
g
e.
JN emotorná lo turecká kolébá se jasn zelenou, hluboko przranou vodou. Samotinká vynáší své záplatované, lehce nadulé plachty z okrouhlého, vlnitého, v dálce šedozeleného prostoru, nad nímž se rozpíná
bá
tmavomodrá
nebeská. Závistiv pošilhávají lodníci, smažící se na horoucím slunci, do stinné, z plachet upravené skrýše pod stožárem, kde velitel jejich na ošumlém koberci sladce si hoví. Sedí na skížených nohou a pohlíží klidn na sklennou, zlatými hvzdikami okrášlenou baku svého kalianu, v níž se pi každém vdechnutí vonného dýmu
kišálová voda perlí a pní Nevšímá si lovka, jenž zahalen v plstnou pokrývku nedaleko nho natažen ve stínu plachty leží. Z pokrývky ouhají dole krátké, piléhající boty z ervené kže a nahoe obklopují záhyby její kostnatý, pisndlý obliej s píke ohranieným elem, s tenkým, siln vypouklým nosem a s tenkýma, pevn sevenýma rtoma, od jejichž koutk a stedu splývají šedivé, zcuchané vousy. Víka oí Svatopluk Cech Sebrané spisy. MI 1
tsn
:
pimena
jsou
jako v hlubokém
snní
Pochmurný,
tém bolestný jest výraz hubeného toho oblieje
;
zdá
se,
že v rýhách a vráskách jeho leží stín dlouhého utrpení. Po celý as plavby nevyjasnil se ani na okamžik Snad
moská nemoc! Snad unavenost, rozmrzelost z té jednotvárné pouti mezi vodou a nebem, z té nepromnné vlnité linie obzoru, jen zídka perušené blavou plachtou! myslili sob lodníci. Pán lodi odstavil náhle svj kalian a vztáhnuv ruku do pedu, obrátil tvá napolo k ležícímu starci. »Hled', Arslan-beji!« pravil klidn. Staec otevel zvolna oi. Tyto erné veliké oi zmnily mžikem výraz jeho oblieje. Celá tvá zmládla živým jejich bleskem o mnoho, mnoho let a stín utrpení v hrbolatých tazích rozptýlen byl sršícím vzdorem a znova
všechny
jejich.
Chvíli
hledl
smrem naznaeným
Oi
zmnil
se výraz jeho líce. se zajisl^ily, svaly pohnuly se vyšlehnutím jediného prud-
citu. Zárove vzchopil se Arslan-bej, odhodil pokrývku, poskoil do stedu paluby. Pohyby jeho byly pružné, mladické; pozoruje ze zadu vysokou ztepilou postavu, hrd vzpímenou šíji, krásné obrysy nepokryté, hladce ostíhané hlavy, obdivoval se pán lodi v duchu té jedli mohutné, nezlomené tíží tolika byl Arslan-bej v tureckou strakatou hazuku let. sáhající až po lýtka; na prsou byla málo odchlípena, že's vidti mohl na levém prsu, na hndém kabát adu pišitých, dlouhých pouzder stejné barvy, z nichž vynívaly nahoe kovové blyštivé konce náboj v nich uschovaných. Jediná tato ást odvu dokazovala, že
kého
Odn
není Arslan-bej
soukmenovcem
ostatních
;
nebo
tuto
bojovnou zdobu nosí jen hrdý Kavkazan na mohutných prsou.
upjatým zrakem hledl Arslan-bej do dálky. Co tam vidl? Šedý hrbolatý stín v istém blankytu, nad obrubou ernavého moe. Snad hornatý beh, snad
—
šedivé mrano vystupující zvolna na oblohu hádal bys. Arslan-bej nehádal orlí zrak jeho vypátral, tlukoucí srdce jeho pocítilo mžikem blízkost obrovských hor a nekonených les, v nichž bloudíval roztouže:
ným duchem
tolik, tolik let!
Dlouho stál jako socha na palub. Nic nedbal žhavého slunce, které mu pražilo na obnaženou hlavu, nic lodník, kteí s šepotem a významnými posuky sob ukazovali na zkamenlého starce: zrak jeho vidl jen ten šedivý, hrbolatý pruh v dálce, kterýž se ped ním zvtšoval, uritji ohranioval, živjší barvitosti nabýval.
rozstupoval
Již
se
hbety, vysoké kužele, jejich, opásané moem.
táhlé
již
jednotlivé vrcholky, vidti bylo široké paty
v
»Arslan-beji!« ozvalo se z pozadí.
Jakoby ze sna procitl, s hlubokým povzdechem se staec. Turek v plachtové skrýši poposedl stranou a zval ho zrakem k sob. Váhav uposlechl obrátil
vyzvání toho a pisedl k Chvíli mleli oba.
nmu
na
konen
»Arslan-beji!« zaal žádosti tvé vzal jsem
snažné
penz, odvezu
t
t
ošumlý Turek.
s
sebou.
koberec. »Jen ku Nemáš-li
zadarmo nazpt.*
dobrou vli, Mahmude,* odpovdl staec tiše, avšak pevn. Mleli zase. Mahmud pohrával si na pohled lhostejn ernými lesklými kulikami svého ržence, pc
»Dkuju
ti
chvíli prohodil:
za
»U
nás jsou také hory.«
»Ovšem.« Kolem rt Arslanových zahrálo pi té odpovdi nco jako posmch. Mahmud, zdálo se, nezahlédl ten posunk Pokraoval vážn: »Dobrovoln pisthovali jste se k nám. My vám dali role a pastviny. Jako bratry pijali jsme
souvrce
vás,
»
Alláh
obrátily se
své.«
vám nahradí vše, Alláh ví, pro kroky mé tam,« pohnut odvtil Arslan, okazuje na
daleké hory.
Turek
se zamyslil. Arslan-bej upjal znova oi na hor, jejichž rozmanité tvary nyní již
malebné poadí zcela
po
zeteln na modrém nebesklonu
jejichž bocích již
se odstiovaly,
tmavé úžlabiny, klikaté výbžky
a výrstky pátrajícímu zraku se jevily. Již rozeznals lysiny a místa lesem zarostlá. Již poznávals mezi ostatním stromovím cypiše a rozložité vrcholy jalovcových po tmavjší jejich barvitosti. Zdálo se ti, že bys k sráznému behu kamenem dohoditi mohl. pece trvalo ješt dosti dlouho, nežli doplula naše k obrovské, píke do spadající skále a nežli se nepatrný záhyb za ní promnil v širokou dalekou zátoku, lesknoucí se v paprscích zapadajícího slunce. Po pravici sklánla se až k ní souvislá ada rznotvárných, vtšinou bujn porostlých hor, zabíhajíc ješt daleko za dlouhou zátoku, kolem rozsáhlé lesnaté kotliny, až se tam v šeivé dáli spojovala s etzem nižších vrcholk, táhnoucích se po levé stran zátoky. na této stran, pi nejzazším chobotu zátoky zatpytila se na slunci zelená kostela, zaervenala se laipa stech.
kmen
A
lo
moe
moe
tsn
A
bá
»Novorossijsk!
«
zvolal
Mahmud.
Z oí starcových vyšlehl divoký
blesk,
rty
jeho
;
sevely se pevnji, zaatá jeho pst zdvihla se bezdky
smrem
k pívtivému
msteku.
Zvolna plula lo zátokou. Slunce bylo již zapadlo hory po pravici zbarvily se lehounkým fialovým nádechem. Nádech ten bledl, mizel, mnil se v slab modrý, šedý. Teplá jižní noc s myriádami záivých hvzd rozestlala se nad zátokou. a
Uprosted zátoky piblížila se lo k pravému behu, kde hustý les úboím hory až k samé vod sestupoval. Do vody spuštn lun a do toho seskoil Arslan-bej a jeden lodník. Veslovali ku behr. Tam vyšinul se staec prudkým skokem k starému dubu
obma
a zachytil se ho v objetí, pitisknuv k
obliej
tsn
rukama. Chvíli držel
nmu
širokou k drsnému kmeni.
hru.
jej takto Piložil také
se vrátil starý Cerkes, starý Adige na pdu, odpoíval prach jeho ddfl, s níž byly sloueny krásné upomínky bujaré mladosti jeho, jejíž hory se ped lety ozývaly rachotem jeho pušky, váleným po-
Tak
v níž
kikem
s nimiž hájil v boji zoufalém svou své divoké, velebné hory. Vytiskl je cizinec daleko, daleko do cizí zem, v níž staec uprosted souvrc nemohl zapomenouti ztracené
jeho bratí,
sveepou
volnost,
vlasti.
Obrátil se, sáhl za pás a hodil nco do lunu. zdvihl plavec tžký kožený sáek, naplnný ryzím zlatem.
S podivením
erkes
—
k rodnému aulu. S tží ji bujným kovím, vysokou travou kameny svalivši se shora, mechem porostlé vývrat ji zahrazovaly; vtvice doubí a habí tvoily nad ní nízká, listnatá klenutí. Ostrým kinžalem musil si klehledal cestu
našel. Zarostla místy
10
stiti dráhu. Tvrdé ostny kavkazských trnin rozdíraly jeho ruce, trhaly svrchní jeho odv v strakaté cáry. Nedbal toho. Zrak jeho obracel se asem mezerami listové klenby k holému, bledému vrcholu hory, který jak pítel z dávných, dávných dob radostn zval ho k sob. Dostihl ho. Nastala obtížnjší cesta dol,
kolem propastí. Celou
noc
prosekával
se
Arslan-bej
pichlavým
kovím, pelézal obrovské balvany, skákal pes
rokle, brodil se po kolena horskými potoky, provázen vytím hladových šakal. dostihl posledního vrcholu, za nímž ležela vesnice jeho otc. Pekonán mdlobou,
Konen
usnul nahoe.
Když
se probudil, plálo již slunce vysoko na Zdvihl se stží; údy jeho byly jak olovné. Kalným, opuchlým okem rozhlédl se kolem. Vidl temena hor, pokrytá lesem, pepásaná prouhami mlhy, horu za horou, vždy vyšší a vyšší, bledší a bledší, až je tam na dalekém, dalekém obzoru vnila bílá, hrbolatá páska snhový diadem královských ka-
obloze.
—
Vidl hluboká údolí, prorývaná bystrými potoky, zavalená balvany a zvrácenými kmeny, menných velikán.
nebo postlaná zeleným kobercem trávy. Pehledl obrovské prostranství a celá ta bohopusta až k nejzaz.^ímu obzoru hora a les.
Zde na tch lety
výšinách, v
hrdý jeho národ
tch
kamenná
slujích obýval
svá
hnízda,
ped
houkaly
pušky, ehtali bujní oi, pásla se blavá stáda, inely cepy, zn y divoké písn, scházely se plnoádré díviny se džbánky na hlavách k istým studánkám. v
A te, kam oko dohledá, vše mrtvo a pusto; nesmírném tom hrob nespatíš živé bytosti, ni
u ba ani chomá dýmu vystupující z neles. Ni hlásek lidský, ni štkot psí, ni ráz toporu nezavadí o tvé ucho. Velikolepá, hrzn velebná mohyla obkliuje t, a ticho její pehluboké napluje t citem neznámým, vznešeným teskným stopy po
ní,
konených tch
i
zárove.
Zdá
tu zbyl sám,
se
ti,
vymel
že
sám jediný
s
svt
celý boží
mrtvou, lepou
i
a
žes
strašnou
pírodou. S hlavou svislou, okem truchlivým rozhlížel se Adige po bývalé vlasti Rozedranou tureckou halenu byl již díve odhodil. tu stál s kosmatou ernou burkou na zádech, v dlouhém hndém kabát s adami zastrkaných náboj na prsou a s piléhajícím ke krku límcem, v úzkých bílých nohavicích, s epicí zelenou, jejíž huatý erný okraj divoce se ježil kolem ostíhané hlavy. U pasu visel mu ozdobný kinžal a kivá, tenká šaška, erkeská šavle V zadu houpala se mu dlouhá, štíhlounká puška v pošívce z erné srsti, s dlouhými chlupy.
Te
S hlubokým povzdechem vydal se na další cestu. Zde na té stráni leží rodný aúl. již daleko. Však co to? Po vesnici ani stopy. Javor jasan, dub habr, vaz šípek, oešina klen, dín ostružina rostou tu bujn vedle sebe, nad sebou, divoce krásný chaos zelený, jejich vtve a haluze kižují, pepínají, protýkají se a všechno to proplétá, oplétá, kývá nad tím pknými svskami širokolistý chmel, divoká réva, svlaec s velikými ohnivými kvty. Z dola pak vyrstá do toho vysoká tráva, krásn zpeené kapradí, kvtiny bujných tvar a rznobarvých kvítk. S ustrnutím, s bolestným pohnutím zastavil se Arslan-bej na chvíli ped touto spoustou. Pak vychvá-
Nemá
i
i
til
i
znova
kinžal
i
i
slábnoucí
rukou
a klestil
si
cestu.
«
12
ho opouštly. Však prosekal se
konen
k nízké Zarostlá se všech stran, s houští vtví a bylin na ploské steše stojí tu rodná jeho chýše. Betan obestírá její stny, štrbinou vyniká vtvika planých rží, na kamenném rozpadlém prahu sloní se štíhlá ještrka, zelená jako brál. Síly
poboené
zdi.
Staec sklonila
se
na tento práh; šedivá jeho hlava hluboko do tesavých dlaní. Vzdechy a
sklesl
—
stony jeho neslyšel nikdo.
odnkud zdaleka do Novopobouil celé msto zprávou, že se
Starý Rek, jenž se rossijska vrátil,
potloukají Cerkesi v horách.
Vidl jednoho
na vlastní
oi Cestou horami
dohnala prý ho žíze k tomu, že vyhledal starou erkeskou studánku, o níž mu byli Nedaleko ní v husté porostlin zpozolidé povídali roval vysekanou cestu a když se po ní do houštiny
tam polozboenou chýši erkeskou a
spatil
odvážil,
prahu jejím ležícího starého Cerkesa vousy. Že to byl erkes, poznal dle tváe
na
bílými
s
odvu. ovšem
i
ml
V ruce vytasený kinžal. Rek dal prý se ihned na zpátení cestu z houštiny a pádil dále co mohl. Kozák jeden chající
tlup:
»
s
bílými
Možná, že
rách. Vracejí se
asem
kníry prohodil
je ten jediný
vrátí.
Te
tu a
si
prý
tam poklady v nadji, že
picházejí
v ho-
staíci z Turecka.
»A pro se vracejí ?« ptal se jiný. »Pro? ábel ví, pro. Zakopali vysthováním
k naslou-
erkes
si
pro
n.
To
ped
se brzy
myslím,
že
píina.*
Však vojenská správa okruhu hled s kozákem. Vypravila silnou
nemla etu do
stejný náhor.
18
Našla vše, jak byl bázlivý Rek udal. Ba co divnjšího Cerkes ležel na prahu v témž zpsobu, jak byl vylíil, natažen na své erné huaté burce, :
ek
kinžalem v ruce, s okem piveným, apka svezla mu vzadu s ostíhané hlavy. Jeden z kozák kof)l ho nohou. » Huatý ábel* kozácká pezdívka kavkazským povstalcm — nepohnul sebou. Pišel si do vlasti pro hrob.
s
se
—
Sv
a n e
t.
mst
Oedl jsem v prostém hotelu v Kutaisu, srdci krásné Imerecie. Sám a sám sedl jsem u malého stolu, s láhví erveného imeretinského vína ped sebou, v pošmourné, vysoké jídeln, která se podoNeslyšel jsem ež dopadáni kapek dešových na dlažbu pod oknem. Oekáváte jist, že jsem se nudil. Ale se, když ti hlavou víí tisíc obraz, jejichž obrysy t bala spíše porotní síni
nu
t
uchvacují novostí a lahodností svou, jejichž barvy živostí svou, že nevíš, který z nich zachytiti a položiti první do rámce zpomínání. Popál jsem jim volného prchodu. Znova vynoila se pede mnou krásná stolice bývalých knížat imeretinských z moe bujné šavnaté zeleni, z nhož se tu a tam vypínaly štíhlé, tmavé jehlance cypiší, šíré koruny obrovských a rozmanité vrcholky platan, sladkých kaštan, fík a jiného vzácného stromoví. Znova se rozepjal nad tímto podobenstvím ráje irý, nesmírný blankyt nebeský, planoucí jakoby láskou k té líbezné krajin, poseté tisíci ohnivých granátových jak šperkem svatebním.
omamují svžestí a
oech
kvt
15
Oí)t pilí
odvech)
pede mnou jako stely dva ztehuatou apkou, v ochách (svrchních
zamilili se
jezdci
s
rozstiženými
vlajícími rukávy, jak letli tu k hivám naklonni, tu ve tmenech pímo stojíce, tu na právo na levo pozdrav máchajíce tlupám sourodých divák, kteí je stopovali
o závod
s
stedem
ulice,
jiskivým okem, povzbuzovali veselými pokiky. Pak se mi pipletlo na mysl hndé medvíd, kteréž mne bylo plnou tvrt hodiny bavilo pitvornými svými pohyby, lezouc po devném zábradlí arménské l)avlae a skotaíc s jasn zeleným vncovím révy, jako si hrává koátko s ásní odvu Ba, kajicne piznávám se, myšlénky mé prodlely také pi mladistvé choti mého hostitele, spanilé Imeoválu jejího oblieje, s jehož erkontrastovaly erný hustý vlas, erné oboí a asy a pod nimi erné, milostné oko. Dlouho kolébala se vzpomínka má na tech sklenných slzách, visících jí s pozlacené elenky do jasného ela. Pedstavil jsem si ji znova, sedící na nízké stolice v kuchyni a kojící sliné dcko, k nmuž shlínespatil jsem krásžela s nžnou mateskou péi njšího skupení! Zrak její setkal se s mým a spoíval v istém lesku krásy, chvíli dtsky naivn na nezkaleniím ni dechem západní sentimentálnosti a koketerie. Oko srny hledící z hloubi zelených vtví, rctince,
stvou
pi istém
blostí
lib
—
mn
pímo
z
arokrásné duše pírody. vymknuly se myšlenky mé
z vonného, pelétly mžikem dalekou, širokou rovinu rozestlanou na sever jak zelený koberec, protkaný stíbrnými páskami ek eící se vrcholky nesíslných strom, a zahloubaly se do velebné tlupy hor, jejichž bílá temena zeteln se lá-
Posléze
žhavého objetí kutaiských
sad
16
Tam po táhlých, malá a tpytila na istém nebi klikatých úboích a hebenech, na kolmých stnách, v hlubokých úžlabinách a kotlinách, ve svžím horském vzduchu, daleko až k velebnému králi hor kavkazských, Elbrusu, roztroušeny jsou malebn podivné vesnice, skládající se z nkolika tyhranných, do výše se sužujících kamenných vží, obstoupených a oblepených kupou nízkých kamenných a hlinných chat v tchto žije národ surový s ploskými stechami. a divoký, vzrstu vysokého, tváí nepkných a rysu
A
hrubých,
s
vlasem namnoze svtlým, obdaený neoby-
pružností a silou tlesnou Do nedávná zahalen byl tento národ pro Evropany mlhou tajemnou a jen bujná obraznost rzných spisovatel odvažovala se asem do jeho strmých, nepístupných hor. Vyprávli, že se v úkrytu tchto hor tají rozkošná údolí, vynikající úrodností a krásou nad všechny krajiny svta, že tam na jev leží hroudy zlata, jejichž lesk prý mnohého cizince pivábil do této zem, však žádný z od-
ejnou
vážlivc
tch prý
se nevrátil.
V
novjším ase, když
byla Rus mohutným ramenem obepjala celou bohopustu hor kavkazsiiých a hlaholem slovanským vítzn provála ten Babel jazyk, vnikli pod záštitou mocného jména jejího stízliví badatelé do tajemné zem a nakresHli nám ji i její obyvatelstvo. z ásti ta nazývá se Svanecií dle národa v ní bydlí-
vrn
Zem
cího,
Svanet.
jménem kesané, ale duší a skutkem horách svých mnoho starožitných kostel kesanských, v tch drahocenné kíže, obrazy,
Svaneti jsou pohané. Mají v
posvátné knihy gruzínské a jiné církevní náadí; sklánjí elo ve cíirámech tchto, ale pi tom bojí se Kadži, zlého ducha hor, vraždí prý novorozeátka
17
ženského plemene více, že se jim za každou zabitou dceru narodí syn, a zachovávají v nejhroznjší zpsobe kanlu (krvinu, krevní pomstu), hubíce druh druha, rodina rodinu,
vesnice vesnici,
krajina
krajinu.
Bar-
barský obyej ubíjení novorozených dvátek zpsobuje prý mezi nimi veliký nedostatek ženských, tak že asto brannou rukou ze sousedních kraj nevsty
sob
unášejí.
Povaha jazyka svanetského není ješt s dostatek objasnna. Vtšina badatel pokládá jej za nejzazší
nm
vtev jazyka gruzínského, kdežto v nkteí spatují jazyk zcela zvláštní, jádrem s/ým ode všech sousedních rozdílný, však valn pokažený gruzínskými, tatarskými a jinými pímtky. S Gruzií bývala Svanecie v šeré již dávnovekosti v nejtsnjším styku. Velikou královnu gruzínskou Tamaru jmenují Svaneti též caicí svou a slaví ji v pemnohých písních. Kesanské chrámy svanetské založeny byly gruzínskými cary a velmoži a posvátné knihy v nich se nalézající psány jsou vesms jazykem gruzínským. Bajky o rajských údolích a hrudách zlata v zemi Svanet zstaly bohužel bajkami, ale zlatý prach nalézá se tam pece a sice ryžuje se v novjší dob po ( ce Inguru. »Libo-li borš, antrykot, štufat, zrazy (stálá ísla ruských jídelních cedulí, jejichž recepty by mi pro dnešek zbuhdarma odebraly asu).?« rozprášil tu jasným, zvuným hlasem gargon hotelu mé svanetské myšlenky, stav rozžatou lampu na stl. Gargon tento, as osmnáctiletý pružný hoch, byl rodem Abcház. Za útlého mládí penesl ho osud do kvetoucích nížin Imerecie, a rozkošné podnebí její,
«
-
1«
zaokrouhlilo jeho tvary a zmkilo jeho pofrancouzský obleky špiravý ubrousek na lokti a stojatý škrobený límec košile nemohly vtsnati samorostlý jeho zjev v západní šablonu sklep nickou. Každý pohyb jeho dýchal pirozenou grácií, nejev ni stopy nauenosti nebo afektace. Obliej oválný, ple prisndlou a lesklou, ústa aristokraticky malá, nos bezvadný, vlasy drobn kadeavé a erné jak havran a erné oi plné jisker. Výraz jeho tváí byl mkký, pívtivý, a když se smál, což zdálo vahu.
se,
Obyejný
ml pkn
se stávalo nad míru asto, piklánly se dlouhé erné blyštivým oím a celý jeho obliej hrál a leskl se pirozenou, dtinnou veselostí, kteráž mu rázem do-
asy k
bývala srdce každého
Poruil jsem si jídlo a dodal, rozhlížeje se po veliké prázdné jídeln, v jejíchž koutech šero tajemné vzdorovalo slabým
paprskm lampy:
*Což dlá tvj
pán ? »Pije v kuchyni aj,«
mám
odpovdl
To
pinésti ješt láhev? Musím podotknouti, že vyjma poruštilé a pofranilé ti
—
Abcház. »A což,
se rozumí.*
—
Kavkazané vbec každému bez rozdílu
tykají,
iperný sklepník pochopil dobe význam rozhledu mého po jídeln a mé otázky, nebo za chvilku piloudal se majitel hotelu, palce maje zastreny za šle svých francouzských pantalon, do pokoje. Dle zevnjšku nebyl bys uhodl, že je Imeretin. pohodlné evropské šaty, vlasy a vousy po francouzsku upravené a inil v prvním okamžiku dojem blaseovaného západníka prostedních let Vzrst jeho byl obyejný, tvá sice pckn utvoená, ale tah ochablých a pleti miVýraz její, kdyžs na déle pohlížel, jevil se ti zivé.
Ml
«
19
imeretinsky mkkým, trochu melancholickým Pohyby jeho nebyly tak ladné a pružné, jak vbec u soukmenovcfi jeho; jakási stísnnost panovala v celém jeho zjevu Ale pes to všechno byly posuky jeho velmi živé, oko zžíhalo se chvílemi v netušeném blesku proudila se rychlým tokem a Mkký, zpívavý hlas dodával ruštin jeho, jinak dosti správné, zvlášt-
e
ního rázu.
Mlky
usedl naproti
mn, oi
jeho upjaly se do
stropu.
Pod nátlakem nedávných myšlenek svých jsem
se
ho
po
chvíli,
picházejí-li
otázal
do Kutaisu asto
Svaneti.
Oko
jeho zalesklo se živji. »Pinárod nevzdlaný, surový nu, divoši! Nebývá jim tu volno. Sourají se ulicemi, jakoby byli práv spadli s msíce, na všecko valí oi, couvají leknutím, spatí-li nkde svj obliej v zrcadle. Nkteí nosí beranice, jiní špiaté klobouky. Zstávají tam nahoe, v pustých horách. Auly jejich jako hnízda orlí. Cesty k nim úžlabina skalní, povalený strom nad propastí, zpnná bystina, stezka do oblak. K nkterým se jen po provaze vysoukáš. Divoký národ! Slyšels, co uinil Ciocha Dadeškaliani.í** »Svaneti?«
chází,
»
ale
zídka.
Víš,
—
Neslyšel.
»Nu, dobrá. Povím ti to. Nemýlím- li se, stalo se to roku 1857. Tehdy vládl ješt horní Svanecií poslední z Dadeškalian, Konstantin Ciocha Dadeškaliani. Byl muž krásy neobyejné, ale povahy ukrutné a surové. Krev na kinžalu jeho neosýchala. Vraždil celé vesnice, pobil pokrevní bratry své. Celá Svanecie kypla vnitním rozbrojem, vražedný boj šíil se již za hranice její. Rusové nemohli k tomu ovšem nei
i
20
inn
pihlížeti. I došel rozkaz z Tiflisu, aby se zmocknížete svanetského stj co stj a poslali ho do Petrohradu. Nu, vc byla na pohled snadná. Dadeškaliani picházel asem do Kutaisu. Tehdejší gu~ bernátor, kníže Gagarin, dovdl se, že mešká kníže svanetský práv v mst. Poslal pro nho. Našli ho v jednom kostele, kdež se práv sloužila mše. Slíbil, že navštíví gubernátora, až budou služby boží skoneny. Dostál slovu. Pišel sám a sám. Kníže Gagarin pijal ho laskav a sdlil mu, že si gosudar peje osobn ho seznati, aby tedy nemeškal a vypravil se s pichystanou již družinou na cestu do Petrohradu, že se mu tam dostane skvlého uvítání a pohoštní. Ciocha na to, že není pipraven na cestu tak dalekou, že se musí prve doma pevléci a šatstvem i prádlem se zásobiti.* Pi tomto míst nemohl se Imeretin ubrániti poznámky: »A zatím nosí takový Svanet jedinou košili, až se mu na tle špínou rozplyne. « Škubl pohrdliv rtoma. * Kníže Gagarin, « vypravoval dále, »odpovdl mu, že košili a všechno na cestu potebné dostane. DadeŠkaliani vymlouval se pak, že musí prve domácnost svou uspoádati, s píbuznými a pátely se rozlouiti a pod. Gubernátor již písn, že teba odejeti hned, že tak zní rozkaz kn žete Barjatinského. Svanet prohlásil zkrátka, že nepojede. Kníže Gagarin, že musí. Ze mvsím ? vzkikl na to DadeŠkaliani, mžikem vychvátil kinžal a v píštím okamžiku válel se gubernátor v krvi své na podlaze, maje v boku hlubokou, smrtnou ránu. na právo i na levo sršel kinžal, že zrak sotva stail bleskm jeho. i padaly mrtvoly na vše strany. Hle, práv v této síni to bylo, zde nili
A
ml
«
i^ubernátor své obydlí. Tato prostora byla plna dstojník, inovník, družiny gubernátorovy a hle, všichni
k
netušeným
ztrnulí
dsným
divadlem
tmto stnám, do tchto kout. Nu,
pi
víš
—
tiskli
hoec
se
—
toni naznail hostinský zdviženýma rukama výšku svého hrdiny »a ve vzteku svém lítý tygr. Bez pekážky, s krvavým kinžalem v ruce vyšel odtud na ulici. I tam bda chodci který dost rychle neodskoil daleko od zbsilého Svaneta. Pipletla se mu stará židovka, již vznášel se široký nž nad její šedivou hlavou, však náhle odkopl ji Dadcškaliani od sebe prav, že nestojí za pokálení kinžalu. Mezi tím byla se již bleskem po Kutaisu roznesla zpráva, že kníže svanetský zavraždil gubernátora Sbíhali se za vrahem, jenž kráel voln stedem ulice, obrovská postava s pocuchaným vlasem a vousem, s koulícím se zarudlým okem, máchaje divoce kolem sebe kinžalem, celý postíkán krví. Ale znali rozkaz, že má být živý
—
—
piveden do Tiflisu, a k nmu si netroufali pozdáleí jen kameny zdvihali a po
z
;
proto,
nm
víš,
házeli,
úedníci
a vojáci, Imeretini i Arméni, muži, ženy, dti. A tu hle se Dadeškaliani vzpamatoval a jaksi zastydl, že po všichni jen kaniením hái vrazil do jednoho domu a zatarasil se tam zejí, v pokoji, odkud byly ženy pi jeho zjevu okny vyskákaly. Nu, k dále povídat! Obklíili starci
i
nm
emu
oknem
—
prostelili
mu
pravici
—
dm —
vzal
kinžal
jeden voják poznamenal se svatým vniknuv do pokoje probodl mu bodákem vice
do
le-
kížem i
a
druhou
ruku. Vzdal se. Rusové ho postavili ped vojenský soud a zastelili. Pozd došel z Petrohradu rozkaz, aby jej tam živého pivedli. Za to vyvezli na Rus celou rodinu Dadeškalian a dali jim tam v náhradu Svatopluk
ech: Sebrané
spisy
VH.
2
22
za právo knížecí a holé svanetské skály nkolik milion, pak rozsáhlé statky v podolské gubernii «
»A všechno
to
pravda
?«
Zeptej se koho chceš, « odpovdl Imeretin nkud uražen. »Ryzí pravda « A tak tomu bylo. Až na nkteré nepatrné mtky a ozdbky vypravoval mi historii neného pipojení Svanecie k ruským provinciím »
vrn
po-
píkokav-
kazským. »
Dobrou noc!«
nám as ubhl !«
pravil vstávaje,
»Hle, alespo
Mocamethi.
Po
krkolomné jízd hrbolatou kemenitou stezstoupající, tu srázn padající, na níž jsme astokráte slézati a klopýtající kon za otž za sebou táhnouti musili, tu po kluzkých balvanech se drápajíce, tu pod kmeny vtrem na úvoz sraženými neb v pádu protjším stromovím zachycenými podlézajíce, vyjeli jsme konen z divoce krásného lesa na skalnatý beh Cchali - Citheli (ervené íky) a tsn ped námi okázal se na kolmém výstupku skály malebný klášter Mocamethi (ti jak psáno, ne IMokakou, tu
píke
methi).
Klášter tento leží nedaleko msta Kutaisu v Imevystavn byl dle povsti na míst, kde prý se
recii a
arba (dvoukolý vz kavkazský) s mrtvolami ((ruzínských svatých Davida a Konstantina, pro kesanskou víru v Tiflise ubitých, sama od sebe zastavila. Podél chatrn ohrazeného, srázného behu, vedouce kon za sebou stoupali jsme po stupních do skály vytesaných vzhru k brance klášterní. Byla otevena Vešli jsme na ohrazenou prostoru, kde stála bídná devná chata s plochou stechou, s jedním malým okénkem. Z ní ozýval se pitlumený hlas, od-
24
íkávající jednotvárn, bez
pestávky njaké modlitby.
Pivázavše kon k mladému fíku opodál stavení ubíPrázdnou jakousi pedsíní vešli rali jsme se dále. jsme do vnitního nádvoí kláštera. Zde stojí nový chrám, nepíliš veliký, stavný po zpsobu všech kostel gruzínských s pdorysem v podob kíže se stejnými krátkými rameny, se tymi stejnými prelími a s mohutnou vží uprosted, konící vysokou kuželovitou stechu. Kolem nádvoí skupeno je malebn
nkolik chat, šedivých, zasmušilých, podobajících se chatrÍM rybáským. Hlasit rozmlouvajíce chodili jsme po nádvoí, však neokázala- se živá duše. Ticho hluboké, posvátné panovalo kolem, jakoby jen duchové svatých patron kláštera byli obyvateli toho místa.
Vyšedše protjší brankou nádvoí,
zastavili
jsme
se na chatrných, devných schdkách vedoucích ke se stráni bujn porostlé dosti píke k ervené sklánjící. Obhlédli jsme klášter i krajinu. Kdyby nkdo z vás, zanevev na svt a lidi, ucítil v sob melancholickou tu náladu mysli, toužící z hlu-
íce
ného svta skutenosti v tichý svt vlastních upomínek a sn, z níž vykvetla pochmurná myšlenka mnišství, poradil bych mu: Jdi do Mocamethi, usa se v nkteré z tch devných chatrí a najdeš tam ideál všeho toho, po prahneš.
em
Na
skalnatém výbžku srázného behu, strmícím jak poloostrov nad ervenavým proudem Cchali-Citheli, pilepena jest jako hnízdo kupa tichých šedivých stavení a mezi nimi vypíná se v poklidné velebnosti klášterní svatyn, jejíž cizorodý, malebný sloh dlouho, dlouho poutává oko cestovatele. A tichý ten útulek zbožnosti uzaven jest se všech stran nikoli mrtvými
25
ke
hradbami, ale živou zelení a strom pokrývajících vysoké okolní strán. Temena jejich ukrývají klášter ped ostatním svtem a zatahují áru obzoru
vn
zelených úzce kolem nho, že oko mnichovo od stn toho tsného krásného žaláe bezdky se obrací du svta vnitního. Na jedné pouze stran, k severu, rozstupuje se málo úžlabina a tam míhá se nco jako velikolepá, horská krajina, bled a nejist, jako mlhavá svtská vzpomínka v hlav mnichov. Ostatek les, pe-
krásný zelený les; než pi prvním pohledu do té hoi.št smaragdové poznáváš, že to není starý známý z chladného severu, že to není vážná stízlivá doubrava naše. Tu nepyšní se pouze jasan a dub, javor a buk a to celé pátelstvo, jímž se zelenají chladnjší koniny naše zde druží se k nim vavín, zimostráz, fík, platán, tis, rhododendron, sladký kaštan, mišpule, meruka, cesmína a všechno toto stromoví roste v nej;
bujnjším pepychu, v malebném stsnní a zmatku druh druha obrstajíc, objímajíc a pronikajíc a vším tím prosmyká se jako hád réva, zavšujíc od vtvi k vtvi, až k nejvyšším vrcholkm, ozdobné guirlandy svých velikých, jasn zelených list. S ní závodí dijiné rostliny voký chmel, betan, pichlavý smilax úponkovité a v tomto chaosu list nejrznjšího tvaru, tuhých, rozliných odstín zelené barvy prsvitných lesklých bledých vynikají ohnivé barvy tisícerých kvt, nade všechny pak veliký, dužnatý tmavoervený i
i
i
kvt
granátový, kvetoucí to ohe. Sestupovali jsme up/osted bujného toho rostlinstva toitou pšinou k ervené íce. Na behu jejím usadili jsme se pod obrovskou košatou hruší a zahledli jsme se na protjší skálu. Však co dím? Vždys tam nespatil ani holého kamene; celá ta vysoká
pí
,
26
kolmá stna
postlána byla
hust
lesklou zelení kav-
kazského betanu, jenž po ní visel od shora až dol, v nesetných praméncích jako vodopád drobných, tmavozelených lístk. Stží rozeznal jsi asi v polovici její výšky tmavý otvor jeskyn hledící k nám tou zelenou prškou záhadn, píšern jako prázdné
oko lebky.
Když jsme
se vraceli
ke klášteru,
potkali
jsme
bytost lidskou. Byla to stará Imeretinka, jíž jsme hádali málem sto let; tlo její bylo kost a kže, však nápadn vysoké a dosud pímé, vlasy bílé jako len visely jí v divokých zcuchajiých pramenech na ramena, z vrásitého, bezbarvého oblieje hledly vyteštné oi jako z jiného svta. Odna byla v dlouhou kazajku a široké kalhoty, vlastn v cáry jakési svtié špinavé látky, které zvyšovaly strašidelný dojem její vysoké, hubené postavy. Na hlav nesla kuvšín (hlinnou nádobu s vysokým štíhlým hrdlem). Mlky jako stín sešla kolem nás k ece. kláštee byl se mezi tím probudil lovenský ruch. nádvoí oekávali nás dva mniši v erných, až k zemi sáhajících odvech s širokými rukáv\ s dlouhými krásn zkadeenými vousy a vlasy (pední ozdobou gruzínských i ruských knží) a uvedli nás do kostela Tam kýval již tetí horliv velikou kaditelnicí, z níž vystupovaly pravé oblaky bílého dýmu uvedla mne skuten v jakési myOmamující jeho sticky blouznivé rozpoložení ducha: ve zbožné úct první
dv
V
V
vn
díval jsem se vzhru do veliké, hrubými malbami ozdobené kupole a na obrazy sv. Davida a Konstantina v nadživotní velikosti vymalované na protjší
stn. lené
Byli tu zbroji.
vypodobnni jako spanilí jinoši ve váByl bych se rád pesvdil, jsou-li, jak
27
podobizny tyto podobné v Kiitaisu ujišovali, originálm, jejichž balsamované mrtvoly tu odpoí vají vedle sebe v kovovém sarkofágu stojícím na lvích pazourech; ale vštchny prosby naše, aby nám mniši » Otvírá odklopili tžké víko rakve, zstaly marný. se jen dopoUdne,« pouil nás jeden z nich lámanou
mne
ruštinou.
Zaplativše povinný dárek za otevení chrámu, vrájsme se ke koním. Z chaty zazníval dosud pitlumený, jednotvárný hlas modlícího se mnicha Na zpátení ccsté lesem vypravoval mi soudruh následující povst:
tili
Ped lety žil prý v Mocamethi imeretinský mnich, jenž byl vzorem pobožnosti. Od rána do veera se dával ve své kelji nad starýn^ psaltýrem, nehled ani na právo, ani na levo Tváe jeho byly bledé a vpadlé, tlo hubené z ustaviného postu. Ve spolenosti ostatních mnich dlíval zamyšlen, s okem sklopeným; promluvil zídka, neusmál se nikdy. Tak žil v kláštee po mnohá léta. Když jednou unaven bdním a tením oi s psaltýru zdvihl, spatil v oteveném okn své chaty kvetoucí vtviku granátovou. Vida ty krásné ervené kvty, jakoby prosebn do svtniky se deroucí, popošel bezdky k oknu a ulomil kveto. cí haluz. Ale když se s ní k psaltýru vrátil, splynuly náhle všechny písmeny v knize, že nemohl jediného slova rozeznati. Asi za hodinu na to vešli do cely mniši, kteí jej byli k nemalému svému udivení pi chrámové pobožnosti pohešovali. Než co spatili! Pobožný jejich soudruh sedl za psaltýrem, ale s okem do pedu upjatým,
podivn zaníceným,
Bratí mluvili
k
nmu,
tásli
s rukama vztaženýma. jeho ramenem: nepo-
23
hnul sebou. Oi jeho byly upeny do prázdného vzduchu, jakoby tam vidly postavu njakou, ruce vztahovaly se po ní a rty šeptaly sladce, toužebn: »Tasio! Tasio!« a pak zase volaly úpnliv, až to srdce rozrývalo: »Tasio! Tasio!«
Hrzou posléze
uchváceni jeden z nich
stáli
mniši kolem
nho
až sáhl
bezdky po vtvice
granátové, jež ležela ped ním v oteveném psaltýru. A jak vtviku tu zdvihl a oknem vyhodil, poklesly rázem vztažené ruce mnichovy a zraky jeho rozhlédly se udiven kolem, jakoby byly procitly z tžkého spánku. Nyní vdli mniši, kolik uhodilo: poznali, že ábel pokušitel tou vtvikou granátovou vloudil se do cely a že použil slabé chvilky jeho, aby mámením pekel-
ným
odvrátil mysl jeho od Boha. Spálili vtviku, vymýtili a spálili celý ke granátový, rostoucí pod oknem chaty.
Mnich vedl život písnjší než díve. Vyznal se jednomu z bratí, že zahoel co mciri (novic) híšnou láskou k mladé optovala, Však
ímeretince,
Tasii,
která
city
jeho
poznav s pomocí boží veliké provinní své, odtrhl násiln srdce své od srdce jejího a snažil se v postu a modlitb umrtviti každou vzpomínku na ni, což se mu bhem asu podailo. Však dívka zmizela beze stopy; rybái vyprávli, že ji spatili naposled na behu Cchali-Citheli, v nmž bezpochyby utonula. A hle! obraz té nešastné dívky vykouzlil ábel ped oi jeho, když utrhl vtviku granátovou.
Po
tolika letech spatil
ji
zase
ped
sebou,
krásnjší než tehdáž, když byl krvácející srdce od ní odtrhl, lehkou jako stín, v blostné (svrchním odvu Gruzínek Imeretinek) jako v mlze ranní, a
áde
i
29
erné, toužebné
oi
její
zanítily v
nm
znova dávno
uhaslý plápol vášn.
Uplynula léta. Mnich pohbil se za živa ve své elo jeho rozryly vrásky, vlasy prokvétaly stíbrem. Obraz Tasie ustoupil, zdálo se, navždy ped silou jeho vroucí modlitby. Tu otevel jednou okno chaty a zadíval se v modlitb, s rukama sepjatýma do modrého nebe. Náhle usedlo mu líbezné ptáe na rameno. Bylo blounké jako sníh a konce kidélek mlo ervené jako purpur. Vzal je do ruky a posadil na dla, aby se obdivoval jeho kráse. Však ptáe zaalo pti píse tak krásnou a sladkou, že zapomnl na modlitbu na Boha a naslouchal jako u vytržení tm zvukm, povdomým z dávných dob. Byla to píse Tasie. A když pohlédl oknem, vidl, že Tasie sama pje píse tu, stojíc ped chatou a kynouc mu bílou rukou. Mnich pohodil psaltýrem a riížencem a vyšel z chaty. Jako ve snách kráel k libému vidní, cele;
i
kteréž se zvolna vzdalovalo ped ním. Na štstí spajej tak mniši i spatili na rameni jeho ptáe nevídané krásy; poznavše nové máirení ábelské dotkli se kížem ptáete a hned zmizelo toto i vidní zbož-
tili
ného mnicha. Tento pesídlil se pak z kláštera, kde ho obklopovala moc satanská, do- vysoké té jeskyn ve skále za ekou. Ve spolenosti jednoho mnicha, který se dobrovoln vnoval k jeho úsluze, kleel tam ve dne v noci na tvrdém kameni, až se v prohloubily stopy jeho kolenou. Vlasy bílé jako sníh visely mu na ramena. Na provaze spuštném k ece posýlali jim tam z kláštera každodenn potravu Však jednou roz-
nm
vodnil se Cchali-Citheli. ervenavé jeho vlny stoupaly výš a výše, již nemohl se lun odvážiti pes eku,
30
již
všela se
pna
zaslánly otvor
její
jeskyn.
na úponky betanové, které
Záhuba obou
poustevník
Tu
požádal starý mnich svého soudruha, aby na okamžik odhrnul betanovou záslonu, aby ped smrtí ješt jednou pohlednouti mohli na posvátný Mocamethi, na boží svt. A jak slova ta vykl, rozhrnuly zvení bílé, drobné prstíky úponky betanové a v otvoru jeskyn objevila se bílá podoba Tasie, stojící na ovneném lunu, s vncem granátobyla
jistá.
kvt
v erných kadeích, a zvala k sob okem bývalého milence. A ten hledl upen na ni, slzy kapaly mu s oí, zdvihal -se pomalu, kráel ke vchodu a než tomu zdšený soudruh zabrániti mohl, chopil se ruky Tasie a vstoupil do lunu.
vých rukou i
V
tom
spojily se
úponky betanové, ervená
íka
opadla rázem na bývalou míru, a mnicha nespatil nikdo více. Tak unesl duši jeho ábel v podob mrtvé milenky.*)
"i Pi novém vydání této rty poznamenávám, že legenda vložená zde do úst cestovního soudruha byla vlastní moje smy-
šlenka, vzniklá z
dojm návštvy mocametského
kláštera.
:
Msto
ve skále,
INczávidl jsem Diomedovi nikdy píjmí »kroouv« Pres nebezpeí, že klesnu hluboko ve vážnosti tenástva, piznávám se upímn, že jest mi desetkráte milejší cestování v nejbídnjší kalmycké káe, než vysoko na hbet koském, na nmž jsem si vysloužil jaktživ málo cti a slávy. Alohl bych tenáe na své útraty pobaviti nkolika situacemi, v jaké jsem uveden byl svéhlavými hebci a vrtkavými sedly na svých nucených projíždkách komo po Kavkaze, mohl bych, pravím, ale nechci z mnohých titelc
—
dvod. Po tomto zahanbujícím vyznání nemusím ani zvlášt vytknouti, jak snadnou volbu jsem ml mezi obma dopravnými prostedky, které mi úslužný Armén v staroslavném í^ruzínském Gori pro výlet do Uphlis-ciche*) nabídl: totiž mezi osedlaným konm, » dobrým jako ovce*, jak Armén v práv arménské schytralosti podotkl a krásným, pohodl-
mst
— —
ným
^>faetonem«.
Na druhý den
pedn •
)
nelišil
zažil jsem dvojí trpké sklamání se vychválený »faeton% který se z rána
ti, jak napsáno, ne Uflis-ciche.
!
32
u vrat
ských
mého hostince zastavil, niím od našich židovpryek a za druhé vykonal jsem cestu do
Uphlis-ciche vlastn pšky.
Tato cesta vede totiž po holém, spáleném behu Kury, kterýž jest v pravém slova smyslu rozsekán množstvím hlubokých a srázných úžlabin. Každou chvíli otvírala se ped námi taková rozsedlina, na jejíž obrub jsem po píkladu koího Gruzína ochotou »faeton« opouštl. Koí vedl s velikou opatrn kon po jedné stráni dol, po druhé nahoru Nahoe jsem a já jsem následoval pšky za nimi. usedl do vozu a sotva jsem roztesené sedadlo ponkud urovnal, stáli jsme ped novou prohlubní. Takovýmto zpsobem dostali jsme se konen k holé kostrbaté skále, kterou jsme byli po celou tuto sit vcnia verbo jízdu zdánliv na dohození kamenem ped oima mli. Již z daleka poznává ce-
eky
—
—
obyejnou skalou Jest na povrchu jaksi podivn ohryzána a rozhlodána, sotva jen zubem vše asi vtírá se ti hned na mysl stovatel, že není tato skála jen
—
—
asu. Já jsem pohlížel na tu podivnou skálu ovšem již zrakem zasvcence. jsem, že skrývá v adrech svých povstné msto Troglodyt, tajemnou památku pradávných, nezbádaných vk. Již pi své jízd po železnici z Gori do Tiflisu byl jsem spatil v kouzelné he barvitých záí, arovném tom pvabu kavkazských veer, na stran této skály, obrácené ku behu Kury, peetné tmavé otvory okna a dvée opuštného skalního msta. Vjeli jsme do gruzínské vesnice, ležící pod skalou. Podobá se spíše skupin velikých krtcích hromádek. Vhodná vru píprava k návštv u Troglodyt sžírajícího
Vdl
—
•ó-á
Jsou-li obyvatelé této vesnice potomky jejich, potisíciletí piríbytky své jen o málo nad vznesli zemi, v níž si vyhloubávali praotcové jejich svá obydlí
bhem
Vtšina tchto bídných gruzínských
»saklí«
vyhrabána
na pólo ve svahu zem, z níž vyhledají pouze pední a ásti postranních stn z hrubého kamene, bez omítky, se skulinami na míst oken. Plochou stechu, pokrytou zemí, nerozeznáš z dálky od okolní pdy; v pedu spoívá vynívající kus té stechy na dvou neb více neotesaných, neobarvených kmenech, zastupujících místo sloup. Tak vypadá vtšina tchto obydlí; nkteré vybraly se sice úpln ze zem, okazují poctivé tyi stny a mají též onaejší vzezení, ale všem psána jest bída na ele. Kolem nich leží
jest
v
primitivní devné náiní a mezi obrovské hlinné nádoby. Hle! tam zadjedna z nich na pólo do stechy, a kou,
nepoádku rozliné
tím
stojí
lána je^L vycházející
byla tímto komín.
z
uazeného
hrdla,
zpsobem po
svdí,
Plamenný žár jižního slunce prostranství a jen místy stele po
že
promnna
dna v originelní
vyražení
leží
nm
na celém tom
osamlý strom
merukový chudiký stín. Teprve doleji u eky skupeny jsou hustji rozliné ovocné stromy, tvoící svží zelenou oasu uprosted zprahlého okolí. Píjezd náš zbudil ve vsi nemalý poplach. Psi vybhli nám se zbsilým štkotem vstíc; na plochých stechách zdvihly se opálené dti, nkteré v raj ském odvu, a vyvalily na nás udiven veliké erné oi mezi saklemi mihlo se nkolik peste odných ;
dlouhou tých
spšn
nichž si nkteré bílou plachetkou; muži epicích, ve spodkách a v
ženštin,
z
zastely
obliej
huatých špiapepásaných dlouv
34
hých kabátech rzných barev, zastavovali
se
kolem
cesty.
Když jsme vesnian.
tlupa
stanuli, shromáždila se kolem nás Prohlášení mé, že mi dostaí jediný
prvodce, bylo hlasem volajícího na poušti: nikdo z pítomných neuml rusky. Musil jsem tedy celé uspoádání výletu penechati taktu koího a ponvadž nebyl ozdoben stejnou skromností jako já, stoupal jsem na skálu v prvodu co do etnosti vru knížecím.
Než vás uvedu do msta jesky, musím pedenkolik slov na vysvtlenou. Na mnohých místech Kavkazu vidl jsem v kolmých stnách skalních podlouhlé, tyhranné otvory: z poátku ml jsem je za díla pouhé pírody nebo blouznivých asket, ale když slati
se objevovaly na všech stranách, když jsem je spatil skupené v nkolika dlouhých pravidelných adách nad sebou jak otvory holubník, nabyl jsem pesvdení, že jsou to ádná obydlí, vesnice a msta njakého Ale jak se jmenoval národa, bydlivšího ve skalách. tento národ? Kdy žil? Pro zalézal do tchto skalních doupat? Bylo mu vydlabání jeskyn pohodlnjší, než sestrojení chatre? Pimla ho k tomu zpsobu života vrozená náklonnost, nebo strach ped
dravou zví, sveepým
nepítelem a jiným nebez-
peím? Zdá se vru, že poslední. Jeskyn tyto nalézají vtšinou vysoko v kolmých stnách skalních, v místech nepístupných, k nimž se nyní cestovatel toliko shoia pomocí provazu spustiti mže, a vypadají jako poslední zoufalé útulky lidí, kteí jen takto vnému pronásledování uniknouti mohU. Však tu naskýtá se nová otázka: Povstaly tyto skalní osady v pradávné, se
35
pedhistorické
dob, kdy
bem bezpený
útulek
si
lovk
ped lovkem
jen tímto a
zpso-
dravcem upra-
i za dob pozdjších jakožto obasná útovpádu nepátelských plemen a krvavých vnitních rozbroj ? Všechny tyto otázky kižovaly se hlavami mnohých uenc, ale odpovdi k nim nedopátral se žádný. Jako prázdné dlky umrlí lebky, podivn a tajemn, shlížejí k nim ty erné otvory, roztroušené hust po skalách Kavkazu, Krymu, Persie a Malé Asie. F. Remy ve svém nmeckém dílo o Krymu troufá si ovšem prohoditi, že *jen germánské psti a germánská vytrvalost tak obvivuhodná díla vykonati mohly«, ale chlubivé toto tvrzení je pece jen trochu germánsky smlé. Vtšina spisovatel má za to, že byly skalní ty vesnice vyhloubány v dobách pcdalekých. djepisu nedohledných od neznámého njakého národa. Neznajíce vci, pomáhají si alespo jménem. Vypjily si je od Strabona, který vypravuje, že na severním sklonu Kavkazu žije národ Troglodyt, bydlící v jeskyních a mající hojnost ovoce a obilí. Odtud jméno Troglodyt vbec pro dávné, neznámé ony obyvatele jesky. Uphlis-ciche však zaujímá mezi tmi osadami
viti
mohl,
išt
za
Troglodyt
zcela zvláštní místo.
Pedevším není
vy-
adami jesky do kolmé
skalní stny, nýbrž skupeno jest jaksi tarasovit, ale v nepoádku po hoejším šikmém svahu skály. Není do této jen vtesáno, nýbrž zní též vytesáno: jednotlivé jeho píbytky, utvoené obyejn skupením nkolika souvis-
tesáno
ásten
vn
zpracovány, okazujíce ploskou postranní stny a mezi nimi táhnou se uliky, chodby, schodišt. lých jesky, jsou .stechu,
i
prelní neb
i
36
Druhá
zvláštnost
Uphlis-ciche spoívá ve vnitní Ostatní osady Troglodyt, promluvil, skládají se z pou-
úprav jeho komnatek.
nichž jsem shora hých krychlovitých jesky,
o
s holými stnami beze Uphliso surovosti obyvatel ciche naproti tomu spatuješ rozmanitá klenutí, sloupy, oblouky, vkusné ozdoby na strop a stnách a vbec mnoho vcí, jež hlásají vyšší stupe vzdlanosti a vybroušenjší krasochu jeho pvodc. Pekvapují stopy staroecké, ímské, arabské a gotické v
všech ozdob,
V
svdíce
t
nm
architektury.
Než pohleme
již
do nho.
.
Zahnuvše po úzké
podobající se spíše hlubokému kamennému žlábku, na stranu skály k ece obrácenou, spatili jsme nad sebou v rozervaném svahu zvtralé skály množství erných otvor, vyhlížejících podivn, tajemn z nepravidelné smsi rznotvárných, z ásti lidstezce,
skou rukou zpracovaných skalisek. Uprosted tchto skalních doupat stojí voln gruzínsky kostelík, ale na však jest zapólo zboený, vkem celý sešedivlý jisté mladíkem nezkušeným mezi tmito byty dávného plemene, do jejichž kruhu byl vlepen nábožností no-
—
vjších pokolení. Nejprve prošli jsme tsnou ulikou, již nazývají prvodí » bazarem*. Okazují ti po obou stranách otevené brlohy se stokrámy a duchany (krmy) pami laviek v pedu, podobající se tvarem svým jakž takž nynjším saklím gruzínským Když jsme z uliky této vyšli, pibyla k prvodu
—
mému
posila v
osob
Štíhlého,
mladého knze gruzín-
ského v dlouhém erném taláru, s kulatým erným kloboukem na hlav, erný jeho vous a havraní, kueravý vlas, na znaku v ozdobný cop spletený, dávaly
37
podlouhlému jeho oblieji s velikýma, tmavýma oima dstojný. Uml trochu rusky. Na další cest zvtšov^ala se stále má suita novými pírstky a na
ráz velice
konec, myslím, že bylo vkol mne mužské obyvatelstvo vesnice.
knzem do
shromáždno všechno
jeskyn byl jsem jsem se v prostranné, tyhranné síni, již oddlovaly po obou stranách pkné sloupy ode dvou poboních komnat. Pedevším vzbudil strop toho sálu mj obdiv: napodoboval totiž v pekrásné práci strop trámový. Uprosted vytesáno bylo mohutné bevno, k nmuž s obou stran piléVstoupiv
s
nemálo pekvapen.
nejbližší
Octnul
haly ozdobn ady píních trámc. Na bevnu vidti stopy okrouhlých sloup, jež kdysi strop podpíraly a jejichž krásné podstavce se dosud na podlaze zachovaly. Do poboních komnat vedou schdky; ve stnách spatují se rzné výklenky a ve strop okrouhlý pravidelný otvor tvoící nepochybn komín. V zadní stn sálu otvírá se ješt jedna malá tmavá komnatka, k níž se vystupuje po dvou schdcích snad povýšená ložnice bohatého Troglodyta, který ped tisíciletími obýval tento skalní appartement. Ješt mocnjší dojem uinila na mne následující jeskyn. Strop její skládá se ze krásných, kižujících se klenutí, jež rozdleny jsou vyezanými pruty, sbíhajícími se uprosted nad hlavicí sloupu s nžnými ozdbkami. IMezi etnými výklenky ve stnách poutá k sob pozornost jeden dlouhý, prostranný, jenž sloužil bezpochyby za postel neb lehátko. V jedné stn této jeskyn prolomen jest otvor v hlubší, prostrannjší komnatu. Po píkrých schdkách sestoupili jsme na to v jeskyku, za níž vytesána jest malá klenutá sí se
—
ty
Svatopluk
ech:
Sebrané spisy VII.
pkn
3
33
sloupy v rozích a se zbytky znamenitých okras na strop: spatuješ kolo s hvzdou, jejíž paprsky spojují sklenuté konce rohových onch sloup. V levo otvírá se postranný výklenek s vyvýšeninou na zpsob oltáe. V prostranných stnách toho výklenku spatují se naproti sob dírky se zbytky uhnilého deva. Prvodí nazývají tuto jeskyni » kostelem*. Jak slulo neznámé božství, ped nímž shýbalo se koleno lidské na kamenný stupe toho oltáe?! Však nebudu vás provádti všemi kobami skalního msta. Dle uvedeného mžete si již pedstaviti ráz jejich. Rozmry jich jsou vtšinou skrovné, ale to pekvapuje navštvovatele ozdobná práce na
za
stnách a stropech: jsou tu stropy klenuté, na zpsob bevnoví vytesané, tverci, ržikami a hvzdami ozdobené zkrátka vidti tu pravé kvty umní kamenického. Všude nalézají se stupn, sedátka, výklenky, slouživší za lože anebo za špižírny. Nkteré z jesky tchto jsou celé uazené, jiné pískem a hnojem do póla zanesené. Ba, valná jich ást stala se již dávno nepístupnou noze lidské a jen erné otvory,
—
bu
stranou k vesnici ze srázné skály, svdí o jsoucnosti jejich. Znamenitjších jesky pístupno
vyhlížející
jest asi dvacet.
Usednuv
konen
jsem se do myšlenek. tohoto
na stupe jedné z nich, zabral Kdo mi poví historii divného
msta?
Dle gruzínských letopis založil je Uphlis, v šestém nebo sedmém koleni potomek Jafeta, syna Noahova. Uphlis-ciche znamená hrad Uphlisv. Obydleno bylo prý až do vpádu strašného Cingis-chana. Dle vzoru Uphlis-ciche vytesala prý si krásná Tliamara koncem XII. století po Kr. svou Vardziu (zámek rží)
89
do kolmé skály u Achalcikii, kde spatiti v šeru klenuté chrámové jeskyn na stene v životní velikosti podobiznu slavné caice gruzínské. Zpráv letopis gruzínských lze ovšem jen potud uviti, pokud kladou první zaátky msta Uphlisova Zdá se však, že v dobu pradávnou, pedhistorickou. národm pozdjším se zalíbilo skalní to hnízdo tou mrou, že v práci Tioglodyt pokraovali a jeo 3()5 komnatách
posud
mže
turista
i
jejich sob k bydlení po vkusu svém upravotomu nasvdují vnitní okrasy, stopy rzných starý gruzínský kostel uprosted sloh stavebních msta. To vše, co z podání a domyslu íci lze o tajemné jeho minulosti. Za to nalézá v nm obraznost široké pole. Oda okazuje vám neznámé hrnuje vám záslonu lidi, kteí trávili život svj v tchto jeskyních, kteí
skyn vali:
i
vk
tu družn pracovali, hodovali, nepátelm se bránili, Kde jsou? Zmizeli navzývali bohy neznámé, vždy, vymazáni jsou z pamti lidské; zstaly tu jen prázdné, šeré dutiny, rozžhavená sluncem skála, po níž se míhají stelhbit šedivé ještrky a v jejíchž
—
dutých v
huaté
adrech burce, k
hledává
nmuž
pastý za boue útulek nedolétá ani tichá zvs mi-
nulosti.
Zeptal jsem se gruzínského knze, kdy bylo asi »0 dávno, jeho skalní msto vytesáno. velmi dávno, « odpovdl, » díve ješt, než Rusové Ped sedmdesáti lety zaíná tedy Gruzii opanovali.* pro nejuenjší hlavu vesnice šerá dávnovko^t — Hmátl jsem bezdky na pecku njaké horniny, vynívající z pískovce stny jedné jeskyn. Knz popotáhl mne stranou a pravil mžouraje chytrácky erdle náhledu
!
40
nýma oima:
»0h,
zdejší lidé jsou hloupí, velice jsem, že chtjí Angliané z kamene tchto jesky dlati železo; náš lid nechal by je do soudného dne ležeti ladem. Inu, je posud hloupý, velmi hloupý!* Zpátení cestu z Uphlis-ciche vykonali jsir.e za všeobecné veselosti. K vesnici vede totiž shora skalou šikmý, okrouhlý tunel; druhdy býval opaten stupni, ale po tch nezbyly než slabé stopy a navštvovatel musí se spustiti tunelem sed, jako po ruské
hloupí
!
Slyšel
sklouzace. Když jsem
byl ješt prohledl malou, uazenou skály patrn mnohem pozdji vytesanou, s gruzínskými nápisy a miniaturním oltáíkem, se dosud v jistých dnech sloužívá mše, rozna louil jsem se s gruzínskou družinou. Ale nkolikrát ješt ohledl jsem se z *faetonu« nazad k podivné skále, která tam nad ekou vážn a tajemn strmla si
jeskyni, v úpatí
nmž
jako obrovská Sfinx. na jejím ele?
Kdo rozeší hádanku,
vyrytou
Projíždka gruzínským krajem. I.
ijda tomu, kdo tvoiti musí v letních msících ást pikantního národopisného ragot, dusícího se na dn rozpáleného kamenného kotl se zubatou obrubou, jemuž je na vlas podobno vyprahlé okolí Tiílisu, msta Zakavkazí! V tchto msících jest
hlavního
Tiflis
hrozným. Hrubé zdi
dom
pedstavují bloeavé, horkem rozasijských pukané plotny a sporá jejich okénka, Ize-li tak nazvati uzounké erné skuliny, podobají se stílnám tvrzí, bránících se zoufale proti obléhajícímu je vedru. Kdo mže, utíká se do nich nebo pod bizarrní jejich pa-
odpadky pochybného stínu v líce neviditelnými plameny a z každého kouta pepadá jiný strašlivý zápach zákenicky tvj nos. Všechna špína bazaru promnila se v levlae,
bídnými
skrblíci
Vzduch
šlehá
ti
hounký blavý prášek, který se ukládá v každý záhyb tvých šat jako kídové stíny na obrazech jisté malíské školy. Co zbylo s tebou na ulici, hyne mdlobou a žízní! Mdle klopýtá kolem zádumivý osel s
košem devného
se za
ním Asiat
v
uhlí
po každém boku a lín vlee
tžkém
kožichu,
s
huatou papá-
42
chou na hlav s obliejem suchým, rozrytým vráskami, vypáleným do brunátná v té ohnivé peci, s vousem ryšavým, jakoby požehaným tou plamennou výhní. Marn prahne zrak tvj po úlev ze všad tisknou se rozpálené holé stny, eraé homolovité stechy arménských a gruzínských kostel trí nad nimi jak zuhelnatlé žárem, a ecké jejich kíže kmitají a blyští se jak hoící zlato. A nad tebou rozpíná se ohnm :
sálající,
plamenn modrá
obloha,
bez nejlehí
tísn
oblákové, bez nejmenší nadje ve vlažnou úlevu. Chceš-li okáti na okamžik, alespo v duchu, musíš se vydrápati na zíceniny perské tvrze nad mstem a tvá svou obrátiti k severu; tam spatíš v dálce za tlupami nesetných pahork a vrch bílé apky kavkazských velehor, tpytící se vným ledem a snhem, bude se ti zdáti, že svží vánek horský ovívá žhavou tvoji skrá. Ovšem jest tato vyhlídka jen skrovnou útchou i
pro
muenníky
tifliského léta.
Jaký div, že zmocuje se evropské ásti msta zvláštní
na zaátku
—
té
doby
zimnice, která se jeví v šukání ernookých gruzínských služek po pavlaích s chocholy rznobarvého peí v rukou, v penášení kufík a krabic, v upevování * sumek* pesýpacích cestovních vak z hrubé vyšívané látky za erkeská sedla horských koník, hrabajících na dvoe netrpliv kopytem, v hrení »tarantas« a rozmanitých barokních plod obraznosti sedláské, v nichž uložena jest jako v archách trest' celého domu, od Dumasa v kožené vnitní kapse až po kanárka, v ozdobné kleci se houpajícího zvení
—
zimnice,
—
nemotorné boudy, z níž vyhlížejí svží oblieje díví, záící myšlenkou, že za krátko vyhledati
po stran
43
budou z ráincc kvétii granátových a magnoliových do nejkrásnjších krajin KarthveHe, Kachecie aneb Soinchecie. Zimnice,
jejíž })ríznaky jsem tuto nastínil, zmoczaátku léta každého, kdo není pikován k Tiflisu chudobou nebo nczlomným okovem úední Všechno pospíchá v Kadžóri, MangUs, povinnosti. Bloklju, Abas-Tuman a v jiná bhžší neb vzdálenjší lázeská neb zábavní místa Zakavkazí.
uje
se na
V této dob
mizí
tém
z
kaleidoskopu tifliského
odv
evropský. Malebnými tlupami Asiat prosmyká se na ulici jen zídka vychrtlý úedníek ruský, jemuž podíízené postavení a skrovný duel od nedovolují, aby byl úasten rozkoší obecných tifliských
elegantní
prázdnin.
V dob píprav k všeobecnému tomuto sthování uinil mi hostitel a krajan, vojenský kapelník M., návrh, abychom podnikli spolu výlet do Manglisu a Blokljue, kdež vyíditi hodlal zárove nkteré úední
mj
záležitosti.
jsem radostn tento návrh, ale radost má s teskným jakýmsi rozechvním, ktepociujeme na prahu velikých a tajemných udáPijal
byla réž
smíšena
lostí.
Zachoval jsem sice pimený klid pi sdlení soudruhov, že nutno pedevším najmouti pár koní; byl jsem chladným svdkem urputného smlouvání mezi ním a vyzáblým arménským koaem, kteréž s jízdeckým náiním skonilo najmutím dvou hebc po rublu za kon a den jízdy; mlky pihlížel jsem i
z jitra výletního
obcházel,
lenou burku nu
na
dne, jak »prefatýn«
erkeská sedla pitahoval
n
kladl;
obul
jsem
a s
dvoe kon
sumky sbapodkováním i
44
ohromné jízdecké
do nichž ^mne
M. vnutil, a do kapsy, že na každý zpsob ped slunce západem do Manglisu dojedeme; ale v nitru mém nemohla se nikterak zaboty,
slyšel jsem, zastrkávaje nabitý revolver
koeniti boty ve
vbec nkam dojedu a opt k matice zemi složím.
víra, že cti
své
jízdecké
Mé
pípravné vzdlání v ušlechtilém umní jezdezakládalo se pouze na nkolika vyjíždkách za mladosti radostné do panského rybníka, když tam
ckém
dn
eledín
A
kon
brodil.
tou
pípravou že bych
se udržeti dovedl sedle neku hodinu, dv, ale po cely dlouhý den, až to slunce, které nyní nad ploskými stechami tiíiiských vychází, kamsi za neznámé
v
s
potmšilém
dom
hory zapadne?!
Však co naplat! Kostky jsou vrženy. První mé zkušenosti v novém umní byly, že pekážejí pi vstoupání na nejvíce ruce a že je hlavní obtíží, dostati kon ze vrat. Soudruh švihl nahajkou, krátkým biíkem s koženým, vyšívaným srdíkem na konci, a ztrápení hebci naši dali se do vlažného klusu. Pochválil jsem si v duchu prostá erkeská sedla. Nikoli snad pro tsnost a tvrdost jejich, ani pro krátkost jejich tmen, která vnucuje nohu v nepirozen skrenou, pro zaáteníka dvojnásob obtížnou polohu nikoli! mne zaujala pro jiná vc. Jsout vpedu a vzadu špiat vyvýšena a pední jejich
k
mj
pkn
—
n
špiku zdobívá kovový knoflík. Mžikem ocenil jsem výhodnost toho zaízení. Nevím, zdali jsem postihl úmysl erkeského vynálezce, ale knoflík ten stal se mi jediným bodem Archimedovým uprosted povšechné nejistoty, jedinou kotvou áky na té živé
45
vln, která
mne
unášela
ku
behm
naprosto nezná-
mým. Když jsem vlánosti,
již
mohu vám
zabedl do takové epické také nastíniti nkolika rysy
roz-
naši
dvojici.
Muj soudruh byl mladý, štíhlý muž s podloulilým obliejem, jehož zdravá ple se honosila brunátným
nádechem
jihu,
kterýž tak
dobe
sluší martialní
n.užské
Tento jižní zákal byl práv jen pouhým ná dechem; nebo tvá mého pítele byla poctivou eskou tváí, jejíž ráz zachoval se neporušen pod hndým tím flórem, kterýmž ji obestelo sedmnáct roku pod žhavým sluncem kavkazským. Za to zakalil tento dlouhý pobyt na Rusi ponkud rodnou mluvu v pamti mého soudruha a promnil ji v jakési vše-
tvái.
budoucnosti. Tuším, že mu proto nenapsal o martialnosti jeho zevnjšku, zamleti nemohu, že jsem ji pozstane napsáno, pinášenou oblib ve zvláštním važoval spíše za rázu stavu vojenského; nebo každou chvíli trhala se ta uzda rázné odmenosti a vážnosti i proskakovala tkavá, buršikosní letora a lehká, veselá mysl eského hudebníka. Však nyní sedl tu s bezvadnou vojenskou grácií v sedle, tsn upjat v bílou uniformu epaulettami na ramenou, s placatou s mohutnými bílou apkou na ostíhané hlav, až trochu nápadn vzpímen, hrdý pedmr.t tajného mého obdivu. Jak jsem vedle nho já na koni vypadal, nemohu vám bohužel vylíiti. Soudím jen, že rušila pílišná pozornost, jakou jsem knoflíku na pední vyvýšenin erkeského sedla vnoval, ponkud dojem rejtharského
slovanské zazlíte.
mého
náeí
Co jsem
zjevu.
a ob
46
Však
dosti již o jezdeckých trampotách, jež zamnozí cestovatelé poznali, avšak málokteí vylíili. Chtl jsem vám jen okázati, že hodlám kresliti tyto své skizzy vrn dle skutenosti a nikoli za vzorem mnohých cestopisc, kteí malují do svých krajin sebe vždy jen s nimbem dokonalosti kolem hlavy.
jisté
Penechám tenám, aby si po libosti malovali a slasti mé první jízdy asijskou ástí msta,
strasti
víivým ruchem bazar, aby si vymýšleli nejsmlejší kombinace obrovských nádob hlinných, odpoívajících
mezk s plnými koši na bocích, slepých cimbalist a pištc, hádajících se kupc, Peršan hrajících klidn na zemi triktrak, modlících se Tatar a jiných velbloud,
pekážek, jež mi
s klopotem pekonávati bylo; aby se na mých rozpacích posupnými zraky huatých postav s kinžálem v pasu a s puškou na zádech neb velkýma ernýma oima dívek, klonících se s vysokých pavlaí, s vlající snhobílou adrou kolem tla; aby si navedli s pánembohem polonahé malé Asiaty, by kikem a kamením pobídli mou Rosinantu k nesmyslnému trysku a mne rázem vyrušili z klopotn udržované rovnováhy; podotýkám jen, že jsem si zhluboka oddechl, když stanuli hebci naši za mstem na
pásli
—
výbžku
skály,
jejíž
elo
vní
rozvaliny prastarého
perského hradu.
Pod námi
rozestírala
se
široká
tifliská
kotlina
ranního slunce, jež odívalo tpytem špiaté vže gruzínských kostel i blomode kostkovanou baku tatarské mešity, trící ze spousty plochých stech, a odlupovalo zlatými prsty svými kostelíek svatého Davida od šedivé skály, v níž se jindy ztrácí s šedivou svojí vížkou, tichý strážce hrobu Griv paprscích
i
tém
47
bojedova, vysoko v drsných adrech holé, fantastické Mta-Cmindy, hory posvátné. S lehkým srdcem rozlouil jsem se s tifliskou kotlinou, obrovskou tou retortou, v níž jsem se byl po dva týdny žárem slunením pražil, a klusal jsem dále za soudruhem kamenitou stezkou. Hle, tu vyryla zbožná ruka do skály prostou kapliku, hrubý tyhranný výklenek s obrazem svatým, aby ped ním postál vnímavý chodec a zašeptal modlitbu o zdar na cestu neb dík inní za šastný návrat. Než evropské oko nemže ve zbožném zanícení utkvíti
na té skalní svatyni;
vymalovaný v útrob živ na malby rozpustilých
svatý,
její,
žák
nebo
gruzínský
upomíná je píliš rudkou na stn
školní budovy.
Hledali jsme tedy radji tlesné posilnní v nej-
(krm
duchanu za džbánem vína, s vyhlídkou na širokou bílou silnici, po níž se stíhaly dlouhé karavany mezku a velbloud. bližším
,
II.
Vyerpavše podobný
—
tenký, celý jídelní lístek »duchanu« chléb, vejce na hniliku, oví sýr a vydali jsme se slabé víno z nmecké osady tifliské na další cestu.
hlín
—
Za krátko opustili jsme kruh nahé, kamenité pdy, vypálený kolem Tiflisu jako stínem bájeného jedovatého stromu. Za námi po levici prostírala se ješt písitá, jednotvárná planina, v níž prozrazoval jen kovový lesk daleké, nejasn nartané jezero ale ped námi zaala se již pozvolna odívati zem tím bájeným ;
48
pepychem,
v
nmž
si
halí
své
bujaré
píroda kavkazská. zelených krajek, jimiž
libuje krásná
Hlete na vkusné vzorky tch tvary, vizte
kvty, jimiž záí celá jako po
ty bílé,
ervené, modré
drahokam! Pemnohem více svým
dešti
kvapuje vás svým bohatstvím, ale básnickým vkusem. Což jest všechno ozdobnické a
alounické
umní lovka
proti
divm
grácie
a
ma-
jaké provádí píroda kavkazská
svou révou a svým chmelem! Kdybych byl malíem, myslím, že lebnosti,
z poátku ped každým skupením strom svj umlecký stánek. Hledl jsem ve tvá té zem jako v obliej mi-
bych byl rozbíjel
nmž
objevujeme vždy ješt novou vnadu. se na mne pohledem, zpitým roza vonný její vzduch vanul mi v elo jako dech
lenky,
v
Ona pak usmívala koší,
milostné touhy.
Zapomnl jsem docela na trapnou svoji závislost koské a bezdky emacipoval jsem se od
na libovli
železného knoflíku na špice erkeského sedla. Potkávali jsme vtší a menší karavany, smím-li tak nazvati ady kar s obrovskými devnými kotoui na míst kol, tažené buvoly a voly, s tlupami muž, kráejících podle nich. Každá podrobnost mne zajímala. Snad peceoval jsem malebnost tchto skupení pro úplnou jejich novost, která mi je odívaia svžím kouzlem. Rozmanité cetky na elech buvol, zvláštní tvary povoz, nevídané kroje lidí vše to vyzývalo a poutalo stále mou pozornost. Nkteré z tchto obrázk pivádly mne málem u vytržení Tak zaznamenal jsem si s obzvláštní pietou jeden výjev: v káe s párem velikých erných buvol leží na surové bedn mladík v tsn piléhajícím tmavc'm obleku, který jest po lýtkách, na zádech, po celé
—
49
obrub
prošíván složitými ervenými arabeskami; spousty havraních kadeí zadrhnut jest malebn hndý bašlík a spící obliej soumrných rys vyniká tím živým, jižním inkarnatem, jemuž se obdivujeme na obrazech Murillových; svalnatá ruka pohrává si ve spaní ozdobnou rukojetí dýky jež trí Na voji mezi buvoly sedí jízdmo z erveného pasu. malá, opálená, vyjevená dvina s drobnými penízky na obnažené hrudi a s velkými, tenkými kruhy z movedle káry pak ubírá se vážn a slavn sazi v uších staec v zeleném turbanu, v halen s širokými rukávy sáhající až po zemi, s bílou, ctihodnou bradou, obraz
kolem
;
biblického patriarchy. dále velkolepjšího rázu. Krajina nabývá Skály tu a tam porostlé chudou kleí stídají se s hlubokými doly, v nichž bují krásné lesy bukové, a zrak se potšuje spoustou planých rží a kvetoucím snhem hlohu. Vyjíždíme na obrovskou skálu a náhle, jakoby byl Titána rozpoltil, zívá ped námi široká ji hluboká trhlina, sáhající snad až do samých jejích. Oi^atrn stoupají hebci naši po most, jejž tvoí nkolik vedle sebe ležících, ledabylo okleštných strom s hrzou hledíme do závratné hloubky, na mysli tane nám bajka o Sesamu a s udivením zalétá pak oko naše, odkud se nám tou trhlinou skalní usmívá vstíc, z úžasné hlubiny, úryvek njaké idyl-
ím
me
koen
;
lické
krajinky.
na šik buk po pravici, promodrává isté nebe a mezi jejichž blavými kmeny prohlížejí hluboko zapadlé vrcholky zadních strom, pedstavujeme si, jak sráznou asi celtou sestupují zadní ady toho voje do
Jedeme
jejichž
dále.
koninami
Hledíce
se
«
50
hluboké propasti,
z níž se
na nás usmála ona
pvabná
krajinka.
Po levici upoutal pozornost mou rozkotaný jakýsi hrad na holé, strmé skále. Byly to jen chatrné trosky njaké pevné, ale surové tvrze, jež tam nly pust a posupn jako polámané zuby z kostlivé elisti. »Smatri, krajánku, « pravil mi soudruh ve své všeslovanské budoucnosti, »vot zámek, v nmž
mj
ei
choval Ker-Oglu své žínky.«
>Kdo
byl Ker-Oglu?« otázal jsem se. Razbojnik byl, tatarský loupežník, jenž unášel krásné dvy a skládal pi tom bohatýrské písn. Každý Tatar zná jeho kousky i jeho
>Eh,
kdo.f*
zpvy.
Nebude vám s podivením slyšeti, že mne tchto nkolik slov naplnilo velou touhou, seznámiti se blíže s bývalým pánem rozkotaného hradu. Osoba, spojující v sob zárove dv tak zajímavá povolání, s mocným kouzlem úplné novosti a pvodnosti, v pohádkovém písvitu východu, zaujala mne rázem pro sebe. Obraznost má vracela se ustavin k tomu mohamedánskému pvci a loupežníku v jedné osob. Doufám, že mi dovolíte, abych vám pedstavil nkolika slovy tuto pvodní a zvláštní postavu.
Ker-Oglu Asie
asi tím,
je
kmenm stední Marko. Jako slepci tam koující pvci, »aušikové«, iny
mohamedánským
ím Srbm
králevic
jihoslovanští, slaví svého hrdiny a protkávají
vypravování
to
vlastními
Každý »aušik«, sebrav kolem sebe tlupu poslucha, pednáší jim njaký úryvek z dobrodružného jeho života, pouštje ovšem pi tom obraznosti sebral posud jen své voln uzdu, a — pokud vím Alexander Chodzko tyto rhapsodické zlomky v jakýsi
jeho zpvy.
—
61
vydal v anglickém pekladu pod názvem perského národního románu. V postav Ker-Ogluové zidealisoval a zkrystalisoval se národní hrdina, jak si ho pedstavuje divoký, loucelek, jejž
peživý Kurd a furkoman a ostatní píbuzné mohamedánské kmeny onch stran. Smlost a udatnost, láska k nevázané volnosti, divoká pýcha, ukrutnost a hrabivost, vrnost v pátelství, nedtklivost v záležitostech cti, slepá horlivost náboženská a ve všem ohnivá
—
smyslnost ty jsou hlavní rysy v obraze našeho hrdiny. Ale nade vším rozesten jest jemn krášlivý pel poesie. A Ker-Oglu není básníkem poslední ady jeho zpvy chovají nejednu záivou perlu a žijí budou dlouho ješt žíti v ústech jeho souvrc a soukmenovcn.
;
i
Rodem polovici
eí
byl Ker-Oglu Turkoman, žil asi v druhé sedmnáctého století a skládal své zpvy v ná-
persko-tureckém
Než vizme
již, jak si upravují osobnost jeho asijští rhapsodové. Z pravidla mívá obyejnou lidskou míru, ztrácí se mezi ostatními figurkami na šachovnici ba-
ale asem vzrstá pod rukama pvc v pohádkového obra. Pak dosahuje výšky minaretu, zatáí si obrovské kníry za uši, hází celé mice vaené rýže do propasti úst, škrábe se na lýtku, do nhož se zakouslo deset otroky unášené jím krasavice, a stílí z luku palcem své nohy, že meí každý vymrštný
zaru,
svou matku. jeho jsou kopí bambusové a egyptský; vedle nich houpá se na pleci jeho kytara, nerozluná družka, s níž se mazlí jako otec s milákem dcerou. Dal si ji vyložiti drahou mosaikou a štíhlé její držadlo zaídil tak, že je po libosti své pišroubošíp jako telátko, hledající
Zbranmi
me
!
52
váti a
odšroubovati mohl, jak hlásají »aušikové«,
s
pa-
trným obdivem nad takovým technickým zdokonalením, které prý vynalezl sám Ker-Oglu.
Pi každé píležitosti, uprosted kvasu i boje, ped milenkou nepítelem chápe se Ker-Oglu kytary a naznauje nkolika akordy a krátkou písní svoji okamžitou duševní náladu. Však více, než svoji loutnu miluje Ker-Oglu svého Ajvaza, pijatého syna. Nazývá ho svým okem. svým mladým jeábem, svou duší, svojí srnou, odívá ho v zlato a hedvábí a asto opvuje jeho krásu. Ale nejvýše miluje oblíbeného svého kon Kyrata Tato vroucí náchylnost ke koni, stálému soudruhu bojovného a koovného jejich života, jest význaným rysem v povaze zakavkazských mohamedánských kmen. Tatar tamjší, lišící se valn od zjemnlého a vybroušeného Tatara krymského, líbá dosud oi svého kon a mluví k nmu nejnžnjšími slovy: »Ty hvzdo východu!* » Kvtino ráje!« a podobné. Ker-Oglu pak ml kon obzvláštnílio. Kyratiiv otec pocházel z rodu Bed. matka z rodu Kohlan, praddem jeho byl slavný Duldul. Jaký div že vynikal výstelek tak staroslavné koské šlechty neobyejnými vlastnostmi tla duše Ml všechny ctnosti, jaké vyhledával Ker-Oglu na dobrém koni. A tch nebylo málo. Vypoítá jich celou litanii v nkolika zpvích a tyto veršované hippologie chovají se dosud v ústech asijských jako zákony svaté. Dobrý má býti prostední postavy, ale silný; záda jeho mají upomínati na hbet zajíce, krk na šíji páva, nohy jeho butež jako jelení, huba jako velbloudí. Híva jeho má býti istá, jakoby z hedvábí jemn upedená, hlava malá, nžná a zvláštní i
i
k
koa
53
jak hlava hada Chamara, oi jako jablka. Když se chystá ke skoku, sbalují se nohy jeho k sob jak lupeny vadnoucí rže, v bitv hledí k nebesm a lapá vítr divoce rozevenými nozdrami.
Takového pak kon halí ovšem šastný pán v hedvábné pokrývky, podkovává stíbrem a koupá ve vín. O srdce hrdiny našeho dlí se loutna, syn a K této trojici lne náklonností hlubokou, vroucí a stálou. Zcela jiná jest náchylnost jeho k ženám. Tyto miluje, abych tak ekl, in genere, aniž by ho nkterá z nich upoutati dovedla tou ideální trvalou páskou, kteráž se u nás na západ rýmuje s láskou. V pomru
k.
jeho
k
druhému pohlaví
obráží
se
mužsky sobecký,
žhav smyslný duch Mohamedv, jenž na pouhý nástroj vášn mužovy a po
snižuje ženu smrti ji státi nechává ped branami ráje, jimiž uvádí manžela a pána jejího v objetí hurisek, skvostnjšího vydání pozem-
ských otroky. Ker-Oglu hoí náruživostí k ženám, ale ve smyslných tch plamenech zstává jeho srdce chladným. Kdežto se loutna, Ajvaz a Kyrat ustavin vyskytují v zlomkovité epopeji jeho života, vystupuje v ní každá z etných jeho milenek toliko jednou, obyejn jakožto více mén trpná hrdinka dobrodružného únosu. Jako jinou koist snáší si Ker-Oglu krásné dvy na svj pevný hrad, Chamly-bil, kde sídlí voln jako král uprosted svých 777 loupežník. Z etných milostných dobrodružství, jimiž obohacoval pvec-loupežník rozsáhlý harém svj, stjž zd(; na okázku trest' episody o únosu princezny Nighary, dcery tureckého sultána Murada. Rázná tato dva zamilovala se do pána loupežník, jejž znala toliko ze slavné povsti, a poslala mu Svatopluk Cech: Sebrané spisy. VH.
4
54
bez
okolk
aby
ji
unesl.
svoji
podobiznu
s
písemným vyzváním,
Pi prvním pohledu
na podobiznu
za-
miloval se Ker-Oglu do krásné Nighary » tisícem srdcí «. Osedlal si bez prtahu Kyrata, vzal na sebe sedmeru svoji zbra a jel do Caihradu. Tam dovdl se, že mešká sultán Murad na pouti v Mecce a že spravuje zatím íši syn jeho Burji sultán. I koupil si Ker-Oglu na bazaru bílou ízu, jakou nosí molahové, a karneol, do nhož dal vyryti jméno sultána Murada. Pak vlákal do své hospody jednoho tureckého fakyho, muže to, jenž ítává za peníze místa z korar.u, a pinutil ho, aby psal toto psaní sultána
Murada k princezn Nighae: »Dcero, posílám ti z Mekky chavuše (vdce poutník) jménem Rušana. Pijmi ho
tak,
jakobys pijímala mne.
Na povrchu zem-
ském není muže zbožnjšího, v bohovd zbhlejšího, sluhy Alláhova vrnjšího* Faky domníval se, že neumí Ker-Oglu ísti, a napsal místo toho: »Dcero, chavuš Rušan, doruitel tchto ádk, je nejvtší lotr, šibal a loupežník, jakého kdy svt vidl. Dej mu vysázeti tolik ran, kolik unese. «
Ale Ker-Oglu, jenž
uml
tuto divnou doporuenku a zastrašil písae hrozbami tak, že nejen psaní správn napsal, ale ješt z vlastního popudu pidal, aby Nighara doruiteli tchto ádk, kterýž je fénixem svatosti, vyjela na tyi míle ped msto vstíc. (!) Když byl ješt rozkaz k strážím paláce, aby svatého muže propustily, napsán a falešnou peetí sultána Muísti, roztrhal
rada zapeetn, pravil Ker-Oglu písai: »Mám s tebou útrpnost. Napsal jsi ty listiny ist, ale dukát, který ti jej za jsem ti dal závdavkem, je falešný. pravý. « Když mu byl faky dukát vrátil, udeil KerOglu písae svou paHcí tak siln do hlavy, že byla
Vymním
65
jeho lebka na ploclio sražena jako zavená kniha. to vyšel z hospody a kopl do ní tak prudce, mrtvolu svými zíceninami pokryla.
Na že
Po tomto .šlechetném kousku odl se Ker-O^lu bílou ízu mclah, pehodil pes sebe poutniky pláš a ovil hlavu bílým turbanem. Dýku schoval za adry. jedné ruce hftl poutnikou maje, v druhé pak rženec, ubíral se s oima napolo zavenýma a s hlavou zbožn sklopenou vážné a velebn k paláci j)rincezny Ni<^hary. Když strážníci peetli rozkaz s peetí sultána Murada, propustili svatého muže, políbivše uctiv lem jeho plášt. Tak podailo se vypravuje aušik lotru všech lotr, muži, který byl hotov uíznouti prs matce, ana kojila své dcko, že vejíti mohl do sultánova harému. v
I
V
—
—
Usedl si ve vnitním dvoe, plném strom a kvtin, tekoucích vod a vodoskok, a hledl na palác Ni^hain,
obklopený nádhernými kios' y. Za chvíli vyšla do sadu jedna ze služek dcery sultánovy. Spatila tam sedícího molaha, v bilém turbanu, s polozaveným okem. propouštjícího mezi prsty jantarové kuliky ržence. »Co tu tropíš, muži?« oslovila ho; *zde jest sultánv harém. « »Muži! jaký to název?* pokáral ji Ker-Oglu. ^Nezpsobné dve, což nejsou ústa tvá dosti veliká, aby vyslovila slovo hadži (poutník ? A nemohla mi tvá paní vynésti vstíc poloviku svého pantofle.?* »Kdo pak jsi?« *Jsem královský chavuš Rušan; sultán posílá mne z Alekky.* Dívka odbhla, aby zvstovala paní velJkou novinu. Ale po jejím odchodu strhl Ker-Oglu turban s hlavy a nahradil jej apkou z erného beránka, kterou si postavil šikmo na skrá po zpsobu perských švihák.
—
—
—
56
Na to odhodil bílou knžskou ízu a upravil z hyby svého šatu, kterýž byl ušit ze sukna olivové barvy, v perském stihu. Pod šálem, který mu sloužil za pás, vyhledala rukoje dýky, hojn drahým kamením posázená,
v
cen
položil
si
ji
ty
set tuman. Pak vyíal kytaru, do klína a pejel nkolikrát struny mezraubem (tenkým devem, na zpsob plectrum Rek a íman). Kytara znla jako slavík. Nighara byla velmi pekvapena, když našla v sad místo zbožného chavuše koujícího zpváka. Kázala nejprve služce vysázeti kopu ran na paty a pak po-
otrokyn na drzého vetelce. (»Bože, chra každého muže, aby se dostal pod prsty a nehty hnvivé ženyU neopomine tu podotknouti pednášející aušik.) Brzy visel olivový šat v cárech kolem jeho tla. Ale Ker-Oglu nespouští uprosted toho krupobití ran oka s krásné Nighary. Obdivuje se jejím adrm, jež nejsou vtší oranž a jejichž blost zahanbuje panenský sníh na hoe Savalan. Pemýšlí, k emu by je pirovnal. Se stíbrem je porovnati nechce, nebo toto pechází jako pvab nevstky z ruky do ruky. Ani obraz snhu se nehodí; nebo sníh taje na prvním paprsku slunce. .Však již našel podobenství a pje: štvala své
Hru
tvá
—
kniha
uzamená
bílých, nedotknutých blan,
sejmu sponku, vpíšu do nich sladký lásky alkoran !
Když mezi tím otrokyn své psti o básníka do krvavá otloukly, uinila Nighara krátkou pestávku, aby se vínem a lahdkami rozjaila k novému týrání drzého zpváka.
57
Rozdrápaný Ker-Oglu pak zpívá klidné dále: Byf proklálas mé srdce, sladká dvo, pec zulíbám tvé kruté ruky bl, jak líbává aur bídný kíže devo, prorok jeho na dotrpl
a
nm
1
Zpv jeho umlkl pod novým deštm ran. S tží vymkl se konen náš hrdina z rukou otroky, skoil do vodojemu a doplaval, vznášeje kytaru nad hlavou, k
nramorovému sloupu Po boui vyjasuje
úst rozed raného toto uvítání muži, po z
uf)rosted, na
nmž
se usadil.
se obloha. Niyhara dovídá se záietníka, že pipravila nelákavé
nmž
b>Ía tak dlouho v horoucí touze vzdychala Prosí ho za odpuštní a praví: »Sestup s vodojemu, drahý Ker-Oglu! Nahradím ti bohaté rozedraný šat Pinesu ti královské roucho svého otce;
bude-Ii
ti
dlouhým, dám
ti
vtlouci
do každé
paty po hebíku, abys byl vtším; bude-li krátkým, dám ti utnouti nohy práv na tom míst, až kam roucho dosáhne. Bude-li píliš volným, dám ti rozpárati tlo a vycpati slámou, práv do míry. Nuže, sestup již; ustrojení bude brzy odbyto.*
Vlastnorun pomohla princezna svému milenci do královského roucha, které na ulehlo, jakoby byio zvláš pro
nho
šito.
Po výjevech zloby následují obrazy lásky. KerOglu usedá s Nigharou v kiosku a pije s ní víno z jedné íše. Ona klade hlavu na zlatotkanou podušku a hledí na nho vlhkýma krásnýma oima. adra její okazují se prsvitným rouchem jako granátová jablka z Arabistanu neb jako pomerane z Farsu.
:
!
58
A Ker-Oglu pje Ó, Nigharo, tvá krása plní svt!
Tys vonná kdoule, granátový kvt. Tvá hru se dme ržovým roušky stínem a zrak tvj plane milostí a vínem.
Na konec molaha
ejné
z
její
unese.
že Ker-Oglu v pestrojení a zítra Nigharu na obymstem uchvátí a v Chamly-bil
umluvili se,
harému opt vyjde procházce
ped
Tak
se i stalo. Burji sultán vypravil se sice s nesmírným vojskem za nimi, aby vyrval únosci svou sestru; ale Ker-Oglu zahnal polovici vojska na útk svým váleným zpvem,
který býval tak hrozný, že hory snhem pokryté pi zvucích jeho se chvly a všechen sníh stásaly s polekaných el. jsem, jenž hrd Ker-Oglu se zove. Egyptský mám, kopí bambusové a v zubech drobím epel železný.
Muž
me
Mé lýtko krví brodívá se rádo, zlý beran jsem, jenž vodí lidské stádo, Ker-Oglu jsem, Ker-Oglu vítzný
Druhou
polovici vojska pobil náš hrdina a s Burji
sultánem se na konec spátelil.
Podobného rázu jsou ostatní milostná dobrodružNezbytným je pokaždé pestrojení za poutsladké níka nebo knze, notný výprask a po milování. A když si pináší nový kvt do pestré kytice ství jeho.
nm
hledívá mu syn Ajvaz nevrle vstíc a ptává Ale Ker-Oglu odpovídá jich není dosti ?« úsmvem: »Znáš písloví: Proti veliké bolesti jest
harenui se: s
»Což
zapotebí mnohých
lékfl.*
;:
69
Zdá Ogluovy
že jsou milostné zpvy Kerv nich mnoho cukru. Válené ale nadýmají se asto bombastem.
se
ostatn,
nejslabší.
jsou lepší
Je
Nejpknjší
jsou jeho básn, když jimi vane zdravý horské pírody, když jimi prozírá drsn malebná, snhem a ledem v pozadí. horská krajina s S láskou pak maluje Ker-Oglu
dch
vným
K
hor vrcholkm se šedá mlha sklání a závr>j páry halí ela jich, bou snhová se valí s jejich skrání a vrch i dol již napluje sníh, již karavan tu ztichly íílaholy, jen vítr bouí strom vrcholy.
Nkdy
podává nám obrázek pírody, prodchnutý
náladou vlastní duše: Nadešla zima chladná, již je tu v údolí prchá stádo antilop a nad jezerem, smutným jako hrob, divoké kachny krouží v peletu. A Ker-Oglu, tys sám; jen vítr kolem šiímí a nikdo na svte tvé duši nerozumí.
Ale kabinetníni kouskem jeho poesie zdá se mi tato píse,
vnovaná
koni Kyratovi:
dokola tvou krásnou, malou hlavu blesku, horská bystino! Kyrate! Rád ovsem tob plýtvám, zlatem na úpravu získá, koupí lacino. kdo duší svou On ehtá, stoupaje v hor ela nejvyšší, a ehtá vesele, jak buben uslyší, kvt horský, vonný jetel mívá za veei, nejistší vodu hor žíznivým pyskem a v otž zavsil jsem zvonc pár, by nemoil jej nudy suchopár. Oj, líbám
mj
Mj
t
eí
—
60
Mn i
laciným je samet na tvém boku stíbro podkov tvých, jež svítí v skoku^
pikuto zdobn
heby
ze zlata
—
Chra, Alláhu! Chra mého Kyrata!
Jednou, hlavu,
když pišel holi ostíhat KerOgluovi tento do zrcadla a tu spatil, že má
nahlédl
vousy bílé jako sníh. Byl práv sto rok stár. Onen pohled naplnil duši jeho hlubokým žalem a odvrátil srdce jeho od vcí pozemských. Dal zatlouci pedevším pochvu svého mee na obou stranách hebíky, aby jej nikdy již vytasiti nemohl. Na to jal se konati pípravy k pouti v Mekku. Pohnutlivé bylo jeho louení s rodnými horami. Procházel se jimi dlouho, navštívil je všechny a zapl jim poslední pozdrav. Na to políbil všem svým 777 loupežoi a vydal se na cestu. níkm po S meem se rozlouiti nemohl. Opásal se jím, byl zanýtován a k nepoteb. Ale šedivý pvec-loupežník nedošel k hrobu prorokovu. Cestou zavraždili ho zrádn dva dvoané perského šacha Abbasa druhého. Vlákali ho do jedné hospody a v noci, podezavše Kyratovi žíly na nohou, pepadli se svými služebníky pána jeho na loži. Starý lev setásl sice smeku vrah a proklestil si cestu do stáje, ale když tam spatil Kyrata v krvi, chytil se -
ad
a
obma
rukama za hlavu a plakal jako dít. Pak odprsa a pijal, zpívaje si píse pohební, smrtnou
halil
ránu.
Vrahové uali mrtvému hlavu
a
stáhnuvše
s ní
kži, pinesli ji vycpanou ke dvoru šachov do Ispahanu. Tak skonil proslavený pvec mohamedánský. Tam ty trosky na skále, na jejímž úpatí leží Kadžori,
61
Tusculiim evropských Tiflisan, bývaly prý hradem Lze však o tom pochybovati. Zdejší Mohamedáni ke každému zbDeništi na skále jeho pipojují jméno, jako Gruzíni jméno královny Thamary KerOglu míval své sídlo nepochybné mnohem jižnji, na jeho.
tém
blízko Erzerumu. III.
Náhle Jeli jsme podél bujného lesa bukového. ucouvl tento daleko na právo a ped námi prohloubila Ale dno její se krajina v pustou, smutnou dolinu. hrálo zvláštním životem Na první pohled byl bys ekl, že tam rozbila tlupa cikánu své neklidné stany; istá blost plachet vyvedla t záhy z omylu. Táboil tu oddíl ruských voják zamstnaných stavbou široké silnice do Manglisu Tu vycházeli s lopatami a motykami na ramenou z ležení; tam hemžili se již jako mravenci na skalnatém pahorku, napolo rozhlodaném a roztrhaném železnými špi.íky jejich. Ku podivu jadrné to devo, z nhož se vyezává ruský voják. Hledíš-li na nho, poznáváš teprve celou sílu, jaká dímá v mohutném pni lípy slovanské, a po chopuješ, ím to, že rozepnouti mohla obrovskou svoji korunu nad temi díly svta. Pozorujme vojáka ruského v dalekém Zakavkazí. Bílé plátné spodky do bot, bílá plátná bunda, zastupující zárove košili a stažená v bocích koženým pasem, lehká bílá epice s pytlíkovitým, do pedu sklonným svrškem to celý jeho odv A v polním jeho kotl vaí se zamilovaná kapusta, kyselé »ši« (polévka ze zeleniny) jsou alfa omega jeho kuchyn a sklenice aje na konec tvoí korunu vezdejších jeho
—
i
62
požitk. Vodka má ovšem ve spolenosti té také své pevné místo. Taková jest asi míra poteb ruského vojáka. A co lze vykonati s vojákem takto ustrojeným Všechno, pravšechno. Velí mu: a nasyceným? pochod! Jde ni eky dravé, ni hory nebejde tyné, ni poušt žhavé a mrtvé nezastaví jeho krok; jde s požehnáním matiným na ele, s obrázkem svatým na srdci, s devnou posnženou rodnou chatrí v pamti do cizích kraj, o nichž nikdy neslýchal, mezi cizí lid, o nmž slýchal jen divné báchorky, neohlíží se na právo ani na levo, jde klidn dále a kdyby car batuška chtl, nezastavilo by ani moe pochod
—
—
—
voják jeho. Ruský voják nauí
se snad každé práci a neštítí žádné Jsi- li hostem v rodin zakavkazského dstojníka, pedstavuje se ti tam ruský voják jako lokaj, dveka, kucha a chva v jedné osob. Ba všechny jeho úady nelze ani vypoítati. Spravuje odv, za.íívá boty, stíhá vlasy a holí, plete rohožky, koupá dti, zkrátka, pomáhá slenám pi strojení se do plesu se
—
jest factotum v
pravém slova smyslu.
Jedeš-li divokou spoustou horskou od Tiflisu do Vladikavkazu, staví se náhle povoz tvj v tsné úžlabin, mezi skalami, jejichž fantastické vrcholky jen stží rozeznáváš horskou mlhou v úžasné výši nad sebou s nkterého útesu tch skal ítí se ohromný balvan s rozdrcenou kleí do propasti a padá s rachotem do zbsilých proud Tereku; chvíli halí oblak prachu a pny všechno ped tebou a když se znenáhla rozptyruských, luje, spatuješ tam nahoe nkolik voják sklonných nad svými rýi a h edicích klidn do zbourané propasti. S týmž klidným pohledem prodírají se v tu chvíli soudruzi jejich moálovitým pralesem Min-
;
63
grélie,
pekrásným paeništm zimnice
a tiplic,
anebo
stoupají snhem Sibie neb žhavým pískem divokých pouští stední Asie, kde obletuje ve dne v noci krveVšechno to žíznivý Turkoman ídnoucí jich zástupy. podstupuje ruský voják bez reptání, zároveí pak bez vše rozumí se samo sebou. okázalosti, bez bravury
—
A
mu pi tom
marnivost vojenské kasty. bazaru tifliském spatiti mžeš zástupy vojáku mísících se klidné mezi ostatní prodavae a nabízejících ke koupi výrobky své soukromé píle tu boty, tam vyezávané devné dýmky. rohožky, onde Sjeli jsme do stanové vesnice, kde nás uvítal velmi srden pedstavený její, švarný mladý dstojník. Byl známým mého pítt le. Musili jsme vstoupiti do pijímací jeho komnaty. Tuto pedstavovaly tyi koly a na nich krov z vtví, jejichž listí bylo již sežloutlé a stoené stny jižním vedrem. Pedek byl úpln oteven, tvoily plachty a v zadním laovém pepažení spatoval se vchod do vlastního stanu a zárove ložnice dstojníkovy, kde stála železná postel na udupané zemi, postlané rohožkou z rákosiny. Njaká podobizna díví nad postelí a všák se šatstvem a rozliným vojenským náiním v kout doplovaly skromný obrázek té mládenecké domácnosti. cizí jest
Na
:
pkn
dv
Práv pinesl voják v plechových nádobách neMarné bylo naše zdráhání. zbytné »ši« a beefsteak Musili jsme se rozdliti o dstojníkv obd. Shledaly se také dv sklenice a vyprázdnily se astji na zdraví naše a na zdraví vaše, jak již to v hostinné Rusi ani jinak býti nenjže.
Hostitel náš záil dobrým byl z píchodu našeho vskutku
rozmarem. potšen.
Myslím, že
64
Vždy vídá
dosti
zídka nkoho,
s
kým by
si
roz-
umn
pohovoiti mohl o svt, od nhcž bývá tak dlouho odlouen.. Hle, nyní má ješt vyhlídku na krásné Kadžori, tam pod rozbitým hradem Ker-Ogluovým, ale za krátko, až stavba silnice pokroí, pesthuje se stanová vesnice dále odtud do njakého zakletého údolí, kde zahradí hory a lesy vyhlídku do svta nadobro, kde osamotní náš dstojník se svými vojáky snad uprosted nmé pírody anebo mezi nevlídnými Tatary. A takto koovati bude bh ví jak dlouho.
Rozlouivše se s bodrým dstojníkem, klusali jsme vzhru do protjší strán kamenitého údolí. Brzy zmizelo za námi mraveništ ruských voják a pozdji ztratil se také posupný hrad pvce-loupežníka s našeho Krajiny, jimiž jsme na to jeli, mly na sob obzoru. zhusta ráz neobydlenosti. Stží rozeznával jsi tu a tam nizounké »sakle« s ploskými stechami od hndé pdy, v níž napolo zapadaly, a mezi bujným stromovím, v jehož malebném chmelovém a révovém vncoví se úzkostliv schovávaly. Rozhodn milý dojem uinila na mne po delší jízd podobnými krajinami ruská vesnice. » Ruský Prijút«, v níž jsme se z nenadání ocitli. Šedivé isté její domky pohlížely k nám nadmíru pívtiv drobnými okny s malovanými okenicemi pes barvité tye, jimiž skrovné obraženy byly skrovné zahrádky ped nimi ovšem jen co do prostory, již zaujímaly, nebo jinak všech barev, honosily se velikým pepychem mezi nimiž mohutné topolnice jen stží pivádly k platnosti své veliké žluté, bílé a ervené rže, a celá prostora mezi tyemi byla protkána guirlandami povíjivých rostlin, rozlézajících se bujnna všechny strany.
—
kvt
í
65
že
devná
pohromad
ohrada stží držela
všetenou chasu. Stejn pívtiv, jako
tyto
domky,
tu zelenou
pohlíželi
na nás
obyvatelé jejich.
Pevalná ást usedlého ruského obyvatelstva za Kavkazem skládá se z rozkolník, sektá pravoslavné církve, a sice namnoze takových sekt, které nejdále do výstedností zaboily a jež ruská vláda do tchto dalekých konin zapudila, ímž zabila dv mouchy jednou ranou: vzdálila od národního tla rozkolnickou nákazu a získala osadníky pro nov opanovaný cizí kraj A vtšina tchto osadník osvdila se navzdor
svým zvláštním a divným mnntm náboženským výten. Hnusná je mezi nimi sekta Skopc. Nešastníci tito promují v náboženském teštní podobenství v ohyzdnou, })íšernou obrazu božího tlo své karikaturu. Vidl jsem asi tucet poloviních tchto samovrah a na všech jevily se mi následky povstné
—
operace,
jíž
se
smutn
—
proslavil
Origenes,
zpsobem
opravdu hrozným. Byly to kostry, potažené žlutou, svraštlou, nepiléhavou kží s mrtvým, ledovým okem a s píšerným, ztrnulým úšklebkem kolem tenkých^ bezbarvých rt. Tyto kleštnce náboženské teštivosti usadila houfn
a
velmi krásné konin ruská vláda v nejnezdravjší, Zakavkazí, pi erném moi v okolí Poti, kde spatiti mžeš asem v zelenavém soumraku pralesa, napitého
takoka vlhkostí, scvrklé mumiovité jejich postavy, divn vystupující z rámce úžasn bujné tamjší pírody, která jim zahrazuje každý krok obtížné cesty zmotaninou povíjivých rostlin, která je muí oblaky tiplic a hubí zimnicí, jakoby pokutovati chtla pestupníky svatého svého zákona.
66
pes
tyto svízele daí se jim v nové vlasti tu kvetoucí osady a mnozí z nich nabyli velikého bohatství. Jsou pracovití, poádku milovní,
Ale
dobe. Mají
stízliví a spoiví.
Zajímavá jest sekta »skakoun« ili »sobotník«.
Jméno
jejich
pochází od toho, že se scházejí v noci
pátku na sobotu k bohoslužb své, jejímž hlavním obadem je posvátný tanec Kepí po píkladu krále Davida, jenž tanil ped archou úmluvy. Obad ten zaínají zpíváním žalm. Na to berou se muži s dívkami za levé ruce a nechávají pravé volnými, aby je mezi tancem do -taktu zdvihati mohli. Tomuto zpsobu tance nauil je jakýsi Komár. Ped tím skákali každý jak mohl a uml Skáou do úplného znavení, až se trhne v nepoádku tanící kruh a taneníci zemdlením upadají na podlahu. Zde svíjejí se v keovitém škubání celého tla z
—
»duch,« íkají pak, » vchází do tla našeho. « Mnohdy obracejí pi tom oi v sloup a hustá pna objevuje A když se probírají z mdloby, se kolem jejich rt. zaínají mluviti^ rozliný nesmysl, jak jim práv na jazyk pichází. Cím pestejší je nesmysl tento, tím lépe. Ostatní naslouchají mu zbožn, jako zjevením » ducha «, mluvícího ústy svých vyvolenc hlavním kole taní jen muži s dívkami. Staré ženy kepí opodál ve zvláštním kruhu. Nkdy pechází prý tanec jejich v hotové Šílení; lezou po stnách, bhají po lavicích a stolech, skáou do stropu a provádjí odvážné krkolomné kousky, že by je stízlivý lovk napodobiti nemohl. Hlavní jádro sektá zakavkazských tvoí »molokáni* a »duchoborci«. O zpsobu jejich bohoslužby slýchal jsem na Kavkaze divné vci. Scházejí prý se
V
67
v noci ve svých modlitebnách,
kdež pak v jistý okamžik náhle všechna svtla, a všechno množství, muži a ženy, mrzkým zpsobem následují vyzvání pedíkatele, jenž zneužívá k zahájení té orgie krásných, vznešených slov Jana miláka: » Milujte se vespolek !« Avšak tyto povídaky jsou jist pouhými zlovolnými
shasínají
klepy.
Molokáni modlí se doma z jitra a z veera, ped a po obyejné modlitby pravoslavných a scházívají se obas v nkteré chat, aby naslouchali výkladm evangelia. Duchoborec naproti tomu pohrdá modlitbou a rozjímáním písma svatého naprosto. íká, že spasení nepichází z knihy, ale že pichází z ducha. Ve schzkách svých sedí na lavicích podél stny; na jedné stran mužští, na druhé ženy. jeden zaíná ísti žalm, po te jiný a tak to jde dále adou, pi emž nesmí opakovati nikdo žalm již jednou petený. Na to zdvihají se z lavic a vykonávají zpívajíce obad klanní se živému obrazu božímu, t. j. lovku Berou se za ruce a kloní se druh druhu k prsoum. Na to se líbají a opakují klanní a líbání to po tikráte. Pi tom líbají se mužští pouze s mužskými, ženské s ženskými U molokán dje se líbání to bez rozdílu pohlaví, což jest zajisté rozumnjší, ale bohužel
obd
obdem
nm
také bez rozdílu stáí Molokáni zachovali pst a veejnou zpov; duchoborci zamítají posty pokání, pravíce: duch kterýž jest v nás, oistil nás od hích na všechny asy. i
Než bute
si
koli, tolik
je
Zevnjšek
jejich
stízliví,
vrouné lánky sektá tchto
upímní
jaké-
náboženství jejich svdí. záí svžestí a zdravím. Jsou pilní,
jisto,
že jim
a poctiví.
nezlomná vrnost danému
Zejména slovu.
chválí se
pi
nich
;
68
Vesnice jejich bývají velmi spoádané a isté a cizince vesms onen pívtivý dojem, jaký na uinila vesnika shora vylíená.
iní na
mne
IV. Krajina za ruskou vesnicí až k Manglisu míhá se
toHko nejasn v
mé pamti. Marn namáhám se, abych pahork a háj s kamennými
vzkísil v duši obrazy
malebnými skupinami smazáno jako vlhkou
krtkovišti gruzínských vesnic a s lidí
bravu;
a
všechno je v
ní
houbou. Vím jen, že byla tato polovina mé jízdy nepetržitým pásmem utrpení. Nohy, nezvyklé skrené poloze v krátkých erkeských tmenech, bolely mne v kolenou jako peezané; tvrdé, úzké sedlo mnilo se
pode mnou znenáhla v muicí
tomu, na
nmž
páni vrchní
tvrdohlavé
milosrdn na hlavu
a v
nástroj,
as
podobný
vynalézaví starých sedláky; slunce pralo mi ne-
usazovali za
útrob
žíily
plameny neúmorné
žízn.
A
Údolí za údolím, vrch za nemá konce o Manglisu ani vidu ani slechu. K tomu slyšeti musím ustaviné náky soudruhovy, že jedeme jako hlemýždi a že takto ped nocí k cíU nedorazíme. Stojíme po dlouhé dob opt ped duchanem sáhám s kon po sklenici vody, již mi duchani podává a náhle pevrací se sedlo se vším všudy pod bicho kon a já ležím na zemi u nohou pekvapeného Gruzína. Pak jedeme krásným dolem, po jehož travnaté stráni se pase volné stádo koní mezi stromovím; pojízda
vrchem
—
!
—
jednou obracejí hebci
naši
hlavy,
napínají
pedky
69
k bujnému skoku a
již
letí s
námi pes balvany a tmí
vzhru do strán; s nadlidským úsilím nutíme je nazpt na rozumnou dráhu Když konen útrapy tyto vrcholu dosáhly, pekypla míra mé nespokojenosti Pod krásným skupením »inar« (vodoklen), ovnených kol do kola divokou révou, slezl jsem v zoufalém odhodlání s kon a sklesl jako mrtev na znak ve vonnou trávu, do píjemného stínu, hotov uhájiti se v této sladké poloze proti celému svtu. Rozkošná chvíle! Narovnávám zmuené nohy, kladu ruce pod zemdlenou hlavu a hledím lín, jak se nade mnou lazur nebe miUí snoubí se smaragdem rozmanitého lupení, jak škubá koník kvtnatou trávu, kterak leze kolem po žhavém písku krásný pavouk jako z erného sametu, na tle i na nohách žlut proužkovaný, v úedních rakouských barvách.
mj
nemlo mé
Bohužel
druh
vnutil
štstí dlouhého trvání.
Sou-
mne nazpt do erkeského muidla; avšak
ádn
podrobil jsem se toliko na základ ujednané smlouvy. Hlavní klausule byly, že pojedeme vlažným klusem, že se zastavíme v nejbližším duchanu a že mne soudruh nebude upozorovati na krásy pírodní. Slunce chýlilo se již povážliv k obzoru, když nás k novému životu vzkísil tak draze vykoupený pohled na Manglis, ležící ped námi v dlouhém lesnatém údolí. Nejprve upoutal pozornost naši starý Manglis, surový asijský otec nového, evropského. Pedstavuje pustý, nevlídný obraz vtšiny asijských mst v této stran: nepravidelnou, hust stlaenou sms neovrhnutých ploskostechých dom, s tmavohndými, jako ezem pokrytými stnami a s úzkými ernými skulinami v nevlídných jejich plochách. Za ním pak na konci údolí
prohlížejí
Svatopluk Cech
:
šindelové a
Sebrané spisy. VII.
cihlové
stechy nového 5
70
Manglisu pívtiv hustým stromovím, tvoícím pedvoj krásného jehhnatého lesa. Za tmy doraziU jsme v nový Manglis. StanuH jsme na dvorci jednopatrového domku, v nmž pebýval kolega mého pítele, vojenský kapelník Šumán. Byl rodem Nmec, tuším Prus, ale mluvil rusky hbit a se zálibou. Bylo patrno, že nevadí domácímu jeho štstí po boku mladi.stvé choti, v kruhu sliných, kvetoucích dítek ohromná vzdálenost od vlasti a vybroušenosti evropské, v níž byl vyrostl Upravil si ostatn skrovný byt takovým zpsobem, že v vzdálené vlasti ani nepoheioval. Byl zaízen po evropsku pkn, ba skvostn. Mile hovli jsme si po celodenních trampotách v pružné lenošce, pi výtené studené veei, za družného hovoru o zvláštním život Východu, jakoby nás dlily od tohoto zem a moe, nikoli tenká devná, hlinou ovržená stna. Mnoho jsem z hovoru toho ovšem neukoistil, nebo splýval v uchu mém s žvatláním Šumanových dítek, probírajících se listy starého roníku »Gartenlaube«, víc a více v neuritý šum, podobrý šplíchotu moských vln na boku lodním, nejkrásnjší a nejmocnjší ukolébavce na svt. Druhý den vzešel ve znamení vodnáe. Pršelo s pestávkami od rána až do veera. S roztaženým deštníkem prohlížel jsem si Manglis. Ostatn netrvala tato pehlídka dlouho. Není to lázeské nebo zábavní naše msto s dláždnými ulicemi, vysokými hotely a živým šumem. Manglis podobá se spíše vtší vesnici, skládající se ze skrovných letních vili. Ale ty prosté, nejvýše jednopatrové domky s devnými, obarvenými sloupy pod vyezávanými štíty iní na mne alespo rozhodn píznivjší dojem,
nm
tém
tém
—
—
71
prelí lázeských
než rozsáhlá, blaseovaná Dýší vesnickou útulností. kov, kdež oddechnouti
mstském Nkteré
z
tchto
lze
vili
hotelu.
Pedstavují skutený venvoln po prachu a puchu
jsou ovšem nádhernjší, ka-
mennými sloupy a sochami ozdobené. Než hlavní piivab AIan<4lisu tvoí bujné rostlinstvo. Svží, lahodná jeho zele vtírá se v bohatém pepychu do oken a pavlán, ovíjí sloupy a sochy, skáe s tye na ty a zavšuje se na špiky štít. Celý Manglis je zastínn, ovnen a propleten šavnatým lupením a parfumován vní kvét. Stále sídlí zde oddíl ruského vojska.
Ale v lét hostmi z Tiflisu, Evropany, kteí sem picházejí, aby okáli na istém zdravém vzduchu, aby zapádali idyllické milostné pomry, aby se nadýchali vzácné jehlií a plným douškem užívali krás bujné venkovské pírody. A poloha Manglisu jest vskutku pkná. Obklopují jej malebné vršiny a hory, pokryté svtlými veselými háji a tmavým zasmušilým lesem jehlinatým Ke sklonku odpoledne pestalo pršeti. Obloha se rozjasnila. Vydali jsme se na další jízdu k Blokljui. Tato jízda byla pravým opakem verejší Zachovám povždy její úchvatné dojmy ve vdné pamti. Pes noc bylo mé tlo úpln okálo a trampoty verejšího dne vybrousily ze mne hotového jezdce. Sedl jsem v sedle bez bázn a nepohodlí a shlížel pohrdliv k lesklému knoflíku na špice sedla, jenž se mi jevil dnes vcí naprosto bezúelnou. Za Manglisem projeli jsme »slobodkou«, vesnicí vysloužilých ruských voják. Vyznaovala se vzornou istotou. Ped ní stála prostá brána, utvoená ze tí plní se útulné
domky
vn
72
velikých
rahen, z nichž bylo hoejší
snpkem
suché trávy.
píní ozdobeno
Odtud
dali jsme se úzkou cestou do porostlé Ale brzy ustoupila nízká porostlina krásnému hustému lesu. Kéž bych dovedl vrn vylíiti panenský
vršiny.
pvab!
jeho
Jsem pesvden, že by žádný vkus lidský nedovedl utvoiti z té krabaté, rozervané krajiny mezi Manglisem a Blokljuem krásnjší park, než si tu píroda v božském krasocitu svém vykouzlila.
V nm
nescházejí ani hraky architekturní, vnáv obrazy prosté -pírody. Ovšem nejsou to ani švýcarské domky ani ínské pavillony. Jsou to výtvory zpsobu zcela samorostlého, jež by si žádná obraznost evropská nevysnila Tu dímá v hlubokém lese sícený kostelík gruzínský jehož erné stny jen kradmo prohlížejí lupením révy, betanu a chmele, v rostou akacie a fíky, vynášejíce zelené vrcholky prolomeným nízkým krovem a prostrkujíce zvdavé vtve úzkými skulinami okna, vedle nhož se míhají stelhbit kovov lesklé ještrky po prastarých náhrobních plotnách kamenných s omšenými nápisy v divn skrouceném mcchedruli, písmu
šející
promnu
nmž
gruzínském.
t
nízká zubatá vž strmící na Jinde pekvapuje vrcholku hory mezi hustým stromovím, které již již vynáší koruny nad šedivé její zdi a snad za málo rok zapomenutý tento klenot gruzínské romantiky úpln zakryje oku poutníkovu. Kdesi spatuješ v houštin nkolik ploských balvan. Jedeš lhostejn kolem. Náhle vynouje se zpod nkterého z nich lidská postava a ped tebou stojí, jakoby byla ze zem vyrostla, bosonohá dívka v pe-
73
strých širokých kalhotách, s bílou, podkasanou ádrou kolem štíhlého tla a s velikou hlinnou nádobou na hlav. Hledíš pozornji na balvany a poznáváš, že je Vidíš to nejbídnjší z bídných vesnic gruzínských. pod tmi balvany otvory, vedoucí kamsi do zem, okénka v podob štrbin, tu a tam otýpku klestí, dvojuchý hlinný džbán, na kovin rozvšené strakaté cáry. Pi pohledu na takovou vesnici zdá se ti, že tu pebývají lidé pod kameny jako stonožky.
Onde obdivovati se mžeš ztepilým podobám srn, pasoucích se klidn na travnaté mýtin. Pojednou vyrušuje z pozorování toho hmotný lidský hlas a z lesa za mýtinou vynouje se divoká mužská postava v burce a papaša s kinžalem v pasu a s dlouhou puškou na zádech. Sáhl bys po revolveru, kdyby t nepouil prvodce, že jest ten hrozebný zjev strážným andlem tvým v této pustin, že je to vládou ustanovený strážce bezpenosti cestujících na této osamlé, ztracené cesté.
t
Les,
irý
les!
Vysoko nad hlavou
tvojí
vrstají
v sebe zelené vrcholky, že jedeš jako pirozenou klezvrácený kmen, Místy zastavuje nutou chodbou
t
jako most nad hlubokým úvozem
ležící
iti a provésti
celá
kon
pod ním, pi
klubka úponkovitých
rostlin
musíš sesko-
;
emž
se zachycují
na špikách tvého
sedla.
Úzká
lesní
stezka
vedla
nás
ustavin
s vrchu,
do vrchu. Táhnouce za sebou kon v sráznou hlubinu vídali jsme vždy mezerami vtví ped sebou husté vrcholky strom, stoupající do protjší strmé výše. Ale nikde nejevila vyprahlá plocha neb skalnatá strá kostru
zkamenlého toho
vlnobití:
vše
posteno bylo
74
hustým zeleným rounem. Jen kradmo prohledaly po obou stranách blavé a hndé kmeny trhlinami listnaté opony, míhajíce se v hlubokém soumraku, jakoby tu dímaly sen od nerušený. Však nikoli! Tamo spatuješ na jednom dvé vyrytých omšených srdcí, ten všude srozumitelný, zde v té tiché pustin dvojnásob výmluvný symbol lásky. Spousty planých rží a jiných kvetoucích tvoí bujný podrost a asem pekvapuje t v kouzelné pršce svtla, hrajícího po mechu jako drobné míhavé penízky, kvtina dosud nevídaná, tvar tak pvabných a barev tak skvostných, že slézti
vk
ke
musíš s kon a tanikem a že ji
vzíti
ji
se tím, že je to zajisté
jméno
latinské,
V pravd na
dn
vlhkost
s
nemžeš málo
sebou. Lituješ, že nejsi bojménem; avšak téšíš
osloviti"
njaké nemotorné, sáhodlouhé
pimené
její
nžné
kráse.
úžasnou bujnost rostlinstva nalézali jsme
tch hlubokých údolí. Tam mly soumrak a bezpenou brlohu pod krovem mohutných
olší; tam dosahovaly lupeny vodního bylinstva netušených rozmr a pokrývaly jak obrovské pokliky ze zeleného kovu zasmušilou vodu, v níž hnily nabobtnalé kmeny v rubáši svlac tam vrhaly se pi zvuku našich krok vodní želvy s obou chaoticky zarostlých v oblíbený živel, a krásné modré libely kmitaly se pitmlým vzduchem. ;
beh
Dostoupivše protjší výšiny ohledli jsme se nazad. Za námi tlaí se v polokruhu malebný zástup porostlých vrch, jako zelené stádo, vynášející své hbety výš a výše, až k blankytnému obzoru; jsme obklíeni kol a kol tím zelenorouným bravem, jenž tu dímá jen v nebeském klidu, beze známky lidského života kdesi v dálce prozrazuje náníi sloup koue, vznášející
;
75
nad pustin.
se
lesy,
nejsme
že
úpln
saíuotni v té
krásné
Sjeli jsme opt do hlubokého údolí. A tam pikvaila na nás noc — zákenicky, jak inívá obyejn v tchto krajinách. Rychle jako na divadle promnily
se ty zelené kulisy kolem nás v tajer.nou noní sceJen chvíli hrál kolem blednoucího jejich vncoví zlatý písvit veera, jen chvíli rdl se hasnoucí ervánek v nesetných jejich skulinách, pak slívaly se ve hndé
nerii.
hmoty, v erné spousty, v nichž mizely rychlým pohrubší podrobnosti, až jsme rozestupem jemnjší znávali konen nad sebou jen obrysy erných vrch na tmavomodrém nebi. i
Studený vtík ovál nám spánky. Obklopilo nás velebné mystérium noci. Mystérium dvojnásob úchvatné uprosted hluché pustiny cizího neznámého kraje. Ptal jsem se soudruha, brzo-li již vyjedeme z toho bludišt vrch. »Stoupáme tuším do posledního!* odpovídá. Vystoupili jsme — a ped námi nová hlubina ví kam; a naproti nový erný heben. Sestupujeme kolem irá, úplná tma, v níž rozeznáváme stží spousty stromoví, splétající se nad námi v píšerné klenby. Nezbývá nám, než dvovati slep ostražitosti horských našich koník, kteí si libují bohužel v stoupání po samém kraji sráz.
bh
Náhle vane nám vstíc opojná vn. Jest to dech erného bezu, nakupeného tu po celé stráni rozeznáváme ve tm bílé chomáe nesíslných jeho kavkazské kvt. Dvakráte pekvapila mne mocná kvteny obzvláštní silou; zde v tom bezovém háji a pozdji u Gelatského kláštera v Imerecii pod trojicí kvetoucího
vn
!
76
obrovských lip zvláštního druhu, posnžených záícím bílým kvtem a obletovaných miliony bzuících vel.
Jedeme dále v hlubokém tichu, jež ruší jen koNezapomenu nikdy na poesii této koní noní jízdy divokým lesem, bezlidným krajem pyta našich tak
— mn
úpln novou Na mysli tanuly mi živ obrazy noní
jimiž provádí
krajiny,
Lermontov v arokrásné básni »Mciri«
žáka
klášterního, jenž puzen nezdolnou touhou vlasti, z níž ho byl vítzný ruský s sebou pivezl, prchá noní dobou z šedivého gruzínského kláštera a váží strašnou cestu k s,everu, odkud mu kynou bílé hlavy rodných hor, bludištm skal i les, kde zraují ostré kameny a trniny jeho údy, kde hledí k noc milionem
útlého
po daleké horské generál do Gruzie
nmu
erných oí, kdy stoupá erný
les až
vzhru k nebesm
a klesá v propasti, do nichž jen ábel scházel, svržený s hvzdné výšiny, až na konec mohutný levhart, král té pustiny, na stíbrojasné mýtin uprchlíka vyzývá
k nerovnému zápasu a pemožen nadlidským úsilím srdnatého hocha, v tlo jeho zarývá ostré spáry.
Bezdky zaboily trhané naše rozprávky k pedmtu, jímž rozilovalo naši obraznost tajemné, hrobov tiché okolí Soudruh vyprávl mi rozliné kousky tatarských loupežník. Kavkazští Tatai netší se vbec chvalné povsti. Liší prý se valn od svých uhlazenjších a vybroušenjších soukmenovc na Krymu. Praveno mi, že není radno jeti bez prvodu vesnicí 1
kavkazských Tatar za bílého dne. Nedávno ped naším píjezdem našli o polednách nedaleko Manglisu na pokraji lesa ruského dstojníka, obraného do nahá, s rozpoltnou lebkou. Ped krátkém jel nmecký léka
«
77
desítiletým synem a s tatarským sluhou za dne k atahu; náhle zastoupila jim cestu tlupa Tatar a po rublu z každého hebíku. žádala »da z podkov* Když se gluha k odporu proti nepovolaným výbrím dan odvážil, byl povalen rázem kinžalu a s ním byli oba Evropané, kdyby se nebyl by jist dokrváceli hošík, odchovaný tatarskou chvou, ped lupii na kolena uvrhl a v jich jazyku úpnliv je prosil, aby darovali alespo otci život; obmkení Tatai propustili na to otce syna, obravše je ovšem díve do s
—
i
i
poslední
niti.
Pi tch
a
podobných historkách
dívali
jsme se na právo, na levo do erné, fantastické zmotaniny nezetelného stromoví jako dti pi strašidelných pohádkách do tmavého kouta. Konen otevela se ped námi rovina Rozeznávali jsme na ní rozptýlená skupení strom. Pod jedním z tchto skupení spatili jsme náhle tlupu postav, nad nimiž ouhaly dlouhé štíhlé pušky. Stály
tam v podezelé nehnutosti
—
zdálo
se,
že nás
oekávají.
Ohlížíme se po krajin
~
nikde nekmitá ani jedno
tch družných svtélek, jimiž tšívá západní veerní Dle rychlého spoleného krajina osamlého chodce.
z
usnesení vzali jsme revolvery s nataženým kohoutkem do ruky a pobídli kon k trysku kolem podezelého skupení. Minuli jsme je šastn, žádná z tch štíhlých, sáhodlouhých pušek sebou ani nepohnula.
Mj
O kus dále ouhala opt jedna vedle cesty. soused se zastavil a zavolal v tu stranu: »Daleko-li ješt do Blokljue.?« Na mezi vztyila se mohutná huatá postava a odpovdla s neruským pízvukem > Nedaleko. :
78
*Co
tu.
robíš ?«
»Pasu kozy.«
Bez rozilení míjeli jsme nadále podobné postavy, které se hustji a hustji kolem nás objevovaly. Ko-
nen
proskoilo
ped
námi tmou hravé svtélko, pak
zahrálo vedle druhé, tetí
.
.
.
ps
Pivítáni vzteklým štkotem vjeli jsme mezi nízké domky, jejichž ozáená, pívtivá okénka se jasn rýsovala na tmavé Byli jsme v Blokljui. Potkali jsme tlupu zpívajících voják, kteí nás ihned ochotn dovedli k bytu kapelníka P., našeho krajana.
pd.
Pijal nás ovšem
s
velikou radostí. Pibyl teprve
ped nedávném pímo ze Štýrského Hradce na Kavkaz a neuml se dosud s ruským svým okolím smluviti jinak než v ryzí eštin, jejíž abecedu
pi tom
dopl-
Byl to mladý lovk statné, hmotné postavy, kypící zdravím, jehož kulatý, hladký, siln zardlý obliej záil nakažlivou veselostí. Obýval prozatím nízký domek, zcela podobný našim venkovským chalupám, v nmž mu ist vybílili jednu svtnici. Ale tyto tyi bílé stny byly dosud hlavní ástí jeho zaízení. Mimo spatovaly se v mládenecké jeho domácnosti hrubý nenatený stl, dv židlice a železná postel.
oval svými
desíti prsty.
n
Avšak soused našeho krajana vyprázdnil ochotn své obydlí, aby vyplnil zívající mezery tohoto zaízení. Takto pibyly židlice a železná postel, což po-
dv
staovalo ovšem již úpln k našemu uhostní. Úslužný onen soused, obývající druhou a bezpochyby poslední komnatu domku, byl mladý hubený lovk neúhledného zevnjšku, nosící s tichou skromností jméno dr. Linder. Jak vás již jméno pouuje,
Id
byl
Nmec,
Nmec.
kovaný
Pocházel tuším ze srdce
Jakým sbhem osud se na Kavkaze ocitnul a která Alma mater ho ítala mezi své odkojence, nemohu udati; vím toliko, že zastával v Tiflise úad vychovatele u jednoho ruského úedníka, a že meškal práv s kyprou chotí tohoto a svým malým svencem na letních prázdninách v Blokrásného Švarcvaldu.
kljui. že njaká víla neviditeln pomáhá našim stole objevily se snhobílý ubrus, slušná a džbán rudého kachetinského vína, který se
Zdálo hostitelm.
veee
se,
Na
a
jsme zdál rovnž darem z kouzelné íše; nebo vyprazdovali o závod své sklenky, stál ped námi vždy plný až po samý okraj. Na druhý den poznal jsem dobroinnou onu vílu; avšak lišila se od svých vtrných sester velmi pozemskou dkladností a zaokrouhleností svých
jsme se
pozd do
tverolístek
mládenc
Bavili
vbec
pvab. noci tak výborn, jak se za podobných okolností
A veselosc naše stoupala po každém obsahu zázraného džbánu. Kapelník M. .setásl poslední zbytky vojenské ^randezzy a placatá baviti
mže.
doušku
z
bílá jeho epice sešinula se v postavení, které bilo ve tvá všem pedpism; obliej kapelníka P. pijal týž odstín granátov ervené barvy, kterým se rdlo víno
v nevysýchající sklenici jeho.
Mne zmocnil se hovorný dr. Linder. Uinil mi na první pohled pochlebné vyznání, že poznal ve spíznnou duši, s níž možno pohovoiti opt jednou po dlouhém ase o vcech, sáhajících za obzor nynjší jeho spolenosti. Svil mi, že je básníkem. Má v rukopise dlouhou epickolyrickou báse » Sylvii'. Dovolím-li,
mn
pete
mi
z ní zítra
nkteré ukázky.
Pochopil jsem
tragický osud sdílného básníka, píšícího díla nesmrtelná uprosted cizího, nevnímavého svta.
Líil mi, jak bloudívá se svým svencem celé dny pekrásným okolím Blokljue, v hlubokém soumraku les, sbíraje kvtiny, motýle a brouky. Ukázal mi své sbírky. Sbírky ty stály ovšem pi skvostnosti kavkazské pírody za podívanou: byli tu rohatí broi ci, podobající se filigránským pracím z ryzího zlata, byli tu motýtové, jejichž kídla pedstihovala vkusností vzork, skvlostí a líbezným sestavením barev vše, co by nejšastnjší kolorista kdy provésti mohl Obdivoval jsem se ostatn již ped tím podobným kabinetním
kavkazské pírody v pomrn chudých pírodnických sbírkách musea tifliského.
kouskm
K
ruštin choval se
Linder
chladnou zdrželifráse. Za to jevil obzvláštní lásku ke všemu tatarskému. Vychloubal se, že umí již dosti dobe tatarsky. Chválil mi zvunost a básnickou obraznost této ei. Ujišoval mne, že se skrývají celé poklady samorostlé poesie v život a mravech kavkazských Tatar. Pinesl sáhodlouhé psaní, které hodlal zítra odeslati svým rodim dkladné toto psaní bylo by stailo objemem svým na slušnou brošuru. Vypisoval tam zevrubn rozliné zjevy pestrého národního života za Kavkazem a protkával své pojednání dmyslnými úvahami a cituplnými reflexemi. Pedstavoval jsem si v duchu živ, jak pedítati bude tam daleko v nkterém zalehlém koutku Švarcvaldu šedivý otec dlouhé vostí; osvojil
si
dr.
s
dosud jen nejnutnjší
;
to psaní žasnoucí
a jak
si
s
ním
a jak je na to peliv sbalí vyšlapovati bude do krmy za
rodin
hrd
81
lesem a jak
vní
jalovce,
Co
Rovnž
dr.
tam znova v útulné jizb, provanuté pedítati bude žasnoucím sousedm.
je
í.inder k posledku mluvil,
nemohu
udati.
nevím, kdy vyschl kouzelný džbán; vím jen, že mne na druhý den probudil smích kapelníka P. a že jsem pozdvihl jen s namáháním tžkou hlavu se sbalené burky
Pátelé Osetinci. r rocházel jsem se mezi nízkými domy Vladikavkazu, severní brány hor kavkazských. Náhle zastavilo mé kroky zajímavé skupení u dvoukolé bílé po celém Kavkaze pode jménem »arba«. s hrubým, nepkným obliejem, jehož výraz byl ostatn dosti píjemný. Oku zvyklému obdivovati se hrdé leposti a malebné, až bohaté úprav kavkazských horal jevil se tento lovk jaksi parodií na své krajany držení tla jeho bylo nedbalé, ošacení ješt nedbalejší. Dlouhá hndá ocha visela na nm. jako vypjená a ady pouzder káry, známé Stál tu
muž prostední postavy
:
na patrony, pišité na prsou, byly prázdné a schlíplé; nohavice rozedrané, nohy bosé; nízká chlupatá apka byla na kivo sešinuta a budila podezení, že pelichá. Vousy jeho krátce ostíhané podobaly se šttikám v starém hebílku na kon Nedaleko nho váleli se po zemi dva hoši štíhlí a pružní jako ještrky; celý odv jejich skládal se z úzkých nohavic konících na lýtkách rozmanitými útržky a ze š{)inavých košil na prsou otevených. Co kroj tento nezastíral, lesklo se nejkrásnjší cikánskou barvitostí; ale pi tom byly oblieje jejich velmi hezké,
ml
Só
oi jak jiskry a zuby jak slonová kost. Na voji arby sedl statný výrostek s upímným modrým okem a pihovatou, zdravím jen jen kyp cí tváí. Odv jeho lišil se od odvu mužova jediným kusem, který mne velice pekvapil: byl to nízký plstný klobouk zvláštního tvaru, se schlíplou stechou a s hoejškem rozdleným tenkými prýmky ve tyi pole, podobný kloboukm z látky, jaké se u nás nkterý as nosívaly. Na vrchu ozdoben byl knoflíkem, s nhož padal do pedu chomáek erných nití. Tato pokrývka hlavy pekvapila mne proto, že jsem dotud nikde na Kavkaze klobouk jakožto ást národního kroje nebyl spatil. Zvláštní ten obraz doplovala staena opírající se veliké devo, které volm k arb zapraženým sloužilo za jamo. její tvoily široké, dole svázané kalhoty a dlouhá kytle s rukávy; obojí
špiatým loktem o
Odv
však byla vlastn spousta špinavých cár, jejichž pvodní barvu nesnadno bylo uriti. Na hlav mla sivou plachetku, jež se dobe hodila k vrásitému, zvtra-
lému oblieji.
Abych obraz dokreslil, musím ješt podotknouti, arba naplnna vtšími a menšími nádobami, na zpsob soudk, mošen a košík dílem ze deva, že
byla
dílem z mladé zelené kry pomocí devných kolík a lýkových obruí surov znotovenými, v nichž se ervenaly drobné horské jahody.
Navzdor bídným podrobnostem pedstavovalo toto skupení celek tak zvlášt psobivý, bylo obesteno tak živým pelem divoké pírody, že jsem neodolal touze, abych se s ním zevrubnji seznámil. Pistoupil jsem k muži s otázkou, za prodává své jahody.
84
»Abas,« odpovdl mi lhostejn, ukazuje na jednu korových schránek. Abas je gruzínský stíbrný peníz, platící 20 kopejek ili tehdáž as 30 našich krejcar^ Namítl jsem, že to mnoho. » Nekoupíš? Co škodí? Na!« pravil muž klidn a hrábnuv rukou do jahod, podal mi jich plnikou z
—
hrst.
Okoušeje dar národu patí.
tázal
jsem se ho
dále,
ku kterému
»My Asetiny,« odpovdl jaksi udiven a prohlížel mne zkoumav od hlavy k pat. Odpov tato byla mi vítána. Byl jsem si vele pál poznati blíže nárdek Osetinc (rusky vyslovuje
si
o nichž jsem v nkterých spisech etl, zvláštnostmi v zevnjšku, obyejích i k pvodu germánskému. Byl jsem žádostiv seznati, je-li tento náhled skuten podobnostmi njakými opodstatnn iH nic. musím ohledu tom vyznati nabyl pro mne klobouk na hlav výrostkov dvojnásobné zajímavosti. I jinak tšil jsem se na dvrnjší známost s Osetinci. V Tiílise líili mi je jako národ velmi divoký a surový, jemuž na život a na jmní bližního hrub nezáleží. Vejdeš-li k Osetinci do chaty praveno mi, hospodá s nejvtší poctou a snese pivítá ti všechno, co má; dokud jsi pod stechou jeho, nezkiví ti nikdo ani vlasu na hlav; ale jakmile pekroíš práh jeho píbytku, vzdává se všeho ruení za tebe, a tvj život nemá pak, jsi li sám a v poli, ani kopejku ceny. Piznáte, že má pro nás blaseované Evropany poznání takového zákony a mravoukou ješt nezkaženého syna pírody obzvláštní pvab. se Asetinc),
že poukazují
rznými
ei
V
—
—
—
—
t
85
Popošel jsem
k Osednu, který nyní
krokem arbu obcházel, nevnuje mi
loudavým
další pozornosti.
»Povz mi, jak se jmenuje osetinsky tohle?* pravil jsem, ukazuje na jahody. »Tohle?« tázal se nelepší ruštinou než byla moje s
nedvivým. »Tomu
pohledem pólo udiveným, pólo
íkáme naryškov »A tohle?*
«
zvdav
který byl
okázal jsem pistoupil.
na klobouk
výrostka,
odpovdl
muž, nespouštje se mne v klobouku hledl na mne s úsmvem. Malí nezbedové vyskoili, postavili Stí tsn pede mne a patíce mi zvdav do tváe ukazovali snhobílé zuby. Jen staena zstala ve svém toliko nevlíddívjším postavení a mžourala po ným okem. Mžete si pomysliti, že mne slovo »namathut« >hut« velmi pekvapilo. Klobouk »namathut« jaká to shoda! V tu chvíli byl jsem pesvden, že mám ped sebou potomky njaké trosky kižáckého voje nmeckého, zabloudivší ped vky do hor kavkaz»Namathut,^
oka.
Usmál
se
pi tom. Také mladík
mn
ských.
Zvdavost má
—
—
—
vzrostla tím více.
Vyal
jsem denník a zapisoval si nejobyejnjší slova, pokud jsem se jich mohl pomocí své a svých uitel ruštiny dopíditi. Tyto poala vc patrn zají-
Muž a výrostek pedstihovali se odpovdmi, opravovali a radili se; oba hoši, jejichž ruština pestávala na »zdrastvuj« a »charašó«, opakovali alespo každé slovo po starších nkolikrát a smáli se pi každém radostn. Když jsem psal, nahnul se muž pokaždé mati.
nad mj denník a stopoval pohyby pozorn. Svatopluk
ech: Sebrané
spisy VII.
mé
tužky velmi 6
86
Snad mi nezazlíte, iidám-li nco ze své skrovné nechci zásoby slov osetinských na tomto míst ruiti za úplnou jich správnost, nebo pi obtížích, s jakými jsme se rusky dorozumívali, a pi zvláštní povaze jazyka, milujícího skupiny souhlásek pro nás ténevyslovitelné, snadno se mohl njaký omyl pihoditi. Avšak poznáte z tch slov pece trochu povahu záhadného toho jazyka. Nad nkterými nevrte hlavou
—a
m
a neíkejte, že jsou prost nemožná ujišuji vás, hrav to všechno Osetinec vyslovuje. Chléb se jmenuje zul, voda don (porovnejte jméno eky !j, nebe arvy zach^ hora obaii^ les kad^ devo J//, kámen dur, zinky hlava sar^ vlas ^a7'okon, nos fnc, oko cast, elo nh^ ústa cch^ dívka izga^ svtlo dmge^ tma mirch^ sníh mit^ déš ua7'n^ ryba kasak, býk gal, beran /^ kohout Ših, slepice kak (pkné onomatopoe!), kachna babis, pes kuc^ kíi bach^ stolice bandity zrcadlo ajdcni^ svíka kart, dobrý c]io7's^ zlý avzer, crah^ mísa avzinthabaí\ ;
zem
ohe
nž
—
dosud malý hl málo »indogermánského«, eknete. Pravda, než poslyšte tato slova fet otec, mat matka, jerunt staena, dcndak zub, dy ty, ma mn, na ne, dne dv, 7'te ti, aclda^ neb sas šest, ah osm, dei deset, aldar šlechtic! Ale pro smlou hypothesu o germánském pvodu Osetin nejsou ovšem ani tato slova žádným dkazem, a hned podotýkám, že novjší filologové adí osetštinu mezi silný fidar^ slabý lama7\ velký i/r,
:
jazyky iránské.
Bh
slov osetinsky tsaii, sami sebe nazývají OseIr nebo h^on^ Rusy pak Ur^ak. Než dosti již ochotnického mluvozpytu; vidím, že zíváte. Také Osetinci nabažili se již úlohy uitel; muž ohlížel se bedlivji po arb, než bylo teba, výrostek toil svým namathutem semo tamo a hoši odvrátili již tinci
dávno pozornost svou ode mne k vladikavkazské mládeži obojího pohlaví, která se byla znenáhla kolem nás v pestrou tlupu sebrala.
Však nehodlal jsem tak záhy propustiti své nové »Slyš,« pravil jsem k muži Osetinci, »poj se mnou do hostince a íkej mi tam dále osetinská slova, známé.
za každé dostaneš kopejku.*
Pohledl na pátrá vé zraky."
mne
s
úžasem.
*Nu, pjdeš.? Košík jahod dodal jsem po chvíli
Mlky
upíral na
mi vezmi
s
mne
sebou,
'^'•
Byl chvílemi
patrn na vahách. Chvílemi hledl k zemi, a mil mne nedvivým pohledem od paty
k hlav.
Konen
se zdvihl, vytáhl z arby košík jahod
udliv staen rozkazy njaké, vydal se loudav se mnou na cestu k hostinci. Joviální Nmec Basserin, u nhož jsem si byl
a
dosti
slušný
pokojík
najal,
pivítal
mne
v
prttvodu
tomto s patrným úžasem, však upokojil se rázem, když jsem mu vysvtlil, se jedná. Vtší potíž ml jsem s gruzínským jeho sklepníkem: házeje hlavou prudce na právo a na levo, obracel mžouravé oi se mne na Osetina, a vné záhyby smíchu v osmahlém jeho oblieji ustoupily na chvíli výrazu palivé zvdaNkolikrát musil jsem opakovati rozkaz, aby vosti. pinesl dv sklenice piva, než uznal za dobré pání mému vyhovti. Když jsem Osetinci jednu z pinesených sklenic
o
nabídl, zavrtl hlavou.
»Nepiju,« pravil tiše. >Jen pij!« pobízel jsem ho, »skienice ti neuškodí.* »Jscm Mohamedán,* zašeptal, s významným pohledem.
me
islámu podAh, zapomnl jsem, že plamenný také ást národa osetinského. Valná jeho si vtšina piznává se ovšem k víe kesanské, na niž byli obráceni již ve dvanáctém století gruzínským carem Vachtangem Gurgaslanem, jemuž byli poplatní. Nepatrná jich ást' je dosud pohanská z polovice jsou všichni pohany. Nechtl jsem dále zkoušeti citlivost osetinského svdomí. Ale chytrý Basserin pevzal sám úlohu pokušitele. Ukázal do sklenice na sladkou ervenou beku, které se po Kavkaze názvem piva lichotí, a pravil opravdov k Osetinci: »Hled'! to není víno ani Vskutku pivo, to vaíme zvláš pro Mohamedány.« prodávají ve Vladikavkaze jakýsi odporný druh piva, který si pod názvem »piva osetinského* zjednal pomocí shovívavých vyklada koránu pístup do zdravých žaludk mohamedánských. »Není-liž pravda, že to není pivo.^« obrátil se ke mn. robil
—
—
i
»Ba
není,«
odpovdl jsem s plným pesvdením. mlky ruku a vypil sklenici jedním
Osetinec vztáhl
douškem.
Když jsem Osetince do pokoje uvedl, obrátil nejdíve pozornost jeho k sob šestihlavový revolver, ležící
na
stole.
Oko
se
mu
zajiskilo a ruka vztáhla
dychtiv po smrtící zbrani; poínal si jako dít, když spatí oblíbenou hraku. >Jak tomu íkáte ?« otázal jsem se ho s úsmvem, pedpokládaje, že tento amulet západních cestovatel je Osetincm dosud uzaven devaterou peetí tajemství. »Šašgarachu dambaca,* odpovdl host s vítzným pohledem, jakoby byl uhodl mé myšlenky. >Dambaca je bambitka a šašgarachu znaí: jíž se stílí šestkráte « se
«
89
»A zhotovujete
si
sami takové bambitky?*
ptal
jsem se v udivení. Osetinec
neodpovdl;
v rozpacích hrál
si
s
vra-
žedným nástrojem, dávaje potmšilým jeho otvorm každým okamžikem jiný smr.
Abych ukrátil tuto napínavou hru, vytáhl jsem kapsy denník a poal se znova vyptávati na osetinská slova. Host mj odpovídal svdomit k mým otázkám Nemohl-li nkterou pochopiti neb zodpovdti, mnul prudce elo, mlaskal zvláštním zpsobem a dával si pohledy na jevo svou lítost. Zeptal-li mi posukem jsem se po nkterém slovu dvakráte, vztáhl vždy ukazováek k mému denníku a podotkl vážn: »Už jsi z
i
napsal.
Však znenáhla stával, se roztržitjším oi jeho utkvívaly astji a toužebnji na dveích. Pojednou petrhl vstávaje mé otázky slovy; »Už je dost. Musím ;
dohlcdnouti k arb. Chceš-li, pijdu pozejtí zase.* » Pij, budeš mi vítán. Ale než odejdeš, ekni mi ješt, odkud jsi a jak se jmenuješ?*
»Jmenuju se Zarachmed Thošt,* odpovdl vážn »Náš aul (vesnice) leží v té stran, odkud slunce vychází, a jmenuje se Mešlanau A jak ty se jmenuješ? odkud jsi pišel?* Když jsem mu povdl, z jaké dálky jsem picestoval, »abych vás Osetince poznal* jakž jsem diplomaticky pidal, zavrtl nkolikrát prudce hlavou a pohlížel na mne s jakousi posvátnou úctou. Spoetl jsem povrchn slova a podával mu slíbenou odmnu. Zdráhal se chvíli pak ji pijal s vdným pohledem. Osetin.
—
—
;
;
Na rozlouenou stiskl
jsem
ji
vztáhl
pátelsky a
mi vstíc širokou pravici doprovodil jej k vratm
hostince.
Druhý den na
to,
krátce po poledni, ozval se na
chodb ped mým pokojem smích.
pokoje
Pootevely
smdý,
se zlehka
šust pantofli a pidušený dvée a jimi vklouzl do
šklebící se obliej gruzínského skleptu zase,« vypravil smíchem jedva ze
»Už jsou
níka.
sebe.
Uhodl jsem hned, že jsou
to pátelé z Mešlanau. sem,« pikázal jsem úsen Gruzínu. objevil se ve -dveích Zarachmed sundukem (nádobou) jahod v ruce se na chodb jakás nemotorná, balvanovitá postava, která ve zbudila rázem upomínku
»Nu, piveje Za nedlouho Thošt s velikým a za ním rýsovala
mn
na fantastické obrazy dávných Hun. »S kým to picházíš.?* otázal jsem se Zarachmeda.
»Mj bratr,« odpovdl »A eho si peje
bezdky
tento.
.?«
Osetinec pohledl na
mne
poznakomi* (Teba seznámiti
tém
vyítav.
»
Nado
vás), pravil tiše
Ustoupil krok stranou a jeho pozadí piblížilo se pólo uctiv, pólo ke mn, vztahujíc mi vstíc mohutnou širokou dla. Byla to zvláštní postava a tvá, jakých jsem posud nebyl spatil. Porovnal bych ho s obrem, jenž byl shora stlaen na prostední lovckou míru. Jeho tvá prsa, ramena, bedra vše bylo úžasn široké a ve všem jevila se neobyejná divoká sila. Obliej jeho byl plný hlubokých vrásek groteskní nepravidelností tahv, a vyznaoval se ostatn hrubých a pevných. Dolení ást byla ozbrojena zpurnými Šttinami, ježícími se všemi smry v etných
dvrn
—
tém
vysedlinách, záhybech a rýhách, jež tam byly jako dlátem vytesám kolem širokých, v jakémsi bizarním úšklebku ztrnulých úst. Rezbáovi byl by ten obliej poskytl nepochybn látku k novince v oboru louskaú na oechy. Však pes to všechno byl výraz jeho dobrosrdený, a malé, živ se lesknoucí oi hledly na mne zespod hustého oboí dosti pívtiv Když jsem byl píchozí uvítal, postavil mi Zarachmed sunduk s jahodami na stul. »Dnes jahod nekoupím.* namítl jsem, » hle, mám jich od pedverejška ješt plný košík.* > Nechceme penz, « zvolali rychle oba Thoštové, darem « » pijmi je Podal jsem jim stolice. Bratr Zarachmedv položil ruce na kolena a hledl na mne s pátelskou pozorností. Tvá jeho vzala na sebe ráz slavnostní. » Bratr mi povdl všechno, « pravil po chvíli s významným pohledem a se zdálo, že pozoruju v hlase jeho záchvv pohnutí. Zarachmed ml patrn o schopnostech svého bratra neskrovné mínní. »Taž se,« vyzval mne drazn, > bratr ví mnohem více než já.« A když silák k mým otázkám odpovídal, pohlížel stídav s pýchou na
tém
mn
a s nmou otázkou, nedivím-li se vdomostem bratrovým, na mne. Opakoval jsem celou zásobu slov, kterou byl Zar-
nho
achmed do mého denníku složil, abych vrn udána a správn napsána.
jsou-li
vosti
podotýkám, že
barvy, totiž
modrou
se
K
užívají Osetinci pro
pesvdil, vli zajíma-
dv
rozdílné
a zelenou, jediného názvu. Obojí
jmenuje se >cach«. Když mi to Zarachmed povdl, nechtl jsem tomu viti. Nyní potvrdil mi to bratr jeho.
««
92
Konen
okázal jsem tomuto revolver.
Chtl jsem
Osetinci zbra tuto znají a zdali »Jak se jmenuje u vás tohle ?« jí snad sami užívají. otázal jsem se ho. Osetinec zavadil sotva okem o pedmt, který byl bratra jeho tak velice zajímal. » Nijak se to nejmenuje, « pravil zvolna, » neznám to « *Jak že?« zvolal jsem. » Vždy mi tvj bratr sdlil, že máte též takové zbran a ekl mi osetinský název. Silák stelil jen po bratru káravým pohledem. »u nás jen thop, » Nemáme, nemáme, « tvrdil urit, puška, a kama, kinžál.« Poznal jsem tedy jediné, že je bratr Zarachmedv nevšedním diplomatem a že uznává za dobré zatušovati tajemné »šašgarachu dambaca«, které se bezpochyby nedostaly zpsobem úpln zákonným v ruce osetinské. Na konec prohlásili Thoštové, že již vím dosti osetinských slov a že nutno pihlédnouti k arb. se dopátrati,
odkud
—
Poastoval jsem je na rozlouenou pivem shora náležit ocenným. Pi tom zeptal jsem se nového známého, jak se jmenuje. »Bezeko Thostev,* odpovdl klada draz na poslední slabiku.
»Ale Thoštl< »
vždy mi
Nikoli,* pravil
tvj ekl, že
biatr
Bezeko
s
se
jmenuje
novým káravým pohledem
na bratra »Thostev nebo Thostov je naše jméno. Potom, že nemá Slovanstvo budoucnost! Celý Kavkaz obléká již svá rozmanitá jména v ruský stejnokroj: z Eristava se stává Eristov, z Orbeliani Arbeliví jakého arménského anov, z Tatišvili Tatiev, z jména Gusikov a zde i z osetinského Thošta ruské
bh
«
93
nedochde
Thostev. Jednou odloží takový Tostev svou huatou burku a divný namathut a bude o bratra Slovana více v ohromné imperii ruské. Na konec dovdl jsem se ješt, že se jmenuje otec mých pátel Gadu Thostev a mladší jich bratr, pihovatý onen výrostek, Kembolat Thostev. Když se mli k odchodu, otázal se ješt Bezeko: »Jak dlouho zstaneš v Kapkaj (Vladikavkazu)?* » Odjedu pozejtí na veer. »Škoda,« zvolali oba, »veliká škoda!*
A
Bezeko doložil po chvíli: »Snad máš tam da kde slunce zapadá, v rodném aulu ote a matku, bratry a sestry, kteí na tebe ekají?* Když jsem pisvdil, pokraoval: >Nu, vypravuj jim o nás. A vra se nkdy k nám, hodn brzy.« leko,
Rozlouili se se mnou velým stisknutím ruky. Druhý den na to díval jsem se oknem hostince na ulici, kterou mnil prudký liják v bezedné bláto. Litoval jsem štíhlých po.stav ve špinavých burkách, se schlíplými namathuty, jež se nohami po kolena obnaženými brodily tou spoustou. Náhle uvidl jsem mezi nimi povdomý pihovatý obliej. Ano, byl to Kembolat Thošt. V každé ruce nesa veliký sunduk s jahodami zamíil pímo k hostinci. Picházel ke s pozdravem o d svých bratí a že mi posílají ty jahody na cestu.
mn
z
DÁVNÝCH VZPOMÍNEK
.
I yto
rty napsal jsem
ních List« a vadil je
pak
r.
1893 pro feuilleton »Národr.
1895 do sbírky »Rozliná
prósa«
5.
C.
ijože, jak jsem se tšil na Prahu! Sotva že jsme dovedli vlézti na kolena otcova, když po svých úadních pracech veer s námi se bavíval, nechtívali jsme na
—
podle barvy jeho »blouších« nebo »hndoiiších« jezditi jinam nežli do Prahy, Kon se jeho kalhot
—
popohánli jsme je dost, ale pes to vše s místa a jenom nehýbali jsme se bohužel ani o naše dtinská obraznost zalétala mezi ty divy, jež nejasn míhávaly se ped námi pi pomyšlení na daleké veliké msto. A když nkdo se smíchem dcku íkal: »Chceš, abych ti ukázal Prahu ?« vždy znova nechával mne asté jsem si jeho dlanmi od zadu zakrýti oi, zklamání již mohlo ubezpeiti, že neuvidím pranic a zakusím pouze nepíjemný pocit, až strjce toho žertu mou sevenou hlavu prudce zdvihne do výšky. Bájený kraj našich nejskvlejších sn, Praha! jsme jen slýchali neuvitelné zvsti a z nhož o k nám jen ídká píhoda zanesla nkterou vc, jež tím více rozncovala naši touhu po nm. Jak neobyejn krásné a výborné bylo všechno, co nám otec ze svých pražských vyjíždek pivážel Když ku píkladu pivezl pražské uzenky, jaký to býval božský kvas! Nevím, zdali se od té doby pražské uzenáství tou mrou rozhoupali,
pí
a
nmž
!
98
ale jisto jest, že v pozdjších letech už nikdy jsem ani slabé stopy toho neskonale delikátního aromátu, jejž dychtiv ssálo naše chíp, když matka vytahovala z hrnce kouící se, hndé uzenky. A té chuti, té nevypsatelné chuti Dále pivážel hraky, s nimiž se nemohly ani z daleka rovnati nejskvlejší trety, jež bývaly u nás v Litni o jarmarku vyloženy. A což ty knížky s rozkošnými obrázky!
zhoršilo neucítil
!
Z Prahy pijíždla také naše vrchnost, která vedle rodiny rytíe Brechlera z Troskovic, v blízkých Vlencích, pedstavovala pro mne, správcova synka, nejvyšší vrcholy lidské spolenosti. Malé dcerušky majitele panství ve svých krásných a drahých šatekách jevily se mi jako pohádkové princezny.
Ovšem znal jsem již takové pražské figurky, mne uinily mnohem slabší, ba ásten nei
které na
píznivý dojem. Byli to kramái, potulní »umlci« nebo A musím vyznati, že prostí tuláci a podobní lidé, Pražané vbec mli pro mne tehdáž ve své fysiognomii a svých zpsobech cosi komediantského a kramáského, jakýsi cizorodý a dobrodružný ráz, který mi byl nesympatický. Vídal jsem v jejich tváích divný, nezvyklý rys, který se mi nelíbil; jejich pipadala mi smšn výstedním aííektovanou, chování jejich zdálo se mi nebo titrným a k nesympatickému dojmu pispl as nemálo také švihácký šat, jehož tehdejší módní stih nyní vzbudil úsmšek a to nejvíce by nepochybn v Praze samé. Zvlášt bledé, choulostivé dti pražské a škros bloukými, mkkými rukami, mazlivou benými zpsoby budily pohrdlivou nechu mezi námi jadrnými, opálenými, otužilými a prostoduchými venkovskými kluky.
e
bu
i
eí
dom
í v naSeni pobyl krátce jeden pražský hoch. Pražský krejí B. Banzet známý z roku osmatyicátého, kdy s Fastrem a Trojanem byl pedním ipožádal mého nitelem pi schzi svatováclavské otce, s nímž se seznámil jako s horlivým úastníkem vlasteneckého ruchu, aby na njaký as, tuším na ást prázdnin, pijal k sob jeho churavícího syna. Hoch Byl zavítal k nám a toulali jsme se spolu po okolí. pátelsky, starší nežli já, ilého ducha a ml se ke ale dvrnjší sblížení mezi námi nenastalo. Vadil mi ten shora vylíený pražský rys v jeho zevnjšku a zpsobech, který u nho velmi oste vynikal. I jeho myšlenkový obzor, celý jeho duševní svt byl mi cizí Ani jeho o Praze nechtl jsem viti. Vypravoval sice mnoho o jejích znamenitostech, ale pro mne bylo jeho líení pece jen píliš stízlivé, nedosti vzletné. Kdež pak Praha! Ta nemže vypadati jen tak, jak ji V mé fantasii nelíil. Ta vypadá jinak, zcela jinak. bylo barev dosti skvlých, abych je byl uznal za dostatený jen k matnému nastínní toho kraje div. Ovšem, tenhle schvácený motýl, který k nám piletl z toho bájeného kraje, ml kídla porouchaná a pobledlá. Ubohý hoch, neduživé pleti, nosil již v úzkých, vyhublých prsou zárodek smrti a zemel ješt v chlapeckém nebo v prvním jinošském vku. V celé Litni byl snad jediný lovk, jemuž Praha neimponovala. Ovšem byl to baron. Avšak nepedstavujte si k nmu parkety, alouny, lokaje, ekypáž a podobné vci. Letní salonek našeho barona býval slamný, k nerozeznání podobný obyejné hlídaské boud, a jeho jediným sloužícím byl chundelatý starý pes, práv tak zpustlý a zubožený jako jeho pán. A pece byl ten lovk skutený baron, který nevím
—
—
mn
eem
100
jakým zvratem štstny klesl tak hluboko, že nepohrdal v lét úadem hlídae ovocných sad a že se snad dokonce asem živil prací rukou svých. Ostatn však zachovával si dle možnosti píznaky své stavovské povznešenosti: nosil cylindr, který mu v jeho hlídavrabcm konal výtené služby, krk obepjatý vysokým, tuhým, promaštným nákrníkem s výbojn vynívajícími umounnými »fátrmordy«, tlo halil v roztrhaný, kdysi erný salonní kabát, kolem nohou, dle tehdejšího šviháckého obyeje lýtky hodn do zadu prohnutých, poletovaly mu zbytky elegantních pantalón, mluvil nmecky, eštinu jen z nouze bídn lámal a pohrdal Prahou, blouzn jedin o krásné; velkolepé, fešácké Vídni.
ském povolání
ml
vi
r
íjel k luiiii jcciiuii z i laiiy pán, který vzbudil verozruch. Jeho statná postava v lovecké úpravé líbila se mi jak náleží, pohlížel jsem i s bázlivým respektem, nebo v jeho konání a bylo cosi neobvykle rázného a velitelského. Když se smál,záíil celý jeho obliej neodolatelnou veselostí, ale uml se také zaškarediti a zahromovati, až byla v lovku malá li'<ý
a
na
eech
Krom
toho naplovalo mne úctou již díve doktor Biauner, jméno znamenitého vlastence a politika, o nmž otec mnohokráte vypra-
dušika.
známé jméno voval.
Asi dvanáct let na to stýkal jsem se s drem. !)raunerem astji, docházeje po jeden rok jakožto domácí uitel do jeho domu ale tyto styky byly pece jen tak povrchní, že mi nepodávají dostateného a Pes spolehlivého materiálu k vylíení jeho povahy. to nemohu si odepíti, abych nenastínil alespo nkolika rtami dojem, jaký na chlapce a pozdji na jinocha uinil muž v djinách našeho života národního tak vynikající, teba že tyto rty dotýkají se více jen zevnjší stránky a snad nikterak nepispívají k hlubšímu vystihnutí povahy. 'Ale pece soudím, že ani takové nepatrné drobty nejsou zcela od místa u nás, kde ;
(ech: Sobiaii
spisy. VII.
i
102
znamenitých zachovává se asto z osobnosti muž budoucím nemnoho více, než koHk mohla a dovedla i
deska fotografická. Nuže, osobnost Braunerova uinila na mne dojem neobyejné svéráznosti. Celý jeho zjev a zpsob pipomínal mi rázovité postavy doby jiné, dávno minulé; pipadalo mi tém, jakoby v bylo nco té látky, z níž byli utvoeni dávní hejtmane husitští. Ráznost a pímost až drsná, pi 'tom však pravá staroeská bodrost a srdenost byly hlavními znaky jeho osobnosti, jak se alespo mne mladíkovi jevila. Nkdy záilo jeho oko irou pívtivostí a srdený smích pohrával vlnami jeho krátkého plnovousu na širokém, mužn pkném, výrazném oblieji; ale hned popudilo jej cosi a pak vnitní jeho rozruch propukával zpsoby nejživjšími, elementární silou oboí se zježilo, z oí sršely blesky, hnv rozechvl prudkými posuny jeho zachytiti
nm
:
tvá
i
tlo a
z úst
valila se
hromová boue
nejjadr-
jaké lze jen pomyslit. Jak asto pro nlistinu, která nemohla býti hned v registratue nalezena, ve hnvné zoufalosti obrátil oi i celý obliej k nebesm, zalomil rukama nad hlavou, až v nich
njších kterou
slov,
klouby zapraskaly, a bdoval, ím se provinil, že ho tresce takovými niemnými lidmi, kteí nedovedou ani akta položit na své místo! Ovšem v jeho astém hromování byl také nkdy pídech komiky pro toho, kdo vdl, že z tch hrom obyejn žádný neuhodí, a kdo znal jeho dobré srdce v pozdjších letech inila ho asi také popudlivým nemoc, která jej astji sužovala. Ale když se o v dobrém rozmaru rozpovídal, nabývala vypravovaná vc zvláštního živého a lákavého koloritu, jenž budil v tob tutéž svží chu a radost, s jakou vypravující na ni vzpomínal. Leckdy
Bh
;
nem
lOíi
také
—
—
zvlášt za hovoru o záležitostech tiárodních oích jeho krásné záblesky nadšení, na
spatil jsem v
néž nezapomenu.
Z pobytu dra, Braunera u nás v Litni zachovaly v pamti jen dv anekdotické drobnosti a to ásten jen z vypravování jiných lidí. Dstojnému obrazu znamenitého muže nebudou na újmu tyto pomnohdy nkud smšné nepatrnosti, které jak víte se mi
—
—
pam
v chlapeckou hloubji se zaryjí než''dležité události. Brauner psal mému otci, že nechce jeti v (tehdáž nevedla ješt železná dráha v tuto stranu), poslal obyejný a v tom aby nýbrž aby pro dal jen upraviti pohodlnou sedaku ze slámy nebo hrachoviny tak že pojede nejlépe a že se na tu jízdu již tší. Otec, který vdl, že chce míti všechno po své vli, zachoval se dle jeho pání. eledín, který byl pro do Prahy poslán, jsme tedy a pan líil pak jízdu asi takto: » Vyjeli doktor si liboval; že se mu sedí na slám stokrát lip než na polštáích a pérách. Když jsme ujeli kus, zaal
koáe
vz
nho
—
nho
poposedávat a pak si vymnil místo s mladým pánem. (Dr. Brauner pijel k nám s njakým mladým píbuzným.) Ale i tam vrtl sebou všelijak, zaal vzdychat Prý a bruet a najednou vzkikne: Já ku, zastavte! jsem sedaku pece jak se patí neudlal, že oba Pedlal jsem slezou a že ji mám pedlat. Dobrá! ji celou, jak mi poruil a ukazoval. Vylezli zase na vz a jedeme dále. Ale za chvíli už zase zaal hubovat a bdovat, že prý se propadá nkam až do horoucího pekla. Musil jsem pedlávat sedaku znova. Njaký as byl pokoj, ale brzy opakovalo se všechno jako díve, jenže te pan doktor zaal už na mne poádn
«
104
láteit. Já jsem se omlouval, že není zvyklý jezdit po vždycky ale on se na mne rozkikl, že
mu
selsku,
nikdy nekterý neumí ani udlat poádnou sedaku. Zaal si ji dlat sám, ale tu zase spustil, z takovéhle slámy že by ovšem nikdo na svt nesvedl poádnou sedaku, to že není ani ví co jiného. Radji že pjde sláma, ale ezanka a pšky. A tak to šlo celou cestu. Slézali, vylézali, pesedali, pan doktor hromoval a naíkal a jak mne ctil celou tu cestu, tím se chlubit nebudu. Zdá se to být hodný pán, ale vézt bych ho už nechtl do nejdelší bývala taková jízda nejmilejší,
trefil
na takového
ale že arci
niemu lovka,
bh
smrti.
Druhá vzpomínka víže se k mladíkovi, který tehdáž s Braunerem na hony k nám pijel. Jak již praveno, byl to njaký jeho píbuzný a doktor íkal mu prost Franta, Honza nebo tak njak. Jmenujme ho tedy teba Frantou. Uvádje ho k nám, vysvtlil dr. Brauner mému otci, že vzal s sebou také Frantu, aby neho užil. Chudák Franta užil opravdu, že toho asi dost na dlouhou dobu. Ráno vyšel s doktorem na hon a veer vrátil se klopýtaje za ním všecek uondán, schlíplý, s hlavou svšenou, snaže se, aby doktorovi pišel co nejmén možná na oi. Sotva vešli do dveí, postavil se doktor naproti nmu, sepjal ruce nad hlavou a zabdoval: »0, Franto, Franto, nešastný Franto, na tebe budu pamatovat!* A pi veei vysvtloval mému otci, máchaje prudce rukama smrem k mladíkovi, který tu sedl jako ubohý híšník: »Sám as mi napískal, abych vzal Frantu s sebou. Myslím si, aby nco užil a zatím užil jsem Franty já; že na
ml
—
to
do smrti nezapomenu.
a Franta jde
eknu
tamhle — eknu:
mu: Pjdeš
pokáš zde
-
—
tuhle a Franta
105
je
bh
ví
kde
—
nakiel jsem
— —
se s
ním zbflhdarma
celý den, až chraptím Klacek na záda mu patí, ne flinta do ruky Každou ránu mi zkazil O r^ranto. Franto, tebe mi byl ert dlužen!* Do Prahy vrátil se dr. Brauner s nešastným
—
Frantou v
koáe.
—
111.
JYrom Braunera poznal jsem v Litni ze známých vlastenc dále barona Villaniho Villani, tehdáž majetník Stížkova a bývalý otcv chlebodárce, pijel se s ním poradit o njaké hospodáské litice
záležitosti a
a
národních
pi tom rozhovoili se živ o pozáležitostech. Hovory podobné
jsem doma asto; mívaly pro moji chlapeckou mysl zvláštní tajemný pvab tím, že hovoící pi nkterých místech opatrn se ohlíželi a hlas pitlumovali. Byla tehdáž reakce v plném kvtu a žandarmové i jak se jim prostonárodn íkalo, ^štandái* obdaení mocí neobyejnou, hlídali každé hnutí obecenstva. Jejich tpytné pílbice zablýskaly se každou chvíli v ddin a šíily postrach na všechny strany. Jako za poblohorských byla tehdáž skoro v každém slýchal
—
—
as
eském dom peliv tajená skrýš, kde chránily se ped slídivým okem pochop knihy, asopisy a obrazy zapovzené. my jsme mli takový úkryt, kde odpoI
ívaly zejména publikace Havlíkovy, pak vedle jiných obrazy Žižky a Husa. S tmito ml otec na svém dívjším stanovišti v Benešovsku opletáni.- udal ho njaký zelota, že má ve svém byt bezbožné obrazy, naež vykonána u nho prohlídka a drahé obrazy jen stží
uchránny.
107
Vzpomínám, jak živ se tehdáž otec s Villanim do svých reminiscencí z roku osmatyicátého doby pedcházející. Mj otec záhy pilnul k ruchu
zabrali
a z
vlasteneckému a projevoval své smýšlení bez ostychu jako patrimoniální úíadník v dob pedbeznové. Uvedu nepatrnou, ale pro tehdejší dobu charakteristickou drobnstku z tehdejšího jeho úadování. Byl správcem i
nmin
v Ostedku, kterýž v úadní státní psal se Wostrschedek V první své zpráv k císaskému úadu napsal otec jméno svého bydlišt nejen s »*, nýbrž bez zaáteního »W«. Když potom na úad pišel, i
ml
i
o to »W« tuhou kontroversi pan krajský jak se jinak zval pedstavený úadu, stál na tom, že musí se psáti »Vostedek«, jako se psávalo prý odjakživa, ;
»Ostedek« je nepípustný novotáský nešvar. Když potom otec z úadu odcházel, dobíral si ho jeden z úadník, mumlaje posmšn »Ostedek Vostedek, Ostedek — Vostedek«. Otec obrátil se ve dveích kanceláe s hlasitým: »Osel Vosel!« V roce osmatyicátém ml s úady srážku mén rozmarnou. Ztrávil tehdáž v Klatovech ti nedle ve vyšetovací vazb, byv obvinn, že podncoval lid ku branné výprav na pomoc Praze. a že
—
—
Loni zajel jsem si do Klatov a vydal se odtud k blízkému Bezdkovu, kde otec r. 184(3 1848 správcoval. S pohnutým srdcem kráel jsem tou pívtivou krajinou se šumavskými velikány v dalekém pozadí, kterou jsem ásten již znal z dopis otcových, psaných mé matce v dob, kdy tam prozatím samoten meškal, na píchod její toužebn ekaje
pšky
—
Zde je ta rozsáhlá zelená louka, po níž dle jednoho dopisu tak rád na procházku ke Klatovm chodíval a myšlenkami zalétal daleko pod Milešovku
1C8
k
žen
a
dcku. Tamo
ze skupiny bujného stromoví
kyne vížka toho dvorce, v nmž pak moji rodie šastná dv léta prožili, až boue roku osmatyicátcho zasáhla v toto pošumavské zákoutí a rázem rozrušila klidnou rodinnou idyllu. Otec byl sice po tínedlním vyšetování z vazby propuštn, ale ztratil místo a nastala mu doba trpké zkoušky, nežli se znova i
uchytil.
V
tchto vzpomínkách došel jsem nízkých domk Pede mnou kráel staroch, s nímž jsem se
vesnice. dal do
ei.
Ptám
se,
pamatuje-li se snad ješt na
mne pekvapen,
mého
otce.
jako by vzpomínal, a pak pravil ž'.v^: »Jakž bych se nepamatoval ? Vždy jsem ho sám vezl tehdáž do arestu do Klatov. .« Byl jsem mušketýrem Pohledl na
.
Tak náhodou byl klassickým s bar.
.
lovk,
s
nímž jsem se tu
svdkem památné
pro
mne
setkal,
události
.
.
.
do Litn, kdež otec mohl v rozVillanim již klidn jako z bezpeného
Avšak vrátím
mluv
první
chvíli
se
pístavu vzpomínati na klatovské ztroskotání. Villani pykal za své úastenství v boulivém hnQtí pražském vazbou mnohem delší ztrávil ve vzení na Hradanech ;
sto dní.
Na osobnost Villaniho se z tehdejší doby nepamatuji. Za to trochu pozdji, když za doby volnjší náš tajný poklad sml opt na svtlo boží, obdivoval jsem se astji švarné postav vlasteneckého barona v malebném kroji svornostském, vypodobnné mezi úastníky Slovanského sjezdu na velikém slavnostním obraze, který s bez ostychu
již
Husem, Zižkou a jinými z tajné skrýše pesthoval se na stnu. Záhy také
:
in.
mi
dtský zájem nádhern upravená, skvostn upoutala vázaná kniha básní Villaiiiho; mnohokrát prohlížel jsem ale s obdivem krásné desky a skvlou zlatou oízku, poesie Villaniho byly mi tehdáž známy pouze píse kterou jsem slýcl-al Zasvi mi ty slunko zlaté .«, z{)ívati v kroužku pveckém, a báse o smrti Napoleona I., již mi otec nkolikrát se zápalem pedítal. 7.
>
.
IV.
—
Vyjel jsem tedy opravdu a skutenými komi ne jako doposud jen žertem a na kolen otcov do Prahy, do té Prahy, která byla mým nejskvlejším dtským snem. Radost mou kalil trochu jediný stín: otec chtl mne dáti do pražských škol a vezl mne tam vlastn již na dobro, ale aby mou báze ped trvalým rozlouením s domovem uchlácholil, namlouval mi, že tam jedeme prozatím jen zajistit si pijetí do nkteré školy a že se pak s ním vrátím ješt na njaký as dom. Hrozivý mrak vznášel se tedy dle mého mínní dosud opodál a vrhal jen lehkou chmuru do radostného jasu v mé duši. Tehdáž nebyla Západní dráha ješt vystavna a musilo se jeti z Litn do Prahy povozem. Jeli jsme
—
—
nevím již Mnišeckou silnicí a v jednom dvoe zastavil se otec, aby si prohlédl tamjší kterém vzorné hospodáství; z ostatních podrobností cesty pamatuju si jen, že mi otec ukazoval vrch Felbabku a že mi vyprávl, kterak dávní pohanští Cechové na
—
vrších obtovali
bohm.
Nepamatuji se také již na podrobnosti našeho píjezdu do Prahy; vím jen, že jsem byl jako v Jiíkov vidní, když jsme se octli uprosted toho netu-
111
šeného hemžení, shonu a hlomozu mezi adami obrovských dom, jakých jsem dosud nikdy nevídal a v jichž nesíslných krámech pestilo se a záilo na
vcí pro mne nových, dtskému pomyslu bájen krásných a nádherných. V Litni bývalo mi již pedmtem obdivu fantastické vncoví imitovaných obrovských citron (i jaké ovoce ten obvyklý emblém co to pedstavuje) nade dvemi kupeckého krámu perozmanitým divm, které jsem bylo však proti spatil nyní v Praze! Z pozdjší doby mohu si jakž takž pedstaviti obraz bývalé Prahy, objaté ješt neporušeným pasem hradeb za nimiž místo nynjších Vinohrad a Žižkova rozkládaly se jen zahrady a role; Prahy bez nového Musea, bez Národního divadla, s njakou vápenicí místo nynjší eské spoitelny; Prahy bez mostu Palackého, bez Podskalského nábeží, bez etzové lávky, bez Rudolfina a nábeží pi nm, bez mostu Františka Josefa a s pustou kamenitou strání místo nynjších Letenských sad; Prahy bez celé ady pozdji vytisíce
—
tm
stavných rozsáhlých budov a za to s množstvím od té doby poboených starých, zernalých, rázovitých dom, kteréž musily ustoupiti moderním inžákm obraz ten prokmitá ješt polojasn v mé mysli, ale vzezení živé stafáže ulic nedovedu si již naprosto
—
pipamatovati.
Kdybych zabloudil nazpt do staré Prahy z let padesátých, jak podivné a cizí by mi asi pipadaly všecky ty postavy, hemžící se po ulicích, v tehdejším kroji! Mám ped sebou starý módní žurnál z tchto let a pohlížeje na jeho kolorované obrázky, stží jen dovedu si pedstaviti, že takto oblékaly se dámy za mé pamti, že jako hoch vídal jsem stále svou matku
112
a
mnohé
jiné
paniky
monstrosní krinoh'n
již
tchto širokých, k budoucí pomalu se rozbíhajících šatech
v
kolkolem na sukni temi, tymi více prohýbaných nebo vroubkovaných »falbl^, tak širokých, že to vypadalo, jako by tyto šaty se skládaly z nkolika na sebe položených sukní rzné délky, ím doleji širších, a že celek bez mála pipomínal nkolikrát nastavenou sedlovou stechu že jsem vídal dámy v takovýchto divných mantilách a v tchto zavených, boudovit do pedu vystupus
našitými
adami
i
všelijak
—
kloboucích, z nichž jako oblieje pod hladce piesaným, rozdleným vlasem ...
jících
A
také tehdejší
svým stihem.
—
mužský
šat
z-
kukan
vyhledaly
pšinkou uprosted by nás
asi
zarážel
Ubytovali jsme se v hostinci »u zlaté husy« na Václavském námstí. Již v hlavních ulicích slyšel jsem vtšinou hovor nmecký a zde v hotelu pestávala
mj
Sklepník uvítal nás nmecky a vlastenec, mluvil s ním touž eí. hovoili jen nmecky. Myslím, že by si byl 1 hosté tehdáž málokdo troufal osloviti esky sklepníka v ele-
eština nadobro.
otec,
a
horlivý
gantnjší místnosti a že hlasitý eský hovor byl by se pokládal za zneuctní hotelu. Kdož by uvil, sed nyní mezi bodrými venkovskými hosty »u zlaté husy«, že se tam ped tyiceti lety esky smlo jen šeptat!
Samovládná nmina nekalila mi ovšem tehdáž božský požitek vídeských ízk, které otec z jídelvyvolil a ního lístku rozumí se jen nmeckého které jsem tu jedl poprvé. Zstaly pak na dlouho ideálem a vrcholem mých gastronomických sn. Litoval jsem jen velice, že mi otec pikázal, abych nechal
—
—
113
nco
na talíi, a s bolestí jsem pohlížel, jak sklepník odnášel dosti slušný cíp zlatohndého ízku, který uznán otcem za minimum povinného zbytku. Nevím, žádal-li toho skuten tehdejší bon ton, ale vím, že otec ješt nkolik let potom k mé upímné lítosti ono pravidlo v hostincích svdomité zachovával.
v.
Jest pochopitelno, že vzpomínky z osmého nebo devátého roku života, í ty nejživjší, nejsou dosti urité a zetehié Tak i tehdejší první pobyt v Praze, jakkoli hlubokým dojmem na mne psobil, zanechal mi v pamti po vtšin pece jen beztvárnou mlhu, z níž vystupuje více nebo mén urit a jasn jen nkolik výjev, jichž asový poad nemohu však již stanoviti. Ostatn na pramálo záleží. Jeden z tch výjev: Vcházíme do pokoje, jaké jsem vídal venku jen pi vzácných píležitostech v zámku naší vrchnosti nebo ve Vleneckém sídle pana rytíe Brechlera z Troskovic. Vstupuji za otcem s malou dušikou pes práh té prostranné místnosti s podlahou hladce leštnou, místy pokrytou pyšnými koberci místnosti se skvostným nábytkem a etnou spoleností elegantn odných dam. Myslím, že to bylo obydlí jedné bohaté matiny pítelkyn z mládí, kam šel otec vykonat povinnou návštvu. Cestou poruil mi dtkliv, abych neopominul políbit ruku staré paní a slen. Ale která je zde ta stará paní a slena?
nm
Byl stál
ale
mladých plný pokoj. Chvilku tu dam starých jsem v rozpacích, jak dostáti píkazu otcovskému, pak rychle odhodlán políbil jsem první dámskou i
115
—
ruku, která se mi namanula, za ní druhou, tetí a tak dále po celém pokoji. Nemohu tím pochybiti, myslil jsem si; ruka staré paní a sleny bude nkde mezi ostatními. Líbal jsem tedy kde kterou ruku dost možná, že se mi pipletla ruka nkteré pisluhující kuchaky pamatuji, že bylo ruk tch bez konce a že jsem si od srdce oddechl, když byla ceremonie šastn odbyta. Možná, že jsem svým konáním vzbudil veselost poctných dam; avšak ve své horlivosti nevšímal jsem si nieho, ohlížeje se pouze, není li nkde
—
i
;
ješt njaká ruka Po skoneném .
.
.
líbání
nastala
jiná
útrapa.
Otec
pedstavil dámám svého nadjného synáka a ty mne uinily stedem pívtivé pozornosti, která mne však uvádla jen do rozpak, tím vtších, ponvadž jsem jejich nmeckým nerozuml. Jen tu a tam oslovila mne nkterá drobtem eštiny, ale nkdy eštiny dosti podivné. Avšak jedna mne pece zaujala, ba okouzlila. Nespatil jsem ji už po druhé v život (nevím ani, kdo byla), ale dotud vidím bez mála zeteln ped sebou tu bujn ztepilou postavu v plném rozkvtu ženské krásy, ten královský obliej spanilých rys, s velikým erným okem, plným ohn a života, s kyprými, utvoenými a krásn ervenými rty, mezi nimiž se leskly zuby tak bílé a krásné, jakých jsem dosud .nevidl. Byla to bujará, sebevdomá krasavice s lehkým pídechem pohrdavé ironie v pohledu a na rtech ale na mne usmívala se laskav a když její hebká, jako z alabastru vykroužená ruka pozvedla lichotn mou bradu, prochvl mým nitrem slastný pocit Bylo to snad poprvé, kdy napadlo mi pi dosplé žen, jak je krásná. Ale navzdor tomu byl jsem rád, když se otec
eem
tém
pkn
;
.
.
.
1(5
—
A zase ty nešastné ruce otec byl již dávno za dvemi, než jsem je všechny odbyl zpsobným políbením na rozlouenou.
porouel
—
Ani na ulici neml jsem Hlava mi šla kolem z toho nezvyklého hemžen^, shonu a hluku, ze zmateného hlaholu tolika Prožluklá zpsobnost!
od
ní pokoje.
hlas
a
stálého
drnení povoz, a k tomu mne otec
ješt bez pestání napomínal, nejen, abych do nikoho nevrážel a ml se na pozoru ped koáry, nýbrž také, zrovna abych nenechával ústa otevena, abych se držel a zvlášt abych neklátil ru*kama jako vtrný mlýn, že je to nezpsobné a že by se mi Pražáci smáli. Poprvé jsem si tu povšiml bedlivji okolnosti, že se moje ruka pi chzr kolébá do pedu a do zadu; kdež bych byl díve vnoval zvláštní pozornost takové bezvýznamné a samozejmé vci! Vždy po-
pkn
mén
hybují tak všichni lidé pi chzi rukama a zdali ruce i více, což na tom! Nevrle pitiskl jsem pevn k tlu, ale kdež pak! Již po nkolika kroch ruce rozkolísaly zapomnl jsem Ha svj úmysl a se opt vesele do taktu jako kyvadla hodin, až je na chvíli zastavila nová otcova dtka. Praha zaala se mi tam pomyslil jsem si nelíbit. Zlatý venkov! klátí každý rukama jak mu libo a nikdo si toho ani
ob
ob
—
—
nevšimne! Vešli jsme opt návštvou do jednoho pokoje v jiném dom. Ale tentokrát byl to pokoj neokázalý, s knihovnou a psacím stolkem, pokrytým papíry kdež pátelsky uvítal otce pán v prostém erném odvu. Na jeho podobu a tvá již se nepamatuji vím jen, že neinil žádných okolk a žv. gestikuloval živ za roz;
mluvy
s
otcem; jemuž
si
trpce stžoval na
njaké
lidi
117
a
pomry, hovoe
rozilením o vcech, jimž jsem
s
hrub nerozuml. Otec mu pisvdoval. Než jsme
se rozlouili, zašel pán tento ke knihovn jedné pihrádky knihu, odevzdal ji mému otci darem. Ale pak pohlédl na mne a vzav knihu z rukou otcových, podal mi ji se slovy: »Ukaž, jak umíš íst, Svatopluku !« Peetl jsem nahlas dlouhý titul knihy, na který mi ukazoval a který zaínal slovy: » Staroeské poa
vyav
vsti,
z
zpvy »Dobe; .
pobízel
m
.
.<
atd.
te
ale
peti,
kdo
tu
knihu
sepsal,*
dále.
Peetl jsem na Sumlork«.
—
Sumlork
obálce jméno spisovatele:
divné jméno! pomyslil jsem
hlédl na pána. Ale ten tázal se s
úsmvem: »Což
»W.
S.
si
a po-
neznáš
Sum-
lorka?«
Zavrtl jsem hlavou.
»Ale, ale — vždy stojí ped tebou, « smál se Hledl jsem na nho s udivením; vždy ho
pán. otec
jmenoval zcela jinak.
Pán bavil se chvíli mými rozpaky a pak mne abych peetl jméno Sumlork nazpátek. Když jsem tak uinil, vyklubal se z podivného Sumlorka vyzval,
—
mj
Krolmus, jak
Krolmus smál
skuten toho pána nazýval. mému pekvapení, ale pak po-
otec se
vážnou píchutí: »Nu, vidíš, lovk si ani netroufá podepsat se svým pravým jménem.* Tento byl mj první a poslední styk se starým vlastencem a starožitníkem P. Krolmusem. dotkl
s
Svatopluk Cech
:
Sebrané spisy. VlI.
8
VI.
ale
Aajisté navštívil otec ješt jiné své pražské známé, pamti mé utkvla již jen veerní návštva
v
divadla.
Ponvadž se tehdáž esky hiávalo jen v nedli odpoledne, nezbývalo tomu, kdo ve všední den do Prahy pijel a divadlo navštíviti chtl, než vzíti za vdk pedstavením nmeckým. jsem nechápal ani slova nevím z toho, co na scén se mluvilo nebo zpívalo se opera i tragedie již, dávala-li byl jsem pece všecek u vytržení nad skvostností hledišt a bájeným svtem jevišt. Vidl jsem ped tím jen nkolikrát loutkové divadlo a již to inívalo na mne mocný dojem svými strakatými kulisami a pozlátkovým tpytem svých devných hrdin. Bylo to tedy pro mne jako zjevení z íše div, když po vyhrnutí opony objevila se v magickém divadelním osvtlení velkolepá krajina s fantastickými vžemi a cimbuími jakéhos hradu, na jehož nádvoí dva živí skutení rytíi, konajíce patrn stráž, pecházeli sem tam po
A
—
—
odmen
jevišti,
V
každý s opané strany. duchu zdomácnl jsem
tístvem, díky
dobným
románm
v bibliotéce
Jana otcov,
sice z
již
díve mezi
Hvzdy
a jiným
které jsem
hltával
ry-
pose
lliJ
zálibou; pilba a kruný byly mi snad bžnjšími pojmy nežli epice a kabát, znal jsem se dkladn v rytíském mravu a navzdor hrzám lidomoren lnul jsem k té obrnné romantice celou duší. Nedostatek rytí ve skutenosti mne obklopující byl pro mne bolestnou mezerou. A hle! nyní vidl jsem dv živé, skutené postavy bohatýrské, obrnné od hlavy k pat, v plné zbroji rytíské! Mohl jsem na nich oi nechat, jak zamraeni, z onch román dobe mi známým pádným krokem pecházeli ped brankou hradní, iníce dlouhými zvláštní
— což
—
mou pozornost prken jevišt. Tito dva rytíi vévodili dlouho, dlouho v roji dojm, které jsem
ostruhami a
vybuujíce
i
vzbudilo zvlášt
obláky prachu
s
odnesl ze své první návštvy Prahy. Když jsme po divadle a veei v hostinském pokoji »u zlaté husy* ke spánku ulehli, bdl jsem ješt hodnou dobu. V hlav mi víil a šuml chaotický ten rej tisícerých nových obraz a zvuk, který mne po doléhal celý den omamoval a ohlušoval. Ješt sem z vní neuritý, zmatený hluk jako šumní moe, každou chvíli zarachotil po ulici mimojedoucí povoz, reflexy pouliních svtel míhaly se po stnách ložnice. Jak jinak bylo tu, zcela jinak než tam v naší klidné Litni, kde hlubokým tichem noním ozvalo se leda obas vzdálené zaštkání psa nebo zatroubení ponocnho! Chlapecké srdce sevelo se mi divným, dosud nepoznaným tísnivým pocitem. Uvdomil jsem si, že mne obklopuje pojednou život zcela jiný, neznámy, plný horeného, zimniného ruchu, život cizího rázu a zvláštního myšlenkového ovzduší, ped nímž jsem pocioval tesknou báze. Bylo mi v tu chvíli jako plavci vyvrženému bouí na cizí beh, jenž poprvé si
te
mn
120
usíná uprosted
neznámé zem, kde všechno
je
mu
nepovdomé, nezvyklé, omamující a hrozivé Z rána oekávalo mne pi snídaní v »kafírn« (jak otec íkával a jak tehdáž íkalo se snad vbec) .
.
.
bolestné pekvapení. Otec mi teprve nyní sdlil, budu-li pijat na školu, kterou pro mne vyhlídl, že zstanu hned v Praze. Dal jsem se do hokého pláe. Pomyšlení, že bych zstati sám uprosted toho závratného hemžení a hluku, mezi tmi cizími, divnými lidmi, dalek útulného domova a svých drahých, bylo mi hrozné. Bylo potebí dlouhého domlouvání a tšení,
ml
jsem se
nežli
Sklíen
a
ponkud s
upokojil.
malou dušikou
k tehdejší novomstské
jsem se s otcem kdež jsme zašli do
ubíral
škole,
editelny.
jsme ped pánem, jehož podobu si pipotak nejasn, že se neosmluji použiti ani jediné matné rty toho mlhavého obrysu, který se míhá v mé pamti. Vidl jsem ho tenkrát jako chlapec poprvé a naposled ve skutenosti. Na obraze vídal jsem ho pozdji astokrát; vždy víte, jaké oblib se tšívaly Stáli
mínám
asu podobizny eských výteník, jichž hustými adami bývaly nezídka tém vyalounny hostinské místnosti, kde nyní krom obraz panovnických spatíte obyejn jen njakou chatrnou kopii dle Defregsvého
—
v hojnjších sbírkách gera nebo fantastickou krajinu onch podobizen bývala jedna s podpisem Karel Amerling. i
:
VII.
m
N,epamatuji
otec chtl se již, do jaké tídy Z oko nosti, že mne dovedl k Amerlingovi, poznávám jen, že vyhlédl pro mne eskou hlavní školu novomstskou, jejímž editelem byl tehdáž jme-
dostati.
novaný eský uenec a vlastenec. Byla to první r. 184S zízená státní škola s eským jazykem vyuovacím a nazývala se
uovací,
z
poátku Budí jako velkolepý Amerling
ped
ústav vy-
roku
1840 založiti usiloval, ale jehož uskutenní se mu nezdailo. Nevím, zdaž Amerling otce již znal i zda se mu tento teprve pedstavil; pamatuji toliko, že nás pan editel pijal velmi vlídn a že se rozhovoil s otcem pátelsky o rozliných záležitostech národních. Pak podrobil mne malé zkoušce, které dal spíše jejž
tím
ráz volného, pívtivého hovoru. Nevím již zevrubn, kolika a jakými dotazy zaukal na skrovnou schránku mých vdomostí; v pamti uvízly mi pouze dva. Ptal se mne po jednotlivých ástech obilní lodyhy a dotazoval se mimo jiné, eho jsem si povšiml na stéble. Nemohl ze mne dostati uspokojivou odpov. Nepozoroval jsem na stéble nic zvláštního. Zkrátka stéblo. Stéblo, jakých jsem vídal doma ustavin tisíce v polích nebo v stodole.
«
122
Konen
mi napovdl, uiniv posunk, jakoby nkolik oddíl: »No
—
n*. o dlouhého peštipoval v ?« nevíš Pochopil jsem. »Už vím.
—
Na stéble jsou takové A mimicky vyznail jsem uritji to, co ml zkoušející
na mysli. »No, a jak tomu íkáme?* Neíkal jsem tomu nikdy nijak. »Jen si vzpome, jak to vypadá. No?* jsem zcela dobe, jak to vypadá, ale název hledal jsem nadarmo. Amerling s patrnou výitkou: Posléze pouil kolínka tomu íkáme, kolínka »Ale ale a pešel na jiné thema. Ta nepatrná kolínka utkvla mi v pamti do dnes a živ si pipomínám, jak jsem byl nespokojen s touto ástí zkoušky. Rozumoval jsem v duchu: Jsi synem hospodáského správce, touláš se ustavin po polích — a tu ten pražský pán myslí, že neznáš ani stéblo, protože jsi neuhodl ta nešt?astná kolínka. Pipadalo mi to až smšné. Kolínka, pro zrovna kolínka? Pro ne kotníky, uzlíky nebo nco jiného? A co vbec na tom, jak to kdo jmenuje? Ale o mém tehdejším osudu rozhodla jiná otázka Amerlingova. Byla nmecká a vyrozuml i spíše uhodl Ostatek jsem nepochopil jsem, že se ptá: » Kolik*?
Vdl
—
—
m
—
—
—
prost nala se
z té
píiny, ponvadž má znalost
tém
nminy
rov-
nule.
Amerling opakoval svou otázku zdlouhavji, pronášeje co nejzetelnji každé slovo. podíval jsem se na nástnné hodiny Na a odpovdl: »Ti.« Snad to nebylo práv ti, ale jist njaké íslo.
zdabh
123
které
mém
se
nejmén
hodilo
na otázku zkoušejícího
po
stáí.
Další otázky zjistily ješt uritji, že je moje píprava z nminy pranedostatená a otec piznal, že na nminu ani nepomyslil: práv proto že mne pivádí do hlavní školy. Amerlin^^ pokril ramenem a vysvtlil bezpochyby otci, že ani tato škola není úpln eskou a že bohužel nemže mniti, co porouí germanisující vláda vídeská. Vál tehdáž s hry opt vítr jedva se kísícímu eskému školství
mj
eské
rozhodn nepátelský. Tuším, že Amerling navrhl otci, aby mne dal do tídy; ale o tom nechtl otec slyšeti. Rozilil se nemálo nad požadavkem nminy, kde ho neoekával,
nižší
a ve
hnvu opouštl
ústav.
však plesal v nitru nad nezdarem zkoušky. Nezstanu tedy v Praze, mezi tmi divnými cizími lidmi, v tom omamujícím hemžení a hluku; vrátím se opt dom, do milé Litn, kde budu zase voln dýchat, kde nemusím dávat pozor na každý krok a mohu nejen klátit bezstarostn rukou, ale skákat, jak mi Já
i
libo.
Vlil.
krom
Amerlinga a Krolmiisa spatil vlastence, kteí mi však v pamti neutkvli. Otec za svého pobytu v Praze obyejn navštvoval též Mšanskou besedu, kdež vyhledával nkteré své známé z kruhu eských politik a spisoiViožná, že
jsem tehdáž
i
jiné
eské
vatel.
Mnohá jména, jejichž význam jsem teprve pozdji náležit poznal, mla pro mne již v dtství povdomý zvuk. Otec rád vypravoval o vynikajících snmovnících z Kromíže, kdež byl zastával njaké místo ve snmovní kancelái. Jména: Palacký, Rieger, Brauner, Havlíek, Trojan, Klaudy a jiná byla mi z tchto hovor již jako hochu dobe známa Z jiných národovc, které znal z osobního styku, rád ve svých hovorech vzpomínal zejména Franty Šumavského, Zapa, Tomka, Vrátka, Fialky a jiných, na nž se již nepamatuji. Ze spisovatelek dv poznal osobn a vzpomínal na vždy s velikou úctou Boženu Nmcovou a Honorátu z Wiániowskich-Zapovou. O Božen Nmcové moje matka leckdy vypravovala, jak byla krásná a jak hluboký na ni uinila dojem.
n
:
126
Od Zapové lístky, z
v
nm,
nalézám mezi starými dopisy dva nichž jeden datován je v srpnu 1846. Lituje že nemže pozvání otcova použiti a naši ro-
Bezdkov
ponvadž
se neodvažuje cestu tak dalekou. >Ne ratež, vážený pane, míti za zlé nešastné matce, že to tvrté dít ráda bych ušetila, co jen v možnosti mé, abych ji tak bolestn neoplakávala, jako pedelé Vy, vážený pane. se svou Zajisté ti její sestiky. milovanou chotí všecku lásku a péi obtujete malému se Svatoplukovi, jako já mé Zdislavce, prozatím chovají ve vzdálenosti, kdož ví, jestli budoucnost doŽertovný ten poukaz na « hromady jich nesvede? budoucnost tak málo se uskutenil, že jsem se o její Zdislavce dovdl teprve tyto dni, kdy jsem ono psaníko mezi starými papíry otcovými našel. Na konci se omlouvá: » Pravopis je ješt tuze špatný;* ale v pravd píše již dobe esky, bez polonism, a jest vidti, že se již z bývalé šlechticky polské perodila v dokonalou ešku. Vyjímám jiný sežloutlý list z hrstky tch starých
dinu v
vydati se
s
navštíviti,
malým dckem na
—
i
a
—
papír Nmecká adressa svdí mému otci do Ostedka uvnit pod rázovitým, pevným rukopisem tu podpis:
a
Jan Kollár.
Dopis ten pochází z konce r. 1849. V té dob, po udušení revoluce maarské, zizovalo ministerstvo Bachovo nové úady v Uhrách. A tu mohlo se právem oekávati, že zejména na Slovensku budou v úady dosazeni mužové, kteí by se chovali spravedliv k Slovákm, zstavším vrnými Rakousku a odifiovali kivdy na nich dotud od zpupného Maarstva páchané. Byla to zárove doba, kdy Bach tváil se jako pítel národní rovnoprávnosti, kterou v cirkulái všem
zem-
;
126
správcm drazn doporuoval, kdy
v
eském
dopise
k slovenskému spisovateli Radlinskému prohlašoval za povinnost svého úadu, pomáhati k rozkvtu jazyka slovanského a kdy povolal do Vídn komisi pro stanovení slovanské právnické terminologie, v kteréžto komisi zasedali vedle Šafaíka Erben, Kollár a jiní vlastenci eští zkrátka, kdy zdálo se, že ministerstvo hodlá initi ústupky ne-li politickým, alespo národním tužbám eským a slovanským.
—
Otec byl tehdy po rozpuštní kromížského dlouho bez místa a našel jen prozatímný útulek u dra ervinky v Ostedku, kde již díve jednou správcoval. Dle jednoho dopisu, zaslaného ješt z Kromíže mé matce, doporuili ho již tam Brauner a Strobach ministrm Stadiónoví a Bachovi pro nkterý z nových úad, které se mly v echách zizovati tehdáž psal, že » echy budou míti svou zvláštní
snmu
centrální vládu«, a leny jejími že stanou se vynikapolitikové eští, kteí zajisté pi obsazování
úad
jící
budou pamatovati na muže smýšlení národního. Sen o » eské centrální vlád* se ovšem brzy rozplynul. Ale nyní vzpomnl si snad dr. Brauner, který se úastnil ve Vídni porad o nové organisaci íše, nebo jiný známý na mého otce a snad mu poradil, aby se ucházel o úadnické místo na Slovensku. Otec obrátil se o pímluvu ke Kollárovi a tento napsal mu v onen list. Zní takto:
odpov
Blahorodý pane
1
Akoli pemnohými, dvojího ouadu pracemi zavalen jsem: pece Vaší mn zaslané žádosti tím vyhovl jsem, že jsem písemné Vaše o ouad ve Slovensku
127
ucházení vera sám osobn ministrovi Bachovi porouením Vás odevzdal. Slíbil on Vaši prosbu bez odkladu svobodnému p. Geringerovi»do Pešti zaslati, jenž nyní civilním správcem v Ohích jest a osoby se s
do ouadu volí. Tšil bych
se
sám
upímn
z toho,
kdyby
do
se
našeho Slovenska hodn mnoho výborných vlastenc eských k ouadování dostalo, dílem k upevnní národní vzájemnosti a jednoty, dílem že tam skuten ješt nedostatek jest na praktických, politickou vzdlanost a ouední zbhlost majících mužích.
Mjtež
se blaze.
Ve Vídni,
8.
listopadu 1849.
Vašno.sti
oddaný
ctitel
Jan K o
1
1
á
r.
—
Tento krok otcv zstal bez výsledku. Na štstí za. » bachovského husara* se mj otec dle ce-
nebo
lého rázu a smýšlení nehodil. Nic nebylo vzdálenjší pravých úmysl vlády, než dosazovati v úady uvdomlé Slovany, doporuené Kollárem, hlasatelem vzájemnosti slovanské. Vci vyvinuly se naprosto jinak, než si otec a jiní ješt dvující Slované rakouští pedstavovali. Brzo zmizelo slabé líidlo spravedlivosti ke všem národnostem* s rys Bachových a zarytý centralista germanisator zjevil se v celé nahot. Slováci za svou vrnost k Rakousku odmnni jsou tím, že v úady dosazeni jsou dívjší potlaovatelé lidu slovenského. » Staré Uhersko se svou samospasitelnou maarštinou, se svým maarským, jinými národy opovrhujícím panstvím na Slovensku úpln vy-
128
stupuje ve své pedešlé sláv a nadutosti,« žaluje na toto jmenování úadník pamtný spis Hurbana, Štúra a jiných vlastenc slovenských, .podaný tehdáž marn ministerstvu vnitra.
lovk trnouti
neznalý
nad politikou
pomr
rakouských
vládní, která jedva
musil by že revoluce
maarská byJa povalena, týmž revolucionám vydává na pospas loyalní lid slovenský. Ale kdo zná tradicionalní smr vlády vídeské, pochopuje všecko. Germanisace a kde není možná, radji prozatím maarisace, povlašování jen žádného vzniku Slovanm! Zrovna jakoby Rakousko jen proto bylo na svt, aby v zájmu Nmecka bojovalo proti Slovanm ve spolku s kde jakým jejich nepítelem.
—
—
IX.
o nepoízenou vrátili jsme se tedy z Prahy. Zstal jsem ješt na venkovské obecné škole. Mé Pipadají mi vzp. minky na tuto jsou velmi mlhavé.
tém
najako zvetšeiá kniha, v níž vlastní text je už dobro neitelný, a zetelný zachovaly se krom nkterých pestrých iniciál nebo miniatur jen ledabylé a malicherné poznámky a glossy na okraji list. Pouze jako ve snu zdá^se mi o pravopisu s dvojitým W, s klikovaným g" a jinými zastaralými formami (a možno, že vzpomínka tato vztahuje se toliko k dob nejstarší, k mým prvním školským zaátkm v Postupicích nebo jinde), na krasopis tvar a pízdob od té doby vymizelých, na poítání z hlavy (kteréž mi bývalo vždy tvrdým oíškem, jakož vbec mathematika vdou nejmén sympatickou), na ten onen lánek
ítanky a jinou uebnou látku. Za to živ si dosud pedstavuji, jak nám pan uitel piezával péra, jak bral brk mezi prsty, kterak jej zrunými ezy pikrajoval a dlal nožiky; jasn si pipomínám, jak vyplácel rákoskou na ruce, jak posílal nezdary na » místo hanby* a jak nkterému z nás hrozil trestem nejtžším, na jehož vlastní význam se však už nepamatuji, že ho strí »pod komínek* ostatn myslím, že nebyl náš z
—
130
pan uitel píliš zlý, pestávaje asto na pouhých hrozbách a já sám okusil jsem jeho rákosky tuším jen dvakráte, a to spíše jako žertem. Vedle jiných podobných malicherností utkvly mi v pamti hlavn pípravy ke zkoušce, kdy jsem, podporován panem uitelem, vedoucím zhusta mou ruku, znova a znova opisoval kalligraíický » pedpis*, až konen se vydail podle pání, pak strašný i slavný den zkoušky samé
ped panem vikáem s
jakou jsem
si
a
etnými
hosty,
konen
radost,
odnášel tpytnými barvami provedenou
Odmnu
pilnosti a dobrých mrav «. Pan uitel P. byl mi sympatický. Nevím, je-li obraz jeho zevnjšku v mých vzpomínkách zcela správný, ale pedstavuju si ho jako statného, rostlého muže, podle tehdejšího zvyku hladce oholeného, s rozšafnou, bodrou tváí. Uil jsem se u nho také he na housle, ale zcela bez úspchu. Hmoždil se sice dosti se mnou a tuším, že nejednou jeho smyec zabloudil na mé nemotorné prsty, ale všechno moje skonily naúsilí bylo marno; útrapy jeho netoliko nevzí druhý prostým zjištním, že ve Paganini, ale že by škoda bylo na další mé uení strun a asu. Poekadlo: »co Cech^ to muzikant!* se u mne naprosto neosvdilo. Pozdji uil jsem se s výsledkem o nic lepším. ješt dosti dlouho pianu Ale ze všech styk s tímto paedagogem zachoval se mi nejživji v pamti jeden úpln nepaedagogický. Jednou vyšel si na chytání raku a vyzval mne, abych mu nesl nkteré k tomu potebné vci. S radostí a hrdostí, že mi svil tento dvrný úkol, putoval jsem s ním k potoku Svinaskému, který míval pro mne vždy zvláštní kouzlo. Chladivá voda, v níž se kmitaly drobné tpytné rybky, široké listy blatouch a zelené »
pkn
i
mn
—
18J
vrboví kolem, tiché šplounání vlnek a zvlášt niodrojak jsme íkali vodním vážkám, lesklé »panenky« míhající se nad nimi, inívaly na mne hluboký, tajemn vc, k tomu ješt chytání rak vábivý dojem. a to se samým o které jsem dosud jen slýchal panem uitelem! Tento svlékl kabát, zul si boty, vyhrnul si kalhoty až vysoko nad kolena a vstoupil do vody. Byla pro mne zvláštní podívaná, vidti v takové posici muže, kterého jsem spatoval obyejn jen sedti dstojn na katede jako velemocného vládce nás županu prý se ztrácí každá velebnost malikých. tehdáž pan uitel imponoval svým nu, možná ale chytáním rak skorém více než psaním pedpis na
—
— Te
V
;
—
—
—
mn
školní tabuli. A byl vskutku dovedný raka: vrátili jsme se obtžkáni hojnou koistí Jest významno pro povahu dtských dojm, že z mých upomínek školských nejhloubji zaryla se mi do mysli práv tato nepatrná raí episoda. Od školy zalétají mé vzpomínky ku protjší fae Byla to fara velmi skromná. Ješt ped nkolika lety, když jsem Lite navštívil, spatil jsem tam totéž staré, nízké pízemní stavení s prostou šindelovou stechou. S ním spojena jsou dv proslulá jména: Václava Beneše-Tebízského, který zde njaký as kaplanoval, a známého paedagoga Fr. ezáe, který tu byl faráem od r. 1865. Mé vzpomínky spojují však s touto farou postavu jinou. Vynouje se pede mnou blovlasá hlava s erve.se usmívajícím obliejem. Ba, byl ným, pívtivým, pítelem žert starý pan fará H. Snad nkdy trochu staecky dtinských. Vzpomínám si na jeden z takových šprým, které se mnou astokráte s velikou zálibou provádl. »Jsi Slovan, hochu,* pravil mi na po.
.
.
vn
!
i
132
hled vážn, bylo,
cikán
opakuj po
Se samými
nauit všem slovanským ehned uit. ,Vítr foukal, zima narodilo to máš esky. A te to .'« rusky: ,Vatar fakal, zama bála
»a musíš se se spolu
em. Zaneme
se
mn e
.
.
.'
.
bylo to
polsky,
s
I
malorusky,
.
s
U
srbsky atd. Když jsem se pak po této linguistické lekci, na jeho vyzvání, ped otcem s onou cikánskou písní ve všech slovanských jazycích produkoval, smál se staiký pan fará^ až mu slzy tekly po tváích. Ješt než jsem opustil Hterískou školu, zemel tento dobrý kmet. Pamatuji se na slavný jeho poheb a jak ho všichni litovali. Nešlo mi thdáž ani do hlavy, že mohla chladná a ztuhlá ve smutné rakvi spoinouti veselá tvá, která se na mne vždy jen smáta
vn
vala v
rozmarných žertech.
X.
Njaký as docházel jsem také každý den na hodinu k mladému kaplanovi, který mne soukrom vyuoval. Na jeho jméno a vzezení se již nepamatuji. Vím jen, že se mi líbil svým zevnjškem i pívtivým chováním, a hlavn, že mi dával pokaždé jedno z krásných jablek, jichž dlouhá ada se usmívala na jeho šatníku. Jest vidti, jak velký
význam mají hmotné požitky
dtský vk. Spádají
se nejtsnji s našimi chlapeckými vzpomínkami a zachovávají si v nich neobyejn svží a rozkošný pel Zvlášt ovoce. Huysiim ani Ruyschová nemalovali ovoce tak delikátními a skvlými barvami, v jakých se naší obraznosti pedstavují rzné ty plody, trhané v kouzelném sad dtství. Kolik takových upomínek, vru živjších než památka leckteré dležité události, zachovalo se v mysli každého z nás! Jest mi, jakobych cítil posud vni krásných míšeských, darovaných mi njakou mlynákou v okolí Litn, kterou jsme jednou navštívili. Marn volám do pamti její podobu, píinu a prbh návštvy, vzezení mlýna jeho okolí^ jméno vesnice jen ona jablková zstala mi z celé píhody.
pro
k
—
i
•
vn
Svatopluk
ech:
Sebrané spisy. VII.
í)
134
dv
Zeteln vidím posud pekrásné spáené tešn, které o esání, zavšeny srostlými stopkami na uchu
mé malé
sestry,
jako dvé skvostných koral houpaly
A
jak živ vzpomínám na plnou se u její veselé tváe. krabici tmavorudých višní, které nám dtem jednou když jsem onehdy našel staré teta z Prahy poslala tetino psaní, zmiující se o piložené té » malikosti* pro dítky, bylo mi to jako potvrzení závažného historického údaje a ty památné višn ožily v celé oberstvené kráse a libochuti. zahrad za naším obydlím stál statný hruškový
—
nov
V
býval záhy z léta -obsypán medovkami. Tyto nezapomenutelné hrušky dlaly est svému jménu. Bývaly tak lahodn sladké, že si tu božskou chu nedovedu nyní už ani pedstaviti. A vtve štdrého stromu sklánly se málem až k zemi, jakoby nám malým své sladké plody pímo do ruky a k ústm podával. Používali jsme té nabídky ochotn a dolejší vtve bývaly dávno ped esáním prázdny. Zákazy strom, který
rodi nic nepomáhaly. Spíše krotily mou mlsnost zvlášt vely, poletující ustavin kolem toho stromu když mne jedna píchla do rtu, který mi pak náramn opuchl, a když matka prohodila, že mne vely proto
—
ponvadž mám ústa poád sladká medovkami, které chroupám od rána až do noci. v zámeckém sad zapsaly se mi nesmazatelným písmem do pamti hndé mišpule, nádherné broskve, jejichž skvostn rumná líka prohledala listím špavšak hrušky líru na zadní stran zámku, zejména »pyksly«, jichž nkolik strom stálo práv ped naším oknem. Rohový náš pokoj sousedil totiž s panskou zahradou a byla z nho svdná podívaná na ty veliké žlutoervené hrušky, když takhle po boui skláceny prorásledují,
A
135
vtrem
a lesknoucí se dešovou vláhou ležely v mokré, tak svdná, že jsem nejednou vlezl tráv pro do sadu oknem pod záštitou houštiny, jíž ásten bylo zakryto Provádl jsem arci svou krádež s úzkostlivou ostražitostí, aby mne nepekvapil »pan
zelené
n
—
inspektor*, jakž byl titulován
— snad jen pro forma —
jeden starý mládenec nebo
bezdtný vdovec, trvám
píbuzný
naší vrchnosti, který bydlel vedle nás v jed-
pokoji úadnického domu. Ml-li skuten njakou inspekci na našem panství, vykonával ji asi nejpilnji v pivovae, vydával o tom svdectví jeho neobyejný, ervenofialový, hojnými výrstky ozdobený nos, o nmž jsem se jinde už jednou rozepsal. Zde jen podotýkám, že jsme ho z té duše nenávidli, ponvadž nám zídka kdy ukazoval vlídnou tvá a pon-
nom
vadž
—
není-li to
l^rarodim cherub
pirovnání píliš s
ohnivým
smlé — ím býval na brán edenu,
meem
nám »pan inspektor « se svým ohnivým nosem zámecké zahrad, kde asto konával strážné obchzky, nejradji kolem tch krásných »pykslí*
tím býval v
Mj tolu
ty bože, pozoruji, že vyplnil
samými hruškami, jablky
obsah malicherný;
ale pustíš-li
a
jsem tuto kapi-
tešnmi! Nu, se do dtských
je to
vzpoChlapci je
mínek, tžko uchrániti se všeho dtinství. krásná broskev asi tím, ím jinochovi spanilá
tvá
že i v dosplém vku jedlé vci vážnjší úkol, než se jim obyejn pibylo zvykem, sdlovati mluvou a pérem
díví. Myslím ostatn hrají
mnohem Kdyby
znává.
upímn všechny své pocity, tu by asi nejeden z tch, kdož horují nyní toliko pro krásu, dobro a vznešené ideály, zablouznil si nkdy také o štýrských kapounech nebo smaženém jehním.
XI,
íVohový pokoj, z nhož jsem vykonával podloudné výpravy pro spadalé hrušky v zámecké zahrad, choval pro mne ostatn sám zapovzené ovoce jiného druhu. Stála tam knihovna otcova, vábící mne k sob mocí neodolatelnou. Otec nemíval arci rád, když jsme se my dti hrabávaly v nejvzácnjším jeho pokladu, bohaté a peliv opatrované zásob knih zábavných i pouných, mezi nimiž zvlášt všechny pozoruhodnjší zjevy eské literatury byly zastoupeny asto utržili jsme notnou dtku, když mu nelad v bibliotéce nebo pošpinné i dokonce potrhané listy v nkteré knize prozradily, že tu byl nkdo z nás malých návštvou. Hlavním navštvovatelem knihovny byl jsem já. Nadarmo zakazoval mi otec vstup do toho pokoje, kdykoli nehrozilo nebezpeí, že budu pistižen, neodolal jsem pokušení, vlouditi se tam s podobným asi pocitem, s jakým roztoužený milenec vkrádá se tajn v komrku své zbožované. Nic nepomáhalo ani, že otec pokoj dotený zamykal a klí dával v opatrování matce ne;
moha dvemi ke knihovn, ckého sadu a jako jindy
jsem se do zámeonoho pokoje ven pro
vplížil
z
137
lezl jsem nyní oknem do vnit pro zajablka se stromu poznání. Otec dával mi sice ke tení nkteré knihy, jež mému vku, a také na fae a pokládal za ve škole vypjoval jstm si spisy pro útlou a odrostneukobyly ty drobty pro lejší mládež; ale jitelný duševní hlad a jaké hranice respektovala má
panské hrušky,
povzená
pimené
mj
ím
touha po nových objevech v íši skutenosti a fantasie? Hltal jsem vše napoád, co nebylo suchou vdou: básn, povídky, romány, divadelní kusy, cestopisy atd iMnohdy rozuml jsem jen zpola tomu, co jsem etl, ba leckdy zstal mi úpln temným smysl celých strá-
chut chvátal jsem dále tajemnými mlhami a peskakoval zející mezery nebo je vyploval naivními výtvory své vlastní dtské obraznosti. Myslím, že jsem proetl takto celou eskou zábavnou ást naší knihovny. Pestrou sms pedstavují nkteré ty literární plody, které mi z petené tehdáž spousty utkvly v pamti a tedy na mne as uinily nejhlubší dojem: jmenuji pouze, jak mi práv napadají: 2>Jarohnva z Hrádku* od Jana z Hvzdy, Tylovu » Rozinu Ruthardovu*, eský peklad Chateaubriandova nek, list, kapitol; ale
»
Posledního
Abencera^^a«,
Grillparzerovy
>Pramáti«,
Warrenových povídek »Z denníku lékae* a Gogolových satir »Nos« a >Piáš«, Zapovo » Zrcadlo života ve východní Evrop*, Malého » Prostonárodní djepis eské
zem«, Klicperovy
divadelní kusy, z nichž se mi tehdáž »Uhlika« a »Ceská Melusina* atd. atd. Jaké to byly perozkošné chvíle, ztrávené potají v tom pokoji, s hlavou openou o dlan, s okem letícím po ádcích knihy, zatím co duch toulal se po kouzelných nivách jiného, fantastického svta. Rozkoš nejvíce
tu
líbily
nemže
si
zralejší
vk
již
ani z daleka pedstaviti.
138
Vždy tehdáž naivní duch, bez nejmenšího nádechu skepse pijímal jako irou pravdu všechno, co etl; pro nho hrdinové povídky skuten žili a líené krajiny nebo pedmty opravdu existovaly v celém tom lesku skvlých básnických barev, z nichž i nejotelejší, dávno v bezvýznamnou fráze vyšeptalé záily ješt v plné svžesti jako v té chvíli, kdy poprvé uvedla je fantasie. Nic tehdáž nevadilo, abydo literatury chom si nepedstavovali, že nejpodivnjší výmysly rojsou nejen možný, ale vskutku se djí nebo existují tam nkde ve svt, z nhož jsme znali jen tak nepatrný kousek. Zapomínali jsme i na propasti asové; zabrán v rytíské povídky, nepochyboval jsem, že takoví rytíové posud žijí, ovšem nikoli v nejbližším okolí našeho mstyse tam žil jen v blízkých Vlencích falešný pro mne rytí Brechler z Troskovic, majitel toho panstvíka, který nosil místo krunýe frak a místo pílby cylindr, tak že jsem nikdy nemohl pochopiti, pro jména rytíského zneužívá ale kdesi dále na tch starých eských hradech, které v povídkách byly vyjmenovány a zevrubn vylíeny. Ani když mi otec ekl, že hrady ty jsou rozvalinami a eští rytíové dávno odpoívají pod zvtralými náhrobními kameny, z nichž nkteré byly i v našem kostele, nemohl jsem se úpln rozlouiti s myšlenkou, že ta rytíská romantika dosud nkde trvá. Kde? tím jsem si
še
ní
mán
—
—
,
—
hlavu nelámal. Tehdáž dovedl jsem se vhroužiti celou duší v dj stotožoval s jeho vypravovaný tak, že jsem se hlavní osobou a živ s ní procioval všechny svízele a radosti, rozkoše a hrzy. A putoval jsem s ní skutu slunnou Granadou, tu po ukrajinské stepi, tu snhem Sibie, tu tropickým pralesem neb dokonce
tém
ten
139
mimozemskou
íší vil nebo pohádkových král, pi obrazy líených krajin leckdy as vídal v rozkošnjších ješt barvách, než se pedstavovaly autorov fantasii. Takto jsem se za dn, kdy nebyla Škola, nkdy kochával celé odpoledne a ješt v houstnoucím šeru kazil jsem si oi, které se od knihy odtrhly teprve, když postupující temnotou litery splynuly v jediný erný, nerozeznatelný mrak. Opouštl jsem pak bibliotéku v pravém slova smyslu opojen tou smsicí výjev a dj, jichž jsem do sebe nahltal a které ješt drahnou chvíli mísily a pletly se s okolní skuteností, tak že jsem chodil jako ve snách nebo dlouho kamsi do prázdna za tmi peludy nepohnuté zraky upíral.
emž jsem
XII.
si také nkdy k muži, tehdáž býval sympatickým, ale nyní po tolika letech, kdy snad již dávno v hrob odpoívá, budí ve pímo úctu. Uvážím-li naše pomry vbec a národní zvlášt v letech padesátých, musím se obdivovati chuasu a prostému muži z lidu, který své skrovné úspory obtoval na zakupování eských knih a to ne snad krvavých román, nýbrž spis obsahu cenného a ušlechtilého. Staí, eknu-li, že starý tento musejní aponocný, ítal muž, svého povolání Nevím, byl li lenem Matice, ale jisto jest, že sopis. jedna celá zásuvka starého prádelníku v jeho prosté svtnice byla naplnna tmi sešity v zelené obálce, které mi byly tak dobe známy z knihovny otcovy. Staec byl na tento svj poklad velmi hrd a asto, vytáhnuv nkterý musejník ze skín, s nemotornými brejlemi na nose, s výrazem vážným a slavnostním zajisté pevážná vtšina lánk ponooval se v etbu, tam obsažených svou látkou a formou byla mu nepístupna. Z ostatních knih jeho skrovné bibliotéky — umístné hlavn v prostranném, prostou záclonou zavše-
1
ro
lení zacházel jsem
který mi sice
již
mn
—
a
i
141
ném výklenku, u nhož v kout stála jeho zrezavlá ponocenská píka zajímal nejvíce »Pan Prášil «, jehož podivuhodných dobrodružství jsem se nemohl nikdy nasytiti, ítaje tu knížku vždy znova a znova s neochabujícím interesem. Zde jsem ovšem nemohl viti v pravdivost neb jen možnost líených událostí, jako pi jiných romantických výmyslech: mj dtský duch musil tu
m
—
i
ihned pochopiti vtipnou persifláži ptpínající a pilhávající chvástavosti ale více ješt než vtipný ten žert psobil na mne fantasticky dobrodružný a groteskní ráz vypravovaných nemožností — jaké to bylo sousto pro mysl chápající se dychtiv všeho podivného, ne:
obyejného, vyboujícího z obvyklých kolejí skutenosti! Tento rys vyniká nejsilnji v dtské povaze, ale neopouští ani vysplého lovka nadobro a myslím, že dokud svt bude svtem nikdy neumlknou docela báchorky pro malé velké. Le nejhloubji zasáhla v mého ducha kniha jiná. Snad uhodnete hned, která, vzpomínajíce na své vlastní dtství. Jako náhlé zjevení nejžádoucnjšího snu, který dávno neuvdomle žil na dn dtské duše, psobilo na mne první tení Robinsona. Byl to dojem neobyejný, všecku mysl zabavující a okouzlující. Nebylo pro mne dlouho po tom lákavjší myšlenky, než abych sám se octnul na pustém ostrov a zaizoval si tam robinsonskou domácnost. Ješt v prvních letech studentských ped usnutím nejradji kochával jsem se touto pedstavou a s rozkoší maloval si podrobnosti takového života, tak že nesíslnkrát ukolébalo ve spánek šumní vysnného moe kolem skaliny, na níž jsem v duchu sedl piodn zvíecími kožemi, s kloboukem z palmových list na hlav, pítulnou lámu maje u nohou. i
m
142
Neobyejné kouzlo, kterým hrdina staré Defoeovy stále psobí na dtské duše, vysvtluje se zajisté tím, že lahodí jednomu z nejmocnjších pud mladé bytosti: touze po samostacném tvoení. Dít povídky
v civilisované zemi pichází, abych tak ekl, do hotového; jest obklopeno ustálenými již formami a zpsoby vysplé kultury. Zidlice, na níž sedí, lžíce, která mu slouží pi jídle, tužka, kterou márá na papír své první klikyháky, sirka, jíž matka rozžíhá svtlo v jeho všechno jest tu ložnici, postýlka, do níž ho ukládá hotovo ve form, o jejímž zdokonalení pracovala tisíciletí, a tolikerým složitým postupem vzdáleno od pvodního základu, jejž lidské práci poskytla píroda, že
—
ani nenapadne pomýšleti, jakým zpsobem povstaly. I hraka podává se dítti již houpravené tova v typické, postupem dlouhých form. Ale v mladiké bytosti hlásí se mocná touha,
již
nikomu vci
tyto
aby sama po svém zkoušela svou
as
tvrí
sílu.
Možno
našinec v dtském vku prodlává jaksi za nkolik let celý proces, jímž lidstvo za tisíciletí dosplo k nynjší civilisaci. Malému takovému divochovi jsou cizími okolní plody vzdlanosti; pijímá je sice kus po kuse, ale v duši chová jaksi odlesk pradávné doby lovenstva, kdy jednotlivec stál bezprostedn tváí v tvá pírod a svým úsilím i dvtipem dobýval si na ní primitivních poteb a píkras života. Kupte hochovi u hrakáe pknou píšalu, den dva dni bude se z ní radovati a jí se chlubiti, ale pak zajde si s ostatními k potoku a pocítí mnohem vtší radost z píšalky, kterou si tam sám kudlou uízl, za obvykvydává lého íkání otloukl a nemotorn upravil, tóny sebe chatrnjší. Nebo pistihnuvše ho márajícího po papíe zante mu ukazovati, jak má tu neb íci,
že
a
!
148
vc nartnouti, aby se kresba alespo zdaleka nevrle a netrpliv vymkne skutenosti podobala vám tužku z ruky a bude dále márati své podivné iryáry, v nichž práv jen dtská jeho fantasie mže spatovati lidi a stromy. Pamatuji se, že vždy mnohem více tšívala mne hra teba nejpošetilejší, kterou jsem sám vymyslil, nežli taková, ku které mne dosplí si onu
—
vybízeli.
Pi takové povaze mysli dtské nelze se diviti ohromnému a kouzelnému dojmu, jakým na ni psobí tení o lovku, který ocitnuv se pojednou daleko ode všech ustálených výtvor a pomr civilisace, sám a sám vi panenské pírod, musí a mže její pomocí a v zápase
s ní upravovat si život pouze vlastní rukou, vlastním dvtipem, po své vlastní chuti. Jaká rozkoš! Co jsem nemohl nikdy dobe pochopiti a co jsem Robinsonovi zazlíval, byla jeho stálá touha po návratu do Evropy bláhovec neuml si vážiti vzácného štstí, které jsem mu vždy závidl z hloubi duše ;
XIII
Z/ jiných Robinsonád velice mne zajímal eský » Miloslav Vlnovský, kormidelník brémský«. Zálibu zvyšovaly peetné obrázky, mnohem hezí, nežli jsem kdy ped tím vídal. Každý ví, jak nesmírn obrazy psobí na dtskou mysl, jíž dvojnásob se zamlouvá kniha, která neponechává znázornní svých hrdin a toliko fantasii, nýbrž vyobrazeními budí hned uritou pedstavu o tom, co spisovatel vypravuje. Je-li toto znázornní pesné a správné ili nic, po tom se malý tená hrub neptá. Ješt nkolik let pozdji dívával jsem se s nejvtší zálibou na primitivní, v pravd devné devorytinky v umounných, na režném papíru nemotorným švabachem tištných historiích o Jenovef nebo Štilfrýdovi, a ty stromy z kolmých a svislých árek, ty hrubými kivkami naivn znázornné pahorky, na nichž rostly kvtiny, o kterých se Linnéovi nikdy nezdálo,
peklad Marryatovy knihy
dj
—
všechno to sám nešastný Šmercenreich mi více než leckteré nejlépe provedené dílo
vyšší nežli líbilo
se
umlecké. Ostatn
i
valná
ás
dosplých holduje obrázkm
stejn horliv. Jsou lidé, kteí svdomit » proítají* každé íslo rzných zábavných asopis tím zpsobem, že
115
prohlédnou illiistraci za illustrací a pak asopis klidn odloží. Nejvýše že si petou krátký text k nkterému vyobrazení, které vzbudilo jejich zvdavost. A víte, jak ochotn vyhovují nakladatelé té ásti obecenstva, malíem vypodobnno, která chce mít všechno eho se v románu doítá. Knihkupectví jsou plna takových * obrázkových knížek pro velké «. I z nmeckých knih otcových, jinak pro mne neexistujících, zamiloval jsem si nkteré pro illustrace v nich obsažené. Vzpomínám zejména jedné, »Lánder-
pkn
und Volkerkunde,
v celé
ad silných svazk
s
množ-
pedstavuj'cích nejrznjší krajiny a národy svta Jaká to bývala rozkoš prohlížet si roztodivné píbytky, luny a í)odoby divoch australských, amerických a afrických Jak oslovaly mne barvité pílohy, znázorující vojenské uniformy rzných Rovnž okouzlilo mne »Meyer's stát evropských Universum*, pinášející ve skvostných ocelorytinách malebné pohledy na rozliná msta a krajiny, mezi nimiž se mi ovšem nejlépe líbily obrazy z Cíny, Indie, Persie a jiných dalekých zemí. Tyto a jiné skvostnjší knihy byly arci ped námi stvím vyobrazení,
!
1
dtmi bedliv steženy a jen pi stech svovány za dohledu rodi
zvláštních
píležito-
nebezpeným malým rukám. Nejvíce užil jsem jich v tžké nemoci, navštívila asi v mém sedmém roce. Jindy která našim
m jsme
obyejn
závidli, když nkteré z nás dítek si lehce ochuravlo vždy se rodie s pacientem mazlili a inili mu pomyšlení. Jakousi tradicí vyvinul se zeprávo žádati, jména ustálený obyej, že nemocný aby mu matka uvaila okoládu, vrchol našich pochoutek, pak aby sml si prohlížeti ony illustrované knihy. ;
ml
146
Tentokráte však nemli sourozenci píiny k záonemocnl jsem tžce vodnatelností a život mj visel prý na vlásku. Rodie íkali mi pozdji, jak mnoho jsem zkusil, že jsem nemohl na konec ani ležet ani sedt a kterak se divili, že jsem si nenaíkal a jen se staral, jak asi bude ve škole; však byla ta trplivost snadno vysvtlitelná, nebo jsem se po uzdravení nepamatoval na žádné bolesti. jsem jich skuten v nemoci nepocioval, nebo mi vyšly hned z pamti. A pece vidím v duchu doposud jasn postel, v níž jsem ležel i vlastn napolo sedl, peiny, jimiž jsem byl se všech stran podepen,, starostlivou tvá otcovu, vrné oi mateské, hledící na mne s neskonalou nžností, péí a soustrastí, ty knihy obrázkové, rozložené na pein pede mnou ... O bolestech však nevím nieho; jen se mi zdá, že mne na njaký as Pak pišel jednou s naším i ty knihy pestaly tšit. liteským lékaem ješt jiný, prohlédl mne celého, mluvil nmecky nco s ustaraným otcem a pak mi visti:
mn Bu
—
pokryli celou
hru
jakousi
ohromnou
náplastí, která
potom, nevím kolik dní, pevn lpla na vyraženin, jež se utvoila na mých prsou. A zaal jsem se uzdravovat. vzpoTato doba rekonvalescence zstavila ve mínky nejpíjemnjší: Již mohu na loži voln sedt, veselé paprsky slunení padají do pokoje, radostn usmívá se matka, hladíc a celujíc mne každou chvíli, otec s obliejem spokojen záícím pisedá ke a vysvtluje mi obrázky v tch zamilovaných knihách, jichž spoustu nanesli pede mne já pak svižnou opt fantasií zalétám v ty divy dalekých konin, pohlížeje i na ty šeredné tváe nahých lidožrout s touž rozkoší, s jakou jsem v prvních letech života naslouchával povídkám chviným o zlých arodjích.
mn
mn
;
XIV. Iv jedné obrázkové knize víže se také mj první pokus spisovatelský. Bylo mi asi osm let, když mladší bratr mé matky, odbyv školu hospodáskou, vstoupil do praxe k mému
Ddeek
otci.
pvodu,
a
babika
s
matiny
eí
strany byli
eského
domácnosti byla nmina, v úadnických rodinách obyejn. Starší dti, které ztrávily své dtství v eské krajin, v Jirnech u Prahy, umly ovšem také esky; ale když pozdji ddeek povolán byl za hospodáského editele na Skalku pod Milešovkou v krajin ponmené, zapomínaly na eštinu a oba nejmladší synové, tam teprve vychovaní, nauili se jí jen velmi obcovací jako tehdáž
ale
v jejich
nedokonale.
mj mladiký strýc k nám do Litn pišel, eštinu tak bídn, že mi to bylo k smíchu. Zvlášt psobilo na mne komicky jeho nmecké »Sie«, které pi oslovování stále do eštiny míchal a jako »Zí« vyslovoval, tak že jsem ho asto škádlil posmšným opakováním: »zízízí«. Pes to rád jsem vyhledával jeho spolenost; arci neml mnoho asu se Když
lámal
tém
mnou
se zabývati.
118
Otec, tehdáž v plném rozkvtu mužné síly, plný energie, býval sám od asného rána do pozdního veera na nohou a prohánl také svého praktikanta jak náleží. hospodáských prací býval milý Julius celý den venku na polích a jeho beztoho sndá ple opálila se u nás brzy do hndá. Veer picházel zpocen, prosáklý vní luin a polí, se zbytky
ohn a
V dob
tém
sena, vlk.
klas neb hrachoviny na odvu, hladový jako Pamatuji
dával do
se, s
jakou výbornou chutí se pokaždé
veee.
Po veei hrával s ním otec >vlky a ovce«. Byla hra už tehdáž z obyeje vyšlá," jíž snad otce za jeho praktikantských let nkterý starý šéf práv tak moil, jako nyní on strýce Julia; desku poizoval si otec sám z lepenky, na níž hrací plán v podob kíže nakreslil, za ovce sloužily fazole, oba vlky pedstavovaly amrhy. Tato hra má jednu vadu: dobrý a pozorný hrá musí totiž s ovcemi vždycky vyhráti. Otec penechával však Juliovi pokaždé vlky a rozumí se tedy, že strýc pi té každoveerní kratochvíli nemíval mnoho radostí. V dobách; kdy i stávaly práce v hospodáství, sedával strýc v kancelái a míval nkdy dosti prázdného asu i k zábavné etb. Navštvoval jsem ho tam rád to
dv
a jednou nalezl jsem ho toucího v jakési nmecké knížce, která vzbudila ve zájem neobyejný. Soudím, že se o to piinily hlavn: nezvykle malý formát,
mn
pedmt prostých devorytinek, znázorujících honbu na vodní ptactvo v bažinách uherských, a pak práv okolnost, že jsem nmeckému textu nerozuml. Naléhal jsem na strýce, aby mi vypravoval illustrovaný dj; ale struné a suché jeho výklady, znesnadnné nad to chatrnou znalostí eštiny, neuspokojily mne ani
ta
«
149
Neodpovídaly ani z daleka pedstavám, budil pohled na obrázky. Zvlášt jeden utkvl mi v pamti Stíelec ve vysokých loveckých botách, zaboený až nad kolena ve velikém moálu divní vodní ptáci, kolem rákosí vysoké jako les dost málo. které ve
mn
—
:
vzlétající
kterým
z
— Tžko
nho. mne
zajalo
—
-
vmysliti
se
již
to prosté vyobrazení a
v kouzlo, obraz-
mou
nost naplnilo nejsvdnjšími pedstavami. Ach, býti tam, kde jsou takové hluboké moály a tak vysoké ttiny, moci se potulovati s puškou v ruce takovým bájeným rákosovým lesem! Vypjil jsem si od strýce tu knížku, prohlížel znova a znova její obrázky, pemítal, co asi nesrozumitelný pro mne text vypravuje, a pojednou šlehlo mi cosi hlavou jak ono povstné » Anch' io sono pittore Pro bych i já nedovedl poíditi podobnou knížku obrázkm sám eský text.!^ Alespo a napsat si k nejlépe bude líbit. mohu jej napsati tak, jak se !
tm
mn
Zaopatil jsem si istý papír, upravil z nho sešitek asi ve formátu té nmecké knížky, obkreslil do nho na píslušných místech její obrázky, arci tak, že by asi nikdo v tch máraninách nebyl poznal napodobené vzory, a pak jsem se dal do spisování textu. Abych ml k tomu vtší klid, zalezl jsem si do malé klny na našem dvorku, v jejíž pološerou prostoru, naplnnou zápachem borové kry, padaly rozscdlinami prkenných stn jasné prouhy na hromady paez a polen, uprosted nichž jsem sedl na rozjizveném špalku, na kterém se štípávalo díví. Pocítil jsem tu poprvé plnou mrou rozkoš tvoení. Na základ tch nkolika drobt, které strýc o Uhrách prohodil. Uil jsem dobrodružný výlet do toho podivného kraje, toulky mezi pevysokým rákosím Svatopluk Cech: Sebrané spisy V. I.
lO
150
ohromných moál a lovecké píhody, o nichž se dosud žádnému myslivci nezdálo. Byl jsem tak píjemn vzrušen a do své práce tak cele pohroužen, že jsem projako z opojení, když byla z nenadání poslední stránka sešitu popsána. Mohu si pomyslit, že jsem své první literární dílo nenechal sobecky jen pro sebe, nýbrž matce nebo strýci jím se pochlubil; ale bezpochyby nebyl jsem. s první kritikou valn spokojen, nebo teprve ti nebo tyi roky pozdji odhodlal jsem se zase k novým pokusm a to již v vázané. citl
ei
XV IJu ped naší výpravou do Prahy nebo spíše snad po nezdaru pro moji naprostou neznalost nminy tam utrženém, docházel k nám do domu krátký as také židovský uitel a vyuoval mne píjemnou vzpoHodiny ty nezstavily ve mínku Nezamlouvala se mi ani osobnost uitele, ani snad ani jak jeho methoda. Mluvil se mnou málo se patí esky neuml — a vyuování záleželo v tom,
nmin
mn
—
bu
sám kalligraže peliv nalinkoval papír a pak fícky napsal nebo zvolna mi diktoval adu nmeckých slov, z nichž mne druhého dne vyslýchal. Pn tom vypadal nevrle a každou chvíli se zlobil; domníval jsem se ísti v jeho pošmourných a nevlídných pohlenenávidí. dech,^ že bylo arci jeho židovství píinou mé
m
ásten
dvrn
pilnouti k lovku antipatie. Nemohl jsem typu cizorodého, nezvyklých zpsob, mluvícímu as krom toho podivnou smsí eštiny a nminy a to s tím zvláštním pízvukem židovským, jemuž jsme se my dti vždycky posmívaly vedle toho psobila nechu k židm vbec, vštípená a živená mnohým, co ítal nechu, která jest djsem o nich slýchal dictvím mnohých a valných pokolení a jejíž ;
i
vk
—
152
lehký, neuvdomlý stín zstává tam, kde istá humanita pekonala všechny náboženské a plemenné pedsudky, a kde stojí ped námi individuum, prosté všech tch vad, které obyejn židovské povaze vytýkáme. Ostatn tyto pocity židovstvu vbec nebyly tak intensivní, aby byly bránily všem bližším, asem
alespo
i
vi
i
dosti
dovský
pátelským stykm.
V
našem mstysi byl
ži-
siln zastoupen a do nkterých rodin jsem asem picházel, sám nebo s rodii. Pamatuji se zejména na domácnost židovského doktora, z níž mi utkvl v pamti veliký obraz Moj"žíše, s deskami záživel
bu
dvma
paprsky nad mohutným mi do pamti výborným, zvlášt upraveným peivem, kterýmžto mne pívtivá židovka o svátcích židovských »pod zelenou* astovala. Byl jsem také jednou na židovské bohoslužb, kde divn mumlající a brebentící pobožní v rubáších a jiné zvláštnosti uinily na mne silný, s ásti komický, více však mysticky vážný dojem. I do židovské školy zabloudil jsem nkolikrát, kdež jako projev neznámého, tajemn dsivého poutavého svta psobila na mne vetchá tlustá kniha s podivným hebrejským písmem, z níž chlapci židovští snivých, erných oí peíkávali podivn znjící slova Neznám píiny, pro kterou ony nmecké hodiny židovského uitele záhy pestaly; jen vím, že mi odpadl s nimi tžký kámen od srdce. Ale za to s upímnou láskou a vdností vzpomínám na jiného uitele, mne vyuoval pouze pes jedny prázdniny. Byl to mladý kandidát uitelství, který jednoho dne pšky z Prahy k nám pišel s doporuením njakého pražského pítele pedagoga, jejž
kona v rukou a
elem.
s
Jiná rodina zapsala se
i
a
153
otec za opatení domácího uitele pro mne a moji sestru na dobu prázdnin požádal. Nový ten praeceptor zalíbil se mi na první pohled. Byl štíhlé postavy, pívtivého, upímného oblieje a v celém jeho chování obrážela se skromná, ušlechtilá a jemná mysl. Zvlášt tato jemnost mne pro zaujala jevila se v jeho tazích, v pohybu útlých rukou, v laskavém pohledu a milém úsmvu když píinu k pokárání, nehledl z jeho oí hnv, nýbrž spíše tichá lítost, která na mne stokrát více psobila než písná dtka nebo
nho
:
ml
;
jakýkoliv trest. Podjal se svého úkolu velmi horliv. Budil mne a sestru vždy již o páté hodin a sedl si s námi v za-
hrad k malému, z prken a kl prost sbitému stolu, kdež nám diktoval, s námi etl a petené nám vysvtloval. Nejvtší píli vnoval eské mluvnici a dobrojak jsme
pravopis nazývali. Ale a velkou ást našich hodin zaujímalo tení a memorování básní, kteréž jsem si brzy zamiloval až vášniv. Nebylo to pro mne prací, nýbrž spíše zábavou a požitkem. Vybíral pro nás ovšem prosté básn dtskému veku píhodné, z nichž se mi písemnosti,
tehdáž
uení jeho nebylo suchopárné
nejlépe líbily ver.^e
z
Jablonského
»
Moudrosti ot».ovské*.
Náš uitel dbal o to, abychom každému verši úpln porozumli a abychom je pednášeli s náležitým výrazem. inil jsem to rád a ítal jsem je asto s opravdovým zápalem; když mne pak pochválil, pocioval jsem radost a pýchu velikou. asto bral mne s sebou také na procházky do okolí, pi nichž mne pouoval o rozliných zjevech pírodních nebo mi vypravoval ledaco z domácích djin. Mohu íci, že krom mého otce, který sám astými pounými rozprávkami o vývoj mého ducha peoval,
154
nikdo jiný nepsobil tak blahodárn na mé první vzdjako mladý tento kandidát za krátkou dobu svého vyuování. U nho uení nebývalo mi muením, nýbrž rozkoší a zejména v eské mluvnici a poátcích slohu dostalo se mi od nho prvních pevných základ. Bylo tu vidti, jak dležitý podíl pi zdárném vyuování má sympatická osobnost uitele Když po prázdninách náš praeceptor s námi se louil, zaplakal jsem za ním jako za drahým, nezapomenutelným pítelem. lání
XVI.
Jen jako v mlhách, nezeteln míhá se v mých vzpomínkách hlouek malých druh a družek. A pece co jsme se spolu nadovádli na dvoe, ped kostelem a na dlouhé návsi, která zejména za krásných letních veer do tmy se rozléhala naAím veselým povykem! Nejblíže ml jsem ovšem dti panských služebník a s tmi hrával jsem si nejastji ve veliké kln, která dvata spolen bastávala tehdy na dvoe. Hoš: vívali jsme se tam hrou na Héliku, na kepelku, na i
andla
s
ertem
a jinými
tmi
starodávnými hrami,
pouhou dtskou tradicí ddily se s pokolení na pokolení od nepamtných dob. Ostatn tehdy zachovávaly se mezi odrostlou mladou chasou ješt rzné které
i
starobylé zvyky národní. Pamatuji na píklad živ, jak vesnití mladíci na návsi postavili vysokou »máj« s hladce oloupaným kmenem a s pestrými šátky ve vrcholku, kolem níž se pak s dvaty toili za veselého zpvu. Vídal jsem tu také pálení košat a jiné obyeje, které pozvolna mizejí na eském venkov. Rozumí se, že po svém návratu z Prahy chodil
jsem mezi malými soudruhy s hlavou hrd vztyenou, pedmt závisti pro vtšinu z nich. Díve závidl jsem sám nkterým, kteí byli trochu dále ve svt, na pí-
156
klad
skoro
v i
Dobíši nebo v Hoovicích; ba, závidl jsem jednomu, který pobyl v Beroun v šatlav,
ponvadž
—
re
zlomil kostelní schránku a vybral z ní pe-
nžité dárky. Nevyzpytatelný jsou cesty dtských cit. Dotený chlapec, jak již z této ukázky patrno, byl dokonalý niema, rodie nakazovali mi písn abych se varoval všelikého styku s ním, a já sám jsem hledíval na nho s jakousi hrzou jako na bytost, která náleží do svta jiného, stojícího nepátelsky proti dobru a všem zásadám z útlého dtství mi vštpovaným a pece mísila se s tím odporem jakási sympatie, kterou jsem nemohl utlumiti. Uml robiti znamenité *špaky« a palestry, byl mistrem v otloukání píšal a hotovení
—
i
runích stíkaek z bezu, uml vypravovati dtskou mysl zajímavé vci, a když jsem se
steré,
pro
zadíval do jeho tváe, nevidl jsem v ní pranic zvláštního, žádný z tch píznak, které by se byly shodovaly s mou
pedstavou niemníka a lotra. Naopak, bylo leccos v jeho prosté fysiognomii, co se mi zamlouvalo, a v hloubi duše budilo ve jakýsi obdiv to, že on, malý chlapec, zaujímá již mezi lidmi vynikající postavení, nechsi ve špatném smyslu, a že je schopen leccho, eho se lekám již pi pouhém pomyšlení. Šel vyznal se prý s etníkem a etízky na rukou mi sám s jakousi chloubou. Já se dsil pouhé myšlenky na njaký styk s etníkem a on prohodil jen tak Itdabylo, že putoval jako zloinec spoután do
mn
i
—
ml
—
šatlavy.
Vyhýbal jsem se mu, ale když mne nkdy vyína míst, kde mne nikdo od nás nemohl vidti, nebyl jsem pece s to, odpuditi jej od sebe. Jednou vešel jsem s ním do chudobného píbytku jeho rohal
i
157
di.
Ti byli kdesi na práci
hodinku samoten
v tésncí
pepadl
ped ním
m
pobyl jsem
i
jizbici.
s
ním tvrt-
Pipomínám
si,
že
jsem úzkostliv pozoroval každé jeho hnutí, pouze snažil baviti mne všelijakými hrakami, které sám si vyrobil. Ale nebyl to strach ped ním samým, nýbrž obava, že se najednou pemní v osobu jinou, v toho zloboha, jakým jej moji rodie a uitelé líili a kterého jsem sám dosud nikdy v neobjevil. Je to charakteristické pro povahu dtské mysli. Pehrady a spoleenské, a mravní nejsou pro ni ješt dosti vytyeny a ustáleny. Dít nesnadno si pedstavuje v jiném dítti zlosyna, jejž by naprosto odsuzovalo a jehož by se štítilo. Ve spolenosti dosplých, kdo se dopustil špatného skutku a byl odsouzen, nosí obyejn stigma po celý život a náleží takoka k jiné tíd lidí, k morálním pat im uprosted poestné spolenosti; dít však nemže se vžíti v pedstavu, že by jiná, jemu rovná bytost lidská byla vyvrhelem, a snadno zapomíná na zlé její skutky, vidí v každé práv jen strach
a že se
a
nm
lovka
s
vlastnostmi špatnými vedle dobrých.
Malý onen niema potrestal konen sám sebe krutji, než to kdys uinili berounští strážcové poádku. Vylezl na dvoe cizího stavení na vysokou starou hrušku, pod níž byl narovnán sáh díví. Pochutnával si tiše naho^ na výtených áslavkách, ale v tom zlomila se slabá vtev pod ním a nezdara spadl se znané výše tak nešastn, že se zachytil hlavou pod týlem na špiatém klu, u hranice zaraženém, který ho v pravém slova smyslu na pólo skalpoval. Poznámky, které jsem o tom neštstí slyšel od starších lidí, mly asi smysl: »Boží trest na darebuU Ale ho bylo upímn líto.
mn
158
Ostatn šita,
—
hojila se a
kopivu mráz nespálí. Rána byla po nkterém ase objevil se malý
ema opt jakoby
mezi hochy,
bud jen ješt
zani-
viší respekt tím, že se mohl nyní pochlubiti nejen etízky etníkovými, nýbrž i sešívanou hlavou. nic
XVII.
l\ád bych vzkísil
v
paniéti
mn
podobu
té
mladé
která vzbudila ve cosi jako první lásku. Stihlá, tváe pibledlé, s malou bradavicí vedle úst asi tak mi ji nejasné kreslí upomínka a kdož ješt ví, ncjsou-li i tyto povrchní rysy nesprávný. Byla dcerou »pana starého* a mla mladšího bratra, k nmuž jsem dt cházel do pivovaru, stojícího ve dvoe naproti našemu bytu. Sládkovic mazlili se s svými dítkami; tyto budily asto mou závis njakým pamlskem neb aspo krajícem tlust namazaným, který si každou chvíli z domova pinášely. Hrávali jsme si spolu nkdy ped pivovarem nebo v zahrad vedle nho, ale pispoleníky pro mne nebyli: Hošík byl mnohem mladší a dtinštjší nežli já, dívka pak o nco starší mne a k tomu chování hrd zdrželivého; ale práv tento aristokraticky povznesený výraz, v pyšn našpulovala rtík a s vysoká hledla sniv zadívky,
—
obma
menými
nmž
mlženým okem, si
netroufal
lehké
ml
pro
dvrn
k
mne ní
zvláštní
se
pvab. Sám jsem
pibližovati,
vznty smyslné rozkoše prochvívaly
když se mne dotkla, ve
dvrností
m
he
za ruku
poctila a kdykoli slyšel o krásné dívce, vždy pedstavil
jinou
první nitrem, vzala nebo ale
mým
mne
jsem etl nebo jsem si bytost
160
alespo nkterými tahy podobnou sládkovic Maence, jak se tuším jmenovala.
Jakožto syn správce náležel jsem v ovzduší venkovské honorace, ale rázem svého myšlení a cítní více jsem tíhnul k prostému lidu. Že jsem se sdružil nejtsnji s dvma synky rolnickými, mnoho by nedokazovalo, ponvadž v Litni tehdáž nebylo žádných dítek úadnických; ale vím, že málo vábily dítky honorace okolní, s nimiž jsem se o vzájemných návštvách jejich a mých rodi seznámil bylo mé vychování jiné, nežli tehdáž z pravidla v kruzích tchto. otec, syn rolníka, lnul svými vzpomínkami a celým srdcem k lidu a teba že se pozdji staral, nucen tehdejšími okolnostmi, aby nás vyzbrojil znalostí nminy, inil to práv jen z nutnosti a tak neochotn, že jsme se doma ani špetce nminy nenauili, matka naše pocházela z nmecké krajiny a z rodiny ponmilé. Dlila mne tedy znaná prohlube od dtí, jež byly vedeny k tomu, aby se vtloukanou jim nminou blýskaly a pohrdliv shlížely na »sprosté« dti eské; nám vštpována naopak láska ku všemu eskému, my slýchali jen tutéž ukolébavku, táž íkadla dtská, tytéž pohádky a báchorky, jež slýchají naše vesnické dti pod stechou doškovou. Také domácnost naše vedla se dosti prost; nebývali jsme asi nikdy píliš vyfintni a nkdy bezpochyby chodili jsme tak, že jsme se naprosto nehodili k ulízaným a vyparádným dtikám do honoraního salonu Ale po demokratickém vzdoru nebylo tehdáž ve ani potuchy. Když jsem si nkdy pohrál se synákem rytíe Brechlera z Troskovic v blízkých Vlencích, pijímal jsem to jako zvláštní es, kterou mi blahosklonn prokazuje, a pokládal jsem za úpln správné.
m
:
Mj
a
mn
tém
161
mn
úlohu kon, že sob vždy pidloval roli koího a kterého držel na provázku a biíkem popohánl. Ani mi nepipadla myšlenka, že bych mohl nkdy já naopak malého šlechtice udlati svým konm. Avšak tento respekt vztahoval se spíše jen k pojmu urozenosti o níž jsem sice neml dosti jasné pedstavy, ale která pece z etby a zpsobu, jakým o ní dorostlí lidé mluvili, jevila se mi jako tajemný nežli k osobám samým. nimbus zvláštní povznešenosti impoMalý Brechler z Troskovic osobn málo noval a vru ješt mén jeho otec. Již jsem se zmínil ve svých vzpomínkách, že se mi osobnost tohoto jinak asi ctihodného pána vždy zdávala pravým paskvilem na eské rytíe, jak jsem si je pedstavoval. A pece nemohl jsem pochybovati, že je skuteným eským rytíem Pesvdil jsem se o tom na vlastní oi na blízkém Karlštejn, když jsem tento hrad jednou s rodii navštívil V jedné síni stály tam staré skín, o nichž nám prvodí vykládal, že chovali v nich své zbran manové karlštejnští, rytíové Karlem IV. ke službám a ochran hradu ustanovení. Na každé a mezi nimi skíni bylo jméno jednoho z tchto etl jsem také vybledlé jméno rytí z Troskovic. Ale tžko mi bylo uviti, že nástupcem onch dávných manu, kteí v brnní a s po boku hrd nádhernými komnatami karlštejnskými kráívali a snad vás s hradních zdí slavné: »Dále od hradu, dále, nepotká neštstí nenadálé!* do vkolní krajiny volá-
—
—
mn
man
meem
a
i
—
vali že nástupcem onch starých eských rytí je tento obyejný starý pán zcela nerytíského vzezení, v obleku dle tehdejší, málo imponující rnody a k tomu ani všemu ustavin mluvící jen nmecky. esky
bu
neuml nebo
velmi chatrn.
162
Do r. 1850 patila Brechlerum také Lite. Toho roku prodali ji Jos. Doubkovi a v dob, kdy zde mj otec správcoval, ml starý rytí Brechler z Troskovic již jen blízký poplužní dvr Vlence, druhdy karlštejnský lenní statek, patící nyní také majiteli Litn. Když jsem ped nkolika lety tento stateek opt mne dojem roztomilé zemanské idylky.
spatil, uinil na
Leží jako schován v polnatém dolíku sice, ale
úhledný
niaturním parku,
:
pívtivý, skrovný
zámeek i spíše jen domek v mivedle pkného dvora a nepatrné ves-
niky. Útulné panské hnízdeko.
,
Kráeje kolem parku, živ pipamatoval jsem si dávnou dobu, kdy jsem tam poprvé jako chlapec vešel. Otec poslal mne tam jednou s njakým dopisem nebo vyízením. Ustrojili mne doma do nejlepších šat a s tlukoucím srdcem vykonal jsem kratikou tu cestu z Litn do Vlence; tehdáž neznal jsem ješt ani malého synka pana rytíe Když mne uvedli do zámeckého pokoje, pipadalo mi, jako bych se byl ocitl v pohádkovém svt Ostýchal jsem se šlápnouti na krásný koberec a nesmle tkal jsem oima po tpytných alounech stn, po skvostném nábytku, obrazech s tžkými pozlacenými rámy a pestrých drobnstkách, zkrátka po nádhee, která by as nyní na mne neuipílišný dojem, ale tehdáž hocha, zvyklého na naše zaízení, v pravd oslovala. Jen jako v mlhách vidl jsem nebo ti sliné, krásn odné dámy, které mne pívtivé uvítaly a za stl posadily. Po chvilce pinesla mi jedna z nich i kus dortu a jiné pamlsky, do nichž jsem se pustil se zbožnou úctou a jejichž delikátní chu vhodn doplnila okouzlující dojem nila
prostší
dv
panského
sídla.
1«8
Slinost a skvlá úprava tchto dam zachránily alespo ás mých romantických illusí. Ani v nich nemohl jsem sice spatovati hradní paní a sleny, jak jsem je znal z rytíských román Jana z Hvzdy a jiných; ale zjevy jejich vyhovovaly stavám o sférách povznesených nad spolenost lidskou.
pece
mým ped-
obyejnou, všední
XVIII.
v
pízemí liteského zámku
bydlil
»pan rajtfot«,
kterýž se v mé pamti míhá jako švarný mladý muž v mysliveckém odvu, slušícím výborn jeho štíhlé, i jeho svižné postav. Snažím se pivolati na ženu zdá se mi, že polojasn vidím píjemnou tvá, temné oi a vlasy, ale hned zase rozplývá se všechno v neurité mlze. Vím jen, že jsem rád hledíval do té pívtivé tváe a že mi lahodilo, když mladá ta panika s laskavým úsmvem hladila mé vlasy. A zeteln vynouje se z dávné minulosti jedna chvíle Sedím v útulném jejich pokoji, kde jsem tak rád návštvou dlíval, všechno vkol je isto a ladno, všechno tpytí se jasstojí hrnky nou záí slunení, vnikající oknem, na s kvetoucími rostlinami, mladý muž sedí u stolu, pro-
pam
—
:
nmž
figury na devné, bílým rýsovacím papírem polepené desce kteráž má sloužiti za vrhcábnici k njaké spoleenské he, a jiskícím se vesele zrakem asem zalétaje v kout, kde jeho mladá žena smje se za rozmarné rozmluvy s mou matkou celý ten obrázek záí štstím mladosti, radostí ze života a klidným blahem spokojené domácnosti. S tímto bezdtným manželským párkem, našimi nejbližšími sousedy, družili se snad moji rodie v Litni
vádje barvami rozliné
—
165
n(;jvícc. s
paní
V
lét za krásných dn°i sedávala moje matka vlastn ani urit nevím, zda li
rajt fotovo LI
—
ml
práv tento titul i jen njaký podobný — v zámeckém parku, v originálním altánu, zcela dutém to kmenu prastarého dubu, dávno koruny manžel
její
své zbaveného a stíškou krytého. V dutin mohutného bylo dosti místa pro malý stl a sedadla, kdež pítelkyn s njakým pletením nebo šitím v rukou prázdné chvíle odpolední trávívaly. Bývalo" to jedno
pn ob
z
mých nejzamilovanjších
míst,
bu
když
m
i
nezdržoval
ostych ped pítomnou práv ped nevlídným » panem inspektom sad arci ješt jmé pro mne vele-
od návštvy parku
vrchností nebo strach
torem*. Byly v zajímavé vci, na píklad špalíry broskví, celý hájek stromk mišpulových, sítí pepjatá ohrada bažant a p nemluv ani o velikých zahradních jahodách, an ,
ryvízu, rozmanit skupených kovinách a záhonech pestrobarevného kvítí. Na jednom míst parku byl prázdný prostor v podob kola, obstoupený stromovím vysázeným v pravidelném kruhu Tam za letních veer odbývaly se í^^reštu,
nkdy pvecké
produkce. Utvoilo se jakési volné zpvácké sdružení, jehož ^lenem byl také mj otec. Ve chvílích prázdn scházeli se a zpívali eské sbory tehdáž nejoblíbenjší, zvlášt významnou pro tamjší krajinu »Rži tetínskou«, pak nápvy na slova ela-
kovského »0 radostné cestování!*, »Ach, radost, ach, radost ...» a »Btulinko boubelatá!« atd. Byl v tom skuten poetický pvab, když zpváci za jasných, teplých veer v onom kole mezi stromy, msíním svitem ozáenými, sestavili se v kruh a tichem snícího šerého sadu rozlehl se lahodný sborový zpv.
Vedle Svatopluk
zpvu pstovaly
ech:
Sebrané spisy VII.
se
asem
i
jiné
spoleenské
H
166
zábavy a jednou daly se také pípravy ku provozování Klicperovy veselohry » Dobré jitro «; zda-li však skuten byla provedena, nevím. Poádaly se též spolené výlety, zvlášt na blízký, lesem porostlý vrch » Mramor*. Pro nás dti, kteréž brali obyejn s sebou, bývaly to chvíle nejrozkošnjší, zejména v dob jahod a hub. Všechny ty rozmanité, pro dtskou mysl velezajímavé dojmy lesní: hra svtel a stín v rznotvárném zeleném lupení, píjemný chládek, tajemné šumní strom, pryskyice a tlícího
vn
listí,
pestrost
dramatitjší
lesních
kvt, motýl
a
vážek,
asem
zpsobený njakou nevinnou užovdámy s bázlivým výkikem couvaly,
eífekt,
kou, ped níž radost pi sbírání purpurových nebo modrav nadechnutých erných jahod nebo pi hledání všelikých tch hib, klouzk, holubinek, ryzc a jiných hub, vábících svým rozmanitým úhledným tvarem i zbarvením a vyhlídkou na veerní pochoutku, odpoinek na pružném mechu za veselého hovoru a zpvu spolenosti, vyjímání zákusk z košík a kabel, s nimiž jsme se my malí ochotn trmáceli, dostoupení místa, odkud bylo vidti dále do krajiny a zvlášt na malebný Karlštejn, návštva nejvtší zajímavosti Mramoru, úzké jeskyn, do níž se vcházelo s hoící svíkou a v níž bylo množství malinkých, zatoených a proužkovaných lasturek to všechno zanechalo hluboké, nesmazatelné sledy v duši dtské. Z pespolních pátel navštvovali moji rodie nejastji rodinu sousedního správce K,, dobromyslného, ale nehrub probudilého úadníka starého rázu, jehož energická panika umla udržovati v proudu živou zábavu. Libovala si ovšem v a v národnost-
—
pkn
nmin,
ním ohledu svádla
nkdy
s
otcem malé šarvátky,
167
celkem však zachovávaly tyto spory .spíše ráz žertovného škádlení. Rád jezdil jsem k nim s rodii do S ského .
.
dvora, v blízké vesnici, ležící rozkošn na úpatí lesnatého brdského hebene, uprosted hojného ovocného stromoví. Ale v pokojích u K. nebývalo mi dosti volno. skvlejší zaízení nežli my doma a paní K. bedliv stehla vzorný poádek vkol sebe, takže jsem
Mli
se bával,
abych njakým poruchem
celku nevzbudil
její
v tom harmonickém tebaže vi dítku host vyítavým pohledem Vbec
nelibost,
projevovanou toliko jemn pocioval jsem ostýchavý respekt ped tou ráznou paní vysoké postavy, výrazného oblieje a pohyb mužsky resolutních. (Ostatn byla to žena -- jak jsem se v pozdjších letech pesvdil od kosti dobrá.) Milejší bývalo mi proto, když jsem s dítkami hostitel sml opustiti tísnivý pokoj a prohánti se starým ovocným sadem na stráni za obydlím správcovským. Po letech, když jsme již pebývali v krajin slánské, kdež se otec stal editelem jednoho vtšího panství, svedl ob rodiny podruhé dohromady osud^ pro ubohého K nepíznivý. Pozbyl svého místa v S. a dostal se do blízké u našeho nového bydlišt vesnice, kde žil spíše jako z milosti tamjší vrchnosti v pomrech velmi nuzných. Tu picházela k nám znova návštvou tato rodina a bývalo jí upímn líto, když js( m vzpomínal na její šastnjší minulost. Starosti a léta znan tu již paní K — ovou zmnily: rázovitý její obliej velmi zhubenl a povadlá ple složila se v hojné vrásky a záhyby vlasy, uesané po staré mód, se závitkem po každé stran na vpadlých spáncích, siln prošedivly, ale vysoké tlo nesla dosud zpíma a z oí pohyb probleskovala bývalá živost
tém
—
mn
;
i
168
A
kolem její a íznost. vídal jsem vždy cosi jako
Úpln silný,
staromodn upravené
hlavy
míhavý odlesk zapadlé
slávy.
beze zmny zstal jen její hlas, ten hluboký, jako mužský hlas, jenž také nejradji se ozýval
vzpomínkami zašlých lepších as. Do nminy dosud ráda zabíhala, ale ím dále ideji a dítky
mly plné eské uvdomní. Nkdy pijíždla na panství V
.
.
sice její
ské naše vrch-
nkolikadennímu pobytu. Bydlívali v prvním pate zámku a moje matka jim vaila Tu vzkázala vždy paní K— ové, žádajíc, aby jí pišla na výpomoc. nost k
—
K ová picházela pak s tváí záící, všecka jako omládlá a povznesená. Bylo tu na ní pozorovati, jak okívá moje matka, pov živlu svém nejžádoucnjším. cházejíc z rodiny úadnické, sama dobe v takových vcech se zna4a a pítelkyni práv jenom na výpomoc si vyžadovala, zmocovala se tato pak vždy žezla v kuchyni. inila, jakoby jen ona vdla, co panstvo nejradji jídá a jak se co má upraviti na vrchnostenskou tabuli,
A
s premovaným lokajem, jenž picházel pro jídla do kuchyn, pedmt uctivého obdivu pro nás malé a eládku Jednou upravila rybu na sladko
jen ona jednala
njakým zvláštním zpsobem a záila hrdou radostí, když pak lokaj v kuchyni sdloval, že milostpaní tuto rybu zvlášt pochválili. Byl to jeden z nejskvlejších okamžik v jejím tehdejším život a dlouho ješt v rozhovoru vzpomínala qa onu znamenitou rybu pi každé vhodné píležitosti Eneigii svou zachovala
staten
s
dítky, nýbrž
lovka.
sob
nepíznivým osudem.
manžela, který byl Scházel vihled na tle i
v neštstí. Zápasila
i
Mla
na starosti nejen pouhou troskou na duchu pravili,
již i
;
ino
že » dostává vodu do hlavy «. Mluvil nesouvisle dtinské vci; posléze pak už jen sedal ve staré lenošce, mumlaje obas toliko: •Ach, ja, ja!« a kývaje bez ustání
hlavou jako ínská pagoda, až
jej
z
toho živoení vy-
prostila smrt.
Paní
K
.
.
.
ová bojovala dále a zemela v trudných
pomrech ernými
neštovicemi, které od jejího smrtelvroucn milované a navzájem ji ného lože oddálily milující dcery zemela, nedokavši se šastnjšího zase obratu, kdy ti její dti dosáhly pkného životního postavení, jehož si zasloužily svými dobrými vlastnostmi a estnou, pilnou prací. i
;
XIX.
Utec veer obyejn ítal. mi, jako bych opt sedl
Jest
ve
známém
po-
kde bývalo tak píjemno za dn zimních, když jsem se za soumraku, vrátil dom po veselém klouzání na zamrzlých kalužích nebo tuhé šarvátce snhovými koji,
kulemi. Jak tu bývalo milo pohlížeti z tepla na bílou chumelenici v oknech, ozdobených tu a tam fantastickými stíbrnými vtvicemi a lístky ledové kvteny, a naslouchati zvláštní hudb kachlových kamen, v nichž dkladn praskala hoící sukovitá polena kamenným i.hlím se v naší domácnosti tehdáž ješt netopilo. Za kulatým stolem sedl otec, zabrán do novin
—
nebo njaké knihy, vedle matka
—
v kuchyni runí prací,
zabývajíc
dokola pak
se
—
nebylo-li a
rovnž etbou
asem
i
my dti
—
jí teba njakou
mladší
pravidla jenom na krátko, nebo obyejn pozdvihl otec hroziv prst a pokáral písným pohledem arci
z
jej hlasitjší zábavou nebo hádkou vyrušovali, napomínání stávalo se nevrlejším a draznjším, až pak nenapravitelní rušitelé klidu pesthováni do kuchyn nebo odvedeni do ložnice ke spánku nejstaršímu, vadilo nutné silentium, ponvadž jsem se mnohdy také rád pohroužil do n-
malé neposedy, kteí z
etby
Mn,
mén
171
jaké knihy, ovšem za pítomnosti otcovy jen do takové, pi níž nehrozila žádná pedagogická námitka. Osvtlení naší malé ítárny nebylo nikterak brillantní. O petroleji se nám dosud nezdálo a lampy jsme, tuším, vbec ješt neužívali. První lampa, na kterou se z pozdjší doby pamatuji, byla na obyejný olej, který se musil vždy po krátkém ase zvláštním pístrojem ke knotu pumpovati. Ale v ase, o vypravuji, stával, tuším uprosted onoho kulatého stolu pouze mosazný nebo plechový svícen se svíkou jakosti dosti chatrné; alespo živ vzpomínám, jak asto mne bavívalo pohlížení na pepodivné, bohaté krápníky, které se každou chvíli na té svíce tvoily, a na bezdrobné ohostroje, které nepravideln hoící tšily mne knot asem sipt a prskaje provádl. ovšem tyto úkazy, když jsem byl zabrán do njaké poutavé lektyry a když teba na m.íst nejnapínavjším otec uznal za potebné zlepšiti blikavé a skomíravé svtlo. Pokusil se upraviti knot navlhenými prsty a když to selhalo, vzal na pomoc dkladný železný » štipec*, který ležel vždy vedle svícnu. A zatím co jsem hoel nedokavostí, abych po odbyté operaci mohl ísti dále napínavý píbh jak asto se tu stalo, že štipec místo opravy plamen nadobro uhasil a v pokoji
nmž
dné
Mén
—
pojednou nastala irá tma! Hmatáno pak po sirkách rozškrtnuto nadarmo, než prskající modrý plamének s pronikavým sirným zápachem pomalu, pomalouku se rozhoel a svíka znova rozžata. Vy všichni, kdož pamatujete tch nešastných štipc a všeho ostatního, musíte uznati: Ba vru, svt pokrauje Jaké politické noviny tehdáž otec ítal, urit nevím. Politika mne ješt nezajímala. Zdá se mi jen, že vídal jsem u nás »Pražské noviny*, které byly tehdáž a nkolik
1
172
eským žurnálem, možno-li tak nazvati ubohý vládní lístek. Samostatné žurnalistice eské vláda již dávno odzpívala. Havlíek byl násiln umlen již r. 1851 a » ticho bylo pak v echách*. Nebude snad od místa, uveejním-1' zde staré psaní, které jsem našel mezi papíry po mém otci pozstalými. Je to zvetšelý sežloutlý dopis, adressovaný na mého otce a podepsaný literami H. B., rozuméj Havel Borovský. Toto psaní Havlíkovo zní doslova takto:
jediným
Milý píteli!
Nedivte se píliš, že se k
Vám
nenadále obracím
se žádostí.
Víte beztoho, že nyní podle toho nového paragrafu tiskového další vydávání »Slovana« nemožné jest,
le bych z ného udlal njakou poloreakcionáskou omáku, ehož mne uchovej Bh! Pedvídal jsem již njaký as, že nco podobného
vládaí
uiní a vidím patrn, že v asopisectví nelze již nyní, alespo na as, v našem smyslu zdárn psobiti. Umínil jsem si tedy vydávati brožury a knihy a doufám, že tímto novým zpsobem na njaký as, než zase proti tomu njaký zákon vydají, lépe psobiti budu nežli »Slovanem< Do Prahy však, kdyby obležení vyzdvihli, jíti nechci, ponvadž vím, že by mi tam dotravost policie život ztrpovala a V(; všem pekážela. Zdá se mi tedy v mých okolnostech nejpíhodnjší, abych si pachtoval njaký vtší dvr; z toho bych si získal pro svou rodinu živobytí, a mohl bych i
literaturu zcela bez
ohledu provozovati a bezstarostn.
173
Mne
hospodáství, jakožto nejpoctivjší emeslo, tší by mi spolu za užitenou zábavu, a tchán, který jest dobrý a zkušený ekonom, vedl by mi to a piuil by mne, nebo chce k tomu úelu dosavadní službu svou (co hospodáský úkdník) opustiti a se mnou žíti K pachtování ádného dvoru postaují také práv moje penžité okolnosti a držím to za lepší nežli koupiti si njaký vlastní selský grunt. Na vtší nemám dost a malý neposkytuje ani živobytí ani píležitosti k ádné a intelligentní ekonomické innosti. Vzpomnl jsem si tedy strany toho na Vás, nebo myslím, že dle svého postavení a dle zkušenosti své mohl byste mi njaký dvr poraditi, který by snad ve Vašem okolí neb jmde letos do pachtu pišel. Uinil byste mi veliký vdk, nebo já nyní k tomu mnoho píležitosti a
mj
sloužilo
—
nemám. Pachtoval bych to vždy jen na jméno tchána svého Frant. Sýkory, hospodáského kontrolora u hr. Waldstcina, a to proto, ponvadž bych rád tak svoboden zstal, abych mohl vždy v pádu poteby do Prahy se vrátit.
Jestli tedy nco dobrého mžete nkde vypátrat, prosím Vás srden o tuto pátelskou službu, za kterou Vám budu velice povden, nebo jest to moje nejvroucnjší pání a doufám také, že pak zase novélio ducha nabudu, kterýžto ve nyní ustaviným pronásledováním pece jest trochu udušen. Oekávaje brzy alespo njaké odpovdi, zstávám s upímným pozdravením
mn
Váš H.
V
K.
Hoe,
ll>.
ervence
l-^f)!.
B.
174
NB. Jméno mého tchána rozumí
se bez
poteby
nevyslovujte, aby snad bez poteby neml se svým hrabtem mrzutost, kterému nedal ješt výpov. On
ovšem, ponvadž již všechny dti zaopateny má, radji chce na stará kolena býti u mne nežli služebníkem, ale nerad by pece, aby Waldstein o tom se dovdl díve nežli z pachtu co jistého bude « Myslím, že tch nkolik ádk, psaných krátce i
ped
násilným umlením nejvtšího eského publicisty a rok ped jeho smrtí, mže posloužiti za píspvek k povahopisu našeho slavného politického hrdiny a
muenníka.
XX.
— my
dti s matkou sedly práv na záspatily jsme vcházeti do dvora neznámou ženštinu s uzlíkem v ruce, která kráela pímo k nám. Když došla, oznámila matce, že je otcova sestenice, že slouží v Mníšku v jednom hostinci, že se dovdla o našem pobytu v Litni a že k nám tedy pichází. Polaskala nás dti a vytáhla z uzlíku pro nás nkolik laciných cukrovinek. Zadívaly jsme se na ni. Byla dosti chudobn odna, vysoké kostnaté postavy, hubeného zažloutlého oblieje s dlouhým silným nosem a velikými ústy. Na žilnatém krku pod vysedlou bradou mla znané vole. Akoliv na nás pívtiv mžourala, nezalíbila se nám na ten první pohled nikterak. Vysvtlovala matce své píbuzenství s otcem a vyprávla o svém dosavadním život. Stžovala si na své nynjší postavení a konen vyjevila vlastní úel svého píchodu že by totiž zstala u nás v jakémkoli služebném pomru, na výpomoc matce v domácnosti, pi ošetování dtí a p. Jistila, že je zvyklá ustaviné tuhé práci a na dkaz ukazovala své mozolovité ruce, ba »i to vole mám od samého lopocení«, dodala, pi emž jí slzy vyhrkly na hubené tváe.
Rdysi
praží
domu
—
:
;
176
Pomr asi,
že bylo
a
píbuzenský, ponkud vzdálený, rozhodl pání její splnno. Zstala u nás a mla
tu postavení zpola jako služebná, zpola jako len rodiny. Antipatie, s jakou jsme ji s poátku pijaly, po-
—
nenáhlu mizela. Mla na starosti hlavn nás dti ku konci pobytu v Litni bylo nás již šest, z nichž a teba že jsme v první dob astji na já nejstarší ni naíkali, po ase jsme se s ní pece spátelily. Byla žena pracovitá, ve svých požadavcích skromná a k rodin píchylná; ale vedle tchto a jiných dobrých vlastností mla povážlivé vady: nebyla valn istotná, mla náklonnost k hašteení a obas ráda si pihnula, naež stávala se nepíjemnou v mnohém ohledu. Byl to asi zlý návyk z dívjší nkolikaleté služby v hostinci. Z poátku delší as ješt svou váše pemáhala, avšak pozdji zaala se jí oddávati ím dále astji po každém takovém pípad sice kajícn plakávala, odprošovala zkroušen mé rodie a zaklínala se, že nikdy již na nešastnou sklenku nesáhne, ale dostavila se nová chvíle slabosti, záchvaty vracely se v kratších
—
i
a
kratších
konen
intervalech
s
rostoucí
stále
silou,
tak
že
Ale po roce nebo dvou, když jsme se již pesthovali do V. na Slánsku, pišla k nám zase a uprosila mé rcdie, aby ji znovu pijali, písahajíc, že již se polepšila a nikdy více osudné vášni se nepoddá. Snad rok i dv léta zdálo se, že skuten zlého démona pemohla, ale pak objevil se v podob tím škaredjší, tak že jsme se s »tetou« rozešli podruhé a nadobro. Od té doby setkal jsem se s ní po mnohých letech pouze jedenkráte. Bylo to ped nkolika lety, ješt za života mé matky, kdy pišla k nám jednou šouravým krokem staena dosti slušn obleená, slirmusila být propuštna.
177
bcná^ s rukama zaclioulenýma do starého, opelichaného rukávníku, s \^elikýiii staroniodním >kapyšonem« na
šedovlasé hlav. Pes tu dlouhou, dlouhou dobu, co ji jako studentík vidl naposled, poznal jsem ji na první pohled. Snad k tomu pispl také ten podivný epec stihu málem téhož, jaký u nás vždycky nosívala. Ani obliej její se píliš nezmnil, byl spíše plnjší než tehdáž a krom té shrbenosti a schoulenosti neinila na první pohled dojem pílišné sešlosti. Ale po malé chvilce pozoroval jsem, že je to již jen prázdná skoepina lidské bytosti. Zdálo se, že je duševn nadobro ztuplá. Žádný záchvv vnitního dojmu nebo [)ohnutí nejevil se v jejím bezvýrazném oblieji, v matném pohledu jejích jako ztrnulých oí; hledla na nás jako bez úasti a bez upomínek, jako by jen zkrátka byla pišla k nám, aby vyhovla njaké cizí vlí jí uložené formalit. Krom toho byla hluchá; na oslovení naše kolébala jen hlavou a opakovala stále jen šeplavým a bezvýrazným hlasem nkolik vt, jakoby se jim byla píed tím nazpam nauila a bez myšlenky je odíkávala. Za nkolik msíc na to zemela. Když jsem ji pi oné poslední návštv vidl, chouU'GÍ se u kamen, otuplou, nemluvnou, nehybnou,
jsem
kývající
— patrn
ze
slabosti
odmen
— jen
ustavin
—
hlavou,
ani mi nejako automat, bez pestávky a šlo na mysl, že je to táž osoba živé letory, hovorná a vzntlivá, která nás malé kdysi tak ráda komandovala. A bývala silnou ve své náklonnosti i nepízni. Jeden z mých mladších bratí býval jejím mazlíkem, ba pímo idolem: pro toho mívala vždy nejnžnjší jména a nejlepší kousky, tomu vyplovala všechna pání a nikdo z ostatních nesml naii ani kiv pohlédnouti. Za
178
moje sestra zakoušela od ní jen samé zlo, a hrs vlas, kterou jí kdysi »teta« vyškubla, byla asi také jedním z hlavních dvod, které pimly naše rodie, aby nás zbavili této ošetovatelky. Pes to vše zstavila v nás i dosti píjemných vzpomínek Zabývala se námi ráda a ustavin, jevila živé úastenství ve všech našich drobných záležitostech i zábavách, a byla-li v dobré míe, stávala se mezi námi opravdu sama díttem. Mívala podíl v našich hrách a sama vymýšlela nové. Zvlášt vzpomínám na veery, které jsme s ní trávili pozdji ve V. My dti mly jsme tu s ní ložnici v prvním pate zámku, kteréž krom nás hostilo jediného obyvatele, mladého hospodáského píruiho, jehož pokojík byl však až v druhém kídle na opané stran, oddlen od naší ložnice dlouhou adou prázdných pokoj, kteréž se oživovaly do roka pouze jednou nebo dvakrát, když totiž vrchnost na nkolik dní panto jedna
ství navštívila. Bázliv tulily se menší dti k »tet*^, když se po veei ubírala s námi z veselého pízemku vzhru po schodech a dlouhými osamlými tmavými chodbarui, kdež svtlo v její ruce vrhalo plaché, míhavé svity po šerých stnách, po oknech se starými devnými žaluziemi, po obrazech z pedešlého století, z jejichž vetchých rám shlížely podoby svatých nebo strašideln bledé oblieje pod ohromnými napudrovanými parukami. Úzkostliv pohlížely tu dtské oi do tmavých kout a s nejvtším respektem míjely jsme dvée ^vedoucí] do místnosti, kde byla pro vrchnost zízena domácí kaple. Ale když jsme pak uzamkly za sebou dvée naší malé ložnice, bylo nám všem píjemno jako v bezpeném, útulném pístave. Pedstava onch tmavých stra-
179
sídelných chodeb venku spíše jen zvyšovala piivab té útulné teplé svtniky, vesele oživené naší etnou malou družinou. Menší dítky hned svlékány a ukládány do postýlek, vtší však sesedly se ješt u malého stolu, osvtleného olejovým kahancem. »Teta« ráda dávala pedítati a s nejživjším úastenstvím sledovala si prostiké píbhy spis pro útlou mládež. A já vášniv již dobe známé, rád ítal jsem jí teba i píbhy jež nabývaly pro mne nové, zvýšené zajímavosti upímnými projevy napjetí, úžasu, nevole, soustrasti a ra-" posluchaka rzné dostné spokojenosti, jimiž obraty dje provázela. Sama vypravovala také ráda ale ne pohádky a povsti, nýbrž episody ze svého života. Nejradji a nej-
mn
vdná
zalétala svými vzpomínkami pi hostince, kde díve sloužila. k nám naíkala, co tam zkusila a jaké
astji
A
do mníšeckého svém píchodu tam mla lopo-
cení od rána do veera, vždy pece bývala všecka v ohni. když se rozpovídala o pestrém a ilém život, jaký tam ustavin panoval. Byla to asi veliká hospoda u silnice, starého rázu, kde za tehdejších dob sousteželeznic, nemáme nyní, v oval se ruch, o
nmž
již
dob
ani pontí.
Poslouchal jsem alespo vždy s údivem živé líení stávalo co se tam stále stídalo a v koár, jak v kuchyni formanských a jiných voz celý den syely pánve a pekáe, jaká smsice vozk, chudých pocestných i vystrojených pán, host všeho druhu plnívala hlunou, veselou šenkovnu.
kln
>tetino',
i
XXI.
Z.a doby našeho bydlení v Litni vedla se práv válka krymská, a její ohlasy zasahlijí siln v mé upomínky chlapecké. Pamatuji se, s jakou dychtivostí miij otec nové zprávy z bojišt oekával a jak živou úastí všechny fáse velikého dramatu váleného provázel. Jeho sympatie byly na stran Rus; již jako nadšený stoupenec myšlenky všeslovanské musil jim páti vítzství. Jsa povahy snadno a prudce vzntlivé, záil v den, kdy došly dobré zprávy, irou radostí mnul si vesele ruce a rozjaen líil matce, strýci a nám vtším dtem hrdinské iny Rus za to v dobách, kdy vojska spojenc dobývala úspch, kabonil se nad novinami jako noc, pohazoval jimi hnviv a v mrzutém rozilení prudce chodíval pokojem, hotov uleviti své vnitní boui ;
zlobným výbuchem proti každému, kdo se mu v takovou nešastnou chvíli namanul do cesty. Otec zabýval se rád a s láskou všemi slovanskými kmeny, ale nejvtší sympatie rlioval k Rusm. A této náklonnosti zstal vren až do svého konce. Již tehdáž za krymské války horliv se seznamoval s pomry ruskými. Krom novin a map, na nichž
ním
sledoval operace válené, ncjastji ležela ped nmecká kniha, obsahující zevrubné vy-
tlustá
181
Z ní vypravoval mnohdy zajímavjší podrobnosti a já litoval
psáni ruského státu a života.
matce
i
nám dtem
že nebyla eská; takto mohl jsem se baviti pouze jejími obrázky, z nichž utkvl mi v pamti zejména jeden: ruský selský domek, celý ze deva, jako vysoustruhovaný, kterým jsem byl pímo okouzlen. Nad to lííval ješt otec, jak pfjemno je asi v takovém devném domku, v teplouké trámové svtnici, když venku chumelí se bez konce sníh a fií mráz ukrutné ruské zimy. Tato zima mla pro mne zvláštní pvab již z té doby, kdy jsem zaal ísti podivuhodná dobrodružství pana Prášila: na zaátku knihy, dokud jsem z jiných píhod ješt nepoznal bezednou proIhanost Prášilovu, skoro jsem uvil historce, že hrdina knihy jednou na Rusi z veera, ped noclehem v zasnženém poli, uvázal svého kon k železnému kíži u cesty, který však byl vlastn kížem na vži kostt la, až po tuto špiku úpln do snhu zapadlého, tak že pak ráno, když sníh pes noc roztál, pan Prášil ležel dole na hbitov a jeho visel nahoe na kostelní vži. Jisto jest, že ruská zima, jak jsem si ji pedstavoval, nebyla píliš vzdálena té prášilovské gascognady. A zima vbec mla tehdy pro mne velikou pitažlivost svým snhem a ledem, tpytnými rampouchy u stechy a divnými kvty v oknech, sklouzakami a sákami a zvlášt svým štdrým veerem, chvílí našich nejkrásnjších sn a vzpomínek po celý rok. velmi,
k
Také mezi etnými nástnnými obrazy v naší domácnosti byly ti vnovány Rusku jeden pedstavoval cara Mikuláše, jedoucího na saních s bujnou trojspeží (a musím vyznati, že mne tehdáž více než car sám zaujímal jeho bradatý koí v dlouhém premovaném :
Svatopluk Cech
:
Sebrané spisy. VII.
12
182
druhé s rohatou epicí na kadeavé hlav) dva byly podobizny cara Alexandra 11. a jeho choti. Ale co nám dalekou Rus pisouvalo nejblíže, byla okolnost, že jeden z otcových bratí za svým povoláním jako zahradník dostal se tam, na Voly; vrchnost jeho byla ovšem polská a pozdji vzal si také Polku za ženu. Ten psával asem otci obšírné listy, naež jejich obsah a vbec Rusko bývalo vždy dlouho pedmtem hovoru u našeho veerního stolu. Jeden ruský generál žil také v tradici liteské Otec slýchal od tamjších starých osob a nkolikrát nám dtem vypravoval, kterak jednou ped lety šedivý cizinec v neznámém vojenském kroji, picházející od Berouna, zastavil se u kíže na kopci, odkud bylo vidti Lite Stál prý tam dlouho, pohlížeje na vesnici a vkolní krajinu, ztopenou v záích letní záplavy veerní, pi emž hojné slzy kanuly mu po zvtralých kaftanu,
;
tváích.
Když pak zavznlo klekání, obnažil šedivou hlavu kleknuv na zem, vroucn se modlil. Potom dal se špatnou eštinou do ei s lidmi, kteí se vraceli z polí, Na a vyptával so jich na jednu rodinu liteskou. konec jim sdlil, že je zdejší rodák. Jako jinoch vyšel si do svta a potuloval se po mnohých zemích, až po rzných zmnách osudu dostal se na Rus, kdež ve vojenské služb vyšinul se posléze až k hodnosti í^c-
a
nerála. Již díve dopisoval asem rodim a posílal jim podporu až do jejich^ smrti. A nyní, staec blízký hrobu, octnuv se opt v Ochách, kdež navštívil njaké lázn, neodolal ped odchodem touze, podívati se na své rodišt a své píbuzné. Vyhledal je, podaroval všechny, navštívil hroby svých rodi a vrátil se pak zase do Ruska, odkud ješt nkolikrát dopsal svým
IbB
pibližným, naež dopisy jeho ase píbuzných došla zpráva, Otec, jenž bhy, vylioval
rád
na dobro pestaly a po že
zemel.
vypravoval takové dojímavé pí-
nám vždy s obzvláštní živostí výjev, cizinec od kíže se slzami v oích na své rodišt pohlížel, a já kdykoliv jsem zabloudil k tomu místu, vždy vídal jsem tam v duchu postavu starce ve vokdy
jenském kroji, hledícího s hlubokým pohnutím na dávno, dávno nevidnou rodnou krajinu, jevišt svých
dtských
her,
záící v paprscích zapadajícího slunce
XXII.
Z/Vláštní
je,
jak
se
v
dtské pamti
šestí let
nepamatuji se
zachycují
tém
obrazy pírody. Až do na žádnou uritou krajinu,
a
jsem jich v té dob vidl mnoho. Z Ostedku, kde jsem se narodil, vezla mne matka ke svým rodim do Skalky pod Milešovkou, odtud pak za otcem do Bezdkova na pokraji Šumavy, pak po dvouletém pobytu do Peruce, rodišt otcova, pak zase nazpt do Ostedku u Sázavy, odtud sthovali jsme se do Struhaova a Jezera za Benešovem, jeden rok pobyl jsem v Postupicích ale nic z rozmanitých tch krajin neuvízlo v mé pamti, ani z Jezera, kde už jsem byl pece ptiletý, ani ješt pozdji z Postupic, kde jsem zajisté nesíslnkrát pohlížel na tamjší lesnaté vrchy a rozsáhlý rybník. Z té doby pamatuji se pouze na nkteré rysy bezprostedního, nejbližšího okolí na polohu, ásten vzezení svtnic, nkteré detaily jich naízení, na dm, v nmž jsem bydlil, a na nejbližší prostoru ped ním, na níž za to jako pod mikroskopem jeví se mi zeteln malosvt rozliných nepatrných rostlin, hmyzu,
—
:
i
kamen
a stepin. Podržel jsem na píklad jasn v
stor
pede dvorem
v
Jezee
s
pamti malý prorozlinými dolíky a
.
185
oko dospélého, s podále rybník a louku prášenými lopuchami a bodláky vše to zvtšené dtským pohledem, tak že opodál jsem pi návštv Jezera ped nkolika roky nemohl ani pochopiti, že ten kousek louky a ty ubohé dv kalužiny jsou skuten onen rozlehlý luh a veliká ona hladina vodní, jaké mi z dtských let pedstavovala. Za loukou a rybníkem míhaly se mi ješt hrboly, naprosto nepatrnými pro
—
—
pam
v dtských upomínkách njaké nízké devné chaale za tmi již nic, pranic tre V Stížkov, sídlu bar. Villaniho, kam jsem asem z Jezera s otcem dojíždl, kmitají se mi v pamti zdné
—
.
.
pilíe u vrátek, dvr s pávem, sad s besídkou, pokoje, ani jediný rys okolní krajiny. A pi tom zase vzpomínka na jedno setkání v polích s bar. Villanim, kdy vzal mého otce a mne do své kalesky a kus cesty svezl, pedstavuje mi urit nejen tvar jeho koárku, nýbrž i hrbolaté koleje a šípkovím porostlé úboí polní cesty, jakoby svtlo padalo práv jenom na ten malý kousek prostoru, který mne bezprostedn obklopoval. Rovnž v Postupicích obmezuje se jevišt mých jsem u jednoho vzpomínek pouze na domek, v krejího bydlil, na malé zdné schodišt ped ním. na porostlé chudým bylinstvem prostranství, sklánjící se okolí k protjší hospod, na kostel, faru a školu
le
nmž
—
msteka
zahaleno jest neproniknutelnou mlhou.
Vru
mi pipadá, jakoby dtské oko vidlo jenom spíše jakoby jenom tyto vkládalo tím do pamti, kdežto vzdálenjší okolí rozplývá se mu v pouhý mlhavý, nevýznaný rámec, jímž se dtská mysl nezabývá, z nhož
pedmty, i urit do vdomí a
nejbližší
utkvívá v
pamti
i
leda jakási matná, stínovitá
rozlišitelných kontur.
sms
ne-
len
V
však roztrhla se již ta mlha, zastírající obzor. Tu již jasn vryla se do pamti celá krajina: nejen blízký lesnatý Mramor s vyhlídkou na mohutnou vž Karlštejnskou, nýbrž i ostatní rnén vzdálené zamodralé nápadné vrchy okolní, jakož
mj
Litni
dtský
i
pásmo mnišeckých chlum, kamž jsem jednou pšky došel v prvodu doteného již pražského studentíka Banzeta: unaveni lehli jsme si tam na strá do mkké trávy a já prožil tam chvíli nezapomenutelné rozkoše živ tane mi na mysli, jak mne blažil pohled na ten i
—
erstv zelený sklon s hustou, pestrými kvty hojn protkanou travou, výše ovroubený kovím a krásný,
stromovím lesním, vybíhajícím do nho malebnými záhyby, jako ladn uspoádanými boskety umlého sadu, jak mi lahodila píjemná lesní a teplá, veselá zá
vn
slunení!
S tímto dojmem živostí svou závodí jen ješt jeden obrázek pírodní: Kdysi sekalo a vázalo se obilí na stráni u lesa, snad Mramorského. Sedl jsem tam na pokraji lesním, bav se pohledem na práci seká a vazaek. A tu pojednou pišla na mne chvíle chvíle taková, kdy lovk jaksi pemítav se zastavuje v obvyklém, automatickém bhu života a pozoruje svt kolem sebe jako nco nového, co si dosud náležit neuvdomil, to vídal každý den; a to vše, co v intensivním svtle takového náhlého, ostrého uvdomní pozorujeme, utkvívá navždy zeteln v naší pamti jako zachyceno na desce fotografické. Jasn vidím dosud ped sebou ten polosžatý, nerovný lán, postavy muž s kosami a žen s hrábmi mezi snopy a ádky položeného obilí, nepožatý ješt kus pole, zde pímo u lesa kamenitého, s množstvím trojbarevného ernýše (jemuž jsme íkali » kukaky*) mezi žlutými
—
tém
a
!
187
stébly a klasy, kterážto líbila a
barvitá
zvláš oste utkvla
tom spoívalo
v
sms nesmírn
mé pamti
—
a na
mi všem
se
svtlo slunce, klonícího se k záa jemná, ztlumená a jako v pruhy rozptýlená potrhaným závojem oblak nebo stromovím ídkého lesa, za nímž slunce zapadalo, dosud jasn vidím ped sebou všechny podrobnosti toho pvabného obrazu Ani velkolepé obžinky. kdy po ukonení ohromného stohu na poli za dvorem panská chasa kolem nho tanila a pak s bohat vyfintným snopem na žebinovém voze, v pravé záplav vncoví z chrp a planého máku, výskajíc, k obžinkovým hodm do dvora se vracela, nezstavily ve vzpomínku tak jasnou padu,
zvláštní
záe nepalivá, mírná
bu
—
mn
a uritou.
XXIIÍ.
L)nem nejpamátnjším pro nás malé býval ovšem Štdrý den. Jako bývá v rodinách" obyejn. Kouzlo štdrého veera tak mocn pozdji mne ovládalo, že jemu byla vnována první moje vytištná báse první i
i
A
prosa, kterou jsem napsal. spisovatelstvo vbec vyerpalo tuto látku v nesetných vánoních povídkách a básních tak dkladn, že se tenástvo rádo spokojí, odbudu-li své štdroveerní vzpomínky co nejstrunji. Naši rodie velmi dbali o skvlou oslavu štdrého dne, a zpsob, jakým se to dalo, opakoval se rok co
rok do nejmenších podrobností s takovou pesností, jakoby šlo o njaký liturgický výkon nebo dvorní obad. My dti znaly jsme již zevrubn všechny tyto podrobnosti a vynechání jediné z nich bylo by se nás dotklo bolestn jako ástené znevážení svatého dne. Již den ped tím zavládl v naší domácnosti nei
obyejný
ruch.
Sousteoval
se arci
hlavn
v kuchyni,
kde konaly se již první pípravy k velkolepým hodm, o jakých se naší prosté tabuli jindy ani nesnilo. Avšak vedle ryb a jiných jedlých vcí, s nimiž mla matka plné ruce práce, objevovaly se v naší domácnosti rzné balíky, s nimiž se zase otec hlavn zabýval. Jeho vzezení bývalo pi tom pólo žertovn pólo vážn tajemné i
189
asto mizel na dlouhé chvíle do jednoho pokoje, který pro nás malé v tu pedvánoní dobu byl nepístupným sanctissimem. Zachovávala se v naší rodin písn legenda o tajemné návštv samého Ježíška. prvních letech vil jsem jí pevn; pozdji viklala se ovšem tato víra dále tím povážlivji, ale ješt jako odrostlejší hoch, kdy jsem již prohlédl úpln, zavíral jsem jaksi násiln oi ped tím svtlem poznání, snaže se zachovati alespo stín tajemn blaživé, nejkrásnjšími upomínkami dtství posvcené illuse, a v ten štdrý den, kdy mne otec poprvé vzal s sebou do tajemného, pro mladší mé bratry a sestry zapovzeného pokoje, abych mu pomáhal strojiti vánoní strom, bylo mi teskno, jakobych navždy ztrácel pekrásnou, nenahraditelnou svého života. a
V
ím
i
ás
O
štdrý den zachovávaly jsme my dti svdomit proto, abychom uvidly zlaté prasátko ve které jsem alespo já nikdy nevil jako spíše, abychom se niím neprohešily proti zvyklostem nejvzácnjšího pro nás svátku. Okolo páté hodiny sedali jsme konen k veei. Byl nás vždy hezký poet. pst,
mén
—
—
,
Mli jsme
vytahovací stl a to zaízení bylo velmi praktické: postupem asu musil býti stále prodlužován, nebo každým rokem pibývalo k o nového malého jedlíka. Již v Litni bylo nás s rodii osm osob a osbek, pozdji pak vzrostla naše rodina až na dvanácte len, vedle nichž pisedal ke stolu ješt hospodáský píruí nebo praktikant, asem dva nebo ti,
nmu
i
nkdy
nkterý píbuzný nebo jiný host, mnohdy delší dobu u nás meškající. K rovnému potu štdroveerních hodovník úzkostliv se pihlíželo, spíše z piety ke všem vánoním tradicím, nežli ze skutené též
190
povry. Po pípad vyrovnáván poet stolovník usazením nejmenších dtí ke zvláštnímu stolku.
V
ten den lesklo se na snhobílém ubrusu nejnádobí a náiní, které jsme mli, a svícny zdobil vždy otec papírovými krajkami, vlastnorun vystíhalepší
nými.
Poet
i
poad
jídel
byl
tradicí
nezmniteln
vždy následovaly za sebou rybí polévka, treska, erná ryba, jablkový závin, smažená ryba, šneky, ustálen
modrá
;
:
ryba,
slaneek a
dessert,
skládající
se z na-
oech
krájené vánoky, jablek, a lískových oíšk, naež naléval se punš do vysokých štíhlých sklenek
Onen závrený obyejný slaneek picházel na stl jen proto, ponvadž otec jím zachovával jakousi reminiscenci na dtská svoje léta, kdy jakožto dít rolníka slavíval štdrý veer zpsobem sice o mnoho prostším, ale budícím v pece nejsladší upomínky. Pi tom slaneku vždy se rozpovídal s okem záícím o dávných onch dobách, kdy v selském statku slavíval štdrý veer o » erném kubovi«, vdolkách, slaneku a kížalách. Vypravoval o svém otci, o dobrot nebožky své matky, o svých bratích a sestrách, o rzných píhodách ze svého dtství, a vždy picházela též na adu historka »o peruchtách*. Tak prý se nazývali
nm
kolem nového roku v podivném, strašidelném pestrojení po vsi chodívali. Když jednou k nim do statku vešli, schoval prý se otec, podšen píšernými tmi postavami, do kouta za pec a když jedna z »perucht« tam ho pronásledovala, uchopil ve smrtelné úzkosti válek tam ležící a vší silou udeil strašidlo do
mladíci, kteí
i
i
ela, kteréž
s
výkikem:
chytilo a bdovati zaalo, cího eledína.
»
Ježíš
naež
Maria!* za hlavu se poznal domá-
v
nm
191
Jinde neslyšel a neetl jsem o »peruchtách« jenom slovníku* v láneku »Berta« tu, že zvyk ;
v
»Nauném
takový víže se ku starogermánské bohyni Peracht a že obchzky zakuklených mladík konají se dosud
pode jménem
nebo »Perchtenlaufen« prý nkde t echách, zejména v okolí Budjovic, kde prý se jméno Perachty nebo Perchty petvoilo v Peroutka. Vypravování otcovo svdí, že obyej podobný vyskytoval se mezi eským obyvatelstvem v severních Cechách, v Pev
mnohých
»Perchtcntanz také
krajinách,
i
i
ruci,
odkud mj otec pocházel. Vždy ped závinem jablkovým zvedl
se otec
od
tváí žertovn tajuplnou odcházel z pokoje, výrazem radostmna sob ruce, což bývalo pi ného vzrušení. Zajisté že v láskyplném jeho srdci otcovském obrážela se veliká radostného toho rozilení, jímž se naše dtské nitro zachvívalo. Po jeho odchodu z pokoje nemli jsme již poklidu; bystili jsme sluch, nedokav upírajíce oi na dvée, a když rozlehl se konen hlas zvonku, o pekot pádili jsme s radostným kikem do pokoje dotud zapovzeného, za jehož radostprahem jsme však na chvilku stanuli v ném úžasu ze všeho toho tpytu a jasu, jímž záily vtve vánoního stromu a židle rozestavené kolem nho na každé položeny byly dárky pro nkterého lena rodiny, s pipojeným lístkem, na nmž bylo napsáno jméno obdarovaného. Jako slepotou poraženi, nepoznávali jsme ani my vtší na nich povdomé písmo otcovo; zdálo se nám v pravd písmem nebeským A co tu bylo jásotu nad každým dárkem, teba lacinou destolu
a
s
i
m
ás
nmém
—
a
vnou
domky a stromky anebo nkterou knížekou Douchovou i Rozumovou s prokrabicí s liliputánskými
sM^kými obrázky!
A
v
jakém blahém rozechvní ma-
!
192
velkých ztráven ostatek štdrého veera za rozher a veselých eí, až neodolatelná dímota malým u stolu sklížila oi nebo nkdy vtší z nás dokali se zvonní na plnoní Jeden štdrý veer v Litni byl nám zkalen chorobou otcovou. Dostal do tváe »rži< a trpl delší dobu, po kterouž jsme si ani netroufali do jeho ložnice. Byl ve své nemoci velmi nevrlým a nejmenší šramot, který jsme uinili, dráždil ho k nebo hnvným výbuchm. Ani o štdrý veer nebyl ješt zdráv; pisedl sice s ovázaným obliejem do lenošky ke spolenému stolu, ale nebyl v dobré nálad a vemusila být brzy ukonena. Ustrojení vánoního stromu a rozdlení dárk obstarala matka sama; avšak bez otcova úastenství nezdála se nám ta slavnost ani lých
i
Hných
nákm
ee
pravým štdrým veerem.
Mj
otec byl lovk ušlechtilý a srdce velmi dobrého, ale popudlivý a ve hnvu neobyejn prudký. Vídal jsem jej asto rozhnvaného tou mrou, že se
sám jsem nkdy zakusil jeho okolí, prudkost jeho káravých slov, ale ruku na mne vztáhl
ped ním chvlo
i
jedinkrát v mém život. Zaryl se mi ten pípad do pamti jako cos neobyejného a co jsem si krom toho nedovedl nikterak vysvtliti. Sedli jsme jednou všichni pi veei, když otec chopil se rákosky a zaal mne velmi citeln bíti. Nevím, co bezprostedn pedcházelo; pamatuji pouze, že nebyl jsem si naprosto vdom žádné podstatné píiny a že jsem pod bolestnými ra-
nami vyítav volal: » Ale pro mne biješ? Vždy jsem nic neudlal?* Zda-li a co otec odpovdl, již se urit nepamatuji. Byl jsem proniknut bolestí a studem pi tom prvním tlesném trestu, jehož se mi od otce dostalo; ale
lf)B
nade všechny tyto pocity vynikalo vdomí utrpného bezpráví a lítost, že se mi taková kivda dala od bytosti, kterou jsem ctil nejvýše a v níž jsem dotud spaautoritu v oboru práva a dobra neomyltoval nou. Tehdáž první vzdor proti nmu pozdvihl se v mé duši Foprvé protestoval jsem v duchu proti zneužití moci, kterou ml nade mnou. Poprvé byla zviklána moje dosavadní skálopevná víra v jeho naprostou do-
tém
konalost. Povážím-li
úinek toho trestu, úinek, jehož osten dojmem navždy zaryl do mé pamti,
se neshladitelným
vždy pichází mi na mysl, jak choulostivým lánkem výchovy jsou tresty tlesné. Možná, že tehdáž otec podlehl návalu prchlivosti a že jsem se stal nahodilým byl probuzen nkým hromosvodem hnvu, který v jiným, nebo jsem snad sám vzbudil jeho hnvný výbuch ním, eho jsem si v tu chvíli nebyl vdom: jisto jest, že jsem své utrpení a zahanbení pokládal za zcela
nm
nezavinné vzbudila ve
a
že
mn
ta
skutená nebo domnlá kivda
mravní otes, jehož hloubku a
sílu
dokazuje neobyejná živost a trvalost mé upomínky na tu o sob malichernou událost. Ovšem od té doby nevztáhl na mne mj otec ruky a nejvtším trestem bývala mi jeho dtka, projevená slovem, nebo pouhým pohledem, jako jsem nejvtší odmnu nalezl v projevu jeho spokojenosti. Obojí úinkovalo na mne mocnji, než mohly zpsobiti všechny jiné povzbuzující neb odstrašující prostedky. Ale jak by se byl pomr mezi námi vyvinul, kdyby onen pípad nebyl zstal osamlým, nýbrž kdyby se zhusta byl opakoval?
Tžko ovšem odpovdti urit, zkušenosti.
A
kde není vlastní mohu-li viti v upímnost jiných, jsou
l'J4
výsledky pi jednotlivcích rozdílné. Mluvil jsem s nejedním lovkem, který vzpomínal s trpkostí, jak býval od svého otce bit pi každé píležitosti, a již z ho-
upomínky bylo patrno, že ty asté tresty tnepály vývqji upímné lásky synovské. Ale zase
kosti té
lesné
poznal jsem lidi, litující pi takové vzpomínce každé rány, která šla mimo. Jeden z nich na píklad rád vypravuje, že bývala u nich každá sobota dnem pravidelného, obh*gátního výprasku, v kterýžto den všichni nedosplí lenové etné rodiny po odbývali si trest za všechny spáchané i nespáchané híchy celého týdnu. Jako pondlek dnem prádla, byla prý sobota dnem
ad
Muž, od nhož jsem slýchal tuto reminiscenci, miluje sice silné barvy, ale celkem nemám píiny pochybovati, že jeho otec rákosky, které ve svém povolání j-akožto uitel starých, zlatých užíval ve škole, nešetil ani ve vlastní rodin. pece s plnou úctou a láskou vzpomínají synové, nyní sami již staí otcové rodin, a teba že ve svých domácnostech nezavedli jeho sobotní methodu, schvalují v zásad tresty tlesné Necítím v sob povolání, ešiti tuto obtížnou pedagogickou otázku, ale jisto jest, že cítím odpor proti všelikým trestm tlesným bez výjimky a že v budoucnost, kdy metla zmizí práv tak z domácnosti, jako zmizela ze školy a jako odstranna lískovka na vojn, kde ji svého asu také pokládali za nezbytnou. že pokroilejší dovede na dcko psobiti jinými prostedky, nežli je hrubá síla hmotná A jedt,o veliké zlo by tím zajisté bylo zamezeno: práv tlesné tresty svádjí nejvíce ku zneužití moci otcovské. Je-li otec popudlivý, jak snadno ve špatné nálad bez [)íiny nebo pro malichernou píinu chápe se rákosky všeobecné výplaty.
as A
na
vím
Vím,
lovk
i
:
195
dcko
krutji, než by jindy byl uinil pi Vidí-li pak dcko, že trpí nevinn a nespravedliv, nemže to blaze psobiti na jeho vychování. jak hešívají teprve na poekadlo » škoda každé rány, která jde mimo* otcové nevzdlaní a suroví! Než se rozlouím s Litní, zachytím ješt nkolik a trestá své
i
vážnjším jeho provinní!
A
— —
drobných vzpomínek uzavírá se jaksi také
z
tamjšího pobytu, jehož koncem
mé
dtství.
práv dtské: na*dva vedlouhonohé ptáky, kteí jednou pebhli pes naši zahradu a v nichž mj s prostonárodním ptakoslovím Jsou to ovšem vzpomínky
liké,
lépe
obeznámený spolužák rozpoznal x-sekáe*
;
na psa,
kterým jsem sedával na prahu našeho obydlí a jenž potom k veliké mé lítosti byl zastelen, ponvadž prý s
ohromnou houbu, skládající se z peetných, spodní ástí dohromady srostlých malých hub, t. zv. »oíš<, jejž nám kdysi polesný nebo hajný pinesl, a zvlášt na výra, kterým týž dárce nás malé jednou pekvapil. S úžasem hrdou radostí pohlíželi jsme na ohromného ptáka, jehož veliká klec umístna byla u peci v rohu eledníku, kterýž tou dobou sloužil zárove za naši dtskou ložnici. Avšak dlouho jsme se z výra netšili. Jednou probudil mne z prvního spaní drsný se pominul; na
i
jeho skek; byl to zvuk pronikavý, podivný, jako zpola zlobný a zpola žalobný a ozýval se po krátkých pestávkách znova a znova, pak již bez ustání. skek tento znl ím dále hroznji; tušil jsem, že
Mn
tém
výrazem bolesti, ale pak jsem se zase pemlouval, že nemá vážnjšího významu, a nechtlo se mi v iré noci z eledníku (kde jsme my vtší dti spaly sa-
je
motný) ven do tmavé chodby, abych
nkoho
pivolal.
196
Avšak hrozný skek psobil na mne tak píšern, že si vytáhl peinu vysoko nad hlavu a zacpal si
jsem
uši. Pes to dlouho, dlouho ješt rozrýval mi strašný sám utichl nebo spánek znovu ten hlas duši, až kleci. Jaká pemohl. Ráno ležel výr mrtev na byla píina jeho skonu, nepamatuji. Vím jen, že asto
bu
m
dn
v duchu onen dsný, žalobný skek, a hlubokou lítostí a s výitkami svdomí pedstavoval, kterak mohutný, okídlený syn volného hvozdu bolestn umíral v tsné kleci, zatím co já usnul pi jeho smrtelném náku, nechav ho zahynouti bez pomoci.
pak mi
že jsem
zníval si
s
RZNÉ RTY
SvaiopUik (ech: Sel)rabé spisy Vil.
CESTOPISNÉ.
lii
Rzní
židé.')
(1879. »Krcsl>y z
Kozptýlím
co.st.'>
1884.)
mezi národy, kterýchž neznali ani Toto proroctví Jeremiášovo pipomínal jsem si nejednou na své cest po východe. Mezi etnými národy a nárdky nenašel jsem tam ani jednoho, uprosted nhož by nemli bydlišt svá synové rozplašeného ísraele. Jakkoli pestrá mosaika národností pokrývá na píklad Kavkaz a zem po obou jeho stranách, v každé z nich najdeš pece silnjší neb slabší písadu ilého onoho kmene semitského. Není národa osudu podobného! Tkavý rod cií^án rozptýlil se svtem z pudu vrozeného, jenž nepeje klidu lehkým jeho nohám a vodí jej kouzelnou mocí od ohništ k ohništi širým božím svtem. Ale žid nemá povahy koovnické. Miluje pevný krb, zstává rád na blízku popelu otc svých a staví si tvrdou kamennou svatyni, v níž by se klanl on synové jeho vnukové vnuk jeho po zpsobu dávném jedinému velikému živému bohu israelskému. A pece rozprášen je
oni ani otcové jejich.
i
i
*) I
né
lešt ohlasy z cesty na Východ, vykonané nim pozn.nnka pripojen.í k »N<>kolika
také k
r.
1874;
vztahuje se tedy
obrázkm
z
Kavkazu* na
itku tohoto diUi.
*
áza-
200
do všech
vky
úhl svta!
rozstíknutý ped kam doletl,
Jako nerost,
vrstvami jinorodé hornatiny;
ale
sedí pevn po tisíciletí a zachovává uprosted cizího obalu bez porušení své pvodní zrno. Ba, národ » nohou ušlých, prsou mdlých* vyhledal si již dávno pevné útulky a neplatí tedy již o nm, co pje dále básník, že
Divoký holub
svj pelech
Pozorování
má
liška
nad hnízdem
— Israel jen
strop,
hrob!
žid na východ
stává se zvlášt zajípodob, v jakých se tam pružný onen živel cestovateli jeví. Jako Próteus mní podél cesty tvé ustavin svj zevnjšek, zpsob a kroj. Zvláštní národní ráz jeho tváe zstává ovšem nedo-
mavým
rozmanitostí
.
tknut uprosted tchto promn. Výrazný tento obliej, který srostl v pedstav naší s obyejným všeevropským krojem, jen málo zmodulovaným po samorostlém vkusu, a kterýž namnoze již toliko sám jediný pekáží úplnému zevnjšímu splynutí žid s ostatním obyvatelstvem západu, hledí na nás tam na východ z nejrznjšího rámce a pipomíná nám bezdky druh obrázkových knížek pro dti, v nichž bývá na každém liste
vymalována jiná podoba: Rek, Spanl, Turek atd., ale s vystiženým otvorem na míst tváe, kterýmž se spatuje stále jediný, všem tm podobám spolený obliej, vymalovaný na posledním list. Nuže, nastíním vám zbžn adu tch pestrých pevlek, v nichž se mi objevoval typ židovský na mé rychlé klikaté cest pes Hali. Rus, kolem Krymu, Kavkazem, Tureckem až opt k hranicím rakouským. Halii jeti a žida nespatiti bylo by ovšem zázrakem. Když jsem v Ošwiecim oknem železniního vozu vyhledí, spatil jsem na nádraží hluný zástup
201
Ale polská národnost byla zde zastoupena pouze rolníkem v bílém {)lášti a vysokých botách, s bílými kníry a dlouhým šedým vlasem, dále svžím selským lidí.
dvetem,
v
dkladných mužských
botách, s
ervenou
konen
nkolika pvabnými Polkami, upomínajícími na ladné díví zjevy v *panu Tadeuszi*. Vše ostatní náleželo k plemeni židovskému. A tak to bylo po celou další cestu. Ve vlaku tém samý Hebrcj a na stanicích bezmála také. Konduktér žid. Hostinský na stanici žid. Když jsem ráno v Krakov v hotelu »pod bialym orlem* z |)okoje vyšel, vrazil jsem do
babkou na hlav,
bh
ví jak dlouho již u dveí shrbené postavy, která mých na stráži stála. Klanla se až k zemi, nabízejíc mi služby nosie, prvodího, penzomnce, rádce pomocníka ve všech potebách, že jsem se jen stží vybavil z klepet obtovného toho lovka. Byl to židovský * faktor «. Zkrátka, kam pohledneš, všude se žid jen hemží. Polska jest vskutku druhou vlastí žid. Stali se již podstatnou rtou ve tvánosti zem. Sám Alickiewicz, chtje líiti v ^Tadeuszi* polský národní život, pijal mezi významné jeho postavy žida. Zevnjšek jejich nemusím líiti. Kdož nezná obraz žida polského v dlouhém kaftanu, s ernou i
vrn
epikou
a
vysokým huatým kloboukem neb jee-
batou epicí na hlav, s povstnými mastnými »pejsy« na skráních? Kdož neslyšel o jeho vzorné neistot? Zde zachoval se ješt žid v celé ryzosti, se všemi hranami, jež na západ již dávno v brusírn civilisace se obrousily. Zde ješt kvete v plné bujnosti » talmud* s omamující vní své mystiky, zde ješt vládne »rabi« v bývalé sláv, zde ješt zachovává se úzkostliv spousta starozákonních obad a jeví se pi vší špín zvláštní kouzlo starozákonní poesie. Zde vyvinula se také vedle
202
e
židovská: nebo tu huhavou, hebrejštiny druhá vískavou, zpívavou hamatilku, jíž polský žid užívá, jest opravdu nmina ubohou nelze nazvati nminou, matkou té jazykové nestvry. Jak mocn vládne ješt zdejšími židy dávná nábožnost a jak nenucené po domácku si v Polšt poínají, poznáváš ve vlaku samém. Jest to spíše židovská modlitebna, než co jiného. Každou chvíli pipínají si modlitební emení, berou na sebe ošumlý, stíbrem ovroubený rubáš a na právo, na levo, ped tebou, za tebou vstávají, klanjí se a šeptají bizarrní postavy, jejichž konání musíš pozorovati s úplnou vážností, nechceš-li jakožto bídný goim vzbuditi proti sob obecnou boui,
a
jejímuž
vískavému hlaholu ovšem nerozumíš,
ale jejíž
opravdovost mžeš vyísti z rozjítených obliej. Ve tváích polských žid zachoval se také národní ráz pesnji než na západ. Nacházíš zde oblieje, pi Ajhle, pravý israelita, pi nichž bys mimodk zvolal nmž falše není! Všechny známé typy židovské, ervenovlasé i ernovlasé, zastoupeny jsou zde v obzvláštní ryzosti, mnohý ideál mužné krásy hebrejské » ervenjších oí nad víno a zub blejších nad mléko «, jak velebí umírající Jakob svého syna. Východní Evropa smíšena jest v Polšt s tím, co jmenujeme Východem :
i
ve zvláštním smyslu, s pisthovalým totiž kmenem Asie od Jordánu, v konglomerát pímo již nerozluný. Zde svítí dosti tch skvostných dívích oí, jejichž divné kouzlo tak nadšen líí Byron ve své první melodii hebrejské. Zde nalézají se též ryze východní postavy mužské. Kdesi na vtší jedné stanici, tuším Ivovské, spatil jsem v davu špinavých žid postavu, kterouž bys po celém západ marn hledal. Byl to mladík vzdušn útlý a nadpirozen vysoký, jako
tém
203
tsn
malíské, odný v piléaž po kotníky sahající, v pedu etnými drobknoflíky spjatý odv z mkkého erného sametu,
svatí byzantinské školy hající,
nými se sametovou okrouhlou
epikou na hlav, pod níž spadaly dva erné >pejzy« jako kídla havraní na bílé skrán, s klínovit dlouhým obliejem, s lehkým erným chmýím na brad a s velikýma ernýma oima, jež záily v jakémsi mystickém blouznní a nemly na pohled ani nejmenší vnímavosti pro zjevy okolní. Nevím, byl-li to snad njaký nastávající rabbi, ale jisto jest, že by se ten mladík byl hodil za model mladého Jechrám. Však blížíme se hranicím ruským. V sousedním kupé strhla se boue. Hovli si tam tyi bohatší syžíše v
kteí vyplovali pomocí svých polárních Kesanský konduktér vnutil jim pes všechny pr(>testy pátého spoleníka a pojmenoval je pi tom »ludzie'« (lidé). Tímto nevinným slovem bodl do vosího hnízda. Židé skoili po jako zbsilí a každý z nich byl v tu chvíli opravdu »lvíe Juda*, jak praví písmo. Co ekl.!^ My ludzie.? Pokej, že my ludzie.?* Tak a jinak kieli jeden pes druhého a ve tváích jejich vystídalo se za vteinu deset rzných posunk zuivosti. Lomcovali také dvemi, vystrkávali z oken vlaku rozjítrené oblieje na dlouhých krcích a každý okamžik mohlo se za to míti, že vyletí celým tlem jako tyi stely prchlivosti na konduktéra, který v odmené dálce na stupátku stoje nové
Israele,
kožich na
vlas celé kupé.
nm
a.
s dráždivou veselostí zuení jejich pozoroval. Zkrátka, trvalo dlouho, nežli se vosy utišily a rozcuchané ko-
žichy na
Mj
sob
urovnaly.
^
soudruh v kupé, sám žid, usmíval se pohrdliv nad zbsilostí svých spoluvrc. »Co ludzie.?
204
Co na tom?«
pravil potichu ke
mn a
pokril rameny. »pejz«; šedivá jeho hlava byla do holá ostíhána a z hladce oholené sndé tváe hledly dv chladné, moudré, vážné oi. Podobal se vru íilosofu. Skrblil slovy, ale choval se pr toni družn. Oznámil mi, že jede za njakým obchodem na Rus, do Balty. Dal mi jakožto cizinci nkolik užitených pokyn pro další cestu. Peníze rakouské teba vymniti již v Podwoíoczysce za ruské. Prohlídka na ruských hranicích je velmi obtížná. Mám-li knihy pi sob, abych se chránil vytasiti se s nkterou ped ruskými pohraniními úedníky. Ponechali by si je k dkladné prohlídce, nkterou by snad zabavili a na každý zpsob mohl bych snadno uvíznouti ve Woíoczysce déle, než by mi bylo po chuti. Následoval jsem jeho rady a nacpal si hned ve vlaku ped jeho oima svou nevelkou zásobu knih do všech kapes kaza šle pod vestu. bátu, svrchníku, ba Pijeli jsme v Podwoísczysku. V nádraží plno žid s usmolenými tobolkami, z nichž vyjímali pehršle rozsápaných ruských bankovek, nkteí též s režnými pytlíky, do nichž sahali celou rukou pro blyštivé stíbrné kotouky. ^Shrnuli se na nás jako mravenci na cukr, klanli se, veštli, tahali nás za šaty a strkali nám své ruble div ne do samých úst jako hostie. S velikým namáháním vytrhl jsem se z jednoho takového uzlu a již vzel jsem opt mezi dvma židy, kteí ke s rzných .stran piskoili a se mnou asi tak nakládali, jako ob loutky s králíkem na známých dtských divyvázl, navsil se na mne vadlech. A sotva jsem dav jiných jako smeka chrt na štvaného jelena. Provšechny peníze již v Krakov, ale mnil jsem ani zbytek neodvážil jsem se teba jen okázati tm
lovk
ten
se
mi
líbil
Neml
kaftanu, ani
tém
i
mn
tm
tém
205
orvaným a špinavým postavám laných pohled. Ko-
nen
mj
vyprostil mne z lapadel tch polypíi soudruh vlaku. » Pokejte, dovedu vás ku známému penzomnci, který vám vyplatí bez smlouvání nejvyšší cenu, jíž tu lze podle kursu dosáhnouti.« Dovedl mne k jedné ze zasklených budek kolem stn, v nichž sedli bankéi již úhlednjší za kupami stíbra a papírových penz. z
Mj
obtovný prvodí pednesl známému penžní-
kovi naši žádost. » Jaký obnos chcete promniti ?« otázal se mne švihácký penžník. rozumí se žid, s obliejem tak dstojným, jakoby choval v pihrádkách boudy za sebou nejmén milion.
Penzomnec pokidoval rychped sebou íslicemi a sázel pak
Naznail jsem obnos. lostí
blesku tabulku
obdivuhodnou zruností ruské peníze na stl. »Za mi poítáte rubl.?** otázal jsem se ho. Neustávaje v sázení pohledl na mne, jakoby spatoval v otázce mé urážku, a po chvíli proklouzl mu z úst nestydat nízký obnos tak nedbale a hladce, jakoby se rozuml sám sebou, »To je píliš máloU Penžník pohledl na mne jako udiven a pravil oste: »Snad nemyslíte, že vás chci ošidit? Zeptejte se tohoto pána, nepodávám- li nejvyšší obnos, který zde mžete obdržeti.?* šedivý soudruh pokývl mlky hlavou. Ale tkvl píliš pevn v pamti poslední kurs, než abych se byl spletl tím nmým kývnutím hlavy, teba byla šedivá. Shrábl jsem své peníze, na kterých jsem byl z opatrnosti ponechal všechny prsty, a porouel jsem se
s
Mj
mn
pánm. Uspoil jsem tím
dosti slušný obnos, jakž
jsem se
pesvdil pozdji, když jsem na konec své peníze pece prornnil u jednoho z tch špinavých drobných
206
penžník, kteí a na zádech.
—
nosili své
smnárny kolem
nás v rukou
V této slabice zahrnu nejlépe dojem, jaký na uinil nádražní hostinec ve Voloisce, první hostinec na ruské. Pekvapil mne nádherností svou nemálo po chudých a špinavých nádražních restaurací v Halii. Stál jsem zaražen v jasn osvtleném, elegantním salonu s obrovskými zrcadly po stnách, ped stolem, na nmž byl rozesten ubrus jako padlý sníh a blyštily se ozdobn broušené sklenice jako horský kišál. jen pomysliti lze, vše nalézalo se na tomto stole: od baterie vzácných vín až po vkusn ozdobený nž na krymské ovoce, kteréž se zardívalo milostn v bronzové míse uprosted. A pede mnou klanl se švihácký sklepník v bálové erni, podával mi sáhos ubrouskem snhobílým pod paží, dlouhý jídelní lístek. Míval jsem z poátku nemalou potíž s takovým jídelním lístkem. Jako sfinx hledíval na mne z nho záhadný *štufat« >ši« budily toliko bledou pedstavu zelenosti »antrykot«, >akružka« byla slova, slova, slova, jak praví tuším Hamlet. »Utka.« na tomto povdomém S potšením utkvl zrak slov. >Utka«, zcela jako ve slovníku. Rozumí se, že jsem si dal »utku«. Ale pojídal jsem ji obyejn jen s ist slovesnou rozkoší, nebo shledal jsem brzy, že je kachna a vbec drbež Achillovou patou ruské kuchyn. Dle ukázek na talíích soudil bych, že se skládá ruská drbež z kostí a houžví. Bezpochyby byl bych svj první obd na ruské odbyl takovou houževnatou »utkou«, kdyby mne nebyl šedivý soused žid již ve vlaku pouil, že je nejlépe poruit si »borš«. Jest to polévka s porcí masa zárove, stojí pouze 20 kopejek ili as 30 kr. Ah
!
mne
pd
ad
tém
Na
i
—
mj
pd
mj
—
207
r. m. a obyejný jedlík nasytí se tím úpln, obzvlášt vzhledem k tomu, že si mže ped obdem na buffetu vybrati zadarmo nkolik nžných nedozralých cibulek nebo peprnou sardinku neb jiný podobný zákusek a že se neútuje do ádu výborné ruské peivo, bílé a erné, jehož se prý mftže najísti každý dle libosti. Pojídal jsem práv s neskonalou pietou svj první zcela pátelsky piruský »borš«, když si tu ke sedl šcdohlavý soudruh z vlaku Zachoval jsem hluboké mlení, jehož ostí zajisté cítil. Ale stoický žid nedal se tím odstrašiti; prohlížel mne chvíli pátrav a zašeptal mi pak do ucha se sarkastickým úsmvem:
mn
se na pozoru! Jste nápadn tlustý, pane.< Trhl jsem sebou. Aha, odveta za nezdailou speku-
»Mjte laci
výmn
pi
penz Tšil jsem !
se
ovšem následkem
jeho ped slídivým okem ruských celník na tle uschovaných, více než slušnému objemu. že tento lovk nyní vyzradí neb již vyzradil tajemství
knih, k
mé
rad
O
tlouštky!
Když mi žid na rozlouenou pátelsky ruku tiskl, oekával jsem, že mne ješt obejme a políbí a takto doplní obraz Judy Skariotského. Prosím ho nyní v duchu stokrát za odpuštní. Byl sice pítelem poctivého zisku a možná také, že mlo u nho slovo » poctivý « ponkud volnjší objem, než u mravních sosák, ale padouchem, za jakého jsem ho na chvilku pokládal, rozhodn nebyl. Proklouzl jsem s nezteneným objemen drápy ruských celník. Letím k Odsse. Vnitek vlaku poskytuje obraz zcela jiný, než na stran rakouské. Tam vecpáni byli cestující v druhé tíd do tsného píního oddlení ve protjšku se dvou adách naproti sob, koleny dotýkajíce. K vli po'hodlí konduktérovu vehnali co i
tém
208
možná nejvíce cestujících do jednoho kupé. Zde táhne se stedem železniních voz, jež jsou na Rusi širší než rakouské, chodba a do této otvírají se s obou stran pihrádky, urené vždy pro tyi osoby a podobné útulným drobným komnatám. Obyejné obsazení vlaku
mže
dovoluje tomu, že osamlý cestující zabaviti pro sebe celý takový pokojík a zaíditi se tam úpln po domácku. Jsou-li mu protivný oblieje v sousedních domácnostech, své oddlení na tvrté otevené stran zavsiti plédem. Ostatn jest vidti pes chodbu pouze do dvou protjších oddlení a v tch nalézá se obyejn též jen po jedné osob. Žid ubývá šmahem. V našem voze nevyskytl se na trati od hranic do Odssy ani jediný. V tetí tíd byl ostatn ísrael as ješt zastoupen. Hlavním a význaným cestujícím dosti na ruských železnicích jest emancipovaná Ruska. Nebývá z pravidla ohyzdná neb stará, naopak! Náš vlak hemžil se v pravém slova smyslu mladými, více hezkými dívkami bez prvodc, se » skipcem* na nosech, s umle rozcuchanými vlasy a s nerozluným papirosem v ústech. Užívají pln práva ruských cestujících na železnici k volným procházkám po vlaku; šustí chodbou uprosted sem i tam, pecházejí do druhého vozu, do tetího, zkrátka poínají si tu jako na boulevardech. Mladá jedna brunetka vešla bez okolk
mže
etn
mén
do mé mládenecké domácnosti a vzala mi s lehkým »pazvoltU doutník z ruky. Když byla papiros svj usedla v oblacích dýmu naproti mn, skížila a zaala štbetati. Však netšil jsem se dlouho pikantní její pítomno.sti. Byl jsem sice ped svou cestou nkolik ruských mluvnic prostudoval a dosti ruských knih proetl, ale když jsem poprvé ruský hovor zaslechl, znl mi v uchu jen jako bzuení mouchy za
zapálila,
nohy
209
to krásná nihilistka zpozorovala a zárove snad se pes/dila, že jsem nudný a suchý patron, vstala, pohodila na pozdrav nedbale hlavou a odšustila do svého oddlení, kde se dala do upímného zívání.
oknem. Když
v okn zadíval jsem se Krásná Podolie pelétla mimo mne jako luzný sen. Vesnice po stráních jako kopce hib, nízko kostely se skupeními cibulovitých zelených bání a bániek, husté zelené háje, šavnaté luiny se stády bílých ovcí dlouhohívých koní a buclatých erných skupiny peste odných dítek kolem vesele plápola-
Odhrnuv žlutou záslonu
do
krajiny.
i
jících^
oh.
ím
dále k jihu, tím ideji objevoval se obliej hebrejský. Jedna skupina utkvla mi v pamti. Vlak náš uinil krátkou zastávku na malé stanici uprosted krásné zelené roviny. U domku stanice stál bichatý železniní úedník a ped ním vrtla sebou žalostná Byli hubení jako kost a kže a hutrojice židovská benost tato vynikala tím osteji v dlouhých, upjatých kaftanech neurité barvy, s otepenými rukávy a proklobanými lokty. Na hlavách mli huaté, napolo vypelichané apky a v rukou na zádech špinavé rance. Dlouhé a zcuchané »pejzy« zadrhnuty byly tyto pejzy kývaly a tepaly se na konci v uzlík. rozilení ustavin na všechny strany, obrazíce se jednalo, nevím. Snad chtl ten žisvých pán. dovský trojlístek uprositi úedníka, aby je propustil do vlaku jako slepé pasažéry, nebo se s ním smlouvali o jízdní cenu. Jisto jest, že vyerpávali do dna zásobu pružnosti, jakou se honosí svaly obliej a tl národa vyvoleného. Postavy jejich chvílemi div se nepropadaly pokorou a chvílemi vymršovaly se prudce
tsn
i
A
O
k úedníkovi, ruce
jejich
vrn
tepetaly se ustavin ve
210
vzduchu a všechny vrásky jejich obliej svíjely se úpnlivou prosbou. Nepeháním, pravím-li, že se tyto oblieje žalostivými svými posunky zcela podobaly tváím skupení Laokoontova. Kámen by se byl nad nimi ustrnul. Ale úedník oil jen lhostejn palci nad kulatým bichem.
V tom rozjel se vlak a mžikem zmizelo žalostné skupení v dáli. Letíme opt nekoneným hájem. Jak milo položiti hlavu na zad na vycpané opradlo a hleté zelené lesní spousty, jejímž stedem vlak unáší! Stelhbit prchají kolem okna bílé kmeny biz, a drobné jejich listí pehání se po
dti sniv do nás
nm
jako zelený déš. Ale znenáhla houstnou stíny mezi kmeny, a lupení splývá v šerý soumrak. Nastává veer. Na strop vozu rozžíhá neviditelná ruka kmitavé pla-
ménky. Emancipovaná v protjším oddlení otvírá zívajíc vak a vyjímá z nho bílý polštá a jasn žlutou pokrývku. Kutí chvíli pod sedadly a hle! mezera mezi nimi vyplnna je náhle v ten zpsob, že pedstavuje její oddlení jediné mkce vycpané lože. Nová výhoda ruských železnic! Vypletla si klobouk z vlas, zula botky, ulehla na improvisované lože a pikryla se nedbale pokrývkou. Zívla, pohledla na mne ospale a pitlumila svtlo ve své ložnici. Chvilku záila tam ješt hvzdika jejího papirosu, pak uhasla a tichý odmený dech svdil, že se ocitla krásná nihilistka v nirvann. Nyní otvírá její sousedka vak, vyjímá bílý polštá a jasn žlutou pokrývku následuje vše jako shora, až na to, že si druhá tato dáma, patrn teprv novicka nihilismu, ložnici svou stoudn zastela obrovským šátkem. Hledím opt v temno, jímž se dosud míhají blavé kmeny biz a v nmž asem svítilna konduktei
:
211
rova ozauje malebná hustá skupení zelených strom, jakoby zvala Sevenkovy milence nebo Puškinovy rozbojníky k nonímu dostaveníku. Nad kývajícími vrcholky kmitají drobné bledé hvzdy. Usnul jsem. K ránu probudilo mne pronikavé: »Pt minut*. První myšlenkou mojí bylo, že se pes noc poeštily naše eské železnice; vzpomnl jsem si ovšem hned na to, že jsem daleko na Rusi a že se tu »pja (vyslovované zcela jako naše »pt«) minut* rozléhá voln od Finska až do Gruzie. Také konduktéi ruští uinili na mne svým zevnjškem domácky milý dojem byli odni v slovanské barvy a mli na hlavách beranice; podobné našim »pemyslovkám« blahé pamti. Krajina zmnila svou tvánost. Step až po obzor,
jež
—
tém
pokrytá kvetoucím » buranem* (stepní travou). V dáli oživuje jednotvárný ten obraz trojspež koní s vlajícími hívami, letící jako vítr ped lehounkým povozem zvláštního tvaru. Vzpomnl jsem si na sonet Mickiewiczv, na kibitku, jež tudy kdys velikého pvce unášela »jako lun po vlnách buranu*. Kraj pustne víc a více sama stepní tráva zakrsá a žloutne blížíme se k Odsse. Typ židovský, který mne byl v Halii tak houfn obklopoval, ztrácel se ím dále na jih, tím více s mého obzoru. Ani v Odsse neupoutal mou pozornost, je v tomto bohatém, pímoském Israel dojista etn zastoupen. Teprve ped odplutím, v pístave objevil se mi opt v pevleku z brusu novém. prvodí, krajan v Odsse žijící, upozornil mne na jednoho lovka v davu cestujících s podotknutím, že je to Karaim Jinak nebyl bych si toho lovka vru povšiml. Dlouhý kabát, v bocích šátkem pepásaný, jest na Rusi zjevem obyejným, turban není v Odsse rovnž
—
—
mst
—
a
Mj
212
—
v jiných ohledech nestál dobrý ten muž vzácností a vru za povšimnutí. Prostední postava, okrouhlý obliej se
sporým prokvetavým vousem, suché
vlasy,
na
—
šíji
zastižené, obyejný nos, rozšafné stízlivé oi ani stopa klikatosti v obrysech, ani stín nápadnosti ve zpsobech pece byl to žid. Náležel ovšem k zvláštní žid. Karaimové ili Karaité tvoí zvláštní neetnou sektu židovskou. Zavrhují talmud, a náboženské obady jejich liší se nkterými zvláštnostmi od obecné bohoslužby židovské. Praví, že zachovali dávnou víru židovskou v pvodní ryzosti, bez mystických cetek, jimiž ji ovsili v pozdjších dobách uení talmudisté. výhradn jisto jest, že slynou Karaimové, se obchodem živí, svou písnou poctivostí a že požívají !
A
odrd
a
tém
vbec pro vzorný svj mrav neobyejné vážnosti. V romantických skalách jižního Krymu pilepeno jest na pokraji nahého srázu kamenné hnízdo Cufut-Kale (t-. j. tvrz židovská). Tam nalézá se hlavní sídlo Karait. Tam žijí v nízkých kamenných saklách, odívajíce se vtšinou v tatarský kroj a mluvíce též mezi sebou jazykem tatarským. Tam vystavli si také malou synagogu, v níž steží uený rabbi drahocenné náiní kostelní a vzácné rukopisy hebrejské. A když skoní Karaim svj klidný, spoádaný život, odnášejí ho v tiché skalnaté údolí, nedaleko ufut-Kale, nazvané biblicky Josafat, kde odpoívá ve stínu košatých strom, pod oslniv bílými kameny se zlatým písmem prach otc a praotc jeho. Stojím na palub. Za námi zmizela Odssa, jakoby v moe zapadla. Jest to zvláštní pocit, když se ocitne lovk, který byl dotud vídal vodu jen v skrovných rozmrech potok a ek, poprvé na m st, s nhož nespatí, nech kamkoli obrátí pátravý zrak, nieho mimo kolísavou zelenavou spoustu vodní! Jak divn a mocn
213
dojímá první pohled na krajinu, skládající se až po širý obzor jen z tanících mnivých pahork toho neklidného, potmšilého živlu! 1 když se pi delším pohledu oslabí mocný celkový dojem, nenudí t jednotvárná tato krajina. Nemžeš se nasytiti pohledu na vnou hru vln, jež se zdvihají bhem v táhlé smaragdové hebeny a vrškem svým pak se sklánjí a bortí v snhobílou pnu, poutá promna rzných odstín zelené, modré a šedé barvy na té spoust vodní, baví t hemžení nesíslných miniaturních rybiek, rojících
t
se celými
mrany kolem
lodi v
prhledné vod,
stíháš
okem
»nýrku«, brázdící v nizounkém letu vlny, laškování delfm, blošedé racky v dálce, a samy lehounké, nestálé zjevy modré oblohy nabývají v té jednotvárné vodní krajin vtší platnosti, že stopuje zrak tvj s úastenstvím blorouné stádo jejích oblák. Z jitra druhého dne spatil jsem bílé minarety Eupatorie. Odtud pluli jsme vždy tsn kolem jižního behu Krymu V tento jižní lem shrnula Taurida všechny své klenoty. Ale vylíením jeho vzácných krás, které by mimo to daleko za skuteností kulhalo, odchýlil bych se píliš od pedmtu tohoto lánku. Proto zavírám násiln duševní své oi ped romantickými skupinami rznotvárných a rznobarvých skal, ped
velebným atyr-Da^hem, ped monastýrem sv. Jií na hebeni kolmého skalního srázu v závratné výši nad Však moem, ped nádherou jižního rostlinstva nyní pivažte mne ku stžni trojím lanem, a mne tam ta arokrásná siréna Jalta, ležící svdn, s bohatým vncem cizopasných kvt nad smavou lící, u nohou ohromné, srázné, zelenavé Jaily, která nad ní ochrann rozestírá kamenné lokty, nesvede k dvoustránkové vodnaté dithyramb!
k
—
Svatopluk
ech
Sebrané spisy VII.
14
211
Pod palubu! Jaká to bájená sms východních kroj pestí se v tsných oddleních po obou stranách mezilubí, jako strakatá drbež ve velikých posadách! ale nenalézám ani jediný Hledám kolébavé »pejzy«
—
mosaice. Našel jsem vbec na lodi všeho všudy jen ti zástupce národa vyvoleného. Byla píinou toho známá, národu Samson a Gideon bezpochyby nedvodn piítaná báze ped vodou? Ci je zde na jihu, mezi lstivými a lstivjšími Armény, živel hebrejský již tak málo etným ? Tak houfn jako v Halii tu židé ovšem nevystupují, ale pes to setkáváš se s nimi všude. Jeden z žid na lodi byl zavalitý obstárlý lovk v prostém evropském odvu, bez haliského stihu, ale s nezbytným rancem na zádech. Vedle nho stála štíhlá dívina, bezpochyby jeho dcera, jejíž odv pedstavoval roztomilou sms stízlivého západního a fantastického východního živlu. Uvedu jen, že se houpala na ele jejím pod havraním vlasem ada velikých zlatých mincí, kdežto si aristokraticky útlá její ruka pohrávala s elegantním hedvábným sluneníkem nejnovjší mody. Nžný její obliej vynikal nápadnou jemností blostné pleti a párem velikých erných skvoucích oí. Tetím ve spolku byl vytáhlý mladý žid, odsskýcommis voyageur; evropský letní odv módního stihu, ale byl od krku až k pat bíle a erven pruhován jako strážní domek a zpíval si po nmeku, drsným tenorem árie z rozliných vlaských oper. Vrátil jsem se na palubu a pisedl u kormidla k mladému ruskému dstojníkovi, který si zpíval potichu ukrajinské dumky. Zšeilo se. Teplá noc. Obloha zaskvla se nádhern miliony hvzd též Jalta zmnila se pod ohromným hrbolatým stínem Jaily v av té
živé
eky
ml
—
216
hvzdiek a po levici, na temné skály zasvitla osamlá veliká záivá hvzda
rovné skupení tepetavých h ran
—
Alušta!
Z
jitra
probudili jsme se
ped
Kaffou (Feodosií)
osady Janovan a bhem téhož lo ped Kerem, v neskrovné vzdáKere piplul lín a nemotorn »aa«, aby pijal cestující, kteí zde chtli vystoupiti na beh Pi tom odehrálo se intermezzo, v nmž pipadly starému Hebreovi s rancem a s iné jeho dcerušce úlohy velmi nevdné. bylo asu k pestoupení dosti a »aa« všechny pestupující pohodln ve své chrastivé nárui smstnati mohl, strhla se pece, když byl úzký mstek s lodi na» na se zíceninami dávné dne stanula naše lenosti od behu. Od starý parníek
A
»Dau«
položen,
obyejná
v
podobných
pípadech
tlaenice a strkanice, jako kdys u povstného mostu
pes
Berezinu. Pi tom dotkl se žid v pehnané starosto svj ranec loktem ponkud nešetrn statné ruské panímámy v národním kroji a ta zdvihla bez odkladu zaaté psti a zaala jimi pracovati nejinak, než jakoby byly palikami a náš ctihodný Hebrej livosti
ob
bezcitným bubnem. Nestail chrániti se rukama. Rány pršely na jeho záda, hlavu, obliej Teprve když se objevila na tvái jeho krev, zastrila rázná bubenice s uspokojením své paliky do kapes erveného sarafanu a ulevila si jen ješt spoustou slov, které svdily o malé její vážnosti k židovstvu vbec. Tento politování hodný výjev zpsobil strakaté smsi mezilubí pravé gaudium. Shlukli se kolem jako k zápasu kohoutímu. »Baba bije žida!« volali se smíchem na sebe a »Bij žida, babo, bij!« na vzteklou ženu. kteí zdvihali také psti a potásali jimi, jakoby mli sto chutí, zkusiti je vedle baby na improvisovaném
jen jen
N-
216
bab. Snad
pohlížel
já jediný s útrpností na žida, jehož hlavu
obemkla
živém bubnu.
jsem
Všechno
stranilo
sliná dcera útlýma, bílýma rukama, tkajíc úzkostlivým a vyítavým zrakem po bezcitném množství jako poplašená hrdlika. Bezdky pipomnl mi výjev ten
—
více vzhledem k záští a opovržení, jež pi tom z oí a rt rznorodého obecenstva proti židovstvu vyšlehlo, nkolika modinám, které si náš než vzhledem k velmi obyejné Hebrej ze rvaky za podobných
tm
—
pomr
tžké, pedlouhé martyrium rozptýleného náodnesl roda židovského. Nejzarytjší nepítel národa toho nebez soustrasti a studu obraceti ony stránky v djinách svých pedk, jež týkají se minulosti žid. Vrchovatou a natesenou mrou muk a hanby odplatilo jim kesanství každý trn, jímž se zaryla potupná koruna do ela Ježíše Nazaretského! Nyní leží ovšem ta minulost za nimi jen jako dsný sen. Minulo pronásledování a obmezování, zmizel vnucený podivný kroj, zmizely rezavé dráty, jež tolik století úzké a kivolaké uliky židovských tvrtí objímaly, zmizela ghetta sama neb naplnila se s polovice kesany a místo žlutého koleka, jaké druhdy židé na pláštích nositi musili, spatuje se na mnohých hrd vypjatých prsou židovských tpytivý ád. asem vyšlehují kolem nich plaménky z výhn nenávisti, dotud nevychladlé, ale plaménky ty jsou neškodný. V pokladnici jejich sbíhá se jako v srdci zlatá krev našeho vku a spojená diplomacie evropská ujímá se s vtším zápalem jednoho pošramoceného souvrce Rothschildova v Rumunsku, než celých velikých muených národ. jak bu, zapíti nelze, že se vznesla jen z moe krve a slz k nejvyššímu lesku šestirohá hvzda židovská, | V Poti vystoupil jsem na beh Zakavkazí a želez-
mže
tém
Bu j
217
niní vlak donesl mne bujným zeleným pralesem mingrelským a adou pekrásných krajinných obraz do rozkošné Imerecie ili Imerie, pivtlené teprve na zaátku tohoto století k Rusku a tvoící nyní s Mingrelií a Gurií gubernii Kutaiskou. Všechny tyto ti zem, jakož Gruzie obydleny jsou národy plemene Karthvelského a pipadly k Rusi co trosky dávné veliké íše kesanské za Kavkazem, kteráž dosáhla pod gruzinskou caicí Thamarou nejvtšího svého objemu a lesku. Rod Bagratid, jenž vládl velikou touto íší z nejdávnjších dob až po naše století, pocházel prý i
z
rodiny židovské a
prohlašoval
se za ratolest téhož
rodokmene, z nhož vzešel Kristus. Pes toto vznešené píbuzenstvo nedomohli se židé vbec na Kavkaze nikdy veliké
cti a moci. Imeretin odívá se známým malebným krojem kavkazským. Nosí dlouhý, upjatý kabát s adami pouzder na náboje po obou stranách hrudi, dlouhý (*kinžal«) po boku a na hlav vysokou špiatý
tsn
nž
huatou epici aneb tyhranný kousek
tuhé,
ozdobn
vyšívané látky, kterýž si pivazuje šrkami pod bradou. Vidíš-li ponejprv tuto poslední pokrývku hlavy, neubráníš se úsmvu. Ta tyhranná destika ztrácí se v bujné spoust drobn zkadeených havraních kadeí, kteréž zdobívají jako mohutná krá^jná híva hlavu Imeretina, a pipomíná ti miniaturní klo-
tém
bouek
na vrchu ohromné dámské píesky. Obraz ovšem velmi málo hodí k herkulské postav a hrdé, mužn krásné tvái sveepého Kavkaz.ina. Na jedné stanici ped Kutaisem, hlavním mstem Imerecie. spatil jsem lovka, kterýž upoutal mou pozornost ohromnými rozmry huaté erné epice a nápadn jemnou, na lících lehce zaržovlou pletí obli-
to,
kterýž se
218
eje, jakož krotkým, na Kavkazana až píliš krotkým vzezením dlouhoasých oí s narudlými víky. Dovdl jsem se, že je to imeretinský žid. Hle, Israel v noi
—
vém
fantastickém pevleku. Když jsem nyní bedlivji pohledl na jeho veliký kostrbatý nos, mžouravé zarudlé oi a celý ráz oblieje, divil jsem se, že jsem hned národnost jeho neuhodl Ale kdož by hledal žida v té dlouhé malebné »oše« kavkazské s patronami na prsou, s bojovným kinžalem po boku? Hlavním vnjším píznakem imeretinského žida jest
pokrývka jeho hlavy. Obyejná epice kavkazská pedhuatou homoli, více mén vysokou a špiatou. Ale epice imeretinského žida libuje si ve tvarech turínu, erné etkve, kostelní bán jak chcete a dosahuje výšky a šíky pímo kolosální. V Kutaisu nalézá se zvláštní tvrt židovská. Vlastn, není to tvrt jest to jedna ulice, dv ady bídných domk podél silnice. Najímal jsem si tam kon k výletu do starožitného kláštera Gelathi. ten budil svým zuboženým zevnjškem mou hlubokou soustrast, kterou bych byl snad pánovi jeho projevil, kdyby nebyl vypadal ješt o nco he. Byl to vysoký staec s bílým vlasem a vousem skládající se na pohled pouze z kostí a žluté svraštlé kže, s oima chorobn zapálenýma. V blát kolem válely se úpln nahé dti a z rozbitých oken chatrných devných domk pohlížely na mne ernooké prostovlasé židovky rozhalených ader. Ulice byla plna Štbetání, kiku, vesku a neistoty, jako kterákoli ulika naší páté tvrti. Svtnice pronájemce koní, do níž jsem dvemi okno bylo píliš malé — nahlédl, zdála se mi spíše brlohou, tsnou a dusnou, plnou rmutu a puchu. Nkteré domky byly ostatn lepší a mnoho zakrývalo též milosrdn smaragstavuje
—
—
—
K
—
2i'J
dové lupení révy a chmele, kteréž porstají hust každý strom, každý plot a každou stechu rozkošné Imerecie.
Rád opustil jsem židovskou tvrt Kataiskou a okál, když spoinul v dáli za krásným Kuzrak zelených vrcholk na istých sntaisem a za hových ízách a skvoucích ledových korunách kavkaz-
mj
moem
ských velehor. Ze tvoí židé na Kavkaze ádnou souást obyvatelstva, o tom pouuje t mezi jiným národopisné oddlení tifliského musea. Chová se tam sbírka sádrových odlitk, pedstavujících rozmanité národnosti kavkazské. Mezi nimi je také žid na koni. Pro si zvolil umlec žida práv v této posici, nevím. Velmi peliv provedeny jsou podrobnosti této sošky: hrbolatá tvá jezdcova, rozcuchaná l:)rada, obrovská huatá epice a vlající kabát erkeský s nezbytnými pytlíky na patrony avšak prázdnými po obou stranách hrudi, s obzvláštní pak pietou spracována jsou žebra kon, jenž náleží patrn k biblickému tomu plemeni koní, j^jejichž síla »v ústech jejich a dle zjevení sv. Jana jest* v ocasích jejich «, Mén podailo se umlci pi apokalyptickém tomto jezdci držení tla nohy jsou pespíliš skreny a záda pespíliš ohnuta. Ve skutenosti jsem takového jízdného žida na se tam israelité zhusta zabývají Kavkaze nespatil, pronajímáním koní a koastvím vbec. Za to spatil jsem jich jednou plný formanský vz. Bylo to na mé zpátení cest z Vladikavkazu do Tiflisu, kterou jsem konal spolen s koujícím, lakýrníkem. Nmcem, v poštovní »tleze«, devném to korýtku nebo truhlíku na kolech, opateném na míst sedadel otepí slámy pro cenapjatými provazy pro »jamšstujícího a dvma pes
—
—
—
—
:
a
pi
220
Mj
spoleník lakýrník byl práv bez a bez práce a proto nesmírn špatného rozmaru, v si ulevoval proklínáním a tupením všech nových zjev ciziny, která nedovedla oceniti lakýrnických jeho schopností. A ponvadž se kolem nás na této
ika« (koího).
penz
nmž
cest hromadily stále nové a nové dojmy^ nemly potupné jeho výkiky konce, což nebylo hrub píjemným pro mne, který jsem nevycházel z obdivu a rozkoše. »Kinderspiel! Die Schweiz sollten Sie 'mal sehenU volal, kdykoli se promnil velkolepý obraz horstva a njaký nový titan, ohromnjší pedešlých, nám objevil v úžasné výši snhobílou hlavu aneb njaká nová nedohledná propast' se hmícími vodopády se otevela pod našimi nohami, a »scheckiges Lumpengesindel« bylo obyejným jeho výrazem pro malebné postavy Osetu, Tuvšín, Gruzín a jiných národností, objevujících se kolem naší cesty. Ve skalnatém jednom údolí potkali jsme nemotorný vz, pepjatý obrovskou záplatovanou plachtou a zpod ní hledlo nám s natažemyslím, že jsem se nými krky vstíc asi patnáct kueravých židovských hlav, v potu hrub nezmýlil tsn k sob sražených a celý oblouk pod plachtou vyplujících. Tento podivný chomá obliej jednoho rázu, s mohutnými nosy, s kadeemi na skráních a s divnou pohyblivostí v klikatých rysech hrozný psobil na nás nezdolnou komickou mocí.
—
—
tém
tém
Mj
spoleník zdvihl se
otepi a projevil té kytici obliej svou zveselenou náladu posuky a slovy tak výraznými, že by se byl udal jist nemilý výstup, kdyby neb> lo na štstí naše poštovní korýtko, pipjaté k trojici vtronohých tatarských koní, nemotornou archu Noahovu minulo jako blesk. Bezpochyby sedlo
ve voze
s
onom všechno
naši
židovské mužské obyvatelstvo
221
cestující k vli úspoe en compa^^nie na trh do Vladikavkazu. Ostatn hraje Israel na tržištích kavkazských velmi samovládcem chytrý podízenou roli. Tam je Armén, »Armjaška«, jak mu íkají s posmšným pídechem Rusové. Musím vyznati, že se mi jevil obliej židovský dobráckým a prostosrdeným, když jsem se s ním v Tiííise poprvé opt setkal po spatení nkolika set šibalských tváí arménských. Zbledl vedle tváí tchto, jako luna ped sluncem. Kde se zahnízdil pro-
nkterého zakavkazského msta, tímto
zpsobem
tém
hnanjší Armén, nemá Israel vzniku. Obchod ve velkém malém, kramáství, vetešnictví, penžnictví, podomvýhradn nictví — vše to nalézá se na Kavkaze v rukou arménských. Mluví li se o milionáích kavkazských, slyšíš jména jen arménská. Kesan bývá asem horší než nejhorší žid, íkává se u nás. Pi Arménovi osvdila se mi pravdivost toho poekadla. »Armjaška« je kesan, horlivý kesan pravovrný, ale skutkové jeho jsou valn vzdáleni od skutk apoštoljesi ských. Armén jest vlastní »žid« Kavkazu. Halii Hebrej s kaftanem a pejzy, tím jest Zakavkazí »Armjaška« v placaté erné epici, s ernou bundou, spjatou v bocích ozdobným pasem z kovových, mnohdy stíbrných kotou, se štíhlým kinžalem po jedné a Postava tato s nabotnalým mšcem po druhé stran. vtírá se ti odevšad, všude vidíš v rámci erných kudrn výrazný, zchytralý její obliej s úlisným úsmvem kolem tenkých rt s nápadn bílými zuby a s potmšilým, mžouravým pohledem erných oí, obklopených spoustou pívtivých vrásek. Všude slyšíš chraplavý, zpívavý její hlas, vábící t do tmavého krámku, v nmž sedí jako kížový pavouk, íhající ve stedu své síti na tunou mouchu. i
tém
ím
222
Však Go jsem shora
Arnénm
na úkor
povdh
tak málo o celém národ arménském, jako frivolní snad ton tchto mých nártk národu Spinoz, jsem na zeteli Mendelssohn a Heine vbec pouze obraz, jaký poskytuje cizinci vtšina arménských obchodník v mstech. Veliká spousta venkovského platí
práv
Ml
lidu
arménského, obývající nkolik kraj ruského Za-
kavkazí a sousední turecké Malé Asie, dobývá si chleba poctiv v potu tváí svých na roli zddné. Zvlášt pak bych nerad, aby vrhlo hoejší líení njaký stín na krásné pohlaví arménské, a proto stjž zde drazné že pokládám ty malé,, ernooké Arménky ozdobných elenkách s lehounkými jako mlha závoji, v hedvábných asnatých odvech svtlé barvy a v zlatotkaných, zobákovitých stevíkách za nejkrásnjší kvty Kavkazu. Gruzinky bývají vzrstu prohlášení, v širokých
vyššího, mají pravidelnjší tahy a skvostnjší ple, ale spanilé oblieje jejich postrádají namnoze duševního osvtlení a tepla a podobají se zhusta krásn omalované tvái voskové loutky. Jejich velké erné oi s dlouhými ernými asami mohly by konati divy, kdyby se
ku krásné
tm
pidružilo trochu toho duševního hrá opojné oko v živé, pvabné, teba nkdy trochu pibledlé nebo pisndlé tvái arménské dívky. Naproti tomu mají arménské krasavice vážné sokyn v kavkazských mladých židovkách, závodících alespo v kráse mocn s arménským plemenem, které v jiných smrech židovstvo na Kavkaze Ba, úpln do pozadí! V Tiflise do pozadí zatlauje. musíš mnoho krámk projíti, než spatíš v nkterém
ohn
a
jejich
svtla, jímž
—
skromného s
žida,
obyejn
kterými jsem se n^
zlatníka
venkov
neb hodináe. Židé,
netkal,
byli
bu
pro-
'223
najímai koní aneb hostinští na poštovních a železniních stanicích. Nkohkrát svedla mne na mé cest náhoda s ods-
ským obchodním
cestujícím, který byl již na lodi povšechnou pruhovaností svého odvu pozornost^ mou vzbudil. Svihácký tento žid byl pravý Mezzofanti. Žádný sebe neznámjší idiom spolucestujících netvoil dostatenou ochranu proti jeho sdílnosti. Naposled tšil jsem se jeho spolenosti v dostavníku na cest do Kutaisu, kteréžto po Tiflise nejdležitjší msto Zakavkazí je více než hodinu od nádraží vzdáleno. Na štstí dlila se s námi o prostor dostavníku ješt bohatá Imeretinka s dvma dcerami. Osudné perfektum »fuit formosa* dostavuje se u krasavic Východu velmi záhy. Ale pi^i naší matron bylo to již plusquamperfektum. Její
obliej skládal se
z
nesetných záhyb
žluté
kže
špiatý její nos byl s úzkými, bledými rty bezzubých úst ve zvláštním tom pomru, jaký ukazuje tvá mr. Punche na žertovném anylickém asopise stejného jména. Šerednost její neoslabovala nikterak malebná úprava hlavy se zlatou elenkou a poloprsvitným závojem, jenž kanul kolem dávno minulých lící úhlednými asami k žlutému vychrtlému krku. Ale ani tato ohyzdnost nebyla s to odvrátiti od ní sdílnost pruhovaného obchodního jednatele. Peste pomalovaný hudební nástroj, jakýs druh cimbálu (»dajra«), jejž staena v Tiflisu byla koupila a cestou obas kostnatým {)rstem rozzvuovala, poskytl mu záminku k hovoru a tenký,
hudb zvláš. Mluvil imeretinská je chvílemi gruzínsky pouhým podeím gruzínské) a chvílemi rusky, asem pak obracel se též, aby se spolenice naše jeho znas nélosti jazyk náležit obdivovati mohly, ke
o
hudb vbec
s
Imeretinkou
a gruzínské národní
(e
mn
224
Konen zaal zpívati fistulovým chraplavým hlasem gruzínské národní písn. Gruzínský zpv jest vcí, kterou jsem nemohl naprosto pochopiti. Myslil jsem si vždy, že jest konen možno, že lovk pravideln zaízený pomocí hrdla a nosu by podobné krkolomné hlasové kotrmelce, podobnou zvukovou nestvru, jakou jest prostonárodní gruzínský popvek, ze sebe vyraziti dovedl, ale že jest potebí zcela zvláštního ústrojí sluchového, od našich ušních bubínk úpln rozdílného, aby kdo takový zpv se zalíbením mohl poslouchati. Jedeš-li Gruzií, uslyšíš najednou nkde v poli žalostný pronikavý vzkek, až sebou leknutím trhneš, a pak jakési podivné kuckání, vzlykání a hrkání v nejvyšších tónech je to zaátek gruzínské písn. Psobilo to na nme pi prvním uslyšení stejn, jako když vedle mne poprvé mladý velbloud zaiel, což jest rovnž zvukem pro nezvyklé ucho hrozným. Dle úsmšných pohled, které obchodní jednatel kradmo se mnou vymniti se snažil, parodoval pouze tento gruzínský zpv, ale stará Imeretinka pokyvovala spokojen hlavou a její sliné dcery odmovaly pvce laskavými pohledy. však nezbývalo, než zacpati si dlaní ucho a vyhnouti se hodn daleko ven oknem dostavníku. Jeli jsme hájem, podrostlým hustými kovinami všeho druhu. Doba azalek, jejichž krásnými kvty byl ped nedávném celý kraj v pravém slova smyslu posypán, již minula, ale za to planuly ze všad nesíslné rudé kvty granátové. Než jsme dojeli Kutaisu, setmlo se úpln. Ale krásnou teplou nocí míhala se divná, chvílemi slabší, chvílemi pronikav záící, od koviny ke kovin létající svtla. Chvíli nemohl jsem si úkaz ten vysvtliti; pak jsem v poznal svatojanské mušky. Vídal jsem meckými poznámkami.
i
—
Mn
nm
225
ovšem nejednou doma, ale nikdy v takovém úžasmnožství a s takovým mocným krásným svtlem, jako za této noci v Imerecii Sršely vzduchem všemi smry a kolem nkteré koviny míhaly se houfn jak ohnivé vely kolem úle.
je
ném
Bez
žalosti
ským židem vbec.
rozlouil jsem se v Kutaisu s
a tím
louím
se
zárove
s
ods-
ruskými židy
Obrovský je skok z Kutaisu do Rušuku, pes celou délku erného a ješt notné kusy pevniny po obou stranách, avšak musím cht necht skok ten uiniti. Vidl jsem sice v pístavních mstech
moe
Malé Asie a v Caihrad dosti žid v rozmanitých pevlecích, ale žádný neupoutal v té masopustní strakatin národnostní náležit mou pozornost a nikde nesvedla mne s nimi náhoda v tsnjší styky. Teprve v Rušuku padl jsem opt do plného hnízda hebreu. Jmenovalo se » hotel London*. Pijel jsem ped hotel » London* od nádraží v ekypáži, kteráž se lišila od našeho obyejného vozu na brambory a
dv
jediné tím, že mla pouze kola a stálý svah na zad. koí
epu
obrovská skípavá
— vyouhlý jednooký Turek v zeleném turban, pod nímž se spatovala sms žlutých vrásek a zrzavých šttin — otevel dvíka Mj
ekypáže neb lépe odšoupl zadní prkno a já jsem vypadl do nárui mladého zavalitého žida s tuným ržovým obliejem a šafránovými kudrnami. Se sladkým
nmeckým štbotem
uvedl mne zaazenou kuchykou podivným nádobím a náiním, podobnou díln alchymisty, do dusné jídelny se špinavou podlahou a s erným bzuícím mranem na míst stropu. Dovdv se, kdo a odkud jsem a co mne na Rušuk pivedlo, poklepal mi pátelsky na rameno a pravil: »Nu, nyní
s
«
226
opt mezi svými. Poínejte si u nás jako doma. Žijeme tu všichni jako jedna rodina. Brzy na to pnila se pede mnou sklenice vídeského piva, dým rakouského c. k. doutníku což
jste
jsem se po
nm
—
koninách, kde se kouí papír v podob niemných papiros (cigaret), pi nichž se tráví mnohem více asu plnním, stáením, lepením natoužil v
a zapalováním, než
kouením samým
—
!
vými obláky mou hlavu, nmina zaznívá eho si ješt peješ, srdce eské.?
obletoval von-
opt kolem
—
hotelu tvoilo skuten jednu rov níž zaujímal postavení biblického patriarchy obstárlý žid hoteliér, v dlouhém erném kabát, s oblou sametovou epikou na erné hlav a s výrazem nevrle popudlivosti v pošmourném^ nedbale oholeném oblieji. pohlížela s dtinnou úctou celá ro-
Obyvatelstvo
dinu,
K nmu
se z vrásité židovky se šmelcovým na ryšavé paruce, z dvou syn hostinského, z odkvetlé Vídeaky, pedstavující sklepnici, panskou i služku v jedné osob, a konen z nkolika hostí, ubytovaných v hotelu. Život rodiny této byl za mého pobytu velmi dramatický, plný napínavých, rychle se stídajících promn dje a pohr.utých výjev. Dle tí dn, které jsem dina,
skládající
vnekem
v Rušuku strávil, mohu si tuto látku vhodn rozvrhnouti ve ti jednání. První jednání. Sedím v jídeln a seznamuju se s jednajícími osobami. Starší syn hostinského, {)ravý opak svého otce co do zevnjšku letory, kterého i
jsem vám
nahoe pi
mn
vystupování z ekypáže pomáhajícího pedstavil, shromáždil ostatní hosti kolem stolu mého a ti vítají mne srden jako nov pibylého lena rodiny Jest tu pedn mladý Maar s urputjiž
227
ným vzezením
a navoštnými kníry, z pod nichž se asto ozývá jadrné maarské klení. Jmenují ho Tyi. eká pouze na píští parník. Vedle sedí jakýs holobrádek, jenž pijel asi ped týdnem do Rušuku v prvodu svého otce a njaké tajemné dámy, kterou jsem potkal nedávno na schodech, vkusn ern odnou, s bílým šátkem na oích a s patrnými stopami slz na krásné tvái. Otec odjel za jakousi záležitostí dále do Varny a syn eká jeho návratu. Dále nalézá se tu hu-
bený
nmecký
legram, jímž
inženýr, který oekává každý den tebude povolán kamsi hloub do Turecka
na výnosné místo. Konené rozplývá se tu bledý jeden muž touhou po své mladé ženušce, která mla pijeti s dckem již vera za ním z Caihradu. Líí mi ji desetkrát po sob, rusou, modrookou, prostední postavy, vyptává se, nevidl-li jsem njakou takovou dámu na parníku neb železnici, a pijímá s hlubokými povzdechy pátelskou útchu ostatních. Jak vidti, jest oekávání ehosi spolenou známkou všech
pod krovem hotelu. tyto sluší snad ješt pipoísti k rodin zajímavou osobnost, jež tráví celý den v hostinci. Jest to tmav odný muž s hladce oholeným obliejem hostí, bydlících
Mimo
tém
rázu rozhodn východního. V jeho vzezení a konání obráží se nápadná opravdivost a dstojnost, ale pi tom zdá se, jakoby byl tento vážný habitus pouze nastudovanou úlohou, která mimo to povaze hercov hrub nesvdí. Skrblí velice slovy, ale i tato mlelivost iní
dojem, jakoby vrozenou hovornost krotil z pouhé obavy, aby se njak neproekl na úkor své úlohy. Naslouchá rozpustilým ostatních s nmou shoví-
eem
vavostí,
ale
asem
oblieje a šibalským
bezdky písné záhyby okem prohledá Satyr nebo Faun
povolují
228
Zpod tragické masky. Se mnou má patrn nco za lubem; vidím ho stále na blízku sebe a zastihuju asto erné jeho oko zpytav na mne upené. Rozveselili jsme se kolem stolu a pipíjeli jsme nyjícímu manželu na zdraví a brzký návrat rusovlasé
ím
Jen patriarcha v lenošce u dveí stahoval dále posupnji husté erné oboí. Druhé jednání. Rozhrnuv žluté záslony žlut ©malované ložnice, zadíval jsem se na dvr hotelu. Vidím polosesutý devník. Z otvoru jeho stechy ouhá bidlo, žínky.
nmž
nmu
pivázaný. Ve smsi prohání se s veselým chrochtáním bujaré sele. V pozadí máchá stará Bulharka s šedivými copy, odná pouze v režnou krátkou košili a bachraté bílé spodky, prádlo v obrovských neckách. Od vlastního dvorku oddlena jest rezavou míží hostinská zahrada, skládající se z pti strom skutených a stejného asi potu namalovaných vzadu na stn jakéhos letního salonu v mezerách mezi zaprášenými okny. Vyšel jsem si na procházku. Na schodech potkal jsem nžného manžela, záícího štstím. Na jedné ruce nesa dcko, na druhé krabici a pléd, letl nahoru, skákaje vždy pes dva schody najednou. » Pijela !« zavolal na mne v peletu. Za ním vystupovala volnji mladá dáma, rusá, modrooká, prostední postavy jak mi ji desetkrát vylíil. Procházel jsem se Rušukem. Slunce pražilo shora nelítostn na stechy a hrbolaté dláždní. Zdálo se, jakoby všechno stálo v bílém plameni. Bloudil jsem tureckou tvrtí. Ulice skládaly se z dlouhé ady úzkých,
na
hnijících
pešlapuje sokol, k
odpadk
—
plochostechých stým,
domk,
vtšinou
devným mížovím
domky vypadaly
z ulice
v
ist
oknech.
obílených, s hu-
Zabednné
ty
jako vymelé. Zídka jen vy-
22ÍÍ
klouzla z nkterých dveí zakuklená mohamedánka a pospíchala málo graciosním chodem, jakým se vyznavrhala ují dámy turecké, kolem slepých zdí, na silhouettu jeptišky. Podobají se jeptiškám ovšem jen obrysem svým, nebo jejich nepkná kukle, pod níž vyhledá asem k dovršení podoby jantarový rženec, oblíbená hraka rukou tureckých, honosívá se velmi
nž
odv
svtlými a nápadnými barvami. Pestrost tchto vyniká tím živji na eavé blosti dom, mešit a dláždní, na nmž leží vrstva bílého prachu jako rozemletá kída. I ty šikmé, arabským písmem pokryté kameny s vytesaným na konci turbanem, jež trí kolem mešity všemi smry jako jehly v polštáíku, oslují oi, jakoby byly do blá rozžhaveny. Dostal jsem se do lidnatjší ulice, pólo východní, pólo evropské. Obklopila nne pestrá sms Turk a Bulhar, smlouvajících se o sýr a drbež. Lákavé volání prodava zmrzliny a šerbetu ozývalo se se všech stran. Náhle rozestupuje se hluící dav a stedem jeho letí jako vichice rychlonohý bhoun, za nímž následuje skvostný povoz s bílými blouši; v sedí pyšn njaký hodnostá tuna recký s fesem na šedivé hlav a s bleskem prsou. bílého prachu pohbil na chvíli uctiv se sklánjící obecenstvo Pak jsem se dostal do ásti obydlené bohatými Bulhary. Bylo mi, jakobych se ocitl »za humny « eské vesnice. Kráím po pšinách mezi zdmi a živými ploty stinných zahrad ovocných a potkávám ztepilé dívky v evropském odvu, s ilýma oima a svžími rty, pravý opak líných Turky. Ostatn — bh ví, jak vypadá Rušuk nyní po obležení a kruté válce^ která jej vyrvala bohdá navždy z rukou tureckých
nm
Samm
ád
1
Svatopluk
ech:
Sebrané spisy. VII.
15
230
ÍCdyž jsem se vrátil do jídelny »hótelu London«, našel jsem tam situaci úpln rozdílnou od verejší. Patriarcha pebíhal v nejvtším rozilení po jizb, všecky svaly jeho oblieje chvly se pohnutím, zaaté psti byly zaryty do sklonného ela a dlouhé šosy byl to skuten jeho kabátu vlály divoce za ním obraz nejprudího vzrušení mysli. Pod svislým oboím vyšlehovaly blesky hnvu a z opnných rt draly se nesouvislé výkiky. Po jedné stran bžela za ním vrná cho, zarývajíc prsty keovit do ryšavé paruky a vzdychajíc: »0 bože! ó bože!« Po druhé pak snažil se syn slovy i posuky, aby uchlácholil zuícího otce. Ale ten vyhazoval zpurn proti špiaté lokty, upíel a až pak se ped nimi zastavil, sršící oi na v nejvtším hnvu strašlivou kletbu zaiel: »Verpulvert
—
obma
n
soli sein das ganze Hausl« pi emž uinil rukou pohyb, jako by chtl celý hostinec i s živým jeho obsahem roztíštiti jednou ranou pstí. Snad se ubožákovi zoufalé jeho pání vyplnilo
pi bombardování Rušuku
v
poslední vále rusko-
turecké.
Po hrozném tomto výbuchu zaal
hnv ponkud
se patriarchv umíríovati a propukával jen asem
trpkými výitkami Nyní mohl jsem též ponkud seznati píinu jeho rozilení. Nyjící manžel piznal se hostinskému již ped nkolika dny, že nemá ani halée, ponvadž pokladnici svou s ženou a dítkem zanechal v Caihrad. Potšil však zdšeného hostitele ujištním, že manželka s dotenou pokladnicí co nevidt za ním do Rušuku pijede. Následkem toho létaly sliné blondince po nkolik dní myšlénky starého Hebrea se stejnou ne-li vtší -- toužebností vstíc, jako myšlénky sirého manžela. Dnes byla touha obou i
—
231
—
—
splnna, ale ó bda! bloiidinka pivezla do Rušukii mimo dcko, krabici a pléd sebe samu, což bylo snad dosti pro milujícího manžela, ale ovšem nikoli pro ubohého patriarchu, jemuž tím pibyl >do rodiny* jen nový pár hladových krk. Když mu manžel na schodech ukrutnou pravdu vyjevil, vydal ze sebe nešastný žid hlas jako >vaní lvové «, které však manžel pomocí ostatních len rodiny šastn utlumil poukázáním k tomu, že je ubohá jeho cho po cest churava a že tedy snažn prosí, aby se zdrželi domácí všeho zbyteného povyku a hluku. Na to odkvapil po špikách k churavé choti, a hoteliér, ulevuje si pitlumeným repotem, odvleen byl do jídelny, kde pustil teprve
hnvu svému
jak náleží uzdu.
Ale neštstí nepichází nikdy samo. Když hostinský po prvním návalu hnvu ponkud vystízlivl, rozhodl se, že požádá ostatní pochybné hosti o bezodkladné zaplacení ádu, aby se neocitl s nimi v podobných koncích. Po této šastné myšlence odebral se k holobrádkovi, kterého zastihl v prudké hádce s tajemnou krasavicí. Tato hádka roztrhala ped ním od shora dol oponu tajemství, které dotud slinou dámu zahalovalo. Vyšlo na jevo, že byla pouhou spolenicí mladíkova otce na cestách, že ji tento jen proto v Rušuku zstavil, aby se jí zbavil, a že poslal synovi místo penz na cestu otcovskou radu, aby si k njakému místu v Rušuku dopomohl, aneb aby ekal, až si otec njaké peníze opatí, což se snad v blízké budoucnosti stane. Opuštný syn byl se hned po odchodu otcov i
bu
znepátelil
s
ubohou spolenicí
vod, po obdržení osudného
z
neznámých
mn d-
psaní pak stala se roztržka tato nescelitelnou tím, že spolenice poslední nadji mladíkovu v pomoc se strany její vyvrátila ote-
vením prázdné
tobolky. Patriarcha nahodil se práv strany svou nemajetnost slovy nejurážlivjšími vyítaly. Jak se pi výstupu tom tváil, nevím. Spatil jsem jen doburácení jeho hnvu dole v jídeln.
k tomu, když
si
ob
Sklesl unaven do odrané lenošky, svsil ruce bez vlády pes opradla a oddychoval si zhluboka. Chvílemi ptal se slovy i pohledy své choti, syna a nebe,
pro
že je k tomu uren, aby pechovával a živil zadarmo pobhlíky všech zemí. Chvílemi pak zmocoval se ho jakýsi šibeniní humor a se rt jeho syely po-
známky, že te neví, má-li hlídati své hosti, aby mu s dluhy vyhoditi, aby je s dluhy neutekli, aneb je nemusil nadále zadarmo živiti. Osudná to ovšem alternativa! Konen zamlaskl žid zlobn rtem a položil hlavu na dla. Sedl tu jako Jeremiáš, truchlící nad zícei
ninami Jerusalema.
V tom vešel do kuchyn po špikách nžný manžel ubožák svil hostinské šeptem, že cho jeho cestou nieho nepožila a že bude teba, aby se pro ni nco pipravilo, ovšem vzhledem k její churavosti nco lehkého. Nejlépe smažené kue. Slovo »kue«
—
a
!
—
úinkovalo na starce v lenošce jako elektrická jiskra. Vyskoil jako lev, zavyl zhluboka a stásl se sebe cho syna, kteí hnv jeho, znova probuzený, ukrotiti chtli. Vyítil se ze dveí za nžným manželem, který byl po objednání kuete po špikách zmizel. Hostinská a syn vybhli za rozkaceným otcem. i
Sotva se byla jídelna takto vyprázdnila, pibhl holobrádek a lítal jako šílenec, skípaje zuby a mávaje tágem, které byl s kuleníku uchvátil, kolem hlavy a podobné boulivé výstupy stíhaly se v ne-
—
2133
šastném tom hotelu po celý den, až konen krásná hvzdnatá noc všechny rozpoutané vášn v míruplné nárui své uchlácholila. Zmínky zasluhuje snad ješté, že mne navštívil odpoledne v mém pokoji inženýr a pi této píležitosti požádal o zápjku nkolika piastr, pak že se mnou tajemný host po veei zapedl rozprávku o náboženství, nesmrtelnosti a podobných vcech.
Tetí jednání. Utšený obrat! Rodina naše rozmnožila se o deset hlav. Pilétla s houslemi a basou, s notami a falešnými copy spolenost vídeských hu-
debník
a
zpvaek
a rozbila v
»
hotelu
London* koov-
nický svj stan. V zaprášených oknech zahradního salonu míhaly se tajemn obrysy zpvných rusalek, které tam byl hostinský ubytoval.
Tvá tohoto vyjasnila se ponkud pedtuchou zlatého a stíbrného dešt, který mu družné tyto vlaštovice slibovaly. Také pomry s hostmi byly jakž takž urovnány. Opuštné spolenici zaopatil šastn místo guvernantky v rodin jednoho tureckého hodnostáe a shrábl ješt za prostednictví dosti slušnou sumu.
Osielému synovi nabídl úad výpomocného sklepníka pro nastávající ilejší sésonu a mladík pijal po nkterém upejpání tento návrh. Co pak se týkalo nžných manžel, nezbývalo, než tšiti se sladkému jejich cukrování a páti si brzkého zotavení rusovlasé žínky, aby žaludek její snesl též nco jiného než smažená kuata.
Veer
poskytovaly jídelna a hostinská zahrada života plný obraz. Patriarcha sedí v lenošce u dveí a pemítá patrn o nastávající žni perozmanitých zlatých, stíbrných a mdných, velkých i drobpestrý,
:
234
ných, domácích cizích mincí, které byly tehdáž v Riišuku v obhu Všechny stoly jsou obsazeny vybraným rušuckým obecenstvem, mezi nímž se spatují také Turci v erných, po krk upjatých kabátech a rudých fesech. V jednom kout umístni jsou hudebníci a zpvaky a obas vystupuje nkterá vyfintná blondinka nebo brunetka na malé pódium, aby uchvátila pednesením vídeského kupletu obecenstvo. Straussova hudba rozjauje spolenost. K vli Turkm zahráli také njaký turecký kousek, jednotvárné a nekonené klinkání; ale mohamedáni usmívali se pi spokojen a mladý jeden Turín byl pímo u vytržení každá žilka hrála v bledém jeho oblieji a hlava jeho i
svdn
nm
do taktu, až jej šlehal modrý stapec fesu po oholeném krku. Zábava stávala se ím dále živjší. Výpomocného sklepníka, který konal dnes poprvé svj úkol, musili odvléci nahoru, aby se vyspal. Maar Tyi zamiloval se do rusého jednoho altu. Faun vyhledal hustji než jindy zpod vážné masky tajemného hosta a konen dovdl jsem se od nho, že je poktný Španiol (tak se nazývají v Turecku židé, pisthovavší se tam ped asy ze Španlska) a že bére stálý plat od jedné anglické spolenosti za úelem náboženské propagandy, zejména pak za píinou obracení bývalých svých souvrc na víru kesanskou. (A pak prý se lítala
Anglie nestarala o blaho ujamených kesanských náv Turecku!) Ale je to perná práce, doložil s úsmvem. V tom nahnul se tuný jeden hudebník pes basu k sousedovi a stav vyprázdnnou sklenici na stl prohodil: »U Voechovských bývalo lepší
rod
—
že?« v nejbruivjší basaské eštin, a rusá altistka zazvonila do toho rovn njakým eským žertem. hned na to pitoil se k ní Tyi a požádal ji esky,
A
— 235
aby si s ním pipila na zdraví. Když se vrátil, otázal Maar umíte esky?« jsem se ho udiven: >Vy »Jakž bych neuml, vždy jsem Cech !« smál se on. ''A jak jste se dostal k tomu divnému jménu .?« »Inu, jmenuju se Tichý a oni to vyslovují prý po maarsku Tyi. Maar zde požívá vtší vážnosti víte « Hudba zní, zátky bouchají do stropu, smích bude nejléi)e, když opona spadne. a šum Nazejtí doprovodil mne lovec duší k pístavišti parníku. Doufal, že tam najde njaký židovský materiál k obrácení na víru kesanskou inil dotyné pobyl sám pesvden kusy ze zvyku a z povolání, o neúspšnosti jejich. Do odjezdu parolodi bylo ješt nabídl mi, abych byl svdkem spasného dosti asu jeho konání. Šli jsme tedy obracet židy. Natažen celou svou délkou na holé zemi ležel uprosted zástup, ekajících na parník, rumunský žid a hál se na výsluní Kdybych dle této a nkolika jiných okázek, které jsem spatil, o rumunském židovstvu vbec souditi mohl, pikl bych mu vzhledem k zevnjší špinavosti palmu ped židovstvem haliským. Ležel tu ped námi v hadrech a špín jako nejbídnjší žebrák a ve spoust zmodrchaných vlas a vous vidti bylo takoka jen mohutný nos a nesíslné tenounké vrásky, tpytící se na slunci jako zlaté nitky. A pece jevilo se v obliprvodce promluvil k nmu eji tom klidné blaho. eí, která znla jako zkroucená nmina, ale jíž jsem pes to ani za mák neporozuml. Žid odpovdl mu, nikterak svou polohu, stejnou eí lín nkolik vt. Když pak Španiol pokraoval, obrátil se k nám patrn neml Diogenes tento jižid ponkud zády ného pání, než abychom mu ustoupili se slunce. » Zatvrzelý, jako všichni,* pravil lovec duší s úsmvem.
—
—
—
—
—
—
—
a
;
Mj
nemn
:
—
—
256
»Víte, co mi odpovdl? Má prý ve svém nebi množství píbuzných, známých a mocných pímluvc; co by si poal v našem nebi, kde nemá ani pítelíka?« Blíže se po vlnách Dunaje hranicím rakouským, položil jsem tento poslední, ponkud zašpinný obrázek do své cestovní mapy.
Vineta. ,
Uíve
(1884.
»Nék.olik povídek a
rzných rt.«
1888.)
jsem pokládal za vrchol nudy
recitaci neobligátní sklenicí vody; ješt nudnjší: jízdu po železnici ale nyní znárn z Berlína do Šttina. Nebudu vám líiti tu jednotvárnou, suchou, ubohou krajinu; dojem její znázornil bych nejlépe upímným, nekoneným zívnutím. Ale prozíyáš-li se touto pouští, kyne ti pece jakás odmna. Za Šttínem leskne se ped tebou obšírná, stíbrná hladina Pomoského HaíTu a za ním spatuješ zase opravdové vršky a skutené lesy. HaíT, rozsáhlý líman eky Odry, ohrazen jest totiž na severu proti vtšími, z ásti hornatými a moi Baltickému lesnatými ostrovy: Uznojmem (nm. Usedom) a Volínem nebo Volyní (nm. Wollin). Ostrovy tyto utvoeny jsou temi rameny, jimiž se vlévá Odra do Baltu:
podaené ptiaktové
tragédie
s
vc
dvma
Dvanovou (nm. Dievenow) na východ, Pnou (nm. Peene, zárove ústí eky stejného jména) na západ a úzkou Svinou (nm Swine) uprosted. Již tato jména pouují t, že meškáš v konin nkdy slovanské, a když pak procházeje se tudy slyšíš názvy mst, vesnic, pahorkiiv a luin, tu poznáváš, že
238
tém
ponmení
obyvatelstva zdejšího krajiny samé a na mysl picházejí ti slova Kollá-
ani se nedotklo
rova: Jen sama zstává píroda nezmnná. Les, eky, msto a ves zmniti své jméno slovanské
nechtly
.
.
.
Lebbin, Strummin, Kartzig, Latzig, Lúskow, Stengow, Netzelkow, Pankewitz, Zinnowitz zkrátila samé ín, a namnoze znetvouje jen nmecký ic, ov, ík, zpsob psaní nezmnný zvuk slovanský. Zídka jen vyskytuje se jméno zvuku ist nmeckého a nkdy skrývá se za takovým slovanský pvod. Jdeš na píklad na Volín krásnou rozsáhlou luinou, která se honosí jménem »liebe Seele«; obdivoval bys se poetinosti toho názvu, kdyby ti nevysvtloval sám nmecký »milou duší« skrývají se » prvodce po Volín«, že za prost slovanská slova »lípa« a »selo« (sídlo). Prošel jsem oba ostrovy a chci vám z cestovního svého denníku podati jeden lístek: pou z Heringsdorfu k Vinet. Jaké to spežení jmen! eknete asi. Nejhrubší prosa s nejjemnjší poesií, nejvšednjší skute-
— —
—
—
—
i
nejtklivjší bájí. jednom se pece mýlíte. Budí-li ve vás jméno Heringsdorf dojem, souvisící se známými otevenými sudy v našich kupeckých krámech, jež za léta co nej-
nost
s
V
rychleji míjíte s
nosem peliv zasteným, musíte ped-
dkladn
opraviti Vždy patí Heringsdorf mezi nezbytné »perly«, jež ruce nadšených cestopisc tak hust svtem rozsily » Perle der Ostsee* íkají mu chlubn Severonmci. To by arci mnoho neznailo; nebo obyejná krajináská stafáž Severonmce je tak žebrácky chudá a tal^ stízlivá, že se
stavu tuto
—
dsn
239
snadno nadchnouti mže již njakým pahorkem s trochou erstvé zeleni. Ale Herint^sdorf je opravdu krásný a jjroto mu s pánem bohem necháme hrdé píjmí » perla Baltu*.
Podél dlouhé terasy pobežní táhne se ada skvostnimi modrá se š:ré vil s malými parky, ped moe a pozadí Heringsdorfu tvoí malebné výšiny, porostlé krásné zeleným, nejvíce bukovým lesem. Obzvlášt pvabná vyhlídka na moe jest s jednoho povýšeného místa pobeží, tak zvaného Kulmu. Balt rozpíná se ped tebou ohromným modrým polokruhem, a po pravé stran pehlížíš lesnatý beh Uznojmu, táhnoucí se krásným a širokým obloukem až ke štíhlé svtláme Swinemimdské; stíháš za ní dah;ko modravý beh sousedního ostrova Volína, jenž se zraku po-
ných
i
zvolna ztrácí blošedou, vlnitou silhouettou. Na levo táhne se podél moe etz krásných, lesnatých vrch.
Moe samo je v pedu stíbrn modré, rozeené lehkými blohívými vlnami, dále vypadá jako temnomodré zrcadlo a na obzoru splývá nejasným, bled šedým pruhem s blankytnou oblohou, posnženou tu a tam jemnými obláky. Pobeží oživují lázeští hosté se procházející, z rákosových budek vyhlídky do moské koupele sestupující. na moe užívající, Vlna za vlnou valí se ke behu. Nejprve utvoí se na
bu bu
bu
vod
dlouhá vypuklina. tato zostuje se
nahoe
v táhlý
heben, ten se z prvu jen místy, pak po celé délce zpnným blostným eeném (rozkoší koupajících se) huiv do pedu pevalí a ta kypící, stíkající, zkade-
ená
spousta
valí
se
dále,
až
pak se
rozplyne ve
hlouky ídké, bledé pny. A písitý lem behu, k nmuž tato ustavin stejná hra neúnavných vln doráží, podobá
se
nejjemnjšímu bílému posýpátku.
Bl
rozptý-
240
lených plachet a krásný obraz.
rack nad modrými
vlnami dopluje
Za jménem Heringsdorfu nevzí žádná slovanština, nýbrž prost skutený slaneek, který tu Bedichu Vilému IV., tehdáž korunnímu princi, za jeho návštvy r. 1820 mezi jinými pokrmy pedložen byl a výbornou svojí pípravou nejvyšší pochvaly došel. Událost tuto asy tím, že malou zachovali obyvatelé zdejší na osadu, teprve rok ped tím zde založenou, jménem šastného slaneka poktili Heringsdorf je tedy bez falše nmecký a také nejbližší jeho okolí obdaila fantasie lázeské správy a hostí jen nmeckými a poetickými jmény, jako: Prásidentenberg, Viktoriahohe, Rauberkuhle, Waldsicht a podobné. Kousek za Heringsdorfem má ovšem již zase siln slovanskou píchu ukazovatel u cesty hlásající, že se tudy jde »nach Retzow« a »nach Catschow«. as již, abych putoval dále na západ k Vinet. Avšak namítne tu snad nkterý tená což nevíš, že Vineta jest totožná s Julinem ili Volínem a že staroslavné to msto neleželo na Uznojmu, nýbrž na jižním cípu ostrova Volína, u Dvanovy, práv tam, kde leží nynjší Volín? Což nevíš, že teprve nekritití nmetí djepisci 16. vku Vinetu od Volína oddlili a ji na severní beh Uznojmu peložili, spatujíce zíceniny její ve spoust velikých kamen, které se u vsi Damerova v moi spatovaly a o nichž okolní rybái bájili, že jsou to pozstatky velikého msta pro híchy moem pohlceného? A neví^ konen, že stízlivé zkoumání v tchto domnlých zíceninách podvodních
—
vné
— —
—
shledalo
toliko
pirozené útesy
moské
a
hromady
balvan ?
Vím
to všecko.
Navštívil
Jsem
již
ped
tím onu
241
Vinetu historie
pravou
—
nebo vlastn místo, kde
Byl jsem den ped výpravou na Uznojm
ve pohlédl jsem na to tiché, nepatrné msteko se dvma kostely a nkolika vtrnými mlýny, vzpomínaje, že se tu ped asy rozpínalo znamenité msto Slovan Baltických, soupeící ve sláv s Arkonou a Retrou, velebené cizími kronikái jako div svta, kvetoucí rozsáhlým obchodem a proslulé ušlechtilostí a zvlášt pohostinností svých obyvatelv. Ubohá Vineta! Rána za ranou dopadala na její hlavu. Dvakráte poboili a popálili ji Dánové; ale pokaždé zkvetla znova. Na poátku 12. století obrátil ji biskup Otto Bamberský na víru kesanskou a založena tu stolice biskupská. Ale ani svaté znamení kíže neuchránilo ji ped zlobou nepátel vždy byla tmto víra jen rouškou, jíž zahalovali svou panovanost a plemennou záš, bažící po ujamení a vyhlazení nešastných plemen slovanských. Král dánský Valdemar Veliký s biskupem Absolonem zadali roku 1172 Volínu ránu smrtící; ze smutných zícenin, v nichž jej zfistavili, nepovznesl se A nyní nespatuješ tu již nikdy k njaké znamenitosti ani stopy dávného, slavného Volína; jen pi kopání stávala.
Volín
a
smutn
i
:
základ nalézají se staré zdi a ozdoby mince dávnovké, zvlášt mince arabské, svdící o znamenitém obchodním kvetu dievní Vinety. Vím také, že ono podmoské kamení u Damerova je práv jen kamením; ba, z » prvodce po Uznojmu* dovdl jsem se, že vtšiny tch balvan bylo užito ke stavb pobežních hrází u Swinemiinde. A pece cosi k tomu místu jdu do báje. vábí nehrub úrodnou. Jdu krajinou dosti pknou, Vtšinou jsou zde luiny a lesy. Nohy boí se asto i
m
—
a
do jemného, bílého písku, který
se
místy kupí jako
242
mohutné snhové závje. Tu otvírá se na levo vyhlídka do zelené, otevené krajiny s vtrnými mlýny; tam prohlíží na právo mezerou les velebné moe, tu kráím zase jehož hukot k uchu mému dolétá podél rákosnaté obruby tichého, modrého jezera. Jakési teskné ticho spoívá na celé krajin. vítá do svého stínu jeden z tch krásných bukových háj, které jsou hlavní ozdobou této pobal;
m
Te
tické
krajiny.
Nad erveným vesem
a vysokým,
již
zažloutlým kapradím prosvítají v tajemném šeru mohutné blavé kmeny a zelené vrcholky jejich šeptají smutnou báj. Zde strmí mezi cosi jako divnou, nimi obrovská, zvtralá lípa, pamtnice snad mnohých
vkv
.
.
.
Rci, strome,
chráme
dávnovkým
tehdáž pálily žertvy
kde jsou národové
ptám
ti
jejich rostlý,
.
.
pode nímž se obtné
bohm:
.?
se s Kollárem, jehož
plamenné
a
dojemné verše
pi každém kroku tmito krajinami zaznívají v mé duši. Kde jsou mocní kdys Luticové, kteí umli nejen chrabe váliti, ale pluhem díve pustou pdu zúrodi
koráby stavti, ilý obchod vésti, kvetoucí ddiny a znamenitá msta zakládati, jejichž jména znjí dosud širou ponmenou oblastí severní? Kde jsou? Duchem táhne ada dsných obraz, plných zloby nepátelské vnitního sváru, plných krve a slz, neslýchaných lítiskv a kruté potupy, zuivého hubení živlu slovanského, jemuž cizinci za pomoci vlastních odrodilých knížat berou životy, statky, pdu, es, víru, mrav, jazyk.... A konen bylo dílo dokonáno: tinácté století zaslechlo poslední umírající zvuky slovanské v tchto koninách.
novati,
i
I
;
243
kde
spanilá v zelených hájech pla zpvná ústa umlkla
písn Slavenka,
nmým.
už hlaholem
Dávno umlkla a jen ty zelené háje šumjí zde dosud jako telida šumívaly, šumjí snad tiché zvsti o národu zahynulém který nkdy šepotu posvátných korun jejich naslouchával se zbožnou úctou. Hledím teskným zrakem do soumraku lesního; zdá se mi, že tam vlají svtlé stíny, blostná roucha žrecii: snad tam kdesi duchové jejich dosud stehou zlatou sochu Tri^lava, kterou zbožná pohanka kdys ukryla ped modloborcem Ottou do nitra dutého kmene... Lidi potkávám zídka. A také na nich, zdá se mi, spoívá jakýs teskný stín jako na krajin kolem snad na padá z mé vlastní nálady. Hle tu kráí proti pece jeden veselejší zjev hezká, mladá žena, ervenolící, jasnooká, s bílým šátkem malebn na babku uvázaným, v erné šnrovace a v modré sukni, dosahující jen k lýtkám, která vzí v modrých punochách. Vzpomínám na Moravu a hledím žen do tváe, hledaje tam rysy slovanské tu ozval se ze rt jejích nmecký pozdrav. Bylo to jedinkrát, kdy mohl jsem vzpomenouti Kollárových slov o Slovanu pišlém mezi bratry odrodilé: ;
n
mn
!
;
Zrak
mu
lže Slavjana, sluch
klamy boln
kazí.
Mimo tento jediný zjev potkával jsem na obou tváí neostrovech jen postavy krojem a po vtšin i
nkdy modré plátné kalhoty a kazajky; ženské obyejn sukn krátké a nahoe tak podvázané, že tvoily kolem bokv úzký
hrub
zajímavé.
Muži mli
jakýsi nádor. Zvlášt oblíbena zdá se býti barva modrá. Domky v ddinách mívají stny z hlíny nebo
244
omítkou nebo bez ní, v nichž se kižují trámy natené. Kryty bývají rákosím, nebo cihlami. Ped nimi spatuješ obyejn malé zahrádky s Jiinkami, topolnicemi a slunenicemi, V jedné ddince na Volín, Dargebanzu (Drahobuz?), vidl jsem vysoký kl ovinutý chvojovým vncovím a nahoe ozdobený vtvikami. íkají tomu »Pfingstbaum«. Koho chtjí zvlášt vyznamenati, tomu prý takový strom ped domem postaví; vyznamenaný zaplatí jim njakou ástku z cihel s
zhusta
penz
ern
a veselá chasa baví se pitkou a tancem.
Tedy
naše »máje«.
Ostatn k vypátrání zbytk slovanství, jsou-li tu ješt jaké bylo by arci teba delšího pobytu a pilných studií.
Došel jsem do vesnice Ueckeritz, chudikého vzhledu, ležící na behu rozsáhlé zátoky, jíž se rameno Haifu, Pna, hluboko do západního behu Uznojmu zabírá, tak že ji toliko úzký pruh dlí od Baltického. Tato zátoka, zvaná »Achterwasser
moe
zem
V
a
te
slyšeti
zvony Vinetské,« doložil
s
úsmvem;
»naši
!
245
staí lidé íkají, že vyzvánjí vždy jednou v roce, o sv. Jan.* O slovanskosti Vinety, ba o slovanství vbec neml dobrý ten muž, snad sám ponmilý Slovan, ani potuchy. Jmenoval ji ostatn Finetou. Ubohá jména slovanská Nmecké kroniky vypravují, že dávní Slované zdejší posmívali se cizí, nesrozumitelné bohoslužby kesanské, pekrucujíce prý * Kyrie elejson* v »u kri volša* (v olšovém koví). Jak za to te pekrucují se v ústech chudé zbytky vlastní jejich odrodilých potomk Ped Swinemiinde vidl jsem zakotvenu krásnou, velikou lo s hrdým, daleko itelným nápisem »Swantewitz«. To ml býti Svaiitovít S hostinským jsem se jakž takž dorozuml, ale dolnonmina (»platt«r) jeho synka, který vezl do Kozerova, byla mi naprosto nesrozumitelná. Nedaleko za Kozerovem jest nejužší místo ostrova Uznojmu, kde stýká s Baltem R. 1.S72 prose Achterwasser lomil strašný orkán úzký ten proi žek zem u Damerova, vesnice tato byla zniena a Uznojm na krátlcou dobu ve dva ostrovy roztržen. Nyní jest prlom ten opt vyplnn; ale Damerov existuje již toliko na map. Blízko Kozerova zdvihá se nad nevysoká, krásným lesem bukovým a borovým porostlá hora, zvaná »Streckelberg«. K té jsem zamíil. Jdu vzhru lesem. Šepotá mi smutn nad hlavou !
ei
—
ei
!
m
tém
moem
v mrtvém klidu letního dne. Po nedlouhé pouti stanul jsem na hebenu, kterýž na této severní stran píke k moi spadá. Dole bijí vlny do sypkého, bílého písku, do nhož zde nahoe nohy mé se boí; zdá se vru, jako by celý ten vrch byl pouhý pískový násep, ohromná i
»dýna«.
Pede mnou
tpytil se
opt
široko Balt a v
nm
blaly se rozptýlené plachty, tkaví motýlové modrého Svatopluk
ech
:
Sebrané spisy. VIJ.
X6
.
246
vodního luhu. Jen chvilku bloudily zraky tou krásnou hladinou, pak upely se pevn na vlny pod pahorkem. Nco mi šeptalo, že snad pece uvidím ty tajemné rozvaliny pod vodou, které mi obraznost tak asto, v obrysech tak fantastických malovala. Bláhová nadje! Hlezde, zde by to dojista bylo dím byste blíž i dále zde vyznaují ti kížky na map vodní hrob nešastné Vinety nic, nic! Jen jasná, stíbromodrá vláha houpá se tu hravými vlnami,
—
—
—
—
A
viz, jak se uritji z polopece! Viz ten stín šera vodního probírá, jak se prohlubuje tam jiný opt jiný rozeznávám míhavé obrysy malebných vží, lomenic, výstupkv, ulic a hluboko v nich i nejasné vlnní zástup, vláni dlouhých, blostných iz... vše to splývá podivn jako hra oblak pod vodou,
—
—
—
A
bájená
jako
podmoská
morgana.
fáta
Obemknuv
stromu, vychýlen daleko nad moe stíhám dychtivým zrakem ten obraz arovný, míhající se ve vodní propasti. A slyš! Zvuk jakýsi ze hluboká donesl se
kmen k
mému
sluchu.
Zavírám oi. Zvuk ozývá se
dále, zetelnji a zetelnji. Slyším pitlumený hlahol zvon, hlahol divukrásný, slavný i truchlivý, duši unášející i srdce rozrývající
—
msta
vyzvánjí hrany dávno zemelému, zapomenutému národu... Šest set let již ozývá se ten truchlivý zvuk^ a zídka jen zabloudí sem lovk vnímavý, který jej zaslechne a jemu porozumí, který s vlhkým zrakem na tom pahorku poklekne, zašeptá modlitbu nad tím ohromným hrobem, zalká, zaúpí a pak zaatou pstí zatese proti vrahm nešastných plemen slovanských utonulé zvony propadlého
.
.
Zmizel sen, bláhový sen.
Dole tpytí
se jen bez-
I
!
247
voda a vlny silniním ke behu V Kozerov mi menv onch vidti tvárná
její
—
s
temným, hluchým bohem, Vineto
dorážejí s
že není
potvrdih",
A
kdyby bylo
—
moi
ka-
což je po
n-
již
v
kohka moských útesech! Šel jsem tohko navštívit Vinetu své obraznosti, Vinetu báje, a tu jsem zahlédl
—
arci v obraze, jenž
neml
asi se
skutenou slovanskou
Vinetou žádné podobn
;
pevniny. Voda byla šedá, ale hebeny vln tpytily se ohniv v posledních odlescích dne. Muj »kapitán« byl statný, ramenatý muž v modrých spodkách a modré kazajce a pod lodnickou apkou s upkou nití nahoe okazoval se prostosrdený, vrásitý, do hndá opálený obliej, vroubený krátce pi-
stiženým plavým plnovousem.
Za kormidelníka
A
ml
se svižného, ervenolícího výrostka, svého syna. jejich takloví skládalo pouze z nevysokého stžn a dvou záplatovaných plachet, byli s ním ustavin zamstnáni tu lana napínajíce, tu plachty otáejíce, a nestarý zhusta pokikoval na syna iisenými, srozumitelnými rozkazy. Blížili jsme se zvolna k Lipskému vinklu, jehož
mn
248
plochý beh táhl se ped námi jako zelený pruh s pknými skupinami strom Vystupoval zetelnji, ale po chvíli opt bledl v houstnoucím nyní šeru. Tma snášela se zvolna na vodu, po klenb nebes tpytily se hvzdy. Zvláštní blahý pocit zmocnil se mne v té houpává lodici, v tom tajemném šeru, jímž probleskovaly dole hebeny vln, v tom teplém, svžím vzduchu. Lodice zdála se mi bájenou kolébkou a ten mkký,
hndý
vzduch jemným rouchem neviditelné bytosti, která nesmírná, s diademem hvzd na ele, uklání se nade mnou a šeptá mi podivné, krásné zkazky. Jsi tady, matko Poesie Bezdky pivel jsem oi a slyš! tu ozval se opt, tichounko a již zetelnji tklivý hlahol utonulých zvon .í*
Vinetských
...
»ZapáKme sedaje ke v ruce.
si!«
perušil drsn mé sny lodník, pis krátkou, devnou dýmkou
mn na bevno,
Nabídl jsem mu doutník, a dv družné hvzdiky šerem. Ptal se mne, odkud jsem, a když to zvdl, zamyslil se na chvíli a pak pronesl s úsmvem: » Máslo,
zasvítily
leb, pivo.*
na mém pekvapení a pak mi Cechách s vojskem v r. 1866, a že se mu ta zem líbila. Z eštiny zachoval si jen ta ti slova, kteráž ovšem byla velmi obsažná a lépe než dlouhé, djepisné líení v mé pamti oživila osudný onen rok. Myslím, že ml mj pevozník s tou trojicí slov u nás lepší asy než v bídné rybáské dChvilku pásl se sdlil, že byl také v
din
své.
Tak jsem tedy
zaslechl
pece slovanský
na tchto zalehlých hrobech Slávy.
hlahol
249
Konen jsem
si
jsem v Líp, v prostém hostinci. Usedl v rohu na lavici za dlouhý, nenatený stl a
hostinský koenil mi skrovnou veei vypravováním o Berlín, což mne arci velmi zajímalo.
Ostýchavé ptal jsem se, nemají-li tu v Líp njaký usmál se a prohodil, že tu mívali kroj, ale za stará, te prý se nosí všude stejn. Když jsem se ho pak zeptal, ví-li, co znamená jméno jeho vesnice, pohlédl na mne udiven a mlel. ekl jsem mu, že zde bydlívali Slované a jaký je význam zkrouceného »Liepe«; on vrtl a potásal jen hlavou, jako bych mluvil o njakých pedmtech metafysických, a zapedl radji zase hovor o svém zamilovaném Berlín, ba ukázal mi s hrdostí korrespondenní lístek, kde mu njaký obchodní cestující berlínský oznamoval, že ho ten a ten den ku pijetí zakázek v Líp navštíví Zakládal si patrn velice na tomto svém spojení s Berlínem zvláštní kroj
;
na
V
tom kývla hostinská, pošeptala mu nkolik slov a on mne poprosil, abych si pesedl k malému stolku u kamen. Za chvilku po té pinesla hostinská na onen dlouhý stál ohromnou mísu s podmáslím a brzy shromáždili se kolem stolu domácí: hospodyn,
dv dveky
—
kali
a dva eledíni. Stáli kolem stolu a epatrn na hostinského, který ml prosteno
ele stolu u nho, a trochu
Ale hostinský pokývl, aby jedli bez snad se ped cizincem stydl, že zachovává ješt takový vesnický zvyk. Spolenost u stolu se tedy tiše pomodlila a dali se do jídla, nabírajíce plechovými lžícemi podmáslí spolen z jedné v
zdi.
se
zardl
;
mísy.
Mn
veee
ta
scéna tak živ pipomenula celý
v našich vesnických,
zpsob
dosud po stáru zaízených
250
domácnostech,^ že se mi zdálo, jako bych ttyl kouzlem penesen do Cech, do známé jizby vesnické, kde jsem vídal výjev na vlas stejný. Jen dv vci rušily ten pelud talí vaených slanek, jež hospodyn k zempidala, a nmina arci pro mne nesrozumitelná dolno-nmina, ve které tu a tam potichu njaké slovo u veee padlo. A pak vypadali zde ti lidé njak uzaven, zasmušile jako všude v tchto koninách :
—
atm
i
i
—
se mi tak jen zdálo?
Po veei uvedl mne hostinský do ložnice, prostého pokojíku v prvním pate. Otevel jsem okno; vtve košaté lípy dosahovaly do vnit a nad nimi tpytily se hvzdy na temn modrém nebi. Kde je ona lípa, od níž asi tato vesnice má své jméno.? A tahle lípa, zda doslechla snad ješt za mládí svého njaký poslední dozvuk umírajícího jazyka, njakou poslední píse toho národa, který kdys pod tmito posvátnými stromy tkal duhová pásma své poesie? Zapadlo všechno! Nezstal tu již ani jazyk, ani kroj, ani mrav, ba ani památka pedk; jsou tu jen znetvoená jména mst a vesnic, vod a les, cizí duch, cizí »rozškubaný hnusné zpotvoenosti
tém
e
—
vnec«.
Vtík
zadul do
lípy.
Vtve
její
se rozkolébaly a
jsem v šumotu tom divný zvuk, tichý, tklivý hlahol zvon z hluboká a z daleka, dojemné ty hrany nad hrobem mrtvého, bratrského národa A zvuk ten se stával hlasnjším, ty zvony bily mocnji, znlo to úpnliv a výstražn, jako by duchové mrtvých syn Slavie bouliv zvonili na poplach proti nepátelm, kteí hrozí živým jejich bratrm zašelestily; slyšel
.
.
.
.
.
.
«
«
.
Ve stopách královny Dagmary. (»
Ke a"
Stolu s
rozliné
Tu
panem Strangem ním
1888.)
král
Valdemar
ei
si
—
sedl
o za§lých dobách vedl plaví se pan Strange pro krovnu Dagmar. s
pravím, Strange: Spš na dalekou cestu, slavné mi doje pro nevstu plaví se pan Strange pro královnu Dagmar.
»Slyš, co
ti
do eské
zem
Tu
Svtozor*
»Pan Limbak pan Albert, v
s
—
panem Lykkem
té
vrn
doprovodí,
sbhlý, též dobe se ti hodí — Tu plaví se pan Strange pro královnu Dagmar.
eích
«
>S ním Sjellandský též biskup, jenž ueností slyne, Globa bohatého a druhy zvol si jiné Tu plaví se pan Strange pro královnu Dagmar.
i
—
Tak pje národní dánská píse a vypravuje dále, kterak pan Strange s ostatními posly tri nedle pes
moe
se plavili, až dostihli mezí eských. I vystoupili a poslali vzkaz eskému králi, že s ním chtjí mluviti jménem svého vládce. »Nech ku králi jen pijdou!* zní odpov, a hedbáví stele se jim na cestu.
na
beh
!
>Ó,
slavný
poselství, ^bud^tež
králi
nám
eský,* vyizují Dánové svoje pozdraven! Král Valdemar posýlá
nás pro vaši milou dceru.* »
Pijmte vodu a runík, sednte za stl, pánové,* eský král. » Poselství vaše známe; bute
odpovídá
nám
vítáni!*
té odchází do komnaty a radí se s královou, která svoluje, aby vyhovli žádosti krále dánského, naež uvádjí šlechetnou pannu, v modré hedbávné roucho odnou a zlatem ozdobenou, do veliké sín k cizímu poselstvu. Za ní pinesena vnchcábnice z erveného zlata se zlatými kostkami a pan Strange vyhrál
Po
krásnou pannu pro svého krále. Když po kvasu pan Strange odešel do ložnice, pivedli^ k nmu královskou nevstu, kteráž se ho táže: »0, rcete, pane Strange, když samotni jsme zde, zda dánský král jest krásný a plní sliby své?« naež Strange odpovídá, že Valdemar v pravd dvakráte lepší jest nežli on.
A
když pak dánští poslové
s
nevstou
král eský s milou dcerou se louí slovy pamtliva tam v cizí, dálné »Cti své
tmi:
bu
Ctnost, bohabojnost vezdy lidu štdrou matkou a
bu
bu
snahou
odcházeli,
žití
zemi tvého,
tchou poddaného !«
Hedbáví na zem stlali, již pannu k behu vedou. Ó, dobrou noc, mí drazí! Již ze zem s ní jedou.
—
A
páni
s veselostí
dva msíce
z
s
zpt na
ní pluli,
cestu se dali,
než k Dánsku piplavali.
—
Dva msíce! Jak se asy mní! Nyní možno cestu Cech do Dánska vykonati za dva dni. Refrén
»Tu
plaví
se pan
Strange pro královnu
263
Dagmar* znl mi
ped
šesti léty
stále v duši,
na tuto cestu.
I
když jsem se vydával královnou
já putoval za
mým
nestkvlým prvodem byl pouze plaid s cestovním vakem, a že moje výprava krve, nýbrž jen vzdušné neplatila krasavici z masa Dagmarou, jenom
že
i
vidin obraznosti. Pi'eetl jsem v Musejníku z r. 1840 lánek Jana Eraz Vocela o Dagmae, díve jen z nkterých známé, a jeho pezbžných zmínek historických klad národních písní dánských o této královn -ást jedné z nich podávám nahoe v peklade zm-
mn
ty
—
nném a v mé duši vytvoila se ideální postava ženská, obraz milostné a dobrotivé knžny, vábící mne mocn k poetickému zpracování. Nikdo nehledej arci ten obraz v básni, kterou jsem pozdji napsal: stalo se mi jako tak mnohdy a tak mnohému spisovateli, že myšlenka nenabyla pravého tla. Ale tehdáž vznášela se ješt krásná vidina pede za sebou mnou v nezkalené zái a kynula mi k severu. nelákaly Co jsem tam chtl Jisto jest, že vavíny vdeckého badatele. Necítil jsem v sob chuti ani povolání, šárati se v zaprášených dánských archivech, hledati styk s tamjšími archaeology, konati dkladná a soustavná studia, abych snad vnesl njaký
svdn
m
.!^
nový paprsek svtla do historie královny Dagmary. Nepachtil jsem se píliš po historické pravd Vždy mi nkde dokonce pekážela. Na p. Vocel a pozdji dánští uenci dokázali, že Dagmar byla dcerou Pemysla Otakara I. s jeho první manželkou Adletou míšeskou, nikoli nkterého jiného Pemy:
slovce,
jak
jiní se
domýšleli;
Dagmaina^ roku 1205, byla
ale již
v
dob
Adleta
zasnoubení s
Otakarem
254
rozvedena a
—
dcerou v Míšni, kamž tedy poslové Valdemarovi bezpochyby
žila se svojí
a nikoli do Cech
—
pro nevstu pijeli.
To však nehodilo se nikterak do mé poetické osnovy. Pidržel jsem se radji, ba musil se pidržeti starších podání a dánské národní písn, dle níž poselstvo dánské pijelo do eské a pijalo královskou nevstu z rukou otce i matky, kteí jí svorn dali na cestu své požehnání. Ostatn, kdož ví pi chudosti a nejistot historických zpráv z té dávné doby, nemá-li snad pece pravdu ona národní píse!
zem
Pro mne stailo úpln, že Dagmar byla dcerou našeho krále Pemysla, že všechny památky velebí že dosud vzpomínka na ni její spanilost a dobrotu, blaze rozechvívá srdce každého Dána. Milostný ten obraz eské dcery královské tkvl v mé duši a byl kdyby snad nkterý vetchý by zstal nezmnn, pergamen ty neb ony rysy krásné pedstavy byl odkázal do íše bájí. Avšak, chtje zachytiti tuto pedstavu v básnické skladb, pocítil jsem touhu dáti jí alespo ásten reální podklad, spatiti na vlastní oi alespo krajiny a místa, s nimiž jest jméno její spojeno, a nalézti snad i nkteré stopy a památky po skutené Dagmae, které by mohly pispti k vyzdobení a výraznjší i
mého obrazu. Musím však hned z pedu
baivitosti
vyznati: Krajiny jsem památek našel jsem pramálo. Ovšem, vinu má snad moje povrchnost a neobratnost. Neoekávej tedy nikdo v následujících ádcích njakých nových píspvk k historii královny Dagmary. Psány jsou jen pro toho, kdo chce pijati za vdk nkolika lehce spatil, ale i
255
nartnutými obrázky dotkla
míst,
z
sdružených
mé dánské s
cesty, pokud se památkou sliné Pemy-
slovny.
Národní píse dánská práv jako Shakespeare domýšlela se asi, že echy leží pímo u moe. Pistalo podle ní dánské poselstvo u eské zem po tínedlní námoní plavb. Po vod vbec, totiž po Labi a ásten po moi, mohla by se arci ta cesta vykonati; pochybuji však, že by ji za nynjších nkdo volil. Byla by pro nás trochu zdlouhavá a behy Labské nejsou behy Rýna! Je-li pravdivo podání dánských djepisc, že svatba Dagmary s Valdemarem slavila se v Bukovci (Lbeku), nebyla by bezdvodná domnnka, že cestu svou do Dánska skuten alespo z ásti ne-li lodí po Labi samém, tedy vbec tím smrem vykonala. Mohl jsem voliti tutéž routu, ale touha spatiti hrob slavné, bájné Vinety rozhodla pro jiný smr. Jel jsem drahou pes Berlín do Šttina, probloudil odtud památné ostrovy Uznojm a Volín, kdež stávalo pyšné ono msto slovanské, a vyplul pak ústím Odry do baltického
as
—
—
moe. Stoje na parníku, který nás k
moi
unášel širokou
Odrou mezi zelenými behy, pedstavil jsem
si koráb koráb starodávného, divulepého tvaru a nádherné výzdoby, nesoucí na palub stkvlé poselstvo Valdemarovo a spanilou Pemyslovnu. Zdálo se mi vhodnjším, aby hrdinka mého epu konala cestu svou tudy mezi hroby a zbytky baltického Slovanstva, tehda již rozdrceného a skonávajícího, aby plula kolem Vinety
jiný,
266
nedávno ped tím (r. 1172) rozkotané a v tajemném vidní zahlédla ve hlubinách vodních pohbenou její nádheru, aby zatruchlila nad tím hbitovem bratrského národa a pedsevzala si orodovati u píštího manžela za ubohé pozstatky nešastného plemene. Mohla pak na moi alespo z dálky zahlédnout bílou kídovou skálu zahynulé Arkony, jako já jsem
i
spatil míhati se tajemn veerním šerem. Balt zanechal ve nepknou památku. Házel námi po celou noc tak nešetrn, že jsem tu konen npoznal moskou nemoc, která mne za plavby, kolikadenní, po erném moi ušetila.
ji
mn
a
Z jitra hledl jsem kalným okem do husté, šedé mlhy, která parník náš opádala se všech stran. Jako strašidelný koráb námonických povstí mihla se tu zde, tu onde v neuritých, stínovitých obrysech njaká mimo plující lo; zvonec na parníku našem bil ustavin jako na poplach a asem odpovídalo mu výstražné zvonní z lodi jiné; do toho znlo pronikavé pískání zkrátka, tato plavba a houkavé volání námonické mlhami mla pro nás, zkrušené k tomu moskou nemocí, ráz píšerný. S radostí pozdravili jsme beh ostrova Sjellandu (Seelandu) a Koda. Vstoupením na pevninu moje nálada rázem se rozjasnila. Po jednotvárném, stízlivém, vojensky ztuhlém Berlín uinila na mne pestrá, ilá, veselá Koda dojem velmi píjemný. I malebnjší, rozmanitjší ráz msta, rázem pro metropoli svžejší a volnjší život v dánskou mne zaujaly. Cítil jsem se tu skoro jako po
—
tém
nm
i
domácku Avšak nebudu vám Nesmrtelná
díla
líiti své
Thorwaldsenova,
procházky Kodaní. poklady rozliných
267
museí a sbírek, klenoty Rosenborgu, slavná » kulatá vž«, stará bursa s podivnou vží ze s[)letených drak,
—
vše to proslulé zábavní místo Tivoli atd. atd. cestopisv a vymyká se z již z jiných
vám
mé
rámce
rty.
Pro »
známo
mj
úel významnou
musea nordických
b\ la
starožitností*.
V
návštva
jediné
této bohaté a vele-
zajímavé sbírce poznal jsem názorn kus dávné minulosti dánské a spatil také jedinou relikvii po spanilé kížek Pemyslovn: malý, ale drahocenný klenot královny Dagmary. Byl nalezen v jejím hrob v Ringstedu. Je zlatý, emailovaný, starobylé byzantii ské práce, ozdobený drobnými malbami, jež po jedné stran pedstavují uprosted Krista, zdvihajícího k žehnání ruce, a na ramenech kíže jednu svtici a ti svtce, po druhé pak stran Ukižovaného. Dle ouška nahoe nosil se na krku a jest dutý; patrn sloužil
—
za schránku relikvií. S pohnutím a zbožnou úctou pohlížel jsem na posvátný klenot, který spoíval ped sedmi sty lety na adrech milostné královny
zárove
krajanky.
V
témž anebo jiném museu spatil jsem podobiznu manžela. V jednom sále jsou veliké obrazy dávných král dánských a mezi nimi spatuje se Valdemar II. Vítz, vysoký, rusovlasý, s malými vousy na brad, s nakroucenými trochu kníry a s lesklýma ku pohndýma oima. Nápisy tch obraz jsou divu — nmecké a pi Valdemarovi stojí mimo jiné: »Im Wendelande wird er auch Konig genannt.* O vrnosti té podobizny lze arci pochybovati nejsou patrn ony malby píliš staré.
Dagmaina
—
—
258
Rozkošná
jest
procházka
z
Kodan
na sever po
krásn upravené cest, táhnoucí se podél moského behu. Po pravici máš Sund, vždy oživený lodmi; po levici pak provází t nepetržité, nekonené pásmo vili, jedna roztomilejší než druhá, pravé t.
zv.
»Strandvej«,
korso letohrádk. Bylo již ve druhé polovici záí, ve vod u behu obrážely se zažloutlé a zaervenalé vrcholky strom, ale jinak smálo se všechno dosud nejkrásnjší letní pohodou. Lehce rozeená hladina Sundu tpytila se všechna slunením jasem a hrála mnivými barvami: po kraji bylo moe kišálov prhledné, dále leskle šedé nebo stíbrné, ješt dále krásn temnomodré nebo jasnomodré, místy blavé s modrými nebo modré s blavými prouhami, nad ním vznášely se snhobílé, ernavé nebo ervenavé plachty rozmanitých lodí a v dálce uzavírala jej modrá silhouetta švédských
tém
beh. Po druhé stran, na behu, táhla se houš bukového lesa a jiných strom, ale do ní byly hust vedle sebe zasazeny jako klenoty peetné hezounké villy. Sotva jsi minul jednu, vynoila se z houštiny jiná. etz ten vlekl se bez konce a pece neunavoval. Vždy poutalo mne opt nco nového v té výstav letohrádk, kde si Kodaští boháové, každý dle svého vkusu nebo vrtochu, upravili villeggiaturu co nejpíjemnjší. Ve smsi rzných sloh vyskytovalo se tu zvlášt zhusta zjemnné napodobení dánských selských dom: útulná devná stavení, erven nebo jinak natená, s vikýovými svtnikami a rákosovou stechou. Bezdky pipamatoval jsem si naše rozmanité chalupy eské moravské a kolik asi vdných motiv by mohly poskytnouti staviteli, kdyby chtl jednotvárnos našich i
I
269
domk
švýcarských a jiné opotebované letní architektury promíchati originálním a svžím domácím živlem. S oblibou pidávaly sob mnohé ty letohrádky
pomocí neotesaných a neoloupaných borových bezových kmen, z nichž byly sestaveny alespo vkusné ohrady. Zvlášt utkvl mi v pamé ti jeden domek,
lesní ráz
a
vru jako sídlo lesního ducha byl neotesaných borových kmen, u dveí ml sloupy z neoloupaných bezových pri se šiškovými hlavicemi, ímsy oken tvoily bílé bezové hlky, sestavené nad okny v úhledné tíhránky s pknými ornamenty, rovnž z rozliných šišek zrobenými, a šedá rákosová stecha, dole po krajích hladce ostižená, byla pokryta mechem. Každou villu obklopovala krásná zahrada, obyejn plná nachových, ržových, žlutých a jinobarvých Jiinek a topolovek, se sochami, skleníky, vodotrysky, rybníky, mosty, pavillony a jinými híkami; v jedné stál na píklad miniaturní vtrný mlýn. Vtšina domk který vypadal
:
z
byla celá obrostlá, tu
svlacem
s
velikými fijalovými
kvty, tam chmelem, obsypaným již hlavikami, onde divokým vínem s listy již zarudlými; mezi rzn zbar veným lupením kaštan, lip, buk, modín zardívala se již
nkde
ohnivá
erve
jeabin.
Ale navzdor tmto známkám podzimu tpytila se krajina ve skvostném, skoro jižním osvtlení a pipomínala mi ponkud beh krymský u Jalty. Bylo teplo, ale ne již dusné teplo letní; vzduch istý a slunný; obloha záiv modrá. Jako v rozkošném snu kráím dál a dále. Bonheur, Anna's Hoi, Ehna's Hoi, Wilhemine's Lyst a podobné ty šastné nápisy tu na letohrádcích a nkde vidím Anny, Viléminy atd., procházející se stezkami zahrad nebo sedící u vodotrysku s knihou v ruce. Nápadné i
260
asto jeví se mezi nimi útlé blondinky s neobyejn jemnou pletí a vlasem skoro do blava svtlým. Místy vábí elegantní restaurace nebo lázeské domky v moi, místy kupí se letohrádky hustji v malou osadu a nkde vpletena je do nich rybáská ves. Tu pak
vidíš nezfalšované chalupy dánské s polokruhovitými vikýi, s rámem ve štít a s adou vidlovitých hlek, hust vedle sebe upevnných na hebenu omšené, rákosové stechy. Mezi nimi rozvšeny jsou ervenavé sít s korkovou obrubou. Skoda, že ty vesnice nezachovaly sob též národní kroj. Z toho jsem vbec mnoho v Dánsku nespatil. Nkolik žen na trhu Kodaském v erných sukních se širokým sametovým pruhem a v bílém, jasn žlutém nebo ržovém epci zvláštního tvaru s lalochy a fáborem, jedna ve starobylém epci zlatém, a nkolik venkovanek v bílých šátcích, v pedu tuhých, že z nich hledl obliej jako z oválné obrue to bylo vše, leda bych pipoetl ješt erné sametové epiky se stuhami, jaké zhusta nosí Kodaské chvy. Tak minul jsem Bel evue, Klampenborg, Taarbák, Skodsborg a byl bych nejradji putoval dále pes Vedbak, Roogsted a Humlebák až do Helsingoru, kdyby hodinky a mapa nebyly upomenuly, že bych tam ped pozdní nocí nedorazil a že již pomalu as, vrátiti se do Kodan. Obrátil jsem se tedy ped Vedbákem a zamil nazpt ke Skodsborgu. Ale Prvodí po Kodani a okolí svedl mne pece ješt k malé zacházce. Vychvaloval tak výmluvn
devným
—
m
mj
rozsáhlou bukovou oboru Dyrehave, prostírající se podél pobeží, s velkolepými a rozkošnými prospekty, s tlupami pasoucích se jelenv a srn, že jsem neodolal a ped Skodsborgem do eené obory zaboil,
2U zamýšleje í)o malé lesní procházce oklikou vrátiti se nazpt na pobežní silnici a po ní do Kodan. Kochal jsem se v pkných obrazech lesních, arci náhodou bez živé oné stafáže. Hustý bukový les stídal se s malebnými tlupami lesních strom, mezi nimiž se njaký idyllický táhly krásné luiny. Tu onde stál domek. Znenáhla však stromy ídly a domky houstly, pole, až jsem pojednou zpozos luinami družila se i
i
vlastn již nemám ped sebou umlé parkové eíTekty, nýbrž pouhý, nefalšovaný dánský venkov. Mohl jsem se ovšem díviny opodál v poli pracující zeptati, kudy se dostanu nejdíve nazpt na cestu ke Kodani; ale pedn neuznával jsem to za potebné nerad jsem se blýskal svou dánštinou. a za druhé Moje linguistická píprava na cestu do Dánska byla velmi prostá: proetl jsem dánský trychtý, z nhož mi uvízla v hlav jen hrstka slov a nkolik nejobyejnjších frásí, jichž jsem se však za krátko chránil užívati, ponvadž každý Dán, kterého jsem jimi oslovil, na mne v udivení se zadíval a pak s výrazem politourit vání prohlásil, že nerozumí tatarsky. Totiž nevím, co prohlásil, ponvadž jsem já zase z jeho dánroval, že
—
—
nerozuml ale jisto jest, že chápal ty dánskíí fráse v mé peliv xile trychtýe procezené výslovnosti práv tak málo jako tatarštinu. Proto obmezil jsem brzy svou dánštinu na spiseseddel (jídelní lístek) a ól (pivo), kterážto dvojice slov mi na cest Dánskem si kdo o mém smru duševním co z nouze postaila. hotelu druhé ady, Kodani bylo mi ješt hej! kde jsem se ubytoval, ignorovali sice ubohou franinu, s kterou jsem se po nkolika nezdaených dánských pokusech ostýchav vytasil ale za to spustili na mne štiny ani zblu
;
su —
— su V
V
;
Svatopluk
ech: Sebrané
spisy
VU.
17
202
jakž takž
nmecky
a
cht necht
musil jsem pijati tu
obcovací e, uchláchoHv arci své vlastenecké svdomí prohlášením, že nejsem »tydsk«. I mimo Koda na místech, jež navštvují cizinci, mohl jsem se tu a tam s hostinským, strážcem kostela nebo jiným lovkem dorozumti, ale astji osvdila se skrovná zásoba mých jazykových vdomostí zcela neplatnou a celkem slyšel jsem v Dánsku, v Kodani samé, pramálo cizího hovoru. Ovšem nechci z povrchních pozorování své krátké cesty a z toho, co stalo se mi teba pouhou náhodou, vyvozovati žádných všeobecných úsudkv. Nevím také, smím-li souditi z následující cestovní episodky, že nmina netší se v Dánsku valné oblib. Na cest železnou drahou z Kodan do Korsoru dostal jsem se do plného vozu tetí tídy, kde dva cestující mluvili spolu nmecky. Bodrému dánskému venkovanu, sedícímu naproti, nebylo to patrn po chuti. Nebo zaal hodn nahlas, za pochvalného nebo alespo shovívavého úsmvu ostatních tvrdou nminou odíkávati posmšnou prpovídku Mein Hut hat drei Ekken, drei Ekken hat mein Hut snad jediné, co výraz jeho obz nminy znal a zvuk jeho slov a lieje svdil, že nehodlá tím nikterak projeviti své sympatie. Ale as již, abych se vrátil ke svému výletu. Pravil Koda leží jsem si: K emu zbyten se poptávat asi tamhle a dám-li se tímto smrem, dostanu se zajisté brzy na silnici. i
—
—
i
nmin Nm-
cm
—
Jdu, jdu, ale silnice poád se neobjevuje. Kolem jen lesíky, luka, role, rozptýlené dvorce. Po dlouhém putování dostihl jsem konen malé ddiny. Drahnou chvíli jsem zkoušel ne udivených vesnianech marn franinu, až se posvou dánštinu, nminu, ba snad i
263
njaký od
vyskytl
sléze ale
hlavy k páté
sice
iiazený,
vzdláním pokroilejší ková, který mi dovedl
vy-
jdu cestou zcela opanou a že se dnes již pšky do Kodan nedostanu. Mohu prý býti rád, dojdu-li za svtla do nejbližší železniní stanice Lynyby. Nezbylo mi než s díky uposlechnouti jeho rady. Piznávám se, že mi nebyla hrub píjemná ta chze za veera neznámou krajinou s pomyšlením, že snad budu nucen hledati nocleh v njaké bídné vesnice, kde živá duše se mnou se nesmluví, a byl jsem skuten rád, doraziv za první tmy do Lyngby ješt v as, abych se vrátil noním vlakem do Kodan ze své bez-
svtliti, že
dné
potulky.
Ale jelikož jsem shora zárove zabloudil do linguistiky, chci zde promluviti nkolik slov o jménu své hrdinky.
Dcera Pemysla Otakara ského, nazývala se (což
Vocel
pekládá
—
provdaná za krále dánMarkéta a jméno Dagmar »denní panna*) dáno jí teprve I.,
pvodn
dle jednch pro její spanilost; jiní však odvozují to slovo od eského Drahomi jak prý Markéta domácím slovanským jménem také byla nazývána. Dánský básník B. S. Ingemann ve svém románu v
Dánsku
Valdemar Vítz praví: *Ceské jméno Danxmar, snad správnji Dargmar nebo Dragomir, jak Markétu krajané
její
také nazývali,
promnilo
se
v
ústech
na-
dšeného dánského lidu rázem v Dagmar ili Dagmor, jak íkali ranním ervánkm; nebo když ped ním z moe (Ingemann mluví tu o jejím píjezde po lodi do Dánska) vystoupila se svým zlatorusým vlasem a dobrotivým, jasn záícím obliejem, jevila se mu vskutku jako jitní zora, a národ doufal také, že jejím pícho-
dem
vzejde
Dánsku nové, pekrásné
jitro,
v
nmž
obraz
264
zbožnosti a nevinnosti sdruží se s hrdinností a vzácný a šastný svazek nejušlechtilejší žen-
míru,
silou ve
nejstkvkjším rytíským mužstvím Jméno Dagdne v ústech lidu a drahým jménem tím Dánsko odtud i písních skald po všechen as nazývalo své nejdobrotivjší a nejmiskosti s
mar
podržela královna od toho
lostnjší královny.* Filologie dánského básníka, jenž pekrucuje Dranám arci vylouditi úsmv homi v Danxmar, jako v témž románu »hofmestr« u eského královského dvora s krásným eským jménem Ib Urn; ale citované vty dosvdují, jak milostný a 1 bezný obraz jméno
mže
Pemyslovny budí v myslích dánských. Dagmar vroucí lásku národa si získala, líí jiná národní píse dánská, v níž opakuje se po každé sloce refrén: i>Ta panna pijela ze slavné eské zem.« naší
ím V
první písni slyšeli jsme, jaké napomenutí král dcei své na cestu; zde poznáváme, že láskyplné nauení mateské provázelo Dagmaru do
eský i
dal
ciziny.
Své dcei eská královna to nauení dala, by, když do Dánska pijede, o ctnost a est svou dbala Ta panna pijela ze slavné eské zem.*)
—
Dále ukládá královna dcei, aby vyprosila na budoucím choti, by propustil ze žaláe svého strýce biskupa Valdemara, vznného pro skutky vlastizrádné, pak aby zrušil da z pluhu a dal svobodu všem Poslušná vle matiny, Dagmar hned za jitra po
vzm.
satku vyprošuje
si
na manželi tento
*) V této a následujících výatcích podávám peklad Vocelv beze zmny.
z
trojí
»dar lásky*.
dánské písn národní
:
265
První prosbu nechce Valdemar splniti namítaje: »Vyjde-li biskup na svobodu, budeš za rok vdovou.* Ale Dagmar snímá zlatou korunu s hlavy a klade »Když slovo zde se neplní, což ji ped krále mluve: v Dánsku init dále?« Král rozkazuje po té, aby strýc jeho byl propuštn
vzení
v Oringsborgu. Biskup tžkým krokem vystupuje ze žaláe a naíká: >Let dvanácte jsem ztrávil zde, jak as dlouhý byl!« z
mn
Hebenem
zlatým sestra
mu
vlas žlutý esala,
na každou kade pletenou slziku plakala. »Ó píesta, milá sestiko, tak horké slze líti, za jediný rok svobody chci žele svého mstíti!*
Píse dokládá, že biskup Valdemar skuten msty své netajil, až z Dánska byl vyhnán Dagmar pak tžce nesla, že za dobré odmnil se jí zlým. Než Dánsko plesalo nad píchodem dobré královny, blaze žil i rolník, sproštn tžkých daní a plat z pluhu. Lid miloval královské manžele a vznášel k ne;
mšan
besm
prosbu Pán Kristus žehnej oba dva, by dlouho spolu žili, by slovo boží, šlechetnost a pravdu velebili — Ta panna pijela ze slavné eské zem.
Ze Dagmar tšila se
i
vroucí lásce svého manžela,
písn národní na mnohých místech. — Vocel praví d!e njaké dánské zprávy, že Valdemar dal vystavti pro ni zámek Dronningholm (královnin ostrov), jehož skrovné pozstatky prý dosud hlásají
s{)atiti lze
u Borre-Só (só
=
jezero)
na
Sjellandu.
266
Avšak hledal jsem marn na své mapé Sjellandu toho jména a také mj Kodaský hóteher nechtl o vdt. Obrátil se na njakého »pana profesora*, práv v hostinci pítomného, ale ten vrtl
jezero
nm
i
hlavou a prohlásil konen, že Borre-So neleží na Sjellandu, nýbrž na ostrov Móen a tam že neví o žádných zi-íceninách snad prý se mýlím s Gurre-So, které leží vskutku na Sjellandu nedaleko Helsingoru v rozkošné krajin a pi nmž jsou zbytky starého hradu, kde prý ;
Valdemarové
mívali letní sídlo.
Nepátral jsem dále a vydal se na cestu k jezeru Gurrskému. Stailo mi spatiti vbec pvabnou jezerní krajinu s rozvalinou, z níž bych si mohl vykouzliti onen ostrovní Dagmain hrad, který svdn kynul mé fantasii.
Znovu zamíil jsem tedy
z
Kodan
na sever, ale
tentokrát nikoli po krásné »Strandvej«, nýbrž železnou drahou, která mne rychle donesla do Helsingoru.
V Helsingorské pevnosti, hrdém, staroslavném Kronborgu, pipamatoval jsem si živ scénu Hamleta s duchem, kterou sem Shakespeare klade, a zaletl pes úzký, ^ plachtami oživený pruh Sundu alespo zrakem do Švédska, jehož protjší beh s mstem Helsingborgem a Kullenským pohoím zde již v podrobi
nostech zeteln se jeví a pestrý, obraz poskytuje.
v
pravd malebný
Potoulav se ješt trochu v okolí msta, kdež mi jedna studánka s vytesaným nápisem Ofelia's Kilde (Kilde pramen) opt na mysl uvedla arokrásnou postavu Shakespearova dramatu, odboil jsem na cestu i: vesnici Gurre.
=
Tichou, milou krajinou došel jsem k
cíli
své pouti.
267
Hrstka roztomilých chatrí, poloskrytých v hustém stromoví, tulí se k malému jezeru, jehož modrostkvoucí hladina záí z obruby skupených pahork, porostlých po vtšin krásným bukovým lesem. Mezi nimi jsou údolí, do nichž voda zabíhá snivými choU behu chvje se vysoké rákosí, prázdný boty. rybáský lun hou[)á se u nžného, hust rákosím porostlého ostrvku, v lehce zamlženém, modravém pozadí míhá se bílá plachta jinak v.íe bez hnutí, pohíženo v tichý, líbezný sen.
pkn
—
Vhodné
to místo pro hnízdo duše holubicí. sídla?
Ale
kde jsou rozvaliny královnina
m
Musil jsem se doptávati a tu teprve dovedli na místo, kde skrývaly se pod hustou smsí buk a biz, tsn u jezera nízké zbytky malého hradu, skoro ze stop tchto mžeš jen souditi, již jen pdorys jeho že stála uprosted tyhranná vž s komnatkami, obklopená malým nádvoím a hradbou se tymi polookroohlými výstupky nebo vžemi v rozích. Ale tištný Prvodce míní, že jsou to jen ssutiny jedné ásti hradu, jehož hlavní budova stála prý uprosted jezera; vesniané zase vyprávjí, že za starých dob voda sáhala dále a že teprve vyschnutím jednoho výbžku jezera zíceniny ocitly se na suchu. .
mj
Nuže v tom rozkošném zátiší prožili snad Valdemar Vítz s Da^^marou dobu svých libánek. Hlavní postavou v historii a povstech Gurrského hradu jest arci jiný Valdemar, poslední toho jména král dánský Atterdag (prý dle oblíbeného jeho poes píjmím kadla: Zítra je také den), který zde zapomínal na íši a manželku Hedviku v objetí své milenky, krásné 'J^ovelille (malá Tove).
268
Ale na mne shlédla místo malé sirény jiná, známá podoba, milostná tvá dobré královny, s arkýe bájeného hradu, který zamihl se pojednou mé obraznosti uprosted jezera, práv když veer okolní chlumy postýlal fijalovou mlhou a vodní hladina arovn zaplanula v purpurových odlescích západu Druhého dne spatil jsem skutený zámek jezerní. Z Fredensbcrgu, kam jsem z Gurre na nocleh dorazil, navštívil jsem totiž slavný Frederiksborg u msteka Hillerodu. Tento velkolepý zámek byl na poátku 17. století králem Kristiánem iV. uprosted jezera Hilleródského ve zvláštním goticko-byzantinském slohu vystavn a po strašném požáru roku 1859, který jen holé zdi zstavil, ohromným nákladem v bývalé nádhee obnoven. Za mé návštvy byla vnitní úprava zámku již skoro ukonena. Rozsáhlá, imposantní budova, jejíž ervenavé cihlové zdi a malebné vže na všech stranách mihav se obrážejí v jezerní hlubin, uinila na mne dojem neobyejn mocný a když jsem prošel množstvím komnat, vyzdobených bájeným vru pepychem záivých barev, zlata, stíbra, maleb, ezeb a jiných umleckých ozdob, když jsem konen z nádherného, pestrými svity vysokých malovaných oken arovn osvtleného zámeckého kostela opt vystupoval na prostranný dvr tu zdálo se mi, že se probouzím z divukrásného snu, že vycházím z kouzelného paláce pohádky. .
.
.
i
:
Zpátení cestu z Dánska koral jsem pes ostrov Fyen (Fiinen) a Jutsko, možno íci po souši, nebo krátká peprava po parníku pes Velký Belt mezi
26Í)
Sjellandem a Fyenem a po parním prámu pes Malý Belt mezi posléze jmenovaným ostrovem a Jutskem neNa Sjellandu uinil jsem ješt zastojí skoro za e. stávku u hrobu Dagmaina v Ringstedu, o níž se zmíním na konec. bystrý vlak unášel, poFyen a Jutsko, jimiž skytovaly s malými promnami tytéž tiché, idyliické obrázky, jaké jsem vidl na Sjellandu: ploché nebo mírn pahorkovité krajinky, role, luiny s pasoucím se skotem, roztroušené skupiny buk a jiných listnatých stromu, jasná jezera a jezírka, osamlé dvorce, obklopené stodolami a stromovím, vesnice z domk krytých šedivým rákosím neb slámou, s obílenými nebo neovrhnutými cihlovými stnami, v nichž se kižuje
m
erné nebo hndé
trámoví, bílé nebo ervené kostelíky zvláštního prostikého slohu, tu tam sivý vtrný mlýn, pívtivá msteka, nkde s šedivým, zvtralým chrá-
—
mem
a na všem nebo jinou starobylou stavbou mírný lesk jasného podzimku, který již lesy ásten zabarvoval do žlutá a hndá. \'zpomínám na jeden obrázek z Jutska: Slunce práv zapadlo a poslední bledé zlato hraje po údolíku,
spoíval klidný,
jímž se kroutí potok. V dolince nevidíš ani stromu, ani zvíete, ani lovíka; jen osamlý domek stkví se v hasnoucí zái denní uprosted prázdné, travnaté strán, obklopen stohy, stodolou, stájemi a sku-
tsn
pením strom. nejmenšího
V
ruchu
nm a kolem nho nepozoruješ ani — vypadá, jako by odpoíval již
ve hlubokém spánku, pivinuv k sob na noc ochrann a laskav ty stohy, stromy a všechno, co mu patí. Když ten obrázek svatého míru peletem zmizel po jedné stran, pohlédl jsem na druhou: tam blýskal krásný fjord (dlouhý záliv moský) s temným lesem
270
v pozadí. Dlouho provázel nás jeho tpyt; tu se skrýval, tu opt vybleskoval; a ješt když jsme dorazili do Koldingu, záila hustým již soumrakem jasná jeho voda, nad níž se rýsovaly neurit plachty lodic a v níž se obrážel plmsíc, stojící nad ohromnou zíceninou, která píšern shlížela na nás prázdnými otvory etných oken byl to zbytek prastarého zámku Koldinghusu, obývaného ješt r. 1808, kdy za pobytu maršálka Bernadotta vyhoel. Za úplné tmy pijel jsem do Ribe a našel ve skromném, ale istém hotelu slušný nocleh, zkalený pouze nešastnou náhodou, že práv tu noc Ribský mladý svt v hostinském sále konal njaký elitní ples.
—
Ribe (nm. Ripen) spojeno jest nejtsnji s hikrálovny Dagmary. Její jméno pipomíná mstu se staroslavným doby nejvtší slávy, kdy soupeilo Roeskilde, stavši se na as místo nho sídlem královským. Sem pivezl Valdemar II. svou mladou cho, zde sídlila obyejn po boku jeho, zde také zemela. Za dávných, stkvlých dob mlo prý Ribe 14 kostel a kaplí s 4 kláštery a kvetlo rozsáhlým obchodem do cizích zemí. Nyní je mstekem s 3670 obyvateli a slyne toliko vyrábním oblíbených po celém Dánsku vlnných látek. Domy má vtšinou jen nízké, trámovím prokládané, mnohdy s vystupujícím do ulice
storií
i
patrem,
podepeným devnými vyezávanými
sloupci.
Ale jeden ctihodný, velebný svdek dávné slávy zachoval se dosud ve stedu msta Je to bývalá katedrála, s jejíchž cihlových, zvtralých zdí shlížejí na nás mnohé vky. Byla vystavna koncem 12. a na za-
271
átkii mary. strmí
století, tedy práv za dob královny Da^^Pdorys má podobu kíže, a v [)edu po stran vysoká, tyhranná vž beze stechy, jejíž plat1.-].
Mn
forma poskytuje rozsáhlou vyhlídku jí arci neposkytla, ponvadž práv mlha zastírala vzdálenjší krajinu. Vidl jsem pouze ploché okolí Ribské beze strom, s jediným lesíkem luiny, role a šírá vesovišt, po nich rozptýlené dvorce a tu a tam ddiny se špiatými vížkami kostel. :
Jutsko vtšinou postrádá pírodních krás; ale východní jeho pobeží má adu malebných krajin, z nichž nejvíce chválí se okolí msteka Veile, které jsem z Ribe ped svým odjezdem z Dánska ješt navštívil. Krásný fjord vniká tu daleko do zem a rozlévá se u msteka v podobu jezera, obklopen jsa se všech stran malebnými vrchy s hustým zeleným, ale tehdy již místy podzimn pestrým rouchem lupenatých a jehlinatých les. Veile samo má domky po mstsku ist vystavné, ale kolem nho a semo tam údolím vidti obydlí selská z cihel a trámoví, rznými barvami natená: tu zdi bílé a v nich trámy erné, tu stny ervené a trámoví bílé, tam zase naopak a podobn v rozmanitém stídání, což iní pkný a veselý dojem. S rozkoší pohlížel jsem na ty pestré domky, roztroušené mezi luinami a políky [)0 obou stranách modrého fjordu oživeného bílými plachtami, a na ty lesnaté vrchy kolem, zelené, hndé, zažloutlé a zaervenalé, tu s jasnjšími, tam s temnjšími pruhy, chvílemi vesele ozáené, chvílemi zakabonné, podle mnivé hry slunce a mrak na obloze, a v dálce tam, kde smrem k moi súžené behy fjordu zdánliv se stýkaly, splývající
modravou
silhouettou.
272
Ale vrame se k Ribskému chrámu. Postranní kamenný portál, stáím všecek zvtralý a zernalý, podstavce jeví sochaskou práci pradávného rázu: sloup s obou stran mají hrubou podobu zvíat, prý lv, a kolem nich i nad sloupci spatuješ množství polovypuklých figurek, namnoze již tak zvtralých, že stží rozeznáváš nemotorné jejich obrysy. Uvnit chrámu obdivoval jsem se velikolepé kupoli a nkterým náhrobn'rn kamenm s krásnou starobylou prací sochaskou. Velmi staré jsou prý také gotické kostelní stolice
pkn
nejvíce
vyezávané
zajímala
mne
z
dubového deva. Avšak kovová ktitelnice
—
prastará
»dar královny Dagmary,* pravil o ní šedovlasý kostelník, který mne provázel chrámem. Jest ozdobena po stranách obrazy: Kristem ukižovaným, Kristem žehnajícím, nejsv. Trojicí a jinými, jejichž ráz živ mi pipomenul obrázky na kížku královny Dagmary v museji Kodaském. hlavního chrámu pozoruhodný jest v Ribe ješt jeden starý gotický kostel, rovnž z cihel vy-
Krom
stavný. Pevný Ribehus, sídlo Valdemara a Dagmary, dávno zmizel s povrchu zemského. Jenom nepatrné stopy starého Ribského hradu zachovaly se nedaleko msta:
tyhranná, travou porostlá vyvýšenina, kolem se
moálovitý, rákosím zarostlý píkop a pi
níž táhne níž
dosud
jest patrná bývalá hradní cesta.
Brzy
do
hotelu.
vrátil
A
jsem se z výzkumné procházky nazpt Ribe leží tsn pi hranici nmecké,
neumli
v hostinci jinak než dánsky. Arci sluší dože ona hranice není ethnografickou: daleko za Ribe k jihu prostírá se ješt kraj ist dánský, který byl hrabivým po válce r. 18(54 od ma-
dati,
Nmeckem
273
teské zemé oderván. Krom toho neleží Ribc na dráze Ilambursko-Kodaské, nýbrž na odboce této dráhy, stranou od obyejné routy cizinc. V buffetu trnila štíhlá, hezká Dánka bledmodrých oí a blorusých kadeí. S pívtivým úsmvem popošla mi v ústrety a zasypala mne laskavými dotazy, jsouc patrn ochotna, snésti na mj stl všechny poklady hotelu; ale nikdy neobjevila se nedostatenost mého jazykového repertoiru zetelnji než práv v této chvíli. Ani moje obligátní o nechtlo se tentokráte uchytit. Marn vyrážel jsem úsen o a zpíval hned zase táhlé éél modré oi tázav spoívaly na a blorusé kadee rozlétaly se vrtivým pohybem hlavy v tepctavou glorii Po drahné teprve chvíli pochopila, na a všelidské slovo beefsteak, které dobylo sob dánském jídelním lístku obanského práva, doplnilo moji skromnou objednávku. ilá a švitorná seveanka, nedbajíc mé nechá1
1
—
1
mn i
a nesrozumitelnosti,
pavosti
ujímala
se
i
dále
cizo-
rodého hosta, a já, hled v její vesele záící oi a na tešové, smjící se a štbetající rty, vzpomínal si na besedy Puškinova Kavkazského zajatce s krásnou erkešenkou, podobenství kulhá ve mnohých píinách
a
a
hlavn
bžek
v
té,
že nebyl
nám tlumoníkem dvtipný
milosti.
Od
Ribc
Za
stará
je malý kus cesty k Severnímu moi. pinášela blízkost moe mstu našemu rozliné nejen bohatství zámoským obchodem, nýbrž svízele: boulivé vlny asem zaplavovaly rovinu, moští i
loupežníci
vnikali
vraždíce
a
pálíce
až
do samého
:
27á
msta
a
nkdy
mocnosti,
povrivé obyvatelstvo tajemné povst' naplovala hlubiny moské. žena (Havfrue) má vynikající úkol v postrašily
i
jimiž
Moská
dáních o královn
Dagmae:
Národní píse dánská pje
moskou ženu lapit dal — Moská žena na luhu taní! —
Král
a uvznit
ji rozkázal, že elí jeho vli.
Než Dagmar volá sluhy své
—
Moská
žena na luhu taní! »Necht žena sem se pivede, by konala mou vli.«
—
—
Podušku hladí Dagmar te Moská žena na luhu taní! »Odpoi sob, u mne se a vykonej
mou
vli.«
I žádá královna, aby jí moská žena zvstovala budoucnost. Tato pedpovídá Dagmae, že porodí ti syny, kteí budou všichni korunováni, ale za tetího
že dá
mladý
život
svfij.
Královna zdšena zastírá si obliej a pak žádá krále, aby moskou ženu propustil. Král se zdráhá prav, že by mu zkazila sedm lodí, ale když Dagmar k nohám jeho se vrhá, iní dle její vle. Královna dala po té moskou ženu obléci v šarlat, dovésti ji k moi a tam posaditi na vlny. Dagmar s pannami svými slzela na behu, ale moská žena zpívala k nim odplývajíc na vlnách: Neplate více pede mnou
Moská
—
žena na luhu taní!
—
Nebesa otevena jsou tvou konala jsem vli.
275
V
nebesích budeš blaze
Moská žena na luhu Tam véný svatý pokoj
žít
—
taní! mít
—
tvou konala jsem vli.
moe
chtl jsem Ocitnuv se tak blízko Severního l)ohlédnout i na jeho hladinu a zamíil proto odpoledne po silnici smrem jihozápadním doufaje, že tak nejpohodlnji dojdu k cíli.
Kráím
zvolna, málo lidí potkávaje, jednotvárnou krajinou, rozbrázdnou píkopy a pokrytou pastvinami, po nichž se pase množství z vtší ásti krav, ovcí a koní. Veliké plochy jsou porostlé jen vesem. Po stromu daleko vkol ani památky. iMezi rolemi a pastvinami vidti osamlé selské dvorce,
l)lochou
hndým
obílené nebo bez omítky, nkteré znané veliké, stavení piléhá obyejn v pravém úhlu postranní kídlo, obsahující chlévy, stodoly atd.
z cihel,
K obytnému
Pede mnou
na obzoru
blýská se cosi na slunci,
patrn kousek moe, za mnou vyniká nad Ribské domy tyhranná, nnhoe ploše zakonená vž starého chrámu, která oku zvyklému na špiaté stechy nebo kulaté bán kostel jeví se kusou. Šel jsem tak dosti dlouho, snad hodinu nebo dv, když mne pojednou
zarazil strážní
domek
s
nmeckým
nápisem. Rozhodnuv se v poslední chvíli k odboce do Ribe, nepohlédl jsem ped tím na mapu a neml tušení, že msto leží tak blízko hranic nmeckých. Byl jsem proto nemálo pekvapen, stanuv tak z nenadání na nmecké Na prahu domku stál v plné uniform statný nmecký strážník. Ponvadž mi zatím blyštivý proužek
pd.
vody opt
z
obzoru
zmizel,
zeptal
jsem se strážníka
276
na cestu k moi. Ukázal na vesnici stranou od silnice; za tou že jest blízko ke behu. Ve vsi bylo ticho a prázdno jen nkolik ps, nezvyklých asi v tom odlehlém zákoutí na cizí hosti, zuivým štkotem. Zašel jsem do hostince, uvítalo ;
m
kde staiký hostinský ležely dánské noviny.
oslovil
m
dánsky.
Na
stole
Ptám
se starce, náleží-li vesnice ješt k Dánsku. »Ne, k Nmecku,* odpovdl s povzdechem, a provázel, vyetl jsem z pohledu, kterým svou »bohužel!« A také mladá žena, snad jeho dcera, jaksi vložila jim ten výraz do truchliv na mne pohlédla. oí jen vlastní moje nálada?
odpov
i
Busi tomu jakkoli, já vidl v té chvíli smutek na jejich tváích, tesknota ovála mne v té jizb a soustrast' lehla mi na srdce. Zdálo se mi, že všechno kolem žaluje na útisk a kivdu. Jakým právem stali se tito lidé a všechno dánské obyvatelstvo severního Slesviku ástí íše, která jim násiln bere jazyk mateský, rve odvké jejich svazky s rodnými bratry a vnucuje jim národnost cizí.M K emu páše se takové barbarství v devatenáctém vku! Vzpomnl jsem si na francouzskou Eísasko-Lotrinska, na zbytky Srb lužických a pedevším na ubohé Poláky poznaské. Nestydí se veliký, mocný národ urývati a ubíjeti ásti národností jiných, jen aby rozšíil — teba pouze o nkolik mil hranice bvé obrovské íše, té íše, která z valné ásti již jest hbitovem etných slovanských národ, vyhlazených nestydí se národ ten surovostí temného stedovku vysoce vzdlaný, jenž s chloubou nazýval sebe národem filosof, páchati ješt v našem osvíceném století, jako tam v Poznaftsku, bezpráví do nebe volající, jen aby ukojil svou národní hrabivost a ješitnost?! Ba, nerdí
ás
—
—
277
vždy nejvyšší jeho mose ni dost málo za ty skutky dlou jest irý, bezohledný národní egoismus. Ke zvý;
šení své
moci a slávy
má
neštítí se
žádných
prostedk,
práva a jiným ukazuje toliko záš, násilí, brutální moc. Týž národ, který nadšené deklamuje o své posvátné lásce k ei a národnosti vlastní, neostýchá se urážeti jiné dert ke dni v posvátných tchto citech a týrati je kivdami, které by prohlašoval za hanebné samém byly páchány od jiných zloiny, kdyby na jen pro sebe spravedlnosti
—
hesla
ušlechtilé
lidskosti,
nm
národv.
—
nevole má vzkypla Promite mi tyto reflexe jako tehdáž v té šlesvické dánské vesnici a jako pozdji na hraniní nmecké stanici, kde nmetí úedníci mli jen posupný úšklebek nebo urputné slovo nmecké na stýkají se v této stanici dánské dotazy obecenstva, skoro se samými Dány a »nmecký« kraj kolkolem ani jediného nmea ješt daleko na jih nemá ckého obyvatele, Vzpomnl jsem si bezdky na moravské úedníky, úedníky a sluhy železniní, jež slýchal jsem jako na posmch nmecky hulákati do zástupu prostých Hanákv a Slovák, neznajících ani slova nmeckého; vzpoml jsem si na le nechci buditi v pamti vaší ta nesíslná bodnutí jehlou i otrávenou dýkou, z nichž skládá se tak dlouho již naše vlastní národní martyrium. A bohužel není národ onen v Evrop jediným, jenž nezná lidskosti a práva lidem jiného pvodu a jazyka. Zda brzy již nadejde lepší doba, jež od posvátného citu vlastenectví a lásky k národu svému odstíhá ty ohyzdné a jedovaté výstelky, poskvrující naše vzdlané století?!
a
tém
—
vi
* Svatopluk
ech
:
Sebrané spisy. VII.
18
27
Ml
Severní moe! bych mu vnovati obvyklou vzletnou apostrofu; ale k hanb pamti své musím vy~ znáti, že ani urit nevím, zdali jsem spatil královskou jeho tvá. Soudím sice, že jsem tu krátkou procházku z vesnice na jeho beh vykonal, a v mých vzpomínkách
míhá se nejasn
pahorkv
cosi jako
a šedá vodní
polokruh holých písitých ale uritého tvrzení nechci
plá;
se odvážiti.
na
I
mne
uinilo
moe, když jsem poprvé ped
stanul na pobežním boulevardu Odesském, dojem náležitý živ tkví mi také v pamti obraz Baltu, v zrak se kochal s pobeží Uznojmského u Háringsdorfu ale Severní moe, jestli jsem stanul skuten u jeho vln, nerozechvlo píliš mou duši, nebo ani ve svém denníku z dánské cesty nenalézám o zmínky, tam nkolik stránek vypluje líení, skoro podrobné líení všeho, co jsem vidl na zemi k Ribe. Byl totiž i na nebi zpátení cestou od pekrásný veer a tužka má snažila se zachytit všechny ty arovné odstíny a pechody barev, jimiž slunce, klesajíc zvolna do moe, zdobilo západní nebesa. v denníku a živ vzpomínám, kterak za mnou tpytil se jako zlatý diadem, na obzoru proužek kterak nad ním veliké slunce ve ztrhaných bílých a modravých oblacích tu se skrývalo, tu opt probleskovalo, zlatíc jejich okraje, kterak oblanou tásní v nádšarlatových, ržových, oranžových, fijaherné lových a jinobarevných záí níž a níže k moi se sklánlo, až zmizelo posléze za obzorem zstavujíc na
ním
nmž
;
mj
a
;
smšn
nm
a
moe
tu
moe
promn
nebi jen lácích.
bled nachové odlesky po rozptýlených ob-
Vzpomínám také, že pi pohledu na ty ervánky pede mnou opt líc milostné podoby, která
vynoila se
279
kdysi z téhož
moe
jako blaliovstná zora lidu dánDánsko lahodnou záí, brzy opt zašla, tiše a krásn jako ervánek veerní. Hic! tamo, kde práv bledý plmsíc vychází nad šerou Ribskou vží, v komnat hrdého Ribehusu, z nhož zstaly tam u msta jenom nepatrné stopy, vydechla kdysi Dagmar svou andlskou duši. skéinii vysvitla a naplnivši
Ve smsi prastarých, zvtralých figurek, vytesaných na portálu Ribského chrámu, upoutala mou pozornost jedna dosti dobe zachovaná a jemn provedená tvá, spanilá a dobrotivá, s pohledem jako u blahém vytrod zem odvráceným a do záe nebeských vidin pohíženým. Tvá njaké svtice ale já pravil sob, že to zajisté obliej královny Dagmary, za jejíhož pobytu v Ribe a jejíž podporou tento chrám byl staven, a jejíž slinou podobu zde souvký socha do kamene žení
—
vtesal.
Tato líc, doplnná mou fantasií, pedstavila se mi nyní na poduškách smrtelného lože, v komnat dávného Ribského hradu, kde Dagmar skonávala jedné krásné noci májové. Historická zpráva dí suše, že královna Dagmar po manželství zemela dne 24. kvtna 1213.
osmiletém
Ale vdný dánský lid vylíil její smrt krásnou nejkrásnjší z písní o královn Dagmae, jejíž každá sloka vyznívá v bolestný, tklivý refrén: » Královna Dagmar v Ringstedu leží.
Podám zde obsah a nkteré Vocelov ásten zmnném).
sloky
(v
peklade
280
v Ringstedu hrob eká na povolati všechny vzácné Dánska paní Královna Dagmar v Ringstedu leží.
Umírá v Ribe knžna Dagmar,
Tu kᎀ
k
—
sob
Zvlášt žádá, aby k ní pivedli Kristinu, milou její družku.
zbožnou
Ve zlat rudém Kristina tu vešla, smutné líce, okem nelze jí pohlédnout v jasné svíce Královna Dagmar v Ringstedu leží.
slzícím
Dagmar objímá
ji
ni.
pannu
—
v úzkosti a ptá se:
»Znáš li pak ísti též i psát a zažehnat mé hoer Chci šarlatem t pokryti a dám ti svého oe.«
»»Já umím
ísti, psáti též a
vte mému
slovu,
nemoc vaše
krutjší jest železného kovu.<« Tu vzala knihu Kristina a smutný osud hlásá: »»Nad ocel tvrdší jest váš bol, jen v Bohu vaše spása «« A opt písmo posvátné bedliv ítá dále, a vizte, oko královny se kalí neustále. že
Dagmar, aby poslali do Skanderborgu pro manžela. Mladý pacholík sedlá hned kon a s vichrem o závod uhání ke Skanderborgu, kde vyizuje truchlivé poselství. prosí
I
jejího
král te stolec pekotil, že každá kostka znla: »Chra, Bože, aby zemíti má drahá Dagmar mla!« Ze Skanderborgu Valdemar se stem panoš spl, a pes most Gredstedský s ním jen Dagmain sluha jel. Když chvátal pes Randbolský luíi, s ním patnáct bylo jen,
A
a
pes Ribský když
letl most,
Však pece dojel pozd: uprosted hoekujících žen a jen útchu, že mu z Dagmaina Ale Valdemar prosí pítomné modlitbou nebožku vzkísili, ješt promluvKti.
tu pán
byl samoten.
Dagmar Kristina
leží již
má
pro
mrtva
nho
boku synáka vyezali. ženy, by s ním vroucí aby mohl s Dagmarou
28 L
A pozdvihne »Pro král a
se královna,
pán
mj
má oi
poznovu
krvavé do té bídy zve
m
:
:«
Oznamuje pak manželu své poslední žádosti: aby mír do zem uvedl a propustil; aby nejmladšího jejich syna brzy do boje nepouštl a ped smrtí svou korunovati dal, ponvadž syn Berngertin (Berengarie
vzn
Portugalské, druhé manžeiky Valdemarovy) bude stroúklady jeho životu; aby pustil z mysli Berngertu a pojal za cho krásnou pannu Kristinu. Valdemar sMbuje, že vše milerád vyplní, jen s Kristinou služebnou že se nechce zasnoubiti.
konen
jiti
»K služebné pann Kristin když velkou nechu máte, pro trpké kvítko na cestu do Portugal se dáte!« praví královna,
svj hích, že vroubila,
A
naež ješt oznamuje pítomným
totiž
zaež
ji
jednou v nedli
Bfth potrestal touto zlou nocí.
píse koní posledními slovy
»A
slyšte ješt,
jediný
rukáv hedvábný
pane
mj,
umírající:
co zjevím v této
že andílkové na nebi již kývají mi k
sob
Královna Dagmar v Ringstedu
leží.
»Že volá as, bych odešla, tam po dušikách toužím jen
již
moje
<^
v sklonku,
— slyš znní rajských zvonk
Královna Dagmar v Ringstedu
Královna Dagmar
žití
dob,
—
«
leží.
Ringstedu leží! Valnou vtkráloven dánských chová staroslavný dóm v Roeskilde ale Valdemar II. s první druhou manželkou a nkteí jiní panovníci zvolili sob za místo vného odpoinku chrám sv. Benedikta ili sv. Knuda v Rinistedu. šinu
zemelých králv
v
a
;
i
2d2
Jak díve
ji
povdno,
navštívil
jsem
i
toto pra-
msto, jež z bývalé slávy zachovalo si toliko jmenovaný chrám s královskými hroby. S pohnutím stanul jsem u nkolika prostých desek náhrobních, zapuštných do podlahy chrámové, z nichž jedna nese pod vytesanou korunou krátký nápis: Regina Dagmar, staré
prima uxor Valdemari II. Zde tedy rozpadlo se v prach a popel spanilé tlo dobré královny z daleké eské zem, po levém boku královského chot, blíže srdci toho, k nmuž i za živa stále s vroucí a vrnou láskou manželskou se tulila; na desce po pravé stran Valdemarova hrobu teš jméno jeho druhé manželky, zlopovstné Berengarie. Krom nich byli zde pochováni Knud Lavard, Valdemar I. Velký, Knud Ví, Valdemar III, Erik Plovpenninga šv^édský král Birger, z ásti s manželkami svými. Všechny tyto hroby, v nichž prý za dívjších dob ruce loupeživé ádily, byly r. 1855 u pítomnosti krále Frederika VII. oteveny a vci v nich nalezené ásten ve zvláštních skíních v kostele uschovány, kdež se navštvovatelm ukazují. Strážce chrámu ukázal mi lebky krále Birgera a Sofie, manželky Valdemara I., prkénko, které ml Valdemar I. pod hlavou, kousky šat Valdemara II. a Eleonory, ženy Valdemara III., vlasy Valdemara I. a Eleonory, pak zvlášt zajímavou relikvii: podivuhodn zachovaný cop prošedivlých vlas, který byl nalezen ve hrob jmenovaného švédského krále, a konen prastarý pergamen, na nmž vyjmenovány jsou osoby zde pochované a kde jsem mezi nimi etl: »Ad laevas jacet prima uxor sua .« Dagmar, filia regis Bohemiae Po Dagmae není zde žádné relikvie. Lebka její prý se ukazovala ve chrám Ringstedském až do roku i
.
.
283
17l)9, kdy pi opravování kostela byla ukradena. Kížek Daí^main choval prý se v královských sbírkách Ko-
daských
Mn
již
r.
16í)5.
chrámu, dle nebylo nalezeno nic pranic krom doteného kížku, jejž prý jí v echách mateské ruce pi louení na hrdlo zavsily a jejž dobrá královna stále na adrech nosila. níž
prý v
se hodila nejlépe zpráva strážce
hrob Dagmain
Píživníci paížských kaváren, (1899
„Kvty".)
v
Z/C V Paíži více než kde jinde v stední Evrop milují pobyt na ulici, dosvdují zejména tamjší kavárny. U nás spatíte jen výjimkou ped nkterou veejnou místností na chodníku improvisovanou malou letní verandu nkolik stolk, zastínných shora rozepjatým plátnem a koldokola peliv ohrazených mížkou s betanem neb jinými živými zelenými plentami. A kdyby naše obecenstvo více bažilo po takových vzdušných expositurách, postavila by se proti nim asi písná správa obecní, kieré je solí v oích vše, co vybouje z rovné plochy prelí a jakkoli ruší zajímavý pohled na šrovité ady uniformovaných
—
i
inžák.
V
Paíži nemají tch skrupulí. Na boulevardech opanovaly kavárny pro sebe dobrou polovici chodníku. Který majitel nelituje ureného za to poplatku, posype prost za prvního krásného dne jarního (ba, Neruda ve svých Paížských obrázcích z r. 18()3 mluví dokonce již o únoru) ást chodníku ped svou místností pískem, pesthuje tam filigránské stoly a židle, rozepne nad tím úhlednou plachtu, a má zaa jinde
286
celou pknjší ást roku od sousedních podobných závod zasklenými pepážkami, nkterý pidá jinak njakou lehkou ohradu, ale asto neoddlují se niím od živého
ízenu
letní
místnost pro
Nkterý odlouí
ji
i
ruchu uliního, jehož pestré šumné vlny proudí pímo kolem tch vystrených kavárních stolku, div nevrážejíce do host, pijících tu klidn svj »café créme* nebo »boc«. Tyto neruší ani dost málo, že snídají neb obdvají na samé ulici, uprosted valících se po chodníku zástup, vystaveni jim na odiv jako módní loutky ve výkladních skíních; naopak shledávají práv v tom zvýšení požitku, že pi své káv mohou zstati v neperušeném spojení s boulivým tepem pouliního života. Labužnicky užívají navzájem toho se mdivákem je tak rád hercem nícího divadla, jehož každý pravý Paížan, a již uhání v jednom z nesetných rznorodých povoz jízdní dráhy nebo dává se unášeti nekoneným proudem passant na chodníku, nebo si klidn hoví u stolku ped kavárnou i prost I
i
vn
i
i
na jedné z prostranných lávek, kterých je všude hojnost pod stinnými stromy boulevard. Zkrátka, v lét pesthováno je i obecenstvo kaváren na ulici a tvoí podstatnou ást živého kaleidoskopu mstského. A je to v uliní fysiognomii rta vynikající, ponvadž na boulevardech i v nkterých jiných ulicích adí se kanepetržit po celé várna ke kavárn nkdy
tém
délce.
Avšak mluvím-li o kavárnách, nemyslím kavárny našem úzkém smyslu. V Paíži neodlišují se kavárny tak pesn od hostinc jako u nás. Možno ovšem rozeznati asi tak ti hlavní druhy veejných místností: pijárny lihových a chladivých nápoj, kavárny, kde v
však
obyejn
pije se
i
pivo, a restaurace,
zaízené
28G
hlavn pro podávání jídel. Ale všechny ty hlavní kategorie splývají spolu v nesetných odstínech. Nejvíce je místností takových, kde vedle rzných likér a chladivých nápoj pije se i káva pivo, toto ovšem jen ve skrovných dávkách obyejn malá sklenika, »boc«, a jen nkde i vtší »double-boc«, pibližující se ponkud našemu pllitru. (s>Bok« zde neznaí druh piva, nýbrž vbec skleniku piva jakéhokoli.) Nejrozšíenjší je tu pivo bavorské »Bire de Munich«
—
—
i
:
—
tete ohlášku na každém kroku, mnohdy s nmeckým názvem pivovaru »Hofbráu«, »Lowenbráu«, »Spatenbráu* atd. Malá sklenika takového piva stojí 30 cen-
tim; francouzské je lacinjší. Nuže, vejdme také do jedné takové kavárny »en plein air«. Slovo »vejdme« se ovšem dobe nehodí;
nebo nomu
jsme nikam, nýbrž sedli si prost k jedna chodníku postavených stolk, kolem nichž jsme práv šli. Jsme na živém boulevardu, ve vtší kavárn a proto je zde rozestaven stolk hezký poet ovšem dle možnosti stísnných, nebo majitel musí obmezený prostor co nejvtipnji využiikovati jak filigranskými rozmry stolk a sedadel, tak nejmožnjším ztenením mezer mezi nimi. Našinec pronevešli z
titrných,
—
plétá se
tmi
úžinami úzkostliv se stálou obavou, že
neobratným pohybem zpsobí iení a kácení se stolk, židlic, láhví, sklenic a všeho kolem sebe. A usedneš-li, není radno pohodlnji se natáhnouti. Ale ty kavární letní expositury nejsou jenom na boulevardech a ve vtších ulicích, kde šíka chodník je ovšem taková, že omlouvá ten výboj soukromé pod-
mnohde na úzkém chodníku, ped njakou nepatrnou nalévárnou našly si místo teba jen dva ti stolky a nacházejí také hosty, jimž nevadí, že tu
nikavosti
;
i
28V
nemají nad sebou ani plátné stechy a že v nejpravjším slova smyslu sedí na trottoiru. Usadili jsme se tedy šastn k jednomu stolku ped onou boulevardní kavárnou. Pichází íšník a bez pepjatých poklon ptá se po našem pání. Nevím, ale zdálo se mi, že v chování
paížských íšníkv
zra-
vtší sebevdomí nežli na jaké jsme zvyklí u nás. Obslouží t zdvoile, ale bez jakéhokoliv sebe ponižování; jejich vzezení jakoby svdilo, že dobe mají na pamti republikánské heslo: égalité. Obyejn nemají prý zvláštního platu a odkázáni jsou na zpropitné, které jim proto dává každý v obnosu vyšším nežli u nás. Proti tomu pravidlu není radno se prohešiti. Vidl jsem na píklad v jedné restauraci toto intermezzo: .starší dáma pojedla neho a když jí p)incsli úet, inila námitky proti jeho výšce; ale konen zaplatila a ped odchodem položila na talí pro sklepníka zpropitné, snad následkem oné diíTerence v obnosu nezvykle malém. Ale íšník hrd pospíšil za odcházející na ulici a požádal ji s resolutní zdvoilostí, aby si svých nkolik centim vzala. V restaurantech, kde bývá útrata vtší, pinášejí obyejn hostu na talíi neb tácku úet; není zde obyejem, aby se host zpovídal, nýbrž sklepník sítá hned sám u kredence celou útratu a pináší konsumentu hotovou již addici
ilo
se
(laddition).
Pro lepší kontrolu ponechávají ped hostem na každou vyprázdnnou vinnou láhev a pinášejí mu každou novou sklenku piva na novem tácku, takže ped vtším pijákem brzy tvoí se celá baterie nádob nebo rostoucí sloupky nakladených na sebe táck. Kavárna, kterou jsme zvolili, je z tch, kde skuten vtšina host pije kávu. Sklepník pináší mi na
stole
288
požádání ernou (ekneš prost »caíe«, kdežto bílá se jmenuje »café au lait«, káva s mlékem, nebo »cafécréme«) a pidává mi k ní bez požádání skleniku rumu, pro mne ovšem nepotebného.
vn
se
Srkám ze své íšky a pohlížím na to vlnivé, mnící pásmo sterých figurek, sunoucí se ustavin
po chodníku kolem.
V nekoneném proudu
defiluje
tebou živá Paíž. Divadlo vru zábavné. Pravda, vidíš tu známý všeevropský kroj mstský, tu a tam piostíknutý modrou blzou dlníka nebo živými barvami a tpytnými etami malebné vojenské uniformy francouzské. Ale pozoruješ-li bedlivji, shledáváš pece
ped
kroji jakýsi zvláštní, osobitý ráz. Zdá se ti, že ten svtoobanský stejnokroj není tak stízlivý, nudný a jednotvárný jako jinde, že má živjší a svžejší barvité odstíny a že jsou tyto lépe zladny, že se ti vbec pedstavuje s nových výhodnjších stránek. Není toho asi jen píinou pevážná pée francouzského obecenstva o zevnjší uhlazenost a modern vybroušený vkus (jak známo, uinil car Francouzm poklonu, že mu za cesty ulicemi paížskými pipadalo, jakoby se ubíral salonem), nýbrž i to, že onen vševládnoucí kroj není zde pouhým importovaným napodobením, jako jinde v Evrop, ale že vznikl pirozen z vlastní poteby a záliby Paížana a že piléhá k jeho i
v
tom
zde
povaze.
A
je to snad bláhové, byl jsem od jakživa nepítelem té internacionální uniformy civilisovaného svta. A pocioval jsem pímo vztek, když jsem na píklad z vesnic moravského Slovácka, kde b>l v plném kvtu malebný národní kroj, picházel zase do kraj, kde originální odv bývalý ustoupil již karikatue mstského odvu cizího. Tam v onch slováckých ddinách
;
289
rozkoš pohledti na šuhajc, jak mu slušela kordulka, snhobílé asnaté rukávy košile, cifrované nohivire, ten celý pkný, barvitý odv, jako ulitý na jeho statnou svižnou postavu a zde vidl jsi mladíky teba stejn urostlé, ale ohyzdn zakuklené ve zhudlaený odv, jehož ješt na štstí nedostiženým vzorem byla úprava njakého otra[)y z vibyla
tpytná
—
—
—
dei ského
pedmstí.
Ano, tam v Paíži jsem si dokonale uvdomil, že jednou z hlavních píin mé nechuti k soudobému kroji byl práv ten bezduchý shon po holém napodobení, ten irý nedostatek pvodnosti, který se v u nás zrail. Snad na odvu nezáleží (a, myslím, pro esthetický smysl nemže míti menšího významu než na píklad zevnjšek obydlí, architektura mst), ale v té malikosti jeví se nápadn onen všenivelující válec jednostranné civilisace, který se snaží vyhladiti všechny originelní rysy a setíti všechny svžejší barvy, aby zmnil celý svt v jedinou stejnotvárnou a stízliv bezbarvou nudu. Toho smru jsem rozhodným nepítelem a tudíž se mi protiví u nás ten kroj který nenosíme proto, že by se nejlépe hodil k našeho kraje a že by hovl našemu vlastnímu vkusu, nýbrž jen proto, že se nosí a líbí tam a tam jinde. V Paíži však odpadl pro mne tento dvod nechuti
nm
pomrm
vždy tam a
je to
skuten pvodní, doma
pojednou se mi zdálo,
pkný že »v vlastní
a že alespoí
nm
vzniklý kroj, odv zcela dost možná,
že je to vlastn
Paížanm
sluší.
A
umjí lépe chodit«, ponvadž je to jejich kroj, pispsobený požadavkm jejich vlastní
individuality, kdežto
my
— —
»La Prééés! La Prééééééés!« Až jsem sebou ^rhnul pi tom pronikavém sípavém kiku, který se
290
práv u mne. Spchal kolem lovk v ošumlém odvu, »camelot«, tepaje mi pod oima exempláem práv vyšlého ísla »La Presse«. Ah, prodava novin! rozlehl
Nese jich spoustu pod pažím, má jich plné kapsy a jedno íslo si zastril i v pedu za stužku klobouku jako odznak svého povolání. Prodává své zboží v bhu a není divu; vždy to je zboží, které má odbratel nejradji erstvé práv od lisu, a ubohému »camelotovi« jde o to, aby dle možnosti pedstihl své konkurenty a sebhl co nejrychleji hodn veliký revír díve, než tam vnikne jiný prodava list. Však také již za ním tryskem bží kollegové. »La »L'Intransigeant« a t. d. Patrie*, »La libe parole hlásí se o závod chraptivými výkiky a tamhle na rohu, kde stojí veliký, vysolíý omnibus, nabitý lidmi, podává jeden z tch bhoun novináských obecenstvu, sedícímu ve vzdušných výsostech imperiálu, na steše té archy (a tam sedají Paížané, mužští a ženské, nejradji), své asopisy pomocí dlouhé tye, na niž je upevnil jako u nás preclíká své peivo. Ostýchavji a volnji než jeho kollegové pichází ke jeden erný prodava novin Dojal pohled na tu mírnou a dobrodušnou ernou tvá, s prošedivlými již kudrnami pod ošumlým bílým cylindrem, jaksi stísnnou ve své osamlosti uprosted té spousty neoslyšel jsem nmou prosbu jeho jinorodých lidí, skromných oí. Usmál se pívtiv, se zdvoilým úklo-
tém
«•,
mn
m
i
i
nem
kráel dále bez hluného nabízení, patrn pohlavn na reklamu svého exotického zjevu. Snad za mladých let zaal zde. v daleké cizin svou kariéru v nádherné livreji, parádní kus njakého velkopanského domu, a nyní, když ztratil svou pružnost a erné jeho kudrny problaly, protlouká tu konec života jak mže. ítaje
a
!!
291
Koupených novin sice dobe, že mne vyrušily; bych byl ješt dospl ve Tžkopádné mudrování pi
prozatím ísti nebudu; ale ví, k jakým koncm svých krojových rellexích pohledu na ten veselý shon a vír svižných, elegantních figurek paížských, na nichž bych ml spíše studovati u pramene nejnovjší vrtochy vševládné Módy to jako pst na oko! Ostatn, zdá se beztoho, že Zase zajelo nco do mých zdání. Byl to chumá šttiek na istní dýmek a špiek na doutníky, kterým rvka obstárlého prodavae zamávala ped mým nosem. Však se vám dost vytrvale nabízejí ty užitené šttiky v pražských hostincích. Nepotebuju jich sice, ponvadž nemám ani dýmky ani špiky na doutníky, ale ten i.bohý starý lovk pemlouvá mne tak i)esvdiv, že mu odbírám jednu šttiku. Tedy zdá se beztoho, že nastává v nynjším odvním ádu rozhodný pevrat. Revolucionáem je tu Sport, který hustji a hustji v dosavadní mdlý módní ragout míchá své lehké, pestré apky a svou
—
kdož
——
i
— —
Zejména iní se v tom smru cyklismus. Dámské spodky ušlechtilého toho sportu docházejí v Paíži takové obliby, že se jim neobdivujete pouze na peetných cyklistkách, v prvodu pán bez nich obratn s rychlostí stely projíždjících na chodníku spoustou povoz na jízdní dráze, ale spatíte každou chvíli švarnou cyklistku bez kola, tak že se zdá, jakoby tímto zpsobem ponenáhla skuten se blížil pevrat v dámské toilett, o který usilovala ostatní pikantní strji.
i
i
Georges Sandová. Ostatn, cizinci bloudícímu Paíží namanuje se alespo krásné myšlenka, že tam nožky dámské neštítí se do té míry svtla denního jako u nás. Hle
—
—
292
tu práv míjí kavárnu jedna, která neeká ani na déš ani na bláto ani na jinou podobnou záminku, aby svt utažená erná punocha znamepesvdila, že
ádn
nit
sluší
krásn modelované noze
—
^Testament Dreyfus!« kií roznaše tiskopis, klada na mj stolek list s erným rámcem jako úmrtní oznámení. Pohled z blízka na » parte «, na nmž nechybí ani obvyklý kížek s vncem a skíženými palpardon, jsou to vlastn dva rozmovými ratolestmi pouil mne ovšem skípané a rozcuchané brky hned, že to není záv Dreyfusa samého, ale » testament de Taffaire Dreyfus<'<, nešastné té záležitosti,
—
—
,
práv v tu dobu se projednávala definitivn ped soudem Renneským. Koupil jsem si ten asový pamkterá flet,
ale shledal, že není píliš vtipný,
a zaínal
»Chy-
nazpt do lna Abrahamova obsahoval mezi jinými podobnými nepeložitelný
stajíc
se odejíti
.
lembourg »décédée á bori-euse campagne
la .
.
suit
une
longue
.
et
«
.
a
ca-
La-
.«
Z etby pamfletu vyrušilo mne nco pod stolem. Byl to dlouhý železný hrabáek, jímž si jiný camelot obratn a rychle pihraboval odhozené zbytky doutník. Vidím ho tedy na vlastní oi, paížského sbratele »slavík«, o nmž jsem kdysi etl velmi zevrubnou monografii. Seznal jsem z ní, že tam zamstnání to není pouhým nahodilým pabrkováním pro vlastní poorganisováno jatebu jako u nás, ale že jest kožto zvláštní druh prmyslu. Jsou prý malí podnikatelé, kteí od kupují celodenní že a promnivše pelivou manipulací zbytky doutník v docela pkný na pohled kulavý tabák, zavinutý v úhledných balíkách, prodávají jej milovníkm na uritých stanovištích, kam si tito pro své kuivo docházejí. Ba,
ádn
sbra
i
2yb
» slavíky < dle jakosti takový appréteur roztiuje prý a za tabák upravený z lepších druh doutník požaduje vyšších cen. jak bu, již samo vyzbrojení zvláštním emeslným náiním, dlouhým oním i
Bu
sbra
hrabákem, svdí, tem, nýbrž
Hned kvtináka rafiát;
že jejich
innost není pouhým spor-
skuteným prmyslem. za a se
sbraem »špak« sladkým úsmvem
pichází odkvetlá nabízí
kytiky kakytiku
starý pán u vedlejšího stolku koupil
dámu
s ním sedící, naež kvtináka bez vybídrychle zatkla jemu druhou kytiku do dírky kabátu ale, ku podivu, odbhla hned, nežádajíc zvláštní odmny za tu nžnou pozornost. Za kvtinákou n/ sleduje prodava obrázkových knížek a pohled na Paíž; pak zase muž nabízející sáky z kovového pletiva a jiný prodávající klobouky s ohromn širokou stechou, které však možno smáknouti v malý chumáek a pohodln vstriti do kapsy; tu slepec vedený ženou žebrající a prodávající njaká ísla na lístkách; tu opt camelot, ohlašující nové výrobky lascivní literatury s velmi slibnými tituly; dále staec, vypadající jako uený professor a s hluboce vážným obliejem ukazující pitvornou loutku, která pi zatáhnutí šrkou iní smšné pohyby Zkrátka, mžeš tu vidti, jak nivellující civilisace sbližuje životní formy rzných konin. Zdá se ti, jakobys sedl v nkteré pivovarní restauraci pražské, kde kolem host také defiluje nepetržité procesí prodava a žebrák. Nkteré ty figurky jsou tam i zde stejný; jiné jsou ovšem lokálními zvláštnostmi. Preclíká jsem
pro ni
ti
i
—
tém
v Paíži nevidly ani >Koevák< s chrastícími ísly v pytlíku ani »Svertásk« s naloženými rybikami; za to má Paíž zase zvláštní své typy a má v nich .Svatopluk Cech: Sebrané apisy. VII.
li)
294
ješt vtší rozmanitost, jak se sluší na msto o tolik vtší a rznjší. L. Paulian v asopise *Le Monde Modern* líí také adu tchto píživník paížských letních kaváren. Z jeho série bute uvedeni ješt nkteí, s jakými jsem se náhodou sám nesetkal. Kejklí, který každého nauí za 50 centim, jak provésti kousek, aby vám kostka zmizela z ruky. Prodava ps, nabízející krásného erného pudla a dva psíky vzácného plemene, o nichž tvrdí, že jejich matka náležela ku smece p. Baudry Asson a dostala estnou cenu na výstav ps. » Nevte tomu ani slova. štata náležejí k rage opuštných dtí a veliký erný pudl byl bezpochyby ukraden. Koupíte-li jej, opustí vás než mine týden a vrátí se ku svým dívjším pánm.* Autor pipojuje historku o jednom chytrém pudlu, kterého znal. Pes tento, náležející podízenému úedníku, jednoho dne zmizel beze stopy. Ale po osmi dnech vrátil se milý »Mouton« ku svému pánovi erstv ostíhán, napuštn voavkou, ozdoben krásným obojkem a pentlí, což arci u svého skrovn placeného pána míti nemohl. Byl patrn ukraden, náležit vyfintn a pak prodán, upláchl však pi nejbližší píležitosti dom. Ale elegantní úprava se mu bezpochyby zalíbila nebo od té doby vždy asi po tech msících, jakmile se mu zdá, že vypadá již píliš divoce, dává se chytrý Mouton znovu ukrásti a vrací se ist umyt, ostíhán a parfumován ku svému pánovi. »Není
Ob
;
—
proto nebezpeí — « koní vypravovatel svj žertík »že bych odkoupil camelotovi jeho pudla; bál bych se píliš, že trefím na Moutona.' Dále potulný malí podobizen, nikoli bez talentu, jenž v pti minutách u kavárního stolku nakreslí dosti
296
slušnou podobiznu hosta, který za to nelituje jednoho franku.
Konen uvádí pisatel onoho lánku specialistu mezi kavárními cameloty, mladého Gaillepanda, který se nabízí, že za 50 centim zodpoví jakoukoli otázku z francouzské historie Pípadná je reflexe, kterou týž causeur pipojuje ke zmínce o žebrot s dtmi: ». Ale tak zvanou matku rodiny, která má ó tu nestále na rukou dti, jež nikdy nevyrstají návidím z hloubi duše A to proto, ponvadž znám tyto ženy a znám do základu jejich emeslo. Jak možno trpti dále toto zloinné vykoisování? Tyto ubohé malé bytosti, které bývají denn vystavovány na ulici, v dešti a snhu, a pi tom cynicky mueny, aby budily soustrast mimojdoucích, mají tváe sinavé a pohledy vydšené, jež vás rozrušují až na dno útroby. A co init? Odepete-li almužnu, o kterou vás prosí pro »tyto maliké*, cítíte, že odepeli jste pomoci skutenému utrpení. Dáte-li však njaký peníz, neulehíte tím muka »ubohých malikých*, nýbrž naopak j en je zvtšíte, nebo ím více dítko vynáší, tím vytrvá leji zloinná žena prodlužuje jeho pouliní výstavu. Léta a léta již zápasím, abych zamezil tento zloád, ale mé námahy jsou malomocný. Zákon trestá otce nebo matku, kteí zle nakládají se svým dckem a kteí mu v záchvatu hnvu snad zlomí ruku neb nohu; ale tato krkaví matka, která chladn, pozvolna, s plným vdomím ubíjí malou bytost, kterou najala, aby z ní tžila pkný zisk, tato ohavná žena, která se tváí, jakoby laskala dítko, jež má v náruí, kdežto ve skutenosti hledí jen využitkovati jeho slzy, jeho kašel, tato bídnice není znepokojována. jeho plá, jeho kik, .
.
—
!
—
«
296
Mže
dokonati svj zloin, aniž kdo pomýšlí žádati z obtovaných lidských život. A bylo by pece snadno zameziti tento hanebný obchod. Dít jest statek národní, a jestliže rodie pro-
na
ní
útu
má se ho ujati zájmu spolenost. Jsou tu školy, útulny, jesle pro všechny tyto malé bytosti. Nedostává-li se místa, a nám to eknou, milosrdnost paížská uiní eho bude potebí; ale a se jen probh zabrauje tm vraždám úmyslným, vypoítaným, soustavným, jimiž si ony megéry opatují tuné dhlásí se
za neschopny je
vychovati,
z povinnosti a ve vlastním
chody. Slova tato hodí se zcela pro pomry našich vtších mst, zejména pro Prahu, kde mžete dosud spatiti teba na chodníku ve kruté zim tesoucí se dcko s košíkem žabince nebo nkolika kytikami ve zmodralé ruce a podobné výjevy. Tu by mly povolané orgány konati svou povinnost a po pípad appelovati na dobroinnost obecenstva, kdyby humanitní ústavy veejné nestaily. Za svého krátkého pobytu v Paíži neml jsem trapnou píležitost, spatiti v plné nahot tamjší bídu. i
mj
Ovšem pobyt byl práv jen kratiký a nemohu tudíž pronésti žádných pesných úsudk ale ponvadž jsem ty dva týdny od rána do veera (krom návštvy museí) prochodil ulicemi, mohu snad pece na základ dojm takto nasbíraných souditi, že bída paížská v tch tvrtích, jež cizí výletník pi zbžné návštv msta obyejn prohlédne, alespo tak zhusta a píke se nestaví ped oi navštvovatele, jako v mnohých jiných mstech, na píklad hned v Praze. Zubožené postavy v ohyzdných hadrech, vztahující prosebn ;
tém
ruku nebo
již
samým vzezením svým
vybízející k al-
297
mužn,
naskýtaly se mi na potiilkách Paíží velmi zídka. Pamatuji se jen asi na dva, ti takové pípady. Jaký italským, kde výjevy to kontrast zejména proti nkde za každým krokem a žebrota bídy stíhají dotírá všude na cizince, v rozmanitých podobách, ale ve všech stejn naléhav a neodbytn! Zde v Paíži
mstm
t
si masku neb alespo njaký malý emblém onch potulných kavárních a restauranxh prodava, žebrá alespo s kytikou fialek, krabikou sirek neb jiným podobným fingovaným zbožím
vtšinou vypjuje
v
ruce.
dost Že je v Paíži vedle pepychu oslujícího bídy nejkrutší, kdož by o tom pochyboval! Jsou toho moplny knihy a rozumí se to pi ohromném derním samo sebou. Ale za svého pobytu nespatil jsem tam tak píkrých kontrast jako leckde jinde. Vzpomínám na píklad na jeden obrázek z Basileje, kde jsem prodlel jen nkolik hodin. Cestou od nái
mst
draží byl jsem tam gantních, šlechticky
pekvapen nekonenou adou eleuzavených dom s krásnými za-
hradami po obou stranách
pkn
zízených veejných
sad
a také pilehlá ást vlastního msta, jíž jsem pak sestupoval dol k ece, inila svou výstavností, vzornou istotou a tichostí dojem njaké aristokratické tvrti. Vzpomnl jsem ovšem ihned, že Basilej jest nejbohatším mstem švýcarským a tato strana její skutvrtí penžní aristokracie. Ale tu pojednou v záhybu námstíka tak tichého, nádhern výstavného a záiv istého, že se nezdálo ani veejným místem, nýbrž vnitním nádvoím njakého paláce, objevil se nám obraz bídy, že si ani žalostnjšího nelze pedstaviti. Celý dav vychrtlých, zmoených postav všeho pohlaví a vku, odných spoustou spina v^ých hadr. /
ten
298
a ležel tu na širokých kamenných stupních nádherné budovy, pímo kie svou bídou uprosted toho skvlého, bezvadn istého, hrdým jasem bohatství a spokojeným klidem blahobytu prosyceného okolí, od jehož jako parketová podlaha vzorn upraveného dláždní, mramorového obkladu zdí a pozlacené ornamentiky mížoví v plném výsluní tím pronikavji se odrážel ten rmutný výjev. Ale ovšem., byl to obraz bídy cizokrajné ty hadry pestily se barvami jihu a i ta úžasná bída zachovala si trochu italské malebnosti: byl to zástup vlašských ubožák, nevím jakým vtrem mezi boháe basilejské zavátých. S kontrasty tak píkrými jsem se tedy v Paíži nesetkal. Snad pispívá k tomu bedlivá pée o zevnjšek, která spoívá v samé povaze Paížana a pobádá nejchudšího, aby svj odv zachovával v poádku a istot, pokud jen trochu možná. Ale pes to provází ovšem sociální otázka neústupn tou veselou, smavou Paíží a nkdy chopí t pímo za prsa, kde se nejmén nadáš. Sedíš uprosted rušného života na boulevardním širokém chodníku, u stolku ped slušnou restaurací a vzdáváš est francouzské kuchyni: pochválil jsi v duchu výbornou polévku a s pietou pojídáš stejn výborného »merlana«. dávaje za pravdu tištnému Prvodci, který ti tuto rybu z obvyklých položek paížského jídelního lístku zvláš odporuil. Potulní prodavai již ti nekalí hrub požitek; zvykl jsi si na jako v lét na mouchy, tu od jednoho drobotinu koupíš, tu jiného odbudeš zamítavým posunkem a klidn mísíš zábavné pozorování uliního života s gastronomickým studiem. Ale náhle onou magnetickou silou jakou psobívá na nás upený pohled, obrací se tvé oko stranou ku
sedl
tém
—
i
t
i
n
—
ní
299
jedné z lavic, umístných pod statným stromoadím na okraji chodníku a urených pro pohovu té ásti obecenstva, která nemá chuti nebo penz, aby si usedla k restauranímu stolku. A tam v t stran setkal jsi se s pohledem tkvícím pevn na tob a provázejícím sousto, které práv s talíe neseš k ústm. Pohled se v tu chvíli smekl jinam, ale když hned na to s novým kouskem na vidlice obracíš oko k lavici, setkáváš se s ním zase. Sedí tam lovk, nevypadající zrovna bídn
—
pravda, klobouk má a také dosti slušn odný trochu starý a nkterá ta ošoupaná místa kabátu nezatušuje ani nejpilnjší kartá. Ale pece je to dosti slušný Ani tvá, všední odv obyejného muže z lidu trochu hubená a bezbarvá, neiní dojem zbídnlosti
a
—
Ale ty oi pod elem lehce svraštlým ty jaksi nucené klidné a chladné oi pro se stále vracejí ku tvému talíi a tvé vidlice? Snažíš se bezdky uhádnouti myšlenky, jež se skrývají za nimi. Merlan není v Paíži tak vzácná ryba, je to dosti obyejná ást skrovného diner a dinovati musí pece každý. Ale možná, že tam ten lovk navzdor svému obstojnému kabátu odsouzen je ztráviti dnešek nejen bez diner, ale bez kloudného sousta vbec?! Možná, kus toho suchého bílého chleba, že by mu pišel vhod jehož naatý dlouhý válec k libovolnému krájení položen jest vedle mého talíe? Kdož ví, do jakých sis takovým obstojným kabátem mže tuací se leckdo
—
—
i
i
dostati v tom ví? Zeptati se
ohromném
mraveništi
lidském!
Kdož
—
tam toho lovka ovšem nemžeš vždy velmi možná, že kdyby uhodl jen tvé myšlenky, byl by hluboce uražen. Ale ten pohled pálí t na ruce vidlikou a pojednou bornost merlana.
s
ztratil jsi jaksi
smysl pro vý-
300
—
Avšak ó ne! Nezdá se, že z tch oí mluví hlad a závist. upely se, klidn a pevn, na chvíli pímo na moji tvá a bezbarvou lící, koutkem úst
lovka
onoho
Te
mihlo se
nco
jako lehký záchvv
iro-
nického, pohrdliv soustrastného úsmvu. Sklopil jsem ped tím pohledem oi a snad jsem se i mimovoln trochu zaervenal. Zdálo se mi, jako bych byl z nho vyetl: í jen jez dále, sosáku! Nedej se vytrhovat mým pohledem ze svého dležitého zamstnání! Nestarej se o nikoho a krm jen dále svou drahou osobiku co ti po všech tch nuzácích, kteí se ješt dnes nenajedli ani suchého chleba a snad již ne-
—
najedí.?
mn
V
tom pistoupil ke sklepník s dotazem, co ješt dále jísti. Snad kotlety se špenátem i Nic více. »Nic« optuje sklepník, patrn nespokojen se mnou. »Ani melón ?« sýr njaký dessert
—
chci
—
—
—
»Nic.«
jsem jaksi chu ke všemu a zaplativ úet, opt do šumného proudu passant.
Ztratil
mís''m se
je nkdy trochu genantní takové obdvání uprosted hemživého ruchu boulevardu.
Pece na
ulici
OBSAH. Nékolik obrázk
z
Kavkazu:
Adige Svanet
5 14
Mocamethi
23
Msto
31
ve skále
Projíždka gruzínským krajem
41
Pátelé Osetinci
82
Z dávných vzpomínek
Rznérty Rzní
95
cestopisné:
židé
199
Vineta
Ve stopách královny Dagmary Píživníci paížských kaváren
237
....
2f>l
.....
284
Upozorujeme každého odbratele tchto Spis na zvláštní
práv vydané pekrásné
SVATOPLUKA
^=ECHA: s
adou
zdailých
epické dílo básnické:
QNIH illustrací
Viktora Oh'vy.
veršovaný román nejnžnjších a nejútlejších vznt, z dnešních rozlaujících literárních víení a unesením v povýšena kraje poetických nálad oživených pedstavami tužeb srdcí zrdným umním zklamaných. Básník sám nojtrefnji karakterisoval své dílo, an píše u vnování:
Bjtso
tato,
skuteným osvobozením myslí
jest
Seste
RBžen
:
,,Ty
v pozadí mé myšlénky, dívaly se i do snad Ti pro né bude milá tato moje kniha".
hory, jež se modrají
Tvých
détslcých let;
S.
.
Krámská
cena této nádhern vypravené a na bílém silném kídovém papíe tištné básn K. 3-40 ve skvostné originelní vazb dle návrhu V. Olivy . K. 5*80 .
echv >SNÍH« hodí se za vhodný a vítaný dárek píležitostný, jímž bude zajisté
každý velmi mile pekvapen a potšen.
Nakladatel
F.
TOPI
knihkupec
v Praze, Ferdinandova t.
9.
lilii
1
lili.
A PG 5038 CA5 1899 díl 7
6ech, Svatopluk
Sebraná spisy
PLEASE
DO NOT REMOVE
I
I
CARDS OR
SLIPS
FROM
THIS
POCKET
i i
UNIVERSITY
OF TORONTO
LIBRARY
